Poutník 1/2006

Žádná setkání nejsou náhodná

Skoro každý z nás zažil už někdy následující situaci: nějakého člověka potkal, hovořili spolu krátce či déle, prožil s ním třeba nějaký příběh, stali se dokonce přáteli nebo životními partnery, ale kdyby měl zdůvodnit, proč právě tento dotyčný člověk to byl nebo je, zjistí, že vlastně neví. Jistěže, může si říct například: ,Setkali jsme se jako spolužáci jedné třídy nebo pracovníci jednoho podniku nebo jeli jsme jedním vlakem, potkali jsme se na dovolené v lázních, apod. To je zcela jasné a každý z nás si vzpomeneme na množství takových situací za svoji dosavadní, relativně kratší či delší, životní pouť. Ale, proč ze všech bytostí na Zemi to byli právě tito lidé, proč právě ona je moje manželka a proč právě tito jsou moje rodiče? Zkrátka, máme povážlivé mezery ve vědění a to ještě v nejzávažnějším oboru, to jest systematickém sebezpytu a tak si řekneme, že to byla náhoda.

Avšak co je to náhoda ? Mám na to pracovní definici, která říká, že náhoda je průsečíkem dvou nebo více cest. Jdete odtud tam a potkáte někoho, který jde právě opačným směrem, v určitém místě a čase. A tak se potkáte nebo setkáte - že jde o synonymum a je tedy jedno, které sloveso použijeme pro vyjádření skutečnosti, že dva nebo několik jedinců se vidělo, spolu promluvilo zkrátka komunikovalo? Ovšem jedno to vůbec není, neboť potkat někoho a setkat se s někým je skutečně veliký rozdíl, Jde totiž o naprosto rozdílné skutečnosti, o zcela sobě nepodobné příběhy, přičemž tato rozdílnost se projevuje nejméně ve třech oblastech: v průběhu události, v paměti a ve vlivu na budoucnost. Jestliže někoho jen tak jakoby „náhodně“ potkáme, jde většinou o epizodu, která v krátkém čase vybledne a vytratí se z naší paměti. Později se nám při nějaké příležitosti opět vrátí, ale mnoho pro nás ne­znamená a také zásadně neovlivní naši budoucnost. Již určitě je nám nápadný rozdíl v průběhu události, v její těžko hmatatelné stopě v paměti a ve výrazném vlivu na náš další život při skutečném setkání. Zde je čeština velmi moudrá, již samotný výraz, setkání, nápadně připomíná slovo, setkat, odvozené od činnosti tkát. A také si lze představit, že takové setkání splétá, setkává dohromady dva či více životních příběhů a osudů. Tyto se pak vzájemně ovlivní nebo delší čas ovlivňují relativně kladně nebo relativně záporně, ale vždy jde o nějakou proměnu tímto setkáním životních cest vyvolanou. Tak velká setkání nám proměňují život a zůstávají naší součástí. Jako spolupoutníci nás provázejí na cestách. Totéž platí také o setkání s texty, to znamená s knihami a jinými mlčenlivými přáteli, např. časopisy, různými články. Toto dobré tkanivo vztahů přínosných přeji na začátku roku 2006 časopisu Poutník, abychom se na jeho stránkách skutečně setkávali.

S přáním všeho dobrého Jarmila Plotěná

Oheň v krbu tiše praská,
v srdci pokoj, v očích láska.
Střechy pokryl bílý sníh,
vločky tají na dlaních.
Buďme k sobě více hodní,
nejen dnes, ale den po dni,
procházeje jednou z cest
roku 2006.

Poslala nám paní učitelka Jarmila Nováková z Lanškrouna.

Představujeme naše autory

Milí čtenáři,

na stránkách Poutníka se čas od času objevují nová jména autorů básní, netradičních prozaických útvarů nebo jiných příspěvků, psaných většinou exkluzivně pro náš časopis. Většina z nich se stala našimi stálými spolupracovníky. V tomto čísle Vám některé z nich představujeme

ROMAN ZEANDDRICH ERNEST

se narodil před 38 lety v Brně. Většinu svého dosavadního života prožil, v pustině venkova, v obci jménem Starovičky, nacházející se na dohled od Pálavy a jak říká, má jinou duši ten, kdo po čtyřicet let žil v kraji pod Pálavou. Vystudoval, jsa ovšem po většinu času někde jinde, Gymnázium v Hustopečích, a pak ve stejném duchu i nástavbu na Střední průmyslové škole Kudelova v Brně. Byl tedy od té doby, oprávněn i nucen o sobě tvrdit, že je geodet.

O vlastní tvorbě říká: „Psal-li jsem kdy co, básně, krátké povídky, netradiční pró­zu a jiné inspirace, bylo to v naprosté většině případů proto, že jsem to prostě napsat musel, bylo by mi jinak asi hodně nedobře. Roman umí kouzelně vyprávět o životě ve Starovičkách a jako mladý pamětník s prastarou duší táhne za sebou a neopouští tradici předků, jimž je jakoby paradoxně bolestně věren a zároveň láskyplně nevěren. Tím je zároveň člověkem staré i nové doby. Posledně jmenovanou důvěrně poznal s nástupem kapitalistických možností u nás, kdy se pustil velkoryse do podnikání v oblasti cestovního ruchu a realit.

Další zkušenost zažil, když podnikání zanechal. Sílu k žití i tvoření čerpá z velkého Setkání s duchovním světem, které prožil ve velmi mladém věku.

Bc. DANIEL NOVOTNÝ - Dany

se představuje jako tvůrce a informatik. Narodil se roku 1979, vystudoval Fakultu informatiky na Masarykově universitě v Brně, škole která svou architekturou budov připomíná něco mezi kosmickou raketou a podivuhodným moderním chrámem. Dany je zakladatelem informystiky čili směru propojujícího duchovní cestu se světem počítačů a nalézajícího objevné analogie. Duchovní vývoj a tvorba autora byly ovlivněny silným zážitkem na pomezí života a smrti.

Přesvědčením je Dany idealista. Píše básně, povídky, počítačové hry, vtipy a spoustu dalších věcí. Má výjimečně příznivé domácí zázemí. Mnohem více a lépe na www.sweb.cz. danielsoft nebo na www.pismak.cz, autor Dany, či na www.literra.cz.

PETR SUCHÝ - zvaný cestovatel

Ačkoliv pochází z Ochoze u Brna, nevelké obce uprostřed lesů, poznal ve svém mladém věku kus světa a jeho akční rádius sahá daleko. Vystudoval obor okrasné zahradnictví na Vysoké škole zemědělské v Brně. Vždycky toužil cestovat a poznávat dálky. Na svoje cesty si vydělával pěstováním okrasných dřevin - prací odbornou i manuální. Ve svých 39 letech navštívil téměř 100 zemí světa na všech kontinentech. Má odvahu pro poznání riskovat a improvizovat na svých cestách a také snášet nepohodlí a různé útrapy skromného poutníka. I z velkých dálek se zatím vždy vrátil do Brna, kde má přátele a kde studoval. V současné době se již nezaměřuje na všeobecné posuzování krajin, zvyků a pamětihodností, ale hledá své konkrétnější zaměření.

Své zážitky se pokouší literárně ztvárnit. Toto lednové číslo Poutníka přináší úryvek z Petrovy prvotiny.

Další informace pro zájemce na www.cestopisy.cz rubrika: Hledáme partnery na cesty - expedice Transasia 05.

V dalším čísle uveřejníme medailonky dalších autorů ing. Alice Mahadikové, ing. Pavla Sedláka, ing. Miluše Šubartové členky redakční rady a autorky řady článků a básní.

Symbol hvězd - proudění světelných vibrací

Symbolika hvězd má velký význam při výkladu knih moudrosti. V Bibli je zmiňována při zrození Ježíše Krista jako hvězda Davidova, zářící mocným třpytem. Je zajímavé, že zahrnuje světlo, o němž je zmiňováno v souvislosti s Bohem Stvořitelem, Spasitelem - Ježíšem Kristem a Duchem svatým. I člověk má být světlem, představovat hvězdu zvanou Pentagram.

Pentagram je hvězda pěticípá a odkazuje na nový duchovní věk lidstva, do kte­rého proudí boží impulzy: tkát soma pneumatikon - duchovní tělo jako zlatý svatební šat. Esoterní výklad Bible nahlíží pentagram jako znovuzrozeného člověka z Ducha. Příkladem a cestou je Adam Kadmon - Adam duchovní - Ježíš Kristus zjevující Boží plán života planety a Univerza, jehož je podstatou. I člověk ve svém mikrokosmu nitra má uskutečnit, realizovat pentagram - cestu proměny. V souladu s duchovními a astrologickými vědami - věk vodnáře dominuje tím, že stará magnetická sféra je oslabena, obdobně jako staré vědomí bytí, kolektivní vědomí, zbavené svědomí. Jakkoliv je svět zaplaven chaosem, agresivitou boje za moc a mamon, pulzuje světem naléhavý pocit duchovní aktivity a proměny, pročež je nezbytné, abychom asimilovali světelnou ohnivou sílu Pátého éteru, poněvadž tento ohnivý duchovní éter je stavebním kamenem duševně - duchovního těla vyzařujícího světelnou auru.

Pro věk Vodnáře je příznačné, že symbolika odhaluje závoj skrytosti pro hledající upřímným srdcem. Symbol ohně, o němž mluví Ježíš vyjadřuje příliv astrálních sil božího světla, proměnit temnou auru planety ve světelnou. Klíč čtyř pečetí otevírá brány pro příliv světelných vibrací na šedou substanci (podstatu) mozku. Ten, kdo usiluje, či bude usilovat o duchovní regeneraci bude mít šanci fundamentální proměny. Vyšší stupeň rozumové inteligence se bude rozvíjet v očištěné svatyni srdce.

Ptáte se jakou metodu v rámci mnohdy duchovního chaosu zvolit?

1/ Nasměrovat se na světelné pole, což označujeme slovem transfigurace, kdy duchovní adept pozitivní myšlení a cítění povyšuje do vyšší úrovně božího světla. Pomocí silové radiace gnostického těla se nám otevře první pečeť s poselstvím:

a/ bděte nad svými myšlenkami, aby nepropadaly chaosu, hektice pobíháním sem a tam. Pozorujte, zda nepůsobíte destruktivně a odpudivě ve společenství lidí, čímž vytváříte kolem sebe pavučinu zamezující průnik vyššího vyzařování.

b/ bděte nad svým egem, egoistickými pudy a vášněmi.

c/ dbejte na to, aby ve vašem vyšším Já - ve vašem svatostánku - vládl klid a rovnováha s touhou po napojení s vyššími silami.

2/ Druhé otvírání pečetě nabádá, aby strážce našeho vědomí, či vědomí jako strážce čelilo náladovosti, žádostem a nízkým touhám, čímž bychom podléhali nižším vibračním vlnám vyvolaných dialektikou života. Léčivé je „postavení“ strážce před projev vzrušení citů.

3/ Bděte s vědomím, že vaše nervové fluidum, stav krve závisí na vitalitě vašeho i biologického těla, kdy hlavním kormidelníkem je rovnovážná mysl a vůle.

4/ Proste, aby oheň - světlo Boží - sestoupilo do vaší svatyně srdce, k čemuž je zapotřebí i víry, s vědomím, že tři centra (čakry) představují budování svatyně: srdce, hlava a bederní oblast. Takovou moudrost z Ducha dosvědčují Hymny Manichejců, z nichž uvádíme zlomek:

Posvěť, ó Bože, ve mně mé srdce,

aby do mě vstupoval duch upřímnosti...

Kristus vstal z mrtvých

víra v něj nás uvede do života věčného.

On je ženich - nalejme olej do našich lamp

kéž hoří při svatbě naší duše s Ním.

Posvěť nás Hospodine -

ať zahoří v nás při naší snaze stát se novým člověkem.

Vždyť nový věk přichází s duchovním Adamem - Adamem Kadmonem,

jímž je Ježíš Kristus, Jitřenka budoucího věku.

Miluše Šubartová

HVĚZDY

Lidé mají své hvězdy,

jenže ty nejsou stejné.

Těm, kdo cestují,

jsou průvodci.

Pro druhé nejsou ničím,

než malými světýlky.

Pro jiné, pro vědce,

znamenají problémy.

Pro obchodníka byly zlatem.

Ale všechny ty hvězdy mlčí.

Ty budeš mít hvězdy,

jaké nemá nikdo...

Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ

Matka Tereza - zář lásky

Pod tímto názvem vydalo Karmelitánské nakladatelství publikaci vhodnou k niternému prohloubení a prosvětlení nejen o adventu a v době vánoční, s duchovní reflexí, i k vykročení do nového nadějného roku.

Charitativní činnost Matky Terezy z Kalkaty, matky chudých, která byla beatifikována (prohlášena římskokatolickou církví za svatou) jako misionářka lásky pro Krista, pomáhala trpícím a nemocným i bezmocným. Ve své obětavosti spatřovala dluh za prolitou krev Kristovu otevírající nám cestu do duchovní domoviny. Ve svém praktickém přístupu k duchovnímu životu se inspirovala myšlenkami křesťanských mystiků. Její pastorační dílo lásky bylo inspirováno samotným Kristem, kterým - jak vypovídá - se cítila oslovena v mladistvém věku. Jakkoliv prožívala i temnou noc duše osobním odříkáním a vysilující obětavostí - dokazovala svým zářným příkladem nezbytnost překračování bariéry egoistické, rasové, politické, národní a náboženské - živou vírou a touhou po Bohu.

Navzdory zraňování duše nelidskými konflikty, válkami a nesnášenlivostí světa - nesla plamen svědectví statečné víry a naděje, kterou stvrzovala vždy úsměvnou tváří, za níž snad skrývala utajovanou fyzickou bolest. Papež Jan Pavel II. vystihl nezlomnost její duchovní podstaty slovy: „V úsměvu Matky Terezy, v jejich slovech a skutcích Ježíš znovu procházel po cestách tohoto světa...“

Autorka knihy Maria di Lorenzo nám poskytla nejen poutavou četbu, ale i svědectví o statečné víře, kterou obdaroval Bůh i všechny podobné zapálené Boží bojovníky, rytíře ducha, kteří navzdory prožívané trýzni vyzařovali duchovní skvost - sebeobětování. Nezačínali totiž od peněz, ale od lásky k Bohu s touhou pomoci potřebným, v nichž spatřovali Boží tvory. V soudobých temnotách světa hrdinové ducha dosvědčují věčné světlo evangelia spásy, Boží směrovku, jak ji vyjádřil apoštol Lukáš 11, 36 - „Má-li celé tvé tělo světlo a žádná jeho část není ve tmě, bude celé tak jasné, jako když tě osvítí světlo svou září.“ Proto nadějí světa žijícího v temnotách je betlémské světlo, které po všechny časy září a žádné tmy ho nepohltí, neb sláva Boží se odráží ve vesmíru a veškerém stvoření.

Pro bohatství duchovních podnětů Karmelitánského nakladatelství pro dny všední i sváteční zprostředkováváme adresu: zásilková služba - Kostelní Vydří 58, 380 01 Dačice s distribucí do knihkupectví s náboženskou literaturou.

Miluše Šubartová

N. F. Čapek:

Barvy a nálada

Barvy, které naše oko je sto vnímat, mají mezi 398 až 764 biliony záchvěvů za vteřinu. Nejméně záchvěvů má barva červená, nejvíce fialová. Rozdíl mezi jednotlivými barvami činí tudíž hned celé miliardy záchvěvů více nebo méně. Bylo by jistě podivnější, kdyby tento fakt neměl míti vlivu na přeskupení a pozměnění rytmu sil, z kterých se náš organismus ve své podstatě skládá.

O blahodárném účinku červeného světla píše dr. S. Pancoast ve svém díle o „modrém a červeném světle“, jak vyléčil osmiletého chlapce, ochrnutého na obě nohy. Oblékl mu bílé šaty, dal ho do červené lázně a nechal červené sluneční světlo naň působit jednu až dvě hodiny, dal ho do postele a nechal vypotit. To bylo hlavní léčení. Po třech týdnech chlapec chodil a po dvou letech, kdy to psal, nejevily se žádné zpětné účinky, hoch běhal jako by mu nikdy nebylo nic chybělo.

Zdravotní rada dr. Müller v Mnichově píše v Med. revue, jak léčil úspěšně s červeným světlem neštovice, růži a jiné nemoce.

Je žádoucí, aby každý z nás tam, kde je jeho kousek domova, měl aspoň jednu věc příjemně barevnou, na kterou svoji mysl upoutává. Může to býti umělecká pohlednice, obrázek, květinka, kousek chvoje, několik zelených listů. A když to zevšední do té míry, že mu to nic nepovídá, žádný pocit nevyvolává, přemístí to nebo vymění.

Velice rozumný zvyk panuje v anglických měšťanských rodinách, i v chudších, že mívají vždy na stole nějakou květinku nebo zeleň, třeba jen z pole nebo z lesa donesenou. Ať říká kdo chce co chce, má to vliv na náladu, která pro dobré trávení je nejvýš důležitá, a mnoho to nestojí.

