unitaria brno

Unitáři bývají příslušníky jiných denominací často obviňováni, že jejich víra je příliš neurčitá, že si každý unitář věří, jak se mu zlíbí. Proto časopis Inquirer má zvláštní sloupek, kde unitáři vyjadřují svou víru. Je to pro nás výzva, abychom se v podobném rozsahu pokoušeli o totéž.

Jsem členem této církve, protože svůj úkol vidím v tom, jak vyjadřovat náboženskou odezvu k duchovním požadavkům, problémům a možnostem naší současnosti.

Jsem členem této církve, protože usilovně hledám způsob, jak být věřící a takový náboženský způsob bytí, který je moderní a přitom zralý, který je intelektuálně věrohodný a ve stejném rozsahu emočně vyvážený; který nám dovoluje žít prostě a skromně, s jasem a soucítěním ve stále složitějším, zmateném a rozpory a konflikty zmítaném světě.

Jsem členem církve, kde je prostor pro angažovanost a vnímavost, jakož i poezii v její náboženské praxi.

Jsem členem církve, která nejenže toleruje lidskou rozmanitost, ale která ji vítá a oslavuje.

Jsem členem církve, kde se nebojíme a nestydíme za různé tvary a barvy lidského srdce.

Jsem členem církve, kde křehkost člověka se nepokládá za bolestnou vadu, nýbrž za nádhernou hlubinu, kde dlí Bůh. A věřím, že Bůh, který je stvořitel i udržovatel celého vesmíru, je týž Bůh, který nás láskyplně stvořil; že Bůh je větší než jakékoliv náboženství, větší než veškeré naše představy o něm; že všechna naše slova a všechna naše umění nemohou obsáhnout všetvůrčí lásky Boží. Věřím, že Boží hlas můžeme slyšet ve svatých písmech pěti světových náboženství a že písma křesťanské tradice mají pro nás zvláštní hloubkou i jemnost, a zvláštní rozsah i ozvěnu, a že ve slovech Ježíše je obsažena všechna poezie lidského srdce. Avšak přitom jsem si jist, že Bůh promlouvá ke všem národům, ke všemu svému lidu, v jejich vlastních jazycích.

A také věřím, že Bůh promlouvá v západu i východu slunce a v seskupení hvězd; a skrze déšť a duhu na obloze; a skrze větvičku obsypanou květy na větvi stromu.

Věřím, že nacházíme přítomnost Boha v nás samých, když se učíme pohlížet na strádající svět ne se strachem a hořkostí, ale s láskou, soucitem a pokorou.

Věřím, že jsme nejvíce sami sebou, když spočíváme v Boží moudrosti a že pokora před Bohem je největší moudrost a zdroj veškeré naděje a štěstí v tomto světě.

Nyní vám položím otázku: jsou tato slova někoho, kdo „ničemu nevěří“?

Rozhovor měl připravit redaktor Vokna a překladatel L. Drozd, který se z rodinných důvodů omluvil. Proto jsem použil dotazů, které mi dával manažer Kastálie Mgr. Zdeněk Vrška jednak během doby, kdy mne odvážel z Brna do Bolíkova, jednak přímo v Kastálii. Některé kladl Petr Dubský, který mne obětavě vozil po vlastech českých, když jsme pro nadaci hledali vhodný objekt.

Otec byl bez vyznání, pokřtěn jsem byl pravoslavným popem a maminka mne o vánocích a velikonocích vodila na předlouhé bohoslužby do kaple, která byla vyhrazena pravoslavným v dejvickém chrámu Čs. husitské církve. Zřejmě proto, že v Dejvicích, kde byl generální štáb a ministerstvo obrany, žilo nemálo důstojníků-legionářů, kteří měli za ženy Rusky; děti nechávali ve víře svých žen. Bývalo tam pěkné, až vroucí ovzduší. Od návštěvy hodin náboženství jsem byl osvobozen, protože otci - hygienikovi vadilo, že se konají ve sklepních, špatně větraných prostorách. A tu se mé náboženské výchovy ujala neprovdaná učitelka, evangelička teta Alba. Její vyprávění příběhů bylo tak poutavé, že mistr Nazaretský a jeho žáci přímo ožívali. Obcoval jsem s nimi stejně jako s indiánskými hrdiny Karla Maye. Odvodil jsem si, že Indiáni žijí v Indii a na svou bájnou Indii jsem se tak upnul, že předurčila mou kariéru indologa.

Maturoval jsi za Protektorátu, kdy k dalšímu studiu nebyla příležitost, že ne?

Bylo třeba využívat každé příležitosti. Objevil jsem v Orientálním ústavě kurs hindustánštiny, na který mne uvolňoval i německý šéf nádvorní čety v Junkersově zbrojovce v Modřanech. Kromě toho ve vzácném volnu jsem navštěvoval kroužek paní Heleny Dvořákové, sestry slavného malíře, který portrétoval mistra šrí Rámakrišnu. Byla napojena na Rámakrišnovu misii a žáky svámího Vivékánandy. Narazil jsem na Minaříkovu Přímou stezku a osobně se s autorem seznámil.

Jako středoškolák jsem tam chodil na přednášky dr. Tomáše, které měly nesmírný ohlas. Světla Kavková, sestra kazatele Dušana, mne navrhla jako recenzenta sborníku, který měl v Unitárii vyjít. Autoři byli mou objektivní kritikou buď roztrpčeni nebo zdrceni: jakkoliv si Březiny vážím a mám ho rád, nemohl jsem přitakat, že šlo o autora světového, protože dodnes jeho tak vynikající dílo je v zahraničí málo známo (překládat jeho básně nikdo nedovede). I oba články R. Persana o indické filozofii a o zenu byly psány horkou jehlou. Autor uznal, že potřebují upravit. Když jsem se chystal jako posluchač religionistiky a indologie na studijní pobyt v Británii, dal mi dr. Kavka doporučení na rev. Kieltyho a na Essex Hall. Tam byl výborný šéf odboru mládeže a jeho sekretářka Annette Percy. Jako jeden ze tří hlavních řečníků jsem na konferenci ve Flaggs pravdivě informoval o persekuci věřících v totalitě. Prosil jsem účastníky, aby o tom nebyla ani zmínka v interních publikacích. Na štěstí pochopili, že bych mohl být žalářován „pro pomlouvání socialistické vlasti“ a tak jsem unikl soudu. Nebyla to legrace: kamarád hudebník Vlasta Marek za pouhou zmínku v Japonsku vycházejícím rockovém časopise o persekuci českých hudebníků dostal půl roku nepodmíněně.

Mělo tvé vystoupení nějaký ohlas pro navázání kontaktů s britskými unitáři?

Pod hlavičkou IARF do Prahy přijela skupina mládeže v čele s rev. Manteuflem. Byli tam unitáři z Británie, Nizozemska i Švýcarska. Kontakty se k nelibosti Církevního úřadu rozvíjely a čeští unitáři v čele s dr. Antropiem a Zdenkou Brabcovou se vydali do Anglie. Došlo k přijetí do IARF. O tom všem z bezpečnostních důvodů bylo pramálo zpráv. Proto se mohu jen usmát, když činnost během totality kriticky hodnotí někdo, kdo nemá o obtížích onoho temna ani ponětí.

Podnětné bylo setkání v polosuterénním londýnském bytě s chotí básníka Edwina Muira, prvního britského kulturního atašé v Praze po r. 1945. Zapůsobila na mne vizionářka Kathleen Raine, kterou do češtiny tlumočila Jiřina Hauková. Týden jsem strávil v poloopuštěné vsi v skotských Highladsasi 7 km nad jezerem Loch Ness v rodině spisovatelky Kate Stewardt. Když její dceři bylo 5 let, přestěhovali se z velkoměsta Glasgowa do Abriachanu na Vysočině, aby Hilda vyrůstala v optimálním, přírodně čistém prostředí. Opustili svá povolání, aby se stali croftery, malozemědělci a chovateli ovcí. Na návsi jsem tam nasbíral košík křemenáčů, které horalé nejedli. Po duchovní stránce bylo nejpodnětnější setkání s guruem Marco Pallisem, Řekem usedlým v Británii, který byl zasvěcen do tibetské tradice.

Měly tyto styky jednorázový charakter nebo přetrvaly navzdory Železné oponě?

Na recepci k ukončení CINP – kongresu neurologů a psychiatrů v Obecním domě jsme se s ženou nečekaně poznali s lékařem, žákem gurua Pallise. Stewartovi nás požádali, abychom se ujali přítele jejich dcery, Lorda Somerseta, milovníka staré architektury. Vzpomínám živě, jak lezl po střechách Maltézského kláštera, kde za totality sídlil Orientální ústav. Když jsme dostali pozvánku na 14. červenec, státní francouzský svátek, šel tam s námi bez pozvánky s odůvodněním, že je francouzským šlechticem, neboť jeho rod se nikdy nevzdal nároku na latifundie v Normandii, o něž je připravil král Filip II. r.1214. Měli jsme Hugha rádi a on nám náklonnost oplácel: po sovětské okupaci, když tolik našich přátel se vystěhovalo, nám Hugh nabídl affidavit, umožňující usadit se na jeho zděděných statcích. Neemigrovali jsme záměrně, abychom byli živým příkladem, že i v zemi pokořené husákovským útlakem lze přežít; protože jsme byli členy iniciační skupiny, neifiltrované StB, takže jsme žili v jiné prostorovosti, ne v převládajícím ovzduší strachu. Tato vyšší ochrana fungovala i během četných výslechů, kde jsem opětovně odmítal stát se spolupracovníkem vojenské kontrarozvědky, která chtěla opakovat na lidech experimenty s psychotropními látkami, které prováděly jak CIA, tak KGB. Měli např. falešnou představu, že půl litru LSD do vodojemu by vyřadilo obránce, takže město nepřátel by se dalo obsadit bez ztrát na životech. Ke cti psychiatrů a psychologů, kteří měli povolení pracovat terapeuticky s psychedelickými látkami nutno vyzdvihnout, že nikdo z nich se „nedal na vojnu nalejt“, aby výzkum kontrašpionáži umožnil. Pomstili se tím, že zakázali slibnou aplikaci psychotropních látek u neurotiků a alkoholiků, kde zahraniční výsledky byly lepší než behaviorální metody doc. Skály. Avšak i během jiných ostrých výslechů, kde kamarádi byli biti jako žito, jsem nedostal jedinou ránu. Tu musela zafungovat silnější moc než anděl strážný.

Mohl bys psychedelickou látkou vyvolaný rozšířený stav vědomí přiblížit?

Na štěstí uvolnění ze svěrací kazajky ega se dostavilo po extázi dosažené klasickou metodou kontemplace. Rozvinutý řád se zjevil jako laboratoř, v níž byla zdánlivá změť skleněných kadlubů, nádob a trubic, v nichž klokotaly roztoky různých barev. Jejich uspořádání nebylo nahodilé, vše vytvářelo účelný celek. Laboratoř se náhle proměnila ve vnitřek těla a já se v tepně ztotožnil s červenou krvinkou. Zmizela svěrací kazajka jáství a stal jsem se jásavou blažeností, kterou anglický mystik 17. století nazval felicity a systémový analytik Fritjof Capra součástí tance Šivy Natarádže. Vytryskla jistota, že každý atom, každé živé jsoucno je součástí síťoví vespolného Života a že Stvoření z vůle Třikrát Svatého je v podstatě dobré. Je pro mne úsměvné, že ani v tomto oblažujícím stavu Traherne se neodpoutal od kapitalistického pojmu vlastnictví, když napsal: „Patřily mi ulice, chrám, patřili mi i lidé. Patřila mi obloha a také slunce, měsíc a hvězdy a celičký svět… a já jediný jsem se z nich radoval.“ Zdá se mi legrační vrcholný zážitek připodobnit mentalitě svých obchodně podnikatelských spoluobčanů.

Budiž, uvědomil sis ve vyšším stavu vědomí, že Stvoření je dobré: šlo o změnu kvality vědomí, nikoliv o změnu kvality světa. Jak se v běžném, holotropním vědomí vyrovnáš s krutostí boje o přežití a hromadným pácháním zla, jehož jsme denně svědky?

Aby k stvoření došlo, musí tu být páry protikladů jako den a noc, bílé a černé, jin a jang, na kosmické úrovni Světlo a temnoty. Oč více se svým životem pokoušíme přitakávat světlu, míru a dobru, tím lépe musíme být připraveni čelit zuřivým útokům tahacích panáků temnoty.

Odpověď nám dává jak Bhagavadgíta, tak Nový zákon. Zrodili jsme se na jevišti dějin s předem stanovenou rolí. V Ardžunově případě s rolí kšatrije, bojovníka na poli ctnosti a řádu (dharmakšétra). Platí i husitské „bijte je, bijte, nikoho neživte!“, ale bez stínu zloby či nenávisti. Apoštol sv. Pavel nás vybízí: „Oblecte se v plnou zbroj Boží… Stůjte opásáni pravdou, oděni v pancíř spravedlnosti, obuti do pohotovosti k evangeliu pokoje. Navíc si vezměte štít víry a přilbu spásy a meč Ducha, tj. slovo Boží.“ (List k Efezským, VI, 11 – 17)

Jak jsi objevil svou roli bojovníka proti vší nespravedlnosti a útlaku.

Dostal jsem křestní jméno Boris, což je rozkazovací způsob slovesa boroťsja s významem bojovat. Kéž bych se raději jmenoval Bohumír, Bohuslav či Fridrich, bohatý mírem. Být bojovníkem za pravdu a spravedlnost ve světě, který si zvykl na kompromisy se zlem není lehký úděl. Dařit se může jen tehdy, je-li vozatajem Ardžuny sám Bůh, Kršna.

Slyšeli jsme, že jste za totality provozovali ve vsi Budínku u Dobříše experimentální mini-ášram, kam jezdili přátelé jógy z celé republiky. Měl skromnější rozměr než ášram dr. Tomáše na Sázavě, protože jsi dával přednost pracovat s menšími skupinami. Co je pravdy na tom, že jsi zasahoval i do vysoké politiky?

Nejprve jen jako svědek: dne 9. května 1945 mne doma vyzvedlo generálské auto a plukovník Fokin mne naverboval jako rusko-českého tlumočníka do štábu maršála Koněva. Byl jsem svědkem ostrého jednání, kdy Rusové se snažili oddálit příjezd prezidenta Beneše do Prahy, protože nemohli zaručit jeho bezpečnost. On si však postavil hlavu a přijel nedbaje přestřelek se záškodníky. Po druhé jsem ze Štrasburku přivezl, přeložil a zpracoval materiály, které zdůvodňovaly, proč nevstoupit do FAO, Úřadu OSN pro potraviny a zemědělství. Ten za řízení zkorumpovaného nigerijského byrokrata Saoumy sabotoval „Rolnickou chartu“ a byl ve vleku nadnárodních společností produkujících strojená hnojiva a pesticidy. Tehdejší ministr životního prostředí Ivan Dejmal nevstup ve vládě obhájil, ale za jeho nástupců ke vstupu do FAO k naší škodě došlo. Koho to zajímá, najde materiály v č. 4/91 časopisu Ekologie a společnost.

Proč jsi byl iniciátorem otevřeného dopisu finančníkům, zasedajícím v Praze?

Detailně jsem se seznámil se škodlivostí politiky bossů Světové banky a IMF – Mezinárodního měnového fondu v Madridu, kde na Svobodné lékařské fakultě v deseti paralelních sekcích na 5000 účastníků alternativní konference analyzovalo škodlivost politiky těchto mamutích organizací. Ty např. samy přiznávají, že ve světě je desetkrát víc oběživa, než je třeba. Těch 9/10 kapitálu slouží jen ke spekulaci. „Tlustí kocouři“, jak se ředitelům bank říká, se dosud ubránili tzv. Tobinově dani ve výši 0,04% z transakcí přes hranice, které by vylepšily státní rozpočty. IMF a SB financují neekologické projekty jako stavbu silnic v deštných pralesích a stavbu přehrad, které vysidlují tisíce rolníků.

Reagovala ministryně zdravotnictví na Tvůj otevřený dopis, který jsme uveřejnili v Poutníku?

MUDr. Součková poděkovala za iniciativu osobním dopisem z 26. 11.´03. Zdůraznila, že je prvním ministrem, který se utrpením umírajících zabývá, kdyby ti místo morfia dostávali psychedelické látky jako LSD či psilocybin, lehčeji by svět opouštěli. Za totality experiment nepovolili z ideologických důvodů, protože nabyté zkušenosti bouraly materialistický světový názor. Thanatologií se naši konvenční lékaři neradi zabývají. Smrt pacienta pokládají za svou porážku.

Na oceánu, kde na kontinentech převažuje asociální patologie tržního hospodářství, je třeba budovat ostrůvky pozitivní deviace, lokální a regionální soběstačné pospolitosti, fungující mimo žentour majoritních společností. Že třetí cesta možná je, o tom se můžeme přesvědčit v jihoindické Auroville, bengálském Šántinikétánu, ve Findhornu ve Skotsku, v Schumacher College s ekologickou farmou v jižní Anglii, na dánské ekofarmě Dvě labutě, v braniborském Středisku experimentálních sociálních designů ZEGG v Belzigu či v jeho odbočce Tamera v Portugalsku. Mají různé ideologie, ale jejich společným jmenovatelem je dobrovolná skromnost a snaha Gáji, matce-Zemi vděčně vracet, nejen od ní chtivě brát.

Nejsme na světě sami pro sebe, ale pro druhé. Znamená to pokorně sloužit, vzácné je lidské zrození, kdy každý jedinec dostává do vínku světlo velikosti palce, které je brankou do ráje srdce a hlubiny bezpečnosti. Varujme se osmi zel: bezpracně nabytého bohatství, rozkoše bez svědomí, vědění bez charakteru, vědy bez pokory, politiky bez zásadovosti, podnikání bez mravnosti a poctivosti, náboženské víry bez oběti, občanských práv bez zodpovědnosti. Při veškerém našem konání vycházejme z těchto samozřejmých pravd: že

- Gáia, planeta Země, je vzájemně propojeným životodárným systémem, naší matkou,

- že naším posláním je nejen žít vedle sebe, nýbrž navzájem se milovat a spolupracovat,

- že máme sloužit nejen lidem, ale i veškerému mimolidskému stvoření jako zvířátkům, ptákům, rybám a obojživelníkům, ale i přírodním útvarům jako lesům, řekám, jezerům, horám, divočině,

- že základní právo na život, svobodu, sebeuskutečnění a důstojnost je neoddělitelné od naší povinnosti ctít posvátnost veškerého života,

- že o blaho matky-Země se máme přičiňovat tak, že se k ní budeme chovat jako dobře vychované děti, které od ní nejen berou, ale i vděčně vracejí.

děkuji Vám za Váš zajímavý dopis. Mohu Vás ujistit, že se na Ministerstvu zdravotnictví již delší dobu zajímáme o problematiku zdravotně sociálních hospitalizací i terminální péče. Jsem první ministr, který se touto problematikou zabývá. Velmi často diskutuji s lidmi, kteří se touto problematikou zabývají a pohybují se v této oblasti.

Děkuji Vám ještě jednou za Vaše podnětné návrhy. Přeji Vám do Vašeho dalšího života hodně zdraví a spokojenosti.

Zánik alchymie pro západní kulturu znamenal vymizení přírodní filozofie, založené na vizi posvátna. Její zbytky, někdy sotva patrné ozvěny hermetismu, přežívaly v romantismu, aby podpořily jeho odpor vůči uniformní vizi světa. Nejvyšší cíl alchymie a gnóze, vyjádřený v mnoha variantách symbolu Jednoty všeho, se s tradicí zcela vytratil. Jako všechny archaické symboly byl zamlčen a částečně zbaven svého smyslu.

Podle J. Bronowskiho „čas od času jsme mívali všichni pocit jednoty s přírodou, avšak ta se rozplývala a vyúsťovala do jakési přiškrcené, beztvaré, nezakořeněné zkušenosti“.

Beztvará a nezakotvená zkušenost! Tak máme rozumět oněm bezmezným a nebetyčným představám jednoty všeho bytí, která odedávna jaksi „shůry“ nám vpadá do mysli? Jako by šlo o nějakou za vlasy přitaženou domněnku, která očekává nástup vědecké metody, díky níž se stane udržitelnou? Samozřejmě že ne. Jde tu totiž o klasický případ ontologických priorit, postavených na hlavu. Přemýšlejme o dědictví nespočetných vhledů, živoucích vizí, jež se staly námětem lidových písní o vizi celistvého světa. Už Lao c´učil, že „velké Tao plyne všemi směry“. Staroindická moudrost upanišad to vyjadřuje výrokem „tat tvam asi“ – Ty jsi TO! Avatamsakasútra nazírá vesmír jako proměnné světelné tělo Buddhy. Uroboros, prvotní mýtický symbol hada pohlcujícího vlastní ocas, znamenající všeobsáhlé vědomí Jednoty, kam hermetici vepsali „vše je Jedno“. Wakan-Tanka amerických Indiánů, jehož přítomnost posvěcuje každý předmět. William Blake nás vyzval, abychom „v zrnku písku viděli celý svět“. Dylan Thomas objevil, že „síla pohánějící zelenou mízu rostliny pohání i mou červenou krev“.

Ne, nejde tu o žádnou výstřední hypotézu ani o „přiškrcenou, beztvarou, nezakořeněnou zkušenost“. Jsme konfrontováni s kosmickým vědomím, s přesvědčením, vyjádřeným rapsodickou silou, která dokáže v psychické prostorovosti mysli udržovat plamen. Máme co dělat s vhledem, který byl zažit tak, jak může být žita jen Pravda. Je to (metafyzické) poznání (džňána), hlasy jedinců, kteří zakusili jednotu všeho všemocnou zkušeností odpovídající pravé Skutečnosti či Pravdě. Od nich zdědila naše věda svou koncepci kosmu jakožto smysluplného celku. Vizionářské mystické poznání Jednoty má symbolický původ. Představa o přírodě, kterou nyní se neobratně snaží poskládat dohromady v jakousi koláž experimentálních dat a matematických zevšeobecnění, je jen druhotným derivátem.

To, co kdysi bylo výrazem transcendentní zkušenosti, jež nám diktovala ideál bratrství lidstva a vnímavou solidaritu s přírodou, tato Jednota všeho či celistvost se pro nás stala jen kouskem informace o stavbě hmoty nebo jakýmsi abstraktním principem, vydedukovaným z úsudků fyziků, chemiků a biologů. Neurčitě a mdle, ale přece, stále ještě můžeme za jejich „fakty“ a „principy“ zachytit záblesk transcendentní souvislosti a pociťovat její dramatický nápor na naši obrazotvornost. Avšak (rozumem odvozená) Jednota, jak ji známe dnes, již není přímou zkušeností: neuchvacuje srdce a nežádá po nás, abychom k ní byli loajální. Nevznáší žádný neodolatelný a přesvědčivý etický požadavek.

„Goethe prosazoval představu biologického nepřetržitého pole, jakéhosi proudu života,“ říká Ch. Gillespie. „Ten, kdo studuje vnímání jednoty přírody, musí tuto představu nutně přijmout… Jeho kontinuum není polem geometrie, nýbrž pole vnímavosti a soucitu.“

Naše věda zapomíná nebo dokonce posměšně odmítá názor, že právě „subjektivně, prostupované“ kontinuum je skutečným poznáním Jediného: poznáním prapůvodního a univerzálního, poznáním intelektuální iniciativy, umělecké tvorby a mravního zanícení. To je také to, co odlišuje skutečné Poznání (džňána) od pouhého rozumového poznávání.

Psychologický odstup, který odděluje vědecky objektivizovanou představu uniformní přírody od představy Jedinnosti prastaré gnóze či džňány, je nesmírný: je to vzdálenost sv. Františka z Assisi od Camusova „Cizince“. Vyjádřeno jazykem existencionalismu, je to rozdíl jako mezi životem člověka, který se ve vesmíru cítí doma a živořením toho, který se cítí odcizený jako nějaká kosmická zrůda, mrzák.

Zákony o zachování hmoty, matematické kontinuum, fyzická kontinuita života… nic z toho se nedá přirovnat k mocné rezonanci symbolů jakým je mystická alchymistická svatba středověkých alchymistů. Nicméně i zde, v našem současném světě, taková oblast lepší rezonance přece jen existuje. Touto oblastí je věda zvaná ekologie.

Ekologie je tím přístupem, kterým se objektivní vědomí vědy ponejvíce přibližuje posvátné vizi přírody, která v sobě skrývá symbol Jednoty či celistvosti. Zdá se, že i ekologové musí časem podlehnout mocnému kouzlu prastaré gnóze a že záhy překročí v mysli tu Berlínskou zeď, která odděluje přírodní mystiku od respektované vědy.

Ne nadarmo byla ekologie ocejchována jako „podvratná věda“. Její sensibilita je vskutku radikální úchylkou od konvenční vědy. Ekologie nesystematizuje matematickým zevšeobecňováním ani materialistickým redukcionismem, nýbrž intuitivně se vciťuje v co nejširším měřítku do přírodních harmonií. Její modely neoperují s čísly či počty, ale snaží se postihnout rozvíjející se jednotu všeho – jednotu v pohybu (holomouvement). Vypůjčuje si od tvarové psychologie (Gestalt) a je probouzejícím se vědomím celků daleko větších než je pouhý součet jejích částí. Svou povahou je to disciplína kontemplativní a terapeutická. Historik Lynn White jr. nominoval patronem ekologie sv. Františka. Já bych k zakládajícím otcům ekologie přidal i jména hermetických filozofů a romantických básníků. Z povzdálí věků je duch ekologie neustále přiživován vizí Tao starého mudrce Lao c´:

Jako všechna léčitelská umění i ekologie je ve svém charakteru skrz naskrz kritická: nemůže však být hodnotově neutrální. To je snad ten nejmarkantnější rozdíl vůči jiným přírodním vědám. Modely, které ekologové studují, zahrnují celistvého člověka s jeho tělem, duší a tělem. V souladu s tím předkládají i svou normu zdraví jako stav tělesné, duševní a sociální pohody. Zásady jsou prosté a srozumitelné: to, co narušuje či co ji zvyšuje, to se musí podporovat. Pro ekologa mít pravdu znamená správně žít. Z jeho bádání vyplývají takové ctnosti jako šetrnost, umírněnost, prozíravost, trpělivost a spolupráce. Ze všech našich věd se ekologie nejvíc blíží pradávné integrativní moudrosti. Ekologie, ne fyzika, je hodna stát se základem přírodních věd. Bude-li věda obohacena o tuto vnímavost, bude to jen k jejímu dobru. Na tom nic nemění fakt, že řada etablovaných přírodovědců, především biologů, má k humánní ekologii ambivalentní vztah. Tvrdí, že humánní ekologie musí zůstat v prvé řadě filozofickým hlediskem a že by neměla aspirovat na status systematické disciplíny.

Jinými slovy: čím víc nám ekologie nabízí moudrost, potřebnou k záchraně života (planety Země), tím méně má právo si činit nárok na hrdý status pravé vědy. Vědecká pospolitost se dnes ekologů chápe jako svých mluvčích k ekologické krizi. Avšak, popravdě řečeno, tento spěch připomíná katolickou církev kanonizující Johanku z Arku, kterou její církevní strážci pravdy upálili na hranici pro čarodějnictví.

Je zde však ještě hlubší problém, kterému budou muset čelit ti nejvášnivější z ekologů. Budou vůbec schopni udržet svůj obor, aby byl pokládán za vědecky rentabilní? V nové ekologické vnímavosti je potenciálně skryta hereze, která se začíná šířit průmyslovým světem. Vyvstává v imaginativní interpretaci indiánského loveckého rituálu, jak jej popsal krajinný ekolog Ian McHarg:

„Mezi Irokézy byl medvěd vysoce váženým zvířetem. Zápasu s ním předcházel dlouhý monolog, v němž lovec co nejúplněji uvedl své důvody, proč musí medvěda zabít. Byl ujištěn, že lovec nechová přání ho zahanbit, ale že je to potřeba nejen lovce samého, ale celého kmene. Jestliže si dnes přejeme rozvíjet podobný postoj ke kořisti, který by společnosti lovců zajistil stabilitu, pak právě takovéto postoje jsou její zárukou. Lovec, který věří, že veškeré (rituální) činy jsou posvátné a důsledné, vnáší do svých vztahů k životnímu prostředí úctu a pochopení. Dosáhne komunikativního vztahu se svým prostředím – bude žít v harmonii s přírodou a právě díky tomu přežije.“

Podle McHarga takováto transcendentní zkušenost Jedinnosti, kterou on naznačuje jako „panteistický postoj“, je zcela funkční a opodstatněná. Její funkcí je vytvářet rituálně regulovaný ekosystém. Nyní, tvrdí McMarg, průmyslová společnost musí vynalézt podobně úspěšný „trik“, jak zacházet se svým životním prostředím. Svou úvahu začíná otázkou: „Kam jinam než k vědě bychom se měli obracet pro přesný obraz světa a nás samých?“

A zde jsme u jádra věci. Je ryze funkcionalistická analýza věčné mystiky přírody dostatečná? Nejsme zde opět a znovu svědky jakési dezinfekce transcendentního symbolu? Ekologie se ocitá na křižovatce. Má se stát další antropocentrickou technikou účinné manipulace, záležitostí expertů a jakéhosi osvíceného sobectví? Má se stát iniciátorkou dlouhodobějšího „rozumnějšího“ plánu dočerpání zbylých zdrojů a zásob planety Země? Anebo nás naše terminologie dotlačí na stranu mystiků přírody a pak se pozná, že hájíme přírodu jako by to opravdu byla milovaná osoba (matka), v níž, jako v nás samých, dlí cosi posvátného?

Ekologie je výstrahou a jejím doporučením je obezřetnost a opatrnost. Avšak proč bychom měli být opatrní? Jenom proto, že v sázce je naše ubohá kůže? To je jedna odpověď. V jejím rámci však příroda zůstává objektivizovaná, její využívání tím nekončí, možná je jen účelnější. Existuje však i jiná možnost. Musíme s přírodou zacházet opatrněji a šetrněji, protože opatrnost je výrazem lásky. Příroda naši lásku vyžaduje a to nejen v metaforickém smyslu.

Dříve nebo později (ve skutečnosti je čas vždy jen teď) ekologie bude muset dospět k senzibilitě onoho irokézského lovce – vize všech přírodních mystiků, a to způsobem, který znamená víc než pouhý redukcionalistický funkcionalismus. Bude muset upřímně čelit skutečnosti, že moderní věda ve svém hlubinně ekologickém vhledu je poplatná náboženským tradicím sahajícím daleko zpět do prehistorie. Zkušenost Jednoty přírody ve vědomí člověka hořela jasným plamenem dávno před tím než Newton vynalezl svá čísla, která jsou karikaturou velké Pravdy.

Tak ekologie balancuje na prahu hereze. Bude mít odvahu udělat krok vpřed a zrevolucionalizovat i ostatní vědy či vědu jako celek? Tento krok by nebyl výsledkem dalšího výzkumu, nýbrž přeměny vědomí. Irská básnířka Katheleen Raine vyhrocuje problém až na ostří nože: „to nejsou ptáci, kteří mluví, ale lidé učící se tichu.“

Pro mnoho ekologicky motivovaných odpadlíků průmyslové civilizace (a konzumní společnosti), kteří se už naučili onomu tichu – tichu, v kterém rezonují ony archaické symboly, představuje (hlubinná) ekologie jakési poslední tenké spojení s hlavním proudem vědy. Hlubinná ekologie je jediná věda, která se zdá být schopná asimilovat vizionářskou zkušenost a mravní principy, a stát se tak vědou o celistvosti osobnosti.

Není zde však žádná záruka, že dosáhne tak daleko, aby tyto tak netušené dimenze mysli přijala za své. Mohla by rovněž skončit přinejmenším ve své akademické profesně uznávané verzi jako pouhý propracovanější systémový přístup ke konverzi přírodních zdrojů. Otázka zůstává otevřena – bude ekologie poslední ze starých věd či první z věd nových?

Kapitola z knihy Where the Wasteland Ends (Kde končí pustina) 1. vydání New York 1972. (Prvně česky v překladu S. M. Blumfelda ve sborníčku Staňte se (stou) opicí. Kořeny budoucnosti: čtení o hlubinné ekologii, Olomouc, EDO 1992) Nový upravený překlad B. Merhauta.

V článcích Blahoslavená Matka Tereza a Unitáři společně jsem použil pojem „energeticko-informační potenciál“. V encyklopedických slovnících jej nenajdete. Proto jej chci objasnit.

Mechanistický descartovsko-newtonovský světový názor vycházel z představy pohybu neměnných hmotných částic a těles v prázdném prostoru (vakuu) – a to v makro- i v mikrokosmu. Kvantová teorie i teorie relativity vedou k poznání, že podstatou Jsoucna je nehmota a že hmotné subatomické částice, které se někdy jeví jako částice a jindy jako vlny, jsou koncentrací informačně organizované energie. (Deepak Chopra: Veškeré hmotné věci pocházejí z informací a energie. Ervin Laszlo: Hmotu lze považovat za produkt nulového pole vakua.)

Hmotné částice neustále vznikají z vakua a v něm opět zanikají. Soudobá fyzika potvrzuje slova čínského mudrce Čchang Caja: „Když člověk pozná, že Velké prázdno je plné ‚čchi‘ uvědomí si, že není nic takového jako nicota.“(„Čchi“ je totéž jako indická „prána“.)

Lze tedy říci, že hmotnost je dynamickou existencí energeticko-informačního pole. Jaký je vztah energetické a informační složky?

Informace je zákonitostí – „Tvůrčím Principem“ – vytvářejícím z této „zdánlivé nicoty“ různé formy existence hmoty od subatomických částic přes atomy, molekuly, mezihvězdný plyn, hvězdy, supernovy – z jejichž odpadu se tvoří planety, na nichž se, za k tomu vhodných podmínek, mohou vytvářet různé formy života – až po tvora obdařeného vědomím a schopností pronikat k poznání i těch nejhlubších tajů existence vesmíru i podstaty hmotného a duchovního života v něm.

Takto chápaný Vesmír však přesahuje pojetí vesmíru jako jen našeho Hubbleovým dalekohledem „dohlédnutelného“ časoprostoru.

Ten, podle současných poznatků, vznikl před 13,7 miliardami let. Avšak informace - zákonitost jeho vzniku – musela existovat již v okamžiku nula. Je tedy bezčasová. Teprve jejím tvůrčím ovlivněním energie vakua (oné „zdánlivé nicoty“) se realizuje čas a prostor.

V tomto smyslu lze chápat i slova Evangelia Esejských, později uvedená s malou změnou (místo Zákon – Slovo) v Evangeliu sv. Jana: „Na počátku byl Zákon a Zákon byl s Bohem a Zákon byl Bůh.“

Aby však mohlo dojít k tvůrčímu – informačnímu – ovlivnění oné „energie vakua“, i ta musela existovat v okamžiku nula – tedy i ona musí mít bezčasový a bezprostorový charakter.

Závěr: Podstata Tvůrčího Principu (nazývejme ho jakkoli – Bůh, Absolutno, či jinak) je duální – energeticko-informační a JE ZÁKONEM veškerého dění mimo prostor a čas – tedy ne jen v našem časoprostoru. V něm (a možná i v jiných časoprostorech) se hmotné i jisté nehmotné jevy realizují v prostoru a čase. Avšak duchovní jevy jsou, myslím, i v něm bezčasové a bezprostorové a ztotožňují se s Tvůrčím Principem.

Každý hmotný předmět je svou fyzikální podstatou koncentrací informačně organizované energie. Do každého však lze zakódovat a pak z něho získávat další informace. Dokazují to znaky vyryté do kamene, slova napsaná na papír či vytištěná v knize nebo zaznamenané na magnetofonové pásce, počítačové disketě či čipu.

V těchto případech jde o zakódování informací na mechanickém nebo fyzikálním principu. Existují ovšem i jiné způsoby zakódování informací – např. na principu neúmyslného (podvědomého) či úmyslného (vědomého) vkládání pozitivních či negativních informací do hmotných nositelů, jež jimi ovlivňují osoby, které s nimi přicházejí do styku.

Tak dochází k zakódování informací do uměleckých děl. Umělec má kromě talentu lepší či horší vlastnosti, pozitivní či negativní city, nálady, myšlenky či duchovní zaměření. To vše se podvědomě kóduje do díla a ovlivňuje jeho charakter. Vědomé vložení kladného poselství umělecké dílo obohacuje. Je-li pozitivní a příjemce je tak přijímá, dochází k emisi kladného energeticko-informačního vlivu příjemce do díla, které se tím obohacuje. Energetický a informační vliv v díle zakódovaný nazývám jeho energeticko-informačním potenciálem (EIP).

Domníval jsem se, že tento vliv nemůže být energetický, ale jen informační a že zakódovaná informace vyvolává u příjemce energetický projev. Tento názor mi potvrzoval zážitek primáře Rosinského, který si chtěl v Turkmenském muzeu v Ašchabádě změřit vliv reliéfu dvou ochranných démonů z výzdoby trůnu partského krále Mitridata a dostal do rukou takovou nálož zla, že ho odhodila, ruka mu opuchla a bolela. Považoval jsem to za důkaz, že by bylo v rozporu s fyzikálním zákonem zachování hmoty a energie, aby kdysi do reliéfu vložená energie ještě nyní, po staletích, takto působila, a že šlo o tehdy tam zakódovanou ochrannou informaci, která, přiblíží-li se někdo s úmyslem, který může vyvolat dojem ohrožení, „vybudí“ energetickou obrannou reakci.

Později jsem si však uvědomil, že existují fyzikální jevy, při nichž dochází k energetickému projevu, aniž se energetický potenciál objektu, který tento projev způsobil, změní. Tak např. permanentní magnet je schopen předměty přitahovat, odpuzovat či zmagnetizovat (dodat jim tuto schopnost), aniž to sníží jeho energetický potenciál.

Začal jsem siderickým kyvadlem ověřovat, nejde-li o obdobný jev i u předmětů, které mají jistý energeticko-informační potenciál.

Výsledek mě mnohdy šokoval. Nejednou jsem dospěl ke zjištěním, kterým jsem sám nechtěl uvěřit, takže jejich ovlivnění mou představou a přáním považuji přinejmenším za velmi nepravděpodobné. Přesto chci zdůraznit, že, mají-li být mé poznatky považovány za reálné, je třeba, aby byly ověřeny i jinými subjekty a metodami a proto uvítám spolupráci s každým, kdo by se mohl a chtěl na tom se mnou podílet.

Zpočátku jsem ověřoval EIP obrazů, hudebních skladeb, jídla i jistých přípravků, pak mobilních telefonů a některých dalších entit.

Zjistil jsem, že hodnota EIP hmotných i nehmotných jevů není absolutní, ale relativní a je dána vztahem mezi nimi a jejich příjemci. Týž předmět či jev má ve vztahu k různým lidem různý EIP – někdy může být i opačný (pozitivní či negativní).

Za měřítko intenzity EIP jsem zvolil údaje v metrech. Zpočátku jsem je chápal jako vzdálenost, na níž může nositel EIP pozitivně či negativně působit. Po tom, co údaje nabývaly hodnot tisíců kilometrů, beru je již jen jako odlišení velikosti hodnot EIP jejich nositelů.

Velmi mě udivilo, že tyto hodnoty nemají plynulý charakter, ale realizují se v jistých „kvantech“ daných čísly 3 a 7. Nejde však o násobky, ale o čísla začínající těmito číslicemi (3, 7, 30, 70,…). Toto zjištění jsem neovlivnil žádnou svou představou, spontánně mi vyšlo a vychází. Nazývám je kvantovou energoinformatikou.

Mnohokrát jsem si ověřil, že se EIP předmětu či jevu nemění, bez ohledu na to na kolik lidí pozitivně zapůsobil, není-li podvědomě či úmyslně ovlivněn. Nazývám to principem zachování EIP.

O podvědomém ovlivnění EIP jsem se zmínil v souvislosti s EIP uměleckých děl. Závažným jevem je možnost úmyslného ovlivňování EIP. Zjistil jsem ji náhodně před dvěma lety v souvislosti se vzpomínkou na MUDr. J. Tollingera, který přednášel před pěti lety, ve svých 90 letech, na našem sympóziu o negativním vlivu „černobylu“ a uvedl, že stačí učinit např. nad jím postiženými borůvkami kříž a negativní vliv se eliminuje. Tehdy jsem to nebral zcela vážně, i když jsem si názoru dr. Tollingera vážil. Ale vzpomněl jsem si na to a zkusil to. Výsledek mě téměř šokoval. Kříž učiněný zleva doprava EIP zvyšoval, resp. měnil v kladný – opačný jej snižoval nebo měnil v záporný. Časem jsem zjistil týž vliv pravo- či levotočivého kruhu a spirály.

Postupně jsem dospěl k poznání, že každý druh nositele má jistou „povolenou“ maximální (pozitivní i negativní) hodnotu EIP. Jídlo 70 tisíc, obrazy, hudební skladby i některé jiné entity 700 tisíc – a zcela výjimečně 7 milionů – což je maximálně dosažitelná hodnota EIP. Z hlediska kvantové energoinformatiky lze tak sestavit 28 stupňový systém hodnot EIP s nulou a 14 pozitivními a 14 negativními stupni.

Pro určování hodnot EIP lze používat této stupnice. Zvykl jsem si však na stupnici 3, 7,… 3 a 7 milionů a používám raději tu.

Ověřování i ovlivňování EIP aplikuji zejména u jídla a mobilních telefonů a zkouším to i u jiných hmotných i nehmotných jevů.

Vynořili jsme se z nepaměti a nyní jsme tady takoví jací jsme. Máme různé povahy, temperament a zájmy. Jsme veselí, vážní, pomalí, hbití, upovídaní nebo málomluvní, srdeční nebo uzavření. Chápeme smi sebe více nebo méně, právě tak jako rozumíme nebo nerozumíme svým bližním. V určitém časovém úseku, jsme se setkali v Unitárii, v jedné obci, na některém unitářském programu, při nějaké příležitosti. Málokdo si představuje, že existuje úplně a zcela „sám o sobě“ a že na jeho život, povahu a zájmy neměl nikdo a nic vliv. Ti kdo počítají s reinkarnací chápou sami sebe jako své vlastní potomky inspirované vlivy svých předchůdců, jejich životy, povahami, příběhy, dobou a kulturou, ve které oni tehdy žili. Dle nauky o reinkarnaci uznávají více nebo méně přímé vlivy inspirace předcházejících životů. Avšak ne každý, kdo přichází do Unitárie, je přesvědčen o existenci reinkarnační linie dědictví vloh a zájmů, povah a způsobu a jednání. Avšak téměř každý ví, že je potomkem; zcela určitě alespoň po linii svých pokrevních příbuzných. Putování za předky je často velmi zajímavé dobrodružství. Ve starých záznamech archivů a rodinných kronik lze mnohdy objevit překvapivé skutečnosti nebo tu i tam si zapátrat způsobem téměř detektivním. Naše dávné rodinné tradice, radosti a starosti našich předků a způsob jejich života nás mohou přivést k zamyšlení nad sebou a někdy nám i něco napovědět o nás samotných. Každopádně jsou jednou z informací, která nám může pomoci lépe chápat sami sebe a své bližní. Při putování za předky často objevíme zajímavé lidi – umělce, cestovatele, autory různých spisů nebo duchovní nějaké církve nebo společnosti. Někteří naši předkové měli výrazně zajímavý a bohatý život, za nějakou věc nebo myšlenku bojovali, vedli v minulosti různé spory nebo měli nějakým způsobem tragický osud. To všechno můžeme objevit a může nás to zaujmout. Nejen nás, může to být někdy zajímavé i pro naše přátele v Unitárii. Neobávejme se hovořit mezi sebou o těchto příbězích „z vlastního dávnověku“ a shledáme-li, že život některého našeho příbuzného byl nějak inspirující, podělme se o jeho příběh malým medailónkem nebo vzpomínkou v našem cyklu „putování za předky“. Pomůžeme tak prohloubení vzájemného poznání i sebepoznávání. Můžeme tak učinit ve formě ústní či písemné. Nejzajímavější příspěvky Poutník rád uveřejní.

Někdy volání hlubin a volání krve je takové, že nutí zachytit a předat, aby nemohlo být zapomenuto.

To co jsme a jak jsme utvářeni mocí podvědomých proudů nám neznámých a nepatrných i toho z čeho náš život vyvěrá, toho z čeho myslíme a konáme, co nepřiznáváme ani sami sobě, ale co z nás podvědomě tuší naše okolí a dle toho s námi jedná, to není ani zloba doby, ani naše špatnost, ani lidská špatnost. To jsou ty hlubiny zející skrze nás daleko do propasti času za nás zpět k našim předkům a všem na souřadnici místa a času, na níž se nyní my nacházíme, žijeme a putujeme, abychom jakkoliv dále předali.

Když sedíš se svými u stolu, ač jsi sám, jedno srdce nestačí, aby uneslo velikou lásku. Moudrost generací táhne jako mraky oblohou a shlédne na toho, kdo se zastaví a naslouchá.

Jak často tuto tak jednoduchou lidskou pravdu netušíme a násilím přetrháváme svoje kořeny k Tajemství. Smilujž se nad námi, kdo jsi Strážcem Tajemství a Pramenem naším.

Umět se zastavit a poslouchat ticho… Zastavit se a vnímat všechny krásy, ale i ošklivost kolem sebe… Ztišit se a sledovat pachtění mravenců, kteří kamsi s čímsi pospíchají a byť život riskují, odhodlaně přebíhají cestu…

Umět se zastavit a s radostí postát nad zpřítomnělým okamžikem očarována prvním listí padáním, šepotajícím, že ještě ne teď, ale potom přijde babí léto a mlha se bude koulet nad choulící se krajinou.

Umět se zastavit a necupovat minulost ani magickou koulí nevěštit budoucnost, ale s vděčností vdechovat přítomnost – to je velká deviza – to je Boží dar.

Trápit se? Rmoutit se? Ale ne – uchopme ten svátostný okamžik, jenž rychle mizí neznámo kam, a ukovejme z něho sílu, odolnost, odvahu a víru… Spěchat? A s veškerým úsilím pěchovat mozkové závity co největším množstvím rozličných událostí? Co s nimi? Chlubit se? Či snad reprezentovat? Ne, to opravdu není můj sen! Takhle já nevěřím

Dívám se na takový venkovský typ jednopatrového domečku vklíněného do krásné přírodní scenérie. Už hodně pamatuje a taky podle toho donedávna vyhlížel. Na periferii Prahy, na okraji obory, kde někdy kdákají i slepice a časně ráno kokrhá kohout a kde, samozřejmě, máte abonentku na jedinečné ptačí koncerty. Obývali jej kdysi nejspíš lesní dělníci. Kdo v něm žije dnes, netuším, ale vila majetného jedince to určitě není. Domeček ale zkrásněl. Dostal novou červenou střechu i fasádu béžovou a okna září bílými nátěry. Je překrásné počasí. Okna s nařasenými záclonkami a sytou červení bohatě rozkvetlých muškátů, v přízemí s mřížemi – to pro případ, že by se potuloval nějaký poberta – se, jak bývalo kdysi zvykem, otevírají směrem ven a působí dojmem do světa rozevřené náruče… „Pojďte ke mně všichni…“ Před domečkem zahrádka obehnaná nízkým dřevěným plůtkem a hýřící pestrobarevnou paletou všech možných druhů květin a trávníkem tu a tam oživeným kamarádem kamenem či oblázkem, Bůh ví odkud, a nezbytnou nádobou vody – to pro ptáčky zpěváčky. Harmonie z toho obrázku vanoucí je živou modlitbou – duši hladí a obohacuje. Však zastav se, ztiš a nech se zasáhnout, poutníče…

V těsném sousedství za mohutnou zdí stojí hotel – soudíc podle značek aut a cen na jídelním lístku – pro cizince. Přemýšlím, jestli tito turisté v honbě za co největším množstvím zážitků v křížových taženích středověkým městem nepřehlédnou tenhle nenápadný pohádkový klenot – Boží koutek ztišení, jenž do světa věřících i nevěřících vysílá paprsky Kristovy lásky… Zda nepřehlédnou ten malý vzorek celého světa radosti, štěstí i bolestného chvění i kýženého míru ducha vybízejícího – „Pojďte ke mně všichni, kdož obtíženi jste…“

Když jsem se narodil, zaplavily mě barvy, zvuky, tvary, vůně… Netrvalo dlouho a začal jsem v nich hledat nějaký řád, nějaké spojitosti abych se měl čeho chytit. Podnětů přibývalo, byly stále složitější, když tu náhle nastala smrt. Nevadí, narodil jsem se již o něco moudřejší znovu, v jiné sféře, kde proud tvarů a barev prýštil také. Lépe jsem se zorientoval a po nějaké době jsem byl schopen sám kombinovat vjemy ve složitější celky a dokonce ve vodotrysku tónů a pohybů vytvářet objekty nové. Následovalo několik zrození a smrtí, během nichž jsem si uvědomil, že některé útvary jsou projekcí jiných bytostí, hledajících a zkoušejících podobně jako já. O dalších několik úrovní dále jsem s nimi již dokázal komunikovat a vzájemně si vyměňovat poznatky z mnohých životů hledání. Stále jsem však nepřestával zobecňovat, hledat za rejem tvarů, barev, slov, čísel a tónů skryté příčiny a řády. Začal jsem vytvářet teorie, abstrakce týkající se mnohovesmíru kolem mě. Mnohokrát se mé systémy ukázaly jako nedostatečné, mnohokrát se stavba zhroutila a já jsem, obohacen, začínal znovu od píky. Ponořil jsem se do víru životů a všechno začalo postupně dávat smysl. Systém vjemů, systémy těchto systémů, systémy systémů těchto systémů, vše začalo pozoruhodně zapadat do sebe a z mnohosti vjemů se začal postupně vynořovat jeden jediný Systém, dalo by se i říct jeden jediný Vjem. Nezlobte se, nebudu Jej nijak nazývat, nijak omezovat, dávat jakékoli přívlastky, škatulky, aproximace… všechny jsou zavádějící. Prostě Všechno se slévalo Tam Nahoře a já jsem si uvědomil, že nebude trvat dlouho a já se již nebudu muset ani narodit, ani zemřít.

V Islámabádu odsoudil pákistánský soud křesťana Ranípa na doživotí za údajné rouhání – blasfemii, která podle kontroverzního zákona může být potrestána i smrtí. Proti nespravedlnosti tohoto zákona, který tíhu obvinění přenáší na udaného, protestují nejen církve, ale i mezinárodní organizace hájící občanská práva. Zatím docílily jen toho, že žádný z půltuctu rozsudků smrti, vynesených během posledních pěti let, nebyl vykonán.

V hlavním městě Dóhá emirátu Katar v Arábii byla zahájena stavba prvního křesťanského kostela. Základní kámen položil anglikánský arcibiskup z Cantenbury poté, co katarský emír věnoval ze svých latifundií tři pozemky na kostel, pravoslavný chrám a hinduistickou svatyni. Vyznavači těchto věr dosud směli konat bohoslužby jen v soukromých domech.

V Kataru žije přes 100 000 křesťanů. Převážně evangelická menšina zajišťuje provoz infrastruktury jako jsou elektrárny, vodárny a ropné závody, katolická většina z Filipín plní funkci gastarbeiterů v sektoru služeb a své výdělky posílají domů svým rodinám a širšímu příbuzenstvu.

Před 25 lety bylo Španělsko na 1. místě v nedělní docházce do kostela. Dnes nedělní bohoslužby navštěvuje jen každý pátý Španěl. Počet kněží se snížil na polovinu. Pokles však není patrný v řádech, v nichž dosud žije přes 10 000 jeptišek a mnichů.

Ohlášená návštěva papeže ve Španělsku má katolickou víru stimulovat. Očekává se, že polní mše na madridském letišti se zúčastní přes sto tisíc mladých katolíků. Papež Jan Pavel II. provede kanonizaci pěti světců včetně kněze, který během občanské války byl zabit republikány, tak jak to drasticky popsal americký spisovatel Ernest Hemingway ve svém slavném románu Komu zvoní hrana.

Na univerzitě v Glasgowě funguje tým pod vedením reverenda Douga Harrisona, který ve spolupráci se Společností pro psychické bádání zkoumá výpovědi médií ze záhrobí. Po vyloučení cca 30% podvodů, při nichž údajná média získala předem detaily o zemřelých od příbuzných, je většina sdělení až překvapivě banálních a nemohou nijak posílit spiritistickou víru. Pouze 5% výpovědí stojí za podrobnější zkoumání: odhalují obecně neznámé podrobnosti ze života zemřelých nebo mívají prorocký obsah. Řídké jsou předpovědi životních událostí jednotlivců i národů, které se splnily. Zdá se, že módní vlna tzv. channelingu z vyšších duchovních oblastí je na ústupu.

V současné době prochází svět kritickým obdobím zápasu o lidské – etické hodnoty, jimž byly předřazeny ekonomie a konzum. Dr. Martin Luther King výstižně vyjádřil současný zápas synů světla se syny tmy:

„Naše vědecko ekonomická moc zatlačila moc spirituální. Organizujeme válečné násilí, dezorganizujeme lidi, démonizujeme masmédia, jakkoliv toužíme po harmonii, klidu a míru. Aby člověk nejen přežil, stejně jako nespočetné formy života krášlící tuto divuplnou planetu v rámci precizně stvořeného vesmírného systému – je nezbytné – etické obrození. Zážitky vnitřního obrození dosvědčují i vědci, zejména astrofyzikové a kosmonauti.

Hovořil jsem s jedním z nich o tom, že když jeho kosmická loď odstartovala ze Země, nebyl ničím víc, než vědcem, jehož pozorující mysl byla zaměřena na obtížné vědecké poslání, kterým byl pověřen. Když toto poslání dokončil a vracel se domů – na planetu Zemi – mysl se mu začala otevírat vesmírnému celku. Byl uchvácen obdivem ke všemu stvořenému, k matce Zemi, obklopené nebesky modrou září a vypadala tak skvěle a krásně v symfonii paprsků sedmi barevného spektra, že byl uchvácen hlubokou úctou ke všem stvořeným formám života a pochopil duchovním zrakem, proč byl člověk stvořen k obrazu Božímu – jako dobrý hospodář planety, souznějící s plánem stvořitelským. A pokud opustil tuto zemi jako pozorující vědec – vrátil se na ni jako mystik – vyciťující duchovní dimenzí zodpovědnost za stav života na planetě…“

Sv. Antonius se ptá Boha: Kde jsi byl? Proč jsi nepřišel na počátku, abych ukončil svou trýzeň?

Světelná postava anděla odpoví: Antonie, byl jsem tady, ale čekal jsem, abych viděl tvůj zápas. Protože jsi ve sváru s temnotou obstál, a nepodlehl, budu ti pomáhat.

Když sv. Antonius sám prošel celý vnitřní prostor labyrintu svého srdce a stal se duchovním učitelem, formuloval základní pravidlo, ve kterém shrnul své rané zkušenosti v domě ticha: Uč jen tomu, co jsi sám zkusil!

Cesta do stavu vnitřní vyrovnanosti oproštěné od dialektiky světa protikladů začíná fází úklidu – oddělením od zbytečného balastu, který je nepodstatný a nenese mě dál.

se budu snažit prožít den, aniž bych chtěl vyřešit problémy svého života najednou.

budu co nejpečlivěji dbát na své vystupování, abych se choval důstojně, nebudu nikoho kritizovat a už vůbec se nebudu snažit nikoho korigovat nebo napravovat – jenom sám sebe.

budu šťasten v jistotě, že jsem stvořen pro štěstí… Nejenom na onom, ale také na tomto světě.

se přizpůsobím okolnostem, aniž bych vyžadoval, aby se okolnosti přizpůsobily mým přáním.

věnuji deset minut svého času dobré četbě. Dobrá četba je pro život duše stejně nutná, jako je výživa nutná pro život těla.

vykonám něco, do čeho se mi vůbec nechce. A kdybych se snad cítil uražen, dám si pozor, aby to nikdo nezpozoroval.

si připravím přesný program. Možná jej přesně nedodržím, ale určím si jej. A budu se chránit před dvěma zly: před chvatem a nerozhodností.

budu pevně věřit, že dobrotivá Boží prozřetelnost se o mne stará, jako by mimo mne nebylo nikoho na světě. Budu tomu věřit, i kdyby okolnosti nasvědčovaly opaku.

nebudu mít strach. Obzvláště nebudu mít strach se radovat ze všeho, co je krásné a věřit v dobrotu.

Je mi dáno po dobu dvanácti hodin vykonávat dobro, kdybych si měl myslet, že to mám konat po celý život, vzalo by mi to patrně odvahu.

Čas strávený v tichosti není nikdy ztracený. Nalaďte se na boží zdroj – na pramen veškerého stvoření. Když jsou okolnosti jakkoli špatné, i když musíte čelit jakýmkoli problémům, nebo když vaše záležitosti se mohou tak špatnými zdát, důvěřujte v Boží sílu a pomoc. Učte se naslouchat tomuto tichému vnitřnímu hlasu hluboko ve svém nitru.

Tři věci se snaž posilovat – svou odvahu, svou laskavost, svou vlídnost k bližním.

Tři věci bys měl rozdávat – peníze potřebným, útěchu trpícím a pochvalu těm, kteří si ji zaslouží.

O tři věci usiluj pro sebe i pro druhé – o zdraví, o veselou mysl, o dobré přátele.

Valná hromada brněnské obce unitářů se koná v pátek 13. února v 15:00 hodin na staňkově 18a, 3. patro

Když děláš něco dobrého, mnozí ti budou podsouvat sobecké a postranní motivy – PŘESTO DĚLEJ DOBRÉ VĚCI.

Máš-li úspěch, získáš falešné přátele, ale i zavilé nepřátele – PŘESTO SE SNAŽ USPĚT.

To dobré, co konáš, bude už zítra zapomenuto – PŘESTO KONEJ DOBRÉ VĚCI.

Poctivost a upřímnost tě činí zranitelným – PŘESTO BUĎ POCTIVÝ A UPŘÍMNÝ.

Co tě stálo léta práce, může být náhle zničeno – PŘESTO DÁL USILOVNĚ PRACUJ.

Mnohdy se proti tobě obrátí ti, kterým jsi pomáhal – PŘESTO DÁL LIDEM POMÁHEJ.

Dáváš světu to nejlepší, co máš – a dostaneš ránu do zubů – PŘESTO DÁVEJ SVĚTU TO NEJLEPŠÍ, CO MÁŠ.

„Pojď dál,“ řekl Bůh. „Tak ty bys se mnou chtěl udělat interview?“ „Jestli máš čas,“ řekl jsem. Bůh se usmál a odpověděl: „Můj čas je věčnost, a proto je ho dost na všechno. A na co se mě vlastně chceš zeptat?“ „Co tě na lidech nejvíce překvapuje?“

Bůh odpověděl: „To, že je nudí být dětmi, a tak pospíchají, aby dospěli, a když jsou dospělí, zase touží být dětmi.

Překvapuje mě, že ztrácejí zdraví, aby vydělali peníze, a pak utrácejí peníze za to, aby si dali do pořádku své zdraví.

Překvapuje mě, že žijí, jakoby nikdy neměli umřít, a že umírají, jako kdyby nikdy nežili…“

Bůh mě vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli. Pak jsem se zeptal: „Co bys chtěl jako rodič naučit své děti?“

Bůh se usmál a odpověděl: „Chci, aby poznali, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval. Mohou jen dovolit, aby je druzí milovali.

Chci, aby poznali, že nejcennější není to, co v životě mají, ale koho mají.

Chci, aby poznali, že není dobré porovnávat se s druhými. Každý bude souzen sám za sebe, ne proto, že je lepší nebo horší než jiní.

Chci, aby poznali, že bohatý není ten, kdo má nejvíc, ale ten, kdo potřebuje nejméně.

Chci, aby poznali, že opravdový přítel je ten, kdo o nich všechno ví, a přesto je má rád.

Chci, aby poznali, že vždycky nestačí, aby jim odpustili druzí, ale že oni sami musí odpouštět.

Chvíli jsem tiše seděl a těšil se z Boží přítomnosti. Pak jsem Bohu poděkoval, že si na mne udělal čas. Poděkoval jsem mu za všechno, co pro mne a mou rodinu dělá. A Bůh odpověděl: „Jsem ti kdykoli k dispozici, čtyřiadvacet hodin denně. Jen se zeptej a já ti odpovím.“

Letos nevyjel Martin na bílém koni, protože měl stávkovou pohotovost. Nevytřepala nebeskou peřinu ani sv. Kateřina, protože seděla u obrazovky a napjatě sledovala, zda bude či nebude schválen státní rozpočet na rok 2004. Nad lyžaři a provozovateli vleků se smilovala až Jitka a pomohla sv. Mikuláši, takže když se probudili obyvatelé Bolíkova 6. 12., překvapeně zírali na zasněženou romanci. Nic moc, tak dvou až třícentimetrový poprašek, takový volební příslib, že zima je tady.

Po snídani jsem na nosič kola řemenem připevnil bedýnku od mandarinek s pětilitrovou plastikovou lahví a vyrazil do Sumrákova pro biomléko. Kilometr do mírného kopečku kolo vedu, pak kousek jedu po mokré dálnici Brno – Budějovice. Vytlačím kolo k radiokomunikační věži a pak po bílé silnici sjedu do vsi. Ve statku nafasuji svých 5 l biomléka a nevracím se stejnými silnicemi, nýbrž zabočuji na bílo-zelenou značku, vedoucí přímo přes kopec.

Připadám si jako v kanadské divočině nebo na Aljašce, protože se beru stezkou, kam toho dne lidská noha nevkročila. Posledními znaky lidské činnosti jsou rozvaliny kamenné stodoly. Po dalších stech krocích se u cesty usadil jako malá pevnost bzučící transformátor. „Co bys byl, člověče, kdybych přestal fungovat, kdyby třeba do mne bacil blesk? Zhaslo by u Bucků a ty by sis mohl dát své roboty, mikrovlnky a jiné serepetičky za klobouk, že jo?“

S výplodem technovědy polemizovat nelze a tak, aniž bych se mu poklonil, stoupám mírným úbočím dál. Bláhově jsem si fandil, že jako průkopník v pralese jsem tu první, ale chyba lávky! Stopy ve sněhu prozrazují, že cestu v noci křižovalo stádečko srnčí. Pak jsou tu dvoje stopy, které se vytrvale skoro kilometr drží cesty: divokého králíka a lišky. Jak to, že obyvatelé lesů a luk si přisvojili člověčí komunikaci, sloužící ke svážení sena a dřeva?

Úchvatné panorama lze lépe vnímat, když jdeme obráceně, tj. k Sumrákovu, ale i tak se lze zastavit a jako ze smetany na mléce od Chalupských se vnořit do ticha. Ticho je základní potřebou tak jako vzduch či voda. Je statkem, o který nás přetechnizovaná civilizace nemilosrdně olupuje. Ticho je vzácnější než český granát či vltavín, může být nepředstavitelně plodné, může být zdrojem a lázní obrazotvornosti. Toto tak vzácné ticho je těhotné smysluplností, nezbytností vize a svatozáří života. „Takovéto živoucí ticho je všude na světě stále víc a víc ohrožováno,“ varuje americká básnířka Adrienne Richová a dodává: „Televize si pochopitelně toto ticho oškliví.“ (Lit. N 41/03)

Dorážím na temeno kopce k další radiokomunikační věži. Velebné ticho je to tam! Provozovatel sumrákovského žulového lomu svátek nesvětí a ozývá se pravidelné bušení. Cesta dolů už nemá neporušenou sněhovou pokrývku, vryly se do ní pneumatiky dodávky. Zákazník měl klíč od závory a vyjel až pod objekt, na němž za bílého dne svítí silná zářivka. Takto se plní vládní pokyn šetřit energií.

K liščí stopě se přidává druhá. Zastavuji u místa, kde na dvou metrech čtverečních obě stopy se splétají, obracejí, uhýbají a podupávají: nejsem stopař, a tak si nedovedu vybavit, proč právě tam k liščím hrátkám došlo.

Není pravda, že jsme v přítomnosti lapeni. Nejsme uvězněni ve stále se zužujícím tunelu „konce dějin“. Nemusíme se brodit v kalných vodách systému, který je založen na ožebračování čtyř pětin lidstva. Máme možnost volby. Můžeme spoluvytvářet historii planety Země i lidstva, s lidmi dobré vůle, které možná nikdy sami nepoznáme. Pokud to děláme, čiňme tak bez okázalosti. Braňme Ticho.

S originálními, nekonvenčními, ba přímo provokativními myšlenkami jedné z tuctu nejvlivnějších žen světa jsem se seznámil roku 1991 v Schumacher College v jižní Anglii, kam jsem se vydal na pozvání gándhisty a vydavatele časopisu Resurgence (Obnova) Satíše Kumára. Ten během svého setkání v Praze s ochranáři a „zeleně“ orientovanými členy neziskového sektoru brzy objevil, že jejich Achilovou patou je tzv. zelená ekonomie, soubor zásad k trvale udržitelnému životu. Proto na rozdíl od svých přátel hudebníka Vlastimila Marka a instruktorky zdravého životního stylu Milušky Kubíčkové jsem si nezvolil atraktivnější kurs jako např. Hlubinnou ekologii Arne Naesse, nýbrž obor, o němž jsem do té doby věděl nejméně. Manfred Max-Neef je jediný pedagog, který střídavě přednáší zelenou ekonomii v Chile, Edinburghu a španělské Seville až k úrovni doktorátu. Jinak je zván přednášet do pěti světadílů a zazářil také na 4. Fóru 2000 v Praze. Pracovní náplň jeho kurzu byla velmi náročná. Byli jsme rozděleni do tří pracovních skupin se zadáním samostatného úkolu. Moje dostala za úkol navrhnout takové ukazatele kvality života, které by nahradily nevyhovující HDP, vynalezený v Británii během 2. světové války k evidenci výroby kulek, bomb a tanků. Tenkrát jsem se s jménem Hazel Hendersonové setkal prvně, neboť její dílo Politika solárního věku (1981) mi bylo doporučeno jako jeden z pramenů. Kniha mne natolik fascinovala, že jsem četl a četl a zmeškal večeři. To se mi často nestává.

Ukazateli kvality života se zabýváte přes 20 let. Mohla byste, Hazel, specifikovat tzv. Calvert-Hendersonové indikátory kvality života?

Tyto ukazatele zahrnují jak tradiční komponenty makroekonomických ukazatelů, které se dotýkají kvality života Američanů jako zaměstnanost, příjmy, přístřeší (bydlení) a infrastrukturu. Přidali jsme ukazatel přírodního prostředí, protože ten má na kvalitu života větší dopad, než uznává konvenční ekonomie. Indikátor vzdělání otvírá dialog, kdo se co učí, kdy, kde a zda se tak děje průběžně po celý život, což je nutné. Ukazatel zaměstnanosti popisuje strukturu zaměstnání, jak ji užívá vláda, a jak hranice mezi zaměstnáním a nezaměstnaností se neustále mění. Ukazatel energie určuje, kolik se jí spotřebuje a s jakou účinností. Kromě toho dodává zpětnou vazbu pro úspory a snížení dopadu na životní prostředí. Index zdraví zjišťuje celkový zdravotní stav Američanů podle věku, pohlaví a rasy. Ukazatel lidských práv zkoumá, do jaké míry jsou občané chráněni Zákonem o právech a úroveň účastenství na volebním procesu. Ukazatel příjmu se soustřeďuje na životní úrovně při stagnujících a nerovných mzdách během posledních 25 let. Konečně ukazatel infrastruktury vysvětluje důležitost jejího rozvoje a údržby a jako aktivita má figurovat ve státních rozpočtech.

Myslím, že jejich důsledné používání by znemožnila klamání veřejnosti, kterého se dopouštějí především vlády, mávající nám před očima růstem HDP.

Žonglérům se statistikami se nelíbí, že jedinečnou výhodou našeho projektu je průhlednost, že slouží každému občanu jako silniční mapa, která mu nejen pomáhá zjistit, kde jsme, ale i pomáhat se dobrat, kam se chceme dostat. Např. bereme v úvahu i rekreaci a využívání volného času, neboť zájmová činnost na poli umění, kultury a společenské činnosti, to vše přispívá k zvyšování kvality života.

Ve svém nedávném díle Budování světa, kde nikdo neprohrává z roku 1996 zavádíte nový termín „mediokracie“ – nový způsob vládnutí a vyzýváte k jeho analýze. Obecně se shodujeme, že jsme vstoupili do „informačního věku“. Mohla byste svou představu o mediokracii blíže vysvětlit?

S mediokracií úzce souvisí další nový jev „Attention Economy“, podnikatelské odvětví, uspokojující pozornost spotřebitelů. Zakládá se na výrobě informací, zábavy a přidružených služeb, které na trhu soutěží s politiky a vzdělavateli o pozornost občana. O pozornost soutěží filmy, videa, audio- a videokazety, cédéčka, rozhlas a televize, noviny, časopisy, knihy, počítače, reklama, průmysl turistiky, vzdělávání a politika. Víte, že tento sektor zábavy a informací má lví podíl na hrubém národním produktu? Za reklamu se ročně vydává 147 miliard dolarů. Je to nelítostný boj o náš volný čas, který nám zbývá po zaměstnání a plnění role partnera, rodiče, člena komunity sportovního klubu či člena politické strany.

Příhodně to charakterizoval oceánograf a ekolog J. J. Cousteau. Ve své úvaze „Mentální znečištění na informační dálnici“ napsal, že naše mysl má být kultivována a zavlažována, ne zaplavována. Marně nás vyzýval, abychom opustili informační superdálnici a vrátili se k životu vedlejších cest.

To sedí. Trvalo dlouho, než si lidé začali uvědomovat nebezpečí, které pramení z kontroly či vlastnictví masmedií, především televize. V době, kdy komerční televize inkasují až 125 tisíc dolarů za 1 minutu reklamy, si ochranáři nemohou dovolit reklamně propagovat ekologicky šetrné postoje. Veřejnoprávní televize nemá dostatečnou podporu a jen zřídka ovlivní veřejnost symbolem jako „medvídkem Smokey“, kresleným klipem varujícím před rozděláváním ohňů v lese.

Na Fóru 2000 jste prohlásila, že masmédia jsou jedinou institucí, která nepodléhají veřejné kontrole…

Všechna média v USA se schovávají za 1. dodatek Ústavy, i když víme, že žádná svoboda či právo nejsou absolutní: televize nenabízí prodej heroinu či kontrakty na vraždy. Zatím jsou mediální magnáti nedotknutelní jako obhájci svobody slova a odmítají jakoukoliv veřejnou odpovědnost.

