Poutník č. 1/2007

Překvapivá předsevzetí

Žádná předsevzetí a závazky k Novému roku nedělám, jednak se zřídkakdy dodržují a většinou vezmou za své už v průběhu ledna, jednak ne každý musí mít nutně v lednu Nový rok. Na mezníky v běhu času ovšem věřím, dokonce si myslím, že existují jisté nezbytné, důležité body obratu nápadné ve sledu našich let, jimiž je náš život typicky značkován a dle nichž se rozpozná od událostí životů jiných lidí, asi tak jako když uvidíme v dálce Petrov nebo Špilberk a víme, že jsme už skoro v Brně. Jsou to pro nás typická vítězství a průšvihy, jichž často bývá hojněji naděleno než těch dříve jmenovaných, naše zklamání a návraty ze slepých uliček a cestiček naší chybující cesty. Navíc ještě věřím v možnost značkování naší existence vědomějšími než zcela nevědomě vynucenými body obratu našeho vnitřního utváření, naší povahy a zaměření našich zájmů a priorit. Doufám při tom v možnost zásadní proměny člověka, jeho přerůstání sebe sama a svých malých poměrů v nejširším slova smyslu, tedy i změny všech možných zaběhaných stereotypů, nedobrých návyků a zlozvyků dříve parazitujících na jeho jinak krásném lidství.

Fandím velkým proměnám a změnám i za těch nejnemožnějších okolností, změnám pracným, vlastním úsilím a námahou dosahovaným dle známého: „Člověče přičiň se...“ Fandím ovšem také bodu obratu, který přináší různá překvapivá předsevzetí a ještě lépe překvapivá rozhodnutí, jimž vlastně nikdo v okolí nerozumí, jen jejich původce, který se právě takto rozhodl puzen hlasem svého svědomí. Poslechl tu lepší stránku v sobě a najednou jedná proti svému zdánlivému prospěchu, k něčemu se přizná, něčeho nekalého nebo nemoudrého zanechá, najednou je jiným člověkem. Okolí se diví, okolí nechápe, to však není vůbec důležité, velká proměna je zde, vnějšími okolnostmi nevynucená. Dotyčný člověk píše svůj Nový rok třeba uprostřed léta a kdo pochopil, může slavit s ním, neboť je zde skutečný důvod k pořádné oslavě.

Tak takový Nový rok přeji nám všem.

Jarmila Plotěná

Cesta imaginace

Imaginace nebo tvůrčí myšlení je náznakem, že člověk je příbuzný oné Moci, kterou povstal svět. Je to smělé tvrzení, avšak ani zdaleka nevystihuje celou skutečnost. Bez tvůrčího myšlení byl by svět pouze světem zvířat a vše, co krásného, dobrého a velikého vyšlo z rukou lidských, bylo by neznámé. A nebýti božské imaginace nebylo by velkolepých světů hvězdných, ani toho co jmenujeme krásou a velkolepostí přírody. Byla by jen poušť a šedá beztvará hmota.

Čím vyšší je úroveň člověka, tím více najdeme stop jeho tvůrčího ducha; čím nižší úroveň, tím ubožejší a jednotvárnější je život člověka a jeho okolí, které si tvoří.

Vkročme do rodiny člověka bez imaginace a nenajdeme tam nic zajímavého, vše nás tam odpuzuje. I kdyby byl sebe větším boháčem, jestli nemá imaginace, on zůstane pod úrovní každého chudáka s imaginací.

Bez imaginace nebylo by vynálezů ani objevů. Kolumbus měl novou zemi ve své imaginaci a tato vidina jej činila odvážným, vynalézavým a vytrvalým, až i svou Ameriku objevil.

Československá republika byla nejprve v mysli těch, kteří pro ni bojovali. A jestli v něčem není tak pokročilá, jak bychom si přáli, je to nedostatek imaginace těch, kteří o tom rozhodují.

Všechen pokrok světa, v správě států, v industrii, ve školství, ve zdravotnictví záleží na imaginaci a dobré vůli vůdčích činitelů a těch, kteří je poslouchají.

Bez imaginace nemůže obuvník být dobrým obuvníkem, malíř malířem, kovář kovářem. Podkovář, který neumí vytvořit ve své mysli správnou podobu podkovy, nikdy správnou podkovu neuková.

Lidé zůstávají nešťastní proto, že jejich imaginace je naplněna neštěstím, nebo že představuje jim štěstí jen v okolnostech a s prostředky, jež jsou jim nedostupny.

Jistý muž vytýkal své ženě nepořádek, že má každý kout plný hadrů a všechno neupravené. A povídá: „měla bys vidět, jak hezky upravené má všechno tamhle sousedka.“ A ona na to: „Jen mi na to dej, abych si mohla koupit více skříní a prádelníků, a najmi větší byt - a uvidíš.“ Ale jaké bylo její překvapení, když se dozvěděla, že dotyčná sousedka byla ještě chudší, že hadry a košťata a jiné domácí potřebnosti měla uklizeny v obyčejných bednách, které byly přikryté vlastnoručně vyšívanými dečkami. To byla imaginace! Jiný příklad z mnohých: mladík žije v rodině, kde jsou děti, kde je zahrada a několik pokojů. Je mu dlouhá chvíle, neví co dělat, jak se zabavit, čím a v čem se uplatnit. Nemá a nepěstuje imaginaci. Jiný mladík příjemně oživuje a rozradostňuje celý dům. Děti na něm visí, zahrada se na něho směje, každý pokoj je něčím zkrášlen, čeho se jeho ruka dotkla: má imaginaci.

U Prahy je vesnice, která je typickou ukázkou všech ošklivostí. Jediná cesta tam není upravená, na návsi je močál, za deště se lidé po kotníky brodí v blátě, a není tam ničeho, co by i jen v nejmenším ukazovalo, že lidé tam bydlící mají také nějaký společný zájem. Zkrátka: oni si svoji obec nedovedou představit lepší, krásnější, upravenější. V jejich imaginaci není pojmu pro společnou hrdost, pro vtělování družnosti a pospolitosti do všeho, čím obec jako taková mluví k tomu, kdo tudy prochází.

Proti ní bych ovšem mohl postavit deset vesnic, které na každém kroku ukazují imaginaci lidí rozšafných, pokrokových kulturních.

Jestli člověk hledá krásu nebo jestli se honí za štěstím a potom je opravdu najde, tak je našel jako ona žena své brejle: našla je totiž na svém vlastním nose, ačkoli předtím celý byt i zahradu prohledala. Jestli člověk nenajde, co mu činí život žádoucím a krásným sám v sobě, marně hledá jinde. A jestli to našel sám v sobě, našel to ve své imaginaci, nejprve jen jako představu, postupně svoji představu zhmotnil, a tak začal žíti v jiném světě, ačkoli to byl stále jeho nejvlastnější svět. Potom ten svět se zrcadlil ve všem, co jej obklopovalo a vtěloval do všeho, co konal a tvořil.

Jestli někdo žije krásně ze zvyku, že to bylo tradicí jeho domova, kterou si osvojil, zaslouží naši úctu. Avšak větší je ten, kdo žije krásně vědomě, komu život je tvořením nových hodnot.

Není-liž zvláštní, že člověk si jako něco samozřejmého volí svůj oblek, byt, nábytek, svoji četbu, zábavu, domácnost. Avšak jakmile běží o to, co jej nejvíce povznáší nebo ponižuje, blaží nebo trápí, tedy jakmile se jedná o charakter, o náladu, o duševní život: tu ponechává vše náhodě, ať se utváří jak se utváří.

Co je nejhmatatelnější, nejhrubší a nejméně cenné, tomu se lidé běžně nejvíc věnují a s tím se ztotožňují. Ale co je za tím vším, a co teprve všemu, co jsme a máme, dává posvěcení a hodnotu, to ponechávají náhodě. A také na všechno možné jsou poradci a odborníci, na vykládání a provádění zákonů, na šití šatů, na plánování domů a zahrad, na léčení tělesných neduhů: jen pro duchovní inženýrství, pro vědomé plánování a tvoření vnitřního života, inženýrů a poradců jsme dosud neměli.

Jedním z velkých principů Svobodného bratrství je vědomý tvůrčí život. Je povinností každého, kdo chce podle tohoto principu žíti, aby přestal žíti nahodile, „sflikovaně“, nevědecky, a začal žíti podle plánu - životem vědomě tvořeným.

Je to vyšší životní úroveň. Je to život elity lidstva.

Člověk na vyšších stupních vývoje je povolán býti vědomě tvůrcem světa, kterým žije, v kterém žije a pro který žije. Jeho základní schopností pro takovýto život je jeho imaginace, jeho tvořivost.

Můžeme zřetelně rozeznati pět druhů činnosti při tvoření nového života podle plánu.

Nejprve si tvoříme nový obraz toho, čím chceme být.

V dalším tento obraz vypracujeme v podrobnostech.

Za třetí tomu obrazu vdechneme svoji duši. Jinými slovy: přemístíme své já a své vědomí do něj; přestěhujeme se duchovně.

Za čtvrté vytváříme tento duchovní obraz ve hmotě, to jest, ve skutečném denním životě.

Za páté den co den tento obraz zdokonalujeme.

Je to jako se stavbou domu. Zpočátku máme jen všeobecnou představu, jaký má být a čemu má sloužit. Potom začne pracovati naše imaginace na podrobnějším vytvoření jeho ideje, plánů, duše, účelu, ozdob a zařízení. Na to se poradíme s někým, kdo umí stavět domy. Povíme mu, co chceme a on vypracuje prvé náčrty. My o nich přemýšlíme a je pozměňujeme. Potom začne další propracování detailů, a na konec zhmotnění všeho, obložení a vyplnění myšlenek stavivem.

Mezi stavbou nám ještě to a ono napadne, a když je dům hotový, začneme jej zařizovat a máme do smrti dost příležitostí k opravám, přestavbám a přeměnám, ačkoli jedná se o materiál mnohem hrubší než je budova lidského charakteru.

Podnětem k stavění duchovního domu může býti rozmluva, přednáška, četba, vnitřní vnuknutí. Poradcem, duchovním inženýrem neb architektem může býti buď někdo, kdo tomu rozumí, nebo mohou k tomu býti získány podněty vlastním studiem. SB je prvým ústavem, který má býti vybudován jako všeobecná poradna, všem a všude přístupná.

Je nutno si uvědomit, že v tom okamžiku, kdy si vytvoříme svojí imaginací jasnou představu toho co chceme dosáhnouti, stává se tato představa skutečností, jako třeba narození dítka. Je pravda, že ji můžeme měnit, ale úplně se jí už zbavit nemůžeme. Jestli ji potlačíme, vnikne do podvědomí a roste dál, a když ne jinak, aspoň ve snách se znovu oživuje.

Velmi záleží na základní ideji a její mravní úrovni. Je samozřejmé, že si nebudeme tvořit nějaký slabošský ideál fňukavého škarohlída, ani hysterického fanatika, ani prchlivého zuřivce. Je přirozené, že budeme pamatovat na pevné zdraví, na velkou výkonnost, na veselou mysl, na úspěšnou práci. To vše by nás však trvale neuspokojilo, kdybychom si nevyvolili vysokou duchovní úroveň. Když už se jednou staví nový duchovní dům, proč jej nevystavit co nejdokonaleji a nejkrásněji?

Ten nový člověk, kterým chceme být, bude dále chodit po zemi, to je samozřejmé, a přijde do styku s prachem ulice, ale jeho hlava bude vysoko nad vřavou dne a nad titěrnými půtkami lidí, kteří se živí senzacemi a starostmi o nejnovější klepy.

Ten nový člověk rád uvítá každý dobrý podnět, jak duchovně žít, aby hlava udržela se na úrovni velkého duchovního světa, aby srdce mělo svůj klidný tep, aby krok byl pružný, aby úsměv a humor širokých duchovních obzorů duše ho všude provázel.

Je nesporné, že mysl lidská je schopna pojmouti obrovské množství dojmů, vjemů, představ, idejí, právě tak, jako do sebemenšího domečku vejde se množství myší, krtků, vos, pohozených papírů, odpadků a smetí. Je možno tam naházet kdejakou zbytečnou věc. Je možno vyzvat všechny laskavé sousedy, aby si u našeho domu udělali smetiště, a všechno, s čím si nevědí rady, aby k nám donesli.

Někdo namítne, že takovým bláznem nikdo není. A já tvrdím, že takové blázny najdeme všude ve většině, když tak mnohé řeči, starosti, představy, vjemy, zprávy, které lidé rádi přijímají, nazveme pravým jménem.

Člověk snese mnoho, ale nesnese všechno beze škody. Jestli někdo připouští do své mysli mnoho zbytečností, škodlivostí a malicherností, nezbývá mu místo pro myšlenky velké, povznášející, tvůrčí, myšlenky velkého slohu a dosahu.

Naše imaginace je toho druhu, že ji mnoho malicherných a neužitečných myšlenek může velmi zatěžkat, poškodit a učinit neschopnou velkého rozmachu a širokých obzorů.

Lidé používají své imaginace k podnikání, k tvoření vzácných uměleckých děl, k vynalézání, k zábavám, ale neuvědomují si dost, že jest ona hlavní podmínkou k vytvoření krásného, velkého a šťastného života.

Marně se budeme namáhat, abychom se uklidnili, když přichází rozčilení, jestliže se nemůžeme opřít o jasnou představu klidného stavu, jaký je v takových případech žádoucí.

Nad imaginací je životní ideál, vytvářený a plánovaný nejlepšími ideovými podněty, které v hlubinách duše vyvstávají, kdykoli se do nich vědomě ponoříme.

Já pro sebe všechny své ideály opírám ustavičně o pevné přesvědčení, že hodnoty jako klid, láska, dobrota, krása nejsou něčím, co visí ve vzduchu nebo co je závislé na nějakém souhlasu lidí, ale věřím, že jsou to absolutní hodnoty, že jsou to síly a vibrace v nás přítomné Duše všehomíra, a že těmito silami jsme s vesmírnou mocí na věky spoutáni, slaběji nebo silněji, podle toho, jak se jim oddáváme.

Říkám si: moje nejvlastnější podstata je božská. V této podstatě není slabosti, smutků, zlostí, negace, nýbrž jen síla, klid, láska a tvůrčí moc. Čím více se celou myslí oddávám klidu, lásce, dobru, kráse, tím jsem silnější, tím lépe ovládám a zhodnocuji své city, jako zhodnocujeme oheň.

Neříkám, že by se k prahu mé duše nepřiblížil hněv, ale já neotvírám hned dveře dokořán, abych jej vítal a nechal řádit ve svých nervech a pokojích své duše.

Neříkám, že by se někdy nepřibližovaly myšlenky smutku a trápení, ale já na ně hledím jako na cizince, kteří se chtějí vnutit. Jsou nežádoucí, nemám pro ně žádné pohovky k posezení.

A jako zvláště důležité mistrovství, po kterém toužíme a které je dosažitelné, považuji každodenní vykoupání v ovzduší velkých, ozdravných, posilujících myšlenek a meditací.

Staří Čechové ve 14. a 15. století mívali krásný zvyk, že každý den ráno i večer nebo jen večer se oddávali osobní a domácí pobožnosti. Něco si přečetli vzdělavatelného a své tužby, předsevzetí, své nejlepší city vyjádřili prostými slovy v upřímné modlitbě. Nebylo to mletí rtů naprázdno, ale povznášení mysli k nejvyšším hodnotám, jaké ctili v slovu Bůh.

Dnes máme o lecčems jiné pojmy než měli lidé před čtyřmi sty lety, leccos jinak nazýváme a jinak chápeme, ale máme tytéž vnitřní potřeby, tutéž touhu po velkém životě a po něčem svatém, co si chováme jako zřítelnici oka nedotknutelné.

Dnes je shon a spěch mnohem větší, dojmů, které rozrušují je mnohem víc, lidé jsou vnitřně rozvrácení a nemají síly vzlétnouti k oněm tichým výšinám, kde se duše uzdravuje, očišťuje a posiluje.

Můžeme však mnohému nepříjemnému předejít a podmínky krásnějšího života vytvořit, když budeme denně systematicky pěstit velké myšlenky, silné sugesce, vznešené meditace.

Žena, která ví, že se stane matkou, může vykonávat základní vliv na rostoucí plod života svého, dá-li si na tom záležet, aby denně vykoupala své děťátko ve vibracích krásných myšlenek a tužeb. A když dítko začíná chápat, jestli dále bude matkou udržováno v ovzduší velkých myšlenek a dobrých nálad, ona tím vykoná dílo velkého dosahu.

Avšak jak málo je těch, kterým se dostalo takového vychování! Většinou jsme slyšeli dvakrát až stokrát více těch myšlenek zhoubných než tvůrčích, více chmurných než radostných, více bázlivých než povzbuzujících, více hany než chvály, více nářků a proklínání než radostné odvahy, více zlobných slov než laskavých úsměvů! Byli jsme od nejútlejšího mládí obklopeni vibracemi záporu, hněvu, smutků, beznaděje. Chceme v tom pokračovat?

Můžeme dělat jen jednu ze dvou věcí: buď takové dojmy necháme na sebe působit, nebo se jim budeme bránit. A bylo by mnoho, kdybychom denně věnovali sami sobě jednu hodinu, ve které bychom pomáhali svému podvědomí a své imaginaci a posilovali v sobě všechny prvky kladné a tak zabraňovali vtělování se starých záporných a nežádoucích myšlenek a představ?

Snad není možno najíti celou hodinu, ale jak málo bychom cenili svou duši, kdybychom nenašli ani patnáct minut?

Není krásnějšího zvyku, jako když si člověk denně vyhradí pro sebe chvilku, kdy se chce potkati sám se sebou, aby si připomenul hlubší smysl života.

Jsem božím dělníkem. Jsem jiskrou zapadlou do hmotného těla. A v tomto těle má se ona rozkřesat v posvátný oheň, ve kterém shoří vše co je nežádoucí, a znovu a silněji se podnítí to nejlepší, čím chci žít.

Naše tělo je dílnou ducha, ale také svatyní, kde se potkáváme s Duchem všech duchů. Paprsek, který máme z Boha, jen proto září, hřeje a oživuje nás, že jedním pólem je spojen s námi a druhým pólem je ve spojení se svým zdrojem, a je ustavičným vyzařováním nejvyššího života.

Když se oddávám meditaci, ať cokoli jiného při tom zanedbám nebo zapomenu, jedno vždy zůstává, i kdybych žádných slov neužíval, je to uvědomění sounáležitosti k vesmírnému životu, je to utišení se sám v sobě a přiblížení se tam, kde všechna přání ztichnou, všechno jiné se zapomíná a zůstává pocit Veliké Přítomnosti Věčného.

N. F. Čapek

Básníkům se často stává

Správný rytmus, trefný rým,
přec té sloce nevěřím...

Básníkům se občas stává,
že i když rytmus pokulhává,
rýmování vynechává,
skrytá krása zazáří.

Anebo se k rozuzlení
víc než krása pravda cení
sžíravá jak plameny.

Nebo svět je v okamžení
prapodivně rozložený
v ohni božské proměny.

Verš tak vlastní silou žije,
co vlastně je poezie?
Malý zázrak na zemi.

Jarmila Plotěná

Prolínání světů Tomáše Halíka

Pokud patříte k těm, kdo před nedávnem v televizi zaznamenali seriál Prolínání světů, který sestavil známý religionista a současně kněz Tomáš Halík, možná jste si všimli i stejnojmenné knihy, která se objevila před Vánoci na pultech našich knihkupectví.

Ve srovnání s televizním seriálem mi v knize chybí především hudba Martina Kratochvíla, ale to můžeme mít autorovi sotva za zlé. Naopak pozitivním rysem knihy je, že nejde o prostý přepis televizního seriálu, ale že se zde objevily hluboké úvahy, které by nejspíše televizní formát neunesl.

Filozofii prezentovanou v této knize by bylo v mnoha ohledech možno označit jako unitářskou, především svou sympatickou snahou o smíření, toleranci a dialog, laskavým pohledem do světů jiných náboženství a kultur, pohledem který se snaží spíše porozumět než nacpat svět do vlastní předem připravené šablony. Zvláště v dnešní době mediálních stereotypů (co katolík to dogmatik, co muslim to terorista, věřící lidé jsou buď naivní nebo šílení, ...) v naší zemi ještě posílených 40 let trvající ideologickou masáží v době vlády komunistů je takový přístup velice potřebný, ozdravný a chvályhodný.

Knize „Prolínání světů“ se daří přibližovat svět náboženství a jiných kultur, aniž by znásilňovala názory nebo přesvědčení svých čtenářů, nebo byla ryze „vědecká“. I toho, kdo neocení filozofické úvahy a propracovaný text, jistě zaujme bohatý a kvalitní fotografický doprovod, který stojí přinejmenším za prolistování.

Dovolte mi závěrem odcitovat jednu myšlenku: „... náboženství ze své nejvlastnější povahy nemůže být jen soukromou věcí. Tou může být osobní spiritualita i osobní filozoficko-náboženské představy jednotlivce, ale to jsou nanejvýš dílčí prvky náboženství. Náboženství tvoří srdce každé kultury, učil Jan Pavel II. - a pro ty, jimž se zdá toto tvrzení přehnané můžeme klidně obrátit: to, co tvoří srdce té které kultury, to je jejím náboženstvím.“

Je také na nás, abychom podle svých možností a schopností přispěli ke kultuře této společnosti, aby zde převládajícím náboženstvím nebyl pouhý konzum, nesmyslný karmický kolotoč spotřeby pro spotřebu, jehož hlavním výsledkem je bezohledné ničení této planety.

ing. Pavel Sedlák

Befana

Celý rok poslouchám od lidí, s nimiž mě svedla náhoda dohromady, proč věří nebo nevěří v Boha. A těch nevěřících je nějak víc. Nejdřív se dostaneme k mému povolání, dotyčný se chvíli tváří překvapeně, jako by potkat kněze bylo dnes větší terno než přistání mimozemšťana, a pak řekne - Víte, já ale na Boha nevěřím - a následuje výčet důvodů, z nichž většina má jedno společné, totiž obavu, že se z mé strany chystá promyšlené přesvědčování a rafinované získávání nové ovečky na víru pravou; proto mlčím a existenci Boží v takové chvíli nehájím, Pán Bůh ví proč a doufám, že mi to odpustí.

A pak přijdou Vánoce, blíží se Štědrý večer a děti se těší na zacinkání, které oznamuje, že Ježíšek jim nadělil pod nazdobený stromeček spoustu dárků, vyzdobenou místností zavoní jehličí, pryskyřice a vanilková vůně vánočního cukroví; na svátky se těšíme všichni, věřící i nevěřící, málokdy si přitom ale uvědomíme, jak zajímavé a rozdílné zvyky drží o Vánocích naši sousedé.

Zatímco v Rusku kraluje dobromyslný děda Mráz, do Spojených států přijíždí populární Santa Klaus, ani jednoho z těch důstojných pánů bych však neměnil za českého Ježíška, o jehož narození zpívají v papírovém betlémě překvapeným pastýřům andělé a kterému nad jeskyní svítí hvězda vlasatice.

V Itálii provází narození Jezulátka tříkrálová čarodějnice Befana. Pověst ji popisuje jako babu s bramborovitým nosem, která obdarovává děti, podobně jako u nás Mikuláš, Befana prý potají vyslechla od pastýřů poselství o narození děťátka, stejně jako tři mudrci se nechala vést hvězdou a od té doby hledá Ježíška. A jde na to chytře, přináší do každého domu dárky a během návštěvy se rozhlédne, jestli náhodou nespatří Boží dítě. Když jí neotevřete, umí si poradit a projde komínem. Děti v očekávání nadílky lákají Befanu tím, že nechávají za dveřmi botičky, aby je čarodějnice nepřehlédla.

Zajímavou tradici obnovili v Braniborsku. Stohy dopisů zpracovávají na poštovním úřadě v obci, která se v překladu jmenuje Nebeská brána. Už od srpna dostávají dopisy s adresou: Ježíšek, 13. oblak, Himmelpfort. Počátkem 80. let se na zdejší poštu zatoulaly tři dopisy adresované Ježíškovi a Cornelia Matzkeová, která zde vypomáhala, je vytáhla z koše na odpadky a s láskou na ně odpověděla samozřejmě jménem Ježíška. V Himmelpfortu obdrželi od té doby statisíce dopisů. Slyšel jsem, že podobnou možnost už mají i české děti, které před vánočními svátky posílají své psaníčko na Boží Dar. Nepochybuji, že pošta má i tady v předvánočním čase plné ruce práce.

Ten příliv korespondence mě těší. Vím, že člověk nemusí léta věřit v Boha. Pro své pochybnosti může mít tisíce důvodů. Je to Bůh, který proměňuje lidská srdce a dává nám nové důvody k naději. Třeba se právě letos světýlko v jesličkách rozsvítí někomu ve vaší blízkosti. Nebo vám. Já věřím, že ho jednou uvidíme všichni. Do té doby si ovšem dejte dobrý pozor na Befanu v komíně, přátelé vánočního obdarování.

Jan Schwarz

Budoucnost

Budoucnost patří nám, opřeme-li se ještě pevněji o Boha a budeme-li stále usilovněji prositi o seslání Jeho Milosti a pomoci na každém našem kroku.

Je pravda, že i naše dnešní doba přináší často neschopnost mystické koncentrace, ba že i prostá modlitba je často nemožná, neboť se zdá, že celý svět je přeplněný rozbouřenými vlnami myšlenek, které nás přímo drtí. Je na tom jistě mnoho pravdy, ale ten, kdo složí ruce v klín, kdo je vždy nespokojený, snad i duševně lenivý, nebo hledající bezpracnou metodu dosažení Boha a tak nechává svoji duši napospas takovým vlnám, je člověk slabý, nemající dosti pevné vůle, aby se opřel, aby v hlubině svého nitra přístav s klidnou hladinou vyhledal.

Vyškrtněme ze svého slovníku slovo „nemůžeme“ a nahraďme ho slovem „můžeme a musíme“. Jsme v nitru dětmi božími a jako tací máme v sobě všechny síly vesmíru. Myšlenka je silou všemohoucí, o tom svědčí nauka velkých Mistrů a dokud jsme schopni myšlenky, máme v rukách nejvyšší moc, která může a musí odstranit všechny překážky.

Ten, kdo kráčí křesťanskou mystickou cestou, kdo slyší tuto nauku a pokyny a rady srdcem, nebude toho nikdy litovat, neboť nastoupil Cestu Pána, která byla ukazována od počátku světa všem lidem, jako cesta vedoucí k opravdovějšímu štěstí bez konce, jedinému štěstí po kterém nenásleduje trpkost, jako po každém štěstí pozemském a nikoho neuvedeme v omyl a na scestí. Ceňme si proto našeho spolku, kterého intence a ideály jsou tak vysoké a čisté a snažme se všichni, aby i jeho vnější úroveň byla na skutečné výši, aby jeho jednání a myšlenky zde přednášené, byly co nejdůstojnější a nesly se stále duchem jeho zakladatele K. Weinfurtera. Prosíme Boha, aby při plnění našeho předsevzetí při nás stál, nás chránil, osvítil, nás řídil a nikdy neodvracel od nás svou tvář. Abychom byli silní a duchovně rostli, k tomu nám dopomáhej Bůh.

„Ale přijměte moc Ducha Svatého, přicházejícího na vás, a budete mi svědkové, i v Jerusalemě, i ve všem Judstvu, i v Samaří, a až na sám konec země.“ (Sk. I, 8)

Toto heslo na počátku 3. dílu „Ohnivého keře“ jsem nezvolil sám, nýbrž bylo mně ukázáno na potvrzení dvojího předpovědění od několika svědků, v tomto městě (Praze) žijících, kteří slyšeli a viděli, že Pán je nablízku a že nauky jeho nanovo lidstvu dané, budou šířeny po všech zemích a krajích, aby znovu byly lidem dobré vůle připomenuty staré a svaté pravdy, které jako zlatá zrna jsou ukryty pod rmutem a kalem tohoto světa.

Nebude již dlouho dní, o nichž se praví v Písmu: „A světlo svítilo ve tmách, ale tmy ho nepoznaly.“ Za nedlouho - kdo by mohl říci, kdy a kde, když toto tajemství spočívá v lůně Božství? - přijde Světlo Veliké, jehož červánky dnes již zříme a toto Světlo všech světel zapudí všechny tmy a bude den - jako na počátku stvoření a Duch Boží se bude vznášeti viditelně - ne nad vodami, ale nad ovečkami Toho, jenž je povolal.“

Tato cesta, posvěcená adepty všech věků, je určená bez výjimky všemu lidstvu. Ovšem jen část dosavadního lidského pokolení ji nastupuje vědomě. Ostatní čekají až udeří i pro ně znamení na vesmírný zvon a až i jejich duše budou probuzené z dosavadního spánku.

Máme vědět, jak zdůrazňuje K. W., že je každá chvíle věnovaná mystickému cvičení ohromnou silou, která se šíří po celém světě mezi vědomé i nevědomé, mezi věřící a nevěřící, aby otřásla jejich dušemi, třeba že o tom neměli dosud ani tušení. Všichni pracujeme nejen pro sebe, ale pro všechny a čím více budeme provádět mystické cvičení, tedy koncentraci na naše vnitřní božstvo, zapomínaje při tom na sebe, tím více budeme pokračovat na mystické cestě a tím poroste i naše síla přenášet myšlenky pravého, totiž praktického náboženství na všechny ostatní.

Nechť si nikdo nemyslí, že je dosud malý a nepatrný a že jeho síla je nicotná. Ne! Každý z nás má v sobě stejnou božskou jiskru (božskou prabuňku), každý z nás je svatostánkem Všemohoucího a proto každý, jakmile se obrátí s celou silou své duše a mysli a svým srdcem do nitra, do onoho slunečního středu, vyzařuje na všechno lidstvo to samé, co sám ve své duši si představuje a co pociťuje.

Kontrolujme své myšlenky i ve všedním životě a při práci a nedopusťme, aby myšlenky nenávistné a zlé vstoupily do našeho srdce.

Rudolf Ertelt Psyché leden 1994

Něco nad námi musí být

je název v minulém roce vydané půvabné knížky menšího čtvercového formátu s nevšedními záběry na barevných fotografiích a hlavně poutavými a hluboce promyšlenými úvahami v pěti kapitolách s názvy: Oči bez jiskry, tváře bez úsměvu, Stopy hledaného, Prosťáček anebo génius, Pokřivené obrazy, Nic není ztraceno.

Spisovatelka se v nich zamýšlí nad problémem jak pomoci tápajícím lidem hledajícím smysl života postrádajícím křesťanskou naději. Autorkou je lékařka uznávaná jako zakladatelka hospicového hnutí u nás - MUDr. Marie Svatošová.

Lovce originálních snímků možná bude zajímat, že unikátní fotografie v této publikaci vznikly na její přání - objednávku, ale některé způsobem nikoli obyčejným. Například snímky J. Reischiga byly zpracovány na Referenčním pracovišti optické mikroskopie a snímky Fr. Weydy byly pořízeny pomocí rastrovacího elektronového mikroskopu.

Mnozí známe hlas a způsob vyprávění paní doktorky Svatošové z ranního rozhla­sového pořadu „Jak to vidí...“. Koncem listopadu minulého roku zavítala do Brna - Bohunic na pozvání vedení Centra volného času a knihovny v ulici Lány 3. Byla jsem velmi ráda, že jsem se mohla zúčastnit této besedy a poznat paní doktorku osobně. Jak jsem zjistila, nepovídala si tu s přítomnými zájemci poprvé. Starší, nenápadná a usměvavá paní nám prozradila, jak přišla na myšlenku založit a rozšiřovat instituci hospiců, tolik potřebnou v našem uspěchaném a mnohdy nemilosrdném světě. Napadlo ji to po návštěvě v Anglii, kde zařízení pro těžce a nevyléčitelně nemocné jsou již mnoho let v provozu a velmi se osvědčují.

Od myšlenky k činu nebylo u Marie Svatošové zřejmě nikdy daleko a tak usi­lovná práce zúčastněných na tomto projektu přinesla do dnešní doby své plody v podobě jedenácti hospiců v naší republice. (Ověřila jsem si později, že jeden z nich, s názvem Hospic sv. Alžběty, byl otevřen v Brně na Kamenné ulici 1. dubna v roce 2004. Zásluhu na jeho vzniku má a jeho provoz zajišťuje Občanské sdružení Gabriela a tak v tomto klášteře, po určité pauze, pokračuje tradice péče o nemohoucí staré občany.)

V živé rozpravě přihlásila se ke slovu také jedna ošetřovatelka z hospice. Mladá civilní sestra velmi pohotově reagovala na slova paní doktorky a uvedla také několik zkušeností a až dojemných příběhů s umírajícími ze své praxe.

Ráda bych se ještě zmínila o přátelství a spolupráci doktorky Svatošové s Otcem a rovněž lékařem Ladislavem Kubíčkem, který byl v sobotu 11. září 2004 na své faře v Třebenicích zavražděn. Mimo jiné jejich spolupráce spočívala též v tom, že strojopisy svých literárních prací na volných listech předával Marii k přepsání na počítači.

V předmluvě k poslední Kubíčkově knize s titulem O svobodě doktorka Svatošová popisuje jak v poničeném farním bytě hledala a pracně shledávala dokončené listy k připravované knize. Vrazi ve snaze zahladit stopy založili na několika místech požár. Žár ohně roztavil i velký kovový svícen. ... Marie dlouho přehrabovala a přebírala hromady věcí a papírů vyházených ze skříní a zásuvek. Naštěstí její snaha byla korunována úspěchem. Text byl zapadlý mezi radiátorem a zdí - zpřeházený, ale snad úplný...

Svoji předmluvu končí autorka slovy: V Krédu vyznáváme, někdy bezmyšlenkovitě, že věříme ve společenství svatých. Otec Ladislav nás svými průpovídkami učil nejen ve společenství svatých věřit, ale taky ho na každém kroku skutečně a radostně prožívat. Všem, kteří Otce Ladislava za jeho pozemského života nepoznali, přeji, aby jim to v rámci možností vynahradily následující stránky. Marie Svatošová.

Život P. MUDr. L. Kubíčka, který se narodil na Podkarpatské Rusi v roce 1926, vystudoval lékařskou a tajně i teologickou fakultu, byl velmi pestrý a většinou také velmi těžký. Ve své poslední literární práci, ve které se zabýval tématem svobody, probral tento fenomén z mnoha stran i úhlů a zakončil ji takto: Ta pravá svoboda bude tedy zřejmě plodem toho dokonalého zákona svobody - jak o něm mluví sv. Jakub.

Všem čtenářům přeji a vyprošuji krásu a sílu této svobody.

V Třebenicích 8. září 2004 Ladislav Kubíček.

Iva Bordovská

Antroposofie ve výchovné činnosti školy

Antroposofie, česky moudrost o člověku, je způsob myšlení Rudolfa Steinera, jehož hlavně známe jako zakladatele waldorfských škol. Jeho činnost byla daleko širší, dalo by se říci „světonápravná“, ale podobně jako tomu bylo u J. A. Komenského nejvýrazněji se pro budoucí generace zachoval jeho vliv v pedagogice. V únorovém čísle jsem o antroposofii psala v roce 2006 jako o přístupu a cestě. Je to také přístup a cesta pedagogů ve školách, zejména waldorfských, ale je to také způsob života, a ten se uskutečňuje jako neustálý pohyb, neustálá změna - tomu odpovídá i otevřenost antroposofie.

Do České republiky zajíždí několikrát ročně dr. Daniel Wirz ze Švýcarska. Tento muž, otec pěti dětí, kterému je dnes 62 let, si v mládí splnil svůj životní cíl a stal se učitelem. Nejdříve na běžných švýcarských státních školách. Když poznal pedagogiku R. Steinera, stal se jejím nadšeným stoupencem. Založil v sedmdesátých letech Waldorfskou školu a s nevelkým časovým odstupem FPA - Svobodné sdružení spolupracujících učitelů, jako tvůrčí a vzdělávací společenství, které má dnes více než tři tisíce aktivních členů a vlastní nakladatelství. Daniel Wirz se v posledních letech věnuje intenzívně, kromě psaní, také vzdělávání dospělých. Organizuje 40 až 50 kurzů ročně ve své vlasti, zajíždí i do zahraničí a několikrát ročně i k nám. V jarních měsících vyjde v českém překladu konečně i u nás kniha, kterou autor vybral pro překlad jako první: „Výchova začíná vztahem“. Přeložili jsme ji se synem a vybrali z ní ukázku. Je to moderní, tvůrčí aplikace Steinerova myšlení a pedagogiky, tak jak ji ztvárňuje a v praxi uplatňuje Daniel Wirz.

Deset tezí k waldorfské pedagogice

1. Výchova je umění

Co je umění? V tom, co vnímáme povrchově, hledá vnitřní podstatu, v tom, co se jeví smyslům, skrytou podstatu, ve zvláštním všeobecné, v jednotlivé lípě na pahorku to, co je podstatné pro všechny lípy, v moři pramoře. Umělecká díla k nám promlouvají o tom, co je nadsmyslové, co je jakoby začarováno do světa smyslů.

Právě ve druhém sedmiletém období života, v nižších třídách základní školy, prahnou děti po představách, které nám zprostředkuje vyprávění pohádek. Ty mohou dávat svou šíří a hloubkou odpovědi na mnohé podprahové otázky.

Hovořím zde o „latentních“ otázkách a myslím tím takové, které jsou ukryty na dně dětské duše, aniž by vstupovaly do vědomí.

Vyučování v uměleckých obrazech, jež podněcuje dětskou fantazii a nic direktivně nestanovuje, děti podněcuje. V tomto smyslu jde o individualizované vyučování. Silně podporuje síly fantazie a vlastní činnosti dítěte.

Také my se dívejme na dítě uměleckým pohledem.

Co se tím míní?

Stejně nepředpojatě jako prvního dne je třeba přistupovat k dítěti a zůstávat stále pro toto jedinečné setkávání otevřen. Dítě je hádankou, a ničím neomezený respekt před ním nám ukládá, abychom zůstávali zdrženliví a opatrní ve svému usuzování o každé dětské osobnosti.