Někdo má okna do dvora a před nimi jen škaredou, špinavou, šedivou zeď. Jeden malý skleněný obrázek s krajinkou v jasných barvách, se svěží zelení a živým potůčkem postačí ku změně celé tvářnosti a nálady.

Okno, ze kterého nikam není vidět, přelepíme průsvitným barevným papírem v hřejivých tónech a kresbách. Je to laciné a mnoho to zpříjemní náladu.

Velikého dobrodiní z účinku barev na náladu a zdraví měli bychom býti vždy pamětliví a zpříjemňovati si život častým přizdobováním a pozměňováním věcí ve svých příbytcích vzhledem k barevným účinkům takového přeskupení.

Jako piano je nutno čas od času naladit, tak je nutno tóny všech barev, ať v obývacím pokoji nebo v ložnici nebo v kuchyni nebo i jen v tom nejužším obytném koutě, který bytová nouze ponechává, naladiti a přeladiti.

Někomu bude se to zdáti malicherné, nepatrné, bezvýznamné. Nevěřte tomu. Naše nálady tvoří se ustavičně z nepatrných, málo povšimnutých a také úplně nepovšimnutých dojmů. Nejlepším učitelem je tu zkušenost.

Takové „přebarvování“ našich domovů nemusí být něčím nákladným. Někdy už tím bylo mnoho vykonáno, když se něco odstranilo, co jsme měli někde ležet nebo viset jenom ze zvyku. Uvědomujeme si denně, co která věc kolem nás pro nás znamená, co nám povídá, čím a jak na nás působí jakou vyvolává náladu, jaký tón přidává k hudbě barev, kterou náš příbytek zaznívá od rána do večera.

Nechceme nebo nemůžeme-li něco neúčelného docela odstranit, aspoň to pře­místěme a pozorujme účinek. Jsme tak založeni, že věc, kterou velmi často slyšíme, na konec neslyšíme, a právě tak předmět, který je příliš dlouho na jednom místě, nevidíme a nevyvolává v nás žádné podněty, neobohacuje nás - a každý takový, řekl bych mrtvý předmět je občas odstranit a něčím jiným nahradit, aby bylo využito místa k tvoření nálady.

Čím jsou naše byty menší, tím více je takových přeměn potřebí. Kdybychom obývali celé zámky, bylo by to méně potřebné.

Jsem jist, že někteří lidé by tak rychle nestárli a omrzelost ze života by se jich tolik nechytala, kdyby nebyli obklopeni mnohými maličkostmi, které jsou pro ně ztělesněním všednosti, staroby a ztrnulosti, proto, že jsou vždy ty samé, stejně nudné a stejně nezajímavé.

Je to jako s jídlem. I to nejlepší jídlo zevšední a znechutí se, jestli je příliš často opakované. Čím jsou lidé civilizovanější, tím více touží po změně, a nuda životní je donutí, aby pole své tvůrčí fantazie rozšířili také na barvy.

My nemůžeme našim moravským Slovákům býti dost vděční, že si svoje krásné, pestrobarevné, radostnými životními barvami sálající kroje udrželi. Co je na Kyjevsku slabého a smutného, to přičítám kořalce a klerikalismu, a co je tam dobrého, zvláště jejich silné nervy a radost ze života, to přičítám jejich barevným krojům. Kdyby k těm krojům přistoupilo uvědomění tvůrčí mysli, kdyby odstraněn byl vliv duchovních a tělesných jedů, alkoholu a pověry, stáli by naši Slováci v popředí všeho, co je zdravé, silné a životné.

Studoval jsem a srovnával vliv sasko-altenburgských krojů s vlivem moravsko-slováckých. V sasko-altenburgské zemičce zachovaly se původní selské kroje v roz­dílu od jiných saských zemí asi tak ojediněle, jako u nás slovácké. A stejně jako naše slovácké jsou obdivovány pro svoji pestrost a krásu živých, jarních barev, tak jsou sasko-altenburgské známy svojí odpornou, jednotvárnou černí, a ještě odpornější formou. Prsa žen jsou úplně vtlačena do těla, a vzadu jako nějaký plechový kotel houpá se při chůzi krátká naškrobená černá sukně.

Krása a pestrost altenburgské krajiny nevyváží zplošťující vliv bezbarvých, smu­tečních, neforemných krojů. Lid je ubohý ve své šedivé jednotvárnosti a mrtvosti, která usedá jako noční můra na všechny způsoby života, počínaje jejich mizernou kuchyní.

Podobné studium konal jsem, když jsem studoval v Německu, na obyvatelích Lüneburger Heide. Obyvatelé těchto pustin jsou všední a spoutaní svojí mrtvolnou jednotvárností jako prokletím. Na jejich šatech nezakmitne paprsek nějaké barvy, v jejich příbytcích nedrží se žádný tón, na kterém by oko s lahodou spočinulo.

Vyzdvihněme opět vysoko kult krásných jarních barev, a nedejme se strhnouti módou všednosti a jednotvárnosti. Zvláště my ve velkém městě máme toho nejvýš zapotřebí. Šedivého prachu a černých sazí a barev blátivých máme dost, a k tomu i dost ostrých světel obloukovek a rozčilujících afér všeho druhu - nač přičiňovati ještě více šedivosti a strakatosti a bezbarvosti tam, kde něco svého za své peníze tvoříme, kde bydlíme, v čem chodíme, nač často hledíme a kde by naše oko a duše měly si odpočinouti a se léčiti?!

Nejvíce potřebuje živých barev oko a duše dítěte. Jako potřebuje sluníčka a vzduchu, vody a ovoce, tak potřebuje pestrých, jasných, krásných barev k svojí duševní výživě. Děti by měly míti svoje pokojíčky, zařízené, malované, vyzdobené pro jejich dětský svět myšlenkový. Zatím to jsou jen vidiny při nynější bytové nouzi. Jsou ovšem rodiny, které mají dost pokojů a snadno by mohly dáti dítěti, co mu právem přirozeným náleží, ale chybí jim porozumění pro dětský svět. Na pravém místě měla by samozřejmě předcházeti škola, a dáti dětem do sytosti napíti se nejkrásnějších barev a povzbuzovati barvami jejich náladu, neboť na náladě záleží tolik jejich úspěch pro jejich obzvláštní náladovost.

A co říci o nemocnicích, o sirotčincích, o chudobincích?

Barvy mají také hluboký náboženský význam.

Myslím, že katolická církev nejvíce pochopila a zužitkoval vliv barev na náladu. Katolický kostel svým zášeřím a tlumeným účinkem barev napomáhá k vytvoření těch citů, sugescí a rytmických chvění, jaké církev považuje u věřícího za žádoucí.

Kdybych mohl stavěti moderní chrám, jak bych já mu rozuměl, lišil by se velmi podstatně od katolických chrámů, ale bylo by v něm právě tak pamatováno na význam barevných tónů, na rytmus světelných efektů a na všechno, co zvenčí může působiti na náladu.

Místo pochmurné a zkroušené nálady, byla by to ovšem nálada nového člověka, v kterém se probouzí uvědomění božské tvůrčí síly, bratrské lásky a vítězného nadšení. Byla by to nálada radostně hřejivých paprsků, nálada produševnělých, léčivých vln barevných melodií a symfonií, které by se přátelsky vlévaly do zmučených lidských nervů, mozků a srdcí, vytlačovaly by všechny smutky, trýzně a trampoty, a zanechávaly v každém nervu a v každé žilce sladké chvění hojivé útěchy a sluníčkovou náladu lidí, kterým se život stává novou písní.

Když mi nebude možno stavěti takový moderní chrám, chtěl bych aspoň míti k dispozici dvě kapličky. Jedna by rytmem svých barev a linií byla sladěna pro duše sklíčené, zdeptané, zklamané, smutkem nebo starostmi utlačené a obtížené. Tam by mohli přijíti kdykoli a jednou za den bych s nimi chtěl si posedět a promluvit.

A druhou kapličku bych zařídil pro choré na opačném pólu života. Pro nemocné zlobivostí a prchlivostí, pro rozčílence všech typů, pro ty, kteří jsou v nebezpečí „duševně se roztrhat a rozletět“, v rozdílu od oněch, kteří se sami v sebe hroutí a sama sebe ve svých bědách zakopávají.

Jsou to stavy zásadně odlišné a podléhají velmi různým barevným paprskům. Co jednomu prospívá, druhému přitěžuje a naopak. A obojí by přišli, každý do své kapličky a zacvičili by se a přeorientovali a převychovali a zařídili by si potom i svůj domov aspoň částečně na takovou kapličku dobré nálady, na léčivou lázeň pro svoji duši.

Mezitím však, ať už jakkoli pokročíme v společném díle, ať ty kapličky budeme míti nebo nemíti, zařiďme se na veselejší barvy. Buďme lékaři světla. Světlo je nejlevnější ničitel nemocí a šířitel zdraví, zvláště světlo ladně zbarvené.

Naše vlast je tak bohatá na barvy, naše zlatá Praha je městem barev a naše Vltava jako živé prisma, které všechny sluneční paprsky přebarvuje a jejich léčivé vlnění zpět vrhá do očí a duší lačných barev.

K sugescím slov a úsměvů, k sugescím písní a hudby, přidejme sugesce barev, které proměňujme v pole ozdravujících nálad.

Pryč s každou tupou, bezvýraznou plochou. Řekneme si, co bychom ubrali nebo přidali, aby náš příbytek zajásal novým tónem a novou hudbou barev. Probuďme smysl pro krásné barvy a nebojme se kritiky blazeovaných, s duší bezbarvou a s myslí zakrnělou. A byť i celý svět hučel, že barvy umřely a nesmí více zazářiti a zajásati svou blaživou náladou, my je budeme přesto křísit, milovat a laskat, a prohloubíme jimi svoji zbožnost, která je snahou po vyjádření a prociťování všeho, čím Bůh v člověku žije a se projevuje.

Pohled na Moravu a Maharaštru

Název mé úvahy je pohled na Moravu a středozápadní indický stát Maharaštru, tak jak to vidím při pohledu na mapu s odstupem několika let.

Když mi byl toto zajímavé téma nabídnuto, začala jsem o něm rozjímat. První věcí, kterou jsem netuše zjistila bylo, že vlastně obě země začínají písmenem M, a tak jsou tedy obě ovlivněny energií č. 13, což je numerologická čtverka. Dále, že Morava kdysi byla Velkomoravskou říší, a že význam slova Maharaštra znamená Velká říše (Velký stát), že obě země byly v pozdějších letech své historie jestli se nemýlím, téměř tři sta let pod nadvládou cizí země. Morava pod Němci a Maharaštra pod Brity, a přesto si zachovaly naživu své krásné a bohaté rodné jazyky, zvyky i obyčeje, což je úctyhodné i obdivuhodné.

Maharaštra a více méně její hlavní město se do nedávna nazývalo Bombaj, a jak všichni dobře víme hlavní město Moravy je Brno. Opět shoda, a při tom víme, že nic není náhoda. Nyní se Bombaj nazývá Mumbaji, a je průmyslovým i kulturním srdcem nejen Maharaštry, ale celé Indie. Mumbaji, více než čtrnácti milionové velkoměsto, získalo své jméno podle bohyně rybářů Mumry. Původní Mumbaji bylo několik ostrovů s rybářskými usedlostmi. Po příjezdu Britů, a pro svoji výhodnou polohu i hloubku moře, zde byl postupně vybudován důležitý přístav.

Jak Marátové tak i Moravané jsou dobří spisovatelé. Marátové píší hodně divadelní hry a chodí rádi do divadla, a myslím si, že oba tyto národy jedí rádi a dobře. Mezi Maráty je také hodně umělců jak malířů, tak i hudebních skladatelů. Marátové jsou více umělecky nadaní, nejsou moc dobří podnikatelé, ale jsou dobrými zemědělci. V Mumbaji je též tak zvaný Bolywood, který soupeří s Americkým Holywoodem v množství natočených filmů. Indové chodí velmi rádi do kina. Jsou také velmi dobří hráči kriketu.

Faktem je, že stát Maharaštra je rozlohou obrovský kolos, téměř 35x větší než Morava, a že jsou v něm naprosto jiné podnební, a tudíž i životní podmínky vzhle­dem ke své zeměpisné poloze a blízkosti moře.

Nechtěla bych zde oba státy hodnotit, ale hlavně konstatovat fakta. Protože hodnocení je-li ten či onen stát lepší, vede jen k počátku utrpení. I dělení velkých celků na malé, není dobré, protože to vede k jejich jednoduššímu ovládání silnějšími mocnostmi. Jestliže mají malá území či malé státy v sobě tvořivou vnitřní sílu a moudrost, budou schopny si vytvořit autonomní přístup, k řešení pro ně životně důležitých otázek. (Učil to i král Svatopluk své syny.)

Chci vám o obou povědět jak je vnímám, když v nich žiji, a také co o nich znám navíc, jak z historického, kulturního, náboženského či politického života, a i o tom co jsem o nich slyšela vyprávět druhé.

Vzdělaní Indové mají velikou úctu k českému národu, ale málo kdo z nich ví, že v něm existují jiné územní oblasti, kterými jsou Morava či Slezsko. Často si pletou Českou republiku s Jugoslávií, hlavně když jsme se ještě jmenovali Československo tj. vysloveno Čekoslovakia. Často jsem četla velmi pochvalné články o velice milé a laskavé povaze Čechů, a také o velice kvalitních i oblíbených českých výrobcích, od těch Indů, kteří kdy Česko navštívili nebo s ním obchodovali. Poslední dobou, po revoluci se zapsalo Česko bohužel i pro puritánské Indy nepochvalně, příliš levně propagovaným sexem.

Češi jsou podle nejnovějších statistik, nejsečtělejší zemí v Evropě a Indové nejsečtělejší zemí světa.

Studovat historii, numizmatiku, antropologii či zaobírat se vykopávkami jakožto předměty na vysoké škole je v Indii teprve současný trend, dříve to nutností nebylo, protože Indové žijí podle zákona karmy a tak vědí, že je hmotná realita neustálá změna, a že se zde přicházíme vše učit jen k našemu dalšímu duchovnímu postupu, nepovažuje se hlavně studium a hledání vykopávek v Indii za velmi důležité, též to není povolání, které by nás mohlo dobře uživit, a tomu se v Indii dává velká váha, tzn. vybrat si povolání, které nás uživí je velmi důležité.

Celá zeměkoule je nedílný vzájemně se prolínající i na sebe působící celek. Rozdělování zemí na malé celky a vyvolávání umělých provokací, bylo strategií Britů. „Rozděluj a vládni“, tak se to učí indické děti, pokud možno co nejdříve na školách, aby se jejich historie toho, že se stali jak já říkám „okradenou zemí“ už nikdy neopakovala. Indové jsou hrdí na to, že dokáží žít ve vzájemné harmonii, přes velké množství rozdílů, které ve své zemi mají a to jak kastovní tak náboženské či politické.

Každá země a každý jedinec, jsou velice důležitou součástí celku. Je proto potřeba, abychom se při vzájemném dělení potřeb pro jednotlivce tmelili. Je však velká škoda, že v současné době je lidská povaha velmi morálně oslabena a většinou všichni kopírujeme slabosti druhých zemí, či jednotlivců, místo abychom se inspirovali jejich klady, a vyvarovali se jejich chyb či slabostí. Málo koho to napadne, jak důležité to je inspirovat se klady druhých a ne jim je závidět či je dokonce pomlouvat. Neztrácejí tím oni, ti pomlouvaní, ale my nevědomí. Žijeme velmi rychle, dáváme přednost instantnímu (tj. okamžitému) před kvalitním, což vede i k instantní smrti mnohých z nás. A to je lidská tragedie.

Ze všeho nejvíce ovlivňuje zemi, a tím i charakter jejich obyvatel, její zeměpisná poloha, její blízkost či vzdálenost k moři a z toho plynoucí podnební podmínky. Maharaštra má během roku s výjimkou 3 měsíců období dešťů, více méně slunečné počasí, a proto toto v podstatě neměnné počasí dalo vzniku jejímu pravidelnému, téměř neměnnému dennímu režimu, s nevelkými výkyvy.

Jsou zde optimální podmínky pro přežití, čerstvá úroda se sklízí 3x až 4x do roka, lidé mohou spát pod širákem bez toho, aby se nachladili, a mohou často přežít jen na banánech, které byly donedávna nejlevnějším zdrojem obživy.

Morava má v podstatě čtyři velmi odlišná roční období, takže zde vnímáme změnu mnohem zřetelněji, a tak aniž bychom si to uvědomili, jsme inspirování počasím k větší nestálosti, která není vždy negativním jevem, i když dříve jsme byli velmi houževnatí, protože přežít zimní období, potřebovalo charakterní povahu.

