unitaria brno

máme leden, tak trošku bilancujme uplynulý rok jedničky. Ačkoli celosvětově byl bolestný a problematický, nám na brněnské obci přinesl roční dobré zkušenosti s prací ve vlastních prostorách. Už tedy rok máme svůj domov – naše brněnské unitářské ústředí na Staňkové 18a. Pořádali jsme zde již celou řadu shromáždění, meditací, jógových cvičení a seminářů a také tu vydáváme Poutníka.

Ráda bych poděkovala všem našim členům a příznivcům za pomoc a sympatie, ať již formou práce, rady, finančních příspěvků nebo zájmu o časopis. Všem těmto nejmenovaným přátelům, byla by jich totiž celá řada, srdečně a upřímně děkujeme.

Vzhledem k tomu, že na duchovní cestě, tedy na putování životem by člověk – a zvláště unitář – měl být nejen rok od roku starší, ale také moudřejší, tolerantnější a láskyplnější. Budeme se o to společně snažit také za pomoci našich programů, jejichž přehled je jako obvykle na zadní straně Poutníka. V roce 2002 začínáme pátkem 4. ledna – novoroční Via lucis – „cesta světla“ s hudebním překvapením, jako obvykle od 17 hodin. Rovněž meditace, jóga a středeční semináře zůstávají jako v uplynulém období. Budeme se společně snažit o stále nový obsah a moudrý smysl.

Všechno nejlepší v roce 2002, hodně lásky, fantazie a dobrých nápadů přeje:

EINSTEINŮV ODKAZ TŘETÍMU

MILENIU

Dostali jsme celý text promluvy bratra doktora Mikeše, kterou připravil pro 11. festival esoteriky v Bratislavě, konaný 23. září 2001. Ze šesti statí týkajících se profesora Alberta Einsteina jsme vybrali stať Einsteinův vztah k náboženství a dále Einsteinův duchovní odkaz, se kterými chceme seznámit naše čtenáře.

Einstein – na počátku své vědecké dráhy – k náboženství neinklinoval, nacházel oblibu v tzv. filozofickém positivismu a měl názory spíše materialistické. Jeho vztah k náboženství se jeví jako produkt jeho pozdějšího duševního a duchovního vývoje. Snad to bylo právě široké rozvinutí jeho teorie relativity, které mu umožnilo se v duchovně-filozofickém přístupu posunout hlouběji k prapodstatě všeho, za empiricky poznatelné jsoucno. Chtěl bych dokonce tvrdit, že vžívání se do hlubin důsledků teorie relativity – s jejími postuláty, někdy se příčícími tzv. zdravému rozumu – na něho mohlo působit jako nějaký zenbuddhistický kóan a vyvolat v něm duchovní zření, jakousi obdobu zenového satori. Opusťme však různé hypotézy o Einsteinově duchovním vývoji a nechme mluvit jeho samotného formou citátů z jeho různých projevů a statí.

V r. 1930, tj. ve věku 51 let, napsal: „Tím nejkrásnějším, co kdy můžeme zažít, je tajemno. Je to ten nejkrásnější pocit, který je vždy na počátku jakéhokoli umění či vědy… Prožitek tajemna – i když spojeného s bázní – zrodil náboženství. Vědomí, že existuje něco, do čeho nepronikneme, rozumnost svrchovaně hluboká a krása svrchovaně zářivá, která se našemu rozumu ukazuje pouze ve svých nejprimitivnějších podobách, a poznání, že tohle víme a že to cítíme, z toho povstává skutečná religiozita; v tomto smyslu a pouze v něm patřím k lidem hluboce nábožným. Mně stačí mystérium věčnosti života a vědomí nebo tušení, že veškeré bytí má stavbu až zázračnou, a která se projevuje v Přírodě (s velkým P).“

Chceme-li jednat o Einsteinově náboženství, měli bychom především začít jeho vztahem k hlavnímu náboženskému pojmu, tj. k Bohu. Na otázku o existenci Boha odpověděl lakonicky: „Podíváte-li se na tuto otázku přísně vědecky, zjistíte že neexistuje žádný hmatatelný důkaz boží existence, ovšem zároveň musíte objektivně konstatovat, že neexistuje žádný důkaz jeho neexistence.“ Einstein se vícekrát distancoval od starého náboženského pojmu „osobní Bůh“. Tuto představu tvrdě odmítal, např. na americkém sympoziu „O vědě, filozofii a náboženství“ ve věku 62 let prohlásil: „Pojem osobního boha je hlavním zdrojem současných konfliktů mezi náboženstvím a vědou.“ Tento zastaralý pojem nahradil svou moderní „kosmickou religiozitou“. Koncem roku 1930 v článku „Náboženství a věda“ porovnal ideály starých náboženství, odvozených od pojmu „osobní Bůh“, s moderní kosmickou religiozitou neosobního božství. Píše o tom: „Zdá se mi, že nejdůležitější funkcí jak umění, tak vědy, je probouzet pocit této religiozity v každém, kdo je sto jej vnímat, a udržovat jej při životě… Tvrdím, že vesmírná religiozita je nejsilnější a nejušlechtilejší vzpruhou jakéhokoli vědeckého bádání.“

Pro Einsteina byla vesmírná religiozita formou jeho náboženské víry. Píše: „Jak hluboká víra v rozumnost uspořádání vesmíru a jaká touha po tom, aby porozuměli byť i jen tomu nejmenšímu odlesku rozumu, vyjevujícímu se v podobě tohoto světa, nejspíše žila v mysli Keplerově i Newtonově, takže mnohaletým osamělým úsilím dokázali rozšifrovat, jak funguje nebeská mechanika… Jen ten, kdo zasvětil svůj život podobným cílům, je schopen si představit, čím byli takoví lidé prodchnuti, co jim dodávalo sílu, aby navzdory nesčetným neúspěchům se nezpronevěřili svému cíli. Takovou silou nás obdařuje právě kosmická religiozita. Stěží se najde vědecký duch, čerpající z hloubi poznání, kterému nebyla vlastní jakási svébytná religiozita… Ta spočívá v uchváceném úžasu nad souladností přírodních zákonů, v nichž se projevuje rozum tak svrchovaný, že všechna smysluplnost lidského uvažování a pořádavého ducha je proti tomu zhola nicotným odleskem… Beze vší pochyby je takovýto pocit velice blízký tomu, kterým byli prodchnuti všichni nábožensky tvořiví duchové v nejrůznějších dobách.“

Nedomnívejme se však, že Einsteinova zbožnost znamená jen jakési nábožensko-emocionální uchvácení nad velikostí vesmíru a přesností zákonitostí v něm. Je u něho jasně patrný vliv logiky a rozumu. V odstavečku „O vědecké pravdě“ napsal: „Toto hluboce citově zakotvené přesvědčení o převaze rozumu, jak se vyjadřuje ve smyslově uchopitelném světě, leží v základě mého pojetí Boha; lze je tedy – chceme-li užít obvyklého výraziva – označit za „panteistické“. Dále píše: „O náboženských tradicích mohu uvažovat jen ve smyslu historickém a psychologickém; jiný vztah k nim nemám.“

Jeho názory nám zajímavě tlumočí knížka „Vědomí pokory“, která vyšla v Liberci v r. 1992. Obsahem knížky je fiktivní rozhovor s Einsteinem, který na základě jeho spisů sestavili zodpovědní redaktoři M. Mihulová a M. Svoboda. Z této knížky budu často citovat. Nyní uvedu pouze odstavec, vyjadřující údiv nad tím, jak Einstein – jakožto vědec – hovoří bez zábran o Bohu. Cituji: „Musím přiznat že pro mnohé lidi bylo zarážející, s jakou samozřejmostí vy, jako vědec, hovoříte o Bohu. Lidé mají někdy představu, že věda a náboženství se navzájem vylučují.“ „Stěží najdete hlouběji bádajícího člověka, kterému není vlastní zvláštní druh zbožnosti. Není to však zbožnost naivních lidí, kteří doufají v péči Boha a obávají se trestu, podobně jako to pociťují děti ke svému otci. Vědec nebo badatel je prodchnut kauzalitou všeho dění. Jeho nábožnost se projevuje v nadšeném údivu nad harmonií přírodních zákonů, ve kterých se zračí vysoce nadřazený rozum… Tento pocit se stává vůdčím motivem jeho života a pozvedá jej nad otroctví sobeckých zájmů.“

Vztah mezi náboženstvím a vědou Einstein hodnotí větou: „Zdá se mi, že věda nejen zbavuje náboženský cit jeho antropomorfického nánosu (čímž Einstein mínil osobního Boha), ale také přispívá k náboženskému zduchovnění našeho života.“ V téže stati „O vědě, filozofii a náboženství“ charakterizuje vědu jako: „… po staletí trvající úsilí uvést vnímatelné jevy tohoto světa systematickým myšlením do co možná nejzevrubnější souvislosti.“

A o náboženství se vyjadřuje takto: „Ptám-li se však sebe, co je náboženství, nenacházím odpověď tak snadno. A i když najdu odpověď, jež mne v daném okamžiku uspokojí, stejně zůstávám přesvědčen, že nikdy nebudu moci ani dost málo sjednotit všechny, kdo se touto otázkou zabývali.“ Tzv. zbožnost charakterizuje následovně: „Nejprve tedy, místo abych se ptal, co je náboženství, zeptal bych se raději co charakterizuje aspirace osoby, která u mne vyvolává pocit že je zbožná. Nábožensky osvícenou se mi jeví taková osoba, která se podle svých nejlepších schopností osvobodila z pout sobeckých tužeb a je zcela zaujata myšlenkami, pocity a aspiracemi, k nimž lne pro jejich nadosobní hodnotu. Zdá se mi, že je důležitá právě síla tohoto nadosobního pohledu a hloubka přesvědčení o jeho neodolatelném smyslu, bez ohledu na to, zda se pokouší spojovat tento obsah s božskou Bytostí, neboť jinak by nebylo možné považovat Buddhu nebo Spinozu za zbožné osobnosti. V tomto smyslu je náboženství po věky trvajícím úsilím o jasné a úplné pochopení těchto hodnot a cílů, o stálé posilování a šíření jejich účinku.

Chápeme-li náboženství a vědu v souladu s těmito právě uvedenými definicemi, pak se zdá nemožné, aby mezi nimi byl nějaký konflikt. Neboť věda může pouze zjistit, co je, nikoliv však co by mělo být, a hodnotící úvahy všeho druhu zůstávají nevyhnutelně vně její oblasti. Naproti tomu náboženství se zabývá jen hodnocením lidského myšlení a činů. Nemůže oprávněně hovořit o faktech a vztazích mezi fakty. Podle této interpretace musíme připsat známé konflikty mezi náboženstvím a vědou v minulosti jen nepochopení situace, kterou jsme popsali… Konflikt např. vyvstává, trvá-li některé náboženské společenství na absolutní pravdivosti všech tvrzení zaznamenaných v bibli. To znamená zásah náboženství do oblasti vědy; sem patří boj církve proti Galileově nebo Darwinově nauce. Na druhé straně se představitelé vědy často pokoušejí dospět vědeckou metodou k základním soudům, týkajících se hodnot a cílů, a tak se stavějí do opozice k náboženství. Všechny konflikty pramení z osudných chyb.“

Na další konferenci „O vědě, filozofii a náboženství ve vztahu k demokratickému způsobu života“, která se konala v New Yorku, řekl: „Avšak přestože jsou oblasti náboženství a vědy od sebe jasně odlišeny, existují mezi nimi silné vzájemné vztahy a závislosti. I když náboženství je snad tím, co určuje cíl, učí se od vědy, jakými prostředky dospět k dosažení cílů, které si vytklo.“ A své stanovisko o vztahu náboženství a vědy vyjádřil touto lapidární a výstižnou větou: „Věda bez náboženství je chromá, náboženství bez vědy je slepé.“

V poselství u příležitosti oslav dne založení sdružení YMCA Einstein rozšířil vztah vědy a náboženství i o význam umění následujícími slovy, jimiž také uzavřu tuto kapitolu promluvy. „Všechna náboženství, umění a vědy jsou větvemi téhož stromu. Všechny jeví snahy směřující k tomu, aby lidský život byl zušlechťován, pozvedají jej nad sféru pouhé fyzické existence a vedou člověka ke svobodě.“

Obraz Mistra Nazaretského nám vyvstává blízký a lidský. Byla to osobnost odvážná, směle kárala mocné tehdejšího světa. Žádný svatoušek – osobnost výrazná a svérázná. Revoltující proti zlu, pokrytectví, dvojí morálce, kterého následovat znamená být také revolucionář. A to ne nějaký povrchní politický organizátor, nebo odborář bojující vnějšími prostředky za vnější cíle, ale měnitel světel. Jediný ve své době dokázal zhasnout člověku světlo tohoto světa a rožnout mu světlo na pomíjení nezávislé. Přišel jako zloděj v noci a vzal člověka penězům, rodině, světskému životu, ačkoli dál takový člověk mohl být ve světě a hospodařit. Jenže už jinak. Za jiným cílem a s jinými úmysly.

To dělá jen velký Mistr, ten nejlepší. Kazatelé a jiní, kteří by ho chtěli následovat, mají být také takovými. Mají umět zhasnout pozlátko časného, aby zazářilo světlo věčné. To je skutečná revoluce.

Ježíš je největším umělcem, malířem a sochařem správného lidství. Ve všech evangeliích modeluje ideál člověka nového typu na zářivou radostnou bytost, účinně pomáhající, nikdy neklesající. Všimněme si Ježíšovy galerie obrazů:

Je neúplně dochovaná, na stěnách září jen čtyři veliká plátna evangelií. Dříve jich bylo více, ale správcové galerie v průběhu dějin vše nezachovali z osobních důvodů. Vidíme na nich portréty ubožáků: chromých, slepých od narození, chudých, hledajících, oplakávajících své nemocné a zemřelé příbuzné. Ptáme se, protože byli tak bídní našli cestu k Ježíšovu učení? Ale jiní bídní jsou na obrazech také, ale jaksi v pozadí. Jak se tedy vzájemně liší?

Společným rysem všech strádajících na Ježíšových obrazech bylo to, že se museli vzchopit. Každý jinak, v rámci svých možností i neschopností, ale první krok museli udělat sami. Např.: důvěřoval v Ježíšovo učení; oslovil Ježíše; litovala dosavadní způsob života; atd.

Existuje ještě další (méně známá) galerie Ježíšových obrazů. Bylo by ji možno nazvat „indická galerie“. Zde visí pouze jeden veliký obraz. Je to obraz svědka, bdělého znalce sebe sama a znalce lidských srdcí. Tedy někoho, kdo splnil podmínku, bez níž není člověk účinným a moudrým pomocníkem lidí. Je to obraz, který namaloval Ježíš pro ty nemnohé, nedogmatické, nic nedající na literu a vžité názory. Zde je Mistr Nazaretský učitelem náhlé cesty, ovšem takového typu, který se hodí pro současného člověka i člověka třetího tisíciletí.

Dr. Karel Hašpl to vyjádřil slovy: „Ježíš je jedním z biliónů typů, jejichž život byl, je nebo bude umožněn silami a láskou boží… Je právem nazýván vzorem, ale vzorem může být jen proto, že byl člověkem. Kdyby byl nadčlověkem, nemůže nám být vzorem. Je ideálem lidství. Je v něm tolik lidského a tolik božského, že může být na další tisíciletí Světlem ve tmách. Celým svým životem naznačil cestu člověka k sobě samému, k duši, a zároveň ukázal cestu k Bohu. Kdo sleduje tyto dvě cesty s týmž úsilím jako Ježíš, poznává hlubiny vlastní duše a dojde míru a nejpevnějšího základu svého života.“

V Evropě, v Americe a mnohých jiných zemích, kde je rozšířeno křesťanství, existuje osobnost, o níž se píše nejvíce knih, monografií, uměleckých děl, osobnost jejímž jménem se vraždilo, upalovalo, loupilo, ale i léčilo, uzdravovalo, pomáhalo, odpouštěly se křivdy a spáchaná násilí, osobnost, o níž se vedou spory na různých úrovních, osobnost, která lidi rozděluje i spojuje, jejímž jménem k lidem přicházela nesobecká Láska, která byla světlem naděje v nejhorším pekle zoufalství, osobnost, jejíž jméno se zneužívá na každém kroku a jejíž jméno šeptá umírající a člověk v bolestech, neboť nikdo z trpících nevolá v hodině smrti ledajaké jméno, ale často vydechne s jediným jménem na rtech, se jménem Ježíš.

Dnes existuje ve světě 80 000 monografií na téma jeho života a přece jsou výsledky veškerého bádání malé. Jasno a jistota neexistuje.

Albert Schweitzer se na věc dívá ze stránky etické, píše: „Výzkum života Ježíše je pro církve školou upřímnosti, jde o tak bolestný a bojovný zápas o pravdu, jaký svět ještě nikdy neviděl.“

NÁVRAT MYSLI DOMŮ

Když ale jednou uvolníme sevření a pustíme se těla a mysli, splyneme se svým pravým jástvím. Výraz „splyneme“ je ovšem nepřesný, protože nás nikdy nic neoddělovalo, kromě našeho dualistického myšlení. To je šikentaza – pouhé sezení.

Na s. 107 píše autor o problému usínání: „Lidé usínají, protože se jim nedostává energie potřebné k tomu, aby neusnuli. Neustále s tím bojujeme, tím ztrácíme energii. Pokud si řekneme, že to nevadí, usneme na malou chviličku, ale v momentě jsme zase bdělí. Zrovna tak je to s únikem před bolestí.“

Jednou se autor při daršanu někoho zeptal, jak se mu vede. „Není to dobré. Jsem tak zmatený a naštvaný.“ – odpověděl ten člověk. Genpo Merzel mu řekl, aby seděl zpříma a byl zmatený a naštvaný. Po dvou minutách se ho zeptal: „Tak co cítíš teď?“ „Klid a mír“, řekl. „A co se stalo se zmatkem a vztekem?“ „Nevím, nemohu je najít“, odpověděl ten člověk.

Čemu vzdoruješ, to přetrvává. Pokud vyhledáváš mír, jsi neustále rušen.

Neboli: když mysl nečiní žádných rozdílů, pak je deset tisíc věcí tak, jak jsou, jediné podstaty.

Zatímco tento příběh z výuky zenových „metod bez metody“, je vyprávění o zapomenutí ega (alespoň na okamžik), příběh daleko starší a známější je z buddhistické Lotosové sútry a je o rozpomenutí. Je to příběh o Enjadattě. Ráno se chtěla podívat do zrcadla, ale děti zrcadlo otočily a ona neuviděla svoji hlavu. Ztratila rozvahu a zdravý úsudek a jako šílená pobíhala po domě a nakonec i po městě a hledala svoji hlavu. Museli ji přivázat, nakonec se zhroutila a uvolněná konečně vyslechla, že hlavu má. Přesto ale neuvěřila, až dostala facku. „Au, moje hlava!“ Zvolala a radovala se, že hlavu vždycky měla a nikdy ji neztratila. Situace s tzv. „návratem domů“ je obdobná. Nikdy jsme nikam neodešli, jsme stále doma, jen si to neuvědomujeme.

Autor knihy Oko nikdy nespí píše o zanechání sebe, smrti ega jako o konci vítězení. (s. 124)

„Úplně ve své praxi zklamat, to je to pravé. Pochopitelně však přicházíme na každé meditační setkání zvítězit. Ani nevím, kolikrát jsem si řekl: Výborně, prošel jsem. Zvládl jsem to. Právě jsem tak prohrál. Vyhrál jsem bitvu, ale prohrál válku. Pokud můžeš jednou provždy říci: Nedokázal jsem to… - pak to „máš“. Skutečně dokonale prohrát – to je vítězství. Jednou provždy zhyň na svém polštáři. Když jednou projdeš touto velkou smrtí, nemůžeš nikdy znovu zemřít. To je také smysl Apokalypsy nejen biblické, ale různých jiných apokalyps jako popisů konce vítězení kritického, něco stále srovnávajícího a žádajícího ega, které nedokáže ze sebe sama, ze svého sobectví nic než být den ode dne starší a bližší zániku.“

Škoda, že unitáři nemají více tyto spády. Skoro stále slyším kolem sebe, jak lidé hledají svůj život, tzv. „svůj život“. Uplatnění, zaměstnání, lásky, přátele, zdraví – ne a ne umřít sobě. Vůbec se tím nezabývají a přitom opakují citáty jako: „Život pod zorným úhlem věčnosti, revoluce hlav a srdcí…“ Nejraději by tu revoluci ordinovali druhým.

Allan Watts ve spise Svrchovaná totožnost by mi možná oponoval: „Ale zdá se, že je třeba přijmout, že Já je zajedno s nekonečnem a že náš přítomný stav vědomí je vůlí Já (tedy vůlí Boží) a proto dokonalým vyjádřením nekonečna.“ Lze tedy vůbec něco dělat pro návrat domů? Je zde na místě nějaká snaha? Ma-tsu, jeden představitel Zenu řekl: „V Tao není nic, do čeho bychom se měli „převádět disciplinou“, tedy metoda zde není nic platná, ale – samotný fakt, že někdo touží po návratu domů, i když pochopitelně neví ani co si přesně pod tímto označením představit, touží obecně po klidu, harmonii, inspiraci, nekonečnosti atd., samozřejmě ze sobeckých důvodů. Trpí, má světa po krk, je zklamán, znuděn, má nedostatek něčeho nebo naopak žije v nadbytku, touží po změně – důvodů je dosti. To vše je z „vůle Já“ – našeho věčného domova. Slovy Bernarda z Clairvaux: „Nikdo není schopen Tebe hledat, kdo Tě nejprve nenašel.“ I když se zdá, že hledající a hledaný jsou odděleni, ukazuje sama existence hledání na jejich spřízněnost. Proto pravá modlitba, dle křesťanů, je to, co v člověku působí Bůh, není to vztah, který člověk navazuje k Bohu. Je to Bůh sám, kdo se modlí. Je to Ono Tajemství života, co nás táhne k sobě, co nás chrání před sebou, co nás volá.

To je první stádium. Další stadium začíná přijímat určitý metafyzický charakter – projevuje se sklonem či schopností vzdát se ega. Známé způsoby jsou v tomto smyslu intenzívní forma koncentrace, jóga nebo křesťanská vnitřní modlitba. Tato koncentrace není udržována ani tak úsilím, jako hlubokým uvolněním.

Allan Watts říká, že pokud někdo nemůže nebo nechce provádět cvičení, je to Já, které nechce. Druhý způsob je daleko výhodnější pro lidi žijící ve světě, ačkoliv má jako první způsob svůj protějšek v historii západní spirituality, je zvlášť charakteristický pro tradici čínskou. Jde o pozorování dechu nebo proudu myšlenek, obsahů mysli, dle pokročilosti žáka. Pozoruje a není tím unášen. V čínské tradici se to nazývá wu-žin, tj. bezideovost. Člověk se zde neztotožňuje se zážitky, myšlenkami a pod. „Dokonalý člověk užívá mysli jako zrcadla, nezmocňuje se ničeho, nic nezamítá, nepřivlastňuje si nic. Obsahy vědomí odplývají, pomíjejí, a člověk vidí jak.

Popíšeme-li celý proces trošku jinak, odpoutáme-li se od svých zážitků nebo když přijímáme vše tak jak to je, pak je to projev života žitého v okamžiku (v přítomnosti). Protože jsme si všimli, že vědomí ega je připoutáno k času, protože ve své podstatě je komplexem vzpomínek nebo činění opatření do budoucnosti. R. W. Emerson v Eseji o sebedůvěře píše: „Tyto růže pod mým oknem se neodvolávají na žádné minulé růže či nějaké lepší růže, ale jsou tím čím jsou. Jsou dokonalé v každém okamžiku své existence.“

Symbolem touhy po návratu domů nebo osvícení nebo života ve Věčnosti je v buddhismu fíkovník (Holger Kersten: Ježíš žil v Indii – s. 111). Buddha sedící pod tímto stromem dosahuje osvícení. Biblický příběh s fíkovníkem by bez této tradice (starší tradice) byl nepochopitelný a nezapadal by do kontextu Ježíšova učení. Není příběhem Mistra, který si mohl dovolit pomocí magie poručit fíkovníku, aby uschnul za účelem efektní demonstrace své výjimečnosti. Takový Ježíš nebyl. Příběh je alegorický. Připomíná závažnou duchovní skutečnost – život člověka vnitřně usychá, když není žit pro ideál, nešťastný člověk, který nezná nadosobních cílů a ideálů, nenajde prospěchu ze svých vloh. Čili ještě obyčejněji: bez nadšení nic není.

Knihovna unitářské obce v Brně má pohnutou historii. Vznikala ještě v dobách nesvobody z darů členů a opisováním knih a statí, které nebyly ve veřejných knihovnách ani v knihkupectvích. Desítky na psacím stroji vyťukaných, špatně čitelných kopií vytvořilo základ naší knihovničky. A přesto tyto „samizdaty“, jak se jim v totalitní mluvě říkalo, šly z ruky do ruky. Myšlenky a pojednání z takových světových duchovních osobností, jako byli Paul Brunton, Abhenananda, Flamarion, Krišnamurti, R. Steiner, Šivananda, Vivekananda, K. Weinfurter a další – i českých unitářských a jim blízkých myslitelů a kazatelů, jako N. F. Čapek, K. J. Hašpl, Jiří Elger nebo K. Makoň, Ed. Tomáš aj. – pomáhaly při hledání i objevování duchovních cest i postojů v době náboženského pronásledování.

Po listopadovém „sametu“ v r. 1989 se svazky knih naší knihovny začaly rozrůstat. Neprospělo jim však několikeré stěhování (ze Střední na Opletalovu, pak do Moravského muzea a na Dominikánskou ulici, až nakonec skončily v úschově v soukromém bytě).

V současné době zažívá knižní fond unitářské knihovny nebývalý rozmach: z původních několika desítek svazků vykazuje přírůstkový seznam v prosinci 2001 již 506 exemplářů převážně nábožensko-filozofické literatury. Kromě toho knihovna obsahuje dalších téměř 100 knih beletrie a cestopisů, také knihy cizojazyčné (hlavně německé) a součástí knihovny je i přes 100 knih Obce čs. Legionářů v Brně 2 s tematikou našich dějinných tradic boje za osvobození a vznik demokratické republiky. Tato část knihovny vznikla za přispění a ve spolupráci s br. B. Páralem.

Knihám se tak poprvé dostalo důstojného stánku – jsou uloženy a připraveny k výpůjčkám v nových skříňkách naší unitářské rezidence na Staňkově ulici 18a. díky dalším darům a odkazům od našich členů (P. Balcárek, M. Drbalová, Sládeček, Lorenz, B. Páral aj.) i dotace z pražské Unitárie (letos nám věnovala knihy v hodnotě přes 3.000,- Kč) se rozšířil výběr autorů i zkvalitnil celkový stav knih, přibylo knih nových, vázaných, a staré „samizdaty“ tvoří už jen menší část fondu knihovny. Za zmínku jistě stojí, že největší počet autorských svazků – sborníků, úvah, přednášek i meditací (celkem 22!) je v knihovně od br. rev. M. Mikoty, a že mezi autory naší knihovny je i br. dr. B. Houser s autobiograficky laděnou knihou povídek „Sny neprobuzeného“ a sestra rev. J. Plotěná svou statí ve sbírce Cesty poznání.

Dalšímu zlepšování a rozšiřování knihovny jistě napomůže i výtěžek z poplatků za půjčování knih a tisků, který činí 2,- Kč za 1 knihu a 1 týden.

A nyní se jen, budoucí naši čtenáři, pozorně zadívejte do seznamu knih a tisků naší unitářské obce v Brně a vybírejte ke čtení a přemýšlení takové, které vám přinesou duchovní posilu, útěchu, poznání i radost.

od Betsy Hill Williams, ředitelky náboženského vzdělávání z církve širšího společenství.

Každý v jednu chvíli na něco přijde a to mi pomáhá dělat těžkou práci zakládání rodičovství a rodinného života v náboženství a teologii. Následující článek, který se k nám dostal prostřednictvím našeho nejnovějšího člena rady, Denny Davidoffa (autora Kmotry), nabízí jednu z těchto příležitostí.

Rachel Maxwellová, matka a novinářka, napsala článek po účasti na protestu proti „náčelníku Wahoo“ (clevelendský indiánský talisman) minulé léto v UUA generálním shromáždění.

Otázky slečny Maxwellové mířily i k ní samotné, když se v dešti účastnila protestu. Byly jednoduché jako tato:

„Co dělám? Proč to dělám?“ V jejích vlastních odpovědích odhalila, co dělají náboženská svědectví rozdílná politickému protestu. Co dělá náboženské vzdělávání, rozdílné od běžného vzdělávání a co dělá náboženská komunita odlišná od jiné komunity. Objevila svoji teologii a sílu své víry přinutila pracovat dokonce proti všem formám rasismu a neuctivosti.

Slečna Maxwellová bere tento protest jako rodičovskou rozmluvu. Chceme nejen učit děti soucitu i respektu k lidem odlišných kultur, ale chceme také ukázat našim dětem na základě čeho jednáme, chceme jim dát vhodný základ pro jejich život a upozornit je na rozdíly.

Když se přibližují různé svátky a s nimi zaběhané tradice, navrhuji zeptat se sama sebe – „Proč dělám toto?“ „Proč mě přitahují tyto tradice a rituály? Vedou mě k toleranci, chápání těch druhých a ke službě?“ Je potřeba zapojit naše duchovní k práci v rodinách, mezi přáteli! Přenést náboženství do každodenního života!

Měla jsem zajímavý a povzbuzující telefonní hovor; šlo o církevní konferenci v Clevelendu. Některé církve totiž podpořily místní Indiány v protestu proti používání jména a maskota pro baseballový tým. Nechtělo se mi zpočátku vůbec o tom uvažovat. Myslela jsem si, že mám důležitější práci. Záhy jsem však jistila, že to nebylo správné.

Můj bratr a jeho žena žijí v Clevelendu. Zeptali se mě, zdali je vhodné pojmenovat bělošský sportovní tým jménem „Indiáni“, když za ně žádný Indián nehraje? Cítila jsem se nepříjemně. Nevěděla jsem co říci. Nebyla jsem si jistá. Pak jsem ale uviděla logo a maskota pro clevelendský tým – „náčelníka Wahoo“. Je to červená karikatura Indiána se stupidním úšklebkem, ohromnými zuby a hlavou plnou per. Malý černý Sambo vypadá úctyhodně. Je těžší porozumět proč není vhodné pojmenovat tým „Indiáni“, když nejste Indiánem. Mohu jen říci, že je to podobné, jako kdyby se nějaký izraelský tým pojmenoval „Palestinci“. To rozhodně není dobrý nápad.

Proto jsem v dešti společně s prezidentem Spojené křesťanské církve, s prezidentem Unitářské společnosti univerzalistů a pěti sty dalšími lidmi protestovala. Byla jsem naštvaná na lidi užívající válečný pokřik a prozpěvující – „Náčelník Wahoo!“ „Náčelník Wahoo!“

Proto jsem rozjímala! Co dělám? Proč to dělám? Proč jsem zde? Co mohu říci lidem, kteří se na mne dívají skrz prsty? Mám ráda baseball! Strávila jsem mnoho šťastných chvil v bostonském Fenway parku a jsem pyšná na zdejší „Námořníky“! Ale věřím v respektování všech lidí a snažím se odhalovat všechny podoby rasismu. Používání název „Indiáni“ a maskota „náčelníka Wahoo“ nepřichází z pozice lásky a respektu k Indiánům. Proto jsem solidární s americkými Indiány. Moje náboženské cítění je pro spravedlnost, slušnost a soucit ve všech lidských vztazích. Ctím také vaše náboženství i vaše lidská přání.

Mezi organizace, které podporují ukončení rasistických postojů, projevujících se v názvech a maskotech sportovních týmů, jsou Národní vzdělávací asociace, Národní konference křesťanů a židů, Sjednocená církev křesťanů, Sjednocené metodické církve, Asociace unitářských univerzalistů, Presbyteriální církev USA, Jižní křesťanská vůdcovská konference, NAACP, Americký židovský výbor. Na základě tlaku veřejného mínění změnila námořnická univerzita jméno týmu z „Náčelníci“ na „Červení jestřábi“ a vysoká škola v Meadawdale nyní používá místo názvu „Náčelníci“ jméno „Individualisté“.

Vyvstávají tu výchovné otázky pro rodiče. Co si myslí Indiáni v Seattlu, když jim řeknou jejich děti že jdou na zápas s týmem „Indiáni“ – Cleveland“? Jaký může být vztah těchto dětí ke karikatuře Indiána – „náčelníka Wahoo“? Co se naučí bílé děti, když spatří toto logo? Budou všechny děti věřit, že jsme jeden národ před Bohem, se svobodou a spravedlností pro všechny? Ne! V dubnu komise Spojených států pro občanská práva doporučila ukončit užívání podobných symbolů a jmen v nedomorodých školách. Poznamenala, že užívání takových symbolů a přebírání původních jmen je zvlášť nevhodné a necitlivé ve světle dlouhé historie násilného přizpůsobování. Američtí Indiáni si vytrpěli dost.

Národní americké konference hledají možnosti, jak změnit výuku na základních, středních i vysokých školách. Školy poskytují prostor, kde se mohou potkávat různé komunity, aby se učily vzájemně respektovat. To nyní potřebujeme pro naše děti. Clevelendský baseballový tým tomuto procesu nepomáhá.

Naše, malá, ušmudlaná…

O čem že je řeč? No prostě volně navazuji na předcházející článek v minulém čísle Poutníka, který se zabýval stavem či rozpoložením naší mysli. Proč zrovna to mne tak zajímá? Protože tam je prvopočátek všeho! Všeho dobrého i zlého. Šťastného i osudového. A je lhostejno jsem-li ateista či bigotní katolík, případně něco mezi tím. Nebo patřím-li k vyznavačům Alláha, či k nějaké jiné sektě. I když stokrát, ba tisíckrát vstoupím do chrámu, synagogy či mešity za účelem účastenství na příslušných obřadech, nezmění to způsob mého uvažování, způsob mého myšlení. Nezmění se mé city a emoce. Snad na chvíli, kdy může být člověk stržen hudbou nebo atmosférou okamžiku. Ale se stejným chaosem a zmatkem ve své hlavě zase vyjdu ven. Sebelepší kázání mi nepomůže. Dokonce ani sebekrásnější, nejušlechtilejší a to nejduchovnější novoroční předsevzetí!

O toleranci a svobodomyslnosti v náboženských uskupeních a církvích si stále můžeme jen nechat zdát. To lze nalézt jen u malých ostrůvků procitajících (vědoucích) v obrovském moři nepochopení. Je to nedávno, co přední katoličtí představitelé na Slovensku se postavili proti skvělé myšlence zavést do školní výuky cvičení jógy. Přes pokrok v technice, přetrvává v našem způsobu uvažování středověk.

Pokud si ovšem začneme všímat stavu a obsahů své mysli, může se situace radikálně změnit. A co je nebo může být v naší mysli tak závadného?

Zlost i hněv, vztek, kterému občas podlehneme, když se nám něco nedaří podle našich představ. Zášť. To jsou všechno velmi nepěkné myšlenky a city. O nic lepší to není ani s pýchou. Ta podporuje růst našeho ega. Ale i když se podíváme na opačný pól, tzn. komplexy méněcennosti, nebude o co stát. Ty i ty obsahy mysli jsou nezdravé a konec konců neodpovídají realitě.

Už Ježíš v kázání na hoře nás nabádá, abychom nesoudili. Bez hodnocení si ovšem neumíme svůj život vůbec představit. Mercedes je zajisté lepší než škodovka, i když jak kdy. Funkční škodovka je lepší než porouchaný mercedes, zejména když k nehodě dojde v zimě na opuštěné silnici někde v lese. Všechno je relativní. Někdo je pracovitý, jiný zase flink. Přesto bychom si měli uvědomovat, že pro skutečně objektivní posouzení stavu věcí máme vždy málo podkladů, a tudíž bychom se měli v zájmu dobré věci vzdát jakéhokoliv odsuzování. Už proto, aby jiní nesoudili nás. Nestavme se samozvaně do role soudce, ale přenechávejme toto raději Prozřetelnosti.

Měli bychom být aktivní – tu naši práci za nás nikdo neudělá (i když bychom byli rádi). Zejména tu zaměřenou na očištění vlastní mysli. Vždyť Buddha říká: „Sám si se pošpinil, sám se musíš očistit!“ Jak? Hlídáním vlastních myšlenek. Okamžitým zastavením (nebo aspoň včasným) rozvíjení negativních myšlenek a hovění si u negativních emocí! A nahrazením něčím vzletnějším. Být si vědom, i když je to někdy hrozně bolestné. Toho je nám zapotřebí. Žádné sebemrskačství, jenom si být vědom, co je také uloženo v našem podvědomí! Jaké haraburdí neslučitelné se zdravým životem!

O nic snazší však není ani vzdát se závisti a žárlivosti. Může nám v tom pomoci vědomí toho, že každá závistivá myšlenka nás samé odřezává od zdroje energie a inspirace. Proto pokud budeme chtít dosáhnout úspěchu, je třeba přestat se užírat závistí a spíš se zeptat v duchu na vlastní cestičku k místu na slunci.

Stejně tak je zlé ustavičně se probírat pocity ukřivděnosti. Zneuznaní „geniové“ a další, kteří to myslí vždy a za každých okolností a podmínek s těmi kolem sebe jen a jen dobře, a je jim odpláceno podivným nepochopením. I vy, co trpíte skutečnou křivdou, dopřejte ostatním svobodu v rozhodování (i Bůh nám dopřává svobodu) a nechte pocity křivdy co nejdříve odplynout. Nad hněvem, ale i dalšími negativními emocemi by nemělo zapadnout slunce. To znamená, že nejpozději když člověk uléhá ke spánku, by měl uvolnit, odložit vše, co ho zatěžuje, stresuje, a je negativní (v rozporu s vlastním úsilím a směřováním). Vyčistit si hlavu a raději zasévat pozitivní a konstruktivní představy, a myšlenky, aby i žeň mohla být uspokojivá a radostná.

Myslíte-li si, že když se utápíte ve strachu, starostech a obavách, že tím nikomu neubližujete, naopak že jste starostliví s ohledem ke svým blízkým a přátelům, hluboce se mýlíte. Ubližujete tím sobě! I těm kolem vás! Navíc, když se vaše obavy naplní, cítíte se tím sami hrozně zaskočeni. Ale přece se říká, abychom nemalovali čerta na zeď - abychom nenahlíželi situaci v nejčernějších barvách.

O nějaké duchovnosti nemůže být ani řeči, nemáme-li ve své mysli uklizeno a jasno! K tomu nám konec konců byly dány různé kodexy, abychom měli vytyčen ten základní směr pro správné jednání a konání. Desatero je jen jedním z nich. K poučení nám mohou posloužit i jiné. I když z jiné kulturní oblasti. Jogická ponaučení jsou detailnější. Zkusme se pořádně zamyslet nad jamou a nijamou, kde vystupuje do popředí především nutnost neubližování (ahimsa) ani sobě ani ostatním.

Nezapomínejme na jedno: i podle křesťanské věrouky je Bůh všudypřítomný. Vezmeme-li toto za bernou minci, pak je stále i s námi, působí i v našem organismu, prostupuje i celou přírodou, tedy i tím tzv. „májickým světem a slzavým údolím“, ovlivňuje každý atom, prostor i čas. Jen my sami opomíjíme tuto skutečnost a dáváme prostor představám, po kterých by neměl ani štěknout pes.

No jo, a o čem budeme vlastně přemýšlet, když zaobírání se tímto „černým haraburdím“ nám doposud zabíralo většinu bdělé doby? Zkusme být trochu velkorysí a svou mysl využít pro blaho všech. Modlitba za někoho je dobrý počátek. Ale myšlení a snění o lepší společnosti, o lepší budoucnosti planety, bez agresivity, podvodů atd. může být prospěšnější než roznášení drbů, špatných zpráv, děsivých prognóz a malovaní čertů na zeď. Proto si velmi cením Shakti Gawain, která nalezla nové možnosti a náplň pro svou mysl a nabízí ji každému. Zkuste si přečíst některou z jejích knih, určitě to nebude pro vás ztráta času, ale najdete nové inspirace, které ovšem lze sbírat na každém kroku.

Dept. of Publications Unitarian Universalist Association, 15 Beacon Street, Boston,

Richard A. Kellaway, který nám tuto knížečku věnoval, byl unitářským duchovním ve First Unitarian Church v New Bedfordu, ve státě Massachusetts. Ta obsahuje 35 jeho kázání, která by nám mohla být velmi dobrou pomůckou pro duchovní semináře a k povzbuzování mladých adeptů. Jenom kdyby! Jenom kdyby se naši mladí členové více učili anglickému jazyku.

Obnovujeme proto výzvu, aby se přihlásili ti, kteří by měli zájem o společné čtení anglických článků a kázání z anglické literatury, kterou dostáváme každý měsíc. Kroužek by vedl bratr M. Mikota.

I tato útlá knížečka kázání reverenda Dicka Kellawaye, našeho dobrého přítele, by mohla být čtena v anglickém kroužku. Je totiž plná dobrých nápadů.

Zjistil jsem, že reverend Kellaway se také zabýval tím věčným problémem – láskou. I tím co lidé za lásku jenom považují, a co láskou ve skutečnosti vůbec není. Často je to jenom vypočítavost, profesionální chování, nebo také sebeláska.

Pravá láska totiž vyžaduje oddanost! Přemýšlejme o tom! Můžete nám napsat vaše názory a postřehy.

2/2002

únor je vzácný měsíc, protože nepřináší žádné svátky ani výročí. A právě v období zdánlivého klidu jsou ty nejlepší podmínky ke klidné, konstruktivní práci. Vánoce jsou za námi a Velikonoční svátky ještě také nenastaly, takže náš Poutník – únorníček neoplývá články příležitostnými, ale spíše mírně informativními pro poučení a zamyšlení. Podobně jsou laděné jsou i únorové páteční programy našich shromáždění (viz. poslední strana Poutníka).

Již osvědčené pondělní meditace a úterní jógová cvičení zůstávají v původním tvaru, místu a čase, rovněž středeční semináře od 17 hodin zůstávají, pouze s tím rozdílem, že se pomalu budeme snažit měnit jejich podobu ze seminářů sebepoznávání na večery setkávání, kultivovaného naslouchání sobě navzájem i našim hostům. Naše páteční shromáždění jsou nyní oživena hudbou. Děkujeme bratru ing. Kloudovi a bratru Pokornému, že zařídili dopravu zakoupeného keaboardu od firmy Lídl na Staňkovu, rovněž blahopřejeme bratru ing. Kloudovi k jeho funkci sbormistra brněnské obce. Písně z unitářského zpěvníku již čekají, že se dobře naučíme za doprovodu varhan zpívat. Některé jsou originální unitářské, jiné mají ještě tradiční melodii ze starších období (nejstarší dokonce ze 16. století), ale všechny jsou plné důvěry v dobro, lásku, naději a moudrost.

EINSTEINŮV ODKAZ TŘETÍMU

MILÉNIU

V předešlém článku jsme se zabývali Einsteinovými vztahy k náboženství jeho tehdejší současnosti. Nyní jej stručně představíme jako náboženského prognostika. Pokusíme se objasnit jeho výhled do budoucna a souhrnně se také zmínit o podobně orientovaných snahách i jiných duchovních učitelů.

Einstein nevyznával přímo žádné ze světových náboženství. Zdá se však, že nejvíce sympatií choval k buddhismu, aniž by se však zabýval jeho základní dogmatikou o karmě a reinkarnacích. Podle Fischera buddhismus poskytl Einsteinovi k této stručné prognóze:

„Náboženství budoucnosti bude kosmické náboženství. Překročí osobního Boha a vystříhá se dogmat a teologie. Zahrnujíc v sobě jak oblast přírodní, tak i duchovní, bude založeno na religiózním cítění, vyrůstajícím ze zkušenosti, objímajícím všechny věci přírodní, i duchovní smysluplnou jednotu.“

Tento krátký odstavec mne tak uchvátil svojí prostotou, prozíravou jasností a hloubkou, že jsem si jej zvolil za motto do svého spisu „Náboženství Moudrosti“, který se v Unitárii objevil zatím jako reprint. Myslím, že tento citát může předznamenat i naše širší snahy o rozvíjení duchovního odkazu tohoto genia. A tomu bych se teď chtěl věnovat.

Pro naši postmoderní společnost ve vyspělých zemích je charakteristický pokles vlivu světových náboženství na lidstvo. Spolu s narůstajícím vzděláním člověka klesá jeho ochota věřit dogmatům, odporujícím zdravému rozumu, která některé církve v téměř nezměněné formě po staletí předkládají a zřejmě chtějí předkládat i v budoucnu. Dochází proto k jasně patrné celosvětové náboženské krizi, která je velice zřejmá zejména v mé vlasti. U mnohých jedinců klasická náboženství přetrvávají jen formou rodinné tradice, nejsou však naplněna opravdovou živou vírou a řada jedinců se od církevního náboženství odvrací vůbec. Řečené však neznamená, že všichni tito lidé se stávají ateisty. Mnozí z nich – jako např. Einstein – odmítají Boha jen v tom osobním podání, jak Ho prezentují různé církve, ale nikoliv ve filozofické podstatě. Lidé alespoň s nějakou religiozitou v srdci vždy převažovali, i když třeba dnes jejich víra přestává mít církevní formu. A právě k této posledně jmenované skupině se obracejí naše snahy o rozvíjení postmoderního nedogmatického univerzálního náboženství.

Při výkladu Einsteinova prognostického pohledu do budoucna a jeho odkazu třetímu miléniu musíme samozřejmě začít vesmírnou religiozitou, jakožto jím předpokládanou hlavní formou náboženství budoucnosti. Einstein uvedl toto: „Náboženští geniové všech dob se vyznačují… vesmírnou religiozitou, která nezná dogmata, nezná Boha, který by byl podoben člověku.“ Avšak již zmíněný fiktivní rozhovor říká: „Zbožnost kosmickou lze jen těžko objasnit někomu, kdo z ní sám nic nepociťuje. Jak lze takovou zbožnost šířit, jak ji předávat jiným lidem? Nelze ji studovat, musíme ji pouze procítit. Je nesdělitelná slovy, neboť je určitým stavem našeho vědomí. Domnívám se, že ani náš jazyk není způsobilý formulovat základní hodnoty z této oblasti. Pouze vlastní zážitek nám dává zkušenost o vyšších formách existence. Pak se staneme skutečně zbožnými a skutečně pokornými… V určení nejzákladnějších cílů naší existence vidím nejdůležitější funkci náboženství… Věda může pomáhat náboženství odstranit jeho antropomorfní představy o Bohu a svým pokorným postojem k moudrosti, která se v přírodě a kosmu projevuje, být v pravém smyslu zbožnou.“

Hledání Nevyšší skutečnosti (tj. Pravdy s velkým P) samozřejmě souvisí s problematikou jejího protikladu (tj. iluze) a s celkovým pojetím poznatelnosti světa. Nejen duchovní nauky, ale i moderní fyzika – jako např. teorie relativity, či výklad světa jako konglomerátu nejrůznějších silových polí – může vést badatele i poutníka na duchovní cestě za poznáním k problematice iluze a skutečnosti. Einstein zdůraznil význam víry ve vědě, když v knize „Fyzika jako dobrodružství poznání“, sepsané s jeho spolupracovníkem Leopoldem Infeldem, uvedl: „Bez víry, že je možné postihnout skutečnost… bez víry ve vnitřní harmonii našeho světa, nebylo by vědy. Tato víra je a vždy zůstane základním motivem všeho vědeckého tvoření.“

Einstein – ač sám byl navýsost korektním vědcem – se však vyslovoval velmi kriticky ke zbožňování současných postulátů vědeckého poznání a tak k vytváření jakýchsi vědeckých dogmat, připomínajících některé rysy náboženského fundamentalismu. Již zmíněný fiktivní rozhovor uvádí: „Nedovedu pochopit naduté postoje některých lidí, zejména z oblasti vědy, kteří se chovají, jakoby již stanuli na vrcholu pyramidy lidského poznání. Všechno vědí, všechno je jim jasné a vše dokáží vysvětlit. Pokud se vyskytne něco, v čem se nedokáží orientovat, jsou okamžitě připraveni označit to za blud, výmysl či pavědu a co nejdříve se tohoto problému zbavit. Nejraději – pokud možno – i s autorem… Ze svých školských poznatků, rozsáhlých učebnic a neohrabaných úvah vytvořili dogma, které vší silou likviduje vše, co se jim nehodí do vykonstruovaného obrazu světa.“ Vždyť existuje přece celá řada dosud nevysvětlených jevů, které je nutno důkladně vědecky zkoumat a ne apriorně posměšně odmítat. Z dějin vědy je přeci známo, že nejvýznačnějších pokroků v našem poznání bylo docíleno právě studiem nestandardních neznámých oblastí.

Einstein také vícekrát hovořil a psal o primitivním egoismu nepříliš eticky vyvinutého člověka, vázaného na jeho „malé já“. To je významné jako důležitý faktor především pro třetí milénium, které - doufejme – bude obdobím etického vývoje lidské rasy. Člověk se nesmí nechat trvale obluzovat falešným výchozím pocitem své malé existence (což je dnes bohužel běžný stav většiny populace). Einstein ve své knize „Jak vidím svět“, říká : „Skutečná hodnota člověka je v prvé řadě určována tím, nakolik a v jakém smyslu se dokázal osvobodit od pout svého já.“ A ve fiktivním rozhovoru doplňuje: „Mnozí lidé si kladou za cíl získat majetek, obklopit se přepychem a dosáhnout pokud možno světský úspěch. Takový postoj se mi již od mládí protivil… Osvobodil-li se od pout svého malého já, je poutníku cesta otevřena a může bezprostředně poznávat pravdu života.“ Cesta od tohoto pocitu našeho „malého já“ (který je zakotven v našem intelektu), tj. od naší malé osobnosti, k transpersonálním pohledům, je však obtížná a vyžaduje nejen hluboké chápání a vysokou inteligenci, ale i sebepřemáhání, neboť navyklé myšlenkové postoje lze jen těžko překonávat. Kdo to nedokáže, má cestu ke skutečnému porozumění duchovním výkladům znesnadněnu, téměř uzavřenu.

Velmi důležitou otázkou vývoje člověka (která ve třetím miléniu nabude na významu) je hledání smyslu vlastního života. Cituji z již výše zmíněného fiktivního rozhovoru, kde má Einstein pravit: „Vzpomínám na výrok Marca Aurelia, který řekl – Jestliže připustíme, že lidský život má nějaký smysl, pak naší prvořadou snahou by mělo být tento smyl poznat.“ Nalezení odpovědi na tuto fundamentální otázku je důležité proto, poněvadž určuje další orientaci života hledajícího. Jak tato problematika souvisí s etikou, nám naznačují další citace: „Západní civilizace dosáhla prudkého rozmachu vědy, ale mravní vývoj za tímto tempem pokulhává. Jako každá, i tato nerovnováha je nebezpečná… Vědec by měl být člověk pevného charakteru s vytříbeným zájmem o prospěch celku. Lidem, kteří na poli vědy jen hledají prostor pro uspokojení svých osobních ambicí, bych vůbec nedovolil nazývat se vědci.“

A o otázce dosažení konečného duchovního poznání (tj. o tzv. realizaci) říká: „Nemůžeme chtít získat poznání (tj. dosažení) jako nějakou ozdůbku své osobnosti, něco, co lze přidat navíc k našemu běžnému životu. Skutečné poznání můžeme obdržet jen tehdy, stane-li se celý náš život, celá naše bytost, nástrojem k jeho realizaci.“

Einstein také velice zdůrazňoval význam života člověka v rámci lidské společnosti. Ve své již citované knize „Jak vidím svět“, charakterizoval obecný význam lidského společenství takto: „Celým svým životem jsme podobni živočichům, žijícím pospolitě… Co jednotlivec je a co znamená, tím je daleko spíše jako součást nějakého velkého lidského společenství, které řídí jeho materiální i duchovní existenci od narození až do smrti, než jako individuum.“

Einstein při tomto postoji věnoval zvýšenou pozornost sdružování intelektuálních pracovníků, od nichž v budoucnu očekává aktivity, pomáhající zlepšit stávající svět. ve své další knize, nazvané „Z mých pozdějších let“, která je považována za druhý díl spisu „Jak vidím svět“, Einstein na toto téma píše: „Považuji za důležité, vskutku za naprosto nezbytné, aby se intelektuální pracovníci sdružili. Jak proto, aby obhájili své ekonomické postavení, tak také proto – obecně řečeno – aby zabezpečili svůj vliv na poli politickém… Intelektuální pracovníci by se měli sjednotit nejen ve svém vlastním zájmu, ale také – což je neméně důležité – v zájmu společenství jako celku… Organizace intelektuálních pracovníků může mít pro společnost jako celek zcela mimořádný význam, daný vlivem na veřejné mínění prostřednictvím publikační činnosti a vzdělání.“ Tyto ideje to také byly, co nás v Československu v období totality vedly k založení Svazu vědeckých pracovníků v čele s prof. Otto Wichterlem. Svaz byl však po nařčení z elitářství a nežádoucí politické aktivity tehdejším bolševickým režimem rozpuštěn.

Z hlediska rozvíjení duchovního odkazu Alberta Einsteina je význam spolupráce intelektuálů ve třetím tisíciletí zcela jasný, neboť kdo by měl především zdvihnout prapor tohoto snažení než ti, kteří by jako první měli pochopit o co se vlastně jedná, jaké cíle si máme postupně vytyčovat a jaké metody volit k jich dosažení. Náboženství bylo v minulosti lidstva zdrojem rozvoje etiky. V době úpadku církví je tento vliv nutné nahradit moderněji pojatým duchovním úsilím, a tím může být rozvíjení duchovního odkazu našeho genia na základě jeho kosmické religiozity.

Albert Einstein sice proslovil nebo publikoval velký počet různých velmi významných nábožensky orientovaných tezí, z nichž některé jme zde probrali, avšak žádné ucelené náboženské učení nezformuloval. Nebyl však sám, kdo hlásal pokrokové náboženské nebo duchovní ideje, vhodné k rozvíjení snah o postmoderní náboženství. Chtěl bych zde uvést v abecedním pořadí některé další zahraniční myslitele, např. Paula Bruntona, Ralpha Waldo Emersona, Chalila Gibrana, Pierre Teilhard de Chardina, Olivera Lodgeho, Šri Ramana Maharišiho, Prentice Mulforda, Romaina Rollanda, Alberta Schweitzera, Rabindranátha Thákura, Ralpha Waldo Trineho či Swami Vivekanandu, kteří k tomuto směru významně přispěli. Tento seznam však není ani zdaleka úplný.

Unitářství na rozdíl od jiných náboženství nepředepisuje svým členům v co mají věřit, protože mezi hlavní principy unitářství patří svoboda přesvědčení a svědomí. Anglické unitářské kostely mají většinou před vstupem prosklenou vitrínku. Na jedné jsem si přečetl a přeložil toto:

Unitářská CESTA je liberální náboženské hnutí vyrůstající z ranných judeokřesťanských tradic, avšak je otevřena podnětům světových náboženství, rozumu a vědy a její rozpětí sahá od liberálního křesťanství až po náboženský humanismus.

Toto mějme na paměti při našich diskusích, ve kterých nejde o kontroverzní dialog (ale i ten má svá pravidla). Každý má právo se ptát na to, čemu neporozuměl, může říci i svůj názor, ale nelze tvrdit, že ten či onen přednášející nemá pravdu, protože to je „pravda“ vždy individuální, jak ji přednášející sám(sama) pochopil(a).

Ale co je důležité, je to, co si z těchto diskusí vezmeme do svých srdcí. Nepřeme se o dogmata, ale žijme v duchu Ježíšově nebo Buddhově. Angelius Silesius napsal: „Marně vzhlížíš ke kříži na Golgotě, pokud KRISTUS nebyl vzkříšen také v tobě.“ A držme se Masarykova hesla: „JEŽÍŠ – NE CAESAR!“ Ne násilí, ale láska, porozumění a odpuštění. Mějme se rádi, ale především buďme tolerantní.

NÁBOŽENSTVÍ JE…

Jsem pro náboženství, které bojuje o osvobození otrockých duší, i těch, kteří jen stále prosí o nějaký žvanec z milosti. Zdvihněme boj proti lenosti, žebráckému duchu, pověrám a proti parazitnictví a žvanění. Je to BOJ V ŘÍŠI DUCHA. Naší zbraní je myšlenka a nadšení a náš postoj k životu. Chceme novou společnost a nového člověka – božího před tváří Věčnosti.

Kdyby náboženství, „jako Cesta se bralo opravdově…“, celá země byla by jedno velké bratrstvo, kde by jeden pro druhého žil a všichni všechněm byli by oddáni. Nikdo by druhému nevnucoval své mínění, nikdo by neomezoval svobodu druhého…, potom by lidé navázali spojení a přátelství s obyvateli jiných světů.

Unitářská definice náboženství: náboženství je způsob života usměrněný z uvědomělého poměru člověka k Bohu, bližnímu a všemu ve vesmíru.

Náboženství v pravém smyslu je nejradostnější ze všeho, co zná lidská duše.

Prvního března tohoto roku se dožívá náš dlouholetý předseda a místopředseda osmdesáti let. Poznal jsem jej v roce 1966, kdy se ujal obnovy unitářské obce v Brně, která po mém uvěznění a po smrti mladého duchovního, bratra rev. Špaleho, na čas přestala fungovat. Sám se o tom v jednom svém spise zmiňuje: „V roce 1966 spolu s Otakarem Vojkůvkou a jeho ženou Tesou, s ing. Jiřím Elgerem, Milošem Horkým a z vězení propuštěným Milošem Mikotou jsme obnovili činnost náboženské obce českých unitářů v Brně.“

Není sporu o tom, že díky iniciativě bratra Housera a dalších laických kazatelů na Střední 10 se činnost brněnské unitářské obce opět pozvedla a přinášela posluchačům duchovně trpícím pod komunistickým materialismem naději a duchovní posilu. Zároveň byla prohloubena spolupráce s Jogaklubem, který založil bratr dr. Karel Werner v ZK ROH První brněnské strojírny.

Bratr dr. Bohumil Houser inicioval také různé jogické tábory a navazoval kontakty s podobně zaměřenými organizacemi i jednotlivci. Například s klubem jógy v Olomouci, který pořádal kurzy jógy v přírodě. Tam nás bratr Houser seznámil i s profesorem Suren Goyalem z Indie. Dodnes si s ním dopisuje. Dověděli jsme se však, že bratr dr. Houser byl již v roce 1952 žákem slavného učitele jógy Borise Sacharova a paní Walinské, žákyně neméně známého Swamiho Šivanandy z Rišikeše.

Že jeho návrat ze Západu po amnestii v roce 1956 do komunistického Československa nebyl tím nejsnadnějším řešením, si určitě dovedeme představit. Udělal to zajisté, aby po dlouhé době opět spatřil své rodiče, kteří bydleli v Brně.

Krom kazatelské činnosti také spolupracoval na mnoha psychotronických projektech, zejména v psychotronické laboratoři profesora dr. Františka Kahudy. Výsledky své práce prezentoval i na mezinárodních konferencích alternativní medicíny. V roce 1987 mu byl v Kodani udělen čestný doktorát. Jeho referáty jsou uveřejněny v publikacích z těchto mezinárodních konferencí (Stockholm, Kodaň, Záhřeb, USA, Kanada). Určitou dobu spolupracoval s Čs. televizí, a to do okupace sovětskou armádou v r. 1968.

Bratr dr. Houser rád píše básně, o čemž svědčí jeho příspěvky do Poutníka. Jeho první sbírka poesie „v duchu“ japonských haiku vyšla v roce 1992 v nakladatelství Svítání a měla příznivou recenzi v Buddhist Review 11, 1 1994 od PhDr. Karla Wernera.

Činnost bratra dr. Housera i mimo unitářskou obec je velmi čilá – Lion klub, Jogaklub atd. Je třeba se zmínit o jeho pobytech v Mongolsku, v Číně a na Srí Lance.

