Wilbur, Earl Morse
(26.4. 1866 – 8. 1. 1956)
Americký unitářský duchovní, univerzitní profesor a historik E. M. Wilbur je mezi evropskými unitáři známý především díky svému odbornému zpracování historie unitářství v Evropě i Americe, které je co podrobnosti i komplexnosti dosud nepřekonaným dílem. Proslula také jeho lapidární charakteristika unitářství jako náboženství postaveného na trojici svobody, rozumu a tolerance z roku 1934, kterou v podstatě dodnes musejí brát v úvahu všichni myslitelé zabývající se unitářstvím.
Narodil se 26. dubna 1866 v malém městě Jericho v severním Vermontu jako starší ze dvou synů v rodině soudce. Druhé křestní jméno Morse dostal po mamince. Jeho předkové se přeplavili do Ameriky z Anglie s první vlnou puritánských přistěhovalců již v první třetině 17. století. Od raného dětství navštěvoval spolu s rodiči kongregacionalistický sbor a po absolvování městské školy v Jerichu nastoupil na vermontskou univerzitu, kterou dokončil v roce 1886.
Jelikož se následně chtěl věnovat výuce jazyků, prošel ještě v témže létě speciálním kurzem zaměřeným na zdokonalení němčiny, řečtiny, latiny a francouzštiny na College of Languages ve vermontském Burlingtonu. Tento krátký intenzivní jazykový kurz je z dnešního pohledu důležité připomenout zejména proto, že E. M. Wilbur se zde seznámil se studentem unitářské teologie Williamem W. Fennem (později děkanem teologické fakulty Harvardovy univerzity), který mu dal první impulzy k opuštění trinitářského pohledu na náboženství. Následující školní rok Wilbur opravdu vyučoval jazyky. Působil na Mount Beacon Academy, ale tato práce ho neuspokojovala a vážně uvažoval o studiu teologie. Po roce učitelské práce se přihlásil na Harvardovu univerzitu a roku 1890 zde promoval – hned ze dvou oborů: teologie a filozofie. Při tomto studiu ještě stihl začít hrát na varhany a přivydělával si jako správce knihovny.
Po ukončení studií se mu však nepodařilo (kvůli příliš liberálním názorům) získat místo duchovního v nějakém kongregacionalistickém sboru, o něž stál a s nímž spojoval své plány do budoucnosti. Místo toho určila jeho další osud náhoda. Otec Williama Eliota, Wilburova dobrého přítele ze studií, a unitářský duchovní v oregonském Portlandu Thomas Lamb Eliot zrovna hledal asistenta. William o tom E. M. Wilburovi pověděl a zkontaktoval ho se svým otcem. A tak ačkoli Wilbur ještě nebyl zcela přesvědčeným unitářem, dostal toto místo a vydal se napříč celými Spojenými státy vstříc nové životní výzvě. Na unitářského duchovního byl vysvěcen o dva roky později, 28. září 1892 v kalifornském Oaklandu.
Když pak T. L. Eliot v roce 1893 odcházel z aktivní služby na odpočinek, stal se Earl Morse Wilbur jeho nástupcem. A brzy měl velmi dobré výsledky: jím založenou nedělní školu navštěvovalo záhy přes tři sta žáků, jeho kázání byla dobře přijímána. Napsal tehdy i historii svého sboru. O několik let později však na vedení sboru rezignoval kvůli nedostatku peněz na jeho financování, který nedokázal uspokojivě vyřešit. Bylo to zrovna v době, kdy se oženil s dcerou svého předchůdce Dorotheou Dix Eliotovou. Z tohoto manželství se později narodily tři děti. Poté, co se Wilbur vzdal duchovenské práce v Portlandu, spolu novomanželé rok cestovali po Evropě. E. M. Wilbur si zde mimo jiné doplnil postgraduální vzdělání (v Berlíně a Oxfordu). Po návratu do USA v roce 1899 se stal duchovním sboru v Meadville Pensylvánii. I zde svou duchovenskou práci rozšířil o zpracování historie místního sboru a kromě toho působil také jako vyučující na Meadvillské teologické škole; přednášel homiletiku a němčinu.
Bylo to v době, kdy unitáři zakládali svou vlastní teologickou školu také na západním pobřeží USA. Wilbur tehdy vyslyšel nabídku Samuela A. Eliota, tehdejšího prezidenta AUA, aby pomohl s jejím založením i základní organizací. Škola pojmenovaná Pacific Unitarian School for the Ministry byla otevřena v roce 1904 v Oaklandu s pouhými čtyřmi studenty a zárukou od AUA, že ji bude pět let financovat. Brzy byla ovšem přestěhována do Berkeley, do blízkosti Kalifornské univerzity, kde působí dodnes. (Zde také mezi lety 1926–1930 studovaly dvě výrazné osobnosti českého unitářství – Karel a Bohdana Hašplovi.)