Všimněte si, že v chudších oblastech, hlavně horských, bývali lidé pohostinnější. Proč? Protože tím, že žili v bližším kontaktu s přírodou odpozorovali, že se vše vrací. Nyní nás tzv. pokrok odvádí čím dál více od sebe samých, a tak místo toho, abychom se cítili sebejistější se vším „Pokrokem“, a lépe zaopatření jsme nesebejistí, mrzutí, odtud nemocní, méně dáváme, protože jsme se stali otroky tohoto pokroku. Jak tedy máme dostat, když zákon přírody neomylně potvrzuje, že se vše vrací a to několikanásobně?

Často vnímám Indii, a tím i stát Maharaštra, který je její významnou a nedílnou částí jako zemi na ruby, protože se její životní styl liší v mnoha věcech. Indická rodina, je velkým vkladem, je to sociální podpora, jistota, vše. Nejste odmítnuti, protože jste chudí, ale je vám pomoženo v nouzi většinou starším bratrem, který nese zodpovědnost za všechny, někdy až patetickou. I když je Indická matka nešťastná, či týraná nikdy si nevylívá zlost na své děti, a má k nim, až do pozdního věku vztah téměř úslužný. O rodičích se nemluví nikdy špatně, pro děti jsou to prostě bohové, prokazuje se jim úcta, tím, že se jim často a při mnoha příležitostech klaní děti k nohám, projevuje jim takto jak vděčnost tak i úctu.

Jelikož jsme indoevropská rasa často vídám tváře svých známých i neznámých z Indie ve tvářích Brňanů i jiných obyvatel Moravy, tvarově jsou naprosto podobné, odlišnost je jen v odstínu jejich barvy kůže. Toto jsou velmi zajímavé postřehy. Indie mně provází kdekoliv jsem, a tak si jsem čím dále více vědoma vzájemného prolínání obou kultur.

Často nevím kdo byl inspirován kým. Ale pravděpodobně je to vše o přenášení informací v rámci jednoho energetického pole, protože zákony přírody jsou stejně platné pro každého z nás. Smutné je, že se ještě bohužel i když staré a dokázané před 2500 lety Buddhou ještě pořád ve školách neučí. V Indii se jóga a meditace učí ve škole. Indové plánují, a usilovně na tom pracují, že do roku 2030 se vším všudy předstihnou Ameriku, ale na rozdíl od ní budou bohatí i duševně a duchovní bohatství je primární.

Přes všechny tyto často velké rozdíly, jsou si lidská povaha i její charakter ve všech zemích velmi podobné, jak ve svých kladech tak i záporech. Všude existuje dobro a zlo, jen s tím rozdílem, že v každé zemi má zlo trochu jinou formu, trochu jiný způsob hry. A to je ten největší rozdíl mezi jednotlivými zeměmi, nakolik k této hře přistoupili. Pravda není nikdy hrou, ta vždy je, byla a bude, a proto se nebojí být odvážná, umí být trpělivá a je moudrá, a proto opravdu vždy zvítězí. Tato podstata pravdy je v každém z nás, v někom více, a v někom méně, neodvisle na místě, náboženství, barvě pleti či kastě.

Alice Mahadiková

Ptačí

Tohle vyprávění bude o ptačím zpěvu, ale taky o bramborách a o svobodě, takže opeřence, kterého mám na mysli, žádný ornitolog nezná, ačkoliv já mu naslouchám už léta, a je to tak, hnízdí ve větvích mé fantazie a nazývám ho důvěrně pták Bramborák.

Jezdil jsem kdysi s maringotkou po jihozápadní Moravě, měřil vodní prameny a večer si často pek´ v ohništi brambory, až za mnou přišel na kontrolu nadřízený ze závodu a s povzdechem mi řek´ - Dneska byla na vedení schůze řízková, stoly se prohýbaly jídlem, a ty si tady pečeš kobzoly. Kdyby ses naučil vycházet s vrchností, věř zkušenému, mnoho by ti nechybělo.

Já si ale vzpomněl na moudrého Diogéna a odpověděl ze stejného soudku - Kdyby ses ty, soudruhu, naučil jíst brambory, mohl bys být svobodný, věř zkušené­mu, pak by ti už vůbec nic nechybělo. - A on se jen usmál, mávnul rukou a šel dál, inu, taková to byla divná doba.

Takže mi teď nezbývá než prozradit, že pták Bramborák za mnou přiletěl až z království perských mystiků, kde ho prý chytil kdosi do sítě a pták mu sliboval - Když mě pustíš, dám ti tři rady. První řeknu hned, druhou na zídce a tu třetí na stromě chci ti dát, abys měl v životě štěstí, ba i prospěch z těch tří rad. První zní - Nikomu a nikdy nevěř, co je nemožné. - A když ho lovec pustil, pípnul ze zídky radu druhou - Nad minulým není radno lkát, co odešlo, toho přece nemá smysl litovat. - A pak svěřil překvapenému lovci, že v zobáčku má perlu, vážící deset dirhamů, která by zajistila blahobyt pro celou jeho rodinu. Lovec hned začal naříkat a vyčet´ ptákovi, jak ho oklamal, ale malý opeřenec odpověděl - Neradil jsem ti, aby ses netrápil nad tím, co se stalo včera? A znovu připomínám - Nikdy nevěř tomu, co je nemožné. Vážím sám tři dirhamy, jak bych mohl mít v zobáku perlu o deseti dirhamech? Hlavou si to projít nech! Lovec se uklidnil a žádal třetí radu. Pták však jen zatřepetal křídly, rozhlédnul se po okolí a svobodný odlét´ do dáli, do stepí a do polí, a pak až k nám, na Vysočinu, na střechu mé maringotky.

Byl opět svobodný a svoboda mu byla vším, přátelé vzácných hostin u ohýnků, i exotických ptáků Bramboráků s radostným zpěvem na zobáku, který ukrývá perlu nejdražší.

ThDr. Jan Schwarz

Vrátím se snad jako vítěz

Je noc. Ležím na svém vlastním spacím pytli a starých zaprášených dekách v cele 3×4 metry na dlážděné podlaze cely imigračního úřadu Sultanátu Oman v Tibatu na východním pobřeží Perského zálivu. Se mnou je tu dalších 12 muslimů jako apoštolů. A co zde pohledávám jako jediný Evropan mezi samými Asiaty? No, dejme tomu, že tu nejspíše páchám nějakou mimořádně rafinovanou ideologickou diverzi. Teď už ale opravdu vážně. Dostal jsem se sem za ilegální přechod vysokých hraničních hor ze Spojených arabských emirátů do Sultanátu Oman na poloostrovu Musandam, který pro mě znamenal krajní východisko z nouze, abych se vyhnul značně vysoké a zbytečné pokutě za neúmyslné přetažení svého už celkově třetího emirátského víza.

Opravdu zřejmě jen díky tomu, že při mně stálo mimořádné štěstí, jsem tam nezahynul. Tady jsem držen na neurčitou dobu kvůli vyřízení úředních formalit před deportací do země mého původu. Všichni ostatní už před určitou dobou postupně usnuli. A právě na to jsem s nadějí čekal, abych nikým nepozorován zrealizoval své tajné záměry.

Za chvíli potichu a nenápadně vstanu, opatrně překročím ležící spící těla ostatních tak, abych o nikoho nezavadil a tím třeba i neprobudil, obezřetně projdu předsíňkou do koupelny a zcela záměrně a s naprostým klidem ucpu záchod, aby byl naprosto neprůchodný a tím i samozřejmě nepoužitelný pro svůj účel. K tomu mi poslouží jinak značně poničené zbytky mých natrvalo poškozených sandálů. Pak se vrátím na své původní místo zalehnu a spokojeně usnu s pocitem dobře vykonané práce, která se zítra jistě nemine předpokládaným účinkem.

Má nynější situace je jen nešťastným výsledkem souhry krajně nepříznivých okolností, jejichž vznik a vývoj jsem rozhodně nemohl v žádném případě sám před­vídat ani jakkoliv ovlivnit, natož dokonce třeba i odvrátit. Všechny byly zaviněny jinými osobami a vnějšími příčinami.

Moje manévrovací možnosti byly v důsledku toho značně omezeny, takže jsem byl nucen volit jen samé provizorní a extrémně nouzová riziková východiska až do té míry, že jsem se ocitl v naprosto neřešitelné situaci, z níž už zřejmě, jak se zdá, není pro mne úniku.

Jsem již poměrně velice zkušeným cestovatelem, který si dosud vždy dokázal ve světě nějak poradit se všemi problémy a úskalími, které se mi postavily do cesty. Tentokrát jsem byl v krajní nouzi přinucen velmi nebezpečně improvizovat a pod­stoupit i riziko smrtelného nebezpečí.

Troufám si tvrdit, že málokdo by si na mém místě za stejných podmínek a okolností počínal lépe, obratněji a úspěšněji nebo alespoň stejně dobře. O tom vás, jak doufám, snad už záhy zcela jednoznačně přesvědčím.

Vždy se vše nevydaří podle původního plánu a někdy dojde k výrazně nečekanému vývoji událostí a náhlým zvratům, které se jednotlivci v cizí zemi, kde je odkázán pouze sám na sebe, může jen těžko podařit zcela úspěšně zvládnout a vyřešit bez cizí pomoci.

A právě toto dokazuje i má poslední náročná a nebezpečná cesta, kterou jsem podnikl do vzdálených pouštních oblastí, hor a měst Arábie Felix.

Prvních čtrnáct dnů ve vězení jsem opravdu se snažil být trpělivý a ukázněný, což se mi bez problémů dařilo. Převážně jsem si četl v cestovním informačním manuálu, který jsem dostal zdarma v jedné cestovní kanceláři v Shraji, když jsem se tam ptal na možnost lodního spojení do Íránu. Na krku jsem měl zelenou kapsu se zipem na šňůrce a v ní přesně 1088 , 1000 albánských leka a něco přes 60 emirátských dirhamů, které jsem zásadně vůbec nikdy neodkládal. Kdyby se to dozvěděli ostatní, je možné, spíše pravděpodobné, že by se mě chtěli pokusit okrást. Pro ně by to bylo v zemích jejich původu poměrně dost peněz. Jinak mi ovšem také velmi scházel přirozený pohyb! To, že jsem se celou dobu nemohl ani oholit, bylo vlastně v této situaci spíše podružné.

Postupem času jsem už z toho všeho začínal být podrážděný a zlostný, asi jako tygr v kleci. Zpočátku jsem vznášel námitky a požadavky ještě přiměřeným a docela slušným způsobem, ale nic to nepomohlo, což ve mě vyvolalo vzdor a zatrpklost. Vůbec nejhorší byla ta nejistota, jak dlouho ještě tady vlastně budu nucen setrvat, protože mě stále nikdo neinformoval, jak se případ vyvíjí, ani mě neumožnili přímo telefonicky kontaktovat někoho venku, jen jsem napsal dopis na ambasádu, neměl jsem záruku, že byl také odeslán a doručen. Takže postupně pod vlivem všech těchto nepříznivých okolností jsem začal spřádat plány na odvetné akce. Času bylo na to dost a v těchto těsných podmínkách úplně ztrácel svůj běžný význam a účel. Postupně jsem zůstával vzhůru stále déle do noci a usínal později k ránu. Na stropě svítila neustále dnem i nocí zářivka. V rozích místnosti nahoře byla za pletivem instalována monitorovací kamera a v části jedné zdi místo plného zdiva částečně umístěny skleněné cihly, tak jsem viděl že už usínám při rozednění. Nahoře za pletivem byl rovněž tlampač, kterým na mě někdy řvali dozorci, když si mysleli, že jsem neukázněný, abych si sedl. Nato jsem zvedl ruku se zaťatou pěstí a vystrčeným prostředníkem. Snad jim došlo, co jim chci sdělit.

Zatím jsem se zabýval převážně myšlenkami bez činu, bylo by zajímavé vědět, za jak dlouho by se u mě projevily činy bez myšlenek jako u toho mladého Ománce. Myšlenky bez činů a činy bez myšlenek - bezmoc tě zchromí. To všechno už ale znám. V době dospívání jsem se ocitl v analogické situaci jako nyní, kdy jsem nemohl ovlivnit nebo změnit určité svízelné a nepříjemné okolnosti a podmínky, kterými jsem byl dost omezen ve volnosti a v možnosti samostatného a nezávislého jednání a rozhodování, dost mě to tehdy ztěžovalo život a tento nepříznivý stav tehdy trval vlastně celé roky. Na obranu proti tomuto špatnému vlivu podmínek prostředí jsem si tehdy vytvořil svůj vlastní vnitřní svět, do něhož jsem se uchyloval a stahoval do pohody klidu a bezpečí. Stal se tak mou pevností, spolehlivým útočištěm, klidným a spolehlivým zázemím.

Kdybych tady musel setrvat celé měsíce, nejspíš bych přestal vnímat okolí, jakkoliv s někým komunikovat, pohroužil bych se do svého nitra, začal snít a toulat se po hvězdách. Čas tady totiž opravdu pozbývá smyslu. Vždy jsem chtěl mít zajímavý a pestrý život, něco poznat a zažít, dostat se někam dál do světa mezi jiné národy a kultury, podnební pásma, vidět historické památky, zjistit, jak jinde žijí lidé. Leco jsem tomuto cíli podřídil a obětoval. Riskoval jsem zdraví, někdy i dokonce život, nelitoval jsem žádných výdajů, nesporně jsem při tom prokázal značnou vůli, odhodlání a nasazení, nezalekl jsem se snad žádné překážky, abych se dostal, kam jsem si předsevzal. Nedělal jsem to pro slávu a bohatství, nýbrž spíše z touhy po poznání a pochopení světa. Vždy jsem cestoval skromně, hodně nenáročně, v souladu s místními přírodními a krajovými podmínkami, což mi lépe umožňovalo poznat místní život. Naučil jsem se vycházet s lidmi všemožného rasového, kulturního i společenského původu. Dokázal jsem s relativním přehledem řešit nečekané sví-zelné, někdy i dost nebezpečné situace. Ochotně a dobrovolně jsem podstupoval veškerá možná myslitelná nebezpečí. Dosud vždy jsem si dokázal poradit, někdy i se štěstím nebo s pomocí někoho jiného a nakonec se i úspěšně vrátit. Teď jsem byl nepředvidatelnými okolnostmi vmanévrován do prakticky neřešitelné situace, kterou těžko mohu sám svou vlastní vůlí aktivně ovlivňovat. Muselo to však dojít až sem, byl to skutečně nezvratný osud nebo to mohlo být i jinak? Zvažoval jsem, jak jen může být možné, že se mi nakonec podařilo překonat ty hory, přestože se třikrát zdálo, že jsem v úplných koncích a přece jsem to dokázal, jako bych byl snad něco jako deus ex machina.

Naskytla se mi možnost tedy pokračovat dál. Jaké touhy a přání vlastně ještě mohu mít? Mám se spokojit s touto šancí a dále si už raději nezahrávat a nepokoušet přízeň osudu? Jaké životní ambice si ještě můžu dělat? Měl bych vzít zavděk touto nadějí a šancí a žít dál vcelku obyčejným životem bez mimořádných výstředností a dobrodružství, nacházet potěšení, radost a uspokojení v každodenních maličkostech běžně dostupných každému? Klidně žít normálním způsobem, nastálo pracovat, vzdělávat se, přiměřeně se bavit. Třeba zkusit mít i svou vlastní rodinu. Možná by mi to pomohlo, kdybych se měl o koho starat a pro koho žít. Pravidelně si zajít do přírody, klidně se brouzdat luční trávou, všímat si tvarů a barev, zaposlouchat se do šumění větru v korunách stromů, bublání vody v potůčku, zpěvu ptáků, všech ostatních zvuků tvořících přírodní kulisu, pozorovat západ slunce, hvězdy na obloze i další obyčejné, všední ale krásné a pozoruhodné přírodní děje?

A svoje zážitky a zkušenosti si nechat jako osobní vzpomínku vhodnou třeba k napsání knihy či vyprávění komukoliv, kdo o ně projeví zájem? Uvěří mi to vůbec někdo? Neobvyklost a dramatičnost mnoha mých dosavadních dobrodružství a zážitků se vymyká běžným představám.

To všechno ukáže až čas. V každém případě bych rád ve svém životě lecos změnil. Ovšem vnější i vnitřní životní podmínky a okolnosti každého z nás jsou do určité míry pevně určeny a lze je aktivně změnit třeba jen částečně a neúplně.

Nelze opomenout ani setrvačnost v myšlení a jednání i sílu zvyku. Ještě se tím budu později vážně zabývat. Jedno je však jisté.

Myslím, že teď už zřejmě znám docela dobře své mezní limity. Jak fyzické, tak psychické. A jsou někde úplně jinde něž jsem dříve předpokládal. A mám teď pocit, že jsou snad úplně bez hranic, vůbec ničím neomezené. Člověk je obvykle schopen vydržet podstatně víc než si původně myslel.