Vážíme si zkušeností bratra dr. Housera, zejména jeho znalostí východních nauk, buddhismu a zenbuddhismu. Nechť tyto zkušenosti s námi sdílí co nejdéle. K tomu mu přejeme hodně síly a zdraví.

MEDITACE SAMATA

Přístupová meditace: Myšlenky bránící koncentraci odstraněny, - ostatní zůstávají, tj. uvědomění smyslových dojmů a tělesných stavů. Předmět koncentrace je dominantní myšlenkou. Pocity vytržení, štěstí, udržovaná pozornost na předmět koncentrace, záblesky světel, pocity lehkosti těla. Např. anapana sati a čtyři brahma viháry.

1. džnána – Všechny tělesné bolesti ustanou, nerušená a plynulá pozornost na předmět meditace. Pocity vytržení, blaženosti a jednobodovosti. Např. anapana sati a čtyři brahma viháry.

2. džnána – Pocity vytržení, blaženosti a jednobodovosti. Mizí myšlenka předmětu meditace. Např. anapana sati a čtyři brahma viháry.

3. džnána – Pocity blaženosti, jednobodovosti a vyrovnanosti. Pocity vytržení skončily. Např. anapana sati a čtyři brahma viháry.

4. džnána – Vyrovnanost a jednobodovost. Blaženost a příjemné tělesné pocity skončily. Dechový proces není uvědomován. Např. anapana sati a čtyři brahma viháry.

5. džnána – Vědomí nekonečného prostoru, vyrovnanost a jednobodovost. Anapana sati.

6. džnána – Nekonečné vědomí bez objektu. Vyrovnanost a jednobodovost. Anapana sati.

7. džnána – Uvědomění si ničeho, vyrovnanost a jednobodovost. Anapana sati.

8. džnána – Ani vnímání ani nevnímání, vyrovnanost a jednobodovost. Anapana sati.

Džnana (meditace, trans, popisuje hlavně čtyři meditační vnory, jemně materielní sféry – „rupa džnana“) dosahuje pomocí dosažení nebo ekstáze, během které je celé myšlení dočasně zastaveno pokud se týká patero smyslové činnosti a pěti překážek „imvarana“ tj. smyslová žádost, zlá vůle, lenost a tupost, neklid, skeptická pochybovačnost. Odkládá smyslovou žádost. Prodlévá se srdcem osvobozeným od smyslové žádosti, od žádostivosti očišťuje své srdce. Odkládá zlou vůli, prodlévá se srdcem osvobozeným od smyslové žádostivosti, od žádostivosti očišťuje své srdce.

1/ Odpoután od smyslových předmětů, odpoután od nezdravého stavu mysli, které je doprovázeno rozlišovacím myšlením (vicara), a naplněn vytržením (piti) a radostí (sukha).

2/ Po odložení myšlenkových konceptů, a rozlišovacího myšlení, a získáním klidu a jednoty mysli vstoupí do stavu osvobozeného od koncepčního a rozlišovacího myšlení – do druhého vnoru, který je zrozen z koncentrace (samadhi) a je naplněn vytržením (piti) a radostí (sukha).

3/ Po odeznění vytržení prodlévá ve vyrovnané mysli, uvědomělý, s jasným vědomím, a zažívá osobně pocit, který Vznešený nazval „šťastně žije člověk vyrovnané a pozorné mysli“. Tak vstupuje do třetího vnoru.

4/ Potom co odložil radost i bolest a po zmizení dřívější radosti a zármutku vstupuje do stavu za radostí a bolestí do čtvrtého vnoru, který očišťuje vyrovnaností (upekkha) a uvědoměním.

5/ Úplným překonáním vnímání a hmoty a po zmizení smyslových reakcí a nepozornosti k vnímání rozličností, s myšlenkou „bez hranic je prostor“ dosáhne sféry nekonečného prostoru a v něm prodlévá.

Vnímáním hmoty je míněno absorbování do jemně hmotné sféry a prodlévání v ní.

6/ Překonáním „neohraničeného prostoru“ a s myšlenkou „nekonečného vědomí“ dosáhne této sféry a zde prodlévá.

7/ Úplným překonáním sféry „nekonečného vědomí“ a s myšlenkou „nic zde není“ dosáhne sféry ničeho a zde prodlévá.

8/ Úplným překonáním sféry ničeho dosáhne sféry ani vnímání ani nevnímání a zde prodlévá.

Tak je první vnor osvobozen od pěti překážek, a pět věcí je přítomno (faktory vnoru). Kdykoliv mnich vstoupí do prvního vnoru, tak zmizí smyslová žádost, zlá vůle, lenost a tupost, neklid a pochybovačnost, a dostaví se myšlenkový koncept (vitaka), rozlišovací myšlení (vicara), vytržení (piti), radost (sukha) a koncentrace (samadhi). Ve druhém vnoru je přítomno vytržení, radost a koncentrace, ve třetím vnoru radost a koncentrace, a ve čtvrtém vnoru vyrovnaná mysl (upekkha) a koncentrace.

Čtyři vnory nemateriální sféry stále patří ke čtvrtému vnoru, poněvadž mají dvě stejné složky.

Čtvrtý jemně hmotný vnor je rovněž základním a startovním bodem pro dosažení vyšších duchovních sil (abhiňňa).

V této souvislosti si budeme musit podrobněji objasnit pálijské meditační cvičení sledování dechu anapana sati. I když prakticky cvičíme meditační způsob sledování dechu v našich kurzech řadu let, neuškodí když si probereme praktickou stránku cvičení. Cvičení se má provádět v některé sedící ásaně – Buddha doporučoval pozici lotosu. Dnes však mnoho Evropanů cvičí anapana sati na židli. Rovněž se cvičí i ve stoje a v chůzi – zejména zenové školy při delších cvičeních střídají asi po čtyřiceti minutách cvičení v sedě a v chůzi (kin-hin). Některé školy dokonce povolují meditaci i v leže na pravém boku. Dech sledujeme nejdříve v místě jeho doteku s nosními dírkami, ale později pod nosem, asi centimetr nad horním rtem. Při zenovém způsobu sledujeme dech na hara, tj. sledujeme zvedání a klesání břicha při každém výdechu a nádechu.

Během cvičení nesmíme dechový rytmus, tj. délku nádechu a výdechu nijak ovlivňovat. Rovněž nesmíme úmyslně zadržovat dech, nebo jej prodlužovat. Jediným počátečním smyslem cvičení je pozorné a uvědomělé sledování koncentračního objektu. Jestliže koncentračním objektem jsou např. nosní dírky, tak se může stát, že po určitou dobu bude dech proudit více jednou nosní dírkou, později zase převážně druhou. Musíme si to uvědomit, zpozorovat to, a prostě to konstatovat, jak se dechový proud dotýká koncentračního objektu. V buddhistické literatuře se uvádí: jako při řezání pilou musí být pozornost upřena do místa, kde se zuby dotýkají dřeva a řežou je – tedy nikoliv na pohyb pily vpřed a vzad. Stejně je tomu při sledování dechu, pozornost musí být i zde zaostřena na zvolené místo a nesmí se nechat rušit projevy nádechu a výdechu v lidském těle.

Začátečník často dělá chybu, jestliže si dává autosugesci: „Nyní se musím soustředit na dech!“ každá příliš hrubá koncentrace provedená se silným úmyslem a žádostí na pozorné sledování dechu může zasahovat do přirozeného dechového procesu a ovlivňovat odevzdanou klidnou pozornost. Abychom nevytvářeli takové chybné postoje, musíme si uvědomit před svým mentálním zrakem, že dechový proces existuje nezávisle na našich meditačních úmyslech. Čím méně vynucené je naše přimknutí pozornosti k dechu, tím snadnější je klidné a neustálé sledování dechu.

V klasickém pálijském textu je uvedeno: „Jestliže nadechuje dlouze, zná - nadechuji dlouze. Jestliže nadechuje krátce, zná - nadechuji krátce.“ To ovšem neznamená, že bychom měli dech úmyslně prodlužovat nebo zkracovat, ale abychom dávali pozor a byli si vědomi, zda v daném okamžiku nádech či výdech je relativně delší či kratší. Přirozený postoj pro správné cvičení se pak dostaví sám během cvičení a rovněž se nám ukáží zřetelněji podrobnosti dechového procesu. Pravidelným cvičením získá meditující schopnost zaostřit svoji pozornost na delší čas na dech a nebo v počátečním stadiu cvičení, aniž by zpozoroval přerušení sledování dechu. Jestliže se nám postupným soustavným horlivým cvičením podaří sledovat asi 20 minut snadno dech, tak můžeme zpozorovat další podrobnosti dechového procesu. Např. zpozorujeme, že prchavá chvilka jednotlivého nádechu a výdechu má časovou délku, ve které jasně můžeme zjistit fáze začátku, středu a konce. Cvičící může snadno zpozorovat, že jeho pozornost nemůže všechny tyto tři fáze pozorovat stejnoměrně ostře a jasně. Pozná, že v jedné či druhé fázi je pozornost buďto slabá nebo se zcela mění v nepozornost. Pomalí žáci mohou třebas i zmeškat počáteční fázi nového nádechu, neboť se ještě zabývají konečnou fází dřívějšího výdechu. Rovněž únava může být důvodem zpomalení reakcí. Neklidní žáci naproti tomu nechtějí zmeškat začátek příštího výdechu a tak nevnímají s dostatečnou pozorností konečnou fázi stávajícího nádechu. I dočasná nepozornost se může projevit podobným způsobem. Takováto kolísání naší pozornosti během cvičení zaviněná naší netrpělivostí a nepozorností jsou obsažena v buddhistických textech, tzn. abychom se neopožďovali ani nepředbíhali (suta Nipata). Tato dvojí schopnost zpozorovat takové jemné rozdíly v ostrosti pozornosti může být pokládána za první úspěch, neboť ukazuje zesílení koncentrace a zjemnění pozornosti. Toto pozorování bude rovněž užitečné i pro sebepoznání meditujícího a pomůže mu k tomu, aby duchovní sklony jeho temperamentu se ustálily na dobře vyváženém pokroku ve cvičení, varujícího se extrémům ospalosti a přílišné a uspěchané horlivosti. Jestliže jsme poznali takovéto výkyvy při sledování jednotlivých nádechů a výdechů, tak se dostaví přání, abychom takové slabosti odstranili a udrželi rovnoměrně jasnou pozornost během všech tří průběžných fází. Jestliže se to podaří, uskutečnili jsme třetí cvičení uvedené v Buddhových naukách, tzn.: „Celé (dechové) tělo pociťujíc, budu nadechovat a vydechovat.“ Jedná se o takové pečlivé kontinuální sledy pozornosti, které posilují pozornost a koncentraci a ovlivňují tak celou strukturu vědomí. Tyto dvojí snahy meditujícího za udržení nepřetržitého sledování jednotlivých nádechů a výdechů a stejnoměrnou ostrost pozornost v jednotlivých fázích může vyvolat napětí a neklid v dechovém procesu a v pozorujícím procesu uvědomování. I když je slabé, neujde naostřené pozornosti. A tato vyvolá opět spontánní přání a snahu odstranit poslední jemné stopy neklidu a vést mysl a tělo k ještě většímu uvolnění. To je úkolem čtvrtého cvičení sledování dechu dle Buddhovy nauky: „Uklidňujíc (dechové) tělesné funkce, budu nadechovat a vydechovat.“ Je ovšem zapotřebí neustále pečovat o naše cvičení sledování dechu, až všechna cvičební stádia se stanou dostatečně zajištěným vlastnictvím meditujícího, a on se s nimi dostatečně obeznámil. Jakmile dosáhneme tohoto, můžeme očekávat další pokrok.

V tomto stadiu průběhu cvičení, tj. utišení dechu se obě hlavní cesty buddhistické meditace (uklidnění mysli – samata a vhled – vipasana) přechodně rozdělují. Jestliže si přejeme na cestě uklidnění mysli (samata) dosáhnout nejdříve meditačního vnoru (džnána), tak bychom měli pěstovat další stadia uklidnění (stupně 5 – 12), abychom dech ještě více zjemnili. I když i zde pozornost musí všechny tři fáze jednoho nádechu a výdechu bezvadně uchopit, tak jakmile toho bylo dosaženo, žák by neměl těmto třem fázím věnovat žádnou zvláštní pozornost. Neměl by např. důrazně registrovat počáteční a konečné body nádechu a výdechu, i když tyto musí být přirozeně jasnými. Každá však ostře rozlišující činnost mysli by zde byla překážkou. Meditující toužící po vnoru, měl by se nechat unášet od vlnového rytmu dechu, aniž by jej volní pozorností anebo úvahami přerušoval. Postupně bude jeho soustředění mysli získávat na síle a hloubce, a jako znamení o tom se dostaví k němu „mentální obrazové kopie“ (patibhaga-nimitta) – např. světelný bod nebo hvězdička, což ohlašuje plné soustředění (appana) vnoru (džnána). Komplikované nebo „dramatické“ obrazové představy a vize nejsou však znamením pokroku. Měly by být bdělou pozorností chladně zjištěny a propuštěny z mysli dříve nežli získají na síle. Jestliže dosažení vnoru věnujeme polodenní nebo celodenní časové úseky, měli bychom kromě hlavního meditačního cvičení pěstovat i všeobecnou pozornost. Ovšem neměli bychom přitom nic analyzovat ani setrvávat u jakýchkoliv úvah – jak je tomu u vhledu. „Všeobecná pozornost“ by zde měla sloužit pouze duchovní bdělosti, uklidnění a vyloučení rušivých dojmů. Po dosažení vnoru by měl meditující k jeho plnému vyhodnocení přidružit vhledy (cvičení anapana sati, stupně 13 - 16), tzn. že by během vnoru měl pozorovat např. dechový proces ve světle tří znaků nauky – pomíjivosti, utrpení a neosobnosti (anica, dukha, anata).

Kdo však pomocí prvních čtyř stupňů dosáhl uklidnění dechu, a pak se chce ubírat přímou cestou vhledu (vipasana) ten musí zaostřit svou pozornost na jednotlivé fáze nádechu a výdechu, obzvlášť začátek a konec. Takové obrácení pozornosti mělo by být provedeno stejně opatrně, jako i pevně, neboť k tomu není zapotřebí žádného volního nebo myslícího činu, který by dosažený stupeň koncentrace pouze rušil. U utišeného a pozorně sledovaného dechu postačí lehká orientace na začáteční a konečné okamžiky, abychom cvičení nasměrovali na vhled místo na prohloubení vnoru. Během cvičení se nám ujasní, že zde probíhají dva různorodé procesy – tělesný (rupa) tj. dýchání, a mentální (nama) tj. pozorné zjištění procesu dýchání. I když toto rozlišení z hlediska teoretického se zdá být samozřejmé, tak necvičená mysl může být během cvičení od tělesného objektu (dýchání) tak zaujata, že může přehlédnout mentální podíl. Během cvičení, při zaostření pozornosti, se dostaví uvědomění obou procesů, anebo se zesílí, a dýchání anebo zvedání a klesání břicha se ukáže čisté pozornosti jako dvojicový (párový) proces, tj. jako tělesný a mentální: dýchání a znalost o něm, dýchání a znalost o něm… atd.

Při pokračujícím cvičení dostaví se čas, ve kterém poznáme, že konečná fáze nádechu a výdechu (zvedání a klesání břicha) je obzvláště zřetelná, zatímco ostatní fáze ustoupí do pozadí. Dělící čára mezi konečnou fází a začáteční následného dechového procesu bude velmi markantní – a tento od okamžiku k okamžiku zažívaný prožitek mizení a pomíjivosti, okamžikové smrti těchto jednotlivých procesů (tři v jednom nádechu a tři ve výdechu) se hluboce vtiskne do mysli meditujícího – ano přímo otřesně. Zde charakteristická existence pomíjivosti se stane bezprostředním zážitkem. Kdo dospěje k tomuto bodu cvičení, může očekávat další pokroky.

Tyto oba výsledky cvičení – uvědomění si párového průběhu a převládání konečné fáze – jsou přirozeným vývojem uzrálé pozornosti a koncentrace. Dostaví se když standart neustálého a horlivého cvičení dostatečně zvednul úroveň bdělé pozornosti a jasného uvědomění. Nemohou být dosaženy volním procesem chtění, anebo jinak být úmyslně vytvořeny. Intelektuální předbíhání (anticipace) těchto výsledků zůstalo by neplodné. Při ústním výkladu není obvyklé, že by učitel meditace hovořil o nějakém stupni, pokud jej žák sám nezažil a nedosáhl. Přesto jsme použili tohoto informativního zkráceného výkladu, kterého se může žák při prvních stupních anapana sati bez rizika přidržovat za předpokladu, že bude dostatečně sebekritickým a vyhne se extrémům ospalosti a tuposti, jakož i uspěchané horlivosti. Ten, kdo bude ve svém životě dodržovat mravní příkazy (šíla), nemusí se obávat žádných nebezpečí ze cvičení sledování dechu (ananapana sati) a může pomocí tohoto cvičení dojít až na konec cesty.

V Burmě doporučují mistři žákům Buddhovy džnana jógy, aby před cvičením satipatany a meditace takto uvažovali: „Vstupuji na stejnou stezku, na kterou vstoupil Osvícený a jeho nástupci. Musím se s úctou a horlivostí po této stezce ubírat. Nedbalý a tupý člověk nemůže po ní kráčet. Kéž vše, co pomocí Cesty získám, slouží k požehnání pro mě i všechny bytosti!“

Snad někdo ze čtenářů mi vytkne použití výrazu „pro mě“, ale zde je nutno zvážit opět výrok Osvíceného: „Tím že chráníte sebe, chráníte nauku!" Je lehké pochopit, že když se například chráním před nemocemi, tak jsem schopen zde přednášet, ale těžší je již domyslet ochranu před „psychicky nezdravým a do samsáry přitahujícím“, k čemuž i u vyzrálého učitele přináleží nutnost stáhnout se čas od času z aktivního života, všechno od sebe odhodit, pěstovat satipatanu a ubírat se cestou „bílých mraků“.

Myslím – tedy jsem…

Každý z nás dostal do vínku úžasný komputer (počítač) jakým je bezesporu náš mozek a další velice zajímavý nástroj, kterým je naše mysl. Vědomá – tedy jakási nehmotná scéna na níž běží sled našich nejrůznějších myšlenek, citů a představ. A pak něco, co je označováno jako podvědomí (nebo také nevědomí), opět cosi nehmotného, co lze přirovnat k záznamové a provozní jednotce.

Vše co probíhá ve vědomé mysli se ukládá do podvědomí a může z ní být kdykoliv převedeno zpět do plného vědomí ve vzpomínkách, nebo také regresí (návratem) do určitého životního období, i předcházejících inkarnací, a to za pomoci hypnózy, nebo i jiných metod, např. holotropního dýchání. Ovšem, i když nebudeme uvažovat tyto krajní metody užívané v terapii, měli bychom si být vědomi skutečnosti, že to co je zaznamenáno v podvědomí, bezprostředně ovlivňuje náš každodenní život, náš způsob uvažování i cítění, takže jsme udržováni v jakémsi (začarovaném) kruhu, či programech, na základě kterých jednáme. Tím ale podporujeme a posilujeme jednou zaběhnuté programy. Nedochází nám v tu chvíli to, že je možné tyto programy změnit, přeprogramovat, nahradit něčím úplně novým, jiným, vhodnějším, potřebnějším, žádoucnějším.

Vytváření a kotvení nových programů ale není zas tak jednoduché, i když přijmeme za fakt, že každá myšlenka má tendenci se realizovat. To, co už je uloženo v našem podvědomí, se bude jakékoliv změně bránit. Také naše vlastní logika je obrovskou překážkou! Stále se hledají cestičky jak ji obejít; jak podpořit činnost pravé mozkové hemisféry, která pracuje s obrazotvorností a s intuicí a jak utlumit, alespoň na chvíli, levou hemisféru, zatíženou neúprosnou logikou.

Vesmír a život rozhodně nelze vysvětlit a pochopit jen logikou. I když se o to neustále pokoušejí nejrůznější vědecké týmy. Vesmír nelze zúžit na mechaniku.

Nasoukat něco nového do našeho podvědomí lze například v hypnotickém spánku. To se ovšem dotýkáme schopnosti sugesce, respektive autosugesce. A tam bychom měli využívat a rozvíjet raději vlastní síly, možnosti a předpoklady, a přestat spoléhat na zásah a pomoc zvenčí. I ten nejlepší guru nám může jen ukázat cestu, ale projít ji budeme muset sami. Změnu poměru sil mezi jednotlivými hemisférami můžeme dosáhnout v relaxaci a navazujících technikách.

Klíčem je hladina alfa, kdy mozek začne pracovat na nižších frekvencích (v rozsahu vln cca 7 až 14 Hz). Už jsem se o ní zmiňoval. K navození se využívá sugesce, autosugesce, hypnózy, přírodních uklidňujících zvuků, nebo určitých rytmů – barokní hudba, šamanské bubny… Zvuku, zvláštním způsobem nahraného na kazetách, využívá systém ASYS. Funguje na principu dvoutónové rezonance, kdy se mysl naladí na rozdílové tóny, přenášené samostatně zvlášť do levého, a zvlášť do pravého ucha.

Pro přímé ovlivňování podvědomých struktur byla vyvinuta tzv. subliminální technika. Vhodné sugesce jsou nahrány na pásek pod prahem slyšitelnosti a maskovány příjemnou hudbou a přírodními zvuky. Sugesce nejsou při této technice blokovány neúnavným hodnocením naší logiky. Přímo vstupují do podvědomí.

Jen málokdo využívá možnosti a potenciál nám daný správným způsobem. Ten nejúžasnější nástroj, jakým je mozek člověka, a prostor, jakým je lidská mysl, spíše zneužíváme. Myslíme povrchně, zahlcujeme tyto nástroje zbytečnými obavami a nevhodnými myšlenkami a představami. (A to i ti, kteří se hlásí k různým náboženstvím – jakoby jejich Bůh existoval jen v určitých okamžicích, jakoby nepůsobil stále a ve všem! Jakoby ve vesmíru byl stále chaos a ne řád! Jakoby řád neplatil pro ně samé! Věří na náhodu!)

Zabýváme se zlými myšlenkami a představami. Dáváme jim neskutečně velký prostor. Nenávist, zášť, podléhání vzteku a netrpělivosti, pomluvy a odsuzování jiných, závist a žárlivost, strach a nepravdivé představy nám nemohou přinést nikdy nic dobrého. A nejen nám samým, ale ani našemu blízkému i vzdálenému okolí.

Proto se snažím hlídat obsahy vlastní mysli. Ne že mi to někdo nařizuje, ani že mi to nějaká dobrá duše doporučuje, ani že to po mě požaduje Bůh, ale že v mém nejvlastnějším zájmu je, něco v tomto směru dělat. Skutečně v prvořadém zájmu každého člověka je starat se o čistotu vlastní mysli a o její využívání správným způsobem. Pak teprve lze očekávat zdraví tělesné i duševní a taky spokojený, šťastný a naplněný život.

3/2002

Otázka života a smrti je nejzávažnější téma, kterým se lidé všech dob a kultur zabývali a zabývají. Odpověď na tuto otázku zůstává dosud otevřená a vlastně nevyřešená. Alespoň na úrovni rozumového poznání a empirické vědy neexistuje dodnes (všelidský) všeobecný konsens, který by se pokusil řešit celý složitý komplex problémů týkajících se smyslu života a tedy i smyslu smrti, neexistence nebo pokračování života po smrti, vztahu jeho kvality k zachovávání etického kodexu, atd.

Důvodem nejednotnosti názorů na problematiku tak základní, je rozdílný pohled na způsob poznání. Tak výsledek spiritistické seance, jako je např. automatické psaní media, nemá hodnotu důkazu existence posmrtného života pro vědce (a často ani ne pro tzv. duchovního badatele), pro něhož může být nanejvýš příkladem změněného stavu vědomí. Přitom interpretace tohoto stavu vědomí může být různá. Právě tak změna smyslu života a nabytí nových ideálů po náboženském zážitku, nebo po zážitku v blízkosti smrti, nemá hodnotu vědeckého experimentu pro člověka, pro něhož jsou argumentem pouze tzv. objektivně zjistitelné a měřitelné výsledky.

Je možno postřehnout, že zde nestojí v protikladu náboženský a vědecký názor, ale odlišná interpretace shodných zkušeností a nebo, což je daleko závažnější, rozdílná zkušenost jako taková. Zcela jiný totiž bude výklad jestliže půjde o můj osobní vnitřní zážitek, nebo jen o informaci o něčem takovém od jiného člověka – tedy z vnějšku. Tento dvojí postoj může existovat jak v oblasti náboženství, tak v oblasti vědy.

V oblasti náboženství to znamená předpokládat možnost vnitřního prožitku ve smyslu propojení s neviditelným světem a následné inspirace u zakladatelů tzv. zjevených náboženství a poté rozředění a zvnějšnění jejich poselství ve formě dogmat předkládaných k věření. Dle tohoto názoru, by pak mělo každé náboženské učení svoje určité vnitřní jádro – všeobecně platnou moudrost, na niž se postupně nabalovaly buď nepochopením, nebo záměrně pragmaticky zkreslené představy, kulturně a dobově pozměněné vnější znaky, jejichž původní význam a smysl byl částečně nebo zcela zapomenut. Přitom právě učení o posledních věcech člověka a světa – tzv. tanatologie a eschatologie jsou tímto procesem výrazně poznamenány.

Z tohoto úhlu pohledu lze sledovat vývoj učení o posmrtném životě, případně představ o zániku světa v zaniklých kultech dávnověku, v současných náboženstvích bez písemné tradice a v současně existujících kodifikovaných národních a světových náboženstvích. Problematika je tak rozsáhlá, že v práci tohoto druhu lze uvést jen některé nejvýraznější příklady.

Archeologické nálezy přinášejí svědectví o tom, že se lidé ve svém myšlení a činnosti obraceli k nadpozemskému světu již před 80 000 lety. Důkazem jsou obrázky a sošky, ale také pohřebiště a památky na pohřební rituály. Známe kolem čtyř desítek pohřebišť z doby, kdy žil člověk neandrtálský, a to na rozsáhlém území dnešní Evropy, až po Střední východ, před přibližně 40 000 až 80 000 lety. Jedním z nejstarších nalezených hrobů jsou kosterní pozůstatky dítěte pochovaného asi před 50 000 lety na loži vyzdobeném květy. (Na základě rozborů zbytku pylu se dá předpokládat, že dítě zemřelo v době od května do července.) Postup při pohřbívání v nejstarších dobách – vyhloubení jámy, pokrytí jejího dna červeným okrem, uložení darů, např. perel, květin, zbraní, atd., se příliš neliší od obřadů, které znají lidé dodnes. Způsob pohřbívání zemřelých lidí (i zvířat) svědčí o víře v posmrtný život, často s představou, že půjde o pokračování pozemského života se všemi jeho potřebami (jídla, pití, oděvu, zbraní, atd.). Jindy způsob uložení zemřelého (ve skrčené poloze, se stopami po svázání, v nádobě, v hrobě zatíženém kameny nebo kamenem) připomíná snahu, aby zemřelí zůstali odděleni od světa živých a nevraceli se. Stopy tohoto oddělování připomínají pohřební obřady dodnes, aniž si to moderní člověk uvědomuje.

Z dob před čtyřmi až šesti tisíci lety pocházejí zbytky megalitů a jiných monumentů. Dodnes se těchto staveb zachovalo několik set. Stavby sloužily jako svatyně a zároveň pohřebiště vážených osob a jsou dokladem velmi propracovaného kultu a dosud málo probádaných náboženských praktik. Skutečností zůstává, že vlastní jádro nejstarších náboženství lidstva neznáme.

Náboženství starověké Mezopotámie

Je jedním z nejstarších známých náboženství. Jeho vývoj můžeme sledovat od konce čtvrtého tisíciletí až do začátku našeho letopočtu. Toto náboženství je výsledkem setkání a splynutí dvou odlišných kultur – akkadské a semitské. Smrt v něm byla chápána jako nevyhnutelné završení lidského osudu. Tělo pochované do země se promění zpátky v hlínu, která poslouží bohu Eovi, aby z ní vymodeloval dvojníka zemřelého. Tento dvojník se v podobě prchavého stínu připojí k jiným duchům v podzemní říši mrtvých, aniž by musel předtím předstoupit před nějaký soud. Jejich skromné potřeby obstarávají živí drobnými oběťmi. V eposu o Gilgamešovi je hrdinou člověk zoufale hledající nesmrtelnost, která mu beznadějně uniká. Naději nachází v lidsky prožitém životě a v tvořivé práci.

Od našeho přítele a propagátora Jana Ámose Komenského, pana Jaroslava Karhana z Olomouce uveřejňujeme tento burcující článek.

„Oko za oko a lidstvo oslepne!“ – to je výstraha indického vůdce za svobodu a spravedlnost Mahátmá Gándího (1869 –1948). Celosvětově velkolepé vítání 3. tisíciletí vyvolalo naději, že lidstvo bude napříště moudře jednat dle této výstrahy, začne systematicky, nenásilně, spravedlivě řešit své problémy a tímto způsobem sladí život všech svých členů, nejen duchovně, ale i materiálně, pomocí celosvětově ušetřených, ohromných výdajů na zbrojení. Bohužel již v prvém roce nového tisíciletí tato naděje – v důsledku všeobecně známých, ukrutných násilností v různých zemích – se oslabila.

V roce 2002, 28. března, je slaveno 410. výročí narození učitele národů, českého pedagoga a teologa Jana Ámose Komenského (1592 – 1670), který vyslovil tuto výstrahu: „Zanedbávání výchovy je zkázou lidí, rodin, říší i celého světa.“ Ve svých dílech uvedl myšlenky pro správnou, účinnou výchovu mládeže na celém světě: vyučování univerzální etiky, pomocí univerzálního jazyka, který by měl být vytvořen tak, aby byl dokonalý, přesto snadný, aby se mu mohli naučit všichni lidé – hlavně též děti – vedle svého jazyka mateřského.

Prakticky, celosvětově uskutečnit tuto formu základní, všelidsky jednotné etické výchovy, je posláním nové světové koncepce homekologie – univerzální základ etický a jazykový. Vznikla před deseti lety ve studii Cesta k souladu, sestavené k uctění čtyřstého výročí narození Komenského a sedmdesátého pátého výročí úmrtí polského lékaře Ludvíka Lazara Zamenhofa (1859 – 1917), který vytvořil a v r. 1887 daroval celému lidstvu univerzální jazyk Esperanto, jež splňuje citované, přísné požadavky Komenského.

Během více než stoleté „zkoušky časem“ – kdy umožňoval a stále umožňuje snadné vzájemné dorozumívání jeho uživatelů na celém světě – prokázal svoji životaschopnost. Jeho mluvnickému základu mohou se naučit – plně dle Komenského zásady „škola hrou“ – již žáci ve 2. třídě základních škol, při pouhé jedné vyučovací hodině týdně. To by umožnilo vyučovat v něm již od 3. třídy (z počátku ve formě zdokonalovacího kurzu) – celosvětově jednotně – univerzální etiku děti od věku, kdy se začíná utvářet jejich charakter a proto je tato výuka nejúčinnější.

Pro tyto své vlastnosti byl zvolen jako oficiální jazyk pro univerzálně-etickou část homekologie, která má za cíl prokázat, že ve všech kulturách, náboženstvích, literaturách apod. jsou principielně jednotná jádra univerzální morálky a moudrosti, bohužel často zahalená nejrůznějšími zevními ozdobami neb dogmatickými skořápkami. V důsledku toho jsou často přehlížena, proto nemohou vzklíčit a dozrát ve všelidsky harmonizující plody.

Právě pro celosvětové umožnění tohoto jejich potřebného dozrání, etická část homekologie má být sestavena příslušnými odborníky z různých národů i náboženství – především na základě těchto univerzálních zrn a učit: jejich zevní obaly je prospěšné dle libosti obdivovat, ale nikdy pro ně bojovat, avšak jejich univerzální jádra morálky a moudrosti nutno cílevědomě, všelidsky pěstovat a dle nich důstojně žít.

V Mezinárodním roce tolerance 1995 – v rámci akcí u příležitosti 50. výročí ukončení 2. světové války a ustavení Organizace spojených národů – zaslalo IHI UNESCU poselství, navrhující přijmout záštitu nad homekologií a doporučit členským státům její vyučování v jejich základních školách. UNESCO jeho příjem potvrdilo, avšak neuskutečnilo.

Přes nadějeplné proslovy hlav států při jubilejním zasedání OSN, trvá neklid v různých částech světa a neustále hrozí – stále se zvětšující – zneužívání vědeckotechnického pokroku k negativním účelům, hlavně terorismu, což dokazuje, že „vědění bez svědomí je zkáza“.

Cestu k svědomitému jednání všech lidí, kterou nám ukázal Komenský, bylo by možno perspektivně, prakticky, celosvětově nastoupit po systematickém vyučování homekologie v základních školách všech zemí. Jako první krok k tomu, je nutno uskutečnit toto vyučování v experimentální formě, koordinovaně alespoň v pěti různých zemích. Výsledky u všech žáků těchto zemí budou jistě mnohostranně tak prospěšné, že další státy určitě potom postupně budou následovat tento vzor.

Ministerstvo školství v České republice posoudilo homekologii příznivě i podpořilo citovaný IHI návrh u UNESCA. Nynější Komenského jubileum mělo by se stát podnětem pro obdobná příznivá vyjádření v dalších státech, aby experimentální výuka homekologie mohla být zahájena co nejdříve. Pomoci uskutečnit tento prvý krok mohou lidé ve všech zemích – vlastními iniciativami u příslušných institucí – dle svých možností.

Britská ministryně pro mezinárodní rozvoj, Clare Short, se snaží, aby všechny děti na celém světě navštěvovaly základní školu. Kdyby se to uskutečnilo a homekologie se v nich stala povinným vyučovacím předmětem, všechny děti na celém světě by byly morálně vychovávány dle principů homekologie, která – ve snaze realizovat novou, harmonickou, všelidskou epochu – uskutečňuje syntézu univerzálních základů etického a jazykového, která:

MINULOST, PŘÍTOMNOST A BUDOUCNOST

Reaguji tímto na jednu diskusní besedu, které jsem se zúčastnil. Co je na takové diskusi nejdůležitější? Nikoli to zda ten či onen přesvědčil ty druhé o své „pravdě“, ale to že jsme mohli svobodně každý říci to, co považujeme v náboženství za podstatné, v čem se lišíme a v čem se můžeme shodnout při dobré vůli a snášenlivosti.

To považuji za nejpodstatnější. Bylo tam řečeno i mnoho nepodstatného, ale to už vyplývá z charakteru lidí. Dlouho jsem mlčel, neboť k nepodstatným věcem není co říci, ale mohl jsem navázat teprve na to, co řekl bratr Kloud. Skutečné uvědomění si božství v sobě je základem pozitivního náboženství, a tuto myšlenku, jak dobře vím, hlásal již náš zakladatel bratr dr. Čapek, který byl mým prvním učitelem. Druhým byl bratr dr. Hašpl, který nás učil přemýšlet a domýšlet. Absolvoval jsem celou první „Školu náboženských věd“, kterou začal bratr dr. Čapek a dokončoval ji bratr dr. Hašpl s bratrem dr. Šímou. Jedním z předmětů byl kritický biblicismus, který je vhodný pro vzdělávání unitářských duchovních, ale nehodí se pro interreligiózní diskusi.

Mám za to, že v dnešní době je nejdůležitější pěstování a uplatňování principu snášenlivosti.

My starší, co jsme prožili nacistickou i komunistickou totalitu, máme zkušenosti, které nás v naší víře v opravdovou snášenlivost, a z ní vycházející spolupráci, utvrzují.

Vzpomínám na setkání s vysokými katolickými hodnostáři na místě, které byste zrovna nepovažovali za místo pro duchovní spolupráci. A přeci tomu tak bylo. Bylo to ve věznici ve Valdicích, v tzv. Kartouzské věznici u Jičína (v Jičíně byl vedoucím unitářské místní skupiny bratr Mgr. Már, lékárník a lidumil, který zasvětil svůj život pomoci nemocným lidem).

První měsíc v této věznici jsem trávil v cele s katolickými knězi a hodnostáři. Tam byly velké cely pro 18 až 21 vězňů. Kdysi tam měli kartuziánští kněží své dílničky, byli to pracovití mniši. Na jména katolických hodnostářů si už nepamatuji, ale vzpomínám si na společné večerní bohoslužby a diskuse, např. o Anglii, neboť jsem nebyl jediný, kdo studoval v Oxfordu. Každý večer musel vždy jeden z nás povídat o svém životě, tedy i o studiích. Nikdy jsme se nepřeli o víru, ale předpokládali jsme, že každý má svou víru, a to nám stačilo. Také večerní bohoslužba se velmi lišila od toho, co jsme zvyklí slýchat v kostelech.

Velmi jsem litoval, když mne nový velitel věznice přeložil do jiné cely, kde byli menší zlodějíčkové. Ale mělo to zase jinou výhodu, kněze nepouštěli ven, kdežto tito zlodějíčkové chodili pracovat do zahrady, a tak jsem se dostal i k vitamínům. To bylo dobré, ale na ten měsíc s katolickými knězi nezapomínám. Mnohdy je duševní strava důležitější. Ale podstatná je zkušenost, že snášenlivost mezi lidmi, a to i mezi lidmi různých náboženství je opravdu velmi důležitá.

Co je naopak nejhorší? To je řevnivost, závistivost, nepřejícnost a mamonářství, ať je to v jakékoli společnosti.

Co je tedy v současné době pro nás unitáře to nejdůležitější? Pěstovat princip snášenlivosti a to nejen v širším rámci, ale i mezi sebou.

Dnes, s odstupem doby, můžeme se klidně zamýšlet nad minulostí, hodnotit ji z hlediska unitářské víry o osudu, který není neúprosný, ale který si vytváříme sami svou aktivitou nebo pasivitou, někdy i svými pochybeními a proto je třeba hodnotit naši minulost s nadhledem, nezaujatě a uvědomovat si, že se chybami lidé učí. Připomeňme si slova Yogavasisthy 3/95: „Není míst v tomto vesmíru, ani na hoře, ani v oceánu, kde by se člověk vyhnul následkům činů, které sám vykonal. Jsou příčinou, která ponese ovoce.“

Tradicí ve špatném slova smyslu rozumíme, jestliže se člověk obrací od dobrého k horšímu, když se to horší dělalo v minulosti.

Není proto správné hledět pouze do minulosti, ale máme hledět od minulosti přes přítomnost k lepší budoucnosti. Čím je člověk vyhraněnější, tím větší má potíže vyjít s člověkem stejně vyhraněným. Proto je důležité, abychom v tomto životě a na této zemi viděli svůj hlavní úkol v tom, abychom se naučili jeden druhého snášet a s ním spolupracovat v duchu snášenlivosti.

Snášenlivost je uměním, kterému je třeba se učit, a to již od dětství.

Jestliže děti byly od rodičů učeny snášenlivosti, je to dobré. Jestliže však vyrůstaly v prostředí nesnášenlivé rodiny, pak je ovšem těžké se tomu naučit.

Naše unitářské bratrství je v ohledu snášenlivosti vlastně jakousi školou. A to školou dost těžkou a vysokou.

Ono spoléhání na pomoc vnější místo na sebe sama vyrůstá z učení o spáse. Proto je nutné se tímto problémem zabývat, aby bratrství a sesterství nebylo jen pouhým slovem, ale skutečností. Záleží na každém z nás. Být sebou samým a zodpovědným člověkem, dobře spolupracujícím a snášenlivým, to je naše krédo. Proto je nutno se s tím neustále zabývat, dokud větší část našich bratří a sester (a příznivců) neprocitne k vyššímu poznání o spolupráci a snášenlivosti. Pověra o bozích, kteří se na lidi hněvají a nechávají se usmiřovat oběťmi (v minulosti povětšinou krvavými) je prastará a židé ji převzali od svých sousedů. Ježíš tuto pověru nesdílel. Jeho učení o spáse je nejlépe vysloveno v podobenství o ztraceném synu. V jeho slovech není ani stínu po nějakém usmiřování Boha, naopak je tu návod k tomu, jak si lidé mají odpouštět.

Ze všeho je zřejmé, že máme před sebou odvěký sociální a mravní zápas dvou odlišných směrů v náboženství. Jedni vidí spásu v mravním úsilí o lepší bytí a lepší charaktery, druzí vidí spásu jen a jen v té své určité formulce.

Spása podle unitářství je Bohem vložena do každého z nás a nejde o nic jiného, než vyvinout a uplatnit co máme v sobě božského. To je poselství pro každý věk, protože není závislé na žádném věku, žádné osobě a na žádném dogmatu. Spása tedy nespočívá na něčem, co se stalo v minulosti, nýbrž v tom, co se děje dnes v nás a s námi, co se děje v našem nitru a jak to dokážeme uplatnit.

Šiřme tedy větší úctu k minulosti tím, že nebudeme z ní přejímat přežitky a pověry a otrocká pouta, ale ducha, který vždy pouta lámal a tvořil nové hodnoty.

Naše idea univerzality je také základnou našich idejí o bratrství. Jako v celém vesmíru vládnou jedny zákony, tak ve všech náboženstvích se vyskytuje totéž jádro. Musí tedy být naší snahou poznávat toto jádro a uplatňovat je.

Pro nás v našich evropských poměrech je pro nás nepřekonatelným mistrem Ježíš, později nazvaný Kristem.

Bůh se nevtělil jen v jednoho člověka, nebyl ukřižován jen v Ježíši, ale byl a je křižován v každém člověku, který nevinně trpí. To mějme na paměti.

Bůh nestvořil svět v šesti dnech, ale neustále jej tvoří v celém vesmíru, jak nám to dokazují astronomové, ale i v tomto světě, ve kterém se člověk může stát božím dělníkem. Vyšší náboženství začíná službou. A kdo jiný by měl být tím božím dělníkem, než člověk sám?

Unitářství je náboženství pokrokové, nedogmatické a jestli si zachová tyto zásady, nezpronevěří-li se své zásadě snášenlivosti, bude i nadále náboženstvím budoucnosti.

Věřím v člověka, v jeho skryté síly a schopnosti, v jeho poslání stát se spolutvůrcem „Království Božího na zemi“.

Věřím, že jsme součástí Nekonečného Života, jehož podstatou jest jediná Tvůrčí síla Kosmického Vědomí.

Věřím, že mým úkolem, jako každého člověka, je usilovat a směřovat k harmonii, tj. k harmonii Pravdy, Lásky a Dobra, k harmonii Rozumu, Citu a Vůle, k harmonii Poznání, Víry a Činu.

Věřím ve vítězství Dobra nad zlem, ve vítězství Lásky nad nenávistí, ve vítězství Pravdy nad lží, ve vítězství Spravedlnosti nad nespravedlností, ve vítězství Lidskosti nad barbarstvím.

Jdeme všichni – odkudsi – z neznáma, kamsi – do neznáma. Bezpočet moudrých, chytrých, ale také i mudrujících a chytračících nám říká odkud jdeme a kam. Pro tuto chvíli je však nepodstatné odkud a kam. Podstatné je, že všichni jsme na cestě. Jakousi podivuhodnou shodou okolností, jsme právě tam, kde jsme. V čase a v prostoru.

Na naší cestě k poznání Pravdy jsme už za sebou zanechali mnoho milníků, směrovek a rozcestníků. Možná máme mnohé ještě před sebou. Každý z nás – osamělých poutníků – podél těchto milníků už prošel, nebo kolem nich půjde. Jsme všichni na cestě, procházejíce jakýmisi mlýnskými kameny, které v nás drtí to, co nám brání v POCHOPENÍ.

Jsme na duchovní cestě. „Cosi“ nás oslovilo. To byla chvíle, která nám ukázala, že existuje také něco jiného, než co můžeme slyšet, cítit, vidět, hmatat, chutnat. To „Cosi“ nám řeklo „Jdi“. A proto s menším či větším váháním, které je vlivem našeho navyklého nazírání vždy přítomno, jdeme díky oslovení tím měkkým, tichým hlasem.

Jako bychom se najednou probudili ze spánku nevědomosti. Pak se sami sebe ptáme: „Proč jsme jen tak dlouho spali? Jak jsme jen mohli chodit kolem této krásy bez povšimnutí?“

A člověk by pak chtěl – tak jako Mauglí z Kiplingovy Knihy džunglí – běžet svůj jarní běh. Jarní běh díkůvzdání, radosti, štěstí. Ta trocha smutku nad Mauglího džunglí, kterou musel opustit, je nekonečně vyvážena novým pocitem POCHOPENÍ, novým zážitkem PROBUZENÍ.

Procházíme-li se v tento čas přírodou, vidíme, jak se příroda probouzí z dlouhého zimního spánku. V těchto dlouhých šerých dnech bylo v lesích, na polích, na lukách často i bezhlesé ticho. Báli jsme se tehdy i jen hlasitěji došlápnout, abychom to posvátné ticho blahodárného spánku přírody neporušili.

Pak jakási neznámá síla vší té dřímající přírodě oznámila – je čas probuzení! Jakoby mávnutím kouzelného proutku raší nové lístky, vykukuje nová tráva, a za chvíli budou stromy obsypány květy.

Jaké to jsou síly, které oznamují přírodě, že se čas naplnil? Jaká síla přiměje poupě, aby vykouklo ze svého úkrytu? Vždyť i slunce je často schováno za těžkými mraky, které nedovolují, aby paprsky tuto jarní zvěst oznámily. Přestože je chladno, dojde k probuzení. Není tato síla oživující jarem svět totožná se silou, která dává život člověku? Není totožná se silou, která tento život opět bere? Kdo zapříčiňuje pohyb planet?

Kdo je tím všudypřítomným Hybatelem kosmu? Proč by nemohl být totožný se silou vstupující do nepatrného stébla trávy? Je zde. Prochází námi i nás obklopuje, vede naše kroky, právě tak jako sebemenší pohyb jarního vánku.

Síla utvářející i síla rozpadu. Možná bychom neměli hledět na vznik a zánik s kritikou a se zármutkem v očích. Je-li tato síla všude kolem nás, a také v nás, jsme-li i my součástí této Síly, pak také jedním Zánikem bude poskytnuta příčina a opodstatnění jiného Vzniku.

Proč tedy být smutní, zhyne-li něco? Třeba díky tomuto zmaru může někde jinde vyrůst něco krásnějšího, něco velkolepějšího. Proč tedy smutnit?

Leč my lidé už jsme takoví. Radujeme se ze vzniku a jsme zarmouceni, když jsme svědky zániku. Vědomí přítomnosti té Tvůrčí Síly nám však je nápomocno, když se neštěstí a zmar zdají převyšovat radost a štěstí, které se nám jeví jako nedosažitelné a vzdálené. Co začalo, musí také skončit. Víme, že i nás čeká zánik. Ale proč si tímto nepopíratelným faktem bránit v zažívání radosti z přítomného okamžiku?

Ta skutečnost našeho budoucího zániku by nás měla asi jen usměrňovat v hledání té správné radosti ze současnosti. Abychom nepůsobili proti tvůrčí síle. Abychom byli s ní co nejvíce v souladu, abychom byli – právě v zájmu toho – každý co nejvíce v souladu se sebou samým.

Jsme částí přírody. Tou je teď prostoupeno jaro. Zákon je donutí po čase předat žezlo. Přijde léto… Další období, každé jiné. Připomíná to dokonalý vesmírný hodinový stroj. Čas plyne… Od doby, kdy se podle hinduistické kosmologie probudil Brahma ze spánku.

Řekneme-li „teď“, znamená to velmi nepřesný okamžik. Přesto použijme tento přibližný příměr. „Teď“, příroda se probouzí. Za okamžik bude jiné „teď“, to bude náš svět zářit, uzrávat. Další „teď“, to bude čas ticha, odpočinku, čerpání nových sil. A přijde nové jaro… Nijak nás to neudivuje. Snad jen občas, to když se v naší bezprostřední blízkosti jeden z myriády zániků, takový, který nás neponechá v obvyklé letargii.

Astrologie říká, že podobně jak se střídají dny a roční doby, mění se i celková konstelace planet. Bývá to nazýváno „protočení nebes“ a odehrává se za 26 000 let.

Také tato změna ve vesmíru má svůj vliv. V současné době stojíme na prahu věku Vodnáře, což by mělo být jakési „vesmírné jaro“, věk duchovního růstu. Lidé by se měli odvrátit od vyhledávání radostí ve sféře hmotné a přiklonit ke sféře duchovní. Ovšem nesmíme zapomenout že za dalších 26 000 let nás čekají další změny.

Do jaké míry jsou tyto zvěsti pravdivé je těžko říci. Je jich mnoho. Dáme-li důvěru všem, nebudeme vědět, jestli nás čeká duchovní pokrok nebo konec světa, probuzení či záhuba… lidstvo skutečně působí dojmem přetopeného kotle. Nestane-li se nehoda, bude nejlépe teplotu postupně snižovat na optimální.

Ponechme stranou zdali „duchovní jaro“ už přijde, a vraťme se k nám samým.

Když nás oslovilo „Cosi“, a ukázalo nám nový směr cesty, došlo v nás rovněž k probuzení. K probuzení – z temnot nevědomosti – záleželo samozřejmě na naší vnímavosti a jakési vyprázdněnosti nebo otevřenosti – máme příležitost kdykoliv.

Protože tento jarní vítr, který nám šeptá své hluboké moudré rady, vane stále, v každé chvíli a na každém místě. Pokud jsme se stali takovými, jakými je pro tento účel právě nutno se stát a byli jsme schopni zachytit jeho přívětivý hlas, byli jsme probuzeni.

K tomuto oslovení, postřehnutí jakýchsi „pokynů z hůry“, dochází tehdy, když jsme přesyceni vším co nás obklopuje. Může to být radostné nebo strastné, na tom v podstatě nezáleží, je to impuls, který nás donutí k pocítění pomíjejícnosti. Stavy, do kterých jsou lidé takto uváděni vlivem vnějších okolností, vnějším světem nebo i vnitřním myšlenkovým zápasem, jsou jistě zcela individuelní. Tak jako Buddha nebo František z Assissi byli syny boháčů, materielně velmi dobře zabezpečeni, tak Ježíš byl dítětem chudých rodičů. Nemyslím, že by hrálo nějakou dominantní úlohu to, v jakých poměrech se kdo narodil. Zde by bylo na místě vysvětlení dle nauky o následcích příčin, o karmě. Každý měl „předurčeno“ do jakého času a místa se zrodí. Obvyklé pojetí bohatství a chudoby je z hlediska nadosobního postoje velmi relativní. Není zde myšlena chudoba naprostá, absolutní, nýbrž nemajetnost. K rozpoznání podrobností, které zapříčinili změnu myšlení mudrců, museli bychom znát tyto osoby bezprostředně, osobně, a právě tak i jejich další podmínky. To nelze, ale můžeme se zamyslet nad sebou i nad svými podmínkami.

Vzpomeňme na okolnosti našeho „jara“, kdy nás „Cosi“ oslovilo, kdy se nám otevřely nové obzory. Jakoby nám tenkrát šupiny spadly z očí. Ať bylo utrpení, kterým jsme tenkrát procházeli, sebevětší, ač jsme byli bezradní a nám se zdálo, že není nic, co by nás mohlo dál vést, nic, co by nám mohlo být cílem a smyslem našeho putování, přesto, tímto naším vlastním jarem, jsme našli sílu k úsměvu nad vší tou bídou, která nás obklopovala. A slunce, které pak prostoupilo mraky marnosti, nám vše, dříve tak bezútěšně šedé, ukázalo v nových barvách. A tím nám dodalo novou sílu nejen k úsměvu, ale i k další pouti. Dnes vidíme ty dřívější chvilky nejistoty jen jako spánek, ukončený procitnutím. Podobné to bylo i u těch moudrých. Všichni mudrci byli nejprve dětmi, pak dospívali, začínali chápat dobro a zlo, přijímali tlak vnějších podmínek, tak se proměňovalo jejich smýšlení.

Podobné je to u nás všech. Záleží jen na našem vlastním smýšlení, které je utvářeno výchovou, intelektem, vzděláním… z této základní dispozice si pak vytváříme pojetí dobra a zla, tedy filtr, skrze který přijímáme vjemy z našeho okolí. Tyto vjemy pak v nás dál pracují, a čím jsou hodnoty jednotlivých poměrů vyšší, tím je i větší rozsah, intenzita a pochopitelně i dopad myšlenkových rotací, do kterých naše mysl byla uvedena.

Tyto myšlenkové rotace jsou sice často velice nepříjemné svým průběhem, ale pro nás je rozhodující výsledek. Duchovní cesta je nám stále k dispozici. Buddhovi i Františku z Assissi dalo mnoho úsilí, fyzického i duševního, než se po ní definitivně vydali.

Duchovní mistři nazývají probuzením stav, kdy člověk nahlédne s plnou intenzitou marnost a pomíjivost světa a dosáhne konečného vhledu. Domnívám se, že probuzením můžeme také zvát i okamžik, kdy člověk byl uvržen jakýmkoli způsobem do myšlenkových rotací, pak vystoupí z této očistné lázně, kde také dosáhl probuzení, třebaže to není probuzení pode mystických nauk. Je to však probuzení dílčí, probuzení z předcházející nevědomé činnosti, které pak dále přesněji vyznačí další cestu k probuzení konečnému, o kterém, zda je opravdu konečné, lze říci zatím – snad.

Každé z těchto dílčích probuzení nás tedy přibližuje k vyšší moudrosti. Zrajeme. Těch zásadních zlomů v životě člověka bývá málo. Takových těch opravdových lidských jar. Obyčejně jim předchází spánek, dřímota, ustálená činnost, pak jako předzvěst nespokojenost a pak i třeba jarní bouře. „Na konci každé cesty čekám já“, říká Krišna Ardžunovi. Tak také na závěr každé bouře zazáří slunce, objeví se duha a svět je provoněn ozónem. Bouře myšlenkových rotací utichne, člověk je nejen touto bouří očištěn, ale vidí i mnohem jasněji do dálky, které skrývají – jak tuší – zářivý cíl.

A tak znovu vykročí na své cestě, snad jen směr je teď poněkud jiný než původně zamýšlel. Ale co je v tuto chvíli podstatné?

Je jaro, vše kolem nás rozkvétá a my víme, že každý okamžik, který prožíváme teď nebo kdykoli jindy – je zázrak.

Vzkříšení proměnilo Ježíšovu osobní porážku ve vítězství jeho hnutí. Apoštol Pavel o tom píše v 1. Kor. 15, 14: „Nebyl-li Kristus vzkříšen, prázdné je naše kázání, prázdná je naše víra…“ Jeho slova nutno rozebrat.

První zjev se dnes mezi lékaři nazývá novým slovem resuscitace nebo reanimace. Stav každého těla, než bylo touto novou metodou přivedeno k projevu života, se považuje za stav smrti „klinické“, lidověji vyjádřeno „zdánlivé“.

Zmrtvýchvstání však znamená vrácení života prokázaně mrtvému člověku. V tuto možnost však lékaři a biologové nevěří. Považují to za „contradictio explicita“ – jasný protimluv. Nelze totiž nikoho prohlásit za mrtvého, jestliže je možno jakýmkoli způsobem ho vrátit k životu. Je totiž ve stavu spánku hlubšího než je zimní spánek plcha a na nižší životní úrovni než člověk udržovaný na operačním stole při zastaveném srdci s umělým mimotělním krevním oběhem, nebo po dlouhé měsíce v „intenzívní péči“ v hlubokém bezvědomí a s umělým dýcháním.

To, co se stalo s Ježíšem, považovali křesťané za zázrak. Nikdo se tomu nediví, kdo poznal duši prostého člověka ještě na začátku minulého století. Tehdy se věřilo na rozličné duchy, hastrmany, dušičky a což teprve před 2000 lety!

Rozebíráme-li údaje evangelistů o Ježíšově vzkříšení, přicházíme k názoru (jako J. Pedro), že nelze vyvrátit, že Ježíš sňatý z kříže a zabalený v plátně (nebyl však zamotaný do plátna jako mumie) a uložený do hrobky, jejíž vchod byl uzavřen vstupním kamenem, se třetí den objeví mezi živými. Jak to bylo možné?

V prvé řadě jsou doklady evangelií kusé a nedokonalé. „Voda (J 19, 34), která vyšla, byla pravděpodobně pohrudniční výpotek, který vznikl hrubým zacházením a bičováním. Nutno zamítnout názor Fr. Kováře, „že krev a voda byla důkazem rozkladu mrtvého těla“. Tak rychle nemůže rozklad pokračovat. Okolnost, že „odešla krev a voda“, je naopak důkazem, že Ježíš nebyl v té době ještě mrtev. Ve Spojených státech jsou lékaři povinni v případě náhlého zastavení srdce hned na místě, třeba na ulici otevřít kapesním nožem hrudní dutinu v srdeční krajině a tudy začít srdce masírovat. Mohou si to dovolit, protože rána nekrvácí, pokud srdce stojí. Teče-li krev, je tělo buď v bezvědomí nebo v klinické, zdánlivé smrti.

R. W. Hynek zastává názor, že hrot kopí pronikl do pravé předsíně srdce. Tento náhled, ač lékaře, nelze přijmout, poněvadž pak by nebyl mohl být Ježíš žádným způsobem, kromě metafyzického, oživen. Zkušenosti z úrazů a pitev lékaře poučily, jak je těžké bezpečně udat, kudy se zraňující nástroj v těle pohyboval.

Je zajímavé, že názor, že Ježíš byl mrtev jen zdánlivě, pronesl německý racionalista K. H. Venturi již v roce 1803. Opakuje jej protestantský teolog F. H. T. G. Paulus (1761 – 1851). Ten upozornil na to, že Židé pochovávali své mrtvé již za 3 hodiny po smrti, a proto asi byl nejednou pohřben člověk zdánlivě mrtvý. Proto neváhal Ježíš pokusit se oživit Jairovu dceru i mladíka v Naim. Podařilo se to i Petrovi u Tabity (Sk. 9, 36). Proč činí teologové rozdíl mezi vzkříšením mladíka z Naim a dcery Jairovy i u Tabity, a mezi vzkříšením Ježíšovým? Roku 1870 popsal Jan Neruda v Malostranských povídkách příběh lékaře, který vzkřísil domněle mrtvého při pohřbu. Již v Ježíšově době byl napsán řecký román o zdánlivé smrti nevěsty Kalirhoe.

Za první světové války prodělal podobný osud historik a romanopisec Robert Graves (vnuk historika L. Rankeho). Popsal svůj zážitek v knize Good-bye to All That. Podro příhodu ověřil – mladík prohlášený za mrtvého v zákopech v bitvě na Sommě 21. 7. 1916 musel být 4. 8. úředně zanesen mezi živé. Ze svého zranění se pak zcela vyléčil( jinak by nemohl napsat romány Já Klaudius a Zlaté rouno). Ježíšovým přívržencům tato možnost nenapadla.

Dnes lékaři srdce častokrát přivádějí klinicky mrtvé k životu. Frederic Chopin si vymínil, že mu bude po smrti srdce vyňato, neboť se bál, že by mohl v hrobě obživnout.

Ještě na počátku minulého století byly stoly v márnicích v Paříži opatřeny zvonkem, aby „nebožtík“, kdyby přišel k vědomí, mohl přivolat pomoc. Při pochybách, je-li člověk ještě živ, otevíral lékař Devargie hrudník a prstem zkoušel pohyb srdce. Švýcarský kriminalista Reiss při jednom svém srdečním záchvatu byl odvezen do márnice, ale tam ještě včas přišel k sobě.

Dnešní medicína se snaží řešit otázku jednoznačného určení smrti a nechce se spokojit jen s elektrokardiografem. Až na mozku nejsou patrné žádné elektrické odezvy, je možno považovat člověka za mrtvého a odpojit všechny podpůrné přístroje.