Každý pevně zaujatý názor zužuje pohled a zbavuje toho druhého šance, že může být vlastně docela jiný.

Výchova se má vyvíjet z neustálého, žádnou předpojatostí neomezovaného setkávání. To je alfa a omega výchovy. Jen potom každý pohyb v mém nitru může vyvolávat pohyb v nitru mého protějšku (v dítěti).

Tak je třeba rozumět škole - je to pohyblivý kruh mezi žákem, učitelem a rodiči.

2. Bez sebevýchovy není výchova

To, co je na nás samých výsledkem naší sebevýchovy, je v naší výchovné práci vlastně jedině účinné. Tím, co jsme sebevýchovou v sobě vytvořili, i když to zůstává nevysloveno, dosahujeme hlubokého účinku.

Jak by mohlo vedle dospělého, jehož vývoj stagnuje, nebo je dokonce uzavřen, dítě zrát? Naše snaha dát svému životu individuální podobu, i kdyby byla břídilská, přechází na dítě a dodává mu odvahu, aby pokračovalo v nalézání vlastní identity a cesty. Kdybychom však pokládali sebevýchovu za nepříjemnou povinnost, - pak je všechno špatně. Tuto povinnost zapaluje entuziasmus. Naučme se ji milovat! Vždyť nás mnohdy naše zkušenost poučila za co všechno jí i v našem životě vděčíme. Jedná se přece o to, abychom se my sami dostávali dál.

Společná vůle růst musí být cílem života s dětmi.

Naše děti, žáci a žákyně, nám často, aniž by měly něco zlého v úmyslu, ba láskyplně, nastavují zrcadlo. A to je dost silný podnět k probuzení a ke změně...

Takhle náročné, ale současně i nadějné je spolužití s dětmi. Hledají vždy a všude v první řadě život a nás považují za jeho reprezentanty.

3. Religiozita je důležitou součástí waldorfské školy

Malé děti jsou víra. Později se však jednota prolomí: vyhnání z ráje. Náboženská výchova má sjednotit to, co se oddělilo, má dětem opět pomoci najít pocit „domova“. Náboženská výchova se však nesmí omezovat pouze na hodiny náboženství. Při práci s dětmi mějme vždy na paměti těsnou vazbu mezi tím, co spojuje a tím, co zavazuje. Z toho téměř nutně vyplývá potřeba spiritualizace pedagogiky.

Pedagogika budoucnosti předpokládá ducha ve veškeré existenci. Věci smysly nepoznatelné spočívají v základech věcí smysly vnímatelných. Nevnímatelné zaujímá v lidském světě pevné místo. Z toho vyplývá, že individualitu dítěte nelze chápat povrchně. Bereme v úvahu jeho skrytou podstatu, respektujeme ji s úctou a pomáháme ji rozvíjet.

Každý člověk v sobě skrývá záhady, přichází z dáli a má před sebou notný kus cesty. Na konci by měl nalézt sebe a Boha. Jsou to dvě tváře téhož. Naším úkolem je napomáhat dětem nalézt sebedůvěru a Boha.

4. Výchova k integraci ve společnosti

Mnozí nechápou jednotu matérie a ducha. Duchem rozumíme sílu, která utváří matérii. Nic by v našem světě nenabylo tvar, kdyby nebylo této primární síly.

Vycházím z následujícího předpokladu: pouze škola se spirituálními základy je schopna v dětech rozvíjet integrační schopnosti. Z toho vyplývá, že je třeba předpokládat i „neviditelného člověka“. Pak je možná výchova k toleranci a soucítění s druhým.

K mírovému soužití různých kultur na zemi nepřispívá dělení lidí podle barvy pleti, náboženství nebo národnosti.

5. Při přípravě na vyučování musíme důkladně pochopit jak látku tak i dítě

Přiblížit látku dítěti a dítě látce, to předpokládá důvěrnou znalost obojího. Dítěti totiž zprostředkováváme mnohotvárnou skutečnost - svět dospělých v „malém“. Samozřejmě, že vždy můžeme zprostředkovat jen část. My, vyučující však musíme mít neustále na zřeteli veškeré souvislosti. Děti musejí mít vždy dojem, že jde o opravdový velký svět, do kterého patří, a nikoliv jen o jeho výseč.

Děti nejsou malí dospělí! Vše, co jim zprostředkováváme by mělo být přizpůsobeno jejich možnostem, mělo by jim prospívat a včetně fyzické stránky je kladně ovlivňovat. Přitom je vhodné upřednostňovat spíše procesní stránku, nežli se příliš brzy soustřeďovat na výsledky.

Dítěti je nutno dopřát čas, aby se přizpůsobilo svému vlastnímu studijnímu rytmu.

K tomu ještě maličkost. Nehodnoťte příliš brzy. To také znamená neporovnávat mechanicky to, co srovnávat nelze - jedno dítě s druhým.

6. Při přípravě na vyučování mějme vždy na paměti dítě

Co si máme představit pod poučkou, že nám má ve výchově „pomáhat noc“? Přestože škola bývá běžně ve dne, jsme se svými dětmi vnitřně ve spojení i v noci. Spojují nás tajemná vlákna, pro která se učíme nalézat citlivé porozumění, v čemž nám právě noční klid potřebný k soustředění pomáhá.

Mysleme třebas před usnutím na dítě, které nám uplynulého dne připadalo zvlášť nápadné, nebo nám dělalo obzvláštní těžkosti. Může to být pro obě zúčastněné strany velmi prospěšné a hojivé jako balzám. Tak nám může pomáhat ve složitých situacích, s nimiž jsem si ve dne nevěděli dobře rady, právě noční zamyšlení a prospět oběma stranám.

7. Pozorování dětí je nejdůležitější

Brát na vědomí to, co skutečně je, místo předčasného usuzování.

Dítě je měřítkem školy. Dítě je živý plán učiva. Měli bychom se naučit odpozorovat od dětí, které máme před sebou, co potřebují. Tak to žádal Rudolf Steiner. Pevný učební plán nás zbavuje vlastní odpovědnosti.

Waldorfská pedagogika staví však na samostatnosti a způsobilosti učitele. Kdyby nám kdokoliv vnutil učební plán, musel by pro nás zůstat cizorodým tělesem. Waldorfská škola sama sebe nepokládá za školu, která žákům „dodává učivo“, ale za školu „lidskosti“ (Pestalozzi).

To znamená, že se nepodřizuje diktátu ekonomiky nebo jiných zájmových skupin.

Orientuje se jen a jen podle vyvíjejícího se člověka. Hledá podmínky pro co nejkomplexnější rozvoj jeho životních sil.

Především mají děti získat schopnosti pro život, odvahu, radost ze života. To je základ pro všechno ostatní.

8. Waldorfská škola převádí do praxe své ideály

Svou nejnovější knihu nazval Neil Postman: „Už žádní bohové - výchova končí“. Stěžuje si v ní na absenci ideálů ve veřejných školách. Za ideály považuje cíle, které přesahují schopnost zajišťovat základní životní potřeby. Teprve ideály zprostředkují lidskému životu jeho hodnotu.

Za takový ideál považujeme vyvážené, celostní vzdělání vyvíjejících se lidí: Je to požadavek jednoty intelektuálního, uměleckého a rukodělného rozvoje osobnosti. To je základní ideál waldorfského školství, které trvá bezmála 80 let a v praxi se uskutečňuje přibližně v 900 školách Rudolfa Steinera na celém světě. Svědčí o tom předměty a rozvrh těchto škol. Zdůrazňuje se uměleckořemeslná dovednost.

Dalším ideálem, chcete-li zásadou, je že se neznámkuje a nepropadá, ani jinými způsoby se nikdo nevylučuje. Žáci dostávají slovní hodnocení, učitelé se snaží o individuální přístup a požadavky na dítě. To jim výuku jistě neulehčuje. Ba naopak. Vyžaduje to od nás flexibilitu, fantazii a toleranci. Výběrové třídy, do nichž jsou žáci zařazování podle různých schopností předstírají něco, co v pozdějším životě není. Později musí všichni vycházet se všemi. Z tohoto hlediska je třída bez selekce výborný způsob pro trénování socializace.

A zatřetí: Rodiče a učitelé společně vytvářejí školu. Spolupracují ve prospěch dítěte. Tam, kde by takový základ chyběl, oslabovala by se snaha učitelů, ba mohla by být i zmařena.

A nakonec: Waldorfská pedagogika má vzbuzovat aktivní zájem o celý svět. Herakles to vyjádřil takto: „Vzdělání znamená: Zapalovat v mladých lidech oheň, nikoliv pouze plnit vědro.“

9. Škola má být pouze předškolní přípravou pro život - život je skutečná škola

Škola dostojí tomuto svému úkolu snadněji, jestliže se v ní nejen učí, ale také žije. Život od nás žádá, abychom se nepřetržitě učili. Není to mrzuté, nýbrž radostné učení. K tomu může škola podněcovat. Její nejdůležitější zájem musí být přiblížit se životu a naplňovat jej.

Abychom toho dosáhli, musíme změnit vžité představy o poslání školy. Je potřeba dětem zprostředkovat co nejvíc základních zkušeností. To bývá často dosažitelné jen mimo prostor školní třídy. Smyslové zážitky nacházíme třebas na blízkém statku, v lese, u vody. Pracujeme na půdě a s půdou, bezprostředně prožíváme koloběh roku.

V pozdějších školních letech prostřednictvím projektového učení seznamujeme děti se světem práce. V tom období děti vlastní zkušeností zažívají co jsou hranice. Daleká putování, při táboření se učí přežít v přírodě, zúčastňují se brigád pro ochranu přírody a životního prostředí. Výuka se koná třebas někdy na hlavním nádraží, někdy v uprchlickém táboře, někdy v továrně.

Doporučovali bychom pro vyšší třídy také projekty výměny žáků přes hranice národnostní, kulturní i náboženské: To hlavní je stálé rozšiřování obzoru - náplň života!

10. Výchovný cíl: Umět jednat

Zvláštní pozornost je třeba zaměřit na posilování vůle. Je otázkou vůle, umíme-li uskutečnit to, co jsme si předsevzali. Budeme naplněni velkým a trvalým uspokojením, jestliže v tomto ohledu docílíme určité suverenity.

Když je člověk o něčem přesvědčen a považuje to za správné a důležité, ale ne­dokáže to udělat, činí jej to trvale nešťastným a oslabuje jako nemoc.

Výchova vůle není nic snadného a vyžaduje od nás velké pochopení a vytrvalost.

Z knihy Daniela Wirze: „Erziehung - Beziehung“ (Výchova začíná vztahem) se svolením autora přeložili pro české zájemce Eva a Pavel Dobšíkovi.

Cesta

Každý, kdo měl takové štěstí, že se mohl znovu vrátit na místo, které kdysi dávno zapadlo až na dno jeho dětského srdce - na místo od té doby nenavštívené a proto již téměř zapomenuté, ten ví o čem budu psát, ten zná cesty podobných návratů a ten mi taky určitě porozumí, už teď to vím.

Ještě mi nebylo ani pět let, když jsem vystoupil z vlaku taženého parní lokomotivou na malém nádražíčku, abych tady, na druhém konci země, podstoupil ozdravnou kůru nemocných plic v šedivém sanatoriu, které stálo nad ještě šedivějším městem v samém pohraničí, z budovy pro děti předškolního věku nás vodily sestry na procházku alejí starých stromů do strmého kopce kolem patnácti omšelých zastavení křížové cesty, na té cestě jsem plakal, dusivé astmatické záchvaty ustupovaly pomalu, pamatuji se živě na vysoké stromořadí, na vonící lípy, na nekonečnou vzdálenost mezi těmi pochmurnými plastikami biblických výjevů, kterým jsem za mák nerozuměl, ale nemocné tělíčko zápasilo s dechem a tím dávalo dostatek času očím, a taky duši, aby vnímaly divného pána s trnovou korunou, který na té křížové cestě trpěl stejně jako já, o tom jsem byl tenkrát přesvědčen.

Nikdy jsem nezapomněl na dny, kdy mě opustily astmatické záchvaty a já, navzdory lékařským prognózám, dýchal opět bez problémů a hlavně bez bolesti, hory na českoněmeckém pomezí mi vrátily čistý dech a pokojný rytmus do strachem tlukoucího srdce, obětavé sestry mě na procházkách učily poznávat květiny a les, i ty tkaničky u bot si doteď vážu stejně jednoduše a podětsku - na dvě kličky - jak mně to ve Cvikově trpělivě předváděly.

A teď se mi naskytla možnost stavit se při putování napříč republikou a uvidět znova tohle místo. Vzdálenosti už nebyly tak obrovské. Pětileté dítě má jiný pohled na svět než dospělý muž, přesto jsem našel svou křížovou cestu, stoupal jsem od jednoho zastavení k druhému a naslouchal výskotu dětí z blízké léčebny, a najednou se přihodilo cosi podivuhodného, od první kaple vyšel malý chlapec, přicházel pomalu, v kotníčkových botkách a červenočerné kostkované bundičce, vůbec si mě nevšiml a kráčel vedle mne tiše dál, stoupal se mnou do kopce, stěží popadal dech, hrozně moc si přál být už nahoře, rozhlížel se na všechny strany i do korun stromů, ale bál se té ohromné dálky před sebou, a proto sklopil zrak a mě si nevšímal, hleděl vždy jen k té nejbližší kapli a po očku a se zřejmou obavou pozoroval chrousty ve větvích, kteří na něj každou chvíli jak ohromné helikoptéry nalétávali a zaplétali se mu do kaštanových vlasů.

Bože, co je to čas? Nic, méně než nic, jen předivo průhledné pavučiny, z níž se kamsi do neznáma odvíjí život, to jsem pochopil, když jsem na té cestě znovu spatřil trpícího Krista, ale taky sám sebe; človíčka, který se po pětatřiceti letech mohl na vyšlapané pěšince mezi stále stejně pokroucenými a obnaženými kořeny vonících lip jen pokorně poklonit a poděkovat za darovaný čas a za tak těžkou cestu vzhůru; a to není málo, přátelé šťastných návratů.

Jan Schwarz

Jak řešit „každodenní problémy“
z „duchovního hlediska“?

Název a obsah přednášky vznikl na základě návrhu jedné členky Správního sboru OUB ze dne 21. 9. 2006: „Přednášející by se měli více zaměřovat na každodenní problémy posluchačů a jejich řešení z duchovního hlediska, povzbuzení a potěšení.“

Uměla bych k tomu promluvit, něco zajímavého a potřebného sdělit? Nějaké informace, nápady, souvislosti, poučení... (nikoli dogmatické „jedině správné“ rady či návody!) získané na vlastní životní cestě jednak přímými osobními prožitky, jednak zprostředkovaně pomocí impulsů z knih moudrých učitelů minulosti i přítomnosti? Co když ve slovech zmíněného návrhu jsou skryty základní otázky životní cesty nás všech?

Formulujme si tyto otázky, na které budeme hledat odpovědi:

Co jsou to ty naše „každodenní problémy“?

Co je to duchovní hledisko?

A posléze jak by mělo vypadat „řešení každodenních problémů“ z duchovního hlediska?

O jaké „povzbuzení“ a „potěšení“ by mělo jít? K čemu bychom se měli povzbuzovat a čím a jak se potěšovat?

Jsme připraveni se povzbudit k opravdu vědomé cestě za pravým poznáním světa a sebe v něm?

Bude pro nás potěšením přijímat na této cestě i ty nejtěžší překážky jako láskyplnou nabídku a příležitost postoupit po jejich zdolání „do vyšší třídy“?

Nebo očekáváme jen nějaké uchlácholení ve smyslu že vlastně o nic nejde a nebo „vydrž, zítra bude líp, přijde velký spasitel, řekne nám, co máme dělat a my to budeme dělat a bude nám dobře...“?

Každodenní problémy - co to vlastně je? Přicházejí pravidelně, opakovaně, jindy náhle, neočekávaně: různé nemoci, bolesti, větší i menší nepříjemnosti při setkávání s lidmi - jak s těmi blízkými v rodině, tak s ostatními na pracovišti, na ulici, v tramvaji... Jak to řešit, zvládat, vydržet, aniž bychom upadli do neuróz či depresí, lítostí (sebelítostí), výčitek - druhým lidem - většinou těm nejbližším, ale i celému „zbytku světa“ na zemi i na nebi, to vše doprovázeno řečnickými otázkami typu „proč zrovna já“ (mám takhle trpět)...?

Jednoduché a snadné to řešení nebude nikdy, bude to spíš úkol a těžká práce na celý život (více životů). Zkusme začít tím, že si položíme opravdovou otázku (nikoli tu řečnickou, na kterou nečekám odpověď a vlastně ji ani nechci slyšet, protože správně tuším, že by mi zkomplikovala život, neboť by mě tlačila k tomu, abych konečně sama se sebou začala něco dělat):

Proč tedy mám zrovna já právě teď právě tyto problémy? Má to nějaký význam či smysl, že jsem „dostala“ právě tuto nemoc, že jsem se setkala právě s tímto partnerem, že mám právě takové děti, tchýni, kamarádky, šéfy, spolupracovníky...? Že žiji právě v této době?

Pokud začneme aspoň tušit, že nějaký význam či smysl ty naše problémy mají a přestaneme je považovat za náhodné a nespravedlivé útoky zlého okolního světa, pak nám to jejich řešení asi půjde lépe, i když (a přesto, že...) si budeme muset začít uvědomovat plnou a bezpodmínečnou vlastní zodpovědnost za každý svůj čin, slovo i myšlenku, jichž jsme se „dopustili“ kdykoli v našem životě (životech)!

Lze nějaký „problém“ potlačit, zahnat, dělat jako že neexistuje? Zkoušíme to často! Vzniká-li „problém“ do jehož „řešení“ se nám nechce, pak podvědomě, někdy však i docela vědomě se snažíme nevidět, neslyšet, nevnímat nejrůznější „znamení na cestě“ a dokonce si u toho připadáme jako obdivuhodní hrdinové!

Pokud ovšem naopak „problém“ včas rozpoznáme, začneme zkoumat příčinu a smysl jeho vzniku, neboli přijmeme-li jej nikoli jako útok zlého zevního světa, ale jako něco, co máme uloženo (a zapomenuto) jako důsledek svého vlastního konání a myšlení v hlubinách své vlastní duše - pak jsme na cestě k řešení svých každodenních problémů, řešení zodpovědnému vůči sobě i světu, řešení vědomému z duchovního hlediska.

Duchovní hledisko, duchovno, duchovní svět - to jsou další otázky, které si potřebujeme opravdově položit:

Kde je to duchovno, duchovní svět? Co je to, jak to vypadá? Je to jen nějaká pěkná básnická metafora, nebo je to realita?

Básnické metafory, v nichž je používáno slovo duch a duchovní, nacházíme v mnoha literárních dílech minulosti i současnosti, jakož i v mluvených projevech vzdělaných odborníků uměleckého i vědeckého zaměření. Zároveň jsou i taková díla i mluvené projevy, v nichž se autoři těmto slovům - a tedy i jejich obsahu, byť i jen v podobě metafor - programově vyhýbají. A ovšem existují i ti, pro něž pojmy duch a duchovní, resp. duchový (svět, hledisko) vyjadřují něco skutečného, skutečně existujícího, stejně jako svět hmotný, materiální - a je pro ně zároveň zřejmé, že duchovní a materiální část světa (vesmíru i všech živých bytostí včetně člověka) nejsou od sebe odděleny, nýbrž že jde o dvě kvality jediné celistvé skutečnosti, věčnosti i časnosti.

Zde bude dobré položit si další otázku: lze plně vědomě dospět k poznání, pochopení této skutečnosti? Dokážeme natolik očistit své myšlení - od všech egoistických, osobních zábran, předsudků, názorů... abychom poznali tu pravdivou cestu, která je připravena vést nás tímto pozemským životem?

Byly a jsou - zatím velmi vzácně - mezi námi na zemi lidské bytosti na takovém stupni duchovního vývoje. V posledních desetiletích a hlavně v posledních letech se však inkarnuje na zemi stále více těch bytostí („indigové děti“), které si bránou zrození pronášejí přesnou znalost o úkolech, které zde mají splnit. Poznání a přijímání vícedimenzionality světa je pro ně samozřejmostí a poslání, které zde mají splnit, bývá velmi náročné a zodpovědné. Současný pozemský svět, naše civilizace na počátku 3. tisíciletí to však velmi potřebuje: jde totiž doslova o bytí či nebytí člověka (a života vůbec) na zemi...!

Každý z nás má dnes možnost a morální povinnost - jako svobodná lidská bytost, svobodná v tom smyslu, že si je plně vědoma zodpovědnosti za všechny své skutky i myšlenky hledat cestu k tomuto poznání.

Nestačí ovšem vyslechnout, byť i docela pozorně přednášku, pročíst si třeba tu nejmoudřejší knihu, nebo spoléhat na nějaké osvícení či jiné sdělení odněkud „shůry“ - to může nastat jsme-li připraveni; samo o sobě však nestačí, bez vědomě systematicky rozvíjeného čistého myšlení to dnes už opravdu nepůjde. Je třeba přemnoho trpělivosti pro správné používání rozumu, citu i vůle. Není třeba se však ničeho obávat, dokážeme-li mezi rozumem, citem a vůlí zachovávat rovnováhu. To se nám může dařit s pomocí (všeobjímající, bezpodmínečné) lásky, objevené a rozvíjené ve vlastním srdci a vědomě ji pak spojovat s kosmickou láskou Kristovou.

Na závěr se pokusím volně reprodukovat několik myšlenek Jana Bouzka (jednoho z nejstarších a nejzkušenějších žijících českých anthroposofů), publikovaných v Anthroposofických rozhledech č. 5/2006:

Předním úkolem současné doby je „zápas o jasné vědomí“, které se všechny „temné síly“ snaží zatemňovat. Ovlivňují nás přes tzv. média, chtějí s námi manipulovat tak, abychom ztratili přehled o pravé realitě a stali se jejich otroky. Čelit jim můžeme pouze zjasňováním vědomí, cestou ke spirituálnímu poznání skutečnosti včetně temných sil (ahrimanských i luciferských) samých i jejich úmyslů. Ahriman okamžitě utíká, jakmile je jasně spatřen - tyto temné síly totiž nesnesou být pozorovány jasným vědomím.

Vstup do duchovního světa je dnes otevřen všem, primitivní materialista má ovšem „ze spirituality živého ducha“ strach. Také však ti, kteří tento strach překonají, nemají cestu jednoduchou, protože mnohé skutečnosti o duchovním světě jsou dnes temnými silami (působícími přes určité lidské bytosti!) manipulovány tak, aby se mísilo pravé poznání s nepravým.

Jak dnes můžeme poznat, co je v této situaci pravé a co ne? Nalézt správnou cestu nám může pomoci kombinace jasného rozumu a čistého myšlení, láskyplného srdce a volního úsilí a o konání dobrého.

Vytrváme-li v tomto správném úsilí spojeném s opravdovou pokorou, může nám být dána (seslána) milost (Boží), která nám umožní pravé poznání duchovního světa.

Pak budeme schopni správně vnímat a v souvislosti s tím posléze i řešit všechny „problémy“ našeho osobního života (oproštěného od strachu a sobectví), i „problémy“ světa, s nímž jsme neoddělitelně spojeni.

Milada Škárová

Poutník 2/2007

Nejen nezapomínat

Již druhým rokem vzpomínáme, že nás 9. února tragicky opustil br. dr. Bohumil Houser. Jeho stopa v naší obci, a všude kde svou bohatě nadanou osobností působil, budí nejen obdiv, ale je stále tak přítomná, že téměř odporuje zákonu všeobecné pomíjívosti všeho, neboť zde neplatí ono povrchní „sejde z očí, sejde z mysli“. Důvodem této neustálé přítomnosti a inspirace může být jen moudrost a spravedlnost, kteréžto vlastnosti jsou hodnotami věčnými a to doslova, neboť nás smrtelníky spojují s Věčností.

A tak i unitářská obec, v jejíchž základech moudrost a spravedlnost neustále zůstává, přes všechny problémy nejen že nemůže nikdy zapomenout památky spravedlivého, ale přímo je jí zavázána k duchovnímu růstu a poznání moudrosti. A tak jsme zde, v brněnské obci, mohli zažít tu vzácnou proměnu, kdy slzy, lítost a zoufalství vystřídala atmosféra tvůrčí snahy a práce na společném díle, vzájemná podpora a přátelství... neboť „Jsme všichni bratři a sestry v jednom oceánu Života“...

Po dvou letech jsme si již také dodali odvahy a nahlédli do pozůstalosti br. dr. Housera s pečlivou láskou uspořádané JUDr. Soňou Matochovou a nám odevzdané v krabicích. Stále v kanceláři ležely a vzpomínky příliš živé smutkem nedovolovaly nahlédnout. Přišel však čas, kdy převážily vzpomínky zavazující k zodpovědnosti. Br. Ventruba dobře vytušil ten moment a vyprázdnil krabice s cizojazyčnou i českou literaturou. Celá pozůstalost br. Housera bude součástí naší knihovny.

Jarmila Plotěná

Cesta vědomého života

Tobě,

který sis zvolil žít tento život

plný boje, trápení, utrpení, nemocí, napětí,

práce a zaměstnání, lásky, iluzí, tužeb a snění,

tobě, který ač žijící, přesto nespokojen,

tobě, který silně pociťuješ tíhu života,

tlaky okolí a světa,

tobě, který žiješ a přesto máš pocit,

že nežiješ radostný a naplněný život,

tobě, který ustavičně bloudíš sem a tam,

nenalézaje radosti a štěstí,

tobě, který pilně plníš úkoly svého zaměstnání,

ale přesto nejsi úplně spokojen,

tobě, který žiješ materiálně dobře zabezpečen,

ale přesto nešťasten,

tobě, který trpíš nouzí, bolestí a žalem,

tobě, který máš již skoro vše,

ale přesto máš pocit, že ti něco schází,

tobě nyní sděluji toto poselství.

Jsi ochoten?

Jsi ochoten naslouchat?

Jsi ochoten vnímat hlas,

který touží potěšit tvé srdce

a rozradostnit tvoji mysl?

Jsi nyní ochoten

se oprostit od všeho,

co tě právě teď svazuje,

od veškerých myšlenek na tvé potíže,

na tvoji práci a úkoly,

na tvoji bolest,

na tvé pocity plné obav,

co svět přinese?

Jsi nyní schopen

se jednoduše uvolnit

a zastavit tyto tíživé myšlenky,

které tě neustále obklopují

a nutí tě,

abys jim stále věnoval pozornost,

jsi schopen a ochoten?

Věz,

že nezůstaneš opuštěn

a bez pomoci.

Věz, že v tomto uvolnění

je skryta

hloubka života a radosti,

věz, že uvnitř,

v tvém nitru

dlí něco,

co je živé a radostné.

Věz, že uvnitř tebe

dlí tento pramen života,

Síla,

která touží se ti ukázat,

Síla, která je živá,

neboť jen to,

co je živé,

může naplnit tvůj život radostí

a láskou.

Uvolni se a vnímej

to, že se nyní s tebou stala změna,

uvolni se a vnímej

klid, který se ti v tobě nabízí,

klid, který ti ukazuje cestu

do tvého nitra,

kde je ukryto jádro tvé bytosti,

kde je ukryta tvoje podstata

a kde je ukryta Láska.

V tomto vnímání otevírá se ti cesta,

je to cesta lásky,

cesta pochopení a moudrosti,

cesta vědomého života.

Hana Kupková

Kytička vzpomínek

na bratra dr. h. c. Bohumila Housera

Milý bratře,

do času současných vln vplýváš do našich vzpomínek, neboť smrt je bezmocná k síle tvůrčího ducha. Jakkoliv jsi byl akademicky vzdělaný, nadto obdařený moudrostí starověkých věd zasvěcení - rádi jsme Tě oslovovali - Bohoušku. Ještě dodnes přechovávám jako vzácnost zápisy Tvých přednášek o buddhismu a křesťanské mystice (Mistr Eckhart, Jakob Böhme, Jan z Kříže). Stále ožívají navzdory zažloutlým listům.

O Tvé vzácné osobnosti napíší i další pamětníci. Jen, co je mně moc líto, že jsme spolu nepřeložili Tvoji báseň - epopej s názvem „Haiku“ (Dotek Vesmíru) s prosbou, abych české vydání přeložila do němčiny. Žel, na společné práci jsme se setkali dvakrát... Možná, žes' ji přenesl do vesmíru, aby byla doplněna duchem Univerza.

Děkuji Ti, milý Bohoušku, i za ten pevný srdečný stisk ruky, který mi potvrzoval, že i mé přednášky v Unitárii byly přínosné.

S pocitem, že jsi jako duchovní mistr odešel na vyšší místa, či do vyšších sfér, cítím se jako učednice hledající cestu světla - návratu do Boží domoviny, kde roste strom života věčného.

A když se dívám večer na hvězdy a některá mi v letu blýskne - pociťuji, že tam nahoře je ti už lépe - či se chystáš k dalšímu vtělení na planetu Zemi - abys ji duchovně probouzel a proměňoval k lepšímu spolu s dalšími vtělenými mistry - dokud se nenavrátí ke žním - Mistr mistrů - Ježíš Kristus - zachránce a soudce planety Země.

S vděčností vzpomíná Miluše Šubartová

Bohumil Houser:

Soumrak bohů

Soumrak jednoho dne

Tříkrálového

všedního, upachtěného

jako moderní života sám...

Dohasíná žhavá ocel

v našich očích

jedna z posledních taveb

a zbývá jen popel

v jantarové špičce,

hrnek umazaný od černé kávy,

kaňka mezi řádky

napsaná těžkou

prací deformovanou rukou,

touha po klidu cválající nocí,

spánky bez probuzení.

Zhlíží na kořist

jestřábí oko,

nespočetné oči z Harmonie Sfér,

na zemní hraboše

v atomických krytech

pod mlhou strachu zahrabané

čekajících na zázrak vzkříšení,

bez lásky, odříkání a utrpení,

bez pokory a víry v cokoliv,

jen tak pro recesi,

aby snad v novém životě

toužili opět výš

a snad jen proto

museli se zahrabávat níž

do hloubek mazlavé hlíny

mezi červy se cpou,

ze strachu ze svých myšlenek,

nemizících skutků

i Satanových dětí.

Kostry vás všech živých

na rentgenovém snímku

Velkého portrétisty

nahozených v barvách měsíčních iluzí

nepoznal by ani Herodes

a jeho bratrstva méněcenných!

Poznali by dnes jak se přepočítali, -

neb likvidací antithésy

poškodili si vlastní protézy

stanovíce pro genetiku

zásadně špatnou politiku.

Podporovali totiž geny poslušných

příležitostně dokonce zbabělých,

klidně však vraždili děti „Světla“

tak hloupost nesmírně kvetla

a synové „Světla“ a „Pravdy“

zmizeli z evolučního kódu navždy!

Dnes jen zkoumají přes mikroskopy

jak mohli být tak tisíce let hloupí

v přesvědčení, že bez negace

může být život, pokrok,  legrace

samozřejmě poznali i něco více

NENÁVRATNOST ZMĚN V GENETICE!

Město v plamenech soumraku

jedné pomyslné civilizace

pletoucí myšlenky z tkaniny

vykopané archeology v Babyloně

na Tvoje čelo ryjí

své poslední varování!

Poslouchám reptání Tvých tlampačů

skřípání zadřeného mechanismu

plození frázostroje nesmyslů!

Ve skřecích Tvého organizovaného hluku

slyším blížící se konec

tvůj jako celku

i sebe jako části...

Praská poslední článek

krouceného rezavého řetězu

za kterým zpívá jen Ether, -

prázdnota vybledlá bez relativity

a moje MENE TEKEL...

ŠIN-DŽIN-MEJ

(Pečeť víry)

Hymnus Šin-džin-mej napsal druhý čínský zenistický patriarch Szozana (529 - 606). Je až doposud v češtině zcela neznámou filozoficko-náboženskou perlou líčící nejvyšší Skutečnost, ke které nás vede naše víra. Překlad názvu je skutečně „pečeť víry“. Proto také poslední poznání pečetí tuto víru a naše cesta, ubírající se až do tohoto okamžiku v relativním, se takto ukončuje.

Každá filozofie, každé náboženství a každé odvětví vědy dochází na konci své teorie k „První příčině“. Tato poslední bezpříčinná Skutečnost byla v různých dobách nazývána často i magickými jmény: v Indii Parabrahma, nebo v raných védách Akaša (první příčina bez příčiny) později Az, v Bhagavadgítě Aum, ve starém Egyptě Nun, v buddhismu Nibana, Tao, u Zarathustry Oheň života, u Hermesa Trismegistas Telesma, u Alxandrijských filozofů Logos, u Heraklita Plodící oheň, u Hippokrata Ignis subtilissimus, u Aristotela Entelechia, u kabalistů Astrální světlo, Ensof (nekonečná první příčina nebo Ajim, tj. Nic), Gelleniova Pneuma, u alchymistů Quita essentia a Azoth, u Tomáše Akvinského Spiritus vitae, u Deskarta Subtilis materia, u Izáka Newtona Spiritus subtilissimus, u Paracela Alchaest, u Schellinga Absolutno (subjekt - objekt), u Hegela Idea, u Kanta Ding an sich (věc v sobě sama), u Vogta Organická intelektualita, u Herberta Spencera Nepoznatelné, u Schoppenhauera Vůle, u Hartmanna Nevědomé, u Freuda Libido a instinkt, u Adlera Gross-komplex, u Bergsona Élán vital, u mesmeristů Fluidum, u Reinchenbacha Od, u Oswalda Ehergie, u Büchnera Substance, u Maeterlinka Velké mysterium, První původní příčina nebo Nic když všechno přijde, u materialistů Protyl, u vitalistů Životní síla, u starších embriologistů Nisus formativus - všechno více či méně vědecká pojmenování stejné věci.

Jak vzdálený je dnešní svět násilí a neetických hodnot kráse, pravdě a harmonii této prapříčiny. Kolik nejrozmanitějších rizik pro zánik člověka vytvořila příroda prostřednictvím lidského vynalézavého mozku. Část dnešních psychologů a psychiatrů popírá zcela možnost člověka svobodně se rozhodovat a tvrdí, že není žádný rozdíl mezi bdělým stavem, spánkem a hypnotickými stavy (Pavlov) a že v podstatě i bdění je pouhým stavem mezi smyslovým signálem a mozko-míšním reflexem. Podle této teorie by nebyla prakticky žádná možnost na záchranu člověka neboť proporcionalita růstu mozku s rychlými změnami v okolí člověka je v takovém poměru, že původní rovnováha se dávno ztratila, což se viditelně projevuje zesíleným přírůstkem chorob. Jsme proto svědky gangsterismu, vydírání, vraždy nacházejí neustále cestu z Jižní Ameriky do ostatních částí světa, mezinárodní právo se stává iluzí a není ničím neobvyklým, že představitelé států vyjednávají s únosci jako s rovnoprávnými partnery. Toto vše popularizuje zločinnost a proto se musíme připravit na to, že celkový stav v budoucích létech se zhorší.

Víra je hlavní silou duchovního zrání ve všech náboženských systémech. I ve vyšších formách zenistického cvičení je víra nutná a bez ní není žádné opravdové horlivosti, pokory a podstatného pokroku ve cvičeních. Čím větší mistr - tím více se mu vyplatí věřit, neboť ušetříme spoustu času, který bychom jinak musili strávit vlastním studiem a hledáním. Proto máme i v křesťanství mnoho krásných citátů ve prospěch víry např. v Bibli.

Patriarcha Szozan napsal:

Nejvyšší pravda není těžkou

a nedává žádné volby mezi dvojakým,

když již více ani nenávidíme ani nemilujeme,

pak se zjeví jasná a nekonečná.

Ale ten kdo je od ní vzdálen jen vlásek,

je od ní oddělen takovou dálkou jako nebe od země.

Ten, kdo chce prožít její zjevení,

ten musí zanechat poslušnosti a odporování.

Boj mezi poslušností a odporováním

jmenuje se nemocná duše.

Kdo nezná nejhlubší smysl pravdy

opotřebovává se marným přemýšlením.

Dokonalou jest

jako klenba nebes,

bez nedostatku a nadbytku.

V pravdě, kdo ještě lpí na přijetí či odmítnutí,

ten není svobodným.

Nehoň se neustále za tvořivým bytím

a nezastav se u ne-bytí - prázdným!

Když ale najdeš Jediné

a mír svobody, tak odpadne všechno samo sebou,

bez Tvého přičinění.

Jestliže si přeješ, aby se pohybující zastavilo,

aby ses vrátil k odpočívajícímu,

pak čím více se k tomu vracíš,

o tolik více odpočívající se pohybuje.

Neboť, jak se to stalo,

že bylo pochopeno -

Jediné,

pokud člověk ještě váhal

mezi jedním a druhým?

Ten kdo tomu nerozumí,

že je sotva jedno,

ten ztrácí také svůj zisk -

z dvojího.

Ten kdo se honí za svým egem,

tomu unikne,

ten kdo se honí za Ničím (prázdnotou)

tomu ukáže záda.

Tisícem slov a tisícem myšlenek,

jsi od Pravdy tím více oddělen.

Teprve nad všemi slovy

a za všemi myšlenkami,

můžeš Ji - jakž takž potkat.

Jen když odkrýváš kořeny, nechá se podstata získat.

Myšlení nechápe nic,

nežli bezpodstatnou slupku.

I když Ti radí myšlení jen okamžik,

tak se ztrácíš v prázdnotě

Ničeho,

jehož změna a pomíjejícnost

zcela povstaly z Tvého omylu.

Nepotřebuješ nejdříve pravdy hledat,

potřebuješ-li pravdy,

nechť mlčí Tvé myšlení,

to je důležitým!

Nezůstaň stát

při protichůdných otázkách;

varuji Tě -, abys se za těmito

ani nehonil ani jich nevyhledával!

Ten kdo si ponechá od protikladu

jen vůni,

toho duch zůstane zmaten.

Všechno dvojaké je odvislé od jednoho,

ale ani u tohoto jednoho

nesmíš se zastavit!

Když duch potká nezrozené,

tak absolutní nenese žádné viny.

Tam, kde není žádné viny,

tam není žádná věc.

Nezrozené

je nemyšlení.