Mám pocit, že mi schází určité pevnější životní ukotvení, více kvalitnějších pozitivních mezilidských vztahů, pocit vzájemné sounáležitosti, snad i trochu určitá existenční jistota, dá-li se to tak nazvat. Zřejmě jsem to s tím individualismem přehnal. Snad, těžko říci, kdo to ví. Kde je vůbec zdravá a přiměřená hranice při sebeprosazování na úkor ostatních, zdá se, že je to spíše více méně jaksi dost neurčité a poněkud subjektivní.

Volnost, svoboda a nezávislost jsou sice nesporné, jistě uznávané a ceněné fenomény, ale asi jsou prospěšné a užitečné jen do určité míry, v přebytku už snad mohou být méně prospěšné nebo i dokonce na škodu. To si rozhodně uvědomuji a pokud se mi i tentokrát podaří vrátit zpět, opět to na mě asi dolehne. Zase se budu potýkat se svými větrnými mlýny. Hlavně si udržet sebereflexi a nepodléhat sebeklamu, abych třeba nedopadl jako smutný klaun.

Abych si prosadil svůj záměr a cíl dostat se do světa poznat jej, musel jsem tomu mnohé podřídit, opomíjel jiné, nesporně podstatné a také důležité aspekty života. Toho sice v žádném případě nelituji, ale určité pochybnosti o svém životním stylu, jeho správnosti a vhodnosti zvolené cesty, metod a způsobu dosahování svých záměrů a cílů, se mě už dříve určitým způsobem dotkly. Nebudu to už více rozebírat do širších souvislostí.

Ostatně mohu se vůbec těšit na svůj návrat? Proč by se měl vlastně vracet? Ze zvyku a setrvačnosti, vždyť tam na mě nejspíš stejně nikdo nečeká, jenom jeden studený a prázdný dům, jako hrobka. Tak v tom už tápu přesně 21 roků, to Odysseus alespoň rozhodně věděl, kam se chce vrátit a trvalo mu to také o rok méně.

Kde je vlastně můj pravý domov, je snad zasunut a uložen kdesi hluboko mezi vzpomínkami, kdesi v nekonečných dálkách, někde v absolutním prostoru bez hra-nic, zároveň všude a přitom vlastně nikde.

O několik měsíců později jsem těsně před Vánocemi pomohl invalidovi na vozíku otevřít a podržet dveře na hlavní brněnské poště a on mi poté popřál, abych dojel tam, kde mě mají rádi, v tom je prý skutečné bohatství nás mužů. Strnul jsem překvapením, aniž bych cokoli řekl, jen mě bezděčně napadlo, proč mi řekl právě toto.

Štědrý večer jsem pak strávil ve společnosti dvou neznámých osamělých čtyřicátníků v několika brněnských hospodách. Když jsem hluboko po půlnoci čekal na rozjezd tramvají v čekárně vlakového nádraží, jakýsi policista mě odtud neurvale vyhazoval, protože jsem neměl jízdenku. Zpočátku se mu to nedařilo, ale pak jsem šel sám dobrovolně. Málem jsem se neovládl a sejmul ho, ale vůbec by mě za to nestál.

Dosud každý návrat měl pro mě více či méně natrpklou příchuť. I ta vítězství jsou spíše Pyrrhova. Jestli jsem neměl raději zůstat v těch hrozných horách. Tam bylo aspoň trochu víc tepla. A jak dlouho je vlastně možno takovým způsobem žít a přitom se snažit unikat z nepřijatelných, svízelných a obtížných životních okolnosti a podmínek? Deset, dvacet let, nebo snad celý život? Sám před sebou člověk nikam neunikne. Raději na to ani vůbec nemyslet - jak je vůbec možné mít takové myšlenky a přitom si zachovat relativní klid a rozvahu. Snad jsem se už částečně naučil ovládat své pocity a myšlenky, i když úplně hotov s tím asi nebudu nikdy.

Sám na sobě teď poznávám platnost všech buddhistických pravd.

Petr Suchý

Úryvek z dopisu pana Ilji Lorka

V souběhu různých událostí a mých aktivit s nahlédnutím do záznamníku zjišťuji, že jsem na shromáždění Obce unitářů v Brně byl před 14 dny. Zdá se mi to déle, ale můj úmysl napsat Vám o svém nejen dojmu, ale i názorech, i když neúplný, napíši raději zrovna, protože do konce Vánoc nebudu již asi míti čas a mnohé, co si pama­tuji dnes, bych mohl zapomenout.

Vaše shromáždění 25. 10. se mi líbilo spojením duchovní či etické náplně jak s hudebními - pěveckými vložkami, tak diskusí, či možností účastníků se i vlastním názorem podílet na duchovním zamyšlení. Domnívám se, že tak nějak může, či mělo by náboženské zamyšlení vyhovovat modernímu člověku a hlavně by mělo získat ty, co do kostela z různých důvodů nechodí.

Je to, myslím, důležité téma, zjistit, co se lidem v kostele líbí a co jim tam vadí. V době, kdy návštěva kostela není povinná, či veřejným míněním pro slušného člověka vyžadovaná, je to určitá výzva církvím, či etickým sdružením, aby se nad příčinami účasti či neúčasti zamysleli a podle toho jednali.

Moje neúplné zkušenosti z víceletého pobytu na vesnici jsou např. v tom, že většina návštěvníků (většinou katolických) kostelů, tam chodila či chodí jednak pro kulturní společenské prostředí, především hudební, někdy i kázání je významné svými mravními podněty. Pokud vím, dogmatům většina i návštěvníků kostelů nevěří, či je nebere vážně. Také vstávání, klekání a různé stereotypní úkony jsou prostou, někdy i nepříjemnou formalitou. Oblíbená je církevní duchovní hudba i zpěv věřících, zvláště oblíbených písní. Dokonce mi i selky kdysi řekly: do kostela se mohu aspoň jednou týdně čistě umýt a pěkně obléci. Jinak život žen na většině hospodář­ství byl jen v práci, ve chlévě, na poli a v kuchyni a domácnosti - často nevěděly, zvláště v létě, co dříve. V zimě byl určitý odpočinek. Draní peří či jiné hromadné ruční práce byly vhodné i k vyprávění a společnému zpěvu.

Konkurence kostelům povstala v různých občanských besedách v Sokole, Orlu, DTJ i jiných, v období zakládání a zvláště slušného fungování JZD si zejména vesničanky pochvalovaly jak určitou úlevu v mnohých pracech, tak zajímavé zájezdy za památkami či do divadla. Slyšel jsem údiv asi čtyřicetileté hospodyně, že i divadlo je stejně či i více povznášející než místní kostel. Slyšel jsem více světského než duchovního hodnocení poutí a jejich rozmanitého průběhu, nejen duchovního. Muži na tom byli lépe, zvláště ti, co s potahem jezdili po světě či jen po okolí a do města.

Nemyslím, že skutečnost, že katolická církev má nejvíce příslušníků a návštěvníků kostelů, je v důsledku víry v katolická dogmata, ale proto, že katolíci mají pěkné kostely skoro všude, a hudební kulturu.

Dokonce jsem i nejednou slyšel od ženských na poli, jak si vykládaly své zá­bavné zážitky o svých zpovědích, zvláště, kde byla nadměrná zvídavost na intimní život žen od staršího faráře, či možnost uvádění do rozpaků mladého kaplana. Pochopitelně, že kostel měl i velký význam pro seznamování či párování se mladých lidí ve vhodném prostředí v plné parádě.

Pro město bylo či je významné, že nedělní bohoslužby kolidují s výletní činností a proto je moudré, když se duchovní shromáždění konají ve vhodný všední den. Pokud pracovní činnost je u některých největší v sobotu a v neděli na chalupě či zahrádce, pak sedmým dnem je ten, kdy po osmihodinové směně se najde odpolední či podvečerní čas k vhodnému shromáždění. Po této stránce je rozumné, že unitáři se scházejí v době, která nezasahuje do víkendových programů a zvyklostí. Nevýhodou v Brně na Staňkově číslo 18a je větší vzdálenost od MHD, zvláště pro ty, co hůře chodí.

To jsou některé praktické zkušenosti z dřívějších i nynější doby, kdy návštěva duchovního shromáždění není nezbytná (za Rakouska byla u závislých osob i kontrolována a neúčast důrazně vytýkána) - to vím od rodičů a příbuzných, kteří tehdy žili.

Den nový nové chce mít činy i po té vnější či praktické stránce. Stejně důležité, ba i více, jsou náplně těchto setkání. Jak jsem se přesvědčil na shromáždění unitářů na Staňkově ulici, tak v Ernově sále, kde, podle mého odhadu převládali v diskusi příslušníci CČSH, je vítaný dialog, který při katolických i jiných bohoslužbách není přípustný.

„Tady v Břízové“

Vyrostla Láska
o „čtyři patra“
tady v Břízové
Nesundám cihlu

Roman Zeanddrich Ernest

První Setkání

Je rok 1975. Ve školce na Kleglově ulici v krajském městě poslušně sedí děti. Paní učitelka jim dnes přivedla nějakou šedovlasou paní, která pěkně vypráví: „Žádný pánbůh není. Vždyť piloti jsou jistě pravdomluvní lidé. Kdyby byl na nebi nějaký pánbůh, určitě by nám to řekli.“

Jeden chlapec pocítil údiv. Je to poprvé co mu někdo vypráví o pánubohu. Na ten údiv asi nezapomene do konce života. Proč ta paní vykládá o někom, kdo není?

ing. Pavel Sedlák

Pamatovák

Lovit v paměti se mi dřív zdálo být jednoduché, stačilo se zamyslet, lusknout prsty, počkejte, už to mám na jazyku, a raz, dva, tři, mozek mi dodal ze šuplíku tu správnou informaci; jenže teď je to jiné, tenhle stále ještě nejvýkonnější počítač na světě, který s pomocí bilionu neuronů vytváří pod lidskou lebkou dokonalý archiv vzpomínek, zážitků a událostí, se mi najednou zasekává, až se tuhle kamarád lékař přiznal, že taky on si už pamatuje houbeles, což je zcela běžný proces, lidi totiž mají s přibývajícím věkem problémy s pamětí, ne že by si pamatovali málo, ale protože ztrácejí schopnost zapomínat nepodstatné informace. Prostě nám tak dlouho selhává řízené zapomínání, až jsme zavaleni podružnostmi a lavina detailů zanese důležité věci, tak je to.

Stáří, to je zdvořilý pán, jednou přijde a zaťuká, nikým ale není dovnitř zván. Venku však zůstat se mu nechce, zabuší znova, pak se vecpe a teď se zjeví drsný kmán - recituji verše o stáří, ale ani mně Goethův pán nepřipadá zdvořilý, přezdívám ho Pamatovák, vloupává se mi do hlavy stále častěji a odnáší z mé paměti stohy zážitků, mapy měst, trasy výletů, vzorečky ze školních let a celé spisy z různých věd, už nespočítám, co jsem znal a zopakovat bych to nedoved´, tak je to.

Na místo poztrácených vědomostí přišly rady. Mám žít ve společenství a vyhýbat se samotě; výzkum prokázal, že osamělí jedinci mají o třetinu méně neuronů v mozku, než ti, kteří žijí ve skupinách. Taky vydatný spánek má klíčovou roli pro uchování vzpomínek, které si ve snu přehráváme a ukládáme do speciálních „přihrádek“ v hypotalamu. A vůbec se má mozek stále cvičit učením nových dovedností, v jídelníčku mají převažovat ryby, ořechy, zelenina a červené víno, to prý na Pamatováka platí, tak je to.

V otázce lidské paměti zůstávám přes všecky poznatky a rady odborníků skeptický a s biblickým Kazatelem vyznávám, že - nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom, přátelé nekonečné paměti, k níž je nám dáno vrátit se, nohama v zemi dozrát, očima do hvězd upřenýma prohlédnout, cestou života dospěti; na vesmírné káře opustit prach a duchem se vydat v laskavé objetí věčného Hospodáře.

ThDr. Jan Schwarz

Poutník 2/2006

Odešla unitářka ve věku 102 let

V úterý 24. jedna jsme se rozloučili se sestrou MARIÍ VENTRUBOVOU, ma­minkou bratra Ventruby, který po léta vede v brněnské obci unitářskou knihovnu. Sestra Marie Ventrubová zemřela ve skutečně vzácném, požehnaném věku 102 let.

Narodila se 3. července 1904 v podřipském kraji v malé chmelařské vesničce Lounky u Roudnice. Její otec Václav Bech byl významným hudebním pedagogem. Jako profesor konzervatoře působil před první světovou válkou ve Varšavě a Petrohradě. Zde Marie začala navštěvovat školu a do rodných Lounek jezdila s rodiči a bratrem na prázdniny. Události v Rusku připravily rodinu o celé jmění, Bechovi začínali znovu. Za války, Václav Bech jako ruský občan se musel hlásit na úřadech, nesměl vykonávat svoje povolání a živil se prací na statku. Po válce zakotvil jako pedagog na Státní hudební konzervatoři v Brně, kde působil až do své smrti v roce 1936.

Po studiu dvouleté obchodní akademie začala Marie pracovat na poště jako telefonistka. Žila neustále v prostředí hudebních umělců, ráda zpívala. Manžel, na­daný hudebník se s ní seznámil jako s dcerou svého profesora. Manžel Julius Ventruba navštěvoval v Brně přednášky Dr. N. F. Čapka a v 30. letech se Ventrubovi stali aktivními unitáři, zakladateli brněnské obce. Sestra Marie se dobře znala s duchovními bratrem N. F. Čapkem, Dr. Karlem Hašplem a dalšími. V době druhé světové války vodila své dva synky do Nedělní unitářské školy u sestry Magdy Doležalové, kde tehdy působil také br. Miloš Mikota. Brněnská obec byla jejich druhým domovem a ostrůvkem moudrosti a míru uprostřed válečných hrůz a nejistoty. Sestra Ventrubová pro děti Nedělní školy připravovala různá překvapení a pohoštění společně se sestrou Doležalovou. Unitářství v Brně byla rodinná záležitost, členové společně slavili svátky a různá osobní i unitářská výročí. Mnohým pomohlo přežít válečné útrapy v dobrém duševním zdraví a dodávalo chuť do života v dobách beznaděje.

Po dlouholeté úřednické práci odešla sestra Marie Ventrubová v roce 1966 do důchodu. Vždy se obětavě starala o rodinu, byla typickou pečlivou maminkou, dbalou o zdraví a dobrou pohodu svých blízkých. Ráda četla, zpívala národní písně, besedovala s lidmi a chodila na vycházky do přírody. Oblíbila si zvláště krásné okolí Líšně a Bílovic, kde se setkávala s bílovickou unitářkou Boženou Neumannovou, druhou ženou básníka S. K. Neumanna. Žila obklopena láskou a dnes tolik vzácnou shodou v rodině.

Dožila se dospělosti svých dvou vnuků i čtyř pravnoučat a s velikou radostí i narození a první léta života prapravnučky Terezky. Zemřela tiše po přibývajících zdravotních obtížích 18. ledna 2006.

Na smutečním oznámení o odchodu sestry Venrtubové je citát z Tacita:

„Cokoliv jsme na Tobě milovali
a čemukoliv jsme se obdivovali,
trvá a potrvá v srdcích všech
a ve věčnosti časů.“

Rudolf Steiner:

Antroposofické utváření společenství

(Anthroposophische Gemeinschaftabildung)

Devět přednášek a dva proslovy, leden - březen 1923

...Antroposofie všude začíná s vědou, své představy oživuje umělecky a končí náboženským prohloubením; začíná s tím, co může postihnout hlava, potom přistupuje k tomu, co může nejobsáhleji utvářet slovo a končí tím, co prostupuje srdce teplem a dává srdci jistotu, aby se lidská duše mohla ve všech dobách najít ve své vlastní domovině, v duchovní říši. Takto se máme cestou antroposofie učit vycházet z poznání, pozvedat se k umění a končit v náboženské vroucnosti.

...V podstatě nemá být antroposofie ničím jiným než onou sofií, to znamená oním obsahem vědomí, oním vnitřním prožitkem v lidském duševním rozpoložení, jež člověka činí úplně člověkem. Nikoli „moudrost o člověku“ je správnou interpretací slova antroposofie, nýbrž „vědomí jeho lidství“.

...Křesťanství není dokončeno, křesťanství je veliké právě tím, že jednotlivé vývojové impulsy lidstva musí postupně prostoupit tento impuls Kristův. Člověk se musí naučit s Kristem jasně myslet, s Kristem být svobodnou bytostí, protože jinak to, co pro něho přešlo z nadsmyslového světa do smyslového, nevnímá správně v souvislosti s nadsmyslovým světem.

...Člověk může správně stát ve světě jen tehdy, když duch v něm správně nalézá ducha mimo něj, Ducha, jenž pro staré lidstvo žil na druhé straně smrti, může si lidstvo přítomnosti přivlastnit jen tehdy, je-li člověk současně ozařován a osvěcován tím, co jakožto Kristus sestoupilo z oněch světů, z nichž do lidského života mezi zrozením a smrtí sestoupila racionalita a intelektualita a svoboda.