Myšlenka Venturiho, že Ježíš se jen na kříži mrtvým zdál, má daleko starší původ. Stejnou domněnku zastávala Tomášova Edeská církev. Lze tak soudit z jejího spisu, který pravděpodobně vznikl v 1. století n. l. pod názvem Óda Šalamounova. Autor je ale Syřan, nikoli král Šalamoun. V ódě čís. 28 můžeme číst: „Divili se, kdo na mne patřili, poněvadž jsem byl pronásledovaný a mínili, že jsem byl pohlcen, neboť jsem se jim zdál jako mrtvý… Ale já jsem držel vodu života ve své pravici. Nezahynul jsem, neboť jsem nebyl jejich bratr. Moje početí bylo přece jiné než jejich.“ V ódě čís. 42: „Zahynuli všichni mí pronásledovatelé a vyhledali mne ti, kdo ve mně uvěřili, neboť jsem byl živ. Nebyl jsem zavržen, i když jsem se zdál mrtev a nezahynul jsem, i když si to tak o mně mysleli. Předpeklí ochablo a smrt mne vyplivla a mnohé se mnou. A já jsem utvořil obec ze svých „mrtvých“ a mluvil jsem k nim živými rty, neboť mé slovo nebylo určeno k zahynutí.“

V této sbírce se mísí historická fakta, tradice, náboženské meditace, gnostické názory hymnistika té doby. Dokládají, jak se může člověk zaslepit a minout pravdu, když propadne „defaitelské slepotě“ a jeho rozhled je zúžen a zamlžen – zde velkým rozkolem v XI. století mezi římským (západním) a cařihradským (východním) křesťanstvím a ideologickými spory a spekulacemi křesťanů na koncilech první poloviny prvního tisíciletí. Dodnes leží četné dokumenty o názorech východních křesťanů nepovšimnuty ze stranických a ideologických příčin. Můžeme se ale těšit, že přece jen jednou se nám otevře šířeji svět východního křesťanství a poučí zvláště nezaujatého racionálního historika - badatele o lidských dějinách.

Hrobka bohatého Žida mívala předsíň, na jejímž konci byla komora s výklenky, kam se ukládala těla. V komoře byla jako stůl umístěna kamenná deska a na tu bylo Ježíšovo tělo položeno, zahaleno (ne zabaleno ani zafačováno) syndomem (rubášem). Současně tam bylo uloženo 100 liber směsi myrhy a aloe. Stráž přivalila na vstup kamenný žernov. Události se mohly seběhnout asi takto. Ježíšův hrob střežili vojáci, asi v žoldu Nikodemově. Možná však, že to byla chrámová stráž. Tělo nemělo být zneuctěno lupiči, ani odvlečeno Ježíšovými učedníky. Třetí den zrána však byl kámen od vstupu odvalen a hrob byl prázdný. Kdo odvalil ten kámen? Kdo odnesl tělo?

Tomu věnoval F. Morson malou monografii, poněvadž této otázce přisuzoval teologicky klíčové postavení. Odmítá myšlenku zdánlivé smrti a jako jediné řešení předkládá směs fyzických možností parapsychologie a transcendentna. Kriminalista by však tak lehce nezamítl možnost, že kámen odvalili sami strážci. Zmíněný autor se však domnívá, že to byli cizí vojáci, buď Gaiové, Frýzové či Cypeřané, kteří nešetřili „neznámého Židáčka“ a chtěli ukrást drahocennou mast. Kněží dali vojákům ještě bohatou odměnu, aby tvrdili, že v noci Židé Ježíšovo tělo ukradli. (Mt 28, 12) autor pokračuje: „Odvalili kámen a chystali se vstoupit dovnitř. Tu v tichu zaslechli jakýsi slabý zvuk a spatřili blížící se bílou postavu.“ Rád věřím, že v šeru při tomto výjevu někteří padli na kolena jiní vykřikli hrůzou a ostatní zůstali přimrazeni. Vzpomínám na terezínské vězení, kde jsme v jedné cele shromažďovali nemocné s nakažlivými nemocemi. Např. s častou růží v obličeji. Hojivou mast jsme kryli maskou ze škrobu. Nacistický hlídač, který chtěl tuto tmavou prostoru kontrolovat, otevřel dveře a zahlédl řadu mrtvolně bílých obličejů. Uskočil zpět, rychle zamkl a od té doby se do izolační cely žádný nacistický strážce neodvážil.

A jak tomu mohlo být v Ježíšově době? Hluk u hrobu probudil velitele stráže a ten když zaslechl z hrobu žízním, pochopil že odsud vychází Ježíš. Kázal napojit ho vodou a hned vyšetřoval kdo odvalil kámen. Vojáci to snadno mohli svést na zemětřesení, které on zaspal. (Pro starého vojáka to byla sice nevšední událost, ale o podobné kdysi již slyšel.) Považoval to nyní za zvláštní projev božské přízně a proto se o oživlého postaral. Neslíbil hlídat živého. Ve městě oznámil, asi Nikodémovi, nikoli však Pilátovi, co se přihodilo. Nikodém poděkoval Bohu, utvrdil se ve svém dobrém mínění o Ježíšovi, vojáky odměnil a přikázal, aby o průběhu pomlčeli a říkali, že přišli učedníci a příbuzní s glejtem a tělo si odnesli.

Autor poznamenává, že ne všichni Židé věří v Ježíšovo zmrtvýchvstání. František Kovář se domnívá, že po vyjití z hrobu měl Ježíš tělo „oslavené“ – tedy zduchovněné, z nejjemnější hmoty, uzpůsobené pro věčný pobyt u Boha, jako těla andělů.

Naopak sekta Dokétů tvrdila, že Ježíš měl tělo pouze zdánlivé a proto na kříži netrpěl. To je antitéze k historickému stanovisku, že Ježíš byl člověk z masa a kostí. Totéž stanovisko o Ježíšově lidství mají i Židé, měli je Ebionité i Nazaréni, a dodnes je mají mohamedáni. Bůh je přece jen jeden.

(A k tomu mohu dodat, že právě unitáři jsou zásadními věřícími v jednoho Boha. M. M.)

Není sporu o tom, že Velikonoce jsou svátky velmi významné pro všechny křesťanské denominace. Ale i pro unitáře, jejichž náboženství vznikalo v křesťanském prostředí 16. století.

Chci se zabývat osobností, která stojí v centru Velikonoc. Tou osobností je Ježíš Nazaretský. Čteme-li pozorně evangelia, získáme jistou představu o událostech té dávné doby. Jsou však lidé, kteří vše popírají a tvrdí, že Ježíš je pouhou legendou a tradovaným mýtem. Seznámím vás s některými málo známými skutečnostmi.

Je zajímavé, že je podávají právě písemné doklady těch, kteří rodící se křesťanství neuznávali. Tak například v babylonském Talmudu je psáno: „O soudném dni před svátky Pascha byl pověšen Ježíš z Nazareta, poněvadž prováděl kouzla a sváděl Izrael.“

Židovský filozof Justin, který se narodil roku 199 n. l. a důvěrně znal poměry ve své vlasti, napsal v díle „S Židem Tryphonem“ tato slova: „Ježíš, Galilejec, je původcem bezbožné a nezákonné sekty. Za to jsme ho ukřižovali. Jeho učedníci ukradli jeho tělo z hrobu a svádějí lidi, když jim říkají, že vstal z mrtvých…“

Ještě významnější je svědectví židovského dějepisce Josefa Flavia, který se narodil kolem roku 49 v Jerusalemě, a který dobře znal poměry v Palestině té doby. Ve své knize „Židovské starožitnosti“ píše: „V tomto čase žil Ježíš, moudrý muž. Činil podivuhodné věci. Mnoho Židů i pohanů přitáhl k sobě. A když ho na žalobu našich předních mužů Pilát potrestal smrtí na kříži, neopustili ho ti, kteří ho milovali. Ještě dodnes pokolení těchto nepřestalo, kteří se podle něho nazývají křesťany.“

Jde o plátno do nějž mělo být zabaleno Ježíšovo tělo po sejmutí z kříže, a které nese dodnes otisky jeho těla. A má sloužit křesťanům jako jakýsi důkaz Ježíšovy existence a mimořádnosti a jedinečnosti. O pravosti se vedou samozřejmě neutuchající spory.

Ale o co se vlastně dohadujeme a má to vůbec nějaký smysl? Zkuste se natřít černým krémem na boty a zabalit do prostěradla a hned budete vědět, co se z vašeho těla otisklo. Rozhodně to nebude takový obraz, jaký je vidět na inkriminovaném plátně. Něco co je plastického, nelze převést do plochy bez zkreslení. Stačí když si porovnáte mapu světa s globusem. Takže také je nemožné aby obličej se otiskl jako portrét. Ten musel někdo namalovat. Pakliže se nebudete chtít držet předpokladu, že došlo k nějaké zázračné projekci. K čemu by to ale bylo dobré, když Ježíš, dle bible, se stavěl proti berličce mimořádných úkazů a znamení, když to po něm požadovali farizeové.

Je naprosto zbytečné dohadovat se, zda-li Ježíš žil či nikoliv. Hledat bláhově důkazy jeho stop a jeho konce. Je to zbytečná ztráta času. Ani víra v něj není důležitá. Cesta Palestinou nás neposune v našem myšlení ani o kousek ke zlepšení. Nestane se tím z nás lepší člověk. Nerozpustí se sama o sobě ta černota, kterou nosíme spokojeně na své duši.

Hledaní v hlubině meditace, střízlivé poměřování prožitků z takto strávených chvil, snaha měnit způsob svého myšlení, to bude ta správná cestička.

Otevřeme si bibli a čtěme! Podstatné je, zdali to co říká, je - i pro nás - pravdivé, přínosné, potřebné pro náš současný život. Texty i přes propast času, různé zásahy a úpravy a nepřesné překlady mají stále ještě dnešnímu čtenáři co říci. Zaměřme se zejména na kázání na hoře a hledejme to poselství. Mezi řádky se dovíme více než ulpíváním na mrtvých dogmatech a předpokladech. Hledejme živého ducha. A porovnávejme s jinými „svatými texty“. Užívejme na správném místě i svůj intelekt. Není zbytečný, to abychom nepodlehli slepé víře vzdálené na hony od skutečnosti. Ta slova jen ukazují směr, ale záleží na nás, jestli se jím vydáme. Žádný guru pro nás nemůže udělat víc. Snad jen dát vlastní příklad a vyzařovat nebývalý klid za všech okolností.

Předně bychom měli vzít na vědomí Ježíšovu skromnost. Sděluje, že nepřišel Zákon měnit, ale naplnit! Jinými slovy – nepřináší nic nového, nic co by nebylo známo, ale co je opomíjeno a vybízí k praktikování a k odpovědnosti. Vytýká nedůvěru ve Vyšší sílu. Zamysleme se nad výrokem: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, nic by vám nebylo nemožné!“ Zrnko hořčice totiž nediskutuje, nepodléhá obavám, nespekuluje – ale klíčí a roste za jakýchkoliv podmínek! I když má nad sebou tvrdý a silný příkrov zeminy a kamenitou půdu a možná ho čekají další nebezpečí. Roste!

Ježíš neříká: „Musíte věřit ve mně!“ Neříká: „Já vás spasím!“ Jen ukazuje a nabádá, co bychom měli dělat, abychom se k té spáse a „životu věčnému“ dopracovali. Zdůrazňuje: „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno…“ Navíc podotýká, že mnozí z jeho pravých žáků dokáží víc nežli on sám, a naznačuje jak a čím se budou projevovat. A z textů vyplývá, že i jiní Izraelité dokázali léčit jako on, a on sám poukazuje na shodnou sílu, která v těchto případech působí uzdravení.

A když někomu pomohl nalézt jeho ztracené zdraví, vždy dokázal připomenout přímý vztah mezi nemocí a hříchem, respektive předcházejícím nevhodným konáním. A znovu zdůrazňoval sílu víry. Někdy žádal dotyčné, aby si to nechali jen pro sebe, aby o tom nemluvili, nerozhlašovali po celém městě. Opírám se jen o text bible, žádné spekulace mne nezajímají, ani jim nehovím.

Inspirujme se životem tohoto velkého muže. Pilně „opisujme“ od živého Ježíše a zteřelé záležitosti nechme ležet v propadlišti dějin. Stejně tak nechejme nanebevzetí v oblasti legend a mýtů. Pro současného člověka je to jen na překážku. Kdo by byl ochoten věřit, že nějaké tělo bylo vyzvednuto do oblak? Ne že by to nebylo možné, ale k čemu by to bylo dobré? Jako cirkusová atrakce? To se zajisté Ježíš musel cenit na víc!

Redakce Poutníka nemusí zastávat shodné názory, jaké svobodně vyjadřují autoři jednotlivých příspěvků.

4/2002

byly velmi podrobně propracované obřady, které měly zaručit pokračování života na „onom světě“. Proto se každý zámožný Egypťan snažil zajistit postavení hrobky a posmrtné ošetření těla balzamováním a mumifikací. Zdá se, že v Egyptě znali podrobnosti o zákonech života a smrti do té míry, o níž dnes nemáme tušení. Nasvědčují tomu texty Egyptských knih mrtvých čili Knih o vycházení do světla. Tímto světlem bylo zachování jasného vědomí v okamžiku smrti a vědomě žitý život v Západní říši mrtvých. Záleželo na zkoušce srdce (dle egyptských představ sídla myšlení) a na znalosti posvátných jmen bohů, na tom jak zemřelý za života dodržoval zákony (MAAT) zda mrtvý bude moci vstoupit na onen svět nebo bude pohlcen nestvůrou (čili zbaven vědomí).

K velmi dávným představám o posmrtném životě patří i uctívání zemřelého či zavražděného a opět zrozeného boha nebo heroa. Např. v babylonské mytologii bůh Tammúl každoročně umíral, odcházel z veselé země do smutného podsvětí a jeho božská paní Ištar za ním každoročně cestovala „do země, z níž není návratu, do domu temnoty, kde prach leží na dveřích a na závoře“. Její přítomnost a sestup do podsvětí souvisel se střídáním ročních dob. Patrně nikde nebyly tyto představy tak rozšířeny a nikde s nimi nebyly spojeny oslavy tak okázalé jako v zemích kolem Středozemního moře.

Pod jmény Úsir (Osiris), Tammúz, Adónis, Attis předváděli lidé v Egyptě a v západní Asii každoročně úpadek a obnovu života zosobněného bohem, jenž každoročně umíral a opět vstával z mrtvých.

Obrazy smrti a obživnutí se vyskytují v kmenových náboženstvích Afriky a jiných částech světa při iniciačních obřadech přijetí chlapce do společenství dospělých.

Ve starověkých mystériích znamenala symbolická smrt zasvěcovaného přerod ke znovuzrození pro vyšší duchovní život. Ve všech případech obřadů znovuzrození se vychází z představy jednoty a kontinuity veškerého jsoucna.

Archetypální obrazy řecké a jí podobné římské mytologie jako je řeka zapomnění Léthé, převozník zemřelých Charón, strážce vchodu do podsvětí (Hádes) Kerberos, inspirují po věky umění lidstva.

Keltští Druidové předávali své poznání výhradně ústní formou. Součástí vzdělanosti byly posvátné texty, jimž se učilo zpaměti. Dochovala se rozsáhlá galská báseň Souboj keřů, která vyjadřuje víru Keltů v nesmrtelnost duše a opěvuje vztahy a souvislosti mezi různými formami bytí. Podle Keltů je smrt jen přechodným stavem na cestě z jednoho světa do druhého. Oba tyto světy jsou trvale propojeny. Představy o posmrtném životě se u jednotlivých národů někdy měnily vlivem rozkvětu nebo úpadkem jejich kultury. Např. pro Etrusky byl ve starších dobách život na onom světě vyplněn radovánkami, ale postupně se zánikem jejich svobody vlivem jejich galských a římských sousedů se obraz záhrobí změnil na představu pekla.

Rovněž způsob života velice ovlivňoval názory na posmrtný život. Tak úzký vztah starých Slovanů k přírodě a jejich pospolitý život přinášel hlubokou úctu k zemřelým předkům, jimž se do hrobů dávaly dary a přinášely oběti ještě dříve než Slované zavedli kult bohů.

Germánští bojovníci si představovali, že duše padlých hrdinů odnášejí divoké Valkýry, pomocnice boha Odina do paláce Valhaly, kde o ně pečují.

Náboženství dodnes existující bez písemné tradice

Tvoří velmi různorodou skupinu s pestrou paletou mýtů, rituálů a praktik, z nichž mnohé se týkají posmrtného života. Mnohé přírodní národy chápou život a smrt jako dvě vzájemně se doplňující formy bytí, jako neustále plynoucí proud spojující generace. Např. podle tradičního názoru Polynézanů celá příroda tvořila dokonalou jednotu. Neznali odcizení od rodiny, kmene či obce, odtržení od tohoto nebo onoho světa.

Často se rovněž setkáváme s představou, že mrtvým je na onom světě zachováno poznání, jehož dosáhli během života a tohoto poznání může být díky věšteckým snům, vizím a magickým praktikám použito ve prospěch žijících.

Mnohé etnické skupiny běžně známé svým polyteizmem nebo animismem ve skutečnosti uctívají jediného Velkého boha, který žije daleko v nebi – tedy v neviditelné mimosvětské oblasti a nevstupuje s lidmi do žádných vztahů, z toho důvodu nepřijímá ani žádné projevy uctívání, není dobrý ani zlý. Je však považován za původce všeho a dárce mravního zákona.

Učení o posmrtném životě v národních a světových náboženstvích

je kodifikováno v posvátných textech jednotlivých konfesí. Avšak kanonizované knihy přinášejí v rámci jednoho náboženství různé někdy vzájemně si odporující názory na otázky života a smrti. Nejen to, tyto různé pohledy lze najít i v textu jednoho a téhož spisu, neboť kodexy národních a světových náboženství vznikaly po dlouhé časové období a jsou často dílem více autorů. Jiný pohled na tuto problematiku poukazuje na skutečnost básnického a jinotajného vyjadřování písem a jejich různých vrstev obsažených v textu, jejichž hluboké pochopení nebo vlastní náboženská zkušenost teprve objasní zdánlivé nesrovnalosti a odporující si výpovědi. Dle tohoto pohledu by byly kodexy zápisem nebo interpretací duchovních zážitků a zkušeností spolu s popisy událostí v prostoru a čase, které taktéž nabývají hlubšího významu a jako takové jsou v kultu připomínány. V každém případě se zde jedná o dotek či průnik posvátného a profánního, při čemž právě smrt je v tomto ohledu často přímo klíčovým momentem, na nějž je třeba se již za života připravovat.

V tomto i jiných ohledech představuje při hlubším pochopení každé náboženství nezaměnitelný systém psychoanalýzy, v němž vnější popisy jednotlivých představ nebo i konkrétních článků víry nejsou tím nejdůležitějším co jednotlivou konfesi charakterizuje. Upozorňuji zde proto jen na některé základní rysy, vnější poznávací znaky a tendence velkých náboženství s tím, že skutečné pochopení lze nezaujatě hledat pouze uvnitř každého z nich.

je pravděpodobně jedním z nejstarších a nejsložitějších náboženských systémů a nelze se tedy divit, že doznal za dlouhé období svého vývoje řady změn. Charakteristickým znakem hinduistické thanatologie by mohla být právě ona proměnlivost. Jestliže jsou v raných hinduistických textech úvahy o posmrtném životě přímočaré, pozdější thanatologie se vyvíjí ve velice spletitý systém. Rgvéd, jeden z nejstarších dochovaných náboženských spisů, obsahuje odkazy na systém posmrtné odplaty opírající se o věčné nebe a věčné peklo. Avšak s postupným zaváděním stále složitějších představ v upanišadách, jako je jednota bytí (existenciální monismus) a stěhování duší, se nauka o posmrtném životě začíná měnit. Zatímco v raných hinduistických dílech odděluje naši pozemskou existenci od posmrtného života jasná hranice, v pozdější literatuře se tato hranice postupně stírá. Autoři upanišad již chápou stavy nebes a pekel jako dočasné existence mezi znovuzrozením, jako zastavení mezi sledem životů. Smrt tedy není pro hinda nikdy zakončením žití s konečnou platností, vždycky po ní následuje další život, který se utváří podle činů v předchozím vtělení dle dosaženého stupně duševního vzestupu nebo úpadku. Smrti a znovuzrozování podléhají také bytosti narozené ve vyšších oblastech – bohové, a totéž platí pro bytosti ve světech nižších, v podsvětích a peklech.

Mazdaistů je dnes na světě asi 200 000, polovina jich žije v Indii, převážně v oblasti Bombaje. Říká se jim pársové (perští), neboť jsou potomky Iránců. Jejich thanatologii připomínáme proto, že patří k nejbohatším a nejoriginálnějším. Přinesla množství myšlenek, jež byly později částečně přejaty židovskými, křesťanskými a muslimskými prameny.

ROZHOVOR s FRitJoFEM KApRoU

Česká veřejnost patrně netuší, že se váš otec narodil v severočeském městě Most. Severní Čechy dnes paří k ekologicky nejzamořenějším regionům v Evropě a ekologická problematika současně tvoří jednu z dominant vaší vědecké práce. Vidíte vy osobně nějakou alternativu k technokratické ekologii?

Já se domnívám, že ani technokratická ekologie za současného stavu technologického parku neskýtá šanci na potlačení ekologické katastrofy. Této naději nás může přiblížit jen cesta úplně nových technologií. Nové technologie by měly sloužit výrobě úplně nových produktů, a ne jen k věčnému opravování těch starých a ekologicky nevhodných.

Čtenář se může oprávněně zeptat, co mám na mysli pod vágním pojmem „nové technologie“. Jde o výrobní aparáty, které by se neprotivily mé koncepci ekologické gramotnosti (angl. eco-literacy). Ekologická gramotnost je koncept velmi prostý a znamená jen to, že člověk by se měl naučit hovořit jazykem přírody. Svým myšlením a jednáním by měl imitovat přírodní pochody. Veškerá moudrost, kterou potřebujeme k trvale udržitelnému životu, je zakódovaná v jazyce přírody a důstojné přežití člověka podle mne závisí na tom, zda se jej naučí dešifrovat.

Nové technologie jsou tedy technologie, jež kopírují chování ekosystémů. Ekosystémy se vyvíjely biliony let a po celou dobu „pracovaly“ na zdokonalení ekologické rovnováhy. V USA se dnes šíří populární hnutí tzv. ekologického designu. Imitace přírodního koloběhu je jeho hlavní opěrnou myšlenkou. Představme si, že máme několik průmyslových odvětví. Ekologický design navrhuje jejich sdružení do jednoho řetězce tak, aby se odpad jednoho průmyslového odvětví stal výchozí surovinou jiného odvětví. Dnes např. při zpracování cukrové třtiny na cukr nebo palmovníků na olej používáme jen 5% biomasy. Zbytek vyhazujeme, a říkáme tomu „odpad“. Tento odpad však může být nesmírně cennou surovinou k výrobě něčeho jiného, při níž opět vzniká odpad jenž lze využít opět k výrobě něčeho dalšího.

Taková organizace výroby však předpokládá vznik úplně nových komunikačních kanálů, jimiž by se mohli výrobci domlouvat…

Nepochybně. Nakladatelství United Nations University Press v Tokiu nedávno vydalo za mého spolueditorství knihu „Jak řídit obchod k udržitelnému rozvoji“. V Tokiu existuje výzkumná iniciativa zvaná „Vědci za svět bez odpadů“, jež spojuje 7 000 vědců, kteří pracují na „klastrování“ průmyslu, propojení průmyslových odvětví do jednoho řetězce. Používají speciální internetový program, a jakýkoliv výrobce se na tuto skupinu může prostřednictvím Internetu obrátit. Pokud se např. ozve majitel nějakého afrického pivovaru, jenž produkuje určitý odpad, a zeptá se, zda by se někomu hodil určitý druh enzymů, vzápětí může přijít odpověď dejme tomu z Dánska: „Výborně, to je přesně to, co potřebujeme pro naši žampiónovou farmu.“

Jistě, taková výměna si žádá dopravu z jednoho konce světa na druhý, ale v jiných oblastech lze zase dopravu omezit. Jedno z hlavních ekologických přikázání říká, že přepravu zboží lze zredukovat na minimum. Pivo je možné vyrábět i popíjet na jednom místě. Vzpomeňme si na starou americkou anekdotu. „Do Ameriky se dovážejí dánské koláčky a do Dánska americké. Ale proč si Amerika s Dánskem raději nevymění recepty?“

Dalším příkladem myšlení ekologického designu může být také recyklace televizorů. Proč si kupujete televizor? Proto, aby jste se stali majiteli krabice plné jedovatých chemikálií? To jistě ne, chcete se jen dívat na pohyblivé obrázky. Televizní schránka by tedy neměla patřit kupujícímu, a ten by – až se dosyta vynadívá – měl mít možnost vrátit ji výrobci k recyklaci. Vůbec nejlepší je ovšem žádnou televizi nekupovat.

Patříte tedy k odpůrcům televizního media? Je pro vás televize nebezpečná nejen jako schránka jedovatých chemikálií, ale i jako schránka jedovatých kulturních obsahů? Mám za to, že nejvážnějším ekologickým nebezpečím není výroba, ale spotřeba. Tady jsou zřejmě kořeny vaší averze vůči televizi.

Ano, plně souhlasím. Ale pokud se ptáte, proč je to právě spotřeba, zjistíte, že příčinou není vrozená lidská potřeba požírat své prostředí. Spotřeba je skutečně stimulována výrobci, a nejmocnějším dráždidlem je právě televizní reklama. Prvním a posledním účelem televize je propagace spotřeby, všechny ostatní televizní programy jsou jen vatou, která vyplňuje pauzy mezi reklamními bloky.

Televize má kromě toho i nedozírné důsledky týkající se způsobů poznávání světa, které přímo sabotují myšlení v rámci teorie systémů. Tato teorie totiž klade důraz na přesměrování pozornosti od objektů ke vztahům mezi objekty. Pokud chcete světu rozumět ve smyslu vzorců a organizací, musíte se soustředit na vztahy. Televize, a zejména televizní reklama, však prezentuje svět jako soubor objektů vyvázaných z jakýchkoli vztahů. Svět, tak jak ho prožíváme, je ale jiný. Jestliže televizor vypnete – nebo ještě lépe vyhodíte či vrátíte do obchodu – to, co vám doma zůstane jsou jen vztahy. Povídáte si s rodinou, hrajete hry, zvete na návštěvu své známé… Televize tedy bezprostředně brání naplnění jedné akutní potřeby, a tou je vzkříšení komunity. Komunita je vysoce ekologickým společenstvím, protože tu jsou vůdčí hodnotou vztahy mezi jejími členy, a nikoli sběr předmětů.

V knize Tao fyziky vysvětlujete paralelu mezi východním mysticismem a moderní fyzikou. Je možné nalézt podobné paralely i v jiných vědách? Post-modernisté – např. Francois Lyotard – považují vědu za pouhý příběh, naraci, jež v sobě přes veškeré deklarování racionální legitimace svých výsledků neobsahuje o nic více nutnosti než třeba náboženství, mytologie či ústní lidová slovesnost. Sdílíte toto stanovisko?

Já jsem se věnoval analogii racionálního a iracionálního v oblasti fyziky, protože je to můj domovský přístav, ale podobné paralely samozřejmě existují i v jiných oborech, v humanitních vědách, v psychologii… Co se týče druhé otázky – částečně jsem přijal dekonstruktivistickou filozofii. Vědu tedy považuji za příběh svého druhu, podmíněný kulturou, historií a nevím čím ještě. Ale ani tento příběh se nevznáší ve vakuu, je interpretací jisté zkušenosti. V případě vědy jde, na rozdíl od náboženské či duchovní zkušenosti mysticismu, o zkušenost měření a pozorování konkrétního prostředí. Oběma druhům aktivit je však společná systematičnost, snaží se své zkušenosti vtisknout určitý řád. Mystik se zabývá systematickou kontemplací, vědec systematickým pozorováním. Dekonstruktivisté to všechno jaksi smetli ze stolu a prohlásili, že jde jen o naraci. Víceméně ano, pravdu zřejmě skutečně nelze vyjádřit slovy – vždycky je to narace, ale nikoli jenom narace.

Není o rozmístění nábytku, jak jsem také zaslechl prezentovat tohle velmi staré čínské umění a vědění. Podobně jako Rei-ki není jen léčení, makrobiotika není jen dieta, tai-či není jen tančení, hathajóga není jen pouhé tělesné cvičení…

Feng šuej (doslova „vítr a voda“) se zabývá energiemi – nikoliv energií elektrickou či jinou, kterou využívá technicky zaměřená populace Západu. To umění pracuje s jinými energiemi, řekl bych subtilnějšími a jemnějšími a hlavně zcela jinak pojímanými. Číňané mají pro tento druh jemných energií název „či“, Japonci „ki“. Termín sám o sobě nám nic neobjasní. Citliví jedinci dokáží takovéto energie vycítit buď přímo nebo s různými pomůckami – kyvadélky a virgulemi, přístroje k jejich měření však zatím ještě neexistují. Ovšem popírat a přehlížet něco, jen proto, že si na to nemohu sáhnout, je zcestné.

Především to ale znamená změnit zaběhaný pohled na svět jako hmotný svět. I když si to nepřipouštíme, sama fyzika nám říká, že hmota není nic jiného než určitá forma energie. Ve vesmíru dochází k interakcím nejrůznějších typů energií, a my to svými nedokonalými smysly nevnímáme a přístrojově registrujeme jen malou část celkového spektra. Nevnímáme ani sama sebe jako součást celku. Proto zcela klidně zamořujeme tuto planetu nebezpečnými průmyslovými odpady, jednáme v rozporu se zájmy celku, utápíme se v negativních myšlenkách. Každá negativní myšlenka něco neguje, něco popírá v rozporu s Realitou, v tom tkví jejich nezdravé působení. Jak nás nabádal Jan Hus, měli bychom za každých okolností hledat a ctít Pravdu.

Feng šuej se snaží o uvědomování si vzájemných vztahů (propojení) mezi člověkem a bližším i vzdálenějším okolím. Samozřejmě nejen uvědomování, ale i správné využívání těchto vazeb a souvislostí. A tak se především zabývá tvorbou harmonického životního prostředí. Všímá si barev, světelných poměrů, tvarů, umístění jednotlivých předmětů, reflektování apod.

„Či“ je projevem univerzální životní síly. Najdeme ji v krásných přírodních scenériích a zákoutích, ale odráží se v každém dokonalém díle. Skladatel komponující úchvatnou melodii, básník, malíř, artista, sportovec – ti všichni mají něco do činění s „či“.

Feng šuej je skvělý nástroj pro architekty projektující nové stavby, bytové architekty a návrháře, designéry, výtvarníky. Feng šuej se sice úzce pojí s estetikou, ale ve skutečnosti je to něco mnohem širšího. Je zajisté úžasné, když může vzniknout něco nového, kde jsou respektovány všechny prvky a zákonitosti tohoto vědění, a dílo je dovedeno k dokonalosti, aby pobyt v takových prostorách naplňoval člověka radostí. Ale i tam, kde nebylo dbáno těchto zásad od prvopočátku, lze mnohé svépomocí změnit k lepšímu, a mnohdy i velmi jednoduchými a nenákladnými prostředky dosáhnout souladu. Těmi správnými prostředky mohou být umělecké předměty, předměty se symbolickým významem, talismany, světla, svícny, zrcadla, krystaly, fontánky, akvária, vhodné rostliny, květiny, paravány, záclony a závěsy, zavěšené zvonečky, flétny a jiné v prostoru zavěšené pohyblivé předměty, i technická zařízení – gramofony, rozhlasové přijímače, v zahradách vhodné dřeviny, vodní plochy, kameny, v obecné rovině vhodné tvary a barvy. Vždy lze dosáhnout toho, aby náš domov byl naplněn pozitivní „či“, abychom se rádi vraceli domů, aby to bylo místo naší stálé inspirace.

Neměli bychom zapomínat na skutečnost, že jací jsme uvnitř, tak bude nejspíš vypadat i naše bezprostřední okolí. A opačně – nejbližší okolí bude nás silně ovlivňovat, bude působit ať už tak či onak na naše prožívání, na naše emoce a myšlení. Nepořádek a nesoulad v bytě signalizuje i rozháranost v našem myšlení. Neměli bychom tedy mávnout rukou nad tím, jak vypadá náš pokoj, dům či zahrada. Vše totiž souvisí se vším.

Pokud se uskuteční na půdě brněnské Unitárie avizovaný kurz feng šuej, zejména pokud by to bylo s nějakou slevou, neměli bychom si nechat tuto šanci utéci.

Andrew Brown je duchovním unitářského sboru v Cambridgi a je jedním z nejkompetentnějších a dobře informovaných mladších teologů. Je zároveň profesionálním džezovým hudebníkem. Jeho poznámky o Trojici připomínají poznatky Jamese Martineaua, že existují způsoby potvrzující kontroverzní doktríny jako duchovně plodnější než některé způsoby, které je popírají. Dejme slovo autorovi článku.

Připojil jsem se k unitářské a svobodně křesťanské tradici, neboť jsem tu nalezl svobodu pro zkoumání víry.

Opustil jsem anglikánskou církev, kde jsem se málem stal duchovním, protože jsem chtěl okusit svobodu, ne abych popíral tzv. ortodoxní doktrínu, ale abych mohl filozoficky pochopit a vysvětlit náboženský problém jednoty a mnohosti. Jinak řečeno, jak je možno vztahovat množství do jednoty.

Domnívám se, že na Trojici je možno hledět ne jako na dogma, ale jako na metafyzickou hypotézu. Následně jsem dospěl k závěru, že na této základně nelze stavět církevní příslušnost nebo určovat, zda mohu či nemohu být nazýván křesťanem. Přes všechna problematická úskalí této doktríny se domnívám, že idea Trojice může pro mne přesto znamenat zajímavý a poetický pokus o vyjádření filozofické záhady jedničky a množství.

Můj zájem o tento problém vznikl právě tím, že jsem se stal profesionálním hudebníkem, většinou provozujícím džezovou hudbu a improvizaci. Věřím proto, že to je v podstatě mystická zkušenost, o které jsem hodně dlouho přemýšlel. Mé rozjímání o Trojici vycházelo z mých zkušeností hudebníka a současně z filozofie Josiaha Royceho. Současně s ním jsem dospěl k přesvědčení, že Boha můžeme chápat nikoli jako nediferencovanou jednotu, ale v termínech ideální společnosti, ve které jednotlivci jsou v dokonalém vzájemném vztahu. Společnost je takto smysluplně chápána jedině tehdy, když má mnoho různých členů, ale zároveň i koherentní spojitost, která jí umožňuje jednat a být nazírána jako jeden celek.

Skutečná komunita může být proto brána jako opravdová jednota. A zde je možno poukázat na výraz prvokřesťanské komunity jako na „tělo Kristovo“, což možno považovat za intuici toho, co já považuji za metafyzickou realitu. Tato idea jasně spojuje ideu individua (zde samotného Krista) s křesťanským společenstvím, které se považuje (řečeno biblicky) za tělo Kristovo. Viz citát z listu apoštola Pavla Římanům 12, 4 – 5:

„Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.“

Komunita či ideální jednota je ta, ve které je vše dokonale zapojeno, vše je v dokonalém vztahu. Univerzální „tělo Kristovo“ představuje perfektní spojení všech věcí a tedy také i individuálního Boha.

Praktická mystická zkušenost tohoto chápání vztahů jednoty v Bohu byla něčím, co jsem i já měl jako hudebník. Ve společnosti hrajících a improvizujících hudebníků v kapele je možné zažít něco z této dokonalé zkušenosti – zážitek smysluplné jednoty. Jednotlivec zůstává vědomě individuálním činitelem, přičemž jedinečnost ostatních hudebníků se neztrácí. Když hrajeme, jsme si vědomi smysluplného propojení k něčemu, co přesahuje naši individualitu. Kapela je tedy těleso jedinečného typu – skutečného společenství mnoha a zároveň také jednoho.

To tedy znamená, že i když jasně nevyznávám Trojici (jako ortodoxní dogma), pociťuji ji jako poetické vyjádření metafyzické reality, což mi poskytuje podklady hodné kontemplace.

Z této své zkušenosti hudebníka závěrem tvrdím, že unitáři, kteří se nazývají také svobodní křesťané, chápou takto Božskou Jednotu. Není to snad jasně zřejmé i z našich úsloví – „vzájemná závislost všech věcí“ či „jednota v rozmanitosti“?

UNITARIAN CHRISTIAN HERALD, No. 44 – XII. 2001 – volně přeložil M. Mikota

O kapele se dá předpokládat, že všichni členové, ač jde o odlišné individuality, originální a jedinečné lidi, se sešli zajisté proto, aby jejich setkávání přinášelo nějaké ovoce – tedy hudební produkce. Spolupracují za tím účelem, aby vytvářeli něco nového, velkolepého, estetického, emotivního… Každý z členů souboru má hudební vzdělání, určitou profesionální úroveň, cit pro hudbu a rytmus, zájem o určitý druh hudby a styl. Zanedbatelné rozhodně nejsou ani lidské vlastnosti, respekt k ostatním, přátelské vztahy a soulad. Asi by těžko mezi sebe vzali někoho, kdo by jim byl cizí, kdo by mezi ně z nejrůznějších důvodů nezapadal.

Lidské společenství ovšem není vůbec ideální, a jediným styčným bodem je fakt, že žijeme v určité shodné době na stejné planetě. Je to společenství hodně nesourodé, ať už vzděláním, tak cítěním, tak myšlením a nazíráním na svět. Kolik jen náboženských vyznání a směrů dnes existuje? A co řevnivosti! A co nenávisti!

Pokud se přidržíme ještě toho přirovnání k orchestru, pak v tom „celosvětovém orchestru“ někdo hraje dobře a poctivě, někdo děsně skřípe, někdo je falešným hráčem a také někdo se činí ze všech sil, aby toto společenství přestalo zcela fungovat. Čili nelze mluvit o spolupráci, tím méně o synergii, ale přesto tohle společenství vytváří jakési „tělo“, jakýsi celek, jakýsi obraz proměňující se v čase, a vůbec ne nahodilý. Alespoň takto bychom měli nahlížet na danou situaci, pokud přijímáme teorii karmy a reinkarnace jako fakt. A také pokud jsme ochotni spravedlnost přenechávat Bohu, a ne že ji samozvaně vyřídíme za Něj, bez toho, že bychom se nejprve pídili po Boží vůli, po jejím poznání. (Tím samozřejmě nemíním, že si všechno necháme líbit, že rezignujeme na výchovu a justici a rozpustíme armády a policie a další bezpečnostní složky.)

Měli bychom se učit (dokázat) ctít individualitu a jedinečnost každé bytosti, i když se nám nelíbí a nezamlouvá. Jenže my si nedáme práci s položením otázky v čem že je jedinečná, proč se asi v daném okamžiku zrodila na této planetě, proč nám kříží cestu, a okamžitě vyneseme svůj nesmlouvavý soud. V lepším případě v duchu, v horším případě takovou bytost pomlouváme, ztrpčujeme jí život, pronásledujeme ji, případně připravíme o život.

I když se mnozí hlásíme k Ježíšovu odkazu (přitom Ježíš nás nabádá, abychom nesoudili, neodsuzovali nikoho za to jaký je, abychom my sami nebyli obdobně souzeni), mluvíme o ahimse (neubližování), i když se považujeme za jogíny, vždy se nám jaksi zdá jednodušší a samozřejmé to zkratkovité uvažování i jednání. A jaksi namístě. Ve svém spravedlivém zanícení jsme hnedle připraveni dávat lekce a uštědřovat tvrdé rány!

Zkusme se nad sebou trošku zamyslet, a spíše týhle modrý planetě a jejím obyvatelům dávat ve svých myslích lásku a mír, přestože ostatní ještě takové úrovně nedorostli. Jsme totiž součástí jediného celku!

TVŮRČÍ NÁBOŽENSTVÍ VČERA A DNES

Výroky jako „tvůrčí náboženství“ nebo „duchovní Cesta“ jsou vlastně synonyma, neboť každé náboženství, má-li být skutečné, představuje určitý typ duchovní Cesty, tj. tvořivý přerod starého člověka v nového, ve smyslu života chápaného pod zorným úhlem věčnosti. Ani morálka, ani etika, ani sociální a charitativní činnost nejsou náboženstvím. Rovněž politika není náboženstvím ve smyslu cíle. Avšak všechny tyto oblasti lidské aktivity sem samozřejmě patří. Představují totiž nedílnou část Cesty, kdy je třeba přičinlivě napnout síly a veškerou dovednost ve snaze o sebezdokonalení, sebeukáznění a pomoc v dobrém díle, kdekoliv je to jen možné.

Tak jako meditace má dvě fáze – aktivní a pasivní – koncentraci a kontemplaci – tak existuje také aktivní a pasivní část každé duchovní Cesty, při čemž jak prvá tak i druhá fáze jsou praktické i tvůrčí.

V aktivní části duchovní Cesty je vyžadováno maximální soustředění na očistu charakteru, na solidní přístup k životu a na snahu o zharmonizování všech složek povahy. Existuje všeobecně platný duchovní zákon, že všechno co se blíží dokonalosti směřuje k věčnému.

Ačkoli není možné vlastní silou dojít k Poznání ani k Lásce a nelze se jim vlastním úsilím naučit, lze se k setkání s Věčností disponovat či uzpůsobit. To je také všechno, co může člověk svými nedokonalými schopnostmi učinit. Zde také končí aktivní (koncentrační) část každé náboženské Cesty.

Indičtí mudrci už před staletími znali zákonitosti putování člověka k Věčnosti a v jednotlivých systémech jóg učili jak se co nejlépe připravit k přijetí toho, co křesťané ze svého hlediska nazývají „milostí Boží“.

Křesťanství, které dosud nemělo tolik času na objevování zákonitostí v duchovním světě jako staré orientální nauky, považuje známky působení božské síly v člověku za milost zahalenou tajemstvím…

Ve starších dobách mystikové a světci všech křesťanských národů, v rámci církve nebo často i na jejím okraji, poznávali zákonitosti Cesty. Teprve novější doba a současnost přináší více znalostí o křesťanské józe a s tímto poznáním i více tolerance a důvěry vůči jiným náboženstvím, alespoň v takovém prostředí, kde jsou tyto zkušenosti s pochopením přijímány.

Ve světle takového chápání již křesťana nepohoršuje vyprávění indických písem a mytologických příběhů o světcích nadlidské oběti a kázně, jejíž síle neodolal ani Nejsvrchovanější, nebo legendy o takové žízni po Bohu a touze, proti jejímuž volání byl i Brahma bezmocným.

Již tato „podezřelá“ tvrzení mohou vyvolat živý dojem, že existuje společný jmenovatel obou Cest, že totiž zde stále působí Bůh, jen s tím rozdílem, že v aktivní části člověk nepoznává Jeho tvůrčí působení ve svém životě a tudíž nutně prožívá život „nezázračný“, to jest na Kosmické Vědomí nenapojený. Teprve s odevzdáním a opuštěním všeho co mylně považoval za své, se dostavuje vědomě přijímaná tvůrčí síla Boha, o níž člověk ví, že není z lidského zdroje. S takovým Poznáním se dostavuje i vděčnost a Láska.

Proto mohli Indové na jedné straně odmítat víru v jakoukoli protekční milost a na druhé straně považovat každý druh života (včetně existence kamene nebo nejmenšího broučka) za projev jediného proudu božské milosti, v němž se děje cokoli pouze proto, aby vše co žije, bylo dovedeno zpět k věčnému Zdroji své existence.

Jak se tento monistický princip projevoval v dějinách myšlení a jak působil a jak působil ve světě píše dr. N. F. Čapek, dr. K. J. Hašpl a dr. J. Šíma v knize Tvůrčí náboženství (Unitária, 1936, I. vydání). Je zde přehled vývoje svobodného myšlení v náboženství, které je samo tvůrčím činem i dějinnou silou. Duch je takto chápán jako hybatel historie, nikoli jako vztah k materiálnímu bohatství nebo „třídní“ původ. Boj „kříže“ a „meče“ (duchovního principu a světské vlády) je zlatou nití dějin. Náboženství a politika nejsou však navzájem neslučitelné pojmy, neboť vždy platilo, že buď duchovní lidé působí na politiku nebo materialističtí politikové nevybíravým způsobem začnou omezovat rozvoj duchovního života.

Dějiny svobodného myšlení jsou tak vlastně dějinami unitářství a klasickým příkladem duchovní Cesty. Každá náboženská Cesta, má-li být tvůrčí, má, jak už bylo řečeno, aktivní a pasivní fázi. V aktivní části se hledající jakoby vlastní silou své vůle zbavuje všeho co mu brání odpoutat se od světa a disponuje k přijetí božského, jehož příchod už není provázen žádnou lidskou aktivitou.

V případě duchovního hledání nedogmaticky smýšlejících lidí se tito oprošťovali od všech „náboženských“ formalit a skrupulí, až jim z jejich víry zůstala čistá touha po osobním prožitku Boha. Byli to tak zvaní „transcendentalisté“, kteří dali unitářství jeho vlastní hluboký smysl.

Autoři knihy Tvůrčí náboženství o tom píší: „Mezi mladými unitářskými duchovními se jeví velká nespokojenost se zbytky autoritářského myšlení (v Americe začátkem 19. století). Vyhlásili konečný útok na zbytky ortodoxních hradeb. Byli nazýváni „transcendentalisté“. Kladli důraz na osobní vnitřní prožívání a na zkušenosti, nikoli na bibli. Boha hledali v prvé řadě v sobě, nikoli mimo sebe. Náboženství spatřovali v životní praxi, v sociální práci, v podporování školství apod., zdůrazňovali že náboženství není závislé na žádné autoritě mimolidské, ani na zázracích.

Člověk je od přirozenosti osobností náboženskou a to je důvodem, aby se staral o náboženský život. Zastáncem tohoto směru byl Ralph Waldo Emerson, unitářský duchovní a vynikající spisovatel.

Existuje umělecký směr, uplatňující se v oblasti nejen literární, ale i hudební a výtvarné, jehož hlavním motivem je Cesta člověka, jež je vzestupem lidské duše od dočasného k věčnému. Ve smyslu všech duchovních nauk je to ono známé „poznej sebe sama“. Tento proud doprovázel od nejstarších dob uměleckou tvorbu všech národů a představoval opak materialistických a nihilistických přístupů (např. i doktríny marxistické, jejímž nejtragičtějším omylem bylo její nepochopení života jako jednoty. Uznávala sice vývoj hmoty, ale duchovní princip považovala za něco odvozeného a netvůrčího, bez možnosti nezávislé existence a vývoje.

V díle dr. N. F. Čapka a jeho spolupracovníků můžeme zjistit, jak velký význam přiznávali unitáři a jejich předchůdci zdravé logice a rozumu. Vážili si rozumových schopností a užívali jich všude tam, kde bylo třeba, tedy i v náboženství.

Ve snaze o přiblížení se ideálu harmonického člověka učili vážit si vroucnosti a vnitřního míru, v němž se člověk vzdává svých propůjčených schopností a kde promlouvá Bůh.

DUCHOVNÍ CESTA A VÍRA UNITÁŘŮ

ÚCTA K ŽIVOTU

Unitáři, ať žijí kdekoli ve světě, nepředkládají svým členům k věření žádná dogmata, ani články víry. Čas od času však vyjadřují svou víru a duchovní cestu stručnými zásadami, jimiž se řídí. Unitáři v Maďarsku a Rumunsku (existují již více než 400 let) a unitáři v západních zemích, zejména v USA vydávají občas katechismy. Ale ani ty nejsou dogmatické a vyjadřují vždy tu úroveň víry a náboženského poznání své doby.

Po II. světové válce, kdy se unitáři a dr. Albert Schweitzer – „lékař pralesa“ a autor knihy „Nauka úcty k životu“ – ještě více sblížili, stala se úcta k životu nedílnou součástí unitářských katechismů a vyjádření základních zásad víry a služby.

Pražští unitáři mají na svých měsíčních programech sympatické desatero, vyjadřující duchovní cestu a víru unitářů. Mimo jiné zde stojí: „Cítíme se součástí celé přírody a ctíme její harmonické zákony. Věříme v kladnou sílu úcty ke každé živé bytosti. Chápeme život jako nejvyšší hodnotu.“

V červenci 1992 se naši delegáti zúčastnili konference IARF o Albertu Schweitzerovi, která se konala v Gunsbachu v Alsasku, kde Schweitzer bydlel, pokud nebyl v Africe nebo nehrál na varhany v různých městech (v Praze byl v letech 1923 a 1928). Různí řečníci poukazovali na rozmanité zájmy a vztahy Alberta Schweitzera, který byl nejen „lékařem pralesa“ a varhaním virtuózem, ale také filozofem a teologem s velice tolerantním postojem ke světovým náboženstvím. V jistém smyslu byl i předchůdcem současných hlasatelů ekologické etiky.

Nejen svým spisem „Hledání historického Ježíše“, ale zejména svou knihou „Nauka úcty k životu“ značně ovlivnil moderní teologii unitářskou, jak nám přesvědčivě vysvětlil profesor klužské teologické školy dr. Jánoš Erdo. Úcta k životu je absolutním, nepodmíněným závazkem a povinností, solidaritou s životem a se všemi živými bytostmi na Zemi. Mít úctu k životu znamená být v souzvuku s Věčným. Nutí člověka neustále k tomu, aby byl účasten veškerého života kolem sebe, a byl a cítil se zodpovědným za něj. To je základní kámen Schweitzerovy nauky úcty k životu. On sám se stal zosobněním své víry a jeho život je potvrzením jeho teorie. Tu formuloval uprostřed běsnící I. světové války takto: „Etika není nic jiného než úcta k životu. Úcta k životu mi potvrzuje základní principy morálky, jmenovitě, že dobro spočívá v udržování, napomáhání a zlepšování života, a že ničení, ubližování a omezování života je zlem.“

Jak sám poznamenal ve svém deníku, dávala mu jeho práce v Africe sílu a vědomí, že zatímco jiní zabíjejí, ba musejí zabíjet, jemu je dovoleno a dopřáno život zachraňovat, a vedle toho ještě pracovat na ideové přípravě příštího věku.

Schweitzer, stejně jako jeho přítel švédský biskup Söderblom, si byl vědom toho, že po „věku Otce“ a „věku Syna“ přichází „věk Ducha“, a že je třeba jej připravovat.

Jak dobře viděl Schweitzer do budoucnosti, o tom svědčí další citát: „Velkou pomocnicí v naší snaze navrátit se k lidskosti, je etika úcty k životu. Morálka, zabývající se pouze chováním člověka k druhému člověku, neobsahuje elementárnost a prozíravost úcty k životu, ani její energii. Je v nebezpečí, že se bude v podstatě zabývat konáním dobra člověka člověku, a že nepodstoupí dostatečně boj proti krutosti a zabíjení…

Z této bídy nás může vyvést jen to, že budeme probouzet rozum a energii nesetrvávat nadále v bezmezné nelidskosti. Tak by mohla vzniknout možnost znovu vytvořit atmosféru, která by národům dovolovala s důvěrou spolu vyjednávat.“

Toto je věru velmi aktuální požadavek. „Malověrní mohou pochybovat, že by mohl takový duchovní a etický obrat nastat. Proč ne?

Lidskost je naše vlastní podstata. Jakmile si s vážností uvědomíme sami sebe, nebudeme moci jednat jinak, než se rozhodnout pro smýšlení lidskosti.

Musí nás zaměstnávat nejen naše vlastní blaho, nýbrž i blaho ostatních,… blaho lidské společnosti.“

Co Schweitzer promítal do budoucnosti, to se již pomalu ale jistě uskutečňuje v OSN a v Mezinárodním červeném kříži. V roce 1947 jsem se zúčastnil Semináře o OSN, kdy tato organizace byla ještě téměř v plenkách. V rezoluci, kterou jsme poslali do OSN jsme tehdy (účastníci z různých států světa) požadovali, aby OSN byla rozhodnější při řešení sporů mezi svářícími se státy.

Albert Schweitzer, který prožil obě světové války, byl rozhodným odpůrcem těch, kteří by chtěli rozpoutat třetí světovou válku. Nebyl však proti ochraně utlačovaných nebo ohrožených.

„Kdo se dá vést etikou úcty k životu, poškozuje a nebo ničí život jen a jen z nutnosti, které nemůže uniknout (tedy jenom tehdy, když to je naprosto nutné, jako v případě, kdy stěhovaví mravenci nebo termiti přímo ohrožovali život v nemocnici v Lambarene a šlo o sebeobranu).“

Podle Schweitzerovy etiky úcty k životu je třeba vyzkoušet vše, co by zabránilo válce a uskutečňovat takové svazky mezi státy (Evropská unie), které by zaručovaly, že v budoucnosti už války nebudou.

Bohužel nejsme ještě tak daleko a válečné konflikty neutuchají, to však neznamená, že bychom se měli vzdávat nauky úcty k životu. Ne, unitáři se nevzdávají. Naopak, chápou ji jako jeden z deseti hlavních principů unitářské duchovní cesty a víry. Bratr dr. Čapek již na začátku svého působení ve Svobodném bratrství zdůrazňoval svatost života. A co je svaté, k tomu máme obzvláštní úctu. Když bratr dr. Hašpl mluvil o desateru, připojoval k přikázání cti otce svého i matku svou dovětek – a měj v úctě duši svého dítěte! Ano, mějme v úctě duši nejen svých dětí, ale i duši každého člověka, se kterým se potkáváme, ať je to spolupracovník nebo náhodný příchozí, který má obohatit naši zkušenost a ztvárnit naši karmu.

Mějme úctu i k duši svých oponentů a kritiků a nehledejme v nich nepřátele, ale spíše pomocníky našeho hledání pravdy! Hledání pravdy prostřednictvím dialogu předpokládá trojí úctu – k pravdě, k druhému hledajícímu, i k sobě. Úcta k sobě samému, tj. ke své podstatě, která je božská, a projevuje se svědomím. Nedovolí, abychom byli nespravedliví, nesnášenliví nebo fanaticky jednostranně zaujatí jen a jen pro své sobecké cíle. Zdánlivě protichůdné názory mohou vyústit do společného proudu směřujícího k témuž cíli. Je třeba jen mít dobrou vůli a pozitivní víru či přesvědčení. O pozitivní síle úcty ke každé živé bytosti, o kladné síle lásky a soucítění se může přesvědčit každý, kdo toto uplatňuje ve svém životě.

Proto ke každému desateru víry je třeba připojit upřímné odhodlání k uvádění toho všeho do života. Podnět Alberta Schweitzera bude nám i v budoucnu povzbuzením k tomu, abychom se nezabývali pouze teorií, ale abychom svou víru přenesli do praxe.

Berlínský lékař Josef Gemassmer byl v šedesátých letech předsedou společnosti pro duchovní léčbu v Berlíně-Grunewaldu a rovněž mým učitelem. Toto pojednání napsal v časopise „Společnosti pro duchovní léčby“ v roce 1961.

Co je zázrak? Zázrak je zasáhnutí nadpřirozených mocností do přírody. V časném křesťanství byl svět zázraků každodenní událostí, věřící prosili Krista a jeho pomocné duchy o pomoc pro zachování zdraví, denní chléb, odstranění duševní bídy a ochranu před nebezpečím.

Mnozí lidé dnes popírají existenci nadpřirozeného a nevěří na zázraky. Ježíšovy zázraky jim připadají jako pohádky vymyšlené církví. Mezi námi žije (r. 1961!) Terezie z Konnesreuthu. Na jednoduché vesnické dívce je něco mimořádného. Již 33 let žije bez toho, že by přijímala potravu a tekutiny a nemá žádné vyměšování. Má dar jasnovidnosti a léčení a umí v lidech probouzet svědomí. Pravidelně mívá extáze, při kterých prožívá život a utrpení Krista. Vyvstává tu otázka – jsou tyto divy pravdivé či nepravdivé? Jestliže jsou pravdivé, pak se nějaké mimozemské síle zalíbilo prokázat prostřednictvím obyčejné venkovské služky nesprávný světový názor postavený pouze na pozemském. Klasická fyzika byla do sebe uzavřená a zdánlivě bezvadná věda. Ovšem objevení prvku radia se vymykal z tohoto obrazu světa. Bylo potřeba nového bádání a bylo odkryto tajemství světa atomů.

Zcela jinak je tomu u moderní medicíny a filozofie. Tyto vědy ignorují zázraky Terezie z Konnesreuthu a všechny ostatní zázraky, neboť se nehodí do obrazu světa moderní medicíny a materialistické filozofie.

Může být Terezie podvod? Kolik lidí by se muselo účastnit na tomto podvodu? Průměrný člověk se může osm dnů postit, ale obtížné je tak dlouho nic nepít. Zcela nemožné je na 24 hodin zastavit močení. Takový člověk by dostal křeče od močového měchýře a hrozilo by jeho prasknutí a smrt. Terezie ovšem byla po tuto dobu vyšetřována v nemocnici, kde bylo zjištěno, že skutečně nic nejedla ani nepila. Ale i kdybychom pochybovali o věrohodnosti vyšetření, je prostě nemožné, aby dotyčná žena takovou lež dokázala tutlat 33 let, aniž by došlo k prozrazení. Kromě toho je Terezie často na cestách. Od Terezie i lidí z jejího okolí vyzařuje atmosféra nejvyšší důvěryhodnosti. A za jakou cenu by byla prováděna taková komedie? Určitě by neunikla nepřátelství ze strany nacionálních socialistů. Ti chovají nenávist vůči katolické církvi a snažili by se ji odhalit jako podvodnici.

Jestliže je však zázrak z Konnesreuthu pravdou, pak je povinností lidí se jím zabývat. Pak je povinností církve, medicíny i filozofie tento zázrak učinit středem svého bádání. Kdyby se německý národ tak zajímal o tuto hádanku, jako o vitamíny, tak by nemohl přijít nacionální socialismus k moci, nebyla by žádná světová válka, nebylo by vraždění Židů, nedošlo by ke zhroucení Německa, ale bylo by čestným, uctívaným a kvetoucím dílem lidstva. Lidem neposlouží netečně procházet kolem divů Božích. Naopak je potřeba zaujmout ten správný postoj z něhož plyne požehnání.

Příchod jara byl ve všech známých kulturách slaven jako počátek nového života. Symboly tohoto života byly něčím posvátným a tajemným. Staly se jimi semeno, vajíčko, někdy i tělesné orgány (sexuelní), mláďata různých zvířat, zejména králíka.

V Egyptě pohlíželi na úrodné údolí jako na ženu. Tu představovala bohyně Isis a řeka Nil zpodobňovala boha Osirise, protože tato řeka každoročně zaplavovala údolí Nilu životadárnou vodou. Zachovala se pověst, že žárlivý bratr Seth zabil Osirise a roztrousil části jeho těla na březích řeky. Bohyně Isis ty části láskyplně posbírala, dala dohromady a oživila. Po zmrtvýchvstání žil Osiris dál jako vládce nad dušemi zemřelých v Elysejských Polích. Židovští otroci v době Mojžíšově tuto pověst asi také znali.

Babyloňané měli zase pověst o Tammúzovi, který byl bohem žní a zemřel velmi mlád. Ale bohyně lásky Ištar jej vyvedla z Hádu a vrátila mu tak život.

Obřady zmrtvýchvstání těchto bohů se konaly v zemích, kde byli Židé v otroctví. Ti si vytvořili pověst, největší ve své době, která byla vyprávěna znovu a znovu jako útěcha strádajícím židovským kmenům v otroctví i na dlouhém pochodu „do zaslíbené země“. Byly to Pašije, které ujišťovaly židovský lid, ať byl kdekoli, že Bůh uzavřel s nimi jako s vyvoleným národem smlouvu. A tak se stalo, když faraón utlačoval příliš židovský lid v Egyptě, že Mojžíš díky Jahvemu způsobil Egypťanům různé pohromy. Poté Jahve měl způsobit, že v každé egyptské rodině zahynul prvorozený syn, ale Židům poradil, aby zabili jehňátko a jeho krví označili vchod do svého příbytku. Tak byli židovští synové ušetřeni. Po mnoho generací slavili Židé pašije podle instrukcí, které jim dal Jahve prostřednictvím Mojžíše. Dodnes používají Židé starověké symboly, jako jsou vajíčka, mladé zelené ratolesti, jehněčí kost a také nekvašený chléb a víno ve zvláštní slavnosti jara (Seder).