Když nějaká činnost se honí za jevy,

tak se pokazí;

jev se propadne,

když se honí za činností.

Jev má své bytí jako jev

pomocí činnosti;

činnost má své bytí jako činnost přes jevy.

Kdo chce prohlédnout obě strany,

pro toho je sotva jedna.

Jako Nic

obsahuje každou dualitu (dvojnost) a všechny věci.

Tam, kde není ani jistoty, ani nejistoty -

jak může se ještě zde najít stranickost?

Podstata nejvyšší pravdy

je dokonalost;

zde není nic těžkého

a nic více lehkým. Pouze malicherné myšlení váhá

a čím více se samo uštve,

a to později dosáhne cíle.

Spoutaný ztratí každé měřítko,

jej poutá omyl;

nespoutaným chodem

stane se vše přirozeným.

Neměnné je podstatou

a přece není nic nehybného.

Kdo se svěří této přirozenosti,

ten se spojí s pravdou -

je svoboden a osvobozen od všech starostí.

Stesk starosti vzdálí jej od ní.

Zádumčivé (smutné) pohroužení působí pochmurně, -

a pochmurnost (zádumčivost) tíží duši.

Proč máme býti k jednomu přátelští

a k jinému nepřátelští?

Ten, kdo chce dosáhnout kosmické jednoty,

ten nesmí šestero druhů prachu

nenávidět (barva, zvuk, chuť, atd.)

Kde není tento nenáviděn,

tam právě není nic jiného,

nežli Buddhova úplná moudrost.

Moudrý je osvobozen od aktivity,

blázen je spoután sám sebou.

Pravda netrpí vedle sebe žádné pravdy.

Marně se upínají lidé,

zamilovaně na bezcenné.

Sebou sama se pak mučí duše -

není to velkým omylem?

Tam, kde on vládne,

je duše rozryta až do dna.

Probudíc se z něho (omylu)

tak není nic ani zlého, ani milého.

Marně se snažíš být soudcem protikladů.

Je pouze sen, okamžik dočasného květu.

Proč se máme mořit

je (protiklady) chytit?

Jediným trhnutím odhoď stranou

klady a protiklady,

každou přednost a nedostatek!

Pak odletí sny

bdělému oku.

Pak není duše více

v tom či onom

a všejednotou

jsou všechny věci.

Podstatou jednoty

je absolutno.

Když zapomeneme najednou

účinky souvislostí

a prohlédneme všechno bytí -

„jako to samé“ (identita, takovost),

pak se vrátíme zpět k přírodě.

Znič každý pramen omylu

a zanech srovnávání!

Kdo chce, aby se pohyblivé uklidnilo,

ten nesmí nikde nalézti pohyblivost.

Kdo chce, aby se nehybné (klidné) pohybovalo,

ten nesmí nikde nalézti nehybné.

Oboje je tedy nemožným.

Jak se to má však s jediným??

Poslední nekonečné

nezná žádných pravidel.

Koho duch v totožnosti

je v souzvuku,

pro toho končí každý dále účinkující čin.

Když všechny malicherné pochybnosti lišákovy zhasly,

tak se teprve objeví

rychle a přímo

skutečná a opravdová víra.

Nezbude žádné ego

a nikomu nepřijde pomyšlení (touha).

Duch se rozsvítí nekonečně a jasně.

Bez námahy je od této chvíle síla ducha.

Tam, kde vládne nemyšlení,

jsou nezměřitelnými

smysly a city,

ani vlastní ego, ani jiné

nenajdeš kdy v říši pravdy.

Když pak náhle a bez velkého přemýšlení

měl bys ji přiléhavě vyjádřiti,

řekl bys:

„Není dvojakou“ (dualismem).

Když ale není více dvojího,

pak je vše jedno a totéž -

všeobjímající.

Přichází moudří z celého světa

a uctívají ji.

Jednu pravdu nemůžeš ani rozšířit, ani zúžit.

Jeden okamžik je jako

deset tisíc let -

bytí a ne-bytí

celý nekonečný svět

otevře se oku.

Nejmenší je rovno největšímu,

hranice jsou smazány;

největší je rovno nejmenšímu

bez dělících zdí.

Bytí není nic jiného nežli Nic,

Nic není nic jiného nežli bytí.

A jestli není tomu tak u Tebe,

pak nesmíš na ničem ulpívati!

Jedno není nic jiného nežli vesmír (vše)

vesmír není nic jiného nežli jedno.

A jestli tomu tak jest,

proč tě ještě zneklidňuje nedokonalost?

Víra je nedvojakou.

Nepodvojnou je víra těch,

která je nevyslovitelnou.

Minulost a budoucnost

nejsou-li

věčným nyní (teď) ??

Poznámky k Šin-džin-mej

1. I subjektivní postoj vůči Pravdě musí stát nad protiklady. Musí být povýšen nad oddanost a odpor, nad přijetí a zavržení - pouze tak zamezíme oddělení se od Pravdy na vzdálenost vlasu. Pouze tímto způsobem je možný zážitek jednoty subjektu s objektem.

2. Tato označení nesvobody spočívají v ustrnutí na sféře protikladů a rozmanitosti (tedy opaku Jednoty).

3. Všechno protikladné zmizí, ale nestane se prázdným nic, vlastně se vůbec neztratí, nýbrž se stane dokonalým.

4. To se týká obou identických stránek zážitku, tak jako bytí Pravdy je zároveň „stáváním se“ - tak kontemplativní ponoření ega je zároveň aktivním účinkem.

5. Poněvadž všechno je spojeno s Absolutnem, věci nenesou žádnou vinu na tom, že ve světě vznikají protiklady, tj. na tom, že je utrpení, špatnost a hřích. Teprve omyl a vina subjektu vynáší protiklad dobra a zla do světa. Tím, že subjekt pokládá sebe sama za jednotlivou existenci a tím se vymaňuje z Jednoty, tříští tuto jednotu do dualismu protikladu a tím se stává původcem utrpení a hříchu.

6. Oboje je pouze relativní, ale jsou zakořeněny v Absolutním - ve své nesamo­statnosti jsou od něho odvislým.

7. V absolutní totožnosti jsou zrušeny všechny diference.

8. Pro svatého člověka je všechno bezprostředně přirozeným - téměř hravým výrazem jeho bytí.

9. Tímto mají být zasaženy jednostranné postoje „útěku od světa“ světobolu a asketismu.

10. Ten, kdo opovrhuje šesti jevy, tj. barvou, tónem, pachem, chutí, hmatem a „myšlenými věcmi“ - ten upadá tímto sebemučením do křečovitého duševního stavu zcela ovládnutého od nesvobody.

11. Proto je zde nemožným „jedno milovati a druhé nenáviděti“. Proto nesmíme mít k Absolutnímu světský postoj formulovaný jako např. „světská láska či světská nenávist“.

12. Je míněno mžikání oka, které vzniká předrážděním očního nervu tlakem nebo třením očí.

13. Omezením se na jednu polovinu protikladu jsme neustále rušeni jeho druhou polovinou. Abychom takovým poruchám předešli, musíme proniknout až k jednotě stojící nad protiklady.

14. Tak, jak je Absolutno samo vůči sobě neměnným - neboť každý klid a každý pohyb jsou relativními, tak zůstává také stejným ten, kdo žije v Absolutnu.

15. To = Absolutno.

16. Smysly a city se zde nevztahují na něco jiného (nejsou již relativními) ani nejsou svázány individuální omezeností, nejsou víc „ničím psychickým“, ale jsou neměřitelným, tj. absolutně neindividuální.

17. „Takovostí“ můžeme přeložit výraz bhutatathata. Míněna je podstata Pravdy.

18. Doslovně: „oni uctívají tuto pravdu“. Čínské slovo Shu znamená zároveň podstatu, pravdu a odtud odvozením i sektu.

19. Pouze relativní pravdy mohou na své platnosti přibývat a ubývat.

20. Číslo 10.000 znamená nekonečnost a věčnost, které ve své nadčasovosti je zároveň obsaženo v nejkratším okamžiku „nyní“ nebo „teď“.

21. Absolutní stojí tedy nad veškerým časem (10.000 let = jeden okamžik) nade vším prostorem (tj. nad všemi světovými stranami a nad celým světem) a zároveň nad všemi vztahy (velké : malé).

Přeložil a poznámkami opatřil dr. Bohumil Houser.

Poutník 3/2007

Volba

Volba bývá rozcestník, taková křižovatka na cestě životem. A volit musíme velmi, velmi často. Dá se říct, že život se skládá z různých druhů voleb - menších, větších i vyloženě velkých a důležitých. Při posledně jmenovaných platí, že jakou cestou se v okamžiku volby vydáme, tou pak delší či dlouhý čas jdeme a jestliže je ta volba dobrá, je i naše další cesta taková a naopak. Však to znáte: jsou momenty, že stačí jeden nesprávný krok, slovo, hlas při rozhodování např. ve volbách, podpis na smlouvě či jiné úřední listině a všechno již spěje k dobrému nebo nikoliv. Mnohé jde tou cestou, kterou jsme sami určili a tak záleží na našem rozhodnutí, zodpovědném, nezodpovědném, osobním nebo nadosobním se širším úhlem pohledu. Záleží na nás. Být člověkem znamená kromě jiného být také voličem a nést zodpovědnost, to znamená důsledky své volby.

Duchovní cesta nás učí kromě zodpovědnosti také bdělosti. Lze říct, že bdělost znamená zároveň zodpovědnost. Proto bděme - jarní měsíce březen a duben probíhají v Unitarii ve znamení voleb.

Proto volme bděle.

Jarmila Plotěná

Masarykův trvalý odkaz

Naše současné dějiny se posouvají lineárně akcentací na ekonomii a výpočetní techniku. Jsou v jistém předstihu před hodnotami kulturně etickými. Demokratická, humanistická a duchovní tradice našeho národa volá proto po kontinuitě - navázání na pokrokový dějinný odkaz odvíjející se viditelně od reformace - výzvou Mistra Jana Husa k pravdě, učitele národů J. A. Komenského k vzdělanosti duše a ducha, buditelů národa chránících dějinné hodnoty - k T. G. Masarykovi, zakladateli naší české státnosti, rozvíjejícího tvůrčí potenciál českého národa.

U příležitosti jeho narození - 7. března 1850 v Hodoníně - si připomeňme nosné myšlenky jeho významných spisů a řečnických projevů, které i v současné době směrují český národ na tvořivou dimenzi a etickou iniciativu.

V tomto smyslu „T. G. Masaryk zasloužil se o stát.“ jak schválilo Národní shromáždění v roce 1930... a my dodáváme, že stále jsou nosné i jeho až vizionářské postřehy...

„Státy se udržují těmi idejemi, na nichž byly založeny...“

„Ideou humanitní navázali jsme správně na pokrokovou minulost a program humanitní, který všemu našemu snažení dává smysl...“

„Nepotřebujeme mravnosti a náboženství in abstracto, v soustavách a knihách, ale v životě, v hospodaření a politice...“

„Úsilí národů jiných může a musí nás popohánět k závodění - Dále a výš! Kdo věří v pokrok nebude netrpělivý, neb pokračovat znamená špatné překonávat dobrým...“

„Lid potřebuje pravdy a poctivosti, a proto buď každý především poctivý sám k sobě...“

„Neleň a nerozčiluj se, neboť jsi věčný. Odměřuj všechno správně - sub spaciae aeternitatis. Moderní člověk nemá stání, nemá klidu. Proto, co neuděláš dnes, uděláš zítra, co neuděláš ty udělá druhý, a když to vůbec neuděláš, a když to nikdo neudělá, tož si řekni - že se také Pán Bůh stará o to, co stvořil...“

„Odvaha k iniciativě, to jest ono praktické heslo reformační přítomnosti: vyžaduje od moderního člověka, aby tvořil dějiny a každý z nás je má tvořit, má se plně duševně a duchovně vyžít - nemá si nechat předpisovat, nýbrž má umět přispívat zodpovědně k pokroku...“

„Demokratismus není jen soustava politická, ale i také mravní - především - mravní!“

„Humanitní ideál našich buditelů, to je jejich ‚čisté člověčenství‘ - Ježíš ne Cézar.“

„Ne násilím, ale smírem, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací, ne smrtí, ale životem k životu - toť odpověď českého génia, toť smysl našich dějin a odkaz velkých předků...“

T. G. Masaryk ve Světové revoluci napsal: „Poměr náboženství k politice a praktickému životu vůbec, pojímám podle přikázání, abychom hledali nejprve království božího a spravedlnosti - a vše potřebné bude nám přidáno. To poučení jsem vyvážil z dějin národa našeho...“

Byl to Jan Patočka, přední český humanitní filosof - iniciátor Charty 1977, který prohlásil - „T. G. Masaryk by měl být životním problémem každého správně myslícího Čecha...“ Potvrdil tato významná slova svým neohroženým životním postojem v době bolševické diktatury. Při výslechu zemřel stižen infarktem, kdy jeho srdce nepřežilo zradu humanitních ideálů našich významných buditelů - hrdinů nové doby, k nimž náleží především i osobnost T. G. Masaryka.

Miluše Šubartová

Karel Weinfurter:

Duchovní osvícení

Lidé se snaží zlepšiti svůj osud, svoje pozemské postavení a domnívají se, že to je cílem lidského života. Zdá se to sice logické, ale je to naprosto mylné a klamné. Cílem lidského života není nic jiného než poskytnutí příležitosti k duchovní cestě a nikoliv světské. Pamatujme, že všichni jsme nesmrtelnými duchovními bytostmi, připoutanými na čas hmotnými okovy k této zemi. Naším cílem je věčnost a poznání Boha a nikoliv chvilkový pozemský blahobyt, který u porovnání s věčností trvá zlomek vteřiny! Je sice pravda, že člověk dokud je připoután k tělesnému světu, hledí se vyprostiti z utrpení, které mu je údělem právě proto, že je hmotně spoután. Ale toto spoutání je právě výsledkem jeho hmotných snah v životech minulých a je zasloužené, poněvadž byl nemoudrý a poněvadž věnoval více pozornosti hmotě než duchu. Mohlo by se namítnouti, že o svých dřívějších chybách nic nevíme, že jsme na svoje bludy z předešlých existencí zapomněli a že tedy bez viny upadáme do starých klamů.

Ale k tomu jsou právě mystické knihy, které jsou dnes každému přístupné a v nichž je naprosto jasně a neklamně vyloženo, jak se má člověk chovati, aby ušel dalšímu utrpení a nejen to, aby dospěl k životu věčnému a blaženému.

Kdo je již na takovém stupni duchovního vývoje, že jeho vnitřní cit s mystickými naukami souhlasí, ten stojí na prvním stupni schodiště, které vede k duchovnímu osvícení.

Toto vnitřní poznání se objeví každému, kdo po něm opravdu touží. Podle duchovních zákonů musí takový člověk neoblomné energie dojíti k poznání pravdy, která je Bůh. Musí tedy dojíti k praktické mystice, neboť ta jest jedinou cestou k duchovnímu osvícení. Žádným jiným způsobem nelze pravdu poznati - ale kdo pravdu hledá, nalezne k ní tuto jedinou cestu.

A jestliže člověk dovede využíti těchto získaných zkušeností s pravou pokorou a vírou, přesvědčí se i osobně o jejich pravosti. Takovému člověku se otevře brána k mystické cestě a tím je mu dána jediná a bezpečná možnost k uskutečnění všech náboženských pravd, které se postupně projeví v jeho nitru, spojí člověka s Bohem a tím je dosaženo konečného vykoupení a osvobození z pout hmoty.

V nynějším myšlenkovém zmatku, kdy je vše ve varu a kvasu, je ovšem těžko člověku dopracovati se tohoto cíle. Ale nechť nikdo nezoufá. Nikdo není opuštěn, třeba že cesta k poznání Boha by trvala dlouho a dlouho. V každém je jiskra Boží, která nedopustí, aby zahynul, je-li jeho snaha upřímná.

Mystik žije s Bohem

(výňatek z knihy Reinhard Korner)

„Křesťan budoucnosti bude buď mystikem, nebo už nebude křesťanem vůbec.“ Tato slova teologa K. Rahnera se dnes často citují. Ale co je to mystika? A co znamená být mystikem, především dnes a v konkrétních životě?

Slovo „mystik“ a „mystika“ pocházejí z konce 17. století. Když se ještě před tím, od dob sv. Pavla, hovořilo o „mystickém“, opisovalo to slovo „skryté - niterné“, tedy to, co probíhá v člověku, který se obrátil k Bohu. Se zřetelem na duchovní tradici křesťanství a s ohledem na duchovní praxi jiných světových náboženství můžeme všeobecně a platně formulovat: mystik je člověk, který žije s Bohem. Mystik je tedy člověk, který nežije pouze v přesvědčení o správném světonázoru, v pouhém dodržování a konání náboženských pokynů, nýbrž v osobním vztahu s Bohem, který je v něm skrytě přítomný. Mystikem - platí to i ve specifickém křesťanském smyslu - jsem tehdy, když o Bohu nejen hovořím, přemýšlím a modlím se k němu, ale především když se k němu osobně přimknu. Beru vážně, že za slovem Bůh se skrývá realita, žiji s touto skrytě přítomnou realitou. Neříkám jen věřím v Boha, ale toto „Ty Bože“ konám vědomě obrácen k Bohu v nitru. Mystika je tedy, konkrétně řečeno niterné obrácení se k Bohu, o Němž věřím, že jest skrytě přítomen ve mně, že na mně v každé chvíli čeká a jde mi vstříc. Specifickou stránkou křesťanské mystiky lze vyjádřit: Žiji s Ježíšem z tehdejších dob, jako s Kristem dneška. Žiji ve vnitřním vztahu k Němu, k jeho Otci a k jeho Duchu svatému.

Mystika tedy není zvláštní formou zbožnosti. Mystika je výkvětem zbožnosti. Představuje vážnou záležitost víry, být člověkem podle vzoru, který nám na svém životě ukázal Ježíš: „Být jedno s Otcem.“

Skrze mystiku se člověk proměňuje z monologické existence (sám sebou) v existenci dialogickou (sebepoznání v Bohu).

(Pozn. Jde o teologický výklad mystiky, který naznačuje positivní obrat v církevním chápání náboženského života.)

T. d. H.

Vzpomínka na Karla Weinfurtera

Nebudeme zde líčit podrobně spisovatelskou práci K. Weinfurtera, který ve svých četných knihách i ve sloupcích časopisu Psyché nám otevřel světy a obzory naplněné světlem a dávají po Pravdě toužícímu možnost nahlédnouti do pravého duchovního dění, do veliké dílny Stvořitelovy a jejích zákonů, a co je nejcennější, že ukazují hledajícím i bezpečnou Cestu, jak dosíci toho, aby člověk svého Otce poznal a došel s Ním spojení.

Úkolem těchto řádků je vzdát tomuto odešlému velikému duchovnímu bojovníkovi čest a zdůraznit zároveň pevnou vůli jíti důsledně a věrně po cestách jichž se stal ukazatelem.

Velikost K. Weinfurtera den ode dne před našimi zraky vzrůstá, když se vžíváme do jeho neutuchající píle s jakou pracoval. Jak dobře řídil mystickou obec. Kolik vzácných knih dal světu. Jak vysoké úrovně byla jeho Psyché, která neměla ve světě v tomto odvětví časopisu ani zdaleka jí rovnocenného.

Snad ani nedovedeme doceniti tohoto daru, jakým je poznání, kterého se nám dostalo, a dostává na každém kroku na této Cestě. Snad to ani není v našich lidských silách. Domnívám se, že musí býti již značná část hmotného člověka produchovněna, aby si uvědomil skutečnou cenu celoživotního namáhání K. Weinfurtera, který z lásky k bližnímu, z oné skutečné Kristovské lásky nás na ni uvedl.

Kolika dalších reinkarnací, kolika příštích bolů a strastí byli jsme a budeme zbaveni tím, že jsme poznali jeho nauku v praxi!

Jakou novou náplň dostal náš celý život, jak jsme změnili celé své nazírání na světové dění a člověka!

Jaké vnitřní teplo nás proniká, když si uvědomujeme, že nežijeme nadarmo, že s naším odchodem s této pláně nic z toho, co jsme zaseli dobrého, nepřichází nazmar? Jak nás hřeje vědomí, že i když jsme zdánlivě opuštěni a osudem postiženi, přece vlastně opuštěni nejsme, neboť žije v nás nezhasínající jiskra Boží. Jak blaží vědomí, že v našem nitru je něco, co nás jednou spojí u věčné slávě s naším skutečným Otcem, všeobjímajícím Božstvím!

Zdá se nám však, že význam K. Weinfurtera nebyl ani po padnutí komunistického režimu dostatečně veřejností oceněn. Platí na něho úsloví, „že veliký člověk nebývá doceněn lidmi, mezi nimiž žije.“

„My však, a to zdůrazňuji, my žáci mystiky, jeho žáci a stoupenci, jsme nezapomněli a chápeme a oceňujeme jeho velikost, která se vymyká velikosti běžných pojmů učence a filosofa, neboť je daleko převyšuje, překračujíc i hmotné hranice světové úrovně. Jeho velikost je oceňována v duchovnu a tím je nepomíjející.

Co znamená pro nás mystiky tento svět? Zatím, co je duchovně neprobuzeným cílem, ve kterém se chtějí vyžíti, nám je toliko přestupní vývojovou stanicí na dlouhé dráze existence naší nesmrtelné duše.

Že jsme tuto nedozírnou skutečnost pochopili, že jsme se do ní vžili a s ní v srdci srostli, za to můžeme děkovati v prvé řadě jemu, K. Weinfurterovi, který Bohem omilostněn, nás vedl a nadále vede.

Bez Karla Weinfurtera nebylo u nás soustavného studia mystiky. Bez něho nebylo by v naší české zemi těch, kdož si jeho pomocí uvědomili cenu poznání sebe sama a nesmírné lásky Boží, podávající nám pomocnou ruku na Cestu do království Božího v našem nitru.

Jemu vděčíme za to, že nás naučil chápati Boha, jakým je, že nám otevřel oči, ale hlavně, že otevřel naše srdce.“

Dr. ing. Otakar Čapek

Odvraťme pozornost od vnějších věcí

Po téměř dvaceti letech vlažného klášterního života přivedla otřásající zkušenost Terezie z Avily (1515 - 1582) k obrácení. Našla cestu k vnitřní modlitbě, jež dozrála v hluboký osobní vztah k Bohu. Přes různé překážky své doby ukázala způsob následování Krista jako cestu do nitra.

„V tichu své klášterní komůrky jsem se snažila představit si Krista ve svém nitru,“ napsala. Duši přirovnala k hradu, v jehož nejvnitřnější místnosti se uskutečňuje setkání s Pánem. Aby tam člověk dorazil, je třeba odvrátit pozornost od vnějších věcí a naslouchati v nitru. Jednou suše poznamenala: „Dcery, musíte vědět, že znamení vnitřní modlitby není ještě to, že člověk zavře ústa.“ Z vlastní zkušenosti ví hodně o rozptylování a o následných planých projevech, jež se mohou vplížit i do modlitby. „Milé sestry, které nedokážete nadlouho zaměřit svoje myšlenky na Boha, aniž byste byly hned zase rozptýlené v myšlení, navyknete si přece na tento úkon,“ prosí často.

Denní cvik takovým způsobem (nejprve krátce, potom až 1 hodinu) představuje důležitou součást procesu učení, jež vede k důvěrnému styku s Bohem.

Sv. Terezie vždy znovu a znovu zdůrazňuje, že taková modlitba a veškeré dobro nemůže pocházet od člověka samého, nýbrž že všechno pochází z nadměrného milosrdenství Boha, který čeká na naši odpověď. Bezděčná otevřenost rostoucí ve ztišení a v neulpívání na vnějších věcech zostřuje smysl pro Boží přítomnost.

Neviditelná moc vnitřní modlitby pak boří zdi, které si mnozí lidé postavili kolem své nejhlubší touhy. Schopnost nechat ukojit tuto nejvyšší touhu, jež je touha po Bohu, roste a je provázená i rostoucím pokojem srdce. Pokojem, jenž dává sílu a odvahu k prozíravému bytí v Bohu.

T. d. H.

Démonické zlo či světlo duchovní duše?

Je možné, aby naše současná doba zatížená materialismem a ateismem, znepokojující jednotlivce chaosem a temnotou vědomí (nevědomí) pocítila nutný impuls prosvětlení - vzestupem myšlení do duchovního empyrea, distancujícího se od pádu do hříchu? Mnozí duchovní mistři a filozofové mluví o prosvětleném myšlení - duchovním vědomí a sdílejí cestu, jak očistu duše provádět - vést nižší živočišnou duši ve vyšší vědomí Já.

Zejména mystikové vydávají svědectví - jak - nastoupit cestu za světelným Já - via lucis - očištěním se od pudů, vášní a smyslů nízkého „já“, negativních citů a myšlenek, zapojením vůle k budování světelného mostu s nebeskými světy odvíjejícími se od stvořitelského prasvětla (Genesis). Pojem duchovní dimenze (rozměru) není pojmem Nového věku, leč má dávnou archetypální tradici, kterou postihli současní filozofové, duchovní osobnosti, ba i vědci, „zasnoubení“ se starověkými religiozními esoterickými systémy. D. Bohm, žák Einsteinův prohlásil, že vesmír je velký hologram a lidský mozek je jeho součástí. Bůh je univerzální stvořitelský světelný Duch, který je ve všem - leč všechno není Bůh. Astronomové J. Jeans, A. Edington, kosmolog A. Young, fyzik F. Capra prohlásili s jinými badateli - že podstata světa je duchovní! Představitel transpersonální psychologie Ch. Tart prohlásil, že současná ortodoxní psychologie zanedbala studium duchovního (spirituálního) života. K. Wilber v díle Spektrum vědomí (The spectrum of consciousness, New York, 1979) nazírá duchovní rovinu vědomí jako přesah (transcendování), překonávání sebestředného ega, egocentrismu, sebeovládáním, čímž se uvolňuje prostor pro světelné vědomí. Šri Aurobindo směřuje výše, když hovoří o vertikále Boží, shodně jako Teilhard de Chardin - filozof a teolog - který zmiňuje konvergenci (směřování) k bodu Omega - kosmickému Kristu. P. Brunton akcentuje duchovní vědomí jako rozšířené, abychom mohli poznat Boží tajemství (sedm stupňů rozšířeného světelného vědomí zbarveného sedmi barevným spektrem). Zajímavé, že duchovní stav vědomí označovaný jako „osvícení“ nalézáme v buddhismu pod pojmem - samadhi, zenbuddhismu - satori, v křesťanské mystice - via illuminativa.

Sedm stupňů proměňujícího se vědomí v sedmibarevná spektra (energetická světelná centra - čakry) signalizují vzestup vědomí, vrcholící zářivým intenzivním světlem podobající se světelnému tunelu, proudícího jako vodopád světla shůry na temeno hlavy (sahasrara).

Tím, že člověk současnosti opustil Boha, boží zákonitosti volí slupku hrubé temné smyslové hmoty jako prioritní, přitahují ho temná pole démonického vyzařování, v němž vibruje had zkázy a destrukce až k smrti (hebr. nahaš).

Mystika jako intenzivní odevzdanost a touha po setkání s Bohem (Ježíšem Kristem) je zmiňována duchovními mistry jako posvátná svatba, jejíž vrcholový duchovní stav nelze vystihnout světským pojmoslovím.

Navozuje se otázka: Je přirozeným důsledkem genetického pádu do hříchu - permanentní činění zla, vábení pekla, ahrimanských sil - či touha po tom, co člověk ztratil - vzpomínka na Eden, záblesk účastenství na kosmické jednotě? Pád člověka do temnot zmatku a chaosu zastřel světlo vnitřního slunce a nahradil iluzemi démo­nické noci. Že by pouze homo homini lupus - člověk člověku byl nejnebezpečnější dravec - vlk? - zabíjející pro peníze, k ukojení velikášství s touhou po moci, šířící přízrak krutosti a smrti.

V takovém bezbožném prostředí se Bůh vzdaluje - neb Duch Boží vane, kam chce, jak praví Bible - kde prorocké hlasy promlouvají věky, že Bůh spásy nás neustále zve, abychom se vzepřeli temnotě zla, kráčeli po cestě k duchovní svobodě, k níž nám otevřel cestu Ježíš Kristus obětí na kříži a zmrtvýchvstáním potvrdil vítězství nad smrtí, peklem a hříchem.

Při veškerých pochybnostech ve světě přepólovaného světla ve tmu, pravdy v lež - vynořují se řády zasvěcenců, aby obnovovali řád respiritualizace světa, jeho produchovnění, který trvá v plánu Božím od pádu člověka. V rámci spásy staví před člověka imperativ duchovního sebezdokonalení. (1 Kor. 12, 13)

I švédský mystik a vizionář S. Svedenborg (1668 - 1772 zjevuje, že člověk je tělem oděný duch, vést zápas ve svém nitru o blaho duše, jíž se dotýká milost Boží. I když dnešní doba nese znamení Apokalypsy - v Bibli staré smlouvy proroci Izaijáš, Jeremiáš a Ezechiel, v Nové smlouvě Zjevení sv. Jana.

Je bolestné vidět, jak současné lidstvo se vzdaluje Bohu, ba dokonce se rouhá, odpírá spolupráci, vnáší disharmonii do aktu stvoření. Model pohanských přibývá v porovnání se starými časy, a smutek který protíná srdce člověka věřícího se rozplývá až svědectvím Písem či hlasem Božím, že netřeba propadat panice a hrůze (mysteriu tremens), neb Bůh sestoupil na zem v Ježíši Kristu jako Spasitel... A když nás přepadne pocit smutku nad jalovostí světa - ztišme se a naslouchejme výzvě Boží - vstaň a pojď, tvé světlo - Boží přítomnosti je zde. Neboj se, toliko věř (Mat. 6, 3).

A jestliže morálně duchovní ideje chybí dosud v Evropské ústavě, je třeba si odvážně uvědomit, že duchovní jádro musí v duši objevit každý sám, kdy jeho násobením se Evropa může postavit na své kulturně duchovní základy.

Bůh nás na cestu duchovní proměny ještě stále zve a vyšlapat ji musíme sami s Boží pomocí, abychom našli ztracený ráj, obnovili vztah lásky k Bohu - jak prohlásil významný světový filozof M. Heidegger.

Miluše Šubartová

Téma: svědomí

Motto:

„Žiješ-li ve strachu, zmizerníš ten střípek věčnosti, co Ti dal pánbůh k životu.“ (Karel Kryl, Zbraně pro Erató).

Znáte také ten tichý, ale neodbytný hlas, ideu která se neustále vrací až odněkud z nevědomí? Většinou není těžké jej přehlušit nějakou zábavou, senzací, přinejhorším si vymyslet nějakou „povinnost“, jen abychom mu nemuseli naslouchat.

Jistě by nebylo až tak obtížné popřát mu trochu sluchu, ale znáte to. „Jen tři prstíčky si ohřejeme a už zase půjdeme“. Co kdybychom se ho pak již nezbavili. Některé poměrně důvěryhodné historické prameny dokonce hovoří o lidech, kteří mu naletěli a skončili pak třeba ve vězení, jeden obzvláště politováníhodný případ prý skončil dokonce ukřižováním!

Jenže: bez svědomí život není úplný, vlastně pak nemá vůbec žádnou cenu, nanejvýš zápornou. Proto vzpomeňme 10. března den Tibetu, od roku 1950 okupovaného čínskou armádou. Nejen pro pomalou genocidu původního obyvatelstva, ale také pro originální a hlubokou duchovní kulturu této země, kterou dnes právem obdivuje celý svět.

Dále, v březnu máme v Brně díky festivalu Jeden Svět 2007 mimořádnou možnost nahlédnout za humna, jak žijí jiní a jinde. Nemusíme se přece řadit k těm, kdo mají strach otevřít své oči – aby následně nemuseli otevřít svá srdce a také (ó hrůza pomyslet!) peněženky...

Přiznejme si to. Máme úžasné štěstí, že v současnosti žijeme ve svobodné, svobodomyslné a bohaté zemi. Přijmout tuto situaci znamená také přijmout zodpovědnost, protože patříme k té části světa, která snad jediná má v současnosti dostatek svobody a prostředků změnit osud planety o kousek k lepšímu.

Mnohdy stačí „pouze“ projevit zájem a solidaritu. Slovo pouze je záměrně uvedeno v uvozovkách, neboť projevit zájem a solidaritu je velká věc. Hlas svědomí je hlasem Boha v nás. Dáme mu šanci?

ing. Pavel Sedlák

Vzpomínáme na TGM

S presidenstvím přišel i nový způsob života presidenta Masaryka, způsob vnější okázalosti a obřadnosti a občas slavnostních projevů, hostin a podobně. Je však potřebí připomenouti si, co president ve Světové revoluci o sobě napsal:

„Při vší politické energii smím s dobrým svědomím povědět, že jsem bez zavolání nikdy na venek nevystupoval a že jsem na očích lidí být nikdy nechtíval. Například boj o Rukopisy - byl jsem do něho požádán a vnucen; Hilzneriáda - byl jsem přímo provokován; spory o proces záhřebský s Friedjungem a s Aehrenthalem - moji chorvatští žáci mne přímo z Prahy vytáhli atd. Také moje literární práce jsou do značné míry odpověďmi na kladené a vnucované problémy. Je ohromná pravda v rčení: bene vixit, qui bene latuit (dobře žil, kdo se dobře skrýval). To neplatí jen pro mnichy, ale platí i pro politiky. Je-li dovoleno přirovnávat malé věci k velkým: bůh řídí vesmír, a nikdo ho nevidí, nikdy se neukazuje a jistě se netěší z chvalozpěvů kněží. A druhé pravidlo: nechtít být vždy prvým, stačí být druhým, třetím. Ani tomu mnohý nerozumí. Jsem velmi rozhodný individualista, ale vím, že nejsem sám a že žiju nejen ssebou, nýbrž životem a prací předchůdců a vrstevníků. Praktik, politik pozorující přesvědčí se, že je pod sluncem nového málo a že svého nového přináší maličko; mimo to v politice nesmíme myslit jen na organisování, vedení a tvoření, nýbrž také na souřadnost, součinnost a kázeň. Snad každý člověk chce být nějakým tím Napoleoníčkem, ale stejně normální člověk poslouchá a poslouchá rád.“

Mnozí, kteří jsme znali nechuť T. G. Masaryka k okázalostem, obávali jsme se před návratem jeho do vlasti dne 21. prosince 1918, že president Masaryk, aby se vyhnul slavnostnímu uvítání přijede v noci do Prahy, nebo incognito, a že se jednoho dne objeví v ranních listech zpráva: „President včera přijel do Prahy a ubytoval se na hradě.“ Proto mezi jiným byl mu poslán naproti Jaroslav Kvapil do Paříže, aby mu připomenul, že Praha ho chce vidět, že národ toužebně ho vyhlídá do země a že nás nesmí zarmoutiti nějakým postranním příjezdem. President mu řekl:

„Já vím. To patří k našemu řemeslu.“

A přijel do Prahy po poledni, nepronesl však jediné nastudované řeči.

Byly potom všelijaké obřadnosti, jimiž se Masaryk jako president musil podro­bovat chtě nechtě. Vyžadovaly toho styky se zástupci cizích států i styky s domácím občanstvem. Kdo si myslí, že ten ceremoniel je nedemokratický, zapomíná, že žijeme uprostřed Evropy a ne na osamělém ostrově v moři. Ale jak president uměl využívat těchto obřadů, například obvyklých čajových, odpoledních nebo zahradních zábav! Vyřizoval na nich mnoho věcí v hovorech s pozvanými hosty a ušetřil mnoho času, jehož by soukromé audience vyžadovaly. Pro presidenta bývaly to spíše chvíle práce a napjetí ducha nežli chvíle zábavy. Obecenstvo s úžasem pozorovalo s kolika osobnostmi na takovém čaji president mluví, kolik lidí mu bývá představeno. Byl to pořád týž pohyb a ruch, pořád týž chvat do předu, jejž projevoval ve svém před­presidentském životě.

Rozumí se, že úspěch ho ani nezkazil, ani neoslabil jeho záliby v prostotě. Jeho styk s veřejností je obecně znám. Okouzloval nás domácí. Imponoval lidem zahraničním. Pozorovali jsme, jaké vážnosti se těšil, když navštívil na podzim roku 1923 Paříž, Brusel a Londýn. Viděli jsme, jaká účast celého světa doprovázela jeho rozhodnutí vzdáti se stolce presidentského v prosinci roku 1935. Nikde se neučil na presidenta. Přednášíval u Helmů, v Typografické besedě, ve venkovských hospodách, - a přece jakým byl důstojným představitelem státu! Bývali jsme uneseni jeho vzácným zjevem, jenž z něho dělal presidenta každým coulem. Bylo to dílo přirozeného citu, vkusu a jeho celé harmonické bytosti.

Vzácný a krásný byl život u Masaryků do války. Nemohlo být jinak, kde otec i matka rodiny dýchali čistotu, prostotu a vznešeného ducha nad domácím krbem. Jejich rodina i byt měl duši. Není radosti ve věcech, nýbrž v našich srdcích. Dobro je stejně nakažlivé jako zlo a proto rodičovský příklad byl dětem nejen náboženskou, nýbrž i společenskou výchovou, proto příklad manželů Masarykových měl vliv i za hranicemi rodiny.