Měli jsme radost, že jste byla jmenována členkou správní rady Fóra 2000. Můžete vysvětlit, proč zastoupení žen bylo tak nedostatečné?

Splnila jsem výzvu organizačního výboru a včas zaslala životopisy a údaje o přínosu mnoha žen, které by Fórum 2000 obohatily. Z opatrnosti jsem požádala několik přátel, aby učinili totéž, aby návrhy nepřišly „jen“ od ženy. Ale neuspěli jsme: přetrvalo staré schéma zvát jen současné či bývalé hlavy států. I o mou účast byl sveden boj.

Jak nám vysvětlíte proč loňský panel o životním prostředí byl tak slabě navštíven?

Druhý den, když odcestovala mediální hvězda Hillary Clintonová, delegáti se začali vytrácet: jakmile zmizí kamery, už není nutno se dál ukazovat. I účastníci jiných konferencí se jednání o životním prostředí vyhýbají, protože čekají, že uslyší jen litanie nářků, což není pravda. Kromě toho přednášely dvě ženy a delegáti si řekli: „Nebudeme poslouchat, co říkají ženské“. Toto není sexistická poznámka. Obecně muži jsou mnohem méně ochotní naslouchat, co říkají ženy, než když se úlohy vymění. V tomto ohledu v ČR je hřiště nespravedlivě rozdělené, víc než kdekoliv jinde.

Ani netušíte, jakou jsme měli radost, když se v panelu, jemuž jste v jeden den předsedala, objevila čerstvě vytištěná publikace Za horizontem globalizace. Na pouhých 120 stránkách shrnujete vše, co by každý zeleně orientovaný člověk o globalizaci měl vědět. Prozradíte nám něco o jejím sponzorovi?

Alternativní národohospodářská řešení dosud navrhovala jen hrstka individualit: můj učitel Fritz Schumacher. Američan Herman Daly, který zastával významné místo ve Světové bance. Chilan Manfred Max-Neef, který byl v Praze na jednom Fóru a Indka Vandana Šiva. Byly to hlasy volající na poušti. Avšak v roce 1996 se ustavila New Economics Foundtion – Nadace nové ekonomie, jejímž programem je udržitelný rozvoj, tj. brát ohled jak na lidi, tak na životní prostředí. Je registrovaná ve Velké Británii, sídlí v Londýně a dovíte se o ní na webových stránkách www.neweconomics.org a info@neweconomics.org. Program NEF má na starosti Andrew Simms. Ten podporuje pozitivní změny v institucích i pravidlech, která musí vytvořit rámec regulace mezinárodního byznysu. Prvním krokem je kampaň za zlepšení sociálního a ekologického dopadu nadnárodních korporací. S NEF úzce spolupracuje nezisková organizace Humanitarian Group for Social Development. Během šesti let působnosti se NEF stala jednou z nejvýznamnějších zásobáren či pokladnic tvůrčích a efektivních nápadů, které integrují výzkum, politiku, vzdělávání a praktickou činnost do jediného inovativního celku. NEF byla hlavní iniciátorkou koalice Milostivé léto 2000 (Jubilee 2000), která dotlačila bankéře Světové banky a Mezinárodního měnového fondu k odpisu dluhů nejchudších rozvojových zemí. Vy dostáváte do ruky ctižádostivý akční program NEF. Je překládán do řady jazyků a diskutuje se o něm skutečně globálně. Poznáte, že je to účinný nástroj i zbraň. Zvláště upozorňuji na dodatky, např. kanadský vládní program pro potírání chudoby. Obsažný adresář na straně 122 – 133 umožní propojení s organizacemi, mající s vámi totožné cíle. Jsem zvědavá, jak si s tímto souborem informací poradíte a jaké budete mít připomínky.

Do značné míry splnilo vizi, kterou jsme o „radě moudrých“ měli s kostarickým prezidentem Oscarem Arias Sanchezem. Líbí se mi, že Fórum 2000 vyvrcholilo angažovaností o lidských právech. Je pro mne zadostiučinění jako autorce Politiky solárního věku, že se tato problematika objevila v paralelním programu pátého Fóra.

Děkuji za rozhovor a slibuji, že programu NEF zajistíme co největší publicitu. Přichází v nejvhodnější dobu před volbami a mohl by se stát prubířským kamenem programů politických stran.

Bývá vzácné, aby se v repertoáru naší televize vyskytl pořad, který by stál za videonahrávku. K těmto bílým vranám patří noční pořad VERTIKÁLY kanálu ČT 2 z 2. 12. 03 na téma svobodné zednářství. Redaktor pořadu Ladislav Cmíral ke kulatému stolu pozval tuto trojici: doc. Ivana Štampacha, dominikána, jehož super-ekumenický záběr ho vysídlil na okraj římskokatolické církve, kulturní historičku Janu Čechurovou, krásnou plavovlásku, v jejíž tváři se zračí oduševnělost a vyrovnanost a dr. Vojtíška, předsedu Společnosti pro studium sekt a náboženství. Žádný oponent pozván nebyl, a tak celá debata probíhala v ovzduší tolerance a úcty k jevu, který před 13 léty v bývalém Československu vstal z mrtvých.

Začalo to tím, že k opatovi dominikánů Dukovi do Hradce přijeli dva úctyhodní muži, kteří se nepředstavili. Pokorně ho požádali, aby jim jako depozitum zapůjčil trojramenný svícen. Opat pochopil, oč jde a jako detektiv si poznamenal poznávací číslo vozu, jímž přijeli. O této neobyčejné návštěvě řekl mladšímu bratrovi Odilu Štampachovi, o němž bylo známo, že studuje religionistické jevy. Chtěl mu předat i SPZ, ale papírek někam založil, takže nebyl k nalezení. O této příhodě se Štampach zmínil v jednom z kroužků, kam dochází. Tam mu jedna žena prozradila, že jedním z neznámých byl její otec. Po setkání s ním následovalo přijetí dominikána do Velké české lóže, kde po učňovské a tovaryšské době dosáhl titulu Mistra.

Zednářství má v Českých zemích starou tradici. Ač to není doloženo, patřili k nim prý buditelé Dobrovský a Jungmann. V Rakousku-Uhersku fungovaly pochopitelně lóže německo-české a německo-židovské. Podle kulturní historičky Čechurové nejslavnějším českým zednářem byl vynikající přírodovědec Jan Evangelista Purkyně, zakladatel fyziologie.

Zlatým věkem čs. zednářství byla první dekáda po vzniku svobodného Československa, kdy k zednářům patřili T. G. Masaryk, Edvard Beneš, bankéř Rašín a spisovatel Karel Čapek. Z londýnské exilové vlády členy britských lóží byli ministr Feiravend a tak oblíbený Jan Masaryk.

Jak za nacistické okupace, tak za komunistické totality byli čs. zednáři pronásledováni, takže raději své lóže „uspali“, tj. rozpustili.

Kolik je v Česku dnes zednářů? Ne víc než tisíc a zajímavá je profesní skladba členstva. Nejvíc je inženýrů-stavařů, početní jsou lékaři, právníci, vysokoškolští pedagogové a umělci, především sochaři a hudebníci. Každý nový člen musí mít dva navrhovatele a čekací zkušební lhůta je rok. Lidé, kteří byli někdy členy KSČ, sponzory musí mít 4 a zkušební lhůta je 2 roky. Z bývalých komunistů, po konci Pražského jara v rámci normalizace vyloučených, jsou sotva 2 – 3. Všichni uchazeči o členství jsou povinni předložit negativní lustrační osvědčení.

Živě se diskutovalo o překladu díla belgického historika o zednářství. Zednářství vzniklo v bouřlivé době velké francouzské revoluce a proto katolická církev k němu zaujala nesmiřitelné stanovisko. Členství v lóžích ještě v 19. století se trestalo exkomunikací. Teprve v polovině 60. let sněm kardinálů nesmiřitelnost zmírnil a v současné době vztah k zednářům je v popisu práce jednoho kardinála, který ve vatikánské hierarchii je papeži jako poradce nejblíže.

Masmédia široce referovala o skandálu italské lóže B 2, jejíž členové se zamíchali do politiky a podporovali připravovaný puč. Čeští zednáři si z toho vzali poučení. Podle doc. Štampacha na jejich setkáních jsou dvě témata tabu: politika a náboženství, respektive jeho organizační struktury.

„Kolik je ve světě zednářů?“ ptal se redaktor Cmíarl. V této otázce se diskutující neshodli, odhady kolísají mezi 4 a 6 milióny. Nejvíce je jich v USA, asi 5 miliónů, kde došlo v San Francisku k jejich veřejné účasti na průvodu k oslavě největšího státního svátku 4. července – Vyhlášení samostatnosti. Několik tuctů zednářů v zástěrách a originálních zelených čepicích způsobili hotovou sensaci, protože to bylo vůbec jejich první veřejné vystoupení. Možná, že to byl pokus o publicitu, protože jich v USA každým rokem ubývá. V Evropě je jich nejvíce ve Velké Británii.

V ČR z dob okupace i bolševismu přežívají k svobodným zednářům negativní postoje, i když se nikomu neprokázalo dokázat jejich škodlivost. Papalášům byli solí v očích, protože šlo o jedince charakterní, spravedlivé, vzdělané, znalé cizích jazyků, což už samo o sobě bývalo komunistům podezřelé. Uprostřed negativních zpráv v tisku bílou vránou byl r. 1997 obšírný článek v Respektu, který však nevznikl na objednávku českých zednářů. Ti totiž mají svůj specifický program a nemají zájem se proměnit v masovější organizaci.

Doufám, že pořad Vertikála v době hrozící redukce programu České televize nám zůstane zachován. Pozdní doba 22:15 až 23:00 odrazuje mnoho potenciálních zájemců. Repríza v neděli v 9:30 má čas vyhovující.

Pod tímto titulkem nám ČT 2 převedla na závěr cyklu o evoluci opravdovou lahůdku, která nám usnadňuje nahlédnout nejen do mentality fundamentalistických křesťanů v USA, ale i „znovuzrozence“ prezidenta G. W. Bushe. Někdy se jim říká konzervativní křesťané, ale nejvýstižnější pojmenování by bylo skalní křesťané. Jsou soustředěni v tzv. Biblickém pásu od Texasu k jihovýchodnímu pobřeží, tedy na území jižanské otrokářské Konfederace. Tak jako u nás nejkonzervativnější katolická hierarchie měla svou baštu na teologické fakultě v Praze Dejvicích, dokud rektor Karlovy univerzity Wilhelm nezasáhl a nepřinutil k odchodu falangu konfidentů StB a přisluhovačů prorežimní organizace Pacem in Terris, Mekkou amerických skalních křesťanů je Wheaton College v Illinois, jehož bossové vytrubují, že jsou nejlepší křesťanskou univerzitou v USA.

Jako předkrm nám britská televize ukazuje, jak do Kentu v Ohiu přijíždí nejpopulárnější fundamentalistický kazatel a showman Kan Ham. Ve stylu Country Western tento bavič tlusťoch a rodný bratr Petra Novotného, rozehřívá svých pět tisíc dychtivých posluchačů satirickou písničkou „Já nevěřím na evoluci, já nevylezl z vody na souš jako sliz, já neslez´ se stromu jako opičák Fuk, já vím že mne stvořil Bůh…“ Obecenstvo s gustem se přidává při refrénu a podupává do taktu.

Skalní doslova věří všemu, co je napsáno v bibli včetně stvoření světa Hospodinem v šesti dnech. Že by biblický den mohl být míněn symbolicky a že by mohl znamenat i několik miliónů let, jak Genezi vykládají liberální křesťané, takový „blud“ Ken Ham s pohrdáním odmítá.

Náboženský výklad vzniku světa jako celku tvůrčím aktem nadpřirozené bytosti Stvořitele přetrval v Evropě ze středověku až do 18. století. Přírodovědec, švédský botanik Linné (1707 – 1778) hlásal, že Bůh postupně stvořil druhové organické formy. Geolog Sir Chaeles Lyell (1797 –1875) přesvědčivě dokázal, že zkameněliny v sedimentech jsou staré milióny let, ne necelých 6000 let, jak věří kreacionisté.

Darwinova teorie evoluce rozpoutala vášně: reakcionáři konstatování, že opice a člověk mají společného předka překrucují, že se „člověk vyvinul z opice“. Neprávem mu přičítají proslulý výrok „přežití nejzdatnějších“, který pronesl pozitivistický sociolog Herbert Spencer (1820 – 1903). Ve skutečnosti Darwin zobrazil vývoj všech živočichů jako větvící se strom, možná s jediným prapředkem. Prorocká byla jeho slova, že „člověk a nižší živočichové se neliší co do přirozené podstaty, ale co do stupně“. Jinými slovy: na lidstvo je třeba se dívat jako na jeden ze živočišných druhů. Nemůže si činit monopol na inteligenci: ztratil natolik pud sebezáchovy, že si podřezává větev, na které sedí, když bezohledně ničí všechny složky přírodního prostředí.

Nejproslulejší střet o evoluci se odehrál r. 1860 mezi oxfordským biskupem Wilberfordem, který svou polemiku proti evoluci ukončil přímou otázkou odpůrci, zda svůj původ z opice odvozuje od svého dědečka či své babičky. Tehdy T. H. Huxly, jeden z nejváženějších vědců své doby, zdrtil biskupa slovy: „Nestydím se mít opici za předka, ale styděl bych se, kdybych byl spojován s člověkem, který zneužívá svého velikého nadání, aby zatemňoval pravdu.“ Bible před širokou veřejností prohrála, přírodověda zvítězila. Věda triumfovala.

Zdálo by se logické, aby lidstvo přijalo fakt, že Země není placatá, nýbrž kulatá. Avšak fanatický kazatel Ken Ham v USA nalézá ročně přes milión ochotných posluchačů pro svá naivní kreacionistická dogmata. Některá jeho „vysvětlení“ jsou přímo zábavná: tak dinosauři a další obojživelníci, jejichž zkamenělé kostry našli paleontologové, se do Noemovy archy pro svou obrovitost prostě nevešli, proto bídně zahynuli v bahně nánosů po potopě.

Ve Wheatonu se však nestuduje jen teologie, ale i přírodní vědy. Student geologie Natan Baird je vystaven protichůdným tlakům. Dostává důkazy o pravdivosti evoluce na přednáškách i studiem odborné literatury. Avšak jeho rodiče a sourozenci na farmě jsou skalní kreacionisté. Proto mu matka Patti každý týden telefonuje, zda se nestal evolucionistou. Kdykoliv přijede domů, po celý pobyt je indoktrinován, že učitelé geologie se mýlí, že jsou bludaři. Jeho rodina, i snoubenka, jsou lidé nadmíru zbožní, kteří se před jídlem modlí „ve jménu Ježíše Krista“. Příbuzenstvo si neuvědomuje, že svým tlakem může narušit Natanovo duševní zdraví. Kreacionisté nekapitulovali ani když Nejvyšší soud USA zamítl výnosy jižanských států, které evoluci vyobcovaly ze škol a nahradily ji kreacionisticými dogmaty. Když to nešlo shora, zkoušejí to zdola.

Kamera nás zavádí na shromáždění v soukromé křesťanské škole v Indianě, kde 37 žáků bylo iniciátory petice, aby učení kreacionismu dostalo stejný prostor jako prý neověřitelná teorie evoluce. Pozoruhodné bylo, že petici podepsala i polovina členů profesorského sboru. Pouze nebezpečí, že by učiliště mohlo přijít o dotaci federální vlády, účastníky shromáždění přibrzdilo. Těsnou většinou vyhráli ti, kteří si přáli zachování statutu quo, tj. aby se do osnov biologie násilím nezasahovalo.

Komentátor dokumentárního filmu naříká, že je to důkaz selhání školní výchovy: žáci, indoktrinovaní z domova, nejsou schopni rozlišovat, co je vědecky dokázaná pravda a bránit se tak dogmatickému proplachování mozku. Varuje před tímto nebezpečím indoktrinace, kterou prováděli nacisté i sověti.

Lze evoluci včlenit do náboženské vize světa? Pokusil se o to jesuita Pierre Teilhard de Chardin (1881 – 1955). Jeho dílo bylo pro hierarchii církve svaté tak podezřelé, že smělo být zveřejněno až po jeho smrti. Ten tvrdí, že stvoření probíhá jako evoluční proces. Vykoupení je tedy evoluční a ne jednorázovým aktem. Lidstvo se vyvíjí k vyvrcholení, které nazval „bod Omega“, tj. účastenství na kosmickém Kristu.

V díle „Vesmír a lidstvo“ ve Francii napsal: „Věřím, že vesmír je evoluce, věřím, že evoluce směřuje k duchu, věřím, že duch je plně uskutečněn v podobě osoby, věřím, že tím nejvýše zosobněným je kosmický Kristus.“

Anglický filozof a matematik A. N. Whitehead a teolog Charles Hartshorn po I. světové válce připravili půdu pro tzv. procesuální teologii. Ta vychází z předpokladu, že naše ego, „já“ není nic pevného, nýbrž je výslednicí neustálých změn a všech nabytých zkušeností. Z toho logicky dedukují, že podle tradičního křesťanského pojetí Bůh nemusí být kdosi vzdálený a neproměnný, ale je zároveň částí procesu evoluce a změny. Toto pojetí je bližší orientálním koncepcím Jednoty v mnohosti. Zpětnovazebně na jeho Mysl působí události ve světě. Proto je svrchovaně důležité, jak myslíme a jak jednáme, zda se angažujeme pro sociální spravedlnost či zda přisluhujeme mocným tohoto světa, skrývajícím se pod rozličnými maskami apoštolské posloupnosti či údajné demokracie.

Objevitel struktury genetického kódu DNA a RNA Francis Crick kreacionistické pokusy o resuscitaci středověkých dogmat charakterizuje takto: „Kéž bych mohl věřit, že experimentální důkazy většinu lidstva přesvědčí, aby rázem změnilo názor. Historie bohužel učí něčemu jinému. Obrovské stáří Země je v současnosti doloženo nade vší rozumnou pochybnost. Nicméně ve Spojených státech milióny fundamentalistů stále tvrdošíjně obhajují naivní názor, že Země je poměrně mladá, protože vycházejí z příliš doslovného čtení bible. Rovněž odmítají, že se rostliny a zvířata vyvíjeli a v průběhu dlouhých období radikálně měnili, byť jde o věc dobře doloženou. Je jen malá naděje, že by se jejich pohled na přirozený vývoj nějak měnil, neboť jejich názory jsou předurčeny otrockým lpěním na náboženských dogmatech.“ (Věda hledá duši, Praha, MF 1997, s. 261.)

Smiřme se s tím, že věda a náboženství mají různé sféry zájmu a že mluví odlišnými jazyky. Rovněž počítejme s tím, že lidská hloupost a schopnost sebeklamu je bezmezná. Aby se člověk nadále mohl pokládat za pána tvorstva, který podle své libé vůle má nezadatelné právo tu svět zdobit, tu jej cupovat a ničit, nadále sedí na špici pyramidy, i když se mu tam sedí čím dále tím nepohodlněji.

V minulém článku jsem definoval energeticko-informační potenciál hmotných i nehmotných entit jako energetický a informační vliv do těchto entit vložený a pozitivně či negativně ovlivňující toho, kdo s nimi přichází do styku. Uvedl jsem, že hodnota EIP není absolutní, ale je dána vztahem mezi nositelem a příjemcem. Mnohokrát jsem si ověřil, že táž hudební skladba nebo tentýž obraz má vůči různým příjemcům odlišný EIP – někdy i opačný (pozitivní či negativní).

Udivilo mě, že hodnoty EIP nejsou plynulé, ale jsou děleny jistými „kvanty“ (nazval jsem to kvantovou energoinformatikou). Seřadit je lze do 28 stupňové stupnice se 14 pozitivními a 14 negativními stupni nebo do stupnice čísel začínajících číslicemi 3 a 7 (3, 7, 30, 70 až 3 milióny, 7 miliónů). Ta mi „vyšla“ intuitivně – aniž bych o tom měl jakoukoli předchozí představu – na základě toho, že jsem si zvolil za měřítko hodnoty EIP údaje v metrech.

Znázorněme si to na jídle: Manželčiny buchty jsou výborné, ale mně ukazují vždy EIP –3000 (jako i jiné produkty obsahující bílou mouku), ostatním členům rodiny +3000. Jahody mají pro mne EIP –7000, pro ostatní členy rodiny +7000. (Toto zjištění mi potvrdilo dávnou zkušenost. Když jsem si ověřovával vhodnost potravin testem kompatibility, byl u jahod vždy negativní. Nevěděl jsem proč, až jsem se v přednášce ing. Pleskače dověděl, že nepříznivě ovlivňují tvorbu ledvinových kamenů, jimiž jsme trpíval.)

Většina ostatních potravinových komodit má pro mne kladný EIP. Např. voda z vodovodu +300, pivo, víno, hovězí maso +3.000, graham, chleba, rýže, máslo, brambory, většina zeleniny, kuře, vepřové maso +7.000, topinambury, Matonka, některé pramenité vody, vepřové nožky + 30.000, Magnézia, kombucha, pí voda, tibetská houba +70.000.

Minule jsem uvedl, že jídlo má nejvyšší „povolenou“ hodnotu EIP 70.000. (Jednou jsem „zjistil“ i vyšší. Paní Květa Fialová uváděla v televizi, jak si dělá chleba. „Typnul“ jsem si jeho EIP. Vyšlo mi +70.000. Pak nad ním udělala křížek a jeho EIP „vyskočil“ na 700.000!)

Zmínil jsem se minule o možnosti změny EIP použitím pozitivních symbolů (kříže, kruhu, spirály). Jak to lze aplikovat u potravin?

U těch, jež mají záporný EIP, jej lze zrušit třemi symboly nebo změnit v kladný sedmi symboly. V tom případě je vždy kladná hodnota EIP stejná, jako byla dříve záporná. Volím jen tuto možnost. Takže se pro mne změní EIP bílého pečiva na +3.000, jahod na +7.000. „Profitují“ na tom i ostatní členi rodiny (i když o tom nevědí). Pro ně se zvýší EIP těchto potravin 10× – tedy na +30 a 70 tisíc.

U potravin, které mají pro mne pozitivní EIP, smím použít symbol 3× (nemají-li vyšší EIP než 700) a jednou, mají-li EIP do 7.000. Ověřuji si to dotazem, je-li to vhodné (3×) nebo přípustné (1×). V prvém případě se zvýší EIP 100×, v druhém 10×. Nesmí překročit 70.000. Při změně EIP ze záporného v kladný není již přípustné další zvýšení.

Tato pravidla platí i u jiných entit než potravin s tím rozdílem, že dosažitelná hodnota může být vyšší. Tak např. u přípravků doktora Jonáše je přípustné zvyšovat hodnotu EIP až do 7 miliónů – což je již absolutně nejvyšší hodnota, kterou nelze překročit.

Zajímavé poznatky mám z ovlivňování EIP mobilních telefonů. K realizaci této aktivity mě inspiroval poznatek z jedné přednášky o ověřování negativního vlivu zapnutého mobilu (aniž by se hovořilo) prostřednictvím kineziologie. Jedna osoba měla stlačit upaženou ruku proti jejímu odporu. Marně. Pak si druhá osoba vzala mobil a její ruka byla i proti stejnému odporu stlačena bez problému. Když si vzala k mobilu „odrušovací“ destičku, opět již nebylo možné ruku stlačit. Pokusil jsem se to úspěšně realizovat bez „destičky“ změnou EIP mobilu – stejně jako u „manželčiných buchet“.

I mobilní telefon má totiž EIP –3.000 a sedminásobným ovlivněním některým pozitivním symbolem jej měním na +3.000 – takže organismus nejen neoslabuje, ale naopak posiluje. Daří se mi to i na dálku. Měřením po jisté době si ověřuji platnost principu zachování EIP.

Zajímavé poznatky jsem získal v souvislosti s pořádáním Sympozia informační medicíny a terapie letos v říjnu.

Před rokem jsem měnil EIP mobilu pana Majera, zaměstnaného v Hotelu Božetěchova, kde se naše sympózia konají. Před několika měsíci, když jsem domlouval zajištění sympozia, jsem si ověřil zachování jeho EIP a nabídl jsem panu kuchaři změnu EIP jeho mobilu. Rozhodl jsem se ji realizovat symbolem kruhu. Nevím jak se to stalo – ale najednou si uvědomil, že jsem udělal kruh opačně – zprava doleva. Ihned jsem přestal a změřil si EIP mobilu. Byl –30.000 – tedy 10× horší. Učinil jsem 7 symbolů kruhu správným směrem a opět změřil jeho EIP. Světe div se! Nebyl +3.000 jako všechny jiné mobily, ale +30 tisíc. Tento nechtěný „pokus“ potvrdil, co jsem dříve uvedl, že se záporná hodnota EIP mění pozitivním ovlivněním vždy v tutéž hodnotu kladnou.

Ihned jsem se prostřednictvím svého kyvadla dotázal, zda by bylo přípustné tak postupovat – nejprve snížit EIP jeho nositele a pak jej obrátit na vyšší pozitivní hodnotu. Kyvadlo jednoznačně „řeklo“ NE!

Tím to ale neskončilo. Když jsem před sympoziem domlouval jídlo, chtěl jsem si ověřit zachování EIP mobilu pana kuchaře. Řekl mi, že ho už nemá, dal ho přítelkyni a má jiný. Požádal jsem ho o něj a změřil jeho EIP. Byl jsem šokován – i ten měl hodnotu EIP 30 tisíc, aniž by byl jakkoli ovlivněn. V přednášce na Sympóziu jsem to nazval „dalším podnětem ke zkoumání“ a naznačil jsem, že asi předmět, který máme u sebe (a možná ve své blízkosti), přenáší na nás svůj EIP a my jsme pak schopni je podvědomě přenést na jiné předměty, které máme. Vyslovil jsem názor, že pan kuchař s přítelkyní mají „světový unikát“ – mobil s pozitivním EIP 30.000 – neboť další již tak ovlivnit nesmím.

Mýlil jsem se. Zkušenosti s mobily – kladné i záporné – nekončily. Mobily některých účastníků, aniž by byly jakkoli „odrušeny“, neměly negativní EIP. Udivilo mě to – a i pravděpodobné objasnění bylo udivující. Jedna paní mi řekla: „Já ho mám moc ráda,“ druhá: „Minulý měsíc jsem zaplatila 11 tisíc za hovory, jimiž jsem pomáhala lidem.“ A třetí, student z Košic, studující v Brně, uvedl, že to je jediný prostředník jeho styku s rodinou.

Zdá se tedy, že nejen pozitivní symboly, ale i pozitivní vztahy k věcem nebo jejich pozitivní využití kladně ovlivňuje jejich EIP.

Měl jsem však i negativní poznatek. Dva z mobilů, které jsem dříve pozitivně ovlivnil, měly opět negativní EIP – a to nikoli původní –3.000, ale –30.000. Jeden z nich byl právě mobil pana Majera. Provedl jsem opět pozitivní zásah a jejich EIP se změnilo na +30.000, takže mé dřívější tvrzení o „unikátu“ se ukázalo jako mylné, neboť i pan Majer má (a distančně si to ověřuji) mobil s EIP 30 tisíc. Nevyjasněný je zatím případ druhého mobilu…

Zkouším samozřejmě pozitivně ovlivňovat EIP i jiných entit – např. počítačů. realizoval jsem to jen u dvou – svého (kontaktně) a synova (distančně). Jejich EIP (jako asi všech počítačů) byl –7.000. Zajímavým poznatkem je, že, usednu-li např. v hale – za chvíli se mi „sklání hlava“. U počítače sedím dlouho do noci a necítím únavu…

Okolnosti mě přinutily zkusit – nikoli snad zrušit zónu, což nelze, neboť jde o přírodní fyzikální jev – ale dodat předmětu či místu, kde zóna působí, takový pozitivní EIP, který by její vliv eliminoval. Zkusil jsem to u známé paní, jež léta spala na zemi, poněvadž těžce „postižený“ gauč neměla možnost přemístit – a pak i ve své vlastní ložnici. Mé lůžko je již léta na, z dlouhodobého hlediska, značně nebezpečném místě. Řešil jsem to různými „tieniči“ – a neměl potíže. Po zkušenosti s gaučem paní Bordovské jsem „tieniče“ odstranil a EIP postele aktivoval. A tak – i když kyvadlo v okolí postele zjišťuje značnou patogenitu – nad postelí ukazuje „nulu“. A zase spím v pohodě!

Uvedl jsem některé ze svých poznatků, z nichž však žádný nechci „absolutizovat“. Vše je třeba ještě zvážit a ověřit i jinými subjekty a metodami. Potvrdí-li se však mnou uvedené možnosti, mohlo by to mít značný význam pro zlepšení životního stylu každého člověka.

Důležité je zejména to, že každý by mohl být vlastním rádcem na své cestě k lepšímu životu, neboť schopnost eliminovat negativní vliv jistě není monopolem jen dr. Tollingera ani mým – ale má ji každý!

Existuje nemálo svědectví, že duchovní pouť k osvícení je neobyčejně strastiplná a těžká. Mimořádně těžký osud měl např. největší tibetský mystik Milarepa i Čech Květoslav Minařík.

Když se Argentinec Ernesto Sabato (nar. 1911) svou duchovní cestu pokusil popsat v kontextu zkázy západní civilizace ve své románové trilogii, nepodařilo se mu zdolat překážku, že je těžce srozumitelné. Za svou trilogii Tunel, Kniha o hrdinech a hrobech a Abbadón zhoubce, která vznikala od roku 1948 do roku 1974 a měla tak mimořádné kvality, že Sabato byl navržen na Nobelovu cenu, ale komise dílo odmítla s absurdním odůvodněním, že není dost rozsáhlé. Odmítla položit na misku vah jeho vynikající vizionářské eseje Jedinec a vesmír, Lidé a soukolí a Spisovatel a jeho přízraky, protože svým hlubokým spirituálním vhledem přesahují rámec krásné literatury jakožto předmětu literární historie. Sabatovo dílo prostě nezapadá do literárně historických přihrádek hodnotitelů.

Ernesto se narodil r. 1911 v Rojas, v provincii Buenos Aires jako desáté dítě chudých italských přistěhovalců. Učil se tak dobře, že získal stipendium ne na filozofickou fakultu, která ho přitahovala, ale na fakultu fyzikálně matematických věd v La Platě, kde s vynikajícím prospěchem dosáhl doktorát z fyziky. Jako nejlepší absolvent získal stipendium do laboratoře manželů Joliot-Curieových v Paříži. Na svět se díval očima anarchistů a komunistů, měl možnost dále studovat na stranické škole v Moskvě, avšak do rudé Mekky neodjel: měl strach, že by nezkrotil svůj odpor k totalitní praxi stalinismu. Raději v Paříži se přátelí se surrealisty a zvláště se zajímá o výzkum snění. Věda ho zpočátku fascinovala, ale pak přišlo zklamání z její zpupnosti a slepé víry v měnící se fakta. Poznal, že vytěsnění metafyziky západní civilizaci dovedlo k zhoubnému materialismu i jak k pravé, tak k levé totalitě.

Jako lék na tuto vleklou nemoc Sabato vytváří nový žánr – metafyzický román, originální prostředek k sdělování duchovních poselství v desakralizovaném světě. Tím přináší lidstvu novou víru a naději.

První román, který známe z překladu, jež vyšel v Odeonu 1977, ještě zachovává základní románové kategorie a uplatňuje v něm platónský princip rozpomínání (amnesis/anamnesis). Avšak už v druhém románu Kniha o hrdinech a hrobech (Odeon 1984) je fabule poskládána tak složitě, že se příběh ztrácí v textovém předivu. Vyčnívá z ní „Zpráva o slepcích“, iniciační sestup do podsvětí, jehož vyvrcholením je alchymická svatba otce s dcerou.

Antihrdinou posledního románu Abaddón zhoubce je autobiografický antihrdina, rozervanec a štvanec, trýzněný nutkavými představami. V tomto polosnovém stavu prochází městem (světem), ovládaným zlovolnou sektou slepců. Podle proroctví Apokalypsy tento dekadentní svět je předurčen ke zkáze. Sám termín „abaddón“ je hebrejského původu a znamená jak zhoubce, tak zkázu i místo zkázy. Kosmopolitní hlavní město Buenos Aires, zalidněné dalšími zoufalci a vyděděnci, je symbolem odcizené, pyšné a totožnosti zbavené západní civilizace. Východisko Sabato hledá v minulosti. Proto v hloubkové struktuře posledního románu nalézáme vedle heretických učení a tajných sekt řídících chod světa i staronová východiska: gnózi, antická mystéria, pytagorejskou filozofii, alchymii, hermetismus.

V poslední kapitole hrdina bloudí po čtvrti, která se od jeho dětství tolik změnila. Zabloudí na hřbitov, kde naráží na náhrobky svých rodičů i bratra. Pak s úžasem naráží na vlastní náhrobek s nápisem: Ernesto Sabato, chtěl být pohřben v této půdě, na náhrobek si přál jediné slovo POKOJ.

„Pokoj. Ano, to je přesně to, co potřeboval… On vskutku toužil po klidu a míru, jako je potřebuje každý tvůrce…, každý, pro koho je svět strašlivý, tragicky pomíjivý a nedokonalý… A proto nic, co bylo, se nevrátí, věci, lidé i děti nikdy nebudou, čím kdysi bývali, a náš dům se už nepodobá tomu, v němž jsme kdysi v dětství schovávali své poklady a tajemství… Cirkus vytlačila televize a už neexistují flašinety a náměstí našeho dětství je směšně maličké, když se na ně vracíme.“ (s. 446)

Ernesto Sabato: Abaddón zhoubce. Přeložila Anežka Charvátová. Brno, Host 2002. 462 stran.

Svou úvahu o Blahoslavené Matce Tereze v prosincovém Poutníku jsem zakončil rčením: „Zázraky nikdy nebyly, nejsou a nebudou. Jen lidé ještě nepoznali všechny zákonitosti tohoto světa a Vesmíru!“

Jako vždy jsem se chystal jít zažehnout světla na hřbitovy. Manželka mě nabádala: „Jdi včas, když se vracíš pozdě, mám strach, jestli se ti něco nestalo.“ Zareagoval jsem se značným sebevědomím: „Jakýpak strach. Ten jsem ještě v životě nepoznal, i když jsem byl mnohdy ve vážných situacích. – A co by se mně mohlo stát?“

Vyšel jsem z domu o půl druhé. Hroby jsem měl vcelku v pořádku. Zapálím tam kalíšky a do půl páté budu doma. Večeříme až po šesté.

V krematoriu i na Ústředním hřbitově jsem se však přece jen u hrobů dosti zdržel, bylo tam třeba lecco upravit – ani tramvaje nejely často – takže šestka mě „vysadila“ u královopolského nádraží v 16:35. nevzdal jsem to – nemohl jsem nechat maminku a bratříčka na Štědrý večer beze světla. Snad při slušném „turistickém“ výkonu to stihnu domů do čtvrt na šest, aby manželka neměla strach.

Kalíšky jsem zažehl – rozloučil se s maminkou, bratříčkem i lípou za hrobem, o níž věřím, že mi dodává energii – a napadlo mi zastavit se i u pana faráře – jehož pomníček sice odvál čas – který však dožíval své dny uprostřed naší rodiny, jež na něj nezapomněla.

Chvíli jsem tam v zamyšlení postál… Došel jsem k bráně – byla zamčená! Hlavou mi prolétla má slova k manželce: „Co by se mně mohlo stát.“ – A stalo se: Jsem štědrovečerním „vězněm“ hřbitova!

Jak z toho ven? Jedině přelézt zídku, což by vzhledem k mému věku nemuselo být snadné… Přešel jsem přes hrob k ní. Tu jsem zahlédl vysokého muže přicházejícího od odkladiště odpadků. Zavolal jsem na něj – a s jeho pomocí jsem zídku překonal.

Upřímně jsem jemu i až neuvěřitelné „náhodě“ setkání s ním poděkoval – a to jsem ještě zdaleka neznal její skutečný „dosah“. Loučil jsem se s ním rozhodnut, že teď již uvolněnou cestu k domovu budu muset zvládnout pěšky, a smířen už i s tím, že budu muset vyslechnout oprávněné výčitky manželky za obavy mnou způsobené.

Tu mi můj „zachránce“ říká: „Mohu vás svézt autem?“ nabídku jsem vděčně přijal. „Kam jedete,“ ptám se. „Bydlím u Husova sboru.“ Překvapením jsem takřka strnul: „Já na Svatopluka Čecha sedm.“

Zastavili jsme před jeho domem. Z pětadvacítky do sedmičky to byla ani ne minuta. Odemkl jsem. Bylo čtvrt na šest. Manželka a dcera mě radostně uvítaly: „Tak už můžeme začít smažit kapra!“

Náhodu v tomto případě – i když nepopírám možnost existence náhod – vylučuji. Bylo mnoho – i jen vteřinových – okolností, které ovlivnily, aby se vše událo tak, jak se událo.

Poučení? Nepochybně! Abych nepodceňoval varování: „co se mně může stát“ – i když mi pan Bogušovský – bioterapeut a jasnovidec, od něhož jsem se o mnohém poučil – kdysi řekl, že mám „zvláštní ochranu“, která mi vydrží až do smrti. I ta „ochrana“ se tentokrát zřejmě uplatnila. Kdyby můj skoro soused nejel na hřbitov tak pozdě jako já a šel přímo k autu, nevím, jak by vše bylo dopadlo…

Jungovská „synchronicita“? – Významné sdružení událostí, jež jsou vzájemně tématicky spřízněny a nejsou vysvětlitelné pomocí lineární příčinnosti? – I tak lze můj prožitek nazvat…

Když jsem jej vyprávěl své spolužačce a naší dobré známé, Marii Šemberové, řekla jen: „Řízená náhoda!“ – Myslím, že tak přesně vystihla podstatu nejen mého zážitku, ale i samotného pojmu „synchronicity“, jichž jsem ve svém životě zažil již nesčetně.

Můj přítel farář od svatého Augustina zařadil namísto kázání o letošní půlnoční mši svaté, kterou přenášela Česká televize, báseň Viléma Závady, na kterou jsem jej upozornil; je pozoruhodná z více důvodů. Vyšla v normalizačním básnickém almanachu v roce 1973 spolu s další Závadovou básní se stejně trvalou platností. (Nedá mně to, abych Ti ji neopsal na přiložený list.) Básník prostředky uměleckého poznání dovede sdělit to, co mužové vědy musejí vysvětlovat a popisovat na několikanásobně větším množství stran. Vilému Závadovi, jehož jsem měl jistý čas za režimního básníka, jsem se po poznání jeho skutečné tváře opětovně (posmrtně) veřejně omluvil. Symbolika ptáka jako reprezentanta volatility, duchovního principu je obecná a zde je exponována v tom velmi aktuálním aspektu: zneklidňuje zabedněného člověka (nemyslím tím člověka hloupého, ten se často nechá oslovit, ale člověka, který se zabednil vším možným a nemožným, hlavně pak tím životním haraburdím, o němž víme své…)

Když jsem si přečetl xerokopii článku, který o Tobě svého času napsal Blumfeld, zase jsem více pochopil, proč se můžeš v Horním Bolíkově cítit lépe než v Praze nebo v jejím bezprostředním okolí… Je to tedy přirozený další krok, žádné vybočení, únik… Ostatně dostal ses do kraje, který je plný zajímavých duchů – zejména básníků a vizionářů, „šílenců“, jak by je nazval Otokar Březina, jeden z mých Mistrů. Kraj jihozápadní Moravy (přes začlenění do jižních Čech) k nim ony nám oběma známé a milé končiny nepatří, je to jednoduše Morava; až za mnou někdy přijdeš do Světlé pod Javořicí, ukážu Ti pěkné kopie krásných historických map Moravy a mezi nimi také jednu velmi podrobnou reprodukci mapy jihlavského okresu, respektive správně kraje CIRCULUS IGLAVIENSIS z počátku 18. století, kde spatříš obce, jako je Swietla, Horni Bulikow a jiné, krásně vyvedené v lesích kolem. A vedle nich: REGNI BOHEMIAE PARS! Nejsem žádný nacionalista (otázka moravského národa byla vyřešena definitivně v polovině předminulého století), ale uvědomění si těchto historických vrstev je předpokladem „organického“, tj. přirozeného růstu směrem k většímu světu. Dosti dobře nechápu lidi, kteří ani nedorostli místu svého zrození a už sahají po světoobčanství. V tomto ohledu je zmíněný Mistr OB stále příkladem (škoda, že je tak málo známý). V dopise Emanuelovi Chalupnému 1. XII. 1910 mj. píše: „národní zápas má také svůj vyšší kosmický smysl: vybaviti veškeré tvůrčí síly, dřímající v národě, a uchovat jeho odlišný duchový typ tak dlouho, jak je ho potřeba pro vývoj všeho života na zemi. …Není vlastně malých národů; národ je společenství živých, mrtvých, nenarozených; jeho počet nedá se určit žádným lidským číslem; do všech hloubek věků se šíří, sta milionů bytostí čítá, v celém lidstvu koření, do celého lidstva roste; jedinou jeho mírou je jeho duchovní dílo, a to se projevuje nejen jazykem, knihami, uměním, moudrostí, mocí nad věcmi; ale i skrytými dramaty lásky, heroismu, sebezapření, utrpení pro spravedlnost, zdravím, krásou a silou těl, květem dětí, celou vnitřní stavbou života, světelným vyzařováním naděje, mystickým těhotenstvím vyššího člověka. …“ (A jako ve zlé předtuše, co takové síly, pokud nejsou zvládnuty nebo dokonce zneužity lidskými démony dovedou, píše v dopise témuž adresátovi 24. III. 1911) „…Vaše stati…ukazují na nejúrodnější metodu politické práce: nespoutávati se jakoukoli ideologií, ale ovládati události co nejhlubším a nejvroucnějším pochopením života. Síly, které stavějí národ proti národu, zástupy proti zástupům, jsou nejstrašnější ze sil přírodních, ale úkolem vedoucích inteligencí jest, aby vystihly jejich zákony a donutily je sloužit duchovním cílům lidstva. …“ Jak daleko jsou „vedoucí síly“ (ty, co se za ně mají!) od tohoto poslání téměř po sto letech od napsání těchto řádků stále ještě vzdáleny!

jak velcí ptáci skřehotaví Mě to nezajímá Mě to ruší Mě to otravuje!

Stačí mu větev aby si postavil hnízdo vynáší k slunci chválu života

se v klokotání zpěvu rozplývá jak pára Třeskne rána Nastane hrobové ticho

člověku s omrzelou tupou tváří oddechne si střelec že mu přálo štěstí

Svým zpěvem jako by mu něco vyčítal Vtom zakokrhá kohout fanfáry pod korouhví rána

Kdo se nedá běžným životem zasvětit, marně čeká zasvěcení v chrámě. Kdo považuje denní život za obřad zasvěcení a svoji karmu za učitele a vychovatele se setká jednoho dne s velkým zasvěcením. A pak stačí jeden obřad, pohled, krása hudby či obrazu nebo chvíle na lesní cestičce a

Meditujeme o léčivém rybníku s vodou modře se třpytící. Je uprostřed nádherné zahrady s kvetoucími keři a překrásnými květinami laděnými do modrofialových odstínů.

Na obou stranách rybníka vedou do vody bílé schody. Na nich stojí andělé Uzdravení, kteří se tě ujímají a doprovázejí tě k vodě.

Tam však jsi sám, neboť andělé odešli. Jsi naplněn vírou a důvěrou a lehce procházíš léčivou vodou. Pak jsi přenesen neviditelnýma rukama na měkký trávník.

Všechny bolesti zmizely. Nepociťuješ již žádné potíže. Voda tě zřejmě ani nesmočila, protože cítíš, že jsi suchý, lehký, že ti je teplo, a především, že jsi zbaven veškerých nemocí. Jsi v duchovním těle – a to je dokonalé.

Chop se pevně této myšlenky a duchovní léčení se přenese na fyzické tělo.

Ve svém nitru, přátelé, hluboce uvnitř a stranou všech nekontrolovaných myšlenek a pocitů, uvnitř v sobě naleznete dech života, pramen všech léčivých sil a zdroj věčného žití.

Ve starém a původním duchu úvodních řečí a na počest existence těchto budov bych se chtěl obrátit k těm mnoha přítomným, již jsou zde s námi – nejsou neviditelní, jsou jen zřídka viděni – a v jejichž dobrou vůli s tímto projektem můžeme určitě doufat. Nacházíme se přímo na území staré patwinské vesnice Putah-toi, která bývala velkou, usedlou a bohatou obcí s pamětí sahající několik tisíc let nazpět do historie. Nechť hluboce staromilský duch původních obyvatel Kalifornie a jejich láska k příběhům a k rituálům, jež je uchovávají, přivítají tuto stavbu v dlouhém a užitečném bytí. Nechť ještě starší zdejší obyvatelé, údolní duby a zvláště ten veliký dub na dvoře (byť je možná poněkud zmatený nedávnými změnami), Swainsonovi jestřábi, kteří krouží kolem vrcholku Sproulovy síně, doupné sovy, a i sám potok Putah (i když je teď zrovna regulovaný) poskytnou svou podporu tomuto současnému lidskému úsilí univerzity a knihovny. Kéž by smrt stromů, jež byly obětovány tomuto rozpínání, byla ospravedlněna dobrou prací, která by zde měla povstat. Upřímně doufáme, že tento velký podnik bude sloužit k užitku celého povodí, sov, stromů a samozřejmě lidí.

Co se týče přímo nového křídla budovy, jde o elegantní stavbu z betonu odlitého na místě, tedy o jakousi proměnu vodou vymytého štěrku – v podstatě říčního koryta. Architekti mi řekli, že tato nová část budovy byla postavena ze štěrku starých řečišť povodí řeky Stanislaus, která nás sem takto přišla navštívit. Dáváme zde tedy, abych tak řekl, těmto spojeným prvkům najevo, že se mohou hodit jeden k druhému.

Také to značí, že v Kalifornii konce tisíciletí máme mnohem delší spojovací vlákna: vedle historických spojení na východ s Evropou a Afrikou se nyní obracíme směrem k Polynésii a Asii v záležitostech jak ekologických, tak ekonomických. Máme historická a kulturní spojení na jih s hispánskou kulturou a velký tichomořský most, který přivádí kanadské husy a kachny ostralky z hnízdišť na dalekém severu až do močálů za areálem univerzity. Všechen tento vklad je přítomen v našem každodenním životě a je dobře představován kosmopolitismem našeho studentstva a rozmanitostí našich oborů. To vše je chvályhodné, i když zároveň oslavujeme starobylost a odolnost původní přírody naší drahocenné kalifornské krajiny.

Žijeme na průsečnici mnoha sil a zvláště v případě knihovny je nutno zmínit ještě jeden vliv. Tím je naše západní humanistická a vědecká intelektuální tradice. Ta prokázala vyjímečnou schopnost obstát v průběhu času. Instituce knihovny je jádrem tohoto trvání. Přestože Strabón řekl, že Aristoteles byl prvním mužem, který sbíral knihy, byly ve skutečnosti v helénském Řecku stovky vynikajících soukromých knihoven. To, co zbylo z Aristotelovy osobní knihovny, posloužilo jako základ jedné z prvních institucionalizovaných knihoven, jež se brzy staly důležitou součástí klasické civilizace. Existovaly samozřejmě mnohem starší knihovny a v širším smyslu byly archivy písemnictví a folklóru vedeny po celém světě, prakticky ve všech kulturách, ať už znaly písmo, nebo ne.

Původním kontextem vyučování musely být příběhy vyprávěné staršími mladým lidem shromážděným okolo ohně. Naše fascinace televizí může být pouhou nostalgií po tomto mihotavém světle. Moji prarodiče nám pochopitelně žádné příběhy u ohně před spaním nevyprávěli. Místo ohniště měli ve svém domě naftová kamna a malou knihovnu. Sahal jsem do jejich malé knihovny, abych se zabavil. V této ohromné staré západní kultuře jsou našimi učiteli knihy. Pro mnohé z nás jsou knihy našimi prarodiči! V knihovně nám jsou k dispozici jako užiteční, nároční a přátelští stařešinové. Rád přemýšlím o lidech, jako byl třeba Bartolomé de las Casas, který vášnivě bránil indiány Nového Španělska, nebo Baruch Spinoza, který se vzepřel amsterodamským tradicím a stal se filozofem. (A v časech, kdy jsem býval potulným lesním dělníkem, mi knihovny přišly obzvláště vhod: bylo v nich teplo a byly otevřeny pozdě do noci.)

Hromadění a střádání, uchovávání lidové tradice a fakt je zcela přirozené: nějací zooarcheologové vykopali v poušti Mohave nahromaděná hnízda lesních krys, plná drobných krysích pokladů a stará dvanáct tisíc let. My lidé jsme opravdu jen začátečníky.

Podobným směrem se ubíraly naše úvahy, když jsme se jednou bavili s přítelem Jackem Hickem z katedry angličtiny o tom, jak by v něm asi vypadal tok informací. Připomínali jsme si v onom roce lesního vědomí starobylou vazbu mezi akademiemi a háji. Také v Číně byly akademie, jako například Chan-lin, nazývány „háji“. Říkali jsme si, že energetický kanál informační sítě moderní institucionalizované vzdělanosti je přímo v oddělených habitatech budov zásobován údaji shromažďovanými primárními pracovníky informačního řetězce – totiž čerstvými absolventy a postgraduláními studenty. Někteří jsou zelení jako tráva a jsou základními aktéry fotosyntézy, umožňujícími spásat nejnovější materiál. Další jsou zapojeni v cyklu rozkladu zbytků, prokousávají se ohromnou sutí staré vědy, filozofie a literatury, kterou zanechala minulost, a rozkládají ji pomocí zhoubných houbových sítí a znovu je přeměňují do stravitelné podoby. Tito lidé na nejnižší úrovni informačního lesa patří mezi nejvytrvalejší pracovníky a jsou samozřejmě tu a tam poplašeni stíny jestřábů kroužících nad nimi.

Shromážděné živiny jsou uskladněny v místě zvaném bibliotek, „místo papyrů“, nebo library, „místo kůry“, neboť latinské slovo pro kůru a pro knihu je jedno a totéž a odráží vzpomínku na nejstarší hmotu používanou k psaní v oné části Středomoří.

Dovolíte-li mi pokračovat v tomto hravém ekologickém přirovnání ještě o kousek dál, můžeme říci, že disertační práce, technické výkazy a články primárních pracovníků jsou v jistém smyslu zhltány staršími výzkumníky a zhuštěny do závěrů a teorií – nových předmětů studia, které jsou po informačním řetězci zase dále posunuty vzhůru k myslitelům na vrcholku, kteří je stráví a přijdou s nějakou sjednocující teorií nebo s novým paradigmatem. Tyto konečné texty, jež jsou postaveny na zhuštěné informaci, shromážděné na nižších úrovních řetězce, mohou být srovnány se vznešenými králi lesní akademie. I tito velikáni časem podlehnou a navrátí se do nejnižšího podlaží lesa.

Když se člověka někdo zeptá, co je tedy nakonec na úplném vrcholku všech informačních řetězců, je možno odpovědět, že to musí být umělci a spisovatelé, protože patří mezi nejneslitovnější a nejzdatnější informační predátory. Jsou lehcí a pohybliví a mohou se vznášet nad vrcholky všech oborů, aby zmizeli s tím, co považují za nejlepší kousky, a přeměnili je v romány, mytologie, hutné a ezoterní eseje, vizuální a jiná umělecká díla či básně. A kdo se živí umělci a básníky? Nutnou odpovědí je, že jsou nakonec zrecyklováni začátečníky, studenty. Tak tedy odcházejí umělci a spisovatelé, aby byli radostně ohlodáni a rozmetáni.

Jádrem tohoto prastarého lesa je sama knihovna. Ale jak řekl Robert Gordon Sproul (bývalý prezident Kalifornské univerzity) ve svém velmi ceněném proslovu v roce 1930, knihovna by byla k ničemu, kdyby byla pouhou sbírkou knih nebo údajů. To, co ji činí užitečnou, je její organizace, inteligentní systém, který dokáže hbitě vyhledat a předložit k nahlédnutí jeden nepatrný dílek uchovávané informace jednomu jedinému člověku. Za ní stojí pochopitelně jazyk. Jak jsem napsal jinde, jazyk je tělesně-duševní systém, který se vyvíjel spolu s našimi potřebami a úspěchy. Stejně jako představivost a tělo povstává jazyk spontánně. Jeho složitost uniká našim rozumovým schopnostem, a přesto se dítě brzy naučí svému mateřskému jazyku a v šesti letech jej prakticky ovládá. Bez pomoci vědomých prostředků neustále pronikáme do nesmírných pokladů v hlubinách divokého nevědomí. Nemůžeme si jako jednotlivci, a dokonce ani jako druh, připisovat zásluhy za tuto schopnost. Přišla k nám odněkud od jinud, podobně jako se trhají a spojují mraky, podobně jako se stále dál dělí nesčetné okvětní lístky složitého květu.

A přece by připuštění vší té svěžesti a vnitřního řádu, naší vrozené infrastruktury intelektu, mělo jen zesílit naši úctu k okouzlující uváženosti, která nám přinesla naše instituce vyššího vzdělání, v nichž je knihovna další poměrně nedoceněnou infrastrukturou, podobně jako sám jazyk. Díky vylepšování a uspořádání knihovna funguje a podobně jako bohatá syntax přirozeného jazyka nám téměř uniká. Pro většinu z nás hraničí se zázrakem a nabádá nás, když ne k obětem, tak alespoň k vděčnosti. Chtěl bych tedy vyjádřit svou vděčnost, již musíme všichni pociťovat za štěstí, které nás dnes svedlo dohromady s touto nádhernou knihovnou, jejíž pěknou, nově rozšířenou skořápku, která bude sloužit velkému záměru světové intelektuální kultury, obdivujeme. Oslavujeme toto nové otevření, nový krok staronového díla lidského sebepoznání.

Převzato z Literárních novin č. 2, 7. 1. 2003. Z francouzštiny a angličtiny přeložil M. Turek.

Vyhlášení spisovatelé jako Aldous Huxley nebo George Orwell se shodují s prognózami lidí ekologicky orientovaných, že budoucnost při zachování plýtvavého, rozmařilého způsobu života průmyslově vyspělých zemí bude chmurná. Tím sympatičtější je prognóza Holanďana usedlého v USA, že za sto let trvale udržitelný život převládne v sjednocené Evropě, zatímco technicky mnohem vyspělejší Severoamerický blok národů ustrne na náboženství tržního hospodářství, tak jak je vyznává Bushova administrativa.

Americký novinář Erik má tak představami o hrůzách Eurobloku naplněn mozek, že jako žádný příslušník Severoamerického bloku by tam dobrovolně nejel. Avšak obě vlády se dohodly, že si vzájemně vymění 5 reportérů, aby veřejnosti podávali „objektivní zprávy“ o současné situaci. Aby smlouva byla dodržena, byl Erik přepaden dvěma agenty, omráčen a unesen do městečka Yare o 800 obyvatelích v hrabství Norwich v Anglii. Byla mu přidělena Iva, pracovnice odboru pro veřejné informace, původně herečka, schopná skrývat své pocity.

Již první Erikova reportáž ji rozzuřila, protože onen tupý, povýšenecký balík, jak ho charakterizovala, záměrně opomenul jádro komunity Yare: „Je to společenství milujících, starostlivých a nesobeckých lidí, jehož základním kamenem je lidská solidarita. Společně se radujeme i pláčeme (avšak) naše pocity nejsou naprogramované – naše radost není „řízena“ o nic víc, než let motýla. Erik nemůže pochopit, že v Yare tak jako v celé Evropě, neexistuje nezaměstnanost ani vykořisťování lidí či přírody. Není také vládců ani poddaných, žádní chudáci ani zbohatlíci. Žijí bez peněz, každý má nárok na 3 jídla denně, letní i zimní ošacení a obuv. Důchodci se neposílají do starobinců, dožívají v pečující komunitě.

Avšak Erik v Yare pociťuje nudu, pohrdá rovnostářstvím, postrádá podnikání, konkurenci, „zdravou ctižádostivost“. Vadí mu, že Boha-Stvořitele nahradili všemohoucí Umělou Inteligencí, fungující na principu zpětné vazby. Tomuto způsobu života, který příkře odsuzuje, dává nálepku „komunocentrismus“.

Iva trpělivě vysvětluje, že síť obcí v Evropě se řídí radou Williamse Blakea: „Chcete-li konat dobro, musíte tak činit v každém okamžiku svého života.“ Erik to pokládá za nepraktický, naivní idealismus, avšak čím dál tím více mu imponuje sebekázeň yařanů i snaha rozvíjet své skryté schopnosti. Když dostane jízlivý dotaz, zda jako herečka může udělat kariéru, nevinně opáčí, zda on sám jako američtí spotřebitelé skálopevně věří, že ke štěstí a blahobytu stačí jednoduše koupit ten „správný“, vtíravou reklamou nabízený výrobek.

Při prohlídce místní výrobny cínového nádobí se Erik nevěřícně dozvídá, že objem výroby je vedlejší. „Musíte tohle cínové nádobí chápat jako uměleckou ruční práci a ne sériový brak,“ řekl mu předák.

Kromě cínového nádobí se v Yare vyrábějí sýry, pěstuje zelenina, hraje divadlo a provozuje loutkářství. V sousední Gurney vyrábějí recyklované dlaždice, vodoinstalační materiál, počítačový software a pěstují koření. Sousední Bridewell vyrábí jízdní kola, sklářské výrobky, obuv a batiku. Kromě toho spravují největší galerii hrabství. Yare se obejde bez soukromých glydemobilů a vrtulníků. Vozový park má 4 minibusy na vzdušný a vodní pohon, křídlový člun a 2 elektrotransportéry na náklady. Čistota ovzduší je optimální, protože dopravu mezi komunitami obstarávají elektrocykly. Robotů se využívá minimálně, jen na špinavou těžkou práci a úklid.

Erik vidí, že pracovní výkonnost je nižší než u nich v Severoamerickém bloku. Avšak jeho postoj se mění, jeho reportáže k nelibosti zaměstnavatele jsou čím dál tím pozitivnější. Začal se zajímat i o duchovní aspekty života v Eurobloku. V Yare nebyl žádný chrám, ale víceúčelový konferenční sál, kde nebyl žádný oltář, kříž či zobrazení Krista.

Základem tak jako v Huxleyově románu „Ostrov“ je tantrické učení: „Jeho jádrem je mantra, hnací síla, která formuje duševní profil i chování… Je věčným a samočinným procesem hledání, objevování, bytí a změny v kosmickém řádu. Je základní jednota mikrokosmu a makrokosmu. Tato jednota spojuje člověka s vesmírem. Univerzální celistvost pomáhá překračovat hranice našich možností, rozšiřuje hranice představ a vyrovnává rozdíly mezi vnější a vnitřní realitou. Pro věřícího není duchovní svět s materiálním v konfliktu, nýbrž je jeho naplněním… Cílem je sdružit jedince v (širších) rodinách, ty začleňovat do zdravých komunit a z nich pak vytvářet… lidstvo jako celek.“

Krize nastává, když bossové v USA pochopí, že Erik odpadl a zradil. Proto v jeho těle zabudovaný virus anthraxu aktivují, aby zahubil nejen provinilce, ale i členy komunity, kam byl jako trójský kůň vyslán. Nákaza je na infekčním oddělení včas odhalena a zneškodněna, lékaři vyvinou neobyčejné úsilí, aby pacienta zachránili. Jeho rekonvalescence je dlouhá, ale těsně před Festivalem snů je prozřelý Erik přijat do komunity. Iniciační slavnost „extáze, štěstí a radosti“ je zřejmě inspirována Hrou skleněných perel Hermanna Hesseho, která se koná v enklávě moudrých v Kastálii.

Blumenfeldova novela či utopická črta měla v Británii rozpačité přijetí. Sociologové ji vytýkali, že nereflektuje multikulturalitu v době, kdy např. Leicester, jako první velké město, má většinu obyvatel neanglického, bílého původu. Alternativně orientovaní naproti tomu chválili pozitivnost vize. Jak na ni bude reagovat česká společnost?

Vykopávat spravedlnost, hájit právo, být podporou slabému, štítem bezbrannému, pozvednout padlého, pečovat o mír mezi sousedy a národy. To je náboženství.

Ani na okamžik v životě svém nebyl jsem ateistou. • Náboženství je nejmocnější kulturní činitel. • Život dlužno řešit se zřetelem k věčnosti. • Bůh sám je věčný a nekonečný. Ano, Bůh je smysl mého života, mého bytí. Bůh je prapříčina všeho. Je ve mně, v tobě, ve všem, co se rodí, co žije, co roste a co se vyvíjí. • Náboženství jest výkvětem celé společnosti, člověka, národů a člověčenstva, je posvěcením mravnosti. • Nejsem demokratem v tom smyslu, že bych věřil, že všichni lidé jsou stejní. Jsem odpůrcem komunismu a všeho, co hlásá stejnost lidí. • Demokracie pro mne znamená, že každý musí být vyslechnut a že musí být obhájeno právo.

Stresy života ve městě donutily skupinu přátel z Kodaně, aby se pokusili uskutečnit utopii tam, kde je dosud čistý vzduch a kde by mohli rozvíjet svůj lidský potenciál, chtěli sdílet jak práci, tak hmotné statky, které nepokládají tak jako konzumní společnost za prvořadě důležité. Chtěli získávat obživu tak, že přitom upevní svůj vztah k půdě a přírodě.

Nebyli to žádní nuzáci, ale úspěšní profesionálové, nejvíc programátoři. Dali proto dohromady své úspory, prodali auta a koupili hypotékou zatížené Svanholmské panství, hospodářský celek s 625 akry zemědělské půdy a 408 akry lesů a parků. Cena byla pro ně závratná; 32 miliónů dánských korun, ale mohli počítat se státní subvencí, neboť hodlali hospodařit výhradně organicky, tj. bez chemie.

V oné době už v Dánsku byli organičtí farmáři, ale ti téměř všichni provozovali tzv. biodynamické zemědělství. Tuto metodu vynalezl zakladatel Antroposofické společnosti dr. Rudolf Steiner r. 1924 v Německu. Svanholmským snílkům se však nezamlouval dogmatismus antroposofů, kteří lpí na liteře učení svého zakladatele a nepřipouštějí, aby alternativní zemědělství se rozvíjelo v souladu s novými poznatky vědy.

Byla jich necelá stovka a málokdo z nich byl agronom tak jako Bo a Finn. Začátky komuny nebyly snadné. Ne všechny mohla uživit organická farma. Proto pět lidí se přeškolilo na zpracování dřeva z místních zdrojů a dnes už i z dovozu z SSSR, pracují v truhlárně. Mají smlouvu s továrnou na hliníkové fólie a vyrábějí pro ni bytelné bedny. Byli mezi nimi zruční automechanici a opraváři, takže úkol zajistit provoz opravny pro stroje a traktory vyřešili hladce.

Těžiště je v rostlinné výrobě, neboť svanholmští ročně prodávají 700 tun ekologických brambor, cibule a mrkve. Ochutnali jsme mrkve a divili se, že mohou být tak velké jako ty naše s nadlimitními dusičnany.

Dále mají 30 krav a stejný počet telat, chlévskou mrvu přikupují. Denně odevzdávají 350 l mléka, za které dostávají 4 koruny za litr, ač po balení do krabic se prodává za deset. Toto rozpětí pokládají za nespravedlivé a cestu do ekologické mlékárny za příliš dlouhou, neboť cisterna urazí 2 000 km než organické mléko sveze ze všech roztroušených organických farem. Ostatní mléko je k vlastní potřebě a pro stálé zákazníky vyrábějí něco sýrů a jogurtů.

R. 1987 se finanční situace komuny natolik zlepšila, že mohla postavit moderní sklad a halu, kde se zelenina balí a připravuje na odeslání.

Časem přibylo i ekologické sadařství. Jablka, podobající se panenským, nejsou velká ani vzhledná, ale jdou dobře na odbyt, protože během let obliba biopotravin natolik vzrostla, že našly cestu i do supermarketů.

Dnes je v komuně 75 dospělých členů, z nichž nejstaršímu je 75 let, nejvíc mezi 40 a 50. Dětí je 60, pro nejmenší mají jesle a školku, větší chodí do školy 1 km vzdálené. Děti dostávají 400 K kapesné (dospělí 750 K) a mají možnost si přivydělat lepením štítků nebo plněním sáčků, což v sezóně nezvládne jedna automatická linka. Odrostlejší mají svůj klub mládeže, kam si zvou kamarády ze vsi. Duchu komuny by bylo cizí mládež po vyučení držet doma násilím. Jen menšina se s chutí zapojuje do skromnějšího životního stylu svých rodičů, lákadla konzumní společnosti jsou však příliš silná a tak většina odchází za vyšším výdělkem do měst. Svanholmští se netají tím, že jejich bilance závisí na 30 členech, kteří odevzdávají svůj výdělek z okolního světa do společné pokladny a ponechávají si pro osobní potřebu a ošacení 750 K měsíčně.

Pracovní doba na farmě je od 8 do 17 s přestávkami na oběd a na svačinu. Navíc je v komuně několik tuctů učňů a stážistů z celého světa, neboť Dánsko velkoryse poskytuje hospodářskou pomoc rozvojovým zemím včetně školení v různých oborech.

Obytné budovy jsou rozesety po areálu. V přízemí je velká obytná místnost, v patře ložnice, neboť každý jednotlivec či pár má vlastní pokoj. Jen malé děti spí s rodiči, větší mají svou ubytovnu.

V hlavní budově zámku, kde jsme navštívili účtárnu vybavenou moderní technikou, je nádherná, dřevem vykládaná obřadní síň s křišťálovým lustrem a krbem. Tam se odbývají týdenní pracovní schůze, na nichž se bilancuje a rokuje a dospívá k tak závažným rozhodnutím jako je investice do vlastního větrného agregátu o výkonu 200 kW. Zásadně se nehlasuje, k přijetí zákona je třeba souhlasu všech.

Na farmě je základním principem diverzifikace, neboť tolik lidí by pouhá rostlinná a živočišná výroba neuživila. Proto si nedaleko hlavního města pronajali starobylý mlýn Langby s obchodem, kam spotřebitelé bioproduktů si osobními auty i malými dodávkami přijíždějí jednou týdně se zásobit bioprodukty, čerstvě mletou moukou, kroupami, krupkami a dokonce organicky vypěstovanými krmnými směsmi pro dobytek a drobné hospodářské zvířectvo. Aby se mlýn vyplácel, svanholmští melou pro všechny organické farmáře v okruhu asi sto km, na větší vzdálenost by to nebylo ekonomické.

Dalším zdrojem příjmů je prodej portugalských a francouzských vín, odebíraných od drobných organických vinařů, od nichž v sezóně odebírají pro vlastní potřebu hrozny. Další přidruženou výrobou jsou svíčky a tapisérie. V malém ateliéru se umělecky založení členové komuny věnují po pracovní době malování, kreslení a dalším koníčkům. Občas návštěvník i některý obraz koupí, jinak jsou jejich výtvory vyzdobeny společné prostory, dílny i chodby, i když mnohé mají spíše charakter lidové tvořivosti. Do nekonvenčního prostředí zapadají lépe než kdyby tam visely jako v našich JZD stereotypní budovatelské barvotisky.

Před odjezdem jsme dostali oběd v úhledné, čisté závodní jídelně, která byla jen nízkým zábradlím oddělena od kuchyně. Po severském zvyku byla tabule s různými pokrmy, saláty a sýry. My tři Češi jsme si pochutnali na teplých neloupaných půlených bramborách, které nám byly servírovány za našeho pobytu v Dánsku prvně. Protože jinak jsme se stravovali převážně vegetariánsky, dvojnásob nám chutnala šunka. Jen v jednom jsem pochybil: jako zákrm jsem si s maďarským kolegou dal polévku, která vypadala jako zelňačka, ale byla z cukrové řepy. Snědli jsme ji jen se sebezapřením a pak jsem si spravili chuť lahodným eko-mlékem. Po jídle jsme stejně jako tuzemci po sobě umyli nádobí a nechali talíře okapat.

(Svět dobrého života) Výběr z textů sestavil a předmluvou opatřil Roman Šantora. Edice Letokruhy 3. Praha, Junák 2001. náklad 2000 výtisků.

Během půl roku na předělu let 1999/2000 skautský manažer Public Relations Šantora a Jiří Zajíc, redaktor Náboženského života ČRo rozmlouvali s prof. Kohákem v jeho panelákovém bytě u metra Roztyly. Výsledkem byly pozoruhodné rozhovory s podtitulkem Poutník po hvězdách (Praha Portál 2001). Oba dobře uspívají, pokud Kohák živě vypovídá sám o sobě. Často však chybí klíčové otázky, jejichž absence svědčí jednak o nedostatečné znalosti amerických reálií, jednak o idealizaci Ameriky, které jsou skauti nejstarší, střední i mladší generace v různé míře poplatni.

Onen nedostatek napravuje nová antologie, která obsahuje i texty méně známé či dokonce zapadlé. Pro střední a mou generaci seniorů je poučením, co mladí z Koháka považují za nejpodstatnější. Klíč k nim dává Kohákova předmluva „Osvědčení o disautorizaci“, kde filozof směle konstatuje, že k řadě romantičtějších textů, vzniklých před čtvrt stoletím, se dnes nemůže hlásit: „Ano, kdysi jsem je napsal, jenže to bylo dávno a daleko. To už nejsem já. Ne, nezměnil jsem své základní představy… o smyslu našeho pobývání na tomto světě. Jenže změnil se svět.“

Před čtvrt stoletím Kohák s údivem zjistil během pobytu na samotě v New Hampshire, že člověk může najít osobní obnovu v rytmu přírody. Dnes s hrůzou zírá, jak přemnožené lidstvo přírodu masivně ničí, takže pro naše vnuky nejpalčivější otázkou bude, kde vůbec zbytky divoké přírody najít.

Šantora bohatý vybraný materiál rozčlenil do sedmi kapitol podle Kohákových tak rozmanitých životních rolí: Poutník, Filozof, Křesťan, Ekolog, Demokrat, Člověk a Skaut.

1. Poutník. Osobní vzpomínání Kohák nemá rád, protože sklouzává do sentimentality a bývá bolestné. Avšak žádný emigrant se bez milých vzpomínek „na dobré lidi, krásné dny a milá místa“ neobejde: ty ho posilují v dobách nejtěžších. „Jsem Čechoslovák, mojí vlastí je neviditelné Československo, skutečnější než realita všedního dne… Tím skutečným bylo to vysněné.“ (s. 11) Milovanou zaslíbenou zemí je Kohákovi Amerika demokratického idealismu, vyznávající „svobodu a spravedlnost pro všechny“, ne kult sobectví a chamtivosti, zastupovaný republikánskou stranou. Demokracii dnes ohrožují mocné nadnárodní korporace, před nimiž varoval i sám prezident Eisenhower, který ve volbách zvítězil sloganem „mír a blahobyt“.