Byla to právě tato pašijová slavnost Seder, kterou slavil Ježíš se svými učedníky o posledním čtvrtku svého života. Mnoho lidí, kteří se k němu přidružilo, věřilo, že je osvobodí od Římanů, kteří se zmocnili jejich Zaslíbené Země. A byl to pravděpodobně strach z povstání, který vedl Římany k Ježíšovu zatčení a odsouzení. Židovští úředníci, sloužící Římanům, měli jiný názor na svobodu, než o jaké kázal Ježíš, a kterou nazýval „královstvím božím“. Ti se báli povstání, že by nejspíš přišli o svá výnosná místa. Proto přispěli k Ježíšovu ukřižování.

Věřící Židé, kteří těžce nesli římskou nadvládu, říkali, že Bůh obětoval svého prvorozeného syna a nazvali Ježíše „beránkem božím“. Nemohli a nechtěli připustit, že Ježíš opravdu zemřel. Nazývali jej Mesiášem, svým Spasitelem, Synem Božím, a proto věřili, že vstane z mrtvých a bude žít věčně jako ti staří bozi, o kterých oni i jejich předci slýchávali od Egypťanů i jiných národů.

Znovu se oživovaly ony staré pověsti a v jistém smyslu byly přeneseny na Ježíše, když ženy přicházející k jeho skalnímu hrobu, jej tam nenašly. Tak vznikl nový rituál v křesťanské církvi, kde při každé mši se znovu a znovu připomíná ukřižování a Ježíšovo zmrtvýchvstání, kdy se podává nekvašený chléb a víno na paměť poslední večeře Páně.

Článek končí připomínkou význačných jedinců, kteří zemřeli při obhajobě svobodného projevu a lepšího života, jako byl Abraham Lincoln, Mahátmá Gándhí, Martin Luther King.

I oni budou mít věčný život, pokud na ně nezapomeneme, a pokud budeme uskutečňovat jejich ideály lidskosti.

5/2002

Poutník a cesta patří nerozlučně k sobě. Procházejíc cestou vinoucí se do kraje a ztrácející se někde na obzoru, má možnost pozorný poutník zhlédat nová zákoutí, nové přírodní scenérie, obdivovat i jiné krásy, pohlédnout z návrší do dálky, do otevírajícího se a měnícího prostoru.

Jak ten prostor působí na nás, a jak my na něj? Jak ho zabydlíme, byť jen dočasně? Nic nelze uměle oddělovat, vše souvisí spolu. Jsme součástí toho, co pozorujeme. Cesta vede odněkud někam, láká, nabádá nebo také nutí k projítí, takže chce to vykročit a ne zůstat stát někde uprostřed, nostalgicky se ohlížet do minulosti. Čas plyne, ten se nezastaví, přichází nová doba a je potřeba adekvátně zareagovat na její potřeby. Nic nám nepomůže nad ní hořekovat.

Každá doba má své možnosti, přednosti i úskalí. Nelze prohlásit, že vše už bylo objeveno, prozkoumáno, dokončeno, zmapováno. Hledejme, objevujme, poznávejme a upozorňujme na to všechno podstatné a nově vyhlížející zejména ty, kteří ještě nedokáží vše plně vnímat sami. To by nás mohlo naplňovat radostí i hrdostí. Je potřeba tvořit a ne překážet či svádět na scestí. Chceme-li předávat pravdivé poznání dalším generacím, učme se pomáhat ostatním, i těm nováčkům na cestě, kteří zatím ještě tápou. Přestaňme se uzavírat v jednou střižené šabloně, zkusme poodejít od jen a jen svého písečku, zkoušejme proklamované teze uvádět v život. To je také naše cesta.

Stůjme si za nalezenou pravdou a získejme si respekt okolí. Zapomeňme na stádnost předchozího času, prodlévání v ústraní, a zapojme se do občanské společnosti.

Dualismus chápaný jako boj mezi silou dobra a zla typický pro zoroastrismus se později v západních náboženstvích změnil na bitvu mezi Bohem a Satanem. Tato představa spolu s vírou ve všeobecné tělesné vzkříšení lidstva „na konci věku“ jsou dodnes charakteristická pro náboženství více dogmaticky chápaná než osobně prožitá, ať již náleží ke kterékoli tradici.

K barvitým představám zoroastrismu patří most činvat – „Most Soudce“ nebo „Oddělovače“, jenž se klene nad peklem, po němž dle posvátných spisů Gáthů, přejdou duše spravedlivých do ráje „Domu písně“, kde spatří svého tvůrce. Hříšníci však z mostu činvat padají do pekla, to však není věčné; trvá pouze do posledního rozsudku na konci světa. Dle textu Avesty (3. nebo 4. stol. n. l.) se duši zjevuje svědomí v podobě krásné nebo ošklivé bytosti a vede s ní rozhovor.

Století trvající cestu židovské eschotologie lze možná nejlépe charakterizovat jako příběh, který začal v naprosté beznaději a postupně se změnil nejen v naději na přežití, ale i na nehynoucí slávu. Ranou judaistickou víru v posmrtný život charakterizovala deziluze, která mohla být důsledkem opakovaného zotročování Židů.

V hebrejské bibli nenacházíme žádnou zmínku o individuálním soudu po smrti. To co z člověka zbude, sestoupí do ponurého místa šeolu. Ačkoli se zde hovoří o zahradě Eden a Gehenně, nejde zde o posmrtné příbytky pro spravedlivé a nespravedlivé. Teprve daleko později se objevují zmínky o šeolu jako místu odplaty.

Postupnými změnami se původní deziluze židovských textů změnila v naději na příchod spasitele – Mesiáše. Avšak velmi podrobné líčení posmrtného života obsahuje apokryfní literatura (1. Enoch, 2. Enoch a nekanonické spisy, např. Převzetí Mojžíšovo).

Podle židovské moudrosti je jméno spravedlivých věčné a někteří učitelé hovoří o nesmrtelnosti duše zbožných. Farizejští učenci přijali myšlenku zmrtvýchvstání jako celkovou obnovu člověka „na konci času“. Saduceové tuto představu odmítali, neboť pro ni nenalezli výslovnou oporu v Písmu. V současném judaismu (a to i ortodoxním) hraje učení o vzkříšení i Mesiáši okrajovou roli a je chápáno v abstraktním smyslu.

Život za hranicí smrti býval rabíny označován jako „svět, který má přijít“, na rozdíl od světa vezdejšího. Avšak již za života prožívali židovští mystici proniknutí do světa věčnosti. K mystickým naukám kabaly a chasidismu též náleží učení o převtělování a posmrtných stavech duše.

Křesťanství

Křesťanská teologie považuje smrt za největší událost v dějinách spásy, a to jak v osobním rozměru individuální smrti, tak v dějinném rozměru vykupitelského činu Ježíše Krista. Z tohoto hlediska se vymezuje smrt ve třech základních rovinách – v rovině přirozené smrti člověka, v rovině odplaty za hřích a v rovině povolání k věčnému životu.

V biologické smrti, jež je teologicky popsána jako oddělení duše od těla, vstupuje člověk do těsné blízkosti Boha. Její zdůvodnění prvotním hříchem je komplementární k naději, jež poskytla Ježíšova smrt. Jako jediné provinění skrze Adama přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti skrze Krista přinesl všem ospravedlnění a život.

Smrt je chápána jako změna jedné formy ve druhou při zachování nesmrtelnosti duše a očekávaném vzkříšení těla. Opětovné spojení duše a těla při druhém Kristově příchodu (parúsie) definitivně otevírá věčnost, jejíž charakter určí poslední soud. Do té doby jsou duše ve stavu blaženosti v nebi, ve stavu separace od spravedlivých v pekle, nebo dle představ katolických křesťanů, ve stavu očistce.

Pravoslaví učení o očistci neuznává, protestantismus je odmítá jako nebiblickou představu. Mysticky orientované křesťanství odlišuje představu ráje od představy nebe, přičemž ráj chápe jako výchozí stav a nebe jako cílový. Novější teologické interpretace opouštějí prostorovost původní běžné představy nebe jako sféry Boha, protikladné zemi sféře člověka a peklu sféře ďábla. Posmrtný život chápou spíše jako stav duše.

Islám

Posmrtný život patří mezi nejvýznamnější témata Koránu a muslimských tradic. Posmrtný život se chápe jako přípravný stupeň pro život nadcházející. Ten má podobu mezisvěta (arab., per. barzach), kde se duše proměňuje a dostává nehmotné tělo, které nese stopy individuální podoby člověka a znaky dokládající jeho chování během uplynulého života, např. rány utržené v boji za víru. Vzkříšení nastává okamžitě po smrti těla. Tento proces se nazývá „malé vzkříšení“ a představuje počátek postupného vývoje duše v nemateriálním těle až do vyspělosti ke „vzkříšení velkému“. Proces bude dovršen v okamžiku posledního soudu.

Mezitím duše sídlí v hrobě, který je chápán jako jedna ze zahrad ráje, nebo naopak jedna z jam pekla. Aby byl muslimský systém odplaty srozumitelný, islám odvozuje příjemné zážitky ráje z představ a tužeb obyvatel arabské pouště (stinné zahrady plné ovoce, zurčící vody a krásných žen) a tresty svého pekla z jejich obav.

V islámské věrouce i literatuře jsou symbolem smrti „bílá křídla“ anděla Azrá íla. Bílá je v islámu barvou smutku.

Pokud jsem psal o unitářství, měl jsem na mysli unitářství české, unitářství, kterému dali základ bratři dr. Čapek a dr. Hašpl. Vždy jsem zdůrazňoval, že unitářství je náboženstvím tvůrčím a nedogmatickým. Unitáři se řídí tvůrčími principy, které přispívají k rozvíjení harmonické osobnosti.

Postupem doby přicházeli mezi nás hosté nebo i duchovní a kazatelé z USA, z Anglie, dokonce i z Austrálie. Pozorní posluchači si zajisté všimli určitých rozdílů mezi přednášejícími. Mnozí z nás dostáváme přátelské dopisy od unitářů z různých částí světa a nelze si nevšimnout, že unitářství ve světě má různé odstíny a klade důraz na odlišné věci.

Před časem jsem si vystřihl z časopisu World grafické znázornění různých unitářských důrazů na základě průzkumu, kterého se zúčastnilo 8.000 amerických unitářů.

V témže časopisu se jeho redaktor David Reich zabývá problémem rasové diskriminace v USA. Zdůrazňuje, že je třeba tento problém zkoumat a postupně se ho zbavovat. A to bez ohledu na to, jakou unitářskou ideologii vyznáváme.

Bohudíky české unitářství nezaznamenalo tolik filozoficko-náboženských rozdílností jako americké, avšak vliv bohaté náboženské literatury za dobu od zakladatelských počátků natolik vzrostl, že se již objevují i v našem tisku a ve veřejných projevech.

O to víc mne potěšil dopis bratra Nejezchleba, ve kterém kladně hodnotil unitářství a zdůraznil: „Do svých 54 let jsem nenašel žádné jiné hnutí nebo církev, která by byla tak snášenlivá, láskyplná a ušlechtilá ve svých cílech a snaženích.“

V minulosti jeden anglický unitář – dr. Schroeder, uvedl ve svém článku o unitářství nástin desatera, ve kterém vynechal jeden bod, aby si každý mohl doplnit to, co si myslí, že tam ještě chybí. Dnes bych chtěl toto desatero doplnit následujícím bodem:

„Buďme snášenliví jeden k druhému, jak ve svých rodinách, tak i ve svých obcích a v NSČU, ale i k těm, kteří nesdílejí stejné náboženské názory s námi.

naše unitářská knihovna na vás trpělivě čeká, až ji navštívíte, otevřete skříně a vyhledáte si z její pokladnice právě tu nejhezčí a nejzajímavější knihu, která potěší vaši duši a zanechá v ní krásné vzpomínky.

Máme tu knihy všech žánrů: duchovní, historické, životopisné, cestopisné atd., a na některé z nich bychom vás chtěli upozornit.

Z oblasti jógy jsou to knihy Krišnamurtiho, Šivanandy, B. Sacharova, Ed. Tomáše, Kv. Minaříka, K. Weinfurtera, Vivekanandy…

Z oblasti historické a životopisné zde máme romány ze života Ježíše a jeho apoštolů, o Buddhovi, Mojžíšovi, o mytologii starověku, o Tibetu, Indii… Zvlášť upozorňujeme na „Tajnosti indické“ a „Tajnosti egyptské“ od Paula Bruntona.

Velké zdroje vědomostí z duchovního světa naleznete v brožurkách bratra rev. M. Mikoty s takovými tématy jako „Ježíš známý a neznámý“, „Kázání na hoře a Bhagavadgíta“, „Vnitřní síly člověka“, „Západní a východní mystika“ aj.

Zenon Kosidowski: „Čo rozprávali evanjelisti“, „Čo rozprávali proroci“,

a mnoho a mnoho dalších, jež si můžete vyhledat v našem seznamu, který budeme doplňovat o další nové přírůstky, a který pak bude obnášet kolem 550 knih, mimo beletrii a cestopisy a knihovnu Československé obce legionářské, kde jsou legionářské romány i historické dokumenty z první i druhé světové války a odboje.

Doufáme, že tento článek zaujal vaši pozornost, a že se budeme moci těšit na vaši návštěvu v naší unitářské knihovně.

Sestupte andělé z vysokých sfér,
navraťte pokoj a mír do Jerusaléma,
pošlete opět Mojžíše na tuto zem,
prosaďte vládu Božího jména!

Vždyť matky a sestry Izraele
oplakávají své mrtvé stejně vřele,
jako jejich islámští sousedé.
Násilí však mír nepřivede!

Sestupte izraelští proroci
mezi svůj lid tak těžce zkoušený,
navraťte svým bratřím svou mocí,
cestu míru, lásky a naděje!

Vždyť vaše zem je pro všechny,
je to zahrada Jahveho i Alláhova.
Vaše řeč je oběma stranám blízká,
proto hlásejte mír a svatá slova!

Zastavte teror na civily,
zastavte veškeré násilí,
vždyť váš společný Bůh vše vidí,
bude vás přísně soudit za chvíli.

Bude to v pravdě hrozný soud,
neb jste mu věrnost a poslušnost slíbili.
„Nezabiješ“, je vytesáno ve skále,
za to se generace modlily.

Andělé brzo na trouby zatroubí,
armády pohrnou se jak mravenci k medu,
ze všech stran bude slyšet jen nářek,
i smích těch – co dělají nápovědu.

Zastavte násilí pro všechny časy,
neb Jahve i Alláh je stejně trestá,
Já Jsem pomsta i trestající,
znám celou karmu – pravdu světa.

Já jsem život a pravda,
Já soudím neomylně přísně vše,
neomylným Jsem, přísně trestajícím,
dokud rušení Zákona nepomine!

I když jste lidem mým vyvoleným,
jen potud – pokud plníte Zákon můj,
potud budete národem vyvoleným.
K plnění Zákona „služ a miluj“!

Já jsem Bůh strašný a trestající
pro všechny křivdy a zlé činy,
jen vzpomeňte na porážku faraóna,
na slávu Mojžíše – hrdiny!

Mojžíš stál sám proti přesile,
proti světové mocnosti egyptské.
Já Jsem byl na straně utlačených,
zázrakem změnil dějiny lidské!

Proč oživujeme jeho jméno a myšlenky? Dnes na počátku 21. století, více nežli 2 500 let po jeho smrti? Místo své odpovědi, použiji výroky slavných moderních vědců, psychologů, filozofů, světců a státníků, jak byly publikovány v knize Great personalities of Buddhism, vydané Dhammanandem Therem v Kuala Lumpur, Malaysia.

Tak Albert Einstein prohlásil: „Jestliže existuje nějaké náboženství, které lze souměřit s moderními vědeckými požadavky, pak je to buddhismus… Náboženství budoucnosti bude kosmické náboženství. Překročí osobního boha a vystříhá se dogmat a teologie, zahrnujíc v sobě oblast přírodní, tak i duchovní, bude založeno na religiózním cítění, vyrůstajícím ze zkušeností, objímající všechny věci, přírodní i duchovní jako smysluplnou jednotu. Buddhismus odpovídá tomuto popisu.“

Robert Oppenhimer: „Když se například ptáme, zda místo elektronů zůstává, musíme odpovědět – nikoliv. Když se ptáme, zda se místo elektronů mění s časem, musíme říci – nikoliv. Když se ptáme, zda je elektron v klidu, musíme říci – nikoliv. Když se ptáme, zda je elektron v pohybu, musíme říci – nikoliv. Obdobnou odpověď dal Buddha, když byl dotazován na podmínky lidského já po smrti – to však věru nejsou odpovědi běžné pro tradici evropské vědy sedmnáctého a osmnáctého století.

Profesor C. G. Jung: „Jako ten, kdo studuje srovnávací náboženství, jsem přesvědčen, že buddhismus je to nejdokonalejší, co svět kdy poznal. Buddhova filozofie, jeho teorie vývoje a karmického zákona jsou zdaleka nadřazeny každé jiné víře.“

Bertrand Russel: „Filozofické pojmy jsou produktem dvou faktorů: jedním jsou zděděné pojmy náboženské a etické, druhými jsou ty, jež nazýváme vědecké. Z tohoto hlediska nazíráno, je buddhismus kombinací jak spekulativní, tak vědecké filozofie. Obhajuje vědeckou metodu a dovádí ji k závěru, který nutno nazvat racionalistickým. Lze v ní nalézt odpovědi na takové významné otázky, jako: - co je duch a hmota - co z nich má větší význam - pohybuje se vesmír k nějakému cíli - jaké je postavení člověka - jaké žití je ušlechtilé? Buddhismus začíná tam, kde věda už nemůže působit pro omezenost svých fyzických nástrojů. Buddhismus využívá vymoženosti mysli.

Mahátmá Gandhí: „Buddhismus je prvořadě náboženstvím mas. Nezoufám. Ani na okamžik nemyslím, že buddhismus byl vypuzen z Indie. Každou podstatnou charakteristiku buddhismu vidím v Indii převedenou ve skutek daleko více než třeba v Číně, na Cejlonu či Japonsku, kde výslovně vyznávají buddhismus. Jsem hrdý, že mohu říci, že my v Indii jsme převedli buddhismus ve skutek daleko více a daleko lépe než jiní. Je nemožné vypudit Buddhu. Nemůžete ho připravit o jeho zrození v Indii. Ve vlastním životě si vytvořil nepomíjející jméno. Žije dnes v životech milionů lidských bytostí. Nechť si každý vezme co nejvíce může z poselství milosti a zbožnosti, které Buddha přišel roznášet. Musíme přeložit toto poselství do našich vlastních životů. Jsme schopni vzdát naši poctu velkému mistru a učiteli lidstva? Myšlení, které Buddha daroval před 2 500 lety nikdy nezajde.“

Profesor S. Radhakrišnan píše v „Indické filozofii“: „Není pochyby, že systém raného buddhismu je jedním z nejoriginálnějších systémů, jaké podávají dějiny filozofie. Ve svých základních myšlenkách a podstatném duchu se pozoruhodně přibližuje pokročilému vědeckému myšlení devatenáctého století. Moderní pesimistické filozofie německé, jako je Schoppenhauerova a Hartmannova, jsou toliko opravené verze starého buddhismu. Někdy se tvrdilo, že jsou trochu více než vulgarizovaný buddhismus. Pokud se týče dynamické koncepce skutečnosti, je buddhismus skvělým proroctvím tvořivého vývoje Bergsonova. Raný buddhismus podává nárys filozofie, která vyhovuje praktickým potřebám dnešní doby, a která pomáhá smířit spor mezi vírou a vědou.

Džavaharlal Nehru: „Buddha byl něčím více než jsou všechny doktríny a dogmata a jeho věčné poselství vzrušovalo lidstvo po všechny věky. Snad v žádných dobách uplynulých dějin nebylo jeho poselství míru tak žádoucí pro trpící a zneklidněné lidstvo, jako je tomu dnes.“

A závěrem ještě jeden citát z oblasti ruského jazyka převzatý od M. Roye – Istorija indijskoj filozofii, svazek 1, 32: „Buddha, jenž je ztělesněním a symbolem štěstí, soucitu a vlídnosti, uviděl, že ve světě je více utrpení než štěstí. Avšak část lidí je opita lživými náboženskými obřady. Mrtvá pustota náboženských obřadů pohlcuje všechny šťávy života. Dým obětníků zahaluje nebe Indie, pokryté temnými mraky. A tu Buddha prohlásil: Já jsem útočiště bezbranných, vůdce zbloudivších; pro mne není vysokého ani nízkého; ani kasty ani rasy. Důkazy jsou mou zbraní – víra v předsudky mým nepřítelem. Védy jsou lež a bohové jsou fantazie vznícených hlav. Ty člověče nepřejímej má slova za pravdu, jenom to, jenom to, co ty sám poznáš, jenom to, co ty sám uslyšíš, jenom to, co ty sám vyzkoušíš jako pravdivé, jenom to je pravda. Odhalil jsem pouze nevýznamnou část pravdy, ve světě je jich ještě přemnoho skryto. To nejsou slova náboženského proroka, ale slova filozofa a vědce. Metoda Buddhova myšlení byla dialektická. Byl prvním dialektikem na světě… Právě Buddha prvý řekl: V tomto světě není nic trvale existujícího, je toliko vznikající… Život představuje nepřetržitý tok vznikání a zanikání. Plamen kahanu se zdá být neměnným, ale v každém okamžiku se tento plamen proměňuje v jiný, není jedním a týmž. Co se rodí, nemůže nezemřít. Co má začátek, má i konec.

Při studiu Buddhova života a osobnosti si musíme uvědomit v jaké době žil a poznat alespoň zběžně celé jeho historické pozadí. Přechod od Upanišad k ranému buddhismu byl procesem zrání doby, nejenom uzrávání myšlenek v Buddhových meditacích. Doba, do které se Buddha narodil, byla charakterizována spoustou protichůdných teorií a domněnek, které jedni přijímali a druzí popírali, a které se měnily s lidmi a odrážely individuální charakter, přání a emoce svých autorů. Diskutovalo se o konečnosti nebo nekonečnosti, nebo o žádné, nebo o obou, o světě a subjektu, o rozdílu mezi pravdou a zdáním, o trvání duše po smrti a o svobodě vůle. Někteří myslitelé ztotožňovali mysl a duši, jiní je odlišovali. Někteří uznávali svrchovanost boží, druzí svrchovanost člověka. Někteří se zabývali tím, že pracně stavěli metafyzické teorie, a jiní se zaměstnávali tím, že je zase bořili. Byli tu samanové čili asketi, kteří nepatřili k brahmánské obci; ti kteří hledali mír duše v odříkání se světa; ti kteří se umrtvovali, odpírajíce přijímat potravu po dlouhou dobu; ti kteří pěstovali spirituální abstrakci; dialektikové; polemikové; materialisté; skeptikové. Bujná fantazie těch, kteří byli nakloněni metafyzice, si zahrávala s časem, prostorem a věčností, a vulgarizovala šlechetné umění filozofické. Velké pravdy byly ukrývány v mlze metafyziky. Právě ti, kteří nevidí pravdu, se vydávají na cestu smyšlenek. Buddha byl ohromen halasným entuziasmem, různícími se systémy, úpadkem i hojností víry a čerpal z toho své vlastní ponaučení o marnosti metafyzického myšlení. Spása duše nezávisí na nicotných rozdílech metafyzických nápadů nebo na zvyku stálého se dotazování se nebo rozumové vytříbenosti. Nerozhodnost myšlení, které nekladlo požadavky na lidský intelekt, byla na újmu etickým zájmům. Anarchie v myšlení vedla k anarchii v mravech. Proto Buddha asi volil učení, které je v podstatě psychologií a etikou, stejně jako logikou, ale nikoliv metafyzikou. Kruté obřady, které doprovázely bohoslužbu, otřásaly Buddhovým svědomím. Mnoho škod bylo způsobeno mravní povaze člověka právě pověrčivou vírou v bohy. Mnoho dobrých lidí koná ďábelské dílo ve víře, že má k tomu božský souhlas. Je nemožné vyčíslit množství zla a utrpení, které vzniklo v dějinách lidstva ze špatného výkladu a záměn mravnosti a náboženství. Buddha proto cítil, že by snad pro svět bylo lepší vítězství přírodního zákona nad supernaturalismem. Tím, že hlásal, že každý člověk může dojít spasení sám, bez prostřednictví kněží, a aniž by měl přízeň bohů, snažil se zvýšit úctu k lidské přirozenosti a pozdvihnout mravnost.

Rozhovor Buddhy s asketou se zmiňuje o dvaadvaceti metodách sebeumrtvování pokud se týká potravy a třinácti metodách pokud se týká oblékání. Krása sebezapření byla zatemněna barbarstvím pověr.

Lalitavistarah popisuje stav Indie v době Buddhově těmito slovy: „Hloupí lidé, kteří se snaží očistit své osoby různými způsoby sebekázně a pokání, a vštěpují jiným totéž. Mnozí z nich nedovedou vysvětlit své mantry; někteří olizují své ruce; někteří jsou špinaví; někteří nemají mantry; někteří putují za různými prameny; někteří uctívají krávy, vysokou zvěř, koně, prasata, opice nebo slony. Někteří sedíce na jednom místě v mlčení se zkříženýma nohama, usilují o velikost. Někteří dělají pokání tím, že vdechují kouř nebo oheň, nebo tím, že hledí upřeně do slunce, nebo tím, že konají obřad pěti ohňů, jiní tím, že stojí na jedné noze, nebo se stále vztyčenou rukou, jiní tím, že se plazí po kolenou…“

Masy lidí se věnovaly ceremoniím a obřadům, předepsaných těmi, kteří žili z potravy dodávané věřícími. Buddha je popisuje jako podvodníky, příživníky posvátného slova za úplatek, věštce, zaklínače duchů, stále hladovějící po mamonu. Naopak měl Buddha vřelý obdiv k prorokům a pravým lékařům duše, pravým bráhmanům, kteří mohli říci – nemám žádné stříbro a zlato. Bráhman, který nashromáždil stříbro a zlato ztratil okultní síly i vážnost věřících a nemohl proto již říci chromému: „Vstaň a choď!“ Bráhmani přestali léčit nemocné zasvěcováním do duchovního života, ale vypínali se nad věřící, činíce si nároky na to, že požívají důvěry bohů, a oslovovali potřebné: „Synu učiň oběť bohům a mě zaplať, a tvůj hřích ti bude odpuštěn.“

Buddha intenzívně cítil vady tohoto věku, kdy stará víra byla podkopána a teologické smyšlenky a intelektuální spletence vyvstávaly jako snové fantomy. Lidské duše byly plné neklidu a bezútešného nesouladu, a proto se rozhlížely po nové nauce.

Buddha pozvedl svůj klidný hlas na protest proti všem pověrám a vykořisťování chudých bráhmany. Vyzýval své žáky, aby si přestali pohrávat s pověrčivými hloupostmi, a aby se zajímali o skutečné spirituální zákony světa. Popíral božství bohů, a tím podkopal autoritu Véd.

Je nepochybné, že Buddha pouze urychlil řítící se události doby. Stal se ohniskem ducha doby a vyslovil zatím mlhavé a nesystematické cítění myslících lidí. Budha je zajedno s moderními vědci, kteří jsou toho názoru, že se nesmí zavádět idea o nadpřirozeném zásahu do logické interpretace přírodních jevů. Buddha tak pevně ovládal souvislost věcí, když nestrpěl zázračné zásahy do kosmického řádu, nebo magické narušování mentálního života. Buddha neosvobozuje lidi, nýbrž je učí, jak se mají osvobodit sami, jak to dokázal on sám. Jeho metodou je psychologická analýza. Odkládaje stranou metafyzické spekulace, nachází vládu zákona a řádu ve zkušenostním světě. Poznání podle něho se má zaměřit na pole zkušenosti, na ty zákony, které můžeme prozkoumat.

Buddha se narodil kolem roku 567 před n. l. Jeho vlastní jméno je Siddharthah – tj. ten, jehož cíl je naplněn. Jeho rodné jméno je Gautamah. Jeho otec se jmenoval Šuddhódanah a jeho matka Májá. Byl korunním princem malého království Šákjů a byl vychován v hlavním městě Kapilavastu druhou ženou Šuddhódanovou Mahápadžápatí. Je znám rovněž pod dalšími jmény Šákjamunih – tj. mudrc Šákjů, nebo též Tathagatah – ten, který dosáhl pravdy.

Jeho narození je opředeno řadou barvitých legend, které navazují na starou indickou doktrínu, podle které se Bůh vždy inkarnuje v člověka, aby ve velkém ohrožení světa, tento zachránil (je to teorie o avatarech). Podle této teorie byl rovněž Buddha Šákjamuni pouze posledním v nespočetné řadě avatarů, kteří již na tomto světě zasáhli a zachránili v době nejvyššího nebezpečí celé lidstvo. Buddha podle legend byl tedy již před svým narození boddhisatvou a těšil se ze své blaženosti v nebi – spolu s jinými indickými bohy. Pohnut soucitem k trpícímu lidstvu, vzal na sebe těžké břímě reinkarnace v člověka. Před tím však povolal všechny bohy k sobě a zasvětil je do buddhistického zákona. Představil jim rovněž svého nástupce boddhisatvu Maitreu, jehož čas pro příchod na zemi se podle buddhistů začíná naplňovat. Poté se Gautama poohlédl po vhodné matce, ve které by se zrodil. Vyvolil si Máju, manželku krále Šákjů, malého království na území dnešního Nepálu. Když oznámil své rozhodnutí, celá příroda projevila mnohými příklady svou radost – hejno zpěvavých ptáků se usadilo na střeše královského paláce a všechny stromy rozkvetly (mimo svůj čas).

Dvacátého prvního března bylo za účasti paní Dagmar Havlové a dalších významných osobností slavnostně otevřeno a předáno do užívání

Stalo se součástí Fakultní nemocnice Královské vinohrady a bylo zbudováno na základě uděleného grantu ve výši téměř jednoho milionu dolarů z fondu Sight First Foundation, Lions Club International Foundation, se sídlem v Oak Brook, Illinois, USA. Jedná se o dlouhodobě připravovaný projekt, který do naší republiky umístil prioritní mezinárodní vzdělávací pracoviště pro prevenci vzniku závažných zrakových postižení. Kromě léčby nejmodernějšími špičkovými postupy takových onemocnění jako je šedý a zelený zákal a oční komplikace při diabetu, zde budou školeni specialisté – lékaři i sestry pro celou východní Evropu.

Slavnostním předáním byl čestně pověřen bratr doktor h. c. Bohumil Houser, který se mimořádně zasloužil o rozvoj Lionského hnutí v České republice a stál také u zrodu Lionského klubu v Brně. Tyto kluby se zaměřují zejména na humanitární činnost a sdružují takové členy a zájemce, kteří jsou ochotni sloužit a pomáhat ostatním.

Bratr Čapek jednou řekl, že unitářem se člověk nerodí, ale že se jím stává. Stává se jím různým způsobem, a to jednak na základě vlastních zkušeností získaných studiem, přemýšlením o náboženských otázkách, meditací, a jednak tím, že se stal posluchačem unitářských duchovních promluv a přednášek. Je ovšem řada lidí, kteří mají unitářské přesvědčení, ale vůbec nevědí, že zde české unitářství existuje.

Unitářství najdeme v různých státech, především na západě. Existují určité rozdíly mezi unitáři z USA, Anglie, Kanady, Austrálie a unitáři žijícími v Maďarsku a Rumunsku, kteří patří k nejstarším organizovaným unitářům a zachovávají určité křesťanské rity jako symboly.

Všichni máme něco společného a přece se v něčem lišíme. Jestliže anglické unitářství mělo svého Josepha Priestleyho, americké Ralpha W. Emersona a Theodora Parkera, mělo české unitářství svého Čapka a Hašpla, ale také Charlottu Masarykovou a T. G. Masaryka.

Unitáři věří především v jednoho Boha, i když někteří používají jiná označení, jako Nejvyšší, Nejvyšší Skutečnost, Nejvyšší Moudrost, Nejvyšší Láska, Prozřetelnost, Kosmická Mysl, Absolutno atp. Někteří chápou Boha jako osobního, jiní jako neosobního. Někteří uznávají reinkarnaci, jiní to pokládají za neprokázané, ale zdůrazňují tento život jako součást věčnosti – již nyní a zde máme žít co nejlépe a po vzoru Masarykovu – sub specie aeternitatis – tedy život vedený pod zorným úhlem věčnosti.

Unitářství je náboženství optimistické, v praxi realistické a v meditaci mystické. Tyto vlastnosti spojuje v základních principech:

3. v dodržování tolerance k jiným vyznáním a snášenlivosti jeden k druhému,

Unitářství nemá žádných věroučných dogmat, vychází z Ježíšova křesťanství, ale neuzavírá se pozitivním vlivům buddhismu a jiných světových náboženství a filozofií. Odmítá věčné zatracení člověka v pekle. V tomto smyslu je unitářství ve své podstatě univerzalistické.

Připojujeme dva články z časopisu „Unitarische Blätter“, které přeložila sestra Ratislavová.

Němečtí unitáři jsou společenstvím lidí, kteří nespojují svoje vlastní vyznání s náboženskou dogmatikou. Jádro myšlenky našeho společenského vzdělávání je v tom, že prameny jednotlivých náboženských pravd leží ukryté v každém z nás. Základ myšlení je formován předně jako hájení svobody osobního pojetí. Proto nemohou unitáři vyznávat žádné závazné víry nebo svaté písmo.

Němečtí unitáři jsou náboženskou společností, kde se zásadně všichni členové mohou podílet na stanovení společných náboženských výpovědí. Tak, jako demokracie schopná života, předpokládá politickou rozhodující schopnost občanů, tak se také opírá unitářské společenství o společné přesvědčení, že každý člověk má schopnost k náboženské stálosti.

Náboženství znamená pro unitáře smysl souvislostí a vytváří smysluplný vlastní život. Odhaluje vždy cestu k ochránění života před rezignací. Tato cesta začíná s náboženským přesvědčením od bezpečí v jednotě všeho bytí, které je společně drženo pohromadě prostřednictvím jak tajemných sil, tak celistvostí.

Náboženství potřebuje ke svému rozvoji láskyplné podněty a vyznání. Unitářské náboženství je proto zároveň jak náboženstvím vlastní odpovědnosti, tak náboženstvím vzájemných moudrostí a porozumění.

Dva unitáři, kteří před padesáti léty byli účastni vzniku společnosti německých unitářů - lidí věřících v Boha, v Dithmarschenu s zemským společenstvím Šlesvicka-Holštýnska, ještě žijí a vzpomínají rádi na časy společného rozvoje. Fritz Schenk z Heide a autor tohoto článku Wilfried Jürgens z St. Michaelisdonn, který v tomto roce o svatodušních svátcích bude už čtyřicet pět let působit v náboženském společenství německých unitářů jako úřední představitel.

Třicátého prosince 1951 se konalo v Heide v Dithmarschenu první veřejné vystoupení společnosti věřících v Boha. Toto společenství vznikalo poznenáhlu v průběhu předcházejících let z praktických požadavků rodinných slavností.

Na jaře 1951 bylo přikročeno k založení společnosti. Později se ve společnosti věřících doslechli o unitářích. Ernst Sievers z Heide, zakladatel a mluvčí věřících přijel do Kielu k první rozmluvě, kde nalezl úplný soulad ve smýšlení a chování, v názorech a ve víře.

Třicátého prosince jel zplnomocněný představitel zemského společenství Šlesvicka-Holštýnska, zemský mluvčí dr. Eberhard Achterberg do Heide. Z obou krajů, Jiho- i Severodithmarského přijalo mnoho členů pozvání do dithmarského rodového sálu v „Heide Hof“ a naslouchali slavnostní hudbě a slovům básníků Fritze Kudniga a Hanse Moritzena, kteří oznamovali v této slavné hodině „Božství“.

Odpoledne zahájil Ernst Sievers shromáždění a mohl pozdravit přes sto členů společenství. Sievers přednesl zprávu o vyjednávání s vedoucími unitáři. Dr. Achterberg vysvětlil v krátké přednášce vůli, znalosti i vznik náboženského společenství. Poukázal na původ jména „unitářů“ a zdůraznil přitom třítisicileté nepřetržité trvání myšlenky veškerého sjednocení v rozmanitosti celého života.

Potom proběhla společná diskuse. Jednání bylo jednomyslně uzavřeno. Byl to památný okamžik, když se oba zplnomocněnci Ernst Sievers i dr. Achterberg podepsali pod úmluvu. Všichni to cítili: tímto dnem začala pro obě společenství ve Šlesvicku-Holštýnsku nová epocha. Nyní už půjdou společně

Neúnavně – v obtížných podmínkách, jen několik unitářů mělo tehdy už auto a telefon, podnikali okružní jízdy přes Šlesvicko-Holštýnsko. Na téměř všech vysokých školách, zvláště v Dithmarschenu se pořádaly přednášky o unitářském náboženství. V roce 1954 už existovalo osmnáct unitářských společenství. V roce 1968 obdrželo zemské společenství status veřejnoprávního spolku.

Život? - Je dále velký dar. Jak klidné, nebo bouřné moře, přináší radost nebo hoře. Sklízíš v něm to, cos kdysi dal.

Láska? - Drahocenný plod žití – ač stokrát dána – nechybí ti! Chystá mír duši pro věčnost!

Čtení bible je i pro mnohého věřícího hodně odtažitou záležitostí. Uvažme jen ten jazyk a ten obrovský časový odstup! Je to tak dávno, kdy se odehrávaly tyhle staro i novozákonní příběhy. Přece dnešní doba je úplně jiná. A při bohoslužbě, kde se čtou úryvky z bible, se dá přemýšlet o tolika jiných věcech! A když už ji bereme do ruky, pak asi ne jako něco praktického. Máme dojem, že duchovno a praktický život je v přímém rozporu.

Bohužel, zvykli jsme si všechno rozdělovat, vést hranice mezi jednotlivými stránkami a rovinami života a nedochází nám, že si takto vytváříme těžko zdolatelné bariéry. Tak například duch a hmota. Zajisté hmotu můžeme osahat, zvážit, změřit, rozložit. U práce s hmotou můžeme využít všech svých smyslů – zraku, čichu, hmatu… Že jsou nedokonalé, nevadí nastoupí citlivější přístroje.

Ale co je duch? A jak se můžeme koukat na energii? Co je to vůbec myšlenka? A jak se promítá myšlenka do našeho života? Přitom nám už Einstein, bělovlasý a rozcuchaný fyzik minulého století předložil fyzikální vzorec, z něhož vyplývá, že hmota je jen určitá forma energie. Možná tady bychom mohli hledat kořeny jeho vize reality i toho budoucího kosmického náboženství.

Pokusy vytvořit obecně přijatelné definice co je to duch, co je Bůh či jak pracuje Prozřetelnost zatím vyznívají přinejmenším úsměvně. Nějaké terminologické sjednocení není ani zdaleka na obzoru. Ale snad by nám mohlo pomoci v postupu vpřed přijmout myšlenku, že vše má jen duchovní, tedy bezrozměrnou podstatu a hmota je něčím pevným pouze pro naše smysly a nástroje, ale jinak že celý vesmírný prostor je pouhou projekcí, podobnou těm, které prožíváme ve svých snech.

Zkusme se vrátit k bibli. Může nám dát i něco jiného než pár poetických příběhů? Určitě ano. Důkazem je onen pastor uvedený v titulku tohoto článku. Jmenuje se Norman Vincent Peale a je Američan. A ten, ne však jako jediný, používá bibli jako zdroj moudrosti pro ryze praktický a současný život. V tomto případě nelze mluvit o nějakém náboženském fantastovi a svíčkových bábách. V podstatě říká totéž, byť jinými slovy, co bychom mohli nalézt i u jiných propagátorů tzv. pozitivního myšlení.

Norman prožil dětství zakřiknutého, ponižovaného a odstrkovaného hocha. Bez sebedůvěry. To se s ním táhlo až na vysokou školu. Veškeré snahy po změně v tomto ohledu selhávaly. Vyrůstal ve skromných podmínkách, ale v hluboce věřící křesťanské rodině na americkém Středozápadě. Neuměl se prosadit. Toho si všiml jeden z jeho učitelů a pokusil se mu pomoci. Nasměroval ho ke studiu bible a pobídl ho, aby hledal i skrytý význam těchto textů.

Norman byl pilný a začal přečtené a pochopené uvádět do života. Nejprve svého, později i svých posluchačů (to, když se stal pastorem a mohl si ověřovat obecnou platnost pravd z biblických textů) a později i svých čtenářů. A stalo se skutečností, že těch knih napsal celou řadu, že vycházejí v mnoha vydáních a jsou překládány i do mnoha jazyků. Píše prostě, výstižně a srozumitelně i pro lidi, z jejichž řad vyšel. U nás od něj vyšla knížka s názvem Síla pozitivního myšlení a pak byla přeložena i Síla pozitivního žití. Asi by se našly ještě další tituly a určitě všechny stojí za přečtení.

Norman se totiž hluboce zajímá o bolesti, potíže a těžkosti lidského bytí. Učí čtenáře, jak dosahovat klidu, i jak zdolávat překážky. Duševní klid a vyrovnanost ovšem nechápe jako útěk od života do nějakých sfér, nýbrž jako předpoklad pro správné využití vlastní energie a vlastního potenciálu a možností. Učí pozitivnímu myšlení, které však není bráno jako tvrdý a nevybíravý prostředek k nabytí slávy, bohatství a moci, ale je předkládáno jako praktické použití víry k tomu, aby se člověk naučil zdolávat vše, co ho omezuje a nalezl cenné tvořivé impulzy. Aby viděl, že v tom úsilí není sám, že mu vždy spěje ku pomoci duchovní podstata světa.

„Věřte si! Důvěřujte svým schopnostem! Bez obyčejné víry ve vlastní síly nemůžete ani dosáhnout úspěchu ani být šťastnými. Se zdravou sebedůvěrou však můžete uspět. Pocit méněcennosti a neschopnosti vám brání v uskutečnění vašich přání, ale sebedůvěra vede k úspěšnému realizování vlastních představ.“

Jasně vyplývá, že pod slovem víra má jinou představu, než na co jsme běžně zvyklí. Věřit sobě a věřit svým plánům i tehdy, když všichni poukazují na jejich nesmyslnost. Víme z historie, že objevitelé nových řešení určitých problémů, měli nejvíce práce asi s prosazením myšlenky vůči věčným skeptikům, nežli kolik si vyžádala vlastní realizace.

„Postoje jsou důležitější než fakta. Žádná skutečnost, které musíme čelit, i kdyby byla sebeobtížnější a vypadala zdánlivě beznadějně, nemá takový význam, jako váš postoj k ní. To, jak o tom přemýšlíte, může vést k vaší porážce ještě dříve, než se s ní pokusíte něco udělat.“

„Jedním z důvodů, proč vás trápí starosti, je to, že vaše mysl je doslova nasycena myšlenkami plnými obav, plnými porážky, plnými chmur. Postavte se jim na odpor a poznamenejte si každou pasáž z bible, ve které se mluví o víře, naději, štěstí, blaženosti, o světle. Vtiskněte si je všechny do paměti. Opakujte si je znovu a znovu, dokud tyto tvůrčí myšlenky nezasytí vaše podvědomí. Z podvědomí se vám pak vrátí zpět vše, co jste do něho vložili, tedy optimismus, a ne starosti.“

Obchodníkovi dává citát z bible: „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.“ (Z epištoly sv. Pavla k Filipským, IV. 13.) Jinému obyčejnému člověku zdůrazňuje: „Podle vaší víry se vám staň.“ (Matouš, IX. 29.) Jeden z obchodních cestujících, se kterým se Norman potkal, měl ve svém voze kartičky s citáty z bible – např.: „Budete-li mít víru… a nic vám nebude nemožné.“ (Matouš, XVII. 20.) nebo „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ (Epištola sv. Pavla k Římanům, VIII. 31.) Ten muž se probíral každou chvíli těmito citáty a ubezpečoval se jimi, že zvládne ne jeden, ale řadu dobrých obchodů.

Zdá se vám to svatokrádežné? Mě rozhodně ne. Je tu velice vtipně využito toho, co jiní přehlížejí. Vždyť Bůh je skutečně stále s námi. Nebo v nás. V naší mysli. Jestliže je všudypřítomný, tak si nemůžeme najednou myslet něco jiného. Domníváte se tedy, že je lepší myslet na hlouposti? Já ne. Nebo se domníváte se, že by to byla skutečně Boží vůle, aby člověk musel vegetovat v nuzných podmínkách, aby měl současně gloriolu svatosti? Ani to si nemyslím, že by mělo nějaké odůvodnění.

Norman zcela jednoznačně svým způsobem předkládá posluchačům a čtenářům fakt, že rozhodující bitevní pole není na území žádného státu, ale přímo v naší mysli. Jedině tam může být ráj a boží království vyplývající z poznání skutečnosti, nebo peklo plynoucí z neznalosti a nepochopení. Znamená to ale předně zapomenout na vyvolenost a výjimečnost Ježíše i proroků a zkoušet používat vlastní mysl novým způsobem.

Samozřejmě, dá to fušku. Chce to také obrovskou trpělivost, ale obdobnou cestou nás vede i Buddha a další myslitelé. Všichni však říkají, že jsme plně zodpovědni za obsahy vlastní mysli (a tedy i karmu, rozvoj či úpadek, zdraví či nemoc) a Norman se staví do dlouhé řady těch, kteří nabízejí klíč ke změně. Záleží na nás, jestli ho přijmeme.

Nenaříkej, že růžový keř má trny, ale raduj se, že trnový keř má růže.

Ateisté, aniž by si toho byli vědomi, zastávají názor, že výbuchem v tiskárně může vzniknout naučný slovník.

Je třeba milovat pravdu tak, abychom byli v každém okamžiku připraveni se zříci všeho, co jsme dříve považovali za pravdu, jestliže poznáme pravdu vyšší.

Zkušenost není, co člověka potká, ale co člověk udělá s tím, co ho potkalo.

6/2002

svátek jednoty v různosti, kterým symbolicky vyjadřujeme naše ideály svobody, přátelství a tolerance. Každá květinka, kterou účastníci slavnosti přinesou je vložena do společné vázy nebo koše a představuje svého dárce. Společně s ostatními tvoří jeden celek – kytici. Při odchodu ze shromáždění si každý odnáší květinu kterou přinesl jiný bratr nebo sestra. Tak zůstáváme spojeni neformálním poutem přátelství i za fyzické nepřítomnosti.

Květinovou slavností obohatil náš zakladatel dr. N. F. Čapek světové unitářství. Zahraniční unitáři totiž tento krásný symbolický obřad přejali za II. světové války a brzy po ní a byl rozšířen do mnoha unitářských obcí. Ví se, že tato slavnost má původ u nás.

Naše letošní „ květinková“ bude v pátek 21. června od 17 hodin na brněnském ústředí – Staňkova 18a.

Než svážeme svoji kytici, uvědomme si některé hodnoty typické pro fungující, vpravdě lidskou společnost a tím více pro unitáře: jde především o princip svobody, který je velmi náročný a vyžaduje vysoký stupeň sebekontroly či bdělé pozornosti. V praxi znamená vyváženou směsici svobody a zodpovědnosti s důrazem na zodpovědnost vlastní. Ve společnosti, jejíž jednotu nezajišťují žádné striktně zavedené pořádky, doktríny ani dogmatická učení a dokonce ani společné, autoritativně prosazované představy, záleží velice na přístupu jednotlivých členů, na dobrovolném sebeomezení ve prospěch celku, na svobodném rozhodování se pro dobrou věc, apod. Odměnou je vlastní lidský růst a pragmatickými zájmy nepodmíněné přátelství, pouto netíživé, chápající, odpouštějící a pomáhající.

Takové přátelství je samo o sobě vysokou hodnotou a vyžaduje značnou dávku tolerance. Zvláště ve společnosti, která si nečiní nárok na vlastnictví jednotného a sjednocujícího – pokud možno neměnného – názoru by mezilidské vztahy měly být posvěceny úctou a respektem k názorům druhých. Tomu nás učí skutečná demokracie a k tomu by mělo vést konkrétní cestou unitářství.

Báseň je věnována vzpomínce na tryznu ZA oběti holokaustu, jíž jsme se 14. dubna zúčastnili za brněnskou obec

Buddhismus

Buddhovo učení není náboženství v pravém slova smyslu, ale spíše filozofie směřující k vnitřnímu osvobození. Buddhova kázání byla sepsána jeho žáky kolem 2. nebo 3. st. před n. l. Termín buddhismus se vztahuje k řadě různorodých vyznání a obřadů, které v sobě zahrnují jistý jednotící prvek.

· Buddhismus jihovýchodní Asie théraváda neboli Cesta starších, jíž jde spíše o pravidla mnišského života a nemá nejvyšší božstvo. Někdy se používá k jejímu označení název hínájána („Malý vůz“).

· Východoasijský buddhismus čili mahájánový, „Velký vůz“ naopak zbožštil Buddhovu osobu a přejal většinu božstev z hinduismu a učinil z nich strážce buddhistického Zákona.

· Tibetský buddhismus tantrický, jehož teorie a praxe v podstatě rozvíjí mahajánovou školu a západní buddhismus – jde o učení buddhismu praktikované v Evropě a severní Americe.

Buddhismus se zabývá pouze individuální eschatologií, o kolektivním osudu lidstva tu není ani zmínky. Jeho původně reformní hnutí v rámci hinduismu, zastává víru v transmigraci (stěhování duší) a karmu. Mezi hinduistickými a buddhistickými interpretacemi transmigrace jsou však rozdíly. Buddhistický systém např. odmítá hinduistický pojem átman – nepomíjející podstata člověka. Buddhistická definice lidského bytí se o duši či nesmrtelné podstatě vůbec nezmiňuje. Člověk se skládá z pěti různých prvků (fyzického těla, citů, smyslů, vůle a vědomí). Jednota těchto pěti prvků zvaných skandhy vytváří osobnost. Jestliže se tato jednota ztratí, nezůstane žádná trvalá jsoucnost.

Ve většině buddhistických proudů tím, co přechází z jednoho života do druhého, není lidské vědomí, ale karma, která zanechává na novém bytí svoji stopu. Konečným cílem života je únik z Kola znovuzrozování dodržováním Buddhovy Vznešené osmidílné cesty a dosažením nirvány, stavu naprostého míru a vědění.

Některé buddhistické školy, zvláště náležející k mahájáně, vytvořily systém obrazů posmrtných stavů, četných nebes a pekel, která však jsou pouze dočasnými stavy. V této souvislosti je pozoruhodným dílem základní spis tibetského buddhismu Tibetská kniha mrtvých poprvé sepsaná patrně v 8. stol. n. l. Kniha mrtvých je formulovaná jako poučení zemřelému na jeho cestě do „zásvětí“ – v mezistavu (Bardu), který následuje po fyzické smrti.

Podle tibetských buddhistických představ život pozemský a posmrtný jsou dvě formy vyšší existence a hranice mezi nimi je plynulá. Poučení člověku nacházejícímu se mezi těmito dvěma stavy pak není jen popisem pohřebního rituálu, ale především plánem správné životní cesty.

Sogjal Rinpočhe píše v Tibetské knize o životě a smrti, díle o buddhismu pro současného člověka, že mnoho lidí chápe slovo „reinkarnace“ tak, jako by tu bylo „něco“ co cestuje z jednoho života do druhého, ale podle buddhismu kontinuitu mezi životy nezajišťuje žádná entita nýbrž podmíněnost.

Myšlenka zřetězení životů je typická pro východní náboženské systémy, avšak s různými jejími podobami je možno se setkat v některých směrech i např. tzv. abrahámovských náboženstvích. Lze si povšimnout, že právě mystická učení vzniklá na základě různých tradic obvykle chápala život a smrt jako proces tvořící jednotu, v níž předpokládala existenci něčeho věčného (bez začátku a konce, něčeho zcela jiného než časové a prostorové kvality). Toto obvykle nazývala tato učení duší a často jí přičítala schopnost přerozování nebo znovuzrozování a prožívání různých životů většinou často plynoucích v časovém sledu.

Tyto nauky se hlásí k dávným či předpokládaným původním kořenům vlastního náboženského systému nebo všech náboženství, kde nacházejí stopy původního učení či vědění o jednotě veškerenstva, příčinném zřetězení životů, neustálých proměnách v rámci jednoty všeho bytí, smysluplném vývoji vědomí a s ním související globální zodpovědnosti člověka.

Uvedené představy jednotlivých náboženství o životě po smrti jsou příkladem snah dát jednoznačnou odpověď na tuto otázku a vyjít tak vstříc odvěké touze člověka po jistotě. Analogicky se tendence hledat jedinou správnou odpověď vyjádřitelnou slovy objevuje i v případě, že si člověk nevybral žádnou náboženskou nauku a očekává řešení od vědy.

Naděje, že materialisticky zaměřená věda bude hybnou silou pokroku a jednoho dne dá jasný návod a všeobecně přijatelný obraz tajemství smrti a smyslu existence, zcela zklamala. Současná věda dnes nemá monopol na jediný správný „světový názor“ a její nejnovější objevy dokonce smazávají hranici mezi tradičními významy pojmů „idealistický“ a „materialistický“. Prožíváme revoluci v oblasti věd. Naše představy o čase, hmotě, prostoru a energii se radikálně mění a posouvají často i hranici tzv. zdravého rozumu, měřítka pravdivosti typického pro unitáře. Dnes vlastně nevíme, která, na první pohled téměř nesmyslná a pro laika těžko pochopitelná hypotéza by měla být zásadní pro další vědecký rozvoj.

Jestliže toto platí v oblasti výzkumu jednotlivých jevů života, o to složitější je situace při fenoménu zvaného „smrt“, přestože v současnosti přitahuje stále více pozornost vědy. Tomuto badatelskému úsilí napomáhají jednak vzrůstající technické prostředky umožňující experimentovat, jednak rozvoj lékařské vědy, díky jemuž se prudce zvýšil počet lidí zachráněných na samém prahu smrti.

Výpovědi osob, které měly zážitek blízký smrti (near-death experience, NDE, jsou zaznamenány již před 2 500 lety. Vyskytují se v literaturách různých národů po celou historii, právě tak jako různé experimenty (např. jógínů) s pohřbením a opětným „oživením“.

V současnosti thanatologie provádí interdisciplinární výzkumy. Průvodní jevy hraničních stavů mezi životem a smrtí publikuje celá řada autorů (např. R. Moody, Kübler – Ross, Vojtěchovský atd.). Thanatologové si povšimli skutečnosti neobyčejně zaktivizovaného vědomí umírajícího, avšak pro tento tzv. Lazarův syndrom nemají zatím vysvětlení. Mnozí resuscitovaní pacienti uvádějí nápadně shodné zážitky: akustické vjemy, vtahování do temného prostoru popisovaného jako tunel, šachta, jeskyně, apod., opuštění těla, vznášení se a vize vlastního těla zvenčí, pocit existence v jiném těle, které má nebývalé schopnosti a vlastnosti (schopnost pronikat hmotou, neviditelnost pro své okolí, neschopnost komunikovat se žijícími osobami, neomezená nebo znásobená schopnost vidění a slyšení. Opakují se rovněž zážitky působivého setkání s jasným světlem, popisovaným jako dobro, láska, mír, atd. Někdy toto světlo bývá vnímáno jako bytost nebo bytosti, přičemž zde hraje roli náboženské a kulturní prostředí umírajícího. Někdy následuje přehlídka obrazů z dosud uplynulého života s jistým druhem etického hodnocení, často velmi odlišným od církevně náboženských představ. Někteří lidé rovněž vzpomínají nechuť k návratu do běžného života.

Ve většině případů dochází u lidí, kteří zažili fenomén blízké smrti k radikálnímu převrácení jejich dosavadního systému hodnot směrem k hlubšímu pochopení smyslu života a odklonu od úsilí o získávání peněz a společenského postavení. Tyto změny v chování na nich pozoruje i jejich okolí.

Proměna povahových vlastností spolu s projevy telepatie a jasnovidnosti (schopnost popisovat události odehrávající se na vzdálených místech, diagnostikovat, apod.) není zatím spolehlivě vysvětlena. Rovněž množství jiných otázek týkajících se života a smrti zůstává pro vědu otevřená.

Současná věda proto již sebe sama nepovažuje za neomylnou ani za vítěze nad náboženstvím. Vědci třetího tisíciletí začínají stále více zdůrazňovat nutnost zachování etického rozměru v oblasti výzkumu a využití vědeckých poznatků.

Unitáři od svých počátků chápou veškerou existenci jako jednotu a neoddělují tvůrčí princip nebo podstatu této jednoty od ní samé. Z tohoto úhlu pohledu spatřují i tajemství smrti. Život chápou jako nekonečný proces neustálé proměny, kdy jedna forma zaniká, jiná vzniká, ale nikdy nenastává okamžik úplného rozdělení. Život a smrt, fyzické a duchovní, tělo a vědomí nejsou dvě protikladné od sebe oddělené existence. Z tohoto hlediska unitáři neuvažují o smrtelném a nesmrtelném, ale o věčném a stále nějak živém.

Smrt nechápou jako náhle přicházející událost, ale jako plynulý proces proměny jedné kvality ve druhou a zdůrazňují, jak život a smrt jsou spjaté. V tomto smyslu se zajímají o poznatky současné vědy, ale inspirují se i psychologickými aspekty náboženské thanatologie. Přesvědčení o kontinuitě jsoucna a stavů vědomí je zavazuje k osobní zodpovědnosti a chápání života a smrti jako školy naplňování etického kodexu.

Jdi tiše a klidně hlukem a spěchem a buď pamětliv míru, který klid uchová. Snášej se se všemi lidmi, ale nevydávej se jim.

Projevuj svoji pravdu klidně a jasně, naslouchej také lidem duchaprázdným a nevědomým, neboť i oni mají svůj osud.

Když se srovnáváš s druhými, mohl by ses stát zatrpklým a nicotným, neboť vždy budou lidé, kteří jsou větší nebo menší než ty.

Raduj se ze svých výsledků, stejně jako ze svých plánů. Zůstaň na svojí cestě, i když je skromná. V proměnlivém štěstí věků je to pravé vlastnictví.

Buď spravedlivý, mnozí lidé s námahou sledují vysoké ideály, ale veškerý život je plný příležitostí k odvaze a hrdinství.

Buď sám sebou. Především nebuď pokrytecký a v lásce cynický, neboť přes všechnu vyprahlost a rozčarování je věčná jako tráva.

Jsi dítě Univerza, stejně jako stromy a hvězdy. Máš právo zde být. I když je více nebo méně jasné, není žádných pochyb o tom, že se Univerzum rozvíjí tak, jak se rozvíjet má. Proto žij v přátelství a míru s Bohem, ať už ho chápeš jakkoliv.

I když máš jakékoliv trápení nebo touhu, udržuj ve zmatku života pokoj se svou duší.

Přes všechnu faleš, zbytečnou námahu, bezvýsledné snažení a všechny rozbité sny je přece jen svět krásný.

Dožít se ve funkčním těle, svěžím duchu, smysluplného prožití a pozitivního konání svých dnů, a ve víře další budoucnosti odejít s čistým štítem.

Cílem je spojení duše, ducha a těla v nedílný celek nastolující mezi nimi harmonickou jednotu – znovusplynutí.

4/ Respektovat a milovat přírodu – čerpat z přírody sílu a radovat se z jejích plodů.

6/ Jíst skrovně přirozenou stravu, omezit maso, zaměřit se na syrové potraviny – zelenina, obilniny, voda.

7/ Varovat se hluku, omezit televizi, rozhlas, politiku – nenechat se ovlivňovat a manipulovat.

8/ 1× týdně půst (24 – 36 hodin) – jen vodu, bylinné čaje, ovocné šťávy.

9/ Senioři žít ve společnosti mladších, mít zvíře jako společnost, studovat – Univerzita poznávání.

Lidské vědomí a intelekt jsou člověku překážkou v ovládání jeho energie. Vědomí a intelekt tvoří rozum a rozum omezuje mimosmyslové vnímání. Člověk může vnímat prostorovost (absolutnost) a používat jen ty síly, na které je připraven.