To všechno bylo přerušeno válkou. Rodina se roku 1914 rozešla, aby se už nikdy nesešla v plném počtu. Jak mocně po své rodině Masaryk za války toužil, je dokladů několik. Nejen že psal roku 1915 o smrti Herbertově domů ze Švýcar, že kudy chodí tudy volá „Herberte! Herbertku!“ a kudy chodí, že pláče a žaluje švýcarským horám... Také dr. Edvard Beneš zaznamenal ve svých válečných pamětech, že i profesor Masaryk měl za války chvíle, kdy se o něho pokoušela malomyslnost. Kdo čte pozorně, co Masaryk řekl dr. Benešovi v Anglii, najde hluboko pod slovy revolucionářovými stesk po rodině: „Napadá mi často, když vše uvážím, neměl-li bych se vrátit domů. Kdybychom to (revoluci) měli prohrát a naši doma se k ničemu nevzchopili, snad by to bylo to nejlepší. Mne by ovšem pověsili, viděl bych však ještě jednou ženu, o niž se obávám, že se nedočká konce války, a Alici by už snad dali pokoj. Našimi doma by to všemi otřáslo a šli by jistě proti Vídni.“

Ani po válce nebylo presidentovi Masarykovi přáno rodinné štěstí. Když paní Charlie Masaryková zemřela a děti se rozešly po svém povolání, president Masaryk takořka osiřel. Alice dala přednost práci veřejné před starostí o Masarykův domov a byla úplně absorbována rozsáhlou prací v Červeném kříži, syn Jan objevoval se až do nemoci v roce 1935 u otce jen při zvláštních příležitostech a po Masarykově abdikaci musel opět odjet do ciziny za svým povoláním. Dcera Olga provdala se do Švýcar. Děti i vnuci shromažďují se kolem dědečka - presidenta jen jako o svátcích: dvě dcery po Herbertovi v Praze a dva hošíci Olgyni, kteří budou švýcarskými obča­ny. Jméno Masaryk nepochybně vymře.

President Masaryk, který by byl zasluhoval ve svém stáří, aby byl obklíčen nejšťastnějším rodinným životem a obsypán květy a zelenými ratolestmi, vedl a vede od návratu do vlasti život v pravdě osamělý a smutný. Když vyplnil své povinnosti úřední, pohyboval se v bytě svém sám. Osvěžením bývala mu mezi prací vyjížďka na koni. Po večeři zasedal k témuž psacímu stolu, u něhož ve dne vyřizoval státní akta a četl knihy domácí i cizojazyčné, neboť chtěl být ve všem orientován a u tohoto stolu pracoval na svých spisech. Jen když byl v Lánech nebo v Topolčiankách, nalézal trochu zábavy ve společnosti pozvaných hostí. V Lánech mu hrob paní Charlotty připomíná bývalé rodinné štěstí. Zaznamenal dvakrát její jméno ve Světové revoluci. Když vypravuje o odjezdu z Ameriky, praví: „Milou náhodou jsem vyplul (z Ameriky 1918) v den ženiných narozenin; slavili jsme je s naší Olgou potichu, obvyklým počtem růží a vzpomínkami - vzpomínkami ne, myšlení a cítění dvou sobě blízkých duší, když jsou prostorem odloučeny, je něco jiného, než vzpomínání... “ Žádná slovní definice by nevystihla, co o hloubce a kráse svého manželství zahalil zde Masaryk do tří teček. A co vše připomíná mu nyní ten prostý hrob na Lánském hřbitůvku.

Z knihy Jana Herbena „Masarykův rodinný život“ připravila Iva Bordovská.

Nebát se a nekrást

To je heslo, které razil náš první prezident TGM a že je stále aktuální je víc než jisté. Ještě před rozpadem Rakouska-Uherska a pak ještě dlouho už ve svobodném státě bylo potřeba se zbavovat mindráků ušlápnutého národa a nebát se vzít osud do svých rukou přes velkopanské úšklebky německé honorace - státní, hospodářské, školské správy... to vše bylo až na malé výjimky v německých rukách. Předpokládalo to sebrat odvahu hledat zcela nová řešení každodenních potíží, přes sýčkování, byť i většiny, že to nejde, že se to vždycky dělalo jen a jen tak a tak, že jsme přece malí, slabí, bez prostředků.

Nebát se kulturnosti, slušnosti, lásky, soucitu. Nebát se práce na sobě, nebát se obtíží při nastoupení duchovní cesty. Nebát se vidět a hledat kolem sebe krásu a umět ji ocenit. Jak se může někomu zamlouvat představený, který v jediné větě nadělá několik hrubek.

Nebát se odvádět poctivou práci i tehdy, kdy to není okamžitě patrné či je leckomu zcela lhostejné. To když výsledek vyhlíží jakoby snadný, lehký, jednoduchý. Za projevem rozhlasového moderátora, recitátora, herce stojí tak jako tak množství práce, aby projev poté působil lehkostí a přirozeností. Stejné úsilí můžeme objevit za lehce nahozenou linkou kresby, ušlechtilou křivkou sochy... Podobné to může být s dobře vysázeným textem, kde jsou respektovány typografické zásady, mnohé přebírané z generace na generaci z dob, kdy knihtisk ještě zdaleka nebyl na obzoru. Srovnejme si vysoce upravený a čistě tesaný text do kamene ze starověkého Říma s tím, co dnes můžeme také zahlédnout od počítačového operátora, jen proto, že program nemá estetický cit a člověku za klávesnicí rovněž chybí. Nebát se respektovat a hledat řád, v tom to mnohdy vězí.

TGM svým životem prokázal, že ač vyšel z chudičkých poměrů, pílí, důvtipem, správnou filozofií a také s čistou mravností dosáhl funkce nejvyšší - a hlavně v ní dokázal vydržet i přes mnohé výstřelky a excentrické tendence politiků a nové byrokracie. K nelibosti mnohých zůstal i ve své prezidentské funkci skromným a šetrným, podobně jako první ministr financí Alois Rašín, o kterém se šířily klevety, že prý i na schůze vlády chodí ve spravovaných šatech.

Je potřeba připomenout, že filozofů na trůnech v historii bylo skutečně poskrovnu - proto bychom si měli vážit odkazu tohoto velkého Čecha. Názory TGM velmi populárně a čtivě sepsal Karel Čapek v knize Hovory s TGM.

Nebát se posměváčků, skeptiků, závistivců, oponentů i nepřátel je výzva i pro dnešek. Stejně tak nebát se obtíží i házení klacků pod nohy či alespoň překážení od těch co dovedou jenom přihlížet. Nebát se empatie k těm okolo, nebát se však ani sama sebe, ani toho co nás může čekat. Ovšem svobodně smýšlející jedinci byli vždycky nepohodlní, ať už z té či oné strany, o nadvládu usilující či vládnoucí skupině - proto vyvíjeli a vyvíjí nátlak, zastrašují, vězní, mučí, terorizují.

Mnohý může namítnout: dobrá, ale já nekradu. Pod tento termín se však lehce schová spousta nečestnosti, ba křiváren, jichž jsme denně svědkem - od podivných privatizací, zneužívání postavení, neprůhlednosti financování a sponzorování stran a korupci na nejrůznějších úrovních od vrcholné až po komunální. Ty různé obálečky a všimné nakonec zaplatí ze svých kapes ti dole, bez moci a vlivu, co dřou někde třebas v supermarketu za pár korun jen proto, že pan šéf (dnes vlastně manažer) neumí nebo nechce poctivou práci ocenit. I to je zlodějna. I to když se někdo při­živuje na úkor celku, nebo se škrábe k postům, práci, výhodám po zádech jiných. Vzpomenout můžeme vychytralých vedoucích či patentových referentů, co se jako spoluautoři nechali připsat na přihlášky vynálezů a zlepšovacích návrhů. Vykořisťování velice dobře fungovalo i v komunistické společnosti a to nejen v kriminálech a PTP. Zlodějnou je fušeřina a nekvalitně odvedená práce, různý šlendrián, porušování autorských práv, poškozování veřejného a společného majetku. Zlomení čerstvě vysazeného stromku v parku nebo posprejování právě dokončené omítky či vylepšování vagónů metra a ČD hrůznými malůvkami.

Nebát se a nekrást znamená žít s důvěrou v sebe, s přímým a jasným pohledem a pozitivně laděnou myslí a respektem k veškerenstvu. K srdci bychom si měli vzít už to Buddhovo: nebrat nic, co nám nebylo dáno. V plné šíři tohoto sdělení vyplývá nesahat ani na životy jiných - včetně zvířecích.

Josef Hepp

Komenský by se nestačil divit

Od dob, kdy žil náš „učitel národů“, uplynula spousta let. Zanedlouho si opět připomeneme jeho narození. Jistě by se mu líbilo, jak jsou školy moderně vybaveny, v jakém kulturním prostředí se učí a jak se skvěle osvědčila jeho „škola horou“. Jenže nad jinými skutečnostmi by určitě zaplakal a povzdychl by si: „Kam to ten svět dospěl, že se učitel musí bát o svůj život? Zkrátka vstupujeme do Evropy a nejen tam. Ve světě je přece zcela běžné, že žáci fyzicky napadají své pedagogy a spolužáky. A dokonce je i zabíjejí. Je jim jedno, jestli je odstřelí nebo ubodají nožem. Neustále se vymlouváme, že je taková doba, že dřív si děti nedovolili tolik co nyní. Měli větší respekt vůči dospělým i více ohleduplnosti vůči svým vrstevníkům.

Není to všechno v lidech? Není to v nás? Kolik jste svým dětem přečetli pohádek?

Řeknete, že na to není čas. Ve všem nás přece hravě zastoupí televize, video nebo počítač. Jenže tam se objevuje jen samé násilí, nenávist a brutalita. V životě našich dětí se bude víc počítat, kolik jim dáme lásky a ne kolik jim dáme peněz. Co vy na to?

Renata Šťastná (Kozlíčková)

Hadí nevěsta

Doktor Kelly uháněl chicagskou vilovou čtvrtí směrem na City. Nejel však na kliniku. Zabrzdil u Jezerního baru, do jeho vozu jako stín vklouzla Mary Simonová.

Mary byla ideálem všech studentů i učitelů psychologické fakulty, mnozí po ní toužili. Byla nejen krásná, ale i úspěšná a nadaná.

Snad proto, že se v ní mísila krev bělošská a černošská, měla tak překvapivé úspěchy v hypnóze a telepatii. Zajímala se o kult woodoo a pokud její otec, továrník Simon, dobře vydělával, jezdila pravidelně na Haiti. Účastnila se tam obřadů a tančívala s domorodci až do zhroucení. O svých zkušenostech s bohyní Erszulií napsala odborné pojednání, které vyvolalo rozruch po celých Státech.

Zastavili u neosvětleného domu. Připomínal skladiště.

Mary uchopila doktora Kellyho za ruku. K jejímu překvapení plaše odstoupil.

„Jak chcete, půjdu první a představím vám členy sekty nesoucí znamení Boží. Nebudete zklamán, uvidíte to, po čem už dávno toužíte, Hadí nevěstu.“

Odemkla vlastním klíčem. Prošli vlhkou chodbou, několika zamčenými dveřmi a sestoupili do sklepní místnosti. Matně osvětlená hala sloužila sektě jako obřadní síň. Byli posledními příchozími. Mary představila svého společníka kazateli a několika členům sboru a rychle usedli. Věřící shromáždění v hale byli podle vzhledu chudí lidé. Viděl mezi nimi několik míšenců a indiánů.

Hudba a sbor spustily řízný spirituál. Nástrojové obsazení kapely bylo velmi originální: dvě kytary, dvě harmoniky, basa a dva různě laděné bubny. Doktor se snažil udržet si nad děním v sále nezúčastněný nadhled, ale nedařilo se mu to. Zpěv byl přerušován rytmickým tleskáním. Hudba a zpěv všechny sjednotily. Na pódium vystoupil kazatel. Hlubokým jasným hlasem přečetl úryvek z evangelia sv. Marka: „Znamení pak ti, kteříž uvěří, tato míti budou: Ve jménu mém ďábly budou vymítati, jazyky novými mluviti... Hady bráti, a jestli by co jedovatého pili, neuškodí jim, na nemocné ruce vkládati budou a ti se uzdraví...“ Napětí se stupňovalo. Kazatel pronesl krátké, ale velmi sugestivní kázání.

Mary doktora upozornila, že bledá, štíhlá, asi třicetiletá žena s rozzářeným očima, která právě vystupuje na pódium, je Hadí nevěsta.

Kazatel otevřel velký proutěná koš, ve kterém se vlnila těla nádherných chřestýšů. Hadí nevěsta s modlitbou přistoupila ke koši. Doktor dobře viděl, jak jí jemné chvění prostupuje celým tělem. Pak klidným pohybem uchopila největšího chřestýše, ten neváhal a ovinul se jí okolo ruky. Vztáhla ruku s hadem k věřícím, na něž se přelila vlna vzrušení a chvění. Asi čtyři stopy dlouhý had zaujal útočnou pozici. Doktor cítil, jak mu po celém těle stéká studený pot. Takový kapitální kus chřestýše ještě nikdy neviděl.

Hadí nevěsta klidně pohladila volnou rukou zvíře připravené zaútočit. Chřestýš hrozivě zasyčel. Podle všech poznatků zoologů by vyprovokované zvíře mělo teď zaútočit. Doktor povstal, snad proto, že už déle hrůznou podívanou nemohl snášet. Mary ho káravě zatahala za sako.

Hadí nevěsta si zvolna ovíjela chřestýše okolo hlavy jako turban. Trans vrcholil. Políbila hada a podala ho staršímu muži, který k ní vztahoval ruce. Pak se dívka zhroutila a zůstala nehybně ležet na zemi. Zatím ženy, muži i děti v náboženském vytržení brali do rukou jedovaté bestie a předávali si je kolem dokola. I Mary jednoho hada vzala do ruky, předala ho sousedovi a pak omdlela.

Kelly nemohl uvěřit vlastním očím. Sám se neodvážil uchopit nebezpečného plaza. Hadi doputovali rukama věřících zpět na pódium. Kazatel a jeho pomocníci je ukládali do koše. Sbor zanotoval starý anglosaský chorál ke chvále Krista Vítěze. Nastalo všeobecné uvolnění. Lidé ležící v bezvědomí začali jevit známky života. Jen Hadí nevěsta se nehýbala.

„Je mrtvá!“ vykřikl Kelly a dral se zástupem k pódiu, aby pomohl Hadí nevěstě. Zjistil, že dýchá. Začal s oživováním.

„Nechte si své zákroky pro jiné a jinam!“ rázně ho odstrčila Mary, která se také mezitím probrala z bezvědomí. Nezbylo mu, než ji poslechnout. Mary se sklonila k ležící dívce a cosi jí trpělivě šeptala do ucha. Bezvládné tělo začalo jevit známky života a zakrátko dívka nabyla vědomí.

Věřící se nakupili kolem ní, objímali ji a podávali ruce.

Kelly stál uprostřed věřících naprosto neschopen jakéhokoliv činu. Příliš mnoho šokujících zážitků zcela zaujímalo jeho vědomí i podvědomí. Nevěděl ani jak se dostal domů.

Hadí nevěsta bydlela sama na předměstí Chicaga v pokojíku s malou kuchyňkou. Když přišla domů, otevřela okno, usedla ke stolu, rozsvítila stolní lampu a otevřela bibli. Od jezera vál svěží vánek. Cítila se neobyčejně šťastná, osvobozená ode všeho pozemského nepokoje, jako po očistné koupeli. Večer dýchal klidem a mírem. Klidem a mírem, jaký snad naposledy panoval na této zemi tehdy, když se duch boží vznášel nad vodami.

Pokoj byl náhle surově přerván ječivým zvukem policejních sirén. Vnikal do uší, nořil se do útrob jako čepel skalpelu.

Otevřeným oknem proletěl dovnitř do pokoje stín... nebyl to stín, ale štíhlý muž, celý v tmavém přiléhavém obleku. Zavřel za sebou okno s takovou samozřejmostí, s jakou většina lidí zavírá dveře svého domova. Nedbaje na dobré vychování posadil se bez vyzvání a místo pozdravu na Hadí nevěstu zamířil pistoli a přikázal jí: „Zhasni světlo, jsou mi v patách! A mlč, nebo je po tobě!“

Dívka se ani v nejmenším nepolekala. Udělala, co jí přikázal.

„Nedělám to, pane, ze strachu, ale ze soucitu. Štvou vás, prcháte, bojíte se o život. Poznala jsem vás hned. Vaše fotografie je všude, na každém kroku. Lituji vás.“

Drž hubu, rozumíš! Ještě jsem ti neslíbil, že tě nechám žít,“ vyštěkl na dívku.

Její hlas byl jako její tělo. Hlasem, stejně jako rukama, hladila a konejšila nebezpečného tvora: „Jacku Vaughame, včera jste zabil policistu. Jsou vám na stopě, ale u mě jste v bezpečí, protože tady je i ON, rozumíte. Tam, kde se sjednotí alespoň dva k modlitbě v Jeho jménu, je pak přítomen i ON sám. Modleme se, Jacku, okolí se hemží policisty, modlitba je vaše poslední naděje.“ Nenaléhala, nepřesvědčovala, prostě hlasem jen konejšila a hladila.

Drž hubu, na tyhle řečičky už dávno nenaletím, nedráždi mě!“ Snažil se, aby jeho hlas zněl drsně a nekompromisně. Nedařilo se mu to. „Když mě znáš, tak taky víš, jak to se mnou bylo od začátku, že jsem ji zaškrtil.“

Vytí sirén se přibližovalo, policejní auta projížděla ulicí. V místnosti však napětí a nepokoj nerostly, ale rozléval se pokoj a klid. Když odjela auta, rozhostilo se i ticho. V nastalém tichu najednou Jacku Vaughamovi, vrahovi, zatracenci, vytanula na mysli jeho minulost - dětství, škola, rodina, až po poslední vzpomínku na zardoušenou snoubenku. Proč vlastně? Proč ji zabil? Zabil ji prý ze žárlivosti, ale když její šíje, její hrdlo, celé tělo se mu potměšile vysmívaly, potměšile, jako had.

„Ďábel, byl to ďábel, který vedl moje ruce! Je to tak? vykřikl.

Pokoj naplnil dívčin hlas: „Moje láska patří Bohu, ten, kdo miluje Boha, nemá v sobě nic, pro nikoho již nic nezbude.“

...ach, ten hlas. Sedí vedle tatínka, je malým hošíkem a jsou s tatínkem u splavu na rybách. Nad korunami mohutných buků plynou bílé mraky. Ano, už ví, šumění listí, potoka a mraků, to je ono, to je ten zvuk, který ho nyní obklopuje... otřásl se a hrubě rozchechtal: „Pche, poslyš, nejsi ty tak trochu švihlá?“ Zapálil si uvolněně cigaretu, ale do cynismu se musel nutit: „Svatý řečičky, ty seš cvok! Přeci ďábla a vraha musí každej člověk nenávidět. Nebo teda proč mě asi ti poldové honí a chtěj dostat na elektrický křeslo? Musí být dobro a zlo. Existuje bůh a ďábel, den a noc, nejen krása a dobro. Ďábel si taky řekne svý a kazí to tomu pánbíčkovi, rebelant jeden. Nebo protihráč? Každý z lidí má na vybranou, s kým se spojí. Jestli ty miluješ dobro, pak automaticky stojíš na straně zákona poldů. Já jsem zabil. Rozumíš?! Já jsem několikrát zabil. Ani nevím proč. Nevím. Proč vlastně? Ty další, to je jasné, ty jsem zabil na útěku. Ale proč vlastně ta první?“

Hluboce vzdychl. „Ďábel? Ďábel mě svedl! Začal jsem mu sloužit.“

Uslyšel její tichý hlas: „Bůh stvořil na tomto světě všechno: zpěvavé ptactvo i dravce; světce i zločince, anděly i ďábly. Proč bychom tedy měli cokoli a kohokoli nenávidět? V každém z nás je Jeho jiskra.“

Hlasitě se rozesmál: „Hned rozsviť! Nemůžu tě poslouchat potmě. Musím si tě pořádně prohlédnout. Jo, jasně, zůstanu přes noc.“

„Můžete zůstat, jak dlouho budete chtít. Myslíte si, že bych vás poslala na smrt nepřipraveného, postavit před Jeho soudnou stolici?“

Rozsvítila stolní lampu. Pozoroval její štíhlé prsty, které před několika hodinami svíraly jedovaté hady, její svěží jiskrné oči. Ať se díval, jak chtěl, nezpozoroval v ní ani náznak strachu. Déle už ten pohled nesnesl. Vstal a začal přecházet po pokoji. „Myslíš si, že naletím na svatý řečičky? Ke komu patříš? K Metodistům? Ke Svědkům Jehovovým? Jen to prozraď. Kdysi jsem taky chodil do kostela.“

Vlídně na něho pohlédla: „Patřím k těm, kteří na sobě nesou znamení Boží.“

„Snad ne k těm, kteří při modlení chytají chřestýše holýma rukama?“

„Právě k nim,“ usmála se a přikývla, „jestli chcete, uvařím vám kávu.“

„Myslíš si, že jsem blbej!“ zareagoval podrážděně. „Dej sem klíče od bytu.“

Podala mu je. Zamkl, důkladně prohlédl malý, chudý byt a uklidněný svolil: „Teď můžeš uvařit to kafe.“

Po bouřlivém a hlučném úvodu plynul hovor mezi vrahem a Hadí nevěstou stále tišeji. Muž se divil, jak mohl právě téhle dívce svěřit všechny podrobnosti svého života. Pro ni jeho zpověď znamenala velmi mnoho.

Po týdnu Jack Vaugham téměř zapomněl, že je vrah a štvanec. Nedávnou realitu vnímal jako nejasnou vzpomínku na dávno přečtený dobrodružný román, jako vyprávění „True criminal story“ ze zaprášeného policejního archívu.

Hadí nevěsta odcházela z domova časně ráno a vracela se pozdě odpoledne. Prodávala ve velkém obchodním domě v City. Byla velmi schopná prodavačka, bylo by možné považovat ji za typickou průbojnou americkou ženu. Po práci nakoupila, obstarala nejnutnější a nejkratší cestou spěchala domů.

Jack ji netrpělivě očekával. Také on měl své každodenní povinnosti. Uklidil, připravil večeři. Každý den musel vzpomínat na nejstarší dojmy z dětství a podrobně je zapisovat. Hadí nevěsta pečlivě kontrolovala jeho zápisky. Nikdy nebyla docela spokojena, vždy objevila to, co Jack chtěl zatajit. Další den měl zamlčené doplnit. Dalším důležitým úkolem bylo prostudovat kousek Bible. Jack si postupně čtení knihy velmi oblíbil, pod jejím vedením se mu vše zdálo zajímavé a srozumitelné.

Za své prohřešky si časem sám uložil trest: přestal kouřit. Nejdříve své rozhodnutí snášel těžce, postupně jeho vůle sílila; charakter se lepšil. O budoucnost se nestrachoval. Hadí nevěsta mu slíbila, že může zůstat navždy. Po týdnu společného života nepochyboval.

Přišla sobota. Domluvili se, že večer stráví na shromáždění sekty nesoucí znamení Boží. Chystali se k odchodu, když zadrnčel zvonek. Oba sebou překvapeně trhli. Žádnou návštěvu neočekávali. Jack se raději uchýlil do koupelny. Hadí nevěsta otevřela. Stál tam doktor Kelly s nádhernou kyticí.

„Dovolil jsem si vás navštívit a nabídnout vám doprovod na shromáždění,“ sebevědomě se usmíval. Myslel si, že zná lidi ze své klinické praxe a že je umí ovládat. „Nemusíte spěchat, venku mám vůz.“ Významně jí podával kytici: „Posledně jste byla ohromná. Lidé ve shromáždění vás mají velice rádi. Mě jste také okouzlila. Proto jsem si dovolil.“ Opět se na ni drze, sebevědomě a mnohoznačně usmál.

Hadí nevěsta zdvořilosti neopětovala, neusmála se. Cítila nebezpečí. Doktor Kelly její pocity nevnímal. Byl si jist svým profesionálním uměním. „Brát do rukou takové nebezpečné bestie! Dovedete si vůbec představit, kolik byste dostala za takové představení v nočním klubu nebo ve varieté? Jste velmi přitažlivá. Víte to? Několik nocí jsem kvůli vám nespal. Sexappeel je u žen při vystoupení na jevišti důležitý. V Hollywoodu se platí zlatem. Přišel jsem proto...“ Vzal ji za ruku, dovedl ji k pohovce a sedl si těsně vedle ní. „Vaše oči...“

Prudce se mu vytrhla a vyskočila. I on byl překvapen. Nebyl připravený na odmítnutí, byl si jistý sám sebou, svým úspěchem. Jeden z nich zavadil o stůl, skleněná váza se převrhla a na zemi se roztříštila. Kelly se chtěl vrhnou na Hadí nevěstu, ale rána do brady ho srazila. Po třetím úderu si uvědomil, že leží na zemi a vyplivl vyražený zub, utřel si krev ze rtů. Nad ním jako bůh pomsty stál Jack: „Proklatej krvavej pse, zbabělej bastarde! Tak proto jsi sem vlezl?“ V ruce se Jackovi zableskl velký střep z rozbité vázy. Doktor zděšeně vzhlédl k Hadí nevěstě. Ta chytla Jacka a prosila ho: „Jacku, nebij ho, neublížil mi, nech ho, prosím, odejít. Vy pane, se běžte do koupelny umýt.“

Doktor Kelly nebyl nijak vážně zraněn. Měl vyražený zub, prokousnutý ret a pod levým okem modřinu. Bez jediného slova opustil byt. Teprve když seděl ve svém buicku si uvědomil, že muže, kterého tak nečekaně potkal odněkud zná. Zabrzdil u nejbližší nálevny. Místnost byla prázdná, barman na něho spiklenecky chápavě mrkl. Kelly si objednal dvojitou whisky. Neměl náladu se vybavovat se zvědavým barmanem a sáhl instinktivně po novinách. Okamžitě ho upoutal tučný nápis: „5000 dolarů za vraha Jacka Vaughama.“ Fotografie - ano, to byl ten muž, který mu překazil plán s Hadí nevěstou.

„Můžu si zavolat?“ vybafl na obsluhu. Otrávený barman pokynul směrem k telefonu. Doktor Kelly policii oznámil, že zná místo pobytu zabijáka Jacka Vaughama. Uvedl, že hledaný je členem sekty nesoucí znamení Boží, popsal místo, kde se konají tajná shromáždění sekty, ochotně nadiktoval své jméno, adresu, číslo vozu i místo odkud právě telefonuje.

Cítil se opět klidný a vyrovnaný, jako po dobře vykonané práci. S požitkem dopil. Pět tisíc dolarů - tak lehce peníze ještě nevydělal. Jeden telefonát a za něj může Mary pozvat na luxusní dovolenou v Karibiku. Haiti Mary přece stále přitahuje. Hned teď pojede za Mary!

Zaplatil, nasedl do vozu, zapálil si cigaretu. Vzrušení a neklid si ho začaly znovu podmaňovat. Mary bydlí asi 30 mil od Chicaga. Jižní dálnice je rovná jako šňůra, za chvíli měl na tachometru 80 mil. Netrpělivě sešlápl plyn ještě víc. „To je rychlost,“ chtělo se mu křičet. Zapnul raději rádio, přejel stupnici a zaujalo ho rytmické bubnování. Byla to reportáž o kultu woodoo z Haiti. Taková náhoda!

Bubnování sílilo. V podvědomí mu ožívala slova Mary: „Moje lebka je buben... každý úder bubeníkův žene mé nohy do sladkých okovů... cítím, že se v těch zvucích utopím...“

Hlasatel upozornil na prudkou změnu v rytmu: „Toto je rytmus pro vzývání bohyně smrti.“

Silnice rovná jako šňůra, na tachometru devadesát mil, za pár minut bude u Mary.

„Monotónní bubnování opanovalo celou mou bytost,“ ozvala se Mary v jeho podvědomí. „Proč nepřestanou, proč jen nepřestanou! Chytila jsem se do pasti a teď se topím v sladké studnici zvuků.“

Rytmické bubnování zesílilo. Pokusil se ubrat plyn, ale nohy mu vypověděly poslušnost. Chytil se do pasti zvuků. Pokusil se zvednout pravou ruku. Chtěl, usilovně chtěl zvednout, ale nemohl. Poznal, že není úniku. Před sebou jasně viděl obrysy čerpací stanice, za ní následuje prudká zatáčka. Byl bezmocným zajatcem bubnů. Prokletá autohypnóza. Bílá tma jako příboj oceánu vytrvale vzlínala a zachvacovala celé jeho tělo. Uviděl tvář, Její tvář, tvář bohyně smrti a pomsty.

Auto plnou rychlostí narazilo do domku čerpací stanice...

Hadí nevěsta se opozdila a neměla čas představit Jacka vedení sboru. Když přicházeli, už hrála hudba a sbor notoval sugestivní spirituál. Bubny, basa, kytary, chromatické harmoniky a rytmické tleskání oživovaly podmíněné reflexy stupňující psychické napětí.

Kazatel mluvil o těch, kteří se snaží udržet u vlády knížete tohoto světa, který brání zřízení království Božího, o těch, kteří místo aby snímali tíhu osudu a hříchy věřících, snaží se jim vsugerovat pocit viny. Promluvu zakončil barvitým líčením hrůz posledního soudu, který zcela jistě nastane brzy. V líčení trestů zavržených daleko předčil Danta. Dva věřící omdleli. To bylo pro kazatele znamením, že je čas otevřít koš s chřestýši. Jeden z hadů se měl dnes obzvláště čile k životu.

Hadí nevěsta pozvedla oči k modlitbě, ale boží chvění se nedostavovalo. Pohlédla vyčítavě na Jacka a pozvedla ruce dlaněmi vzhůru. Nacvičené gesto jí pomohlo pocítit Jeho blízkost a pronikavé chvění prostupovalo celou její bytost jako sluneční paprsky. Chřestýš se jí doplazil k nohám. Uchopila ho a nechala několik vteřin viset bezvládně hlavou dolů. Pak si ho ovinula okolo krku.

Jack vyskočil, hleděl na ni vytřeštěnýma očima, popošel směrem k pódiu, ale Hadí nevěsta už nic z okolního světa nevnímala. Trans se stupňoval a přenášel se z jednoho věřícího na druhého.

Had se začal sám z objetí Hadí nevěsty odvíjet a vztyčil se nad její hlavou. Hadí nevěsta připomínala hinduistické božstvo. Jack sepjal ruce a přistoupil těsně k ní. Kazatel se snažil Jackovi naznačit, aby poodstoupil. Pozdě. Chřestýš zaútočil a uštkl Jacka do krku. Všichni strnuli hrůzou, jen Hadí nevěsta nic nevnímala. Přitiskla si hlavu smrtícího plaza na čelo, odvinula zbytek dlouhého těla ze svého krku a zvedla zvíře vysoko nad hlavu. Jack k ní vztáhl obě ruce a ona mu předala hada, který se nyní choval zcela klidně. Ovinul se Jackovi kolem paže a položil si hlavu na místo vražedného uštknutí.

Kazatel nevycházel z údivu. O takovém předání hada dosud neslyšel. Trans dosáhl nejvyššího možného vrcholu. Na Jacka začal působit hadí jed. Dříve než mohl předat hada dalšímu věřícímu, zhroutil se v křečích.

Ve dveřích zarachotil klíč. Do sálu se nahrnul přepadový policejní oddíl poručíka Philipse. Přesně mířené krátké dávky ze samopalu usmrtily chřestýše v koši i toho v Jackově objetí. V té chvíli byl Jack už mrtev, což potvrdil i přivolaný lékař.

Poručík Philips si otřel kapesníkem zpocené čelo a obrátil se k věřícím: „Dámy a pánové, jste až do zjištění totožnosti zadrženi pro nedovolené tajné shromažďování a ohrožování života spoluobčanů. Nikdo ať se nepokouší o útěk.“

Na útěk nikdo nepomýšlel. Všichni stáli klidně a nevzrušeně. Je to přece Jeho vůle. Trpět pro velikost slávy Boží je první zásadou sekty.

Hadí nevěsta se zvolna probouzela. Policisté odváželi Vaughamovo bezvládné tělo. Za policisty vnikli do sálu novináři. Cvakaly fotoaparáty, bzučely kamery.

Posledním ze sekty, kdo jako vězeň opustil sál, byla Hadí nevěsta. Nevěděla nic o Jackově smrti. Její tvář zářila svěžestí a čistotou jako po zázračné koupeli.

„Hady bráti budou a jestliže by co jedovatého pili, neuškodí jim.“

Jeho slib se opět vyplnil!

Bohumil Houser

Poutník 4/2007

Obnova

Letošní zima nezima byla jako bezesná noc, skoro stále jarní počasí a žádný zimní odpočinek. Spánek - podmínka odpočinku a obnovy nenastal a už je tu astronomické jaro. Zima se možná ještě trošku vyřádí ve snaze dohnat co zanedbala, možná jí padnou za oběť nějaké květy a pak už se snad země opět zazelená. Obnova při podivném počasí a zmatení ročních dob je tedy na nás. Časy se mění, v řádu nastává chaos, roční období nejsou téměř rozeznatelná. Chaosu dovede podlehnout kdekdo a být také vnitřně chaotický, moudrý se tím však nedá zmást. Moudrý neodporuje chaosu, nebojuje, nenaříká, nenadává, kdo že ten chaos zavinil a že za starých dobrých časů bylo lépe. Moudrý zůstává bdělý ve svém vnitřním řádu, tímto řádem prakticky a účelně vybaven ne však k pošetilému boji vyzbrojen. Bere si svůj díl z hostiny života, teď a tady učí se rozumět chaosu i řádu. Je poutníkem někdy s jinými sdružený, občas i osamělým, ale stále sledujícím cestu, kterou právě kráčí. Jarním poutníkům vše dobré přeje

Jarmila Plotěná

Otvírání studánek

Kantátu Otvírání studánek zkomponoval Bohuslav Martinů v roce 1955 na slova Miloslava Bureše, svého přítele z dětství v Poličce na Českomoravské vysočině. Bylo to ve Francii, čtyři roky před jeho smrtí, kdy už téměř jistě věděl, že domů z exilu se nikdy nevrátí. Zemřel ve Švýcarsku v r. 1959 ve věku 69 let. Kantáta o studánkách, napsaná pro sóla, sbor, recitátora, dvoje housle, violu a klavír se tak stala radostnou i bolestnou vzpomínkou na domov a mládí...

Čištění a slavnostní „otvírání“ studánek bylo v oblasti Poličky, Žďáru nad Sázavou a Nového Města na Moravě od pradávna známým a udržovaným lidovým zvykem, svědčícím o vztahu k dobré, zdravé vodě - o její životní důležitosti pro přírodu, rostliny, zvířata i lidi.

Brněnští unitáři se pokusili uskutečnit svou zkrácenou verzi básně Otvírání studánek M. Bureše poprvé v r. 1996 u Janáčkovy studánky nedaleko myslivny Lišky Bystroušky u Bílovic n. Svit. Část textu se pokoušíme i zpívat podle Boh. Martinů a věříme, že nám velký skladatel odpouští naše nedokonalosti!

Od té doby si vždy „v té májové době“ volíme některou ze studánek v okolí Brna. Je jich zde hodně - hlavně v areálu Masarykova lesa (v širokém okolí Adamova), což je název pro „školní lesní podnik“ náležející lesnické fakultě dnešní Mendelovy univerzity. Od r. 1919 je o tento les pečováno z hlediska mnoha funkcí, mezi nimiž je velký důraz kladen i na funkci rekreační a estetickou. Vždy zde působili lesníci vyznačující se nejen vysokou profesní úrovní, ale také hlubokou pokorou a láskou. Budovali zde studánky, pomníčky a památníky nejen významným lesníkům, ale i básníkům a spisovatelům, v jejichž tvorbě je les životně důležitým tématem - a to vše nazvali Lesnický slavín.

K vyhlédnuté studánce vždy přicházíme nějakými zajímavými cestičkami a po „otevření“ studánky pokračujeme dále tak, že z toho vznikne celodenní poznávací i meditační cesta. Jako dávní poutníci se takto snažíme trochu poznat sami sebe i jeden druhého a prožít ve svém nitru pocit celistvosti se vším, co kolem sebe vidíme, cítíme, tušíme...

Letos půjdeme ze Křtin ke studánce u Srnce (nad silnicí mezi Babicemi a Kanicemi) a dále do Bílovic nad Svitavou. U Křtin si prohlédneme nově zbudovanou Křížovou cestu s pohledem na Santiniho poutní kostel jména Panny Marie, potkáme několik pomníčků a skončíme v Bílovicích u Lišky Bystroušky, R. Těsnohlídka, S. K. Neumanna a Leoše Janáčka. Bude to naše dvanáctá „studánková“ výprava!

Milada Škárová

Ukázka z veršů Otvírání studánek

Studánko, hlubánko,
studánko, Rubínko,
buď vždycky čistá
a pro zdraví jistá.
Dej hodně šťávy jitroceli,
pomoz také poli,
ať dá hodně žita
i dobrýho zelí.
Od lesa vyjdi ven,
aby měl hodně vláhy len
a hospodyně
dobré vody u kamen...

Velikonoční festival

duchovní hudby v Brně představuje šest tradičních večerů v katedrále na Petrově mezi Květnou a Bílou nedělí. Jeho duchovní charakter čtyři monumentální skladby. Vstupní hudební veledílo Velikonočního festivalu reprezentuje Oratorium Stabat mater A. Dvořáka - neděle 1. dubna 2007, 19:30.

V pondělí 2. dubna 2007, (19:30) zazní v chrámu J. S. Bachovo mistrné oratorium s názvem - Jesu meine Freude - Ježíš moje radost.

V podání souboru Musica Bohemica zazní české duchovní skladby, i dosud neznámé - týkající se největšího svátku církevního roku, které byly objeveny a upraveny uměleckým vedoucím J. Krčkem se vstupní Modlitbou a Mší č. 3 (úterý 3. dubna, 19:30 hodin).

Význam a úcta ke křesťanské tradici velikonočního mysteria vynikne v posvátném prostředí svatopetrské katedrály a osloví niterně posluchače hudebními skvosty spirituálního charakteru.

Ve čtvrtek 12. dubna 2007 (19:30) se rozezní v katedrále sv. Petra a Pavla i mezinárodně laděné velikonoce anglickou sborovou tradicí přes Händla a klasiky dvacátého stol. Brittena Williamse až po dnešní dobu - spirituály z „apoštolů“ a žalmů.

Na Velký pátek s tématem - Přišel, aby spasil - zazní největší duchovní veledílo G. F. Händla - Mesiáš - inspirované biblickými texty, evangeliemi a proroctvími o Ježíši Kristu, Bohu, který se stal člověkem, aby vzal na svá bedra viny všeho lidstva a vykoupil je ze zavržení hříchu k věčné spáse. Stigmatické veledílo se rozezní rovněž v 19:30 pod mohutnou chrámovou kopulí.