3. Křesťan. Kohák si vysloužil nálepku: křesťan a evangelík s ekumenickými sklony, ale sympatický je mu teology odsouzený Spinozův výrok Deus sive natura – Bůh čili příroda a „mysterium tremendum et fascinans“ úžasné a fascinující tajemno, které užívá filozof Rudolf Otto. Radost a sílu čerpá z Bible a své českobratrské komunity i v širších evangelických setkání, kam je zván přednášet a diskutovat s mládeží.

4. Ekolog. Kohák nesmlouvavě vštěpuje odpovědnost a dobrovolnou střídmost, ne, jak ho obviňují odpůrci, návrat na stromy. Americký zlozvyk nutkavě nakupovat původně považoval za znak nekultivovanosti a nevzdělanosti. Pak se však přesvědčil, že je to plod „zákeřné, cílevědomé kampaně, jak z lidí vytvářet bezduché konzumenty“. Dává praktické návody jak vlezlé reklamě odolat: předem si udělat seznam nákupu a pak nekoupit nic jiného. Nekupovat nic na dluh, varovat se splátkového systému.

5. Demokrat. Je bytostným demokratem odpůrcem elitismu a autoritářství. Ke své škodě odmítl pozvání na Forum 2000, které označil za snobské, ač tam bylo nemálo ekologických osobností, tj. duší spřízněných. Jeho autorita kmenového sociálního demokrata je tak velká, že si může dovolit vyslovovat nesouhlas s vládní politikou, nejen s Neandertály typu geronta Grégra a jeho nástupce Urbana.

6. Člověk. Tak nesebestředný občan, jakým je Kohák, se ostýchá ukázat se svým čtenářům jako Kohák an sich – sám o sobě, bez převleků a masek. Považuji jen za kousek pravdy, když se charakterizuje jako milovník českého jazyka, československé vlasti a své poslední ženy Dorothy. Chybí záběr Koháka – výborného komunikátora. Je sympatické, že svou samotu v lesích nejen velebí, ale přiznává se i k okamžikům úzkosti: „Měsíc v úplňku se vyhoupl…, vrhl do světnice kužel bílého světla. Zaznamenal jsem tlak vesmírného chladu.“ (s. 110) Ulpěl na třech domovech: dřevěném domku na písčitém pobřeží jižně od Bostnu, na newhampshirské chatě 6 × 7,5 m bez elektřiny a konečně na dvougarsonce o 43 čtverečních metrech v paneláku na Jižním městě. Tolik emigrantů by se rádo vrátilo do vlasti jako on, ale nemohou, drží je tam železná koule hypoték a dluhů. Jeho ideálem je žít na zemi tak lehce jako kočovník, který po sobě zanechá jen stopy kol a kopyt, „avšak zemi zároveň milovat a pečovat o ni se stejnou láskou, jako naši zemědělští předkové“. Hromadit majetek pokládá za základní nepochopení života.

7. Skaut. V dnešní konzumní společnosti Junák nemá šanci stát se masovou organizací: nastavuje svým členům příliš vysokou laťku. Skautské ideály jsou solí země i života, ne chvilkovou módou. Frommovu otázku „Mít – nebo být?“, kdy soudobá společnost se kloní k napodobování hovnivála a nabalování vlastní kuličky, skautské hnutí ztělesňuje druhou alternativu – BÝT. O tom se může přesvědčit každý pochybovač, když v pátek v podvečer zavítá k táboráku na Džbán.

Pěkné dřevoryty vydavatelé převzali ze staršího vydání J. A. Komenského Orbis Pictus. Knihu distribuuje Junák TDC, Senovážné nám. 24.

Flamarionova sbírka funguje podnes jako živý organismus. Nezanikla tedy s odchodem svého tvůrce z pozemského světa. Děje se tak ostatně se všemi velkými myšlenkami lidí slavných i neznámých: Kterýkoliv z pozemšťanů šíří s vytrvalostí a železnou vůlí nějakou ideu a té zasvětil část života nezištně a obětavě, může si být jist, že tato myšlenka s jeho fyzickou smrtí nezmizí. Věřím, že tato skutečnost není zákonitostí jen planety Země, ale že kdekoliv ve vesmíru se nacházejí inteligentní bytosti, kdekoliv vědomý život zapustil kořeny, ať už v sebevětší rozmanitosti a bizarnosti forem a projevů, řídících se pořádky sebepodivnějšími, platí ve všech částech vesmíru zákon o zachování vývoje a idejí tak jako v nám známém světě. Pakliže tomu tak je, jak můžeme vědět, že převratné a tvůrčí myšlenky, zvláště takové, které se zdají jako vyrostlé z jiné půdy, pro něž jen těžko hledáme vysvětlení a zdá se nám, že daleko předčily svoji dobu, nejsou importem třeba i ze světů velmi vzdálených? Vždyť není nutné se při tom zaobírat fantastickými představami o jejich nositelích typu Dänikenových „zakladatelů“ pozemských civilizací. Myšlenka již jednou živou bytostí vyslaná, nepotřebuje už dalšího zprostředkovatele, právě tak jako kód života fyzického jednou pro vždy vázaný na základní prvky. Mytologické pověsti o „vývozu“ života, ohně, apod. z nebeských oblastí bohů prostřednictvím konkrétních bytostí je právě tak jen zašifrovaným obrazem skutečnosti jako texty Svatých písem, jako spisy alchymistů nebo chemické vzorce.

Tradiční vědní obory dnes těžko mohou popírat existenci a působnost tzv. „mentální energie“. Nezáleží mnoho na tom, že jednotlivé vědní obory odsouvají existenci „mentální energie“ na pozdější dobu. Můžeme si být jisti při současném stavu světa, že by obecné přijetí této skutečnosti bylo vědou použito jen k částečným účelům? Ostatně samotné „odsouvání“ přijetí důkazů o mentálních energiích (či o různých formách mentální energie) se v praxi děje obyčejně pomocí opisu zdánlivě „materialisticky“ se tvářícího, kdy je vlastně různými slovy vědomě či nevědomky tvrzeno totéž. Lepší důkaz v oblasti dosahu rozumu si sotva lze představit.

Že je zde alespoň vzdálená souvislost, dokazuje tak dávno známý jev jako je hypnóza a autosugesce. Není tomu obdobně se sny? Ten kdo tvrdí, že žádné sny nemívá, si je jen nepamatuje. A není tomu tak se životem? Jak dokázat, že zde na Zemi nežijeme v jistém transu či hypnóze, aniž bychom si svůj stav uvědomovali? Cožpak i genetický kód není formou paměti? Mládě si nějakým způsobem „pamatuje“ jak má dospět ve zralého tvora. Podobně člověk.

Jak tyto příklady souvisejí se svrchu jmenovanou Flammarionovou sbírkou? Sama je příkladem živě fungující ideje, silné a obětavě žité myšlenky, která přežila svého původce a „hýbe vnějšími věcmi sotva se jí člověk dotkne“. Možná je tu i jeden z klíčů k záhadě „synchronicity“. C. Flammarion sbíral z celého světa důkazy o existenci přežití po smrti, dopisy o působení lidské duše. Předkládám tu proto několik příběhů, které se mi udály v průběhu let 1984 – 87. Astronom a fyzik Camille Flammarion ve svých spisech zdůrazňoval nutnost moudrého vážení věcí zjevných pomocí rozumu, nezapřel v sobě exaktního učence, když naznačoval, že kritérium věrohodnosti zážitku je jeho dopad na smysly vnímatelný svět. Vědeckou cenu mají pouze a jedině ty zážitky, které tento požadavek splňují. Podle C. Flammariona sem náležejí jevy, které

1. měly přímý vliv na vývoj nějaké události (světského rázu, není tím míněna změna postoje nebo psychologické aspekty);

3. které zprostředkovaly informaci (či informace), které běžnými prostředky nebylo za stávajících okolností možno získat (klasickým příkladem je uvědomění o smrti či události na dálku běžně nerealizovatelnou rychlostí). Do této skupiny možno zařadit i předpovědi budoucích událostí.

Jaký je „společný jmenovatel“ všech takových událostí? Je jím pronikání světa, který Flammarion nazval „neznámo“ a jiní autoři „svět astrální“, do našeho světa, tedy do oblasti našich smyslů, paměti, rozumu a uvědomování si. Název tohoto „neznáma“ ať už je jakýkoliv, vždy vyjadřuje „říši na odvrácené straně“, něco co je za smysly a za rozumem, řekněme „v jiné dimenzi“. Stačí změna podmínek, nějaký vliv či cokoliv, co má schopnost „přepnout“, „otočit knoflíkem na jiný příjem“ a nastane „la pénétration“ – pronikání „jedné dimenze do druhé“.

Takto mě tomu učily jednotlivé příběhy: Tedy trilogii C. Flammariona mi půjčil jeden známý lékař s poznámkou, že knížka je dobrá pro ty, kteří se připravují na smrt.

Všechny tři díly jsou o smrti a je to čtení přímo radostně utěšené. Četla jsem dopisy pečlivě jeden po druhém a přenášela jsem se do jejich atmosféry. Nezmizela ani po odložení knihy. Příběhy ve mně vzbudily jistou zvědavost. Kolo událostí se roztočilo před mým odjezdem do Karlových Varů. Jedna známá paní mi opisovala rukopis. Ten den mi paní S. začala bez vyzvání vyprávět o své dlouholeté fobii z neobvyklých jevů. Popisovala své zážitky, které se odehrály vždy nedlouho po úmrtí někoho z jejího okolí. Bylo mi divné, že se najednou slyším, jak povídám: „Není čeho se bát, vždyť život tvoří jednotu. Všechno od svého zdroje se odvíjí a vše se k němu zase navrací.“ Zpozorněla: „Jak to povídáte? Teď vím jistě, že je tomu určitě tak.“

Zážitky paní S. byly zajímavé. Bylo zřejmé, že je silné medium. Věděla „že něco je“, jak říkala, zatím jí však unikaly souvislosti. Jako ostatně nám všem. Proč právě jí se tyto věci dějí, proč právě takovým způsobem… Kdysi O. Březina napsal, že „vidíme zvednuté kladivo, ale už nevíme jak a kam dopadlo, nevidíme ruku, která kladivo zvedá…“ (Eseje)

Vyprávěla mi několik takových zážitků a slíbila, že je napíše až bude mít čas nebo, že je mohu napsat sama – tedy alespoň některé z nich.

V jejím mládí po smrti jejího strýce padaly okolo ní obrazy ze zdi, aniž by se poškodily, z řady sklenic v příborníku vyletěla po otevření dvířek jedna a spadla na zem, aniž by se rozbila. Zažila tehdy přímo šok. Svědkem toho byla jedna osoba z příbuzenstva.

V jiném případě se v noci třásla okna s velikým rámusem. Podobný zážitek pokračoval „zjevením se“ zářícího útvaru připomínající lidskou postavu nebo kostlivce s nápadnou červenou září kolem jevu. Při té příležitosti jsem poznamenala něco o auře živých osob. Jev jí nebyl teoreticky blíže znám, ale za úplnou samozřejmost považovala, že vidívala červenou záři okolo svých rukou i kolem svého těla, kdykoliv byla nemocná, rozrušená nebo ji bolela hlava. Stačilo, aby některá její známá byla nemocná nebo nějak trpěla, vidívala pak její hlavu v červeném „obalu“ světla.

Jeden příběh se netýká jevů souvisejících se smrtí. Paní S. řekla jednou své přítelkyni: „Nebudeš-li mluvit pravdu, vrátíš se s jizvou na čele.“ Přítelkyně se skutečně vrátila s nápadnou jizvou na čele. „Vyletěla ta slova ze mne, ani nevím jak, komentoval příhodu paní S. „Jak jsem to mohla vědět, takovou konkrétní věc, to si nedovedu vysvětlit,“ říkala.

Se smutkem vzpomíná, že na jedné rodinné oslavě Vánoc podala svému otci skleničku vína. Všichni pronášeli přípitky, jen ona najednou řekla otci: „Sbohem“. Do roka její tatínek zemřel, ačkoliv na oslavě se cítil zcela zdráv – bez zjevných známek nemoci.

Ve filmu „Souboj titánů“, který jsem shlédla v Thermalu byla scéna jako šitá na „Neznámo“: Ariadna tam leží a tu její astrální dvojník, přesně stejný jako sama dívka vstává a odchází do připravené klece netvora vyslaného jejím pronásledovatelem. Ve filmu bylo jasně vidět, jak druhá Ariadna pomalu ze svého těla vstává, jak se odděluje, vyplouvá a odchází. Fyzické tělo dívky leželo jako mrtvé. Takových momentů je v tom snímku povíce, ale ne už tak nápadně.

Jedné pacientce se zdálo, že je na velkém hřbitově. K hrobům vedla cesta, na níž hořely po obou stranách svíce. Byli tam její příbuzní. Asi po roce zemřela její mladá sestřenice na zhoubnou nemoc. Měly se velice rády a smrt příbuzné byla vlastně nečekaná. Ještě před rokem neměl nikdo ani ona tušení, že je nemocná. Nemoc netrvala dlouho a konec přišel rychle. Paní – moje známá, přišla na pohřeb, bylo to v jiném městě, velký hřbitov, po obou stranách cesty hořely naprosto proti obvyklým a běžným způsobům svíce. Lidé přesně stejní jako ze snového vidění. „Byla jsem na tom pohřbu vlastně už podruhé,“ pravila.

V Karlových Varech jsou na poměrně malé ploše kostely různých církví: katolický Diesenhoferův chrám církve husitské sboru faráře Farského, metodistický, evangelická modlitebna, pravoslavný a kdysi i shromaždiště židovské obce. Bývalo mým zvykem ponavštěvovat v neděli dopoledne tři chrámy a někdy i porovnávat kázání. Jednu neděli byla v metodistickém kostele sv. Lukáše návštěva z Holandska a Německa. Kázal dr. Jersák českoněmecky. Po mši prováděl jeden člověk hosty kostelem. Když jsme odtud vycházeli, obrátil se ke mně náš průvodce a řekl: „Reinkarnace?“ Přikývla jsem. „Ještě se uvidíme, asi už za rok,“ pravil. Myslela jsem si, že je z Brna, avšak nebyl, bydlel v Karlových Varech.

Je to už starší člověk. Nikdy neměl mnoho majetku, život zasvětil duchovnímu bádání. Dodnes pomáhá zdarma v domovech důchodců. Říká, že víra nemá být nějaká teorie, že má být praktická. Věčnému peklu se jen směje, věří, že nebe, očistec i peklo jsou dočasné stavy a jsou ovlivnitelné našimi představami. Má hluboké vzdělání, kterého dosáhl dálkovým studiem, a přátele po celém světě.

Flammarionova sbírka se rozrůstala dál. Přiznám se, že jsem si přála být účastna některé seance. Pan V., bývalý předseda karlovarské psychické společnosti, mě přímo zahrnul vyprávěním o zážitcích z podobných schůzek. „Mívali jsme různé výsledky, často se stalo, že předpovědi media se nesplnily nebo jeho rady byly zcestné. Oni tam na druhém břehu také mnoho nevědí, to je podle toho jak vědomý ten dotyčný v životě byl, po smrti už je jiný druh vývoje než v životě. A pak – media jsou to jen lidé a často neznámo proniká přes silnou vrstvu osobních názorů a sklonů media jako zprostředkovatele – do jak tvarované nádoby vodu naliješ, takový tvar voda přijme,“ říkával.

A tak se jednotlivé příběhy řetězily a brzo jsem měla možnost poznat více lidí, kteří měli podobné zážitky: Je až nepravděpodobné, jak blízcí to byli lidé, žijící nedaleko ode mne. Téměř denně jsem je potkávala a nikdy by mi nenapadlo, zavést s nimi hovor na duchovní téma.

Koncem příštího roku jsem měla napsat příspěvek z dějin z obce Šlapanice. Sháněla jsem pamětníky a materiál. Bratranec mi poradil jednoho známého kronikáře. Manželka toho historika byla učitelkou mé maminky a později i její starší kolegyně na škole. Dobře jsme tu rodinu znali. Nápadné by na ní nebylo nic, snad jen pevně zakořeněná katolická víra a přísná výchova, pevně po více generací vžitá. Příslušníci rodu ze strany paní učitelky (manželky toho kronikáře) byli zaměstnáni ve službách pánů Mitrowských jako správcové panství. V době správcování bylo v této rodině asi osm dcer. Všechny však poměrně v mladém věku zemřely, zůstala jen paní učitelka. Brzy potom, co jsem se s touto rodinou seznámila, vyprávěla mi paní učitelka o úmrtí své nejstarší sestry Emilie. Tato dívka měla ve svém okolí pověst svatosti. Před svou smrtí slíbila, že rodinu neopustí. Skutečně prý doposavad pociťují její pomoc v běžných věcech života, např. při nalézání ztracených věcí. Jakési „spojení“ s ní prý dodnes je běžné v různých rodinných záležitostech.

Celá tato rodina žila intenzívním duchovním životem po katolickém způsobu. Svobodomyslnost nebo studium východních nauk u nich rozhodně nebyla domovem. Často jsem v rozhovoru s nimi působila jako kacíř či skoro nevěrec. Přesto však jsem se jim stala jaksi blízkou osobou. Musela jsem si však dávat pozor, abych je nepoděsila řečí příliš „volnomyšlenkářskou“ nebo „okultní“. Jednou mi paní učitelka půjčila svůj deník. Bylo to překrásné čtení a možno říci, že při všem ryze katolickém přísném vychování, se přímo hemžil zážitky jako z Flammariona a spoustou souvztažností jako „okultního“ rázu. To, co mnozí autoři nazývají synchronicitou, je věrným průvodcem této rodiny. Na všech zápiscích měla paní učitelka motto: „V náruči boží, odkud jsme vyšli, jednou se všichni sejdeme zas…“ Jedna silná myšlenka, která provází člověka po celý život.

Jedna z dcer této ženy byla vážně psychicky nemocná. Občas jsem ji vídávala. Vyprávěli mi, že s ní kdysi navštívili Břetislava Kafku. Prý je sotva uviděl, na nic se nevyptával a řekl jim: „Vidím na náměstí malého městečka palírnu slivovice. Měli ji předkové z rodiny ze strany otce nemocné. Pálili však tak, jak se nemá. Takové jedy mají vliv na genetiku po několik pokolení.“ Skutečně v rodině se občas vyskytnou vedle geniálních dětí, nadaných na hudbu a na jazyky i potomci se sklonem k nervovým nemocem.

Prostřednictvím manžela paní učitelky jsem poznala historii spiritistických kroužků v naší obci a jejím okolí v době před válkou a za války. Kroužky byly napojeny na spiritisty z Brna (spiritisté se scházeli na Veveří ulici). Protože jde sice o starší příběhy, avšak dosud kromě soukromých zápisků a kroniky nikde nezaznamenané, uvedu je pro jejich bizarnost v těchto vzpomínkách rovněž, až bude příležitost.

Život už je takový zajímavý, že lze vypozorovat, že některé jevy se objevují nerovnoměrně. Mohlo by se zdát, že se jakoby „kupí“ kolem jedněch a týchž osob. Těžko se dá přesně vymezit, o jaké osoby jde a jaké podmínky splňují ve vztahu k určitým jevům. Jisté však je, že až nápadně mnoho synchronního se dálo v přítomnosti paní učitelky. Stačilo jí být nějaký čas nablízku a bylo možno se o tom bez předsudků i apriority (aniž by dopředu očekával) přesvědčit. V době, když jsem ji znala blíže, jí bylo kolem 75 let. Až na běžné potíže jejího věku, byla celkem zdravá a velice duševně svěží. O to více bylo pro mě neuvěřitelné, když jsem se dověděla o jejím úmrtí koncem února 87. Byla u syna na faře, kde pomáhala nacvičovat nějakou dětskou besídku v kostele. Přednášela sama báseň s názvem „Vím to, že přijde moje chvíle poslední“. Po návratu z kostela zemřela náhle zasažena infarktem. Účastnila jsem se pohřebních obřadů, aniž bych měla jakýkoliv dojem či důkaz o jejím přežití. Snad možná, více než je mezi zájemci o duchovní věci běžné, jsem pevně postavená na zemi a nejevím pražádnou citlivost v tomto ohledu. Věřím však, že kosmos tvoří celek, komunikovatelnou harmonii a tudíž, že „se lze domluvit“. S vědomím, že konám pokus a tudíž, že mi tento pokus může a nemusí být dovolen, jsem „zemřelou“ poprosila, aby mi podala důkaz o svém přežití. Devátého března, tedy necelých 14 dnů po pohřbu se mi ve snu objevila paní učitelka a řekla jasně a zcela jinak, než tomu bývá v běžných nejasných snech, jaké často lidé mívají: „Já jsem na ten infarkt neumřela.“ Ihned jsem se probudila. Pamatuji si jasně jen tuto větu a přítomnost paní učitelky. Věděla jsem, že tu bylo něco splněno. Avšak co se za noci může zdát jasným důkazem, může za bílého dne jako důkaz vyblednout. Jedenáctého března byla ve snu paní učitelka znovu. Jednalo se o starost, kterou poslední dobou měla, totiž o úklid jejich velkého domu a o jednoho jejího syna. Sen řešil obě záležitosti originálním způsobem. Od té doby jakoby se přetrhlo spojení – paní učitelka už neexistuje pro tento svět… A tak nemůžeme podezírat z malé dávky kritického rozumu a exaktnosti kohokoliv, kdo po vzoru starých autorů říká, že starosti, sklony, silné touhy a žádosti, záliby, pěstované po celý život apod. neumírají ihned s fyzickým organismem. Zůstávají a doznívají po určitou dobu jako echo, jako určitý druh energie, jako průvodci člověka. Dokonce tato teorie vůbec nemusí být vázána na jakoukoliv náboženskou víru či názor na přežívání lidské duše. Jsme-li přesvědčeni, že hlas může mít svůj dozvuk, ozvěnu, věci svůj stín, hmotné předměty v běžném smyslu slova svoje vyzařování jakéhokoliv druhu, magnetismem magnetu počínaje, není nijak podivné věřit, že i člověk jaksi „doznívá“ jako bytost myslící, toužící a jednající, že vše se po určitou dobu odvíjí. Toto není víra v přežití duše v klasické podobě, jak ji podává náboženství ve většině případů, je to však „víra v pozvolné přechody“, „víra v evoluci života ve všech jeho formách“ a konečně „víra v zachování, doznívání a přeměnu“. „Nic se neztrácí, pouze se přeměňuje.“ Teprve pozdější doba by mohla ukázat, nakolik se tato víra může změnit ve tvůrčí vědění.

S radostí se setkávám s konstruktivními lidmi. Většinou nepřistoupí na žádnou teorii, která by neměla nějaký přímý dopad na tento viditelný svět. U takového člověka si můžeme být jisti, že neobejde jasně položenou otázku, že neodmítne se zabývat jevem, třeba neobvyklým, jen proto, že se mu nehodí jako kamínek do jeho předem pevně utvořené mozaiky. Takovým typickým příběhem je zážitek mé maminky. Vyprávěla mi jej právě v době, kdy se začala tvořit „nová Flammarionova sbírka“. Aniž by věděla, že se „věcí zabývám“…ostatně sotva lze říci, že „bych se byla já věcí zabývala“ spíš „věc se zabývala mnou“ jak to u podobných synchronních jevů chodí. Ať je zkusí někdo způsobit uměle, nepůjde to.

Tedy moje maminka vyrostla na statku. Jako dítě se účastnila oblíbených her „na mlatě“. Většinou malé i starší sourozence a kamarády zlákaly vysoké trámy na mlatě. Skákali z nich do slámy. Každé dítě mívá většinou ideál v nějakém starším kamarádovi. Mamka obdivovala jako asi osmiletá čtrnáctiletou studentku gymnázia Lidušku Zemanovu. Bydlela ve vedlejším statku, byla, jak prozrazuje obrázek na jejím hrobě, velmi půvabná a říkalo se o ní, že je nadanou studentkou. Ve 14 letech zemřela na TBC. Brzy po pohřbu skákala maminka s ostatními dětmi z trámů do slámy. Vylezla nějak nešikovně na jinou stranu než ostatní. Kluci na ni volali, aby se nebála a skočila. Ona však udiveně vykřikla: „Neskočím, já tam vidím Lidušku Zemanovu.“ Postava mladé dívky, tak jak ji viděla v rakvi, stála před ní, jako kdyby ji varovala. Zjistili, že v místech, kam se maminka chystala skočit, byla pod vrstvou slámy rozdělaná sekačka s ostrými hroty… Ovšem tyto jevy „jako z Flammariona“ jsou zajímavým vyprávěním – co však když způsobí změnu v běžném životě, co když podají přímo či nepřímo informaci běžně nezjistitelnou, co když zachrání někomu život? I kdybychom uvažovali v tomto případě o ochraně způsobené činností „podvědomí“, kdy silný dojem z pohřbu kamarádky byl jen prostředkem záchrany, jen upozorněním efektním způsobem nemajícím s přežitím po smrti nic společného… I když takto uvažujeme, nestojíme před faktem vědomého spíš „nadvědomého“ než „podvědomého“ prvku v člověku? Netušíme snad jeho ochranu jako jednotícího principu života? Copak víme, kolik ochránců stojí na straně žití a nese je a posouvá stále dál a má zásluhu na tom, že vzdor všem nesnázím i lidské hlouposti se ještě zcela nezhroutilo?

Kdykoliv se podívám do zpětného zrcátka, musím uznat, že mých pět let na francouzském gymnáziu v Praze-Dejvicích nebylo tou nejlepší přípravou na přizpůsobivost, kterou vystihuje přísloví „Kdo chce s vlky žíti, musí s vlky výti“. Profesoři tam totiž své studenty nepovažovali za trpné objekty, kteří musí papouškovat předkládanou látku a biflovat, nýbrž za osobnosti. Ty podle nich měly nezadatelné právo na jinakost, právo na vlastní názor. Když Němci krátce po okupaci toto gymnázium jakožto líheň volnomyšlenkářství a demokracie zavřeli, asi polovina mého ročníku hromadně přestoupila do kvinty českého gymnázia, byli z našich postojů profesoři buď zoufalí nebo roztrpčeni, protože vyjadřování vlastních názorů pokládali za drzost útočící na jejich autoritu.

Po letech na plenární schůzi ROH v Orientálním ústavě se od nás bezpartijních straníky očekávalo, že jednomyslně schválíme, že indonéská armáda přivtělila portugalskou kolonii Východní Timor. Ze zahraničního rozhlasu jsem věděl, že se tak stalo přes odpor místního obyvatelstva, které aspirovalo na samostatnost či alespoň širokou samosprávu. Plenum vyslechlo partajnický referát bez odporu. Když byla vyhlášena diskuse, zeptal jsem se, proč když šlo o národnostně-osvobozenecký boj, nebylo o přivtělení k Indonésii uspořádáno referendum. Nastalo mrazivé ticho. Pak všichni na souhlas s okupací zvedli ruku a jediný já jsem se zdržel hlasování.

Tím jsem pohnojil i zalil rostlinku své neoblíbenosti nejen u partajníků, ale i u několika nekomunistů, kteří se mysleli totéž co já, avšak neměli odvahu to veřejně vyjádřit.

Dalším zdrojem mé neoblíbenosti bývá mé ekologické vědomí. Kousek od osady Budínek u Dobříše, kde jsme 15 let měli chalupu, je můj Walden: Svatopolský rybník. O Svatojánské noci tam dobrovolní hasiči pořádají veselici, kde kromě roští a dřeva pálili i pneumatiky. Když jsem upozorňoval, že čoudící guma zamořuje ovzduší, řekl mi soused Pavel: „Nevšímejte si toho, pane Merhaut, jinak budete neoblíbenej.“ Neposlechl jsem a ohlásil na MNV Dobříš, jaké zvěrstvo se tam chystá a marně žádal o intervenci. Stal jsem se neoblíbeným, i když jsem spáleniště, do něhož byly naházeny rozbité flašky od piva, po požárumilovných hasičích uklidil. Neusmířilo je ani to, že po vypuštění rybníka jsem každý druhý rok nasbíral dva dvoukoláky lahví a jiného odpadu, který tam rybáři, rodáci i koupající se naházeli. Na řetěz jsem tam k telegrafnímu sloupu připevnil opravenou popelnici, aby rekreanti měli kam dávat obaly od jídla. Popelnice zmizela i s řetězem. Mé chování bylo považováno za výstřední a neobliba trvala.

Po sovětské okupaci 1968 Orientální ústav, který se odmítl kát za své postoje k SSSR a jeho vasalům, měl být exemplárně potrestán rozkulačením. Zachránil jej akademik Kaldyš, který nezapomněl, že ústav v čele s akademikem Průškem, dopomohl sovětským orientalistům vstoupit na mezinárodní forum. Dopadlo to tak, že třetina (včetně mne) byla vyakčněna a zbytek musel služebníčkovat ÚV KSČ a bez ohledu na svou specializaci přicmrndávat k určenému tématu „Imperialismus Izraele“ nebo „Ideologická zrada maoismu“. Můj hlavní kádrový škraloup byl „nadúrovňové styky s členy diplomatického sboru“ (podle bolševických norem byl košer jen styk s kulturními atašé rozvojových zemí, v žádném případě s 1. tajemníky ambasád Francie, USA a Kanady). Svého času jsem navrhoval vydání českého překladu „Pentagon Papers“ o pozadí války ve Vietnamu a tak že jsem s odchodem z ústavu souhlasil, dostal jsem tak slušný kádrový posudek, že díky svému spolužákovi Milošovi jsem byl přijat do funkce zahraničního referenta Svazu českých bytových družstev. A tak zatímco kolega indolog Vladimír Miltner, který přednášel hidštinu na Sorboně, po propuštění rozvážel pro RaJ knedlíky a když vynechal kuchař-opilec knedlíky dokonce vařil, já měl to štěstí, že jsem přešel na lépe placené místo, kde jsem se mohl mít jako prase v žitě.

Emigrovat jsem nehodlal a tak jsem pověsil své zásady na hřebík a dělal vše, abych svůj image transformoval na člověka společenského a tudíž oblíbeného. Stálo mne to přímo nadlidskou námahu maskovat nudu na různých piatnických oslavách svátků a narozenin a zasahovat do tlachání. Zvlášť milý a pozorný jsem byl ke kádrovačce, což se mi vyplatilo. V okamžiku, když jsem byl přinucen zfalšovat vyúčtování diet po cestě do Francie s dvěma papaláši, jsem si řekl: „Borisi, o vlas jsi unikl zavření z důvodů politických, takže teď nebudeš riskovat kriminál z důvodů hospodářských.“ Požádal jsem o rozvázání pracovního poměru ze zdravotních důvodů, ale nechtěli mne pustit, protože jsem věděl o podvodných vyúčtováních, jichž se dopouštěli papaláši.

Jsem pro náboženství, které bojuje o osvobození otrockých duší, i těch, kteří jen stále prosí o nějaký žvanec z milosti. Zdvihněme boj proti lenosti, žebráckému duchu, pověrám a proti parazitnictví a žvanění. Je to boj v říši ducha. Naší zbraní je myšlenka a nadšení a náš postoj k životu. Chceme novou společnost a nového člověka božího před tváří Věčnosti.

Náboženství je způsob života usměrněný z uvědomělého poměru člověka k Bohu, bližnímu a všem ve vesmíru. Náboženství v pravém smyslu je nejradostnější ze všeho, co zná lidská duše.

„T. G. Masaryk zasloužil se o stát“, usneslo se Národní shromáždění v roce 1930. Masaryk se vypravil ve svých šedesáti pěti letech (narodil se 7. března 1850 v Hodoníně na Moravě) do světa a vybojoval s Edvardem Benešem, Milanem Rastislavem Štefánikem, našimi krajany, se zástupy českých a slovenských legionářů a s odhodlanými Čechy i Slováky doma – samostatnou Československou republiku. Po sedmnáct let byl prezidentem státu založeném na humanitní demokracii, která slouží jednotlivému člověku i celé lidské společnosti. „Státy se udržují těmi idejemi, na nichž byly založeny,“ řekl Masaryk. Chceme-li udržet dnes svůj stát svobodný a samostatný, domov pro člověka uprostřed mírové a svobodné Evropy, musíme převzít Masarykův odkaz.

Masaryk je nám příkladem pravé lásky k národu. Z Vídně přišel roku 1882 do Prahy a začetl se do české historie, do Františka Palackého a Karla Havlíčka Borovského, o Janu Husovi napsal knížku, o „České otázce“ jako otázce světové celou knihu. Byl to „Moravák až do morku svých kostí“, jak vykřikl za mlada na jedné bouřlivé schůzi, rozhodl se však pro češství jako vyšší ideu, jako program.

V jeho době milovali vlastenci krásné básně, podle nichž malíři malovali obrazy a skladatelé skládali opery, které povzbuzovaly probouzející se národ. Historici však zjistili, že ty básně romantičtí buditelé zfalšovali, abychom se vyrovnali Němcům. Mají se národu vzít jeho milované „Rukopisy“? Mladý profesor Masaryk se rozhodně stavěl za myšlenku, že se velikost národa nesmí opírat o lež. Jenom pravda a pravdivé vědecké poznání a vzdělanost mohou národ dovést ke světovosti.

Pravda a láska ke spravedlnosti ho přivedly i k tomu, že se v roce 1899 zastal mladého židovského obchodníčka Hilsnera, který byl nevinně nařčen z vraždy křesťanské dívky Anežky Hrůzové, nalezené blízko Polné. Masaryk se pustil do pátrání a zjistil, že soudní proces byl veden velmi nedbale a že žalobce i soudce, stejně jako vyšetřovatelé podléhali pověře, že židé občas potřebují krev křesťanské dívky ke svým obřadům. Napsal o tom do novin a vydal brožuru. Veřejnost byla pobouřena, někdo Masarykovým rozbil okna a studenti málem nedovolili svému profesoru promluvit na fakultě. Masaryk chtěl odejít do Ameriky, ale proti tomu se postavila jeho manželka Charlotta. Pocházela z americké protestantské rodiny (unitářské), pravdivost a mravnost byly vedle snášenlivosti pro ni hlavní náboženské hodnoty. Na svého muže měla od počátku velký vliv a dala i podnět k tomu, že přestoupil k české evangelické církvi. Byl to projev úcty a vděčnosti, že Masaryk od své svatby užíval i jejího příjmení Garrigue (garik).

Masaryk měl zvláštní pohled na české dějiny: „Česká otázka je otázkou náboženskou.“ Vedle husitského hesla „Pravda vítězí“, k němuž rád s humorem dodával: „Ale dá to fušku,“ užíval ve své poslední knize „Světová revoluce“ pěkného slova: „Ježíš – ne Caesar!“ – „V lásce k Bohu a bližnímu viděl Ježíš všecek zákon a proroky, podstatu náboženství a mravnosti.“ Caesar chtěl svou říši reformovat shora, násilím a rozkazem. „Náboženství diktované politikou, státem nemůže již uspokojit moderního člověka, pravého křesťana,“ vysvětluje Masaryk, který v Ježíšově cestě zdůrazňoval nenásilnou cestu přesvědčování a služby lásky.

Proto proti romantismu hrdinství i mučednictví stavěl Masaryk význam vytrvalé, cílevědomé práce, třebas drobné a nenápadné, ať již duševní nebo tělesné. „Prací se teprve stáváme lidmi, charaktery, stáváme se samostatnými. Člověk nepracující není samostatný. Ani nepracující národ jím není.“ Za mlada se učil zámečníkem a kovářem, zvláště na kovářství rád vzpomínal. Sám se vypracoval z chudých poměrů, práce se nikdy nebál a z větší části se živil sám jako student nebo zpočátku neplacený docent ve Vídni.

Z úcty k práci vyrostl jeho pěkný vztah k dělníkům. Jejich hlasy byl zvolen na Valašsku roku 1907 za poslance. Tehdy prohlásil, že byl „vždy s dělníky, velmi často šel se socialismem a zřídka s marxismem“. Napsal o tom knihu Otázka sociální. Klade důraz na sociální reformy a podporoval zápas za volební právo pro všechny i za osmihodinovou pracovní dobu. Jeho žena Charlotta v této věci šla snad ještě dále než on. Chodila i na schůze a průvody.

Z knížky „Hovory s T. G. M.“ od Karla Čapka poznáme Masaryka jako hrdinu nové doby, který nám umožní vzít vážně jeho příklad pro naši práci, jít za ním. Jeho podněty a rozbory nám pomohou při řešení dnešních úkolů. Masarykovský přístup je však kritický, samostatný, nestačí jeho slova opakovat a jeho dílo velebit. Dovedl být také pěkně přímý a řízný, jak slyšíme z jeho hesla pro mladou republiku: „Nebát se a nekrást!“

Povedlo se to až přes tzv. Velký PLK, posudkovou komisi s takovou autoritou, že přebil neochotu zaměstnavatele. Nastoupil jsem do Zdravotnických novin, kde jsem byl předem upozorněn, že mezilidské vztahy nejsou dobré. Má neobliba prudce stoupla, když vzhledem ke své kvalifikaci včetně pěti semestrů medicíny a znalosti pěti světových jazyků jsem dostal nejvyšší plat. Kolegové byli pijáci a kuřáci, od nichž jsem se distancoval. Štvalo je, že jsem zastal třikrát víc práce než oni a že jsem týdně obhospodařoval plné 3 strany s novinkami z Purkyňovy lékařské společnosti, kdežto oni pracně naplňovali jednu stranu.

Díky mým novinkám z medicíny náklad stoupl, takže Zdravotnické noviny se staly jediným neprodělečným titulem nakladatelství Avicena. Stal jsem se terčem podlých denunciací, jako že v pracovní době vodím psa na procházku, ač jsem nikdy žádného psa nevlastnil. Svým psaním jsem popudil četné papaláše, ale šéfredaktor, jemuž jsem snášel zlatá vejce, házel stížnosti do koše. Protože šlapal straníkům na prsty, vykopli ho nahoru na místo ředitele SANOPSu v Mariánských Lázních. Věděl, že mi v redakci pšenice nepokvete a tak mne chtěl uklidit na lepší místo - tiskového mluvčího ministra zdravotnictví notorického alkoholika Prokopce. Nezjevil mi předem svůj úmysl, byl bych mu to rozmluvil. Takto jsem byl podroben hloubkovému kádrování, pečlivě zaretušované „vady“ a škraloupy vyplavaly na povrch, včetně nedovolených styků s diplomatickým sborem a výsledek – nebyl jsem shledán politicky spolehlivý, abych měl přístup ke „státním tajemstvím“. Šéfredaktorkou se stala Drahomíra, která po okupaci zaujímala stejné postoje jako my všichni. Jí se podařilo zkorumpovat prověrkovou stranickou komisi basami vína a tak zemědělská redaktorka povýšila na šéfredaktorku ZN. Polepil jsem si to u ní v ten okamžik, když jsem nedokázal vymazat z tváře překvapení, když se prořekla a pletla si psychoterapii s fyziatrií. Svůj socialistický závazek, že mne vyhodí, splnila vskutku originálně. Jednou jsem přišel do redakce a měl jsem zapečetěnou příruční knihovničku. Blesklo mi, že se tam najde protistátní materiál Charty 77 a já poletím pro ztrátu důvěry na hodinu. Proto jsem přistoupil na její nabídku a rozvázal pracovní poměr dohodou. Pár týdnů jsem byl nezaměstnaný, ale pak jsem nastoupil u rudé komisařky MUDr. Stupkové, bývalé zdravotní sestry, která získala doktorát medicíny na partajně žádoucí specializaci organizaci zdravotnictví. Chvíli řídila zdravotní odbor hl. m. Prahy, kde jí podléhalo přes 50 lidí. Ale pak se pohádala s primátorem Zuskou a ten ji vyhodil. Jako náplast dostala léno – oddělení zdravotní výchovy ÚNZ NVP, kde nás 8 zaměstnanců řídila stylem, jakým úřadovala na radnici. Byl jsem varován, že si tam může dělat co chce, že nikdo svrchu nebude zasahovat, leda bychom měli viditelné podlitiny od ran nagajkou.

To už jsem měl poloviční invalidní důchod, což mělo jedinou výhodu, byl jsem nevyhoditelný. Z počátku jsem byl vychvalován do nebes a mých odborných znalostí na úseku alkohol, kouření a drogová závislost bylo dobře využíváno. Neoblíbeným jsem se stal v okamžiku, když jsem se vzepřel, aby mi světlý psací stůl byl vyměněn za černý. Kvůli takové prkotině jsem odpadl od přízně a následoval jsem všechny ostatní zaměstnance, kteří měli fázi obliby/neobliby za sebou.

Rudá komisařka nesnášela, když za někým přišla návštěva. A tak když jednou v mé kanceláři načapala Bohouše Housera, ten byv předem varován, duchapřítomně jí řekl, že přijel pro plakáty s protikuřáckou tématikou.

„Ano!“ bez mrknutí vypálil Bohouš a díval se na ni tak upřeně, že kapitulovala, přinesla celý svitek plakátů a navíc i adresu brněnského pracoviště zdravotní výchovy.

V rámci svých služebních povinností jsem byl delegován do protialkoholních sborů: obvodního, celopražského a celostátního. Ten pražský mohl řídit jen poslanec. Avšak lidovec ing. Svoboda, ekonom Půjčovny filmů během funkčního období přešel na Ředitelství pivovarů. Aby se nevítané funkce zbavil, prohlásil to za konflikt zájmů: v nové funkci se musí snažit odbyt piva zvyšovat, ne konzum alkoholu omezovat, jak usilují Protialkoholní sbory. Na tuto rezignaci nebyli bolševici připraveni, řádná volba nového předsedy by byla příliš složitá a tak, ač jsem papaláše varoval, že nejsem jen bezpartijní, ale že mám i kádrový škraloup, byl jsem do funkce předsedy dosazen těsně před Spartakiádou.

Tak jsme se ve vrcholné spartakiádní komisi objevili dva bezpartijní. V den žactva jsme areál poctivě kontrolovali. Když jsme zjistili, že brigádníci – prodavači piva chodí za žactvem s basami kalíšků piva nejen do šaten, ale i dokonce i do nástupu, ohlásili jsme plénu komise, že dochází k masovému porušování paragrafu 200 o prodeji alkoholických nápojů.

Šéfové odborů pražského magistrátu málem pukli vzteky, zvláště když se k nám přidal generál, náčelník Dne armády, jehož cvičenci-vojáci nastupovali tryskem: měl strach, že kdyby některý podnapilý upadl, ostatní by ho ušlapali. Šéfovi vnitřního obchodu nezbylo než vydat příkaz ke zpřísnění kontrol. Výsledek byl, že RaJ měly zisk o 2 milióny Kčs menší, než plánovaly. Merhaut ani Krejčík z Prahy 9 už do dalšího protialkoholního sboru zvoleni nebyli, ač se nás rázně zastal doc. Jaroslav Skála.

V kádrovém materiálu se objevila další charakteristika: „Merhaut rafinovaně využil čs. legislativy k narušování socialistické ekonomiky.“

Vrcholu neoblíbenosti jsem dosáhl v době, když rudou komisařku nahradila MUDr. Běla Studničková, kterou její předchůdkyně charakterizovala jako „zmiji, kterou si hřála na prsou“. Dala si socialistický závazek, že „třídnímu nepříteli, kterého nelze vyhodit“, poslední rok náležitě osladí. Na štěstí černé ovce jsme byly dvě, vedle mne ještě pleyboy, zeť kádrovačky, který ze špičkové přízně se zřítil do nemilosti v okamžiku, kdy v rozvodovém řízení použil hmatatelný důkaz o nevěře své ex-manželky, která s jejich dítětem si vzala muže s belgickým státním občanstvím. Pleyboy měl synka rád a zpěčoval se, aby o něj definitivně přišel. Proto byl podrobován surovému nátlaku a já sloužil jako jeho vrba. Když se předělávalo topení, šéfka nás posadila do nejstudenější místnosti, ač jsem měl lékařské dobrozdání „práci v teple“. Vyložila si to tak, že mám zákaz pracovat venku, tj. pod širým nebem, i když nevysvětlila, jak bych pod širákem mohl zdravotní výchovu provozovat. Když se mi rozbolela páteř a já měl předepsánu elektroléčbu, musel jsem mít po každé propustku, ač rehabilitace byla ob dva domy a procedura nezabrala víc jak 20 minut (týž den napracováno). V zoufalství jsem došel k závodnímu lékaři, protože nebylo příjemné po proceduře sedět v kanceláři v zimníku. Slitoval se a zneschopnil mne až do okamžiku dosažení 60 let. Bylo to vysvobození, nepřesloužil jsem jediný den a litoval ty kolegy-důchodce, kteří se museli před vrchností plazit, aby mohli přesluhovat.

Pak jsem žil dlouhá léta oblíben. Překvapilo mne, když jednou důstojný člen brněnského správního sboru na mne řval jako tur: smysl jeho výtek vyzníval takto: vyčítal mi, že jsem tak bohat, že nemusím krást. Tuto kritiku nemohu akceptovat.

tančící jen k malicherným popěvkům. Stávám se částí tichého svědka, který

Tvoru druhu Homo sapiens, především podčeledi Homo economicus stupidus, se na špici pyramidy stvoření sedí čím dál tím nepohodlněji, protože stále častěji některý stavební kámen se oddrolí a vypadne. Člověk, tato samozvaná koruna stvoření, který zprivatizoval celou planetu Zemi včetně toho, co je pod zemí, ve vodě i v ovzduší, s pýchou přehlíží své dílo. Když neomylně zjistí, že nějakému druhu jeho soukromého majetku hrozí vyhynutí, zanese ho do Červené knihy a vyhlásí za chráněný.

Nehrozí-li však druhu vyhynutí, má prostě smůlu. Pokud některá vláda hodlá zasáhnout ve prospěch neohroženého druhu jako např. lišky, spustí své jeremiády mocné nátlakové skupiny, které paratizují na tak oblíbené kratochvíli panstva, provozujícího hon na lišku.

Pro pestrou branži odvolávající se na autoritu Jehovy, Boha-Stvořitele, Marxe a Englse, Lenina a Stalina, uctívače neviditelné ruky trhu, se stal černým dnem jako Černobyl 8. říjen 1999, kdy se novozélandští poslanci dopustili něčeho neslýchaného. Vyšli ze zjištění francouzských genetiků, že lidoopi mají s člověkem společných 99 % genů a přijali zákon na ochranu lidoopů se zcela revoluční preambulí! Existuje pět rodů velkých opic: šimpanzi, gorily, giboni, orangutani a lidé – a všichni patří do jedné genetické rodiny. Zoolog si může dovolit konstatovat tato fakta už drahnou dobu, aniž by riskoval upálení na hranici svaté inkvizice či ukamenování veřejností.

Šik ochranářského lidu má zřídkakdy příležitost se radovat. Tentokrát naši blbou náladu může rozptýlit fakt, že v našem společném domově planetě Zemi se našli osvícení politici (je symbolické, že u našich protinožců), kteří jako příslušníci Ligy lesní moudrosti uvěřili nesmrtelnému výroku z Kiplingovy Knihy džunglí „jsme jedné krve ty a já“ (zvíře a člověk), oslovili tak velké opice a vyvodili z toho legislativní důsledky.

V Červené knize se dočteme, že lidoopi jsou na seznamu ohrožených druhů již poměrně dlouho. Avšak poprvé v dějinách lidstva je Novozélanďané přijali „mezi sebe“, tj. postavili na roveň někoho ze zvířecí říše, tedy v podstatě nelidského. Je to technický knock-out arogantní víře, že člověk je něco zcela výjimečného, že je tvor, který má nezadatelné právo s celým stvořením zacházet jako se svým soukromým majetkem a manipulovat s ním, jak se mu zlíbí.

Ideologické důsledky budou nedozírné jako kdysi diskreditace církevního geocentrismu. Nový zákon má i praktické důsledky: výslovně zakazuje používat velkých opic k experimentům, výzkumu a testování nově vyvíjených farmak, „pokud tyto kroky nejsou v nejlepším zájmu těchto bytostí“.

Smekněme před novozélandskými poslanci, kteří na rozdíl od českých koňských handlířů kdo s kým proti komu svým smělým činem prokázali, že vykročili do třetího tisíciletí. Zatímco naši ochranáři s vykořisťovateli přírody urputně bojují o každý ohrožený druh, který se díky dodržování mezinárodních úmluv zas trochu vzpamatoval, aby nebyl znovu vydán na pospas harpunám, ručnicím, sítím a pastím, na Novém Zélandu pokročili mnohem dál: zaručují mu jistá práva. I kdyby se počet lidoopů nějakým zázrakem vyhoupl z dnešních stovek na tisíce, tato privilegia si lidoopi podrží, protože jsou přece naší krve.

Jaké důsledky bude mít tento zásadní obrat ve vnímání těchto bytostí, dosud kategorizovaných jako mimolidské? Netroufám si dělat žádné optimistické prognózy, každá změna vědomí vyžaduje čas. Jen si vzpomeňme, jak ještě koncem 19. století kultivovaní jižanští „kavalíři“ pohrdavě kroutili hlavami nad báchorkami abolicionistů, že jejich privátní majetek – negři, se domohou zrušení otrokářství a stejných občanských práv jako běloši. Je to jen pár desítek let, co se ženská polovina lidstva domohla volebního práva. jsme svědky, jak nezanedbatelná část českých poslanců se zuby nehty brání přizpůsobit se civilizovanému světu a přiznat určitá práva gayům a občankám stejné sexuální orientace.

Zdá se, že za pár desítek let budou naši potomci číst zprávy o zacházení se zvířaty v Česku L. P. 1999 se stejným odporem a úžasem, jaký v nás dnes vzbuzuje úderné dílo Harriety Beecher-Stoweové Chaloupka strýčka Toma.

Už slyším nářky podnikatelů a pragmatiků, kam až právo lidoopů nebýt mučen, povede? Budou se domáhat propuštění ze zoologických zahrad a návratu do zplundrovaných pralesů?

Byly by to obavy stejně liché jako děs některých zakládajících členů EU, že vstupem nových chudších členů do tohoto privilegovaného klubu se jejich výsady zmenší.

Zdravíme novozélandský zákon i proto, že nabourává prastaré judaisticko-křesťanské i marx-leninské vnímání světa, v němž člověk, pán přírody, nad všemi zvířaty panuje a tudíž s nimi smí beztrestně zacházet jako estébácký vyšetřovatel a bachař s politickými vězni.

Ó tempora! Ó mores! Donedávna vladaři z boží milosti a diktátoři jako Husajn si s občany dělali, co chtěli. Roku 1946 se však konal norimberský soud a váleční zločinci neunikli spravedlivému trestu. Od té doby se prostor lidské svévole dále zužuje. Třesou se katané jihoamerických vojenských vyvražďovacích komand i generál Pinochet a další zločinci vydaní mezinárodnímu soudu v Haagu.

Proces změn probíhá i ve vztahu člověk – zvíře. Ochota něco měnit je v různých zemích různá. Italští lovci naříkají nad omezováním svobody střílet tažné ptactvo. V Británii většina soudí, že hon na lišku je barbarský přežitek ze středověku.

Menší ochota ke změnám postoje je v bývalých komunistických guberniích, kde po předlouhé mrazivé noci totality převládá mentalita, že kromě hrstky bezvýznamných útlocitných ochranářů nikoho nepohorší, když v bývalých jezeďáckých kravínech stojí nakrátko uvázaný dobytek po kolena ve výkalech, když zemědělci vyhánějí k smrti vyděšená prasata na dálnici nebo když třeba rybáři z profese hubí vejce labutí a mláďata vodního ptactva?

Dočkáme se doby, kdy takovéto jednání v očích slušných lidí bude tak nepřípustné jako pedofílie, že si lidé budou od takového individua v hospodě ostentativně odsedat? Dočkáme se doby, kdy 8. říjen – Den lidoopů, bude v Česku i Albánii obecně přijímán jako samozřejmost, tak jak se vryl do povědomí 23. duben – Den Země.

Evangelické církve podléhají klamu racionalistického materialismu, konstatuje episkopální duchovní Sanford (2003), apelují na rozum, na zdravý selský rozum. Přehlížejí, že člověk se příliš často chová iracionálně, a to jak ke svým bližním, tak ke své živitelce - přírodě i celé planetě Zemi.

Nebyli to snad racionální absolventi lesnických a zemědělských fakult, kteří zapomněli, čemu se naučili, drželi hubu a plnili sebenesmyslnější příkazy svých negramotných komunistických bossů? Rozorávali meze i ve svažitém terénu, čímž dopustili, že deště splachovaly do vodních toků nejúrodnější humus. Na počest soudruha Chruščova seli kukuřici v podhorských oblastech, stavěli mamutí kravíny a vepříny, aby si pak nevěděli rady, co s chlévskou mrvou a kejdou. Vysazovali monokulturní plantáže, ač ze školy věděli, že proti větrům je daleko odolnější smíšený les.

První Den Země se zrodil r. 1970 v USA tak jako před tím hnutí za vznik národních parků, které se těžce prosazovalo proti zájmům těžařů, dřevařů i velkochovatelů dobytka.

Návrh strategie trvale udržitelného žití pro konferenci Spojených národů r. 1992 v Brazílii společně vypracovali představitelé IUCN – Světového svazu ochrany přírody, WWC – Celosvětového fondu pro přírodu a UNEP – Program Spojených národů v oblasti životního prostředí. Nazývá se „Pečujeme o Zemi“ a vyšel v Glandu ve Švýcarsku koncem 1991. Není náhodou, že český překlad dr. Čeřovského vydal Slovenský sväz ochrancov prírody a krajiny, kde jsou „zelené“ iniciativy daleko pohotovější než u nás v Česku.

Velmi obtížně, zvláště když během půlstoletí komunistické totality odumřel cit pro hodnoty a povinnosti vůči budoucím generacím. Vstupujeme do Evropské unie, kde jsou v ekologickém uvědomění mnohem dále. Tam by se dnes nikdo neodvážil tlačit návrh ex-ministra dopravy Šlinga na stavbu dvou vzdutí, jedné v přírodně chráněné oblasti a druhé bezprostředně u jejích hranic. Vydělali by na tom jen betonářská lobby a rejdaři, kteří však nedokázali přesvědčit veřejnost, že by se stavba zaplatila za dvacet let. Na štěstí parlament tak jako senát tento drzý návrh zamítl.

Naše průmyslově vyvinutá západní civilizace patří k pětině lidstva, která si přisvojuje lví podíl přírodních zdrojů. Zatímco v celém civilizovaném světě se úspěšně prosazuje postupné snižování komunálního odpadu, v Česku končí statisíce tun kvalitních druhotných surovin ve spalovnách a na skládkách, jejichž průsaky kontaminují spodní vody. Končí tam papír, lepenka, dřevo, plasty, textil, kovy i kompostovatelné kuchyňské odpadky. Ing. Kropáček z Hnutí duha odhaduje, že 80% obsahu každé popelnice lze buď recyklovat nebo kompostovat v době, kdy domácnosti přestávají topit pevnými palivy. Jak si musejí počínat města a obce, když 41% komunálního odpadu tvoří odpad biologický? Budovat komunální kompostovací zařízení a všem domácnostem zajišťovat odvozový systém biologických odpadů. Pro cca 30% domácností v rodinných domcích či družstevních bytech s pozemkem a zahrádkou netřeba odvoz zajišťovat, protože mají potřebný prostor pro kompost; navíc ušetří za nákup umělých hnojiv.

Kapitolou samy pro sebe jsou sběrny recyklovaných surovin soukromých podnikatelů. Ti ve snaze o co největší zisk tlačí výkupní ceny pod přijatelnou hranici a především žáky nestydatě okrádají. Mají to ulehčeno všude tam, kde v obci je jediná sběrna – tudíž monopol.

Máme možnost ovlivňovat i prevenci vzniku odpadu. Prodejci potravin i supermarkety se nechtějí zdržovat ztrátovým výkupem vratných lahví a používají celé spektrum triků, jak výkupu vratných lahví zabránit. Výroba obalového skla jim v tom vychází vstříc a tak kvapem klesá počet vykupovaných lahví od vína. připomínám, že během 10 let se tvar půllitrových lahví od piva změnil třikrát, vždy v neprospěch spotřebitele.

Horší je, když se jako mor zásluhou obchodu rozšiřuje záměrné plýtvání. Naše generace vyrostla na přepíraných plenách: dnes obchod vtíravě vnucuje pleny na jedno použití tak jako plastové talíře, krabice, pohárky, atd., které se po použití zahodí.

Veškerá zlepšení v hospodářské oblasti jsou málo platná, pokud se neodvozují od změn ideové nadstavby – naší stupnice hodnot. „Bílý samec a jeho panský rozum nás dovedli na okraj zkázy,“ píše Kohák (1996) ve své charakteristice hlubinné ekologie. Odcizený panský rozum vytváří civilizaci panovačných bílých samců, kteří nedovedou cítit, vážit si a milovat, protože to vše v nich potlačila vůle k moci, k manipulaci. Spasit ho může jen jeho potlačená polarita – anima (duše), symbol věčného ženství, citový, poetický, temný a hlubinný zdroj našeho bytí. Dotek s neživou i živou přírodou nás dokáže uschopnit k návratu k prvotnímu Zdroji našeho bytí. Tak jak lidstvo od pradávna učí poezie mystiků, jóga, meditace a kontemplace, máme možnost se stávat propojenou součástí veškerého bytí. Takovéto osvícení, byť se objevilo jen jako kratičký záblesk – zavazuje, nutí k odpovědnosti.

Musíme se vzdát pyšné představy, že Gaia, naše planeta Země, je člověčí soukromé vlastnictví, jakási kombinace parcel, zahrad, zoologické zahrady, rekreačního parku, bankovního trezoru a také energetických zdrojů - to vše k naší velectěné dispozici, abychom to konzumovali, zdobili či cupovali na kousky podle naší majetnické libovůle. Pochopíme-li, že Země, jediný domov, který v bezmezném vesmíru máme, je kulově zformovaný organismus, kde jsou všechny součásti spjaty v symbióze, smíříme se s tím, že jsme pohyblivou tkání specializovanou pro příjem a shromažďování informací, něco na způsob nervové soustavy tohoto superorganismu, dovolí nám to změnit postoj.

Tak jak nám doporučuje ředitel Schumacher College Satíš Kumár, začneme se k planetě Zemi chovat jako dobře vychované děti, které dovedou nejen chtivě brát, ale i láskyplně vracet.

Báseň složil J. D. Freeman pod dojmem smrti své manželky. Na plátno ji opsal kosmonaut James Irwin a vzal sebou na palubě lodi Apollo na povrch Měsíce, kde se nyní nalézá.

Vstal z mrtvých Kristus Spasitel, všehomíra potěšitel – raduj se Halelujah!

Dospěla vskutku naše epocha vědecko technického rozmachu k neblahé skutečnosti charakterizované výrokem T. S. Eliota: „Peklo to jsem já sám“ a J. P. Sartra: „Peklo jsou ti druzí…“ Nese opravdu každý člověk v sobě prvky nelidskosti? – jak tvrdí Charles Durand. Zbyl nám opravdu jediný nepřítel – a to my sami? (J. Charvát) Je člověk surovější než samotné krysy tím, že je zákeřný?

Jedno je ale jisté, co říká M. L. King: „Naučili jsme se létat vzduchem jako ptáci, plavat v moři jako ryby, ale nenaučili jsme se jednoduchému umění žít pospolu jako bratři!“

V čem tudíž hledat východisko? Knihy se staletou moudrostí konstatují: Vědět, že všechno má smysl, znamená věřit ve vyšší vývoj, vyšší existenci, v kosmický Zákon – Boha.

V pašijovém týdnu si připomeňme některé závažné myšlenky související s ojedinělým historickým jevem – Kristovým vzkříšením s příslibem nového člověčenství.

Kristus je revoluce srdce, kterou Bůh zasahuje lidstvo a to nikoliv mečem fyzickým, ale mečem duchovním… (S. Daněk)

Kosmický praprincip je světlo. A v tomto světle je odpuštění místo vzpouzení, rozhovor místo moralizování, láska místo násilí. (Kurt Marti)

Slovo boží mi může způsobit bolest, ale přináší i uzdravení. (G. Egemba Igwe)

Je jeden způsob, jak čelit úzkostem ze smrti. Je třeba vědět o hodnotách silnějších než je ona. (Rollo May)

Lidé jsou už unaveni chozením po cestách, jež nikam nevedou. Obrátí se nakonec k tomu, kterého ukřižovali. Poznají, že jenom jeho cesta znamená záchranu lidstva. (Tullil Vinay)

Štěstí, které člověk požívá v boží lásce, rozjasňuje pak všechen jeho život. (Rudolf Říčan)

Když jednou velký poustevník Antonín přestál období stísněnosti, ptal se. „Kde jsi byl, Pane celou tu dobu?“ A dostalo se mu odpovědi: „Blíž u tebe než kdy jindy.“ (Romano Guardini: O modlitbě)

Největší chorobou dnes není malomocenství nebo tuberkulóza… Největším zlem je nedostatek lásky, lásky k bližnímu, hrozná lhostejnost k sousedovi, který žije na okraji cesty, postižen vykořisťováním, násilím, chudobou a nemocí. (Matka Tereza)

Žádný problém se nevyřeší, budeme-li nečinně čekat, že se bude o něj starat jen Bůh. (M. L. King)

Přestaneme-li věřit v existenci Boha, Bůh nezemře. Ale my zemřeme, nebude-li náš život prozařovat jas zázraku, který je nám stále dáván, nebudou-li jej ozařovat paprsky nadpřirozeného světla. (Dag Hammarskjold)

Troška dobroty člověka k člověku je víc než všechna láska k lidstvu. (Richard Dehmel)

Ježíš opravdu v principu již přemohl démony svou smrtí na kříži a svým vzkříšením… Znakem přítomného věku po vzkříšení Kristově je, že vedle sebe koexistují obě panovnické moci: stará, v podstatě překonaná, ale navenek se držící moc zla a neviditelná moc Kristova. Této moci náleží budoucnost. (J. B. Soušek)

Jejich posvátná, léčebná a halucinogenní moc. (Plants of the Gods. Přeložil M. Šilar.) Praha, Volvox Globator, Maťa 1996. 192 str. – barevné ilustrace v textu.

Málokde jsou názory zastánců starého paradigmatu a establishmentu tak diametrálně odlišné jako na psychotropní, tj. vědomí měnící látky. Nemohli se ani dohodnout na terminologii. Paleoparadigmatici je všechny házejí do jednoho pytle, ať jde o drogy návykové či nenávykové. Termín halucinogen znamená „látka budící halucinace“, což v případě LSD a psilocybinu není vhodné, protože tyto látky nevyvolávají přeludy, nýbrž otevírají nové, neznámé dimenze psychiky.

Objeviteli LSD farmaceutovi A. Hofmannovi to musí být známo z osobní zkušenosti, avšak patrně pod tlakem spoluautora, botanika z Harvardu, se přizpůsobil společenské objednávce, aby jejich odborná studie šla snáze na odbyt.

Rostliny od pradávna skýtaly člověku nejen potravu, ale i léky. Z nich skupina psychotropních čili magických rostlin mu umožňovala komunikaci s numinóznem, ztělesňovaným různými bohy. V předindustriálních společenstvích a kmenech byly tyto rostliny vždy pokládány za posvátné. Naproti tomu utilitaristická moderní společnost si jejich význam pro postindustrální kultury začíná uvědomovat sotva 20 let. V čem spočívá zájem, především mladých, o tyto nenávykové, psychedelické, tj. „mysl rozpínající“ látky? Zdá se, že jsou poměrně bezpečným prostředkem v zabezpečeném prostředí, jak na čas uniknout ze svěrací kazajky ega a rolí, do nichž nás konformistická společnost podmiňováním, tresty a odměnami vecpává.

„Rostlinná říše.“ (s. 16 – 19) O klasifikaci rostlin a systematické názvosloví se zasloužil Švéd Carl von Linné, když r. 1753 vydal jedinečnou botaniku – Species Plantarum o 1200 stranách. Odhadl počet druhů na 10 000, ale ten do dnešního dne stoupl na 280 000 až 700 000 druhů. Vyšší číslo je dílem botaniků, kteří se specializují na průzkum deštných pralesů. Z nich pouze 150 druhů se celosvětově používá pro své psychotropní vlastnosti. S ohledem na množství a rozmanitost magických rostlin vede Jižní a Střední Amerika a Afrika. V Severní Americe jsou vzácné, v Evropě je užívaly čarodějnice a v Austrálii se vůbec nevyskytují. Nejblíže na Nové Guinei, roste našemu hřibu satanu příbuzný Boletus reayi, který po požití u kmene Kuma vyvolal intoxikaci, pojmenovanou „houbové šílenství“.

Přehled rostlin a jejich popis (s. 32 – 60) je abecední a má 91 položek. Oba autoři připouštějí, že v euroamerické kultuře dnes dochází k nárůstu používání a zneužívání psychotropních látek, avšak tento jev je nezajímá a soustřeďují se výlučně na domorodé kultury, které je považují za dar bohů či jejich ztělesnění. Z nich nejpopulárnější je muchomůrka červená, z níž se ve staré Indii podle svědectví Rgvédy lisoval nápoj bohů – sóma. Požívání posvátných rostlin bývá vesměs omezeno na šamany, jejich následovníky a část mužské populace, která se podrobí přísným rituálům očisty. Ženám byly odepřeny, aby se neohrozila jejich plodnost. Téměř nikdy se nepodávají dětem: výjimkou jsou Indiáni kmene Jivaro.

„Celkový přehled používaných magických rostlin“ (s. 65 – 80) je diferencuje těmito symboly: xerofyty a sukulenty, liány, popínavé rostliny, trávy a ostřice, byliny, liliovité rostliny, houby, orchideje, keře, stromy a vodní rostliny. Průkopníkem jejich botanického určení a oboru etnobotaniky byl Angličan Richard Spruce, který už r. 1908 zveřejnil své „Poznámky botanika o Amazonii a Andách“.

„Čtrnáct hlavních halucinogenních rostlin“ (s. 81 – 171). Autoři jsou přesvědčeni, že by si všech 91 rostlin zasloužilo samostatné kapitoly, avšak nakladatel omezil rozsah díla a proto z nich vybrali 14: muchomůrku červenou, rulík, blín a mandragoru, shrnuté pod „Čarodějné byliny“ (s. 86 – 91). Stať o Cannabis „Nektar božských rozkoší“ (s. 92 – 101) je psaná poutavě, ale nepřesně: když bozi s asury (démony) stloukali oceán mléka, jedním z produktů byl nápoj nesmrtelnosti amrta, ne rostlina konopí. Podle jiného mýtu s nebes se nesnesl „démon Amrita“, nýbrž kapky amrty, nápoje nesmrtelnosti. O klasifikaci konopí se botanici dlouho hádali. Dnes se zpravidla zařazuje do zvláštní čeledi Cannabiaceae, kam vedle konopí patří pouze chmel. Psychotropní složkou nejsou alkaloidy, ale nedusíkaté sloučeniny pryskyřičných olejů, především tetrahydrokannbinol (THC). Na s. 172, kde začíná kapitola „Chemická struktura halucinogennů“, najdeme molekulový model. Tuto látku farmaceuti vyrábějí synteticky.

„Použití halucinogennů v lékařství“ (s. 176 – 185) prozrazuje, že autoři, ač psychotropní látky znají z osobní zkušenosti, nepřekračují rámec psychoanalýzy. přiznávají, že LSD, psilocybin a čistý meskalin, dosud nejčastěji experimentálně užívané psychedelické látky, mají moc „vnímání skutečnosti nepředstavitelně změnit a rozšířit… a tak vytvořit nový a odlišný obraz světa“ (s. 176). Psychoanalytičtí terapeuti dávají přednost tzv. psychoanalýze, tj. opakovanému podávání malých dávek. Zážitky se pak jednak probírají ve skupinových sezeních, jednak se vyjadřují kresbou. Transpersonalisté preferují tzv. psychedelickou metodu, zavedenou psychiatrem Osmandem: jednorázově vysoká dávka má za cíl navodit mystickou extázi, která „může být odrazovým můstkem pro restrukturalizaci osobnosti pacienta“ (s. 178). Velké možnosti má LSD u smrtelně nemocných, jimž nejen tiší nesnesitelné bolesti, ale navíc umožňuje získat náhled, pochopit smysl života a smrti a umírat beze strachu.

Závěr knihy zdůrazňuje potřebu mezioborového výzkumu a seznamuje nás s jeho průkopníky. V globalizovaném světě psychotropní látky jsou jedním z mostů mezi domorodými kulturami a průmyslovou civilizací dneška.

Je charakteristické, jak česká věda se chová k vědomí rozšiřujícím látkám jako pštros, schovávající hlavu do písku. Tuto recenzi odmítly redakční rady tak prestižních časopisů České akademie věd „Vesmír“ a „Živa“, aniž zdůvodnily proč. Pouze ministryně zdravotnictví MUDr. Součková mi poděkovala za informaci s poznámkou, že je první ze všech ministrů zdravotnictví, která se o terminálně nemocné spoluobčany zajímá.

Vážený pane prezidente, milé dámy a pánové, vážení přítomní, nedávno jsme si s mou ženou po 35 letech dopřáli turistickou cestu autem po Evropě. Náš nápad vycházel především z mé vzpomínky na cestu minulou: byl jsem překvapen, jak se všechno změnilo. Jeli jsme pořád po dálnici, takže jsme neviděli žádný les, přírodu, vesnici či městečko. To by tolik nevadilo, aspoň nejsou lidská osídlení zničená dálničním provozem. Hrozná byla jiná věc: ty dálnice byly plné statisíců aut a především kamionů, které – vesměs nedovolenou rychlostí a divoce se předjíždějíce navzájem bez varování - převážely sem a tam zcela nesmyslně tytéž produkty, dík čemuž si může Dán mazat chleba italským máslem a Ital dánským. Obě másla se přitom stěhují tisíce kilometrů zcela bez logiky, snad jen podle slepých zákonů trhu, vinou čehož se zcela zbytečně zaplňuje ovzduší výfukovými plyny.