Ze záporných myšlenek vznikají záporné podmínky, z kladných myšlenek vznikají kladné podmínky.

Bůh nás obdařil svobodou, rodíme se jako svobodné bytosti. Můžeme učinit jakékoliv rozhodnutí, můžeme provést jakýkoliv čin. Nezapomínejme však, že každý čin, rozhodnutí i myšlenka se nám vrací, neboť zde působí zákon karmy. Neberme jej jako nějaký strašák. Nejde také o odvetu. Prostě se k nám vrací jako bumerang to, čemu jsme dali svoji energii, lhostejno jestli bereme či nebereme tento zákon v úvahu. Každý z avatarů, ať už Buddha, či Lao Tse, Ježíš nebo další, obeznamovali své současníky s tímto zákonem.

Možná jej nazíráme ne v plné šíři, možná si vytváříme vlastní, a tudíž nedokonalou představu o fungování tohoto zákona, ale je tady. Měli bychom tedy vážit každou myšlenku, každý cit, každé rozhodnutí, každý čin. Je v souladu s Boží vůlí? Nebo není? Hledáme Boží vůli? Zajímá nás vůbec? Nebo si myslíme, že něco takového je jen na překážku? Zajisté, nejedná se o diktát. Máme svobodu rozhodování. Ale je každé rozhodnutí, které učiníme, k našemu prospěchu a k prospěchu našeho okolí? To bychom měli mít na paměti, než začneme jednat.

Jak lze chápat vydání knihy Mein kampf? Jako propagaci fašismu nebo pouze jako uspokojení hladu po svobodě informací? Pokud není takové vydání doplněno zasvěcenými poznámkami historiků, politologů, filozofů a psychologů z různých úhlů pohledu, pak asi po takovém díle předně sáhnou Hitlerovi pohrobci – tzn. ti, kteří mají blízko k takovéto ideologii a chtěli by ji znovu probudit k životu.

Svoboda přináleží k demokracii. Každý může sice svobodně vyjadřovat svůj názor, ale svoboda předpokládá odpovědnost, abychom nerozpoutali takové energie, jejichž dopad by nám nebyl vůbec milý. Hledejme proto nejdříve zákonitosti, hledejme řád. Hledejme nejprve, jak nás nabádá Ježíš, království Boží. Ten řád (řád království Božího) hledejme v hlubinách své vlastní mysli – tam se můžeme dotknout své duše i podstaty vesmíru. Tam můžeme objevit, že království Boží je nekonečný mír, harmonie,… Zkoušejme se do tohoto míru ponořit a zapomínat na strach, závist, zášť,… Při dobrém postřehu a pozornosti můžeme všude kolem sebe nalézat stopy zákonitosti a řádu. Proč jen člověk se chce z tohoto řádu vymykat? Proč ve svých životech se odvoláváme na náhodu?

Jestliže člověk sám nehledá, nemůže nic nalézt, nemůže být také ani řeči o nějakém duchovním růstu a zrání. Jestliže se člověk nezajímá o pravdu - pravdu takovou, která zůstává pravdou za všech okolností, pak to svědčí jen o povrchnosti člověka. K hledání pravdy nás nabádal Mistr Jan Hus, stejně jako bratr J. A. Komenský nebo T. G. Masaryk. O svobodu hledání běží také v Unitárii. Takovou svobodu Unitária nabízí a poskytuje. Předně nemusíme své mozkové závity zatěžovat a zamořovat nejrůznějšími zatuchlými dogmaty, vzdálenými životu a realitě. Můžeme uvažovat o náboženství kosmického věku.

Svoboda má svá pravidla a nelze ji zaměňovat za bezbřehost, za vše je dovoleno. Tolerance není snášení kdejaké zhovadilosti. Nelze ustupovat před křiklouny a tlučhuby, kteří se lží na rtech, či s vlastní hloupostí se derou dopředu, k funkcím a k moci.

Stejně tak diskuse musí mít svá pravidla, svůj řád. I ta nejsvobodnější! Nelze připustit cokoliv! To ovšem už záleží na tom, kdo tu diskusi řídí.

Tuto otázku si možná položil mnohý z našich čtenářů anebo ji zaslechl při diskusi. Pokusím se na tuto otázku odpovědět tím, že si řekneme, co tato cizí slova znamenají.

Tak tedy co je monismus? Podle naučného slovníku pochází toto slovo z řeckého monos, což znamená jeden. Je to tedy filozofický směr, který vychází při vysvětlování světa z jednoho jediného principu, z jednoho základu, a to v protikladu ke směru označenému jako dualismus (počítá se dvěma základy) nebo pluralismus (ten počítá s více základy).

Monismus může být charakteristickým rysem jak filozofie materialistické, která hlásá, že základem všeho je hmota. A to je, pochopitelně, v rozporu s každým náboženstvím, tedy i s unitářstvím. Ale na druhé straně se může vyskytovat ve filozofii idealistické, která sice nepoužívá slova Bůh, ale tvrdí, že základem světa je jediný princip označený jako Všejednota, Všehomír apod.

Co se týče druhého názvu, je monoteizmus jednoznačně vírou v jednoho Boha, oproti polyteizmu, kterýžto směr se vyznačuje vírou v množství bohů.

Unitářství patří bezesporu mezi náboženství monoteistická, neboť ve své teologii zdůrazňuje víru v jednoho Boha. Známý orientalista dr. J. Gelb zjistil, že Asyřané měli na 6 tisíc bohů. To zajisté způsobovalo tamním lidem značné potíže, proto museli vyhledávat zvláštní poradce, aby jim poradili, ke kterému bohu se mají obracet, když mají takové a takové problémy. Naproti tomu v Upanišadách nacházíme již ve 4. století př. n. l. zmínky o víře v jednoho boha.

Víra v jednoho boha se objevuje v Indii také za krále Akbara dvaapůltisíce let př. n. l. a přibližně v téže době se objevuje jednobožské náboženství také v Egyptě hlásané faraónem Amenofisem IV, který se sám označoval za Achnatona – tj. ctitele boha Atona, jehož dal zobrazovat jako zářící slunce s tisíci paprsky. Žel bohu po jeho smrti, kterou pravděpodobně zosnovali jeho protivníci, bylo toto jednobožské náboženství potlačeno a opět zavedeno mnohobožství.

Unitářství, zejména unitářství světové, je natolik tolerantní, že svým členům nepředepisuje způsob víry, ale předpokládá se, že unitáři věří v jeden jediný základ tohoto světa, ať už vycházejí z monismu či monoteizmu.

K ucelení tohoto problému se ještě zmíním o dalších směrech. Je tu např. panteizmus, který hlásá, že Bůh a vesmír, tedy duch a hmota tu byli od věčnosti. V minulosti deismus hlásal, že Bůh je oddělený od vesmíru. Jeho opakem je čistý teizmus, ve kterém je Bůh od vesmíru odlišný, ale neustále do něho zasahuje. Deismus i teizmus jsou produktem dualistického myšlení, kdežto v unitářství převládá názor, že Bůh a svět tvoří jednotu, který je ve věčné činnosti. Bůh je především chápán jako tvůrčí princip vesmíru, tedy i našeho lidského světa.

Nás unitáře zajímá především vztah člověka k člověku, k veškerenstvu a k Bohu. Z toho vychází unitářská definice náboženství, jak jsme si ji po delší diskusi v unitářském semináři zformulovali:

NÁBOŽENSTVÍ JE UVĚDOMĚLÝ VZTAH ČLOVĚKA K ČLOVĚKU, K VEŠKERENSTVU A K BOHU.

Dvacátého dubna letošního roku proběhl v Praze v rekonstruovaném sále N. F. Čapka sněm, kterého se zúčastnili zástupci obcí brněnské, pražské, plzeňské a ústředí. Za brněnskou obec se sněmu zúčastnili: sestra Mgr. rev. Jarmila Plotěná, sestra Eliška Plotěná, bratr místopředseda Jaromír Pokorný, bratr tajemník Josef Hepp, bratr Ladislav Kloud a bratr Lubomír Zelinka.

Všechny přítomné delegáty a hosty přivítal předseda správního sboru bratr dr. Ladislav Pivec.

Úvodní meditaci vedla hlavní duchovní, sestra Mgr. Livie Dvořáková. Poté jsme si společně za klavírního doprovodu br. Pivce zazpívali „Zapalte ohně lásky“. Dále byly zvoleny komise sčítací, mandátová, zápisová, volební a pro návrh usnesení. Ve sčítací komisi pracoval Jaromír Pokorný a v mandátové Josef Hepp. Byl zjištěn počet přítomných a konstatováno mandátovou komisí, že sněm může začít pracovat. Dále byl schválen jednací řád a také byl projednán a schválen program sněmu.

Zprávu o činnosti správního sboru za minulý rok přednesl dr. L. Pivec. Především zdůraznil, že se podařilo vytvořit tým lidí, kteří na profesionální úrovni zajišťují veškeré práce související s chodem ústředí a správou majetku. Tento tým je nyní o několik lidí „štíhlejší“. Dr. Pivec opět hovořil o své vizi dotování obcí – jde o vytvoření vhodného a pokud možno objektivního klíče, podle kterého by byly rozdělovány finanční prostředky jednotlivým obcím, a ty při využívání autonomie, by si samy rozhodovaly, jak s daným objemem prostředků naloží, jaké platy určí svým zaměstnancům, kolik budou mít zaměstnanců a na jaký úvazek, protože jen v obcích je možná účinná kontrola. Dále hovořil o navazování nových kontaktů a prohlubování stávajících se zahraničními obcemi v USA, Anglii, Německu… Je třeba pronikat do masmedií a prezentovat naše ideje široké veřejnosti. Něco se již podařilo, ale stálá mravenčí práce je i nadále před námi, abychom získávali do svých řad mladé lidi, na intelektuální výši, vzdělané, se širokým rozhledem, tak jak to bývalo za první republiky, kdy špičky národa se zajímaly o Unitárii. Důraz je třeba klást na to, abychom všichni žili dle unitářských myšlenek, skončili vády, ale také abychom se za svou příslušnost nestyděli, protože přece příklady táhnou. Je potřeba nabídnout takové aktivity, které budou mladé lidi zajímat, aby se mohli zapojit do naší činnosti.

Ze zprávy předsedy ústředí NSČU bratra dr. Pivce jsme se dověděli i o dalších aktivitách naší náboženské společnosti. Bylo co chválit. Bylo i co kritizovat. Zajisté ne vše se zdařilo tak, jak by bylo žádoucí. Stále je co zlepšovat, jinačí to ani být nemůže.

Nejen mně, ale všechny přítomné Brňáky samozřejmě potěšila pochvalná zmínka týkající se časopisu Poutník. Určitě se to promítne do snahy po ještě lepší práci při tvorbě dalších čísel, zejména když byla předestřena otázka, zdali jsou lepší Unitářské listy nebo Poutník?

Pak s ekonomickou zprávou a rozpočtem na rok 2002 předstoupil ing. Petr Štěpánek. Uvedl, že se podařilo ukončit dlouhotrvající spor s firmou Řezníček, kde zůstávaly nedořešené pohledávky a naběhlé penále ještě z období V. Strejčka. Ujistil, že už žádný podobný případ nehrozí. Do oprav a úprav budov je potřeba stále investovat, ale že se tak bude dít uvážlivě. S rozmyslem je potřeba také vybírat klientelu pro pronájem prostor. Sází se jednoznačně na seriozní zájemce, kde se dá předpokládat vzájemná domluva a dlouhodobá spolupráce, což je výhodné pro obě strany. Celkový příjem za minulé období byl přes 7,5 milionů korun, výdaje přes 6 milionů korun. Podobně bude vypadat i rozpočet na letošní rok. Máme příslib, že detailní rozpočet bude mít k dispozici každá obec. Pro naši obec je počítáno s dotacemi ve výši 20 000,- Kč měsíčně.

Ze zprávy sestry ing. Růžičkové (která je ekonomkou) za dozorčí radu, jednoznačně vyplynula pochvala a uznání za vedení účetní agendy firmou ing. P. Štěpánka. Byl zvolen nový člen rady a pak i předseda, za bývalého předsedu, který rezignoval. Bývalý předseda dozorčí rady nebyl na sněmu přítomen, takže jsme se nedověděli příčinu, která jej k tomuto kroku vedla.

Všichni své připravené diskusní příspěvky mohli přednést, čas k přednesení příspěvku ovšem byl limitován dvěma minutami, bratr Kloud dostal výjimku na čtyři minuty. Za těchto podmínek nebylo možno plně rozvinout všechny myšlenky diskutujících.

Bratr Jaromír Pokorný přednesl dotaz týkající se přičlenění zbývajících obcí. A pak apeloval za početnější zastoupení brněnské obce ve správním sboru.

Platná ústava neumožňuje kooptaci do správního sboru, ale je třeba se lépe připravit na příští sněm v roce 2003, kde budou na pořadu volby do správního sboru. Bylo dosaženo toho, že v případě zdravotní indispozice bratra rev. M. Mikoty jej na základě plné moci může zastoupit tajemník obce J. Hepp.

K dotazům o připojení dalších (Strejčkových) obcí bylo dr. Pivcem sděleno, že předně lidé ve vedení těchto obcí nemají zájem o práci pod hlavičkou NSČU. Vzpomenul útoků a osočování ze strany pana Němečka z plzeňské univerzalistické obce. Tyto obce fungují na základě odlišné ústavy, tedy je právně nelze začlenit do NSČU, podobně jako by nebylo možné začlenit obce evangelické či jiných církví. Je však možné přijmout jednotlivce či skupiny, které budou akceptovat zásady a ústavu NSČU.

Bratr Kloud navrhoval ve svém příspěvku hledání cest k proniknutí do masmedií – tisku, rozhlasu a televize, aby byly osloveny větší počty lidí.

Dr. Pivec zcela oprávněně odmítá návrhy typu: mělo by se… Kdokoliv z unitářů může přijít s vlastní iniciativou a říci: udělám či zajistím konkrétně to a to, potřebuji k tomu takovou a takovou finanční či jinou podporu. A už vlastním chováním a vystupováním může skutečně každý působit jako dobrý příklad.

Jarmila Plotěná se přimlouvala za větší charitativní činnost, například vytvoření stacionáře.

K tomuto tématu bylo řečeno, že Pražáci již uspořádali benefiční koncerty s recitací a výtěžek věnovali na dobročinné účely. Něco podobného by se mohlo zorganizovat i v Brně.

Na dotaz kolik vlastně Strejček zpronevěřil, bylo odpovězeno, že Strejček štědře rozděloval mezi své příznivce, ale že ze všech provedených plateb byly řádně odvedeny státu daně, a že právně jej nelze nijak postihnout. Morální škody se budou ale ještě nějakou dobu napravovat.

Sestra Dvořáková představila kandidáta na nového hlavního duchovního, kterým se stal bratr ThMgr. Luděk Pivoňka. Je to mladý sympatický muž, který se dostává do obtížného postavení. Každý začátek je zajisté těžký, o to však těžší, když není dostatek zkušeností. Nadto mu byla bratrem Merhautem vytknuta nedostatečná znalost angličtiny, bez níž se neobejde. Luděk slíbil, že tento nedostatek co nejrychleji napraví. Domnívám se, že Luďkovi většina drží palce, projevilo se to i potvrzením do navržené funkce.

Co říci závěrem? Předně to, že sněm byl organizačně velmi dobře připraven a že tomu odpovídal i průběh bez zbytečných dohadování a průtahů. Nepříjemné bylo časové omezení diskutujících na pouhé dvě minuty, ale i tak se jednání protáhlo do pozdních odpoledních hodin. Znamená to naučit se vyjadřovat myšlenky jasně a úsporně.

z publikace „Večerní modlitby“ od Tomáše Halíka (nakladatelství Cesta 1999)

Víra není příslušnost k nějaké skupině lidí, velké církvi nebo sektě. Víra je přesvědčení, že je tu neomezená boží síla, stále se projevující, manifestující se a bez konce tvořící. Dnes, jako v době Mojžíše či Ježíše z Nazareta. Čas nehraje žádnou roli. Tato síla se manifestuje v galaxiích i v posledním zrnku prachu, ba v nejmenší částici hmoty. Proč by se měla vyhýbat člověku?

Škoda, že to nebereme v potaz. Stále hledíme na svět lidskýma očima, a přes různé indicie nám uniká tahle prostá pravda, představená v předešlém odstavci. Odložme představu, že jsme pouhým slabým tělem, obracejme se k duchu v sobě. K božství. Buďme účastni velkolepého tvůrčího božího díla. Všechno je možné. I ty nejsmělejší sny se stávají skutečností, pokud se naučíme věřit.

Svým životem nás k tomuto poznání vedl Ježíš. Je možné uzdravovat těžce nemocné, křísit k životu mrtvé, množit pokrm pro zástup hladových, kráčet po vodě, jestliže máme tu příslovečnou víru jako zrnko hořčičné. Nestačí vyslovit, že věřím. Tomu je potřeba se učit. Tedy většině z nás! Byli, jsou a budou ovšem mezi námi jedinci, kteří dovedou realizovat své sny. Ve vědě, technice, umění a dalších odvětvích lidské činnosti. Za tou realizací však vždy stála nezměrná víra, i imaginace. Týká se to i takových jedinců, kteří s křesťanstvím, dokonce ani s náboženstvím neměli nic společného. Přesto hluboce věřili. Ale tahle cesta víry je otevřená každému, ne jen nějakým vyvolencům. Jaký by to byl Bůh, kdyby někomu nadržoval a jiné zatracoval? To pouze lidé používají takováto měřítka. A bylo by jim lépe, kdyby je dokázali odložit. Zkoušejme vidět v každé bytosti boží podstatu.

Jedna z nejsilnějších myšlenek, které Norman předkládá každému, je ta, že Všemohoucí Bůh nás provází, je nám nápomocen. Mysleme na to: „Bůh je se mnou, Bůh mi pomáhá, Bůh vede mé kroky.“ Věnujme každý den alespoň pár minut těmto představám. Věřme, že od Něj plyne k nám potřebná síla i moudrost, abychom dokázali zvládnout každou životní situaci, i tu nejobtížnější, i když se to z počátku jeví jako zhola nemožné. Vytvářejme si vnitřní obraz sebe sama jako úspěšného člověka. Nepochybujme. Víra je takovou silou, kterou uznává i psychologie.

Jednomu muži, který měl stále obavy a byl nejistý, poradil, aby četl bibli a červeně si podtrhával citáty týkající se odvahy a sebedůvěry a učil se jim zpaměti. Jeho mysl takto byla doslova zaplavena pozitivními myšlenkami a z uzlíčku beznaděje se v krátké době stal odvážný, přitažlivý a úspěšný člověk.

Klidná mysl přitahuje inspiraci, skvělé nápady, správná řešení. Proto i Norman Peale doporučuje každému kromě stálého prohlubování víry též cvičit relaxaci, snažit se odkládat veškeré „haraburdí“, které nosíme ve své mysli. Závist ani vztek, ani pýcha, ani komplexy méněcennosti nám při hledání řešení nepomůžou. Klidná mysl a sebedůvěra a jistota ano!

Klid a mír jsou z těch nejlepších a nejpříjemnějších slov, jaké jazyk má. Tož si je často opakujme v duchu, mysleme na ně, představujme si je, vžívejme se do nich a najednou je ten klid a mír skutečně tady. Jsme v něm, i když mimo nás to může vypadat jinak, nadále smutně či zlověstně. A dál je potřeba posilovat a rozvíjet ten zatím křehký mír a klid v duši. Je to totiž stálá a nikdy nekončící duševní činnost.

Modlitba je podle Normana nedílnou součástí každého všedního dne. Každou volnou chviličku je možno pro ni využít, při cestě do práce, v tramvaji, metru, v čekárně… Je to takové bleskové připojení na Boha, ubezpečení se o nevyčerpatelném zdroji energie a nápadů. Žádejte cokoliv, ale s důvěrou a vděčností přijímejte to, co vám Bůh dává. Může to být pro vás ve skutečnosti lepší než to, o co jste prosili. Ale vždy, za každých okolností očekávejte vždy jen a jen to nejlepší. Buďte tak už dopředu naladěni. Co můžete očekávat od života, když neustále malujete čerty na zeď a rýpete se v nedostatcích vlastních i těch kolem vás?

A jak na zášť? Modlete se za ty, co vás nemají rádi, kteří vám ublížili, kteří se vůči vám nezachovali dobře. Zášť představuje pro duchovní růst a pro příliv duchovní síly překážku číslo jedna. Ne jenom křesťanství mluví o odpouštění, o lásce. Vzpomeňme metabhavany a jamy a nijamy. Nechť to však není pouhé odemletí jako na kafemlýnku, ale hluboké procítění významu a smyslu použitých slov. Zkuste si vybavit tvář nepřítele, aniž by vám okamžitě vzkypěla žluč a přestalo vám chutnat. Podívejte se na ni v duchu s naprostým klidem a mírem, zůstaňte dál vyrovnaní a laskaví, a přejte dotyčnému vše dobré. To je cesta ke změně, ne násilí. To se snažil naučit své současníky Ježíš. A platí to podnes. Jestliže jsme v duchu odsoudili kohokoliv, neprospěli jsme tím ani sobě, ani jemu, ani společnosti. Ale pokud se dokážeme za někoho pomodlit, uznáváme v něm dobré jádro, i boží podstatu a vytváří se předpoklad k jeho změně a růstu.

Během dvanácti let postkomunistické éry naše země dvakrát projevila iniciativu, která měla globální dopad. Roku 1991 se na dobříšském zámku konal první summit ministrů životního prostředí, kde tehdejší federální ministr ŽP Josef Vavroušek přes odpor ekonomistů a technokratů do programu zařadil blok o eko-etice a hodnotách. Podkladovým materiálem byla úvaha zakladatele hlubinné ekologie Arne Naesse. Tento průkopnický čin znamenal, že se tato problematika objevila v Agendě 21, přijaté na summitu OSN o životním prostředí v Riu roku 1992. Byl to průlom k systémovému myšlení a odvrat od starého newtonovsko-deskartovského mechanického paradigmatu, posíleného v éře pozitivismu. Význam tohoto průkopnického činu byl právem zhodnocen až za pět let na následné konferenci ministrů životního prostředí v Sofii.

Vstup ČR do NATO měl větší význam pro orientaci naší země, ale globální dopad to nemělo.

Na podzim 1997 svolal prezident Václav Havel a jeho přítel Elie Wiesel světovou konferenci Forum 2000. Tak se uskutečnila vize, kterou o dva roky dříve na univerzitě v Kostarice společně zformulovali bývalý prezident Oscar Arias Sanchez a jedna z nejvlivnějších žen 20. století, nekonvenční futuroložka Hazel Hendersonová. Oba předvídali vznik rady moudrých, mravně nejvyspělejších světoobčanů, jejichž mravní autorita by nastolila protiváhu moci krátkozrakých politiků-rozhodovatelů, jejichž obzor nepřekračuje čtyřleté volební období a kteří často bývají loutkami sobeckých lobbyistických zájmů. Realizaci záměru finančně podpořil známý filantrop Johei Sasakawa, jehož nadace v ČR každoročně dotuje tři nejlepší ekologické projekty.

Programový výbor 1-Fora se skládal ze sociologů a politologů, kteří požadavek prezidenta Havla pozvat skupinu ekologicky orientovaných v čele s jeho poradcem Pavlem Šremerem znevažovali. Odizolovali je do paralelní sekce a jejich doporučení dali až na závěrečné plénum, kdy časová tíseň znemožnila diskusi o návrzích, které přednesla Hana Pernicová. Avšak každým rokem se v plénu objevovalo nečekaně tolik ekologických motivů a odkazů na přechod k trvale udržitelnému rozvoji, že tento u nás okrajový problém neupadl v zapomenutí.

Po tragických událostech 11. září, kdy sebevrazi v New Yorku zničili oba mrakodrapy WTO, bylo přirozené, že delegáti zkoumali příčiny takových zoufalých činů. V přelidněném světě, kde milióny jsou podvyživeny či umírají hlady, otázka lidských práv se může zdát okrajová, či dokonce jako nejrafinovanější nástroj ideologické subverze Západu, ale i jako hrozba všem autokratickým režimům.

Ještě srozumitelněji to vyjádřil americký ex-prezident Bill Clinton: Američané většinou vycházejí z tradic, které nabádají, že musíme hledat a vážit si pravdy, ale nikdo není výhradním vlastníkem pravdy, protože jsme jen omezené lidské bytosti. Na druhé straně bin Ládin a Talibán věří, že pravdu znají a že svět je rozdělen na muslimy, kteří s nimi souhlasí, na muslimy, kteří nesouhlasí, tj. bludaře a zatřetí na většinu nevěřících. Oni sami jako vlastníci pravdy smýšlejí a oblékají se stejně a mají právo svá pravidla vnucovat všem ostatním.

Za prioritu Clinton pokládá zvyšovat životní úroveň rozvojových zemí, „aby přestaly zámožný Západ nenávidět“. Musíme odvrátit nebezpečí klimatické změny. Amerika, která dnes produkuje víc skleníkových plynů než ostatní svět dohromady, musí na jejich redukci participovat.

Doplňkový program E-Forum realizoval Fernando Díaz tím, že propojil pražskou panelovou diskusi, kterou řídili Hazel Hendersonová a brněnský sociolog Ivo Bělohoubek, s členy kateder enviromentálních studií v Brně a Olomouci. Úvodní slovo k tématu „Lidská práva, rozvoj a etika odpovědnosti“ měl Milan Smrž, předseda české sekce evropského sdružení Eurosolar. Vyzval k přehodnocení stavu, kdy západní finanční a ekonomická oligarchie si přivlastňuje lví podíl zdrojů a bohatství planety Země. Podobně neudržitelný a riskantní je centralizovaný fosilně jaderný energetický systém. „Je třeba jej proměnit v decentralizovaný, trvalý a ekologicky únosný sluneční systém, založený na kombinaci všech dnes známých obnovitelných zdrojů energie. O dalších projektech Eurosolaru se zájemci dozví na www.eurosolar.cz.

Živě se meziměstsky diskutovalo o projektu „Sluneční halíř“, dobrovolném fondu na podporu obnovitelných zdrojů energie, který je průhledný a bere v úvahu veškeré aspekty problematiky: řeší klíčové problémy rozvojových zemí (solární vařiče), přispívá ke vzniku nových pracovních míst, revitalizuje venkovský prostor a snižuje sociální a zdravotní náklady, vznikající fosilní a jadernou energetikou.

Martin Bursík zdůraznil, že energetika ze 70% klíčově ovlivňuje způsob života celé společnosti.

Brněnský politolog Martin Konečný a Vojtěch Koutecký z Hnutí Duha uvedli, že navrhované změny podle vzoru Německa a Skandinávie jsou i u nás proveditelné již dnes. Pro jejich zavádění neexistují žádné ekonomické či technické překážky, ale pouze bariéry v našich myslích a především v představách naší současné politické reprezentace, která lpí na přežitém, zastaralém modelu energetiky, jejíž rizikovost nám bolestně připamatoval útok teroristů na sídlo WTO.

Stát, dosavadní garant lokálního řádu a pořádku, je nahlodáván expanzí globální ekonomiky. Rigidnost jeho struktury a monopolu na vzdělání ještě více ohrožuje internet, tj. otevření nekontrolovatelných informačních a kulturních toků. Exploze digitálních technologií je pravou revolucí, která ruší pojmy prostoru a času. V kyberprostoru mizí hierarchie, kterou snad máme zakódovanou v genech.

Kyberkultura boří zafixované mýty a pověry: bere vážnost novým zbohatlíkům, jejichž ideálem je tanec kolem zlatého telete a vzývání ZISKU jako cíle života.

Kyberkultura zavádí nová pravidla hry: dělí svět na společnosti informačně chudé a společnosti informačně bohaté. Důležitější než vytunelované bankovní konto či honosné, elektronicky zabezpečené sídlo, je kulturní a sociální kapitál vzdělaných a tím akceschopných jedinců. Tato nová kosmopolitní elita překračuje státní hranice a buduje na znečištěném oceánu ekonomicko-sociální patologie ostrůvky a archipely tzv. pozitivní deviace, propojené informačními sítěmi. Není divu, že dogmatici všech barev a odstínů mají z kyberkultury hrůzu, protože je nepřítelem světského i duchovního autoritářství. Jak využije kyberkultura svého potenciálu k šíření lidských a občanských práv? otevření diskuse o tomto delikátním tématu pokládám za největší přínos pátého Fora 2000.

Pokud tvým nitrem nevládne řád, vlečou tě přání, ctižádost a žárlivost dnes tímto směrem a zítra oním.

7/2002

Takový poutník má za každého počasí dbát své cesty a pokud se ohlédne, tak jen užitečně. „Každým počasím“ je pro nás každého např. osobní situace, množství zájmů, nedostatek času, pestrá nabídka společenských aktivit v dnešní době, jistá únava nebo letargie současné doby, apod. avšak poutník – unitář vědomě přerůstá své dílčí zájmy a nesnáze, dbá na dobro celku a při svém nejlepším vědomí a svědomí hledá pravdu „padni komu padni“. Snaží se o věci třebas momentálně nepohodlné a nesnadné, avšak výhledově perspektivní, prospívající životu.

Malým ohlédnutím je zpráva o naší účasti na konferenci pod záštitou Evropského parlamentu – EFA (Europen Free Aliance) Moravia 2002 pořádané ve dnech 27. a 28. června. Součástí konference bylo i celodenní jednání o různých stránkách života Moravy – historie, reálie dneška, ekonomika, architektura, školství, kultura a díky rozhledu pořadatelů také duchovní snahy a náboženská vyznání. Jednotlivé referáty byly pro poslance EP simultánně tlumočeny do šesti jazyků.

V zaplněném konferenčním sále hotelu Voroněž se čtyřicet poslanců EP a řada dalších hostů a zájemců seznámilo s bohatým kulturním a duchovním zázemím na Moravě a rovněž s historií svobodomyslné víry u nás jako základu našeho unitářství. Měla jsem dobrý pocit z celkové tvůrčí a otevřené atmosféry jednání a byla jsem příjemně překvapena zájmem, který můj příspěvek vzbudil. Nově navázané kontakty, doufám, rozloučením po konferenci neskončí.

Druhé ohlédnutí je již méně radostné, pro mnohé unitáře i velice bolestné. V polovině července, když jsem plánovala program na srpen a napsala si název své promluvy „Jak řeší unitáři mezní situace“, nemohla jsem tušit jak aktuální toto téma bude. Nevěděla jsem, že se za měsíc nedovolám do pražské Unitárie pro akutní stav ohrožení záplavami z jindy tak poklidné Vltavy a že budu po osudu unitářů na Karlové 8 pátrat na horké krizové lince. „Je tam divadlo a sympatická náboženská společnost Unitária, nevíte co se tam děje?“ Nevěděli, jen to mi řekli, že Karlova je na seznamu ohrožených ulic a chrání ji zátarasy.

Dvojí rozsáhlé záplavy v krátkém časovém období mají nám jednomu každému něco říct, jak postiženým tak těm, kterých se zdánlivě netýkají. V této souvislosti bychom měli chápat i naše brněnské unitářské kupředuhledění a společné činění. Snad nikoliv předpotopně se bude jevit série deseti přednášek naplánovaných vždy na poslední středu v měsíci ještě před povodněmi. Body programu dáváme laskavému čtenáři k nahlédnutí. Nebude pouze odpřednášeno, ale rovněž hojně diskutováno. Další seriál promluv, který se bude objevovat, přinese otázky zpracované na našich pražských seminářích. Program na září přináší Poutník na zadní straně obálky.

1/ Smysl života. Víra a nevěra. Náboženství. Život poživačný „žít a užít“. Život věčný. HIC ET NUNC – ZDE A NYNÍ.

2/ Život jako příprava na ráj či peklo nebo tzv. věčný návrat koloběhem znovuzrozování. Buddhovská přirozenost každé bytosti.

3/ AXIOLOGIE – nauka o hodnotách. Osobní žebříček hodnot a priorit udává běh života v určitých kolejích. Nebezpečí relativizace hodnot.

4/ EUTANÁZIE ano či ne? Zdraví a nemoc. Lékař/pacient nebo lékař/klient? Právo na pokud možno bezbolestnou smrt.

5/ Muslimové nejsou jen teroristé. Islám versus západní materialismus a ateizmus. Úvod do súfismu – islámské mystiky.

6/ Je nás příliš mnoho. Je neúnosné, aby lidstvo spotřebovávalo 40% produkce fotosyntézy. Podle nezveřejněné studie švédských demografů pro Vatikán, pokud by lidstvo chtělo dosáhnout úrovně Západu, je desateronásobně přemnoženo. Ekologickou krizi může odvrátit jen trvale udržitelný život a osobní dobrovolná skromnost. Ničivý slogan - „Použij a odhoď!“

7/ TYPOLOGIE SPIRITUALITY. Čtyři hlavní cesty spirituality dle rev. Richardsona: Cesta lásky a vroucí oddanosti k osobnímu Bohu; cesta moudrosti a kontemplace (džnána márga); cesta činnosti (karma márga); cesta duchovní proměny – integrální jóga šrí Aurobinda a rádža jóga.

8/ Celistvý člověk v lidské pospolitosti. Člověk – rodina – společenská skupina – národ – rasa – lidstvo.

9/ Moderní výzvy k všenápravě lidstva. Solženicyn a návrat k tradici. Poselství 14. dalajlámy: rovnováha moudrosti a soucítění. Divotvůrce Saí Bába jako učitel světa. Odkaz Krišnamurtiho moderním vědcům.

10/ Duchovní obrozování jako základ mírové koexistence národů. Jak nebýt převálcován vtíravou reklamou, konzumenstvím a konformitou. Návodů a metod je celá paleta – tzv. pozitivní deviace. Jak vytvářet komunity – ostrůvky a souostroví normality na moři sociální patologie pirátské tržní ekonomie, jejímž zlatým teletem je ZISK.

Komise pro změny Ústavy NSČU, zvolená Sněmem NSČU 2002, stanovila na svém prvním zasedání, jež se uskutečnilo 20. května 2002, závazný postup pro podávání návrhů změn Ústavy NSČU:

1) Návrh na konkrétní změny Ústavy NSČU musí komisi pro změny Ústavy NSČU společně podat nejméně 2 řádní členové NSČU.

2) Návrh musí obsahovat úplné znění změn Ústavy NSČU, přesný odkaz na článek, odstavec, příp. bod, kterého se navrhovaná změna týká, a jasné a srozumitelné odůvodnění změny.

Od 1. do 31. října 2002 mohou před komisí pro změny Ústavy NSČU navrhovatelé změn zastoupení vždy jedním zástupcem obhajovat svá stanoviska. Komise pro změny Ústavy NSČU po případné obhajobě rozhodne v období od 1. do 29. listopadu 2002, které návrhy budou připomínkovým místům předány v nezměněné podobě, které v upravené podobě a které budou zcela zamítnuty. V případě úpravy nebo zamítnutí návrhu změny bude navrhovatelům písemně sděleno odůvodnění.

Po předání návrhů změn Ústavy NSČU připomínkovým místům nejpozději do 2. prosince 2002 se musí tato místa k návrhům písemně vyjádřit nejpozději do konce r. 2002. Komise pro změny Ústavy NSČU připomínky zpracuje a Sněmu předloží v konečném znění změn Ústavy NSČU. Sněm rozhodne, zda budou změny přijaty nebo zamítnuty.

Komise pro změny Ústavy NSČU se dohodla, že bude o všech věcech rozhodovat třípětinovou většinou všech svých členů.

Abychom si plně uvědomili naše místo ve Vesmíru, vraťme se k nejzajímavějšímu programu Hubbleova kosmického dalekohledu, jímž bylo poznání velmi vzdálených oblastí Vesmíru, kam dosud nikdy žádný dalekohled nedohlédl. Snímky pořizoval HKD po dobu 150 oběhů kolem Země a přitom neustále mířil jedním směrem nad oj Velkého vozu, kde je vesmír „průzračný“, neboť tam nejsou hvězdy Mléčné dráhy, žádný plyn a prach a téměř žádné blízké galaxie. Zobrazily se tak objekty, které nikdo předtím neviděl. Některé jsou tak staré jako sám Vesmír.

Záběr této oblasti představuje třicetinu průměru měsíčního úplňku. Odborníci ji pokládají za reprezentativní vzorek nejvzdálenějšího Vesmíru. Snímek obsahuje přes 1 500 galaxií a zárodků galaxií různých typů. Astronomové na jeho podkladě propočítali pravděpodobné množství galaxií v celém Vesmíru a vyšlo jim číslo 90 miliard.

Znásobme toto číslo stamiliardami a biliony hvězd v jednotlivých galaxiích, počtem planet, které kolem těchto hvězd mohou kroužit, a vezměme v úvahu miliardy let existence Vesmíru – a, myslím, že nás přejde domýšlivost, že vše co vzniklo, existuje, zákonitě se vyvíjí a zaniká, je tu jen kvůli nám, jako jediným rozumným bytostem, žijícím „pár let“ na této jediné nepatrné planetce miliardy let existujícího a miliardy světelných let zaujímajícího Vesmíru.

James Lovelock v knize „Gaia – živoucí planeta“ k tomu říká: „Smiřuji se s myšlenkou, že vesmír má takové vlastnosti, které činí objevení se života a Gaiy nevyhnutelným. Nelíbí se mi ale tvrzení, že byl stvořen právě za tímto účelem. Určitě musí existovat i jiné Gaiy, obíhající kolem jiných vlídných a dlouhověkých hvězd, ale jakkoli na ně i na vesmír mohu být zvědavý, jsou nedosažitelné – představují pojmy pro intelekt, ne pro smysly.“

Odhlédneme-li od duchovní úrovně a zůstaneme i jen na hmotné úrovni existence života a člověka – to, že na této planetě vznikl život a že na ní existuje i tvor, který je schopen zákonitosti Vesmíru i života objevovat, poznávat, chápat i využívat, dokazuje, že ve vesmírném Informačním poli je zakódována možnost, aby za určitých podmínek vznikl život i rozumem „obdařené“ bytosti. Úmyslně neříkám „rozumné“, poněvadž rozumem obdařená bytost ještě nemusí být rozumná.

A že by v oněch myriádách možných planet ve Vesmíru existovala jen jediná, na níž by tyto podmínky byly, považuji za absurdní.

Přesto je považovat naši planetu za něco mimořádného, neboť v našem poznání dostupné oblasti Vesmíru neexistuje žádná, na níž by byl život nebo alespoň podmínky pro jeho přirozený vznik a existenci. Sondy, které proletěly naší sluneční soustavou o tom podaly nezvratné informace a důkazy.

V tom je jedinečnost naší Země. Není to jen kus neživé vesmírné hmoty, jen, jako jiné planety, pouhá „hromada z odpadu“ po explozi supernovy, ale je to živoucí planeta.

Dovolím si zde citovat z knihy Lewise Thomase „Myšlenky pozdě v noci“: „Když se díváte ze vzdálenosti Měsíce, pak to, co vás na Zemi nejvíc překvapí, co vám přímo vezme dech, je fakt, že je naživu. V popředí suchý jakoby rozbitý povrch Měsíce, je mrtvý jako stará kost. Nahoře pak vychází Země, volně se vznáší pod vlhkou, zářící membránou nebeského blankytu a je jedinou útěšnou věcí v této části vesmíru. Kdybyste se byli takto dívali po velmi dlouhou dobu, po dobu geologickou, byli byste viděli, jak se pohybují samy kontinenty, kry lehkých pevnin hnané od sebe a nadnášené ohněm vespod. Má to vzhled něčeho organizovaného, soběstačného, podobného živé bytosti, jež je naplněna informacemi a nadána úžasnou obratností v zacházení se slunečním zářením.“

James Lovelock k tomu říká: „Teprve v šedesátých letech, kdy jsme poprvé uviděli Zemi z „venku“, očima kosmonautů a televizních kamer, jsme pochopili, že to, co vidíme je singularita (jedinečnost), něco naprosto neobvyklého. Omračující pohled na modrobílou kouli nás pozměnil a jednou se tato koule může pro nás stát dokonce stejným symbolem, jako je kříž. Věda teprve musí pochopit a přijmout tento pohled „shora“, pohled odhalující Zemi jako ekosystém planetárních rozměrů. Vědci až příliš dlouho studovali zemi pomocí mikroskopů. Nikdo samozřejmě nepochybuje o důležitosti tohoto pohledu: vedl k objevení genu, ke vzniku molekulární biologie i k hlubokému pochopení složení jak organismů, tak hornin. Abychom však pochopili sekvoje nebo velrybu, nestačí jen znát jejich geny. Stejně nutný je i pohled holistický. A právě tento pohled zvenku odlišuje teorii Gaia od hlavních proudů vědy.“

Opět cituji Lovelocka: „Řekové dali toto jméno své bohyni Země. Bohyně Gaia je vznešená, mateřská a pečující, ale i nemilosrdně krutá ke všem, kdo porušili zákony. Gaia je také název vědecké teorie o Zemi a o organismech, jimiž je zabydlena. Teorie, která předpokládá schopnost pozemského systému regulovat své klima a chemické složení tak, že Země zůstává neustále místem vhodným pro život. V uvedeném smyslu je tedy Gaia shrnujícím vyjádřením pro soubor všech živých organismů spolu s atmosférou, oceány a horninami zemské kůry. Název Gaia je oprávněný: podobně jako její mytologický protějšek je i tato teoretická Gaia nelítostná k druhům, které nějak poškozují prostředí.“

Z tohoto citátu je třeba zdůraznit to, že Země – Gaia – je, tak jako např. i lidský organismus, dokonalým samoregulačním systémem, schopným homeostáze – neustálého obnovování optimálních podmínek jeho existence, pokud tato schopnost není vážně narušena jistými vnějšími či vnitřními faktory.

Znovu Lovelock: „Jak se máme postavit k problému životního prostředí? Domnívám se, že existuje paralela mezi vědou o prostředí a medicínou. Dostaneme-li malárii nebo chřipku, nepůjdete k vědci, mikrobiologovi, ale navštívíte svého lékaře. Potřebujeme dnes novou profesi - lékaře pro životní prostředí a planetu.

Od vědců se dovídáme o škodách páchaných mýcením pralesů ve vlhkých tropech, o mizení vzácných živočišných druhů a ještě neobjevených léčivých rostlin, o odebírání skleníkových plynů ze vzduchu a produkci kyslíku pralesem. Hodnota Amazonie však není v produkci kyslíku či pohlcování oxidu uhličitého. Výpočty ukázaly, že čistá produkce kyslíku pralesem se rovná nule. Živočichové a mikroorganismy pralesního ekosystému spotřebují právě tolik kyslíku, kolik se ho vytvoří. Její hodnota tkví v tom, že je obrovským klimatizačním zařízením nejen pro sebe, ale i pro zbytek světa.

Planetární lékař bude proto vnímat velké tropické pralesy jako část zemské kůže, která se podobně jako lidská kůže může potit a tak ochlazovat celý organismus. Při současné rychlosti mýcení zmizí do deseti let (kniha je vydána v r. 1990) 65% rozlohy světových tropických pralesů. Zbavit zemi lesů, znamená přivodit stav, který se dá přirovnat k popáleninám 70% povrchu lidského těla. Lidský pacient to nepřežije.“

A dále Lovelock říká: „Až se příště zakousnete do hamburgeru, přemýšlejte o tom, jaké jsou skutečné náklady na jeho výrobu. Oněch asi pět metrů čtverečních, potřebných k „vypěstování“ vašeho hamburgeru, poskytovalo kdysi chladicí službu v hodnotě deseti dolarů ročně.“

K tomu bych chtěl dodat: nejsem vegetarián a neuznávám některé argumenty pro toto zaměření, ale jako ekonom musím souhlasit se slovy Jamese Lovelocka, uvedenými na jiném místě: „Využíváme většinu úrodné půdy k pěstování omezeného spektra plodin a příliš velkou část výnosu spotřebujeme s nízkou účinností na krmení dobytka. Kdo ví, zda naši prapravnuci nebudou (muset být – dodávám) vegetariány, kteří budou držet domácí zvířata jen v zoo a v parcích.“

K teorii Gaiy říká Lovelock: „Teorie Gaia nutí k celoplanetárnímu pohledu. Jde o zdraví planety, ne jen o nějaké vybrané druhy organismů. Na tomto poli se teorie rozchází s hnutími ochránců životního prostředí, stavějícími na první místo člověka. Zdraví země je nejvíc ohroženo velkými změnami původních přírodních ekosystémů. Zemědělství a těžba dřeva začínají být považovány za hlavní zdroje poškození. K tomu přistupuje neúprosný vzestup skleníkových plynů – oxidu uhličitého, metanu a dalších, které čekají v záloze. Geofyziologové nepodceňují úbytek stratosférického ozonu, ani problém kyselého deště. Všechno to je považováno za možné ohrožení, zejména pro lidi a ekosystémy mírného pásma – oblasti, která je však z hlediska Gaiy nepříliš důležitá. Ještě před 10 000 lety byla tato oblast pohřbena pod ledovce nebo byla zmrzlou tundrou. Jaderné záření, jehož se lidé tak obávají, je z hlediska Gaiy nepodstatná drobnost. Čtenářům se možná bude zdát, že se vysmívám všem bojovníkům hnutí za životní prostředí, kteří zasvětili své životy boji proti uvedeným nebezpečím. Neměl jsem to v úmyslu. Mluvím jen jako zástupce Gaiy, protože takových mluvčí je málo, zatímco mnozí promlouvají jen v zájmu lidí.

Součástí lékařské profese je Hypokratova přísaha. Zahrnuje příkaz nedopustit se ničeho, co by poškodilo pacienta. Podobnou přísahu by měli skládat i budoucí planetární lékaři, aby se v návalu nadšení vyhnuli léčebným aplikacím, které by mohly nadělat víc škody než užitku. Nedávná katastrofa ilustruje, jak bez hlasu planetární medicíny může mít léčba drastičtější následky než nemoc. Mám na mysli tragédii švédského Laponska po černobylské katastrofě. Byly utraceny tisíce sobů, lovné zvěře Laponců, jen proto, že maso bylo prohlášeno za příliš radioaktivní k požívání. Bylo opodstatněné léčit mírné zamoření tak brutálním způsobem? Ohrozit i tak snadno zranitelnou kulturu a na ní závislý ekosystém? Nebyly důsledky „léčby“ horší než teoreticky možná nádorová onemocnění malého procenta obyvatel?“

Jde jistě o velmi závažné problémy, nad nimiž je potřeba se zamýšlet. Hledět při řešení ekologických problémů jen na jeden druh, byť by to byl člověk, nebo na Gaiu – živoucí planetu?

Naše planeta nebyla hned přizpůsobena pro život, jak jej dnes známe. Teprve rozvoj života na ní si ji formoval k dnešní podobě.

Podstatnou část knihy věnuje Lovelock pohledu geofyziloga na historii Země od vzniku života na ní (asi před tři a půl miliardami let) až do dneška. Prvním obdobím této historie Země je „archean“, kdy jedinými organismy na zemi byly bakterie, kdy v atmosféře převládal metan a kdy kyslík byl jen stopovým prvkem. Následuje střední věk, nazývaný „proterozoikum“, počítající se od objevení kyslíku jako dominantního atmosférického plynu do doby, kdy se buňky začaly organizovat do nového typu životního projevu – mnohobuněčných organismů. Dalším obdobím je „fanerozoikum“. V něm se v moři i na souši objevily organismy tak velké, že bychom je už viděli pouhým okem. Mikroorganismy přitom prospívaly i nadále a byly odpovědny za většinu regulací. Toto období začalo asi před šesti sty miliony let a trvá dodnes.

Lovelock uvádí několik zajímavých skutečností, svědčících o někdy až neuvěřitelných autoregulačních schopnostech Gaiy, umožňujících zachování a rozvoj života na ní.

Jednou z nich je záhada konstantnosti klimatu, jež se udržuje na úrovni, umožňující existenci života na Zemi, i když se tepelné vyzařování Slunce v průběhu věků neustále zvyšuje. (V době, kdy na Zemi vznikal život, bylo o 30% nižší než dnes.)

Druhou je ohromující nepravděpodobnost udržení existence zemské atmosféry ve složení, jež má. Tak např. kyslík a metan se v ní na kterémkoli místě zemského povrchu vyskytují v konstantním poměru, přestože vlivem slunečního světla rychle reagují a vzniká z nich voda a oxid uhličitý.

Další pozoruhodnou skutečností je stabilita koncentrace soli v mořích. Jen málo organismů dovede žít v prostředí obsahujícím více než 6% soli. Je to pouze náhoda, že slanost oceánů tento limit nikdy nepřekročila, i když tam řeky stále přinášejí další? Nebo vede těsně spjatá evoluce života a prostředí k automatické regulaci slanosti?

Zajímavé je, že i rychlost ukládání uhlíku do zemské kůry byla konstantní po celou dobu existence života na Zemi. Mezi archeanem a dnešní dobou je jen malý rozdíl, což je překvapující, uvědomíme-li si rozdíl ve velikosti a aktivitě tehdejších a dnešních společenstev.

Zdá se, že homeostatická schopnost naší planety je velká. To však neznamená, že Lovelockovo vidění Gaiy dává zelenou jakémukoli jejímu znečišťování. K tomu v závěru své knihy říká: „Naprostý opak je pravdou! Gaia v mém vidění není milující matkou, tolerantní ke každému provinění, tak jako není ani choulostivou dámou ohroženou brutálním lidstvem. Je odolná a pevná, stále udržující svět teplým a příjemným pro všechny, kdo dodržují pravidla, ale bezohledně ničí ty, kdo překračují zdravou míru. Jejím bezděčným cílem je planeta vhodná k životu. Jestliže bude lidstvo stát tomuto cíli v cestě, budeme odstraněni asi s takovými pocity lítosti, jaké ve svém mikromozku pociťuje řízená střela letící na cíl.“

Na jiném místě, kde hovoří o skutečných nemocech Gaiy, říká: „Dlouhověkost a silná stránka Gaiy pramení ve volném, neformálním propojení všech ekosystémů a druhů. Skoro třetinu svého života prožila obydlena jen bakteriemi. Následky námi způsobených změn nejsou pro ni ničím ve srovnání s mou nebo vaší zkušeností v případě, že by nám v těle začala bytnět komunita maligních buněk. Gainy nemoci netrvají v měřítku jejího života nijak dlouho. Cokoli, co učiní svět nevhodným pro jeden druh života, vyvolává evoluci jiných druhů, které mohou vytvořit nové a pro ně vhodné prostředí. Jestliže svou činností rozvrátíme dnešní svět, dojde pravděpodobně ke změně režimu a svět se navrátí do stavu pro život příznivějšího. Neznamená to však, že nutně příznivějšího i pro náš druh:“

A zcela na závěr uvádí: „Všechno záleží jen na nás. Pokud budeme vidět svět jako živý organismus, jehož jsme částí – nikoli majiteli, nájemníky či pasažéry – můžeme získat čas a náš druh bude žít po celou dobu, která je mu „vymezena“. Je na nás, aby každý osobně přispěl svým konstruktivním chováním k naplnění cíle.

Teorie Gaia se zrodila z perspektivy pohledu na Zemi z hlubin vesmíru, ze vzdálenosti, která se většiny lidí příliš netýká. Pomáhá nám odvrhnout sentimentální myšlenky o bolesti a smrti a přijmout smrtelnost vlastní osoby i vlastního druhu. Smrt a rozklad jsou jistotou, ale jsou jen zanedbatelnou cenou vedle obrovského daru života, i když časově omezeného.“

Rozhovor redaktora Borise Merhauta s autorem díla „Čtyři druhy spirituality“ reverendem Peterem T. Richardsonem.

B. M.: Mnozí delegáti na pražském Foru 2000 tak jako stoupenci IARF a jiných ekumenických hnutí se pokoušejí světu nabídnout návod, jak zaangažovat veškeré církve a víry pro takovou míru snášenlivosti, která by čelila náboženským konfliktům, ozbrojeným srážkám a genocidě. Jakou strategii navrhujete?

P. T. R.: Zdá se, že existují tři dobře předpověditelné vzorce chování, jimiž musí projít ti, kteří se snaží prohlédnout a bezpečně rozpoznat styčné plochy náboženských věr. Nevyhne se jim žádný poctivý poutník po cestách víry.

B. M.: Všichni lidé dobré vůle se shodují, že začátek je tolerance ostatních věr.

P. T. R.: Význam tohoto prvního stupně doceňují jen ti, pro něž je to pevně zakotvený způsob života a jimž se podařilo přeorientovat své životy na etapu 2 nebo 3. Musíme se naučit přijímat každý z těchto stupňů a žádný neodsuzovat.

P. T. R.: Opravdová tolerance se dosahuje nesmírně těžko. Na naší planetě jsou milióny, snad i miliardy lidí, kteří vystačí jen s vnějšími společenskými zákazy, např. aby neútočili na jinověrce. Považte jen, jak v bývalé Jugoslávii po staletí vedle sebe žili pravoslavní Srbové a muslimové. Byli dobrými sousedy, jako sousedé si vypomáhali při žních, chodili do téže školy a účastnili se společně oslav a tancovaček. A náhle moci chtiví demagogové je rozeštvali, takže křesťané a muslimové se začali navzájem vraždit. Tiskem prolétla zpráva, jak první věcí, kterou Srbové spáchali po dobytí muslimského městečka, bylo buldozerem zničit mešitu!

B. M.: A přitom je jejich duchovní tak jako nás učili zásadě „žít a nechávat žít“.

P. T. R.: Za tímto postojem se bohužel často skrývá buď lhostejnost nebo ozbrojené příměří. Berme v úvahu, že opravdoví věřící žijí v jiné dimenzi, než je profánní společnost, opravdoví věřící žijí v posvátném kosmu. Jejich Bůh či bohové, názor na člověka a na náš vztah k posvátnému kosmu do sebe přesně zapadají. Tak tomu je, bylo a vždy bude. Když se náhle v sousedství objeví zcela jiný a nenarušený posvátný kosmos, vyznavač je vystaven jinakosti, která se nevejde do jeho posvátného kosmu. Hlodají v něm pochyby: mohou snad existovat dva paralelní vesmíry? Jestliže jste pevně zakotveni ve vlastním posvátném kosmu, nepotřebujete mít či vyjadřovat názory (na jinakost). V tom okamžiku, kdy váš kosmos se stává jedním z možných, částečně vystupujete ze své tradice. K holokaustům, masakrům dochází v okamžiku, kdy tradice se pokoušejí „očistit“ svůj posvátný kosmos, a vrátit se do doby, kdy existoval jeden celistvý vesmír. Fundamentalisté se děsí, že se jim vesmír rozpadl na kusy a křečovitě se pokoušejí ho zase dát dohromady.

P. T. R.: Chcete-li vyhnat či zabít svého souseda jinověrce, popřete jeho lidství. A proto prvořadým úkolem tolerance je uznat lidskost toho druhého. Jedinec usilující o snášenlivost musí věnovat pozornost náboženským praktikám svých sousedů jakožto příslušníků rozvětvené rodiny lidstva. Musejí si všímat, jak tito jinověrci jednají, jak se navzájem utěšují při smrti či ztrátách, jak se povzbuzují v dobách slabosti a krizí, jak tehdy v jejich povaze se roznítí teplo či božská jiskra. Avšak mnozí věřící ctí především svou vnější náboženskou autoritu a od ní očekávají, zda dostanou svolení být tolerantní.

P. T. R.: Má-li se překonat stadium dvou monologů, vnější chování se musí přeměnit v niterné obohacování. Věřící se vydává k sdílení neznámých náboženských obřadů. Humanista/racionalista se odhodlá vstoupit do ovzduší zpěvu hymnů, takže se dokonce přitom kývá. Křesťan se účastní pesachu, židovského svátku jara či nekvašených chlebů a hluboce prožívá, když kantor pěje o vysvobození z egyptského otroctví. Naopak žid pomáhá svým sousedům strojit vánoční stromek a rozjímá o pohanském významu mít doma zelený strom (života). Jinověrec se účastní hinduistické púdže, oblékání boha (např. Kršny) a jeho zdobení květy a přinášení potravy jako oběti.

Při dialogu věřící se nevzdávají své vlastní víry. Dosáhli totiž v nitru dostatečné hlubiny bezpečnosti. A tak jsou schopni bez úhony vstřebávat prvky jiných věr. Tehdy se dialog mění ve vztah, v němž dva jinověrci jsou uschopnění sdílet vnitřní zážitky a získat tím poznání vnitřních zkušeností svého bližního. DIALOG je tudíž zcela jiná úroveň uvědomování si než pouhá snášenlivost.

B. M.: Náš profesor religionistiky, profesor Otakar Pertold, se vychloubal, že je ateista a spokojoval se se srovnáváním náboženských obyčejů a praktik a vyžadoval, abychom si pamatovali jména zakladatelů a významných postav jednotlivých náboženství. Nebývá v silách profesorů religionistiky dospět k transcendentální jednotě všech náboženství, avšak váš dialog k tomu směřuje, že ano?

P. T. R.: Hlavy církví a mnozí kněží se ani nepokoušejí poukázat na to, že jiní zakladatelé náboženství hlásají v podstatě totéž, co zakladatel jejich víry. Můžeme to nazvat náboženským imperialismem, ne dialogem. A rovněž to přesahuje diletantský eklekticismus, kdy nějaký rádoby novátor nabízí namíchaný koktejl cizorodých prvků. Místo chleba, který sytí, nabízí pikantní salát, po němž se rozbolí břicho. Tak si počínají všichni lžiproroci, kteří nemohou dát svým věřícím koherentní vedení a vizi, podle níž nutno žít.

B. M.: Nedávno takový malý diktátor si v Unitárii přivlastnil větší pravomoci než má římský papež. Raději však mluvme o třetím stadiu – občanství světa. Berte však, Petře na vědomí, že za komunismu „kosmopolita“ byla nadávka či nálepka pro odpůrce režimu.

P. T. R.: Třetí stupeň duchovního růstu či zrání lze charakterizovat jako globální či kosmické vědomí. Verbálně se to obtížně definuje. Jeho nositel si v určitém okamžiku uvědomí, že už se pro něj dobře nehodí nálepka určitého vyznání. Už se nezdá tak důležité úzkostlivě dbát na čistotu vlastních pramenů víry. O to se starají fundamentalističtí tradicionalisté. A dokonce už není tak důležité ostře definovat svou vlastní duchovní totožnost odděleně od všech ostatních. (Všechny jevy jsou navzájem propojené, což marxisté vyjadřovali nezažitým heslem „vše souvisí se vším“.) Poznáme každého, kdo překročil práh a stal se světoobčanem – oním opovrhovaným kosmopolitou: ví, že ví, hovoří svobodně, velebí svatost každého odstínu, je rozjasněný, moudrý a hluboký. Když se jeden aspekt lidské náboženské kultivovanosti stává součástí vlastní životní orientace, je to samozřejmě přefiltrováno specifickou životní zkušeností. Pominula priorita udržovat čistotu mysli, žije se spíše v souladu se zkouškami ohně vlastního rozvoje a vyjadřují se spontánně přicházející výsledky s přirozenou integritou. Ocitne-li se takováto osobnost v čele náboženské pospolitosti, nabádá ostatní k toleranci, zahájení popsaného dialogu či směřování k metě nejvyšší, kosmickému vědomí. Nedoporučuji nikomu, aby se odvážil do této oblasti, pokud mu nade vše nejde o pokoj a mír, poklidné štěstí a svítící blaho. Jinak se vystavuje pochybám, potížím s komunikací či potřebou přeorientovat svůj smysl poslání. A kromě toho začíná ztrácet onu identitu, která mu umožnila prohlédnout totožnost, kterou ostatní nutně potřebují jako ukotvení, aby se mohli sami vydat za vlastními dobrodružstvími ducha.

B. M.: Jak lze podniknout onu pouť o třech etapách k styčným plochám všech náboženství?

P. T. R.: V mnoha metropolitních oblastech planety Země lze organizovat kroužky ze 7 až 14 osob různých věr a denominací. Lze na ně pohlížet jako na dílny pro mír mezi světovými náboženstvími a k šíření dobré vůle mezi občany světa.