Moudrost o člověku

(antroposofie) jako přístup a cesta

Vracím se v mysli k přednášce pana faráře Tomáše Boňka pro Obec unitářů z 20. 1.´06. Pojednávala především o životní dráze učence, myslitele, reformátora širokého záběru Rudolfa Steinera. O jeho myšlenkovém zrání v jehož závěrečné fázi se dostal od theosofie k antroposofii. R. S. pojímá každou lidskou bytost jako jedinečnou individualitu s potřebou vlastního harmonického duchovního, duševního a tělesného rozvoje. Svůj přístup k lidským bytostem, zakládá na jejich jedinečnosti, neboť člověk se uvědoměním svého „já“, a tedy vědomým volním konáním řadí mimo příslušníky zvířecích druhů. Dle Steinera, sice jsou zvířata schopna smyslových prožitků, nikoliv však uvědomělého volního chování. Jistě mu neušel ani citový život zvířat, ale vědomě se asi nechtěl zabývat podobností s člověkem. Pudy, dle Steinerovy antroposofie, se řídí chování jednotlivých druhů zvířat. Odlišností a psychologií různých druhů a jedinců zvířat se nezabývá, spokojuje se postavením ostré hranice mezi zvířata a člověka.

Krása a harmonie, celostní vnímání rozvíjející fantazii, je cestou k vnímání přírody. Umění je důležitou výchovnou složkou spolu s rukodělnou prací od útlého věku do dospělosti. Fenomeny jako vlastní cesta poznávání, tedy nejdříve podle toho, jak se věci jeví a teprve potom krok za krokem poznávání souvislostí a nakonec zákonitostí.

Člověk má žít v souznění s ostatními lidskými i mimolidskými bytostmi, rostlina­mi i celým vesmírným majestátem. Jeho jedinečnost (uvědomělé „Já“) jej zavazuje k lásce k bližnímu v Kristově smyslu. Jednání lidí mezi sebou má být založeno na vzájemné spolupráci, skromnosti, připravenosti pomáhat komukoliv, laskavém empatickém přístupu ke každému člověku a, jak vlastně ani jinak není možné, na neustálé sebevýchově a trpělivosti s vlastnostmi a projevy bližních. Nejmarkantněji se duchovní filosofický odkaz R. S. dnes projevuje v pedagogice, kterou pod názvem „waldorfská“ založil.

Pan farář Boněk se zmiňoval také o soudobých úspěších lékařství, jež je jako alternativní provozováno zejména v Německu. Domnívám se, že i v jiných oblastech lidské činnosti zůstal tvůrčí duch tak vynikající osobnosti jako byl R. S. s námi. Sdělím zde něco o waldorfských školách, protože jsem pedagožka a školství (výchova a vzdělávání) je oblast, které alespoň částečně rozumím, (byť si čím dál více uvědomuji rozsah a složitost školství a pedagogiky vůbec, a jen malý rozsah, který jedinec může pojmout).

Waldorfské školy jsou založeny na antroposofickém přístupu k žákům. Jsou zakládány zdola, tedy z iniciativy rodičů a rodiče spolu s učiteli mají velikou pravomoc. Jsou svobodné, tedy nezávislé na státu. Vychovávají svobodného člověka dle jeho potřeb rozvoje, nikoliv „služebníka“ jakéhokoliv systému (státního, podnikového, náboženského, ideologického aj.). Už z toho je zřejmé, že je nestrpí na svém území žádný totalitní režim.

Hlavním činitelem ve škole je učitel. Nesmírně vzdělaný člověk, nadaný empatií a láskou ke každému svěřenému dítěti. Třídní učitel postupuje se svou třídou po celou dobu povinné školní docházky. Mívá ve třídě 25 až 30 dětí. V utváření výuky má velkou pravomoc a trvale se radí s rodiči. Rodiče mají nejen spolu s učiteli i hospodářskou pravomoc a morální povinnost pořádat řadu školních kulturních akcí, např. i každoroční sportovní olympiádu, jarmarky, besídky, ale i vybavovat, ba i vyzdobit, vymalovat, uklidit školu. Jsou průběžně informováni co a jak se děti učí a dostávají stále informace o svém dítěti. Waldorfské školy jsou jednotné, tedy pro všechny děti, i pro handicapované. Vady bránící v učení, jako jsou neurózy a lehké mozkové dysfunkce obvykle během docházky buď úplně vymizí, nebo se hodně zmírní.

Waldorfská škola je školou bez stresu, pro chudé i bohaté, pro velmi nadané i méně nadané. Trvá 12 až 13 let. V posledních ročnících je diferenciace, žáci buď získají výuční list, nebo maturitu a mohou pokračovat vysokoškolským vzděláním. Nejlépe je, když malé děti absolvují waldorfskou školku. Potom jsou již velmi vhodně připraveny na waldorfskou školu. Tam se učí od první třídy prakticky při hře dvěma světovým cizím jazykům a teprve ve čtvrté třídě se začne s mluvnicí. A to už se umí pěkně domluvit třebas anglicky a španělsky. Nejdřív kreslí písmena, pak je píší, pak začínají číst. Tak se bez stresu, pravda o něco pomaleji, naučí během prvních tří let všechny děti číst a psát a ve třetí třídě už dohnaly ty z ostatních základních škol. V matematice a uměleckém i rukodělném tvoření bývají trochu napřed. Rukodělná práce a umění se stává ve waldorfské škole součástí života. Také pohybový projev a rytmus prolíná všechnu činnost. Své dojmy vyjadřují děti pohybem, tancem zvaným „eurytmie“. Je až s podivem, jak rozuměl Rudolf Steiner vývoji dětské osobnosti – jeho pedagogika vychází z vývojové psychologie, která vlast-ně byla propracována jako podklad pro práci učitelů později. Ve waldorfské škole děti nesoutěží, ale spolupracují. Neznámkuje se, hodnotí se a hodnotí se tak, aby každý měl perspektivu. Nepropadá se – ostatně jaký kladný smysl mělo kdy propadání v běžných školách? Učitelé se neustále vzdělávají a to i o víkendech a o prázdninách. Jejich platy jsou stejné, jako na ostatních školách. Nepoužívají se učebnice, děti si je spolu se svým učitelem tvoří samy. Pouze učitel je smí používat.

Z toho je zřejmé, jak hluboce musí být člověk, který se chce stát učitelem na waldorfské škole angažovaný pro svou práci, pro své lidské poslání.

U nás máme kromě mateřských školek a školkových tříd přibližně 10 waldorfských škol, z toho jednu v Brně. Ta dospěla do 7. třídy a doufejme, že bude mít všech dvanáct tříd a také, že nezůstane jedinou waldorfskou školou v Brně. Zájem rodičů hodně přesahuje její kapacitu. U nás jsou waldorfské školy státní – všude jinde jsou soukromé. Má to svá specifika a pravděpodobně je to i zábranou v jejich intenzivnějším zakládání. Zajímám se o ně již několik let a nestačím se divit, jak z neznalosti naráží u lidí, byť kompetentních ve školství a pedagogice, natož u veřejnosti, waldorfské školství na záporné postoje. Tento způsob vzdělávání a výchovy by pomohl i těm nejchudším dětem z nepodnětného prostředí, třebas i z mnohých romských rodin. A tu si říkám souhlasně s Jiřinou Šiklovou: nebylo by lepší zřídit školku a školu pro romskou mládež, než dohadovat se donekonečna o pomníku pro romské oběti nacismu za mnohamilionové částky?

Ing. Eva Dobšíková

Na stránkách Poutníka v minulých letech byly uveřejněny mnohé články a básně bratra dr. Bohumila Housera. Můžeme si v nich zalistovat, znovu přečíst a zavzpo­mínat. Tentokrát jsme otiskli jeho povídku z emigrace. Životopis bratra Housera byl uveřejněn v Poutníku z března 2005 podle jeho knihy Sny neprobuzeného.

Setkání s Kazanem

V uprchlickém táboře Valka žilo přes 6 000 uprchlíků převážně z východní Evropy, setkali jste se tam i se Španěly a dalšími národnostmi. Útočiště tu našli jednak lidé čekající na imigraci, jednak ti, kteří z nějakého důvodu, povětšinou zdravotního, nemohou vycestovat. Jen malá část osazenstva si vydělávala na živobytí řádnou prací. Většina žila z podpor, potravinových darů, dokonce i ze zločinu. Valku v Evropě proslavila vysoká kriminalita. Žili zde vedle sebe kněží, asketové, vzdělanci, zestárlí důstojníci a atamanové, prostitutky, vysloužilí špioni a agenti, zloději, pašeráci, devizoví spekulanti, verbíři cizinecké legie. Obrovským pozitivem pro všechny však bylo to, že sjednotili síly a postavili na území tábora čtyři kostely: pravoslavný, evangelický, řecko-katolický a římsko-katolický. Své úřadovny a kanceláře v táboře z čistě praktických důvodů provozovala Svobodná Evropa a americké imigrační a charitativní organizace.

Právě je po dešti, umytá krajina září pohádkovým leskem a svěží vzduch jiskří. Zdá se, že mezi lidi sestoupil boží mír a rozbouřený oceán vášní v rozladěné Evropě se alespoň na chvilku změnil v mírné konejšivé moře nesmírných dálek. Nekonečná dálka, vzpomínám, jak jsem plul do Austrálie, vzpomínám na všechny překrásné touhy a sny, na rituál křtu při přechodu rovníku.

Ze snění mě vytrhlo zaňafání u mých nohou. Upozorňoval na sebe Harýček, mohutný vlčák, kterého jsem si rád vypůjčoval, když jsem se procházel v hustém borovém porostu v okolí tábora. Haryk si společných procházek nesmírně vážil, miloval mě a poslouchal na slovo. Já, na oplátku, jsem si byl jist svou bezpečností při nočních procházkách. Za úplňku pes na určitých místech projevoval neklid a táhle vyl. Zjistil jsem, že se jednalo o místa, kde byli ke konci války v hromadných hrobech nehluboko pohřbeni vojáci.

V lese se také povalovalo mnoho válečných památek: torza vyhořelých tanků, přilby, poškozené pušky, nevybuchlé pumy. Za poslední dva roky se les změnil, vše posbírali čiperní obchodníčci se starým železem, nic, co by mohlo pomoci rodícímu se hospodářskému zázraku, nezůstalo nepovšimnuto.

Zahleděl jsem se do vršků borovic. Kdy vlastně začal německý hospodářský zázrak? Existuje vůbec v historii lidstva někde nějaký začátek? Povstaly husitské války z náboženských třenic, nebo musíme kořeny hledat již v době Ježíše Krista? Nebo snad za ně může Mojžíš, který zachránil Izraelity před egyptizací?

Harýček zatahal za šňůru, dal mi jasně najevo, že ho moje myšlenky nezajímají. Je přece po dešti! Celý les se proměnil v symfonickou báseň vůní, pachů.

Poprvé jsem zaregistroval v Západním Německu změnu k lepšímu, když jsem se po těžké angíně a tříměsíčním pobytu v Bruselu vrátil do tábora Valka. Na „vlastní peněžence“ jsem ihned zjistil rozdíl mezi novou a starou markou. Jednou měsíčně všichni uprchlíci dostávali kapesné 12,50 DM, někteří pracovali ve městě jako zedníci za měsíční mzdu 420 DM. Přičemž slušný oběd v nádražní restauraci bylo možno pořídit od 3 DM. Těm, kdo chtěli pracovat, se zablesklo na lepší časy, když v nedalekém Fürthu byla otevřena továrna firmy Grundig. Ve velkých halách při výrobě televizorů našlo práci mnoho žen z uprchlických táborů.

Můj pohled se zastavil u Harýčka. Telepaticky se vciťoval do mé nálady, v jeho krásných černých nevinných očích se krátce zableskl bojový zápal šelmy. Pak zakroutil hlavou, asi mi chtěl říci, že zabývat se v tak nádherné přírodě myšlenkami na ekonomiku je nesmysl. Pohladil jsem ho, on si třel uslintanou tlamu o mé kalhoty. Stačilo známé gesto, pes pochopil a posadil se.

Opravdu začal hospodářský zázrak s měnovou reformou? Harýček zakroutil čtverácky hlavou. Ovšemže nikoli, máš pravdu, pejsku, stalo se to mnohem později. V padesátém roce byla nezaměstnanost snad nejhorší. Část ilegálních penězoměnců a obchodníků s černotou přesídlila z tábora a začala obchodovat s nylonkami a textilem. Zásadní obrat přišel o něco později.

Seděli jsme tenkrát v kanceláři IRO ve Schweinfurthu já, bývalý dešifrovací důstojník prezidenta Beneše v Londýně kapitán Alois Horáček a Angličan, reportér BBC. Popíjeli jsme bavorské pivo, my s Horáčkem jsme filozofovali a Angličan bezmyšlenkově otáčel knoflíkem na stupnici rozhlasového přijímače. Najednou zpozorněl a zesílil zvuk. Stanice amerických ozbrojených sil vysílala zprávu o zahájení ozbrojeného konfliktu v Koreji. Pro celou americkou armádu v Západním Německu byla vyhlášena pohotovost. Americký rozhlas chrlil nepřetržitý proud informací z fronty. Komunistická vojska postupovala.

„Konečně nám senát odhlasuje více peněz pro uprchlíky,“ odtušil Lojza skoro radostně a pokračoval: „Nic se neboj, Bohouši, my nebudeme za žádnou cenu evakuovat, vrať se do Valky a já na tebe nezapomenu.“

Do týdne jsem byl jmenován sekretářem a tlumočníkem AFCR pro oblast Norimberku, za měsíc se u mě objevil americký šéf tiskové agentury Foreign News Service v New Yorku a podepsal se mnou pracovní smlouvu jako s reportérem. Další pracovní příležitosti se jen hrnuly.

Do tábora přijel v oněch nejistých dnech vysoký úředník amerického generálního konzulátu v Mnichově a vyzval uprchlíky, aby ti, kteří jsou zdraví a mají peníze, okamžitě odjeli co možná nejdále na západ či sever, nejlépe do Španělska či do Norska. Mnoho lidí uposlechlo. Když se vojenské štěstí v Koreji obrátilo a situace stabilizovala, vraceli se v zuboženém stavu a mohli mluvit o velkém štěstí, že je správa tábora přijala zpět.

„My jsme neevakuovali, my jsme se řídili správnou intuicí, viď, kamaráde.“ Pes se na mě díval věrnýma očima.

Tehdy v Západním Německu započala éra hospodářského zázraku. Americká armáda nabídla německým firmám první velké válečné zakázky, za Rýnem se stavěla vojenská skladiště. Snad byl vypracován i scénář amerického atomového protiútoku pro případ, že by se ruské tanky rozjely na západ.

Tehdy u nás doma začalo politické temno, místo demokracie nastoupil teror, který mnohdy předčil nacistické řádění. Komunisté zrežírovali jako divadelní představení první politické procesy a veřejné popravy. Exekucí se účastnili vybraní odboroví pracovníci a ti pak o nich referovali na schůzích.

Přišla nová vlna uprchlíků. Pamatuji si na jednu skupinu, která uprchla přímo z Jáchymovských uranových dolů. Na svobodu se vězňové prosmýkli větrací šachtou, přes hranici přešli v pracovních mundůrech a holinkách. Senzaci vzbudila skupinka, které se podařilo přejet hranici vlakem po staré nepoužívané koleji, o níž si všichni mysleli, že je slepá. V tisku se o nich psalo jako o Vlaku svobody. Cestu ke svobodě si doslova i do písmene prostříleli bratři Mašínové.

Uprchlíci s sebou přinášeli cenné zprávy, po kterých pásly přední světové tiskové agentury.

Opravdu začal hospodářský zázrak v Západním Německu korejskou válkou? Pamatuji si dobře na první slova, kterými mě po přechodu hranice přivítal německý pohraničník: „Váš únorový puč přišel jako dar z nebe, pomůže Německu zase na nohy. Západ si uvědomí, že je ohrožen a že bez Německa sám nic nezmůže.“ Skutečně. Během roku bylo ustaveno NATO.

Pes šel volným, soustředěným krokem, očichával pozorně každou stopu a chvílemi se po mě ohlédl, jakoby rád slyšel moje ocenění svého snažení. Zadumán, myšlenkami pohroužen v minulosti, jsem došel až na asfaltovou silnici těsně u tábora.