Ze zmíněné cesty mi utkvěl v paměti pohled, na který nezapomenu: sjeli jsme z dálnice do velkého jihoevropského města, v němž jsme beznadějně bloudili. A posléze jsme jeli podivnou přístavní čtvrtí, kde byly stovky velkých doků, skladů, hangárů a víceméně chudinských obytných bloků. Nikde nebylo ani živáčka. Až jsme zahlédli osamělého chodce, který kráčel po chodníku s mobilním telefonem stisklým mezi ramenem a uchem. A já v tom náhle viděl velký symbol: osamělost člověka v éře, kdy je osobní styk, rozhovor a pohled z očí do očí nahrazován stále dokonalejší technikou, která ve svých důsledcích lidi nesbližuje, ale jen dál a dál navzájem odcizuje. Kdokoli kdykoli komukoli může něco sdělit či napsat, ale znají se dík tomu lidé lépe? Rozumějí si lépe? Mají se raději? Neřekl bych. Pouze ztrácejí soukromí. Člověk slyší sice ve vaně na Aljašce známého sdělujícího mu cosi z tržiště v Indii, ale lidský význam jejich kontaktu – jako něčeho vzácného a cenného – podle mne klesá či úplně mizí. Intonace, úsměv, druh pohledu, gesto, tyto neodmyslitelné součásti každého lidského sdělení, jsou nahrazovány jakousi telegrafickou, zkratkovitou, odosobněnou univerzální novořečí.

Před necelým rokem jsem po třinácti dlouhých letech opustil funkci hlavy našeho státu. Musel jsem se naučit pracovat s modernějším počítačem, než na který jsem byl mnoho let zvyklý, učit se používat mobilní telefon nejnovější generace a učit se zacházet s jiným autem, než jaké jsem znal z doby, kdy jsem neměl šoféra. Ty stroječky mi přišly nesmírně sofistikované, umějí vlastně všechno. Ale aby člověk se s nimi naučil zacházet, musí prostudovat horu návodů. A tak mám občas dojem, že ačkoli jsou ty stroje určeny k tomu, aby nám usnadňovaly život a šetřily čas, ve skutečnosti nám čas ubírají a téměř znemožňují věnovat se vážnějším věcem, například úvahám o smyslu vlastního bytí, o zázraku stvoření či četbě Gándhího projevů. Není to samozřejmě vina těch strojů ani jejich vynálezců. Je to důsledek neschopnosti současného člověka držet krok sám se sebou.

Ale jsou vážnější věci než to, o čem mluvím. Všichni víme, jak nezvratně ničí naše civilizace ovzduší, jak vykolejuje celou planetu z jejího stovky tisíc let se ustalujícího způsobu existence, jak bezhlavě drancuje její nerostné zdroje, jak svým zbrklým samospádem – aniž chce a aniž musí – prohlubuje ohromné sociální propasti mezi svými jednotlivými okruhy, jak tupě unifikuje život národů a kultur, nabízejíc jim všem tytéž svůdné a zároveň ničivé životní způsoby.

Při tom všem se sice celý svět úchvatně propojuje dvojsmyslným způsobem: všimněme si například, že se dnes už běžně uvádí jako lidské povolání podnikatel a že nikoho nezajímá, v čem dotyčný podniká. Doby, kdy byl někdo restauratérem, majitelem dolů, majitelem plantáží či výrobcem automobilů, jako by zvolna pomíjely. Vlastnictví se odcizuje konkrétní lidské práci a největší vlastníci už téměř neošetřují žádnou konkrétní výrobu statků, ale jen miliardy elektronicky obletující zeměkouli. Světovému ekonomickému rozvoji, aspoň co se jeho měřitelných stránek týče, to možná dnes svědčí, ale tato rostoucí vzdálenost mezi tvorbou zisku a tvorbou hodnot nemůže mít dobré důsledky.

Nemluvím proti lidským vynálezům, telefonům, kamionům, atomovým elektrárnám, počítačům. Všechny je obdivuji tím víc, čím méně jim rozumím. Mluvím o tom, jak soudobá globální civilizace neumí odpovědně zacházet se svými vlastními produkty. Tisíce chytrých knih mohou být o tom napsány, nic to není platné. Víme jaké hrozby se nad námi vznášejí, a přitom vyvíjíme minimální úsilí k tomu, abychom jim čelili či se jich varovali.

Proč o tom všem teď mluvím? Myslím na Mahátmu Gándhího a na to, co by říkal tváří v tvář dnešní takzvané globalizaci. Odvažuji se tvrdit, že to tuším. Varoval by nás tak, jako kdysi varoval Indii před výrobky manchesterských textilních továren či železnicemi. S ohromnou a sugestivní naléhavostí svého hlasu by nepochybně volal na poplach.

Co je méně zřejmé a co stojí za to obzvlášť zdůrazňovat, je to, co Gándhí vytrvale opakoval svým spoluobčanům, když poukazoval na jejich vlastní odpovědnost za vše, co je sužuje. Koloniální nadvláda a hmotné vykořisťování Indie nebyly přece pro něj něčím, co spadlo s nebe jako neodvratná pohroma typu velkého meteoritu, ale něčím, co vlastně všichni, včetně Indů samotných, dopustili, co umožnili, na čem se tak či onak podíleli, a co tím jen dál udržovali při životě či pomáhali rozvíjet.

Přesně tak je tomu i dnes. Považuji za nesmyslné zlobit se na nějakou firmu za to, že zaplavuje svět tlustými, ústa trhajícími a neustále se hmotně hroutícími sendviči, a přitom je bez rozpaků pojídat. Ano, jsou asi levnější než cokoliv jiného, ale otázkou je, jak draze za tuto levnost jednou všichni zaplatíme. Velké nadnárodní společnosti jsou začasté považovány za hlavní viníky nedobrých stránek soudobého civilizačního vývoje. Ale nejsou to jen viníci zástupní či náhradní, jejichž obvinění nám jen usnadňuje život? Nejsme vposledku za nedobré obecné aspekty jejich působení odpovědni všichni, kteří toto působení svým chováním umožňujeme? Vždyť ahinsa a nespolupráce by mu dokázala úspěšně čelit! Pravda je, že to je cesta pramálo pohodlná.

Opravdu: nelze dost dobře reptat proti tomu, že světoví výrobci aut zaplavují svět dalšími a dalšími auty, bez ohledu na všechny neblahé důsledky, které to má, včetně neprůjezdnosti většiny světových velkoměst, a nelze se zlobit na firmy, které mají po celém světě za každým stromem svou pumpu na benzín či naftu, a zároveň si neumět představit svůj vlastní život bez nejnovějšího auta a svůj pohyb jinak než vlastním autem, byť by v něm – tak jako ve většině ostatních – seděl po celé hodiny jediný člověk.

Vracím se jinými slovy k tomu, co se pokouším říkat už dlouho: že nejhlubší kořeny většiny soudobých civilizačních problémů jsou ve sféře lidského ducha. Jen na nás všech soudobých lidech, záleží, zda nás či naše potomky vlastní civilizace jednou pohltí, či nikoliv. Jen na našem vztahu k věčnosti, k životu a jeho darům a ke smrti a jen na míře naší odpovědnosti za sebe i za svět záleží, jak bude lidstvo schopno odolávat nebezpečím, která se nad ním dnes vznášejí.

Zápas se vším zjevným i skrytým, co svět ohrožuje, musíme tedy začít každý sám v sobě, byť by náš vliv na obecný běh věcí byl sebemenší. Zdá se mi, že to je trvale aktuální poselství Gándhíova celoživotního díla a působení.

Pane prezidente, vážení hosté, zmíním se o jedné věci, na kterou nelze dnes už v žádné souvislosti nemyslet.

Mám na mysli fanatismus, doktrinářství, agresivní sektářství a posléze terorismus. Ruka fanatika zabila Mahátmu Gándhího, Indíru Gándhíovou i jejího syna Radžíva. To jsou hrozné, ba neuvěřitelné věci.

Ale dnes se zdá být situace ještě vážnější, než byla v dobách těchto vražd. Na smrt neposílají fanatičtí teroristé jen ty, koho nenávidí, a sebe samé s nimi, ale berou s sebou i velké množství lidí, kteří nemají s jejich věcí vůbec nic společného.

Je asi mnoho různých způsobů, jimiž lze čelit této velké soudobé hrozbě. Nicméně na jeden aspekt bych rád upozornil. Onen zbrklý, překotný, ba až zběsilý spád soudobé civilizace, na němž se dnes téměř všichni v nějaké míře podílíme, je jedním z pramínků, které se slévají do řečiště příčin soudobého terorismu. Rychlá civilizační unifikace totiž lidi a celé lidské komunity sice neodolatelně svádí, ale zároveň do značné míry frustruje. Kapitulace lidského ducha, lidské odpovědnosti a religiozity tváří v tvář těmto tlakům pak musí v určitých prostředích posilovat pocit prázdnosti a beznaděje. A ať už jsou teroristé či jejich vůdci vedeni jakýmikoliv úmysly, jedno je zřejmé: jakous takous sympatii či podporu, která jim jejich zločinné dílo usnadňuje, mohou hledat právě v prostoru neurčité – řekl bych metafyzické – lidské beznaděje.

O důvod víc, abychom hledali nápravu světa především v oblasti lidského ducha, lidského svědomí, lidské odpovědnosti, tedy především v sobě samých, ve svém duchovním rozvoji, v pěstování své kázně, ve své schopnosti odolávat všem pokušením, a ovšem v inspiraci, kterou tím vším můžeme dát svému okolí.

Mahátmá Gándhí byl jedním z nejvýznamnějších postav 20. století. Pokorně se hlásím k jeho ideálům

Čas je věčná výmluva, abychom se vyhnuli (neznámému) dobrodružství. Žil jsem včera, chci žít zítra, mám ale vůbec čas, abych žil dnes? Dnes jsem příliš zaneprázdněn. Musím toho moc a moc udělat. Vykonat mnoho úkolů. Jsem zodpovědný za mnoho lidí. Musím dojít na tolik míst. Musím toho mnoho dosáhnout. A ovládáni takovými utkvělými představami, opět odkládáme duchovní cestu, kterou bychom měli uskutečňovat. Maňana (zítra).

„Nemám teď nikdy dost času,“ bezmyšlenkovitě opakujeme svou oblíbenou litanii. Život se stal příliš komplikovaným. Všechno je proorganizované a přeorganizované. Každý spěchá.

Lidé toho příliš mnoho vyžadují. Jsme příliš zaneprázdněni než abychom se mohli starat jeden o druhého. A tak mysl obviňuje naše bližní z toho, co se nedostává jí samotné.

„Včera to bylo jiné.“ Dále raději mumláme omluvu: „Tehdy byl život jednodušší. Tenkrát bylo moře času. Byl jsem šťastnější a spokojenější. Kéž bych se mohl vrátit do onoho času jistot, do času bezpečí, do času bez starostí, do času, kdy můj život byl na výsluní bez stínu.“

Zítřek bude jiný. Zítra budu svobodný. Zítra budu žít tak, jak si budu přát. Zítra mi nastanou zlaté časy. Budu sám sebou. Stanu se pozorným, milujícím, šlechetným, upřímným, citlivým, odpovědným. Dnes jsem velmi zaměstnaný. Musím hromadit tolik věcí, aby mně to umožnilo zítra žít bez nedostatku. Peníze, věci, lidi, zkušenosti. Jestliže to všechno nebudu shánět dnes, může mi to nenávratně uniknout. Musím přijmout myšlenku, že jestliže mám podporovat pokrok a pohyb vpřed, musím konat něco důležitého.

Ale je to omyl. Ať se pohybujeme sebe rychleji, zítřek nikdy nedohoníme. Ať se držíme sebe pevněji, na včerejšek se nikdy nemůžeme zavěsit. Co si přejeme, aby nastalo zítra, začíná tím, co si přejeme dnes. Minulost je fantazií a budoucnost iluzí, pokud se nesoustředíme na současnost. „Byl jsem…“ a „Doufám, že…“ jsou jen smutná přiznání současné prázdnoty až do doby, kdy zakusíme, co to znamená JSEM.

Kéž toto je obsahem nové meditace lásky pro 21. století, meditace prožívané při plném vědomí pravé svobody

Milí členové a členky OUB, prosím Vás pěkně, vnímejte opravdu niterně obsah slov, která jste si už jednou přečetli v novoročním PF Miladky Škárové, ale možná a někteří velmi pravděpodobně, se nad nimi málo zamysleli. Poděkujme proto Miladce z celého srdce, že nás tak krásně a v pravém slova smyslu smysluplně obdarovala.

Měj v odporu pouze vady svých bližních nikoliv jejich osoby. Usiluj jim pomoci.

Možná, že nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti hájiti právo, abyste to mohl říci.

Teprve při konkrétním v životě řešení, rozeznat správné je moudrost a umění.

Však kritický rozum správně použitý zná přesně své místo a nezavrhuje city.

Jen ten, kdo stále učí se, táže a studuje, jde cestou sebepoznávání a rozvoje.

Spravedlnost, rovnost a soucítění v mezilidských vztazích je převzácné koření.

Každý vztah přestává problémem být a trápením, pokud já, člověk, sám se vnitřně proměním.

Vždyť jen ten, kdo má úctu k sobě samému, s úctou a respektem se chová k druhému.

Mám-li v rámci společnosti být nápomocen druhým, znamená to, že sobě dobře porozumím.

Kde je mé místo a co bližní potřebuje, i na co mám sílu a co mé síly přesahuje.

Nejen však pouze člověka, i celou přírodu, protože každý z nás jsme jeden z jejích plodů.

Když moudří se sejdou a mají rozhodovat, moudrost jim poradí, jak se k sobě chovat.

Pak z různých návrhů zvolí demokraticky, který je nejlepší, funkční a praktický.

Indický básník a spisovatel Rabíndranáth Thákur, nositel Nobelovy ceny za literaturu, je autorem téměř dvou set knih v bengálštině a v angličtině. Jeho dílo obsahuje básně, romány, eseje, cestopisy, politické reflexe, články z oboru teorie a dějin umění, pedagogiky, lingvistiky a přírodních věd. Složil rovněž velké množství písní, dodnes populárních. Jeho vlastenecké písně si zvolila za svou národní hymnu Indická republika. V pokročilém věku začal malovat a je dodnes považován za významného představitele moderního indického výtvarného umění.

Narodil se 7. května 1861 v Kalkatě v rodině filozofa a náboženského reformátora Debendranátha Thákura, nazývaného svými stoupenci Mahárši (Velký světec). Rodina byla brahmánská, ale ortodoxní hinduistické prostředí ji odmítalo, protože už Rabíndranáthův dědeček Dvárkánáth a zejména otec bojovali za reformu pravověrného hinduismu a vystupovali proti společenským přežitkům (kastovnictví, dětským sňatkům, upalování vdov a mnohoženství), ale i proti sektářství a uctívání soch božstev. Debendranáth Thákur zaujímal od r. 1843 významné postavení v Bráhmasamádži, reformistické společnosti, která svým důsledným monoteismem, nedogmatičností i formou nedělních shromáždění připomínala unitářské pojetí náboženství.

Ideály Bráhmasamádže byl dán směr Rabíndranáthově výchově. Školu navštěvoval jen krátce. Svobodomyslná a vzdělaná rodina se sama postarala o jeho výuku. Tvůrčí rodinné prostředí přímo inspirovalo k básnickým pokusům od ranného dětství. Brzy začal také přispívat do literárního měsíčníku Džňánákur. Od roku 1877 začali Thákurové vydávat měsíčník Bháratí, kde byla uveřejněna jeho první báseň (Lesní květ) a román (Tržiště mladé královny).

Od roku 1878 pobývala rodina v Anglii, kde básník začal studovat evropskou literaturu, hudbu a zpěv. Od dvaceti pěti let žil opět v Kalkatě, kde bylo již od r. 1872 Národní divadlo, to podnítilo Thákurovu dramatickou tvorbu.

Začátkem 90. let cestoval po Evropě. Po návratu se ujal správy rodinných statků. Byl stoupencem co největší hospodářské samostatnosti a družstevního podnikání. V r. 1901 založil v sídle svého otce v Šántiniketaně (Příbytku míru) národní indické učiliště. Přístupem k výuce připomínala názory J. A. Komenského. Děti byly přijímány bez ohledu na kastu a při výuce se jim dostávalo co největší volnosti. Výchova směrovala k monoteizmu i úctě k přírodě. Nesměla zde být zabíjena zvířata pro oběť ani pro jídlo. Později R. Thákur založil ještě hospodářskou školu se vzorovým statkem Srínikétan (Sídlo blahobytu).

V r. 1907, kdy stál v čele vlasteneckého Baišnabského hnutí, psal v programovém článku, že cílem jeho doby není usměrňování života vnější askezí, nýbrž plný rozvoj osobnosti. Avšak zklamán praktikami uvnitř hnutí se veřejné politické činnosti brzy vzdal.

V následujícím desetiletí píše svá nejznámější díla: alegorickou hru Rádža (v anglickém překladu Král temné komory), roku 1910 román Góra, v němž se vyrovnává s ortodoxním náboženstvím i s reformismem vedoucím k sektářství a upřednostňuje svobodný vztah člověka k Bohu, 1912 píše snad nejkrásnější divadelní hru Poštovní úřad. V letech 1908 až 1910 vzniká sbírka duchovních zpěvů oslavující osobní vztah k Bohu jako příteli a pomoci v činorodém životě.

Za svého pobytu v USA v zimě 1912 – 1913 a v Anglii 1913 měl řadu přednášek o cestě k moudrosti, které vydal ve spise Sádhana. V listopadu 1913 byl poctěn jako první příslušník asijského národa Nobelovu cenu za literaturu. Stal se tak jednou z největších osobností soudobé světové literatury. Kalkatská universita mu udělila čestný doktorát a požádala ho aby se ujal posuzování prací z bengálštiny. Téhož roku mu byl na návrh anglické vlády udělen šlechtický titul Sir, který na protest proti represáliím anglické vlády r. 1919 v Amritsaru Thákur vrátil.

Roku 1916 přednáší v Japonsku a ve Spojených státech, jeho přednášky z těchto cest byly vydány pod názvem Nacionalismus a osobnost. V následujících letech navštěvuje opět USA a některé země Evropy, včetně Československa, kde se r. 1921 setkal s presidentem Masarykem a profesorem Vincencem Lesným, prvním evropským překladatelem Thákurových bengálských originálů. Do Československa přijel na pozvání Karlovy university a přednášel zde o náboženství indických zpívajících mystiků Báulů. Na německé universitě v Praze přednášel o lesních universitách – ášramech. Naši zemi navštívil ještě v r. 1926.

Na své šesté cestě do zahraničí r. 1924 navštívil Malajsko, Čínu a Japonsko. Téhož roku odjel do Peru na pozvání k oslavám stého výročí státní samostatnosti. Na svých cestách i v Indii usiloval o sbližování Východu a Západu. Přetváří proto r. 1921 svůj Šántiniketan na mezinárodní universitu Višvabhárati, jejímž posláním je dodnes vzájemné poznávání a sbližování Východu a Západu, pěstování ideálů lidství a podporovat mírová řešení globálních problémů. (Thákur je velikým obdivovatelem Mahátmy Gándhího, přestože se jejich názory na řešení sociálních problémů Indie neshodovaly.)

Ve všech Thákurových dílech o smyslu života je výrazná myšlenka, že každý člověk je součástí Boha a nositelem boží jiskry, jejíž přítomnost ho zavazuje k zodpovědnosti nejen za sebe sama, ale i za celou lidskou společnost, přičemž je třeba stále udržovat krok s proudem života a vývojem.

Rabíndranáth Thákur zemřel 7. srpna 1941 ve věku osmdesáti let během druhé světové války, proti níž veřejně protestoval v otevřených dopisech.

Nový věk – New Age – nové vědomí na přelomu dějin? Lákavý pojem slibující uskutečnění čehosi dosud neuskutečněného. Doba Vodnáře astrologicky nasměrovaná v budoucnost vstříc dějinné pravdě… Leč definovat pravdu znamená definovat a vyloučit dějinný omyl. Jak? Především je třeba se vymanit ze zajetí iluzí, které často suplují nerozhodnost a útěk před pravdou. Když Albert Schweitzer, přebíral Nobelovu cenu, výstižně se vyjádřil: „…odvažme se vidět věci jaké jsou, v jejich dějinné pravdě…“

Leč mluvme o omylu. O jaký omyl v dějinách Evropy vlastně šlo? Dějinnou asymetrií evropského myšlení (počínaje 18. stoletím) označil Albert Schweitzer jako neustálý proces zpředmětňování světa na úkor duševního rozvoje. Faustovo drama – spíše mít než být – vrcholí v notorické uštvanosti lidí tohoto století, kteří žijí iluzí, že jsou šťastní, ale v hloubi nitra prožívají úzkost a samotu. A proč? Lukrativní honba od jednoho předmětu ke druhému rozptyluje duchovní energii a technika – zejména počítačová – vytváří člověka k obrazu svému. Jak moudrá jsou slova mistra Eckharta když říká: „Lidé nemají tolik přemýšlet, co mají dělat, ale mají více uvažovat, čím jsou a čím by se měli stát.“ Asymetrický omyl spočívá tudíž v kvalifikaci života a tím v odosobnění lidství. Japonský básník Bašo ve svých Haiku „květinu netrhá, nevlastní“ – stačí mu květinu vidět, chce být s květinou zajedno, chce jí porozumět a prožívat. V hebrejštině kupř. pojem „mít“ vyjadřuje autentický vztah k okolnímu světu, vztah prožitkový a nikoli vlastnicko-spekulativní.

Erich Fromm, světoznámý filosof a psycholog, konstatuje tvrdou pravdu: „Dějiny Evropy a Severní Ameriky přes obrácení se ke křesťanství jsou dějinami pokrytectví.“ Nikoli IMITATIO CHRISTI jako vnitřní proces zrání, ale jako vnější zástupný obřadnický idol. Bůh se stal spíše existenciálním rozměrem mít, idolem věcným s lidskou projekcí sobeckých přání a potřeb. Mistr Eckhart mluví o oslech pro pouhé zdání duchovní vyspělosti, bez vnitřního zažití Boží pravdy. Proč se dějiny nechávaly strhnout k omylu tím, že pohanští hrdinové s mečem v ruce vítězili, zatímco hrdinové ducha byli dějinami obětováni?! Antropocentrismus ve spojení s technikou vytěsnil Boha a vytvořil si „náboženství“ konsumu. Přitom zoufale hledáme smysl života a podstatu své duše… Leč počítače, zkumavky a laboratoře nám tento problém nedovedou vyřešit, natož náš sen realizovat. Stali jsme se vzbouřenci proti kosmickému zákonu, místo abychom se stali moudrými zahradníky svěřeného nám stvořitelského díla.

Pravdou je to, co říká Otokar Březina: „Abychom mohli být stavitelé ve výši duchovní, musíme si udělat pořádek nejprve v nižších stupních duševna – zbavit se sobectví a negativních afektů a myšlenek.“ A mistr Eckhart dotvrzuje tuto pravdu slovy: „Musíme demaskovat svoje já a nelhat si iluzivně, že duši je třeba složitě hledat…“

Mnozí lidé říkají, že Bůh je v krizi. Ale čí vinou? Svou tvůrčí podstatou nikoli, ale vinou člověka. Bůh není nebeská škola či jesle. A člověk trestá sám sebe tím, že ztratil kontakt s kosmickou dimenzí a nechal se zlákat smyslovými požitky předmětného světa.

Jaké tedy asi bude vědomí nového tisíciletí? Známý francouzský teolog a vědec Teilhard de Chardin akceptuje nutnost duchovní (kvalitativní) evoluce, duchovní trajektorii směřující vzhůru k bodu Omega – kosmické prapodstatě, pro křesťany zjevené v kosmickém Kristu. Ve své knize „Fenomén člověka a noosféra“ mluví o nutnosti renesance všech náboženských systémů jako výzvy k probuzení vědomí duchovnosti. „Spiritualita,“ říká, „je život žitý v souladu s duchovými zákony všehomíra, odlišnými od technicko-ekonomických zákonitostí prosazovaných v současnosti.“ Chardin navíc konstatuje, že biologická evoluce dosáhla „stropu“. Vzniká tím napětí směrem k psychice, neboť jednostrannost konzumního stylu nepostačuje. Proto se noosféra nabízí, aby se stala epochou rozšířeného a prohloubeného vědomí zavíjejícího se k bodu Omega jako emergenci Boží lásky do prostoru a času.

Jak zřejmo, hledání pravdy a odstraňování omylu je otevřená trajektorie myšlení, založená na možnosti konfrontace myslitelných hodnot minulosti a přítomnosti. A jako propojující duha mezi přítomností a minulostí bude stále dominovat láska a pravda. To jsou základní předpoklady, aby naše osobní roviny se mohly pozdvihnout duchovně výše tak, aby jimi mohlo pronikat božské kosmické světlo.

Výstižně konstatuje známý filozof Spangler: „Objetí naší planety se dělo stvořením a aktivací nového duchového těla v podobě kosmického Krista a proroků, kteří prostoupili auru naší planety láskou a pravdou.“ Jeden z moudrých pohledů na současnost, jak vyloučit dějinný omyl, kterých si už mnoho dovolit nemůžeme, jestliže nemáme ztratit rovnováhu života na naší planetě a tím i s celým universem.

V letošním květnu to budou už čtyři roky, co jsem se v Brně, v synagoze na Skořepce, zúčastnila tryzny k uctění památky obětí holocaustu. V té době neměla brněnská židovská obec ještě nového rabína i když její poslední rabín, Richard Feder, zemřel před čtyřiatřiceti lety.

Před druhou světovou válkou žilo v Brně dvanáct tisíc Židů. Po válečných útrapách ve vyhlazovacích koncentračních táborech, emigracích a nepřízni minulého totalitního režimu v naší republice je jich v Brně pouze kolem dvou set. Rovněž tak počet synagog se zmenšil na jednu jedinou. Kromě Prahy je to však údajně jediná „živá“ obec u nás.

V minulém roce získala tato skromná židovská obec v Brně konečně nového duchovního. Je jím šestatřicetiletý Moshe Chaim Koller. Po desetiletém studiu v Izraeli, kterému předcházely dva roky studia na teologické fakultě KU v Praze, se vrátil do rodné země i když ne do rodného města. Tím byly Karlovy Vary.

Na otázku J. Ustohalové „jakým byste chtěl být rabínem“ odpověděl: Rabín je veřejná osoba, takže bych chtěl být pro lidi snesitelný, chtěl bych, abychom spolu měli dobré vztahy. Chtěl bych cítit, že co dělám, je to správné, co ve své funkci mám dělat, nemuset se kvůli nějakým vnějším podmínkám měnit nebo utíkat ze svého ideálu. Chtěl bych, aby okolí nebo podmínky neměly na mne negativní vliv v tom, jaký chci být. Abych jako člověk zůstal sám sebou, abych byl užitečný.“

Cesta k vládě vyššího principu v člověku dřímajícím, utajeném, skrytém. „Člověče, poznej sama sebe a poznáš Vesmír i bohy.“ „Kdo je nejsilnější, kdo ovládá sám sebe.“

Náboženství jako dobrodružství sebeobjevování. Kdyby člověk mnohé objevil a poznal život s jeho zákony a přitom sám sobě byl hádankou, sám sobě nerozuměl, nic nepoznal a vlastně ani nežil. Ve zdánlivě uspořádaném světě, vysoce technicky zvládnutém a společensky perfektně proorganizovaném, zůstává člověk sám sobě neznámým světem s velikým nepochopeným chaosem v nitru, vevnitř. Přitom nejstarší cestou člověka byla cesta dovednosti sebevlády a umění sebeobjevení jako bytosti na Bohu závislé, s Bohem živé, s Bohem bez ustání spjaté – tedy bytosti náboženské. Nejstarší cesty člověka tak nebyly obory technické ani společenskovědné a politické, ale cesty onoho vysokého umění sebepoznání a sebevlády, od nichž se ostatní lidská umění postupně oddělovala avšak v tomto nejstarším pramenila a měla v něm základ. Toto osamostatňování lidských oborů došlo tak daleko, že dnes již s původní cestou a záměrem pomáhat ke zdokonalení člověka jako svou podstatou božské bytosti nemá často ani náboženství nic společného, neboť jako samostatný obor od života a vývoje odtržený nemůže vůbec existovat. Náboženství jako cesta sebeobjevování a osvobozování božského principu v nás bylo v dávnověku samozřejmou základnou věd, umění a společenských systémů, základnou vztahů člověka k člověku, k přírodě, k domovu, ke světu a vesmíru jako prostředků a cest k poznávání sebe sama jako části vespolného božství. (Jak většinou lidé nazývali podstatu či princip veškerenstva v dávném tušení jednoty a vzájemné propojenosti.)

Větve lidských oborů od původního živého kmene oddělené, svévolně odtržené, ulomené usychají nebo nesou trpké ovoce ničivých vynálezů nebo geniálně chytrých, avšak nesmyslně užívaných systémů. Na této cestě oddělenosti jsme neustále svědky slepých uliček, zklamání ze zdánlivých dílčích vítězství, extrémů přehánění nebo rozumu, hned citu, fanatismu a nepochopeného nefunkčního „dobra“. Bolestně hledáme harmonii a porozumění ve svých vztazích, protože jsme dosud nenalezli sami sebe. Vnějšími léky se snažíme léčit či konejšit vnitřní požáry, které je možno uhasit jen věčným plamenem moudrosti. Hledáme střed, podvědomě toužíme po hlubině bezpečnosti a běháme po okruhu.

Vnitřní a vnější (víru a projevy v běžném životě, názory a jednání, chování).

Tělesné a duševní (stav naší duše s tělesnými návyky, výživou, dechem, pohybem, spánkem…).

Soukromé a veřejné (jen ze zdravých a šťastných jedinců se skládá zdravá a šťastná pollis – společnost)

(Příklad ze života Unitárie – odtržené obsahy nauky, promluv, textů v časopisech od „běžného“ života této společnosti. Schůze a základní procesy existence společnosti se chápou jako odtržené od naší víry. Něco proklamujeme, ale dle toho nejednáme – říkáme, že je to „něco jiného“. Co jiného je odvěká cesta aplikace žitého na věřené a věřeného na žité. Slova v chrámě jsou pro „chůzi“ v životě. Myšlenky sváteční jsou pro běžný den.)

Z náboženství se tragicky stal obor nebo jeden z oborů lidského snažení, proto „Bůh náboženství opustil“. Nemá co činit v odtržené části Princip či Zákon, který není částí ani pro část, ale pro celek a sám je celkem.

Otázka proč tedy oddělení „dopustil“ je špatně položená, neboť vychází z představy oddělenosti (Někdo nadpřirozený dopustil o své vůli něco, takový stav nemůže nastat, protože nikde není na jedné straně nějaký Bůh a na druhé nějaký svět či člověk. Takové náboženství je fantazie a opium pro lid.)

Důsledné domyšlení tohoto stavu vede k okamžitým opatřením, změnám v životě a ke konkrétním činům.

Proto partikulární církve a náboženské společnosti jsou v krizi a musí být v krizi. Samotnému životu nelze stanovit hranice. Zahnat náboženství za jistou zeď, vymezit mu teritorium a obehnat je hranicí členství či nečlenství, chození či nechození do kostela, atd. prakticky vůbec nelze, nefunguje, proto jsou problémy v církvích, řádech a společnostech.

Každá cesta sebepoznávání je cestou vázanou na božské, tedy náboženstvím a cestou k božství, není proto církví, organizací ani ústavou, je životem samým.

Rodí se nový pohled na zdraví a nemoc?

Odpověď na tuto tak životně důležitou otázku pro nás pro všechny dal už r. 1982 systémový analytik a hlasatel ekologické gramotnosti Fritjof Capra ve svém monumentálním díle The Turning Point (česky Bod obratu, DharmaGaia 2002).

Je škoda, že vydavatelé Prostoru 58/59, když toto monotematické číslo připravovali, nezahájili je výtahem z páté kapitoly Biomedicínský model (s. 135 – 178). Většina autorů dalších příspěvků z něj čerpá a jen aktualizuje jeho závěry. Tři století po Descartovi lékařská věda lpí na jeho mechanistickém pohledu na život a pohlíží na lidské tělo jako na stroj, který se skládá z mechanických částí. Choroba je pak poruchou určité součásti a úkolem lékaře je nesprávné fungování určitých biologických mechanismů fyzikálně nebo chemicky napravit. Jevem uzdravování se takto materialisticky pojímaná medicína nezabývá, protože redukcionistickými termíny jej nelze ani vysvětlit, ani pochopit.

Holistickou povahu zdraví vyjadřuje definice Světové zdravotnické organizace: „Zdraví je stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody, ne pouze absence choroby či tělesné vady.“ V souladu s tím moderní holistická medicína ví, že „uzdravování probíhá jako koordinovaná reakce celého organismu na stresující vlivy okolního prostředí“. (s. 137)

Když se o tyto názory opřel lékař-psychiatr Josef Jonáš, a dal je do úzké souvislosti s orientální moudrostí a vydal v Ústí nad Labem Křížovku života (1988), jeho kolegové ho málem ukamenovali.

V postkomunistické éře se střet o nové paradigma zdraví a nemoci ještě přiostřil, protože falanga akademické, materialistické a mechanistické medicíny ztratila svůj komunisty zajišťovaný monopol. Roste počet těch, kteří se nechtějí smiřovat s tím, že zdravotnictví je černou dírou, která by byla schopna pohltit lví podíl státního rozpočtu. Odmítejme bajky, že trh vyřeší vše, že zdraví není nic než zboží, jehož výroba a distribuce se řídí zákonem nabídky a poptávky. „Dnešní medicína nabízí víc, než je dnešní společnost schopna zaplatit“. (s. 21)

Tržní kramáři nám drze a nestoudně kladou otázku: „Proč tolerujete komercionalizaci sportu a médií a lkáte nad komercionalizací medicíny?“ Náš argument, že hledáme a nacházíme jiný smysl života než jako hovnivál koulet svou kuličku zisku, na tyto tlustokožce neplatí a tak se smiřme s tím, že jsme mimoběžky. Abychom se co nejvíc obešli bez distributorů léků čili preparátorů nadnárodních farmaceutických firem (lékař už není ten, kdo léčí, ale kdo předepisuje léky), načerpejme informace, jak duše (psýché) se vrací do lékařských věd nejen díky transpersonalistům, ale i psychosomatikům. Je legrační, jak etablovaná medicína rychle zapomíná: kdo se zastydí, jak r. 1981 reagovali na Otu Gregora, gastroenterologa, když na kongresu vyslovil „blud“, že choroby žaludku mají psychickou příčinu? (s. 6)

Úvodní názor biologa a esejisty Stanislava Komárka „O spasení těl aneb Reformace v medicíně“ (s. 7 – 11) je satirický šleh na etablovanou medicínu, totožnou s medicínsko-průmyslovým komplexem, tj. propojeným řetězcem institucí jako lékařských fakult, nemocnic, ambulantních zařízení, nemocenských pojišťoven až k firmám farmaceutickým a výrobcům zdravotnické techniky a zdravotních pomůcek. Uzurpovala si autoritu, jakou měla církev ve středověku a nasazuje všechny páky, abychom voděni za ručičku, byli nadále poslušnými konzumenty přidělované a dodávané péče. Přijmeme Komárkův názor, že prvotním cílem medicínsko-průmyslového komplexu není zisk, ale primárně moc, byť jednotkou moci je, jak známo, jeden dolar? Jsme svéprávní občané nebo nesvéprávné děti, že bez lékařského předpisu nám lékárna nesmí vydat většinu léků, když každé dítě si na volném trhu může koupit sirky a nože, jimiž lze způsobit mnohem větší škody? Často mívám dojem, že jsme převzali tzv. turecké hospodářství, ale v podceňovaném Turecku občanům věří, takže si tam koupíte v lékárně cokoliv. Porážku monopol utrpěl jen v případě homeopatických léků, protože není-li v extrémně zředěném roztoku ani molekula laboratorně prozkoumané látky, není možné k bezmeznému vzteku etablovaných medicínmanů prodej homeopatika zakázat.

Sir Paul Grof, kanadský poradce pro reformu lékařského studia v ČSR, nemohl uspět: bratrstvo medicínmanů se tvrdošíjně odmítá vzdát svých iniciačních a archaických obřadů, absurdně širokého záběru předmětů, které měly smysl v 18. století, které však ztrácejí svůj zlomkovitý smysl, pokud medik nepochopí, že jeho úkolem nebude léčit srdce, žaludek, játra či kůži, nýbrž celistvého člověka. Tělo a duše jsou víc než nerozlučnou dvojicí, jsou JEDNOTOU.

Archetyp radostného zdraví najdeme ve všech mytologiích včetně biblických příběhů. Díky hygieně, zdravější výživě i medicíně délka života strmě roste, ne však kvalita života. Franklova logoterapie, v podstatě čas věnovaný rozmluvě s pacientem, byla tržními medicínmany s výsměchem odmítána, protože narušovala jejich navyklý systém odbývat pacienta receptem, sotva otevřel dveře ordinace. „Být zdravý je uměním, k němuž může člověk sám velkou měrou napomoci, neboť přesahuje moc „bílých plášťů“ (s. 25). Zcestovalá česká lékařka se dopracovala k archetypickému zdraví touto úměrou: zdraví je systém hodnot a člověk je také systém hodnot. Tolik glosa Eduarda P. Martina.

Petr Příhoda, který přednáší etiku lékařství, hovoří o Dilematech současné medicíny. Češi vymírají nejen pro pokles biologické plodnosti, ale protože z ekonomických důvodů klesá i vůle k rodičovství, jež se stává buď přepychem nebo pro Romy zdrojem sociálních dávek. Vytýká medicínmanům redukcionismus, interpretaci „vyššího“ tím „nižším“: duchovno je sublimací pudovosti, jevy psychické a sociální jsou derivátem jevů biologických, ty pak derivátem těch fyzikálně-chemických… Nemocný je konec konců tím, kdo chodí k lékaři. Říkat mu pacient je politicky, (a občansky B. M.) nekorektní, sluší se říkat klient. (s. 22) Přibývá úvah o oprávněnosti eutanazie, ale etiku vytěsňuje utilitarismus a pokleslý pragmatismus. Naše majoritní konzumní Spasegesellschaft – společnost požitku a zábavy, která tleská nejpokleslejším bavičům kalibru Petra Novotného či Bohdalové, nechce být rušena. Ta tam je idea étosu Evropy, vítězí kritérium peněženek. V ovzduší, kdy se na mezinárodním poli vyhrožuje Evropě „říšemi zla“, medicína se sune dolů po kluzkém svahu.

Jan Jaroš v úvaze „České zdravotnictví – odkud a kam?“ konstatuje, že jediným státem na světě, který dokázal, aby podstatná část jeho populace se starala o své zdraví, jsou USA. Tam se vyžaduje, aby kandidáti na líp placená postavení byli zdravotně O. K., tj. aby o své zdraví se aktivně starali sami. Proto lidé středních a vyšších vrstev nekouří, omezují tučná a „červená“ masa, pijí střídmě a pravidelně cvičí či běhají. Naproti tomu Češi odmítají vlastní zodpovědnost za zdravý způsob života a údržbu svého zdraví přesouvají na systém zdravotnictví. Češi jsou přímo přeborníky v nadužívání garantovaného balíku zdravotní péče: k obvodnímu a odbornému lékaři chodí dvakrát častěji než členové EU, dávají si předpisovat léky, které nevyužijí, v řádu 5 – 6 miliard ročně. Vzhledem k úbytku porodnosti máme nadbytek dětských lékařů a nadbytek 2500 specialistů. Ti jsou finančně zainteresováni na počtu a frekvenci ordinací, proto si pacienty navzájem posílají na zbytečná vyšetření. Absurdní je nadbytek akutních nemocničních lůžek, která obsazují pacienti, kteří za třetinu nákladů by se mohli doléčovat v ústavech následné péče. Houževnatě přežívá mylná představa, že zdravotnictví, tj. propojenému komplexu ekonomie, financování poskytovatelů péče, lidských zdrojů, správy, techniky a zákonodárného rámce, nejlépe rozumějí sami lékaři, což je nesmysl, na který nejvíce doplácíme v největších fakultních nemocnicích (Motol, Krč, Bulovka). Zmatení pojmů napomáhá i to, že se ekonomika a organizace zdravotnictví učily v rámci oboru sociálního lékařství, kde vedoucí posty obsazovali za bolševismu ne nejzkušenější lékaři, ale nejsnáze manipulovatelní slouhové ÚV KSČ. Zatímco ve vyspělých demokraciích je obvyklé, že nemocnice vedle výkonného managementu mají správní či dozorčí rady, které podle principu „řízení s ohledem na zájmy komunity“ hájí zájmy komunit a regionů, u nás jejich protějšek funguje jako hřiště k prosazování protichůdných lobbyistických zájmů. Měšec třímají beati posidentes – blahoslavení majetní – zdravotní pojišťovny, které provoz systému příliš nezajímá a nevyvíjejí žádnou iniciativu, aby pro své pojištěnce nenakupovali nejvýhodnější péči na trhu nabídek. Pojišťovny tak nejsou přirozenými ochránci svých pojištěnců. Kdyby totiž kontrolovaly kvalitu jednotlivých poskytovatelů, brzy by došlo k redukci této přebujelé sítě, protože s neúspěšnými poskytovateli by pojišťovny neuzavřely další smlouvu. Tak vstřícní a schopní doplácejí na své líné a neschopné kolegy.

Poslední glosa je o lékařích, kteří neléčí nemoci, ale naše nebezpečné iluze o zdraví. „Vztah iluzivního zdraví a nemoci je hrůzný,“ tvrdí E. P. Martin, „ten kdo je nemocný a nemoc si nepřizná, už tímto svým přáním může vykročit na cestu k uzdravení; ten, kdo si nepřestává namlouvat falešné zdraví, ten se každým okamžikem možnosti uzdravení vzdaluje… Nejnebezpečnější nemoc je ta, která sama sebe označuje za zdraví.“ (s. 40) Za temna totality byl tento postoj povýšen na státní politiku.

Je povzbuzující, že na moři sociální patologie, zafixovaných předsudků a ignorance nového i za totality vznikaly napřed ostrůvky a pak celá souostroví „pozitivních deviací“, které razily nový pohled na zdraví a nemoc. Projev neurologa a ministra zdravotnictví od června 1990 do července 92 Martina Bojara boří úporně tradovaný mýtus, že na lékařskou fakultu za bolševismu se nemohli dostat studenti s kádrovými škraloupy: museli se však protlačit mezi ty nejlepší, a dodávám já, museli mít mimořádné štěstí, aby nepohněvali kované ideology. Má pravdu, během pěti let „předtání a tání“ až do okupace a normalizace to možné bylo, ne však před tím a po nástupu Husáka. Mimořádná zvídavost Bojara zavedla mezi učitele psychosomatiky, stážoval u doc. Štětky, doc. Pfeiffera, absolvoval pětiletý psychoterapeutický výcvik u doc. Skály a psychologa Hartla. U profesora Lewita se naučil proskribované chiropraxi i metodě léčitelky sportovců paní Mojžíšové. Proč „bílá vrána“ Bojar získal tak široký rozhled, který chybí stovkám jeho kolegů? Měl vzácnou schopnost vcítit se do situace pacienta a trpělivě mu naslouchal: „Nehořekujme, že nedostatek empatie a nechuť naslouchat jsou daní uspěchané postmoderní, odcizené době, v níž se všichni ženou za úspěchem a pachtí za penězi.“ (s. 51) Bojar rozpoznal, že při každé závažnější chorobě stůně celá rodina jak v komunikačním, tak duchovním smyslu. Těžko se smiřuje s tím, že západní lékařská věda je jen pro bohatou desetinu lidstva. S Montaignem se utěšuje, že mnoho národů, které ji nepoznaly žije zdravěji a déle než privilegovaná desetina.

I Liberec má středisko pro komplexní terapii psychosomatických poruch. Jeho šéf MUDr. Chvála naříká nad selháváním klasické medicíny i nad slepotou svých kolegů k širším souvislostem, ovlivňujícím člověka: Redukcionismus a arogance nás zbavuje možnosti porozumět nemoci a ziskuchtivý (zdravotnický) průmysl nás současně vybavil úžasnými nástroji na potlačování příznaků nemoci.“ (s. 54) Obchod se zdravím je doprovázen klamavou reklamou spektra údajných ozdravných prostředků od bylinek až po eskamotérské fyzikální přístroje, pyramidy a urinoterapii. Padesát let ideologického útlaku se na našich lékařích podepsalo. Když si uvědomíme, že ČR a Maďarsko patří k nejvíce ateistickým zemím Evropy, nedivme se, že povědomí o celistvosti člověka je vymazáno. Kdo už nadále nechce pasivně polykat prášky a přispívat tak na zisk farmaceutické lobby, může se štěstím narazit na vzdělaného psychoterapeuta, který mu dopomůže změnit nezdravý životní styl. Neméně přínosné je slovo astropsycholožky Marie Hlávkové, kterou vhled naučil přijímat odpovědnost za svůj zdravotní stav.

O alternativním porodnictví, tj. „přirozeném porodu“ bez lékařských zásahů, opatrně pojednává gynekolog, porodník Pavel Čepický, který nechce být ocejchován za „zrádce“ své přebujelé specializace.

Ani religionista Ivan Štampach, náš nejlepší odborník na proměny současného duchovního života, nedoporučuje střemhlav spěchat za hranice etablované medicíny. Soudí, že tzv. lékařská etika se uplatňuje spíše v nemocnicích provozovaných církvemi. V různých vírách sleduje dopad modlitby a meditace na zdraví, vysvětluje křesťanské přímluvné modlitby a varuje před nábožensky laděným přílišným optimismem. (s. 66 – 71)

Zkušenost klinického psychologa Petra Moose je podbarvena jeho subalterním postavením vůči lékařům. Svůj příspěvek provokativně nazval „Naučme se lépe stonat!“ Vidí lékaře, kteří oblékají svůj bílý plášť jako kněz ornát, dodávající jim atribut božské neomylnosti. Tato role řadě pacientů velmi vyhovuje. Poučil se z teorie chaosu, že nemoc není oddělena od zdraví. Stabilní složité systémy mají sklon neustále kolísat kolem rovnovážného stavu. Potom výkyv zvaný nemoc je příležitostí k pozitivní změně. Lépe stonat znamená chápat hlouběji svou nemoc a měnit k ní postoj.

Ve stejném duchu je dokument geologa Ivana Turnovce „Uzdravit se musí každý sám.“ (s. 139 – 143) Režimem pronásledovaný štvanec ochrnul na půl těla, odmítl invalidní důchod a bolševikům natruc se uzdravil intenzívní rehabilitací.

Uvážlivě byly zvoleny otázky ankety „Je dnešní medicína zdravá?“ Odpovídají cvičitelka jógy, obrnou postižený genový inženýr-výtvarník, zdravotní sestra v důchodu, asistentka na poliklinice, která nestůně, takže se bez lékařů obejde, polistopadový politik, personalistka, nakladatel ezoterické literatury, rozhlasová moderátorka a básník-redaktor ČTV. Výběr je dostatečně pestrý. Jejich zkušenosti potvrzují, že hranice mezi klasickou a alternativní medicínou je umělá a zbytečná.

Není šance, abychom se dočkali překladu americké encyklopedie alternativní medicíny o 1100 stranách. Kolektiv lékařské fakulty v Plzni, který tuto problematiku dlouhodobě studuje, není bohužel objektivní a je živen předsudky lékařů, bránících status quo. Proto buďme vděčni šéfredaktoru Prostoru Milanu Hanušovi a redakčnímu kruhu, že tak vynikající přehled připravil.

Psychiatři MUDr. a PhDr. Stanislav Grof, CSc. a jeho o pět let mladší bratr MUDr. Pavel Grof, CSc., jejichž neochota stát se nástrojem politické represe byla pověstná, našli s notnou dávkou štěstí azyl ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze 8, Bohnicích. Jeho ředitel MUDr. Hanzlíček tam soustředil kádrově neperspektivní odborníky. V době Pražského jara byli bratři Grofové pozváni do USA. Když se po okupaci Československa odmítli vrátit do porobené vlasti, byli in absentia odsouzeni pro „nedovolené opuštění“ ČSSR.

Zatímco starší Stanislav v roce 1969 – po tragickém úmrtí slavného badatele o změněných stavech vědomí Waltera Pahnka – přijal vedoucí post ve Výzkumném ústavu psychiatrického centra John Hopkinsovy university v Marylandu, MUDr. Pavel Grof se vydal do Kandy.

Máme radost, že právě vy, Čech, zastupujete Kanadu ve Světové zdravotnické organizaci v Ženevě. Jak jste k této významné funkci přišel.

Expertem WHO v Ženevě jsem od roku 1985, kde jsem měl několik úkolů. Jedním z nich bylo předsedat Psychofarmakologické komisi, jejímž úkolem je OSN připravovat pravidelně doporučení na mezinárodní opatření ohledně léků. WHO se při výběru odborníků snaží o rovnoměrnou geografickou reprezentaci. Každé jmenování musí být schváleno příslušnou vládou, v mém případě kanadskou, avšak každý odborník je tam ne za svou zemi, ale sám za sebe. Je to taková účelná kombinace medicíny a politiky.

Systém zdravotní péče v USA a v Kanadě se diametrálně liší. Byla to náhoda či záměr, že jste se usadil v Kandě?

Mým ideálem či modelem psychiatra je profesor Lehmann, který vzácným způsobem kombinuje biomedicínský, sociální a psychoterapeutický přístup. Vydal jsem se za svým profesionálním vzorem do Montrealu, kde mě prof. Lehmann dobře přijal. Ale místo jsem nedostal, protože frankofonní Quebec vyžaduje napřed nostrifikaci doktorátu ve francouzštině. A to i přesto, že jsem chtěl pracovat jen ve výzkumu.

Na McMaster University v provincii Ontario mě vzali bez zkoušek a časem mi dali profesuru psychiatrie. Byla to šťastná volba, protože se zde sešel výborný tým. Brzy se tato univerzita stala světovou špičkou v metodice výuky medicíny. Tato metodika odpovídá zásadám J. A. Komenského, neboť od prvního ročníku se učí ve skupinách to, co budou medici potřebovat v praxi, až opustí fakultu. Tuto metodiku rychle přejali na Harvardu, v Baltimoru na John Hopkinsově universitě, v Holandsku, v Izraeli a v řadě dalších zemí.

V Československu profesor kteréhokoliv oboru lékařských věd měl volnost napsat skripta, popřípadě vydat učebnici, jakou sám pokládal za žádoucí, podle níž se pak učilo řadu let. Ale nových poznatků i v medicíně každoročně přibývá a s novými postupy je nutno držet krok, jinak praxe beznadějně zastarává. V době, kdy jsme oba studovali medicínu v Praze, vyžadovalo se např. nabiflovat 3000 stran skript patologie, ač z toho v praxi lékař-nepatolog potřebuje 2 – 3 stránky. Medici se pramálo dovídali o nutriční vědě, ač právě s výživou jsou úzce spojeny nejen somatické, ale i duševní poruchy jako nespavost, únava, deprese. Po ukončení studia konvenčních škol se absolventi musí novým poznatkům pro praxi teprve učit. Naproti tomu v systému, který byl rozpracován na McMasterově univerzitě, se medici od 1. ročníku soustřeďují na řešení problémů ve skupinách. Učí se spolupracovat, mají na sebe navzájem dobrý vliv a probouzí to jejich iniciativu. V tomto ohledu vedou ve výuce medicíny ve světě kromě Ameriky také Holandsko a Izrael. S pacientem se student setkává od prvního týdne výuky.

Česká republika v rozporu se zákonem poptávky a nabídky má 7 lékařských fakult, které chrlí nejméně dvojnásobek lékařů, než se jich bude moci uplatnit. Některé fakulty se pokoušejí řešit krizi nabídkou výuky v angličtině pro ty studenty, kteří se na medicínu nedostanou ve Velké Británii či jinde na Západě. Je to řešení?

Jako výstraha by České republice měla sloužit Itálie, kde je dnes téměř 50 000 nezaměstnaných lékařů, z čehož vznikají sociální problémy. Je to nezodpovědné plýtvání jak finančními prostředky na výuku, tak lidským potenciálem. Nutno najít lepší korelaci. Postupně by se měly zvyšovat nároky na výběr: nespokojit se zjišťováním znalostí, ale posuzovat i etické postoje a komunikativní kvality. Bez nich není lékař pacientům moc platný. Výuku medicíny v angličtině u nás pokládám za přechodné řešení, které ale asi dlouho nevydrží. Podle výhledů SZO je účinnější pomáhat rozvíjet výuku lékařství ve Třetím světě, kde dosud vázne. Jako expert SZO v Ženevě jsem se velmi poučil, že my lékaři jak průmyslově vyvinutého, tak i bývalého socialistického světa máme o medicíně nesmírně zúženou představu. Zdravotnictví musí být kombinací medicíny, taktu, diplomacie, psychologie a empatie. Přesvědčujeme se, že poznatky nelze mechanicky přenášet z jedné kulturní oblasti do druhé.

Bohužel výuka psychiatrie na Západě pokulhává za výukou medicíny. Antagonismus mezi biologicky a psychologicky orientovaným oborem je všude, a různé školy se liší jen intenzitou antagonismu. Myslím, že tento rozpor přetrvá až do doby, kdy bude jasné, že tyto dvě orientace existují jen v naší mysli, v našem pohledu na skutečnost, ne ve skutečnosti samé.

Nástup nového tisíciletí je příliš blízko, než abychom se mohli nadít větších změn. Pro racionálnější zlepšení lékařské péče je nezbytné dlouhodobější plánování. V příštích 20 – 25 letech lze očekávat podstatnou transformaci psychiatrické péče: holističtější přístup, lepší integraci biologických, psychologických, sociálních a transpersonálních (duchovních) aspektů. Dojde bezpochyby ke sladění léčby s individuálními rytmy jedince a ke hlubšímu pochopení genetických vlivů.

Z těchto formulací vyciťuji vliv vašeho staršího bratra Stanislava. Vždy jsem obdivoval váš krásný sourozenecký vztah. Co pro vás znamenalo vyrůstat ve stínu Stana, „českého Junga“?

Stanislavově práci se dostalo v posledních letech právem celosvětového uznání. Jeho přístup hluboce ovlivňuje moje současné chápání psychiatrických poruch, čehož bych nebyl býval dosáhl, kdybych nevyrůstal v jeho výsluní. Leč naše životní poslání se liší, a proto není na místě nás srovnávat. Zatímco on byl jedním z průkopníků transpersonálního přístupu, já jsem se v Kanadě soustředil na problémy, které mě nejvíc zajímaly: podstatu a léčbu mentálních depresí. Velkou odměnou a povzbuzením mi byla prestižní Lehmannova cena za výzkum a medaile Alžběty II., královny britského Commonowelthu, za budování psychiatrické péče v Kanadě.

Přeji vám, aby metodika lékařské výuky McMasterovy univerzity se prosadila i u nás. Děkuji vám za rozhovor.

Na rozhovor přišel rozzuřený třístránkový dopis biomedicínsky orientovaného psychiatra MUDr. Cyrila Höschla, neúspěšného kandidáta ODA na senátorské křeslo. Netroufal si otevřeně útočit na světově uznávanou autoritu Sira Pavla Grofa a tak si vztek, že se někdo odvážil dotknout jeho posvátné krávy, vyléval na mně: prý jsem kladl nevhodné otázky.

Uplynulo 10 let a Grofovy varovné předpovědi se plní. Přibývá nezaměstnaných absolvovaných lékařů, kteří živoří jako překladatelé. Na obvody v pohraničí, kde je dosud lékařů nedostatek, nemohou bez patřičné praxe nastoupit. Stará garda establishmentu reformě studia nadále brání. Je to jeden z důvodů chronické krize českého zdravotnictví, kterou nemá šanci řešit žádný ministr. Lobbyistické zájmy staromilců jsou příliš mocné. Pro ně „co je biomedicínské a staročeské, je hezké.“

jaké potěšení nám způsobil váš dopis! Litujeme, že Jarmila má obtíže s maminkou. Její stav nám připomíná poslední léta mé matky, jejíž mysl putovala a ona sama se rovněž vydávala na toulky. Na štěstí jsme ji vždy našli. Nacházíme se u tchýně na slunečné Floridě. Zatímco doma mrzne, až to praští, tady si hovíme pod palmami a vdechujeme vůni květin.

Mýlíte se. Prezident Wilson nebyl unitář, nýbrž presbyterián. Asi vám není známo, kolik unitářů se stalo presidenty. Jsou to: John Quincy Adams, Thomas Jefferson, William H. Taft a Millard Filmore. Náš první president George Washington byl matrikově episkopál, ale odmítal pokleknout při svatém příjímání. Teologicky byl deistou. James Madison byl deista (deismus vznikl v Anglii v 16. století. Toto učení uznává Boha jako prapříčinu světa, ale soudí, že do stvoření světa již nezasahuje a ponechává působit vlastní přírodní zákony). S unitáři měl řadu společných názorů, Abraham Lincoln nebyl příslušníkem žádné denominace; odmítl nátlak své ženy trinitářské presbyteriánky, aby vstoupil do jejího sboru. Ze slavných Otců-zakladatelů byli unitáři Benjamin Franklin a John Hancock.

Já osobně jsem byl členem universalistického sboru v Karlově ulici, kde byl chrám postavený podle plánu Ashera Benjamina. Dozvíte se o něm z knihy jejího kazatele, kterou jsem asi před rokem poslal plzeňské obci. Má titul Náboženství pro jeden svět a je nejblíže mé vizi o budoucnosti našeho hnutí.

Laičtí zaměstnanci ve funkci tajemníků bývají někdy překážkou pokroku, mohou kritizovat úspěch nebo i vyloženě škodit. Věřím na celé spektrum duchovních disciplín a praktik, žití ve sboru je velmi náročné. Jsme společenská zvířata a tak bez náboženství jakožto sociální praxe se neobejdeme. Oč snadnější by bylo žít jako poustevník! Ale i poustevníci se sdružovali do řádů, aby udržovali kontakt s (plynoucím) časem.

Rádi bychom oba zas navštívili Česko, ale netušíme kdy. Máme potíže, abychom po přístavbě uspořádali naše finance v důchodu. Ale tak jak jsme o tom jednali, rád bych uspořádal pro české unitáře seminář Čtyři spirituality a pro Psychologickou společnost seminář o BMTI – jungovské typologii či nějakou jejich kombinaci. Jsem rád, že Poutník uveřejnil obšírnou recenzi Čtyř spiritualit. Tento rok očekávám zprávu od Grantového komitétu, zda přispěje na cyklus mých šesti přednášek a na další knihu s pracovním názvem „Od nesektářských sekt k univerzalistické víře“ o dějinách amerických unitářů univerzalistů posledních 50 let.

Zajímavě píšeš, Borisi, o pražském Fóru 2000, kde v jako tolika jiných postkomunistických shromážděních jsi byl svědkem, jak snadno dochází k pošramocení ega. Soudím, že každý překladatel by měl uvítat každý návrh na upřesnění významů slova, ne se pokoušet o pomstu pokusem o odejmutí akreditace.

Právě jsem objevil malou knížečku s výborem z Thákura. Objevil jsem tam několik básní, které jsem dosud neznal. Je jedním z mých nejoblíbenějších světců. Doufám, že vaše české hnutí nebude zanedbávat globální celosvětovou orientaci ani dnes, když už jóga přestala být společným nástrojem, jak se ubránit komunistickému utlačování.

Děkujeme na tomto místě všem členům OUB, kteří již zaplatili na letošní rok členské příspěvky. Jsou to: Hilda Adamová - Kopecká, Iva Bordovská, Jiří Čada, Drahomíra Hanzlová, Josef Hepp, Hana Hladilová, Emilie Hrabalová, Margita Kapustíková, ing. Ladislav Kloud, Květa Košutová, Zdena Mergancová, PhDr. Boris Merhaut, rev. Miloš Mikota, Karla Müller, Jaromír Pokorný, RNDr. Milada Škárová, Vlasta Šlachtová, Marie Ventrubová, Vladimír Ventruba.

Za časopis Poutník přispěli PhDr. Pavel Balcárek, Iva Bordovská, Anna Drlíková, Otakar Dušánek, Květa Čapounová, Drahomíra Hanzlová, Hana Hladilová, ing. Rostislav Havránek, Drahomíra Němečková, ing. Julius Kodrik, Matylda Kubálková, Květa Košutová, Radovan Lovčí, Evžen Kůra, Zdena Mergancová, Karla Müller, Jan Pichrt, rev. Mgr. Luděk Pivoňka, Jaromír Pokorný, Zdeněk Ratislav, Milan Sedláček, Lydie Schmiedková, Naďa Světlíková a Marie Šemberová. Také jim náleží dík.

Květina je nejen jedním z nejkrásnějších přírodních jsoucen, ale i univerzální symbol božství a osvícení. V Indii i na Dálném východě lotos a leknín, který rozkvétá na hladině jezera a jehož kořeny jsou v bahně, se těší velké úctě.

Avšak pro člověka Orientu a člověka Západu květina znamená něco jiného. Vyplývá to ze světového názoru, orientální je biocentrický, západní antropocentrický. Prvý je orientován na ryzí bytí, sein, druhý na haben, mít, vlastnit.

Japonský básník Bašó (1644 – 1694) si jednou na procházce všiml rostliny v živém plotě. Přistoupil blíže, pozorně se díval a zjistil, že je to bezvýznamná divoká rostlinka, které si kolemjdoucí ani nevšimnou. Své pocity z tohoto setkání vyjádřil klasickou formou haiku:

Aniž by vyslovil nějakou zvláštní poetickou myšlenku, poslední dvě slabiky, zvané kana, vyjadřují obdiv, chválu a radost, takže se nejlíp překládá vykřičníkem.

Bašó tak jako novodobý hlubinný ekolog, kontemploval – hleděl na květinu tak dlouho, až s ní splynul v jediný celek. Ví, že má hodnotu sama o sobě a tiše odchází, aniž by se jí dotkl, nechává ji žít svým způsobem. Tak mu květina znázorňuje celý vesmír, celistvé bytí.

Diametrálně odlišný je postoj ke květině anglického básníka 19. století lorda Tennysona, který rovněž na vycházce se kochá neznámou květinou, aby pak napsal:

Tennyson neodolá pokušení botanika, musí na květinu sáhnout, mít ji v hrsti, tj. mít, vlastnit, vyrvat ji s kořeny, čímž ji zničí.

Botanika či mělkého ekologa zajímá ne květina sama o sobě, ale jaký má stonek, tvar listů, počet okvětních lístků a tyčinek. Analyzuje ji, rozpitvává, čímž květinu umrtvuje. Mělký ekolog nejvýše květinu vydloubne a přesadí do květináče či do své zahrádky. Když se rostlina vzácně ujme, nadouvá se pýchou, jaký je milovník přírody. Je to jeho květina, vašnosta je jejím vlastníkem. Jeho pocity vyjadřuje Goethe:

Pro Goetha květina je živá a tak ve vášnivém bojovníkovi proti fragmentaci přírody nabývá vrch bytí, tj. forma existence, v níž po ničem netoužíme, protože pociťujeme sounáležitost se síťovím celistvého života. Tennyson je typickým představitelem západní průmyslové civilizace, v níž se na 1. místo hodnot prodrala touha po penězích, slávě a moci.

Abych vyvrátila ryze materialisticky pojatý článek v Rudém právu, zveřejnila jsem v 10. čísle Nového Orientu 1976 jako odpověď „Džagadíš Čandra Bose a svět rostlin“. Pomocí citlivých senzorů Bose dokázal, že rostlina vhozená do vroucí vody umírá v křeči a přitom uvolňuje měřitelnou elektrickou energii. Podobně běžné pokojové květiny reagují nejen na poranění, ale už na úmysl člověka jim ublížit. Bose dával rostlinám a květinám narkózu a přesazoval i vzrostlé borovice, které jinak následkem stresu zpravidla hynou.

Svých 315 pokusů shrnul v díle o 781 stranách „Reakce rostlin jako prostředek fyziologického výzkumu“, ale recenze v Nature byla negativní, protože Bose pro svá tvrzení necituje žádné jiné badatele. Jejich tak typická anglická nadutost jim nedovolila rozpoznat, že mají co činit s geniálním vědcem, který předběhl svou dobu o půl století.

Podle Kakuzo Okakary, autoru Knihy o čajovém obřadu, porozumění pro květiny se v člověku rodí současně s láskou k poezii. Když ve třpytivém šeru jarního jitra začnou ptáci štěbetat, kdo by se nedomníval, že to jeden přes druhého hovoří s květinami.

Květiny jsou pro Japonce nerozluční přátelé v dobách radosti i smutku. Ženíme se za přítomnosti květin a bez nich bychom se neodvážili ani zemřít. S bílou či červenou růží nebo chryzantémou od své vyvolené rytíř se vydával do turnaje i bitvy. A vloží-li naši tělesnou schránku do hrobu, jsou to zas květiny, které chvíli přetrvávají na hrobech.

Jak bychom mohli bez květin žít? Měla by nás děsit představa světa, oloupeného o jejich rozmanitost. Nepozorujeme, že každým rokem je planých a polních květin méně a méně?

Japonci nemohou pochopit, proč se na Západě květinami tak bezohledně mrhá. Denně řezanými květinami zdobíme stoly restaurací a tančíren. Zdá se, že mrhání květinami je součástí všeobecného blahobytu. Není nic smutnějšího než vidět zvadlé květiny bezcitně odhozené do popelnic či na skládku.

Proč jsou květiny tak krásné a přitom tak bezbranné? Pták, po jehož peří touží lovec, může ulétnout, bobr a vydra se může skrýt před člověkem, který baží po jejich kožešině. Jediná květina, jíž jsou dána křídla, je motýl. Ale všechny ostatní stojí bezmocně před svým ničitelem. Jejich smrtelná úzkost nepronikne do našeho hluchého ucha. Vždy jsme nejsurovější k těm, kteří nám s láskou mlčky slouží.

Člověk u květináče je lidštější než ten, kdo dává do váz řezané květiny. Jakou péči má pěstitel o sluneční svit a životodárnou vodu! Jak neúprosně hubí škůdce, jaké má obavy z mrazu, jakou má starost, nalévají-li se pupence příliš pomalu.

Za dynastií tchang a sung v staré Číně se u císařského dvora místo květináčů používalo podivuhodných keramických nádob posázených drahokamy. Každé květině byl přidělen sluha, aby ji opatroval a omýval listy hebkým štětcem z králičí srsti. Pivoňku směla ošetřovat jen panna ve zvláštním úboru a zimní švestku jen mnich. Císař Huang-cung z dynastie tchang dal ověsit větve své zahrady zlatými zvonky, aby zaháněly ptáky a květiny se tak uchránily.

V japonském klášteře Jazú se dochovala ze středověku výstražná tabulka: „Kdo uřízne z tohoto stromu jedinou snítku, odpyká to ztrátou prstu.“

Avšak i samotné pěstování květin v kořenáčích lze považovat za projev antropocentrismu a sobectví. Proč vytrhávat květiny z přirozeného prostředí rodné půdy a nutit je kvést ve sklenících a jiném cizím prostředí? Není to totéž, jako nechávat ptactvo pářit se a zpívat v klecích? Kdo ví, nedusí-li se orchideje z Amazonie ve skleníku a neteskní-li po souhvězdí Jižního kříže na obloze?

Ideálním přítelem květin je ten, kdo je jako pozorovatel ptactva s dalekohledem a vyhledává je na jejich stanovištích. V tom ohledu se zenistům sotva kdo vyrovná. Tak pověstný Tchao juan-ming proslul tím, že u chátrajícího bambusového plotu rozmlouval s chryzantémami, mnich Lin wo-sing během svých potulek pod kvetoucími švestkami u západního jezera zmizel beze stopy a Čou mu-ši ponocoval ve člunu, aby své sny snoubil se sněním leknínů. Stejným duchem byla prodchnuta císařovna Kómó: „Kdybych tě, květino, utrhla, má ruka by tě poskvrnila. Tak jak rosteš na louce a jak jsi, obětuji tě Buddhově minulosti, přítomnosti a budoucnosti.“

Berme si příklad z květin! Nejsou jako lidé zbabělé. S jásotem jdou na smrt jako když japonské třešňové květy se poddávají větru, který je rozptyluje. Okamžik se vznášejí nad křišťálovou řekou jako oblak, a když pak plynou po zčeřených vodách, jakoby pravily: „Žij blaze, vesno: my jsme na cestě k věčnosti!“

Docela snadno si dovedu představit náboženskou společnost, která o „věcech Božích“ skoro vůbec nemluví ani si nepředstavuje, že má na ně patent a při tom jsou jí vyšší rozměry života náplní, metodou a cílem. Ve všech rozhodnutích s nimi jako s hlavními počítá a ač jsou nepsané a ústava je vůbec neproklamuje, celá společnost je jimi prodchnuta. Jsou všudy přítomny a každé rozhodnutí částí i celku této společnosti jimi přímo dýchá. Obrazně (a snad i doslovně řečeno) vědomí přítomnosti Věčného ač neviditelné, netvaré a nedefinovatelné je všude a ve všem znát.

Docela dobře si dovedu představit, že je to domácí plachá zbožnost, typická pro to nejlepší v našich dějinách, zdomácnělá v Čechách a na Moravě kdysi dávno za našich myslivých dědů kacířů a bouřliváků proti povrchnosti (a často i vrchnosti, před níž dávali přednost Bohu) a později ztělesněná např. T. G. Masarykem.

Docela dobře si dovedu představit takovou plachou zbožnost odmítající každou sobeckost, zištnost a nelásku ve svém vlastním srdci a hledající dobro celku a svých spolubratří. Docela dobře si dovedu představit takto utvářenou společnost při jejím sněmu, kde: „co na jiném druhý vidí, přeje mu a nezávidí, bratr bratra podporuje, ke zbožnosti povzbuzuje“, třebaže plaše, činy a beze slov.

Takové sněmování by bylo především věcné, dělné a krátké. Prošlo by bez trpkosti a únavy, za to by přineslo konkrétní a všemi podporované dílo.

Je to pro Českou republiku den tak významný jako 28. říjen a 17. listopad. Naši potomci na něj budou vzpomínat jako na den vstupu do Evropské unie. Toto datum vygumuje vzpomínku na zneužívaný svátek Práce, kdy jsme poslušně jako ovce chodili na určený sraz průvodu, kde si nás desítkář odfajkoval dříve než nám rozdal mávátka. Ti fyzicky zdatnější nosili portréty Karla Marxe, Stalina a Gottwalda nebo transparenty SOVĚTSKÝ SVAZ NÁŠ VZOR.

Stalo se tak svobodnou volbou 80 občanů ze sta, kteří využili svého hlasovacího práva. Překvapivě příznivý výsledek, když si vzpomeneme, jak bolševici doporučovali svým členům rozhodné NĚT! a jak lavírovali příslušníci ptákostrany s třešničkami, spřízněni volbou prezidenta. Když referendum dopadlo tak přesvědčivě, tito opozičníci z profese sýčkují a roní krokodýlí slzy nad ztrátou suverenity, což je jejich fíkový list pro ztížení rozkrádání a tunelování. Mráz jim běhá po zádech, když si vzpomenou na chystané zákony o střetu zájmů. A tak se tváří rozmrzele a předstírají doma i v zahraničí, že jsme o vstup do EU nijak zvlášť nestáli.