Završení šestnáctého ročníku Velikonočního festivalu duchovní hudby v neděli 15. dubna je nesené tématikou - Zbožný duch Evropy - který reprezentuje Mše as dur F. Schuberta, jehož génius vyjádřil hudbou ducha evropské zbožnosti 19. století, který se opětovně probouzí a proráží cestu ke světlu touhou po spojení se zjeveným Bohem v Ježíš Kristu.

Je pozoruhodné, že mezinárodní orchestr mladých je ozdoben příznačným ná­zvem - Spirit of Europe - Duch Evropy - který je příslibem světelné budoucnosti vírou v Boha i nového člověka, vzdorujícího temnotám současného světa.

Miluše Šubartová

Bernard z Claivaux (1090 - 1153) - křesťanský mystik

Pane zůstaň s námi
neboť se připozdívá.
Den se nachýlil a večery se dlouží.
Čím blíž je konec světa -
vzrůstá nepravost a chladne láska.
Zůstaň s námi Pane, by nezhasly naše svítilny
Nad světem zapadá slunce spravedlnosti.
Lidské pokolení zebe mráz nepřátelství.
Noc nevěrnosti halí vše,
světlo pravdy hasne.
Zůstaň Pane, abychom neklesali s klesajícími.
V Tobě jediném je naše spása.
Hladíme k Tobě, abychom nezahynuli.
Pane, zůstaň s námi,
neboť se připozdívá...

Tvůrčí náboženství

Východisko

V ohledu náboženském můžeme rozlišovati dva druhy lidí. Jedni, kteří rádi slepě poslouchají cizí autority bez vlastního uvažování a slovo autority považují za naprosto správné a neměnné. Běda tomu, kdo by chtěl o autoritě pochybovat. Těmto lidem říkáme ortodoxové. Jejich autoritou mohou býti na př. výroky starých církevních otců, starých písem, některým stačí i vesnický farář. Druzí rádi samostatně hloubají o tom, co je jim k věření předkládáno, kritisují a snaží se podle svého rozumu a posle svých zkušeností utvořiti si úsudek a názor vlastní. Ortodoxní říkají těmto lidem kacíři a my je nazýváme svobodomyslnými. Směr autoritářský vede svou výlučností k nesnášenlivosti jiného mínění, kdežto chce-li člověk svobodomyslný míti právo na vlastní názor, musí připustit, že i každý druhý má na něj právo. Smýšlení svobodomyslných vede tudíž k snášenlivosti. Ortodoxním záleží především na tom, aby autorita jejich víry zůstala neotřesena. Naproti tomu svobodomyslným vždy záleží více na životě než na věrouce a autoritách; záleží jim zejména na tom, jak se projevuje náboženství v životní praxi.

Křesťanství katolické i protestantské vyžaduje lidí spíše prvního typu, lidí poddávajících se slepě autoritám. Proto svobodomyslní byli od prvních i druhých proná­sledováni, kdykoli byl k tomu dostatek moci. Lidé typu svobodomyslného byli vždy, ale ztráceli se pod pokrývkou náboženství, jak mu rozuměla autoritářská většina. Ale postupem času se objevují častěji lidé svobodomyslní, pak i celé skupiny a veliká hnutí. Souvisí to s přibývající osvětou a s tím, že přirozeně bádavý lidský rozum počíná se v dějinách stále více a více hlásit ke svým právům. Svobodomyslných v dobách pozdějších přibývá a dokonaleji se oprošťují od nánosu myšlenek ortodoxních a autoritářských. Dějiny každého náboženství, tedy i křesťanství, jdou posety v každé době řadou projevů svobodomyslnosti, která sem tam pronikla a zasvítila nad většinou průměrnosti. Souboj těchto dvou směrů v náboženství budeme sledovati od samého vzniku křesťanství až do dnešních dnů. Oba směry tu byly už v dobách vzniku křesťanské autority a sváděly spolu boje, v nichž svobodomyslní - mocensky slabší a ještě méně početní - podléhali. Ale později, hlavně pak v době nové, svobodomyslní rostou a ortodoxních na všech stranách ubývá nebo se stávají nábožensky lhostejnými.

Uvidíme, jak tito svobodomyslní se během dějin pozvolna zbavovali nánosu autoritářství. Ti, kteří ze svobodomyslných došli dnes nejdále a nejvíce se oprostili od staré ortodoxie, mají různá jména, nejčastěji však se nazývají unitáři. Tito vyrůstají z nejhlubších stop historie svobodomyslnosti a jsou proto ve svých názorech nejradikálnější. V dobách pozdějších se k svobodomyslným přibližovaly také některé směry dříve ortodoxní, které nahlédly, že budoucnost patří svobodomyslným a se starými autoritami to nelze mysliti už tak vážně. Ty nejlépe vystihuje slovo „liberální“, které u nás znamená, že nejsou ani ortodoxní ani svobodomyslní. Opustili totiž staré autority a ortodoxii, ale nestali se svobodomyslnými, nýbrž zůstali na rozcestí a na kompromisech. Vývoj patrně i tyto liberální později přiřadí k svobodomyslným, neboť se budou musiti vzdát svých kompromisů.

Tato knížka bude věnována svobodomyslným. Ukážeme, jak se v dějinách ob­jevovali, jak se jejich názory vyvíjely a v druhé části našeho spisu provedeme čtenáře dnešními názory svobodomyslných, které se v obsahu liší od smýšlení těch, kteří žili na př. v třetím století po Kristu. Jaký pokrok od té doby učinila věda, vzdělání! Ale přece se svobodomyslní jasně odlišují od vyznavačů absolutních autorit tím, že užívají svého rozumu ke kritice autorit a ke tvoření vlastního názoru. Vyznačují se snášenlivostí a důrazem na důsledky, jež má míti náboženství na způsob života.

Projdeme bludištěm sporů, porážek a vítězství, povedeme své čtenáře mezi potoky prolité krve, ale čím dále půjdeme, tím větší bude pochodeň světla, která nám bude svítit na cestu. Když projdete s námi touto poutí za svobodou lidské mysli, snad mnohému se uvolní poslední pouta, která omezovala jeho ducha, mnohý domyslí, nač dosud zapomínal a mnohý najde, co marně hledal.

A to je také naším přáním: sloužiti hledajícímu a pomáhati nalézajícím pravou cestu životem.

Dr. N. F. Čapek, K. Hašpl, Jar. Šíma

Přibližme se životu

Kdo si myslí, že dnešní věda, která udává „tón“, má „patent“ na pravdu, ten se mýlí. Její hledisko je příliš jednostranné.

„Moderní věda má pravdu v tom, co říká, a nepravdu v tom, co zamlčuje.“ (Heisenberg) Vycházejíce z toho, ptáme se, jak máme poznávat, co věda, posedlá jen tím viditelným, ztratila ze zřetele?

Potřebujeme k tomu od základu odlišné metody. Dokonce musíme zapojit jiné docela nové poznávací prostředky. (Rudolf Steiner mínil, že jsou v každém člověku, jen jsme je dosud v sobě neprobudili k činnosti.)

Vedle střízlivého, distancovaného zjištění a myšlení, jehož silnou stránkou je rozlišování, avšak slabinou poznávání v souvislostech, je nutno vyvinout poznávací postup vhodný pro zúčastněné poznávání.

Objektivní poznání tohoto světa, jež má určitě své oprávnění, je třeba rovnocenně doplnit poznáváním subjektivním.

Nepozorovat jen nezúčastněně to vnější, tedy fenomeny. Musíme být vnímavější k působení jevů vnějšího světa na nás. Jde tedy o osobní vztah, o individuální souznění. Do jaké míry se nám to podaří, to bude rozhodující pro vytvoření vlastního přístupu k světu. Dnes jej potřebujeme více, než kdy jindy. Nebezpečí, že se jednotlivec ocitne v izolaci je veliké. V podstatě je tenhle problém religiozní povahy a týká se pocitu sounáležitosti ke světu.

Myslet a současně cítit

Za celý den nám projde hlavou mnoho myšlenek. Také city nám vstupují do duše. Někdy zřetelně, jindy mlhavěji.

Musíme se přiučit dvěma věcem, máme-li myšlení a cítění, jež se dnes rozcházejí, zase spojit. Naše myšlení stále více prociťovat. Někteří to nazývají myšlení srdcem, jiní emocionální inteligence. Obráceně to platí také: uvědoměle pronikat ponurými pocity a odstraňovat je. Prožívat city, proteplovat myšlenky. O to jde, když se znovu přibližujeme k těmto, pro nás životně důležitým, elementárním hodnotám.

„Člověk je králem když sní, žebrákem když myslí“ (Hölderlin)

Takzvaně střízlivým myšlením se uzavíráme skutečnosti plné života a odsuzujeme se k ochuzenému životu na okraji. Když však sníme, a naše vědomí se náhle rozšíří, podílíme se na úplně jiných skutečnostech, jež nám běžně zůstávají vzdálené. Probuzení může být prožíváno jako malé odumření, jako nepříjemné vypadnutí z povznesenosti do vyšších souvislostí.

Usnutí by pak naopak odpovídalo ponoření do značně rozšířeného prožívání světa. Kdo medituje, nebo jiným způsobem do svého života zařazuje přestávky, ten se nepokouší o nic jiného, než vkládat do svého denního vědomí „noční elementy“. Ostré hranice mezi spaním, sněním a bdělostí tím nabývají na posloupnosti, takže nás v bdělém stavu mohou sytit i „plody noci“.

Nemusí být snadné se v tom cvičit.

Učme se umění žít

Chceme-li věřit Beyusovi, pak nejde bez umění, vzhledem k ozdravujícímu pokroku lidské kultury - skoro nic.

„Umění je podle mého mínění jedinou evoluční silou. To znamená, že pouze lidská kreativita může změnit poměry.“

Jak máme rozumět tomu, co zde Beyus tak vehementně tvrdí? Je mnoho cest vedoucích k poznávání světa. Ta první schůdná, proto společensky vhodná, spočívá do jisté míry v jeho uchopení. Kdo pevně uchopí, určitě ví, co od světa chce. Jeho intence jdou s rozhodností směrem „mít“.

Úplně jiný přístup v by byl spíše zkoumat, „ohmatávat“, naslouchat, vyzvídat. Zde ustupuje cílená intence do pozadí. Jsme vůči světu naladěni tak, jako by nám něco sdělit, odhalit nám tajemství. Projevuje se zdrženlivost a otevřenost, ba i připravenost být dojat, třebas i zraněn. Předpokladem tohoto postoje je senzibilita a nepředpojatost. Tím je míněna cesta umělce. O něm jistě mluví i Josef Beyus. Kreativní člověk je tedy také vnímavý. Musíme opustit představu, že umělci jsou lidé, kteří čerpají jen sami ze sebe. V jistém smyslu to sice souhlasí, je to však formulováno zavádějícím způsobem.

Rádi podléháme přesvědčení, že tvořiví umělci jsou do sebe pohroužení lidé, odcizení světu. Něco ze svého nitra vytvoří a potom nás s tím konfrontují. Tato představa se mně zdá velmi pochybená. Pracují z bezprostředního přiblížení světu. Jen když se mu velmi senzitivně otevřou, mohou tvořit. To musí vždy předcházet dílu, které v umělcově představě vzniká a dostane pak tvar.

Umělec nikdy vnější svět nekopíruje tak jak jej vnímáme, ale vytváří „otisky“ svého vlastního zvnitřnění světa a sil, které v něm tvořivě působí.

Přibližovat se opatrně této síle znamená pojímat život jako umění a stále se v tom zdokonalovat.

Moderní umění je výzva

Neobjektivní umění má povahu výzvy. „Nezobrazuje nic viditelného, ale zviditelňuje,“ řekl svého času Paul Klee. Co že zviditelňuje? To, co jsme dříve neviděli, duchovní obsah, „vnitřní“ stranu jevů.

Moderní umění obrací pozorovatele k sobě samému a vyzývá ho: Podívej se do sebe! Tam nalezneš svět. Přinejmenším to, co tě s ním spojuje. V tomto ohledu připadá umění důležitá úloha, zejména v naší době. Neustále nás vyzývá, abychom se přibližovali sami sobě.

Jsou zde však i síly protichůdné: odvracejí od skutečnosti, odvracejí nás od nás samých. Tohle průmyslové odvětví nabylo gigantických rozměrů. Kdo se nemá na pozoru, ten je vtažen do jeho víru.

Mnozí vidí v umění příjemnou, povznášející činnost. Kdo s tímto očekáváním přistupuje k modernímu umění, připadá si zklamán. Proto se mnohý člověk zlobí a odvrací se od moderního umění.

Dokázat se oddat

V době, kdy se tolik cení uvolněnost, mělo by dostat šanci nové porozumění pro umění. Umělecký přístup k světu totiž vyžaduje, abychom se cvičili ve schopnosti oddat se. Mnohým to připadá těžké. Je s tím spojena ztráta sebekontroly, konfrontace k nalezení s nepředvídatelným vůbec a to nahání strach. Ten musíme překonat. Odvážní budou bohatě odměněni. Zjistí, že tenhle způsob poznávání světa v nás uvolňuje síly, které nutně potřebujeme k nalezení sebe samých.

Nakonec cvičení

Sedněte si před strom. Dívejte se na něj dlouho a velmi soustředěně. Budete se divit. Ztotožněte se s tvarem a výrazem mohutného kmene. Vtělte se do jeho vznosné přímosti. Zkuste procítit jeho pevnost vrostlou do země. Nechte se okouzlit jeho jediným listem, sledujte obrysy stromu, zúčastněně se oddejte pocitům. Prociťte korunu ubíhající ve špičatém tvaru do vzdušného, prosvětleného prostoru a pak zpět.

Jinak je to s tvořením dřeva. Zde jako báseň strom propojuje matérii, soustřeďuje všechny síly, tvoří výhony, větve, kmen. Dávají mu pevnost a trvalost na místě, z něhož roste. Takto pokračujte a sledujte, co ve vás vyvolává a co vnímáte. Nic nesmí zůstat cizí a pouze na povrchu. Se vším se musíme zdůvěrnit. Taková tichá pozorování potřebují klidné chvíle a musí se cvičit dlouho. Nejde o nic menšího, než o probouzení nových poznávacích způsobů.

Nebuďte zklamáni, když výsledky prvních pokusů nebudou valné. Co se zpodobňuje ve stromu, najdeme znovu v sobě samých: oddání a zdrženlivost, otevření se a opětovné uzavření. Postupně se stane tenhle původně „vnější strom“ součástí nás samých. To nejvnitřnější najde odpovídající výraz ve vnějším, třebas pozorovaném stromu. Aniž to zřetelně pozorujeme, udělali jsme zase krůček k vlastnímu nitru.

Každý „skutečný život čerpá sílu ze setkávání.“ (Buber) Mohli bychom dodat: kde nedochází k setkávání, tam život odumírá - v nás i mimo nás.

Pohled zpět, shrnutí, výhled

Jde o vzájemné pronikání stromu a člověka, nikoliv o rozlišování - to stojí úsilí. Kdo se pro to docela vědomě nerozhodne k cíli nedorazí. Dlouho musíme předmět (strom) pozorovat, nespěchat.

S vnějším registrováním a pojmenováním jsme brzy hotovi. Inklinujeme pak k tomu, že považujeme věc za vyřízenou. Je však nutné, abychom se na předmět, který pozorujeme, dívali dětskýma očima a sledovali jeho jednotlivé znaky: kůru, větve, tvar listů, korunu atd. Jaké pocity to v nás vyvolává? Jaké asociace či vzpomínky?

To, co bylo na počátku laskavé pozorování, nyní vniká do nás - slyšíme a cítíme. V tom ještě nejsme cvičeni. Jako děti jsme takhle zúčastněně a přirozeně celostně vnímali. Ani jsme jinak nemohli. Tuhle schopnost jsme postupem času ztratili, když jsme si začali uvědomovat jednotlivé předměty. Nyní usilujeme o její znovuzískání.

Nalézt jazykové vyjádření

Je často obtížné zřetelně formulovat své zážitky. Nalézt vhodná slova pro to, co jsme objevili, je vysloveně obtížné. Není divu, vždyť se pohybujeme v neznámých oblastech. Znovu a znovu se o to pokoušet je nezbytným krokem uvědomění. Náš běžný jazyk stačí k vyjádření vnějších zážitků. Cítíme, že to do jisté míry zvládáme. Obvykle však je obtížné nacházet slova pro oblast nadsmyslově duchovní.

Rudolf Steiner sám tuto „překladatelskou“ práci - a o to se vskutku jedná - pokládal za práci nejtěžší. Je to vždy zápolení, zvažování, zkoušení, a považujme za štěstí, když se skutečnosti krok za krokem přiblížíme. Ale vzápětí už narážíme na „úskalí“. Co se totiž zdá srozumitelné jednomu, je pro jiného, jemuž bych to chtěl také svěřit, sotva pochopitelné. Slova, pojmy, se musí v rozmluvě pečlivě vysvětlovat, opisovat, mnohostranně diferencovat. I tato poněkud namáhavá cesta se může velmi osvědčit. Společné snažení o vhodná slova vytváří jakési hluboce vzájemné pouto. Ruku v ruce postupujeme na objevitelské cestě.

Tímto způsobem získané vnitřní obrazy jsou to nejindividuálnější, co vůbec existuje. Ty pevně spojují. Tím jsme se dostali tam, kde už tušíme eminentně pedagogický význam tohoto cvičení. Když jsme v předchozím vysvětlovali zvnitřněné vnímání, dotkli jsme se metodického základu. To je skutečná alfa a omega veškeré výuky, zejména přípravy na vyučování. To též to, co Rudolf Steiner myslí, když opakovaně připomíná, že waldorfská pedagogika je především specifická „metodika vyučování a učení“.

„Vše vnější je do tajemství povýšené nitro.“ (Novalis)

Být učitelem, vychovatelem znamená nepřetržitě se cvičit v umění postupně rozumět tajemnému nitru člověka, jež se skrývá v jeho vnějších projevech. Děti po tom touží. To dává smysl vnitřnímu životu. Ten ve světě naléhavě potřebujeme. Ve světě, ve kterém toho tolik spěje k zániku.

Výňatek z knihy antroposofického švýcarského pedagoga dr. Daniela Wirze: „Výchova je vztah“, kterou přeložili Eva a Pavel Dobšíkovi v roce 2006

O dracích, o mládí a tak

Tátovy draky létaly úžasně. Dělal draky osobité konstrukce – pravidelného šestiúhelníku. Jednou jsme s naším drakem vyhráli brněnskou drakyádu, která se konala na Kraví hoře. Draky ostatních byly sice ozdobné a pomalované, ale tátův čistě bílý, nezatížený ozdobami tohoto světa, vylétl nejvýš.

Většina lidí tam draka pouštěla na padesátimetrovém rybářském vlasci. Ne tak táta. Na podomácku vyrobeném navijáku měl těchto vlasců za sebe navázáno strašně moc. Když k nám tehdy přišla hodnotící komise, tak našeho draka nemohli na nebi vůbec najít. Viděli jen vlasec, který stoupal k nebi. Požádali nás tedy, abychom draka trošku stáhli dolů, aby se přesvědčili, že na vlasci nepouštíme orla. A v novinách pak byla fotka mé sestry, táty a mě s drakem.

Možná se ptáte, jak souvisí pouštění draků s nějakým duchovním tématem. Nijak. Ale kdo hledá, nalezne, a kdo buší, tomu bude otevřeno.

Mohl bych tu psát o úctě k rodičům, ale budu psát o něčem jiném. Když jsem byl nedávno na pre-konferenci Sai mládeže v Berlíně, tak se mi tam zdál strašný sen. Díval jsem se v něm na sebe do zrcadla a mé vlasy byly pryč. Tedy po stranách hlavy ještě něco zbylo, ale nahoře nic. Vypadal jsem jako táta. Byl to tak hrozný pohled, že jsem se vyděšen probudil. Až do rána jsem pak nezabral z obavy, že by se tato děsivá vize mohla opakovat.

A ráno jeden z řečníků povídal o tom, co to vlastně znamená být mladý, a o tom,že svámí (Satja Sai Bába) o jednom asi osmedesátiletém muži prohlásil, že je mladý. Na vysvětlenou potom dodal, že vlastnosti mládí jsou čistota, odvaha a entuziasmus.

Teprve odpoledne mi na jednom studijním kruhu došlo, když tam velice laskavě hovořil jeden starší muž s prořídlými vlasy, že to vlastně byla odpověď na ten můj sen. Že mládí nezávisí na počtu vlasů na hlavě, ale na něčem jiném.

V Bhagavadgítě se píše:

„Ó, Ardžuno, ty se trápíš, protože tito králové a princové, kteří jsou s tebou spří­zněni, mají být tvou rukou usmrceni. Výmluvně hovoříš o dharmě, ale neuvědomuješ si, že moudří netruchlí ani pro živé, ani pro mrtvé. Mám ti říci proč? Nuže, ty truchlíš nad tělem, což je jediné, co se po smrti rozkládá. Trápil ses při změnách, kterými tvé tělo dosud procházelo? Dítě zmizelo v chlapci, chlapec v mladíkovi, mladý muž se ztratil v muži středního věku, ten ve starci a stařec ve smrti. Nikdy jsi neoplakával změny, které tak dlouho postihovaly tělo, proč tedy pláčeš nad touto změnou? Máš dnes stejné tělo jako když jsi byl chlapec? Kde je tvá kostra z doby, kdy jsi svázal Dhrištadjumnu? Ještě máš ten klukovský hrdinský čin v paměti, ale tělo, které to dokázalo, zmizelo! Podobně, ať utrpí tělo jakékoli změny, átma, záře pravé moudrosti, zůstává nesmrtelný. Být neochvějně v této moudrosti zakotven je známkou moudrých, džňání.“ tak pravil Krišna.

A tak se přestaňme trápit, pokud nám z hlavy mizí vlasy. Bez vůle Boží nám z hlavy nespadne ani jeden.

Co dodat? Táta si nedávno pořídil nového draka – akrobatického. Líčil mi, jak s ním dělá otočky. Už se těším, jak ho provětráme, až bude pořádně foukat.

S láskou Vás zdraví Martin Holla

Života běh

Byl jsem nedávno požádán, abych jako autor několika článků napsal do Poutníka nějaký text, ve kterém bych se stručně představil.

Narodil jsem se na podzim roku 1969 v nemocnici Ostrava – Vítkovice, která je kousek od Vítkovických Železáren, na Náměstí Republiky, vedle kostela z červených nepálených cihel a smyčky tramvaje č. 3 (tehdy to bylo možná jiné číslo). Současná Ostrava vznikla díky železárnám jako „šest vesnic pospojovaných tramvají“ – jak zaznamenal jeden místním vtip.

Naše rodina žila v Hrabůvce – městské části, kde za Husákovské éry „reálného socialismu“ vyrostla velká satelitní sídliště. Hrabůvka je geograficky vymezena na jedné straně haldou vytvořenou ze strusky – měsíční krajinou a na druhé straně Bělským lesem s mariánským pramenem a studnami, ze kterých se čerpá výborná pitná voda.

Vychodil jsem základní školu na ul. Klegova, následně Gymnázium Fr. Hajdy a poté vystudoval výkonovou elektroniku a elektrické pohony na VŠB u prof. Bradnstettera. V roce 1998 jsem se přestěhoval kvůli práci do Brna, kde žiju dodnes.

Duchovní cestě jsem se začal vědomě věnovat až v Brně po shlédnutí seriálu Paměti Mystika od Eduarda Tomáše. Po několika letech hledání a bloudění jsem zakotvil v Brněnské Unitarii, kde mne zaujaly zvláště meditace pana Bohumila Housera a otevřené a přátelské duchovní prostředí, které zde nacházím dodnes.

ing. Pavel Sedlák

Stýskání

Ulice s tichem stýskání
hodiny zmlkly v dřímotách,
vezmi si chvíli do dlaní,
nebude horká, nemusíš se bát.

Polykat svůj čas jako hrách,
psát denně za imaginárního jitra
divoké hodiny, které však
dnes jistě nevyjdou, možná ne ani zítra,
čas usazuje na nich prach.

Udice s rybou všech splněných přání,
hrách v přesýpacích hodinách.
Upláchla chytře před svítáním -
- ryba i s udicí na splněná přání.

Jarmila Plotěná

Otazník

S růstem politické moci narůstá morální nemoc - bezmoc vědomí i podvědomí vyvolaná duchovním bezvědomím. Anebo lze mluvit o osvícení politiků do jejichž vědomí vstupují vlny Světla propojující je s Univerzem? Nastane čas, kdy politikové si v temnotách světa uvědomí zářné zákonitosti stvoření. Poselství politikům poněkud náročné - my obyčejní lidé uvažující, že jsme malý vesmír, jehož nitru se otevírá tajuplný svět. Či snadněji se vyjádřit: Rozpitváte-li hmotu, najdete Boha. Slova A. Einsteina odhalují Boží energii veškeré stvoření - kromě těch, kteří se vzpírají... Že by politikové byli hluší a zaslepení vůči vlnám lásky, naděje a radosti připlouvajícím k nám s nebeských výšin? Kdy odloží politikové mocenské vidění světa? A nevědomost před Bohem neomlouvá.

An, potřebujeme všichni proměnu vědomí - proti návykům destruktivního myšlení, emocí a slov... Kdo nese vinu, že tisíce let jsme zůstali na nejnižší příčce živočišného - pudového vědomí poháněného pudem po moci - pocitu mít - nikoliv „Být“ člověkem. Lze přitakat autorovi, že když se otevřou náboženské a výchovně vzdělávací systémy ezoterním (skrytým vědám) zregenerují vědomí jednotlivců, na plní je moudrostí a světlem.

Lze se domnívat, že chování vnitřně opraveného člověka (u křesťanů vírou) božími zákony přijme současný Augiášův chlív?

Stačí na to pouhá slova dobré snahy (zpochybnitelné) že někdy budou nastoleny lidské principy soužití - neb zatím žijeme pouze provizoriem?

Vzkaz nejen politikům: nebraňme božím silám, které nám přinášejí moudrost ve věku Vodnáře, aby k nám promluvily v nitru, snažme se žít souvedením - svědomím sounáležitosti a s Prozřetelností.

Miluše Šubartová

Velikonoční pesach v Izraeli

Nezapomenutelné okamžiky vryté do podvědomé vrstvy paměti, oživené vznosným časem velikonočním odhalujícím šifru božího tajemství. Možno k nim přiřadit i dojmy z Izraele v době největšího židovského svátku - pesach - předcházejícího křesťanské velikonoce (pašije).

S odstupem času si uvědomuji, že nešlo o náhodu, když jsme s manželem byli pozváni v roce 1998 jeho přáteli - mesiánskými Židy do izraelského Tel Avivu. Bylo pro mě víc než pozoruhodné, že my jako křesťané jsme bylo přizváni k slavení pesachu sederovou večeří, kdy v rámci domácí bohoslužby se vzpomíná na vyvedení lidu Božího z otroctví egyptského Mojžíšem, který s hory Sinai přinesl desatero Božích přikázání - hebrejsky - přizvání k cestě návratu k Bohu, do rajské domoviny. Pociťovala jsem souznění staré a nové smlouvy Bible - Slova Božího, zakořeněné v příslibu vykoupení z otroctví hříchu.

Pesachový rituál respektuje Boží řád - Tóru, a z ní vyplývající seder - řád, pořá­dek pesachového večera připadajícího na 15 nissan do půlnoci, kdy v rámci vyprávění - Hagady - vyniká nejen spravedlnost, leč i pomoc Boží, projevující se zázraky (rozevřené moře, padající mana v poušti) jejíž důsledek je pozdvižení duše k Bohu.

Při uvítání pánem domu má pozornost padla na esteticky utvářené obydlí, do něhož prorážela z otevřených dveří zář vycíděného nádobí - pánví a kotlíků. Hostitelka, která zapalovala do lesku vycíděný sedmiramenný svícen (18 minut před západem slunce) vytušila telepaticky moji otázku a s jasem v očích vysvětlovala nezbytnost čistoty zevní i vnitřní. Proto na dvoře dohoříval oheň, v němž se spalovaly zbytky kvašeného chleba - chamec - symbolu nižší živočišné duše představující pudy, vášně, smysly, negativní emoce a myšlenky - symboly oddělení se od Božího řádu, způsobující hřích. Prožívala jsem vědomí, že jsme naroubováni na kmen Boží, který je zasazen nejen do krajiny vědomí historického, leč i duševního, a zejména duchovního. S tímto pocitem korespondoval slavnostně prostřený sederový stůl vyhlížející jako oltář připravený k bohoslužbě sederovou večeří, která musela skončit o astronomické půlnoci. A když jsem pohlédla oknem na svítící hvězdy na nebi, vycítila jsem posvátnost atmosféry nebeské, která spolu s anděli se snášela pozvolna svátostně do našeho světelného společenství.

Náboženský obřad předepsaný Hospodinem byl uveden slovy: Buď požehnán, Bože! Paschální hagada je nejstarší rituální kabalistický text zasvěcení do duchovní, mystické tradice, jejíž pochopení zprostředkuje poutavé vyprávění a osvěcuje srdce a mysl natolik, že vyciťujeme nejen starozákonní význam o Bohu zjeveném vykupujícím, aby Ježíš svou obětí vylité krve beránka završil poselství velikonoc vykoupením světa z otroctví hříchu, smrti a pekla. Vyšehradská Hagada, jíž nasloucháme, po­tvrzuje že dříve než jsem byli my, okusil Bůh hořkost hříchu a připravil nám záchranu.

Sedíme za prostřeným sederovým stolem a kromě hostitelů a jejich početné rodi­ny vyciťujeme odlesk andělů vznášejících se tajuplně v prostoru, v němž nás utvrzuje i paní domu, že posvátné síly andělské prolínají prostorem, aby zprostředkovaly porozumění vyprávěné hagady a posléze obřadu v synagoze: o očistě duše a jejím duchovním povznesení s vizí její aktivity natolik, aby temnoty světa se prosvětlily. Vysvobození z otroctví hříchu připomíná i sederový talíř. Ústředním pokrmem je - maces- nekvašený chléb - symbol duše oproštěné kvasu hříchu, který jedli Izraelci při odchodu z Egypta vedeni Mojžíšem. Macesy jsou obloženy ingrediencemi - zro´a - jehněčí maso - symbol obětovaného beránka, chrámové oběti vyvrcholené vykupitelskou obětí Ježíše. Bejca - velikonoční vejce - vzpomínka na zbořený chrám, na význam niterné bohoslužby čistým srdcem, maror - hořké byliny symbolizující hořkost v egyptském otroctví, charoset - směs jablek, hrušek, oříšků, hroznů a skořice - symbol malty, kterou Izraelci vyráběli při nucených pracích poroby, leč i sladkost osvobození a vymanění se z otroctví - vstříc svobodě po deseti ranách způsobených Hospodinem tyranskému faraonovi. Karpes - zelenina, brambory, syrová cibule na-máčené v slané vodě symbolizují prolité slzy v otroctví současně s radostí očekávání spásy obětí Ježíše a jeho zmrtvýchvstání. Sederová večeře připomíná poslední večeři Páně, kterou slavil Ježíš s učedníky, když vyslovil: Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně nebude nikdy hladovět, ani žíznit. (Jan 6, 35) Víno a vinný kmen je symbolem radosti a štěstí. (žalm 104: 15) Proto se popíjejí čtyři poháry. První pohár na paměť vysvobození z otroctví Egyptského - otroctví hříchu, druhý pohár soudu spojený s památkou na Ježíše, který vypil pohár hořkosti odsouzení na vyhlazení hříchů světem způsobených. Třetí pohár na boží jiskru vládnoucí duši (jecer - hara) označovaný jako duchovní exodus, po němž následuje vypití poháru čtvrtého - s vizí rozvinutí duchovního potenciálu s pomocí Boží a službou Bohu. Následuje omytí rukou urchac, kdy mesiánští Židé spolu s křesťany si připomínají svatou večeří Páně, kdy Ježíš umýval učedníkům i nohy se slovy: není mistr větší učedníka. (Jan 13, 14 - 17)

Následné požehnání vyslovuje předsedající hostitel slovy: Požehnaný jsi Hospodine Bože náš, král vesmíru, který jsi nás posvětil krví Ješuy a přikázal nám jíst nekvašené chleby, pomnit na duchovní chléb, který máme v Ježíši. (2 Pt 1: 3)

Nirca - řád velikonoční večeře je u konce po doznění žalmů a svátečních zpěvů o vykoupení z hříchu, o obrácení - očistě a návratu k Bohu, vylitou krví Beránka Božího. Předsedající končí slovy: Ješua, beránek Boží, byl obětován, zemřel a vstal. Blíží se den s modlitbou... Sborově se modlí všichni zúčastnění: Bože, postav svůj duchovní dům brzy (Maran - atha, přijď brzy, Pane Ježíši! Do času očekávání se promítají slova apoštola Lukáše (Lk 21: 24 - 28) o Božím požehnání a moci (maca), které vnáší do zranitelného života lidského - duchovní rozměr života božského.

Prožití velikonočního svátku - pesach - spolu s mesiánskými bratry a sestrami byl nezapomenutelný zážitek pochopením, že s nimi jako křesťané sdílíme kořenovou duchovní tradici o spáse, která přichází od Boha prostřednictvím Ježíše Krista. Ra­bínská moudrost potvrzuje duchovní podstatu pesachu, jehož podstatu jsme vycítili jako hluboce skrytou mysterijní neb je zakotvena jako Boží dech v esoterní tradici moudrosti mudrců Kabaly. Potvrdili jsme si, že společná bohoslužba křesťanů a mesiánských Židů, byť je o pesachu, umožňuje vzájemné sbližování, poznávání duchovního odkazu Staré a Nové smlouvy s vyloučením polemické konfrontace čeřící hladinu porozumění, možností učit se poznávat a žít Tóru - zákon Boží (desatero), jak objevovat Boží jiskru v sobě pomocí Talmudu - duchovního komentáře biblické staré a nové smlouvy.

Toto nadějeplné setkání vyprovokovalo naše hlasivky, abychom při loučení sborově zapěli: Hevenu šalom Alechem - Mír buď s námi se všemi!

Miluše Šubartová

Nezapomenutelný výlet

„Tak Pepi, zítra jedeme,“špitla mi do ucha Iva. „Myslel jsem, že až za týden,“ pokusil jsem se zaprotestovat. „Ne, ne, zítra v sobotu, vlak jede v 9:58 a mohl bys být ve vestibulu u schodiště hlavního nádraží v 9:40,“ jako generál zavelela Iva a vtiskla mi do ruky lísteček s napsanými časy a místem, abych náhodou nezapomněl. „Nejsem si jistá, že by jsi vstal včas a nastoupil v Židenicích a já nemůžu jet sama.“ Odporovat bylo vcelku zbytečné, neboť účel cesty byl už dohodnut a já měl fungovat jako nosič, dejme tomu jako kuli, i když ne přímo v Himálajích, ale jen v naší dosti civilizované Vysočině a šlo o odnos docela prozaický - jablka.

Cílem cesty byly Dolní Loučky - to vlakem, Horní Loučky už pěšky. Už v tramvaji se dalo zahlédnout, že něco padá, zpočátku jemně a později hustěji a hustěji. Když jsme se ocitli na nástupišti, otázal jsem se Ivy, jestli má přibalené sněžnice. Odpověď byla, jak jinak, záporná. Sněží a nepřestává, i když v lednu a únoru po vločce nebylo památky.

Sněží bez ohledu na začátek března a za okny ubíhá stále více bílá krajina. Dolní Loučky jsou už zachumelené, brodíme se sněhem a další se stále sype. Od zastávky je pořádný sešup, říkám Ivě, že mě bude muset chytat, protože mám do sněhu naprosto nevhodné obutí, polyuretanové podrážky na sněhu umí pěkně klouzat. Naštěstí v čerstvém sněhu se dalo sejít sice obezřetně, ale bez větších obtížích. Zato Ivě se na kolečka u kabely nabaluje tolik sněhu, že se přestávají otáčet a drhnou a zpomalují postup. U prvních chalup se ptám mladé paní na zápraží kudy do Horních Louček. Iva doplňuje otázku, zdali kostelní věž vyčuhující nad střechami na druhé straně údolí je v Horních Loučkách.

Kostel je jeden společný pro obě vesničky. Když jsme se po minutí jednoho orientačního bodu - totiž hospody - ocitli u kostelíka, Iva znejistěla, protože okolí jí nezapadalo v podvědomí uložené topografii. Nezbylo než se znovu zeptat a z odpovědí vysvítá, že musíme šlapat ještě notný kus dál do kopce až ke kapličce a naproti bydlí i ti Poláníkovi, co prodávají jablka. Po dalším pochodu přicházíme na náměstíčko ke kapličce a Iva určuje potencionální stavení, kde s Miladou už jednou pro jablka byla - ale to jeli autem. Vrata z boku jsou zavřená, údajně i branka zepředu. V sousedním domku nás vítá jen huňatý pes, jinak nikdo není doma. Zkoušíme to ještě o kousek dál, po delším zvonění vychází starší paní a směruje nás nazpátek ke žlutému stavení. Iva obchází kolem branky jako mlsná kočka, zvonek u branky není, ale jak vidím až u vchodových dveří.

Pokládám ruku na kliku u branky a k úžasu Ivy se branka otevírá, cesta je volná a za chvíli nás vítá hospodář a odvádí přes dvůr do hospodářské části, kde si můžeme nabrat ekologicky pěstovaná jablíčka. Prý jsou ta poslední a méně vzhledná, nevhodná k prodeji. Tašky máme za chviličku plné a po zaplacení se nás hospodář ptá, kde máme auto. S úsměvem sdělujeme, že jsme přijeli vlakem a hospodář ihned nabízí odvoz na zastávku. Po krátkém dohadování jsme naloženi, motor si pobrukuje a hospodář říká, že stejně se potřebuje zastavit v sokolovně. Během několika minut stojíme pod kopcem na cestě k zastávce. Děkujeme za odvoz, auto mizí mezi domy.