Právě proti mně přijížděl buick naší paní ředitelky. Zastavil u mě a já poznal řidiče Freda a svou sekretářku Květu. Kromě nich na zadních sedadlech sebevědomě trůnili dva muži. Ten pomenší postavy se mi představil jako Ellia Kazan, ten větší a štíhlejší jako Robert Sherwood. Fred mi tlumočil rozkaz paní ředitelky: „Okamžitě ukončit procházku se psem a jet s pány na oběd do hotelu Carlton.“ Ze soukromé iniciativy mi Fred podal vysvětlení: „Kazan je v současné době nejlepší americký filmový režisér a Sherwood slavný dramatik. Zajímavé, co? Co ti vlastně chtějí?“

Bez dlouhého přemýšlení jsem předal psa sekretáře a nastoupil do auta. Buick se měkce rozjel, elegantně klouzal po vozovce a brzo se kolem nás míhaly domy norimberského předměstí.

„Ty, Frede, poslyš, nebude pánům vadit, že jsem jen v manšestrácích a teniskách? Carlton je hned po Opeře nejlepší hotel ve městě, nebo ne?“

„To si neber, když Američan honí kšeft, tak ledacos odpustí, jen když sypou prachy.“ Mluvili jsme s Fredem německy, Američané zjevně nerozuměli ani slovo, ale ostražitě sledovali naši mimiku. Omluvil jsem se jim anglicky a požádal za prominutí, co se mého sportovního oblečení týče. Kazan jen mávl rukou.

V hotelové hale čekali američtí i němečtí novináři, blýskala světla fotoaparátů a bzučely kamery. Prošli jsme mlčky do prostorné hotelové jídelny. Číšníci s nelibostí okukovali moje odřené manšestráky a zablácené tenisky, ale když se jejich pohled střetl s Kazanovým, ihned se klaněli a přátelsky culili. Svět iluzí v pravém jeho zamaskovaném šklebu! To je supermája. Navodil jsem hluboký vnitřní klid. Kazan mě po očku pozoroval a zdálo se, že jeho pohled nabývá lidského rozměru a zračí se v něm sympatie ke mně. Sherwood se proměnil ve sfingu ponořenou do bezčasovosti. Zatímco Kazan odpovídal na úklony číšníků pokynutím rukou, Sherwood nemrkl ani okem. Já jsem se choval podle Kazanova vzoru. Vrchní nás usadil u stolu s bohatou květinovou výzdobou. Oběd byl výborný a přebohatý, ale seděl jsem mezi oběma muži jako zajatec.

Po řízku z tresky s bohatou salátovou oblohou se Kazan konečně ujal slova.

„Mr. Houser, abyste rozuměl, byl jste nám doporučen ředitelkou International Rescue Comitee Mrs. Ann Matson. Její manžel Norman Matson pracoval u filmu, po jisté období byl uznávaným dramatikem a scénáristou, jeho dílem je scénář k filmu Krásná čarodějka. Mr. Matson je dnes postarší muž a píše již málo. Původně jsme chtěli informace nezbytné pro film, jež hodláme natočit, nasbírat u Mrs. Matson, ale ona nám řekla, že o problematice, jíž se budeme zabývat, ví pouze to, co jí sdělíte vy. Vyprávěla nám, že o železné oponě, koncentrácích, komunistických vyšetřovacích metodách, vězeňském životě toho víte více, než leckterý americký reportér. Jste mužem, jež se z titulu svého pověření v rámci PEP setkává s uprchlíky jako první, určitě s nimi debatujete otevřeně a upřímně, získáváte spoustu cenných informací.

Soukromě jsem si o vás zjistil také mnoho. Vím, že jste za války pracoval v odboji, byl vězněn, prošel koncentrákem, v Creussenu jste v dubnu 1945 zahájil povstání vězňů. Z oficiálního životopisu jsem se dozvěděl, že jste pracoval jako administrativní a obchodní ředitel v Sokolovských uhelných dolech a před únorem 1948 jste připravoval v regionu akci na podporu prezidenta Beneše.“

Kazan se díval do poznámek, přede mnou ožívaly události a jména spojená s mou minulostí... tak dávno... tak daleko...

„Doktor Pavel Davidovič, bývalý okresní lékař, napsal paní Matson o vás jako o předsedovi Svazu osvobozených politických vězňů jen samou chválu. Zjistili jsme si, že vás vojáci spontánně navrhli jako předsedu Koordinačního výboru pro okres Sokolov. Jsem jako dramatik nadšen vaším dramatickým útěkem z republiky takřka před nosem policie. Kdybych neměl jiné závazky, byl by váš život skvělým námětem pro film, co myslíte pane Sherwoode?“

„Držte se našeho obchodu, našeho scénáře a filmu, jinak tady strávíme snad rok,“ nepříjemným tónem zareagoval dotázaný a zadíval se na protější stěnu místnosti.

Kazan buď Sherwoodovu náladu úmyslně přehlížel, nebo ji nezaregistroval. Ob­rátil se ke mně se živým zájmem: „Nuže, jak jste z našich narážek už poznal, jedná se zde o můj nový film, pan Sherwood k němu má hotový scénář.“

„Co pro vás a váš film mohu udělat já?“

„Naznačil jsem vám přece, že budete mým odborným poradcem. Od uprchlých vězňů znáte mnoho podrobností o životě v komunistických koncentrácích, o životě za železnou oponou. Vyděláváte sice na německé poměry dobře, ale každý potřebuje peníze. Nechcete zálohu?“

Číšník servíroval moučník a černou kávu a Sherwood si objednal gin s ledem. Pak prohlásil, že je unaven a že si půjde odpočinout do svého pokoje. Kazan mě pozval k němu na pokoj, kde jsme při minerálce pokračovali v rozhovoru. Režisér bydlel vskutku luxusně.

„Tak začneme od Adama,“ navázal na přerušený hovor Kazan. „Slyšel jste o posledních nejpopulárnějších soudních procesech v Americe? Předsedou senátního výboru pro neamerickou činnost byl senátor McCarthy, velký nepřítel odborů a komunistů. Víte, konec války u nás díky spojenectví s Ruskem a statečnému boji Rudé armády vzrostly sympatie pro Rusko a levou politiku. Pro spojenectví s Ruskem horoval prezident Roosewelt a jeho žena. On a Churchill vás už na Jaltě předali tomu dobráčkovi Stalinovi. Myslím si, že ani únorový puč u vás by se nekonal bez našeho tichého souhlasu.“

Souhlasně jsem přikyvoval a byl jsem překvapen Kazanovým přehledem a znalostmi. I já jsem mu byl zřejmě sympatický, protože se nenuceně rozpovídal o svých rodinných záležitostech.

„Pocházím z chudé arménské židovské rodiny, moji předkové žili v Turecku. Jako mladík-emigrant jsem po příjezdu do Států žil v New Yorku mezi chudinou, poznal jsem životní ztroskotance, úplné chudáky, nemocné, opuštěné, lidi, kteří čekali od života už jen milosrdenství smrti. Víte, Mr. Houser, nemyslete si, že v Americe se můžete stát milionářem snadno, je to mnohem náročnější a drsnější cesta, než před čtvrtstoletím. Dnes existují prakticky už jen dvě cesty k bohatství: výhodný sňatek, nebo zločin. Poznal jsem boháče z obou skupin. Ano, jsem dnes bohatý, slavný, ale stejně na chudinu nezapomínám. Můžu z titulu svého postavení burcovat lidské svědomí účinně. Bohatých salonních komunistů horujících za zlepšení postavení zapomenutých amerických občanů bylo po válce hodně. My jsme opravdu nevěděli nic o koncentračních táborech, o skutečném teroru komunistů ve Východní Evropě, zprávy v tisku jsme považovali za nekalou propagandu, tak se také zrodil mccarthismus a prosadil se v senátě. Jeho dítětem byl i proces s manželi Rosenbergovými, kteří skončili jako velezrádci na elektrickém křesle. Byli obviněni z prozrazení podstaty výroby atomové pumy Rusům.

Výbor amerického senátu pro neamerickou činnost se nezabýval »zbytečnými podrobnostmi«. Předvolaní podezřelí občané museli přísahat, že budou mluvit pravdu a pokud zodpoví všechny otázky vyšetřovatele před televizní kamerou, nebude jim hrozit vězení. Za křivé výpovědi se platilo pěti lety vězení a nemalá pokuta. Podstatné však bylo to, že každý musel jmenovat své známé, přátele a před kamerou je obvinit z podpory komunistické strany nebo ze členství v ní. Každý, kdo na to přistoupil, ztratil v očích průměrného Američana poctivou tvář. Muselo dojít i na mě. Výbor senátu mě odsoudil k natočení protikomunistického filmu a velké pokutě. Co mi zbylo jiného, než rozsudek přijmout. Požádal jsem pana Sherwooda, aby mi napsal scénář. Výsledkem našich diskusí je Provazolezec, kvůli kterému jsme vlastně tady. Měl bych vám stručně vylíčit děj, abyste věděl nač nás upozornit, co nás asi tak zajímá. Cirkusové prostředí. Cirkus jezdí po štacích, dostane se na Jáchy­movsko, ředitel zjistí, že koncentrační tábory jsou realitou, rozhodne se utéct z Československa, diskutuje o svém názoru se zaměstnanci. Těžiště je v psychologické rovině, myšlenkové pochody a zrání názorů člověka, který si dříve s ničím nedělal velké starosti, cení si své svobody a volnosti. Po kontaktu s realitou přichází strach, deprese, úzkosti. Tenhle člověk miluje nejen svou svobodu a povolání, ale i zvířata a spolupracovníky. Nakonec se rozhodne emigrovat a s ním odcházejí i ostatní cirku­sáci.“

„Celý cirkus? Zvířata, materiál?“ zeptal jsem se naivně.

„Samozřejmě že ne. Jak byste chtěl převádět tajnými stezkami, přes minová pole a drátěné zátarasy velbloudy, slony, šelmy, přejíždět s maringotkami, traktory? Takovýhle nesmysl by publikum nepřijalo.“

„Promiňte, ale co se téhle problematiky týče, jsem zkušenější než vy. Podle mého názoru by měl cirkus větší naději na přechod hranice jako celek, než kdyby se o to pokusili jen jednotlivci, byť dobře ozbrojení.“

„Co mi tu tvrdíte, Mr. Houser, odporuje zdravému rozumu. Konec konců smlouva se Sherwoodem je již podepsána a scénář odsouhlasen. Nelze na něm nic měnit.“

„Myslím, že konec tak, jak vám ho navrhnu já, by byl happyendem hodným vaší originality. Útěk celého cirkusu přes zadrátovanou hranici, co je proti tomu realita - Vlak svobody! Konkrétně: nejdříve by krotitel pustil jako předvoj cvičené psy, aby prozkoumali minová pole, zde by asi v zájmu zachování pravdivosti výpovědi několik zvířat muselo být obětováno pro společnou věc svobody. Konečně, je známo, že psů-sebevrahů se za druhé světové války používalo jako protitankových zbraní. Pak by přišli na řadu sloni. Ti by měli hlavy a přední části těla odizolovány pneumatikami, plnili by vlastně funkci buldozerů. Představte si reakce publika - diváci jásají a fandí slonům-hrdinům, ti za sebou táhnou zbytky zátarasů několik metrů, jako pavučinu, která se na ně přilepila, nebo by mohl slon strhnout strážní věž i s vyděšeným vojákem. Obránci hranic by se nezmohli na žádnou akci, protože by nevěřili svým očím, když by kolem nich za slony defilovali velbloudi, zebry, koně, cirkusové maringotky.“

Kazan si přejel unaveným gestem zamračené čelo, vstal a začal se procházet po pokoji. „Abych byl upřímný, Mr. Houser, s něčím takovým jsem se nesetkal, ale váš návrh se mi začíná stále víc zamlouvat, čím víc o něm uvažuji, tím méně se zdá nerealistický. Hm, musím to probrat se Sherwoodem.“

Tvář se Kazanovi rozjasnila, celý ožil a plánoval. „Mr. Houser, jste skutečně odborníkem, člověk na svém místě. Budu o našem setkání referovat vaší nadřízené v Mnichově. Jestliže se bude vaše verze finální části realizovat, dobře vám zaplatím, nezapomenu na vás při tiskovce. Ovšem co na to Sherwood, to opravdu nevím... snad se domluvíme. Mám s ním už podepsanou smlouvu. Byl-li by film trhákem, originálním psychologickým dramatem s happyendem... Skvělé! Senátní výbor by vlastně odsoudil člověka ke slávě, k výdělku, k ještě větší popularitě. Precedens... byl bych slavný... Nevím, nevím, jestli váš skvělý návrh projde. Budu ho podpo­rovat.“

Proud výmluvnosti přetrhlo náhlé zaklepání. Vstoupil Sherwood, nevypadal odpočatě. Kazan mu okamžitě začal nadšeně líčit mé návrhy. Sherwood nevypadl z role ledové sfingy, nepřerušoval kaskádu nápadů, kterou ho Kazan nadšeně zaplavil. Počkal si až skončí a pak jen odtušil: „Kazane, máme podepsanou smlouvu. Změníte-li jedinou scénu, budu vás žalovat. Dobře si to rozmyslete.“

Kazana jako by polil. Uvědomil si, že soudní proces po všem, co se v poslední době seběhlo, by nebyl jednoznačnou záležitostí. Trapnou situaci vyřešil elegantně.

„Pro dnešek jsme skončili, děkuji vám, Mr. Houser. Nemusíte odjíždět, máte v Carltonu zaplacený pokoj a snídani. Uvidíme se ráno a pak budeme pokračovat.“

Loučil jsem se s oběma, Kazan najednou změnil plán.

„Ne, ne, Mr. Houser, bude lepší, když i přes rezervaci pokoje pojedete domů. Až vás budu potřebovat zatelefonuji pro vás. Na shledanou.“ Vzal telefon a přikázal Fredovi, aby mě odvezl do mého bytu.

Fred se na mě díval od volantu s trochou obdivu, ale upřímně mi popřál: „Máš velkou šanci, Bohouši, tak ji nezvorej, budu ti držet palce, ať ti vyjde a vzpomeň si na mě až budeš slavný.“

Vystoupil jsem před domem a chvíli jsem se procházel ztichlou Oppelnerstrasse. Obloha se zatahovala černými mraky a ochladilo se. Na obzoru se rýsovala silueta norimberského císařského hradu. Kdysi ho obléhali husité a Norimberčané nám to dodnes nemohou zapomenout. Zvláštní doba. Romantická? Pochmurná? V poválečném, z poloviny vybombardovaném Norimberku pulzoval život. Studená válka, Korea, uprchlíci, špioni, šmelináři, pašeráci, jogíni, světci, náboženští horlitelé...

Ráno mě probudily zvony z kostela sv. Sebalda. Nečekaně časně se objevil Fred a referoval mi: „Ti dva se kvůli tobě strašně pohádali, Sherwood vyhrožoval Kazanovi žalobou, vypadá to mezi nimi na studenou válku. Jo zabal si věci alespoň na dva dny, za hodinu se pro tebe stavím, pojedeme do Selbu. Kazan si chce prohlédnout zadrátované české hranice.“

Bez problémů jsem se připravil na cestu, zakrátko jsem procházel recepcí v Carltonu. Kazan se Sherwoodem seděli jako sochy v hotelové hale, byla na nich znát únava z rušné noci.

Cesta po dálnici do Bayreuthu uběhla rychle. Ve Wágnerově městě jsme si do­přáli krátkou přestávku u slavného divadla, které nechal skladatel postavit. V Selbu jsme se ubytovali v malém hotelu. Odpoledne si Sherwood vyřizoval osobní záležitosti a my s Kazanem jsme vyrazili na obhlídku města. Kazan se v mé společnosti uvolnil, zapálil si německé viržinko, zastrčil ruce do kapes jako americký mladík. Znovu mě vyprávěl o svém mládí, dětství, těžkých začátcích. Najednou se zastavil, zbystřil jako lovecký pes větřící stopu. Stáli jsme proti kinu. Kazan považoval za profesionální povinnost navštívit promítání. Běžel naivňoučký německý film o lásce venkovské dívky. Můj společník dával během promítání hlasitě najevo nesouhlas, takže se po nás rozlobení diváci otáčeli.

Povečeřeli jsme v malé bavorské hospůdce a vrátili jsme se do hotelu.

Chystal jsem se jít spát, když zaklepal Fred. „Člověče, neblbni, přece nepůjdeš spát. Taková nádherná noc, mám k dispozici americkej bourák, můžeme zajet do Hofu. Tam je noční život, to budeš koukat. Že nebudeš lidem říkat, že jsem tvůj šofér, viď, ale že jsem tvůj přítel. Uděláš to pro mě? Taková skvělá příležitost pobavit se se dlouho nenaskytne, musíme ji přece využít.“

Vykradli jsme se z hotelu a zajeli do města Hof. Fred se vyznal, zaparkoval u baru. Vešli jsme do zakouřené místnosti. Já jsem seděl v koutku jako na trní, sle­doval jsem hodinky a nejraději bych jel ihned zpět. Fred však nebyl k udržení. Střídal tanečnice, navazoval známosti. Podařilo se mi ho přemluvit ke zpáteční cestě až nad ránem. Do hotelu jsme dojeli bez nehody, Fred byl bledý, noční život na něm zanechal stopy. Kazan určitě musel něco tušit, protože stál u okna a viděl nás přijíždět. Fredovi strašlivě vynadal a ke mě se choval zdrženlivě.