Rozšíření EU o dva středomořské ostrovy Maltu a řecký Kypr zároveň s osmi státy, které po 40 let oddělovala od civilizovanějšího Západu železná opona, kterou pohraničníci zevnitř hlídali, aby se jim práceschopní občané nerozutekli, je odvážným politickým krokem movitějšího společenství, které bylo budováno na ryze ekonomickém a průmyslovém základě. Proč Západ podstoupil takové riziko?

Důvody jsou mnohem pádnější. Společně budeme úspěšněji čelit vydírání poslední supervelmoci – Bushovým Spojeným státům, které se chovají k středoevropským úslužným lokajům jako Amerikou ovládané transnárodní korporace v středoamerických banánových republikách. Po stažení španělských vojsk z Iráku zoufale shánějí žoldnéře, aby uchránili drahocenné americké životy. Je v sázce osud celého světa, oteplováním ovzduší tají ledovce, subsaharská Afrika se mění ve vyprahlou step, ne-li poušť. Prohlubuje se propast mezi bohatým Západem a Severem a chudým, přelidněným Jihem. V jednotlivých zemích se rozevírají nůžky mezi chudými a chudnoucími na straně jedné a mezi nestydatě bohatnoucími podvodnými podnikateli typu „českého piráta“ Koženého, který uniká soudu, protože v bezpečí na Bahamách se ohání irským pasem, draze koupeným od zkorumpovaných irských politiků, proti nimž se zvedá vlna odporu.

Za měsíc budou volby do Evropského parlamentu, kde naši zástupci se budou podílet na vytváření širokého společenství. Koho volit? Rozhodně ženu, jichž je v naší politice oproti jiným zemím Unie zoufalý nedostatek. Naše sdělovací prostředky s jejich představováním jaksi nespěchají. Tou nejpopulárnější je beze sporu úskočná lasička Bobošíková, která kandiduje v závěsu svého bosse Železného, jemuž zvolení má zabezpečit imunitu před vězeňským pruhovaným dresem. Její nástupkyně v Sedmičce Novy Jílková nás přesvědčuje, že dotazy politikům lze klást méně poťouchle a věcněji. Přiznám se, že mne zaujala velikost poprsí bývalé porno-hvězdy, kandidátky NEI Dolly Buster. Ale rozum našeptává, že by tyto žel pomíjející vnady neměly být tím rozhodujícím kritériem pro volbu. Uvažoval jsem o šéfce velké pražské nemocnice Heleně Rögnerové, ale odrazuje mne, že ji lidovci prosazují na místo evropské komisařky. Kromě toho příliš vím o klientelismu strany, jehož ztělesněním je její předseda, bývalý náměstek ministra obrany, Kalousek.

Svou kandidátku jsem našel čirou náhodou: narazil jsem na ni v Zeleném kruhu v Lublanské ulici, kam jsem přišel pro materiály o změnách hospodaření s odpady. Sympatická, ochotná referentka mi byla povědomá a po hlasu jsem v ní poznal bývalou náměstkyni ministra životního prostředí Ivana Dejmala ing. Evu Tylovou. Je čelnou kandidátkou nepolitické Strany pro otevřenou společnost (SOS). Od 4. dubna 1998, kdy byla SOS založena, získala s nezávislými kandidáty napřed 105 mandátů a na podzim 2002 v komunálních volbách 164 mandátů. SOS navazuje na odkaz hlasatele trvale udržitelného života, Josefa Vavrouška. Tvrdí, že v 21. století spor neprobíhá jako dosud mezi pravicí a levicí, nýbrž mezi různě maskovanými sektáři populistického nacionalismu a stoupenci otevřené společnosti, kde občané mají možnost vyrůstat ve vyzrálé, svobodné a odpovědné osobnosti, hledající rovnováhu mezi člověkem a přírodou, mezi právy a odpovědností. Udržitelný rozvoj, který např. prezident Klaus tak nesmlouvavě popírá, je ekonomicky životaschopný, sociálně únosný a vůči životnímu prostředí přátelský. O programu SOS a jeho vůdčích osobnostech se více dozvíme na e-mailu info@stranasos.cz.

Do Prahy jsem se dostal Slovenskou strelou, protože jsem toho měl fůru k vyřizování. Ubytován jsem byl v „luďkárně“ ve 2. patře, kde jsem přehlédl, že paní Běla „ušetřila“ osušku. Na štěstí vozím svůj ručník, takže jsem s ním vystačil. Jsem zvyklý z velkých konferencí na vybavená centra pro novináře, marně jsem požadoval zapůjčit kufříkový psací stroj, který býval v Unitárii k dispozici. Vyhledat jej byla pro štáb pořadatelů neúnosná zátěž. Zvlášť nevstřícně se chovala sestra Kutinová, když mne vyhodila z prostoru, kde byl umístěn přenosný xerox, protože sloužila jako kantýna. Komisně se tázala, zda mám vůbec od ing. Gabriela povolení xerox použít. Jí i celému vedení Unitárie uniklo, že nesplnili samozřejmý předpoklad, aby delegáti měli možnost si své dvouminutové příspěvky, což je světová kuriozita, co nejúsporněji napsat na stroji či počítači. Zvlášť když je k dispozici prázdná menší přednášková síň.

Usnesení minulého Sněmu, aby jednání řídil profesionální moderátor, splněno nebylo. Achilovou patou bylo sčítání hlasů, které se nejednou až třikrát opakovalo, protože po každé byl výsledek jiný. Odhaduji, že jsme takto promarnili nejméně třetinu času sněmování. Jsme v 21. století, kdy volební stroje nahrazují ruční hlasování. Znám čiperného elektronika, který by za přijatelný peníz tlačítkový systém nainstaloval.

Kolik času jsme promarnili připomínkami k organizačnímu řádu, který sesmolila advokátní firma. Měl tolik vad, že nakonec nebyl schválen! Když je to běžné v celém civilizovaném světě, i personál Unitárie se jednou za dva roky musí vzchopit, aby delegátům před rozchodem dal do ruky závěrečnou rezoluci a seznam účastníků s adresami. Tím spíše, že to dokázaly organizační štáby ještě za totality.

Dvěma uchazečům o post hlavního duchovního se dostalo privilegia neomezeného času nad ostatním smrtelníkům povolené dvě minuty. Petr Samojský úsporně vyjádřil vše, co zamýšlel. Zato kardinál Pivoňka na způsob magnoliového květu či lotosu se rozmáchl do slovansky bezbřehé šíře.

Znepokojila mne rezignace obou členů dozorčí rady poté, co kritizovaný Establišment již po druhé hlasovací mašinérií lehce smetl se stolu veškeré její doporučení. Dozorčí rada, tento ústavou daný veledůležitý článek organizační struktury, už totiž nefunguje přes deset let. Napřed její předseda zasloužilý velebný kmet dr. Antropius se rozplakal, měla-li DR řešit jakoukoliv nepříjemnou situaci při překračování pravomoci generální sekretářky Ivy Kocmanové. Potom DR pod vedením podnikatele Drábka přestala fungovat, když se dostala do rozporu s vedením. Komu asi vyhovovalo vzniklé vakuum? Další DR ve složení Růžičková, Fryščák, Vachtl byla pilná jak bobr, ale bohužel její zprávu předposlední Sněm nepřijal. Není dobré, že nikdo v DR nechce sloužit, ať už jako dosud gratis či za navrhovanou odměnu. Brno nabízí pomoc – dva delegáty do DR. Navrhuji rozlišit čas 2 minuty na připomínky a projevy zásadního rázu. Proto ať každá ze tří obcí má přidělený stejný čas, s nímž si bude sama disponovat. Obnovuji svůj návrh na dvoudenní Sněm jsa přesvědčen, že jednou za dva roky by to personál měl zvládnout.

Následuj cestu ctnosti, střez se neřestí a zla, první tě povede k blahu, druhá ke hříchu a k bolu. To je začátek vědy, která má zdobit tvůj život. Slyš jaké jsou následky toho a pomni na konečný cíl.

Unitáři bývají příslušníky jiných denominací často obviňováni, že jejich víra je příliš neurčitá, že si každý unitář věří, jak se mu zlíbí. Proto časopis Inquierer má zvláštní sloupek, kde unitáři vyjadřují svou víru. Je to pro nás výzva, abychom se v podobném rozsahu pokoušeli o totéž.

Jsem členem této církve, protože svůj úkol vidím v tom, jak vyjadřovat náboženskou odezvu k duchovním požadavkům, problémům a možnostem naší současnosti.

Jsem členem této církve, protože usilovně hledám způsob, jak být věřící a takový náboženský způsob bytí, který je moderní a přitom zralý, který nám dovoluje žít prostě a skromně, s jasem a soucítěním ve stále složitějším, zmateném a rozpory a konflikty zmítaném světě.

Jsem členem církve, kde je prostor pro angažovanost a vnímavost, jakož i poezii v její náboženské praxi.

Jsem členem církve, která nejenže toleruje lidskou rozmanitost, ale která ji vítá a oslavuje.

Jsem členem církve, kde se nebojíme a nestydíme za různé tvary a barvy lidského srdce.

Jsem členem církve, kde křehkost člověka se nepokládá za bolestnou vadu, nýbrž za nádhernou hlubinu, kde dlí Bůh. A věřím, že Bůh, který je stvořitel i udržovatel celého vesmíru, je týž Bůh, který nás láskyplně stvořil; že Bůh je větší než jakékoliv náboženství, větší než veškeré naše představy o něm; že všechna naše slova a všechna naše umění nemohou obsáhnout všetvůrčí lásky Boží. Věřím, že Boží hlas můžeme slyšet ve svatých písmech pěti světových náboženství a že písma křesťanské tradice mají pro nás zvláštní hloubku i jemnost, a zvláštní rozsah i ozvěnu, a že ve slovech Ježíš je obsažena všechna poezie lidského srdce. Avšak přitom jsem si jist, že Bůh promlouvá ke všem národům, ke všemu svému lidu, v jejich vlastních jazycích.

A také věřím, že Bůh promlouvá v západu i východu slunce a v seskupení hvězd; a skrze déšť a duhu na obloze; a skrze větvičku obsypanou květy na větvi stromu.

Věřím, že nacházíme přítomnost Boha v nás samých, když se učíme pohlížet na strádající svět ne se strachem a hořkostí, ale s láskou, soucitem a pokorou.

Věřím, že jsme nejvíce sami sebou, když spočíváme v Boží moudrosti a že pokora před Bohem je největší moudrost a zdroj veškeré naděje a štěstí v tomto světě.

Nyní vám položím otázku: jsou tato slova někoho, kdo „ničemu nevěří“?

Profesor PhDr. Karel Werner, se i se svou paní objevil v Luhačovicích, když Dvořákova společnost z Londýna uspořádala během návštěvy mezinárodního festivalu Janáčkovo Brno 2004 jednodenní výlet do Luhačovic.

Já a moje paní jsme sem přijeli s Dvořákovou společností, která je ve Velké Británii velice činná a zorganizovala zájezd na Janáčkův festival do Brna. Zajeli jsme do Luhačovic, kde Janáček trávil mnoho letních dovolených a které mají význam pro jeho hudební tvorbu. Je nás asi čtyřicet a mnozí z Angličanů v českých zemích, natož v Luhačovicích, nikdy nebyli.

Dvořák byl v Anglii vždycky populární, nějakou dobu tam také učil, a Angličané jeho hudbu milovali hned od začátku, takže tam byl mnohokrát pozvaný. Má také čestný doktorát z cambridžské univerzity. Dvořákova společnost byla založena v r.1974. Většina z 650 členů společnosti jsou Angličané.

Jsem původně žák filozofa J. L. Fischera, který byl profesorem na Masarykově univerzitě v Brně a když se stal rektorem olomoucké Univerzity Palackého v r. 1947, tak jsem za ním přešel do Olomouce. Bylo vidět, že filozofie nebude příliš kvést, protože jsem studoval také orientální jazyky, abych se mohl zabývat filozofií na podkladě srovnávacím evropskou a asijskou, tak jsem se stal asistentem indologického semináře zesnulého profesora Lesného a začal jsem přednášet sanskrt a dějiny Indie. Začátkem 50. let jsem však byl jako nestraník vyloučen z akademické činnosti. Kvůli stykům a publikacím v zahraničí jsem se dostal do pozornosti tajné policie a skončil v dolech jako horník, pak jsem pracoval v plynárně a také jsem jezdil s tramvají po Brně. V 60 letech jsem získal místo v Psychiatrické léčebně v Kroměříži jako dokumentační pracovník. Když se objevil v r. 1968 Dubček, požádal jsem o rehabilitaci, ale bylo mi to zamítnuto. Po invazi v srpnu 1968 jsem měl strach, že budu muset zase do manuálních zaměstnání. Dostal jsem se přes hranice do Německa, známí mi věnovali letenku do Londýna, kde jsem dostal nabídku přednášet v letní škole o svém oboru. Dostal jsem v Cambridgi místo knihovníka a následující rok jsem získal místo docenta na univerzitě v Durhamu na severovýchodě Anglie. Tam jsem zůstal učit 21 let, a když jsem odcházel v 65 letech do penze, tak mě požádala univerzita v Londýně, abych se přidružil jako výzkumný profesor, takže ještě trochu pracuji. V r. 1990 mě univerzita poslala na světovou konferenci do Říma, kterou pořádala mezinárodní asociace pro dějiny náboženství. Mým oborem byla filozofie náboženství – srovnávací filozofie náboženství evropského, asijského a vůbec celosvětového. Do Říma přijeli tehdy také dva Češi, kteří tento obor doma zakládali. A ti mě požádali, abych jim pomohl vybudovat Ústav studia náboženství na brněnské filozofické fakultě. Takže jsem v 90. letech už jako penzionovaný v Anglii přednášel v jarním semestru na brněnské univerzitě. Také jsem jim napsal učebnici a vydal jsem během 90. let 4 knihy česky. Náboženství jižní a jihovýchodní Asie, Malá encyklopedie hinduismu, Náboženské tradice Asie a Dhammapadam – Cesta k pravdě, což je překlad buddhistické průpovídky moudrosti s předmluvou o historii a prehistorii raného buddhismu. Vyšlo mi i Jádro buddhistické meditace. Po 90 roce mě pražské nakladatelství DharmaGaia požádalo, abych tento překlad zrevidoval a vydalo ho tiskem.

Moje paní je Angličanka a seznámil jsem se s ní, když jsem přednášel v letní škole londýnské buddhistické společnosti, kam přijela jako posluchačka. Asi po půldruhém roce známosti jsme se v r. 1970 vzali. Pracovala pro velkou obchodní organizaci, která má dva tucty obchodních domů po Velké Británii s hlavním městem v Londýně. Teď už je také v penzi a bydlíme oba v Londýně. Odcházel jsem do penze v Durhamu, což je krásné malé město, kde bych však zůstal odříznutý.

Kdo vymyslel pro členy Dvořákovy společnosti účastnící se brněnského festivalu návštěvu Luhačovic?

Předseda společnosti Graham Melville-Mason, který umí česky, přednáší také na fakultě na Karlově univerzitě v Praze a píše do anglických časopisů o české hudbě a jejich dějinách. Ten řídí celý program a výlet do Luhačovic.

Chris Brooking poslal do únorového čísla Inquireru dlouhý citát z díla nejslavnější ze tří sester (1816 – 1855), jejíž nejznámější román Jane Eyre byl do češtiny třikrát přeložen (1847, 1958 a 1973). Z jejího životopisu se dozvěděl, že Charlotta byla důvěrnou přítelkyní unitářky paní Gaskellové a soudí, že o ní načerpala následující názory:

„Život se mi zdá příliš krátký než aby byl tráven hýčkáním nenávisti nebo zaznamenáváním utrpěných zel. Jsme a musíme být, jeden a všichni, zatíženi hmotou v tomto světě. Ale brzy přijde čas, jak věřím, je odložíme spolu s odložením našich pomíjejících těl. Když znehodnocení a hříšnost z nás spadnou zároveň s tímto nemotorným tělem, zůstane než jiskra ducha, nepostižitelný základ Světla a myšlení, čirý tak jak jej zanechal Stvořitel, aby inspiroval vše stvořené: odkud pocházejí, tam se navrátí. Možná proto, aby opět byli ve styku s nějakou bytostí, vyšší než člověk. Možná aby prošli stupni slávy od mdlé lidské duše tak, aby nabrala jas duše andělské.

Jistě nikdy nebude naopak dovoleno, aby člověk degeneroval v zlosyna? Ne, tomu nemohu uvěřit: držím se jiné víry: co mne nejeden vždy učil a o čem se zřídkakdy zmiňuji, ale z čeho se raduji a k čemu lnu: neboť to nabízí naději ve všechno. To činí z Věčnosti klid. Mocný a bezpečný domov, ne hrůzu a bezednou propast. Mimoto s tímto vyznáním víry mohu jasně označovat zločince i jeho zločin; mohu tak upřímně odpustit prvnímu, zatímco opovrhuji tím druhým. S touto vírou pomsta nikdy netrýzní mé srdce, nikdy mne hluboce neznechucuje ponížení a křivda a nespravedlnost mne nikdy příliš netlačí dolů. Žiji tak v klidu, (bez bázně) očekávajíc konec.“

Současná doba vstupem do Evropy nám nabízí křesťanskou duchovní literaturu, jak rozjímat a obracet duši k Bohu. Setkání se šéfredaktorem Nové knihy – časopisu Karmelitánského nakladatelství Alešem Palánem nebylo náhodné, neb na knižním veletrhu na pražském Výstavišti s logem – Svět knihy 2004 – předjala jsem do vědomí sdělení, že na pozvání KNA přijede do Brna jeden z nejpopulárnějších autorů duchovní literatury Anselm Grün, zatímco v Olomouci, Pardubicích a Českých Budějovicích bude přednášet známý spiritualista polského původu Józef Augustyn.

Inspirující duchovní setkání lze realizovat nejen osobně, ale i prostřednictvím časopisu KNA, jehož letošní druhé číslo je velmi bohaté na informace i v éteru a na Internetu. V době překotného plynutí času je setkání prostřednictvím tisku nejpřesvědčivější. Svědčí o tom kupř. rozhovor s kardinálem Tomášem Špidlíkem o východní spiritualitě, o sjednocování Evropy nejen v kontextu politickém a ekonomickém, leč především etickém a kulturně duchovním s vědomím, že Evropa za 2 tisíce let vytvořila kulturu, kterou je třeba sbírat – kupříkladu křesťanství živé Duchem, vzdálené teologické abstrakce, prozařující vědomí: nelze se opírat o principy moralistů, leč upřednostňovat živého člověka hledajícího smysl života, stimulovat ho, aby nestál na cestě – ale šel vpřed či stoupal svým vědomím výš. Knihy rozhovorů s názvem Duše poutníka jsou velmi podnětné – jak o tom svědčí i beletrie M. Zieschové – Velká odvaha, Ve službě Bohu a lidem, Cesta k nebi.

Praktické uvedení do lecitio divina – modlit se s Písmem v souladu s prosbou Ježíšových učedníků – „Pane, nauč nás modlit se“ – zaznívá z životního kodexu obsaženého v blahoslavenstvích o soli země a světle světa v kázání na Hoře, v němž Ježíš Kristus odkazuje na odpovědnost křesťana s platností nejen planetární, ale i kosmickou, rozloženou do jednotlivých všedních i liturgických dnů. Pečlivé studium písma dle Ch. Haydena – se má dít otevřeným srdcem, naplněným touhou a odevzdaností.

Jednotlivé ukázky intimní liturgie, kterou skýtá časopis Dobrá kniha, svědčí o tom, že lidská inteligence nás sama o sobě věcem Božím nenaučí, leč musí být provázena dětskou důvěrou ve smyslu Ježíšovy modlitby: „Velebím Tě, Otče, Pane země i nebes, že jsi skryl věci Božího mystéria před moudrými a chytrými (vychytralými) a odhalil je maličkým…“

Čtvrtletník KNA nabízí i karmelitánský kalendář s poselstvími v rámci křesťanských svátků. V závěru bohaté duchovní literatury v ukázkách je uveden i kulturní program Knižního veletrhu Svět knihy, Praha 2004, mezi jinými i psychiatra, jáhena a spisovatele Maxe Kašparů, který si zřídil svou ordinaci přímo na kůru barokního kostela.

Upozorňujeme že přednáška na téma Člověk v Božích očích Anselma Grüna se bude konat v aule biskupského gymnázia 11. června ve 20 hodin, sobota 12. 6. rekolekce na téma Modlitba v současném světě, 13. 6. mše svatá u sv. Jakuba, 10:45 autogramiáda v knihkupectví Cesta, Brno.

Kontakty pro čtenáře za účelem objednávek – uvádíme adresu: Lukáš Malotín, Kostelní Vydří 58, 380 01 Dačice, tel. 384 420 295. Pro příznivce Dobré knihy časopisu Karmelitánského nakladatelství zásilka zdarma.

Od úsvitu dějin lidstva bylo božství uctíváno ve své ženské podobě, protože Velká Bohyně či Matka výstižněji charakterizovala celistvý, horizontálně i vertikálně propojený kosmos. Byla ztělesněním „zlatého věku“ neolitické Evropy – období téměř dvou tisíc let netušeného kulturního rozkvětu a míru, kdy společnost byla ve znamení rovnoprávných partnerských vztahů mezi mužem a ženou.

Bohužel ono období bylo před 5000 lety vystřídáno érou patriarchátu, když indoevropští kočovníci zaplavili starou jihovýchodní Evropu i Indii. Jejich bohem byl bůh války, který vytěsnil uctívání Velké Matky.

V éře dominance, kdy byla nastolena nadvláda mužů, původně nájezdníků, kteří loupili, pálili a vraždili mírumilovné obyvatelstvo, se stát i církev pokoušely kult Velké Matky vykořenit. Nikdy se jim to nepodařilo, pronikl i do církve svaté jako kult mariánský.

I naše bezvěrecké století bylo svědkem mnoha zjevení Bohorodičky, naposled v Meždugorje v dnes válkou sužované Jugoslávii.

Avšak Velká Matka se nezjevuje pouze zevně: promlouvá ke svým uctívačům z nitra, ze srdce. Promlouvá i k doktorce teologie Mari Hall, kterou poslala do Čech, aby šířila oddanost k Bohorodičce slovem i skutkem – prastarou, přírodní léčebnou metodou Rei ki původem z Tibetu. Její podstatou je vyrovnávat subtilní energie v těle, čímž nastává západní medicínou opomíjený uzdravovací proces.

Zdrojem veškerých energií je však samotná „Síla všech sil silná“, kterou stará Indie nazývá Šakti či Mahášakti a Mari Hall v souladu s pravěkými tradicemi Velkou Matkou. Otevření se této univerzální energii „nám umožňuje pociťovat ve svém srdci Pravdu.“

Její výzvy se kryjí s odvěkou moudrostí, tradicí odvozenou z šestera hlavních pohledů na Pravdu: „Nestaňte se obětí vlastní nevůle (lépe nechuti) k převzetí zodpovědnosti.“ (s. 52) V každém okamžiku máte na výběr, zda budete žít v minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti… Naučte se žít v přítomném okamžiku (ve svém teď).“ (s. 47) Bude to jen pro vaše dobro…, když se zbavíte minulosti a smažete to, co bylo. Přišel čas, abyste stanuli takříkajíc obnaženi… odhodili plášť minulosti… a oblékli nejjemnější roucho; v něm kráčejte životem dál. Při chůzi tu a tam přivoňte ke květině, jako byste to učinili prvně v životě. Okolní svět budete vnímat odlišným způsobem.“ (s. 63)

Potom tryskne celostní poznání, že „vše v životě se navzájem ovlivňuje. Stromy, květiny, ptáci, země, její střed, voda a vše ostatní. Když si pozorněji uvědomíte svoji interakci s okolím, přiblížíte se svému bezproměnnému centru…“ (s. 142)

Nečekaně zní ozvěna Ježíše v evangeliu, „až přijde večer… odložte toho dospělého a nechte vystoupit dítě ve vás – ať si hraje… Pozvěte (jiné) dospělé, ať s vámi hrají vaši hru života… Ať odloží svůj všední den… ať jsou znovu dětmi. Hrajte si na schovávanou… Usmívejte se, smějte se, dotýkejte se, rozdávejte i přijímejte – v celé své nevinnosti a s otevřeným srdcem. Mé drahé děti, pojďte si hrát.“ (s. 142)

Podobně jako poselství Panny Marie v jejích různých projevech i Velká Matka je prostá a srozumitelná. Zdá se mi, že ilustrace Markéty Dordové, které tak vhodně doprovázejí úsporný text, jsou inspirovány nejen jím, ale i jungovskými archetypy.

Kniha si nejen zaslouží dotisk či 2. vydání, ale i zasvěcený doslov, který by toto tak osobité svědectví zasadil do historického kontextu.

Od dob, kdy nadace ekologické výchovy Eva koncem 1993 připravila pro přátele přírody úvodní kapitolu knižního vydání Kohákových filozofických přednášek „Člověk, dobro a zlo“ pod titulem „Post scriptum: Psové“, které odvysílal Český rozhlas, jsme toužebně očekávali okamžik, kdy tato mravní autorita znovu osloví českou veřejnost. Zatímco nejlepší přehled ekologické etiky Zelená svatozář (Slon 1998) byla určena pro zasvěcenější „ekosebranku“, jak ochránce přírody humorně charakterizovali Mikuláš Huba a Josef Vavroušek, dnes je naléhavě nutné, aby Kohák jako člen Rady ČT se představil divákům veřejnoprávních kanálů, tj. všech těch, kteří pro vlastní životní orientaci jsou ochotni přijímat nové podněty.

Forma rozhovoru může být vyhovující za předpokladu, že tázající dostatečně znají realitu prostředí, o němž Kohák hovoří. Avšak jak redaktor náboženského života ČR, tak manažer Junáka v oblasti styku s veřejností (Public Relations) jsou zatíženi typicky skautskou idealizací Ameriky, jak je přirozené pro odchovance Thompsona-Setona a edicí Curwoodův odkaz. Dobře uspívají, pokud Kohák vypovídá sám o sobě: „Mám rád činnost, pohyb, který dává smysl, účel. Můj nejmilejší odpočinek je štípat dříví… Vždycky jsem měl rád táboření, lodě, vodu. Dvacet let jsem prožil u moře… Když někam jdu, mám rád cíl. A na procházky chodíme někam, a ne jen tak… Dejte mi kus dřeva, pilu a kladivo a začnu stavět… Divácký sport, to prostě není moje parketa.“

Oba tazatelé si své otázky rozčlenili do čtyř tematických okruhů: Odpovědný život (s. 23 – 61), Náš společný domov (s. 63 – 105), Po cestách pravdy (s. 107 – 151) a Vyspělost (s. 153 – 193).

„Prolog“ osvětluje jeho kořeny. Jeho mocní nepřátelé by si měli zapamatovat, že název kohák ve veleslavínské češtině znamenalo PAŘEZ, tedy předmět, který odolá i těm nejzběsilejším útokům sekerníků ODS typu Knížák. Neuspěje ani ex-premiér Klaus, když Koháka falešně představuje jako utopického snílka. Kohák je z chudé rodiny. Dědeček byl železničář.

Dnes už jen nejzatvrzelejší ekologicky negramotní fundamentalističtí ekonomisté popírají nutnost ochrany přírody. Ti pružnější se mohou odvolávat na lesníka Pinchota (1865 – 1946), že dřevo, plodiny, pitnou vodu i druhovou rozmanitost lze považovat za přírodní zdroje s cílem s nimi uvážlivě hospodařit, aby co nejdéle sloužily co největšímu počtu lidstva. Návazně na hlubší myšlenky lesníka Aldo Leopolda se prosadilo pojetí managementu celého ekosystému. Koncepčně ještě širší je princip (trvale) udržitelného rozvoje, který postuluje užívání a hospodaření s přírodními zdroji takovým způsobem, aby tím neutrpěly příští generace.

Zavedení etických hledisek dovršuje jak teoretické přístupy, tak i jejich praktickou aplikaci:

5. Biologická rozmanitost jako taková má svou vnitřní (intrinsic) hodnotu bez ohledu na jejich užitečnost pro lidskou společnost (Arne Naess).

Obecně se přijímá definice biologické diverzity WWF z r. 1989: „je to bohatství života na Zemi, miliony rostlin, živočichů a mikroorganismů, včetně genů, které obsahují a složité ekosystémy, které vytvářejí životní prostředí“. (s. 19)

Vysoce pravděpodobná Lovelockova „hypotéza Gaia“ zjistila, že fyzikální a chemické charakteristiky ovzduší, podnebí a oceánů jsou tak těsně spjaty se samo-regulačními procesy, že by nás k zachovávání biodiverzity měl nutit i sám pud sebezáchovy. Taoistické, staroindické i buddhistické texty jsou svědectvím, že mudrci různých světadílů ztotožnění se všemi živoucími tvory vesmíru experienciálně poznali a s biodiverzitou byli plně solidární. Teprve kořistnická průmyslová civilizace ve svých obou extrémistických variantách centrálně řízeného komunistického státu a gangsterského kapitalismu je připravena biodiverzitu obětovat.

Od pradávna mudrci všech tradic, kteří vyjadřovali nejsubtilnější zákonitosti (dharma) těžko přístupnou filozofií věčnosti (philosophia perennis), znali přístupnější způsob sdělování odvěké pravdy – mýtus. O převedení mýtů z Orientu se pokoušely tucty indologů, sinologů, religionistů, kulturních historiků a odborníků jiných profesí. Uspěli jen málokteří, protože vniknout do hlubších vrstev mýtu vyžaduje víc než jen dobrou znalost jazyka. Vybírejme pečlivě než sáhneme po interpretech mýtů. Pro frankofonní oblast má k dispozici obšírné dílo Mircei Eliadeho a Jeana Herberta a anglosaská má monumentální Zlatou ratolest Jamese A. Frazera (česky MF 1994), která tak silně ovlivnila celou básnickou generaci v čele s Ezrou Poundem a T. S. Eliotem. Připomeňme jen pár kapitol této pokladnice mýtů: blahodárná magie, magické ovládání počasí, kouzelníci jako králové, vtělení lidští bohové, kult stromů, posvátný sňatek, uctívání dubu, tabuizovaná činnost, zabíjení ducha stromu, Adónis v Sýrii a na Kypru, mýtus Usirův, Dionýsos, obilná matka (Démeter), pojídání boha, obětní beránci, slavnosti ohně, jmelí a vnější duše v lidových zvycích.

Ve srovnání s úctyhodnou šíří záběru geniálního poustevníka Frazera, pilně pracujícího v Trinity College v Cembridge, útlý paperback Životní cesta v zrcadle mýtů, který vydalo nakladatelství Portál a prodává za nehoráznou cenu Kč 269 lze stěží považovat za přínos. Publicistka Liz Green se živí žánrem populárně-vědecké literatury. Její spoluautorka Juliet působí jako psychoterapeutka a přivydělává si popularizací astrologie a tarotu. Psaly jej horkou jehlou a neobtěžovaly se aspoň prolistovat Zlatou ratolest. O hlubších rovinách mýtu nic netuší a degradují jej na „prvotní svépomocnou psychologii“. V úvodu sice přiznávají, že „mýty mají tajemnou schopnost obsahovat a sdělovat paradoxy“, prohlédnout problém a vniknout až do jeho samotného jádra, ale samy raději zůstávají na povrchu. Jejich osnovou jsou základní fáze života člověka, od rodinných vztahů až po smrt.

Jejich osnova je: 1. Rodiče a děti. 2. Sourozenci. 3. Rodinné dědictví. Na 45 stranách nám servírují 10 starořeckých příběhů, k nimž jsou neorganicky přidány staroegyptský mýtus o Osirisovi, římský o Romulovi a Removi a jediný, který neznáme O Poiovi, pověst prérijních indiánů kmene Černonožců.

Prvním stupněm je odchod z domova, pak boj za nezávislost. Vrcholem je hledání smyslu života, které ztělesňuje Parcifal a svatý grál.

Zde si učiníme obrázek o překladatelce Haně Loupové, která neví, že Džibránův The Prophet – Prorok vyšel česky v šesti vydáních nákladem 200 tisíc výtisků. Sama vynalezla titul „Věštec“ (s. 132) Proto neuvádí žádný z českých překladů v seznamu literatury (s. 214).

Členění: 1/ Touha a odmítání. 2/ Věčný trojúhelník. 3/ Manželství. Výběr je trochu vyváženější: 5 ukázek ze starořecké mytologie, jeden námět biblický, 2 pověsti o králi Artušovi, vikingský příběh o Freyrovi a Gerdě.

Členění: 1/ Hledání poslání. 2/ Chtivost a ctižádostivost. 3/ Odpovědnost.

Členění: 1/ Odloučení, ztráta a utrpení. 2/ Duchovní hledání. 3/ Poslední cesta. Konečně jsem našel výběr, který mne jakž takž uspokojil. Antické Řecko je zastoupeno příběhem o Orfeovi a Euridyké, jakož i o utrpení spravedlivého Cheirona. Zcela zbytečně se opakuje příběh o Percifalovi a grálu, který už známe ze s. 85 – 87. Půvabný je závěrečný mýtus „Indra a průvod mravenců“ o kontinuitě života: planety, slunce i vesmíry vznikající a zanikající, vše plyne jako nekonečný průvod mravenců.

Na místě by bylo i Danteovo poselství z Božské komedie: „Nebyli jsme stvořeni, abychom žili jako zvířata, ale abychom se řídili ctností a moudrostí“.

Zdá se, že autorky psaly pro americkou literární veřejnost, která už o řecko-římských kořenech evropské vzdělanosti nemá ani ponětí. Proto ke každému mýtu přidávají tu humorný, tu polopatický výklad. Ty by nás měly pobavit, ne roztrpčit. Víme, že Sisyfos byl odsouzen k věčnému trestu valení balvanu do kopce. Kdo z nás si pamatuje, že trest byl spravedlivý, protože zpupný Sisyfos okrádal pocestné a zbožňoval sebe sama. Z podsvětí unikl lstí poté, co v kobce uvěznil vládce podsvětí Háda. Příběh zmrzačeného syna Hery a Dia, Hefaista, nás poučuje, že traumata z dětství nejsou nevyléčitelná. Příběh o Oriónovi nás varuje, že každý otec musí zkrotit svou žárlivost a dceři dovolit, aby si našla vhodného muže. Autorky citují Džibrána, že děti se rodí skrze nás, že nám však nepatří jako vlastnictví.

Nový je pohled na dynamiku rodinných vztahů. Vinu na nepříliš systematickém uspořádání má lektor nakladatelství Eddison Sadd z Londýna, který v této formě výbor mýtů doporučil. Odpovědná redaktorka V. Kratochvílová měla věnovat větší péči názvosloví, aby se používalo v češtině zdomácnělých jmen, např. ne Perceval, ale Parcifal, ne Chimaira, ale Chiméra, ne Narkissos, ale Narcis.

Liz Green, Juliet Sharman-Burke: Životní cesta v zrcadle mýtů. Praha, Portál 2001. 216 stran. 269,- Kč.

Náhodou se mně dostal do rukou časopis Poutník, který vydáváte pro své členy. Zaujal mne svou mimořádnou úrovní, vzdělaností autorů článků, jejich akceptací současných problémů filozofie i vědy. Jsem absolventkou brněnské filosofické fakulty MU.

Pokud je to možné, prosím o pravidelné zasílání časopisu Poutník, případně i dalších aktuálních písemností týkajících se Vaší činnosti. Zaplatím požadovanou sumu složenkou. Budu vše půjčovat dalším zájemcům. Pracuji totiž jako dobrovolná knihovnice ve Vile Unitaria v Ostravě, nyní Vila Univers (nejsme unitáři, ale lidé nejrůznějších názorů, členové různých církví). Naše knihovna slouží široké veřejnosti.

Při hledání příčin současné ekologické krize zaznívají výčitky i na adresu křesťanství. Často se mu předhazuje, že se o ni přičiňuje hlásáním známých starozákonních slov, které Bůh řekl prvním lidem hned po jejich stvoření: „Ploďte se a množte se a naplňte zemi a podmaňte si ji a vládněte nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem i nad každým živým tvorem, který se plazí na zemi.“ (1M 28) Křesťanství tedy podporuje přelidněnost a vládu člověka nad přírodou, které jsou hlavními příčinami dnešního ničení přírody a apokalyptických vizí o jejich následcích v dohledné budoucnosti.

Myslím, že tato výčitka je oprávněná a sám jsem ji několikrát zopakoval. Dospěl jsem však k názoru, že křesťanství se k uvedenému „prvnímu božímu přikázání“, jak mi citovaná slova charakterizoval jeden slovenský evangelický biskup, hlásí neopodstatněně, že tu jde vůbec o nedorozumění a že křesťanství – hlavně katolicizmus – by neutrpělo žádnou újmu, kdyby tuto výzvu přestalo propagovat. Není totiž křesťanská.

Setkáváme se s ní hned na začátku první knihy Mojžíšově. Těch knih je pět a jejich vznik se datuje do 13. století před naším letopočtem. Dnes je už známé, že různá vyprávění obsažená zejména v této knize, nebyly originálními Mojžíšovými myšlenkami, případně židovských autorů knih, které jsou mu připisované, ale že byly společným kulturním majetkem okolních národů: Babyloňanů, Asyřanů, Sumerů a dalších; a přirozeně i Semitů, ke kterým patřili i Izraelité. O potopě světa hovoří kulturní prameny nejen všech těchto národů, ale řecká mytologie ji pokládá za čin Diův a poutavě ji popisuje i Ovidius v Metamorfózách jako dílo Jupiterovo. Babylonský bůh Marduk stvořil zase svět tak, že oddělil vody nad oblohou od vod pod oblohou, takže vzniklo nebe a země, potom stvořil hvězdy, rostliny, zvířata a nakonec z hlíny a krve jednoho ze zabitých bohů i člověka (1, str. 65). Tedy téměř jakoby jsme četli bibli. Ani příběh o vyhnání prvních lidí z ráje zdaleka není jen starozákonním příběhem. A tak i další.

Není tedy vyloučené, že citovaná slova se dostala do Starého zákona také pod cizím kulturním vlivem. Rovněž mohla být i logickým završením úvah o procesu stvoření světa. Ať je to jakkoliv, citovaný příkaz odporuje duchu Ježíšova evangelia, jeho chápání člověka a lidské úlohy na zemi. A křesťanství má stavět především na tomto duchu.

Ježíš přišel spasit hříšné lidstvo, dát mu poslední možnost zachránit se před definitivním trestem božím, kterým mělo být věčné zatracení. Po vyhnání z ráje lidstvo totiž stále víc mravně upadalo a když nepomohla potopa světa, zničení Sodomy a Gomory ohněm a sírou, zmatení jazyků při stavbě babylonské věže, napomínání proroků a jiné tresty stíhající zejména Židy, neboť o nich mluví Starý zákon především, Bůh poslal na zem svého syna, aby se pokusil o poslední a rychlou nápravu. Ježíš ví, že nemocný, nemravný je lidský duch a proto chce léčit především jeho. Není hříšné co jde do úst, ale z úst. Léčí sice i tělo, uzdravuje, dělá zázraky, ale jen proto, aby mu uvěřili, že je bůh a že jeho hlavním posláním je léčit ducha.

Jeho nároky po této stránce jsou velké. Člověk se musí vzdát veškerého morálního zla, do kterého upadnul po vyhnání z ráje, vlastně už v něm, ba musí se téměř úplně vrátit do bezhříšného rajského stavu. To je velmi náročný požadavek, neboť zla, zapříčiněného celou lidskou psychikou, vášněmi, afekty, rozumem, sklony, zájmy, povahou, je mnoho. Je jen samozřejmé, že člověk musí zanechat cizoložství, vraždy, lakomství, lsti a podobné přečiny, protože ty trestá i světský zákon. Proto Ježíš jde o mnoho dále. Žádá chudobu, a to nejen těla, ale i ducha, s ní spojenou tichost a pokoru srdce, neagresívnost, neodporování zlému, snášení utrpení, odpouštění, lásku k bližnímu. Jeho ideálem je skromný, otevřený, upřímný, nepokrytecký, neformalistický, zásadový člověk, nezištně pomáhající druhým, odporující zlému jen svojí dobrotivostí, před kterou, jak Ježíš věří, se nakonec skloní každé zlo; člověk, který svojí duchovní čistotou a silou pokoří zákeřnou zlobu.

Je jen samozřejmé, že Ježíš se o materiální blaho člověka, o jeho hmotné statky nestaral a že bohaté a bohatství víckrát rázně odsoudil, protože svádí člověka ke hříchu, světskosti. Sám byl úplně chudý a říkal, že když lišky mají svá doupata a ptáci svá hnízda, on nemá kam by hlavu složil. Svým stoupencům doporučoval, aby se nestarali o jídlo a pití tak, jak se o to nestarají vrány a polní květy, o které se stará Bůh. „Ale hledejte království boží a to všecko vám bude přidané.“ (Luk. 12, 31) Proto je pochopitelné, že nevěnoval zvláštní pozornost ani vnější, materiální, živé či neživé přírodě, ačkoliv ji pokládal za dílo boží a často z ní čerpal obrazy pro svá podobenství. Šlo mu o lidskou přírodu, o lidského ducha, který byl zkažený a kterého bylo potřeba zachraňovat.

Ježíš prohlásil, že nepřišel Starý zákon zrušit, ale naplnit. Určitě v některých souvislostech ho naplnil, ale v mnohých ho i zrušil, neboť se obracel proti jeho povaze. Starozákonní Židé příliš neholdovali duchu, ale spíše tělu a často scházeli z mravní cesty, kterou jim vytyčil Hospodin nejen v Desateru, ale i v jiných přikázáních a příkazech. Horší bylo že on sám je podporoval v hříchu a přestupoval svoje vlastní přikázání, která jim dal. Nezakazoval jim majetky, sliboval jim zlato i stříbro, přírodní bohatství, krásné domy, dlouhý a pěkný pozemský život. Nijak zvlášť nekrotil jejich agresivitu a nejen že jim nařizoval pomstu zásadou „oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu“ (2M 21, 24), ale přikázal jim vyhubit po příchodu do zaslíbené země vícero národů.

Proti tomu všemu Ježíš přímo nebo nepřímo vystupoval. Otevřeně odsoudil zásadu „oko za oko, zub za zub“ a nařídil odpouštění, milosrdenství. Zavrhl agresivitu a zabíjení, nenávist vůči ostatním národům. Když on jediný striktně dodržoval čtvrté přikázání, nedodržoval některá další. Když poradil bohatému mládenci: „Prodej vše co máš a rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi a pojď a následuj mě.“ (Luk. 18, 22), vystoupil tím proti devátému a desátému přikázání, kde Hospodin ochraňuje majetek Židů proti „požádání“. Překračoval i třetí přikázání o svěcení svátečního dne, soboty, neboť i tehdy léčil, což se pokládalo za hřích. Proto když se ho jeden kníže zeptal, co má dělat, aby obdržel věčný život, vyjmenoval mu Ježíš všechna přikázání kromě těch, která sám nedodržoval.

Kdo hledá vlastní pohodlí bez vyššího ideálu, naráží jen na samé obtíže, protože sobecký, sebesnazší život, je vždy těžký. Vyšší ideál podporován soustředěním myšlenky v jednotě slov a činů, sám si začíná od jistého stupně razit cestu k sebeprojevení ve hmotě a ději, přičemž upravuje životní poměry svého nositele tak, že by to sebelepší spekulace nemohla nikdy zařídit ani vymyslet.

Putování životem pod zorným úhlem Věčnosti Unitarii a širokému okolí přeje

Nikdy se nepokoušej porozumět všemu, některé (lidské) záležitosti prostě smysl nemají.

Nikdy se neostýchej projevit své city. Když jsi šťasten, plně se tomu oddej.

Nikdy nechovej pocity viny za minulost: co se stalo, stalo se. Uč se z chyb, které jsi učinil.

Nikdy si nemysli, že jsi sám a sám. Vždy je někdo, o koho se můžeš opřít.

Nikdy nezapomeň, že můžeš dosáhnout mnoho z toho, co si dovedeš představit.

Pro Kalendář unitářů z Blackpoolu (Anglie) vybral John Dudman. Inquirer 21. 2. 2004. Přeložila E. Merhautová.

Hledání sama sebe ve vztazích s lidmi milými, spolubližními si mohli vyzkoušet účastníci letního tábora unitářů v Horním Bolíkově od 16. do 23. července. Nevelká skupina, většinou unitářů z Prahy, Plzně, Mostu a z Brna se rozhodla navštívit Kastálii – vznikající centrum alternativního přístupu ke komerci a civilizaci, jehož animus a anima jsou Boris a Eliška Merhautovi. Jsou také jedinými stálými obyvateli zajímavého objektu bývalé školy. Budova Kastálie, č. p. 39 je bílé stavení se štítem a červenou střechou na návsi s rybníčkem a kapličkou. Vzadu za budovou je terén mírně zvednutý, po jedné straně stromy, zeleň okolo – obrázek z knihy o feng-šuej. Modrý poštovní vůz se znakem trumpety se hlásí svou typickou znělkou, auto je zde řídkým jevem. Obchůdek pár kroků odtud je skromně zásobován. V kapličce bývají v neděli mše, v místní hospodě prodávají kromě obvyklého také minerálky v lahvích pro poutníky do okolních přírodních krás. Nedaleké koupaliště, k němuž vede cesta kolem vzorně upravených chalup a zahrádek, bývá téměř liduprázdné.

Skutečným chrámem přírody je asi 1 km vzdálený lom Sumrakov s hlubokou a průzračnou vodou. Jde se k němu kolem jezírka na návsi před Kastálií, kousek vesnicí (za humna), přejde se silnice a krásným lesem plným borůvčí se stoupá k lomu. Místo překvapí svou divokou krásou. Barevný kámen stěn lomu se shlíží ve vodní hladině, kamenný a vodní šperk uprostřed hlubokých lesů připomíná světové přírodní rezervace. V lomu se stále pracuje, přímo na místě zde razí žulové dlažební kostky různých velikostí. Horké sucho s prachem z kamene v blízkosti studené hlubiny lemované skalami tvoří dramatický kontrast. Ve vodě jsou na některých místech raci. Časté návštěvy potápěčů, kteří je chytají, jsou zde v létě obvyklé. Člověk může na skalách sedět, meditovat, zpívat mantry, poslouchat co zachytává ozvěna, koupat se na vlastní riziko nebo sbírat lesní plody a bylinky. Jahody, maliny, borůvky, ostružiny mají těsně vedle sebe svoje místo a střídají se ve zralosti. Znám ten lom v různých proměnách počasí a ročních dob a pokaždé se mi odtud nechce. Loučení s touto svatyní živlů země a vody je mým každoročním rituálem.

Ovšem to bychom byli už na konci našeho bolíkovského putování, aniž bychom řekli jak probíhalo a jak vůbec začalo. První čeho jsem si po příjezdu ke Kastálii povšimla, byl fialově kvetoucí žebříček. Byl všude kolem, veliký, bílý nebo fialkově růžový a kořenně voněl. Přivítal nás bratr Merhaut a později jsme se přivítali i s paní Eliškou, která nám s láskou vařila. Konstatovala jsem, že se v přízemní části budovy Kastálie oproti loňskému roku mnoho nezměnilo i můj obraz Ohnivý keř visel spolu s ostatními obrazy od přátel jógy a duchovních nauk na svém místě, avšak půdní vestavba již značně pokročila. Byla nejen příjemná a obyvatelná, ale většina ubytovaných ocenila i její tepelné vlastnosti za chladnějších nocí.

Každý den začínal cvičením jógy vedené bratrem Jirkou Šulcem, po společné snídani byl dopolední program Petra Grinningera, psychoterapeuta rogerovské orientace. Následovalo cvičení jógy s meditací a oběd. Odpoledne byl čas ke koupání a kratší výlety (na konci týdne jsem při jedné takové naprosto nehoubařské procházce našla křemenáče přímo velkometrážního, jehož noha skončila v polévce a každý účastník kurzu dostal smažený kousek. Původně jsem myslela, že je to malý čerstvě uříznutý pařízek a chtěla jsem si na něj odložit kabelu, tu vidím, byl to hřib solitér, široko daleko žádná houba.

Večerní program sestával opět z přednášky či semináře z rogerovské psychologie, promítání zajímavých videofilmů, které byly velmi „k věci“, večeře a případných přátelských dýchánků, setkání a diskusí (např. na téma „kam kráčíš Unitarie“) nebo partií šachu. Zmíněná rogerovská psychologie nebyla snad ani tak dle jediného „pravého“ autora podávaná, byla spíš psychologií laskavou, chápavou, člověku po všech stránkách přátelskou, tedy vlastně vědou duchovní neboť o duši, Ducha nepopíraje. Mgr. Petr Grinninger se nám obětavě věnoval a při probírání zákrutů lidské psychiky trpělivě zodpovídal otázky a živě vše ilustroval svou životní zkušeností. Projevoval se po celou dobu jako nebývale citlivá a taktní bytost, pečlivě vše pozorující a také fotografující. S jeho opětovným pozváním lze jenom souhlasit.

Chápaví a tolerantní účastníci atmosféru ještě umocňovali. Rádi si zacvičili jógu ráno a v poledne s Jirkou Šulcem, který ji vede moc dobře, s láskou a rád.

Vzájemná harmonie překlenula různé hmotné nedostatky rozestavěného objektu, čímž vítězství „ducha nad hmotou“ bylo potvrzeno. Účastníci vše otevřeně napsali do dotazníku na konci pobytu.

O Vysočině platí, že obdaruje-li Bůh krajinu, má ta část země všechno: kopce i hluboká údolí, lesy s borůvkami a houbami, vonící vzduch a čistou vodu, stavební kámen v lomech a dokonce i tu i tam polodrahokamy pro radost a jako pečeť a potvrzení: ano tudy šla krása a obdarování. Chovej se tiše, člověče, stojíš na místě svatém. Zde je namístě putování, ano hodí se zde chodit pěšky a uctívat Zemi pozorností a ztišením. Ona se za to rozvine před člověkem, rozvoní a rozkvete svou krásou. Bude těšit a léčit. Podmaní si tě a zároveň tě ponechá svobodného. Opustíš ji lepší než jsi přišel, když se ztišíš. Ona se ke tvému tichu důvěrně připojí a půjde s tebou po tvých osamělých stezkách.

Telč je s Horním Bolíkovem autobusem dobře spojená. Vede k ní křivolaká cesta, přátelská silnice, jedna z nejhezčích, které znám. Z nadhledu autobusu je nápadná cedule KRAJ VYSOČINA. Nápis jednoduchý, jednodušší už být nemůže. Pokaždé mi vhání slzy do očí a nevím proč. Přemýšlím o síle slova, o neliterární literatuře, o bezděčném umění, slovu ryzím, nehledaném.

Sama Telč, památka UNESCO, žhne červenými střechami a barvami fasád pokaždé, kdykoliv přijedu. Neznám ji, když prší, vždycky jen žhavé barvy nad hladinami rybníčků. Nějak se k ní hodí obrazy od Jana Zrzavého, který patřil částí svého života k Telči. V galerii ve dvoraně zámku můžeme vidět výstavu jeho originálů. Vzácné setkání. Chodila jsem výstavními sály sama a hodně, hodně si Zrzavého umění užila, jeho sametově působících vhledů i pohledů. V knize návštěvníků výstavy jsem nechala veršík: „Děkuji Zrzavému za sametový sen, který je v Telči tak vkusně vystaven.“

Odnesla jsem si odtud Zrzavého vyznání o vlastní tvorbě. Slova mohou platit o umění, mohou platit také o umění života a to už je duchovní cesta, Poutníku…

Mladý malíři, chceš býti zajisté velikým umělcem? Chtěj! Neboť jinak nestojí za to, abys maloval, a bylo by lépe, abys věnoval síly své jinému povolání užitečnému lidem. Měj pak na paměti tyto věci: Musíš obrátiti všechny své síly, svůj zájem a lásku jedině jen k svému umění a dosažení cíle. Vše ostatní musíš mu podříditi, prvé a poslední, nač myslíš, musí být obraz a zase jen obraz. Jsi-li povolaným k umění, poznáš, že všecky příhody tvého života, dobré i zlé, směřují k tomu, abys se věnoval jedině jemu. Když všecko tě opustí a zklame, jediná láska ti zbude, umění, které okrašluje život a je jedinou věcí, pro níž lze litovati, že jest nám jednou zemříti.

Tvořiti, malovati, jest vášeň. Vášeň nejsilnější a nepřemožitelná, která, byť všecky touhy v tobě uhasly, nesmí pominouti. Všeho se můžeš zříci, ve všem resignovati, ale v umění nikdy. Věz, že musíš cíle dosáhnouti, za všech okolností. Nic nesmí býti dosti silným, aby tě mohlo zdržovati, žádná překážka dosti velká, abys jí nepřekonal. Varuj se přílišných pochybností o sobě. Nedůvěra je největší tvůj nepřítel, který ti vyráží štětec z ruky. Nevzdávej se naděje, že dosáhneš cíle, byť se ti jevil sebevzdálenějším, neboť blížení se jemu je úměrno velikosti tvé vůle, odvahy a neústupnosti. Musíš usilovati o to nejvyšší, žádej si uskutečniti nemožné, nepřestávej o tom sníti. Pevně věř, že můžeš toho dosáhnouti. Víra je onen okřídlený oř, bez něhož nelze vystoupiti k výšinám.

Ale varuj se též přeceňování sebe. Přílišná pochybnost a přílišné sebevědomí je sekera o dvojím ostří. Buď opatrným a rozvážně posuzuj svoje dílo. Budeš-li v pochybnostech, srovnávej a taž se všech uměleckých děl přítomnosti i minulosti. Najdeš-li na své práci nepochybné kvality, raduj se z nich srdečně, a neumíš-li ještě to, co bys chtěl, nechť dobré v tvé práci posílí tvou naději a nedostatky roznítí tvou odvahu a touhu a úsilí tvé zdvojnásobí.

Až budeš uměti tolik, že budeš se moci odvážiti k vlastní tvorbě, neohlížej se a nedej zmásti tím, že druzí malují jinak… To, co se ti u tebe i u jiných líbí, je to pravé, co potřebuješ a hledáš. Nedej se omámiti hesly modernosti, jdi jedině za svou představou a nelekej se, bude-li výsledek zdánlivě nemoderní. Tvoříš-li, jsi nutně moderní. Neboj se býti výjimečným. Věř a buď věren jen sobě.

Z čeho vytvoříš své dílo? Ze svého života, neboť nic jiného nemůžeš znáti a nic jiného nemáš… Ze své lásky a štěstí, ze své bolesti a utrpení vytvoříš svoje dílo, učiniv slovo tělem.

Předpokládám, že máš talent, tuto schopnost převáděti věci trojrozměrné na dvojrozměrnou plochu, aniž by ztrácely na své pravdivosti a skutečnosti. Mezi všemi těmi, kdož malují, je více talentů, ale kolik z nich je dobrých malířů a kolik velkých? Velikost a prudkost talentu mohou tě samy o sobě učinit dobrým malířem, ale ne velikým umělcem. Talent jest předpokladem, ale ne zárukou velikosti.

V čem tedy záleží velikost, tajemství génia? Nejen v talentu samotném, ale v mohutnosti pudové, ve velikosti a síle jeho citů, vášní a chtění, v jeho velikosti mravní. Velikost umělcova podmíněna jest jeho velikostí lidskou. Jen budeš-li velikým člověkem, můžeš býti i velikým umělcem.

Ale běda ti, podřídíš-li umění prospěchu hmotnému, zatáhneš-li je do kalu osobních pletich záškodnické politiky a bude-li ti jen cestou k dosažení moci a slávy. Neboť to všechno nesnáší se s uměním a je znamením slabosti umělcovy, který takto snaží se domoci se prvenství. Oslabil bys svoje schopnosti a předurčil zaniknutí i to málo, co se ti přece podařilo vykonati.

Přemýšlej o těchto věcech a nezapomeň nikdy: jen dobrý člověk může býti dobrým umělcem.

Z kalendáře unitářské obce v Leicestru, Anglie. Inquirer 20. 3. 2004, přeložila E. Merhautová.

Byla poslední svého jména a byla toho jména hodna. Znala jsem ji od dětství, věkem byla kdesi na půl cesty mezi mými rodiči a mezi mnou a mou sestrou. Když jsem byla dítě, byla věkem a zkušenostmi blíž k mým rodičům, ale jak plynul čas, a my stárli, patnáct let jako by se zkracovalo a my se k sobě přibližovaly čím dál tím víc. Jistě to bylo také tím, že jsme si byly blízké uvažováním a pohledem na svět. také nás spojovala hudba.

Měla jsem ji tuze ráda proto, jaká byla. Vážná, ale absurdním situacím a nesmyslům se uměla smát. A když se usmála, její vždy zajímavá tvář byla krásná. Pokud se setkala s lidskou omezeností a malostí (a to bylo v minulosti věru často), míval její zlehčující humor nemalý břit. Měla jsem ji také ráda proto, že nikdy, ani v nejmenším nic nepředstírala, nikdy nenasazovala žádnou masku, a pokud se kolem ní dělo něco, co jí bylo proti mysli, ať už to byl v dobách špatných útlak, nebo v dobách našeho osvobození přílišná pozornost, zejména těch, kdo ji po čtyřicet let neznali, buď utrousila pár trefných slov, nebo prostě mlčela a nesnažila se zvlášť skrýt, co si myslí. Jak ti, co ji utiskovali, tak ti, co ji v posledních létech začali vyhledávat, možná nepoznali, co si myslí; my, kteří jsme ji znali dobře a mysleli podobně, ano.

S Herbertou jsme si rozuměly bez velikých řečí. Znaly jsme se dlouho a dobře, i když jsme se nevídaly příliš často, nikdy jsme se sobě nevzdálily. Její dceru Charlottu, její radost, jsem poznala snad první ze všech, co ještě žijí, v době, kdy mne Herberta sobě i mně pro radost učila na piano.

V posledních letech svého života se čím dál tím víc podobala svému strýci Janovi. Povahou a svérázným smyslem pro humor se mu podobala vždy.

Bude chybět mnohým, bude chybět její jméno, ale musí nám být útěchou, že se dožila doby, kdy jméno starého pána, jeho moudrost a velikost opět ožily po celých zemích koruny české. Řekla mnohokrát: „Holka, lidi sice dělají neuvěřitelné nesmysly, ale máš pravdu, hlavně, že jsme se toho dožily. Ale stejně, ono se to časem spraví. Nic se nesmí vzdávat.“

Nevzdávala život, i když už pro ni byl skutečně těžký, zdraví ji opustilo brzy a bolestně. Pokud však řekla, nic se nesmí vzdávat, myslela to opravdově a cítila se sama tím vázána.

Jaroslava Moserová poslední československá velvyslankyně v Austrálii. Odeznělo při rozloučení s paní Masarykovou 9. října.

Izraelská setkání jsem prožila jako jedinečnost dynamické židovské víry v podanou ruku Boží i v nejtragičtějších chvílích života. V kibucu Givat Ichud Hajim jsem navštívila manžele Červinkovy, kteří přežili Terezín a navzdory holokaustu nezatrpkli. Síla víry v autoritu Tory je povznesla nad nenávist s přesvědčením vnitřní cesty světla, potřebné celému světu. Při jejich hagadách – jsem se utvrdila v pocitu, že nám Evropanům při veškerém náporu racionalismu a pragmatismu je potřebná schopnost vnímat čtvrtou dimenzi pomocí intuice, meditace a kontemplace. Při návštěvě Safedu, kolébce kabalistického chasidismu jsem v pevných i laskavých rabínských rysech vystihla jedinečnost autority k prorocké tradici zjevující zákon Boží – Toru jako světlo Boží moudrosti, spravedlnosti a milosrdenství. Vzácná setkání v Tiberias jsem prožila s chasidskými cadiky – spravedlivými střežícími strom poznání ovoce dobrého. Utvrdila o vnitřní cestě jako nezbytného duchovního poznání. Hluboce se mi vryl do vědomí zážitek zanícených modliteb o šabatu, transformujících v extatickém vytržení Boží jiskru v plamen šlehající vstříc nádheře Boží přítomnosti. Jedinečnost emenu – vroucí modlitby působila jako Jakobův žebřík opřený o nebesa, provázena nekonečným chvalozpěvem. V chasidském společenství jsem poznala, že vše skryté – esoterické se stává zjevné exoterní a posvěcené. Zkvašený chléb – chamec alegorie povýšené duše se nesmí jíst v období pesah a kuchyňské nádobí musí být vycíděno do běla jako symbol zářící Boží jiskry do zatemnělosti světa. Menorah – židovský svícen je symbol hořících svící zapalovaných Božím ohněm v duši oddaného, vytvářející setkání ohně pozemského s nebeským.

Chasid se ve své extatické modlitební kontemplaci neztotožňuje s Bohem, neboť si je vědom, že Boží majestát přesahuje veškeré stvoření jako Or Ain Soph - prapodstata Bytí. Proto usiluje dosáhnout pleromy – světelné říše Boží, přimknout se k ní srdcem bez projekce představy přímého zažívání Boha, kterýžto pocit je mu rouháním. Extatický tanec jako součást bohoslužby v jeruzalémské synagoze je pro Evropana nezvyklý a přece je tolik inspirující, neboť pomocí něho setřásající věřící obaly nižší přirozenosti zabraňující duši stoupat vzhůru ke světlu první sefiroty nebeské – malkutu.

Inspirující pro nás Evropany je výzva k odpovědnosti, která pro vyznávajícího Žida zní: Povstaň – sviť – tvé světlo je v duchovním kosmu, které odrážíš jako zrcadlo. Rabín Schneerson deklaruje nutnost světla spravedlivých na tomto světě, na nichž je závislá existence světa v období – din – soudu. Cadik stejně jako chasid – zbožný podepírají nebe, nebeský základ, pročež Bůh neváhá vystřídat spravedlnou přísnost láskou milosrdenství a milosti. A slova Avotu zavazují k tomuto propojení: Neodpovídáš-li za sebe, kdo za tebe zodpoví? Odpovídám-li však jedině za sebe jsem to ještě já zajatý egem… Vyvolenost Izraele – acharajut – je vědomím odpovědnosti za bližního utvrzováním jistoty, že ctnost a nepravost závisí na člověku, na jeho vůli poznat vnitřní cestu – kavanu, realizovat ji či nikoliv. Leč současný Izrael má své stíny a temnoty, jak se o tom přesvědčujeme z denních zpráv. Křesťanské sbory, zejména františkáni vynakládají značné úsilí pro odstranění válečného napětí a s ním spojenou mentalitu strachu projevující se zejména u dětí. Nakolik má vliv světlo spravedlivých na židovský parlament – sanhedrin není zřejmé, i když mezi lidem požívá autoritu obětavá služba věřících Židů či křesťanů a zejména práce duchovních na hoře Olivetské si vysloužila přívlastek „svatá“.

Proč mě současný chasidismus tolik inspiroval? Zejména myšlenkou zasazenou jako perla do Baba Batra Hagady: Ten, který podpoří světlem Boží moudrosti jedinou duši, jakoby podpořil celý svět… Chasidé se cítí jako rukojmí Božího smilování, odpuštění a milosti nesením plné odpovědnosti především za spásu Izraele i za cenu utrpení. Jejich duchovní odkaz čerpá z kabaly, pročež činí své tělo trůnem života a život trůnem ducha a ducha trůnem duše nebeské – nešemah a tuto duši trůnem světla Boží slávy.

V terezínském památníku třicet kilometrů od Tel Avivu jsem v hrůzných dokumentech holokaustu postihla nezlomnost židovské víry v Hospodina i v předsmrtných okamžicích jako návrat do pravé domoviny, sefirotické – duchovní, jak o tom svědčí zápis v deníku neznámého hrdiny: Z hlubin duše jsem křičel k Tobě Hospodine… Umlčená obžaloba zločinů, němé memento varuje a vybízí svědomí k bdělosti. Židovský spisovatel Amos Oz nositel Mírové ceny poukazuje s neklidem na antisemitské akce neonacistů v současné Evropě.

Chasidský šabat v Jeruzalémě jsem zažila jako extatické vzplanutí – hitkahavut – při velebení Božího jména a mnoha požehnání jako projev ze stavu pokořených do svazku věčně živých, svatých, světlých a proto Bohem vyvolených. Chasidská výzva úcty ke každému okamžiku života je inspirující výplní ve smyslu slov: Zlobíš-li se, je to zlé, mstivá chvíle znásilňuje a otravuje důležitou chvíli života, znemožňuje duši, aby putovala nebeskými světy…

Chasidský odkaz Vstaň a sviť! charakterizoval výstižně židovský pedagog a lékař ubohých Janusz Korczak ve své stati Samoty staroby slovy: Kolik jsi položil cihel na stavbu než odejdeš… Komu a kolik jsi dal tepla? Jaká byla tvoje služba? A na otázku Jak se nazývají kapitoly tvé životní pouti? Odpověděl cestou oběti – avody, kdy na poslední cestě do treblinské plynové komory v roce 1942 doprovázel věrně dvě stě židovských sirotků. Vyjádřil tak skutkem smysl chasidské nauky o tom, že člověk má za úkol pozvedat padlé, osvobozovat Boží jiskry uvězněné v pádu hmoty a nikoliv jen čekat a přihlížet, ale působit ke spáse světa… Vystihl neopakovatelnost „okamžiku zraněného, který bude krvácet a okamžiku zavražděného, který bude strašit zlými vzpomínkami“. Leč současně vystihl neopakovatelnost okamžiku jako výzvy úcty k životu, jako úctu k těžké práci růstu.

(Přírodní zákony dosvědčují jeho existenci). Praha, Pražská imaginace 1992. 2000 výtisků.

Autor, si klade otázku, proč je tolik věřících mezi přírodovědci, kteří nejvíce přispěli k rozvoji vědy. „A tak jsem se vydal touto cestou a učil se divit. Studoval jsem zákonitosti přírody, konstrukci ptačího křídla, o stavbě lidského těla, o plánu buňky… Za oponou přírody počal jsem tušit Velikého Programátora.“ (s. 3)

Bůh člověku poznání své existence některak neusnadňuje. Podle Bible se mu projevil v ohnivém keři, v oblacích, v rozpoutané bouři. Dnes k nám navíc promlouvá skrze přírodní zákony.

Hlásat tuto radostnou zvěst za totality nebylo možné, a tak tyto eseje každý měsíc byly vyvěšovány v kostele Sv. Ignáce na Karlově náměstí v Praze. Stával před nimi hlouček pozorných čtenářů a dochovaly se opisy těžkou stařeckou rukou.

Úvodem autor pod titulem „Deformované poznání“ ateizmu. Od renesance, kdy člověk sám zasedl na uprázdněný trůn Boha a prohlásil sama sebe za míru všech věcí, náboženská víra byla vystavena stále krutější inkvizici – lidskému posměchu. Pozitivismus se opájel představou, že už má v rukou klíče ke všem tajům, a na věřící vědce se díval s posměchem. Newton interpretoval přírodní jevy jako mechanický pohyb. Descartes postavil proti sobě říši ducha a říši hmoty, nasugeroval celým generacím, že zvířata a rostliny jsou pouhé stroje. Od něho se datuje nechuť k metafyzice a snaha vtěsnat přírodu a život do fyzikálních formulek. Vše, co se do tohoto omezeného prostoru nevešlo, karteziánská věda prostě amputovala či ignorovala.

„Pře o Boží existenci“ vypočítává, več musí věřit ateista. Věří, že hmota je věčná, ale tomu odporuje 2. zákon termodynamiky. Věří, že život se vyvinul nahodile, ale život má program, který potírá náhodu. Max-Neef poznamenává, že v živé buňce je kompletní řetězec 20 aminokyselin, který závisí na 2000 enzymů. Biologové vypočítali, že pravděpodobnost jedinečné kombinace všech těchto prvků, aby během evoluce vznikla živá buňka, je jedna desetina na tisícátou. Život je nanejvýš vybíravý: potrpí si na biologicky aktivní, levotočivé látky. Pouze cukrové fosfáty jsou pravotočivé.

Řád genetického kódu nám vysvětluje teorie morfogenetických polí transpersonalisty R. Sheldraka.

Pod titulem „Modrá planeta“ bychom čekali výklad Gáia-teorie Jamese Lovelocka, že Země je řídký, kulově formulovaný organismus, v němž všechny pracovní součásti jsou spjaty v symbióze. Místo toho jsou předkládána geofyzikální, starší data.

„Zázrak život“ a duchovní vzestup od hmoty k životu, od života k duchu až k bodu Omega nastínil Teilhard de Chardin. Nač používat pro další esej termínu Big Bang, když se už vžil „velký třesk“ a tento výraz se používá v následující úvaze „Scénář velkého třesku?“ (s. 45 – 52).

„Program zvaný život.“ Teprve kybernetika nám dala představu, jak úžasně složité je zpracování programu život. Kombinace 2 × 23 vláken DNK a 20 aminokyselin vytváří z každého z nás neopakovatelnou, jedinečnou bytost, avšak bohužel tato kritéria se nestala měřítkem, z něhož by vyplynuly vyšší normy pro vzájemný vztah lidí. (s. 70)

Další úvahy „Zázrak zvaný buňka“ a „O mutacích a vývoji života“ se opírají o eseje Lewis Thomase.

Milovníky přírody potěší úvaha „O tahu ptactva“. (s. 93 – 100) V každém pírku i tahu ptactva vidí autor stopy Božího díla. Aerodynamické křídlo nejen nese, ale je i motorem. Útočící sokol dosahuje rychlosti 130 km v hodině. Kolibřík, který se udrží jako helikoptéra na jednom místě a dokáže i couvat, mává až 80× za vteřinu. Miniaturní rorýs uletí za den přes 900 km. Albatros plachtí nad mořem celé hodiny bez mávnutí křídel.

Výlet do imunologie autor nazval „Bariéry jedinečnosti“. Mnoho nového víme o lidském těle od vydání knihy Alexise Carrela „Člověk tvor neznámý“, především o oku. Závěrečná esej by vyzněla jinak, kdyby se autor neopíral o klasický výzkum vyšší nervové činnosti a měl k dispozici objevy o holografickém charakteru mozku, tak jak o něm v Praze referoval neurochirurg Carl Pribram. Titulem autor reaguje na výrok, „Bůh je mrtev“. Důkazů o existenci Boží je mnoho. K tomu, abychom Boha slyšeli, je třeba jediné: ticho a mlčení.

Jen výjimečně referujeme o negativních jevech kulturních dějin. Vstoupili jsme do Evropské unie společně s naším sousedem Polskem, země par exellence katolické a tak nás může zajímat, jaké postoje a vklady do společné domácnosti Evropy přináší.