Vtom Iva vzdechla, že si tam ve stodole zapomněla hůl, na kterou je tak zvyklá. Co teď? Vynesli jsme zvolna zavazadla na peron. Do odjezdu vlaku zbývala asi hodina a půl. Probírali jsme různé možnosti: hůl oželet a zakoupit novou, napsat a požádat o poslání poštou nebo pro ni dojít - přibližně tři kilometry nazpátek z kopce a do kopce.

Cesta nebyla právě příjemná, čvachtanice na silnici, uhýbání do hlubokého sněhu před projíždějícími auty, aby člověk nebyl ohozen až po uši. No zkrátka indiánský pochod byl korunován úspěchem, v daném stavení byli doma, hůl nalezena a kdyby byla delší mohl jsem se cestou o ni opírat. Na zastávku jsem dorazil přibližně 20 minut před příjezdem vlaku. Neodpustil jsem si malé zalaškování, když jsem hůl skryl opodál a Ivě s vážnou tváří sdělil, že bohužel nikdo nebyl doma. Smutek byl záhy vystřídán radostí ze shledání a nenarušila to ani peprná poznámka, že když někdo nemá v hlavě, musí mít v nohách - v tomto případě ovšem v mých.

Můj výkon byl odměněn chutnou svačinkou, pak přisupěl vlak, nastoupili jsme a v hovoru mířili k Brnu, zatímco v sluncem ozářené krajině během chvilky nebylo po sněhu ani památky.

I takový může být unitářský výlet.

Josef Hepp

Fušérský

Určitě znáte zlaté české ručičky, které si dokážou se vším poradit, všemu přijít na kloub, všechno vyrobit, obnovit, zprovoznit, vyspravit a v případě potřeby i novým nahradit; fušování je umění sta řemesel, sice jim ani za mák nerozumím, ale než bych volal odborníka, vyhrnu si rukávy a pokusím se uvést věc do pořádku, případně trefit hřebíček na hlavičku, to by bylo, abych to nedal nějak dohromady, včera ten krám přece ještě krásně fungoval, a výsledek mých fušérských snah na sebe nedá dlouho čekat.

Například z opraveného budíku zbyde na stole kolečko. A vida! Přece tiká! Ale, safryš, nezvoní. No jo, co s budíkem, který tiká, ale nebudí? Zkusím ho znovu rozmontovat, třeba budu mít více štěstí. Ajajaj! Teď už ani netiká. Čímpak to jenom může být? Ještě zkusím tudle dloubnout, jako by se to tam nějak zaseklo, či co. Vypadá to nadějně. Aha. Tak ne. Pinktrrrcvak! To prasklo pérko a s buzením je definitivně šmytec. Abych začal vysvětlovat rodině, že přístroj přemohla únava materiálu a taky šlo o zastaralý typ (tahle značka se přece dávno nevyrábí), kolečka měla vyběhanou osku - prostě musím vykládat všechny ty řeči, které vedou k zakoupení nového budíku.

Fušeřina je lákavá a nabízí se jako nejjednodušší řešení. Potřebujete něco rozmontovat, odšroubovat, uvolnit, zatočit, připevnit, utáhnout, usadit, zavěsit, zatáhnout, zasunout, připojit, propojit nebo protáhnout? Koho byste k tomu volali, taková prkotina jako je oprava obyčejného fénu musí jít sama, jenže po prvním ohledání zjistíte, že bez šroubováčku to nepůjde. Ale kde ho vzít? Nevadí, pilníček na nehty bohatě postačí. No teda. On praskl! Teď přijde na řadu nožík na loupání brambor. Už při druhém pokusu se ulomila špička. Zatracená práce. Ale zoufání není na místě. Vezmete na to miniaturní stříbrnou lžičku z výbavy po babičce. Tentokrát praskl kryt od přístroje a navíc se vylomil těžce zkoušený šroubek. Smůla. Ten už nikdo nezašroubuje.

Výsledek? Ohnutá lžička, zničený pilníček (nová sada manikúry přijde na pár stovek) a nožík za další stovku a k tomu účet od opraváře. Kdo si připočítá finanční ztrátu za čas, který mohl strávit ve vlastním zaměstnání, došel stejně jako já k jedinému možnému opatření - nefušovat do cizího řemesla a opravy přenechat opravářům. Každá věc potřebuje odborníka. Tohle pravidlo všichni rádi uznávají v chemii, v jaderné fyzice, astronautice či matematice. Všimli jste si ale, že máme vědní obory, kterým rozumí lidi téměř na potkání? Namátkou mohu jmenovat politiku, filozofii nebo náboženství. Prakticky v každé hospodě potkáte hosty, kteří večer vyvedou ekonomiku z potíží, poradí si hravě s nezaměstnaností i s kriminalitou, a taky vědí, jak se to má s Boží jsoucností. Většina se z toho naštěstí do rána vyspí, ale třeba jednou někoho přece jen ráno napadne usilovat o křeslo v parlamentě, o mandát v zastupitelstvu nebo o místo neomylného proroka. Jak potom rozeznat fušéra od znalce? Na to se raději zeptejte u odborníků, přátelé těžce dosažených a šťastných konců.

ThDr. Jan Schwarz

Ubližuje-li ti kdo, tu nezazlívej hned, hleď poznat nitro člověka a pak posuzuj. Mnohý člověk ublížil jen proto, že sám trpěl. Člověk s něžnou a krásnou duší nemá proč druhému ubližovat.

Z památníčku paní Marie Rusňákové

Hledám Tě a volám v temnotách...

Zasažen písní, když rodí se den
hledím zpětně do lůna stvoření,
kde boří se zdání, iluze a klam...

Jen symboly vesmíru konturou světla zahoří
leč na závaží vah trčí ohon proradných slov -

Nikoliv daleko do jarních závanů s paprsky hrotů hřejivých -
A přece chybí nám - někdo...

Chybí ten, který tě drží za ruku
chybí ten, který tě vytahuje z jámy
chybí ten, který ti utírá slzy
chybí ten, který tě zdvihá z prachu...

Hádanko zvídavá, zmatená v labyrintu světa
s nebes se usmívá rozvinutá věta:
Já, Hospodin tvůj, hledám tě a volám v temnotách
- kde jsi?
Čekám tě na bludných cestách - ozvi se!
Vždyť než jsi byl ty - čekal jsem a čekám na tebe
- dosud stále...

Miluše Šubartová

Poutník 5/2007

Řekni to květinou a písní

Řekni to květinou
a když se ztišíš,
zahlédneš její duši.
Otočí k tobě květ
a bude vyprávět
ztichlému víc než tuší...

Uvědomujeme si v běhu života jasně a zřetelně svoji unitářskou cestu? Unitářskou víru a její poselství, závazek a vliv na náš život? Známe dobře naši domácí tradici založenou br. dr. Norbertem Fabiánem Čapkem? Může k nám promlouvat jeho odkaz i v současné době? A co nám vlastně říká?

Nad naší tradicí a bohatstvím cesty unitářů se zastavíme na

Květinové slavnosti,

která se koná na den dětí

1. června v 17:00 v pátek

jako naše obvyklá shromáždění, avšak

letošního roku v prostorách krásné barokní kaple

se skvělou akustikou

v budově Etnografického ústavu (Palác u šlechtičen) na Kobližné 1

- tedy kousek od centra Brna - náměstí Svobody. Kaple je místem domácích pobožností někdejších obyvatel paláce a je zachovaná téměř v původním stavu. Dovedu si představit jak bude nádherně v těchto historických prostorách znít zpěv našich hostů pražských unitářů členů souboru Uni - sono pod vedením sestry Běly Fryščákové, kterou někteří známe z našich letních pobytů v přírodě.

Můžeme se těšit na skvostnou interpretaci unitářských písní, nových skladeb, které nemáme ve zpěvníku i anglických písní za klavírního doprovodu.

Napijme se z pramene naší unitářské cesty, přivoňme k vůni květů, pozvěme co nejširší okruh přátel a rodinných příslušníků a přinesme si květinu do společné kytice.

Přijměme pozvání 1. června na květinovou slavnost.

Jarmila Plotěná

Tvůrčí náboženství

Když se rodilo křesťanství

Kdybychom byli např. unitáři indickými (i tam jsou unitáři jako representanti svobodomyslných), vycházeli bychom patrně od náboženských písem indického náboženství a sledovali vzájemné vztahy obou směrů v této oblasti. Jelikož však naše kulturní oblast v ohledu náboženském vyrůstá z tradice křesťanské, začneme u Ježíše a bible, abychom tu hledali cestu ortodoxních a cestu svobodomyslných.

Čteme-li první tři evangelia Nového zákona (Matoušovo, Markovo a Lukášovo), je v nich líčen Ježíš jako mesiáš, tj. člověk od Boha poslaný, který má osvoboditi židovský národ z poddanství. Příchod mesiáše staří židé totiž stále očekávali a prorokovali. Když se na scéně dějin objevil Ježíš Nazaretský, vznikl spor o to, je-li on pravým mesiášem. Jedni ho uznávali, druzí zavrhovali. Pisatelé prvních tří evangelií chtěli ve svých spisech provést důkaz, že Ježíš je tím mesiášem. Je líčen se všemi znaky lidskosti a pisatelé nemají nikterak na mysli vykresliti jej jako druhou božskou osobnost.

Pročítáme-li však dopisy Pavlovy a zvláště čtvrté evangelium, Janovo, shledáme, že se tu pomalu z Ježíše-člověka stává Logos, Slovo, Syn Boha, druhá božská osobnost, Bůh. Jaký to mělo účel? Na tuto otázku nám odpoví znalost tehdejší filosofie. Filosofové té doby velmi mnoho se obírali problémem nedokonalosti světa a zla. Věřili, že svět byl stvořen od Boha. Ale nedovedli si vysvětlit, jak dokonalý Bůh mohl stvořit nedokonalý svět. Alexandrijská škola filosofická se snažila tento rozpor překlenouti ideou „Logos“, mystickou osobností, o které věřili, že byl Bohem stvořena, a že stvořila svět. Logos, jenž nebyl tak dokonalý jako Bůh, stvořil svět nedokonalý. To se zdálo tehdejším filosofům dostatečným vysvětlením problému.

Jako pisatelé prvních tří evangelií chtěli získati především židy pro křesťanství a dokazovali, že Ježíš je mesiáš, tak Pavel a pisatel čtvrtého evangelia stáli pod vlivem zmíněné alexandrijské filosofie a snažili se vůbec křesťanství přiblížiti západnímu myšlení. Proto Pavel a zvláště pisatel čtvrtého evangelia ztotožnili Ježíše s tímto Logem. Učí, že Ježíš již před stvořením světa dlel u Boha a pak byl v lidské podobě poslán na svět, aby lidstvu sdělil boží vůli. Proto nejdůležitější je - podle této teorie - věřiti v autoritu Ježíše-Loga.

Vidíme, jak již za dvě století (tyto spisy byly napsány asi v 2. stol.), úplně se změnila představa o Ježíšovi. Člověk, který žil v duchu největšího přikázání: „Milovati budeš bližního svého“ a ukazoval lidem cestu životem, byl změněn v nadsmyslnou bytost, nebeskou autoritu, která s lidstvím kromě tělesné podoby neměla nic společného.

V druhém a třetím století vznikly první veliké boje právě o chápání Ježíše. Jedni chtěli z něho míti neomylnou autoritu od Boha poslanou, kterou má člověk bez odmluvy poslouchati, druzí zdůrazňovali jeho velikost právě jako člověka. To je první velká stopa po bojích mezi směrem autoritářským a svobodomyslným. Rozpory v církvi zostřovala i různá stanoviska v boji proti nekřesťanské filosofii, která útočila na teoretické a filosofické základy křesťanství. Spor vyvrcholil kolem r. 320. Směr autoritářský, tj. učící o stejné přirozenosti Boha a Ježíše (tudíž božství Ježíšovo), zastupoval zejména alexandrijský biskup Alexander, kdežto směr svobodomyslnější, kladoucí důraz na lidství Ježíšovo a na život proti dogmatu - zastupoval Arius. Císař se snažil spor mezi oběma tábory urovnat, ale marně. Proto r. 325 svolal sněm do Nicee, který po šestitýdenním bouřlivém rokování konečně pod nátlakem císaře Konstantina odmítl stranu ariánů. Směr Alexandrův, který obhajoval Athanasius, zvítězil a pod trestem smrti bylo uzákoněno, že každý musí věřiti v božství Ježíšovo a jeho rovnocennost s Bohem-Otcem. Následující theologický vývoj církve byl už jen domýšlením autoritářských a neomylnických zásad, které vedly už za 130 let (od 325 - 450) k formulování a nařízení věroučného článku o Trojici. Je to dogma, že jeden Bůh je ve třech osobách, druhou je Ježíš-Logos a třetí Duch Svatý. Z toho se pak vyvinulo veškeré známé církevní učení, jako že člověk přichází na tento svět jako hříšník, odsouzený k zatracení, že Ježíš (jako druhá osoba v Trojici) musel zemříti za naše hříchy, aby usmířil rozhněvaného Boha, prvou osobu - Otce, učení o neomylnosti bible a papeže atd.

Zbožštění Ježíše a dogma o Trojici bylo prvním článkem v řetězu, který z křesťanství učinil autoritářskou spekulaci. Proto směr svobodomyslný se také vždy nejprve střetl s tímto protirozumovým dogmatem o božství Ježíšovo a o Trojici. Odtud byli později nazýváni unitáři (unus = jeden, unitas = jednota), že nesouhlasili s pojmem tří Bohů.

Od velikých bojů na církevních sněmech nastává dlouhá doba temna, kdy ortodoxní křesťanství se šíří slovem i mečem po celém světě. Lidé buď přijímají autoritářské primitivní náboženství církví hlásané, nebo si ponechávají svoje staré předkřesťanské náboženství. Jen málo je těch, kteří už v těchto dobách překonali ducha autoritářství a slepého následování. Ale přece jen tu a tam se objevují světélka odvážných myslitelů, která věští nové probuzení svobodomyslných v budoucnu.

Přesto, že katolická církev přísně trestala každého, kdo se uchyloval od jejích dogmat a zapálila četné hranice, na kterých ničila nejlepší myslitele doby, přece nebylo možno potlačiti úplně přirozenou touhu po náboženské svobodě. Nejen jednotlivci, nýbrž celé skupiny myslících lidí dávno před reformací protestovaly proti naukám a praxi církve. Ve Francii byli to pikarti a valdenští. Zdůrazňovali náboženskou svobodu, kriticky se dívali na učení církve, zvláště pokud se týkalo zázraků a Trojice. O zázracích mluvili, že byly církví vymyšleny, aby zatemňovaly mysl a aby církev mohla snáze dosáhnouti vlády nad lidmi.

Učení pikartů a valdenských se šířilo do všech zemí, kde stoupenci tohoto učení vystupovali pod nejrůznějšími jmény. Nebyly to početné skupiny, neboť nauky tu šířené nebyly pro davy, zato sdružovalo toto hnutí nejlepší myslitele tehdejší doby. Také v našich zemích byly tyto směry rozšířeny, jak později uslyšíme.

K. Hašpl, Jar. Šíma

Umíme se modlit?

Tato otázka jevící se jako velmi naléhavá, zejména když se potácíme v bezradnosti života, tíží nás konfliktní situace z nichž, jak vyciťujeme nemůžeme uniknout. Tento archetypální obraz bezmoci je vepsán instinktivně do našeho podvědomí a vyvolán do vědomí při dramatických situacích. Ve chvílích zmatku volíme modlit­bu zacílenou k vyšší autoritě - k Bohu. Čekáme na odpověď, na radu, na útěchu... Vyslyší nás vytoužený Bůh, v něhož skládáme naději?

Origenes, který žil v raných křesťanských dobách nás ujišťuje slovy evangelia o závažných podmínkách, aby modlitba byla vyslyšena. Především působí víra znamenající důvěru ve vyslyšení! Všichni, kdo myslí příliš logicky, v pochybách a modlí se jakoby na zkoušku neucítí blízkost Boží. Ježíš ujišťuje učedníky, že modlitba má být vytrvalá, horoucí, v přesvědčení, že on je zprostředkovatelem a rozhodnutí Jeho následování (Mt 17, 20) - je nejrychlejší a nejpůsobivější cesta vyslyšení a vyplnění vyprošovaného přání.

Modlitba má být i neodbytná, jestliže prosí o pomoc, o dobro - nikoliv zlo. Sv. Augustin nás ujišťuje, že všemohoucí Bůh vnímá naši modlitbu. On je to, který nám dá vycítit, že je vyslyšena. Proto duše, která si především vyprošuje pokoj, nenechá se světem zmaru znepokojit, leč posiluje se slovy apoštola Matouše 11, 18 - která vyslovuje Pán Ježíš - „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout.“ Kéž se přesvědčíme na našich životech, že je to pravda, když se dáme do služeb království Božího - království pravdy, pokoje a lásky chápající...

Modlitba vyslovená v tichosti či hlasitě je činná, jestliže hlídáme světlo lampy našeho života, aby svítilo a nehaslo. Pro nalezení útěšné odpovědi boží v modlitbě - doplňme zásoby oleje a nečekejme až bude pozdě.

Uvědomme si pro šťastný život potřebu modlitby, která není jen pozdvižení mysli k Bohu dle řecké filozofie. Křesťané ji přijali v hlubším smyslu jako naslouchání Božímu hlasu všude, kde mluví v nitru vyššího Já duchovního, v přírodě, Písmu, v hlasu svědomí. Mnozí lidé odvrátí sluch od pravdy Boží a přikloní se k bájím - 2. Timoteovi 4, 4. Leč nedejme se klamat a volme zaručenou kvalitu, kterou je upřímná modlitba uvedená díkem velebnosti Bohu, který nás nenechává v nevědomosti, ale dává se nám poznat, když Jej hledáme a toužíme Ho najít horoucím a upřímným srdcem.

ing. Miluše Šubartová

Sdělení po internetu od thajské křesťanské misionářky

Tina Deutea je křesťanská misionářka, s níž jsem se seznámila před dvěma roky v Brně v chrámě J. A. Komenského, během její evangelizace. Na důkaz našeho přátelství ve víře mně darovala vzácnou knihu - The Mission of an Evangelist (Poslání evangelisty) vydané u příležitosti konference křesťanských kazatelů. Když otevřu její stránky, vydechne na mě charismatický pocit, že Bůh svým Duchem navzdory vzdálenosti spojuje spřízněné duše vibrující činorodou vírou.

Původní její dopisy psané rukou, nabyly četnosti sdělnosti pomocí internetu. Odpovídá téměř okamžitě na můj e-mail a tuším, že její poslání není oslovit jenom mě - ale oslovit i široký svět slovem Božím, duchovním probuzením a obrodou. Cítím, že Bůh ji povolal, aby vnášela světlo do temnot současného světa. Je žákyní světově proslulého křesťanského kazatele - Billa Grahama. Nese do světa výzvu, že Ježíš Kristus je jediná cesta výzvy (volání) k odpovědnosti víry.

V poslední zprávě mně sděluje význam studia Bible a přijímání jejího obsahu jako výraz soucítění Boha s padlým člověkem, o sklizni Boží, o významu pevné víry v nepřátelském světě, o příkladnosti činorodého života z moci Boží v křesťanském sboru.

Oslovuje mě českým dobrý den, internetem zapsáno dobry den, přičemž vyciťuji její srdečnost a vděčnost, když konstatuje, či děkuje Hospodinu za internet jako moderní technologii a přiřazuje „Ovšem tato technologie není nic nového pro našeho Hospodina, neboť nás může slyšet a nám odpovídat mnohem rychleji, než si můžeme představit. Bůh zná již předem naše prosby, potřeby a modlitby o pomoc. Pročež Hospodinu přísluší díky a velebení jeho majestátu, za jeho lásku projevenou ve vykupitelské oběti Ježíše Krista. Až když pocítíme či usilujeme, abychom byli chrá­mem Božím, setkáme se s Pánem v našem duchovním srdci... „Prosí mě, abych se za ni modlila, aby se stala Božím nástrojem, aby ji provázela boží moudrost a lidé až otevřou noviny a budou je číst, aby tam našli důležité sdělení - Bůh miluje svět a nabízí mu věčnou spásu. Přidává zajímavý moment, že čte hltavě knihu s názvem: Ježíš - Učitel cesty evangelizace od autora R. Colemana, kterou pociťuje jako požehnání, vědomím sloužit boží věci, budování království lidství na světě, které bude vyžadovat zodpovědnost i podporu Ducha Božího.

Obsah dopisu cítím jako velmi oslovující tím, že hlas Boží dosud promlouvá k lidstvu, aby si uvědomilo smysl stvoření k obrazu Božímu, který jsme ke své škodě opustili; leč můžeme realizovat návratem k Bohu, k Ježíši, který nám ukázal, jak obdělávat efektivně vinici Páně.

V závěru píše, že pojede do Indie a prosí Boha, aby jí ukázal cestu, kde potřeba oslovit lidstvo, na kterém kontinentu, kdy zejména současná Afrika prožívá přerod křesťanství z moci duchovní.

Miluše Šubartová

Základní nauky mystiky

Nejprve je nutno promluvit o jisté přípravě k mystické cestě. Mystickou cestou muže jít v zásadě každý, jak vysvítá z předcházejícího, jenomže každý nedovede vyplnit podmínky, které jsou nutné. Mnozí si činí prvou překážku tím, že ve vědomí své nedokonalosti se domnívají, že nemohou dosáhnout tak vysokého cíle, jakým jest Bůh. Neustále se ohlížejí nazad, na svůj předcházející život a stále vidí svoje vášně a neřesti a trápí se jejich následky a tím již v zárodku maří první semeno síly, které je tak nutné k mystickým cvičením a drtí svoji víru v úspěch. Víru v úspěch je třeba právě tak v mystice jako u všech jiných snah, neboť kdo nevěří v úspěch, kolísá při provádění svých úmyslů. Nezapomínejme, že nejdříve člověk musí mít naprostou důvěru v Boha a jeho nekonečnou dobrotu a pak důvěru v sebe sama. Všichni jsme dětmi Božími a v každém je božský zárodek, který se může vyvinout ve vnitřní duchovní život, ba že během doby se jednou musí u všech lidí toto božské sémě rozvinout v posvátnou květinu nesmrtelnosti. Tím je ovšem dán u každého člověka předpoklad k mystické cestě.

Nezáleží tedy naprosto na tom, jakým byl mystik před nastoupením své Cesty, ale vše záleží na tom, aby hořel prudkou touhou po dosažení Boha svého, aby vytrval a aby se nevzdal naděje, když se mu nedařilo i po době dosti dlouhé. Milost Boží je nevypočitatelná a také nepochopitelná.

Veškeré kolísání a odklady jsou známkou nedostatečné víry a nikoliv slabé vůle, jak se někteří domnívají. Nezapomínejme slov Písma: „Bez vůle Boží nespadne ani vrabec ze střechy.“ Kde je tu nějaká lidská vůle. Může snad člověk svou nepatrnou vůlí změnit i nejmenšího pochodu v přírodě? Člověk se může jen naučit svojí vůlí spoutat svoje myšlenky a činnost obraznosti, a to je právě mystická cesta. Ale i před tím musí člověk věřit, že svojí vůlí toho dovede. Kdyby této víry neměl, nesvedl by nic ani ve světě hmotném, ani v duchovním. Vůle jest jen jisté duševní napětí, kterého je schopen jenom ten, kdo věří, že má skutečně tuto sílu. Z toho vidíme, že ve všech duchovních snahách je nejdříve třeba víry a nikoliv vůle, jak tomu učí mnozí okultisté. Proto víra je nejpřednější vlastnost, kterou musí mystik mít. Víra je božský dar a proto i o víru nepřetržitě prosme. Kdo má víru, dovede přemoci všechny překážky, které by se mu stavěly do cesty, poněvadž kdo v Boha opravdu věří živou vírou, obdrží od Něho i všechny ostatní potřeby životní nádavkem. To není snad fanatickým tvrzením, nýbrž skutečnou pravdou: „Žádejte o království boží a vše ostatní vám bude přidáno!“ Tato slova Písma se potvrzují denně u všech, kdo prosí s pravou vírou.

Samotná příprava k mystické cestě u nás není tak přísná jako např. v Indii. Tam žák musí se odříci nejen svých milých příbuzných, ale také všeho majetku a musí též žít čistým životem tedy asketickým, jak to vyžadoval i Kristus od svých učedníků v dobách biblických a později také v klášterech. Jak jsem již napsal jinde, u nás na západě je vlastně nejobtížnějším úkolem to, jak si zařídit život, aby mystická cesta i hmotné snažení byly v souladu. Kdo opravdu chce jít mystickou cestou, vždy nalez­ne chvíle, ve kterých bude nerušený a o samotě i kdyby měl tyto chvíle urvat svému nočnímu spánku, aby tyto chvíle věnoval denně mystickému cvičení.

Příležitost k nastoupení mystické Cesty se nemusí hned opakovat a kdo této příležitosti zanedbá, ten často musí čekat třeba velmi dlouho a projít mnohými vtěleními, než mu jeho karma přinese příležitost novou. To nechť má každý na paměti, když zvěděl o Cestě a měl k ní sklon a přece jen ji zanedbal nebo ji zanedbává. Tedy k mystické cestě musí být zralé a závazné rozhodnutí, že ať se děje cokoliv, zůstane žák věren svému předsevzetí a že se bude celý obětovat Pánu. Dále je však nutná ještě jedna věc. Žák se totiž v myšlenkách a svou vůlí musí vzdát každého ovoce svých cvičení a k tomu takto obětovat a dávat Bohu ovoce všech svých skutků vůbec. Též musí obětovat Bohu všechny svoje špatné vlastnosti a sklony a musí prosit o milost, aby Bůh mu pomohl zdolat jeho vášně a náruživosti, poněvadž, jak píše např. i sám Tomáš Kempenský: „Vlastní síla lidská k tomu nijak nepostačuje.“ Proto praví také Jakub Böhme: „Ale ty musíš vše, co je na tomto světě, ať už se to vysoko leskne, jak chce, zanechat a do sebe sama vstoupit. A musíš jenom svůj hřích, své slabosti a nedostatky, do kterých jsi chycen, sbalit v jednu hromadu a hodit ji do milosrdenství božího a uprchnout k Bohu a toho prosit o odpuštění a osvícení jeho Duchem! Musíš veškeré smysly s rozumem a se vším, co ti stojí v cestě ustálit v tom, že nechceš od Boha upustit. I když tvoje svědomí hlasitě říká ne, Bůh tebe nechce, tu já chci mít Jeho. Já od Tebe neupustím, i když by mne nesli do hrobu. Moje vůle buď Tvojí, já chci, co Ty chceš Pane, a kdyby i okolo Tebe stáli všichni ďáblové říkajíc: vzdej se, je toho již dost, tu musíš říci ne, moje mysl a moje vůle nevyjdou od Boha a věčně v Něm budou, neboť Jeho láska je větší než veškeré moje hříchy. I když, vy ďáblové a svět máte ve svém vězení smrtelné tělo, tu já zase mám svého Spasitele, jenž se znovu zrozuje v mé duši a ten mně dá nebeské tělo, které zůstane na věky.“ To jsou slova velkého Mistra, jak si má žák neohroženě počínat při svých koncentračních cvičeních nitra.

Nyní si promluvíme o různých způsobech mystické koncentrace.

Klíčem k nim jsou mnohé velmi staré jógické spisy indické, z nichž nejlepší je „Jóga sutra“ od Mistra Patandžaliho. Proto nazývají Indové tohoto starého autora „Otcem jógy“. Slovo jóga má stejný kořen, jako české „jho “a znamená spojit nebo podrobit si, totiž spojit se s vnitřním Božstvím nebo podrobit si mysl. Již v druhé větě své knihy napsal Mistr Patandžali základní poučku: „Jóga je potlačení přeměn myslícího principu.“ Myslící princip je naše mysl, která není naším pravým já, nýbrž je to jen jeho nástrojem. Mysl se nepřetržitě zmítá, jako vlny rozbouřeného moře. Lidé se domnívají, že jejich mysl je totožná s jejich vědomím. Ale to je chyba. Lze mysl úplně zastavit a vědomí přece zůstává. Moderní psychologie neví nic o zákonech a vlastnostech duše. Domnívá se, že duše je pouze povrchové vědomí a některé jeho dosažitelné stupně, jako je spánek a podobně. Proto každé mystické cvičení považuje za velmi nebezpečné z čeho by mohla vzniknout nějaká těžká duševní choroba. Neví, že staré národy znaly zákony a vlastnosti duše mnohem lépe, než moderní věda. To uvádím proto, aby někteří čtenáři se nebáli přistoupit k mystické praxi. Vše záleží jen na tom, jak tato cvičení provádíme. Jestliže nesobecky a bez zvědavosti chceme dojít k Bohu, tu nehrozí nám žádné nebezpečí. Naopak jsme chráněni již od počátku svého úsilí právě Bohem, který ví o našem počínání.

Karel Weinfurter (konec první části)

Motor pokroku

Možná jste se také setkali s názorem, že motorem pokroku je plýtvání. Zdá se, že směr, který nabrala naše civilizace toto tvrzení opodstatňuje. Je ovšem otázka, kam pokrok tohoto typu vede.

Pokud vyjdeme ze staré duchovní nauky, že vše projevené podléhá vzniku, růstu, úpadku a zániku, pak pokrok znamená také přibližování se úpadku a zániku. Jsme svědky toho, jak prudký růst lidské populace vede k zániku celých živočišných a rostlinných druhů, jak oxid uhličitý vyprodukovaný horečnatou lidskou činností vede k rozsáhlým klimatickým změnám, jak lidská nenasytnost roztáčí stále rychleji stroj, který nás nakonec nejspíše také semele.

Před lidstvem však stojí také šance na expanzi života do vesmíru, ovšem pouze za předpokladu že náš pokrok nebude tak rychlý, aby nás zničil dříve než se tato šance stane skutečností. Pouze pokud bude zachována planeta Země, může postupně dojít k šíření zárodků pozemského života i na jiné planety - nejspíše nepůjde o žádné „dobyvatelské mise“ popisované v science fiction, o přímou expanzi „homo sapiens“. Podle vědců je zde Vesmír již miliardy let, máme tedy dost času. Neměli bychom zapomínat, že pro úspěšnou cestu potřebujeme nejen motor, ale také brzdy. Méně bývá mnohdy více, opatrnost je matkou moudrosti.

ing. Pavel Sedlák

O DUCHOVNÍM VÝZNAMU

KRÁSY A ESTETIKY

Je tato úvaha vůbec na místě? Může nám krása a věda o ní – estetika - pomoci na duchovní cestě? Vycházíme z přesvědčení, že ano. Proto byl napsán tento článek. Avšak předmět, o kterém chceme pojednávat (tj. krása a estetika) je jednak velice rozsáhlý (na toto téma byla napsána řada obsažných spisů) a dále jeho hodnocení není ještě zdaleka uzavřeno. I když se zaměříme jen na úzký výsek této problematiky (tj. na jeho duchovní význam), přesto je užitečné si hned na počátku uvědomovat možná úskalí. Musíme se však snažit je překonávat právě proto, poněvadž tato otázka je pro náš duchovní vývoj důležitá. Napřed bychom si však měli definovat základní pojmy a trochu o nich pojednat.

Začněme krásou. Co je to krása ? Prohlížíme-li encyklopedie, nalezneme velké množství názorů na krásu, ale téměř nic, co by nás z duchovního hlediska uspokojilo. Říká se, že geniální řecký filozof PLATÓN – když měl definovat krásu – se toho vzdal jako neřešitelného úkolu. Stoupenci řeckého filozofa a matematika PÝTHA­GORÁ ze Samu viděli podstatu krásna v číselné harmonii. Nejblíže našim zájmům by mohlo být stanovisko scholastického filozofa sv. TOMÁŠE AKVINSKÉHO, který předkládal transcendentní teorii krásy, přičemž kladl důraz na jasnost a zřetelnost formy. Rovněž významný německý filozof GEORG WILHELM FRIED­RICH HEGEL zápolil s otázkou, zda je krása pouze druhotným výrazem a jen sférou umění (poněvadž v člověku v okamžiku jejího vnímání vyvolává kladné estetické pocity), či zda krása má nějakou absolutní podstatu, pramenící přímo z přírody. Idealistické pojetí, zda krása vzniká výlučně činností ducha a vědomí formou umění, diskutoval kromě Hegela rovněž zakladatel německé klasické filozofie (a také teo­retik astronomie) IMMANUEL KANT. Podle světoznámého spisovatele (ale i vědce) JOHANA WOLFGANGA von GOETHE krásu vytvořil jakýsi zákon, který se v určitém jevu svobodně manifestuje. Pojem „krása“ má své duchovní tajemství, které se později pokusíme odhalit pohledem z našeho „Náboženství Moudrosti“.

Řada autorů uvádí pojem „krása“ do vztahu k umění. Umění je (nebo by mělo být!) nejvýznamnější oblastí krásna. Jak se však vyvíjelo? Pradávné umění našich předků – žijících v jeskyních a tam také rozvíjené – bylo spojeno s magií a různými kulty. Ale i v pozdějších stadiích vývoje lidské společnosti bylo umění hodně vázáno na náboženství nejen v architektuře a výzdobě chrámů, ale i v dílech hudebních a literárních. Teprve později se začalo více rozvíjet i jako samostatná disciplina, vyúsťující přes renesanci a další vývojové stupně až nakonec v modernu a postmodernu. Umění se dělí na více druhů (jako je umění výtvarné, literatura, hudba, divadlo, balet, architektura apod.). Není snadno definovatelné. Někdy bývá chápáno jako odraz skutečnosti, jindy jako výraz citu či projev osobnosti. Umělecká díla jsou nositelem umělecké hodnoty. Jak bylo umění chápáno různými autory? Pro PLATÓNOVU nauku o ideách (tvořících základnu pro naši „stínovou“ realitu) je umění jen stínem stínů. Platonův žák ARISTOTELÉS ze Stageiry chápal umění jako obecnější postižení podstat dějů a věcí a jejich vnitřní charakteristiky. Podle něho základním principem umění je jednota v rozmanitosti a tento názor přesahuje až do středověkých nauk sv. AURELIA AUGUSTINA, podle něhož největší krásou je Bůh. Podle řeckého filozofa DÉMOKRITA z Abdér (který se nám představil také svou teorií atomismu) je umění jen napodobeninou přírody. Italský renesanční genius LEONARDO DA VINCI hájil podíl duševní práce na vytváření uměleckých děl. Italský básník DANTE ALIGHIERI nazval přírodu uměním Boha. Francouzský básník a kritik-teoretik klasicismu NICOLAUS BOILEAU - DESPREAUX hlásal (pod vlivem filozofa a matematika RENÉ DESCARTA – CARTESIA), že zdrojem umění je rozum a že pouze pravda (hlásaná jako jasnost a zřetelnost) může být krásná. A jak klasifikoval umělecké snahy moderní vědecký genius ALBERT EINSTEIN? Podle něho „všechna náboženství, umění a vědy jsou větvemi téhož stromu. Všechny jeví snahy směřovat k tomu, aby lidský život byl zušlechťován, pozvedají jej nad sféru pouhé fyzické existence a vedou člověka ke svobodě“. A jaký je vztah našeho „Náboženství Moudrosti“ k umění? Podle stejnojmenného preprintu unitářské knížky je tento vztah velice kladný. Budeme chtít prohlubovat estetický cit u svých stoupenců a budeme se chtít stát (jako všechna historická náboženství) inspirací pro umění, určeného jak pro širší lidskou společnost, tak i k výzdobě našich vlastních společenských center. Jsme přitom skromní, zpočátku to může být jen recitace veršů, zpěv, či instrumentální hudba, později mohou přistoupit i díla výtvarná.

A nyní je nutné přistoupit k tomu, co je to estetika a z tohoto názvu odvozené pojmy. Řecký název estetika znamená nauku o kráse – někdy bývá nazývána  „krasověda“. Je to přímo „teorie krásna“. Název „aesthetica“ poprvé použil v r. 1750 A. G. BRAUMGARTEN a odvodil jej z řeckého „aisthanesthei“ (což znamená „smyslově vnímat“). Tato zprvu filozofická disciplina se postupně rozvíjela v samostatnou nauku. Estetično je vše, co je vnímáno z hlediska citu pro krásné. Není to žádná absolutní norma, ani absolutní ideál, je to něco, co se mění během historického vývoje lidstva a liší se v různých společenských řádech. Estetismus je směr, hlásající čisté umění, odtržené od sociálních vazeb. Estetický zážitek je pozitivní osobní prožitek z estetického podnětu, vyvolávající uspokojení. (Jeho protikladem je ošklivost). Přídavné jméno estetický znamená obírající se krásnem, nebo přímo „krásný“ nebo „vkusný“. Z estetického hodnocení nějakého jevu může být odvozena jeho estetická hodnota. Pod pojmem estetik rozumíme člověka, obírajícího se studiem uměleckých děl, který má smysl pro krásu. Pražští unitáři mají mezi sebou profesio­nálního estetika: Mistr JAN VRATISLAV ŽIŽKA přednášel estetiku malířství na Umělecko-průmyslové škole v Praze. Naproti tomu pojem estét nemusí znamenat jen toho, kdo miluje krásu a věci dle toho hodnotí, ale tento termín může mít i hanlivý význam, jestli jde o člověka, který své úsudky o kráse věcí nevhodně přehání, nebo který je v tom snobsky povrchní.