Není to nic nového. Během kongresů jedné z nejstarších mezináboženských organizací IARF – Mezinárodní asociace pro náboženskou svobodu, se takovéto kroužky přátelství setkávají denně. Členové si navzájem pozorně naslouchají, aby získávali hlubší pochopení vzájemné duchovní praxe ne k pouhé konverzaci, ale aby se cíleně dověděli o rodinách a společenském kontextu každého z účastníků. Ti zůstávají v kontaktu tři roky mezi kongresy IARF prostřednictvím internetu či faxů. Propojená síť těchto přátel obaluje celou zeměkouli.

Lokálně svolávané skupinky mívají k výcviku moderátora či animátora. Scházejí se pravidelně, svá setkání začínají a končí prostým rituálem, věnují čas soucítícímu sdílení a probírají témata a zvolená praktika, jdoucí až k jádru věci, tak jak je účastníci jeden po druhém navrhují. Každá skupina si stanoví vlastní normy; její členové se dohodnou, co se od nich vyžaduje, na dohodnutých závazcích a povinnostech. Rozvíjí se zvláštní citlivost nejen pro sdílení idejí, ale i na bohatém rejstříku svátků a rituálů, tradičních pokrmů, krojů, písní, obyčejů během celého kalendářního roku. Po skupinách se nevyžaduje žádný společný jmenovatel, ale vždy musí převládat prožitková stránka a intelektuální rozmanitost.

B. M.: Jak se do skupin promítají vaše tři stadia náboženské pouti?

P. T. R.: Každé jednotlivé stadium se musí podporovat vhodným způsobem. Pro toleranci je zcela zásadní, aby jedna náboženská denominace se nepokoušela prosadit své normy na úkor pluralismu, který musí být stůj co stůj respektován. Je třeba zdůraznit, že etapa tolerance přežívá poměrně dlouho, i když někteří z účastníků přešli do stadia druhého, tj. dialogu. Stupeň jedna je základnou i východiskem, na něž se lze vrátit. Poznatky, které se tam získají, jsou přenášeny do etapy 2. Samozřejmě že mezi studiem 1 a 2 jsou přechodné stupně s nárůstem zisku. Dialog vyžaduje, abyste byli schopni podržet vlastní totožnost na jedné straně svého bytí zatímco dospíváte k oceňování jiného či jiné tradice jejím vtělením i do vlastního vnitřního života. Vnitřní kvalitou tohoto účastenství se velmi obohacuje život celé skupiny. Velmi napomáhá má-li vůdce vhled do celé matrice vlivů, když jiná osoba přináší svůj příspěvek do konverzace skupiny. Účastníci ze stadia 3 si musejí dávat dobrý pozor, aby jejich výroky nebyly interpretovány chybně. Je pravděpodobné že ostatní, zvláště ti ze stadia 1, nebudou schopni chápat vnitřní orientaci stadia 3 a mohou si špatně vyložit vnější zadání.

P. T. R.: Globální orientace vůdce mezináboženské skupiny velmi pomáhá, ale mohou být i další kontexty, které mohou podpořit a prohloubit i tuto samotnou orientaci. Rozvíjet mezináboženské vztahy vyžaduje nesmírnou trpělivost. Přechody mezi jednotlivými etapami si nelze vynucovat a nutno se smířit s tím, že nejen ve veřejnosti, ale dokonce i uvnitř skupiny mohou nacházet jen slabou odezvu. Každý jedinec ve skupině se musí povzbuzovat, aby konal své dílo ochotně a byl věrný naznačené perspektivě.

P. T. R.: Poznání čtyř spiritualit má klíčovou roli v prohlubování jak zkušenosti, tak programu mezináboženského vztahu. Vezměte namátkou jakýkoliv kroužek kdekoliv na světě a pravděpodobně v něm najdete osoby, které jsou ztělesněním oněch čtyř spiritualit v jakékoliv náboženské tradici. Jejich praktické poznání jim umožní vzít na vědomí, že uvnitř jejich vlastní náboženské tradice, i u všech ostatních, tyto čtyři orientace existují a že tomu nemůže být jinak. Každý začne ty vzorce chování rozeznávat ve vlastní tradici a potom najde analogie ve všech ostatních. Během tohoto procesu s radostným překvapením nacházejí tytéž postoje a orientace u příslušníků kroužků přátel v jiné zemi či na jiném světadílu. Toto poznání zpětnovazebně jim dá mocný a osobní základ k rozvoji umění oceňovat rozmanitost, zakotvenou v poznání dynamiky osobnosti.

P. T. R.: Ano, především přesun ze stadia tolerance do stadia dialogů bývá podstatně usnadněn a rovněž se líp chápe proces osobního vývoje. Tryskají rozlišovací schopnosti prohlubování komplexnosti, protože člověk získává schopnost rozeznávat a vhodně soustředit energie, které prostupují naše těla. To však dohromady přináší mocný náboj, jak zkušenostně oceňovat zbývající tři spirituality, které nám nejsou vrozeny.

B. M.: Vzpomínám si na teorie rozvoje dospělé osobnosti Roberta Kegana, který dokonce navrhuje pět různých úrovní. Čerpal jste z ní?

P. T. R.: Ano, jeho „třetí řád“, který můžeme charakterizovat jako tradicionalistický, zaznamenává schopnost dospělého překonat sobecký zájem a začlenit do svého bytí i ohledy na potřeby bližních. Mohou to být spoluhráči týmu, udržující své vlastní touhy a cíle na uzdě, avšak kteří nejsou schopni řešit konfliktní situace, když dva či více argumentů mají stejnou váhu. V tom případě musejí rozhodnutí ponechat na vnější autoritě a tím se jejich sebehodnocení stává závislým na skupině i na oné autoritě.

B. M.: Zdá se, že skalní tradicionalista nemá mnoho šancí překonat své hranice.

P. T. R.: Jen malá menšina tradicionalistů je schopna postoupit ke Keganově čtvrté čili modernistické orientaci. V Keganově pátém řádu vědomí, v němž se zabydlela jen hrstka, kterou lze charakterizovat jako postmodernisty, je schopna mít v sobě mnohé orientace, což jim umožňuje podle vlastní úvahy aktivovat právě tu, která pro danou situaci či okamžik je nejvhodnější pro celistvé žití.

P. T. R.: Ano, ale pozor! Žádné vyšší stadium nezabezpečuje větší štěstí či pocit blaha než to předešlé! Proto by bylo vadné tvrdit, že jedno je „lepší“ než druhé. Dlužno však poznamenat, že přežití lidské společnosti vyžaduje, aby někteří průkopníci dosáhli světoobčanství a celostního (holistického) vědomí, aby přinášeli důvěru, bezpečí, perspektivu či vedení pro všechny. Bude-li naše společnost ochotna podrobit se takovémuto způsobu řízení, může být výzvou a úkolem projektů, jakým jsou např. kroužky přátel globálního světa.

I když karma jako zákon mentální energie, zákon odrazu se týká každého, zdaleka ne každý zná její působení. Je velký rozdíl mezi termíny karma, osud a kismet. Osud a kismet předpokládá, že všechny živé bytosti jsou totálně ovládány absolutní, mravně však nedokonalou silou, která podle svých rozmarů zapříčiňuje, že některé bytosti jsou podrobeny utrpení, chudobě, invaliditě, jsou ošklivé a nebezpečné, a jiné naopak jsou zdravé, bohaté, žijí ve zdraví a blahobytu, dožívají se vysokého věku a mají lehkou a přirozenou smrt.

Karma je neosobní síla a aktivita, u které nemůžeme dohlédnout její začátek a konec, a která se neomezuje na jediný život, ale přetrvává po rozpadu hmotného těla a v stanoveném čase se inkarnuje – vtěluje do mentálně vhodně laděné matky, a to pravděpodobně až po dokončení mozkomíšního systému plodu. Tomuto emigračnímu procesu kauzálního těla (kóša 5) do vhodného a karmicky připraveného prostředí matky říkáme inkarnace.

Karma se týká každého. Děláme, produkujeme jí mnoho každý den, když jsme v bdělém stavu. Např. již při snídani přepadne nás zármutek nebo sklíčenost – tak to již je špatná karma. Máme soucit s nemocným, navštívíme ho a pomůžeme mu – tak to je naopak dobrá karma. Nadáváme, že autobus pozdě přijel a že přijdeme pozdě do práce – opět špatná karma. Když přijdeme do práce, jsme netrpěliví s podřízeným, nebo se dokonce rozzlobíme a vynadáme mu – pak si vytváříme již velmi špatnou karmu. Nebo naopak jsme v téže situaci věcní a laskaví – pak tvoříme výbornou karmu. Při zpáteční cestě autobusem nám někdo šlápne na palec, opět se zlobíme a opět produkujeme špatnou karmu. Ale opět se vrací bdělá pozornost a uvědomování – a to je dobrá karma. Doma učíme děti, vykládáme jim pěkné pohádky, kde zlo je trestané a dobro vítězí, tak je to opět dobrá karma. Večer máte mít přednášku, ale někam jste založili dávno pečlivě připravený text a to vás zlobí – a opět si tvoříte špatnou karmu. Snažíte se uklidnit a v tom klidu dokážete pomocí intuice alespoň načrtnout kostru přednášky – tak to je dobrá karma, přednášíte soustředěně a máte dobrý styk s posluchači, dobrou odezvu, takže někteří zažívají malé satori – pak je to výborná karma, vrátíte se domů pozdě večer unavení a vyčerpaní, protože vás ještě po přednášce zdrželi posluchači, po návratu máte chuť k jídlu a před spaním se dobře navečeříte – pak je to opět špatná karma. Ale nežli vklouznete do postele, podíváte se na sošku Buddhy, nebo bohyně Táry, rozsvítíte svíčku, sednete si do ásany a cvičíte anapana sáti (sledování dechu) – pak je to opět výborná karma a nakonec ještě než usnete, provedete krátkou meditaci na lásku a soucit – a to je další dobrá karma.

Všechna tato rozhodnutí, volby a přání v mysli vytvářela karmu. Horší je, jestliže tvoříme karmu na úrovni řeči. A ještě horší je tomu, když nás to dožene k nerozvážnému činu. Dobrá a špatná karma je rozlišena u kořene činnosti. S jakou motivací přistupujeme k pomoci nemocnému. A nebo s jakou vychytralostí přistupuje k nám těžce postižený pacient a i v těžké situaci nasazuje si jednu masku za druhou.

Přišli jsme navštívit tetičku jen proto, že máme dobré informace od lékaře, z nichž vysvítá, že už dlouho nebude žít a chceme co nejvíce dědit, nebo jsme za ní zašli proto, abychom ji v nemoci duchovně posílili a umožnili uzdravovací proces?

Někdy je karma motivovaná chamtivostí – např. při přejídání, pití, sbírání nedůležitých informací. Jindy averzí – např. když nám někdo stoupne na palec. Nebo iluzemi, když nepěstujeme bdělou pozornost a oddáváme se dennímu snění. Když jednou byla takto karma vytvořena, některý den přinese plody. Plodem špatné karmy není nikdy radost. Vždy se dostaví jako bolest, úzkost nebo frustrace, anebo též jako snížení dobrých příležitostí. Nepřeješ si toho? Pak nevytvářej špatnou karmu! Tím si rovněž tvoříme základy pro naši příští reinkarnaci. Není třeba si je zhoršovat! Každý chce být šťasten – lidé i zvířata! Je mnoho lidí, kteří dovedou udělat i zvířata šťastnými. Zvířata v nich vidí božstvo a milují je vyzařují zdravou auru a snímají při laskání s pánem jeho špatnou auru. To vše je dobrá karma. Nebo se zastaneme cizího plačícího dítěte, pomůžeme mu najít maminku, která se mu ztratila – to je výborná karma.

Nebo máme špatnou náladu a udeříme vlastní dítě, nebo proneseme, zejména jak to říkají dnes některé zoufalé matky nevědomou, ale citově silně podbarvenou kletbu – pak to je velmi špatná karma. Samozřejmě, když dítě trucuje a trápí rodiče, pak je to také velmi špatná karma! Všechno vzniká z podmínek. Ten, kdo činí živé bytosti, zejména bezbranné děti a zvířata šťastnými, plodí zároveň dobrou karmu! Jestliže naše činnost není zakořeněná v chamtivosti, pramení z velkodušnosti a soucitu, v schopnosti odříkání nebo v milující laskavosti nebo dokonce v absenci iluzí, při moudrosti a porozumění – pak je to dobrá karma. Jistou cestou k získání štěstí je každodenní produkce dobré karmy. Pouze lidé konající dobrou karmu mohou být úspěšní v bdělé pozornosti a meditaci, a dosáhnout moudrosti a osvobození. Jestliže tvoříme převážně dobrou karmu, pak automaticky si připravujeme dobrou příští inkarnaci, a nebo dokonce můžeme skoncovat definitivně se samsárem – tím dosáhneme při umírání nibbany.

A jak je to s těmi, kteří nic nevědí o karmě, nebo v ni nevěří a nevěří v její plody? I oni ji neustále tvoří, ať v ní věří či nikoliv! Praxe a provádění, tvoření karmy je rozhodující a nikoliv víra v karamanový zákon! Konej dobro, dostaneš dobro, konej zlo, dostane se ti zla!

Tak jsem to slyšel. Při příležitosti, kdy Osvícený prodléval v zemi Koliyanů, v koliyanském městě nazývaném Halidavasana, Punna syn Koliyanů, nahý asketa napodobující život volka a rovněž Seniya nahý asketa napodobující psa, pozdravili uctivě Osvíceného a když dokončili zdvořilostní a přátelské přivítání, posadil se nahý asketa napodobující psa, po způsobu psa, po jedné straně Osvíceného. A tu Punna, asketa napodobující volka pravil: „Ctihodný pane, tento nahý asketa napodobující psa, dělá to co slyšel, že je prospěšné, jí svoji potravu, když je mu předhozena na zem. Tato psí imitace byla od něho cvičena po dlouhou dobu. Jaké bude jeho další určení? Jaký bude jeho další běh?“ Osvícený však jej přerušil: „Dosti Punno, netaž se mě více.“ Ale Punna opakoval svoji žádost po druhé a potřetí a teprve potom odpověděl Osvícený v tom smyslu, že asketa, když si osvojil zvyky psa, psí povinnosti a psí mysl, tak jeho příští inkarnace bude opět jako psa, ale jestliže nekonal psí povinnosti, tak v pekle. Pak se obdobný rozhovor odvíjel se Seniyou, týkající se askety napodobujícího volka. I zde Buddha odpověděl až po několikanásobném opakování žádosti. Odpověď zněla – jestliže asketa dokonale plnil povinnosti volka, tak se inkarnuje opět ve zvířecí formě, a jestliže je neplnil, tak se dostane do sféry pekla. Pak Osvícený vysvětlil oběma asketům karmickou zákonitost.

„Jsou čtyři druhy karmy. Temná karma s temným uzráním, zářivá karma se zářivým uzráním. Temná a jasná karma s temným a jasným uzráním a je karma, která není ani temná ani jasná s uzráním ani temným ani jasným. Sutta pak pokračuje a končí tím, že se oba asketi stali členy sanghy.

Rozeznáváme karmu individuální a kolektivní. To jsme si všichni dobře uvědomili v roce 1939, kdy nás Němci okupovali. Mladí Němci museli na frontu, mladí Češi zase nemohli studovat na vysokých školách a museli poslouchat rozkazy nadřazené rasy. Ještě lépe se nám to promítalo na karmě Izraelského národa, a promítá se to až dosud. Izraelští proroci vždy nabádali svůj národ, aby humanisticky používal svou starou kulturu ku prospěchu všech národů, aby si tak tvořil dobrou karmu.

Farizeové a Saduceové neuznávali karmanový zákon, ale mystická sekta Esejských, ze které vzniklo křesťanství, kabalisté a novodobí Chassidé uznávali podmíněnost všech věcí a karmanový zákon. Křesťané ještě plné tři století po smrti Mistra z Nazaretu, po dobu kdy se jakž takž držely jeho mystické nauky, uznávali gnózi a karmanový zákon, ale k zesvětštění přispěl Konstantin Velký. Ten si vzal za manželku prostitutku Theodoriku (tím ukázal svoji spjatost s vulgárním lidem). Přijetím křesťanství udělal z duchovně odbojné sekty, žijící uvnitř Cařihradu v podzemí, legální náboženství, z přívrženců udělal rovnoprávné občany, ale také dobré vojáky, ochotné prolévat krev za cíle svého novopečeného křesťanského vladaře. Tímto diplomatickým tahem se kolektivní karma Byzancie pouze oddálila, neboť karmanový zákon se nedá obejít žádným diplomatickým tahem. Jen duševně méněcenní lidé s komplexy méněcennosti, jako byli zakládající vládcové třetí říše, si mysleli, že karmanový zákon se dá překonat magickými praktikami, a proto se jejich karma a karma jejich pomahačů tak rychle projevila.

Za každou hodinu naší současnosti je lidmi zničeno 18 milionů m² lesa a podle ekologů toto nesnesitelné, pro člověka nebezpečné ničení lesů skončí jakž takž až v roce 2020. To již budu jistě existovat jako jiná inkarnace, ale snad budu mít možnost si poslechnout ze záznamu svoji promluvu z března 1985. To je možné. A proč se v roce 2020 přibrzdí ničení lesů? No proto, že již prakticky žádný les nebude. To je však kolektivní karma celé naší planety! Opakuji, každou vteřinu se na naší zemi zničí tolik lesa, jakou má plochu normální fotbalové hřiště! Ale uvědomme si, že každou hodinu se narodí tolik lidí, jako má asi Prostějov. Když odpočítáme od nově narozených úmrtnost, tak nám každou vteřinu ještě zbudou tři živí jako přírůstek! To je rovněž kolektivní karma celého světa. Proto by OSN mělo doporučovat svým členským státům, aby zastavily nekontrolované přelidnění svých zemí, a tak udržovaly materiální růst výroby a spotřeby na rozumné úrovní. I dítě, které zvládlo početní úkoly devítiletky, vidí jasně, že nekontrolovaný růst, v omezeném prostoru musí i bez válek vést ku katastrofě. Koloběh v přírodě pracuje jako živý organismus, který přijímá potravu a vyvrhává odpadové produkty, které pak jsou odváděny a zakopávány do země, aby se nedostaly znovu do koloběhu živého organismu. My lidé jsme poznali tento systém a vytvořili tak model stroje. Těžíme uhlí a naftu, tj. vyvrhnuté již jednou substance transformujeme znovu na denní světlo a proto jsou odpadové produkty aut a elektráren čistý jed. Je tomu stejně, jako bychom živou bytost chtěli krmit jejími vlastními výkaly. Tak by zemřela. Proto bude náš životní systém, systém v kterém musíme existovat, stále více odsuzován k většímu utrpení, neboť tento systém krmíme doslova jedy. Nekontrolovatelný přírůstek obyvatelstva na této zemi vyvolává opět špatnou karmu celé naší planety. Padesát milionů lidí umírá ročně hladem kvůli tomu, že se lidé v některých státech množí jako kvasnice. Před druhou světovou válkou nás bylo na této zemi cca 2 miliardy, dnes je nás 6 miliard, i když každý rok umírá tolik lidí, kolik jich zahynulo za celou druhou světovou válku. Současná vlna hladu v Africe i jinde je příkladem toho jak prudký vzestup obyvatelstva může narušit a zničit celé ekologické systémy. Prudký vzestup obyvatelstva přispěl ke zničení celých lesních ploch a k poklesu dešťových srážek. Projevilo se to na příkladu Afriky, že čím více je lidí, tím méně je dešťových srážek.

Celý pohyb zatemnělého a neprobuzeného, spánku podobnému stavu, samsary, je neustálým tvořením karmy podle schématu dvanáctistupňového řetězu podmíněného vznikání: 1. nevědomost, 2. sankhary, 3. uvědomování, 4. nama-rupa, 5. šestero smyslová oblast, 6. dotyk, 7. pociťování, 8. žízeň, 9. ulpívání, 10. vznikání, 11. zrození, 12. stárnutí a umírání. Hybnou motivací tohoto pohybu je chamtivost (žádostivost), averse (nenávist) a iluze (zatemnění), jakož i podstaty aniča (nestálost), dukkha (strastiplnost) a anata (neosobnost) všeho zde i ve vesmíru.

Seznámení se čtyřmi vznešenými pravdami a osmidílnou vznešenou stezkou nám umožní stále více a systematičtěji tvořit zdravou osvobozující karmu. Tato podle Buddhy tvoří opět řetěz podmíněného osvobozování podle základního buddhistického axiomu, že na tomto světě není nic, co by nemohlo být zanecháno.

I při tvoření zdravé karmy vycházíme z univerzálnosti utrpení. S tímto poznáním můžeme si uvědomit důležitost mravnosti (šíla) – tj. pravé řeči, pravého konání a pravého způsobu obživy. Na druhém stupni tohoto řetězu získáváme důvěru k učiteli i textům dhammy a to nás postupně vede k osvobozování od výčitek nad svým dřívějším životem. Soustavným sledováním Stezky, tj. pěstováním bdělé pozornosti (sati), dodržováním mravnosti (šíla) a meditací, ale také studiem dhammy se dostaneme na třetí stupeň, kterým je vnitřní jasnost a radost (pamoja). A tak systematickým cvičením osmidílné stezky se vypracováváme k dalším stupňům. Na čtvrtém stupni je to duchovní štěstí a nadšení (piti). Pátý stupeň představuje uklidnění tělesných smyslů (pasadhi). Šestý přináší vnitřní blaženost. Sedmý na světě nezávislou jednotu mysli (samadhi). Osmý stupeň nezatemnělou pravdivou znalost a vidění. Na devátém stupni nachází žák převahu nad světem (rozčarování – nibbida). Na desátém jasná neomylnost (viraga). Na jedenáctém vykoupení, osvobození (vimuti). A na dvanáctém přichází znalost o vyvanutí. Pálijské slovo kamma nebo sanskrtské slovo karma znamená činnost, ale jeho význam je zdravé nebo nezdravé volní rozhodnutí (kusala nebo akusala cetana) a jejích složek, mentálních faktorů zapříčiňujících znovuzrozování a utvářejících osud bytostí. Karmické volní projevy se projevují jako zdravá nebo nezdravá činnost těla (kaya kamma), řeči (vaci kamma) a mysli (mano kamma). Buddhistický termín karma neznamená v žádném případě výsledek činnosti a rovněž ne osud člověka a nebo celého národa.

Chtění, žádost, jako volní projev (cetana), ó mnichové, je to co nazývám činností, poněvadž chtěním uvádíme v činnost tělo, řeč i mysl. Je karma (činnost), ó mnichové, která uzrává v pekle,…karma, která uzrává v říši zvířat,…karma uzrávající ve světě lidí a karma uzrávající v nebeské sféře. Je trojí plod karmy – uzrávající během současného života – uzrávající v příštím životě – a uzrávající v příštích životech. Tři podmínky neboli kořeny (mula) nezdravé karmy jsou: chamtivost, žádost; nenávist či averze; iluze (pálijsky lobha; dosa; moha). U zdravé karmy je to nesobeckost (alobha); stav bez nenávisti (adosa) tj. stav meta, laskavosti a dobré vůle; stav bez iluzí (amoha či paňa) tj. stav moudrosti.

Chamtivost (žádost) ó mnichové je podmínkou vzniku karmy, nenávist je podmínkou vzniku karmy a iluze je podmínkou vzniku karmy. Buddha pravil: Zabíjení, kradení, nedovolený pohlavní styk, lhaní, pomlouvání, hrubá řeč, bláznivé žvanění, jestliže je používáno, prováděno a často pěstováno vede k znovuzrození v pekle nebo mezi zvířaty a nebo říši hladových duchů. Ten, kdo zabíjí nebo je krutým, jde do pekla nebo se zrodí jako člověk krátkodobě žijící. Ten, kdo mučí jiné, bude zasažen nemocemi. Zlostný člověk bude vyhlížet ošklivě, závistivý nebude mít vliv, lakomý se zrodí chudý, tvrdošíjný a nepoddajný se zrodí v nízkém prostředí, netečný se zrodí jako člověk bez znalosti. V opačných případech se člověk zrodí v nebi a nebo jako člověk, bude žít dlouho, bude obdařen krásou, bude mít na lidi vliv, vznešený původ a znalost. Vlastníci karmy jsou bytosti – dědici své karmy, karma je klínem, který je rodí, jejich karma je jim přítelem a útočištěm. Ať lidé tvoří jakoukoliv karmu, dobrou nebo špatnou, budou její dědici.

Tři druhy karmy mohou být bez karmických výsledků (vipaka), jestliže okolnosti, aby bylo pokračováno v karmě chybějí, nebo při převaze protipůsobící karmy. Podle funkce rozeznáváme regenerativní neboli produkční karmu tvořící 5 khandas (složek) při znovuzrození a životním pokračování; za druhé – podpůrnou nebo utišující karmu, která nevytváří nové karmické výsledky, ale jsou zachovány již vytvořené výsledky; za třetí – protipůsobící (frustrační) karma působící proti karmickým výsledkům; za čtvrté – destrukční karma ničící vliv slabé karmy a ovlivňující pouze její vlastní výsledky.

S ohledem na prioritu výsledků rozeznáváme: těžkou karmu (garuka kamma), zvykovou karmu (accinaka kamma), smrt předcházející (maranasanna kamma), uskladněnou karmu (katatta kamma).

Těžká karma (garuka) a zvyková (bahula), zdravá i nezdravá karma uzrává dříve nežli lehká a zřídka používaná karma. Smrt předcházející karma, zdravá, nebo nezdravé chtění (žádosti), přítomná bezprostředně před smrtí, která často může být odrazem nějakých dříve vykonávaných činností anebo jejich projevem anebo znamením budoucí existence, vytváří znovuzrozování. V nepřítomnosti všech těchto činností v okamžiku před smrtí, uskladněná karma (katta) vytváří znovuzrození.

Skutečné a v nejvyšším smyslu pravdivé porozumění karmanové doktríny je možné pomocí hlubokého vhledu do neosobnosti (anata) a podmíněnosti všech jevů existence. Všude a ve všech formách existence… takový podržuje mentální a fyzické jevy udržované v chodu připoutaností k příčině a následku. Nevidí žádného činitele za těmito skutky mimo karmanových plodů. A s plným vhledem jasně rozumí, že moudří používají konvenční výrazy ve vztahu ke konání nějaké činnosti, že hovoří o konateli (činiteli), anebo hovoří o příjemci karmických výsledků v době jejich vzniku.

Z vyprávění svého tchána vím jak při každé změně režimu byl nucen coby kantor vyjadřovat loajalitu novému režimu – ať už to bylo za protektorátu, po komunistickém puči v roce 1948 či za normalizace v sedmdesátých letech. Že padesátá léta minulého století byla krutá vím i z vlastních vzpomínek. V sedmdesátých letech jsem už zažíval komunistické prověrky i na vlastní kůži.

O to víc jsem byl překvapen, že se k podobné taktice může někdo uchýlit i dnes a ke všemu na půdě Unitárie. Prověrka je povětšinou inscenací, v níž nedojde ke zjištění (k odhalení) skutečného stavu, ale k poškození (snížení) reputace zkoumajících a ublížení těm, kdo jsou tomuto zkoumání podrobeni. A Unitária by měla přece spočívat na zcela jiných principech. Místo toho se zvedá znovu vlna emocí.

Jde o Jaromíra Pokorného, který byl podroben takovéto prověrce v souvislosti s bývalým superintendentem Unitárie Vladimírem Strejčkem a ing. Otmarem Doležalem. Oba jmenovaní jsou sice už dávno mimo Unitárii, ale jak vidno stále ještě děsí a nahánějí hrůzu. Jak se zdá, ani obec unitářů-univerzalistů v Brně už několik let nefunguje. Ovšem důvodem k této prověrce byl Jaromírův podpis připojený pod prohlášení ze dne 4. 2. 1999 správní rady obce unitářů-univerzalistů v Brně, která se ještě na poslední chvíli hlásí k podpoře Ústavy přijaté na sněmu v Plzni r. 1993. Inkriminovaný dokument byl zaslán na adresu NSČU, kde sice ještě úřadoval V. Strejček, ale nebyl mu k ničemu, protože o pár měsíců později musel Unitárii stejně opustit.

Proč vlastně došlo k rozkolu v Unitárii a kdo a jak se o něj zasloužil, a proč vznikly obce unitářů-univerzalistů ví jen zainteresovaní aktéři. O to tu však teď neběží. V současné době jde o „odstřelení“ Jaromíra Pokorného, neboť pražskému ústředí se jeví jako nepohodlný. Nepohodlný ve funkci místopředsedy brněnské obce. A kvůli tomu se konala zmíněná prověrka, kvůli tomu vážili tři lidé z Prahy cestu do Brna.

Jaromíra znám od roku 1992, kdy jsem měl příležitost s ním spolupracovat na letním táboře v Dobré Vodě u Třebíče, který právě pro brněnskou unitářskou obec pomáhal organizovat. Jaromír Pokorný předtím než odjel služebně na dlouhodobý pobyt do Kazachstánu byl ve funkci předsedy brněnské obce. Nevím nic o tom, že by ji vedl tehdy špatně, nezodpovědně, že by se byl tehdy sebeprosazoval. Zato vím, že má bohaté zkušenosti jak z vedoucích funkcí v zaměstnání i v oddíle bojových umění, tak i coby cvičitel tai-či, že má i velký rozhled v duchovní oblasti. Proto se mi zdá malicherné, když všestranně schopnému člověku je bráněno v uplatnění toho co zná ve funkci místopředsedy, jen na základě toho s kým se přátelí. Nemyslím si, že by jej do funkce navrhnul bývalý místopředseda bratr Bohumil Houser bez skutečně zralé úvahy. Tristním však je to, že na valné hromadě v březnu letošního roku pro něj všichni přítomní zvedli ruku, a stačí pár měsíců, aby o tom už nic nevěděli.

8/2002

Jako obvykle se trošku ohlížíme a plánujeme. Letní měsíce jsou za námi, avšak časný podzim nebo pozdní léto unitáři velmi šťastně zvolili k setkání členů, příznivců a přátel obcí NSČU. Sjeli jsme se do rekreačního střediska Valcha u obce Počátky na Českomoravské Vysočině. Krásné, přívětivé počasí nám přálo po celý týden a lákalo k toulkám Vysočinou.

Výhodná volba místa a dobře zvolený program, který dle svých slov „nevedla“ sestra Libuška z plzeňské obce, vytvořili dobrou tvůrčí atmosféru, v níž si účastníci sami volili náplň unitářských setkání a večerů a zaměření výletů do okolí i dále. Nakonec se za týden od 7. do 14. září v dobré náladě stihlo beze spěchu nebývale mnoho: dvě ranní shromáždění v neděli a v pátek, středeční večer věnovaný obětem teroristického útoku na světové obchodní centrum 11. září loňského roku, dva referáty z konferencí, jichž se zúčastnili unitáři, diskuse do pozdních hodin každý večer, na nichž téměř všichni účastníci se zájmem zůstávali, působivá četba z literatury nám blízké a povzbudivé a společenský večer na ukončení pobytu. Kdo chtěl, cvičil před snídaní a odpoledne jógu, kouzelně vedenou bratrem Jirkou Šulcem z Mostu.

Většina z nás využila krásného počasí a možnosti poznat místa, kde žili a tvořili naši duchovní velikáni básník a mystik Otokar Březina a hudební skladatel Gustav Mahler. Cestou jsme navštívili muzea, zámek Žirovnice, historická centra Telče a Pelhřimova a další pamětihodnosti.

Naše skupina, díky řidičskému umění bratra Luďka Pivoňky se vydala po stopách Otokara Březiny. Vzali jsme Březinovu životní pouť důsledně a od počátku, vlastně od Počátek nedaleko Valchy: krátká procházka alejí a jsme v Počátkách, kde je rodný dům básníka – dnes malé muzeum a u kostela hřbitov, kde jsou pohřbeni v jednom únorovém týdnu zemřelí Březinovy rodiče. Navštívili jsme také Panské Dubenky, rodiště paní Kateřiny – Březinovy matky. Místní občané nám řekli, že kromě hrobu, žádná jiná památka zde není. Zato hájenka sv. Kateřiny nese pamětní desku hlásající, že zde básník pobýval. Podivuhodné místo uprostřed lesů, kde ticho promlouvá a inspiruje. Rušné renesanční náměstí v Telči je pravým opakem zapomenuté hájenky. Proslulostí památkově chráněných barevně opravených fasád láká cizince. Na rohovém žlutém domě najdeme pamětní desku hlásající, že zde básník žil v podnájmu za svého studia. V muzeu na protější straně náměstí visí tablo, na němž je básník jako primus třídy.

Naše pouť vedla jednoho dne také do Pelhřimova a na Křemešník, kde Březina rovněž pobýval. Ten den byl výjimečný – krásný, ale mlhavý, trošku mžilo a poutní místo Křemešník bylo v té mlze přízračně mystické. Oslovovalo poutníka rozechvělého a pozorného. Tak tady se odehrává děj románu F. B. Vaňka „Na krásné samotě“. Buďme tiší, zůstala tu hudba a děj pokračuje v zastaveném čase.

V poslední den ve čtvrtek 12. září jsme na své pouti po stopách básníka navštívili jeho učitelské působiště v Nové Říši. Otevřenému, jakoby prázdnému náměstí vévodí vysoký přísný kostel, na druhé straně na budově městského úřadu visí erb městečka a pamětní deska. Opět ten podivně zastavený čas a v tentokrát horkém dnu tušená přítomnost génia. Pospíchali jsme do Jaroměřic nad Rokytnou, tušili jsme, že muzeum bude otevřené snad jen do 16:00 nebo 17:00 hodin. Byl čtvrtek 12. září, v autě ležela kytice na hrob básníka, vždyť nazítří 13. v pátek bude mít výročí narození (13. září 1868). Nic jsme neplánovali, jen se tak stalo. Přijeli jsme do Jaroměřic pozdě odpoledne, jakoby na nás čekali. Paní průvodkyně už měla normálně odejít, ale „náhodně“ se zdržela déle. S bratrem Luďkem jsme se sešli na prašném chodníku u zamčených dveří muzea a pak se otevřely. Byli jsme u Březiny, v místech, kde tvořil, úplně sami s básníkem. Zapsali jsme se do pamětní knihy. Také hřbitov byl ještě otevřený a bylo letně krásně. K pomníku Tvůrce a jeho sestra bolest jsme položili kytici. Bratr Cibulka z Prahy plakal. Plakal už v muzeu i při jiných zastaveních a byl šťastný. Ano, velká setkání se dějí neplánovaně a v rámci běžného života zdánlivě méně velkého.

To zdánlivě menší co se dělo během týdne na Valše bylo stejným darem jako věci veliké: návštěva renesančního zámku Žirovnice s expozicí věnovanou výrobě knoflíků – věci zdánlivě málo významné, o jejímž významu se přesvědčíme, až když chybí. Knoflíky se vyráběly z perleti, která je materiálem neocenitelně krásným. Z perleti je na zámku také mapa republiky (ta od „Aše až k Jasině“), znak, šperky, vázy, atd. Renesanční interiér nemůže být vkusněji upravený, fresky podivnější.

Okolo Valchy v lesích houby nerostly, ač byla jejich doba, přesto ing. Havránek je našel a uspořádal z nich dokonce výstavku. Všade s námi cestoval a ověřoval si svoje teorie z oblasti bioinformatiky – vědění o životě, informaci a energii. Nebyli jsme turisty, byli jsme poutníky.

Pozdrav vám vykřiknou krajiny v květu, nejhlubší mlčení dají vám lesy,

I bude poznání vaše jako potkání noci a dne, které má za svědky tisíce hvězd

a za křídly vašich odlétlých hodin zvlní se brázdy éterné vůně.

Unitářské myšlenky a život se zakládají na náboženství bez dogmat, bez kostela, bez příkazů a morálního nátlaku. Unitářstvím se rozumí společenství lidí, pro které vlastní, zodpovědné myšlení a jednání je důležité. Společné základní myšlenky od spolučlenů jsou pro jednotlivce vedoucí linií. Unitářské myšlenky žijí také skrze vlastní zodpovědnost, skrze zodpovědnost za spoluobčany a za náš současný svět.

Unitářství není žádné pohodlné náboženství. Ono nikomu nebere vlastní myšlení, ono požaduje a podporuje společné myšlení a spoluodpovědné jednání. Unitáři jsou a vždy zůstávají svobodnými lidmi. Unitáři si nechtějí na nikoho činit nějaký nárok, nebo pro jakékoli cizí cíle ho využívat. Nechtějí provádět misionářství, nýbrž přesvědčovat. My víme, že je mnoho lidí v různých věkových a profesních skupinách, kteří smýšlejí právě tak jako my. Pro ty všechny je naše společenství otevřeno.

Žijeme v takové době, která je plná výzev. My unitáři máme tu výhodu, že nejsme spojeni s různými citáty o víře, které by byly již po celé generace někde trvale zapsány. My si formulujeme naše základní myšlenky sami a orientujeme se přitom na nově vzniklé společné názory. Chceme přihlížet k aktuálnímu vývoji, aniž bychom se dostali do konfliktu mezi svým osobním náboženským názorem a dosaženým vědeckým výzkumem. Pro unitářskou společnost je důležité, že všichni členové mohou sdílet společné názory. Jsou demokraticky organizovaní a mají proto dostatečný prostor pro názorovou mnohostrannost a individuálnost, otevřenost a toleranci.

NOVÉ

pokrok nebo prokletí?

V pátek 14. června se na Kaunicové ulici v občanském klubu uskutečnila přednáška dr. Ladislava Pivce z Prahy. Hned v úvodu je třeba zdůraznit, že se jednalo o velice zajímavou a zasvěcenou přednášku. Škoda že vymezený čas nešlo natáhnout, v šedesáti minutách se toho nedá stihnout tolik. Mnohé další otázky a dotazy po přednášce již nebylo možno zodpovědět.

Už téma - genetika - by mělo přitahovat pozornost jak příznivců, tak odpůrců. O to je smutnější, že v pronajaté místnosti byli jen dva posluchači mimo okruh společenství naší obce. Bohužel i řady unitářů byly značně prořídlé. Za těchto okolností mohla přednáška proběhnout v našich prostorách na Staňkové.

Zarážející je především nezájem ze strany studentů středních i vysokých škol, ale i ze strany ekologických uskupení a aktivit. Akce byla dostatečně publikována v Kamu, obvyklým způsobem vyvěšovaných pozvánek a nad to bylo na plakátovacích plochách firmy Inform vylepeno 100 ks plakátů formátu A3. Chtěl bych věřit, že to bylo způsobeno krásným slunečným počasím dne předznamenávajícího nadcházející víkend, což více lákalo k pobytu v přírodě než v uzavřené místnosti. Ale když to srovnám s akcí klubu makrobiotiky, který si na nedělní dopoledne 2. června (taky bylo vcelku hezky) do naší společenské místnosti pozval k přednášce a konzultacím ing. Průchovou, kam přišlo i bez inzerování tolik lidí, že nedostačovala kapacita třiceti pěti míst - byl jsem nucen vypůjčit 8 židlí, mládež obsadila okenní parapety a ještě mnozí stáli…

Raději se vrátím k přednášce. Ne každý krok v dějinách lidstva se ukázal jako šťastný. Těžko se však můžeme vrátit zpátky na stromy nebo do jeskyní. Člověk prostě nemůže zastavit pokrok, i když existují různé nátlakové skupiny, které se o něco takového snaží. Některé nově formulované myšlenky a vize část lidí děsí už hodně dlouho dopředu.

Samozřejmě že i vědci, zabývající se genetikou, si kladli otázky, jak zabezpečit laboratoře, aby se nestalo během výzkumu něco nepředloženého. Obavy se nakonec ukázaly jako liché a nepodložené. Rozvoj tohoto vědního oboru od doby Johana Gregora Mendla postoupil značně kupředu. Nejen teoreticky. Již delší dobu se v našem každodenním životě můžeme setkávat s výsledky práce tohoto oboru lidské činnosti a dr. Pivec nás provedl jeho historií, současností i výhledy.

Ubezpečil nás, že nemusíme mít strach z geneticky modifikovaných rostlin v potravinovém řetězci. Z přednášky jednoznačně vyplynulo, že bychom neměli tolik podléhat obavám a hysterii. Samozřejmě že každá myšlenka se dá zneužít, ale to je otázka etiky a toho, jak jsou následně různé vynálezy a objevy lidmi využívány, respektive zneužívány. Proto mě zejména zaujala velice silná myšlenka dr. Pivce, že by bylo potřeba, aby zainteresované strany častěji, nebo raději vždy, než spustí nějakou protestní kampaň, zasedly za kulatý stůl a vše řádně a v klidu prodiskutovaly. Hloupost lidská totiž kvete v každém věku a v každé době a z toho pak může plynout zamítání bez rozmyslu čehokoliv. I když jde o dobrou věc. A genetika nabízí těch dobrých, užitečných i potřebných možností zřejmě víc než dost.

(Čtyři spirituality. Psychologie soudobé duchovní volby.) 4. Ed. Palo Alto, Davies-Black Publishing 1996. Pp. 246, 9 fotogr. 16.95

Od mládí se autor zajímal o náboženství a shromáždil od r. 1954 obšírnou sbírku studií o světových náboženstvích. Byly to vesměs paperbacky za 35 až 50 centů. Znalosti na amerického středoškoláka měl nevídané, ale nedovedl se v cizích vírách orientovat. Když r. 1957 pobýval na prázdninách u prastrýce ve státě Maine, pozvali ho přednášet o víře do klubu mládeže. Jako téma si zvolil „Čtyři cesty“, které tehdy nazval Meditace, Intelekt, Vroucí oddanost čili Láska a Skutky.

Vrátit se k tomuto námětu po 38 letech ho přinutilo teprve studium typologie osobnosti Carla G. Junga a Isabel Briggs Meyers. Učinil totiž překvapující objev: BMTI – typový indikátor Briggs Meyersové se dokonale hodil i k diferenciaci čtyř základních spiritualit! Jeho záměr dozrál po cestách do Evropy, Egypta a především do Indie, kam se vydal na kongres IARF – Mezinárodní asociace pro náboženskou svobodu. Richardson index BMTI tak mistrně zvládl, že byl zván na tucty workshopů BMTI o osobním růstu a spiritualitě.

„Každý z nás participuje na budování světa. V našem věku noosféra (termín Teilharda de Chardin), čili kulturní prostředí, které na Zemi obklopuje lidskou pospolitost se začínají slévat do jednoty, jaká tu nebyla od paleolitu.“ Vyjádřil to generální ředitel UNESCO René Maheu: „Imanence univerzálna v každé kulturní i vědecké zkušenosti je to, co dává svůj podstatný charakter duchovní spiritualitě lidstva.“ Autor soudí, že přínosem každého z nás má být to, že nebudeme považovat svou vlastní pouť za důležitější než ty ostatní, nýbrž že se naučíme ctít všechny čtyři spirituality (s. XVI).

Je patrné, že autor je systematik a tak si svou látku pečlivě rozvrhl do tří dílů a devíti kapitol.

Vysvětluje základní Jungovy pojmy jako extrovert a introvert, aby přešel na 4 BMTI páry preferencí: extroverze /introverze, intuice/smyslovost, myšlení/cítění a posuzování/vnímání. Lidstvo je zhruba napůl rozděleno mezi typy myšlení a cítění, avšak 61% mužů dává přednost typu myšlení a 68% žen typu cítění. Z jejich kombinací vzniká 16 druhů osobností.

Osvojí-li si čtenář tyto principy, může pokračovat v Jungovu modelu psychiky člověka, s egem i vyvstávajícími kognitivními funkcemi a nakonec s hypotézami vývoje. Šestistupňové schéma W. H. Granta autor považuje za příliš strojené a preferuje 14 sedmiletých cyklů Terence Duniho, které lze snadno uvést do korelace s BMTI škálou. Doporučuje, aby si každý podle těchto návodů provedl vlastní zhodnocení a pořídil si magnetofonový záznam k pozdějšímu porovnání změn postojů.

Pro duchovní cestu každý jednotlivý poutník potřebuje řádnou výzbroj etickou, zahrnující chování a duševní postoj. Pro průměrného Američana je asi nejpřijatelnějších 13 ctností, které ve vlastním životopise doporučuje Benjamin Franklin: střízlivost, mlčenlivost, pořádkumilovnost, rozhodnost, střídmost, píle, upřímnost, spravedlnost, umírněnost, čistotnost, pokojnost, cudnost a pokora.

K filozofické výstroji patří přesvědčení o smyslu lidského života. Neobejdeme se bez znalosti zákona gravitace, příčiny a následku, obou termodynamických zákonů; užitečné je vědět o vzniku galaxií, o rotaci naší planety Země kolem Slunce, a Měsíce kolem Země. Řád koexistuje s chaosem. Kdyby cílem byla dokonalost, vládla by bezproměnnost, zítřek by byl zcela předvídatelný a život by byl jednotvárný. Proto je naše vděčnost namířena ke změně, rozmanitosti, k neznámému, k dobrodružství, které na nás čeká každý nový den. Život pozůstává z dynamického přizpůsobování se změně, ve vyvažování vnitřních a vnějších sil, v neustálém přetváření našeho uvědomování si a naší soudnosti, a z tvůrčích činů ve světě. Vhodným doplňkem je výrok jungiána Lawrence Jaffeho: „Jsme tu, abychom co nejvíc rozšiřovali lidské vědomí, neboť to má dopad na celý nevědomý kosmos… Individuace je stále pokračující inkarnace Boha za účelem božské přeměny“ (Edinger). Konečně třetí smysl života na Zemi je naše úmluva s životem samým: „Žijeme duchovně propojeni s veškerým životem, musíme k němu být ohleduplní, milovat ho, pečovat o něj. Duše člověka získává rovnováhu jen tou měrou, jak planeta Země udržuje svou ekologickou rovnováhu. Zanedbává se blaho celku; jednotlivci jsou povinni činit své osobní úmluvy a napojovat se na onen celek co nejtěsněji, aby se ztotožnili s mírem. Součástí naší úmluvy se životem je naše povinnost seberealizace, tj. těšit se a používat naší přirozenosti.“

Považujeme-li se za individualizovaný tok života, začnou z mlhy vyvstávat ostřejší obrysy úchvatného plánu ŽIVOTA a kaménky pestrobarevné mozaiky se samy od sebe začnou skládat. „Objevujeme dopad ostatních na naše zrání a náš vliv na ty, kteří nás obklopují. Rozpomínejme se na epické příhody, body obratů, kritické zážitky.“ Začínáme prohlédat, že náš osobní příběh má být pro celek přínosný a že naše individuální pouť je součástí daleko širších příběhů našich klanů, národů, ras, lidstva i veškerého bytí.

Někdy toto uvědomění je plodem rozjímání, jindy přijde jak oslnivý blesk. V každém případě tento plod úsilí či božská milost vyžadují určitý čas, aby byly stráveny, a pravidelně se věnovat meditaci.

Pro kterou z duchovních tradic se rozhodnout? Rodí se v prehistorii v posvátných jeskynních chrámech, ze šamanských tanců k přivolání deště, egyptských pyramid, obrazců Protošivy na pečetích z Mohendžodáru. Západní kultura má dva kořeny – řeckořímský a judaistický. Dále je tu asijská indická tradice, kde v hinduismu se od pradávna diferencuje čtveřice duchovních cest: džňána, bhakti, karma márga a rádža jóga čili cesta psychologicko-fyziologická. Tradice Dalekého východu se diferencuje v etiku konfuciánství a přírodně orientovaný taoismus, obojí pod silným vlivem buddhismu. Přírodní charakter mají všechna domorodá kmenová náboženství Afriky, Polynésie, Austrálie i obyvatel všech tří Amerik. Termín pohanství si autor vyhrazuje pro keltské kulty v Irsku, Británii a Francii.

Cesta Jednoty vyžaduje alespoň trochu vhodný rámec. Může to být vápnem vybílená kobka s bezbarvými tabulkami v okně, zenová zahrada, klidný hájek, holá kaple. Pociťuje se rovnováha a souměrnost. Ze všech duchovních cest je tato nejpodrobněji popsána. Vyskytují se 4 varianty podle převahy těchto komponent:

V Indickém kontextu je to džňána jóga, jejímž cílem je JEDNOTA, ztotožnění Átman-brahma. Ideálním představitelem je Gautama Buddha. Autor však nachází vzory této spirituality i v USA ve „vědci designu“ R. Buckminsterovi Fullerovi, vynálezci geodetického dómu a autorovi „Synergie“.

Duchovní skutečnost může být osobní, dosažitelná a interaktivní, tedy na opačném pólu než spiritualita Jednoty. Přitahuje typy sensuální a citové. Bhaktové jako děti bývají něžní, spolupracující, usměvaví, snažící se zalíbit. Vyhýbají se konfliktům, jsou zranitelní. Vyhledávají zaměstnání, v nichž převažují služby. Záhy se žení či vdávají, mají děti, jsou vzornými rodiči i občany. V náboženských obcích navštěvují nemocné, pilně chodí na křtiny i na pohřby. Jsou-li extroverti, dovedou mluvit a přitom pracovat.

Cesta vroucí oddanosti se u různých typů vyznavačů projevuje osmi způsoby:

„Bůh je láska… Jako řeka vtéká do oceánu, tak naše láska k Bohu vtéká do stavu milost… Na Boha se pohlíží jako na Pána, přítele, otce nebo milence. Žít znamená být Mu věrný, krok za krokem, s vhodnými emočními tóninami, někdy radostně a extaticky, jindy v odměřené každodenní praxi… není tam nic abstraktního či spekulativního.“ (s. 81) Bhaktové často provádějí džapu, opakování jména božího.

Modely této orientace jsou: zakladatel islámu Muhammad a sv. František z Assisi. Prorok Muhammad byl negramotný a korán memoroval tak, jak mu byl zjeven. Dodnes jej děti v islámských zemích nahlas recitují a učí se nazpaměť. Růžence katolíků a pravoslavných jsou analogií buddhistických modlitebních kol a mlýnků.

Karma márga má na Zemi různé formy, její poselství je jasné a jejich základem je vždy tradice. Lze to vyjádřit tak, že vstupujete do svatyně dveřmi, které jste si sami ručně vyřezali. Jste vděční, že modlitba, která uvnitř chrámu zaznívá, je tatáž jako v době vašich prarodičů. Od mládí věřící tohoto směru mají rádi organizace jako jsou cechy řemeslníků a rukodělná práce je pro ně svrchovaně důležitá. Bývají dobrými manažery. Je to cesta nanejvýš praktická, vyžadující stálost a zodpovědnost, aby vedla k produktivnímu životu. Preferují technické školy, při jejichž řešení prokazují neobyčejnou zručnost. Ke knižním vědomostem mají krajní skepsi. Spiritualita cesty práce má 8 projevů, které u každého praktikanta se projevují v jiných proporcích:

3/ Zodpovědnost a smysl pro uvážlivé správcovství osobních, sociálních i přírodních zdrojů.

Duchovní úroveň plnění povinností je úměrná schopnosti být objektivní, bez otročení vlastnímu zájmu: konat bez nároků na plody činů. Mezi ideální vzory karma jogínů patří Mojžíš, Konfucius, George Washington a Mahátmá Gándhí.

Mottem této kapitoly je citát z Rabindranátha Thákura: „Život je neustálé tvoření. Má svou pravdivost, když přerůstá ze sebe do bezmezna, ale i když se zastavuje, hromadí a vrací se zpět k sobě samému. Jestliže však ztratil svůj výhled na to, co ho překračuje, potom musí zemřít.“

Ze všech čtyř spiritualit Cesta souladu je nejpřizpůsobilejší. Jejími charakteristickými znaky jsou otevřené symboly, pružnost, vřelost a laskavost vůči bližnímu, jakož i celá zásobárna vybraných zdrojů. Ústředním bodem bohoslužby a růstu je vyhledávání stimulujících podnětů z rozmanitých, ba často přímo soupeřících ideálů; za všemi vnějšími boji či rozdíly je „hlubina bezpečnosti“, skrytá harmonie či mystická skutečnost. nekonečný, všeobsáhlý ŽIVOT, z něhož tryskají nespočetné individualizované toky a pramínky, je třeba oslavovat a velebit všemi způsoby, jakých je člověk schopen, především poezií a hudbou. Neustále vyvstávají nové příležitosti, pro něž se nehodí dávno vyčpělé fráze, ale vyžadují nové kombinace slov s novou náplní. „Vaše mysl se vznáší a pociťuje až závrať z tolika možností k dobru, a vaše srdce oceňuje tu pluralitu odezev, kterou vy sami i ostatní projevují k vynořujícím se ideálům.“ (s. 143)

K cestě harmonie tíhnou jedinci intuitivního typu s rozvinutým cítěním. V dětství si obrazotvorností vytvářeli vlastní svět, zabydlený skřítky a vílami. Jsou idealističtí, nadšení, bujaří a hledí se dospělým zavděčit. Snadno bývají zdrceni nesouhlasem či jen lhostejností. Jsou vřelí a sympatičtí, jsou dobrými komunikátory a stmelují týmy. I když intuitivních prociťovačů je v populaci jen 12%, patřila k nim většina kanonizovaných svatých a 44% duchovních a farářů.

Domorodí poutníci k harmonii jsou přenašeči tradice z jednoho odvětví kultury do druhého. Najdeme je v hlubině ekologických směrů a nepřírodních filozofií, v některých amerických formách hinduismu i ve skupinách obnovujících spiritualitu amerických indiánů. Jakkoliv jejich činnost na poli vzájemného poznávání a oceňování kultur, jak propaguje UNESCO, je nesmírně záslužná, pro ty denominace a misijně zaměřené tradicionalisty, považující se za strážce integrity a čistoty svých věr jsou něčím krajně nežádoucím a jejich činnosti se zoufale brání. Je pro ně slabou útěchou, že lidé harmonizující orientace považují sv. Františka z Assisi za nejvýznamnějšího „ekologického světce“.

Poutníci k harmonii jen velmi vzácně tvrdí, že jejich cesta je ta nejlepší. Praktikují-li rádža jógu, mají sklon absorbovat veškeré jógové směry do své praxe jako tzv. integrální jógu. Neuvažují hierarchicky a intuitivní vhled jim umožňuje slučovat protiklady do celku. Ze všech náboženských směrů jsou to oni, kteří oprávněně jsou v jejich čele s korouhví tolerance. Řídí se Bhagavadgítou: „Někteří spatřují Sebe Sama svým já ve vlastním já pomocí rozjímání, druzí sebekázní rozmyslu a jiní ukázněnými činy. Jiní však, kdo toto neznají, uctívají (svrchovaného Pána) jen na základě toho, co slyšeli od druhých. I oni překonají smrt, oddáni svatému zjevení, které uslyšeli.“ (XIII, 24 – 25)

Tato kapitola vychází z osobní zkušenosti autora, že ochutnání plodu zvolené spirituality umožňuje hlubší pochopení všech ostatních. K jejich pochopení slouží kruhovitý diagram, zvaný mandala. Mandala je neocenitelnou pomůckou k rozjímání, ale nelze na ni pohlížet staticky. Jungova topografie vesmíru není v rovnováze, mezi operujícími silami a influencemi jsou výkyvy a proto se kolo otáčí.

Užitečná je zmínka o levém a pravém mozku či lépe pravé a levé hemisféře. Západní civilizace stojí na levém mozku, který je dominantní pro jazyk, vědu, podnikání, politiku, válčení a analýzu. Pravý, tichý mozek je dominantní pro prostorové vztahy, umění, poezii, synergii a syntézu.

Konečně se vynořuje tzv. kosmické vědomí či kosmický náhled. „Rodíme se z nepřetržitého sledu matek, sahajícího zpět k pramáti, Matce Zemi. Vzduch, který vdechujeme a slunce, které nás zahřívá je v určitém smyslu otcem. V noci nás Měsíc uklidňuje svým růstem a ubýváním. Hvězdy noční oblohy nám připomínají široký kosmický kontext, v němž máme hledat smysl života. Na křižovatce čtyř světových stran, symbolu jednoty, se tyčí strom života, viditelný v jasu a teplu, jako integrita a harmonie, patrný z posvátné hory lidské spirituality. Čtyři spirituality jsou úhelným kamenem z Rosetty či klíčem, který nám zjednává vstup k duchovním základům naší vlastní zkušenosti, jakož i k vhledům a praktikám, z nichž můžeme mít prospěch. Z prostého spojení lidských a přírodních sil z hlavních větví jednoho stromu improvizovaně vyrůstají nesčíslné výhonky každé ze čtyř základních spiritualit. A jedinečná pouť každého poutníka rozpracovává tyto prvky osobitě a zanechává tak dědictví zkušeností pro ty, kdo přijdou po něm.

„Jsme společenské bytosti. Naše spiritualita se vynoří z naší sociální povahy. Nic není důležitější pro náboženskou pospolitost než duchovní růst jejích členů. Potřebujeme komunitu, abychom v tomto mikrokosmu uskutečňovali a naplňovali naši vizi o blahu světa. Chrám je křižovatkou a oslavou oné vize. Sbor je jejím ztělesněním.“ (s. 202)

V pluralistickém světě, kde stále víc lidí uzavírá sňatek s příslušníky jiné víry, např. mezi křesťany a židy, hinduisty a muslimy, ateisty a buddhisty, je třeba zabezpečit, aby jejich děti neztrácely možnost duchovního vývoje. Rity přechodů jim mohou pomoci neupadnout do osidel hedonistické konzumní společnosti. Poznání čtyř spiritualit jim usnadní často těžkou volbu mezi náboženskými tradicemi svých rodičů. Děti, jimž rodiče nevštěpují nějaké etické zásady, se stávají snadnými obětmi širokého spektra moderních sekt či fundamentalistických denominací, které jsou ohnisky nesnášenlivosti či přímo zášti k jinověrcům. Univerzalistické ekumenické hnutí musí skutečně zahrnout celý svět. „Komunita pomáhá dvěma způsoby, které, jak věřím, se vzájemně nevylučují. Podobné osobnostní typy budou uvnitř širší pospolitosti utvářet skupiny spřízněných duší k vzájemné podpoře a pochopení. Potřebujeme místo, kde můžeme svobodně budovat v mikrokosmech podpůrný systém lidské spirituality, který doporučujeme (v IARF) pro širší makrokosmos lidstva. Náš úspěch dodá odvahu jiným komunitám po celém větě.“ (s 204)

K imperativům školství a výchovy patří vypracování celostních školních osnov. Lze začít tělesnou výchovou, která by naučila dýchat podle zásad jógy, aerobicky běhat, štípat dříví gesty tchaj-čchi; dechová cvičení při vyčerpání snadno a levně slouží k regeneraci. Soustavy cvičení po probuzení k započetí dne a před spaním k lepšímu usnutí. Rituály k uctění matky Země, při zírání na hvězdnou oblohu, oceňování našeho náboženského i kulturního dědictví. Hudební výchova by navazovala na rituály k uctívání života a k posilování pocitu sounáležitosti. Výuka literatury by začínala v útlém dětství bajkami, pohádkami a morálními příběhy z velkých eposů. Navazovala by na ně poezie, drama, vypravěčské umění, rétorika a vlastní četba. Pasáže ze svatých písem všech dob by se recitovaly nahlas a ty, obsahující etické zásady, ukázky moudrosti, útěchy a velebení by se žáci učili nazpaměť. Je tragické, jak během 20. století upadla paměť.

Co se věd týče, zavrhla by se samoúčelná algebra a zastaralá Euklidova geometrie a základem by byly „přírodní souřadnice“ podle B. Fullera. Z nich přirozeně se odvíjí aritmetika, astronomie, fyzika a chemie. Navíc děti nutno seznamovat se základními mechanismy jako je kyvadlo, nebo s principy stavby domů. Součástí přírodních věd je evoluce, biologie, výživa, vaření, zahradnictví (pěstování zeleniny i léčivých bylin), chov hospodářských zvířat.

„Je-li jeden celistvý vesmír, je i Gaia, planeta Země, jedním živoucím organismem. Geologie jde ruku v ruce s biologií, zeměpis shrnuje odvětví jednoho celku, historie je příběh, jak se lidé přizpůsobovali soustavě Země. Občanská výchova zahrnuje koncepce svobody a demokracie, charakteristiku pospolitosti lidstva, ekonomii pojímanou jako studium celého podpůrného systému trvale udržitelného života planety Gáji, jediného domova, který ve vesmíru máme. Hlavní svátky všech věr by byly integrovány do jediného globálního kalendáře.