V té souvislosti je důležité osvětlit, že pokud někdo chtěl do té doby v Americe studovat přímo na unitářského duchovního, měl v podstatě jen dvě možnosti: absolvovat buď teologickou fakultu Harvardovy univerzity v Cambridge v Massachusetts (tedy v podstatě na východním pobřeží USA), nebo Meadvillskou teologickou školu v Pensylvánii (tehdy ležící poblíž Erijského jezera, de facto také na samém východě USA). Možnost studovat někde více na západ nebyla, ale zato rychle vzrůstala její potřeba, neboť unitářství se západním směrem dynamicky šířilo. Nový seminář v Oregonu tak měl pokrýt potřebu vzdělávat unitářské duchovní i na západ od Skalistých hor. V roce 1941 změnila berkeleyská škola svůj název na počest sanfranciského reverenda Thomase Starra Kinga, který mimo jiné významně přispěl k šíření unitářství na západním pobřeží USA – byla přejmenována na Starr King School for the Ministry. Wilbur se zde stal prvním děkanem a po sedmi letech provozu školy také jejím prezidentem (v období let 1911–1931). Kromě toho zde až do roku 1934 vyučoval homiletiku a praktickou teologii. Během stejné doby také působil jako tajemník AUA pro západní pobřeží, v letech 1915–1922 navíc celou AUA vedl.
V souvislosti s působením na nové škole se Wilbur musel připravit také na výuku unitářské historie – a přistoupil k tomu vskutku důkladně. Vystudoval kvůli tomu dokonce polštinu na Kalifornské univerzitě (mezi lety 1911–1912) a koncem první světové války se začal učit maďarsky. Roku 1924 mu škola umožnila roční pracovní pobyt v Evropě, kde studoval prameny k unitářským dějinám. Dva měsíce strávil v Polsku, cestoval po Francii a Španělsku kvůli osobnosti M. Serveta, hledal prameny k životu a dílu F. Socina v Itálii, pobýval také v Sedmihradsku, zejména v Kluži, a cestu završil návštěvou Britských ostrovů. Roku 1925 pak dokončil první ucelenou verzi svého díla: tehdy nazvanou Naše unitářské dědictví (Our Unitarian Heritage). Kromě tohoto rozsáhlého studia navíc přeložil do angličtiny několik Servetových děl. Podobný univerzitou financovaný pobyt v Evropě plánoval ještě na rok 1931, ale kvůli špatné finanční situaci školy se jej musel vzdát. Nakonec se mu povedlo strávit v Evropě šest měsíců v roce 1932 díky grantu Guggenheimovy nadace. Studoval tehdy v Krakově, Berlíně (těsně předtím, než se dostal k moci Hitler), opět v Transylvánii a v Ženevě. Anglii již bohužel znovu navštívit nestihl, tam se dostal později díky stipendiu Manchester College v Oxfordu, pro niž vedl některé přednášky.
E. M. Wilbura hodně zasáhlo zveřejnění humanistického manifestu v roce 1933. Patřil ke starší generaci unitářů, která vesměs úplně nevěděla, jak se k němu postavit – vždyť vyrostl z křesťanského náboženství a jeho kořeny ve svém vnímání unitářství nikdy nepopřel. A najednou zde byl dokument (vytvářený a podporovaný mnoha unitáři), který mluvil o náboženství úplně jiným jazykem: naprosto popíral teismus, nesmrtelnost a vůbec jakékoli vazby na tradiční křesťanské pojetí víry. Ale on se zařadil k patřil k těm, kteří se s radikálně novým postojem srovnali, a v roce 1934 se k humanismu v podstatě veřejně přihlásil, když unitářství označil za náboženský směr vyrůstající ze tří hlavních principů: uplatňování svobody v myšlení, rozumu v náboženském chování a tolerance v posuzování. Tento výrok pak vešel do unitářských dějin díky publikování ve Wilburově vlastním úvodu k premiérovému vydání prvního dílu jeho dějin unitářství.
Nicméně trvalo dalších více než deset let, než Wilbur zúročil svůj náročný výzkum unitářských dějin ve dvousvazkové odborné syntéze. Poprvé byla jeho práce komplexně publikována v letech 1945 (Dějiny unitářství: socinianismus a jeho historie; A History of Unitarianism: Socinianism and Its Antecedents) a 1952 (Dějiny unitářství v Transylvánii, Anglii a Americe do roku 1900; A History of Unitarianism In Transylvania, England, and America to 1900). Bylo to velkolepé dílo, které je dodnes nezbytným základem pro studium unitářské historie. Bylo pak vydáno ještě několikrát a pro Severní Ameriku bylo aktualizováno až dílem Conrada Wrighta A Stream of Light: A Short History of American Unitarianism (Proud světla: stručná historie amerického unitářství), publikovaným roku 1975.
Během života si Wilbur vybudoval obrovskou osobní knihovnu s více než 16 500 svazky k dějinám unitářství včetně mnoha velmi vzácných tisků – pravděpodobně největší svého druhu na světě. Dnes ji vlastní a spravuje Starr Kings School. V dějepiseckém bádání a publikování pokračoval až do svých osmdesáti let a ještě v roce 1955, téměř devadesátiletý se vydal přednášet na Harvardovu univerzitu, prakticky přes celé Spojené státy. O několik měsíců později v Berkeley zemřel. Zajímavé informace o svém profesním životě uvedl v několika autobiografických textech, například v článku zveřejněném v Christian Register v lednu 1951 nazvaném: Cesta do historie: Jak čtyřicet let, osm jazyků a deset zemí pomohlo objevovat unitářskou minulost. Svým dílem patří bezesporu mezi nejdůležitější osobnosti světových unitářských dějin.