V úvodu bylo slíbeno, že na závěr uvedeme vlastní přístup k tajemství vnímání krásy. V preprintu unitářského spisu „Filozofie Náboženství Moudrosti“ je uvedeno: „Co je krása? Již zmíněný řecký filozof a matematik PÝTHAGORÁS ze Samu (tvůrce známé Pythagorovy věty) nazval celý vesmír slovem „kosmos“, což znamená „krása“. Naše skripta tuto problematiku vysvětlují takto: V hlubinách našeho nitra jsou uloženy estetické normy. Nevíme o nich, ale setkáme-li se s něčím krásným, ať už je to úchvatný květ, nádherná krajina, nebo barevně zářící nebe, či umělecké dílo, pociťujeme harmonii (soulad) mezi těmito našimi skrytými vnitřními estetickými normami a pozorovaným objektem: uvědomujeme si krásu. Estetické normy v nás jsou součástí našeho Vyššího Já (tj. nadvědomí) a vyciťováním krásy se můžeme tomuto posvátnému centru v nás blížit. Proto uvědomování si krásy je důležitou pomůckou na duchovní cestě, zcitlivuje nás správným směrem a posouvá nás kupředu v našem niterném rozvoji“

Přitom nehledejme krásu jen na nebi (i když je uchvacující) nebo v uměleckých dílech. Milovník přírody může nahlédnout do mikroskopu a obdivovat nejen krásu tvorby krystalů z roztoků různých solí, ale pozorovat i zajímavé nejjednodušší formy života v kapce z nejbližší kaluže. Nemusí mít ani mikroskop. Uchvacující jsou i pohledy obyčejnou lupou do různých lesních mechů či na vnitřek kvítků. Tak můžeme obdivovat různé nám dosud skryté pohledy na překrásné miniaturní „přírodní krajiny“. Krása je všude kolem nás, jen ji chtít vidět!

Tím končíme tuto stať v naději, že správné vnímání krásy nás posune vpřed na naší duchovní cestě.

Ing. dr. Otakar Mikeš, DrSc.

Zelenina pro mozek

Dle amerických specialistů v oblasti medicíny pojídání zeleniny zabraňuje stárnutí mozku.

Skupina Marthy Clare Morrisové z americké univerzity v Chicagu ohlásila závěr svého šestiletého bádání v odborném časopise „Neurology“. Zkoumáno bylo 1946 osob starších 65 let. Starší lidé, kteří jedli dvě porce zeleniny denně měli schopnost mozku, charakteristickou pro osoby o pět let mladší.

Neobyčejné vlastnosti tohoto druhu mají listové zeleniny, například čínské zelí, protože obsahují mnoho vitamínu E, který neutralizuje volné radikály, které ničí buňky. Doporučuje se konzumování zeleniny v podobě salátů s olejem, což podporuje vstřebávání vitamínu, zvyšuje chuť na sex a plodnost. Ovoce nepůsobí tak, jak tato zelenina.

„Fakty i mity“ č. 46 2006, Vladimír Sládeček

K Tobě, jak ke slunci jdu...

V novém miléniu do popředí se dostávají pojmy, které souvisí s vaším vyšším vědomím, jehož akční rádius se zvětšuje, kdy hovoříme o vyšším Já a vědomím božského jádra duše. Tento proces cesty světla vyjádřil výstižně mystik Angelus Silesius slovy:

K Tobě jak ke slunci jdu
Hospodine můj,
Ty osvětluj mě, hřej a oživuj!
Teprv až vyjdeš mi jak slunce
na zemi,
pak v srdci na věky jaro
nastane...

Z básně je zřejmé, že s Bohem se může setkat jen duše zbožná, světelná, prostá zlosti, lži a nenávisti, duše prahnoucí po Bohu, v plné odevzdanosti do jeho stvořitelské vůle.

První závažnou přednáškou v Unitárii s nástupem nového roku je téma - Cesta světla - via lucis. Podněty čerpáme především ze svatých knih boží moudrosti - Védy či Upanišady, Mahabarata nebo Korán. Pro nás křesťany zůstává nejcennějším Písmo svaté - Bible, v níž je popsána duchovní cesta k Bohu, návrat ze stavu pádu hříchu do Otcova domu. V bibli je obsaženo vše co vede k vnitřnímu spirituálnímu - duchovnímu vývoji duše do království Ducha, království Božího.

Cesta za duchovním světlem, cesta následování Ježíše Krista není pohodlnou procházkou, leč putování s překonáváním překážek, a nesení i kříže, o němž Ježíš Kristus vyslovuje, že jeho břemeno je rozkošné, lehké - neb jeho tíhu nám pomáhá nést Spasitel zbědovaných.

Pocit poznání, že Bůh nám pomocí nebeských vyslanců svítí na cestu, úměrně vůli, kterou jsme nasadili pro Boží plán. Pevnost vůle vyjadřuje rozhodnutí nevrátit se do nižšího stupně živočišného jáství či sobecké sebestřednosti. O dobrém boji víry mluví evangelia - Timoteus 1,6.

Slova, která vyjádřil sv. Augustin - „Bože, hledal jsem Tě všude a Ty jsi byl ve mně...“ neznamenají zlehčování cesty následování, dokonce domněnkou, že Bůh je automaticky přítomen na zavolání. Osvícení Božím světlem se manifestuje prosvětlováním - očistou temných koutů duše, což představuje boj na dlouhou dobu, boj s temnotami uvnitř i zevně. Dříve než začneme tvrdit, že Bůh je automaticky v nás, je třeba přihlédnout k sebepoznání, uvědomit si své poklesky, neduhy a prohřešky, kterými se vzdalujeme Bohu. (něm. slovo Sünde - hřích je odvozeno ze slovesa sich absondern - odlišit se, oddělit se od Prapodstaty bytí (I sám T. G. Masaryk zdůrazňoval, že záchranou před morálním úpadkem je návrat k Bohu - náboženství - religio - spojení se s Bohem.

Základem naší cesty světla je vnitřní očista (Josed - hebr. Očista - světelnost) je podmínkou toho, abychom mohli stavět chrám duchovní templum. V případě, že tento základ není pevný, zásadní či lehkovážný, potřebujeme studium - poznání cesty ke světlu a cvičení - praxi. Poznání zákonitostí duchovního života je tudíž východiskem nastoupení cesty návratu do Božího domu. Transparence našeho vnímání a myšlení stejně jako emocionální ovládání i vitálních sil jsou toho předpokladem. Hledáme duchovní střed vztyčeni vzhůru k božskému světlu za všech okolností, i když neseme kříž nepropadáme panice. Na začátku duchovní cesty je třeba si uvědomit deset základních předpokladů realizace vyššího Já - znázorněného symbolem stromu života - hebrejsko křesťanské cesty zasvěcení. Jeho základní pilíře kromě pořádku je odevzdanost morálním cílům - božskému světlu předpokládajícímu i kázeň, trpělivost věrnost pravdě, spravedlnosti a dobru, odevzdanost božímu plánu. Prosba, meditace a modlitba jsou důležité komponenty sbližování se s Nejvyšší moudrostí, zprostředkovanou u křesťanů - Ježíšem Kristem.

Platností Boží smlouvy ve věku Vodnáře o pomoci zbloudilému člověku je zakořeněna ve vykupitelském činu Ježíše Krista s možností prožívání království ducha v nitru a perspektivou na věčný život. Mistr Eckhart potvrzuje: „Kdo žije ve světle Ducha, blíží se setkání s Bohem.“

Miluše Šubartová

Na dně kosmické paměti

(Rozhovor o otevření mysli s teoretikem vědy Miloslavem Králem) V šedesátých letech patřil Miloslav Král (*1930) k předním propagátorům kybernetiky, zabýval se teorií vědy a problémy civilizačního vývoje. Po éře normalizace, v níž se jako bývalý „osmašedesátník“ nevyhnul perzekuci, se opět zapojil do vědecké činnosti. Donedávna pracoval v Kabinetu pro výzkum vědy, techniky a společnosti Akademie věd české republiky. Nyní dokončil svou novou knihu Hledání smyslu kosmu a člověka. Usiluje v ní o takové pojetí, v němž se originálním způsobem propojují poznatky moderní vědy, hlubinné psychologie a křesťanské teologie (svou koncepci nazývá „paměťovým modelem jsoucna“). Kniha je připravena k vydání v olomouckém na­kladatelství Montana. Rozhovor je přepracovanou verzí rozhlasového pořadu odvysílaného v Rádiu Svobodná Evropa 9. května 2002 v rámci cyklu „Pamětníci – osudy, na které se nesmí zapomenout“.

Hanuš: Jste ve věku, kdy člověk spíš bilancuje, než by měnil svůj život a přehodnocoval své postoje i smýšlení. Tušil jste, že by k nějaké katarzi mohlo dojít?

Král: Netušil. Žil jsem kdysi velmi úspěšný život a o katarzi jako hluboké vnitřní proměně, kdy se mění i lidská osobnost, jsem nikdy neuvažoval, protože do mého přírodovědecky orientovaného vědění tento pojem nepatřil. Jenomže později jsem sám prožil takovou vnitřní katarzi, že jsem nyní snad nejpřekvapenější člověk vůbec.

Hanuš: Než se k ní ale dostaneme, předpokládám, že jako člověk lačnící po exaktním vědění jste byl ateistou. Byl jste jím už od mládí?

Král: Jako malý kluk jsem byl veden maminkou k tomu, abych věřil v Boha, a asi tak do jedenácti dvanácti let jsem dokonce chodíval do kostela. Později na gymnáziu v Kutné Hoře jsem se však začal seznamovat s vědeckým věděním a dozvídal se tak úplně jiná vysvětlení. Byla pro mne velmi překvapivá, a stále více se mi zdálo, že bez toho původního, naivně náboženského výkladu se mohu klidně obejít.

Pak jsem přišel na vysokou školu a tam byla moje proměna dokonána. Ještě před dokončením studia stavebního inženýrství jsem začal studovat filozofii a fyziku a hned po státní zkoušce následovala aspirantura filozofie se zaměřením na přírodní vědy. Absolvoval jsem přednášky z teorie relativity, kvantové mechaniky, matematiky i jiných oborů na matematicko-fyzikální fakultě a vzdělával se i nadále v oblasti, která byla pro mne nejabsurdnější a nejpřekvapivější – v oblasti moderní fyziky.

Hanuš: Uvěřil jste marxismu?

Král: Ano, uvěřil. Byl jsem vždycky přístupný sociálnímu cítění. Pocházel jsem z venkovské rodiny, která si svou vlastní prací těžce vydělávala na živobytí. Vnímal jsem citlivě rozdíly v sociálním postavení lidí, a když jsem se s marxismem seznámil, zdálo se mi, že je to účinný recept na řešení sociální otázky. Prostě jsem uvěřil, že by bylo možné vyřešit různé sociální problémy a že Marx něco takového hlásal.

Na vysoké škole jsem sledoval obojí, vědu i politiku, i když prioritou bylo samozřejmě přírodovědecké vědění. Za své levicové přesvědčení jsem se angažoval, vstoupil jsem do strany, ale měl jsem svou vlastní představu o uskutečnění určitých humanitních ideálů – ne tu stalinskou, zločinnou.

Hanuš: Bylo vůbec možné sloučit vědecký obraz světa s tehdejší ideologií? Mantinely byly přeci vysoké a tvrdé...

Král: Ano, mantinely skutečně existovaly. Vzpomínám si, jak jsem měl jednou v Moskvě přednášku o tom, že je třeba zavést do výuky politických pracovníků kybernetické disciplíny. Posluchači namítali, že přece komunistická strana řídí vědecky a že je třeba zkoumat pouze způsob tohoto řízení, který se pak musí vyhodnotit a teoreticky zobecnit – odtud se prý mají čerpat poznatky vědy o řízení. Dostal jsem se tam do velkého konfliktu a snažil se jim vysvětlit, že i strana se musí řídit principy platnými ve vědě o řízení, v kybernetice – asi tak, jako když člověk přemýšlí o jakémkoli tématu, musí se řídit principy formální logiky.

Hanuš: Jak dlouho vám ten marxisticko-kybernetický postoj vydržel?

Král: Opouštěl jsem ho postupně pod tíhou poznaných faktů. Prostě jsem nahlédl, že touto cestou už dál jít nemohu. V roce 1968 jsem pak podepsal 2000 slov, angažoval jsem se v redakční radě Reportéra, což všechno byly pro nastupující husákovský režim ohromné prohřešky. A nakonec jsem jako scientistní revizionista prvého řádu dostal vyhazov z vysoké školy ekonomické s tím, že nesmím působit na žádné vysoké škole.

Hanuš: Co s vámi udělal ten pád z akademických výšin?

Král: Kupodivu filosoficky se mnou zas tak mnoho neudělal. I v éře svého nového rybářského života – nejprve jsem pracoval jako dělník na bagru a později jako tech­nik u státního rybářství – jsem stále koutkem oka sledoval, co se ve vědeckém světě děje. Ale život v maringotce neskýtal zrovna ideální podmínky ke studiu. A navíc: Když jste na vzestupu, všichni vás uctívají, když padáte, zůstanete sám. Občansky jsem byl nežádoucí člověk, moji bývalí kamarádi o mne ztratili zájem, měli strach. A tak jsem si mezi rybáři našel nové přátele. A lidsky vzato, byli skoro lepší než ti dřívější, rád na ně vzpomínám.

Hanuš: S ostatními disidenty jste se nestýkal?

Král: Samozřejmě, kontakty jsem měl. A když jsem s nimi podepsal Chartu 77, málem mi to zlámalo vaz i jako obyčejnému technikovi – tehdejší ředitel pražského rybářství se za mne musel politicky zaručit, abych nebyl smeten ještě níž. Přesto jsem se zapojil do různých iniciativ, přednášel jsem v takzvaných bytových univerzitách ve svém bydlišti na Petřinách, několikrát i u básníka Seiferta, kterého jsem si velice vážil. Později jsem psal i pro samizdatové Lidové noviny, které začal vydávat Jiří Ruml. Ale celkový pocit byl spíš depresivní, vypadalo to, jako by tehdejší česko­slovenská republika měla zůstat oázou zaostalosti uprostřed gorbačovské glasnosti.

Hanuš: Myslíte si, že to vaše strádání mělo hlubší význam a že souvisí s tím zážitkem, který se potom dostavil?

Král: Jsem o tom hluboce přesvědčen. Kdybych se měl vyjádřit archetypálně – v termínech Carla Gustava Junga, snad největšího psychologa lidského nevědomí –, prožil jsem takovou malou variaci příběhu Jóba, člověka zavrženého, který ztratil všechny přátele, prožil obrovské strádání a potom byl za toto strádání dvojnásobně odměněn. To, co přišlo jako odměna – zážitek, o kterém budeme ještě mluvit, – přesahovalo všechny moje představy jakékoli odměny. Jako ateista a přírodovědec bych nikdy neuvěřil, že by k něčemu takovému v principu mohlo dojít...

Hanuš: Váš příměr s Jóbem kulhá v tom smyslu, že Jób se nevzdal své bohabojno-sti, své víry. Vy jste byl bezvěrec...

Král: Měl jsem ale své přesvědčení, a než bych se ho vzdal, snad bych raději umřel. Věřil jsem zarytě ve svůj „revizionistický scientismus“ i v to, že „socialismus s lidskou tváří“ je správná cesta, a nemohl jsem před normalizátory couvnout ani o píď. V tom byl jistý druh idealismu, který jsem vyznával stejně silně, jako Jób vyznával Boha.

Hanuš: Po listopadu ’89 jste se opět vrátil do vědeckého provozu, začal jste znovu šířit „evangelium vědy“ bez Boha. Cítil jste satisfakci?

Král: Ale ano, znovu jsem začal pracovat v Akademii věd, fakulty mě zvaly na přednášky, začal jsem publikovat. Jenomže jsem trpěl pocitem marnosti. Navíc jsem byl nemocný člověk. Měl jsem srdeční arytmii s ischemií, dnu, bolesti kloubů, opakující se boreliózu a také jasně zřetelnou cukrovku. A vypadalo to, že z tohoto mého stavu už není žádné přijatelné východisko. Dnes vidím, že jsem byl beznadějný člověk čekající na smrt jako na vysvobození. Nechtělo se mi dál žít. A pak to přišlo...

Hanuš: Co přišlo, a jak to přišlo?

Král: Bylo to ze 3. na 4. srpna 1999 asi v půl jedenácté v noci, kdy jsem chodil pravidelně spát. Manželka byla na venkově s vnuky a já, propadlý marnosti, jsem ještě seděl u svého psacího stolu a přemítal o tom, že vlastně neexistuje žádná naděje nejen pro mne, ale dokonce ani pro ostatní lidi, ani pro Zemi, protože všechno musí skončit. Tomuto svému přesvědčení jsem bezvýhradně věřil, protože jsem to měl vědecky zdůvodněno. A představte si: V tomto zvláštním stavu naprosté deprese náhle přišel do mého vědomí podivný příkaz, který nebyl formulován slovy, ale přesto jsem mu přesně rozuměl. A ten příkaz zněl: Vezmi bibli! Něco takového jsem nečekal, byl jsem přece ateista. Přesto jsem bibli v knihovně měl – chtěl jsem být informován o tom, s čím jsem polemizoval. Dost neochotně jsem tedy sáhl po bibli a vrátil se s ní ke stolu. A pak následoval příkaz za příkazem, co mám dál dělat. Tyto příkazy – dnes to vím, ale tenkrát jsem ještě neznal jungovskou psychologii – přicházely z nevědomí. A to z jeho nejhlubších vrstev.

Hanuš: Kam vás ty pokyny vedly?

Král: Vedly mne ke zvláštnímu čtení bible. Nejdřív jsem začal číst od jejího začátku celý souvislý text, pak mě ale vedly přes čtení jednotlivých významných vět až ke čtení jednotlivých slov a k pochopení hlubšího smyslu těchto slov. Tyto příkazy směřovaly z nevědomí do mého vědomého já asi hodinu. A když jsem začal na základě důležitých slov, nacházejících se v bibli v místech označených hvězdičkami a křížky, chápat jejich význam, zmizel jsem náhle ze svého pokoje – zmizel stůl, rozestlaný gauč, knihovna – a já jsem se vnořil do svého nevědomí. Musím říci, že nevědomí – to už jsem dnes pochopil – je paměť, která sahá od každého právě nyní žijícího člověka až k počátku kosmu. Celá tato evoluční paměť tvoří jungovské lidské nevědomí. A já jsem se do této paměti zvláštním způsobem – prostřednictvím již zmíněné četby bible – vnořil.

Hanuš: Dá se říci, že jste se vnořil do jiného časoprostoru?

Král: To je něco zcela jiného. Lidské nevědomí je sice částečně přiřaditelné k těm vrstvám paměti, které zkoumáme v přírodovědě, ale to, kam jsem se vnořil já, totiž až na konec této paměti, to je něco jiného. Tam totiž neplyne čas, tam existuje synchronicita. Mé vnoření se týkalo samotného dna evoluční paměti, aniž bych prožíval její jednotlivé vrstvy. A teď si představte moje překvapení, když jsem zjistil, že na konci této paměti není velký třesk, ale jakési vesmírné Absolutno, v němž se velké třesky tvoří. A později, když jsem prostudoval takzvanou superstrunovou M-teorii, jsem zjistil, že ona již tuto úroveň jsoucna „nahmatala“ a nazývá ji multivesmír. V ní se tvoří „Planckova semínka“ budoucích kosmů. M-teorie je fyzikální hypotéza, která je testovatelná tím, že z ní plynou určité verifikovatelné důsledky.

Hanuš: Vynořil jste se zase u svého psacího stolu?

Král: Předtím jsem seděl u stolu s tužkou v ruce, s biblí před sebou. A v půl deváté druhého jsem „procitl“ v téže pozici a začal si horečně zapisovat to, co jsem prožil – v domnění, že bych to mohl zapomenout. Dnes ovšem vím, že jsem z toho nezapomněl nic. Potíž byla ale v tom, že jsem nebyl schopen svůj zážitek popsat běžnými vědeckými pojmy, neboť překračoval paradigma, v němž jsem se do té doby pohyboval. Jeho pochopení i popis mi umožnila teprve jungovská psychologie, s níž jsem se začal hlouběji seznamovat až po svém zážitku. Jung pro mě znamená v oblasti psychologie totéž, co ve fyzice Einstein – je to Einstein psychologie. Když čtu jeho spisy, mám zvláštní pocit, jako by psychologickými termíny formuloval to, co jsem prožil a co už vím. Díky jeho učení mohu svou zkušenost lépe sdělit svým posluchačům při přednáškách. On totiž Jung také prožil něco podobného jako já, což bych mohl doložit přímo z jeho spisů.

Hanuš: Co následovalo potom, promítla se nějak tato zkušenost do vašeho života?

Král: Když jsem se vrátil z nevědomí do běžného, vynořeného světa, uzdravil jsem se ze všech svých nemocí. Byl jsem asi dvacet let v péči lékařů, každé dva tři měsíce jsem chodil s krví, močí, na EKG a bral jsem sedm prášků denně. A představte si, když jsem šel dva měsíce po svém zážitku na pravidelnou lékařskou kontrolu, abych své dřívější obtíže znovu objektivně otestoval, lékaři zkonstatovali, že nemoci jsou pryč. Od této doby jsem skutečně nepocítil žádné dřívější obtíže.

Dokonce se naráz změnily i moje chuťové dispozice. Byl jsem dřív vášnivý „požírač“ vepřového, zbožňoval jsem ho a vše bych za něj dal. Po onom zážitku jsem naráz přestal jíst jakékoli maso, s občasnou výjimkou ryb. Objevil jsem škálu chutí, o kterých jsem ani netušil, že existují. Dnes mám tak nádherné pocity, když jím takzvanou vegetariánskou stravu, až se divím, proč jsem celý život dával přednost třeba salámům, které musely být ve všech mých jídlech.

Hanuš: Rozšířila se vám také paměť?

Král: Velice, například se mi obnovila znalost čtyř světových jazyků, které jsem předtím přestal aktivně zvládat. Tato znalost je nejlepší, jakou jsem kdy měl. Dřív jsem se vyhýbal styku s Němci, ačkoliv s naším akademickým ústavem měli odbornou spolupráci. Když přijeli, bral jsem si vždycky dovolenou, abych tam nemusel být a nebyl trapný, protože se mi automaticky nevynořovala slovíčka. Dnes mohu německy plynně mluvit i přednášet.

Rovněž se mi například obnovila znalost všech básní, které jsem si v životě se zájmem třikrát čtyřikrát přečetl. Teď je umím zpaměti, a někdy jsou to až neuvěřitelně složité básně. Prostě se mi otevřela paměť a skleróza zmizela. Když dnes přednáším, nemusím si dělat předem žádné poznámky, o čem budu mluvit – stačí mi zadat téma až na místě. Když pracuji na knížce nebo článku a soustředím se na problém, mívám pocit, jako by moje ruka sama psala a já se jí do toho nesmím plést. A když moje vědomé já přeci jen zasáhne, většinou text poškodí a já se pak musím vrátit na začátek. Jde zřejmě o probuzenou intuici, která přichází z nevědomé paměti, kam jsem se vnořil.

Hanuš: Vraťme se ještě k vašemu zážitku. Co jste „tam“ ještě prožil?

Král: Chtěl bych zvlášť zdůraznit jednu zásadní zkušenost: Při svém vnoření jsem prožil, že smrtí život nekončí, ale začíná. Opakuji: Začíná! Lidé přisuzují pozemskému životu nesmírný význam a většinou si myslí to, co jsem si myslel dřív já – že smrtí všechno končí. Jenomže já už dnes vím, že po smrti se můžeme setkat s lidmi, kteří se k Bohu vrátili. Prožil jsem totiž – což mne stále velice dojímá – synchronní setkání se svou vlastní mámou. Bylo to vlastně setkání do budoucnosti, které se uskuteční po mé pozemské smrti.

Náš pozemský život je tedy život předběžný. Je to život těla, které se vynořilo z naší genetické paměti. Genetika sice učí, že v zygotě, v DNA jejího jádra, máme paměť našeho těla i našich schopností předem hotovou, ale to není celé vysvětlení. Naše tělo, které má svůj vyměřený čas a smysl, po smrti člověka „odpadne“ od paměti, z níž se vynořilo, a paměť se vrací ke svému zdroji, naplněna zkušeností těla. Tělo je pryč, paměť trvá a vrací se.

Hanuš: Dříve se říkalo, že duše se vrací…

Král: Já užívám spíše vědeckou terminologii, která je pro mnohé vědecky orientované lidi srozumitelnější, protože slovo „duše“ je příliš zatížené různými významy. Ale samozřejmě je tato „paměť“ totéž, co měli na mysli staří filozofové, když mluvili o duši…

Hanuš: Čili život pokračuje, ale v jiné dimenzi…

Král: V naprosto jiné dimenzi. Vracíte se vlastně ke Stvořiteli a proděláte zde zhodnocení toho, co jste žil. Říkám tomu biblicky Poslední soud a mohu vám říci, že to je mimořádně dramatický zážitek. Před vaším duševním zrakem se začnou vynořovat všechny vaše skutky i situace, které jsou v rozporu s původním archetypálním zadáním dobra, jež ve vás je. Jsou to tedy situace, v nichž jste si sám zvolil cestu zla. Těmito situacemi – rozumějte, až zemřete – musíte projít až k počátku lidské paměti. A představte si, že v závislosti na vašem pozemském životě, který jste předtím tělesně žil, se můžete, ale také nemusíte vrátit k Bohu! V tom je právě hrozné nebezpečí, jehož dosah většina lidí dnes už nechápe.

Hanuš: Dotkl jste se Tajemství, přivedl vás ten zážitek k víře v Boha?

Král: Absolutno, do kterého jsem se dostal já, je přesně totéž, co se v křesťanské víře nazývá Bůh. Absolutno je opravdu Bůh. To je zjištění moje jako vědecky erudovaného ateisty. V mém případě tedy nejde ani tak o víru, jako spíš o vědění Boha.

Hanuš: Co se tedy skrývá pod pojmem Bůh, jaké vědění jste díky zážitku získal?

Král: Jde o Absolutno, v němž se vytvářejí kosmy a v němž dostávají – ještě dříve než se vytvoří – svůj smysl. Dříve než vznikne vesmírná struktura, kterou pak my v přírodních vědách zvnějšku zkoumáme, je do ní vložen smysl, to znamená cíl. Představte si, že nahráváte na magnetofonový pásek například nějakou symfonii. Když se potom na pásek díváte očima přírodovědce, vidíte zvnějšku jen nějaký nosič zvukového záznamu: zkoumáte frekvence a interference elektromagnetických vln, ale hudbu neuslyšíte, třebaže tam je. Podobně je tomu ve vytvářených kosmech: dříve než vznikne celá jejich struktura, jak ji známe z přírodních věd, je do ní vložen smysl, který je předzjednán Bohem. A když říkám Bůh, nemám samozřejmě na mysli Boha jako nějakou lidskou entitu. Není to žádný „velký člověk“, který by se názorně podobal člověku. Bůh není nic smyslového, je to Absolutní Bytí, ve kterém neplyne čas, ale z něhož se vytvářejí kosmy, v nichž plyne čas. Tyto kosmy se zase jako dočasná bublinka vracejí zpátky, když vykonají to, co vykonat měly, když splní svůj smysl a jejich zkušenost vstoupí do Boha. Bůh by se tedy dal přirovnat k jakémusi plnému pojmu i Slovu, v němž jsou všechny možné kosmy v synchronním bezčasovém stavu již obsaženy. Jednotlivé kosmy se pak z něj vynořují s určitým cílovým zadáním. Bůh v těchto kosmech dokonce vytváří bytosti, u nichž ani on předem neví, jak se budou rozhodovat, protože jim dal svobodnou vůli. Vytvořil například člověka, který se mu podobá nikoli tělesně, nýbrž v tom, že si sám sebe uvědomuje, že si uvědomuje své Já a má svobodnou vůli. To jsou dva aspekty, v nichž se všichni podobáme Bohu – díky takzvané druhé signální soustavě si uvědomujeme svou smr­telnost a díky svobodné vůli můžeme sami volit svou cestu životem na základě jistého zadání o dobru a zlu, které v sobě apriorně, archetypálně máme obsaženo. Ale může se dostavit pokušení, kdy toto původní zadání o dobru nerespektujeme a vyměníme je třeba za různé slasti. To znamená, že v době, kdy se člověk vynořuje z genetické paměti, se může dostat do situací, kdy mu bude milejší sledovat jinou, „pocitově příjemnější“ cestu, i když ví, že se nechová dobře. Člověk takovou vůli má. Ona původní rozlišovací schopnost mezi dobrem a zlem, kterou máme vloženu do apriorní paměti, je tedy vystavena těžkým zkouškám. A právě o to v život jde: Zda v tomto původním zadání obstojíme, nebo neobstojíme.

Zaslal ing. L. Hudec

U nás o polednách

Je mým i není
dole  ten Kraj
kde hlína v zoraných  Brázdách
je černá, a učí tak, neznaje
prostřednosti, lidi tu Kolem, jak
pod Bílou košilí nosí se
hrdost, a síla v pažích, a
Víra v Sebe.

Jistěže, byla tu i Láska; jenže
tu teď nezachytím
ani cípem;
odplula ze strnišť po
Zlatých žitných polích; to spíš jen zakleju v
Duchu nad zvednutým Prachem z
cesty, abych tak omluvil
slzy, co kanou
z nejvyššího
místa,
kam Srdce
dosáhlo.

( © Ernest R. Zeanddrich, S. asi 1996 )

Ubližuje-li ti kdo, tu nezazlívej hned, hleď poznat nitro člověka a pak posuzuj. Mnohý člověk ublížil jen proto, že sám trpěl. Člověk s něžnou a krásnou duší nemá proč druhému ubližovat.

Z památníčku paní Marie Rusňákové

Poutník 6/2007

Rozloučení do léta

Tak už je tady letní čas a pospíšil si slunečným, ale příliš suchým počasím. To, abychom nezapomínali na možné klimatické změny a vůbec další a další změny na naší planetě. Léto se už nemohlo dočkat až nastoupí plně vládu. Ani mnozí lidé se už nemohou dočkat až se uskuteční jejich letní sny - dny plné slunce, vlahé večery v přírodě nebo ve městě s hudbou a kulturou (v Brně třeba s autorským čtením v divadlech), neodkladné stavební a zahradní a chatové atd. práce, právě vhodné pro teplé dny, cestování a poznávání... inu - radost ze života... Všechno to svrchu psané jsou však božské velkorysé dary pro člověka, které nejsou samozřejmé a všechno může být i jinak.

Potřebujeme tedy všichni požehnání do léta a do každičkého času. Potřebujeme také všichni hodně pokory a vděčnosti za každý den života, kterýžto život je sám o sobě zázrak. Pokoru potřebujeme k uvědomění si, že nic není samozřejmé, žádný dar ani žádný den našeho přebývání na nám důvěrně známém a přece podivuhodném a vlastně záhadném světě. O počátcích světa - kosmu - veškerenstva uvažujeme v na­šich promluvách již podruhé (nyní v červnu v pátek 22. 6. - téma „Mýty a věda o vzniku světa“).

V červenci a v srpnu máme program jako obvykle, odpadají pouze středeční setkávání „Slunečnice“ (viz program na zadní straně obálky tohoto čísla časopisu).

Krásné léto bohaté na duchovní úrodu přeje

Jarmila Plotěná

Tvůrčí náboženství

V červáncích reformace

Anabaptisté, Servet, Švýcarsko a italští misionáři.

Na počátku 15. století prozařují první paprsky nové doby do temna katolické církve. Jsou to především myšlenky Wicklefovy a hnutí husitské. Lidé přestávali věřiti, že nesmí přemýšleti o tom, čemu církev učí. Naopak, zákaz je přímo nabádal k samostatnému přemýšlení, zvláště ve věcech náboženských. Toto proudění vrcholí roku 1517, kdy katolický mnich Martin Luther přibil 95 thesí na vrata kláštera ve Wittenberku a tím oficielně zahájil protestantskou reformaci.

Snahou reformace bylo: přiblížit křesťanství pravému učení Ježíše. Podle názorů reformátorů bylo nutno vrátiti se k bibli, jakožto jedinému prameni učení Ježíšova. Tím byla zaměněna autorita církve za autoritu bible, která se stala vyšší autoritou než církve a její dogma. Přední myslitelé reformace seznali brzy, že na př. dogma o Trojici nesrovnává se s biblí. Luther sám neužíval rád slova Trojice; Melanchton zastával názor, že Trojice není podstatnou věcí víry, ano i Kalvín, který nechal později upálit Serveta, že nevěřil v Trojici, na počátku své dráhy stavěl se proti učení o Trojici a o katolickém vyznání víry říkal, že by se spíše hodilo za text k písničce, než aby bylo používáno za vyznání víry křesťanům. Všichni tito vůdcové reformace se však zastavili na poloviční cestě a stali se dokonce velkými nepřáteli svobodomyslnějších názorů, kterých před tím sami zastávali. Když bylo třeba stanoviti vyznání víry protestantské, z dogmat církve římské bylo převzato vše, co se převzít dalo.

Byly to zvláště dvě rozhodující příčiny, které přiměly reformátory, aby upustili od svobodného nazírání v otázkách víry: hnutí anabaptistů a myšlenky Michaela Serveta. Hnutí reformační bylo podporováno hlavně německými knížaty. Bez jejich pomoci bylo by patrně nezvítězilo nad mocí církve římské. Často muselo vyhověti přání těchto příznivců. Hnutí anabaptistů, které sdružovalo hlavně prostý lid, vyznačovalo se nejen upřímným úsilím po náboženském životě, ale rovněž tak usilovalo o nový společenský řád. Stálo proti nespravedlivému mocenskému řádu, který byl zastáván a hájen německými knížaty, podporujícími hnutí reformační. Je pochopitelné, že reformátoři, aby si zajistili přízeň svých podporovatelů, postavili se proti hnutí anabaptistickému a odsoudili je.

Michael Servet byl v mnohém smyslu jedním z nejvýznamnějších lidí 16. století; jeho tragická smrt v boji proti Trojici staví jej do popředí jako prvního unitářského mučedníka. Narodil se r. 1511 v Tudele ve Španělsku jako syn královského notáře. Byl velmi nadaným a citlivým dítětem. Velice se jej dotýkaly boje, které vedl král Ferdinand a Isabella proti Maurům a Židům. Mocně na něho působilo, když se dozvěděl, že na 800.000 Židů muselo opustit Španělsko z důvodů náboženských, a že na 20.000 Židů a Maurů muselo zemříti na hranici pro víru.

Studiem bible objevil příčinu rozporu dosavadního učení a svobodomyslných. Ve svých úvahách narazil na učení o Trojici. Byl pevně přesvědčen, že to je nejhlubší myšlenkový kořen, který brání zdárnému rozvoji křesťanství. Přednesl své názory a poznatky předním vůdcům reformace, totiž Oecolampadiovi (v Basileji roku 1530) a Butzerovi (ve Štrasburku). Byl však rozhodně odmítnut a jiným vynikajícím vůdcem reformace, Zwinglim, dokonce označen za kacíře a největšího nepřítele reformace. Servet však se nedal zastrašiti a záhy vydal latinskou knížečku „O bludech Trojice“ a za dva roky už vyšlo druhé vydání pod názvem „Rozhovory o Trojici.“ V nich dokázal, že učení o Trojici neshoduje se s biblí, ani filozoficky pak není možno Boha chápati rozděleného na tři osoby. Ideu Ducha Svatého považoval za směšnou. Knížečka se rozšířila ve Švýcarech, Německu, Itálii a všude vyvolala živé spory. Když se však dostala do rukou reformátorů, vyvolala odpor. Butzer řekl z kazatelny, že její autor by zasluhoval, aby byl čtvrcen a utopen. Z rozkazu Oecolampadia napsal pak Butzer Servetovi, aby se ze Štrasburku odstěhoval, jinak že neručí za jeho život. Aby Servet ušel pronásledování, odešel do Francie, kde se stal lékařem a odtud byl pozván do Vídně, kde jako lékař arcibiskupa ztrávil dvanáct klidných let. Byl požádán, aby redigoval nové vydání bible. Rád přijal. V předmluvě však poznamenal, že žalmy se netýkají předpovědí o příchodu Ježíše-mesiáš. Tato poznámka způsobila, že celé vydání bylo ortodoxními zavrženo a dáno na index. To přivedlo Serveta zpět k bojům náboženským. V té době stál v čele reformace Kalvín. Servet s ním navázal písemné styky a doufal, že Kalvín může napraviti to, co dřívější reformátoři přehlíželi. Jejich korespondence byla z počátku velmi přátelská, ale když se Servet zeptal na jeho hledisko o Ježíši, posmrtném životě a království božím, a seznal, že Kalvín o ničem jiném nemluví než o Trojici, snažil se Servet jeho názory vyvrátit. Kalvín se rozzlobil a poslal Servetovi svou knihu „Zřízení církve“, o níž mluvil jako o pravém základu křesťanské věrouky. Servet ji pozorně přečetl, opatřil každé volné místo poznámkami a poslal ji zpět Kalvínovi. Ten byl na nejvyšší míru rozhořčen.

Když Servet viděl, že s Kalvínem nepochodil, rozhodl se napsati novou knihu, kterou nechal tajně tisknouti ve Vídni. V ní vytiskl také třicet dopisů, které obdržel od Kalvína. Kniha byla poslána na knižní trh do Lyonu, ale někdo poslal výtisk Kalvínovi ještě před tím. Podle svých dopisů poznal Kalvín, že knihu psal Servet a upozornil ihned vídeňskou inkvisici na Serveta. Servet byl konečně usvědčen z kacířství a bez dlouhého soudu byl odsouzen na hranici. Jelikož však rozsudek mohl býti vykonán teprve následujícího dne, postarali se přátelé Servetovi, aby prchl ze žaláře. Ve Vídni však bylo již ohlášeno, že bude pálen kacíř a proto inkvisitoři připravili panáka, kterého odvezli na hranici a upálili. Servet zatím prchal do Lyonu. Musel jíti přes Švýcary. Přišel do Ženevy v sobotu a protože podle tehdejších zákonů každý občan musel v neděli do kostela, rozhodl se Servet, že si půjde poslechnout Kalvína, Ještě před kázáním však byl poznám a Kalvín se zapřísahal, že mu tentokráte neunikne. Dal jej zatknouti a Servet byl uvězněn. Celé týdny byl zavřen v nezdravé kobce, kde ochuravěl. Byl však pevně přesvědčen, že své stanovisko před soudem obhájí. Ale Kalvín proti němu vznesl mnoho lživých žalob a nepřipustil, aby se Servet mohl hájit. Po krátkém soudu byl vynesen rozsudek smrti, a 27. října 1553 s modlitbou na rtech odešel Servet na hranici, kde hrdinsky obětoval život pro své přesvědčení. Kalvín tím ukázal, jak daleko je vzdálen Ježíšova křesťanství.