Nad útlou knížkou Grzegorsze Ryśe „Inkvizice“ se rozpačitě zamýšlí historik Robert Blanda (Lit. Noviny 33, 9. srpna 2004). Byl zvědav, co obsahuje knížka s vkusnou a atraktivní obálkou Libora Hofmana, která nevyšla, jak bychom očekávali, v některém ryze katolickém nakladatelství, ale ve světské Mladé frontě a to dokonce v edici Fakta. Tam bychom rozhodně nečekali apologetiku katolické tajné policie, střežící jednotu Církve svaté a jediné. V MF nebývá zvykem, aby nakladatelství nevybavilo svůj překlad řádnými informacemi: chybí jak medailónek polského autora, „skromného katolíka“, který svůj nástin dějin inkvizice věnoval papeži Janu Pavlovi II. Tímto věnováním dává najevo, že „mu nepřísluší hodnotit svatou inkvizici a její dílo“. V jeho vlasti bylo dílo přijato dobře, což nám osvětluje polskou mentalitu, která se bude v evropském parlamentu prosazovat a budit údiv západoevropských poslanců.

Pro koho v Česku je dílo určeno? Blanda konstatuje: Na systematické přepracování dějin inkvizice má Ryśova publikace nedostatečný rozsah… Na populárně-naučnou knihu je text suchý, bez obrázků… nemůže neinformovaného čtenáře zaujmout. Vyžaduje přímo detektivní talent vydolovat z předmluvy aspoň náznaky autorova úmyslu, který je v souladu s nejmodernějším katolickým trendem: dokazovat, že inkvizice nebyla „tak strašná“ jak nacistické a bolševické mučírny a že kolem ní vznikl falešný mýtus.

Kniha má 6 kapitol precizně vypreparovaných z obecnějších souvislostí, které vytvářejí dějiny pouze v komplexu. U války s herezí Albigenských důležité okolnosti buď opomíjí nebo je záměrně zamlčuje. A tak jediné, co objektivněji nastiňuje, jsou středověké a novověké hereze a postup církevní inkvizice proti nim. Zmínek o čarodějnictví je jen pár a termín reforma církve se objevuje jen dvakrát. Selektivně použité dobové prameny sice dávají autorovi za pravdu v tom, že ve středověku inkvizice jako jednotná instituce neexistovala, ale i při své decentralizaci, viděno očima dneška, do jednotné církevní hierarchie ideálně zapadala. Avšak už v 15. století ve Španělsku inkvizice prorostla se státními orgány a navzdory Ryśovu názoru fungovala centrálně. Zdá se, že se mu na základě výběru podařilo poněkud snížit počet mrtvých, které měla inkvizice na svědomí.

Tato divná kniha nic nového o inkvizici neříká, není ani novátorská, ani souhrnná, takže odborníkům vůbec nic nového nepřináší. Ani letmý zájemce o církevní dějiny se z ní nic nedozví. Pro laiky kniha není zajímavá, protože uváděné události jsou vytrženy ze širších souvislostí. Z formálního hlediska jsou všechny informace a prameny doloženy poznámkami s odkazy na literaturu. Text se záplavou dlouhých citací je neúnosně náročný na čtení.

Poslední kapitola o inkvizici jako mýtu je zběžná, povrchní a nepřesvědčivá. Historik Blanda nazval svou úvahu o „zvláštní knize“ Příliš úzkým trychtýřem. Soudím, že dokud na pražské katologické fakultě vládla mafie kolaborantů s bolševickým režimem, autor by svůj výplod obhájil jako magisterskou disertaci. Nezodpovězena zůstává otázka: cui bono?

Grzegorz Ryś: Inkvizice. Z polského originálu přeložil Milan Moravec. Praha, MF 2004. Edice FAKTA. 113 stran.

Tímto tématem se zabýval nejvýznamnější ruský předrevoluční filozof a básník Vladimír Sergejevič Solovjov (1853 – 1900). Syn autora „Dějin Ruska“ obhájil doktorskou disertaci „Krize západní filozofie“. Měl vzezření biblického proroka, takže děti, které potkával, ho často žádaly o požehnání. K duchovním pravdám ho přivedla nejen patristika, ale i přírodní vědy, které mu umožňovaly vyrovnat se s evolucionismem. Jeho vize je velkolepá: kosmický Kristus ve všem a ve všech. Pokládal za omyl redukovat křesťanství jen na soustavu mravních zásad. Prvním principem vývoje světa a dějin je kosmický Kristus, tj. vtělení Slova: „Není možné, aby všeobjímající smysl světa byl jen v naší mysli. Ona Jednota, kterou se udržuje a spojuje svět, nemůže být jen abstraktní ideou. Je to osobní živá síla Boží.“ Proto základ života Solovjov našel ve schopnosti nazírat přítomnost boholidskou v její kráse a pravdě.

Toto hlásání celistvosti natolik popudilo pravoslavné teology i jeho kolegy na Moskevské universitě, že byl nucen Moskvu opustit. Útočiště našel v Záhřebu u osvíceného katolického biskupa Strossmayera. Ve svých přednáškách na universitě v Záhřebu uplatňoval svou víru v jedinou a universální církev. Za nejdůležitější v životě pokládal být inspirován shůry, „dívat se na život seshora“. Tak duchovní velikost a pokoru spojoval ve svém životě do jednoty, která je ovocem Ducha svatého.

Solovjovovi nejsou zdrojem talentu múzy, které básníky i spisovatele inspirují, ale Sofie, Moudrost (buddhi). Tím odkazuje k mystické zkušenosti jednotícího vidění božského a lidského. „Abychom byli schopni přijmout Pravdu, je potřeba uznat, že nejsme ničím jiným než podnoží Boží.“

Během liturgie Nanebevstoupení Páně měl devítiletý Vladimír podobnou vizi jako sv. Terezie – ženy oblečené do modrého a zlatého roucha, která mu podala květ. „Dotkl jsem se nádhery božství… Pochopil jsem, že všechno je jedno a jedno je všechno.“ Toto vytržení (samádhi) v dětství odstartovalo jeho celoživotní dialog s vyššími vrstvami duchovního světa i snahu po vyjádření ženského aspektu božství. Láska jako gnozeologický princip otvírá srdce člověka, je klíčem k Moudrosti (džňána) a současně je základem ortodoxní tradice pravoslaví,

Pro univerzitního profesora filozofie nebylo snadné hlásat, jak později činil Vladimír Hoppe v Brně, že mystická zkušenost je pro pravou filozofii nepostradatelná a že „bez mystického poznání se filozofie dokonce rozplývá v absurditu“. Tím se dostal do konfliktu s „pokrokáři“, neboť vyloučil možnost nezávislosti kteréhokoliv vědního oboru. Tím popudil nejen vyznavače racionalismu, ale i tehdy módního empirismu, jemuž kralovali filozofové jako Locke, Berkeley, Hume, Mach aj.

„Úlohou náboženství je napravit náš zvrácený život: žijeme bezbožně, nelidsky, v otroctví nižší přirozenosti. Pro pravý život je nutný pravý opak. Počátek dobrovolného poddání se Bohu je modlitba. Počátek jednomyslnosti je dobročinnost, počátkem sebekázně je zdrženlivost od nízkých přání a vášní… Abychom tedy napravili svůj život, musíme se modlit k Bohu, pomáhat si navzájem a krotit své smyslné pudy. Modlitba, almužna a půst – v tom spočívá veškeré osobní či soukromé náboženství…“ Jak však žít ve světě v pokoji a míru, když tam vládne podvod a klam, nepřátelství a rozkol? „Nesmíme věřit, že toto zlo je něco nezměnitelného. Naopak, ono je lživé a zaměnitelné.“ Přírodovědec nám tvrdí, že pravda světa je v jednotě vesmírného mechanismu. Podle Solovjova pravda světa je v jednotě logické souvislosti, objímající celý vesmír. „Plná pravda světa je pak v živé jednotě jeho jako oduševnělého a bohonosného těla. V tom je pravda světa a v tom je i jeho krása. Když mnohotvárnost smyslových jevů se spojí v jedno, tento viditelný soulad pociťujeme jako krásu. Tedy ve vyšším smyslu světa (míru) spojuje se vše, co hledáme: dobro, pravda a krása.“ (s. 15)

Duši člověka, který v sobě rozněcuje zrozením dané světlo velikosti palce, povznášejí nad přírodu dvě neviditelná křídla. Touha po nesmrtelnosti a touha po spravedlnosti čili mravní dokonalosti. Jedna bez druhé nemá smysl. V řádu přírody i v životě společenském, kde vládne právo silnějšího a prezidentu Klausovi tak drahá neviditelná ruka trhu, nemáme jedno ani druhé. Podle zákona přírody člověk se nejen raduje, ale i trpí a umírá, zákon rozumu není sto ho zachránit. Základní potřeby jsou výživa pro dočasné udržování života jedince a rozmnožování pro zvěčnění druhu Homo sapiens. I potomstvo je tu jen proto, aby vydalo další pokolení. Hedonisté nám našeptávají „carpe diem!“ – ukájej potřeby a náklonnosti své přirozenosti. Náš rozum, který rozšiřuje naše znalosti o astronomii, nám ukazuje, že smrt nevládne jen našemu tělu, ale je i ve vesmíru, kde se rodí a zanikají nejen hvězdy, ale i celé galaxie. A tak docházíme rozumem k poznání, že smrt a zánik jsou všeobecně platný zákon. Uznání rozumu však nestačí, ke spáse je třeba „hrdinský čin“, vzchopit se k nastoupení třetí cesty, cesty milosti, tj. uznat pramen milosti – Boha. Pramenem všech skutků člověka je jeho vůle. „Pokaždé, když člověk jedná ze sebe nebo ze světa, tj. podle světa, který se utápí ve zlu, pokaždé, když postupuje podle svého či světsky, odděluje sebe i svět od Boha… Člověk se však může rozhodnout: já nechci svou vůli! Takové sebezapření neboli obrácení lidské vůle je její nejvyšší vítězství. Vítězství, triumf.“ (s. 27)

Tento nejdůležitější spis Solovjova přeložila už r. 1917 ve výtahu Anna Tesková. Úplné dílo v jejím překladu vyšlo r. 1923 v Praze u Kuncíře. Další vydání z r. 1946 vyšlo v revui Vyšehrad. Tento nový překlad pořídil Ivan Ondavan.

Vladimír Solovjov: Duchovní základy života. Velehrad, Refugium 1996, náklad 3000 výtisků. 89,- Kč.

První zážitek Boha jsem měla jednou zrána, když mi bylo deset let. Seděla jsem na orosené louce a pozorně se dívala, jak pavouk tká pavučinu. Slunce jsem měla v zádech a vlákna babího léta svítila odráženými barvami a pavučina se kolébala ve větru. Pavouk pracoval bez ustání velmi pečlivě od jedné řady sítě k další. Jak jsem se dívala, celý svět zmizel, zmizelo i moje já a zbyl jen pavouk a pavučina…

Když pavučina byla celá, měla jsem dojem, že se na mě pavouk podíval, spokojen svým dílem. A já jsem rázem věděla, že pavouk je Bůh, že vzniklá pavučina je Bůh, že tráva, na níž sedím je Bůh a že dokonce i já (bez svého ega) jsem Bůh. Bůh byl Příroda. Avšak představa, že Bůh je příroda, mi připadala příliš matná a neurčitá. A tak jsem si zvolila obraz Boha jako Tkalce, jak činí domorodí Američané – indiáni. Ti uctívají Boha v moha podobách; jednou z nich je Hadí žena, Žena-kukuřice a Žena-myšlenka. Také jí říkají Pavoučí žena, matka vesmíru.

Tento obraz mi dobře sloužil několik let. Pak jsme se přestěhovali na západní pobřeží do Oregonu, kde jsem se procházela hlubokými lesy. S údivem jsem pozorovala jak rozsáhlé lesní školky, tak trouchnivějící kmeny, které se staly potravou pro rostliny bolehlavu, ostružiníky a houby. Školka se mi tak stala dalším obrazem Boha, byla stejně užitečná a pravá jako Pavoučí žena, matka světa.

Nedávno jsem si v televizi zvolila kanál s úchvatným dokumentem o vzniku vesmíru. A tu mi opět blesklo, že Bůh je mnohem víc než živá příroda. Bůh je nejen ve stromech, pavoucích, ale i ve skalách, ve hvězdách, v kvasarech, ba i v černých dírách. Bůh je ENERGIE. Znamená to, že hmota je Bůh, neboť hmota a energie je totéž.

Dnes chápu, že naše vědění o Bohu je a bude nedokonalé a že žádný jeho obraz není jedinou pravou podobou. Jakmile dospějeme k závěru, že víme, kdo je Bůh, tato představa se nám natolik vryje do mysli, že vytěsní všechny ostatní. Ulpíme na ní a odmítáme ji měnit: stvořili jsme nebezpečný obraz Boha, stvořili jsme modlu (idol). To se stalo s Bohem-Otcem, Bohem-Králem. Tento vítězný a vítězící Bůh je stále uctíván, dychtivě očekáváme jeho království nebeské. Tento bůh se používá k ospravedlňování vyvražďování celých národů a svatých válek. Tento bůh je tak všemocný, že už pro nás nezbývá žádná osobní zodpovědnost. Jestliže připustíme, aby převládl tento druh fundamentalistického myšlení, povede to ke zkáze a zničení celé planety.

Všichni asi známe reprodukci nástropní malby Boha v Sixtinské kapli. My dnes potřebujeme nová zobrazení, jako např. nahé ženské postavy Kristy, umírající na kříži. Je bílá, ale právě tak by mohla být černá (jako Bohorodička Guadelupská), hispánského či asijského původu. Ale ani to nestačí. K rozbití zafixovaného obrazu potřebujeme radikálně odlišný obraz. Potřebujeme Matku, Milence, Přítele. Potřebujeme Boha-Pradlenu, která nás očistí svými vodami. Boha-Dítě, které se raduje z našeho počínání. Boha-Hráče v kostky, který má rád překvapení. Potřebujeme všechny bohy a bohyně, které zjevují pravdy všem národům světa. Teologii vytvářejí lidé pro lidi. My lidé vytváříme obrazy Boha. Naším úkolem je dávat těmto podobám význam pro naši dobu.

Spisovatelka Barbara Stevens je laickou kazatelkou Manchesterského sboru unitářů universalistů v New Hampshire, USA. Z The World, Vol. VII, No 6, 1993 přeložila Eliška Merhautová.

Pierre Teilhard de Chardin. (Z franc. Le Phénomène humain přeložil Jan Sokol). Praha, Vyšehrad 1990, 264 str. cena 27,- Kč, náklad 30 000 výtisků.

Stěžejní dílo jednoho z nejvýznamnějších myslitelů 20. století francouzského jezuity-učence Teilharda (1881 - 1955) se českému čtenáři dostává do rukou opožděně. Za jeho života kolovalo jen v samizdatu, protože církev svatá nedávala své IMPRIMATUR: Když konečně vyšlo, byl jeho dopad obrovský a dnes s odstupem času začínáme chápat, že Teilhard byl jedním z nejoriginálnějších průkopníků nového paradigmatu (modelu) a transpersonální ekologie.

Narodil se v zemanském sídle Sarcenat ve střední Francii a měl 10 sourozenců. Vstoupil do jezuitského řádu a studoval filozofii, přírodní vědy, teologii a paleontologii. R. 1911 byl vysvěcen na kněze. Během I. světové války sloužil v poli jako saniťák a za statečnost byl vyznamenán řádem Čestné legie. Po složení řádových slibů studoval geologii a botaniku s takovým úspěchem, že mu nabídli profesuru na Sorbonně. Řádoví představení mu kladli podmínku: přednášet jen o přírodních vědách a mlčet o svých názorech na vztah vědy a náboženství, o vývoji vesmíru, člověka a lidstva. Tato podmínka nebyla pro Teilharda přijatelná: nemohl žít schizofrenním životem, jednou jako vědec, podruhé jako kněz a křesťan. S přibývající vyzrálostí mu totiž bylo stále jasnější, že k přežití lidstva a života na planetě Zemi je nezbytná konvergence vědy a náboženské skutečnosti, tak jak to dnes bez ideologických zábran hlásá transpersonální psychologie. Nechtěl porušit slib poslušnosti. I vzdal se skvělé univerzitní kariéry a odjel na geologické a paleontologické expedice do Číny, kde kromě cenných vědeckých zpráv napsal r. 1923 své osobní vyznání o nutnosti duchovního života „Božské prostředí“.

Po návratu do Paříže byl nadšeně uvítán jako model osvíceného vědce. Pracoval na díle „Místo člověka v přírodě“ v ústraní, ale jeho autorita a popularita církvi vadila. Proto byl v r. 1948 poslán do exilu v USA, kde žil v New Yorku a hluboce ovlivnil celou generaci ekofilozofů. Krátce nato byl demonstrativně zvolen členem francouzské Akademie. Ještě dvakrát se vydal do Afriky za prehominidy. Zemřel v New Yorku r. 1955 a jeho hrob v St. Andrws na Hudsonu je poutním místem. Ve Vatikánu převládlo smířlivější stanovisko k jeho dílu, neboť již nemohlo být potlačeno. Ustanovila se učená společnost pro vydávání jeho odkazu a vydala 12 svazků sebraných spisů, překládaných do všech kulturních jazyků.

Dílo „zakázaného autora“ bylo tvrdě kritizováno jak teology, tak vědci, stoupenci karteziánsko-newtonovského mechanistického modelu. Teologové mu vyčítali, že stírá rozdíl mezi člověkem a ostatní přírodou, vědátoři, že do přírodních věd míchá etiku a metafyziku, která tam podle názoru redukcionistů nepatří.

Charakteristika „Teilhard a dnešní věda“ (s. 15 – 19) nás neuspokojí, protože filozof Jan Sokol se o ni pokouší bez znalosti hypotézy J. Lovelocka, že Gáia, planeta Země, je živým organismem a není mu známo, jaký dopad mělo Teilhardovo dílo na transpersonalisty a hlubinné ekology. Teilhard by totiž nadšeně rozpoznal, že Gáia: nový pohled na život Země (1979) na něho přímo navazuje, právě tak jako Rupert Sheldrake Novou vědou o životě (1981), kterou časopis Nature doporučil jako heretickou spálit na hranici pro „nepřijatelnou“ teorii o morfogenetických polích bez materiálního substrátu. Stejně by uvítal Sheldrakovo Znovuzrození přírody (1990) a W. Foxovo syntetizující dílo Směrem k transpersonální ekologii (1990).

Dílo, jehož přesnější český titul by měl znít „Fenomén člověka“, je rozděleno do tří dílů. I. Předstupně života (s. 35 – 65, II. Život, III. Myšlení. Syntetický závěr o duchu Země, lidstvu se nazývá „Pokračování života“. I. Předstupně života (s. 35 – 65). Po nudných traktátech marx-leninských dogmatiků je osvěžením Teilhardův styl: „I ta nejmenší částečka hmoty se v analýze dnešních fyziků redukuje na něco ještě jemněji zrnitého než je sama.“ (s. 36) Trojí stránka hmoty je mnohost, jednota a energie. Základní jednotka je kolektivní: nesčetná ohniska, která se spolu dělí o daný objem hmoty, jsou navzájem závislá: něco je navzájem svazuje, činí je solidárním. „Pouhé skládání atomů vedle sebe ještě netvoří hmotu… Hmotné částečky lze považovat za přechodné nádrže koncentrované energie.“ Z toho vyplývá naše tendence na ni pohlížet jako na homogenní prvotní tok.

Jak se dívat na vesmír? Je třeba ho brát jako jeden blok, v celku… Tento celek je však víc než spleť repetitivních vazeb. Vesmírná látka odpovídá jedinému obrazci a tvoří strukturální celek.

Každá syntéza něco stojí: pokrok se uskutečňuje jen za cenu jistého přírůstku úsilí a tedy i výkonu (s. 44). Závěrem kapitoly se autor vyznává, že vědě věří. Ale vzápětí klade nepříjemnou otázku: dala si věda někdy práci pohlížet na svět jinak než z vnějšku? (s. 45)

V době, kdy se nám dere z USA přes Polsko biblický liberalismus, z reklamních důvodů označovaný jako „vědecký“ kreacionismus (V. Bělka, Nika 7/91), bojovně popírající vývoj života na Zemi, bude užitečné pozorně si prostudovat díl II. Život (s. 67 – 137). V prostorové analýze mizí ostrá hranice mezi anorganickou a organickou říší. Na úrovni jednobuněčných organismů padá hranice mezi živočichem a rostlinou. To víme dávno, ale ve stínu hrozby redukcionismu, prosazovaného mocenským diktátem, jsme to raději nezdůrazňovali. Na úrovni makromolekulární je stále obtížnější opravovat hroutící se hráz mezi „mrtvými“ bílkovinami a „živou“ protoplasmou. „Rozeznali jsme a přijali nutnost i skutečnost kosmické embryogeneze každého nového jsoucna.“ Jaké intuitivní postřehy, uvážíme-li, že se Teilhard nedožil vzniku makromolekulární biologie!

Podle mechanistické vědy člověk je zvíře jako každé jiné a anatomicky skutečně splývá s lidoopy. Podstatou člověka je však schopnost reflexe, jíž získává potenciál rozvíjet se v nové sféře. Nově Teilhard uvažuje o skladbě lidských větví i o celkovém směru růstu species. „Reflexe zachovává všechny linie fyla, na němž spočívá… Člověk postupuje jen tak, že pozvolna od věku k věku vypracovává podstatu a totalitu vesmíru, který je v něm uložen.“ (s. 152) Polidštění je individuální obrat od instinktu k myšlení. Ale zároveň je to postupná fylogenetická spiritualizace všech živočišných sil v lidskou civilizaci. Pro „myslící vrstvu“, která vzklíčila koncem třetihor, autor zavádí pojem noosféra, která se vytváří vně biosféry a nad ní. (s. 154)

IV. Pokračování života je syntetický závěr o duchu Země, lidstvu, vědě, duchovní jednotě. Pojem „bod Omega“ vysvětluje úvaha „Nadosobní jako překonání kolektivního“. Čím více se člověk bude stávat člověkem, tím méně bude ochoten se pohybovat k něčemu, co není konečné a nezrušitelně nové. (s. 193) Autor odmítá rasismus, který tolik lichotí kolektivnímu sobectví. Odmítá i falešný a proti přírodě zahrocený egocentrický ideál budoucnosti vyhrazené těm, kteří dokážou dovést až do krajnosti heslo „každý sám pro sebe“. (s. 204)

Esej „Duchovní moc hmoty“ (1919) nám velkolepostí vize připomene básníka Otokara Březinu: „Buď požehnána, drsná hmoto, neplodný úhore, tvrdá skálo, jež ustupuje jen násilí a nutíš nás pracovat, když chceme jíst… Pozdravuji tě, božské prostředí, nabité tvořivou silou, jako moře zamítané Duchem, jako hlína, hnětená a oživovaná vtěleným Slovem… Kdo tě chce mít, musí tě sublimovat v bolesti, když tě nejdřív s rozkoší objal do náručí. Vynes mne tam vzhůru, hmoto – námahou, rozloučením a smrtí, vynes mne tam, kde bude konečně možné v čistotě obejmout Vesmír!“

Slovem, Ježíš měl ke Starému zákonu kritický vztah a přišel ho především zkorigovat. Neumíme si vůbec představit, co by požadoval, kdyby ho byl přišel opravdu naplnit.

A teď se zamysleme nad tím, co by byl odpověděl na otázku, zdali je potřeba dodržovat onen příkaz o naplnění Země a o jejím podmanění lidmi. Myslím, že by odvětil, že jeho, Ježíšovu poselství vůbec nerozumíme. Proč se má člověk, kterého duch je nemocný a který se má léčit chudobou, skromností, pokorou, laskavostí, který má dbát jen o svou spásu, aby unikl věčnému zatracení – proč se má takový člověk starat o to, aby se množil, zaplnil Zemi a ovládl ji? Proč se má starat o tyto světské a mocenské záležitosti, když právě ony byly zdrojem hříchu, proti kterému Ježíš vystupoval? On, který hlásal potřebu pokladů v nebi, má obhajovat potřebu pokladů na zemi a obrátit tak svoje učení naruby?

Myslím si tedy, že Ježíš by byl toto „přikázání“ jednoznačně odmítl. Mělo snad smysl tehdy, když bůh stvořil první lidi, kdy ještě věřil (!), že budou stále rajsky dobří, nevinní a že se tedy mohou rozmnožit a opanovat svět. Potom však zničil hříšné lidi potopou, ale znovu uvěřil a zopakoval svůj příkaz Noemovi a jeho synům. Když se zklamal i v nich, už ho nezopakoval. Ani lidé později o něm nemluvili a nesnažili se o jeho dodržování. Jednoduše už nepřišel do úvahy. A tím méně byl aktuální za Ježíšových dob.

Křesťanství se tedy hlásí k čemusi, co bylo duchu jeho zakladatele zcela cizí, ba co bylo zakrátko po stvoření cizí i samotnému starozákonnímu Hospodinovi. Sám Ježíš se neoženil a apoštol Pavel také řekl, že je lepší zůstat bez ženy, jak byl i on; a vdovy bez mužů. Katolická církev zavedla pro svoje kněze a řády celibát. Uvádí se, že to bylo z hospodářských důvodů, aby se nedělily církevní majetky, mohlo to však být i z ideových důvodů: aby aspoň její hlavní reprezentanti kráčeli v Ježíšových stopách.

Také jedinou světskou nadvládu, kterou Ježíš uznával, byla nadvláda panovníka nad občany. Dejte císaři co je císařovo a bohu, co je boží! Uznával však vládu dobrých v království nebeském a na Pilátovu otázku, zdali je králem, odpověděl, že jeho království není z tohoto světa. O vládě člověka nad Zemí, hmotou, neuvažoval a byla by mu připadala pošetilá a rouhavá.

Když dnes křesťanství předpokládá, že mu z titulu úcty k Starému zákonu jako neomylnému slovu božímu přísluší hlásat ona slova, je to už osudové nedorozumění. Hlásá nejen něco, co dnes lidstvu škodí, ale co je i velmi nekřesťanské, protikřesťanské a dodržování čeho nepožadoval ani dvakrát zklamaný Hospodin; on, který tak žárlivě dbal na to, aby se jeho příkazy a přikázání plnily! Navíc, tato slova přišla na přetřes před nedávnem, když je začali křesťanství jeho kritici vyčítat, když ono cítilo potřebu se obhajovat, protože se stalo poplatné novověké vědě a technice, díky kterým jsme se dostali do ekologické krize, a když se ono samo stalo světským, nekřesťanským a hmotařským.

Proto si myslím, že když křesťanství chce pomoci dnešnímu lidstvu, hlavně euroamerické civilizaci, z ekologické krize, o čem nepochybuji, mělo by přestat hlásat onen příkaz a jakkoli ho obhajovat. Tvrdí například, že Bůh myslel oním podmaněním jen to, že člověk má být jejím rozumným správcem, dokonce prý jen pomocníkem, spolupracovníkem Boha při její správě, jak to tvrdí i papež Jan Pavel II. v encyklice Centesimus annus. Ať už správcem nebo vládcem, na tom nezáleží, protože tak či tak tento postoj není křesťanský. Naopak: křesťanská je skromnost, tichost, pokora, úcta k člověku i dílu božímu, přírodě, k Zemi vůbec. Co nejmenší zasahování do ní, co nejradikálnější přerod lidského ducha, jeho chamtivosti, chtivosti moci, nevraživosti a jiných nectností. Kdyby křesťanství dokázalo znovuobjevit tyto hodnoty, dát jim novou náplň a přitažlivost, pomohlo by nejen lidstvu, ale i sobě, své velmi pošramocené pověsti, protože by se vrátilo k Ježíšovi, k sobě, ke své autenticitě. Doba mu dává k tomu obrovskou příležitost. Bohužel, zdá se, že o tyto hodnoty musí bojovat jiní lidé, stojící často mimo církev, kterým však leží na srdci nejen nadpozemská, ale i pozemská spása lidstva.

PhDr. Teodor Münz, CSc., vědecký pracovník Filozofického ústavu SAV v Bratislavě.

V letošním červnovém čísle Poutníka jsem si přečetl článek Borise Merhauta „Dojmy ze Sněmu“. Protože jsem byl nejen účastníkem, ale i spoluorganizátorem Sněmu NSČU z titulu členství ve Sněmovní návrhové komisi (viz Ústava NSČU), která program Sněmu připravila, musím na dojmy br. Merhauta reagovat. Pokusím se o to nikoliv prostřednictvím „protidojmů“, ale pokud možno věcně.

Na to, že paní Běla Havelková „ušetřila“ osušku v ubytovně (samozřejmě v tom nebyl záměr, ale prosté opomenutí, za které se i touto cestou omlouvá), se dalo reagovat reklamací. Pravda, mohlo být po cestě do Prahy nepohodlné vrátit se z Anenské, kde je ubytovna, zpátky do Ústředí v Karlově ul., ale reklamaci jsem mohl vyřídit osobně, podle záznamů o docházce jsem odcházel z Ústředí až v 19,30.

Dvouminutové diskusní příspěvky do Jednacího řádu Sněmu navrhla Sněmovní návrhová komise po zkušenostech z loňského Sněmu. Doufala, že podstata problému pro diskusní příspěvek na Sněmu se dá během dvou minut zvládnout. Návrh Jednacího řádu dostali členové Sněmu s třítýdenním předstihem včetně všech zpráv, které byly v té době k dispozici, takže měli dostatek času na přípravu svého vystoupení.

O tom, proč nebylo splněno usnesení loňského Sněmu, uložené Správnímu sboru NSČU, aby nalezl pro řízení Sněmu vhodného moderátora, se lze dočíst ve zprávě předsedy SS NSČU, která patřila k těm, jež byly k dispozici členům Sněmu s předstihem. Stačí číst na straně 3: V rámci své činnosti Správní sbor NSČU splnil všechny body Usnesení Sněmu NSČU 2003 kromě bodu 11 s návrhem na řízení Sněmu NSČU, který svou formulací odporuje Ústavě NSČU.

Sčítání hlasů na Sněmu se někdy opravdu nedařilo. Zůstává pro mne otázkou, nakolik bylo způsobeno „ručním“ sčítáním a nakolik nepozorností hlasujících. Návrh na instalaci tlačítkového systému, jak jej br. Merhaut formuluje v Poutníkovi, je však třeba předat (např. pro příští Sněm) Správnímu sboru NSČU před zpracováním rozpočtu NSČU na běžný rok, aby do něj mohl případně zahrnout i „přijatelný peníz“ na instalaci tohoto systému. Bude opravdu tak levný a tak jednoduchý pro používání, aby s ním nebyly takové problémy jako s hlasovacím zařízením v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR? A nebude zneužitelný?

Organizační řád „nesesmolila advokátní firma“, nýbrž jeho zpracování objednalo po výběrovém řízení Ústředí NSČU na základě pokynu Správního sboru NSČU, kterému bylo vypracování Organizačního řádu uloženo minulým Sněmem. I Organizační řád NSČU byl členům Sněmu k dispozici v dostatečném předstihu. Sněmovní návrhová komise předpokládala, že příspěvky se zdůvodněním změn předloženého návrhu budou předány předem, aby se dal posoudit jejich vliv na celý dokument, případně dokumenty související. Zapracování návrhů z diskusních příspěvků přednášených spatra přímo na Sněmu však mohlo vést jedině k „lidové tvořivosti“, tak dobře známé z výše zmíněné Poslanecké sněmovny.

Návrh mít k dispozici usnesení Sněmu v tištěné podobě před ukončením Sněmu považuji za konstruktivní. Ale seznam účastníků s adresami? Nedostaneme se do rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů?

Uchazečům o funkci (nikoliv „post“) hlavního duchovního byl dán samozřejmě větší prostor oproti diskutujícím, protože šlo o jejich prezentaci před volbou. Bezbřehá šíře v této souvislosti je ale spíše příznačná pro květnatý styl autora sdělujícího své dojmy ze Sněmu, zahrnující i výraz „kardinál“ pro hlavního duchovního.

Poslední odstavec týkající se Dozorčí rady považuji za nejhorší z celého článku. Jak ve věcném obsahu, tak použitém výrazivu. A zaměňovat pilnost Dozorčí rady za výsledky prezentované v její zprávě je zavádějící, i když jak v roce minulém, tak letošním byly ve zprávách části akceptovatelné (bez ohledu na to, zdali byly či nebyly kritické). Že však samotná Dozorčí rada letos nesplnila usnesení loňského Sněmu v tom, aby i její zpráva byla členům Sněmu k dispozici v předstihu, považuji za neomluvitelné.

Člověk středního věku se nemůže vžít do fýzis geronta s nadváhou a bolavými klouby, pro něhož výstup do kanceláří ve 3. patře je stejně obtížný jako na alpské vrcholky. Jen jednou před časem jsem poprosil sekretářku, aby mi poštu přinesla dolů, že mi schody dělají potíže. Vyhověla mi, ale výraz její tváře mne napříště odradil. Nemá to v popisu práce.

Luďka mám rád a volil jsem ho, takže jsem se cítil oprávněn použít tuto přezdívku „kardinál“.

Nebylo správné svěřit zvoneček osobě, která je tak krátce ve službách Unitarie. Ona nebyla kompetentní posoudit, zda poznámka je věcná, kdy by 2 minuty postačily. Příspěvek sestry ing. Miluše Šubartové se týkal duchovních hodnot a měl dostat podobný čas jako oba duchovní. Přerušování tak závažného projevu zuřivým zvoněním po překročením času bylo nejen urážlivé, ale přímo vítězstvím úředního šimla nad duchem. Zkušenější unitář se zvonečkem by jistě obsah rozpoznal a jednal jinak.

Omlouvám se, nevěděl jsem, že DR měla svou zprávu předložit plénu před jejím přednesením. Ale situace, že dvakrát po sobě byla zpráva DR odmítnuta zlehčuje ústavou určený orgán. Přispívá k tomu, že nikdo v dozorčí radě nechce sloužit.

Bylo dobře pod Troskami unitářům a jejich rodinným příslušníkům, kteří se rozhodli pobýt týden na naší již tradiční podzimní akci, nazvané letos „Unitáři společně“.

Po příjezdu z Prahy do Libuně, známé z výletů Karla Hynka Máchy po Českém ráji a jako naleziště achátů, nás vítalo panorama hradu Trosky, které také vévodilo všem našim kratším výletům. Penzion „Ekonomika“ A. l. „Bílý dům“ je zřejmě zrekonstruovaný statek s dvou i více lůžkovými pokoji a velkou společenskou místností. Zařízení k našemu účelu bylo pěkné, avšak nemile nás překvapilo, že jsme v objektu nebyli sami a tak se naše podvečerní přednášky a besedy poněkud křížily s jinými aktivitami, mnohdy hlučnými. Jeden z prvních večerů jsme se všichni nastěhovali do našeho pokoje, který byl v přízemí a hodně velký. Ostatní večery však náš společný zájem o téma převýšil rušivost jakýchkoliv zvuků a pospolitost unitářská, neohrožená, se nedala ničím odradit.

Sestra Libuška Volfová, která toto jinak nádherné prostředí vybrala, pro vážnou rodinnou událost s námi nebyla. Praktickou organizační stránku převzal bratr rev. Luděk Pivoňka. Ujal se tohoto úkolu dobře a jak řekl „rád“ a bylo to znát, protože „rád“ je mocná lidská deviza. Prokázal smysl pro pořádek a toleranci, kteréžto vlastnosti bez konfliktů uplatňované vyžadují notnou dávku moudrosti.

Program jsme si společně s krásami Českého ráje tvořili sami. Shromáždění a večerní besedy jsme si naplánovali v sobotu po příjezdu na celý týden a na výlety jsme se domlouvali vždy v předvečer. Utvořily se skupinky dle turistické zdatnosti a přání navštívit tu či onu lokalitu. Ranní a pozdně odpolední jóga mistrovsky vedená paní Olinkou a bratrem Jirkou Šulcem z Mostu byla pravidelně každý den. Rovněž snídaně a večeře zohledňovaly i vegetariány.

Obědy si improvizovala skupinka na výletě. Nutno poznamenat, že u mnohých nešlo jen o nějakou línou turistiku, naopak, byli tací a to i dříve narození, kteří ušli pěšky během těchto šesti dnů mnoho kilometrů.

Kdo se zúčastňoval se sestrou Jiřinkou Chudkovou večerních meditací u jezírka, rovněž nelitoval. Zčernalé panoráma Trosek každý den podmalovávala jinak barevná paleta západu, netopýři se třepotali nad jezírkem, všude klid a mír, nikde ani človíčka. Vše dýchalo duchem České země. Bylo zde nějak blíž k dávnu české historie a statečnosti. Vhodně zvolený text předznamenal meditaci, kterou přirozeně ukončilo zvonění z nedalekého kostela. Účastníci se tiše rozcházeli denně víc zčernalou pěšinou.

Náš unitářský týden začal typicky nedělním shromážděním s mou promluvou nazvanou „Šedé vlče aneb co by unitáři mohli přinést světu kdyby jen trošku chtěli“. Po shromáždění se většina vydala na pěší výlet k hradu Kost. Někteří zvolili prohlídku hradu, jiní dali přednost výstavě polodrahokamů z blízkých nalezišť. V pondělí jsme navštívili Prachovské skály. Díky Luďkově řidičskému umu a autu, byly Prachovské skály blíže. Mohli je navštívit i ti, kteří už moc nechodí, moje maminka se na tato místa vrátila více než po půl století. fotografie a rytiny Prachovských skal z počátku dvacátého i starší, nyní opět vydávané a přetiskované, dokládají popularitu těchto krás v minulosti. Za první republiky byly velkou chloubou a téměř symbolem České země, vycházely jejich obrazy jako rytiny, často se o nich psalo. Náš výlet byl plný slunce a ostrých kontrastů slunečního světla a podvečerních stínů v hlubinách skal.

Také úterní pěší výlet na hrad Trosky se zpátečním stopováním do Borku k vlaku byl slunečný, téměř kýčovitě krásný. Z Trosek s neskutečným počtem schodů je překrásný pohled na přívětivou tvář naší země – zelenou a domečkově červenou s modrou oblohou nad mírnými vlnkami kopců. Ve středu jsme pro změnu lezli do hlubin Bozkovských dolomitových jeskyní. Opět hodně schodů, ale tentokrát podivuhodný podzemní barevný svět jiných barev a energií vlhka a chladu se smaragdovými jezírky. Obdivovali jsme práci jeskyňářů, kteří se původně dostali do tohoto rozsáhlého podzemního světa jen malým otvorem vhodným snad pro netopýry. Na další středeční zastávce nás uvítal Turnov s Okresním muzeem Českého ráje s poklady drahých kamenů a brusírnou. Nejmladší součástí Okresního muzea je obrazová galerie z r. 1974. obrazárna byla vybudována hlavně pro záchranu unikátního obrazu „Pobití Sasíků pod Skálou“. Olejové plátno má rozměry 10 × 8,5 m a bylo vytvořeno na objednávku Klubu českých turistů v r. 1895. Patří k největším světovým plátnům. Návrh vypracoval Mikoláš Aleš a ke spolupráci si přivzal další akademické malíře. Toto proslulé dílo jsme mohli shlédnout v originále. Ano známé „Pobití Sasíků“ je v galerii v Turnově.

Ve čtvrtek nás čekal Liberec s výletem lanovkou na Ještěd s nebývalou viditelností, kterou „tam už dlouho nepamatovali“ s výhledem na „zemský ráj to na pohled“ nenarušený jediným mráčkem. Následovala návštěva libereckého Babylonu s akvaparkem. V pátek opět díky sestře Zdeňce Brabcové a Luďkovi Pivoňkovi mohli někteří navštívit Jičín – město pohádky. Jmenovaná akce právě probíhala vesele a roztančeně v Jičíně na náměstí. Návštěva muzea byla rovněž zajímavá, právě tak jako zastávka v Sobotce.

Plní dojmů a příjemně naladěni jsme se večer setkávali na našich besedách např. nad úvahou doc. Ivana Štampacha s bratrem Zdeňkem Vachtlem o islámu, s bratrem Vladimírem Švandou o tom „Jak se dívat na bližního, s Jirkou Šulcem a s ing. Rosťou Havránkem. V pátek jsme zakončili naše večery besedou s bratrem Vachtlem o nás unitářích. Týden plný pohody, poznávání a tolerance končil. Doufejme, že nebyl poslední.

Nachový západ nad Troskami,

ve vodách nach tak velmi rozlitý,

že nevíš, kde končí ty

a začíná nach,

kde končí nach a začínáš ty.

*****

Jarmila Plotěná

Šedé vlče aneb co by mohli unitáři přinášet světu kdyby jen trošku chtěli

Setkala jsem se s tou drobnou nenápadnou starší paní letos v létě v Brně už po druhé. Stačilo jen pár vět a pohledů po jejím autorském čtení. Ještě před tímto setkáním jsem slyšela její vyprávění na stanici Vltava. Bylo to těsně po záplavách – chtěla tak pomoci zatopené Praze. Výtěžek z jejích vystoupení šel na postižené povodní. Už možná tušíte o koho se jedná – ano je to paní Lenka Reinerová autorka vzpomínek Kavárna nad Prahou, novely Všechny barvy noci, povídek Vůně mandlí a dalších. Znala jsem její příběh, natočila jsem si její vzpomínky z rádia a stále dokola jsem si je pouštěla…

Paní Reinerová patří v mé představě k lidem jimž říkám „přestože“. Lidé kategorie „přestože“ žijí, přestože mnohokrát bylo usilováno o jejich život, přestože již mnohokrát visel jejich život na vlásku. Jsou relativně zdraví, přestože prodělali mnoho nemocí, jsou neúnavní, přestože měli těžký a únavný život, jsou šťastní, přestože mnoho radosti a naděje od života nedostávali, jsou duševně a někdy i hmotně bohatí, přestože byli často sami, jsou dobří, přestože žili uprostřed zloby, jsou skromní, přestože by měli být na co pyšní.

Patří také do kategorie lidí „navzdory“ – protože žijí, jsou užiteční a šťastní a dobří navzdory veškeré nepřízni osudu a často i svého okolí. Žijí navzdory, ale nikoliv ze vzdoru, ale protože mají rádi život. (Je to asi tak, jako v tom verši… „a navzdory slavík zpívá“. Také nezpívá naschvál, ze vzdoru nebo aby někoho nazlobil.) Jejich společným jmenovatelem je snaha být stále něčím užitečný, mít důvod být a žít na tomto krásném světě.

Takoví lidé „přestože“ a „navzdory“ jsou nositeli dobrých zpráv o světě a o člověku, přestože znají dobře i odvrácenou stranu světa a člověka. Jsou nositeli originálních řešení problémů a vztahů a jsou také nositeli naděje i v beznadějném světě.

Být stále něčím pro někoho užiteční, přinášet originální řešení, kde se zdá, že není možné řešení žádné a být nositelem naděje kde to jen trošku je možné, můžeme i my unitáři a to ihned, bez nákladů v jakémkoliv počtu, místě a čase. Toto trojí by mohli přinést unitáři světu i sobě, kdyby jen trošku chtěli.

Pod okenní římsou, na hladké, v této ranní hodině ještě bezbarvé stěně dřepí šedé vlče a hledí prázdnýma očima do pokoje. Přejíždí pohledem toho smutného člověka, zdvíhá hebké tlapky, už se k němu nezvučně plíží, němě otvírá tlamu.

Vstaň, příteli člověče, ať už jsi kdokoliv, neváhej už ani na okamžik! Postav se na nohy, zažeň to nezvučné, to prázdnooké, vytáhni záclonu, ať dovnitř vstoupí denní světlo, a šedé vlče, které na tebe číhalo a mělo spadeno na tvé srdce – stačí kapka olova! -, se rozplyne v nic, ve svou vlastní nicotu.

Pohlédni na střechy domů nebo se podívej dolů na ulici, pozoruj stromy a nebe, naslouchej zvukům dne, zdraví tě, stačí je jen zaslechnout. Když letí pták, z komína stoupá kouř, kolébají se listy a drátěné předivo žil nad městem se náhle rozechvěje, pak věz, že každý z těch pohybů platí i tobě. Neboť pokud dýcháš, žiješ, není na světě moci, která by toho, kdo žije, mohla přiřadit k mrtvým, pokud sám nechce. Žádné vlče to nedokáže.

Setřes spánek, bratře člověče, ne nadarmo se o něm říká, že občas tíží jako olovo. Narovnej se a ohlédni se. Kolem tebe začíná nový, neopakovatelný den. Snad právě ten, ve kterém je možné všechno.

Proč nebýt v tomto životě optimistou, vždy očekávat to nejlepší, vždy nalézat to nejlepší a vždy tvořit to nejlepší? Optimismus dává sílu; pesimismus vede k slabosti a prohře. Nechť v tobě a skrze tebe září síla Ducha, která kolem tebe vytvoří svět krásy, míru a harmonie. Je-li tvůj pohled na život optimistický, povzneseš všechny duše kolem sebe a dáš jim naději, víru a důvěru v život. Stále si budeš ověřovat, že podobné věci se navzájem přitahují, že optimismus vytváří optimismus a nabaluje se jako sněhová koule. V životě je vždy naděje, i když je to zpočátku pouze nepatrná doutnající jiskra. Je-li však tato malá jiskřička obklopena nadějí a láskou ve správném prostředí, vzplane v plamen; a bude růst a růst, až ty sám se staneš ohněm, živeným Duchem, který je neuhasitelný a nezničitelný. Jakmile oheň jednou vzplanul, nic nezastaví jeho šíření.

Náš přítel Vlastík Kluska za mnou přijde vždycky s nějakým: „všimla sis?“ Řekne: „Všimla sis, že“ a pak následuje nějaký zajímavý pohled, postřeh, za který se sluší být Vlastíkovi vděčno, protože je v tom vždycky pravdy kus. Jak teď ho vidím na jedné brněnské vernisáži Konfese: Přišel a s pozorným pohledem říká: „Všimla sis, že na těch Vrzalových obrazech je vždycky červený slunce…?“ Bylo, červené nebo vůbec nějaké jiné slunce. Obrazy Bohumila Vrzala poznal každý z dálky, jasné, „jednoznačné“ barvy, jasné obrysy – města, Vysočina, jižní krajiny, Brno, tvary architektury důvěrně známé i méně známé. Myslíval jsem si: všechno na těch obrazech „stojí jako o polednách“. Znáte to, sluncem zalité poledne, bílé cesty, zářící střechy, nebe jako natažené plátno, jen to slunce, které by to mělo všechno způsobovat a samo být téměř jako rozptýlené světlo, visí zcela hmatatelně jako kulička – pomeranč, tvoří tečku nad tou krásou, bodík, k němuž se chtě nechtě oči musí upínat. Na tom slunci je krajina nějak „zavěšena“, ale divně, tajuplně, jinak… Vtip je v tom, že je namalováno úplně stejně jako všechno v té krajině, ono je jednou z věcí té krajiny a PŘECE je jiné a mocné.

Věděli jsme, že Bohumil Vrzal tvůrce všech těch obrazů, tapisérií, art-protisů, velkých realizací a velkých snů, je nemocen, ale všichni jsme trnuli a doufali. Až v slunečném srpnovém dni, jasném jako o polednách přišla smutná zpráva na jednoduchém oznámení, spíš dopisu přátelům bez kříže, černi a citátů slavných: Měl tolik plánů, ale osud byl příliš krutý v 64 letech…

Přemýšlela jsem, že by beznadějně smutné červené slunce? Nebo až tak po okraj naplněný život umělce a člověka, že už se vlastně nedalo ani udělat více? Život, k němuž už se nedalo víc přidat na úrovni živené pozemským sluncem?

…a Světlo věčné ať jim svítí a ať neustále tvoří ve svatém pokoji i neutuchajícím nepokoji Umění. Amen.

Kresbu a malbu studoval u akademického malíře Karla Černého a profesora akademického malíře Bohdana Laciny a prof. Bohumila Vořecha v Brně.

Bohumil Vrzal byl zakládajícím členem české pobočky CONSEJO MUNDIAL DE ARTISTAS PLÁSTICOS (Světové rady výtvarných umělců) s domovským sídlem v Mexiku, členem: CONSEJO MUNDIAL DE ARTISTAS VISUALES v Mexico City, presidentem KONFESE – volného sdružení moravských výtvarníků, Svazu českých fotografů a organizován při Dílu – ČFVU. Zastával funkci soudního znalce v oboru výtvarného umění. Věnoval se malbě, textilní tvorbě a užité grafice. Podílel se na tvorbě životního prostředí řešením a realizacemi svých prací monumentálního charakteru do veřejných prostor a architektury.

Vystavoval v předních světových galeriích jako např.: U. S. National Museum Arts and Industries Building (Washington, Smithsonian Institution – 1970), Fine Art Museum and Cultural Centre (Governorate of Alexandria, Egypt – 1975/76), Scotts Art Gallery (Wellington, N. Zéland – 1987) atd.

Za svá díla obdržel různá ocenění jak u nás, tak i v zahraničí. Např. čestné uznání na Youth Festival of Arts v Edinburghu za soubor plastik v r. 1969, Londýn, čestné uznání za výstavnickou grafiku v r. 1968, nebo celostátní cenu za malbu k 30. výročí osvobození Československa v roce 1975.

Autor uskutečnil řadu studijních cest po Evropě, Asii, Africe a Americe. Práce Bohumila Vrzala jsou zastoupeny v mnoha galeriích a renomovaných sbírkách po celém světě.

Z anglického originálu The Living Word – Živoucí svět vyd. v r.1988 nakl. Findhorn Press, přeložil Jiří Mazánek, upravil Milan Šimon. Vyd. nakl. ONYX v Praze roku 1993.

Včerejšek je pouhý sen a zítřek je jen vize, ale dobře prožitý dnešek mění každý včerejšek v šťastný sen a každý zítřek ve vizi naděje.

Unitářství už neoznačuje křesťanskou denominaci, která zavrhuje Trojici. Dnes to označuje duchovní hnutí, které může zahrnovat mnoho různých odstínů náboženství. Na naše shromáždění chodí báháisté, křesťané, hinduisté, židé, muslimové, pohani, kvakeři i sikhové, protože vědí, že tam jsou vítáni a že jejich osobní víra je přijímána.

1. Pějme žalmy: žaltář, chvalozpěv Jediného a Jednoho Boha patří k nejstarším chvalozpěvům světa.

Všechna náboženství potřebují své hrdiny a příběhy. Proto skotští unitáři vyprávějí příběh o Williamovi Mirchellovi, zakladateli glasgowské knihovny, o geologovi Siru Charlesovi Lyellovi, matematičce Mary Somervillové, o bojovnici za občanská práva Catherine Helen Spenceové a jiných významných postavách skotské diaspory. Ralph Waldo Emerson proslovil své jediné kázání v Británii ve Skotsku. Dorothea Dixová rozvířila názory o duševním zdraví, lékařka Elizabeth Blackwellová, pochovaná na břehu Holy Lochu, hlásala „náboženství zdraví“. K Skotům, kteří byli unitáři, aniž o tom věděli, patří geolog James Hutton, vizionářský urbanista Patrick Geddes a americký ochránce přírody John Muir.

Náš básník-oráč Robert Burns (1759 – 96) popíral dědičný hřích a lál krutému Bohu, který „jednoho posílá do nebe a deset do pekla“.

Odpověď skotských unitářů na tradiční presbyteriánské učení o předurčení, které své vyznavače posílá buď do nebe nebo do pekla, je sekulárnější a modernější přiznání vrozené hodnoty a důstojnosti všem jsoucnům – lidským bytostem, zvířatům a rostlinám. Tento ekologický universalismus je v souladu s renesancí skotské keltské víry jak v pohanské, tak křesťanské formě.

Skotové, Skandinávci, Kanaďané a Rusové, kteří žijí na okrajích svých kontinentů, mají zvláště úzký vztah k přírodě a především k divočině. Mořské pobřeží tento vztah umocňuje. Proto život na severu Velké Británie, na severozápadním okraji Evropy i celého euroasijského kontinentu je také charakteristickým tématem skotského unitářství.

Je poučné sledovat, jak došlo k přerodu Neubauera-přírodovědce v Neubauera-filozofa. Rozhodující roli v tomto procesu sehráli průkopníci tzv. nového či holistického paradigmatu. Šlo o skutečný odklon od materialistické, racionalistické přírodovědy k pluralitnímu multisvětu, hermeticky vyjádřeno přesunem of sefiry BINA – Porozumění k CHOCHMA – Moudrosti (džňána). Tato metamorfóza patrně začala během tříleté stáže Z. N. v Neapoli, kde se seznámil s Wirthovým Tarotem (Paris 1966). O tarotu se česky psalo už za 1. republiky v různých překladech okultních spisů. Zájem znovu vyvstal po pádu totality, kdy byl podpořen Centrem pro teoretická studia UK Ivana Havla. O tom, jak jednotlivé tarotové karty se objevovaly v 80. letech na obálkách různých sborníků nás informuje předmluva Petra Kůrky „Tarotová edice“, „Biomoci“. (Malvern 2002). Tak na deskách „Kybernetických problémů přírodovědy“ VTS 1984 se objevila tarotová karta Kolo štěstěny, znak metaparadigmatu současné vědy. Následovala karta Umírněnost ve sborníku Střetnutí paradigmat v současné biologii (1985). Další sborník byl vybaven první tarotovou kartou Kouzelníkem a poslední kartou bez čísla Bláznem. Titulní strana sborníku Implikátní a explikátní řád živé zkušenosti přinesl 2. tarot Papežku jako symbol moudrosti přírody. Pro sborník Základní problémy o jazyce Z. N. vybral tarot Papeže – zosobnění duchovní moci. Devátá tarotová karta Poustevník je na obálce sborníku Cesta za smyslem bytí a poznání. Tarot Luna je na obálce Geometrie živého z jara 1989. souborně byl tarot představen českému zájemci samizdatem o 40 stranách, který lze chápat jako přípravu na tento Slabikář hermetismu.

Běžná diakritická znaménka tečka či bod značí střed, počátek. Vodorovná čárka = horizontální dimenze a pasivita; svislá čárka = vertikální dimenze, aktivita. Ve znamení kříže obě nalézají svou rovnováhu. Základní ideografie používá 5 základních obrazců: kruh, rovnoramenný trojúhelník, čtverec, srpek a kříž. Kříž se vyskytuje jen ve spojení s jiným obrazcem: je-li umístěn nad ním = dovršení, dokonalost; je-li pod obrazcem, naznačuje dílo k vykonání, skryté možnosti, potenciál.

Srpek, půlměsíc a půlkruh je symbol planety Luny a proměnlivosti. Avšak Měsíc je též Světlo nebeské. Lunární sféra je hranicí mezi světem sublunárním, proměnlivým a mnohotvárným, a oblastí nadlunární – nebeskou oblastí stálosti, jednoty a bezproměnnosti. Jako kříž vyskytuje se nejčastěji ve spojení s jiným symbolem.

Základem hermetické kosmologie je triáda 1, 2, 3 a tetráda 1, 2, 3, 4. Mezi božskou trojicí a tělesnou, hmotnou čtveřicí je napětí, které C. G. Jung interpretuje jako základ lidské existence. Alchymisté usilovali o jednotu výrobou páté esence, kvintesence, sloučením čtyř živlů. Kvintesence se někdy nazývá éter = světelná látka, substance nebeských sfér.

1 bezproměnné centrum, jednota, původní dokonalost, mužský princip, počátek, Bůh, duch, čirá energie, příčina, tvůrčí akt;

2 pohyb, dění, rozdělení, rozštěp, polarita, vztah; duše, myšlenka, spor, svár, ženský princip, rozpolcenost ducha a těla;

3 trojjedinost Boží, geometrie – tři body určují rovinu, tvůrčí plán;

4 čtyři body určují prostorová jsoucna jako pravidelný čtyřstěn; tělesnost, smyslově vnímatelná hmotná konkrétnost, čtvero ročních období, čtyři živly, čtyři světové strany; znamení kříže;

5 posvátný sňatek (hieros gamos) Nebes s Velkou Matkou; kvintesence, symbol člověka-mikrokosmu, jednota živlů a makrokosmického prostoru

7 symbol dokončené, dokonalé řady a řádu: stvoření, sedm dní, planet, let, ctností, hříchů, barev, divů světa, zduchovnění šesternosti, 7 hvězd Velkého vozu;

8 4 + 4, symbol umocněné stálosti, řádu a organizace; osmicípá hvězda Mariina; v ležaté formě = nekonečno;

9 3 × 3, umocněné božství; obraz plodného pronikání tří světů makrokosmu (Bůh, nebe, země) a mikrokosmu (duch, duše, tělo);

10 návrat k jednotě, rozvíjející se mnohosti dění: + 1 + 2 + 3 + 4, desatero přikázání, základ desetinné soustavy;

12 kosmická dokonalost řádu spásy: 3 × 4 = sjednocení božského a lidského;

Hebrejské písmo v hermetickém výkladu se považuje za „znakové“. Je odvozeno z egyptských hieroglyfů-ideogramů. Hebrejská písmena jsou znaky natolik čisté, že nic neznázorňují a neoznačují ani hlásky, nebo samohlásky, jsou kvalitami, „barvami“ skutečně slyšitelného hlasu. Kánonická kniha kabaly Sefer Jecira písmena definuje takto: „Dvacet dva Základních písmen: On je vyryl, On je vytesal, On je obměnil, On je zvážil, On je přetvořil.“ (SJ 2:2)

Jsou rozlišitelná a volně kombinovatelná – nezávislá na souvislostech, netečná a lhostejná k okolí. První dekáda z 22 písmen je posvátná, odvozená z počtu prstů na rukou člověka. Obě ruce se výslovně vztahují k polaritě země/nebe a partnerskému vztahu muž/žena. Každé hemisféře mozku odpovídá opačná ruka i strana těla. (Spojujeme-li při modlitbě a meditaci obě ruce, napodobujeme tím akt stvoření, které Žalmista nazývá „dílem tvých prstů“. Pokládáme-li za mužské to, co dává popud ke vzniku, pak je ženské to, co svou silou a mocí toto možné umožní, tj. uskuteční. Na začátku stojí podnět, ponětí, intuice (vnuknutí, inspirace) vdechnutí, zjevení/vize, k nimž přicházíme „jen tak“, „jako slepí k houslím“. Čistě jen takový nápad nesmí zapadnout, za cenu usilovné námahy je třeba nápad převést do myšlenek a pojmů – realizovat. Levá, mluvící hemisféra diriguje lidskou řeč, jíž se člověk odlišuje od ostatních tvorů. Na tuto schopnost je člověk nesmírně pyšný. Na tuto jednostrannost západní kultura těžce doplácí, protože nechápe, že by se člověk mohl řídit pravou hemisférou, tj. láskou, šíří a rozmanitostí zájmů, kulturní mnohotvárností, vytříbeným vkusem, smyslem pro krásu, pravdu, pravost, spravedlnost, opravdovost, porozuměním pro druhé, pro komunitu, pro celek. (s. 72)

Dávnověcí mudrci uložili své tajné vědění dvojím způsobem: do pyramid a katedrál, tj. do nejtrvanlivějšího, a do nejpomíjejícnějšího – do tarotových karet, které během staletí sice doznaly změny zobrazení, ale původní smysl se v nich zachoval. Zatímco kamenný chrám je kosmologií, karetní hra je symbolem kosmogonickým: činí hráče účastným na povstávání světa i světového dění. Jedna ze čtyř barev, kule, kdysi symbolizovala peníze jakožto ztělesnění pevnosti, stálosti a spolehlivosti (?). Naproti tomu v dnešním elektronickém bankovnictví nápadně vystupuje nejsoucnost či virtuální jsoucnost peněz, což nutně podrývá víru v nedotknutelnost vlastnictví. A tak místo aby peníze na sebe vydělávaly, tj. rostly o úroky, neustále probíhající inflací ztrácejí na hodnotě. Tak peníze nejsou nástrojem vážného podnikatelství, ale i principem lehkomyslné spekulace – hazardní hry. Přestává-li být hra hrou, lidé propadají hráčské vášni a zábavná pozemská hra se mění v ničivou, pekelnou.

Díl III. Žena třetího tisíciletí. Lék na bolest a utrpení jednotlivce i světa. Olomouc, Fontána 2002. 284 stran.

Jaký je váš model moudrého stáří? Srovnejte si jej s kybernetikem, usměvavým kmetem ing. Burdou (nar. 1915), expertem na obecnou teorii systémů, který na své duchovní cestě dospěl k harmonii s vesmírem. Nejen intuitivně, ale i všemi smysly vnímá vesmír jako celistvý, živý super-organismus, v němž Gáia, matka-Země, je smysluplnou buňkou spíše než zrníčkem písku. Štědře rozdává základní životní potřeby, které dovedou uspokojovat moudře hospodařící, ne však bezmeznou chtivost zpupných sobců, kteří se pokládají za feudální pány přírody.

Jako zakladatel Kruhu přátel Vodnářského věku objevuje mantru českého národa „Lásko Bože Lásko!“ a je iniciátorem utopické vize, že ve Věku Vodnáře se Praha i celá Česká zem stane duchovním centrem sjednocené Evropy a domovem ne agresivních, nýbrž laskavých lidí. V době, kdy šest poslanců se předhání, který z nich víc v bulváru zaboduje svými bonmoty o ňadrech ministryně školství, absencí kinderstube a sexistickým hulvátstvím, hodným hospody IV. kategorie, je této naléhavé výzvy třeba dvojnásob. I když dnes kralují tlučhubové, podvodníci a tuneláři, věřme s Burdou, že národ s tak slavnou minulostí, který přežil Lipany a Bílou horu, kapitulaci i Protektorát a téměř půl století komunistické totality, má dosud hluboko v povědomí skrytý etický a duchovní potenciál.

Než osloví všechny ženy 3. tisíciletí, usměvavý Michal se jim představuje: v 60 letech mu ošetřující lékař oznámil, že v důsledku těžké jaterní choroby má před sebou 2 měsíce života. Přestěhoval se proto z Prahy na Moravu, žena mu vařila vegetariánsky a on si stanovil za cíl dožít svůj život ve zdraví a radosti. V 70 letech s díky odmítl operaci prostaty, která měla odstranit nádorovou tkáň. Po návratu do Prahy ho postihla mozková mrtvice s přechodnou ztrátou vlády nad levou polovinou těla. I tehdy odmítl operativní řešení, přesídlil na chalupu, aby tam s pomocí vydavatelky Audiostory Jindřišky Novákové a své manželky Lidušky připravil rozšířené vydání Vesmíru v nás.

„Když nikdy neudělám nic, co by bylo na úkor celku, jsem v souladu s Vesmírem (s Bohem), (pak) se dějí zázraky. Konám-li všechno s láskou, a moje radost není závislá na výsledku, raduji se z prostého tvoření, žiji šťastným životem svobodného člověka.“ (s. 21) Inspirován dílem Boženky Cibulkové, Michal dává návod, jak z chrámu srdce odstraňovat nános špatných a negativních vzorců chování a návyků: „Představuji si, že se každý den znovu rodím. Jsem svobodný, ničím nezatížený, takže mohu začít prožívat svůj den skutečně Hic et Nunc, ZDE a Nyní, ve štěstí a radosti. Současně to však může být můj poslední den na planetě Zemi, takže si ho nenechám od nikoho pokazit… Protáhnu se v posteli, až kosti zapraskají. Otevřu oči a vnímám své okolí s radostí a vděkem k těm, kteří jej spoluvytvářeli. Děkuji Bohu, že mohu prožívat svůj život na této krásné planetě a všechny mé myšlenky, slova i činy mu v LÁSCE vracím. Děkuji mamince, která mne porodila a pak celý život provázela nic nežádající Láskou… Nový den vítám s úsměvem, vždyť každá minuta smíchu je prý pro organismus jako 45 minut tělesné relaxace.“ (s. 25)

Michal přiznává, že do svých 70 let jako zarytý materialista vystačil s tzv. pozitivním myšlením. Potom nastoupil duchovní cestu a začal se měnit. Rozhodující bylo otevření srdce. Z meditace mu svitlo poznání, že musí začít sám u sebe: omezovat konzum přírodních zdrojů na nezbytné minimum; s tím, co má, zacházet šetrně až do opotřebování; zbytečně nehromadit žádné věci, které nutně nepotřebuje k zachování života; koná-li něco k zpříjemnění života, nesmí to být na úkor druhých či vést k narušování harmonie přírody. (s. 105)

Vodnář Michal má pro ženy zvláštní dárek, který jim může usnadnit jejich základní funkci – mateřství: břišní tanec, tak jak jej učí v kursech pro nastávající matky žena muzikoterapeuta Vlasty Marka Tamara. Arabové a Turci mu přihlížejí po dlouhé hodiny. Misionáři jej omylem považovali za nástroj ďábla, ale podle psychologů je to jedinečný způsob práce s tělem (bodywork), navozující duševní a emoční rovnováhu. Břišní tanec má i vertikální rozměr, protože tak jako staroindický chrámový tanec bharatanatjam oslavuje nejen esenci ženství, ale především ženskou polaritu božství.

Dále ženám doporučuje, aby častěji aplikovaly a rozvíjely své intuitivní poznání, že to, co vidíme, jsou zhmotněné vibrace energie. Tedy i naše hmotné tělo je „nepředstavitelně složitá dynamická soustava vzájemně se ovlivňujících energetických polí“. (s. 154) Analogicky ke každé vibraci lze přiřadit ladičku. „Pak si sebe mohu představit jako ohromnou soustavu ladiček, kde každá se rozeznívá (jen) při styku se stejnou vibrací.“ Rozlišování frekvencí Michal zjednodušuje: „Všechno, co není v LÁSCE, je negativní frekvence, tedy ZLO.“ Když Michal poznal, že veškeré ZLO může odstraňovat jen Láskou, jeho život se kategoricky změnil. „Opustila mně jakákoliv potřeba proti ZLU bojovat ZLEM a moji duši prostoupil klid a mír. A využití principu ladičky jakoby vydláždilo moji cestu k životu v radosti.“ (s. 158)

Podle Burdy není lepšího léku na „blbou náladu“ a na nářky, že naše vlast se stala rájem prospěchářů, podvodníků a tunelářů, než působení slušných lidí, „sebeorganizující celonárodní hnutí laskavých lidí, jehož částí se automaticky stává každý, kdo uplatňuje laskavost v denním životě a probouzí tak Lásku ve svém srdci.“ (s. 277)

Nezapomenu na den 21. února 2002, kdy mi autorka České citlivosti Marcelka Bošková dala pozvánku na představení III. dílu Vesmíru v nás v miniaturním divadélku v Ungeltu na Starém městě pražském. Byli jsme tam namačkáni jako sardinky. Na jevišti byla trojice světlonošů: Marta Kubišová, Radovan Lukavský a Táňa Fischerová. K nim se připojil autor s chotí Liduškou. O přestávce, když jsme s úsměvy vzpomínali na životní trampoty z éry komunistického temna, Marta, kterou znám ještě z doby, kdy začala studovat indologii, mi připsala do recenzního výtisku: „Probuďme v našich srdcích to, co nás spojovalo při sametové revoluci…“ Tehdy se mi vybavila nezapomenutelná scéna z Václavského náměstí, kde Marta z balkónu Melantricha zpívala Modlitbu pro Martu:

Ať mír dál zůstává s touto krajinou, zloba, závist, zášť, strach a svár ty ať pominou, ať už pominou.

Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k Tobě navrátí, lide navrátí…

Informace o filosofii Vesmíru v nás i o ohniskách Lásky je na internetu www.spirala.cz/vesmir.

Zatímco v povědomí občanů tématika Evropské unie spíše dříme spánkem Šípkové Růženky pro zdánlivou předčasnost nevyřešených konfliktních situací uvnitř země národ politicky rozdělujících, pracují souběžně tendence opačné usilující o stmelování uvnitř národů i zevně v kontextu evropském namířené výzvou strategie humanity především v kulturně křesťanských obecenstvích.

Přednášku Budoucnost křesťanů v nové Evropě konanou v Brně pod záštitou Institutu křesťanských studií a České křesťanské akademie uvedl rakouský host, křesťanský politolog Erhard Busek, bývalý vicekancléř Rakouské republiky. Náročnost a aktuálnost tématiky navozená otazníkem, nakolik křesťané cítí výzvu k odpovědnosti za nápravu věcí lidských byla vyvozena historicky především z křesťanských hodnot, které eticky duchovním rozměrem byly pilíři evropské kultury. Stav bezpečnosti odvodil přednášející především ze stupně mravnosti, transformace myšlení a jednání normativy slušnosti a lidskosti přetvářením nižší animální duše v duši vyšší vnímající nejen lidskou horizontálu, ale především vertikálu sounáležitosti s Univerzem, se zákonem a řádem Božího stvoření. Do vize o transformaci promítl problematiku napětí trhu a templu, která se vinula dějinami Evropy a zanechala neblahé stopy jařmem ateistické totality, jejíž residua setrvačně ovládala vědomí společnosti. V diskusi se vyjevila trvalá plnohodnost křesťanského desatera, Slova Božího – Bible zasahující do dějin jako dialog Boha s člověkem, jako smlouva Boží pomoci vykupitelskou obětí Ježíše Krista povolávajícího svým vzkříšením nad hříchem, smrtí a peklem k duchovnímu znovuzrození.

Roku 1976 přijel do Londýna za Toynbeem japonský buddhista mahajánové orientace, myslitel a vzdělavatel Diasaku Ikeda, aby spolu vedli dialog, jaké náboženství bude nejvhodnější pro globalizovaný svět 21. století. Ikeda je hlavou buddhistické laické organizace Soko Gakkai, které usiluje o prohlubování vztahů mezi Orientem a Západem a ve zlepšování lidského údělu ne v mlhavých světlých zítřcích, ale HIC et NUNC – zde a nyní. Kulturní historik Arnold Toynbee je tak obecně uznávaným intelektuálem a mudrcem Západu jako Albert Einstein, Bertrand Russel nebo Albert Schweitzer. Toynbee se do určité míry přiklání k mínění Oswalda Spenglera, že západní civilizaci hrozí zánik, protože technověda se svým arsenálem zhoubných vynálezů se vymyká kontrole demokratických institucí.

Ikeda se vyjadřoval japonsky a Toynbee anglicky. Několikadenní rozhovor zaznamenal publicista Richard L. Gage, který jej pod titulem Choose Life připravil ke knižnímu vydání. Do češtiny jej r. 1999 přeložila Libuše Dražanová. Mnohá japonská společenství jsou členy IARF a proto pro nás je užitečné seznámit se s některými pasážemi, které pojednávají o věcech důležitých i pro unitáře.

