|
Jako unitáři nacházíme své
kořeny už v dobách 16. století jako jeden z reformačních proudů. Tehdy
unitáři, na rozdíl od jiných křesťanských směrů, trvali nejen na
reformaci církevních praktik a učení, ale i na novém, objektivnějším
přístupu k Bibli. V té si všimli, že např. tradičně přijímaná teorie o
Bohu ve třech osobách není podložena ani Biblí ani tradicí původního
křesťanství, a proto tuto nauku odmítli. Za své radikální názory byli
tehdy pronásledováni, ale přesto v různých evropských zemích jejich
centra zůstala.
V dobách pozdějších se unitáři
nejen dále otevírali poznatkům vědy a výsledkům lidského bádání vůbec,
ale mnozí z nich dokonce byli známými průkopníky ve vědních oborech,
politice i společenském životě. Během 20. století se mnoho unitářských
skupin ve světě stalo liberálními do té míry, že se přestaly
identifikovat jako křesťanské, aby se více otevřely a své členy názorově
nesvazovaly.
Historicky bylo unitářství náboženství založené na přesvědčení, že Bůh
je jediný a nikoliv trojjediný, a že Ježíš se jako člověk narodil i jako
člověk zemřel. V současnosti chápeme unitářství jako svobodomyslnou víru,
povzbuzující člověka k sebepoznávání a sebezdokonalování i k práci pro
lepší svět, nabízející inspiraci ke stále pokračujícímu hledání a
nacházení hodnoty a duchovní hloubky života.
Jako unitáře nás nesjednocuje
následování kréda nebo identita odvozená od dávných událostí a nauk,
nýbrž chápání náboženství ve smyslu stále pokračujícího hledání a
nacházení hodnoty, významu a duchovní hloubky života. Spíš než
specifická nauka, teorie či systém nás sjednocují
principy víry. |