Časně dopoledne jsme se rozjeli k hranici. Kazan si přál, abych mu podával podrobné vysvětlení ke všemu, co uvidíme, pokládal spoustu otázek, fotografoval pohraniční zátarasy. U železné opony jsme se setkali s autobusem mnichovských školáků, kteří sem přijeli na exkurzi a s nenápadnými muži americké zpravodajské služby.

Splnili jsme povinnosti, materiál byl sebrán a k večeru jsme se vraceli do Norimberku. V Carltonu čekalo na Kazana mnoho zvědavých novinářů, ale on se nenechal přemluvit a poslal všechny pryč bez rozhovoru.

Večeřeli jsme společně a já využil režisérovy lepší nálady a nabídl jsem mu povídku Dům u jezera Macquaire, kterou jsem napsal v Austrálii v roce 1949. Sherwood projevil o text také zájem. Přečetl si ho, zkonstatoval, že jsem sice na psaní pamětí příliš mladý, ale na druhé straně velmi zkušený a životem poučený. Kazan si povídku pečlivě složil do náprsní kapsy a slíbil, že si ji přečte a ozve se mi. Dále mi sdělil, že se s konečnou platností rozhodl nepoužít můj návrh na konečné scény k plánovanému filmu.

Tentýž den oba muži odjeli do Mnichova a já jsem se vyspal v zaplaceném pokoji v nejluxusnějším hotelu ve městě.

Nevěřil jsem, že se slavný režisér bude zbývat mou povídkou. Jaké bylo moje překvapení, když za půl roku přišel dopis z New Yorku. Kazan mi pochválil práci, vyzvedl pasáže, kde se odráží jemné vnímání reality života. Omlouval se, že ji nebude moci použít jako scénář pro svůj film, protože všemocné odbory by jej zničily za to, že dává práci cizincům, když Američané jsou nezaměstnaní. Doporučil mi svého přítele kameramana z Mnichova a poradil mi, abych se pokusil svůj nápad prosadit v Německu.

Dopis obsahoval ještě společné fotografie z návštěvy železné opony.

Film Provazolezec se stal pro Kazana skutečným trestem. Propadl jak v Americe, tak v Evropě. Zdlouhavé, špatně nasvětlené scény diváky nudily, film postrádal spád.

Taková je Amerika, jakmile někdo prožije pád, těžko se z něho zotavuje. Kazan svůj pád přežil vcelku ve zdraví, oslavil osmdesáté narozeniny. Ó Ameriko, jaká jsou pravidla pro tvůj růst a sílu?

Bohumil Houser

Malá vzpomínka

V roce 1956 se na podnět Borise Sacharova vrátil z emigrace Bohumil Houser do Československa, aby tu za „železnou oponou“ šířil jógu. Tušil, že jej tady nic moc dobrého čekat nebude. Pád komunismu ještě nebyl na pořadu dne, ač se mnozí domnívali, že musí přijít každým okamžikem.

Bylo potřeba ještě téměř deset let k tomu než mohl v Brně díky snaze PhDr. Karla Wernera vzniknout první klub jógy na půdě závodního klubu ROH První brněnské strojírny a rovných deset let, než bylo možno plně obnovit činnost téměř zaniklé brněnské obce unitářů. Kromě Housera a už zmíněného dlouholetého unitáře Karla Wernera se na těchto aktivitách podílel ing. Jiří Elger, Miloš Horký, Miloš Mikota, Thesa a Otakar Vojkůvkovi.

Františka Přichystalová, Tea Zlatkovová a Gád Vojkůvka byli těmi prvními předcvičujícími hathajógu jak v klubu jógy tak v Unitárii a jejich nasnímané pozice se objevily v několika časopisech, které byly ochotné se hathajógou respektive jógou zabývat a rovněž v útlé knížce s názvem Hathajóga, kterou se podařilo Wernerovi vydat v roce 1968 ještě před jeho emigrací do Anglie.

Po okupaci Československa „bratrskými armádami“ došlo sice opět k utužení komunistického režimu, ale k zastavení nastartované činnosti už nedošlo, naopak různých tělovýchovných jednot a spolků zabývajících se jógou začalo přibývat. Po celou existenci klubu jógy to byl právě Vayu, jak jsme mohli Bohumila Housera nazývat, kdo svědomitě vedl praktická cvičení pránájámy a meditace. Došlo i na jógické tábory na Kopné a později i v Jeseníkách a bratr Houser měl najednou plné ruce práce, aby ten původní podnět naplňoval - přednášel nejen doma v Brně, ale i v mnoha dalších městech republiky, v soukromí i na veřejnosti. Drtil tak hluboce zakořeněné materialistické názory a nabádal své posluchače, aby se dokázali otevřít důvěře, že existuje i něco víc než jen ta hrubá hmota a že je možno, ba nutno, do nadsmyslového světa vstoupit. Relaxace a hra s imaginací byly ty prvé krůčky.

Houser se zaměřil zejména na Buddhovu nauku a Zen buddhismus a Taoismus a tyto východní filozofie mohl bez omezování šířit i v brněnském klubu jógy, kde byl přísný zákaz jakékoliv zmínky o náboženství. Rovněž psychologie, zdravý životní styl a životospráva včetně léčitelských metod byla tolerována. Přes sledování činnosti dokázal propašovat do svých přednášek podstatné věci tzn. reinkarnaci a správný pohled na zákon karmy. Zákon karmy není osudovost, není ani o odplatě či mstě za zlé eventuálně dobré skutky jak se mnozí stále ještě domnívají, ale člověk žije svůj život jako výslednici všech svých aktivit, tedy především svého myšlení a cítění a svých vnitřních postojů, domněnek a představ, které ve své mysli každý chová a z nichž samozřejmě vyplývá i jeho jednání a konání ve vnějším světě.

Proto tolik zdůrazňoval cvičení meditace, zejména ana pana sáti neboli bdělé pozornosti, aby si člověk dokázal ohlídat rozpoložení vlastní mysli a její obsahy, především aby se dokázal odpoutávat od nežádoucího myšlení, které přináší do života zbytečné utrpení. Postrkoval každého ve svém okolí k této tvrdé a náročné práci, kterou za nás skutečně nikdo neudělá. Opakoval stále Buddhovo: „Sám si se pošpinil, sám se musíš očistit.“ Místo hlásání dogmat a nepodložených představ směroval své posluchače a následovníky k rovnováze rozumu s důvěrou v latentní lidský duševní i duchovní potenciál a možnosti. Nebyl pouhým teoretikem, ale své poznatky a vědomosti prověřoval svým životem a mnoha lidem pomohl jak dobrou radou tak účinným léčitelským zásahem.

Byl obyčejným člověkem se spoustou předností i nedostatků, jak už to bývá, přesto ve svém životě dokázal mnoho. Tak alespoň jeho přátelé by si měli a mohli uchovat na něj dlouho jasnou vzpomínku.

Josef Hepp

Samota ve sněhové vichřici!
Namáhavě se brodím závějemi
do bílého ticha.

Mája je vytrvalou malířkou.
Vždy zrána se vracívám
k jejím obrazům...

Zlatý měsíc v mrazivé noci!
Vyšívá na oknech stříbrnou nití
tajemství, jež nelze pochopit.

Z knížky Život v okamžiku Bohumila Housera.

Představujeme naše autory

Miluše Šubartová

původním povoláním středoškolská profesorka. Vysokoškolské vzdělání absolvovala na Masarykově univerzitě v Brně - obor filozofie, dějiny umění, lingvistika - ruština, němčina. Působila jako odborná asistentka na filozofické katedře vedené universitním profesorem J. L. Fišerem a Mirko Novákem, a poté nucený odchod všech demokraticky smýšlejících zaměstnanců po nástupu marxismu v roce 1951. Filozofický zájem v kontextu humanistickém byl zachován neveřejnými mítingy s renomovanými osobnostmi: B. Komárková, ing. Elger, R. Konečný, MUDr. Abraham - i dopisovou samizdatovou formou. Pro znalost jazyků byla přijata jako lektorka na VUT. Po politických prověrkách jako věřící dočasně přesunuta na nižší stupeň průmyslové školy.

Manžel jako expert na turbíny s hodností docenta byl vyslán do Egypta, kam ho v roce 1962 následovala se třemi dětmi,. Nečekaný přístup na káhirskou universitu jí umožnil seznamovat se hlouběji s esoterickou světovou literaturou. Návratem do Československa v roce 1969 pozbyl manžel místo vedoucího katedry na VUT z politických důvodů - neboť sympatizoval s Pražským jarem 1968 - a musel opustit i místo vysokoškolského profesora. Když manžel zůstal po několik roků bez práce, byla přinucena živit rodinu v oboru ekonomicko sociálním neboť měla vystudovánu vysokou školu sociálně právní s titulem inženýrky.

Po sametové revoluci byl manžel rehabilitován a ona se konečně mohla veřejně projevovat filozoficky, psaním a činností ve společenských organizacích (ustavující členka Masarykovy společnosti, členka občanské iniciativy žen, Psyché, YMCA, členkou brněnské Unitarie od roku 1993), v nichž také přednášela. Po odchodu do důchodu se mohla více věnovat publikační činnosti v časopisech Gemma, Proglas, Poutník, v deníku Dnes, Literárních novinách, Křesťanské revue. Její etické a filozoficko-náboženské názory zesílily po setkáních s předními mysliteli v zahraničí.

Plných čtyřicet let vzdorovala marxismu, deptajícímu božskou jiskru v člověku, jeho důstojnost, možnost duchovního vzestupu. Navzdory persekuci - žila vědomím, že škola Boží má jiná životní duchovně etická měřítka lidství, žila objevováním božské podstaty, proměňující nitro do světelně duchovní úrovně vědomí.

Jan Schwarz

Narodil se roku 1985 v Třebíči, ve starobylém městě, známém románskou bazilikou ze 13. století a poznamenaném českobratrskou minulostí i bolestným osudem obyvatel židovského ghetta. Protože od dětství projevoval příchylnost k církvi, nedostal v době, kdy se lež přestrojila za pravdu a nenávist za spravedlnost, doporučení ke studiu na gymnáziu. Vyučil se tedy instalatérem a pracoval na stavbách v různých koutech republiky. Uplatnil se jako dělník, topič, měřič vodních zdrojů, údržbář a vodovodní instalatér; třináct let bydlel v maringotce a přitom dálkově vystudoval střední ekonomickou školu. V roce 1981 byl z politických důvodů uvězněn. Roku 1987 byl po několika marných předešlých pokusech přijat na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze. Po listopadových událostech roku 1989 byl zvolen do celostátního stávkového výboru studentů v Praze, poté působil jako redaktor v deníku Lidová demokracie, byl asistentem poslance parlamentu, dopisoval do moravského deníku Rovnost, redigoval Horácké noviny, učil na střední škole aplikovanou psychologii a společenskou kulturu a po vysvěcení na kněze nastoupil jako farář Církve čs. husitské v rodné Třebíči, kde se bohoslužby konají v bývalé židovské synagoze. Od 1. ledna 2000 fungoval jako tiskový mluvčí Církve čs. husitské a přednosta naukového odboru. V letech 2001 až 2005 působil ve funkci patriarchy Církve čs. husitské, na přelomu let 2005 a 2006 se stal asistentem ministra vnitra Františka Bublana a souběžně působí při ústředí NSČU, kam přešel po roztržce v Církvi čs. husitské.

Zkušenosti a zážitky, které posbíral, zpracovává literárně především formou fejetonu. Ačkoliv se jmenuje Schwarz, nevidí svět černě, ale ani růžově, spíš v takové podobě, jaký skutečně je a zároveň jaký by mohl a měl být. Dívá se totiž kolem sebe očima křesťanské laskavosti a naděje, což mu pomáhá nepřehlédnout to konkrétní a jedinečné a napsat o tom tak, že to zdánlivě nejobyčejnější se nakonec ukáže jako překvapující.

Jan Schwarz dobře ví, že humor bydlí v jednom domě spolu s vážností. Proto svými fejetony rozesmává, inspiruje i zneklidňuje. Ostatně - každý se o tom může přesvědčit sám.

Duchovní zrak

Už pan Andersen psal v pohádce o ledové královně, jak jeden zlý čaroděj stvořil zvláštní zrcadlo, které zkreslovalo skutečnost do hrozné ošklivosti. Kdo do něj nahlíd´ spatřil zpitvořenou tvář, všecko dobré se v něm scvrklo na na nejmenší míru a to špatné zase nabývalo a rostlo do nečekaných rozměrů, ano, i ti nejkrásnější lidé si připadali jako ohyzdné stvůry; prý to nebyl jen obyčejný kouzelník, který učinil tak podivné zrcadlo, u počátku toho odporného vynálezu byl sám satan, který s čarodějem obcházel svět a když spolu vyletěli k nebi, zrcadlo se jim vysmeklo, spadlo na zem a roztříštilo se. Nesčetné množství střepů poranilo a zaneslo lidské oči. Stačila třeba jen střepinka malá jak zrnko písku, aby člověk začal vidět všecko naopak, dobré jako zlé a zlé jako dobré. Některým lidem se dostal úlomek zrcadla i do srdce a to pak ztuhlo a proměnilo se na chladný led. Dosud prý ty potvůrky lítají vzduchem.

Ještě před Andersenem psal Komenský v „Labyrintu světa a ráji srdce“, jak jde poutník širým světem a za ním v patách kráčí tlumočník Všudybud a průvodce Mámení, od něhož ten vandrovník dostal brýle, kterými se koukal na svět; samozřejmě všechno špatně. Naštěstí se poutníkovi podařilo v nestřežené chvíli brýle posunout a pohled bez těch zpropadených skel jej zachránil od ukvapenosti a neprozřetelné důvěřivosti vůči blýskajícím se lákadlům světa.

I v Talmudu rabín vysvětluje, proč ztrácí člověk schopnost vidět věci jaké jsou, proč zaměňuje dobré za zlé, lásku za nenávist, ochotu za lhostejnost. Stačí dát za okenní sklo, jen kousek stříbra a už nevidíte nic, než sebe, protože se vám okno do ulice promění v zrcadlo. Taky Bible ví o špatném vidění své a prorok Izajáš varuje přede všemi, kteří bloudí světem, zlu říkají dobro a dobru zlo, tmu vydávají za světlo a světlo za tmu, hořké za sladké a naopak. - Běda těm, kdo jsou moudří ve vlastních očích a rozumní sami před sebou.

Nejsou tedy zdaleka první, komu vrtá hlavou, proč někdy začne člověk slepnout v lásce, a napadá mě, že bychom měli preventivně chodit na prohlídku duchovního zraku, zvláště když se nám zdá, že dobře vidíme, všecko víme a chceme začít druhé soudit, přátelé čistých zrcadel, Písma a svědomí, která nám říkají, že nemusíme bloudit.

ThDr. Jan Schwarz

O relativnosti „našeho Postupu“

Dostaň
celý svůj
Život
mezi své „dva vdechy“

Dostaň
celý svůj Život
mezi
své dva údery Srdce,
a jsi
„v polovině cesty“

Ve Světlu
Za Sluncem
se již
Počítat nebudem´

Roman Zeanddrich Ernest

Vánoce kouzel (ne)zbavené

Vánoce - slovo jež zaznívá po celém světě. Mladí i staří jsou jimi jakoby okouzleni a prožívají chvíle napětí a očekávání. Co vlastně jsou Vánoce? Lidé se domnívají, že 25. prosinec je dnem narození Ježíše Krista. Dějiny ovšem o této skutečnosti nepodávají žádnou zprávu a ani pisatelé Bible nezaznamenali datum Ježíšova zrození. Pouze evangelista Lukáš uvádí, že se tak stalo v době prvního sčítání lidu v římské říši, které nařídil císař Augustus. V té době se údajně odebral i Josef z města Nazareta do judského Betléma, aby se tu zaregistroval společně s Marií, která v té době čekala dítě. Lukáš dále píše „A stalo se, když tam byli, že se jí naplnily dny, kdy měla porodit. I porodila syna svého prvorozeného, zavinula do plenek a položila do jeslí.“ (Lukáš 2, 1, 7) Neuvádí ale v který den a kterého měsíce se tak stalo. Proč tedy lidé, hlavně křesťané, slaví 25. prosince jako den Ježíšova narození, když Bible o datu mlčí? Kdyby to Bůh uznal pro lidstvo prospěšné, nechal by apoštoly nebo evangelisty tak významné datum opomenout? Odkud se tedy Vánoce a křesťany vybájené narozeniny vzaly? Kde je jejich původ?

Začátek je v pohanství. Pohané věřili, že noc ze 24. na 25. prosince je zrozením boha Slunce. Vypozorovali totiž, že slunce po této noci, stoupá na obzoru denně výš a výš. Tajemný jev si vysvětlovali jako nově narozené sluneční dítě. Proto tato a další noci, byly považovány za „svaté noci“.