Toynbee: Západní národy, které byly za posledních 500 let v ofenzívě proti ostatnímu světu, jsou zatlačeny do defenzívy… Řekové a Římané měli stejnou zkušenost: jejich výpady proti východním sousedům nakonec vyvolaly náboženské protihnutí a (ti) přijali křesťanství. Řečtí dobyvatelé ve střední Asii a Západním Pákistánu přijali buddhismus. Tato část dějin antiky nám dává tušit jaké možnosti teď čekají na moderní Západ.

Ikeda: Možná, že se západní kultura bude muset smířit se svým úpadkem. Je-li tomu tak, budeme se muset dozvědět o způsobu, jak nové civilizace rostou a prospívají. Shodli jsme se na tom, že je to náboženství, které dává sílu národům k vytváření civilizace.

Toynbee: Prosperita nebo zánik určité kultury je spjat s náboženstvím určitého národa; to znamená, že civilizace je určována hodnotou náboženství, na kterém je založena.

Ikeda: Náboženství lze chápat jako ideologii řídící lidské jednání. Náboženství dnes přežívá v rituální a ceremoniální podobě. V jiném smyslu naplňuje úsilí o blahobyt a (má) víru v pokrok vědy.

Toynbee: Západní civilizace se rozšiřovala částečně násilím, zčásti svobodnou volbou… Když byly víry a filozofie řecko-římského světa vytlačeny křesťanstvím, zanikla dřívější řecko-římská civilizace. Křesťanství zůstalo hlavním náboženstvím až do 17. století a pak ztrácelo vliv na západní vzdělané vrstvy. V následujících třech staletích vliv křesťanství ve všech vrstvách západní společnosti ustupoval…

Vzniklé vakuum bylo vyplněno vírou v nevyhnutelný pokrok, vírou ve vědu a techniku a vírou v nacionalismus („Nic než národ“) nebo komunismus.

Pro západní chápání je těžko přijatelné, že vedle sebe ve společnosti může koexistovat více než jedno náboženství, protože původní náboženství Západu – křesťanství, je ze tří monoteistických náboženství nejméně tolerantní. Naproti tomu v nekřesťanských zemích byla mírumilovná koexistence více náboženství normálním stavem… V předkřesťanském řecko-římském světě, u hinduistů a ve východní Asii byla a je současná existence více náboženství a filozofií samozřejmostí.

Nacionalismus, druhá náhražka za původní náboženství Západu, je zbožňováním kolektivní moci lokálním společenstvím lidí. Moderní západní nacionalismus inspirovaný antickými politickými ideály a institucemi, zdědil dynamiku a fanatismus křesťanství a do praxe byl uveden americkou a francouzskou revolucí. Je vysoce nakažlivý a dnes jej vyznává téměř 90% lidstva (?).

Komunismus je ve skutečnosti křesťanské kacířství. Židovsko-křesťanská mytologie byla přeložena do neteistického slovníku. Jediný a všemocný bůh Jahve byl nahrazen „historickou nutností“, vyvolený národ proletariátem, tisíciletá říše Kristova beztřídním státem. Od křesťanství přejal komunismus misionářskou víru, že musí konvertovat všechny lidi.

Ikeda: Zatímco starší náboženství se snažila ovládnou lidskou nenasytnost a potlačovat ji, zdá se, že nová náboženství podporují naplňování této nenasytnosti.

Toynbee: V tom máte pravdu a já z toho odvozuji nutnost nového druhu náboženství… Budoucí náboženství nemusí být úplně nové, ale jeho forma musí odpovídat novým potřebám lidstva, protože životní podmínky se radikálně změnily… Bude muset dávat lidstvu sílu potlačovat a překonávat zlořády, které v současnosti ohrožují její přežívání. Jsou to CHTIVOST tak stará jako život sám, válka a sociální nespravedlnost a ničení přírodního prostředí.

Ikeda: I já považuji chtivost, válku, nespravedlnost a ničení životního prostředí za hlavní zlořády. Chtivost se týká každého člověka, válka a nespravedlnost se týkají mezilidských vztahů a ničení životního prostředí je věcí vztahu mezi člověkem a přírodou… Všechny 3 komplexy vztahů jsou k životu nezbytné. Buddhistická filozofie tyto faktory kategorizuje do tří světů: vztahy v nitru jednotlivce, vztahy mezilidské (společenské) a vztahy k přírodě (Umwelt). Problémy jednoho světa jsou spjaty s ostatními dvěma. Abychom dosáhli zlepšení ve světě, musí se každý jednotlivec zlepšit ve svém nitru. Musí podstoupit revoluční změnu.

1/ Musíme dát do pořádku první komplex vztahů. Teprve potom bude možné dělat něco proti nepořádku (chaosu) v našich společenských poměrech.

Ikeda: Judaismus, křesťanství a islám jsou monoteistická náboženství, která nedovolují žádný kompromis s jinými božstvy. Konvertoval-li věřící ke křesťanství, musí se vzdát všech předchozích vyznání víry a musí celý patřit svému novému a jedinému Bohu. Náboženská exkluzivita se mi jeví jako charakteristický znak dějin západní civilizace.

Naproti tomu v panteistických společnostech je hodnota cizích myšlenek a jevů uznávána, jsou přijímány tolerantně a proto mohou být přejímány bez zásadních společenských změn.

Toynbee: Monoteistická náboženství soustředila božský prvek vesmíru do jediného Boha. Stvořitele mimo svět. Toto omezení připravilo přírodu včetně lidí o božství. Naproti tomu v Indii a východní Asii je celý vesmír a vše v něm božské, včetně člověka a přírody, a má v očích člověka posvátnost a důstojnost, které mu bránily propadat chtivosti a znásilňovat mimolidskou přírodu. V panteistickém pohledu Východu byl vesmír prostoupen božstvím, naproti tomu v monoteistickém pohledu Západu trůní božství mimo vesmír, což znamená, že se stává něčím nadsmyslově abstraktním. Veškeré původní kultury – středoamerická, peruánská, řecko-římská, staroegyptská, sumerská a kanaánská kultura Izraelitů, tj. prejudaistické, byly panteistické, ne monoteistické. Tato historická zkušenost nám dává naději, že současní stoupenci monoteizmu se jednoho dne opět vrátí k panteizmu, až si uvědomí zhoubné následky monoteistického despektu k přírodě.

Ikeda: Panteizmus, tj. víra, že příroda je prostoupena božstvím, kvetla za přirozených podmínek, kdy člověk musel žít a pracovat v mezích přírodních podmínek a kdy vše, co přesahovalo jeho vlastní síly, považoval za mystické. Nyní, když má člověk moc pomocí technovědy ovládat přírodu a využívat ji, je nepravděpodobné, že najde cestu zpět k panteistickému chápání vesmíru. Pýcha nad svojí schopností manipulovat s přírodou svedla člověka k tomu, aby své prostředí ničil a znečišťoval v takové míře, že tím ohrožuje svou vlastní existenci. Když jde o rozpracovávání opravdu významné víry pro budoucnost, je třeba rozlišovat sféry, v nichž je člověk přírodě nadřízen od těch, ve kterých jí je podřízen.

Toynbee: Obdělávání půdy a chov dobytka byly zásahy kooperativního rázu do mimolidské přírody. Když však od průmyslové revoluce důsledným používáním technovědy nabyl člověk nad přírodou převahu, změnila se i jeho víra, motivovaná narůstající chtivostí. Vytratila se panteistická víra, že příroda je posvátná, a biblická Geneze začala být vykládána tak, že Bůh dal člověku právo ji bezmezně vykořisťovat. Dříve lidé věřili, že majetníkem země je Bůh a že lidé jsou jen správcové jako pachtýři, ale v 17. století se přeměnili v neomezené vlastníky. Náboženství vědy se Evropou šířilo stejně jako náboženství nacionalismu. Komunisté i nekomunisté jsou stejně nacionálně věřící v náboženství vědeckého pokroku.

Ikeda: Postoj Západu má snad hodnotu v omezené oblasti technovědy. Když však jde o to chránit nezávislost všech národnostních skupin a zamezit znečišťování a ničení životního prostředí, východní stoupence hodnot je přesvědčivější. Obě stanoviska je nutné sloučit, aby se nedostatky obou kompenzovaly. Jen nové náboženství spojující vědu a filozofii může civilizaci dovést na vyšší úroveň. Náboženství, které potřebujeme, musí dávat křídla i vědecko-technickému duchu lidstva a musí tak uspokojovat požadavky nového věku. Musí to být náboženství, které integruje lidstvo do jednoho celku a které vysvobodí Západ z jeho současné krize a Orient z jeho hmotné bídy.

Toynbee: Správné náboženství je takové, které vštěpuje úctu k důstojnosti a posvátnosti celé přírody. Bludné náboženství je takové, které posiluje chtivost na úkor mimolidské přírody. Náboženství, kterého se musíme vzdát, je judaistický monoteizmus a zároveň pokřesťanská víra ve vědecký pokrok, která převzala od křesťanství přesvědčení, že člověk má právo vykořisťovat celý vesmír k ukájení své chtivosti.

Ikeda: Šintó má dvě tváře. Tou pozitivní je sklon k souladu (člověka) s přírodou. Jejím rubem je izolace a exkluzivita. Nejextrémnějším projevem šintoismu byla víra v tzv. boží národ.

Toynbee: Na každém stupni vývoje člověka je jedna z nejmenších sil přírody – tak silná jako moc orkánu, bouře, zemětřesení nebo záplav. Proto na tomto stupni zbožňování přírodních sil zastiňovalo zbožňování sjednocené lidské síly v podobě rodin, rodů, klanů, národních států, církví a jiných propojených vztahů mezi lidmi. Tento způsob náboženství jak ve své původně nepolitické formě, tak ve své pozdější politické verzi, je duchovně podřízen vyšším náboženstvím.

Ikeda: Buddhismus překročil hranice panteizmu tím, že hledal a nalézal rozumné řešení tohoto problému. Je založen na dharmě – soustavě zákonů platných pro všechny formy života. Učí životní cestě, která zdůrazňuje harmonii a jednotu lidstva a mimolidskou přírodu. V panteistických náboženstvích jsou bohové chápáni jen jako symboly přírodních sil. Naproti tomu buddhismus dává těmto božstvům místo v soustavě zákonů života. Protože život, na němž se buddhismus zakládá, je univerzální pro všechny lidské i (další) živoucí bytosti; tím překračuje tato soustava svou podstatou nacionalismus.

Toynbee: To mne znovu přivádí k podstatě tzv. vyšších náboženství, v nichž každý jedinec bezprostředně pochopí konečně platnou duchovní realitu (dharmu) a nedostává se s ní do styku jen nepřímo, prostřednictvím mimolidské přírodní síly nebo ztělesněním kolektivní lidské síly. Člověk potřebuje vyšší náboženství, jak jsou zde definována.

Z XI. kapitoly Role náboženství dialogu Zvol si život, Praha, NS Svoboda 2000, s. 265 – 280 vybral a upravil Boris Merhaut.

Mají zvířata duši, city, inteligenci, prorocké schopnosti? Praha, Mladá fronta 1994. 200 stran.

Vzhledem k tomu, že se zvedá vlna protestů proti krutému zacházení se zvířaty, duchaplný francouzský autor přistupuje k problematice nekonvenčně. V éře nesvobody dogmatikům marx-leninismu bylo nemístné přiznávat duši člověku, natož zvířeti, ačkoliv lidstvo od pravěku přisuzovalo duši každému živoucímu tvoru, tudíž i zvířeti.

Aby autor ulomil hrot posměchu, úvodem konstatuje, že duši přisuzuje jen vyšším obratlovcům. Ostatní fauna je vybavena pouze duší kolektivní.

Rázný konec této víře udělal voják-filozof René Descartes, onen neblahý zakladatel racionalismu, který mimochodem bojoval na Bílé hoře proti české samostatnosti. Ten prohlásil, že zvířata jsou pouhé automaty a říkal to tak sugestivně, že mu mnozí uvěřili.

Do té doby se v křesťanství svářily dva proudy: tzv. teologie stvoření (creation theology) považovala stvoření za dobré, druhý, jehož ideologem byl sexem trýzněný sv. Augustin, se soustředil na dogma o prvotním hříchu a potřebě spásy. Ten považoval svět a veškeré stvoření za podezřelé, ne-li ďábelské. Pro církev bylo pohodlnější upřít zvířatům sebemenší duchovní spřízněnost s člověkem, pánem tvorstva.

Vzájemná nenávist psů a koček není zakódována v genech. Autor uvádí příklad, kdy si bílá kočka a fenka foxteriéra udělaly pelíšky vedle sebe a když vrhly mláďata, střídaly se v kojení a hlídání všech.

3. Pokud inteligencí rozumíme schopnost přizpůsobovat se novým situacím, tu nemůžeme zvířatům upírat. Spornější je úvaha 4. Jejich pojetí dobra a zla (s. 27 – 31), kde podle autora agresorů mezi německými vlčáky je méně než mezi lidmi, protože podle statistiky na 8000 psů připadá jen 1 útok na člověka. O pohledu zvířat psala nejsugestivněji spisovatelka Colette, kterou přímo pronásledoval vyhaslý pohled kočky s voperovanými elektrodami do mozku. Zoufale prosebný je pohled tulení matky, k níž se s harpunou blíží nejkrutější tvor pod sluncem – lovec – homo sapiens.

Autor živě vzpomíná, jak před svátečními lovci zachránil poraněného racka. Věrnost, láska, žal – to jsou nejčastěji opakované nápisy na pomnících zvířat na hřbitově v Asnières, který r. 1899 založila paní Durndová.

Známý je příběh, jak se Victoru Hugovi vrátil zbědovaný pudl, kterého daroval velvyslanci v Moskvě. Tehdy napsal: „Pes, to je ctnost, jež se stala zvířetem, protože se nemohla vtělit do člověka.“ (s. 52)

8. Jejich smrt. Kdo uvěří, že při požáru fenka, místo aby se zachránila skokem z přízemního otevřeného okna, raději si lehla na kolébku s nemluvnětem svých pánů a obětovala svůj život, aby dítě před plameny zachránila?

Kolik psů se chová v duchu evangelia! Autor cituje případy, kdy psi zachránili před utonutím své kruté pány. Občas pes dokáže olíznout i ruku vivisektora.

Na své si přijdou i psychotronici a okultisté. Jim je určena kap. 10 „Setkání lidí se zesnulými zvířaty“.

Tato část knihy má kulturně-historickou polohu. Asi nás překvapí autorovo tvrzení, že názor, že zvířata jsou naši bratři nižšího řádu, je poměrně mladé. Nejen v pravěku a starověku, ale především ve starém Egyptě a Asii zvířata byla považována za starší jsoucna než člověk a jakožto emanace božské moudrosti i člověku nadřazená. V staré Číně byly symboly moudrosti jeřáb a vlaštovka, ve starém Egyptě byly uctívány kočka, ibis a sokol. Avšak nejdůslednější ochrana všech zvířat je od pradávna v Indii, kde Gautama Buddha vystoupil proti krvavým obětem zvířat a kde nedávno vysvětloval Evropanům tak nepochopitelnou posvátnost krávy: „Kráva pro mne ztělesňuje veškerý svět pod člověkem. Skrze ni se člověk ztotožňuje se vším živým… Kráva je báseň o soucitu. Ochraňovat ji znamená ochraňovat všechny němé tváře.“ (s. 123)

Naproti tomu Starý zákon není vůči zvířatům jednoznačný. Za nečistá jsou považována zvířata jako orel, lev, kůň, osel a velbloud. Autor vtipně komentuje, že měla štěstí, protože se nehodili ani k oběti, ani k snědku. Vzácnější jsou zmínky o zvířatech v Novém zákonu. Vrabec nespadne na zem bez dopuštění nebeského Otce. Převtělení zlých duchu do vepřů je pro Gándhího nepřijatelné, stejně jako prokletí fíkovníku. Jinak jsou evangelisté poplatní názoru Starého zákona, že veškerý život byl stvořen jen a jen v zájmu člověka, pána tvorstva.

Tato tak krátkozraká sobecká myšlenka má v západní kultuře jako pýr hluboké kořeny a jejím důsledkem jsou takové zrůdnosti jako chov uvázaného dobytka, drůbeže v klecích, vivisekce a vyhlazování celých druhů. Autor nejednou slyšel jak od katolíků, tak od marxistů: „Zvířata jsou prostředky, jež mají sloužit k prospěchu člověka.“

S tímto postojem autor vášnivě polemizuje v závěrečné kapitole Homo rabiens (s. 185 – 188). Konzumní člověk je pro něj uchvatitel či znásilňovatel přírody: „Filosofie, která opomíjí svět zvířat a jeho význam, se podobá učebnici zeměpisu, jež by hovořila jen o Evropě a vynechala ostatní kontinenty. Tak zní naléhavá výzva, abychom opustili svůj antropocentrismus. Za příklad dává autor proroka Zarathuštru, který před 27 stoletími hlásal posvátnost země, vody i ohně a navíc vyhlásil skutečnou chartu zvířecích práv.

Dočkají-li se zvířata spravedlivé odměny za svou tolikrát prokázanou lásku k člověku? „Na zemi existuje jen trojí láska, kterou si můžeme být naprosto jisti: láska boží, láska mateřská a láska zvířete.“

Kniha srší francouzským espritem. Potěší každého milovníka přírody a zvláště psů. Dovede zviklat i zpupnost nejednoho antropocentrika a otřást jeho přesvědčením, že jeho velectěné já je pupkem vesmíru. Nejsem chovatelem psů a tak spíše než psí věrnosti si vážím svobody koček. Dal bych přednost, aby autor častěji citoval příběhy jiných zvířat než těchto dvou druhů.

Rád bych vám vyprávěl o tomto našem krásném světě, o květinách a stromech, ptácích a zvířatech, o hvězdách, horách a ledovcích, o tolika úchvatných jevech, které nás obklopují.

Máme kolem sebe tolik krás, ale my dospělí na to často zapomínáme. Uzavíráme se v kancelářích a představujeme si, že děláme něco strašně důležitého.

Doufám že vy, naše děti a tím i naše budoucnost, budete vnímavější než my, že budete otvírat dokořán oči i uši této nádherné kráse a životu, který vás obklopuje. Zdalipak rozpoznáváte květiny tím, že znáte jejich jména? Rozpoznáváte ptáky podle jejich zpěvu a křiku? Jak snadné je se s nimi skamarádit jako se vším v přírodě, jestliže k tomu přistupujete laskavě a přátelsky s otevřeným srdcem.

Staroindická písma obsahují bezpočet příběhů a pohádek a já pevně doufám, že jich mnoho znáte a že je máte rády.

Ale tou nejúchvatnější pohádkou a dobrodružstvím, které kdy bylo popsáno, je sám SVĚT! Proto mějme oči k vidění, uši k slyšení, nos k čichání a mysl stále otevřenou k životu a krásám světa.

Džavaharlál Néhrú: Projev v Den dětí, Dillí, Inquirer 7592, leden 2004. přeložila E. Merhautová

Od doby kdy se sport dostal na televizní obrazovku, je snadnější sledovat oblíbený sport. Zvýšila se možnost posuzovat, zda rozhodčí je objektivní. Naopak soudcové, kteří bohužel neskládají něco tak závazného jako pro lékaře bývala Hippokratova přísaha, mají své rozhodování ztížené. Pamatujeme si na bouři nesouhlasu, když na Olympiádě byl vynikající ruský gymnasta za mimořádný výkon na hrazdě odměněn hanebně nízkými známkami. Stejně pochybné hodnocení bylo u celé řady sportů. Chyby soudců rozhodly o řadě výsledků ve volejbalu a košíkové.

Miliony televizních diváků vidělo, jak v utkání Nizozemsko - ČR německý soudce Merk po sražení Baroše neodpískal penaltu, po jejímž proměnění by zápas asi dopadl 1 : 1, ne 2 : 0 v náš neprospěch. Jindy tak klidného a rozvážlivého trenéra dopálilo, že Merk trpěl soupeřům blokování a tahání za dres. „Šest hráčů nabíhá, šest hráčů je také drženo. Vynásobte to počtem rohů a přímých kopů. Rozhodčí snad přehlédl 60 faulů. Tohle bylo do nebe volající.“ Sudího kritizoval celý evropský sportovní tisk včetně holandského.

Co zbývá? Pokrčit rameny a smířit se s tím, že výsledek určil karman. Všechny stadiony, kde se hrají Grand Slamy, mají aspoň centrální kurty vybavené elektronickým zařízením, které bezpečně ukáže, zda míček dopadl na lajnu či mimo ni. Proč pravidla nebyla doplněna tak, aby chybné rozhodnutí soudce bylo okamžitě korigováno a bod byl přiznán soupeři? Bylo by to logické a možné, ale vrcholný orgán tenisu se tomu zuby nehty brání, protože by to znemožnilo výsledek zmanipulovat.

Nejen pro zhýčkané fanoušky, ale především pro podnikatele v tenisu je solí v očích, když prestižní Wimbledon vyhrála sedmnáctiletá Sibiřanka Šarapová a ve francouzském a americkém finále se utkaly dvě Rusky. Proto v zákulisí dělají psí kusy, aby tento nástup Rusek zmařili. Tak rozhodčím klíčového utkání Capriatti – Serena Williamsová byla jmenována nezkušená Španělka Aznar. Ta poškodila Serenu o 6 rozhodujících míčků, jak všem divákům doložila elektronická projekce. Kaliforňanka Serena tušila, že o výsledku je předem rozhodnuto: poprvé nastoupila v netypickém černém úboru. Zatímco soupeřka řvala na rozhodčí, mlátila raketou o zem (aniž byla varována) a obracela oči v sloup, Serena ani jednou hlasitě neprotestovala, ani nenechala zavolat superrvizora, aby zjednal nápravu; s kamennou tváří porážku přijala.

Jako psycholog nebudu rozhodčí podezírat z korupce, jak naznačoval světový sportovní tisk: jen podlehli davové psychóze, protože fanouškové vytvářeli ovzduší, že musí vyhrát stůj co stůj bílá Newyorčanka Devenportová nad černou Kaliforňankou Williamsovou. Titíž fanoušci stranili jiné bílé Kaliforňance, když hrála s Ruskou, vítězkou US Open ´04.

Avšak do nebe volající nespravedlnost vzápětí napravil karman. V semifinále Capriatti po strhujícím zápase podlehla klidné Rusce Dementějové, která odvrátila 13 výhod soupeřky. V tomto případě byla nespravedlnost napravena takřka bezprostředně.

Jak reagovat na podobné nečestné praktiky? Soudím, že nestačí, když provinilá rozhodčí Aznar byla z US Open okamžitě vyloučena. Diskvalifikace tak jako u dopujících „sportovců“ by měla být doživotní. Zanevřeme na sport jako na zmanipulované odvětví zábavného průmyslu nebo si zvolíme např. šachy či golf, kde zvůle parazitujících rozhodčích je vyloučena? Ke korupci máme možnost mlčet či podstupovat riziko ji odhalovat. V každém případě pamatujme na výrok Martina Luthera: „Život vezdejší není místem spravedlnosti.“

Umíte být vděční? V dětství nás učili za všechno poděkovat a vykládali nám to jako projev vděčnosti a slušnosti. Učili nás slušnému chování, to znamená pravidlům mezilidských vztahů a vztahů ke světu, ale většinou nám nikdo neřekl, že tato násobilka slušnosti není konečným samoúčelným cílem – který by se dal vyjádřit asi takto: jednejme vždy slušně a nebudeme ve společnosti narážet na odmítání a kritiku tak často jako bychom se slušně nechovali, budeme příkladem vděčnosti, uctivosti, atd. Nikdo vám už neřekl tato slova trošku podivně znějící: např. tato: učme se být na tomto světě mentálně dospělými, tj. vděčnými, slušnými, vychovanými a dále i zodpovědnými, abychom těmito osvědčenými vlastnostmi mohli dorůst, dospívat do Věčnosti, kde je váš domov. (Trošku podivně znějící lekce slušného chování.)

Napadlo vás někdy, že dobré vlastnosti, jestliže jsou moudře užívané na pravém místě a v pravý čas mohou mít tak vysoký duchovní význam? Jistě, všechna náboženství učí etickým kodexům a jen jejich mystická esoterní část říká, že dobré vlastnosti mají za určitých okolností „spojovací charakter“ – to znamená mohou člověka vést k překonání a zvládnutí sama sebe, k sebe proměnění a tím i k proměně světa. Je to ono staré známé: člověče, začni u sebe a změníš svůj život, změníš své okolí.

Vnitřní transsubstanciací – proměnou nastává i proměna vnější. Ano, cizí a dlouhé slovo proměňování a zde znamená ještě k tomu sebe proměňování. A přece to tak často prožíváme v běžném denním životě: např. jdeme ulicí rozladění a nahněvaní, něco nebo někdo nás „vyvedl z míry“, něco nebo někdo nám „vzal“ dobrou náladu a hle všechno nám vadí, okolí je škaredé, hlučné, vidíme jen nepěkné a nepřátelské tváře a věci. A jindy jdeme po téže ulici v dobré náladě a všechno kolem je krásné, běžný hluk je pro nás důvěrně známá písnička města, jsme tu rádi s jinými lidmi, nějak je chápeme, cítíme se s nimi „zajedno“, všechno se nám tu líbí, takový pěkný den jako vyloupnutý – a může třeba pršet nebo být pořádná zima.

Ano, v okolí to není, svět jaký jej vidíme a chápeme – ten je v nás. Naše nitro nás s ním spojuje v harmonii a souladu nebo nás s ním neharmonizuje nebo dokonce nás od všech a od všeho skřípavě, disonančně, nepřátelsky a protikladně odděluje.

Když naše duše zpívá a jsme za všechno a všechny vděčni, má naše vděčnost spojující charakter, se vším a se všemi jsme „zajedno“, nic nám není proti mysli, ke všemu dobrému a životaschopnému se přidáváme, tak má naše vděčnost docela jiný, hlubší význam, než jen význam upravených mezilidských vztahů pomocí slušného chování. Naše „děkuji“ už není naučené, je to naše vnitřní, významné, duchovně závažné upřímně míněné „děkuji“.

Toto naše „děkuji“ všem a všemu se nám jaksi stalo. Vpadli jsme do takové nálady ani nevíme jak. Najednou tu byla, něco ji podnítilo, víme nebo často ani nevíme co to bylo. A najednou je tu vděčnost a s ní i radost a láska, protože kdo je skutečně vděčný nemůže být zároveň nešťastný a nemilovat všechno kolem. Taková hřejivá vlna vděčnosti. A v tom to právě je: protože je to vlna – odezní, odvlní se náhle nebo pomaloučku a je To pryč. Každý nádech má svůj výdech – vlna přišla a odešla – už tu není. Radostné děkuji všem a všemu odvanulo. Zbyla tu jen šedivá ulice, jaká zde dříve byla a od sebe oddělená těla lidí a od sebe oddělené mysli lidí, nálady, které na sebe narážejí jako divoké mořské vlny.

Bylo to vzedmutí, nadechnutí, zatušení a jako každý proměnlivý stav odezní a často se promění v opak.

Takový závan kdovíčeho, zahlédnutí něčeho co třeba ani neexistuje. A pak mi bude někdo povídat, že vděčnost je duchovní cesta! A kdo je vděčný mě za všechny ty oběti a odříkání…? (Tak uvažuje oddělená duše.)

Jenže takové pobíhání od vděčnosti k nevděčnosti není cesta, ale duchovní přešlapování na místě. Nahlédnutí do neodděleného celistvého světa zpívajících duší není klam a mámení smyslů, ale „reklamní vzorek“. Otevřena – čili života vyšších možností, chcete-li duchovního světa, neviditelna nebo Věčnosti. Reklama na Věčnost říká, takhle můžeš žít, člověče, takhle to může vypadat, tak o tom píší ty „duchovní“ knížky. Nahlédneš a zavře se. Není zadarmo. Jaká je cena? Nikdo nemůže dát víc než svůj život. Toto je cena!

Reklama na Věčnost ukazuje radostný vzorek. To je první volání cesty. Zve nás. Buďme jí vděčni. Neříkejme, „kdovícotobylo“. Neříkejme „neexistuje“. Přiznejme si, že bez krajiny vděčnosti je srdce smutné. Můžeme truchlit, stále vzpomínat, ohlížet se, že tam tenkrát To bylo krásné, udělat si z Toho kult, modlu, zavřít to někam a nechat zplesnivět… Ale můžeme ve jménu té vzpomínky jednat: děkovat a žehnat všem a všemu na každém kroku. Ne zbytečně mají stará náboženství požehnání (žehná se jídlo, čas – den a noc, člověk, živly, etapy – mezníky života, úroda, svátky – žehná se Nejvyššímu. Co Mu člověk může dát, když ví, že všechno je Jeho, může Mu poděkovat, vyjádřit vděčnost žehnáním – svatý, budiž požehnán! Rozdávej proto vděčnost na všechny strany a nedbej svých nálad a rozladů a okolností.

Staří moudří to znali, „žehnej“, „děkuj“ učili člověka od dětství: ne abys byl slušný a líbil se sobě, ale abys byl vděčný Tomu od koho přicházíš, Kdo jediný má na tebe vlastnické právo, skrze Koho žiješ, Kdo tě drží na své dlani a Komu nic než svou vděčnost nemůžeš dát. Jen ta vděčnost je jakoby tvoje a i o tu bys měl prosit, abys jí upřímně a za všech okolností byl schopen, vždyť někdy je to tak těžké být vděčný.

Malou pomůckou cesty vděčnosti je kladení si správných otázek. Ne si říkat co ještě nemám, ale co již mám a vědět, že nic není na světě samozřejmé a výhradní vlastnictví. Nic nám totiž tady nepatří. Takový vlastník může být často rozmrzelý na svoje statky, ale dobrý správce ví co mu bylo svěřeno a že bude ze svého hospodaření skládat účty. Vděčný správce všech a všeho co je nám svěřeno ví co je cesta vděčnosti a ví že nemá konce.

Stručný úvod do výkladu snů. Brno, Tomáš Janeček 2003. Druhé, opravené vydání. Edice Studie sv. 3., 144 stran.

Když Carl Gustav Jung se pokusil zhodnotit význam snů, charakterizoval je takto: „Sny jsou nestranné, libovůli vědomí vzdálené, spontánní produkty nevědomé duše. Jsou čistou přírodou, a tudíž nefalšovanou, přirozenou pravdou. Proto se hodí lépe než cokoliv jiného k tomu, aby navrátily lidské podstatě odpovídající postoj, když se naše vědomí příliš vzdálilo od svého základu.“

Autor, episkopální duchovní ze San Diega v jižní Kalifornii, bývá svými farníky často dotazován, jak prožívat spokojený, zdravý a plnohodnotný život. Od dob svých studií ho fascinuje analytická psychologie C. G. Junga, především jeho výklad snů. Jungův výklad mu byl přijatelnější než Freudův, který vychází z toho, že základní energií v člověku je sexuální libido. Jung během své lékařské praxe se přesvědčil, že lidská energie se může promítat do různých směrů, nejen do sexu, ale i do umění a tvořivosti všeho druhu, ba i do ničivosti; nejproduktivnější je to, že cílí k celistvosti, k úplnosti, k vyrovnání obou protikladných polarit (animus a anima).

V třetím ročníku teologie prof. Kunkel svým posluchačům navrhl, aby si začali zapisovat sny. Do té doby se autor s interpretací snů na teologické fakultě nesetkal, ač znal konstatování prezidenta Lincolna, že o snech se ve Starém zákoně mluví v 16 kapitolách a v Novém zákoně v pěti. Lincoln se mýlil, autor během studia našel zmínky o snech a jim podobných zážitcích téměř v celé Bibli. Tyto poznatky vtělil do své první knihy o snech God´s Forgotten Language (Zapomenutá Boží řeč), Lippincott 1968. V anglosaském světě to byla prvotina. Inspiroval ucelenější studii Mortona T. Kelseye: „Bůh, sny a zjevení“ (Augsburg 1974). Ta se soustředila na Bibli a ranou církev.

Naproti tomu přepracovaná Sanfordova studie má ctižádostivější cíle: zobecňuje zkušenost své episkopální denominace a obecně kritizuje církev, že „místo aby o duši pečovala, snaží se přizpůsobit jedince životu instituce“. (s. 15) Církev podléhá klamu racionalistického materialismu a přehlíží, že člověk se chová jako iracionální tvor a i celé lidstvo jedná jako posedlé. Ke snu se obrátila zády a nevadilo jí, že je to v rozporu s biblickým učením i raně křesťanským.

Obrat nastal až po druhé světové válce, kdy se šířil výzkum spánku. Klinické studie dokázaly, že člověk z průměrných 8 hodin spánku 90 minut sní. Tento snový REM-spánek je doprovázen rychlými očními pohyby. Zapamatování snů lze nacvičit. Ztěžuje je rozhlas i televize, alkohol, sedativa a většina drog. Napomáhá jak klidné přemítání před usnutím, tak celodenní introverze.

Nikdo nepochybuje, že společným jmenovatelem člověka je jeho tělo (fysis) obsahující orgány jako srdce, plíce, zažívací ústrojí, ledviny atd. Analogicky máme všichni společnou strukturu psychickou – psýché. Vědomí i nevědomí má mnoho vrstev a kolektivní nevědomí – skladiště nashromážděné moudrosti všech miliónů let, během nichž se život na Zemi vyvíjel, je celkovým souhrnem archetypů. Archetypy jsou základní stavební kvádry osobnosti, energetické, zděděné a nenaučené vzorce, které svým vstupem do vědomí vytvářejí osobnost. jestliže s archetypy zacházíme vědomě, pomáhají nám stát se individualitou. Proto Jung tento proces nazval individuace.

Především numinózní sny jsou nabité energií a slouží jako odrazový můstek k hledání a nalézání celistvosti, dovršení procesu individuace. Čím hlubší znalosti mytologie, tím snadněji lze symbolické sny dešifrovat.

Stať „Použití snů v terapii“ (s. 52 – 68) srozumitelně popisuje postup, který vyžaduje velkou trpělivost. Prvním krokem je vést klienta k zapisování snů. Potom klient čte či vypráví sen nahlas. Někdy jej terapeut po vyslechnutí opakuje, aby se ujistil, zda detailům dobře rozuměl. Teprve tehdy je sen připraven ke zkoumání. Dalším krokem je povzbuzovat klienta v hledání asociací. Když má klient zábrany či strach, že se zesměšní, zahájí terapeut hru „člověk z Marsu“. „Představte si, že jsem Marťan, který právě přiletěl na planetu Zemi a nic o ní neví.“ Pokud klient na hru přistoupí, uvolní se jeho představivost. Proces asociace oba zapojuje do zkoumání snu jako živé skutečnosti: je to jako „procházet snem“. Výklad snu je spolehlivý jen tehdy, když se nám vyjeví jeho „Gestalt“, tj. když výklad dává tvar snu jako celku. Je důležité, aby si analytik nemyslel, že musí vědět všechno: někdy snu prostě nerozumíme. Potom doufejme, že si nevědomí najde jiný způsob, jak zprávu formulovat. „Terapeut nemůže vést druhého člověka temnými cestami nevědomí, pokud tam nebyl sám.“ (s. 56) Ku podivu jen málo psychiatrických a psychologických škol vyžaduje osobní analýzu. Naproti tomu osobní analýza je jádrem jungiánských analytiků.

Druhá část studie obsahuje sérii osmi snů vysokoškoláka Martina, který nestudoval psychologii ani v oné době neprocházel žádnou psychoterapií. O snech měl jen útržkovité poznatky z humanitních přednášek a z četby Jungova vlastního životopisu. Martin přiznal, že knihu nedočetl, byla nad jeho chápání. Avšak živé sny si zapsal, a ty tvoří II. díl knihy.

Závěrem autor cituje sérii snů čtyřicetileté Marie, která k autorovi přišla na jedinou konsultaci v době, kdy měla konflikt s manželem a chtěla se vrátit ke studiu. Na vysoké škole byla zamilovaná do o 10 let staršího pedagoga, ale pro stydlivost mu to nikdy nedala najevo. Sny jí osvětlily, že Marie nešla vlastní cestou, nýbrž pak jí velel negativní animus. Jeho zabití bylo pro ni osvobozujícím činem. Její jásot byl známkou, že může vejít do života s obnovenou vytrysklou energií. Prošla temnotou a nebezpečnými zážitky, ale trpělivost přinesla růže: dostala dar celistvosti. Tyto sny byly pro Marii tak objevné, že je nikdy nepřinesla k analýze či interpretaci. Sny však zahájily období velké vnitřní proměny. Dokončila studium, nabyla ztracené sebevědomí, zůstala věrná manželovi a přesto se její osobnost vyvíjela vlastní cestou.

Bohužel v ČR není dosažitelné Sanfordovo původní dílo o snech z r. 1968, abychom se mohli přesvědčit, jak autor během uplynulých 35 let jako jungiánský analytik vyzrál.

Pravda je v dialogu. To není jen citát z filosofie Karla Jasperse. Je to každodenní zkušenost. Veliká je pravda. Naše slova jsou na ni krátká. Snažíme-li se zavřít pravdu do jedné věty či jediného vyznání, zjistíme, že něco přebývá. Pravda je vždycky o tolik víc než ta jedna (pravdivá) věta.

Lidský život je opravdu složitý. Když máte vyjádřit cokoliv, na čem opravdu záleží, nestačí jedna věta ani jeden hlas. Pravda je vždy mnohohlasá ve své složitosti. Kde není diskuse, kde je jen jedna jediná pravda, tam bude mnoho lidí stísněných. Protože pravda je v dialogu.

Platí to i o věcech veřejných. Jedna pravda může sama o sobě být pravda, ale nikdy není celou pravdou. Dokud budou lidé lidmi, bude potřeba druhého hlasu. Když Masaryk řekl, že demokracie je diskuse, měl na mysli tu výměnu názorů, ve které z naslouchání druhému a přemýšlivého odpovídání vyrůstá něco základnějšího než to či ono dogma. Vyrůstá pravda, která není ve větě, která je v dialogu.

Jen pravdu, která je v dialogu, ne v jednom dogmatu, není třeba prosazovat silou. Každá jednojediná pravda, ať už podle Marxe, či podle von Hayeka, potřebuje násilí, protože někdo se do ní nikdy úplně nevejde, někoho je vždy třeba stlačit.

Středověký „advocatus diaboli“, zastánce ďáblův, není nepřítel pravdy. Pomáhá ke zrodu pravdy z dogmatu právě tím, že dogma zpochybňuje. Protože pravda je v dialogu. Protože jedna ruka netleská.

Rozvinutý vějíř pestrobarevného podzimu, zpřístupňuje vzpomínky na hýřící léto, na krásné okamžiky, navzdory starostem a problémům, kdy roztoužené impulsy po setkání hledačů duchovních cest byly oslyšeny.

Nabírání doušků duchovního slunce nám umožnila třídenní návštěva nejpřednějšího autora duchovní literatury benediktina Anselma Grüna. V Praze se zastavil krátce realizací rozhovoru v Českém rozhlase, Proglasu a Křesťanském týdeníku. Jeho poselství bylo namířeno do Brna. Zklidňující atmosféra v biskupském gymnáziu, lačná po zniternění duše byla znamením času rozbíhajícího se za hodnotami a smyslem života zakotveném v Bohu, nalezením své pravé podstaty vymaněním se z otroctví konsumního materialismu a strašáku tržní ekonomiky. Po páteční přednášce následovala sobotní rekolekce s názvem Putování po ostří nože (zvukový záznam vydalo KNA). Vysluhování bohoslužby A. Grünem v chrámě sv. Jakuba otevřela duchovní průnik do vyšších dimenzí života, kdy stovky věřících lačnilo po božím oslovení a požehnání.

A kdo je Anselm Grün? Člen benediktinského řádu (narozen 1945) je vyhledávaným duchovním učitelem v propastných zlomech současnosti. Hloubkou spirituality navazuje na tradici prvních apoštolů, pouštních otců (eremitů) a mystiků reformovaných mnišských řádů přesahujících dogmatický kánon oficiální katolické církve dynamikou živé víry proti středověké statice a obřadnictví. Aby přiblížil duchovní hloubky současnému světu a oslovil ho, používá hlubinné psychologie C. G. Junga a Dürkheima. Zakladatel a otec mystického mnišského řádu je sv. Benedikt z Nursie, jehož dílo Řehole je dle Grüna svědectvím duchovního zrání.

Na otázku, zda benediktinské mnišství má pro současnost – zejména současné věřící křesťany – význam, sděluje A. Grün, že členové řádu směřují od osamění (řehole) v plnosti víry ke sdílení společenství, jemuž z moci Boží milosti se stávají požehnáním. Konkrétněji vyjádřeno: při hledání nových oslovitelných forem učení mistra Nazaretského využívají především meditaci ve formě skupinové dynamiky, kdy křesťanská spiritualita se setkává s duchovní psychologií, zejména C. G. Junga a Emanuela Frankla, s přihlédnutím i k buddhistickému mnišství. Přínosem hledání nových forem je úsilí spolupráce religiozity s psychologií neb v případech teologie versus psychologie není možná duchovní léčba.

Publikace A. Grüna přispívají k duchovnímu otevírání nitra duchovním rovinám (stupňům), poskytují metodu, jak si počínat na cestě k Bohu překonáváním nižšího sobeckého já.

Pro informovanost jmenujeme názvy: Duchovní terapie a křesťanské tradice, Spiritualita zdola (jak překročit svůj vlastní stín vězící v podvědomí), Každý má svého anděla, Tvé jméno v knize života, Obrazy proměnění vlastního nitra. Jeho duchovní dílo nemá popisný charakter, leč je výrazem vnitřních zkušeností hledání a nalezení Boha, potřeby vroucí otevřenosti srdce pro přijetí darů Božích. Duchovní cvičení A. Grüna přivedla mnohé hledající k duchovnímu zamyšlení až prozření nad kristologickou duchovní (spirituální) dimenzí, kdy východiskem vyrovnaného stavu k Bohu i lidem je především smíření se sebou samým, se svými slabostmi a stinnými stránkami a hluboká důvěra v Boží shovívavost a milosrdenství proměny.

Německý benediktin podepisoval své kniha před knihkupectvím Cesta, kde bylo možné spatřit úctyhodnou frontu zájemců, čekajících na podpis duchovního mistra s nadějným úsměvem.

Pokud odmítneme materialistickou teorii, mnou pracovně nazvanou „Slepý vesmír“, (odmítnutí se zakládá na mých osobních zkušenostech), vytvořil jsem si v průběhu života tři teorie o světě.

Svět byl stvořen Nejvyšší bytostí, s Jí známým účelem, vše je pod kontrolou, každému dávající synchronicky to co si zaslouží a to co „má“ dostat aby „šel dál“. My celý Plán nevidíme protože jsme jen součástky, ale můžeme si být jisti že vše je OK.

Je to hra. Možná něco jako Šivův tanec, možná pyramida která se skládá z menších her každého jednotlivého člověka, her rodin, národů, ras… celé to tvoří jednu velkou gamesu a Nejvyšší bytost se baví. Bezva, bezva.

Toto je přísně „vědecko-idealistický“ přístup. Egoistický a pro někoho hnusný, Cogito ergo sum. Vím, že existuji. Ale co zbytek vesmíru? Je nezávislý, nebo závislý na mě? Nemůžu (exaktně) ze své pozice dokázat, že má vědomí cokoliv jiného než já a že když odejdu z místnosti, místnost tam stále je… chápete? Takže realitu jsem si kolem sebe vytvořil (a stále vytvářím) já. Dětinské, říkáte? Ale povýšil jsem to na jednu ze tří teorií, protože tyto solipsistické myšlenkové pochody nemůžu pominout…

Tyto tři teorie se vlastně tak nějak nevylučují, ale doplňují. Dá se zkonstruovat jejich syntéza, o kterou se nyní pokusím: je jenom jedno Já (solipsismus) (das Selbst, the Self) – to si hraje na vesmír (hra) – ten si stvořilo plánovitě, aby se projevilo (plán).

Cítím to tak, že teorie Plán a Hra transformují při syntéze Solipsismus tak, že nejsem jediný, kdo má vědomí. to je sice v podstatě jen jedno, ale já (Danny) v něm nemá (či zároveň mám a nemám – vivat doublethink) výsadní postavení. Protože je jen jedno Já, a z třetí teorie to plyne, Nejvyšší bytosti, která vše kolem sebe stvořila jsme my všichni (já, ty, oni… různé pohledy na Já). Zbývá poslední věta – každý může opakovat (neplatí jen pro Dannyho). „jsem Nejvyšší bytost, která si pro sebe naplánovala hru.“

(Z anglického originálu The Tibetain Yogas of Dream and Sleep přeložily Iva Prokopová a Lenka Fegutová.) Praha, DharmaGaia 2002. 266 stran.

Rodiče autora, buddhistický lama a jeho žena, vyznávající bön, uprchli do Indie po čínské okupaci své vlasti. Po smrti otce se matka znovu provdala za bönistického lamu. Hoch byl poslán v deseti letech do kláštera tradice bön v podhimalájském městě Dólandží, kde byl vysvěcen na mnicha. Na základě snu byl zasvěcen do jógy Velké dokonalosti (tib. Dzogčhen) a tříleté studijní osnovy zvládl tak dobře, že v 19 letech směl sám vyučovat. R. 1986 mu byl udělen nejvyšší akademický titul geše a byl poslán do tibetské duchovní komunity v Itálii. Postgraduální stipendium Rockefellerovy nadace ho zavedlo na katedru religionistiky Riceovy univerzity, kde spolupracoval na výzkumu bönismu s A. Kleinovou. Učení dzogčhen představil Západu ve svém díle The Wonders of the Natural Mind (Zázraky přirozené mysli) (1993). Tato kniha vznikala řadu let, když autor přednášel na univerzitách v Kalifornii a Novém Mexiku. „Posledních deset let intenzivně cvičím jógu snu… Někdy se mi noční cvičení daří, jindy ne. S tím je třeba počítat. Cítím se svobodný.“ (s. 10)

Jeho vzorem je proslulý tibetský guru Šardzä Rinpočhe, který r. 1934 v okamžiku smrti dosáhl vrcholné realizace.

Autor přiznává, že někteří kolegové-mniši mu vyčítali, že šíří toto tak tajné učení na Západě, kde prý pro ně nejsou předpoklady. Konec čínské okupace Tibetu je však v nedohlednu a tak podle mínění autora lamům nezbývá, než tibetské tradice šířit tam, kde najdou „uši k slyšení“.

První krok je učit se rozpoznávat, že sen skrývá netušený potenciál, využitelný na duchovní cestě. Kořenem všeho, co prožíváme, včetně snů, je metafyzická nevědomost (avidja, tib. marigpa). Je dvojího druhu: 1/ vrozená, tj. neschopnost si uvědomit pravou podstatu sebe sama i celého bytí. Je to lapení do síťoví klamných představ dualistické mysli. Nedělitelnou jednotu zkušenosti rozštěpujeme na bílé a černé, na správné a špatné. „Toužíme po rozkoši, zábavě, pohodlí, bohatství a uznání a současně se snažíme vyhýbat se utrpení, chudobě, nepohodlí a hanbě.“ (s. 22)

Pak je tu druhý typ nevědomosti, který je podmíněný kulturně. Žádostivost-lpění i odpor jsou v každé společnosti kodifikovány do soustavy hodnot. Pro hinduisty je tabu hovězí maso, pro muslimy vepřové. Tibeťané i Zápaďané požívají obojí bez zábran. Kulturní nevědomost udržují při životě tradice, které prostupují všechny zvyky a obyčeje, žebříčky hodnot i sumu poznatků. Přikládáme jim takovou důležitost, že je de facto považujeme za obecné pravdy či posvátné zákony.

Dualita je všepronikající, avšak paradoxně jí lze používat, abychom nevědomost překonávali, např. lpěním na ctnostech.

Obdobou nevědomých sklonů západní psychologie jsou tzv. karmické stopy, mentální dispozice a zabudované vzorce chování: projevují se až tehdy, když nastanou vhodné podmínky, aby vystoupily z nevědomí do vědomí.

Jak hinduisté, tak buddhisté se shodují v tom, že to, co nazýváme svět (skt. lóka) sestává ze šesti sfér či říší existence. Jsou to říše bohů (dévů), asurů, polobohů, lidí, zvířat, hladových duchů (prétů) a pekelných bytostí. Tibeťané věří, že to nejsou jen úrovně vědomí či možných zkušeností, ale že to jsou skutečné říše, do nichž se tvorové rodí tak jako my do říše lidí a lev či pes do říše zvířat. Latentně jsou v nás obsažena semena zrození do všech ostatních říší: když v nás propukne hněv či závist, prožíváme zkušenosti asurů. Jistě jste se setkali s lidmi, kteří nikdy nemají dost: jsou uvězněni v říši hladových duchů (prétů). Pekelník se vyznačuje nenávistí, násilnictvím, zuřivostí a horečnatým neklidem.

Základní emocí pekel je hněv. Protilékem je nepodmíněná láska. Podle tibetské tradice lze rozlišit devatero horkých a devatero studených pekel. V nich bytosti bezmezně trpí, umírají v mukách a okamžitě po smrti se v této strastiplné sféře znovuzrozují.

Hrabivost, lakota, nenažranost a chtíč jsou charakteristiky prétů – hladových duchů. Mají obrovská břicha a maličká ústa. Někteří prétové obývájí vyprahlé pouště, kde je trýzní neuhasitelná žízeň.

Energetický základ sanskár – energetických stop, je trojí karmická prána: jemnohmotná, hrubohmotná a neutrální. První je příznivá, druhá budí negativní emoce. Karman (karmu) lze chápat jako spravedlnost života k sobě samému: Promarní-li se „vzácné lidské zrození“ prožíváním emocí nenávisti, rasové nesnášenlivosti, závisti a chtivosti, automaticky se tím kvalifikuje do sféry „peklo“. Naproti tomu jedinec se kvalifikuje na „úplného člověka“, je-li v něm probuzena láska a zájem o potřeby bližních.

Základní emocí říše bohů (dévů) je příjemné rozptýlení. Žijí v přepychu a pohodlí a délka jejich života může trvat až jeden eón. Ale i tak zdánlivě dokonalé jemnohmotné tělo zestárne a déva se vrací do koloběhu životů, kde převládá strast a utrpení.

Jejich protikladem je říše polobohů čili asurů, kteří sice rovněž žijí v blahobytu, ale přitom je trýzní nesnesitelná pýcha, hněv a závist. Často vedou bezvýsledné války s mocnějšími dévy, ale jejich pokoření a zraněná pýcha v nich posilují bezmocný hněv a závist.

Sen je odrazem naší vlastní mysli. Nedovedeme-li s myšlenkami nakládat, pak nás ovládají. Sen se neliší od mysli, tak jako sluneční paprsek od slunečního svitu na nebi. Podstatou všeho, co vzniká, je prázdnota. Mateřská tantra hovoří o lhündub – spontánní dokonalosti: vše je jen takové, jaké je, spontánně vyvstávající ze základu jako dokonalý projev prázdnoty a světla. Zrcadlo si nevybírá tvář, kterou bude odrážet: přirozeností zrcadla je odrážet vše. Nejvhodnějšími nástroji k sdělování duchovních pravd jsou symboly a metafory. Když vstoupíme do osvětlené místnosti, nezkoumáme lampu, knot a olej. Uvědomujeme si jen osvětlenou místnost. Dělejme totéž s metaforou, nechtějme ji analyzovat: jak se lampa do místnosti dostala, kdo ji zapálil, jaký má knot, odkud táhne průvan. Místo bezklidného hloubání, spočiňme v obraze: je tma, rozhoří se lampa. Tmu nahradilo světlo, přímo poznatelné, čiré. Průvan plamen uhasí. Víme, jaké to je, když světlo přemůže tma.

Jelikož cílem cvičení se sny je osvobození, všechny další části a kapitoly se týkají metodiky. V tibetské tradici bönnisticko-buddhistická aplikace jógy snu úzce souvisí s vizualizací posvátných slabik. Autor doporučuje vzývat ochrannou bohyni (dákiní) jménem Salčche Dödalma, což znamená „Ta, která je září za pojmy“. Během dne si ji lze vizualizovat ve formě sambhógakáji: bělostnou, zářící a úchvatně krásnou; její průhledné tělo je ze světla. Její zdařilá reprodukce je na s. 178.

Závěr je povzbudivý: „Když učení jednou vstřebáte a v životě se jím řídíte, už je nadále nepotřebujete… Prázdnými rituály nedosáhnete ničeho… Dharma je opravdu pružná… Podstatné je přijít na to, jak zdokonalit uplatňování této formy.“ (s. 239)

Vzhledem k tomu, že třetinu života prospíme, je dost divné, jak málo o této „ztracené“ době víme. Exkurze do ní dělali surrealisté i psychoanalytici. Pouze C. G. Jung a jeho následovníci a transpersonalisté jí věnovali hlubší pozornost, především ti, kteří se zabývají thanatologií. Tibetská kniha mrtvých bývá překládána do všech kulturních jazyků. V češtině jsou překlady tři. Toto průkopnické dílo je obohacením tematiky snu. Další český překlad od téhož autora „Zázraky přirozené mysli“ je v tisku. Je třeba ocenit, že v hektické době tak poplatné tržní ekonomii se ještě najde tak poctivý tým, který od vydavatele Lumíra Kolíbala, překladatelky Ivy Prokopové a Lenky Fergutové až po tibetanoložku Zuzanu Ondomišiovou a češtinářku Danielu Varadínkovou, publikaci Tändzina Wangyala věnoval tak mimořádnou péči. Proč však důsledně nepoužívat českou normu přepisu tibetštiny, tak jak jí svého času pro všechny orientální jazyky vypracovala Názvoslovná komise pracovníků Orientálního ústavu ČSAV?

Esej o magickonáboženských symbolech. Brno, Computer Press 2004. 269,- Kč.

Filozof William James (1842 – 1910) zaznamenal: „Naše myšlení z větší části sestává ze série obrazů, z nichž jeden vyvolává další; je to jakýsi pasivní snový stav.“ Racionalismus a pozitivismus, které tak dlouho kralovaly, neměly pochopení pro tento druhu nezodpovědných či necílevědomých myšlenkových obrazů a rehabilitoval je až surrealismus a objevitel archetypů C. G. Jung. James Franzer vydal I. díl svého objevného monumentálního díla Zlatá ratolest již r 1895, čímž evropským, civilizací zcela pohlceným čtenářům podal dramaticky a plasticky panoramatický obraz magického myšlení, rituálů a mýtů. Trvalo půl století, než geniálnost Frasera byla pochopena, i když samotný pojem symbolu zůstával nesrozumitelný.

Teprve 21. století, kdy dochází k masové ztrátě vlivu etablovaných církví a jejích vyčichlé ideologie, má možnost objevit příznivější podmínky pro pochopení mýtu jako nejadekvátnějšího zrcadlení pravé Skutečnosti. V tomto směru si vydobyl nejvýznamnější místo další objevitel Mircea Eliade (1907 - 1986), který nám úsporně na nemnoha stránkách hierarchicky uspořádal všechny dílčí prvky obrazů a symbolů. Důrazně promlouvá k těm, „kteří mají uši k slyšení“. Tak Západ dostává nový impuls v okamžiku, kdy obecná teorie systémů mu usnadňuje smířit se s tím, že v globálním světě průmyslové civilizace už není sama, že jsou zde i jiné žebříčky hodnot. Příliš dlouho jsme byli indoktrinováni, že člověk je zvíře definované a ovládané pudy, a s heslem „carpe diem!“ – žij a užívej sex, peníze a moc. Objevíme-li ahistorickou složku sebe sama, otevře se nám nekonečně bohatší duchovní svět a snad i „ztracený ráj“.

Obrazy, symboly a mýty nejsou nahodilostmi narušené psychické prostorovosti mysli, nýbrž odhalují nejtajnější modality bytí. Podle surrealistů každý člověk má potenciál stát se básníkem. Poslední pozitivista Freud a jeho ortodoxní škola se mýlí, když veškerou kulturu vybudoval na sexualitě. Tento geniální omezenec si neuvědomil, že sexualita vždy a všude má víceúčelovou funkci, včetně té nejvyšší - kosmologické. Když vypreparoval svůj šokující Oidipův komplex jako fascinaci chlapce matkou, nepochopil, že primární a pravý je obraz matky. Je to důkaz jeho psychické nerovnováhy. Nejen psychoanalýza, ale i dějiny náboženství překypují bludnými jednostrannými interpretacemi symbolů.

Tak pokleslé kýče Červené knihovny i nejsentimentálnější šlágry skrývají stesk po ráji. I nostalgie po „minulosti“, zlatých starých časech, je tatáž touha po nenávratně ztraceném ráji. V symbolech se přímo utápí základní složka člověka - imaginace, živící se archaickými mýty i teologií. Etymologicky imaginace souvisí s image – „představa“, „imitace“. Imaginace napodobuje příkladné obrazy, reprodukuje je, dává jim novou aktuálnost, donekonečna je opakuje. „Mít imaginaci znamená vidět svět v jeho celistvosti.“ (s. 18)

Proč veřejnost nečte díla religionistů – historiků náboženství? Nevykazují žádný duchovní přínos, bývají příliš technické a nudné. Eliade si vzal příklad z hrstky badatelů jako byli James Frazer, Van der Leeuw a Heinrich Zimmer, kteří psali o náboženství tak poutavě, že vzbudili u vzdělané veřejnosti novou vlnu zájmu.

Obydlený svět má svůj posvátný prostor – střed světa. Značně archaická je představa tří kosmických oblastí – Nebe, Země, Peklo. Z tohoto středu vystupuje symbol hory, stromu nebo sloupu. Kořeny kosmického stromu sahají až do pekel, jeho větve se dotýkají nebes. Jeho funkci ve staré Indii měl obětní kůl, k němuž obětník přistavil žebřík, aby sám či se svou družkou vystoupil na Nebe a stal se tak nesmrtelným. Když oltář, chrám a jiná posvátná místa ztratily svou účinnost, nahradila je mandala – geometrický vzorec soustředných kruhů vepsaných do čtverce. Tantrické školy odmítly vnější mandalu a přenesly ji do nitra zasvěceného, aby probudil hadí sílu, aby s její pomocí pronikl do posvátného středu. Západní analogií vstupu do posvátného prostoru je legenda o Persifalovi a svatém Grálu.

Mýtus nám vypráví o událostech, které se konaly in principio, na počátku, v prvotním a bezčasém stavu, v okamžiku posvátného času. V tradičních společnostech jsou mýty dodnes pravdivé, neboť jsou posvátné. Když člověk naslouchá mýtu, zapomíná na bídu svého neradostného údělu a je přenášen do jiného vesmíru – do posvátného času. „Periodické recitování mýtů boří zdi vybudované z iluzí profánní existence.“

Na rozdíl od Euroameričanů, kteří jsou naprogramováni na úvahy nejvýš tří generací a kde obzor politiků je omezen na čtyřleté funkční období, staří Indové brali v úvahu časové období pro nás nepředstavitelné – jugy a mahájugy. Analogií čtyř věků antiky zlatého, stříbrného, bronzového a železného jsou 4 indické věky nestejného trvání v poměru 4 : 3 : 2 : 1. Jejich souhrn je mahájuga trvající 12 000 let. My se nacházíme ve čtvrté juze – kali juze, věku temnoty, prostopášnosti a honbě za sexem, majetkem a mocí. Vládcové využívají obecný úpadek inteligence. Cyklus mahájugy je vystřídán rozpuštěním (paralaja). Život ve srovnání s věčně opakovaným základním rytmem kosmu je jednotlivý lidský život jepičí. Vymanit se z tohoto koloběhu může jedinec jen některou přísnou metodikou k nabytí osvobození či duchovní svobody.

Indoevropská mytologie rozeznává řadu protivníků svrchovaného vládce. Indra, bůh válečník, má za protivníka magického eskamotéra Varunu. Zatímco v starém Řecku Zeus bojuje, jeho antipod Uranos znehybňuje a svazuje.

Ambivalentní je role uzlů: ty blahodárné chrání proti nemoci, kouzlům, démonům a smrti.

Víra v magické vlastnosti ústřic, mušlí a mořských lastur je rozšířena po celém světě, od prehistorie až po moderní dobu. Naproti tomu perla, kdysi symbol plodivé síly či transcendentální reality, degradovala v tržní ekonomii Západu na „drahokam“. Nošené na kůži jako amulet, ženu prosycují plodivou energií a chrání ji před škodlivými silami.

V gnostickém spise Skutky Tomášovy hledání perly symbolizuje duchovní drama člověka hledajícího spásu: gnóze však je skrytá a těžko dosažitelná a je poseta překážkami. Avšak perla symbolizuje mnohem více: její zjevení v tomto jevovém světě pokleslých bytostí je zázračné, je to projev Boha v kosmu, spaseného Spasitele, Krista-krále.

Bylo logické, že církevní otcové využili posvátnosti vodstva o obohatili je o nové významy. Pro Tertulliana voda jako první rodí život a proto má nezastupitelnou funkci při křtu. „Starý člověk“ umírá při ponoření do vody a dává zrod nové, obrozené bytosti… Když znovu vystoupíme z vody, v tu chvíli se objevuje nový člověk. (s. 156)

Jako správní pozitivisté celá generace badatelů, z níž vyčnívají Tylor a Frazer, pohlíželi na náboženský život archaického lidstva jako na hromadu pověr. Naproti tomu Eliade vyhledává fakta, která tomuto soudu odporují: tam, kde Frazer a spol. viděl jen pověru je už obsažena metafyzika – globální a koherentní pojetí reality prostřednictvím obrazů a symbolů. Eliade nás přesvědčuje, že funkcí symbolu je odhalovat totální realitu, nepřístupnou jinými prostředky. Křesťanská hagiografie sjednotila místní kmeny od Portugalska po Thrákii a Dněpr na společného jmenovatele s vyhraněnými archetypy. Historie se opakuje. Obyvatel Evropské unie hledá společného jmenovatele a proti své vůli je vtahován do dialogu s ostatními exotickými a „primitivními“ kulturami. Bylo by politováníhodné, kdyby tento dialog probíhal bez studia symbolů a obrazů, kterým tento dialog může být obohacen.

Tento soubor esejů prvně vyšel v Paříži r. 1952. Je nadčasový, jak svědčí reedice i překlady do mnoha jazyků.

Postkomunistická éra bohužel nemá na seznamu systemizovaných funkcí dvorního šaška, který jako jediný si mohl dovolit všemocnému králi drze připomenout, že „král Lávra má oslí uši“. Do role výstředního oponenta totalitního režimu se dobře vehrál Rudolf Battěk, jeden z nejdéle vězněných disidentů z dusivých dob husákovské normalizace.

V jedinečném díle „Důležitost žití“ čínský emigrant Lin ju-tchang tvrdí, že modelem úspěšného stáří je mudrc, který se skrývá v masce šprýmaře a rošťáka, kterou vyjadřuje karta žolík, anglicky Jolly Joker. Symbolika je jasná: tak jako žolík může nahradit kteroukoliv kartu, tak šprýmař je jako ryba ve vodě v mnoha různých rolích.

Když nám na prahu svého 80. výročí Rudek tvrdí, že žije jako důstojný důchodce, který se o dění v ČR nechává informovat už jen svou ženou Dagmarou, všimněme si šibalských plaménků v jeho očích, které ho usvědčují, že to nemyslí vážně. A vskutku by bylo slušným lidem líp v tomto ráji podvodníků a klamavých reklam, kdyby měli celistvý přehled dění jako náš oslavenec.

Poznal jsem ho během Pražského jara 1968, kdy se na valné hromadě závodních rad ROH Čs. akademie věd představil jako kandidát do Celoakademického výboru ROH. Překvapil nás jasností své koncepce demokracie i rozhodností, s jakou odmítl tehdy nedotknutelnou posvátnou krávu – vedoucí roli KSČ. Ve zvolené cestě důsledně pokračoval jako poslanec České národní rady a Federálního shromáždění, odkud byl po utažení šroubů vydán k žalářování údajně pro podvracení ČSSR.

Jak se Rubatova křivolaká životní cesta utvářela? (Rubato byla jeho disidentská přezdívka podle počátečních slabik jména.) Až do 14 let žil s českými rodiči v Bratislavě, kde jeho otec, sociální demokrat, byl úředníkem. Cítil se tam doma i v okamžiku, kdy jeho třída gymnazistů táhla městem a skandovala „Češi von! Češi von!“ Spolužáci ho považovali za svého i v dramatickém okamžiku, kdy ho nový ředitel, napůl Maďar, napůl Slovák, vyloučil se všemi Čechy z výuky. Dostudoval v Praze a po maturitě byl totálně nasazen do ČKD jako pomocný dělník. Dělnickou třídu neglorifikuje, viděl zblízka že sabotáže byly vzácné a pokud zaměstnanci vynášeli různý materiál, „bylo to spíš zneužívání situace než otevřený odpor“.

Kdy propukl jeho celoživotní odpor ke komunismu? V otcově sociálně demokratickém časopisu pečlivě studoval sovětské vysvětlení tzv. Moskevských procesů a pochopil, že to jsou nehorázné lži. Odmítnutí komunistické nemorálnosti však mělo hlubší kořeny. Jako chlapec toužil po dokonalosti. Nebyl vychován k poslušnosti k osobnímu Bohu-Otci, ale projevovalo se v něm cosi, co Battěk dnes nazývá paralelní zbožnost. Ta nemá s organizovaným církevnictvím moc společného. „Pochopil jsem, že v životě se můžete zařídit i bez Boha a křesťanství, ale nikdy ne proti Bohu a křesťanství“, jak hlásá dogma marx-leninismu. Marně ho otec přemlouval ke vstupu do strany, což by mu zabezpečilo kariéru v odboru místního hospodářství ministerstva vnitra. Nechodil volit a r. 1958 nepochodila ani volební komise, která za ním přišla s pikslou až do bytu. A tak perspektivní dělnický kádr-nekádr dostal vyhazov a za trest byl přeložen do kladenských hutí. Byla to pro něj výhra, protože toho využil k průkopnickému sociometrickému průzkumu malých skupin, což bylo tak objevné, že mu později vyneslo místo v Sociologickém ústavu ČSAV.

Do otevřeného střetu s režimem se dostal až v roce 1969, kdy poslancům ČNR poslal otevřený dopis, aby zahájil otevřenou rozpravu o situaci v okupované zemi. Dnes uznává, že jeho postoj byl vůči rodině a dětem, které se nedostaly na vysokou školu, bezohledný. Nezdůrazňoval své snad v genech zakódované etické chování, ale byl rád, že to žena, syn i dcera chápali a „nenechali ho v tom plavat“. Když ho kolegové z ČNR zbavili poslanecké imunity, šel do vazby rovnou z poslanecké lavice. Nezlomila ho však ani izolace v temné sklepní cele. Jako každý první vězeň prodělal vazební psychózu, ale nezpanikařil, nezuřil ani se nedobýval ven. „Uvědomil jsem si, že je nutné se chovat přiměřeně možnostem. V klidu a míru jsem pak prožil 13 měsíců, než mne bez soudu propustili z vazby.“

Za mřížemi neztrácel čas. Prováděl sebereflexi, stále četl, studoval, psal. Na svobodě se dlouhou neohřál, varování estébáků si nevzal k srdci. A tak mu napařili tři a půl roku za podvracení republiky. Jeho otec to komentoval: „Nediv se, hochu. Když skočíš do vody, ta se namočíš. Jsi proti režimu, tak jsi v kriminále.“ Rudek se nedal a na zeď samotky si napsal heslo: Battěku, vězení je tvůj druhý domov. Vězení proměnil v celu buddhistického ášrámu. Cvičil jógu, ráno celou sadu ásan, prováděl vědomou zenistickou šouravou chůzi po cele. „Vězení mi umožnilo filozoficky, morálně i psychologicky dozrát.“ Dobrodiní samotky však nebylo trvalé. Častěji mu do dvojáku nasazovali bonzáky, aby o něm informovali. Musel snášet např. malíře pokojů, který drnkal na železný rám lůžka. Jindy to byl fanatický omezenec, překypující nenávistí k odpůrcům režimu. Ale vnitřní klid Rudka na ně působil, takže se dříve nebo později k bonzáctví přiznali a chtěli po něm, aby jim poradil, jak mají vypovídat.

Koncem roku 1985 byl Battěk propuštěn po nejdelším, pěti a půl let trvajícím trestu. Těžko doma odvykal chůzi po místnosti. Jako nenapravitelného ho to brzy znovu vtáhlo mezi chartisty do sílícího opozičního dění. Plyšák ho katapultoval do Federálního shromáždění mezi poslance, kolegy i členy strany, která ho celkem 9 let věznila. Udržoval si od nich odstup a ignoroval je. Jen jednou ho vytočili, když naříkali, že jsou diskriminováni a že nemohou publikovat. Tehdy jim doporučil: „Samizdat, pánové, samizdat!“

Zdá se, že ústup ze slávy začal r. 1992, kdy sociální demokraté ve volbách propadli a v návalu roztrpčení Battěka ze strany vyloučili. Neuspěl ani ve volbách do senátu, když se donqijotsky snažil dokázat, „že je možné uspět bez velkých peněz, volební mašinérie a podpory strany“. Dnes připouští, že se mýlil, že to byl romantismus.

Dnes starý mudrc se baví prací rukou – formou koláží vyrábí pohlednice. V literární tvorbě si bere za vzor staroindický aforismus, kde se autor pokouší vyjádřit myšlenku co nejkratší sútrou. Rudek tyto útvary svého alter ega, které pojmenoval John Baker, skromně nazývá poetismy. Po samizdatovém vydání je vydalo i vydavatelství Inverze pod titulem Dámy a pánové. Praha 1992.

Dámy a pánové, ve své touze být vyvolenými zapomínáme, že hranice mezi vírou pravou a nepravou je pomyslná.

Každé přijaté poselství bychom měli předávat obohacené vlastními prožitky.

Harmonie přírody, krása lidských výtvorů či síla myšlenky vás nezasáhnou bez vaší vnímavé součinnosti.

Naše moudrost může spočívat i v tom, když připustíme, že naše žena je moudřejší.

Někdy je humorné i trapné pozorovat ty, kteří se chovají, jako by tu byli na věčné časy.

Nechápu, kde se v některých z vás bere to falešné sebevědomí nad vaším křesťanstvím.

Každá institucionalizovaná autorita je něco navýsost lidského – bohužel.

Chraňme se propadnout sebeuspokojení a pýše jedinečnosti, pravosti a vyvolenosti naší obce.

A na závěr šňůry perel si poslechněme Rudkovu parodii na nejslavnější báseň imperialisty Rudyarda Kiplinga, kterou tak krásně přeložil. Fischer: „Jestliže“ (If). Battěk ji nazval knihou Pravidel neboli antibuddha, kde nás zaujaly tyto výroky:

Žít uprostřed života a s lidmi a nepodlehnout jim, aby duch lidský mohl umlknout uprostřed věčného plynutí, podléhat nekonečné proměně a dojít nirvány.