Globální osnovy připomínají Komenského Pansofii. Autor si je vědom, že jeho návrh nemá v USA šanci, protože tam existuje přísná odluka církví od státu. Je však možné, že jeho model se pokusí realizovat některá soukromá škola.

Pronikne aplikace MBTI indexu za jungiánské kruhy? To snad zhodnotí další doplněné vydání, které se připravuje po pěti letech.

Autor sám připustil, že má mezery v poznání súfismu (islámské mystiky). Škoda, že není překlad do světového jazyka „Duchovních cest islámu“ (Vyšehrad 1993) doc. Kropáčka. Do Cesty JEDNOTY rozhodně patří mučedník Mansúr al-Halládž (+ 922), jehož exstatický výkřik „aná ´l-Haqq – Já jsem Pravda“ nebylo rouhání, nýbrž pokorný projev rozplynutí v Bohu.

Od 90. let je český čtenář tzv. duchovní literaturou přímo zahlcen. Zřídkakdy se v hromadě smetí objeví drahokam jako Emanuelova kniha (Gardenia 1995). Český překlad Richardsonova díla by pomohl oddělit zrno od plev.

Dr. N. F. Čapek vysvětluje z epištoly apoštola Pavla ke Korintským 15. kapitola, verš 31, který začíná slovy: „Není dne, abych neumíral…“ (v jiném překladu je psáno: „Den ze dne hledím smrti do tváře…“), že tím apoštol nechtěl říci, že se často nacházel v nebezpečí života, ale že denně něčemu umíral. Rozuměj, že denně se v jeho vědomí událo něco, co představovalo vzestup k vyššímu vědomí.

I naším heslem budiž smrt tomu vědomí, které se mi nelíbí. Ať se zrodí, ať se vytvoří z nových myšlenek a nových představ nové vědomí, naplněné novými náladami, novou silou, novým životem, pro nového člověka.

Nechme modlářům jejich modly, dokud je potřebují, sami však usilujme o rozšíření svého vědomí tak, aby znamenalo i rozšíření naší osobnosti, aby podpořilo úsilí o lepší svět, aby rozmnožilo lidské blaho. Člověk je natolik vyspělý, jak mnoho si uvědomuje stavy svého vědomí – a je natolik šťastný a dokonalý, jak dalece dovede stavy svého vědomí ovládat.

K největším mistrům počítáme ty, kteří nejvíce a nejsnadněji dovedli své vědomí ovládat. Výchova a ovládání vědomí je jedním z velkých úkolů pro české unitáře.

Kdo je zlý člověk, dokážeme to vůbec nějak specifikovat? Určitě bez zaváhání odpovíme: „No přece ten, kdo někomu či něčemu ubližuje!“ A kdo je duchovní člověk, jak ho poznám? Podle svatozáře? Samozřejmě že ne. I kdyby člověk viděl auru, může poznat okamžitý záměr zkoumaného člověka, ale nemůže na tomto základě ocejchovat někoho dopředu. Proč? Protože vše je v pohybu. Mohu spolehlivě otestovat někoho kyvadýlkem? Těžko. Totiž vždy se tam bude promítat vztah k testované osobě z podvědomí toho, kdo tento test provádí. Nezbude než se nad označením zlý člověk trochu hlouběji zamyslet.

Odsuzující výrok o někom jiném dokážeme vynést velice rychle a snadno. Ale je to skutečně pravdivý obraz? Zřejmě ne! Ne náhodou nás Ježíš varuje před takovýmto ukvapeným jednáním. Důrazně nás nabádá, abychom nikoho neodsuzovali, abychom nebyli sami souzeni.

Znamená to zbavit se (odkládat) vlastní pýchy na úroveň, které jsem jako jedinec dosáhl a vzít na vědomí, že všichni jsme na cestě, že všichni se vyvíjíme, že všichni můžeme duchovně růst a rozvíjet se. Duchovnost přece není nějaká meta, kterou lze jednou provždy dosáhnout. Je to vývoj, obdobně jako když žáček prochází jednou lekcí za druhou, jednou třídou za druhou. Nikdo u školní docházky nezpochybňuje, že na počátku musí projít právě první třídou, aby mohl vstoupit do třídy druhé.

Ovšem v našem případě nejde o získávání nějakých teoretických znalostí, ale o správné každodenní žití! Každodenní praní se sám se sebou je nezbytnou nutností – to za nás nikdo nemůže udělat. A učit se můžeme od kohokoliv, pokud jsme ochotni odložit přezíravost a pocity nadřazenosti.

A jestliže jsem dosáhl nějaké vyšší úrovně, není to důvod k pýše, ale spíš k zamyšlení, jak pomoci i těm ostatním. A pomáhat mohu tím, že přehodnotím dosavadní postoje vůči ostatním. Pomáhat mohu tím, že budu zkoušet odpouštět těm, které považuji za své nepřátele, že budu kolem sebe šířit atmosféru míru, že budu mír nosit ve svém nitru. To se máme zde a teď každý učit. Učitele potkáváme dnes a denně. Jestliže je někdo, kdo mne irituje svým chováním, pak je to možná právě signál k zamyšlení se nad tím, kde skutečně stojím a jestli jsem si o své duchovnosti jen něco nenamlouval.

To je jedna ze zásadních myšlenek, které Ježíš svým posluchačům chtěl sdělit. Myšlenka platná v každé době, v té, v níž Ježíš žil a působil, i té dnešní.

Kdo všechno je nepřítel? Je kritik nepřítel? Pro někoho určitě. Jsme totiž poznamenáni čtyřicetiletým údobím budování socialismu, kde neustále zdůrazňovanou ideou bylo – kdo nejde s námi, jde proti nám. Strana se samozvaně považovala za neomylnou. Jakákoliv kritika byla nepřípustnou. V čemkoli. Pouze komunističtí nedouci a fantastové mohli mluvit do všeho (ekonomika, řízení zemědělství, průmyslu, společnosti… vzpomeňme dělnických ředitelů v národních podnicích) a kritizovat jejich rozhodnutí se rovnalo vlastizradě. A kdo jde proti nám, toho musíme přece zlikvidovat případně „převychovat“ v kriminále. Tak to viděli komunisté.

Obdobné nazírání přežívá i dnes. Neumíme diskutovat, okamžitě se snažíme názor, který se nám nezamlouvá smést se stolu, a toho, kdo takový názor předkládá (zastává) zesměšnit, znemožnit, vyloučit z okruhu tzv. znajících. To je také důvod, proč se stále ještě bojíme jít do diskuse, bojíme se totiž odmítnutí.

Unitária by měla být zaměřována na výchovu a rozvoj duchovnosti těch, kdo ji navštěvují (samozřejmě těch, kdo o něco takového stojí), nikoliv místem shromažďování jen tzv. duchovních lidí. (Představa, že nebe je místo pro tzv. spravedlivé, a to až po smrti, je pěkně nesmyslná – nebe je stav, nikoliv místo – proto se do takového rozpoložení může dostat kdokoliv, bez ohledu na to jaký je – hříšník, či spravedlivý.)

Jak naložit s černými ovcemi? Běžná je snaha takovou černou ovci vyhnat z určité komunity, vykázat, vykousat, vyštvat. Minimálně se na ni koukat s despektem, prostě z patra. Zapomínáme přitom ovšem na důležitou věc, že všichni jsme na cestě, že všichni se neustále učíme, že i my jsme kdysi byli na nižší úrovni. Jak se tedy můžeme vydělovat? Ani náš učitel, Ježíš, se nevyděloval. Podle vlastních slov přišel nabídnout poznání i hříšníkům, respektive především hříšníkům, totiž nevědoucím lidem (zlým lidem) a pracoval mezi hříšníky a bylo mu to vytýkáno a zazlíváno farizei, kteří se považovali za něco výjimečného, vyššího, čistšího. Ježíš pro odpověď použil trefného přirovnání, že lékaře nepotřebuje zdravý, ale nemocný. Ne každý má tu odvahu někoho jiného přesvědčovat, poučovat, ale rozhodně každý může a má možnost měnit svůj postoj vůči němu, prostě odložit přezíravý postoj a přijmout dotyčného takového, jaký momentálně je. I kdybychom se na někoho zlobili sebevíc, na konfliktní situaci to nic neřeší. Ale když odložíme svůj hněv a uvědomíme si (připustíme), že dotyčný nemůže být v danou chvíli ani jiný, blížíme se ke změně. Nenabádám tímto k tomu, abychom si nechali cokoliv líbit a abychom tolerovali jakékoliv nepřijatelné jednání, ale abychom dokázali provést vnitřní posunutí k novému nazírání. Máme právo na obranu, ale můžeme to dělat buď s nenávistí, nebo s vnitřním klidem. To už se dotýká jiného Ježíšova výroku, abychom každého milovali jako sebe samého.

Jak se ovšem může někdo stavět nad svého učitele? Z vlastní zkušenosti mohu říci, že to samozřejmě není jednoduchá záležitost, ale je to potřebná cesta, potřebný vývoj. Máme skvělý nástroj, prostředek ke své změně, a to je cvičení metabhavany. Jenomže to je kus práce, práce na sobě. Změnit svět můžeme jedině tehdy, pokud změníme sebe.

Nezapomínejme na jedno – že každý člověk, že každá bytost potřebuje cítit lásku a soucit, ale dostává se mu až příliš často odmítání a opovržení. Kolik lásky dokážeme my sami šířit kolem sebe? Jak často se pouštíme do nějaké práce s odporem a nechutí místo s tou potřebnou láskou, radostí, elánem. Kolik mladých delikventů přišlo na šikmou plochu jenom proto, že nemají v okolí, v rodině trochu lásky a pochopení. V nastoupené cestě je pak ještě utvrdí společností uplatňovaná represe.

Ale i lidé, kteří se považují za duchovně vyspělé raději míří k těmto postojům odmítání, uzavírání se do ulity a odsuzování, případně užití síly. To ovšem s láskou nemá nic společného. Nemá to ale nic společného ani s chápáním situace.

Meditace je zásadní cestou pro pochopení! Jak se zdá, největším problémem této planety je neschopnost odpouštět. Snaha vyhrotit konflikty do maxima, hledat nepřítele na život a na smrt, mnohdy za jakoukoliv cenu.

A meditace metabhavany je tím prostředkem, tou cestou ke změně. Metabhavana je tou cestou ze slepé uličky.

je víra obsažená v činu, v konkrétní činnosti spotřebovaná a rozmnožená. Ne jako souhrn pravd obsažených ve zjevení, které nám některá církev předkládá k věření. Tento naivní ráz dnes víra nemá. Víra vedoucí k radosti není názor – světový, vědecký ani nevědecký. Je to spíš vztah k životu, světu, lidem, k sobě samému…

Víra chápaná jako DŮVĚRA A VĚRNOST má takový osobní charakter: jestliže životu, lidem, sami sobě DŮVĚŘUJEME, chováme se jinak, než kdybychom tuto důvěru neměli. Taková víra není slepá ani náhodná, nedá se ze dne na den ztratit – lze ji pěstovat, ale také zanedbat, a oslabit, k naší škodě.

Na jakých základech unitáři stavějí víru vedoucí k radosti? Každý máme svou hlubinu bez teologie. Protože nemáme do obrazů a příběhů oděnou víru, nespojují nás obrazy ani slova; co nás spojuje? Má to být výsledek oné neartikulované víry, tj. nová cesta, na níž to co se zdálo samozřejmé a bez přemýšlení přijímané – již dávno takové není. Naše cesta vede totiž často oblastí nejistoty (dávající křídla).

V současnosti, kdy se netvůrčí typ skepse bere jako „normální“, mají unitáři krásný úkol: jeden každý být člověkem nové tvůrčí a radostné cesty.

Řadu let si dopisuji s přítelem z Austrálie Ross Howardem. Nyní se dovídám, že tam založil Unitářskou křesťanskou misii a vydal k tomu věroučné materiály. Z těch je patrno, kdo jsou křesťanští unitáři.

Křesťanští unitáři vždy věřili, že nejlepší chápání Boha je jeho jedinečnost, totiž že Bůh je jeden. Nemůže tedy být ve třech osobách, jak hlásají ortodoxní křesťané. Nezdráháme se co nejplněji porozumět Ježíši Nazaretskému, mnohdy označovanému jako Kristus, avšak naše láska k němu a úcta nám nebrání v tom, abychom jej neztotožňovali s ortodoxními dogmaty.

Křesťanské unitářství přijímá to, co Ježíš považoval za nejpodstatnější pro náboženskou víru. Na otázku, co je největším přikázáním, odpověděl Ježíš (podle Marka 12, 28 – 31) tazateli:

„Náš Pán jest Bůh jediný, miluj proto Pána boha svého z celého srdce, z celé duše své a z celé mysli své…“ „Druhé největší přikázání je toto: Miluj bližního jako sebe samého. Není jiného přikázání většího nad toto.“

Za slovo „bližního“ připojuje Ross Howard v závorce jako vysvětlení (člověka – muže a ženu). Jak jednoduché a přece jak hluboké je toto náboženství pro mnohé…

Ježíš také citoval ze Starého zákona, např. Deuteronomium 6, 4 a Leviticus 19, 18 (celý text Howard neuvádí). Cituji: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, jediný…“ „Nebudeš se mstíti synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale milovati budeš bližního svého jako sebe samého.“ Podobná vyjádření jsou obsažena také v jiných náboženských spisech. Křesťanský unitář v dobré víře a s plnou autoritou přijímá Ježíšovy výroky za základ své víry. Na druhé straně na žádný pád nepřijímá žádná dogmata ortodoxní církve.

Jak se dívá křesťanský unitář na Bibli, zejména na Nový zákon? Má za to, že v Novém zákoně je mnoho různých názorů pohromadě. Některé pasáže sice odpovídají slovům Ježíšovým, ale většina jich vyjadřuje názory opisovatelů a upravovatelů. Proto lze říci, že Nový zákon je v mnohém daleko od toho, co nazýváme „Slovem Božím“.

Křesťanské unitářské kostely a společnosti, i když většinou malé a chudé, existují navzdory všem těžkostem již čtyři sta let. V zemích anglických jsou samostatnými svéprávnými skupinami, zajišťující stejná práva mužům i ženám. Křesťanské unitářské společnosti byly také v Austrálii.

Dále uvádí autor své krédo a svůj postoj: „Věřím v netrojičního Boha a také věřím, že se musím snažit žít dobrý a užitečný život. Věřím, že v tom budu pokračovat i po tom, co opustím tento pozemský život.

Jako unitář věřím v jednoduché vyznání víry zdůrazňující jednotu Boží, v potřebu dobrého charakteru a v posmrtný život. Uznávám křesťanský základ unitářského hnutí. Zachovávám vědecký a kritický postoj k biblickým textům. Sympaticky posuzuji a oceňuji víru a praxi jiných světových náboženství. Vyznávám a praktikuji důslednou rovnoprávnost mužů a žen a mravní čistotu.“

Pokud byste se chtěli dovědět více o životě a víře našeho přítele v Austrálii, můžete psát na adresu: Ross Howard, 21 Calder Road, Rydalmere, NSW 2116, Australia.

Seznámili jsme se s ním v dobách hluboké totality, konkrétně v roce 1983 ve Zlatých Horách. Do Zlatých Hor jsme jezdili na soustředění brněnského jóga klubu. Hned na počátku kurzu přiběhla ze Zlatých Hor na chatu, kde se soustředění odehrávalo, Věrka Hranáčová doslova s očima navrch hlavy, a hned za tepla nám sdělovala, že se stavila v kostele na májovou, a že tam fantasticky zpívala dvojice mladých lidí. Věrka sama zpívá, ovšem v evangelickém sboru. Na druhý den nás odpoledne stáhla do tři kilometry vzdáleného městečka, abychom to slyšeli na vlastní uši.

Velký chrám zel prázdnotou, věřící se dali spočítat na prstech jedné ruky, májová v poněkud jiné verzi, než co jsem měl v paměti z dětství. Potemnělá prostora byla skutečně jedinečně prozařována čistými hlasy Růženky a Ládi. Láďa zastával více funkcí – ministrant, kostelník i zpěvák v jedné osobě. Profesí kameník. To jsme se dověděli až po skončení bohoslužby, kdy se k hloučku jogínů z Brna přiblížil Slávek, to už v civilu (tedy v riflích) a srdečně nás přivítal, jako by to bylo naprosto samozřejmé a bezprostředně nás pozval na faru. Takto došlo k seznámení se třemi výjimečnými mladými lidmi ze Zlatých Hor. Následovalo malé pohoštění – čaj a bábovka, aby se nepovídalo jen tak nasucho. Vše bleskově přichystala Růženka, která na faře fungovala jako hospodyňka.

Takto jsme měli (já a má žena) možnost na faře pobývat vícekrát, i po několik dnů. Slávek i Růženka byli vždy velice pohostinní a pozorní. Do Slávkova soukromí jsme tedy měli možnost nahlédnout skutečně zblízka. Byli jsme přitom, když si připravoval kázání, i tehdy když s budoucími novomanželi opakoval katechismus. Přehrával nám na harmoniu písničky náboženské i světské. Před naším odjezdem třebas valčík na rozloučenou. Slávek mě seznamoval s technickými finesami oprav a údržby škody 105, protože sám se o stejný automobil musel starat, aby mu dlouho a dobře sloužil. Musel si s ním vždy nějak poradit. Samozřejmě někdy,když to nešlo jinak, taky musel do autoservisu.

Slávek totiž vystudoval teologii až v pozdějším věku, předtím prošel několik běžných zaměstnání, i dělnických. Musel být rozhodnut k tomuto kroku s jasnou rozvahou, neboť v té době byli kněží a duchovní placeni velmi špatně. Je jen o pár let starší než já, v té době o níž píšu mu bylo čtyřicet pět. Původem z jižní Moravy. Měl na starosti nejen farnost Zlaté Hory, ale ještě několik dalších neobsazených v okolí, takže bez služebního auta by to vůbec nemohl zvládnout. Tady na česko-polském pomezí, kde dávají lišky dobrou noc a kde po odsunutých Němcích zůstala pouze řada rozpadajících se náhrobků na místním hřbitově, život není vůbec lehký. V zimě spousta sněhu, tedy i zaváté silnice. Přesto Slávek dle rozvrhu všude sloužil mše – minimálně jednou denně, k tomu zpovědi, výuka katechizmu, příprava snoubenců, oddávání, pohřby, zaopatřování, zajišťování nejnutnější údržby, shánění ministrantů, domlouvání úklidu, praní, výzdoby…

Přesto byl stále na Slávkově tváři úsměv, i když se pohyboval mezi neznabohy. Nerozlišoval. Pomáhal kde bylo třeba a jak mohl. Tu je někdo nemocný – a nezůstává jen u návštěvy, ale přes tajné kanály pašoval ze zahraničí u nás v té době nedostupné léky, jindy nemá babka na uhlí, tož se sáhne do vlastní kapsy a vypomůže. Prostě stejně kamarádsky se choval ke každému. I Růženku vytáhl z neuvěřitelných rodinných poměrů a pomohl jí postavit se na vlastní nohy – díky jemu mohla vystudovat večerně střední školu.

Stále byl mezi lidmi, nekoukal po hodinkách, vyslechl různé nářky a poradil. Tu jako technik, tam jako felčar, jinde jako psycholog… Přestože věděl, že za pár let bude muset na jinou štaci (v té době kněz mohl působit na jednom místě nejvýš pět let). Párkrát jsme se za ním ještě vypravili do Města Albrechtic, kde bylo pak jeho další umístění. Vzpomínám na něj jako na výjimečnou osobnost, protože pro něj kněžství bylo skutečně posláním. On Písmo nejen četl, ale žil. Z takového člověka bychom si měli brát příklad pro vlastní život.

9/2002

VÁŽENÍ A MILÍ ČTENÁŘI

Doputovali jsme společně k listopadu, k měsíci, v němž více než kdy jindy myslíme na svoje blízké, kteří „již nejsou mezi námi“. Téměř všechna náboženství mají období v průběhu roku, kdy více než kdykoliv jindy vzpomínají na svoje zemřelé. V křesťanské tradici, která v našich podmínkách navázala na tradici keltskou a slovanskou, je tímto „dušičkovým časem“ podzim, v katolickém kalendáři je první listopad svátek Všech svatých a druhého dne Vzpomínka na věrné zemřelé. Občanský kalendář se přizpůsobil těmto zvyklostem a již v polovině října můžeme vidět v obchodech a na stáncích s květinami typickou podzimně hřbitovní výzdobu.

Pokud se týká „věrnosti zemřelých“ ponechme toto k úvaze jiným. Domnívám se, že nám by mělo jít o věrnost živých a neměli bychom proto zapomínat na vděčnost – krásnou vlastnost, kterou má člověk a zvláště unitář projevovat rád a stále všem, kteří nás nějakým způsobem oslovili, inspirovali, něčím nadchli nebo nám byli příkladem, pomohli nám radou, slovem nebo činem, ať již jsou tito lidé přítomní nebo již tomuto světu vzdálení. Z tohoto důvodu vzpomínáme na každém našem shromáždění při zapalování kalicha vděčně na ty, kteří nás svými životy a názory inspirovali. Byla jich v naší Unitárii celá dlouhá řada, tak dlouhá, že kdybychom je chtěli jen všechny vyjmenovat, protáhl by se tento malý úvodník na obsáhlý článek a ještě bychom mohli opomenout uvést některou milou a zajímavou osobnost, někoho, kdo by si naše opomenutí jistě nezasloužil.

S přáním dobra a klidu v čase rozjímání a setkání s vnitřním světem přeje

Dnešní svět od nás vyžaduje, abychom přijali jednotu lidstva. V minulosti si izolované komunity mohly dovolit o sobě navzájem myslet jsou v podstatě oddělené. Některé existovaly v naprosté izolaci. Ale v dnešní době, ať se v jedné oblasti stane cokoli, nakonec to ovlivní mnohé jiné oblasti. Vlastní zájem v kontextu naší nové vzájemné závislosti jasně znamená, že je nutno brát v úvahu zájmy ostatních.

Mnohé světové problémy a konflikty povstávají ze skutečnosti, že jsme ztratili ze zřetele základní lidství, které nás svazuje do lidské rodiny. Máme tendenci zapomínat, že přes rozmanitost ras, náboženství, ideologie atd. si jsou lidé rovni ve své základní touze po míru a štěstí.

Téměř každý z nás dostává první lekce mírumilovného života od matky, protože potřeba lásky spočívá v samotném základě lidské existence. Od nejranějších stádií našeho růstu jsme naprosto závislí na péči naší matky a je pro nás velice důležité, aby vyjadřovala svou lásku. Nedostává-li se dětem patřičné náklonnosti, později v životě pro ně často bude obtížné milovat ostatní. Život plný míru znamená důvěřovat těm, na kterých závisíme, a pečovat o ty, kteří jsou závislí na nás. Většina z nás získává své první zkušenosti obou těchto kvalit v dětství.

Věříme, že pravým účelem života je být šťastný. Ze samotného jádra našeho bytí toužíme po uspokojení. Svou vlastní omezenou zkušeností jsem zjistil, že čím více se staráme o štěstí ostatních, tím větší máme pocit pohody. Pěstujeme-li blízké, srdečné pocity k ostatním, automaticky se mysl zklidní. Pomáhá nám to zbavit se jakýchkoli strachů a nejistot, které můžeme mít, a dodává nám to sílu vyrovnat se s jakýmikoli překážkami, se kterými se setkáváme. Je to hlavním zdrojem úspěchu v životě. vzhledem k tomu, že nejsme pouze materiální bytosti, je chybou vkládat všechny naše naděje na štěstí pouze do vnějšího rozvoje. Klíčem je rozvoj vnitřního míru.

Činy a události silně závisí na motivaci. Z mého buddhistického pohledu vznikají všechny věci v mysli. Rozvineme-li si dobré srdce, pak bez ohledu na to, je-li oblastí našeho zaměření věda, zemědělství nebo politika, bude výsledek prospěšnější, protože právě motivace je tak důležitá. Při správné motivaci mohou tyto aktivity lidstvu pomoci; bez ní budou směřovat opačně. Proto je pro lidstvo tak důležité soucítící myšlení. Přestože je těžké vyvolat vnitřní změnu, která tento soucit přinese, naprosto stojí zato se o to pokusit.

Uznáte-li, že všechny bytosti si jsou rovny, stejně jako vy touží po štěstí a stejně jako vy mají právo štěstí získat, automaticky k nim pocítíte empatii a blízkost. Rozvinete si k ostatním pocit zodpovědnosti: přání pomáhat jim aktivně překonávat jejich problémy. Pravé soucítění není jen emocionální reakcí, ale pevným závazkem založeným na rozumu. Proto se skutečný soucítící postoj k ostatním nezmění dokonce ani tehdy, když se chovají negativně.

Věřím, že si musíme vědomě rozvíjet větší smysl univerzální zodpovědnosti. Musíme se naučit, jak pracovat nejen pro své vlastní individuální já, rodinu nebo národ, ale k prospěchu všeho lidstva. Univerzální zodpovědnost je nejlepším základem jak pro naše osobní štěstí, tak pro světový mír, pro spravedlivé využití našich přírodních zdrojů a řádnou péči o životní prostředí v zájmu budoucích generací. Mé vlastní myšlenky se stále ještě rozvíjejí, ale o některé z nich bych se chtěl s vámi podělit.

Věřím, že je důležité přehodnotit práva a zodpovědnost jedinců, národů a států ve vztahu k sobě navzájem a k planetě jako celku. To má přímý vztah k lidským právům. Protože se velmi často stává, že právě nejnadanější, nejoddanější a nejtvořivější členové naší společnosti se stávají obětí zneužívání lidských práv, že narušování lidských práv brání politickému, sociálnímu, kulturnímu a ekonomickému rozvoji společnosti. Proto je v dnešním zmenšujícím se světě důležité přijmout všeobecně zavazující standardy lidských práv. Úcta k základním lidským právům by neměla zůstat jen nějakým ideálem, ale nepostradatelným základem pro každou lidskou společnost. Ale když požadujeme svá práva a svobody, kterých si tak ceníme, měli bychom si také být vědomi své zodpovědnosti. Jestliže uznáváme, že ostatní mají stejné právo na mír a štěstí jako my, nemáme zodpovědnost pomáhat těm, kteří to potřebují?

Předpokladem pro každou diskusi o lidských právech je atmosféra míru ve společnosti jako celku. Nedávno jsme viděli, jak nově získaná svoboda, přestože velmi oslavovaná, byla příčinou ekonomických potíží a rozpoutala dlouho skryté etnické a náboženské napětí, které obsahuje zárodky nového cyklu konfliktů. V kontextu naší nově vznikající globální komunity se všechny formy násilí, obzvláště válka, staly naprosto nepřijatelné jakožto prostředek urovnávání sporů. Proto je vhodné přemýšlet a diskutovat o tom, jak odvrátit další pohromy a jak neustále postupovat v mírumilovných a klidných změnách.

Přestože byla válka vždy součástí lidských dějin, v dávných dobách byli vítězové a poražení. Kdyby nyní mělo dojít k dalšímu globálnímu konfliktu, nebylo by v něm vůbec vítězů. Při vědomí tohoto nebezpečí se nyní podnikají kroky k likvidaci zbraní hromadného ničení. Nicméně v nestálém světě zůstává nebezpečí tak dlouho, dokud stále existuje i jen hrstka zbraní. Nukleární destrukce je okamžitá, naprostá a nevratná. Podobně jako naše zanedbávání a zneužívání přirozeného prostředí, má i ona potenciál ovlivnit práva nejen mnoha bezbranných lidí žijících nyní v různých částech světa, ale také příštích generací.

Co můžeme dělat, stojíme-li tváří v tvář výzvě, jak nastolit pravý světový mír a zachovat bohatou zemi? Krásná slova nestačí. Naším konečným cílem by měla být demilitarizace celé planety. Pokud by byla řádně naplánována a lidé by byli vychováváni k tomu, aby pochopili její výhody, věřím, že by byla celkem možná. Máme-li ale mít důvěru k eliminaci fyzických zbraní, je nezbytné začít s jakýmsi vnitřním odzbrojením. Potřebujeme se pustit do obtížného úkolu rozvíjení lásky a soucítění uvnitř sebe. Soucítění je svou podstatou mírumilovné a jemné, ale je také velmi mocné. Mnozí je mohou opomíjet jako nepraktické a nerealistické, ale věřím, že praktikování soucítění je pravým zdrojem úspěchu. Je znakem opravdové vnitřní síly. K tomu, abychom soucitu dosáhli, se nemusíme stát nábožnými, ani nepotřebujeme jakoukoli ideologii. K tomu potřebujeme rozvíjet své základní lidské kvality.

Nakonec je lidstvo jedno a tato malá planeta je naším jediným domovem. Máme-li si opravdu jeden druhému pomáhat a chránit tento svůj domov, každý z nás potřebuje zakoušet intenzivní pocit soucítění a zodpovědnosti. Pouze tyto pocity mohou odstranit sobecké motivy, které působí, že se lidé navzájem klamou a zneužívají.

Žádný vládní systém není dokonalý, ale nejblíže k naší esenciální lidské přirozenosti je demokracie; je také jediným stabilním základem, na kterém lze budovat spravedlivou a svobodnou globální politickou strukturu. Je tedy v našem zájmu, aby ti z nás, kteří se už těší demokracii, aktivně podporovali právo každého učinit totéž. Všichni chceme žít dobře, ale to neznamená jen mít dobré jídlo, oblečení a přístřeší. To nestačí. Potřebujeme dobrou motivaci: soucítění bez dogmatismu, bez komplikované filozofie, potřebujeme pouze chápat, že ostatní jsou našimi lidskými bratry a sestrami, a respektovat jejich práva a lidskou důstojnost. To, že my, lidé, můžeme jeden druhému pomáhat, je jednou z našich jedinečných lidských schopností.

Uznáváme, že v politice a demokracii je potřebí pluralismu, přesto se zdá, že nad pluralitou víry a náboženství více váháme. Je dobré si připomenout, že ať už všechny významné náboženské tradice světa vznikly kdekoli, jsou si podobné tím, že mají potenciál člověku pomáhat žít v míru se sebou samým, navzájem s ostatními a s životním prostředím. Po celá staletí nacházely miliony jednotlivých věřících osobní klid mysli a útěchu v době utrpení ve své vlastní náboženské tradici. Je také zřejmé, že společnost všeobecně získala hodně prospěchu z náboženských tradic, pokud jde o inspiraci k zajištění sociální spravedlnosti a poskytování pomoci potřebným.

Lidské bytosti přirozeně mají rozmanité mentální dispozice a zájmy. Proto je nevyhnutelné, že různé náboženské tradice zdůrazňují různé filozofie a způsoby praktikování. Vzhledem k tomu, že podstatou našich rozmanitých náboženských tradic je dosažení našeho individuálního a kolektivního prospěchu, je vrcholně důležité, abychom mezi nimi aktivně udržovali harmonii a vzájemnou úctu. soustředěné úsilí za tímto účelem nejenže prospěje věřícím naší vlastní víry, ale vytvoří atmosféru míru ve společnosti jakožto celku.

V současném světě, jestliže bereme vážně svou věrnost základním principům rovnosti, které jak věřím, leží v jádru pojmu lidských práv a demokracie, nelze ignorovat dnešní ekonomickou nerovnost mezi Severem a Jihem. Nestačí pouze prohlásit, že se všechny lidské bytosti musejí těšit stejné důstojnosti. Musí se to projevit v činnosti. Zodpovídáme za to, že nalezneme způsoby, jak tento rozdíl zmenšit. Nebudeme-li schopni se do tohoto problému adekvátně pustit, nejen že nezmizí, ale rozjitří se, bude růst a v budoucnosti vyvolá další obtíže.

V tomto kontextu je dalším důležitým přelidněnost. Z mého buddhistického hlediska je život každé vnímající bytosti cenný, takže by bylo lépe, kdybychom nemuseli provádět kontrolu porodnosti vůbec. Ale v dnešní době čelíme situaci, kdy rostoucí počet lidí ohrožuje samotné přežití lidstva. Proto osobně cítím, že potřebujeme být pragmatičtí a přijmout opatření pro kontrolu porodnosti, abychom zajistili kvalitu dnešního života v rozvojových zemích a ochránili kvalitu života pro budoucí generace. Samozřejmě jako buddhistický mnich dávám přednost nenásilným formám kontroly porodnosti.

Další otázkou, která je drahá mé vizi budoucnosti, je odzbrojení. A k němu může dojít jen v kontextu nových politických a ekonomických vztahů. Každý chce mír. Potřebujeme ale skutečný mír, který je založený na vzájemné důvěře a uvědomění, že jako bratři a sestry musíme všichni žít společně, aniž bychom se snažili se navzájem ničit. Dokonce i když jeden národ nebo komunita nemají rádi jiný národ či komunitu, nemají jinou alternativu, než je život pospolu. A za těchto okolností je mnohem lépe žít pospolu šťastně.

K dosažení globální demilitarizace by naším prvním krokem mělo být naprosté odstranění všech nukleárních, biologických a chemických zbraní. Druhým krokem by měla být eliminace všech útočných zbraní. A třetím krokem by mělo být zrušení všech národních obranných sil. K ochraně a zabezpečení lidstva před budoucí agresí můžeme vytvořit mezinárodní síly, ke kterým by přispěly všechny členské státy.

Musíme také zastavit otřesný mezinárodní obchod se zbraněmi. V dnešní době se za zbraně utrácí tolik peněz, místo toho aby se nakrmili lidé a uspokojily se jejich základní lidské potřeby a potřeby životního prostředí. Je tragédií, že v tolika zemích světa je dostatek pušek a kulek, ale je tam vážný nedostatek potravy. Za takových podmínek jsou statisíce nevinných lidí, z toho mnoho dětí zmrzačeno nebo umírají. Věřím, že je naléhavě potřebné s větší zodpovědností volit priority při vytváření pracovních míst, výrobě zboží a jeho prodeji v zahraničí.

Děsivá část skromných zdrojů promrhaných na vojenský rozvoj nejen brání odstranění chudoby, negramotnosti a nemoci, ale také vyžaduje oběť vzácné lidské inteligence našich vědců. Proč by se mělo jejich talentem takto plýtvat, když by ho bylo možno použít pro pozitivní globální rozvoj? Naše planeta je obdařena rozsáhlým přírodním bohatstvím. Jestliže ho budeme užívat moudře, začneme s odstraňováním militarismu a války, bude moci každá lidská bytost žít zdravě a v blahobytu.

Podobně jsou problémy chudoby, přelidnění a ničení životního prostředí, které dnes hrozí globální komunitě, problémy, které musíme řešit společně. Žádná samostatná komunita nebo národ nemůže očekávat, že je vyřeší sama. V dávných dobách byla každá vesnice více méně samostatná a nezávislá. Neexistovala ani potřeba, ani neexistovalo žádné očekávání spolupráce s ostatními mimo vesnici. Přežili jste tím, že jste si vše dělali sami. Dnes se situace naprosto změnila. Je velmi zastaralé myslet pouze v termínech mého národa nebo mé země, ani nemluvě o mé vesnici. Proto opakuji, že pravým klíčem k překonání našich problémů je univerzální zodpovědnost.

Dnešní problémy militarizace, rozvoje, ekologie, populace a neustálé hledání nových zdrojů energie a surovin vyžaduje něco víc než činnosti postupující jen kousek po kousku a krátkodobé řešení problémů. Moderní vědecký rozvoj do určité míry pomohl řešit problémy lidstva. Avšak pro řešení těchto globálních otázek je zapotřebí pěstovat nejen racionální mysl, ale také ostatní pozoruhodné schopnosti lidského ducha: sílu lásky, soucítění a solidaritu.

Nezbytnou podmínkou pro zodpovědný život a jednání je nový způsob myšlení. Jestliže budeme nadále udržovat překonané hodnoty a víry, roztříštění vědomí a duch egoismu, podržíme si zastaralé cíle chování. Takový přístup velkého počtu lidí by zabránil celkovému přechodu k vzájemné na sobě závislé, mírové a spolupracující globální společnosti.

Jestliže se ohlédneme zpět na rozvoj ve 20. století, bylo používání násilí při řešení rozdílů a konfliktů nejničivější příčinou lidského utrpení, deprivace lidské důstojnosti, svobody a míru. Určitým způsobem lze 20. století nazývat stoletím válek a krveprolití. Před námi tedy leží výzva utvořit z dalšího století, století dialogu a mírové spolupráce.

V lidské společnosti budou vždy existovat rozdíly názorů a zájmů. Dnešní realitou ale je, že všichni jsme na sobě vzájemně závislí a musíme na této malé planetě koexistovat. Proto je dialog jediným rozumným a inteligentním způsobem, jak řešit rozdíly a střety zájmů, ať už mezi jednotlivci nebo národy. Pro budoucnost lidstva je tedy důležitým úkolem mezinárodní společnosti podpora kultury dialogu a nenásilí. Nestačí, aby vlády schvalovaly princip nenásilí nebo si ho vážily, a přitom se nevěnovaly vhodné činnosti na jeho podporu.

Je také přirozené, že při sledování svých cílů budeme muset čelit překážkám. Pokud ale zůstaneme pasivní, nevynaložíme žádné úsilí k řešení problémů, se kterými se budeme setkávat, vzniknou konflikty a překážky porostou. Transformace těchto překážek na příležitost k pozitivnímu růstu je výzvou pro naši lidskou vynalézavost. Abychom toho dosáhli, je zapotřebí trpělivosti, soucítění a použití naší inteligence.

Čteme si Balady. Vyšlo 1908. Holanovi byly tři roky a mně sedm let. Celou tu knížku mi tady nahlas Holan čte, a to není nadsázka, jako by mě kolébala maminka… Jsme často všelijací, ale tomu můžeme a nemusíme rozumět. Věřím na věčnost a věřím, že tato chvíle pro její úžas a krásu nemůže nebýt. Už teď letí a věřím, že je hvězda, kde se bude opakovat a kde Vy budete při tom. Jak jsou malé revoluce a jak je malé vše před krásou, která je tolik jemná, že projde vším bez poranění a bude žít věčně nad naším hrobem a nad naší smrtí. Nějaký květ a nějaké zvíře ponese nás příště v sobě a za milión let se shledáme. Já tomu věřím čím dál víc. Ty Balady, to je slib, který se nezpronevěřil, to je úmluva, na kterou nemá svět moci. Urodila se v zamýšlení POEZIE a tato paní nás nezradí.

Při krátké návštěvě PhDr. Karla Wernera v brněnské Unitárii jsme od něj obdrželi dva opravdu pozoruhodné příspěvky – předcházející text a pak báseň Život věčný od K. H. Borovského.

Stará husitská vytrvalost v poznané pravdě, jež se neleká ani mučednická smrti, září z plamenů hranice, na níž blíže Horské brány v Praze zahynuly dvě vyznavačky starého učení bratrského, Klára a Marta. Byly to stoupenkyně Malé stránky, oné skupiny Jednoty, jež setrvávala na původním učení, v němž viděla zosobnění křesťanského ideálu.

V čele Malé stránky byl zprvu Amos, po němž se nazývali Amosenci, potom nožíř Jan Kalenec, jenž se stal roku 1522 hlavou této malé církve. Roku 1524 byl se znamením vypáleným na obličeji vymrskán z Prahy. Pro jeho stoupence nastala doba krutých zkoušek.

Obětí perzekuce, jež za vlády staroutrakvistického purkmistra Paška stihla v letech 1526 a 1527 malou obec tichých náboženských horlivců a vytrvalců, byly též dvě ženy – Klára a Marta. O vánocích roku 1526 chodili kněží vládnoucí strany pod obojí dům od domu a vynucovali zpověď. Tomu ovšem nemohli stoupenci Malé stránky vyhovět, neboť v názoru na svátost oltářní se hlásili k táborské nauce.

Na Zbirohu u svaté Kateřiny se nátlaku vzepřela šedesátiletá majitelka domu Klára se svým nájemníkem a souvěrcem Mikulášem Vřetenářem. Udavačem byl farář od sv. Štěpána Většího, jenž je „prodal Pražanom, utrživ za ně jeden stříbrný, z oněch třiceti stříbrných, za které Jidáš prodal Mistra svého“.

Ani těžké městské vězení, trvající skoro rok a spojené s výslechy nezlomilo staré náboženské nadšence. Marně na nich jejich soudci žádali, aby se odřekli bludů, které nikdy nevyznávali. Utrpení je nezlomilo, naopak. Při dalším hádání mluvili podle svědectví kronikáře Bartoše Písaře: „mnohem víc před nimi při přítomnosti administrátora o víře i otevřeněji než prve, hádajíce se s nimi a majíce před sebou zákon boží, že jest bylo s podivením do těch prostých lidí, a na žádné pohrůžky o smrti nic nedbali… A když jich ti kněží nikterak nemohli přemoci, odsoudili je s dopuštěním Pražanuov na smrt a na oheň.“

Údělem byla Kláře i Mikuláši mučednická koruna. Avšak dříve než ji stařena a stařec dosáhli, dali svou pevností příklad. Rytíř pan Hynek Perknovský z Turnova se přihlásil k jejich víře a veřejně (tuto) vyznal. Vysloužil si dvouletý žalář, z něhož stěží unikl. Marta z Poříčí od sv. Klimenta, jež povzbuzovala odsouzence jdoucí na popravu, měla je za rok taktéž následovat na hranici.

Středověk neznal slitování. Odsouzenci museli vypít kalich utrpení až do dna. Když vázali na hranici starého Mikuláše, posilňovala ho Klára. Mikuláš ji napomínal k modlitbě, ona však odpověděla, že se nemůže modlit, poněvadž jí kat vylomil obě ruce. Zato však že ve svém srdci se modlit nepřestává. V posledním okamžiku Mikuláš zpíval žalmy a Klára se tiše (v duchu) modlila. Zahynuli oba v plamenech na hranici knih, z nichž za živa čerpali svou posilu.

Stejným duchem stálosti a statečnosti v utrpení, jaký projevili Klára a Mikuláš Vřetenář, je naplněno i mučednictví té, která je posilovala – Marty z Poříče. I ona je jako husitské ženy z lidu známa v dějinách sotva jménem. Byla však jak nás chudé prameny přesvědčují, zběhlá v Písmu i výmluvná v polemice. Marta strávila ve vězení padesát neděl. V den sv. Barbory roku 1527 byla katem svázána a vyvedena ze šatlavy, aby byla upálena. Biřic vyvolával, že se rouhala svátostem, že nevěří v tělo boží, že se od Jana Kalence nechala podruhé pokřtít a z tohoto korbele (ukazoval jej lidem) přijímala. Ona se tomu hned opřela a vyložila okolostojícímu lidu své náboženské přesvědčení. A končila: „A nevěř každý dobrý těm kněžím, neb jsou pokrytci.“ Rovněž odmítla klanět se před obrazy cestou na popraviště, ale obrátila se k nebi, vyznávajíc, že tam jest Bůh. „A na té cestě šla vesele a zbožně, ustavičně se modlíc k Bohu, beze všeho stýskání, až do poslední hodiny. A tak jest konec svůj vzala a svůj život ohněm na hranici vyčistila.“ Spolu s ní spálil kat i dřevěný kalich, z něhož někdy Kalenec po domech podával chléb a víno a z něhož také Marta čerpala svou duchovní posilu.

Ze života obou žen neznáme nic jiného než jejich hrdinnou stálost ve víře a jejich konec. Vysloužily si také svou neohroženou stálostí čestné místo v Komenského „Historii o těžkých protivenstvích…“.

Z knihy Anny Císařové – Kolářové „Královny a kněžny české“ z kapitoly nazvané „Dvě starobratrské mučednice Klára a Marta“ vybral M. M.

Zúčastnila jsem se konference o antisemitismu a současných projevech rasismu, o jejímž konání jsem se dověděla telefonicky téměř ze dne na den. Nevěděla jsem tedy kdo bude hostitelem, až ráno 8. října jsem zjistila, že konferenci pořádají křesťané ze Slova života. Čekala jsem spíš projevy s náboženským obsahem typickým pro tuto křesťanskou církev. Místo toho jsem byla překvapena věcnými referáty, přátelským ovzduším a pěkným prostředím, v němž konference probíhala. Bezvadný průběh celodenní akce s náročnou tématikou a reprezentativní účastí zahraničních a domácích hostů byl výsledkem pečlivé přípravy a obětavé práce mnoha nadšených členů pořadatelské církve. Spolupráce a radost ze společného díla, nikoliv snadného, vytvářela tvůrčí atmosféru.

S příjemným prostředím kontrastoval obsah vystoupení jednotlivých řečníků, kteří uváděli otřesné příklady rasismu, antisemitismu a xenofobií v historii a zvláště v současnosti. Společným rysem všech vystoupení byla snaha hodnotit projevy xenofobií rasových, národnostních a náboženských objektivně, nezevšeobecňovat a hledat skutečné příčiny negativního chování jednotlivců i skupin a nesvádět vinu paušálně na jediného viníka.

V dopoledním bloku v sále na Novobranské ulici jsme vyslechli příspěvek dr. Mojmíra Kalluse o historii vztahů křesťanů a Židů prakticky od počátku vzniku křesťanství až do současnosti: názory křesťanů se vyvíjely v průběhu staletí často protichůdně, dlouho se uplatňoval tzv. theologie náhrady, podle níž roli „Božího lidu“ přejali křesťané. Tato doktrína se stával mnohdy východiskem pro antisemitismus (nebo přesněji pro antijudaismus). Holokaust byl mezníkem ve vývoji názoru v křesťanském světě. Ekumenické prohlášení z r. 1948, 2. vatikánský koncil a papežská encyklika Nostrae aetate prohlašují antisemitismus za nepřijatelný pro křesťana. V současné době však vedle tohoto vývoje existuje paradoxní názor u křesťanských církví na Blízkém východě, dle něhož Židé jako oběti fašismu sice vzbuzují soucit, ale v určitých oblastech jsou chápáni jako utlačovatelé Palestinského lidu, proti nimž má křesťan všemi prostředky bojovat. Okolo tohoto názoru se snadno vytvářejí mýty, které většinou navazují na kořeny antisemitismu.

Složitostí situace ve světovém kontextu se zabývaly další příspěvky. Shodně bylo konstatováno, že v každé zemi na světě existuje v nějaké (třeba i skryté formě) nějaký druh rasové nesnášenlivosti a nespravedlnosti skupin nebo jednotlivců. Demokratické státy dávají přes veškeré své problémy jistou záruku v boji proti různým formám rasismu. Nejdůležitější roli při tom hraje prevence – výchova proti jakékoliv formě rasismu a utlačování národnostních nebo jiných menšin ve světě. Nejhorší situace nastává, jestliže některá forma rasismu je tolerována nebo dokonce podporována na státní úrovni a státním tiskem.

Host konference dr. Shimon Samuels z centra Shimona Wiessenthala – centra prevence, studia a potírání forem genocidy uvedl, že státní tisk v arabském světě vykresluje Izrael jako skutečného démona, fakta Holokaustu jsou zde popírána a šíří se staré pověry o Židech připomínající středověk. Ve svém obsáhlém referátu nás seznámil s otřesným svědectvím internetových stránek s rasistickým obsahem, propagujících terorismus. V r. 1995 centrum Shimona Wiessenthala zaznamenalo pouze jednu stránku s extremistickými názory, dnes je jich přes čtyři tisíce v různých jazycích. Shlédli jsme stránky oslavující sebevražedné teroristické činy mladých lidí a žen. Jiné programy jsou určeny dětem, existuje hra na sebevražedného teroristu, jejíž autor tvrdí, že nemá nic proti nějakému národu nebo státu, že „má jen prostě rád hry“. Je zřetelné, kdo je skutečnou obětí této hry. Je jí každé dítě, které má k této hře přístup.

Odpolední program konference pokračoval v Bakalově sále brněnského Bílého domu. Na nesmírnou složitost jevu zvaného terorismus a zároveň na nebezpečí zjednodušeného chápání současných událostí upozornil Velvyslanec státu Izrael pan Arthur Avnon. Vyprávěl příběh ze svého působení ve funkci Generálního konzula v Chicagu. Zde zažil teroristický útok. Celá americká komunita měla potřebu najít rychle viníka, proto byla obviněna arabská komunita. O několika dnů později probíhala v Chicagu vzpomínková akce na oběti Holokaustu. Artur Avnon jako Generální konzul měl možnost promluvit k tisícům lidí. Poprosil shromážděné, aby nikoho neobviňovali, aniž by měli zcela jasné důkazy. Nakonec se ukázalo, že útočníkem byl Američan, který patřil k organizaci, která měla v plánu teroristický útok uskutečnit. Na revanš arabská komunita obvinila Izrael jako organizátora tohoto útoku.

Černobílé a zjednodušené posuzování nám nepřinese odpovědi na závažné jevy současnosti: proč sebevražedné útoky, proč agresivita, proč např. útoky na buddhistické sochy a jiné a jiné negativní a tragické jevy. Jedná se o střet civilizací? Jsou důvodem „jen“ kulturní rozdíly nebo je příčina hlubší a závažnější, příčina tkvící v samotném člověku a jeho vnitřním boji neprávem vyneseném na povrch a namířeném navenek? Namířeném navenek proti někomu nebo některým, proti něčemu nebo něčímu a v konečném důsledku proti sobě samému? Jak zaznělo v jednom diskusním příspěvku: „Bitvu o přírodu, lidi,lepší svět si každý bojuje sám.“

Přátelství a spolupráce lidí, kteří si toto uvědomují je vlastně jedinou nadějí pro tento složitý svět, přičemž nejde dokonce ani o vedení ostré hranice mezi tzv. civilizovaným a necivilizovaným světem, mezi světem „moderním“ a „zaostalým“ nebo tzv. „světským“ a „duchovním“. Ostrůvky porozumění a tolerance jako jsou např. Muzeum lidské důstojnosti budované za současných podmínek v Jeruzalémě, jehož programem je brát vážně myšlenky judaismu, křesťanství a islámu, uzem tolerance v Los Angeles zabývají se monitorováním a prevencí extremistické činnosti všeho druhu jsou příkladem za mnohé.

Z konference jsme odcházeli otřeseni informacemi o násilí a xenofobiích, ale odnášeli jsme si příběh jako světélko ve tmě: „Ptal se rabín studentů kdy končí noc a začíná den. První student řekl, že když pozná fíkovník od olivovníku začíná den, druhý odpověděl, že noc končí, když rozezná ovci od kozy. Ne, řekl rabín, když potkáme bílou a černou ženu, boháče a chudého a nebudeme vidět rozdíl – začíná den.“

Přeložil Karel Plocek – Výbor z díla sv. IV. Brno, Nakladatelství T. Janečka 2001. Stran 506 – III.- Kč 400,-

Tento výstižný titul dali švýcarští vydavatelé Výboru z Jungova monumentálního díla třem nejdůležitějším pracem o psychologii náboženství, které svým významem nepochybně patří do kulturní pokladnice lidstva.

Zatímco první německé vydání se nečte snadno, srozumitelnější je anglická mutace z r. 1937, kdy Jung své vysoce učené pojednání přepracoval pro americké studenty Yaleovy univerzity, kam byl pozván na tzv. Terry Lectures. Ve shodě s původním významem termínu „religio“ Jung chápe náboženství jako „pečlivé respektování a zachovávání určitých dynamických faktorů, jež jsou pojímány jako mocnosti: duchové, démoni, bohové, zákony, ideje a další faktory natolik smysluplné, aby věřící člověk je zbožně uctíval a miloval.“ Název numinózum, který razil R. Otto, mu plně vyhovuje.

Teologie sice spekuluje o nesmrtelné duši, ale má malé pochopení pro skutečnou lidskou psýché, které by hrozilo zatracení, nebýt milosti Boží. Jako lékař se přesvědčil, že komplexy, chorobné představy, jsou stejně ničivé jako maligní nádory pro fyzické tělo.

Vžil se mylný názor, že Jung vynalezl termín archetyp pro označení předvědomých, prapůvodních idejí. Avšak archetypus užíval už Cicero, Plinius a objevuje se v Corpus Hermeticum.

Pod záhlavím „Dogma a přirozené symboly“ se Jung zabývá numinózitou kvaternity, kdy k Trojici mužského charakteru nevědomí přičleňuje ženský prvek, Pannu chápanou jako matrix, lůno – Mater Dei. Jung to dokládá kazuistikou: ze 400 snů pacientů se kvaternita vyskytla 71 krát.

Třetí Terryho přednáška „Historie a psychologie přirozeného symbolu“ analyzuje numinózitu kruhu a jeho obohacené variace buddhistické mandaly, která vyvstává i během holotropního dýchání.

Víru a její úpadek Jung charakterizuje takto: „Zprvu žili bohové… na vrcholu zasněžených hor… Později se spojili v jednoho Boha, a pak se tento Bůh stal člověkem… i tento bohočlověk sestoupil ze svého trůnu a rozplynul se v obyčejném člověku. Jeho místo je prázdné. Moderní člověk trpí pýchou (hybris). Klamně si představuje, že obsáhl (celou) svou duši.“ (s. 112) Dospěl k absurdnímu sebeklamu, že rozum (intelekt) vyplňuje celou psýché. To je osudný omyl, protože „psýché je matkou, subjektem, ba i možností samého vědomí“. Hranice vědomí přesahuje natolik, že ji lze srovnávat s ostrovem v oceánu.

Zatímco církve chápou Ježíše Krista jednak jako historickou osobnost, jednak jako věčně existující mystérium, Jung upřesňuje tuto podvojnost následovně: „Kristus žil konkrétní, osobní a jedinečný život, který má zároveň archetypický charakter.“ Vyloupnout z evangelií individuální život Jehošui zbavený mýtu je nemožné, protože už tam legenda a mýtus jsou spojeny v jediný celek (Gestalt), který právě vytváří smysl evangelií. „Kristus stále umírá, tak jako se stále rodí: psychický život archetypu je nadčasový.“ Není náhoda, že Zmrtvýchvstání spatřili jen nemnozí učedníci, vyžaduje to zralé poznání hodnoty.

Po staletí etablované křesťanství bojovalo s gnózí, která ve středověku znovu vyvstala v hávu alchymie. Zatvrzelým racionalistům Jung stroze odpovídá: „Náboženská zkušenost je absolutní, nelze o ní diskutovat. Je lhostejné, co si o ní myslí svět; ten, kdo ji má vlastní obrovský poklad něčeho, co se mu stalo zdrojem života, smyslu. Má pistis (víru a důvěru) a (pokoj) mír. Cožpak existuje nějaká lepší pravda o posledních věcech než ta, jež pomáhá člověku žít? To je důvod, proč si tak pečlivě všímáme symbolů, které vytváří nevědomí. Ony jsou to jediné, jež je s to přesvědčit kritického ducha moderního člověka.“ (s. 139)

„Mše je dosud živé mystérium, jehož počátky sahají do raně křesťanské doby.“ O tomto kulturně a duchovně tak důležitém jevu nevědí studenti filozofie a náboženství zhola nic a i lidé, označovaní jako inteligenti, mívají o mši jen mlhavou představu. V raném křesťanství konvertita po letech účasti na inicializačních obřadech byl připravován na svátek křtu a eucharistie (proměňování).

Jung napřed pojednává o novozákonních pramenech ke mši, pak popisuje rituál: obětování chleba, přípravu kalicha a jeho pozdvihování. následuje okuřování a průvodní smírné modlitby. Krása kultovního jednání je nutnou rekvizitou, řadový věřící „musí být mystériem uchvácen“.

Tento text je k pochopení nejnáročnější. „Fyzičnost“ totiž není jediným kritériem pravdy, „existují i duševní pravdy, které fyzicky nelze vysvětlit, ani dokázat, ani popřít.“ (s. 276) Podobně je to s náboženskými výpověďmi. Jung končí pokorným a skromným vyznáním: „Ne jako učenec, obírající se Písmem svatým, ale jako laik a lékař, kterému bylo dovoleno nahlédnout hluboko do duševního života mnoha lidí.“

Ideologové marx-leninismu Junga živelně nenáviděli. Křivě ho vinili ze sympatií k nacismu a jeho dílo dali na index. U nás je popularizovali brněnský psychoterapeut Hugo Široký a u Apolináře tajně vysvěcený kněz P. Tomáš Halík, dnes předseda Křesťanské akademie.

Duševní klid je znakem velkých duší. Nejpůsobivěji se projevuje v okamžicích, kdy ostatní zoufají.

Pro chatrnou loďku větší bouře na moři znamená zkázu. Pro pevnou a dobře udržovanou loď je pouze zkouškou její síly.

Již více jak sto let je známo, že potraviny, které nebyly podrobeny tepelné úpravě navíc energii, která se vařením ztrácí. Prakticky se to využívalo v lázeňských zařízeních při různých léčebných kůrách. Po dobu několika týdnů se denně podávaly pouze 2 kg hroznového vína nebo zahradních jahod. Docházelo k vyléčení nemocí a chorob, které léta vzdorovaly běžné léčbě. V současné době se přešlo na podávání čerstvě připravených ovocných a zeleninových šťáv. Problémem se zabývala řada odborníků (M. Bircher – Benner, Kollath i náš Břetislav Kavka). Ze všech živočišných druhů na zeměkouli pouze člověk používá oheň k přípravě potravy.

Předpokládáme, že člověk je na zeměkouli 2,5 miliónů let a oheň začal používat teprve před 50 000 lety. Tedy pouze 2% ze své existence používá oheň. Někteří badatelé tvrdí, že od té doby začíná degenerace lidského rodu. Patnáct návštěv u lékaře ročně by tuto skutečnost jen potvrzovalo. Vše lze doložit zkušenostmi z německých koncentračních táborů během 2. světové války. Hlavním jídlem vězňů byla „polévka“ (Eintopf), ve které plavalo několik syrových brambor, kousky tuřínu, syrové řepy, případně mrkve. Vězni těžce pracovali v kamenolomech od rána do večera. Přežili šest i více let. Počítáme-li pouze kalorie, jednoduchými kupeckými počty snadno zjistíme, že teoreticky nemohli vůbec přežít. Je doloženo i to, že v případě tyfové epidemie zahynuli všichni němečtí strážci, ale pouze 30% vězňů.

Vše vysvětluje druhý termodynamický zákon – zákon o entropii. Ten stanoví, že při přeměně energie vyššího řádu v energii řádu nižšího, dochází k určité energetické ztrátě (např. nukleární energie se mění v zářivou, tepelnou, mechanickou). Úprava živin horkem je zbavuje vysokého biochemického náboje a dochází ke ztrátě energie.

Francouzský inženýr Simoneton začal s měřením záření pokrmů i osob a naměřené hodnoty označil jako radiovitalita. Vlnovou délku udává v Angströmech. Lidé vysílají záření kolem 6 500 A. ovoce, zelenina, obilí, ořechy, slunečnicová semena aj. mají vlnovou délku kolem 9 000 A. vařením radiace klesá až na nulu. Bakterie mají radiaci 3 000 – 6 000 A, chceme-li je zničit, musíme mít vyšší radiaci. Tím lze vysvětlit některé na první pohled nepochopitelné věci, např. léčivé účinky včelího medu. Kromě různých cukrů obsahuje nepatrné množství vitamínů a minerálních látek. Protože při jeho zpracování nebývá překročena teplota 40°C, má med vysokou radiaci. Cukr zakoupený v obchodě má nulovou radiaci. homeopatické léky mají 4 000 – 8 000 A. přestože neobsahují prakticky vůbec nic, jejich vysoká radiace skutečně léčí a lidé jsou s nimi spokojeni.

Pro změnu stravování máme spoustu receptů. Různá müsli, Kollathovu snídani z mletého obilí, zeleninové a ovocné saláty, šťávy, polévky z ovoce, mléčné koktejly a pěny s ovocem, studené omáčky, ovocné dřeně, tvaroh s ovocem nebo zeleninou aj. existují stovky různých kombinací. Cílem by měla být denní konzumace 1 kg zeleniny nebo ovoce. Pro začátek stačí 1 jablko nebo 1 mrkev denně. Ti odvážnější si mohou přidat do hotové polévky kyselé zelí nebo strouhaný syrový brambor. Drobné ovoce (černý rybíz) uchováváme mimo sezónu v mrazničce. Vhodné je i sušení. Sušené potraviny po namáčení získávají zpět svou původní radiaci (meruňky, švestky, rozinky, křížaly).