Jaký je asi původ slova Vánoce? Podle jazykovědců pochází z němčiny. Jeho původní název byl „svatá noc“. Staré německé slovo Weihnachten si naši předkové počeštili. Vědci se shodují v tom, že kořeny dnešních Vánoc je třeba hledat již v pohanských oslavách zimního slunovratu. Vánoce nemají tradici jen evropskou. Slavili se v Asii, u amerických indiánů i jinde. Ve starém Římě se oslavy ustálily na dvacátém pátém prosinci. Datum zvolil roku 274 po Kristu císař Aurelián jako den „natalis solis invicti“ - den „Zrození nepřemožitelného Slunce“.

Významný německý badatel Herman Usener doložil, že před Nicejským koncilem (konaný v r. 325) se Vánoce neslavily. Dvacátý pátý prosinec byl jako datum zrození Ježíše neznámý. První zmínku o dni zrození Ježíše najdeme u Jana Zlatoústého (347 - 407), ale ten ho datuje na 20. prosinec. Antonmaria Lupi, jezuita 18. století zjistil, že Ježíšovo narození bylo církevními badateli přičítáno každému z dvanácti měsíců. Britská encyklopedie říká, že křesťané dosud napočítali 133 odlišných názorů na rok, ve kterém se Ježíš narodil.

Vánoce vznikly později než Velikonoce a jejich počátek leží ve 4. století... Skutečný den narození Páně není dodnes znám. Pro křesťana, který se opírá pouze o Písmo svaté, neexistují žádné povinnosti vůči takovým památkám! Nový zákon neobsahuje ani zvyk ani příkaz k takovým svátkům.

Římané slavili svátek nepřemožitelného Boha slunce 25. prosince jako den „narození Slunce“ a po celé říši se konaly velké náboženské pohanské oslavy Mithrovy (íránský Bůh světla s slunce). Svátek narození Ježíše není nic jiného, než pokřesťanštěná pohanská slavnost. Byla to tedy církev, která povýšila svou autoritu nad Boží slovo tím, že pohanské slavnosti zahalila do „křesťanského“ roucha. Proč však pohanské svátky přijaly i protestanské církve, když tvrdí, že se opírají pouze o Písmo svaté?

Vánoční stromeček - jak se k Vánocům přidružil? Stejně jako Vánoce má svůj původ v ryzím pohanství i tento mystický strom. Všichni pohané starověku spojovali kult Slunce (tj. Baalův kult) s kultem matky, tj. Astarty nebo Ašery a s rituálním kultem stále zelených stromů - evergreenů. V době oslav „svatých nocí“, pořádali pohané veselice u stále zelených stromů. Na ně věšeli ozdoby ovoce, pamlsky a světla. Nejprve ve volné přírodě, později doma, protože to bylo pohodlnější. Jedle nebo dříve v Orientě cypřiš i terebint, byly jako stále zelené stromy nazývány stromy života a zasvěceny „královně nebes Astartě“, manželce Baala. Také německý obyčej Germánů o svých „svatých nocích“, bylo stavění jedlí před svými domy k poctě boha Slunce a na ně umísťovali světla.

Vánoční pečivo - také nejrůznější vánoční pečivo má svůj původ v pohanství. Pohané pekli na počest svých bohů rozmanité koláče v podobě pletenců (dnešních vánoček), slunečních kotoučů, měsíčních srpků a hvězd. Potom i Židé ve starých dobách se přizpůsobili zvykům svých pohanských sousedů. (Starý zákon Jeremiáš 7, 17, 18)

Duch a náplň Vánoc - je dnes právě tak pohanský jako dříve. Vánoční svátky jsou vyplněny zvyky a obyčeji ryze pohanskými a mystickými a s učením Bible nemají nic společného. Stávají se často příležitostí k vyčerpání naší peněženky i naší křehké tělesné schránky. O Vánocích vyplouvá na povrch staropohanský římský duch „panem et circenses“ - chléb a hry - „jezme, pijme a užívejme!“ To je - přiznáte-li si to - častá náplň dnešních Vánoc. Kontrastně dnes působí, když v době narození Ježíše žili Josef s Marií v chudobě a byli nuceni vložit své dítě do jeslí ve chlévě.

Všechny pohanské svátky a oslavy byly zasvěceny určitým bohům, proto je v Božím pohledu křesťanské Bible přejímání křesťany i nekřesťany hříchem. To se vztahuje i na všechny obyčeje dnešních Vánoc.

Ze svého archivu od různých náboženských historiků vybral Miloš Kopřiva.

Proč jsou „svatá písma svatá“?

Všechno se odehrává v příbězích. Lidé, knihy i věci mají svůj příběh, také pisate­lé článků Poutníka, rovněž jejich názory, víra a přesvědčení mají svoje opodstatnění v životní cestě a jejím příběhu, který doposud prožili. Proto také uvádíme v Poutníkovi medailonky se životopisy autorů. Ale co ta tzv. svatá písma? Také všechna vypravují příběhy o tom, jak je to s člověkem v životě, k čemu že tím životem jdeme, co to život vlastně je a navíc, že je možné se v tomto životě dobrat smyslu toho všeho dění a zažít veliké setkání s Věčností - různě znázorňovanou a nazývanou jako Otec, Velká Matka, absolutní Pravda, Brahma, Tao, Kristus, Osvícení nebo třeba civilněji jako inspirace. Nemělo by nás toto různé, náboženským prostředím nebo tradicí či kulturou, zabarvené zpodobnění nezpodobnitelného mást. Po staletí se lidé chytali do pasti této nepodstatné různosti představ o nepředstavitelném a vedli spory, zakládali církve a vedli dokonce, údajně ve jménu tohoto nevyjádřitelného, války. Tak mylně chápané náboženství bylo nebezpečné a zabíjelo.

Jiní rezignovali na jakoukoliv víru a tvrdili o nepředstavitelné Podstatě veške­renstva, že neexistuje a bojovali za tuto svoji představu. Měli a mají vlastně svým způsobem pravdu, neboť božství dle představ kohokoliv, totožné s touto představou, neexistuje.

Kulturně a historicky našemu prostředí nejbližší tzv. svaté písmo je Starý a Nový zákon. Sbírky výpovědí o zkušenosti s Věčností příslušníků jednoho národa, který ve svém povědomí měl úkol ba přímo povinnost žít život minimálně s ohledem na existenci Věčnosti, která se k jednotlivci osobně vztahuje. V případě Nového zákona jde o výpověď o příběhu Ježíše neboli rabiho Ješuy z Nazaretu, který tou cestou vědomě šel a učil možným analogiím vhodným k následování. Život pod zorným úhlem Věčnosti, případné omyly a krize na této cestě zobrazují knihy Nového zákona na případě apoštolů, Ježíšových nejbližších učedníků, jejich přátel a jiných postav příběhu.

Kdo se vážně zabývá vědomou duchovní cestou a upřednostňuje tento úkol přede všemi záležitostmi života, nachází často vysvětlení zpráv z tzv. svatých písem a při jasné inspiraci i návody na řešení různých situací života. Nachází v těchto výpovědích CESTU k vědomému setkání s Věčností. Také jiná písma, vznikající mimo zmíněný okruh biblických příběhů popisují velká setkání člověka s Věčností. Nejde tedy v tomto případě o historickou studii ani kulturní, citovou nebo uměleckou záležitost ani o šifru s naprosto neproniknutelným sdělením. Jde o dosud nedoceněné, zopakovatelné postupy v „laboratorních“ podmínkách pro všechny lidské bytosti přibližně shodných, to jest narození a život se zkušeností ve hmotě s jistými možnostmi jít některou z cest dál až za vlastní dočasný příběh svého života a pocit oddělenosti od všech a od všeho. Přičemž některá náboženství zdůrazňují nezbytnost víry, např. v božský původ jejich zakladatele, jiná naopak na víře nestavějí - např. buddhismus je původně typický duchovní praxí více než náboženstvím v obvyklém slova smyslu.

Všechna náboženství a duchovní cesty však různým způsobem řeší krizi postavení člověka jako věčné bytosti, která však neví o své věčné podstatě a duchovní jednotě s jinými bytostmi. Dle tohoto pojetí jsou všichni lidé vědomě či nevědomě v krizi, dokud tuto svoji podstatu nepoznají a nedovolí jí, aby je proměnila a objevila v nich nového člověka.

Vnějškové formy náboženství stavějí na víře v představy o různých způsobech existence jako nebe, peklo nebo očistec a na dogmatických, to jest rozumem ani zážitkem nezdůvodněných tvrzeních. Esoterní vrstvy všech náboženských systémů ukazují cestu k prožitku neviditelné stránky skutečnosti a rozum ponechávají jako cenného pomocníka na této cestě. Nehlídají si žárlivě různá před prožitek postavená tvrzení a neprožívají bolestně ztrátu jakýchkoliv k víře předkládaných představ, pokud si to duchovní praxe vyžádá. Nestavějí na rozdílech metod duchovní praxe, představ ani tradic. Naopak, většinou zdůvodňují provázanost vztahů veškerého jsoucna.

Vnějškové formy náboženství stavějí pravidelně na rozdílech a nesmiřitelných protikladech kultur, ras a národů. Toleranci považují za známku vlažnosti ve víře, nevěrnosti autoritě a tradici. Ačkoliv stavějí na morálce a hlásají etické kodexy, zdůrazňují hlavně samoúčelnou poslušnost. Zdůrazňováním božství nadpřirozených bytostí zatajují člověku, že on sám je rovněž božského původu, že je rovněž dítětem Věčnosti bez ohledu na původ, stav, kulturu, rasu. Nacházejí v jinakosti nepřátelství, zatímco esoterně pojaté cesty odhalují přátele všade tam, kde je to jen trošku možné. Dokonce rovněž ve svém spolupoutníkovi - vnějším náboženství, poznávají odlesk vzpomínky na kdysi prožité, avšak nyní nesprávně či nejasně interpretované, čekající teprve na rozpomenutí nebo znovuobjevení.

Jarmila Plotěná

Poutní č. 3/2006

Zapalování kalicha

Z veliké Svobody jdeme,
k veliké Svobodě se navracíme,
jak plamen svíce svobodní,
spalujeme svou dočasnou podstatu hořením
však plamen zůstává…

Zhasínání kalicha

Z velké Svobody jdeme,
k veliké svobodě se navracíme,
jak plamen svíce svobodní
spalujeme svou dočasnou podstatu hořením,
však plamen zůstává
a rozhoří se vždycky tam, kde se svíce objeví,
aby plamen přijala a
navracíme se do svého domova hořením,
však plamen zůstává
a navrací se vždycky tam, když se svíce objeví
aby spaloval
však plamen zůstává.

Pod zorným úhlem Věčnosti

TGM je moje dětství, nepamatuju sice jeho léta, ale vyrostla jsem s jeho ideály zásluhou rodičů. Hlavně díky tatínkovi byl Masaryk téměř „členem naší rodiny“, totiž velikým, v pravou chvíli přítomným rádcem a vzorem.

Tatínek dobře znal mnohá Masarykova díla. Velmi si vážil spisů Česká otázka, Rusko a Evropa, Ideály humanitní a dalších. Věděl, že prvním Masarykovým spisem byla disertační práce o sebevraždě, v níž Masaryk sebevraždu považuje za tragedii takto zmařeného života jednotlivce, ovšem i za tragedii společnosti, která nastavila k zoufalství vedoucí podmínky. Všímal si vlivů okolí, které k sebevraždám často vedou. Tato práce Masarykových studentským let se soucitným a vnímavým pohledem poněkud podobá pojetí Jana Evangelisty Purkyně, který si všímá tohoto závažného jevu při anatomiích ostatků obětí sebevražd. Obžalovává společnost, která dopouští, aby se někteří lidé dostali na dno hmotné bídy a psychické bezvýchodnosti.

Jak u Purkyně, tak u Masaryka šlo ve své době o zcela revoluční myšlenky, neboť dle církevního nařízení bylo třeba pochovávat sebevrahy ke zdi hřbitova jako těžké hříšníky.

U nás doma se vždy zdůrazňovalo, že Masarykův humanismus a hluboce prožívaná zbožnost si nijak neprotiřečí a jsou přirozeným náboženstvím od nepaměti zakořeněným v člověku. Od tatínka jsem slýchávala Masarykovo „ne Caesar ale Ježíš“ nebo stručné vysvětlení pohnutky pro ušlechtilé činy jasným - „pod zorným úhlem Věčnosti“ a rovněž po tatínkově předčasném odchodu tolik znamenající: „Já chci být já i po smrti“.

Jarmila Plotěná

Poutník 4/2006

Budeš mít v životě jen lopotu a dřinu,
nenahlédneš-li na hlubinu.
Když Tajemství potkáš,
zakusíš jistotu,
pak vytryskne i prame
úcty k životu.
A staré pravdy poznáš,
zatušíš co ti schází,
tu náhle smysl má,
co dříve bylo frází.

Z promluvy Jarmily Plotěné - Úcta k životu 24. března 2006

Chvála nových rostlin

Skoro bych se vsadila, že už teď se můžeme těšit, jak to dopadne... Ten poslední sníh totiž ustoupí, dokonce i na horách. Vzduch zavoní a bude přívětivě vlažný a už brzo hřejivý, prozářený sluncem a květy se objeví na zahrádkách a vůbec bude jinak všude na světě, jinak než za té předlouhé zimy bylo. Skoro to vidím už kolem sebe a když se nic nestane, zima omládne do jara a jaro vyspěje do léta a stane se dospělým a bude sládnout k podzimu a opět křehnout do zimy a choulit se v korunách holých stromů, jak to namaloval Alfons Mucha a jak to známe a máme v našich končinách důvěrně rádi. A tak kruh ročních dob již překročil první jarní den a naše duše se nechává vytáhnou do světla slunce pozemského, viditelného. A za nedlouho všechno zavoní zelení prosycenou nekonečnými odstíny žluté a bude nově a mladě v krajině.

Pozorný poutník možná zachytí, jak vyrážejí první nové rostliny. A bude hlídat první klíček ze starého semene na záhonku nebo třeba v květináči. Kdekoli, kam něco zasadil, nejen aby později sklidil, ale aby už konečně jednou zachytili tu nesmírně tajemnou chvíli, kdy se najednou semínko v zemi pohne, nabobtná, pukne, vyrazí a na úkor nové rostliny vydá svůj životodárný obsah a samo pokorně a přejícně zanikne a jeho zbytek splyne s hlínou. A sláva nových rostlin zaplaví zemi, neboť oběť bezpočtu semen je všeobecná a tak nenápadná, že kdekomu samozřejmá.

Nové rostliny běží v kruhu ročních dob zas ke konečné, vlastně výchozí oběti, bez nároků na chválu či uznání své skromnosti štědře rozsévají plody, z jejichž semen jen některé vydají svou obětí slávu nových rostlin. Tak rašení a zánik jsou na jaře všeobecným jevem, tak vzájemně se prolínající, že jeden stav bez druhého ani nemůže být a jsou tak touto vzájemností posvěcené.

Pozorný poutník si možná povšimne, že je právě svědkem velikého zasvěcení, které mu připomene pradávná mysteria a mythologické příběhy. Zdánlivě nesrozumitelná poselství mnohých náboženství opět procitnou v poutníkově duši. Oběť pohřbeného zrna mu připomene egyptská mysteria Osirisova, znovunavracející se život mysteria řeckého Orfea a Euridiké, již zapomenuté návraty či procitnutí pohřbených a obětovaných maloasijských božstev, zjednodušené lidové zvyky jarních návratů života a vynášení Smrtky, v různých obměnách u mnoha národů vyvolají možná v duši otázku: Jaká je to znalost nebo zkušenost po tisíciletí tradovaná a vzpomínaná u tolika národů? Život a smrt že obětí jsou spjaté a právě proto posvěcené, svaté? A to jsme vzpomenuli jen některé a snad i neúplně zachované nebiblické tradice.

Sledujme přírodu a příklad zrna a nových rostlin nám napoví nejedno tajemství ukryté ve starých vyprávěních a možná i něco navíc.

Jarmila Plotěná

Probuzený život

Meditace

Bože věčný
Vesmírný Tvůřče, Udržovateli vesmíru
a veškerého dění v něm,
Ty, který svými zákony řídíš běh naší Země
a veškerý vývoj hmoty a ducha.
Otče náš,
který jsi učinil přírodu tak velkolepou.
Ty, který jsi i do našeho nitra vložil
zákony vesmírného vývoje,
veškeré zákony Přírody,
dej, abychom tyto Tvé zákony
a tento Tvůj řád
stále objevovali, poznávali a chápali
a podle něho se řídili a také žili,
kéž tento Tvůj Řád a Tvé zákony nacházíme
nejen ve vnější Přírodě,
nejen ve formě obřadů a liteře Písma,
ale především v sobě samých,
ve svých bližních,
abychom v Tobě, Tebou a pro Tebe
vždy žili.

Tak se staň.