Originálních filozofů je v Česku pramálo. Pochopové totalitního režimu je téměř půl století hubili jako škodnou. V horším případě jim zajistili možnost filozofování bytem a stravou v tzv. nápravných zařízeních. Tak Battěk na rozdíl od Erazima Koháka se nemusel pracně starat po vzoru H. D. Thoreaua o přístřeší v lesní samotě, celu k mudrování mu zajistil husákovský režim. Sotva jinde by dospěl k pojmu EKVAN – extenciální kód věčnosti a nekonečnosti. Bohužel nám o něm odmítá prozradit něco konkrétnějšího a tak se jen můžeme dohadovat, že asi vyplynul z překonání strachu z nejistoty, který Kirkegaard pojmenoval bezpředmětným strachem. Ten zakouší při dlouhém žalářování i ten nejodolnější vězeň.

Avšak Battěk se mýlí, když odmítá grafickou podobu Ekvanu svých souputníků manželů Žvákových. Za zdi jeho kriminálů se nedostala ani díla komunisty tak nenáviděného Junga, ani duchovních interpretů typu Ánanda Kumarasvámího či Mircei Eliadeho. Ti shodně konstatují, že jantra, geometrický obrazec neosobního božství, je stejně legitimní vyjádření jako např. ikona Bohorodičky či sousoší hinduistické trojice trimúrti. Až se s těmito prameny dodatečně seznámí, myslím, že mi dá za pravdu.

IRÁK: Křesťané se v Iráku houževnatě drží a jejich počet činí 2,4 milióny. Odvozují se od obcí v Sýrii a Mezopotámii, které kvetly v říši římské. Největšího rozmachu dosáhly v době Ignatia, biskupa církve v Antiochii, který za císaře Trajána byl zatčen a poslán do Říma na mučednickou smrt. Za diktatury Sadáma Husajna unikali systematické persekuci jako šiitská většina, možná proto, že se těšili ochraně ministra zahraničí, křesťana Azíze Taríka.

Po vyhlášení nové irácké vlády v čele s Američany podporovaným Alavím došlo během 2 měsíců k 204 útokům na jejich kostely s úmyslem je zastrašovat. Dosud křesťané muslimům nevadili, protože provozují řemesla a vlastní benzínové pumpy. Nyní však jsou cejchováni jako kolaboranti takže začínají emigrovat.

BULHARSKO: Bulharský ministr vnitra poslal policisty, aby z pravoslavných chrámů vyhnali 184 popů, stoupenců odštěpné národní církve. Ta vznikla r. 1992, když rebelové obvinili svou hierarchii, podléhající moskevskému patriarchovi, z kolaborace s bolševiky. Co je příčinou tohoto jednání? Nic jiného než PENÍZE. Církve se domáhají vrácení státem zabaveného majetku, který sestával ze zemědělské půdy, především vinic. O restituci se ucházejí obě soupeřící frakce, jak hierarchie, podléhající Moskvě, tak odbojná národní církev. Západ považuje tento krok za neuvážený, který Bulharsko oddaluje od šancí vstupu do EU.

HONGKONG: Rudá Čína se snaží Západ přesvědčit, že kruté pronásledování křesťanů je dílem minulosti. Její propagandisté otevřeli v Hongokongu výstavu o údajné svobodě křesťanů vyznávat svou víru. Avšak v státem uznávané a kontrolované národní církvi se hlásí jen jeden ze šesti věřících. O lepší image se Čína snaží, aby Západ uvolnil zákaz dovozu na vytypovanou techniku strategického významu. Zdá se, že tento pokus skončí fiaskem, protože během prvního týdne výstavu navštívilo pouhých 5000 návštěvníků.

Zde je vynikající rada, jestliže se někdy ocitneš v situaci, když někdo začne špatně mluvit o nepřítomné osobě.

Až příště budeš vystaven negativnímu a odsuzujícímu vyprávění osoby A o osobě B, která bude nepřítomná, zkus toto:

Zatím co A bude pokračovat v pomlouvání nepřítomného B, soustřeď veškerou svou myšlenkovou energii na hledání něčeho pozitivního o B. Vyhledej ve své paměti jednu z dobrých vlastností osoby B: příjemné chování, něco pozitivního, co B udělal, speciální schopnost, kterou B má…

Hledej a najdi jednu pozitivní věc o B. Něco, o čem můžeš opravdu a upřímně říct, že je to dobré a stojí za ocenění. Jakmile na to přijdeš, tiše to sděl osobě A.

Nesnaž se dostat do hádky. Pouze řekni tuto jedinou věc a budeš svědkem pozoruhodné změny ve tváři osoby A. Učiníš tak mnoho dobrého pro sebe. A učiníš tak mnoho dobrého pro B. A dost překvapivě učiníš tak mnoho dobrého také pro A.

Až se jednou zase potkáš s B, budeš schopen podívat se mu přímo do očí.

Tiše sedět a účastnit se hovoru, kde A neustále pomlouvá B, se neliší od účasti na určité formě znásilňování osoby B.

Konflikt a proměna v životě Franze Kafky. Z anglického originálu The Secret Raven přeložil Štěpán Kaňa. Brno, Nakladatelství Tomáši Janečka 2003. 126 stran. Edice Studie, sv. 2.

Po znamenité literárně-historické studii Maxe Broda Franz Kafka: A Biography (New York 1963), tak opožděně přeložené do češtiny J. Čermákem (Praha, Nakladatelství F. Kafky 2000), se mohlo zdát, že čtenářský zájem o tohoto pražského génia je nasycen. Tím vítanější bude pohled ze zcela odlišné perspektivy analytického psychologa Sharpa se soukromou praxí v Torontu. Vystudoval obor moderní evropské literatury na Jungově institutu v Curichu, kde ho zaujal Jungův názor, že každý geniální tvůrčí člověk draze platí za své mimořádné nadání. Každý jedinec se totiž rodí s určitým kapitálem životní energie a pokud je tato cele uplatněna na tvůrčím poli, chybí v oblasti každodenního přežívání, včetně společenského uplatnění.

Pražský německý židovský spisovatel Kafka (1883 – 1924) zanechal dílo nedokončené a těžko srozumitelné, které si každý čtenář vykládá po svém. Pouze editor sbírky kritických esejů Flores (New York 1946) upozorňuje, že jedině věhlasný fyzik Einstein měl odvahu přiznat, že je mu Kafkovo myšlení nesrozumitelné.

Nečekejme, že o Kafkovi bude existovat koncenzus. Na jedné straně byl ocejchován jako neurotik, ne-li psychopat, na druhé straně je veleben jako velký filozofický a náboženský génius 20. století. Ze zcela odlišné roviny dopadá hodnocení Kafky jako věčného adolescenta – puer aeternus, převzaté z řecké mytologie, kde dítě-bůh, Erós či Dionýsos, zůstává věčně mladým. Chápejme termín puer ne pejorativně, jak se to běžně děje, ale ryze popisně: není každému jedinci dáno, aby během individuačního procesu zrání měnil své vzorce chování a postoje, jak od něj společnost očekává.

Sharp si svou studii rozvrhl do dvou nerovnoměrných částí: I. životopisné (s. 15 – 31) a II. psychologické (s. 35 – 122).

I. Jak známo, Kafka vystudoval na pražské německé univerzitě práva, protože soudil, že mu to přinese takové povolání, kdy bude mít čas psát. V Dělnické pojišťovně vyšetřoval příčiny úrazů s ohledem na prevenci. Ačkoliv pracovní doba nebyla dlouhá a Kafka tam vydržel celých 12 let, v jeho denících nacházíme jen neurotické nářky na nedostatek času na psaní. Stejnou trýzní mu byl občasný dohled v otcově továrničce na klobouky. Zaměstnání ukončil r. 1917, když u něho propukla tuberkulóza. Jeho postoj k ženám byl vyhraněně ambivalentní: trpěl předčasnou ejakulací a řadu let byl patrně impotentní. Zasnouben byl s berlíňankou Felicií Bauerovou, ale když u něj propukla tuberkulóza, vztah ukončil. Nenaplněn zůstal i jeho vztah s vdanou Růženou Jesenskou, překladatelkou jeho povídek. Podle Maxe Broda jeho milostné dopisy jsou jedinečné. Otec, podnikatel, neměl pro synův talent pochopení, uznával jen hmotné hodnoty. S odtažitou, chladnou matkou promluvil sotva 20 slov denně. Z mladších sester měl rád jen nejmladší Ottlu. Žít u rodičů bylo pro něj obtížné, ale pokusy o samostatné bydlení byly neúspěšné. Měl jediného přítele, básníka Gustava Janoucha, s nímž mohl rozmlouvat o umění i náboženství. Profánní svět je mu uzavřen, proto se uchyluje do „jiného světa“, v němž hledá transcendentální pravdu.

O Vánocích rozsvěcujeme svíčky anebo elektrické žárovečky na vánočních stromcích v rodinách, ale jsou rozsvěcována světla i na stromcích v prodejnách a na náměstích, v městech září světla ze stromů republiky. Vše nasvědčuje tomu, že Vánoce jsou svátky světel, a světlo má také hořet v srdcích lidí, aby byli štědřejší v dávání (a tedy i v kupování) dárků, prostě aby byli laskavější, mírumilovnější a tedy lidštější.

Rozsvěcujeme nyní plamen tohoto kalicha jako symbol světla, které má osvěcovat naši mysl a srdce, abychom byli schopnějšími šiřiteli pravdy a lásky, a porozumění mezi lidmi.

Rozsvěcujeme toto symbolické světlo s přáním, abychom si uvědomili, jak je důležité posilovat bratrské společenství a povzbuzovat se navzájem, aby ta jiskérka víry, naděje a lásky v žádném z nás nepohasla, ale naopak, aby se rozhořela ještě s větším zápalem a nadšením pro zdokonalování spolupráce v naší náboženské společnosti a v mezích našich možností abychom toto světlo poznání šířili i v širším okruhu lidí hledajících nebo trpících nedostatkem lásky a porozumění.

Nechť toto světlo, které zde rozžíháme nejen v symbolickém kalichu, ale i ve svých srdcích, se šíří i do stále větších okruhů našeho lidského konání a počínání.

Ovšem brždění sama sebe, ukázňování se, je pouze první nevědomý stupeň na cestě. Divocí oři naší psychiky dostávají opratě naší vůlí, přáním být lepší – to jen ego ukázňuje, umravňuje ego a věc se neřeší. Jen srdce a rozum zaštítěné moudrostí vyššího ideálu zklidní divoké koně našeho malého já – přirozeně, nenápadně, nenásilně. Člověk vlastně ani žádnou změnu nepozoruje, neví že zabrzdil, už vůbec netuší jak se tato změna udála. (Tím mudrci mínili, že starý člověk bude novým člověkem.)

Citace moudrých nepomohou, když já sám jsem stále stejným (vzteklým, sobeckým, vychytralým, lstivým, nepřejícím… ) člověkem. Co s tím mám dělat?

Brát toto své přání změnit se vážně a hlavně vědět proč se chci změnit. Jestli jen proto, abych se líbil sám sobě, tak to jistě k žádné změně nepovede. A ona to má být spíše proměna (přepodstatnění) a ta je hlubinná. Takovou událost zmůže jen To věčné v člověku, které proměňuje člověka od jeho základu.

Poutníku proměn ročních dob lákají tě neznámá zákoutí přírody klenoucí se jako ostrovy duše se svěřeným tajemstvím návratu do duchovní domoviny? Tušíš, že už před tisíci lety se děly věci dobré, ale i zlé. Pro velký hřích odpadnutí od Boha válečnými výpady se karman země zatemnil a navzdory zatížení genomy zla nám byli posláni zvěstovatelé světla z božích eterů, aby nám ukázali cestu návratu do duchovní domoviny. Rozhlížíš se krajinou, vábí tě velehory majestátně se tyčící k nebi, jezera sytá světící vodou průzračnou k pokání, i majestátné vzpřímené stromy, z nichž pozvolna opadává znamení času podzimu pestrobarevnými otisky listů. Stromy, i když začínají odhalovat svoji strukturu směřující holými větvemi k nebi, připomínají sepjaté ruce vztyčené k modlitbě – neb jsou stromy poznání dobrého.

Pamatuj poutníku, že stromy poznání dobrého se tyčí vysoko, leč i kořeny mají hluboko zakořeněné v boží půdě. Svědkové lidského zoufalství a naděje usínají za nostalgických dnů s výdechy díků za požehnanou úrodu, za paprsky slunce, které plaše sestupují s nebes. Učí nás klidu a trpělivosti ve své nahé obnaženosti, kterou zahřívá slunce Boží neb Bůh je jejich věčným světlem.

Podzimní stromy svlékají svůj šat, nitra kmenů šeptají tajemství času: nalezení vnitřní rovnováhy jako kmeny stromů, které nejsou zajatci labyrintu světa – leč svědkové božího času proměny v souladu se stvořitelským řádem. Utiš své rozbouřené city a myšlenky a zaposlouchej se do řeči tiše se snášejících pestrobarevných listů do klína matičky země. Zaposlouchej se do symfonie kolébajících se větví stromů s poselstvím: nastupuje eón milosti. Vystav se duchovním proudům přechylujícím se pomalu k adventnímu času. Uprostřed stromů stojíš jako ve škole života, kdy si uvědomuješ své nižší já – pudové a smyslové, které třeba překonat, abys byl – jednal jako člověk ovládající spřežení vášní. Nad obzorem dopadající paprsky podzimního slunce připomínají ti tvoji světelnou duši zbavenou rozporuplnosti tohoto světa. Uč se od vztyčených stromů jejich vyrovnanosti v čase proměn – uč se uvědomovat si ještě něco navíc – světelnou duchovní podstatu s vyššími duchovními dimenzemi – se sférami Božími. I když nejsme mnohdy schopni prožívat vyšší stav mysli, můžeme si připomínat, že existuje milost Boží, duch Boží, který vane do roztouženého srdce. Vyciťuješ probleskování paprsků v tanci podzimních větví? Mávají ti vstříc znamením, že tvá duše se odlehčuje od tíže mrákot země a vyšší světelné vibrace proudí do chrámu tvé duše. Tehdy se zastav a vyslov děkovnou modlitbu, spolu s žalmistou: Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívej Hospodinu všechna země neb po Tobě žízní duše má… Hospodin uděluje pokoj v duši nikoliv, jak dává svět – zve tě, když padáš, dává se poznat, když pochybuješ… v noci ti osvětluje cestu, když se prodloužila tvá rozprava s lesními stromy v přesvědčení, že stojí za přemýšlení i prosbu dojít do Božího domova. Čas proměn se pomalu přechyluje, kdy vyciťuješ, že na duchovní cestě jsi blíže adventu, času očekávání a vnitřní bezpečnosti, kdy na souřadnicích času pozemského a nebeského vstoupil do dějin Ježíš Kristus, který září do temnot vítěznou obětí za naše vykoupení a sděluje duchovním poutníkům: vstaň, sviť, vždyť tvé světlo je zde… Křesťanské Vánoce, ke kterým se přibližujeme i na poutních procházkách lesem stromů, nabývají pravý duchovní lesk v souladu s evangelistou sv. Janem (12, 32) „A já, až budu vyvýšen se země, přitáhnu vás k sobě.“

Každý máme zkušenost, že hlas některých osob působí dráždivě jako cirkulárka a naproti tomu jiný hlas i napjatou situaci zklidňuje. Tohoto poznatku využívají psychoterapeuti a např. Viktor Frankl na něm vybudoval svou školu logoterapie – léčení hlasem.

Francouzský hudebník, zpěvák, skladatel a muzikoterapeut Philippe Barraqué se po absolutoriu pařížské konzervatoře vydal v USA zvláštní cestou – výzkumem změněných stavů vědomí. Jako profesor zpěvu na Ústavu pro vzdělávání učitelů vytváří most mezi západními a orientálními vokálními tradicemi. Málokdo si uvědomuje, že náš hlas má vypovídací schopnost stejně jako mimika obličeje či dokonce jako občanský průkaz. Svým zbarvením náš hlas vyjadřuje naše radosti i slabosti a i jeho odmlky prozrazují nejen potlačené emoce, ale i nejhlubší životní traumata. Na celoživotní pouti poznávání sebe sama je velmi užitečné seznámit se s vokálními technikami harmonizace hlasu, které nám otvírají svým ovlivňováním energetických center čaker netušené dimenze.

Zpěv nás provází od kolébky k hrobu. Dříve než batole začne žvatlat a vyrážet slabiky jako MÁMA, TÁTA, brouká si a vyluzuje zvuky, které se následně stávají průvodcem dětských her. Zpěv nás provází v každodenním životě, vyjadřuje naše duševní stavy a nálady. Probouzí víru, horlivost a energii. Samotný zpěv chorálu „Kdož jste Boží bojovníci“ u Domažlic obrátil na útěk přesilu křižáků, vyslaných znormalizovat odbojné kacíře. Bachovy fugy nás povznášejí do nadzemských sfér.

Vnímat harmonický potenciál zvuku se lze učit hlouběji než v hudebních školách. Kontrolu dýchání rozvíjí metodika jógy. Tón nutno dekódovat, neboť stejný zvuk my lidé vnímáme různě podle vlastních zkušeností. U orchestrální filharmonické skladby můžeme jak rozeznávat jednotlivé nástroje, tak vnímat symfonii jako celek.

Autor doporučuje, abychom každý vypátrali svou „osobní notu“, k níž se neustále vracíme ve stavu naprostého uvolnění. Tato výchozí nota improvizovaného zpěvu, vydávaná při východu a západu slunce, se vymyká rozumové kontrole: je totiž odvozena nejen od zpěvů přírody, ale i od vibrací kosmu. Tuto přirozenou stupnici znali již pytagorejci, ale naši západní rozumbradové ji nahradili temperovanou stupnicí jako základem uměleckého rámusení.

Italský lingvista Trombetti rozpracoval teorii, že lidská řeč se odvozuje od samohlásek. Každá z nich souvisí s určitou frekvencí např. E 288 hertzů, O 427 Hz.

Samohláska A podporuje stavy klidu, míru a jasu. Zaznívá na úrovni krční čakry a upravuje činnost štítné žlázy. Má ji vydávat nejen zpěvák, ale každý, kdo má potíže s komunikací. A zlepšuje vyjadřovací schopnosti. Ženská samohláska E vyjadřuje spojitost, věčnou přeměnu, zdroj života. Krátké E = křik těla, osvobozuje od negativních emocí jako hněvu, vzteku a obecně špatné nálady. Úzké E rezonuje na úrovni pohlavního ústrojí, močového měchýře a ledvin. Navazuje harmoničtější vztah k fyzickému tělu i k partnerovi.

Rezonance I podporuje vzestup energie k srdci, mírní ego a probouzí soucit. Tento zvuk také ztělesňuje smích. „Zpívejte I a usmívejte se jako klaun, pod maskou skrývající své drobné problémy. Zanotujte tento zvuk s něhou, s laskavostí, s vůlí otevřít se vůči ostatním.“

Samohláska přechodu a přeměny. O je jako tunel, který při zpěvu vytvářejí rty. Rozeznívá se na úrovni 6. čakry mezi obočím. Zpíváme-li O, zpíváme vlastně ÓM, neboť když ústa zavíráme, produkujeme přirozeně nosní vibraci. Rezonanci ÓM pociťujeme v celé hlavě. Symbolika ÓM vyvolává představu kruhu, bodu ve středu. Vyšpulme rty a zpívejme ÓM jako energii soustředěnou mezi obočím. Vyzařující čiré bílé světlo zklidňuje a napomáhá nám otvírat se novým vjemům.

Ö nastoluje rovnováhu, projasňuje myšlení a zlepšuje schopnost soustředění. Vibrace samohlásky Ö dodávají pocit jistoty a vnitřní rovnováhy. Lze ji nahradit samohláskou Ü, která též vyjadřuje kontinuitu a vnitřní krásu.

U je zvuk zakořenění, soustředění se na Zemi. Jeho sídlo je v 1. čakře múladháře. U symbolizuje spojení protikladů, mužského a ženského. Je kořenem i korunou našeho stromu života. Je vhodné U zpívat ještě nenarozeným dětem v děloze, neboť její hluboké rezonance navazuje komunikaci matky s plodem. U tak má harmonizující účinek nejen v citové, ale i tělesné úrovni. Po co nejdelším zpívání U v hlubokých tóninách připojíme samohlásky A E I O tak, aby se spojily v souvislé brumlání. Harmonizující účinky této mantry přetrvávají dlouho.

Kdykoliv během dne se projeví potřeba „dobít energii“, pomáhá kombinace U – É – EI – A – O – I. Pár minut její recitace přináší klid a rozjasňuje mysl. Čas plyne pomaleji. Až se očistíme a zklidníme, přestaňme zpívat. Možná, že v tichu zaslechneme bzučení nebo vzdálený chór.

Difonický čili alikvotní šamanský zpěv vyžaduje zkušeného instruktora. Barraqué zkoumal účinky hinduistických bídža-manter a doporučuje tyto z nich: FLU navozuje relaxaci, MAR působí jako tonikum krevní a nervové soustavy. SU vede k aktivaci energie. Proti negativním myšlenkám účinkuje TÉ.

ÓM je prapůvodní mantra, odvozená od Slova. ÓM = AUM, což je symbol obráceného stromu, jehož kořeny čerpající energii z vesmírných energií (mahášakti). Další mocné mantry jsou SÓ-HAM (HAM při výdechu, SÓ při nádechu). K harmonizaci skupiny je nejvhodnější mantra RÁ-MA.

V taoismu spíše než na zvuky se klade důraz na dech a očistné energie, které jsou projevy čchi, čisté životní síly. Rituální význam má Zpěv pěti živlů. Obřad začíná vnímáním země pod nohama a podzemních ohňů. „Obraťte se k severu a v duchu procházejte očistou ve vodě, procházejícím stadiem zrodu. Nechte se unášet křišťálově čistým zvukem vody a zpívejte čistý, jako voda plynoucí zvuk.“

Jak si má počínat člověk, který bývá rychle u konce s dechem? Využívá dýchání břichem. Proti dlani ve výši obličeje zpívá zvuky U-É-Ü a každý zvuk prodlužujte co nejdéle.

Tak jako prostor pro meditaci i místo pro zpěv vyžaduje zvláštní úpravu. Její akustika nesmí být ani příliš mdlá, ani s mnoha odrazy. Na podlaze kryté kovralem jsou rozloženy polštářky. Měly by tam být vhodné bicí nástroje a elektronický klavír. Komnata je prosycena rozptylovačem vonných olejů a trochou kadidla. Výpary však nesmí dráždit hlas a dýchání. Pro práci s hlasem zvěte jen vnímavé osoby, které nenaruší harmonické prostředí. Vhodným doplňkem je rostlina v kořenáči a minerály na misce. Užitečné jsou nahrávky, které autor vydal v DIEM a Polygramu.

Philippe Barraqué: Léčivá síla hlasu. Techniky léčení hlasovou terapií. Bratislava, A: Giertli – Eugenika 2002. 197 stran.

Holistická (systémová) teorie života a přírody považuje celou přírodu za živou. Z tohoto pohledu jsou systémy na všech úrovních složitosti – molekul, krystalů, buněk, organismů a také společenství organismů – řízeny „morfickými poli“, jejichž jeden druh – „morfogenetická pole“ - se týká vývoje organismů.

Takže živé organismy dědí jednak geny, jež jsou jim předávány předchůdci materiálně a umožňují jim vytvářet patřičné bílkoviny – jednak morfická pole, která jsou předávána nemateriálně morfickými rezonancemi – a to nejen od přímých předchůdců, ale i od jiných členů daného druhu. Vyvíjející se organismus se naladí na morfické pole svého druhu a tak přebírá poznatky ze sdílené nebo kolektivní paměti.

Tak lze vysvětlit složitou dělbu pracovních činností a mnohdy neuvěřitelné organizační a informační schopnosti živých organismů. Morfogenetickým polem lidstva je Jungovo a Grofovo „kolektivní nevědomí“ – informační pole, v němž se zakódovávají všechny myšlenky a činy, které utvářejí jeho charakter – a ten pak zpětně ovlivňuje myšlení a jednání lidí.

Morfogenetické pole lidstva má kladné i záporné stránky. Kladné jsou v myšlenkách a činech dobra, lásky, snášenlivosti a součinnosti i v nesmírném rozvoji soudobého vědění. Záporné jsou v zneužívání poznatků tohoto vědění proti optimálnímu rozvoji přírody a lidstva a v zamoření energeticko-informačního makroklimatu Země negativními informačními vlivy generovanými zlem, závisti, nenávisti, bezohlednou honbou za osobním prospěchem, prosazováním osobních, nacionálních, sektářských a jiných negativních názorů a zájmů vrcholících vraždami, válkami a utrpením lidí umírajících v nich i hladem. Lidstvo a planeta Země jsou na křižovatce dějin. Ještě nikdy nebylo tolik předpokladů k jejich harmonickému rozvoji – a současně jen málo schází k jejich pádu do totální zkázy.

K tomu ještě citát z knihy primáře Teodora Rosinského „Člověk, bytí a umění“: „Chce-li lidstvo na této planetě přežít, musí se změnit, a to morálně i v základním zaměření. Ti kdo si vzali slovo něco k tomu říci, mají povinnost nabádat k tomu, ale i upozorňovat na těžkosti a nebezpečí tohoto procesu, aby se uskutečnil co nejlépe a nejbezpečněji. I když nikdo není přesvědčený, že to bude věcí všech na této planetě – bude to možná věcí jen pár procent, ale i to na její záchranu stačí. Na záhubu by stačilo opanování 1% obyvatel koncentrovaným zlem. A skoro se to v roce 1990 podařilo.“ (s. 47)

Co tím měl na mysli? To 1% opanovaných je citace závěru pražské skupiny intelektuálů, kteří odhalili snahy holandských protagonistů Mahárišiovské transcendentální meditace v r. 1990 – 91 a přispěli k jejich vypuzení v ČSR.

Prezident Havel ustavil skupinu, jež se problematikou těchto snah měla zabývat. Jednou večer prý telefonovala předsedkyně této skupiny, že se stala obětí mentálního útoku a druhý den zemřela na infarkt.

Máme-li se hlouběji zamyslet nad problematikou dobra a zla a nad silou archetypů na těchto principech utvářených, položme si především otázku, co to je archetyp.

Slovník „Diderot“ k tomu říká: „Pravzor. Výchovou i kulturou předávaný a přejímaný vzor. Pravzor idejí, jevů či věcí, zejména v antické filozofii. Původní a dokonalý vzor jednání. Prototyp, který člověk jednáním a rituály napodobuje. Jungův termín pro nejstarší a typické postoje lidstva, které lidé nevědomě opakují, pravzory lidského jednání projevující se mimo jiné ve snech a fantaziích. Jednotlivé prvky archetypů se ukládají v kolektivním nevědomí lidstva.“

Archetyp lze tedy definovat jako pravzor, ideál lidského konání, uložený, resp. vkládaný, do kolektivního nevědomí člověka a lidstva.

Zejména pro archetypy mytického původu je charakteristické „uložení“ v kolektivním nevědomí lidstva, což prokazují zážitky ze snů nebo z transpersonálních stavů vědomí, v nichž prožívají lidé setkání, někdy i ztotožnění, s jevy či osobami archetypické podstaty – pozitivního či negativního charakteru – aniž o nich něco četli nebo se s nimi jinak obeznámili.

Archetypické jevy však nesouvisejí jen s mytologií či historií. Vytvářejí se neustále jako jisté typy přístupu ke společenskému dění a jako vzory jednání a chování jednotlivců i společenských celků a mohou mít pozitivní i negativní charakter.

Jung v publikaci „Analytická psychologie“ takto popisuje utváření jednoho z negativních archetypů – německého nacizmu.

„Všechny osobní věci jsou jen povrch. Co nevědomí ve skutečnosti obsahuje, jsou velké kolektivní události doby. V kolektivním nevědomí jedince se připravuje historie. Když jsou archetypy aktivovány v řadě jedinců a dostanou se napovrch, ocitáme se uprostřed historie.

Archetypický obraz vstoupí do života a všichni jsou jím strženi. Archetypy jsou rozhodující síly, ony způsobují skutečné události a ne naše osobní úvahy a praktický intelekt. Archetypické obrazy rozhodují o osudu člověka. Ne to, co mluvíme a co si myslíme v mozkové komůrce nahoře v podkrovní světničce.

Kdo by si byl v roce 1900 pomyslel, že se o 30 let později budou v Německu dít věci, které se tam dnes (1935) dějí. Uvěřili byste, že národ vysoce inteligentních a kultivovaných lidí může být uchvácen fascinující silou archetypu? Viděl jsem to přicházet a dovedu to pochopit, protože znám sílu kolektivního nevědomí. Dokonce i moji osobní přátelé jsou fascinováni. Nedá se tomu odolat. Jde vám to pod pás a ne do vaší mysli. Váš mozek je prostě nanic. Je to síla, která fascinuje lidi zevnitř, je to kolektivní nevědomí, jež je aktivováno, je to oživený archetyp společný všem. Znám vzdělané Němce, kteří byli stejně rozumní jako já. Ale převalila se přes ně vlna a úplně odplavila jejich rozum. Uchvátil je nepochopitelný osud, který nemá co činit s rozumným úsudkem. Dejte lidem archetyp a celý dav se pohne jako jeden muž, nikdo mu neodolá.“ (s. 171)

Je to velmi výstižná charakteristika toho, co bylo. Avšak i v současnosti působí archetypické principy – dobré, neutrální, zlé. Abychom je správně pochopili, musíme si ujasnit, co je dobro a zlo.

Vše, co je zde řečeno, neberte jako jedinou nezvratnou pravdu, ale spíše jen jako námět k úvaze a zamyšlení.

Tento čínský filozof se prý kdysi probudil ze sna, v němž byl motýlem, a chvíli nevěděl, zda je člověk, kterému se zdálo, že je motýlem nebo motýl, kterému se zdá, že je člověkem…

Taoisté chápali všechny jevy v přírodě jako projevy dynamické souhry mezi polárními protiklady jin a jang a dospěli k přesvědčení, že každý pár protikladů tvoří polární vztah, v němž je každý z dvou pólů dynamicky spjatý s tím druhým. Tyto protiklady zahrnují zejména pojmy dobra a zla. Taoistický mudrc si uvědomuje relativitu dobrého a zlého a tím i všech morálních zákonů, a proto neusiluje o dobro, ale spíše se snaží udržovat dynamickou rovnováhu mezi dobrem a zlem.

V téže době jako taoisté chápal protiklady jako polaritní, a proto sjednocené, i Herakleitos z Efezu (známý svým rčením „panta rei“ – vše plyne). Říká: „Bůh je den-noc, léto-zima, mír-válka, sytost-hlad.“

Problémem dobra a zla v lidské společnosti se ve svých spisech – zejména v knize „Kosmická hra“ – zabývá i „český Jung“ Stanislav Grof.

Říká: „Transpersonální zážitky často přesvědčivě dokazují, že nespoutané násilí a nenasytná chamtivost byly vždy krajně mocnými silami v lidském životě. Nastoluje se otázka, jaká je podstata lidských bytostí a jaký je poměr dobra a zla v člověku. Jak se vyrovnat s prvky lidského chování, které svou zvráceností a ničivostí překračují vše, co známe ve světě zvířat.

Současná globální krize nenabízí příliš povzbudivý obraz lidstva. Násilí ve formě válek, povstání, terorizmu, mučení a zločinů se neustále stupňuje, a moderní zbraně dosáhly apokalyptické účinnosti. Na celém světě se utrácejí miliardy za šílené závody ve zbrojení, zatímco miliony lidí žijí v bídě a umírají hlady či na nemoci, pro něž jsou léky i nenákladné léčebné postupy. Pokud je „homo sapiens“, jak rádi věříme, vrcholem přírodního vývoje, není snad, nějakým záhadným způsobem, nakaženo nejen lidstvo, ale samotný jev života?“ (s. 90)

Dále se věnuje relativitě měřítek dobra a zla a říká: „Etické posuzování jevů se může dramaticky změnit i jen pod vlivem nových informací. Při zpětném ohlédnutí se nám může zdánlivě blahodárná záležitost jevit jako pohroma.“ (s 91)

Jako příklad uvádí objev insekticidu DDT – za nějž byla udělena Nobelova cena – a katastrofické důsledky jeho použití, jež přetrvávají věky. Zmiňuje se také o Sartrově hře „Ďábel a Bůh“, v níž bezohledný vojevůdce slíbí Bohu, že se změní, zachová-li ho při životě. Slib splní, ale jeho život zasvěcený neochvějnému konání dobra působí více zla než jeho předchozí nemilosrdné výboje. Tato hra je Sartrovým komentářem k dějinám křesťanství, které jsou dokladem toho, jak „nemilosrdné“ prosazování poselství lásky může vyústit ve zlé skutky a zapříčinit utrpení nepředstavitelných rozměrů. (Podobně je koncipována i kniha Karla Čapka „Továrna na Absolutno“.)

„Etické problémy se zamlžují i v důsledku rozdílů mezi morálními kodexy různých kultur. Nejde jen o rozdíly v náhledu na oblečení nebo mono- či polygamii, ale i na smrt jako trest (jímž je v islámu za cizoložství i jiné „prohřešky“ – na rozdíl od Eskymáků, u nichž je „nabídnout“ hostu manželku projevem pohostinství) – nebo součástí „obřadu“ (v Indii následování zemřelého manžela do plamenů hranice, u Aztéků a Maorů rituální oběti i kanibalismus).“ (s. 92)

„Jedním z nejobtížnějších etických problémů je skutečnost, že agrese je nerozpletitelně vpředena do přírodního řádu a že je nemožné žít, aniž by to bylo na úkor jiné formy života. Holandský mikrobiolog a vynálezce mikroskopu Antonie van Leuwenhoek to shrnul do věty: „Život žije na úkor života – je to kruté, ale je to Boží vůle.“ (s. 93)

„Etická rozhodnutí se stávají zejména složitými, vstupují-li do nich vhledy zahrnující duchovní rozměr. Přikladem je epizoda z života německého lékaře a filantropa Alberta Schweitzera. Jednou ošetřoval v džungli domorodce s vážnou otravou a chystal se mu vpravit do těla injekční stříkačkou antibiotikum. Náhle si prý položil otázku, co mu dává právo zničit život milionů mikroorganismů, aby zachránil jeden lidský život. Joseph Campbell k podobnému problému uvádí, že zabití hada v situaci, kdy je akutní nebezpečí, že uštkne malé dítě, je jen reakcí na zvláštní situaci a nikoli zamítnutí hadova práva na život jako součásti stvoření a ani gestem konečného kosmického významu. (s. 94)

Stanislav Grof uvádí tyto dva příklady a zmiňuje se i o problému konzumace masa a vegetariánství. Podobných „dilemat“ rozhodování lze nalézt v životě člověka a lidské společnosti i přírody bezpočet – a také i bezpočet názorů a stanovisek k nim.

Je to i problém pojetí ekologie. James Lovelock v knize „Gaia – živoucí planeta“ k tomu říká: „Teorie Gaia nutí k celoplanetárnímu pohledu. Jde o zdraví planety ne jen o nějaké vybrané druhy organizmů. Na tomto poli se tato teorie rozchází s hnutími ochránců životního prostředí, stavějícími na první místo člověka. Součástí lékařské profese je Hypokratova přísaha. Zahrnuje příkaz nedopustit se ničeho, co by poškodilo pacienta. Podobnou přísahu by měli skládat budoucí „planetární lékaři“, aby se v návalu nadšení vyhnuli léčebným aplikacím, které by mohly nadělat víc škody než užitku. Nedávná katastrofa ilustruje, jak bez hlasu planetární medicíny může mít léčba drastičtější následky než nemoc. Jde o tragedii švédského Laponska po černobylské katastrofě. Byly utraceny tisíce sobů jen proto, že maso bylo příliš radioaktivní k požívání. Bylo opodstatněné léčit mírné zamoření tak brutálním způsobem a ohrozit i tak snadno zranitelnou kulturu a na ní závislý ekosystém? Nebyly důsledky „léčby“ horší než případně možná nádorová onemocnění malého počtu obyvatel? Jaderné záření, jehož se lidé tak obávají, je z hlediska Gaia nepodstatná drobnost. Čtenářům se bude možná zdát, že se vysmívám všem bojovníkům hnutí za životní prostředí. Nemám to v úmyslu. Mluvím jen jako zástupce Gaiy, protože takových mluvčích je málo, zatímco mnozí promlouvají jen v zájmu lidí.“ (s. 14)

Tolik Lovelock. Vraťme se však ke Grofovu pojetí kořenů zla. Říká: „Uvědomění si, že panteon archetypálních bytostí obsahuje jak blahodárné, tak zlovolné principy a síly, vede k tomu, že si dříve či později ozřejmíme, že jsou výtvorem a projevem ještě vyššího principu, který přesahuje a řídí – a morální dotaz se zaměří do nového ohniska – na samotný tvůrčí princip.

To pochopitelně vyvolá zcela nové soubory otázek: Existuje jediný tvůrčí zdroj přesahující polarity a zodpovědný jak za dobro, tak i za zlo? Nebo je vesmír bitevním polem, kde dvě kosmické síly – jedna v zásadě dobrá a druhá zlá – svádějí univerzální bitvu, jak ji líčí Zarathustrovo učení, manicheismus a křesťanství? Pokud je tomu tak, který z obou principů je mocnější a nakonec zvítězí? Je-li Bůh dobrý a spravedlivý, vševědoucí a všemohoucí, jak nás tomu učí křesťanství hlavního proudu, jak si vyložíme takové množství zla ve světě? Jak je možné, že jsou miliony dětí bestiálně zabíjeny nebo umírají hladem, na rakovinu a nakažlivé choroby dávno před tím, než se vůbec mohou dopustit nějakého hříchu?

V některých náboženstvích pomáhá vysvětlit, jak se tak může dít, koncepce karmy a reinkarnace. Tato pojetí existovala i v raném, zejména gnostickém křesťanství a teprve na sněmu v Konstantinopoli v roce 553 byla v rámci křesťanské víry uvalena klatba na myšlenky o reinkarnaci téže duše.

Při holotropních stavech vědomí se spontánně vynořují problémy týkající se podstaty a původu zla, důvodů jeho existence a jeho role ve struktuře stvoření. Problém morálnosti tvůrčího principu, který je zodpovědný za veškeré utrpení a hrůzy bytí, nebo který zlo připouští a toleruje, je vskutku ohromný?“

Schopnost přijmout stvoření jako takové, jaké je, včetně jeho stinné stránky a své vlastní role v ní, je jedním z nejobtížnějších úkolů, s nimiž se setkáváme při hlubinném filozofickém a duchovním hledání. Zážitek ztotožnění se s Absolutním vědomím nebo s Prázdnotou zahrnuje překročení všech protikladů včetně protikladu dobra a zla.“ (s. 94 – 95)

Závěrem lze říci, že tak jako vesmírné i lidské dění není bez nevyhnutelného protikladu tvoření a zániku, života a smrti, nemůže být ani bez protikladu dobra a zla. A často právě nastolení zla je rozhodujícím podnětem k boji za dobro.

Říkávám: Lidstvo přežilo zánik velkých říší i kruté konfesijní války, přežilo Džingischána, Džugašviliho i Schickelgrubera – toho možná díky osudovému řízení, že realizoval hrůzy nacismu ještě pře vynálezem atomové bomby - a proto věřím, že přežije i archetyp zla současné doby – i když scénáře přežití mohou být různé i hrůzné.

Mohou mít charakter uvědomění si nutnosti změny chápání smyslu lidského života a mezilidských vztahů – od jejich karteziánského pojetí člověka jako tvora, jemuž jsou vlastní individualismus, sobectví, důraz na soutěž a princip „přežití nejschopnějších“ – k vztahům vzájemné součinnosti (coactivity) všech lidí bez ohledu na jejich původ, víru i společenské zařazení. Jejich podstatou by snad mohl být „sociální liberalismus“ založený nikoli na principu „laissez faire“, ale na vyvážené roli subjektivního hodnocení jedinců a objektivního hodnocení společenských orgánů při stanovení ekonomických i jiných priorit. Přitom stále závažnějším problémem bude nejen zajišťování hmotné existence, ale i hledání uplatnění a smyslu života občanů, kteří se, v důsledku rozvoje programově řízených výrobních systémů, nebudou moci zařadit do ekonomického procesu tvorby užitných hodnot.

Scénář přežití archetypů zla současné doby však může mít, žel, i jiný charakter – charakter apokalyptického střetu celosvětové bídy a bohatství. V něm by asi v konečné fázi nerozhodovala jen vyspělá technika, těžce zranitelná nedostatkem či výpadkem energetických zdrojů, ale spíše masy zbídačených, bojujících za své přežití.

Věřím však, že i tuto „Atlantidu“ by lidstvo přežilo – i když možná jen jeho malá část – a pak by snad tvořilo nové společenské vztahy již na jiných principech – pokud by ovšem jeho předchozí počínání nerozvrátilo samotné životní podmínky na Zemi – Gaie – a nepřinutilo ji ke změně režimu v němž by se svět navrátil do stavu pro život příznivějšího – což „neznamená, že nutně příznivějšího i pro náš druh“, jak praví James Lovelock, jenž uzavírá svou knihu „GAIA – živoucí planeta“: „Všechno záleží jen na nás. Pokud budeme vidět svět jako živý organismus, jehož jsme částí – nikoli majiteli, nájemníky či pasažéry – můžeme získat čas a náš druh bude žít po celou dobu, která je mu „vymezena“. Je na nás, aby každý osobně přispěl svým konstruktivním chováním k naplnění cíle.“ (s. 220)

Snad lidstvo najde pozitivní cestu řešení soudobých archetypů zla, snad uplatní nové mezilidské vztahy, nové pojetí smyslu života, v němž by nešlo jen o to „donekonečna“ víc a levněji vyrábět, víc a „nemoudře“ konzumovat a nákladněji se léčit – ale především o to rozumněji a plněji žít. Přitom nejde ani tak o „dobrovolnou skromnost“, jak hlásají někteří ekologové, ale spíše o „výběrovou náročnost“, jak o ní hovoří filozof a ekolog Erazim Kohák v knize „Zelená svatozář“.

Je mnoho způsobů, jak člověk rozděluje čas. Jeden dělí věk člověka na sedmileté úseky, během nichž se v jeho těle vymění každá buňka. Jindy podle toho, kolikrát se jeho rodina přestěhovala. Ti nejstarší z nás pamatují Rakousko-uherské mocnářství, I. světovou válku, Československou republiku, zmrzačené torzo po Mnichově a záboru Sudet, útlak za Protektorátu. Nová naděje nám svitla r. 1945 po obnovení samostatnosti. Její osud však byl zpečetěn Jaltskou dohodou dávno před komunistickým pučem 1948. Nové období temna a totality trvalo 41 let.

Po 17. listopadu 89, kdy po masakru studentů na Národní třídě herci pražských divadel rozdmychali odpor veřejnosti proti praktikám hroutícího se režimu, začala éra, kterou někteří z nás nazývají Sametovou revolucí a jiní Plyšákem či Sametovým klamem. Uposlechli jsme výzvy idealistického etika Václava Havla, že „nejsme jako oni“ a nepotrestali jsme ani velké, ani drobné provinilce, ba dokonce ani velezrádce, autory tzv. zvacího dopisu, jímž SSSR zdůvodňoval okupaci své neposlušné gubernie.

Nekajícní komunisté se rozešli do všech politických stran, kde zaujali klíčová postavení. Když snílky a idealisty vystřídali pragmatikové, jejichž božstvem byla neviditelná ruka trhu, hladící zlaté tele zisku, nastala privatizace. Zhaslo se a ti nejšikovnější se přes noc domohli obrovského jmění. Za hrdinu byl považován pirát Kožený, který na kuponové privatizaci vydělal a vyvezl na Bahamy miliardy. Když hrozil krach zadlužených bank a ožebračení střadatelů, padla vládla ekonomického fundamentalisty, který nerozeznával „čisté“ a „špinavé“ peníze. Hledaly se způsoby, jak se vyhnout státnímu bankrotu. Tošovského, Zemanova a Špidlova vláda učinila sérii nepopulárních opatření za cenu propadu volebních preferencí. Když premiér Gross si spletl ČR s Běloruskem a chtěl přidat policistům čtyřikrát víc než učitelům, došla veřejnosti trpělivost. Odnesl to poctivec Erazim Kohák, který prohrál souboj o křeslo v senátu s představitelem Modré straky.

Sledovali jsme vzpomínku ČT2 na 17. listopad, kde hovořili senátor Mejstřík, studentský předák a prognostik Walter Komárek. Mejstřík si povzdechl, že předání moci, eufemisticky pojmenované Sametová revoluce, bylo příliš sametové. Konec konců historie nás poučuje, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží.

ČR byla přijata do svazku Evropské unie, která se tolik zasloužila o to, že se v Evropě téměř 60 let neválčilo. Nutí nás to přizpůsobovat se evropským normám, takže se začíná vracet doba vynutitelnosti práva. Znamená to, že podvodníkům a tunelářům už dlouho pšenice nepokvete. Je to slibná vyhlídky a jestliže se vzpamatujeme z mravní kocoviny, nebude to málo. Jak má rodina prožívala oněch 15 let postkomunismu?

Přes odpor mé choti jsem požádal o restituci původně rodinného domu v Praze-Hlubočepích a k restituci došlo. Pak nastaly potíže. V nezamykatelné garáži mi bylo roztříštěno přední sklo auta, krádeže knih ve slunečních lázních pokračovaly jako za totality.

Rozhodli jsme se proto dům prodat a přestěhovat se do Dobříše, v jejímž dosahu jsme měli chalupu na Budínku. Po dvou letech hledání nám spadl do klína pěkný 1 + 3 v jednopatrovém družstevním cihlovém domku se společnou kotelnou na pevná paliva, kde partaje se střídaly po týdnu v topení. Žili tam vesměs lidé dělnických profesí, jimž obsluha kotlů nedělala potíže. Byli zvyklí zatápět po návratu z práce kolem 15 hodiny, takže nejtepleji bylo večer a v noci, což nám nevyhovovalo. Jim zas nevyhovovalo, když jsme s obtížemi zatopili hned dopoledne a večer kotel nechali vyhasnout. Jinak jsme museli večer větrat, protože spát při 20°C prostě nedokážeme. I byli jsme z cyklu topení vyvázáni se záminkou, že bychom mohli kotle poškodit.

Projevily se i rozdíly v životním stylu. Když se ostatní ptali, proč se neúčastníme společenských dýchánků a opékání buřtů, naivně jsem prozradil, že je to proto, že se tak děje přímo pod kaštanem, jemuž od ohně odumírají větve. Nebyla ochota ohniště posunout o pár metrů mimo strom. Asi 150 m od domu jsou kontejnery na papír, sklo a plasty. Aniž jsem komukoliv řekl slovo, odpad jsem třídil a odnášel, kam patří. Soudil jsem, že to nikomu nemůže vadit, ale chyba lávky. Když jsem z popelnice odnesl láhve, které tam naházel šofér Fanda, rozzuřil se a rozkřičel, že si to nepřeje. Měl funkci domovního důvěrníka, a tak se cítil oprávněn spálit na hranici, kdy plameny šlehaly do výše 5 m desky z nábytku, které jsem nasbíral a které byly určeny na skautskou klubovnu na Cerhovicku. Zvlášť odporné byly mé ekologické i politické názory bývalému milicionáři s přezdívkou Čapajev. Když jsem se vzdal auta, dorůstající skin zahájil kampaň, jak mne o garáž připravit, aby měl s kamarády přístřeší pro motorky. Když mi byl ucpán patentní zámek ke garáži a opětovně propíchány duše dvoukoláku a bicyklu a ani na správě bytového družstva a na městské policii jsem nenašel zastání, cítil jsem, že nastal čas vytáhnout kotvy, zvláště když zanikl šachový oddíl, jehož jsem byl členem, a nenašel jsem partnery ani na licitovaný mariáš, který jsem hrával za totality. (Ten mne zachránil při třídních prověrkách v Orientálním ústavě, kdy člen ÚV KSČ Vitásek prohlásil, že hráč mariáše nemůže být takový asociál, za jakého jsem byl považován. Tak jsme s ženou obávanou prověrku r. 1958 přežili.) Další důvod, proč se odstěhovat, byl závažnější: manželka měla zažívací potíže, které vyžadovaly kontrolu gastroenteroložky. Pak ale chirurg si potřeboval nadělat body a tak bez zkoušky biopsie ufikl jí kus tlustého střeva a udělal umělý vývod, který ji nesmírně traumatizoval. Byla na ARO a smrti jen o vlas unikla. Stát se něco podobného kdekoliv na Západě, nemocnice by se nedoplatila a viník by přišel o lékařský diplom. Ale v ČR je lékařská solidarita tak mocná, že kolegové každý přečin solidárně zahrají do autu.

Po 14 měsících hospitalizace se žena vrátila tak dezorientovaná, že netrefila domů ze sídliště 15 minut vzdáleného. Nastal čas najít si naši poslední stanici blíž přírodě, někde, kde nebudeme potkávat ony „milé“ bolševické tváře.

Majitel malé strojírny ze Sedlčanska mne rok vozil po vlastech českých. Byli jsme na Šumavě, Kokořínsku, než jsme čirou náhodou objevili bývalou školu v Horním Bolíkově. Po dvou a půl letech se tam žena tak zotavila, že to mnozí považují přímo za zázrak. Čerpáme energii z liduprázdné krajiny, naučili jsme se vnímat pozitivní vibrace žulových skal a balvanů. Žije-li se nám „lépe a radostněji“, jak se světlými zítřky sliboval Antonín Zápotocký, je to zásluhou jak dobrých sousedů, tak přírody. Přáli bychom všem přátelům, kteří na stará kolena se nemohou rozloučit s velkoměstem, aby si našli podobnu poslední stanici.

Snažím se žít podle zásady „Mysli globálně a jednej lokálně!“. Sleduji celosvětové dění a jako všechny obyvatele planety Země s výjimkou Nigerijců, Filipínců a Poláků, kteří drželi palec prezidentovi Bushovi, jsem znepokojen, že nastává éra jediné velmoci – impéria USA. Podle Helmuta Schmidta, autora studie „Velmoci budoucnosti“, asi 10 let USA budou uplatňovat svou roli globálního četníka, který pohrdá všemi nadnárodními organizacemi typu mezinárodního soudu v Haagu či Kjótskou úmluvou o snižování emisí oxidu uhličitého, aby se zpomalilo tání ledovců. Evropská unie jako partner se diskvalifikovala přijímáním nových zaostávajících členů. Vážným konkurentem se stane závratně rychle se rozvíjející Čína a pomaleji Indie. Za nimi se vynořuje na přírodní zdroje tak bohatá Brazílie. Přední východ Schmidt přirovnává k sudu prachu, o který bojují nesmiřitelní nepřátelé – rozdělení Arabové, obklopující mateřskou letadlovou loď amerického impéria – stát Izrael, mávající svou jadernou bombou.

Globálně lidstvu hrozí přemnožení. Podle tajné studie švédského demografa, kterou si objednal Vatikán, za předpokladu životní úrovně nejprůmyslovějších zemí by počet populace neměl překročit desetinu nynějšího stavu. Nemáme mnoho času, než se hladina moře oteplováním zvedne až olma přemění např. Londýn v Benátky.

U nás veřejnost si s tím hlavu neláme. Dává přednost slibům Modrých strak, které ji vybízejí „CARPE DIEM – žij a užij!“ a jako brouk hovnivál si nabaluje svou kuličku. Co dělat, když žijeme v závěrečné fázi pokleslého černého věku (kali jugy)?

V době puberty prodělávají mladí muži zasvěcení do tajné společnosti dospělých pomocí obřadu, které jsou dramatickým obřadem smrti a znovuzrození. Chlapec je veden za nářku příbuzných do tábora v buši, kde se s ním krutě zachází. Mučení, kterému je novic podroben může zanechat jizvy na těle, jak se to děje např. na jižním pobřeží Austrálie, nebo vyražení zdravého zubu a obřízka jak se to praktikuje ve středu Austrálie. Toto týrání a zasvěcení do četných tabu má přezkoušet nejenom odvahu mladých mužů a zjistit, zda jsou schopni plnit svou mužskou roli v praktickém životě, ale jsou viditelnou značkou, že chlapec dosáhl mužství a zná aspoň nutné minimum pro svůj příští život. Každé zasvěcení končí použitím čuringy, tj. kousku dřeva či kamene s kterým se otáčí nad hlavou a tak vznikají strašidelné hluboké tóny připomínající bučení býka. Bylo již v pravěku používáno v Severní a Jižní Americe i Evropě, ale kult řvaní býka dosáhl maximálního rozvoje v Austrálii.

Zatímco všichni mladí muži prodělávají základní esoterické zasvěcení, plná znalost je jen pro vybrané muže kolem věku 40 let. Podle domorodců tato vyšší iniciace je součástí jiných obřadů smrti a znovuzrození. Během tajného rituálu jsou jim dočasně magicky vyjmuty některé vnitřní orgány, vyčištěny a následně vráceny zpět spolu s malými předměty, většinou kaménky, které mají nadpřirozené síly. Jednotlivci, kteří byli takto zasvěceni mají schopnost provádět různé druhy bílé magie – jedná se o konání dobra jako je přivolávání deště, zvýšit kořist při lovu, jasnozřivě zjistit co se děje ve vzdálených oblastech, či léčit nemoci. Domorodci činí velký rozdíl mezi dobro konajícími zasvěcenci a zlo konajícími čaroději, kteří své paranormální schopnosti získali nezákonným způsobem a škodí lidem. Tito zlo konající čarodějové zabíjejí své oběti magicky tím, že do nich vysílají zlo působící předměty anebo když tito spí, odstraňuji jejich ledvinový tuk a nebo některé vnitřní orgány a prázdné místo vyplní trávou. Pak magicky zavřou ránu. Nešťastná oběť ožije příští ráno a necítí se špatně, ale beznadějně; zemře během 2 – 3 dnů. Z černé magie je mezi domorodci velký strach a čaroděj nikdy není členem její vlastní skupiny. Po smrti takto zavražděného je zavolán místní kouzelník, aby zázračně odhalil příčinu smrti a obvinil některého člena sousedního klanu z čarodějnictví. Pak bývá vyslána trestní výprava za účelem usmrcení pachatele a co je zajímavé, členové vlastní tlupy pachatele nechrání.

Co je uměním žít? To je: vidět, vyžít a vychutnat život se strany, kde je nejkrásnější, nejpravdivější a nejdobrotivější.

Nevím, bylo-li by možno některému člověku žíti bez krásy. Pozoroval jsem často u nejkrásnějších výkladů děti, které činily dojem, že žijí v nejškaredějším okolí. Vpíjely se do té krásy, jako by jí chtěly v nekratší době nabrat co nejvíce. Snad to činily neuvědoměle, také nedovedly oceniti všechny detaily, ale bylo zřejmé, že jim ta krása něco dává, že patří k jejich životu jako koření do jídla.

Nejednou jsem slyšel venkovského člověka, zvláště mladšího, když byl přiveden do krásného bytu, spontánně zvolat: „Jé, tady je to hezké!“ Teprve když člověk zestaral v otupělosti, potom ani krása mu není krásnou, nemluví k němu a neživí jej.

Tělo žije z pokrmů a nápojů, ze vzduchu a světla a také ze sil a vlivů, kterými naň působí duše. Bylo by však klamem se domnívati, že duše nežije z ničeho, že má všechny zdroje svého bytí sama v sobě. Kdo chce duševně žít, musí se také duševně živit a sytit. Ať jakékoli jiné síly a vlivy udržují duši zdravou a v dobré náladě: jedním z nich je vnímání krásy.

Člověk se může obklopit krásou, může vyhledávat krásu nebo může vkládat krásu tam, kde není.

Svět krásy je velmi rozmanitý a bohatý. Je ve tvarech a barvách, je v přírodě a v lidech. Je krása přirozená a umělá, zevní a vnitřní. Je krása na povrchu věcí a v jejich podstatě, je v jejich složení nebo v projevu a účelnosti.

Je krása, která prokmitá ošklivostí a těžko k najití, a je krása, která se podobá reklamnímu návěstí; při bližším pozorování je jen ozdobenou ošklivostí.

Krásu je možno kritizovat, rozebírat, o ní psát a mluvit a přece jí neznat. Jako chuť jídla není možno nabrat vidličkou, tak člověk nepozná krásu chladným rozumováním.

Krása má svůj vlastní orgán, jako zrak nebo sluch, jako přátelství nebo svědomitost. Zárodečně má každý smysl pro krásu jako má smysl pro přátelství. Kdyby však ten smysl nebudil a nepěstil a spokojil se jen rozumováním o kráse, zůstane mu krása cizí.

Botanik, který učeně dovede květinu popsat, rozebrat, klasifikovat, několika názvy pojmenovat, nemusí vnímat ani stý díl té krásy, kterou je uchváceno třeba dvouleté dítě, které poprvé vyjde s matkou do polí a uvidí květinku. Kdo by nebyl slyšel to dětské: ach, při spatření nové květinky! Kdo by si nepředstavil jeho ručku, jak po ní sahá, jak ji chce hladit, jak si k ní sedá, jak ji obdivuje!

Astronom dovede počítat hvězdy, popsat jejich konstelaci, změřit jejich vzdálenost a složení – avšak já mohu vidět jejich krásu za včera a být opojen a uchvácen jejich nádherou, aniž bych znal nejmenšího z astronomické vědy.

Anatom zná každou kůstku v lidském těle, dovede popsat všechny jeho orgány, avšak v člověku je mnohem více než je možno spočítat, zvážit, změřit a nakreslit: mohu býti uchvácen duší některého člověka, aniž bych věděl, jak se jmenuje a co umí.

Vidět krásu je velká věc, vnímat krásu je mnohem víc, největší věcí však je prožívání jemných vztahů, které ta krása má ke mně, tj. k té částce kosmického, věčného, božského života, kterou každý z nás žije.

Pohleďme na skřivánka. V čem je jeho krása? Není v jeho velikosti a váze, ani v počtu jeho pírek, není ani v jednotlivých tónech jeho písně: je to celý skřivánek se vším, co jej činí krásným. Je to jistý vztah, který máme k němu a k celé přírodě.

Je mnoho krásy všude vůkol, kterou vnímali jiní a radovali se z ní, ale ona proto nezevšedněla, že ji mnozí viděli. A ještě více je té krásy, kterou dosud žádné lidské oko nezahlédlo. V každé vteřině tvoří se nové vztahy věcí a lidí a přírody, a tím vzniká nová krása.

Někde na stole stojí džbán s vodou a vedle čeká pohárek, až ho někdo naplní a k ústům přiloží, aby se občerstvil. Není to krása? Zdaliž není pohár i džbán ozářen kouzlem služby, leskem života a lásky!

Jeden spisovatel si koupil drobnohled a co k tomu patří, aby mohl pozorovat nejnepatrnější organický život, který prostýma očima nevidíme. A vypráví, že přijde třeba ke špinavé louži a nachází tam řád a zákon a život v nejčistší a nejjednodušší formě.

„A vidí najednou úžasnou barevnou a tvarovou krásu, vidí, jak ten svět tam dole, ten nepatrný, neviditelný životeček je organizován, jak příroda snad právě tady, kde to je nejspíše skryto obyčejnému oku, vytváří své nejkrásnější zázraky.

A tak se člověk vrací k těm loužím, k tomu všemu neřádu, sedí u kanálu, šťárá se tam pinzetou, pipetou vytahuje kousky hlenu a ukládá do zkumavek a nepozoruje, že už chvíli za ním stojí babka ve vlňáku a vrtí hlavou nad takovým vpravdě nesmyslným počínáním. Pro Kristapána, copak v tom neřádu vlastně hledaj? Člověk zdvihne od kanálu hlavu, opře zkumavky opatrně o kámen a zadívá se do očí zvědavé babce: jsou to takové trochu už sevřené, vrásčité oči, které mnoho viděly a mnohému porozuměly, a povídá: Krásu… a pořádek… babičko! Babička zavrtí hlavou (myslí si, ten člověk je blázen) a opakuje: V tomhle tom? A člověk opakuje: Ano, babičko… v tom! Ale víte… to se musí vidět, musí umět vidět, takovým sklíčkem…! Tak… tak, umět vidět, umět… opakuje si pro sebe a kývá hlavou, jako by tomu už začínala rozumět. Máte pravdu, člověk musí umět se koukat. Když se člověk na svět dobře podívá, i bez sklíček, jen tak, víte, jen tak těma mýma starýma očima, tak jim dám za pravdu, i tak je v tom vlastně moc krásnýho, nač se člověk vždycky rád podívá… i bez sklíček!

Krásu a řád je možno vidět i v největším neřádu. Krásu a zase krásu, tvůrčí moc a sílu. Což teprve když pozdvihneme oči k hvězdnatému nebi a vidíme tisíce zářících světů!

Zdaliž jenom ve hvězdách je krása a mír a naděje? Což o tom nehovoří každé kvítko na poli, každá květina v zahradě, každá větvička na stromě v lese? Což o té kráse nezpívají ptáci, a neslyšíte ji v šumění potoka?

Svět je krásný, jen musíte jej umět vidět. Potom najdete krásu i v neřádu. Vidět jej starýma očima, vidět je protřenýma očima a vidět jej novýma očima a učit se jej dále vidět.

Někdo někde vidí jen utrpení, ale kdyby se zahleděl hlouběji, uvidí v slze, která skanula z oka, takovou krásu a takový lesk, že žádný diamant v koruně královské není krásnější. V té slze k vám může hovořit velká duše.

Apoštol Pavel řekl: „Všechno je vaše.“ Všechno je tvoje, kam se smíš podívat, bez ohledu, kdo si to přivlastňuje, a na tobě záleží, co uvidíš. Všechno je tvoje, čemu umíš porozumět, a na tobě záleží, jak porozumíš. Všechno je tvoje, co dovedeš ctít a milovat, a na tobě záleží, jak miluješ.

Největší krásu spatříme a zažijeme, naučíme-li se vidět člověka. Nic není většího z věcí nám známých, ani hvězdnaté nebe. To nebe je příliš vzdálené, než abychom mohli naslouchat tepu jeho srdce a dechu jeho lásky.

Sedmdesát let se učím vidět člověka a čím lépe to umím, tím jsem žádostivější viděti více.

Emerson řekl: „Každý duch tvoří svůj dům a podle domu je možno poznat, kdo jej obývá.“

Člověk není vždy stejně krásným. Jsou okamžiky, kdy je nejkrásnější. A jsou to chvíle, kdy i nejlepší člověk nejeví se krásným.

Dobrý portrétista nebo sochař pátrá po chvílích, kdy by člověka zachytil v nejpříznivější pozici.

Nejchudší krása je ta navěšená. Krása, kterou možno si koupit a která zdobí jen povrch kůže je ta nejposlednější, i kdyby stála miliony. Ani lesk nejdražšího diamantu nenahradí lesk oduševnělého oka.

Nikdo není tak hezký, aby jej duševní prázdnota nemohla zeškaredit. A nikdo není tak nehezký, aby celou svoji bytost nemohl prozářit velikou krásou ducha a charakteru.

V celku vzato, nelze upřít, že ženy to s krásou vyhrály. Nikdy vážně neslyšíte, že by lidé hledali nejkrásnějšího muže. Už Mohamed řekl, že Bůh dal dvě třetiny veškeré krásy ženám.

Krása je družkou lásky. Říká se, že láska je slepá. A proč? Protože nevidí, co nechce vidět. Ale je velmi bystrá a vnímavá, když chce vidět, co ráda vidí. Proto nejvíce krásy můžeme uvidět jen na tom předmětu, který máme rádi, i kdyby jiní na něm žádné krásy neviděli.

Krása je družkou života. Nevím o sochaři nebo malíři, který by si vybral za model mrtvolu. Ať modelují v hlíně nebo malují na neživém plátně, jejich dílo vyniká jen na tolik krásou, jak dalece se jim podařilo plátno nebo mramor oživit.

Nikdo neupře krásu přírodě. A ta nezná žádných zbytečných kudrlinek a žádných bezúčelných okras, které by nebyly založeny v struktuře a účelnosti věci. Koho by neurážel pilíř nebo sloup, který nic nepodepírá?

Krása musí být organická. Zdá se, že i ženská móda se trvale přibližuje tomuto poznatku. Kdysi viděli krásu v mrzačení těla, takže s odporem se odvracíme od doby, která ještě před čtvrt stoletím vládla a divíme se, jakým úpadkem byl středověk proti pohanskému Římu, pokud se týká smyslu pro krásu a její ocenění.

Pravá krása je mravná. Krása je hodnotou vesmírnou. Proniká všechno a všechny. Je božská. Vnímáním krásy přibližujeme se k trůnu Nejvyššího. Kdo zažil krásu, pocítil v sobě něco svatého.

Komu se oči otevřely, ten se podívá z okna na zahradu nebo k obloze, nebo zahlédne paprsek slunce jak zlatí jeho okno – vidí krásu, vidí život, vidí Boha, prožívá pocit něčeho velkého tajemného – a tím se pomodlil.

Viděl jsem domek postavený s jemným smyslem pro krásu. Vrchy tvořily pozadí, potok se vinul pod jeho úpatím jako služebník a sluníčko, podmaněno v službu tomuto domku, točilo se přes den tak, aby do každého okna přineslo jas a krásu. Kdo šel kolem a měl smysl pro krásu, zastavil se a jeho prožitek a obdiv byl modlitbou.

Znám bratra, jehož krásou je úsměv, který mu před lety uvízl na tváři. Od té doby, kdo ho potká, tomu je volněji v duši, má pocit, že je na světě pravda, dobro a krása – a proto je také rád na světě.

Jednou jsem šel za chlapcem, který nesl kytici růží. Kráčel jsem vzduchem prosyceným vůní. Takový je život některých lidí. Kudy jdou, je vzduch prosycen krásou jejich duše. Váš úkol je učinit svůj vlastní život pomníkem krásy, aby kdo půjde kolem, měl pocit, že tady žil a chodil člověk, který měl krásnou duši.

Ze 3. vydání N. F. Čapka K slunnému břehu, Praha, Fastr 1939 vybral B. Merhaut

II. část, psychologická, začíná zkoumáním, proč se Kafka svého povolání nevzdal. Neurotik neví, co chce, proto nemůže jednat. Probíhá v něm konflikt mezi dvěmi volbami: zůstat sám nebo žít v intimním svazku se ženou? Kafka si dokonce r. 1913 udělal „soupis všeho pro a proti ženění“. Toužil po sebepoznání, ale freudovská psychoanalýza mu byla odporná. Pomocí racionálních vysvětlení a obranných mechanismů se zoufale pokouší udržet své nevědomí pod kontrolou, vzdát se iluze, že je „pánem ve vlastním domě“. Sny mu mohly být zdrojem obnovy, ale nedovedl jich využívat. Mnohé obtíže v partnerských vztazích pramenily v neřešeném mateřském komplexu. Zdá se, že si Kafka byl vědom rozštěpu mezi já a stínem, jak odhaluje aforismus z r. 1920: „…o vlastní čelo si do krve otlouká čelo.“

Na štěstí pro další generace Brod nesplnil detailní instrukce, aby všechny rukopisy a dopisy spálil.

Z klinického hlediska je Kafkova diagnóza jasná: neurotická deprese. Podle zápisu v Deníku z října 1921 si pacient představoval, že mu kolem hlavy krouží havran. Ten psychologicky představuje setkání se stínem. Zatímco havran alchymistů je připoután k zemi – „letí bez křídel“, Kafkův „skrytý havran“, létající ve vzduchu, je odtržen od země, od reality. Jindy se mu chtonický stín vyjevil v podobě osla, symbolu zla par exellence. Jeho sen o oslochrtu svědčí o neochotě přijmout svou pozemskou, fyzickou, sexuální přirozenost. Sám sebe popsal jako „muže s příliš velkým stínem“. Tak častá sebeobvinění prozrazují, jak Kafka bezdůvodně trpěl pocity méněcennosti. Přitom byl pohledný, v r. 1922 vážil 55 kg, měřil 180 cm, měl tmavé vlasy i oči. Až do smrti si udržoval mladistvý vzhled. Měl přímo příkladnou životosprávu: byl vegetarián, přísný abstinent, sprchoval se studenou vodou, chodil na procházky, jezdil na koni a preferoval zdravou stravu a přírodní léky. Kafkovo vědomí se svářelo s nevědomím a výsledkem býval hypochondr. Kafkova tuberkulóza byla tvrdým faktem, ale navíc ji lze interpretovat i symbolicky jako nedostatečné dýchání se zábranami.

V reálném životě se Kafkův stav podobal stavu antihrdiny jeho posledního románu „Zámek“ z let 1921 – 1922. Brod poznamenává: „Jedinec – octl se ve vsi, v níž se na cizince hledí s nedůvěrou.“

Sharp přesvědčivě ukazuje, jaký význam má neurotické napětí na rozvoj umělecké osobnosti, jakou roli v individuačním procesu mateřský komplex, archetypy animy a stínu i snových symbolů.

Herci a moderátoři vědí o tématu své. Pan Rosák, oblíbený rozhlasový a televizní moderátor, dodnes vzpomíná jak se mu před lety podařilo zahlásit ve zprávách o počasí, že „západní vítr zešílí“. Brepty a přeřeknutí národních umělců i současných hvězd se sbírají a poté dávají k lepšímu. Patří k životu, ovšem za totality byly zprávy i další projevy ostře sledovány a hlasatel, kterému se povedl brebt ve jménu nějakého komunistického potentáta, si mohl být jist, že skončí nejméně u lopaty, v horším případě na Borech. Jsou lidé, kteří se zatím nedokázali z podobné svázanosti vyvázat a nepřenesou přes srdce sebemenší trhlinku v gloriole.

V tiskových médiích pro změnu řádí tiskový šotek. Nevyhýbá se ani Poutníku. Mrzí mě, že se něco takového přihodí, ale stane se to. Nikdo totiž není neomylný i přes snahy o perfekcionismus. Zákonem schválnosti je, že se na překlep nepřijde při čtení náhledu v redakční radě, ale až je číslo hotové. Omlouvám se za zkomolená jména - Eliade se změnil na značku mýdla, i „Merhuat“ zní poněkud nezvykle. Chápu, že náš principál může být z toho rozčílený, ale jeho rozčílení by mohlo alespoň trochu opadnout, kdyby si po sobě přečetl své texty – co tam je možno také spatřit! Snad by situaci mohla zlepšit funkce korektora, která je samozřejmostí v novinách i časopisech.

STŘÍPKY ZRCADLA PRAVDY