Vše je v praxi vyzkoušeno. Máte-li vysokou radiaci, všechny chřipkové epidemie jdou mimo vás. Důležité je opustit vžité návyky, jiné cesty není.

Ježíš se bránil označení (oslovení) dobrý a jednoznačně se vyjádřil v tom smyslu, že tento přívlastek náleží pouze Bohu. Běžný člověk by byl tímto oslovením přinejmenším polichocen, ale spíše by se nadmul pýchou a sebevědomím. Ježíš ovšem naznačuje, že si nemůže přivlastňovat něco, co mu vlastně vůbec nenáleží. A také soud nad jinými ponechává na té nejvyšší instanci – Bohu nebo karmickém vyrovnání. Doplňte si podle svého. Soud neberme ve smyslu posledního soudu či pohnání před soud pro nějaký delikt, ale odsuzování někoho druhého proto, jak se chová, jak se projevuje, jak jedná, co preferuje, čemu věří, tedy jak přemýšlí, jak vidí svět.

Osobně pohlížím na Ježíše jako na učitele, promlouvajícího i přes propast věku. Nikoliv jako na mimořádnou bytost, ale jako na člověka, který mne v určitém směru předešel. A porovnávám k čemu mne nabádá v biblických textech a k čemu mne nabádají jiní učitelé. Třebas Ramana Mahariši nebo Lao ´c. Nenacházím zásadních rozdílů, snad jen že je to řečeno jinými slovy. Ovšem jóga a vůbec východní nauky nabízejí též metodiku a postupy a techniky jak se k sebezlepšení a etice a lásce dopracovat. To v bibli téměř není. Ježíš učedníkům předává jenom jednu modlitbu – Otčenáš, nad kterým je potřeba mnoho a mnoho přemýšlet, aby člověk dokázal vše dešifrovat, plně si uvědomil, přijal či akceptoval pro svůj život, tedy nikoliv jen mechanicky odříkával text této modlitby či meditace.

I v modlitbě Otčenáš je zmínka o odpuštění, a těch zmínek je v Novém zákoně celá řada. Stačí když si bibli otevřeme a začteme se, najdeme tam řadu veršů týkajících se právě odpouštění, řekl bych prostě přijímání těch lidiček kolem nás takoví jací momentálně jsou. Např.: Otec nechává slunce svítit na všechny bez rozdílu… a na jiném místě nabádá čtenáře, aby se ke všem choval obdobně jako Otec. Čili abychom někomu jinému nepodsouvali něco nepravdivého, abychom nepomlouvali, abychom ze sebe nedělali jediné spravedlivé.

V historii lidstva můžeme být mnohokrát svědky snahy vydělovat lidi do různých kategorií, i toho že odlišný názor je prostě nepřípustný. Stačí se podívat na různé církve, katolickou, evangelickou nebo islám. Přitom všichni mluví o bratrství, lásce…, ale praxe je hodně odlišná. Někdy hodně krvavá. Nestačí se hlásit jen k určitému společenství. Člověk musí na sobě celý život pracovat. Ani ta nejlepší výchova nezajistí automaticky jednou provždy pevný charakter. Ani častá zpověď nezabezpečí ospravedlnění. Je jen málo těch, kteří hledají pravdu. Ne nějakou svou pravdu, třídní nebo jinou pravdu… Ale pravdu bez přívlastků. Nechci to psát přímo s velkým „P“. Zprofanovat se dá konec konců všechno. O to víc si musím vážit třeba Husa, který na sklonku svého života se přiznává k tomu, že na kněžskou dráhu se dal pro materiální zabezpečení, a až posléze si začal uvědomovat skrytou realitu života a hledat Pravdu, ne svou pravdu, ale Boží pravdu. A o tom také kázal, a tím se také stal nepohodlným.

Je fakt, že někdy se nelze vyhnout hodnocení toho druhého, ale přenechejme to škole a tam kde se skládají nějaké zkoušky, ale do vlastního života raději přijměme hledání, hledání něčeho dobrého, něčeho pozitivního na těch druhých a v duchu velkoryse přehlížejme to, co se nám na ostatních nezamlouvá a nelíbí. Stejně to, co se nám nezamlouvá na druhých, více vypovídá o nás samých. Zejména v rodinách a u těch nejbližších se chováme mnohdy zcela kontraproduktivně, když zesměšňováním, podceňováním či hecováním chceme dosáhnout u svých ratolestí předpokládaného či dokonce požadovaného výkonu.

Mysleme a mluvme tedy o pozitivních věcech, ať už ve vztahu k sobě či ke svému okolí. Pak budeme potěšeni z toho, jak se naše myšlenky a slova naplňují a jak se svět kolem nás přeci jenom mění k lepšímu. Myslím si, že je to dokonce naše povinnost, že je to naše práce, práce pro celek, pro celou planetu.

V románě Das Glasperlen spiel (Hra skleněných perel) Hermann Hesse popisuje mýtickou enklávu moudrých a o moudrost usilujících jako duchovní ohnisko, vysílající Pokoj a Mír na všechny světové strany profánního světa. Tato vize inspirovala řadu skupin, aby na rozbouřeném moři tržní sociální patologie vytvářely tzv. ostrůvky pozitivní deviace s komunitami, které nekladou na první místo zisk, experimentují se soběstačností a dobrovolnou skromností a kladou důraz na Frommovo BÝT spíše než MÍT. Nejznámější komunity tohoto typu jsou Findhorn na pobřeží západního Skotska, školící středisko na organické farmě Schumacher College v jižní Anglii, severoitalský Damanhur, Tamera v Portugalsku, ZEEG – Centrum pro experimentální kulturní design, Belzig v Braniborsku, ekologická farma Dvě labutě v Dánsku, atd. Mají vůbec tak rozmanitá společenství něco společného? Na rozdíl od stovek humanisticky či ekologicky orientovaných iniciativ neztrácejí ze zřetele vertikální rozměr žití – napojení člověka na všepronikající Základ, kterému různá náboženství a víry dávají různá jména.

Je málo ostatní víry tolerovat, lepší je vést s jejich vyznavači dialog, tak jak se děje na sněmech IARF – Mezinárodní asociace pro náboženskou svobodu. Jedinci jsou podle typologie C. G. Junga různí a podle svého založení inklinují k jedné ze čtyř základních spiritualit. Jsou to pouť k Jednotě a moudrosti (džnána márga). 2/ Cesta lásky, vroucí oddanosti k zvolené formě božství (Ježíš Kristus, Božská Matka, Ráma, Krišna, Manitou, atd.) – (bhakti márga). 3/ Cesta skutků (karma márga), kdy nesobecká, nezištná práce pro bližní se stává životním cílem, náplní života. 4/ Cesta harmonie, která za soupeřícími ideály a rozpory objevuje skrytou harmonii a mystickou skutečnost. Kastálie by tyto spirituality uznávala za legitimní a rovnocenné a učila své příznivce je respektovat. Neaspiruje stát se masovou organizací, protože dnešní konzumní společnosti tak jako např. Junák – Skaut nastavuje laťku vysoko. Věříme, že i v postkomunistické informační společnosti je možné se chovat k matce Zemi jako dobře vychované děti, tj. nejen od ní brát, ale též vděčně jí vracet. Nedupejme po něžné pokožce v okovaných botách, nýbrž po ní choďme bosi, lehce jako naši předkové kočovníci zanechávající jen otisky kopyt či jako sběrači – bušmeni bez stop lidské činnosti. zároveň však zemi milujme a pečujme o ni jako naši zemědělští předkové. Neotravujeme ji agrochemikáliemi a dáváme přednost organicky, tj. bez chemie vypěstovaným produktům ekologického zemědělství.

Pro jedince smýkané krutou neviditelnou rukou trhu bude Kastálie sloužit jako retreat, místo regenerace a načerpání sil. Naučí se odstupu, budou imunizováni, aby odolali reklamním kampaním, které ze svéprávných občanů zákeřnými podprahovými triky vytváří pasivní, bezduché konzumenty.

Program bude strukturován tak, aby postupně vyhovoval návštěvníkům různého zaměření. Tak budou víkendy či týdenní pobyty, jejichž náplní bude mauna – mlčení a meditace podle trapisty Mertona či buddhismu. Jindy nositelem programu bude zahraniční expert po vzoru Schumacher College. Kurs hlubinné ekologie, tak jak jej zachytila režisérka Majka Šandová v dokumentárním filmu „Myslet jako strom“. Zelená ekonomie podle futuroložky Hazel Hendersonové „Budování světa, kde nikdo neprohrává“. Psychodrama, psychogymnastika a psychohry. Axiologie – nauka o hodnotách v teorii a praxi. Muzicírování. Hraní divadla.

Praktická výchova k soběstačnosti: šití, výroba hraček, knihvazačství, kartonáž, elektroopravy, výroba svíček. Jazykové kurzy – konverzace i zaměřené na ekologickou, náboženskou či filozofickou terminologii. Vaření. Hathajóga. Přeshraniční styky s členy podobně zaměřených neziskových organizací včetně cestujících po cyklistické stezce se zastávkami a noclehem v meditačním centru Peníkov u Českého Rudolfce, v komunitě pěstitelky léčivých bylin Jitky ve Světlíku na Šumavě, v čajovně v Prachaticích, v kolonii „pestrých a zelených“ u Volar a dalších sídel alternativců, kteří se k programu připojí.

Kastálie dá možnost soukromým setkáváním skupin žáků 14. dalajlámy i jiných buddhistických škol, žáků Saí Báby, Krišnamurtiho, Šrí Aurobinda a jiných guruů.

Záměrem Kastálie je stát se odrazovým můstkem nejen do Evropské unie, ale i mezi ty jedince, kteří rozšířili své vědomí na celý kosmos, aby termín „kosmopolita“ přestal být nadávkou jako v bolševické totalitě.

Do návrhu vkládám zkušenosti z víkendových akcí a letních táborů jógy na Budínku u Svatého Pole, kterým za totality prošlo několik set přátel jógy z celého Československa. Budínek jsme před deseti lety zlikvidovali, protože vzhledem ke stárnutí má žena Eliška již na provoz nestačila. Odmítám veškeré návrhy, abych v Kastálii fungoval jako „zelený opat“, protože direktivních rolí jsem se v životě nabažil. K rozjetí mohu dát impuls částečným hmotným zajištěním. Avšak program musíte vytvářet vy ze střední a mladé generace. Participovat chtějí skupiny z Prahy, Dobříše, Vamberka, Brna, Ostravska, jakož i jednotlivci z Německa, Švýcarska, USA a Velké Británie. Očekávám, že se ozvou i přátelé ze Slovenska. Má generace je na odchodu. Na vás záleží, co z Kastálie uděláte a zda ji předáte mladé generaci.

Zveme k návštěvě, aby zájemci viděli, jak objekt vypadá dnes a znovu v půli roku 2003, kdy dostavba bude provedena.

Být starý je nádherné, pokud jsme nezapomněli, co to znamená začínat.

Neznalost pravého zákona činí nás nešťastnými v tomto životě a učiní nás nešťastnými všude.

· SI TY SVÁTKY PO CELOROČNÍM upřímném pracovním a vůbec všeobecném snažení zasloužíš,

· vědomě je prožiješ jako čas zastavení a zamyšlení, nikoliv jako hody spotřebitelů a jedlíků.

· vánoce máš také, když sice nevlastníš všechno na co si vzpomeneš, ale přesto umíš být šťastný,

· neboť máš rád sebe, i když dobře znáš své nedostatky, snažíš se změnit k lepšímu, ale vůbec se na sebe nehněváš…

· a také máš rád své spolulidi, i když znáš jejich Chyby, ale vůbec se na ně nehněváš, aniž je chceš přeměňovat dle názoru svého.

· vánoce máš také, když znáš nedostatky ve svém okolí, v obci, skupině, k níž cítíš sounáležitost, ve městě nebo kraji, kde žiješ, snažíš se z nejlepších sil pomoci, aby bylo lépe, ale jestliže není vše dle názoru tvého, vůbec se nezlobíš.

permanentní svátky máš, jestliže ti ta snaha a mír v duši vydrží i po vánocích a stále.

· vánoce máš také, když jdeš v životě za nějakým ušlechtilým cílem a záleží ti na nějaké věci, z níž ti nekyne osobní prospěch a při bilancování zjistíš, že jsi tomu cíli o kousek blíž,

· vánoce máš také, když nosíš v srdci nějakou naději v etickém, náboženském nebo duchovním smyslu, kterou se snažíš svými činy naplňovat a o vánocích si můžeš říci, že jsi tomu stále věrný,

Bože, Otče nás všech, Ty, který jsi Láska, Harmonie a Mír, působ na naše srdce, abychom přehlíželi rozdíly, které nás dělí jednoho od druhého, dej abychom

jasněji spatřovali to, co nás spojuje v lidskou jednotu a co nás povzbuzuje v našem úsilí o světový mír. Bože, Otče nás všech, uč nás žíti v harmonii

a v míru, nechť každý národ a každá rasa pracuje nejen pro své dobro, ale i pro dobro ostatních. Uč nás, Bože, vážit si svobody, kterou jsi vložil do našich srdcí

a myslí, abychom svou vůlí a svými činy neubližovali nikomu, nepodceňovali nikoho, ale abychom si cenili každého člověka bez ohledu na jeho barvu pleti

a vnější tvary, bez ohledu na jeho národnost či náboženskou příslušnost, ať Tě uctívá v různých sborech, kostelích, synagogách či mešitách různými obřady nebo

Za ně za všechny modlíme se: Otče náš posil jejich dobrou vůli a rozšiř řady těch, kteří pracují pro dobro člověka a pro zachování míru ve světě. Mír budiž s vámi

Pro většinu lidí je nesnesitelná myšlenka, že již v okamžiku zrodu jsme odsouzeni na smrt a proto většina Evropanů záměrně potlačuje myšlenku na smrt do svého podvědomí. Ovšem to by nebylo zlé, pokud by smrtí skutečně vše končilo, jak se domnívají nihilisté a materialisté. A jsou v tomto ohledu snad ti největší optimisté, neb výrokem, že „po smrti není nic“, blíží se k světským definicím nirvány. Myšlenka na smrt je z duchovního hlediska nejdůležitější myšlenkou, kterou je člověk schopen pochopit. Člověk má největší strach z nejistoty této proměny do nového života, neboť v minulých životech jsme ještě nezemřeli vědomě (jako např. tulku) a proto jsme si také nemohli nic z minulého umírání a předcházejícího života zapamatovat.

Ano! Neboť to co jsme milovali, smrtí ztrácíme. Smutek, bolest a zoufalství zachvátí naše srdce, když pěkně zbarvená mýdlová bublina iluzí, na kterou jsme si zvykli, se rozprskne a my zůstaneme osamělí.

Ne! Zvedání a klesání neskutečných prázdných obrazů, které přicházejí a odcházejí, fantasmagorie vznikající a rodící se z čistého nehybného základu mysli. Vše je klamem Máji a samsára – život, smrt, znovuzrození, Mara, Buddha, zaslepení, osvícení – jsou to vše sny, nic víc.

Ano i ne! Ve světě klamu, světě samsarickém, ve kterém se denně nalézáme, je neustálý vzruch a změna neměnným prazákonem! Vznikání, zanikání, rození, umírání. Ale ve světě čisté mysli, ve světě jiném, tam není ničeho podobného!

Smrt je zcela přirozený jev, jako je zrození, a proto by neměl být zdrojem utrpení. Je celkem pochopitelné, že rodinní příslušníci a přátelé naříkají, ale je nepochopitelné proč naříká umírající? Poznal tak málo život, že na něm ulpívá? Pokládá jeho iluse ještě za něco žádoucího?

Jestliže se narodí dítě, jsme naplněni radostí a ta se projevuje i u buddhistů, a to jenom proto, že jedině lidská forma (nikoliv božská) umožňuje osvícení a zažití nirvány.

Ale jak je tomu u smrti? Z buddhistického hlediska má smrt jediný smysl – zbavit nás obnošeného těla a intelektuálního haraburdí, abychom si našli novou, vhodnější schránku pro uskutečnění spásonosné stezky a nakonec si zařídili život a smrt tak, že dalšímu nesmyslnému kroužení unikneme.

Buddhista nechce stejně jako křesťanský či židovský mystik slyšet žádné ukolébávající fráze při své mrti. Vrchní rabbi dr. Feder, když mě přijal před smrtí a já jsem se jej pokoušel v jeho utrpení utěšovat, důrazně, ale laskavě zašeptal: „Nechejte si to, vždyť to jsou fráze pro nevědomé lidi! Nechápete to, tento svět mě již nepotřebuje!“ „A který, který vás potřebuje?“ – naléhal jsem, ale odpověděl mi jen těžký dech na smrt nemocného a údery kapek deště na okna.

Vždyť všechny ty bytosti v našem okolí jsme si sami stvořili! Odejít, neulpívat a dobrovolně vzdát se všeho měl by se člověk naučit dlouho před umíráním. Jestliže nám vytrysknou slzy při pohřbu, tak bychom se neměli za ně stydět. Horší je své city potlačovat. Vzpomeňme jen na mistra zenu Issu, který těsně před svým osvícením ztratil svého jediného synka, a své city při kremaci popsal takto: „Tento svět je pouze kapkou rosy! Může být opravdu pouze kapkou rosy… a přece… a přece!“

Jestliže se k nám smrt přiblíží, měli bychom ji přivítat slavnostně, jako děti Vánoce. Odehrává se přeci záležitost všedního dne: nikoliv pouze já, ale tisíce živých bytostí, lidí, zvířat a rostlin zmírá v tomto okamžiku! Neděje se ti nic zlého, nic jiného nežli jsi již mnohokrát zakusil a zapomněl, zakusil a zapomněl! Měli bychom zavčas si najít učitele, který by nás již v plném zdraví dokázal připravit na vznešený okamžik smrti a zadal nám správná duchovní cvičení, abychom tuto šanci na Cestě nepropásli. A měli bychom mít také štěstí, aby nás učitel vedl při „překračování prahu“ a poučoval.

Jestliže cvičíme pravidelně cestu bdělé pozornosti a uvědomování - satipatánu, tak se naučíme pozorně vnímat vznik a zánik každého okamžiku! Naučíme se tak přizpůsobovat věčnému rytmu přírodních zákonů, vlnit se a být v souzvuku a harmonii s těmito zákony, nebudeme jim odporovat a zbytečně se jim bránit. Měli bychom jasně poznat, že nemůžeme nic světského dlouho vlastnit, udržovat a zadržovat. Co má zemřít – ať zemře! Čím více jasně cítíme svůj pulzující život a nevzpíráme se mu, tím menší je možnost, že se nás může zmocnit melancholie nebo zoufalství. Místo toho se může dostavit blažený pocit odevzdanosti. Měli bychom být odevzdaní a pokorní. Pokoru bychom měli cítit při nalezení tvaru i při zažívání tajemství zbavení se tvaru. To co vzniklo, musí zemřít, zrození a smrt se vzájemně podmiňují, nic není stálého na tomto světě, který je jen nedohledným silovým polem neustálých změn – živým vesmírným dechem! Ale můžeme jít ještě dále při sledování zákonů Mahajány.

Kdo je Marko Pogačnik? Proč setkání s ním tak hluboce zapůsobilo snad na všechny účastníky letošního semináře?

Poprvé byl M. P. v Praze 30. 5. 1999. Už tehdy si vytvořil základní představu o energetické struktuře „Pražského krajinného chrámu“ i o jejím narušení lidským konáním i myšlením. Vyprávěl nám o své osobité cestě k nové evropské geomancii, k postupnému poznávání „neviditelných“ energetických úrovní planety Země, přírody, krajiny, města a o svých specifických uměleckých metodách používaných k obnově a harmonizaci energetických toků. „Jsem sochař a léčitel Země“, říká o sobě a dodává, že má-li člověk léčit Zemi, je nutné, aby zároveň léčil sebe, svou vlastní duši. „Vnést geomancii do každodenního života lidí“ považuje za své poslání.

Svou práci začínal ve Slovinsku, kde se narodil v r. 1944. V současné době s ním spolupracuje žena Marika a dcery Ana a Ajra – zároveň však mnoho jednotlivců i skupin všude tam, kde je k práci na léčebných geomantických projektech pozván, tj. ve většině států Evropy i Ameriky.

V květnu 1999 nám M. P. nejen přednášel, ale taky nás vedl z Hradčan přes Petřín na Kampu a Karlův most, abychom si vyzkoušeli „jak to funguje“. Na Petříně jsme také mohli vyciťovat nové energie, které Země začala uvolňovat ze svého nitra – M. P. je charakterizoval jako prasíly, z doby před stvořením, jako prapůvodní věčnou Lásku: Země nám tak dává možnost opět spojovat to, co jsme po staletí rozdělovali…

Druhý Markův pobyt v Praze ve dnech 28. – 30. 7. 2000 už byl pracovní – podle projektu v rámci společnosti Cultura informa Bohemia založené J. Tajbošem. Po páteční úvodní přednášce následovaly 2 dny práce na různých místech Prahy, kde šlo o oživení éterné dimenze, představované elementárními bytostmi jednotlivých živlů. Měli jsme jim pomoci k tomu, aby mohly znovu plnit své úkoly při oživování pražské krajiny, připojování významných energetických míst podél energetických linií. Pracovali jsme na Vyšehradě, na Staroměstském náměstí, u Masarykova nádraží, u Národního muzea, v Rajské zahradě…

Třetímu Markovu pobytu v Praze ve dnech 5. – 7. 7. 2002 předcházela pracovní návštěva jeho nejmladší dcery Any. Devětadvacetiletá Ana (absolventka konzervatoře a archeoložka) spolupracuje s otcem od r. 1990. Komunikuje se světem andělů a už tři roky vede i samostatné semináře. Naléhavě na nich zdůrazňuje nutnost vědomé proměny každého z nás, zbavení se „starých vzorů“ v jednání i myšlení, neboť jedině takto budeme schopni spolupracovat se Zemí, s anděly, s vesmírem – místo toho, co až dosud většinou děláme: oddělujeme se od Země i nebe, nechceme vnímat neviditelné dimenze a bojujeme tak vlastně i proti svému vlastnímu životu… Psychicky nejnáročnější byla pod Aniným vedením práce u Anežského kláštera a pak na Střeleckém ostrově, kde jsme se spojovali s duší Vltavy: to bylo před velkou vodou…

M. P. tedy potřetí přijel do Prahy po velké vodě… Jeho úvodní přednáška 27. 9. 2002 byla tentokrát součástí vystoupení několika členů školy pro geomancii, kterou v SRN založili v r. 1994. Nazvali ji Hagia Chora (posvátná Země) a stejně se nazývá i časopis, který vydávají od r. 1999.

Lara Mailen promluvila o vývoji evropské geomancie: od starověkého umění používat „neviditelné energetické dimenze“ krajiny při vyhledávání a používání posvátných i obytných míst, přes zapomínání i násilné mocenské potlačování těchto schopností v raném novověku až po nutnost znovuobjevování stále existujících (i když nevědomých či zavrhovaných) vztahů člověka k Zemi jako živé bytosti, k vesmíru i k lidem a ostatním živým bytostem… Novou geomancii vyvíjíme v Evropě od počátku 20. století, urychlení pak nastalo od 60. let, mimo jiné také v souvislosti s rozvojem ekologie, který nastal zároveň s přibývajícím znečištěním země, vody i atmosféry… K tomu M. P. doplňuje: ekologie jako věda (zabývající se vzájemnými vztahy jednotlivých složek životního prostředí) může v 21. století pomoci k vysvětlení a nápravě negativního vývoje a posléze k uzdravení a vyššímu rozvoji člověka a Země jen tehdy, když rozšíří své zkoumání a působení do oněch „neviditelných dimenzí“, které jsou dodnes pro většinu ekologů neznámé. Pak se stane ekologií celostní - a obsahově splyne s geomancií…

Po tomto úvodu začal M. P. hovořit k situaci „tady a teď“, k pražské velké vodě: Vltava, kterou jsme tak dlouho spoutávali a omezovali její životní projevy, už nemohla jinak, než tím vylitím nás jakoby láskyplně obejmout a sdělit nám, že se opravdu už musíme změnit a v myšlení i činech se vědomě vydat novou cestou – cestou spolupráce se zemí, vodou, vzduchem, sluncem, s celou přírodou, s elementárními bytostmi, s anděly… Představme si, že by nymfa jako elementární bytost oživující vodu vyšla do ulic a chtěla s námi mluvit – vždyť bychom ji ani neviděli! Proto neměla Vltava už jinou možnost, než to velké vylití tisícileté vody… Nekřičme proto „katastrofa“, neboť právě ono láskyplné očistné sdělení, působící jako příklad k následování, je to, co naplňuje nový prostor vzniklý po poslední fázi proměny Země na začátku tohoto roku, a to nejen u Vltavy v blízkosti centra elementárních bytostí mezi Karlovým mostem a Střeleckým ostrovem… Toto tušení „Nového Jeruzaléma“ lehce stoupá i na „pahorky“ – na Hradčany, Strahov, Petřín i Letnou a všude nám nabízí pomoc při léčení nejrůznějších disharmonií. Nerovnováha na Strahově vznikla potlačováním ženského (jinového) principu staletým působením katolické církve (Strahov je srdečním centrem pro Prahu a široké okolí), na Hradčanech pak světskou mocí, která se snažila zničit vliv tohoto prastarého posvátného prostoru. Vrcholem převráceného geomantického působení byla stavba betonového Stalinova pomníku na Letné, který měl – při pohledu od Karlova mostu – odvracet pozornost od duchovně pustnoucích Hradčan…

Energetickou rovnováhu Hradčan jsme pod Markovým vedením – pomocí vizualizace a harmonického zpěvu – obnovovali z energeticky významného místa u Lorety, v níž je jinový princip Bohyně zastoupen velkým počtem Madon z velké části Evropy, včetně černé madony symbolizující proměnu (smrt a znovuzrození). Fungovalo to… velmi živé vize nejen mé nechť jsou toho „neviditelným“ důkazem…

Nejobtížnější práce nás čekala u bývalého Stalinova pomníku, kde dnes stojí (rovněž „obří“ – proč asi?) metronom. M. P. předem upozorňoval, že obrovské množství zde nahromaděné negativní energie, kterou máme proměnit a místo tím zharmonizovat, může někomu působit až fyzické potíže, což se opravdu stalo. Vize byly dramatické, zpěv zněl předlouho disharmonicky. Dílo se však podařilo a na závěr tu byl Markův krásný úsměv, čisté nebe nad námi a dobrý pocit u nás všech.

Sestupujeme z Letné opět k Vltavě a zastavujeme se u kaple Maří Magdaleny, která musela ustoupit při stavbě železného Čechova mostu. Marko zde vnímá symbol proměny – v místech, kde Vltava mění směr, což je významný bod v toku řeky a měl určitě vliv na vývoj povodně…

Tak se opět vracíme k řece, k jejím úkolům v krajině: poskytovat vodu – všem, nejen lidem – a občas taky udělat záplavu, vše zničit; dávné kultury s tímto dvojím posláním řeky (živit a ničit) uměly žít…

Pak jdeme kolem řeky k Mánesovu mostu, kde se za chvíli rozloučíme. Před tím se ještě dozvídáme, že zítra pojede Marko navštívit lom, v němž by měl být nalezen kámen pro první pražský lithopunkturní objekt s kosmogramem (vernisáže výstavy Markových kosmogramů ve Frágnerově galerii – za přítomnosti velvyslance Slovinské republiky – jsme se zúčastnili v sobotu večer).

A na závěr bych se chtěla ještě vrátit do sobotního dopoledne. Po setkání na Mariánském náměstí jdeme po Karlově mostě, zastavujeme se u mosteckých věží i ve středu mostu a první velká práce nastává na nábřeží u Kampy. Je potřebné se dobře připravit – osobním naladěním, vizualizací, hologramickými cviky a nasloucháním o tom, že staří mistři stavěli most tak, aby se člověk na něm setkal jednak sám se sebou, jednak s nebem i zemí v jeho srdečním centru. Dnes ovšem lidé vnímají most (kterýkoli) především jako symbol podrobení přírody a přecházejí-li přes něj (zvláště tzv. turisté), zůstávají jen ve své mentální úrovni a nic hlubšího neprožívají, čímž trpí most i řeka…

Marko našel u řeky akupunkturní bod, kde se spojíme se srdcem mostu: necháme znít svůj žalozpěv pro řeky i pro lidi postižené povodní, čímž dáme impuls pro proces harmonizace a proměny vztahu mezi řekou a člověkem. Stojíme těsně nad úrovní vodní hladiny, místo je bahnité s různými věcmi přinesenými velkou vodou… Stojíme těsně u sebe v pěti soustředných kruzích, držíme se za ruce, nasloucháme si navzájem, zvukové vibrace se šíří na všechny strany, vodou i vzduchem až k mostu, naslouchají elementární bytosti vody i duše Vltavy… Díky řeko, snad jsme pocítili tvé vědomí, přijali tě jako živou bytost a prosíme: také ty nás takové přijmi, ať společně střežíme rovnováhu mezi tvou vodou a zalidněnými pahorky na obou březích, vědomi si nenahraditelnosti a posvátnosti každého místa kdekoli na Zemi a našeho lidského poslání v této celistvosti…

Jak toho poznání dosáhnout? I k tomu máme v Praze „pomůcku“ nabízející se nám tiše a nenápadně – je to světoznámé Pražské Jezulátko v kostele P. Marie Vítězné: je nejen dítětem Mariiným (je zde již samostatně, nikoli v jejím náručí jako všude jinde), ale především je jím znázorněno vnitřní dítě v každém člověku, prapůvodní duchovní dítě, které máme v sobě vědomě objevit a znovuzrodit… Kristus se inkarnoval ve fyzickém těle, aby nám sdělil toto poselství… Marie nám dává toto dítě a stává se autonomním symbolem jako duše světa…

Před kostelem jsme cvičili vizualizaci „svého“ vnitřního dítěte, své vlastní věčné podstaty…

Takto připraveni jsme se pak v neděli odpoledne mohli pokusit o proměnu tzv. kolektivního stínu Hradčan – velkého množství negativní energie, soustředěné zde jednak úsilím o moc a ovládání, jednak povrchním konzumním chováním tisíců turistů. V současném stadiu proměny Země jsou stále zřetelnější jak naše stíny osobní, tak i ty kolektivní. Jsou jakoby za našimi zády, odkud negativně ovlivňují naše jednání a my si je musíme uvědomit, nechat je prostoupit vlastním tělem tak, abychom na ně viděli „z očí do očí“ a pak se od nich osvobodili tím, že je pozveme do „víru proměny“: tím se negativní síly vrátí do své původní světlé podoby a my je můžeme opět přijmout.

Při proměňování hradčanského stínu jsme se vzali za ruce a v parku na letenské pláni utvořili veliký kruh, v jehož středu se brzy odehrávala velká dramata. Pozitivní síla se však objevila a my jsme ji zpěvem vyslali do všech stran… A nebylo jí málo: čím víc jsme rozdávali, tím víc jí v nás přibývalo – a tak pozvolna vznikal pocit, že jsme za ty dva dny prošli jakýmsi zvláštním zasvěcením, že jsme opravdu nahlédli do něčeho nového, kde není už místo pro pocity strachu a nejistoty, smutků, depresí a nemocí, i když kolem nás ještě bude velké množství (neproměněného) zla v nejrůznějších podobách – bude se projevovat lidskými bytostmi držícími se ve své nevědomosti stále křečovitěji té „staré země“, i když ta už zcela zřetelně přestává existovat…

EXPERIMENT S PRAVDOU

Žijeme v prostoru, kde se téměř dva tisíce let uplatňuje křesťanská tradice. Narazíme na ni v kultuře, umění i běžně používaných frázích a úslovích. Ani čtyřicetiletému úsilí komunistického režimu se nepodařilo vyrvat to, co zde tak silně zakořenilo. I navzdory tomu, že nemáme žádný přímý dokument o tom, že by Ježíš byl skutečně historickou osobností! Přitom kdyby byl tak výjimečným zjevem, jak se nás snaží přesvědčit nejen katolická církev, určitě by neunikl pozornosti řady současníků z okolních národů či nějakého movitého vzdělance židovského, kteří se rozepisovali o různých tehdejších pozoruhodnostech. Tato okolnost spíše nahrává a dává za pravdu těm, kteří považují Ježíše za jednoho z mnohých proroků a učitelů, kteří působili nejen na území Palestiny, ale i v Egyptě, Řecku a na dalších místech. Nemám v úmyslu rozebírat dějiny a hledat nějakou neznámou historickou pravdu. Jde mi o to, zdali ta poučení dávaná Ježíšem a zapsaná v evangeliích jsou pravdivá a obecně použitelná v běžném životě. Zdali ta poučení a nabádání mají platnost i dnes, pro každého z nás, bez ohledu na místo a dobu vzniku. Nejde mi o historii, ale o zprávu samu. Má nám ještě co říci? Určitě ano!

To že my se zde zabýváme studiem bible není nic tak mimořádného, ale já jsem si vzal za příklad člověka, který nejen bibli četl a studoval, ale který se rozhodl podle ní žít! Ten člověk se ovšem narodil 2. října 1869 v Porbandaru v Indii v hinduistické rodině! A jmenoval se celým jménem Mohandás Karamčand Gándhí – později všem známý jako Mahátmá Gándhí. Opírám se o jeho knihu, která vyšla ve slovenském překladu v roce 1988 pod názvem Môj experiment s pravdou. Jedná se o jeho vlastní zápisky z části jeho života (uvádím to, aby mě někdo nenařknul z neobjektivity). Tento od dětství velmi plachý člověk dosáhl nemožného – pro Indii svým životem zajistil nezávislost na Britském koloniálním impériu a nabídnul přímo neuvěřitelný příklad, nad kterým bychom se měli minimálně zamyslet. Jeho život v žádném případě se neodvíjel hladce a snadno a rozhodně nevymyslel pasivní rezistenci, jak by se mohlo někomu nezasvěcenému zdát. Nelze to ale označit ani jako boj či odboj, neboť k tomu nemožnému došlo díky dlouhému duchovnímu růstu a zrání tohoto mimořádného muže.

Už od dětství měl silně vyvinutý smysl pro spravedlnost, poctivost a pravdu. Vzpomíná na jeden zážitek ze školy, když přijel inspektor a zadal žákům napsat několik slov a Mohandás napsal slovo kotlík špatně. Všimnul si toho jeho učitel a nenápadně se jej snažil přimět, aby to slovo opravil i za tu cenu, že nahlédne k sousedovi, který je měl dobře. To ovšem bylo pro Mohandáse něco nepředstavitelného a naprosto nepřijatelného a tak zůstal ve třídě tím jediným hloupým, kdo neumí pravopis.

Se svými vrstevníky se příliš nestýkal, po škole okamžitě běžel domů a především z rodiny nasával zvyklosti, představy o životě a víru. Podle tehdejšího běžného zvyku ho rodina v jeho třinácti letech oženila a šlo o vícenásobnou svatbu, aby se ušetřilo. Současně ženili jednoho z jeho starších bratrů a jednoho bratrance. Kastúrbáí byla stejně stará a do tajů manželského života je zasvěcovala manželka nejstaršího bratra.

Mohandás nové postavení bral velmi vážně a na svou ženu žárlil a sledoval ji na každém kroku a značně jí svým počínáním ztrpčoval život. Přesto se nenechala připravit o volnost pohybu. Kastúrbáí byla negramotná a Mohandás si umiňoval, že ji bude učit, ale nenašel k tomu prostor, protože v přítomnosti dospělých se s ní neodvažoval ani promluvit a v noci v důsledku jeho náruživosti bylo prvořadým něco zcela jiného. Je třeba podotknout, že mladistvé novomanželky musely trávit ještě hodně a hodně času v domě svých rodičů, takže ty radovánky zase nebyly až tak časté.

Na střední škole prospíval, ale neměl rád tělocvik a snažil se za každou cenu z něj vysvobodit. Nakonec se mu to podařilo díky otcově žádosti, že má o něj pečovat. Obdobně podceňoval krasopis a v pozdější době toho litoval. Ve vyšších ročnících ho zaskočilo to, že se všechny předměty začaly vyučovat v angličtině. Měl problémy i se sanskrtem. Jeho rodina byla vegetariánská a teď si představte jak to vypadalo, když se začal kamarádit s hochem, kterého chtěl převychovat, ale ten jej naopak přesvědčoval, že je potřeba jíst maso a s tou pravdomluvností to nepřehánět. Takže v zájmu získání tělesné síly se nechal přemluvit k tomu, že v tajnosti ochutnal kozlečí maso a pak se mu celou noc zdálo, jak mu v žaludku mečí nebohé kůzle. Statečně pokračoval v tajném pojídání masa, ale protože bylo drahé a jeho prostředky velmi omezené, nebylo toho až tak mnoho. A nakonec musel konstatovat, že se mu nemůže kamaráda podařit převychovat a rozešel se s ním i se sporadickou konzumací masa a dalšími jeho svody (např. k mimomanželskému sexu). To je jen na vykreslení kořenů z nichž vyšel.

Jeho rodina nebyla nemajetná a členové rodiny zastávali i významné správní posty, ale když se mladý Gándhí rozhodl pro studium práv v Anglii, byl z toho velký poprask, dokonce byl vyloučen ze své kasty. Nic z předestíraných překážek jej nedokázalo odradit, aby se vzdal této myšlenky. Nebylo to jednoduché přizpůsobit se naprosto odlišnému evropskému způsobu života a dodržet přitom závazky, které dal své matce i sám sobě. Šlo o vegetariánskou stravu a brahmačárii. Trvalo mu totiž dost dlouho, než v Londýně našel jakousi zastrčenou a především cenově přijatelnou vegetariánskou jídelnu. Tam si také koupil knihu věnovanou obraně vegetariánství a rozhodl se tento směr vzít skutečně za svůj. Brahmačária se dá přeložit jako čistota či zdrženlivost či věrnost manželce, protože v benevolentním prostředí nebyla nabídka mimomanželského sexu tak výjimečná, ale přišly i docela seriózní nabídky ke sňatku.

Gándhí musel zvládnout jazyk, osvojit si spoustu nových termínů a dovedností, ale byl pilným studentem a všímavým pozorovatelem. Kromě studia práv se věnoval návštěvám různých kroužků a četbě knih, hlavně s náboženskou tématikou. Zpočátku utrácel hodně peněz za ošacení v domnění, že zevnějšek z něj udělá anglického džentlmena. Po absolvování studií z něj mohl být slouha bílých pánů, udavač, konfident, patolízal. Mohl dělat kariéru, mohl z něj být během krátké doby dobře hmotně zabezpečený žoviální tlouštík, jenže on měl hluboký soucit s nemajetnými, s nuzáky, s ponižovanými a odstrkovanými, s lidmi nejposlednější kategorie. Těm se rozhodl nakonec pomáhat. A bylo to tak po celý jeho život.

Jedno je vystudovat a jiný je skutečný život. Advokátské začátky byly pro Gándhího velice krušné, protože si vůbec nevěřil. Neuměl hovořit a prosazovat se na veřejnosti. Jeho první a dlužno podotknout velice jednoduchý soudní spor byl pro něj naprostým fiaskem. Když přišla řada na jeho projev, sice vstal, ale nedostal ze sebe jediného slůvka. Případ přenechal jinému právníkovi a s hanbou odešel. Naděje, které do něj jeho bratr vkládal, se rozplývaly jako dým. Bratr jej totiž vydržoval na studiích v Anglii, tak i následně při studiu indického práva v Bombaji. Sepisoval pak jen petice a ohlížel se po nějakém zdroji obživy. Chtěl vyučovat angličtinu, ale ani to se mu nepodařilo. Nezbylo než opustit Bombaj a usadit se v Radžkotě, kde žil jeho bratr, také právník. Takto nemuseli vydržovat alespoň dvě domácnosti a život dával Gándhímu další lekce. Byl totiž prchlivý a dostal se do konfliktu s úředníkem, se kterým se znal z Anglie a bratr jej přemluvil, aby se v bratrově záležitosti právě u tohoto úředníka pokusil o přímluvu. Tam však narazil na chlad onoho úředníka, prostě jinak se choval v Anglii a docela jinak v Indii, a když se Gándhí stále snažil pokračovat v započatém hovoru, byl jednoduše vyhozen. Ve svém spravedlivém hněvu chtěl podat na něj žalobu, ale bylo mu to indickými přáteli rychle rozmluveno. Urážku musel tedy spolknout.

Daleko více ústrků a ponižování pak zažil v Jižní Africe, kde na vlastní kůži zažíval co to znamená být barevným. Už cestování bylo těžké, neboť nesměl cestovat spolu s bílými. Vzdělání a peníze v tomto ohledu prostě neznamenaly vůbec nic. Právě v Jižní Africe měl zastupovat jednu indickou firmu. Tam se plavil v dubnu 1893. Postupem času se vpravil jak do své profese, tak se seznámil i s řadou Evropanů. Někteří se jej snažili přemluvit k přestupu na křesťanskou víru. Chodíval do jejich rodin, do jejich kroužků i do jejich modliteben. S některými mohl vést i velmi hluboké filozofické úvahy. Začal studovat filozofická díla Východu i Západu. Velmi ho ovlivnil L. N. Tolstoj. Četl bibli. Srovnával. V tomto kontextu začal lépe chápat odkaz indické kultury a náboženství. Buddhu bral jako velké světlo Indie. Přijal za svůj princip ahinsy – neubližování ostatním a nalezl paralelu právě v Ježíšově učení. Gándhí nepřebírá slepě víru v Ježíše jako osobu, která udělá vše za věřícího, ale věří tomu, co bylo vyřčeno a zapsáno v evangeliích – především v kázání na hoře. Nestal se konvertitou, nepřešel k vnějšímu křesťanství, ale načerpal jeho ducha a žil jím. Získal přehled i v islámu.

Uvědomoval si svoji lidskou hodnotu a důstojnost a trval na ní. Viděl mnoho utrpení a sám jej byl také účasten. A začalo v něm pomaloučku krystalizovat něco, co později bylo nazváno satjagrahou. (Sat = pravda, agraha = věrnost.) Muselo to být zvláštní, když poprvé se „obrnil láskou“ a rozechvěle šel vstříc možnému konfliktu. Uvědomoval si, že existuje jen jeden Bůh, stejný pro něj jako Inda a hinduistu, stejný i pro nafoukaného anglického úředníka. Kdyby byl zatrpknul, kdyby začal kritizovat, obviňovat, nenávidět a odsuzovat, nikdy by se mu nemohla zdařit tak úžasná věc, jako bylo získání nezávislosti pro svou vlast.

Učil se odvaze stát si za svým za všech okolností. I tehdy, když to bylo nepříjemné a bolestné a koukal z toho konflikt. Ač sám byl fyzicky málo zdatným, dokázal v podmínkách apartheidu vyvzdorovat mnoho ústupků jak pro sebe tak i pro své spolubratry. Musel se naučit neobyčejné trpělivosti a osvojit si schopnost přesvědčovat o poznané pravdě i další, především ty, za než se tak urputně bral. Mnohdy to dalo skutečně hodně práce.

Když se vrátil zpět do Indie, měl už renomé. Byl vítán i oslavován. Nezpychl, ale naopak procestoval celou Indii ve třetích třídách, aby mohl zblízka poznat život i duši utiskovaného národa. V meditacích a modlitbách nacházel odpovědi na nejpalčivější problémy a otázky doby. Právě proto, že se uměl v meditaci hluboce ponořit a uměl se v modlitbě otevřít božské podstatě, nacházel ty pravé lidi ke svým záměrům a táhl je za sebou na svou úroveň. Navíc nacházel odezvu a souznění s hluboce věřícími Indy, alespoň s částí.

Zvláště když se po letech působení v Africe vrátil do Indie, kde bylo potřeba usmiřovat hněv a nevraživost dvou odlišných komunit – hinduistů a muslimů. Dlažební kostka, baseballová pálka ani nálož pod hábitem nebyl pro něj žádným argumentem.

Nesnižoval lidskou důstojnost svých protivníků. Snažil se vždy, jak byl nabádán Ježíšovými výroky, milovat své odpůrce jako sebe sama. Přijímal je takové, jací v danou chvíli byli. To je neodsuzování a odpouštění! Dokázat odpustit, prominout, že někdo je Angličan a tudíž uvažuje, cítí a jedná odlišně. Jen tak si neuzavíral cestu k dalším pokusům o dorozumění. A k témuž vedl i své spolupracovníky.

Nikdy v podstatě nebyl jogínem, tak jak si jogíny představujeme, ale vrchovatě naplnil cestu karmajógy i bhaktijógy. Žil skromně, proto měl obrovskou podporu obyčejných Indů a nakonec i v Indickém národním kongresu. Přestože dělal politiku, nikdy se nestal profesionálním politikem. Naopak politici jen kroutili hlavami a nemohli pochopit, jak se mu mohlo trpělivostí, důsledností, odhodláním a láskou dařit dosahovat takových netušených úspěchů. Na jeho straně však bylo i světové veřejné mínění i přední tisk. Díky tomuto spojenectví se mu především zdařil velký solný pochod. To byla kampaň nevídaných rozměrů, i když šlo v podstatě jen o zdolaní jednoho jediného zastaralého a nesmyslného zákona vnuceného Indům anglickou správou. Šlo o to vzít si svobodně sůl z oceánu omývajícího břehy Indie.

Dokázal přesvědčit indické obyvatelstvo, aby si znovu umělo udělat předměty každodenní potřeby svýma rukama a svým umem a bojkotovali nákup levného zboží z Anglie. Indové tak nalezli opět ztracenou sebeúctu a důvěru v sebe a ve své možnosti. I to bylo potřebné, aby se mohli vymanit ze závislosti.

Gándhí byl perzekuován, byl vězněn, byl zesměšňován. Vždy znovu a znovu šel do míst, kde to nejvíce vřelo a kde nasazoval dobrovolně svůj vlastní život, aby utišil vzedmuté vášně svým osobním příkladem. Nejednou použil zbraň nejtěžšího kalibru – totiž hladovku a byl pevně odhodlán i zemřít za svou věc. Za svůj život těch hladovek podstoupil sedmnáct.

Plodný život přervala kulka fundamentalisty, člověka, který se hlásil k hinduismu, ale nepoznal co to vlastně láska je. Gándhí zemřel 30. ledna 1948 a nemohl již zabránit odtržení Pákistánu a s tím souvisejícího krveprolití mezi nuceně se stěhujícími hinduisty a muslimy.

Josef Hepp

„Setkáváme se, protože svět vře násilím, utrpením a válkami… ,“ zdůraznil prof. Ivan Štampach konání Rozhovorů o toleranci a vzájemné inspiraci. Toto mezináboženské setkání se společnou modlitbou a meditací za mír a harmonii ve světě proběhlo v podzimní neděli 20. října v evangelickém kostele U Salvátora na Starém městě pražském. Rozhovorů se zúčastnil Paramhans Svámí Mahéšvarananda hinduistický mnich, Alfréd Kocáb pastor českobratrské církve evangelické a Bhante Y. Wimala buddhistický mnich. Setkání moderoval prof. I. Štampach. Součástí programu byl i působivý koncert meditativní hudby.

Setkáváme se také, protože svět vře netolerancí, ačkoliv mnozí krásně o toleranci hovoří – v tomto duchu navázal Bhante Y. Wimala. Nemluvil o složitých meditacích ani cvičeních, ale zdůraznil, že člověk nemusí mít nějakou hlubokou víru, ale měl by být dobrým člověkem. Ptejme se, nikoliv toho druhého, ale sami sebe, jsme my tolerantními lidmi? Každý v sobě neseme spoustu intolerance, řekl Bhante Y. Wimala. Jeho návod na pomoc světu je prostý: „Mohu přispět světu, jestliže v sobě rozvinu toleranci.“

V úvodu Ivan Štampach ocitoval několik mystických veršů Angela Silesia s poznámkou, že knihu vydala Unitária. Poznámka mne potěšila. Ano, je to jedno z nejlepších děl, které v 80. letech unitáři vydali. Jako křesťanského mystika představil I. Štampach Alfréda Kocába – pastora čsl. církve evangelické: „Zabýval se léta mystikou, ale zároveň ví, že mystika je takový vzlet lidské duše, který není bez nebezpečí.“ Alfréd Kocáb vyprávěl příběh svého života, který souvisel s vírou a základními pravdami evangelií. Jeho matka byla náboženská bytost. „Žila na zemi, ale hlavou byla v nebi.“ Přála si, aby syn byl katolickým knězem, ale on se stal evangelíkem. Matka plakala a modlila se, aby se syn „vrátil do církve“. Domnívala se, že bez členství v katolické církvi nemůže být spasen. Tolerovat jeho postoj by znamenalo, podílet se na jeho hříchu. Tak matka setrvávala na svých názorech. Sama se velmi trápila, protože v jejím postoji byl rozpor mezi vírou katolické křesťanky a láskou maminky k synovi. Jednou, když se konečně odhodlala vyslechnout synovo kázání v evangelickém kostele řekla, „To jsi také mohl kázat v katolickém kostele!“ Pokud nehovořili o papeži, očistci a podobných článcích víry dobře si rozuměli, ale přesto stáli na opačných stranách. Rovněž jako bývalý katolík se sám Alfréd Kocáb nesnadno osvobozoval z pocitu nadřazenosti a samospasitelnosti, jak uvedl. Na závěr řekl: „Co si člověk vymyslí posléze vede k rozdělení.“ Co tedy dělat? Naše náboženské tradice a konfese už nesmíme brát smrtelně vážně – boží slovo nelze zachytit do sítě slov. Znalosti nadýmají, láska spojuje.

Paramhans Svámí Mahéšvarananda uvedl svůj příspěvek mantrou požehnání vegetaci, lidem a všem bytostem. Také připojil vzpomínku na své dětství. Měl moudrou, tolerantní maminku. Jednou, když jako sedmiletý držel půst, ptal se maminky, jestli se Ráma nebude zlobit, když se modlí k Hanumantovi. Matka mu řekla: „Jestli děláš rozdíly, nerozumíš tomu co je Božství.“ Citovala Šankaračarijovo klasické přirovnání, dle něhož je mnoho různých šperků, ale jejich materiál – zlato je jejich podstata. Také Bůh je konečná Pravda, ale v různých podobách náboženství má různou formu. Konflikty vznikají, jakmile se náboženství násilně propaguje. V minulých stoletích se dělo mnoho násilí ve jménu náboženství, přestože kořeny a plody každého náboženství jsou tytéž, jen učení se liší. Jestliže se učení dostane k člověku, který je nevědomý, jeho následovníci tím trpí. Nevíme dost o jiných tradicích. Jestliže o ostatních nic nevíme, máme strach, nevíme co se může stát. strach budí agresivitu a začne nás ovládat egoismus. Ostatním zakazujeme, aby se dívali tím směrem. A právě toto vyvolává násilí, extremismus, teror. Teroristé nemají náboženství, neznají hranice ani následky svého jednání. Náboženský fanatismus je skutečné opium lidstva. Existují lidská práva, ale také zvířata mají svoje práva. na Vánoce uvidíme na obrázcích Betlémů ovečky, oslíka, volka a jiná zvířata. Připomínají nám, že také v křesťanském světě mají mít zvířata svá práva, že na ně nemáme zapomínat nebo je dokonce ničit svým bezohledným chováním.

Svámí Mahéšvarananda vzpomenul rovněž práva dětí, které nemají být nuceny k některé náboženské tradici, ale mají mít možnost se samy rozhodnout jakou cestou půjdou. Mají však k tomu mít co nejvíce inspirace a široký přístup k informacím.

Na závěr Paramhans Mahéšvarananda řekl: „Jsme lidé, ne lidé s nálepkou náboženství.“

Posláním Unitárie je být jedním z azylů míru, tolerance, harmonie a vzájemného naslouchání, být společností složenou z přátel navzdory odlišnostem. Situace dnešního světa nám dává na vybranou – porozumění nebo tragedie. Vždyť často míváme pocit, že si podáváme ruce nad propastí bez moudrého přístupu neřešitelných problémů ekologických, hospodářských, sociálních a náboženských.

Nezadržitelně míjí dny i noci – od věků – vzdálenosti se nám nepředstavitelně řítí do dálek – nám nepředstavitelných. Jako zrnka písku v přesýpacích hodinách padají bez přestávky – tak prchají do nenávratna okamžiky i léta a zanikají ve věčnosti. Jednotvárný tikot hodin provází člověka od narození až do konce jeho života a připomíná mu, že okamžik právě odešlý, se již nikdy nevrátí.

V základu naší planety byl skryt i zárodek života, který se vyvíjel, zdokonaloval a vytvářel různé formy, různě se uplatňující. Až konečně jiskrou boží byla v mozku některých tvorů zapálena myšlenka – i zrodil se člověk. Ten rostl, sílil a brzy jej ovládla touha po poznání, po tvůrčí činnosti a po dokonalém vědění. Tak také poznal, že čas odměřuje každému jen krátkou dobu pobytu na této zemi. Ovládla jej nedočkavost poznat ovoce svých činů, avšak často se neohlížel na to, jakými prostředky dosahuje svého cíle. Opojen svými úspěchy zapomínal, že byl stvořen k obrazu božímu a že má proto projevovat své city jiným tvorům neznámé. Proto si nyní, právě o Vánocích, připomínáme, že láska, soucit, porozumění mají být jeho vyjádřením, jímž by zušlechťoval své jednání. Neboť v minulosti, ba i v současné přítomnosti ovládá srdce mnoha lidí pýcha a pocit nadřazenosti. Chtěli by opanovat nejen zemi, ale i vesmír.

Připomeňme si v této předvánoční době, co je smyslem života na Zemi. Chtějme porozumět jemnému našeptávání své duše o dobrotě a lásce, které Věčný Tvůrce vložil do našich srdcí, a je jenom na nás, jak je zúročíme. Mnohý člověk vnímá pouze ten Čas, jímž je jeho život ohraničen. Ten jej honí, štve a nedá mu potřebný klid a utišení, v němž by pochopil, že skutečný život nikdy nekončí, nýbrž v neustálých proměnách pokračuje, a to k jedinému cíli – poznat Pravdu – to jedině možné dosažitelné štěstí.

Toto si stále připomínejme, a zejména v době vánoční, která je symbolem věčného života. A poděkujme tomu našemu Tvůrci za všechny šťastné chvíle, které jsme směli prožít a které nám i v budoucnu budou pobídkou, abychom svůj život nezmarnili, ale nažili si jej neustále zlepšovat. Abychom k tomuto úsilí přiváděli další lidi, kteří by pochopili smysl života a společně s námi vytvářeli pro něj podmínky.

Aby láska Boží, připomínaná oslavou Vánoc, pomáhala nám vytvářet více spolupráce a radostného úsilí k dosažení spokojených a šťastných životů.

Nikdo není tak bohatý, aby se bez něj obešel, a nikdo tak chudý, aby se jím nestal bohatším.

Tvoří doma štěstí, podporuje dobrou vůli v praktickém životě a je pojítkem přátelství.

Je odpočinkem unavenému, nadějí malomyslnému, slunečním světlem smutnému a nejlepším přirozeným prostředkem proti trápení.

Nelze jej však koupit, vyžebrat, vypůjčit ani ukrást, stává se pozemským statkem až je dán!

Neznalost pravého zákona činí nás nešťastnými v tomto životě a učiní nás nešťastnými všude.

Začněme tím, že se zbavíme své neznalosti a naše pohromy přestanou samy sebou.

Sherlock Holmes a dr. Watson jedou kempovat. Večer postaví stan a jdou spát. Uprostřed noci Holmes najednou vzbudí Watsona: „Watsone, koukněte na ty hvězdy a řekněte mi, co z toho usuzujete.“ „Vidím miliony hvězd, a pokud mají některé z nich planety, je pravděpodobné, že na jedné z těch planet může existovat život,“ vykládá Watson. Holmes mu na to odpoví: „Vy idiote, někdo nám ukradl stan!“

Do autobusu nastoupí žena s dítětem. „Fuj, to je to nejošklivější dítě, jaké jsem kdy viděl,“ lekne se řidič. Žena nasupeně odkráčí na konec autobusu, kde si sedne. „Ten řidič mě urazil,“ pronese k muži vedle. Ten jí odpoví: „Tak za ním běžte a pěkně mu za to vyčiňte, já vám zatím pohlídám tu opičku.“

Dva lovci kráčejí lesem, když jeden z nich zkolabuje a nejeví známky života. Druhý tedy volá mobilem pohotovost: „Můj přítel nežije! Co mám dělat?“ „Jen klid, nejprve se ujistěte, že je opravdu mrtev,“ odpovídá hlas na druhém konci. Chvíli je ticho, pak se ozve výstřel. Potom opět zazní lovcův hlas: „Hotovo. Co dál?“

Manželé z Minneapolisu se dohodli, že stráví pár zimních dnů na slunné Floridě. Vzhledem k manželčině zaneprázdněnosti manžel odjel ve čtvrtek, s tím že manželka za ním přijede na druhý den. Manžel se ubytoval v hotelu a hned otevřel svůj příruční počítač a poslal manželce e-mail. Bohužel v textu adresy se vyskytla chyba a tak se zpráva dostala ke vdově, která právě pohřbila svého manžela a očekávala zprávy od příbuzných. E-mail zněl následovně: „Mé milující ženě od odešlého manžela. Dorazil jsem v pořádku. Jsem zde zapsán a udělám vše, abych zabezpečil tvůj zítřejší příchod. Těším se na brzké setkání a doufám, že i Tvá cesta bude bezproblémová stejně jako moje. P. S. Ber sebou jen to nejnutnější. Je tady velké horko.“

1/2002

EINSTEINŮV ODKAZ TŘETÍMU

MILENIU

NOVOROČNÍ 2002

NÁVRAT MYSLI DOMŮ

Naše, malá, ušmudlaná…

VĚČNÝ PROBLÉM LÁSKY

2/2002

EINSTEINŮV ODKAZ TŘETÍMU

MILÉNIU

NÁBOŽENSTVÍ JE…

JUBILANT

JSME POUTNÍKY K NADĚJI

MEDITACE SAMATA

Myslím – tedy jsem…

3/2002

Náboženství starověké Mezopotámie

MINULOST, PŘÍTOMNOST A BUDOUCNOST

4/2002

ÚVODNÍK

Posmrtný život

Náboženství dodnes existující bez písemné tradice

Často se rovněž setkáváme s představou, že mrtvým je na onom světě zachováno poznání, jehož dosáhli během života a tohoto poznání může být díky věšteckým snům, vizím a magickým praktikám použito ve prospěch žijících.

Učení o posmrtném životě v národních a světových náboženstvích

ROZHOVOR s FRitJoFEM KApRoU

TVŮRČÍ NÁBOŽENSTVÍ VČERA A DNES

DUCHOVNÍ CESTA A VÍRA UNITÁŘŮ

ÚCTA K ŽIVOTU

5/2002

ÚVODNÍK

DÍKŮVZDÁNÍ

Posmrtný život

Křesťanství

Islám

UNITÁŘSTVÍ VE SVĚTĚ

VESAK 2002

O UNITÁŘSTVÍ

ÚVAHA NAD STÁŘÍM

6/2002

MÍSTO ÚVODNÍKu kytička

ŽIDOVSKÝ hřbitov

Posmrtný život

Buddhismus

SNĚM

7/2002

Všichni na jednom jevišti

velikého světa stojíme,

a cokoliv se tu koná,

všech se týče.

jan amos komenský

Poutníkovo malé ohlédnutí

Příprava změn Ústavy NSČU

8/2002

Vážení a milí čtenáři Poutníka

NOVÉ

pokrok nebo prokletí?

SLÁVEK

9/2002

VÁŽENÍ A MILÍ ČTENÁŘI

PÍSEŇ O PROVINILÉ VODĚ

VÁŽENÝ A MILÝ ČTENÁŘI,

MODLITBA EKUMENICKÁ