Tak vyšlehl nový plamen kritického myšlení v náboženských dějinách. Je zajímavé, že tento skutečně svobodomyslný směr se střetl především s těmi, kteří reformovali směr ortodoxní. Celý jejich omyl byl v tom, že jen zaměnili pochybnou autoritu církve za pochybnou autoritu bible, kterou si podle náhodných potřeb a názorů vykládali. Tito reformátoři uvázli na poloviční cestě, protože zůstali svým duchem v myšlení stejně autoritářském a stejně nesnášenlivém jako církev katolická, proti níž vedli reformaci.

Ale probouzející se svobodné a kritické myšlení nemohli zničiti ani odsouzením anabaptistů, ani upálením Serveta. Tato hranice naopak osvítila mnohé a jiskry lepšího poznání přeskočily ze Švýcarska do celého světa, aby tam probudily nové pionýry svobodného myšlení.

Ve Švýcarech byli soustředění tou dobou někteří vynikající myslitelé italští, kteří prchli z Itálie před inkvisicí. Dříve než byli v Itálii vypátráni, tvořili tam náboženský kroužek, jehož hlavním rysem byla snášenlivost, kritičnost a touha po křesťanském životě. Všichni byli horlivými antitrinitáři (odpírači víry v Trojici). Mezi vůdci tohoto italského unitářského hnutí vynikal zvláště Bernardino, Ochino, Alciati, Renato, Laelius Socinus a Francesco Stancaro, který zvláště se zasloužil o upravení půdy pro unitářství polské a sedmihradské. Na tyto vynikající myslitele měly myšlenky Servetovy veliký vliv. Švýcary byly bezpečnou zemí uprchlíkům. Protože mluvili italsky, nikdo vlastně nevěděl, o čem ve svých shromážděních rokují. Zatím se tu tvořila pozoruhodná skupina ducha unitářského, ve které klíčila seménka pozdějšího evropského organisovaného unitářství. Přece však se toto hnutí a jeho názory nedaly dlouho skrývati a jeden člen po druhém byl obžalován z kacířství. Biandrata unikl tím, že byl v čas povolán jako dvorní lékař na královský dvůr polský, kde připravil půdu i pro ostatní italské vůdce. Ochino, který byl ještě po nějakou dobu oblíbeným kazatelem v italském sboru v Ženevě, byl nakonec ze země vypovězen a po marném hledání vhodného domova odešel do Polska, kde se stal kazatelem protestanské církve. Byl však brzy vyštván od polských katolíků a našel útulek mezi moravskými novokřtěnci, anabaptisty. Zemřel na Moravě ve Slavkově. Laelius Socinus, strýc Fausta Socina, o němž uslyšíme později, byl muž neobyčejně vzdělaný. Cestoval v Anglii, Holandsku, Německu, Polsku, v Čechách a na Moravě a všude měl velký počet přátel, s nimiž rokoval o věcech náboženských. Stavěl se příkře proti odsouzení Serveta a byl obviňován, že napsal protest proti Kalvínovi a hájil veřejně Serveta. Své náboženské úvahy pilně zapisoval, ale nedošlo k vydání, neboť zemřel v mladém věku (37 let). Tyto nevydané spisy staly se majetkem jeho synovce Fausta Socina, který byl zakladatelem polského unitářství, zvaného po něm socinianism.

Reformace byla velkou nadějí všech, kteří si přáli pravého křesťanství. Ale již prvních padesát let reformace ukázalo, že svobodnému smýšlení se kladou nepřekonatelné překážky. Sami reformátoři ukázali se málo křesťanskými a velmi málo snášenlivými. Svobodné hledisko náboženské bylo udržováno jen jednotlivci, kteří se vydávali v nebezpečí života, kdykoli se o svém smýšlení zmínili. Unitářství jako hnutí nemohlo se proto ještě v té době plně rozvinouti a bylo by patrně pro tu dobu úplně zaniklo, nebýti dvou zemí na východě Evropy, kde zákony dopřávaly protestantům větší svobody, a kde konečně unitářství našlo tiché místo, aby vyrostlo v mocné a vlivné hnutí. Těmito zeměmi bylo Polsko a Sedmihradsko.

K. Hašpl, Jar. Šíma

Moje cesta, Boží pravda i život náš...

Hvězdné nebe láká tebe

mě i všechny na planetě.

Shrneme to v jedné větě.

Hloubka i krása vesmíru

- ušitá je na míru.

Dokonalý je Stvořitel.

Věra Černá

Základy unitářské etiky

Etika je podle Akademického slovníku cizích slov nauka o mravnosti, o původu a podstatě morálního vědomí a jednání. Týž slovník uvádí jako druhý význam slova etika „soustava mravních zásad, morálka, mravnost“. Také slovník spisovné češtiny vykládá pojem „etika“ nejen jako nauku o mravnosti, ale také jako soustavu morálních zásad, morálku. Naproti tomu podle L. Klimeše představuje etika na rozdíl od morálky obsahový, motivační aspekt morálky. Arno Anzenbacher ve svém Úvodu do etiky užívá termínu „etika“ pro vědecké zkoumání morálních obsahů.

Lze tedy v referátu, který nemá ambice být přísně vědeckou prací, nerespektovat přesně hranice mezi oběma pojmy? Myslím, že ano a že to nebude na úkor obecné srozumitelnosti, a to tím spíše, že slovo „morálka“ má v obecném jazykovém povědomí jistý negativní nádech.

Ve všech náboženských tradicích nacházíme soubor základních etických příkazů. Nazvěme tedy tento stupeň etického vědomí etikou příkazů.

V dalším pojednání nebudeme přihlížet k prastarým náboženským tradicím, které z dnešního hlediska nemůžeme považovat vždy za etické.

Když srovnáme židovsko-křesťanské desatero, deset dobrých a zlých skutků podle buddhismu a Jamu - Nijamu známou z jógy, poznáme, že mají dosti podobného. Všechny zakazují zabíjení, krádeže a lži a upravují sexuální chování. Při bližším zkoumání však zjistíme, že stejná přikázání nemají vždy stejný obsah. Zatímco se v křesťansko-židovské tradici přikázání „Nezabiješ“ týká jenom lidských životů, buddhistický zákaz ničení života platí pro všechno co žije na této zemi. Nejširší platnost ze všech přikázání o nezabíjení má ahinsa, první bod Jamy. Znamená nejen nezabíjení, ale i neubližování, nepůsobení bolesti žádné žijící bytosti jak v oblasti tělesné, tak i v oblasti citů a mysli. A nejen to, znamená i vzdání se veškeré nenávisti a vyžaduje pěstování soucitu a přátelství. Je chápána jako nejdůležitější, základní článek Jamy a jako taková je uvedena na prvním místě.

Jaké jsou další rozdíly mezi jednotlivými desatery? Desatero božích přikázání má na prvním místě čtyři přikázání o vztahu člověka k Bohu. Naproti tomu nijamu příkaz poslušnosti Išvarovi, Pánovi všech, kdo nedosáhli osvobození, končí. V buddhistických příkazech se pochopitelně o vztahu k bohu nemluví, zato si podrobněji všímají vztahů mezi lidmi. V oblasti řeči výslovně zakazují nejen lež, ale i pomlouvání, hrubá slova a prázdné tlachání. Jama-Nijama ještě přikazuje čistotu těla a mysli, studium posvátných textů a spokojenost, tj. přijímání lidí a událostí tak, jak jsou. Všechna tři desatera odsuzují žádostivost.

Všechna desatera přikázání, zákazů a příkazů či dobrých a zlých skutků jasným a srozumitelným způsobem vyjadřují, které činnosti a postoje byly uznávány za správné a žádoucí v době jejich vzniku v určité konkrétní společnosti. Jsou tedy stará dva a více tisíc let, ale svůj význam neztrácejí ani v současnosti.

Aby přikázání byla opravdu účinná, bylo nutné, aby za nimi stála nějaká nezpochybnitelná autorita, ať už autorita boží nebo autorita duchovního učitele. To vedlo některé náboženské myslitele k nároku na absolutní plnění božích přikázání.

Dvacáté století přineslo dvě významné etické soustavy, které mají některé společné rysy. Jejich autoři, dr. Albert Schweitzer a o šedesát let mladší XIV. dalajláma, si uvědomili, že náboženství má dnes vliv už jen na poměrně malou část obyvatelstva. Cítili, že je potřeba vypracovat etiku, která by se neopírala o konkrétní náboženskou víru, nýbrž byla zakotvena v hodnotách tohoto života. Nemůžeme se opírat ani o žádnou vnější autoritu, je zcela autonomní. Tento stupeň etického vědomí budeme nazývat etika postojů.

Nejprve se zmíníme o Etice úcty k životu od dr. Alberta Schweitzera (1875 - 1965). Základním pojmem jeho etiky je vůle k životu. Vůle k životu je tajemná a universální. Vědomí její universálnosti nás vede k pochopení a přijetí základního axiomu Schweitzerovy etiky: „Jsem život, který chce žít uprostřed života, který chce žít.“ „Z této věty vyrůstá mystika etického sjednocení s bytím,“ píše Schweitzer ve 2. díle své filosofie kultury.

Proč však A. Schweitzer, lékař a evangelický teolog, který je podle vlastních slov „křesťanství hluboce oddán“ zde hovoří o úctě a nikoli o lásce? Na to odpovídá v uvedeném díle takto: „Úcta k životu je širší pojem než soucit nebo láska. Zahrnuje nejen účast, kterou máme k takové vůli k životu, která trpí, ale i spoluprožívání radosti, touhy plně prožít svůj život a směřovat k dokonalosti. Tak jako v mé vůli k životu je touha po životním pokračování a po tajuplném povznesení životní vůle, která se nazývá radost, ale také strach před zánikem a záhadným oslabením vůle k životu, což nazýváme bolestí, stejně je tomu s vůlí k životu všude kolem mne, ať už se vůči mně může nějak projevit nebo zůstává němá. Opravdu etický je člověk jen tehdy, když poslouchá naléhavý příkaz pomáhat všemu živému, jemuž může prospět, a přímo se hrozí mu škodit. Neptá se, nakolik si ten či onen život svou hodnotou zaslouží jeho účast, ani na to, zda a pokud vůbec je ještě schopen něco pociťovat. Život je mu svatý sám o sobě.

Schweitzerovi jde opravdu o každý život - nejenom o život lidský. Rozšíření etických zásad na zvířata a rostliny bylo v dvacátých letech minulého století, kdy etika úcty k životu vznikala, něčím zcela neobvyklým. Schweitzer je však přesvědčen, že dobrotivost ke všem živým tvorům odpovídá přirozenému cítění člověka.

A. Schweitzer ovšem nemůže nevidět, že ve světě se jedna existence prosazuje na úkor druhé, jedna ničí druhou. Dochází tím k vnitřnímu rozdvojení vůle k životu. Avšak vůle k životu se může také projevovat jako vůle, která se chce spojit s jinou vůlí k životu: „Když v blahém vědomí, že jsme jiní než svět, někdo druhý a já si vzájemně pomáháme jeden druhému rozumět a odpouštět, zatímco by jinak vůle jinou vůli trýznila, je vnitřní rozdvojení vůle k životu překonáno. Zachráním-li nějaký hmyz z louže, byl to projev oddanosti života životu a bylo překonáno seberozdvojení života. Kde se jakýmkoliv způsobem můj život odevzdává jinému životu, prožívá moje vůle k životu sjednocení s nekonečnou vůlí, v níž všechen život jedno jest.

Etika úcty k životu je nekompromisní. „Za dobro pokládá jen zachování a podporování života. Každé jeho ničení a poškozování, ať k němu dojde za jakýchkoliv okolností, ocejchuje jako zlé... Nutí člověka, aby se rozhodl pokaždé sám, jak daleko může zůstat etickým a nakolik se musí podřídit nutnosti ničit a poškozovat život a tím se proviňovat. Schweitzerova etika je tedy etikou osobní zodpovědnosti.

Schweitzerův text o etice úcty k životu je prostoupen hlubokou vřelostí. Všude, kde mluví o tajemné všeprostupující vůli k životu a o oddanosti člověka životu a o síle těchto dvou principů, nemůže čtenář nevycítit, že oba tyto pojmy jsou velmi blízké pojmu Bůh.

Tenzin Gyatso Jeho Svatost XIV. dalajláma věnoval etice svou knihu Etika pro nové milénium, zájem o etiku však prostupuje všemi jeho spisy a přednáškami. Na rozdíl od A. Schweitzera, jenž vůli k životu chápe jako tajemnou sílu, vychází dalajláma z názoru, že všichni lidé - a všechny vnímající bytosti vůbec - chtějí být šťastné a vyhnout se utrpení. A všichni na to mají stejné právo. „Žít šťastný život je velmi důležité. Jsou-li lidé šťastní, dokáží vytvořit šťastné rodiny a šťastnou společnost. V takové společnosti je pak snazší udržet si pozitivní mentální postoj... Proto jsou ty základní lidské vlastnosti, které mohou váš život naplnit štěstím, velmi důležité,“ řekl dalajláma ve své přednášce Etika nového tisíciletí, proslovené v Praze dne 18. října 2000. Základní lidské vlastnosti, které vedou člověka k šťastnému životu, mají jedno společné: určitou úroveň zájmu o blaho ostatních. Jsou to láska a soucit, trpělivost, tolerance, odpuštění, spokojenost, smysl pro odpovědnost, smysl pro harmonii.

Lze zájem o blaho ostatních zdůvodnit? Lze, když si uvědomíme, že všichni se vzájemně velice potřebujeme. Čím je společnost technicky vyspělejší a dělba práce rozvinutější, tím jsme jeden na druhém závislejší - a tím méně si to uvědomujeme. Vědomí naší spolupatřičnosti s lidským společenstvím je ještě posilováno myšlenkou vzájemné souvztažnosti a propojenosti všeho, co ve světě existuje. „Pochopíme-li vzájemnou propojenost věcí uvidíme, že vše, co se nám děje, včetně stavu naší mysli, je ve skutečnosti výsledkem celé řady různých příčin. A nakonec si uvědomí­me, že ať jsou vnější podmínky jakékoliv, je náš mentální stav vždy tím nejpodstatnějším, určujícím momentem.

Fakt, že jsme všichni lidskými bytostmi odmítajícími utrpení a toužícími po štěstí, znamená, že jsme schopni rozvíjet soucítění. Slovo, které v buddhistických textech označuje tuto nejvzácnější lidskou vlastnost, bývá do češtiny překládáno slovem „soucit“. Je to velmi nepřesný překlad. Skutečný význam tohoto slova spočívá v respektování druhého a pochopení, že je v podstatě stejný jako my. „Znamená lásku, náklonnost, laskavost, zdvořilost, velkorysost ducha a srdečnost... Na druhé straně neznamená „lítost“ jako slovo „soucit“. Není tu žádný význam blahosklonnosti. Soucítění je také důležitým hodnotícím prvkem, „neboť nemáme žádné prostředky, jak rozlišit mezi dobrem a zlem, pokud nevezmeme v úvahu pocity druhých lidí a jejich utrpení... Etický čin je takový čin, který nenarušuje prožívání či očekávání štěstí ostatních.

Jsme ale vždy schopni poznat, že náš čin opravdu nikoho nepoškodí? Můžeme být přesvědčeni, že konáme správnou věc - zejména když jednáme v zájmu tzv. „nadosobní odpovědnosti“ - a přitom učinit něco zcela neetického. Nebo se situace vyvine takovým směrem, že zvrátí důsledky dobře míněného činu v pravý opak. Ani nejlepší kormidelník nemusí dovést svou loď do přístavu, je-li bouře příliš silná.

Co tedy s konečnou platností určuje morální hodnotu našich činů? Je to celkové rozumové i citové naladění člověka, stav našeho srdce i mysli, který aktivně motivuje veškeré naše jednání, záměrné i bezděčné. Tibetština má pro toto motivující naladění slovo „kunlong“. Je-li kunlong dobrý, bude naše jednání etické. Všichni přece víme, jak rozdílně reagujeme na tytéž podněty, jestli jsme smutní, rozlobení, nebo naopak klidní, radostní a spokojení. „Cílem duchovní, a proto i etické praxe je transformace a zdokonalení „kunlongu“ jedince... Duchovní praxe představuje jednak jednání v zájmu lidí, jednak transformaci vlastní osobnosti tak, abychom měli větší předpoklady jednat takovým způsobem.

Na čem postavíme unitářskou etiku? Na nějakém moderním desateru přikázání? To by neodpovídalo naší náboženské společnosti, v níž je nejvyšší autoritou osvícený rozum a probuzené svědomí. Nám je daleko bližší etika postojů, etika vlastní zodpovědnosti. Navíc je i spolehlivější. Je-li člověk unaven, zmaten nečekanou situací či jinak oslaben, bude reagovat spíše spontánně, než aby si hned vybavil naučená, byť uctívaná přikázání. Úkolem unitářské etiky tedy je, vypěstovat takový postoj k lidem a k přírodě, který by vedl k spontánnímu etickému jednání.

Unitářství už od svého vzniku zdůrazňuje bratrství a rovnoprávnost všech lidí, jak to vyplývá z unitářské víry v boha imanentního i transcendentního. Např. br. Čapek píše: „Ale kdykoli chci jen pravdu a dobro... tu je Bůh ve mně, který podobně je také ve všech ostatních lidech.“

Stejně hluboko jako myšlenka rovnosti a bratrství je v unitářství zakořeněno i přesvědčení o vzájemné propojenosti všeho bytí, tedy i naší sounáležitosti s naším světem. K tomu říká br. Čapek: „K škodlivým vlivům, které zdržovaly pokrok lidstva, patří víra, že je na světě něco, co by mohlo být ode všeho ostatního oddělené. Není jediné bytosti ani věci ani síly, která by byla i jen myslitelna odděleně. Všechno je jedno s druhým tak nerozlučně... Není člověka, který by byl myslitelný bez jiných lidí. A není jediné buňky v našem těle, kterou by neprochvíval život všem společný.“

Vědomí naší stejnosti s ostatními a spolupatřičnosti do téhož světa nás nutí hledat upřímný vztah ke všem lidem. Víme také, že příroda zde není pouze jenom pro člověka, o tom píše ve svém referátu br. Mikeš. Ale v etice postojů nestačí si nějakou pravdu jenom pamatovat. Musíme ji zabudovat do svého vědomí, pochopit ji hlavou i srdcem a zařadit ji do svého hodnotového systému, a tak si vytvořit postoj, na jehož základě budeme sto spontánně jednat. „To není snadný úkol, a ti, kteří jsou nábožensky založeni, musí pochopit, že zde není žádné požehnání či zasvěcení - pokud bychom je mohli obdržet - nebo nějaký mystický či magický vzorec nebo mantra či rituál - pokud bychom ho mohli odhalit - který nám může umožnit dosáhnout okamžité transformace. Přichází to kousek po kousku, stejně jako se budova staví cihlu po cihle. Čtenář by rozhodně neměl předpokládat, že tady hovoříme o pouhém osvojení si vědomostí. Není to dokonce ani otázka přesvědčení, které může přijít prostřednictvím takových znalostí. To, o čem hovoříme, je získávání zkušeností ctnosti prostřednictvím trvalé praxe a přivykání, takže se stane spontánní. Zjistíme, že čím více rozvíjíme zájem o blaho ostatních, tím snadnější se stává konat v zájmu ostatních. Jak si zvykneme na nutné úsilí, boj o udržení se sníží. Nakonec se stane naší druhou přirozeností. Ale nejsou tu žádné zkratky, říká ze své zkušenosti dalajláma.

Jaká budou kritéria morálního chování? Podle Karla Hašpla je nacházíme na­příklad v Bibli. „Čteme-li pozorně Nový zákon, studujeme-li pozorně učení Ježíšovo, najdeme tam klíč k posuzování dobrého a mravného. Klíčem je především správný a pravdivý vztah člověka k člověku.“ Dalajláma stanoví jako základní ukazatel morálního jednání stav srdce a mysli jednajícího v okamžiku jednání, „kun-long“. Je-li tento stav dobrý, cítíme-li zájem o druhého člověka a upřímně chceme mu prospět, jsou naše činky etické. Proto je důležité si svou vnitřní motivující náladu vypracovat.

Úsilí o toto naladění má dvě strany. První „stranou mince“ je snaha o odstranění škodlivých emocí, jako je sobectví, nastřádaný žal a strach, hněv, nenávist, žárlivost apod. Tyto a ještě další zábrany na cestě k nejvyššímu štěstí, vnitřní svobodě, vyrovnanosti a dobrým náladám uvádí N. F. Čapek v článku Odstraňujeme duševní zábrany. Také dalajláma věnuje ve svých pracích hodně místa odstraňování bolestných neboli rušivých emocí, což jsou zejména hněv, zášť a žárlivost: „...transformace srdce a mysli tak, aby naše činy byly spontánně etické, vyžaduje, abychom své úsilí o ctnosti učinili jádrem svého každodenního života. Je to proto, že láska a soucit, trpělivost, štědrost, pokora atd. se všechny navzájem doplňují. A protože je tak obtížné vymýtiti bolestné emoce, je nutné, abychom si přivykli na jejich opaky ještě dříve, než negativní myšlenky a emoce vzniknou,“ říká dalajláma ve shodě s br. Čapkem, který už r. 1928 napsal: „Hlavní zásadou praktického zradostňování života je: odstraňuj denně vše, co zesmutňuje, pěstováním stavů opačných, neboť láska vyhání hněv, radost vyhání smutky a přejnost zapuzuje závist.“

Druhou stranou mince je cvičení se v tom, abychom dokázali umisťovat svoje zájmy mezi zájmy ostatních - nikoli nad ně. „Čím více dokážeme rozšířit své hledisko, aby zahrnovalo vedle našich zájmů i zájmy ostatních, tím bezpečněji vybudujeme základy svého vlastního štěstí,“ píše dalajláma. Podobně soudí i N. F. Čapek: „Ale čím více paprsků lásky ze sebe k druhým vysílá, tím více své „já“ rozšiřuje, širšími oblastmi sympatií je spojuje a tím více zakouší jednotu veškerenstva.“

Cesta vědomé vlastní transformace ve spontánně etickou osobnost je mnohem těžší než cesta poslušnosti přikázání. Není však neuskutečnitelná. Jak po ní jít, nacházíme v díle N. F. Čapka: „Člověk, který ví, jak chtít a opravdu chce, může si volit stav mysli, jaký má nejraději a který nejblahodárněji působí na jeho tělo a duši i na jeho okolí... Ovládnutí nálady není věcí okamžiku. Je to stav, který stále vytváříme. Jedním z nejlepších prostředků k ovládání nálady je, hodně často sám do sebe se vnořit. Utišit se v sobě.“ Relaxaci br. Čapek doporučuje jako lék i na vady charakteru. „Představujme si jasně a co nejpodrobněji ideál, jaký jsme si zvolili. Živě se vpravujme představivostí do různých okolností života, jak si v nich počínáme jako noví lidé přetvoření, přerození, se znovu zorganizovaným životem.“ U bratra Čapka, v jeho článcích a zejména v jeho knize K slunnému břehu najdeme mnoho podnětů, jak se zbavit špatných návyků, předsudků a strachů a stát se svobodným a tvůrčím člověkem.

Nás unitáře nespojuje společné vyznání víry, ale společná touha být lepším člověkem. K tomuto cíli nám dává unitářství mnoho inspirací.

Jiřina Chudková

Působení archetypů

Okultní procesy, když mluví ve vánku šelesty prvních lístků, chvějeme se touhou po oblacích. Vymršťujeme se jako divoký kůň ze sedla nezkrotné ekonomie plenící duši a v lůně konstelace hvězd objímáme astrální prostor tvůrčí energie. Astrální plátno zachycuje archetypické obrazy dějin, dějů, které vztyčené vzhůru k nebesům obracejí stinné stránky světa, aby je prosvítilo slunce. Vzlétáme za světlem v rozevlátém tanci, aby posvěcený okamžik nevyprchal...

Voláme do prostoru astrálních obrazů, ptáme se andělů, odkud přichází vznosné útvary tvořivého ducha?

Dle C. G. Junga jsou archetypy - praobrazy, nositelé nebeského světla, strukturovaná forma astrální (planeta země po zodiak), kdy pro nás běžně neviditelné jsou vryty praobrazy dějů světa s archetypickou souvztažností k astrologickému zvěrokruhu (psychologická astrologie). I planety představují archetypická ohniska síly, jíž si nejsme většinou vědomi. Jelikož archetypy jsou neviditelnými faktory obsaženými a působícími v naší psyché, je třeba si uvědomit na jakých úrovních dochází k jejich vyjádření. V rámci astrologie jsou archetypické situace vyjádřeny symboly. Zásluha C. G. Junga spočívá v tom, že nevědomé procesy, včetně podvědomých, mohou být zpřístupněny natolik, aby byly uspořádány a nepůsobily neurózy.

Archetypální symbolické obrazy jsou obsaženy ve hvězdách, vyzařují do lůna země, vynořují se ve snech, či bezděčně ve dne - instinktivně, tušeně, aby se vynořily z nevědomí a zase do něj ponořily. S tím souvisí duševní proces, kdy bezděčně dochází k chorobným, agresivním nemocným výpadům. Kolektivní nevědomí působících archetypických obrazů jednání může být zvládnuto individuálně snahou o poznání neviditelných siločar archetypů - energetických impulsů.

C. G. Jung doložil matrice - vzorce astrální, které ovlivňují naši psychiku, naše chování instinktivně (Pattern of behaviour). Můžeme si i uvědomit, jak vznikají naše psychické komplexy - naladěné a zbarvené stínově až do černa - vnitřním rozpoložením pocházející z archetypální rozladěnosti, disharmonie. Rozladění, rozpolcení psychicky, zdeptáni depresí klesáme dolů tím, že se odvracíme od pohledu vzhůru k nebeským sférám a volíme konstelace nihilismu - odvrácením se od božích zákonitostí vnitřní harmonie. Proto je třeba odhalovat své skryté nevědomé (podvědomé) vnitřní pochody, objevit své pozitivní vnitřní Já - ovládající nižší já - živočišné přiro­zenosti. Ptáte se - je možné, aby veškeren náš osud byl skryt ve hvězdách, v archetypálních vzorcích chování vyzařujících z hvězd? Je nám znám význam vlivu horoskopu, leč souběžně i duševní postoj člověka, jeho etický vektor a vůle? Ano, velmi rozhodující je stupeň vědomí duševně duchovního, nakolik je schopen vytušit působení světla astrálně (astrologického) energetického pole, nakolik jsou oboustranné impulzy synchronizovány pozitivně - ve smyslu odstraňování komplexů a duševních ne - mocí. Astrální projekce zahlcená obrazy Krásy a ošklivosti, neb zodiakální pole je astrální prostor dialektický a zasáhnutí negativního archetypu lze přirovnat k vystřelenému šípu vůle, sebeovládání.

Má pravdu B. Romankieczová zabývající se celoživotně psychologií C. G. Junga (přednáší na Institutu C. G. Junga ve Stuttgartu), když tvrdí: „astrologický dvanác­terník je systémem stále se opakujících zkušeností lidského života?“ Jsou hvězdy navigátory? - či spíše symboly životních procesů? Zvěrokruh odkazuje svým kruhem dvanácti znamení na vyšší božská jsoucna (řecké „zodion“označuje oduševnělou bytost, oduševnělost, která dělí božské pláně od astrálně planetárních). Je jisté, že nebeské jeviště je osnovou tajuplných siločar božských energií vyzařující od Božího trůnu. Záleží na nás, jaký impuls - zda pozitivní či negativní vneseme do souvztažnosti sfér světelně astrálních a zejména božích, neb dochází ke komplementárnosti duality impulsu a přijímání.

A jelikož život duše člověka je součástí velkolepého díla Prozřetelnosti stvoření, měli bychom při našem putování pozvednout oči k Duchovnímu světu nebes, který ohodnocuje šlechetné skutky našeho života.

Přes veškerou poezii hvězd, která nás oslovuje záblesky naděje, buďme si vědomi slov křesťanského otce Origena - „Nevědomí hlupáci planety poslouchají, zatímco moudří je ovládají...“ - Pročež lesk a sláva božské vědy astrologické vyjadřující svým seskupením (konstelací) znamení doby - sestupování Trůnu Boží milosti - je pochopena v duchovní realizaci duše - prokazující spravedlnost, čestnost, střídmost, spokojenost, spokojenost s málem, touhu po vnitřním pokoji a opravdové lásky odvracející se od hanebné lásky k penězům - od neřestí - abychom mohli patřit na Boha až do konce času, kdy se zrcadlo bytí rozpustí do duchovní Jednoty s Nejvyšším, v řetězci pospolitosti v Duchu světla a lásky.

Miluše Šubartová

Za trochu lásky...

Opět se mi potvrdila pomíjivost hmoty. Ukradli jí pouhých 40 tisíc. Pro mě nepředstavitelné peníze. Takovou částku jsem snad pohromadě ještě neviděla, natož abych ji měla v peněžence. Mnozí nosí mnohem větší obnosy a vůbec jim to nepřijde. Čím víc mají, tím víc chtějí. Honí se za pozlátkem, za bohatstvím, za hmotou. Mnohdy zapomínají doopravdy žít, nedokážou vnímat krásu přírody, vůni květů, romantiku zapadajícího sluce.

Za to já si žiju blaze. Zbyla mi koruna a padesát haléřů. Nic neřeším, užívám si sluníčka, sbírám bylinky, vyběhnu jen tak se psem na polňačku, prostě pohoda. Stejně si za peníze všechno nekoupíme. Ani nemůžeme - lásku tu opravdovou v žádném případě. To na čem lpíme, o to přicházíme. Pro naše pochopení, uvědomění, odušev-nění, poučení.

Nejdůležitější je milovat a mít kolem sebe ty správné lidi. Často si vzpomenu na e-mail od své kamarádky. Tam kam vstoupí láska, přichází i úspěch a peníze. Člověk nemůže mít všechno, stačí od každého trochu. Jen té lásky není nikdy dost. Té je třeba co nejvíc - celý vesmír lásky. Cokoliv nám mohou vzít, jen lásku ze srdce nám nikdo nevezme. Neřekl už to někdo nebo mě to zrovna napadlo?

Renata Šťastná

Snímky Renaty Šťastné se můžeme ještě vrátit k letošní Květinové slavnosti

Květinová slavnost

aneb naše malá svatba

Měsíc červen zahájil svou vládu, byl na začátku svého putování. Jednička je vždycky jedinečná, zrovna jako ten den, kdy jsme přijeli na Květinovou slavnost. Brali jsme to jako naši malou svatbu, jako zatím náš nejkrásnější den, co jsme spolu.

Milé přivítání, omamná vůně květin, působivá hudba, procítěná recitace, pozi­tivně naladění lidé. Vždyť unitáři jsou zastánci zásad spravedlnosti, tolerance, svobody a lidského přístupu. Seděli jsme přímo naproti oltáři v Paláci šlechtičen. Drželi se za ruce a měli pocit, že navždy patříme k sobě. Nebyl to jen pocit, bylo to utvrzení toho, co jsme dávno věděli. Užívali jsme si každého okamžiku vzájemné blízkosti. A když jsme si vybrali ze společného koše květiny - slunečnici s růžovou růží - bylo to zpečetění našeho vztahu. Nekonečné světlo lásky rozlévalo se v našich srdcích a my věděli, že už to tak zůstane. Nejvzácnější na světě je milovat a mít kolem sebe ty správné lidi. Bohu díky za to!

Renata Šťastná

Hymnus květin...

Tajemství kaple probouzí paměť stvořených květů

horoucí touha v éterném objetí pěje hymnus

sestupující s nebes o kráse vonících kalichů

vstříc svátečnímu okamžiku...

Před vítáním květů rozžehni lampu svou -

když vcházíš před oltář

Tajemství jara vzkříšení nesená na křídlech andělů

zrozené opojení snů zplozených na lukách éterných -

Slastné naléhání lásky Spasitele,

který květy zasnubuje tajnosnubně...

A spása na dotek, kdy starý Adam umírá -

kdy Kristus - Adam duchovní k věčné spáse vyzývá -

liliový květ oblažuje Boží dech

Růže jsou dary mysteria tvůrčích snů,

ze zahrad kosmických prší barvami

v paprscích duhových,

zdobná krása květů žehná životu...

A květomluvu doprovází harfy tón

slunečnic, jasmínů, narcisů a kopretin

Svěcení magnolií žehná archanděl Rafael -

Už neznáš zmar - jarem jsi okouzlen

probuzen na ňadrech kosmické přírody.

V jednotě bytostí vesmírných

kráčíme po pláních pozemských

v plodnosti květů láskou rozkvetlých -

A s časem andělů kalichy květů svádivé

nás okouzlují zrcadlem astrálu

v němž Boží dotek zve k duchovní hostině...

A duším spřízněným vyzvání zvon k oddání

pak polibek otevřeným studánkám vonícím zpěvánkám

v nichž sféry nebeské se shlížejí...

Rty mystiků modlitbu šeptají

o kráse květů v Boží zahradě

polibky roztoužené s doletem voňavého dechu -

o kráse tvarů pěje Logos vesmírný.

Hvězdami květů září láska Božího stvoření

kdy kontemplované svazky svatební nebes se zemí

nás v hymnus květin sbližují...

Vyber tu, která tě něžně osloví

v kytici vázané v duchovní jednotě písní Univerza.

ing. Miluše Šubartová

O příčině a následku
aneb o svobodě nesvobodných

Následující věty se budou točit kolem zákona karmy, jinak o zákonu hovořícím o příčině a následku. Je otázkou, zdali je i jeho zastánci zcela správně chápán a přijímán. Povrchním odkazem na něj lze totiž „objasnit“ - „neobjasnit“, případně zamlžit, téměř všechno.

Je faktem, že o zákonu karmy se hovoří především ve východních náboženstvích a filozofických směrech a velmi úzce souvisí s reinkarnací. Zákon karmy rozhodně zapadá do mozaiky světa lépe, než na západě běžná představa nahodilosti. (Čirou náhodou se narodí postižené dítě – že by se jen tak příroda spletla? A jak může vysokoškolsky vzdělaný vědec, hledající zákonitosti v různých jevech v našem světě, s klidným svědomím prohlásit, že v jeho žití došlo k tomu a tomu zcela náhodou?)

Nejspíše tyto fenomény karmy byly hojně publikovány i v textech bible, než se mocným tehdejší doby znelíbily a přičinili se, aby byly vypuštěny. Ale přesto se i tak tam najdou pasáže, které na zákon karmy odkazují. Může to být i ono známé zub za zub a oko za oko, ale k vysvětlení fungování karmy příliš nepřispívá. Pozoruhodné je vyjádření Ježíše, když praví: nevyjdete odsud, dokud do posledního haléře nezaplatíte. Příměr splacení je ale na hony vzdálený věčnému zatracení nenapravitelných hříšníků a na druhé straně nanebevzetí tzv. Božích oblíbenců či vyvolenců.

Jsou tací, co mají natvrdo v mysli zafixováno, jakoby karma se utvářela jaksi jenom v pradávných dobách. To že probíhá a splétá se každým okamžikem jim uniká. Jeden příklad za mnohé: advokát, který se měl dle závěti a odkázanému majetku postarat na dožití o jednu starší paní, jinak sestru pořizovatele závěti, se však nehodlal spokojit jen s polovinou domu a autem nádavkem. Různými úskoky a podvody se rozhodl získat další prostředky a to hned. Zmíněná paní byla v krátku oškubána hůř než slepice. Když si stěžovala sousedce, dostalo se jí výroku, že se musela v některé minulé inkarnaci dopustit něčeho hrozného.

Možná ano, možná skutečně splácí takto nějaký dluh z minula. Ale co když ne. Každý člověk má možnost v kterémkoli okamžiku si vybrat činit skutky dobré nebo zlé. Vždy však nese důsledky svého jednání, rovněž však mluvení, myšlení a cítění. Takto vyvolaná energie se vrací zpět k původci.

Je docela možné, že dotyčný pán se rozhodl využít příležitosti ke svému oboha­cení a své současné jednání bude muset srovnat v budoucím čase. Mimochodem už teď seděl ve vyšetřovací vazbě za další podvody vůči jiným obětem a i kdyby se mu podařilo díky jeho současným stykům a známým uniknout spravedlnosti lidské, karmickému vyrovnání se nemůže vyhnout - nejspíš prožitkem obdobné situace jakou sám vytvořil. Cest k vyrovnání je jistě bezpočet a vůbec to nemusí být dle primitivní představy vyrovnání stejného stejným - zub za zub a oko za oko. Vzpomeňme jen jak Milarepu jeho Mistr Marpa nutil tvrdě pracovat, aby alespoň z části odčinil před­cházející zlé skutky a zlomil jeho pýchu nad úspěchy v černé magii.

Podobně zavádějící může být takto pojatá představa v případě obětí totalitních režimů. To, že někdo skončil svůj život v koncentráku, ještě neznamená, že šlo u něj o vyrovnání karmy z minula. To bychom jen odmítali vidět druhou stránku věci, totiž dobrovolné („svobodné“ - v mysli naprogramované) agresivní jednání dozorců i tzv. lékařů konajících své zrůdné pokusy na „lidském materiálu“. Vždyť i dr. N. F. Čapek zahynul v koncentračním táboře! Nepřežilo mnoho odpůrců jak hnědého tak rudého režimu, mezi nimiž byli nejen vojáci, ale také kněží, řeholníci a duchovní.

Karmu nelze nahlížet jako trest případně odplatu. Zkusme vidět tento zákon spíše jako princip rovnováhy, kde výchovný aspekt není zanedbatelný. Pokud se člověk pozastaví a zamyslí nad svým životem a změní na základě nepříjemného či traumatizujícího zážitku přístup k životu a ke společnosti, pak takový zásah nebyl zbytečný. Samozřejmě nemusí to probíhat vždycky takto, jsou jedinci, kteří se naopak ještě více zatvrdí a jednají ještě agresivněji a nepřizpůsobivěji, protože jejich mysl je tak plná zloby a vzteku, že na lásku a soucit už tam není místečka. Inženýr Elger říkával: To nevadí, že se někdo zatím nezlepšil, bude dále usedat do škamen života, dokud se nezmění. A Houser při téže příležitosti: Příroda má čas.

Jak zákon karmy do všech detailů pracuje je možná nad možnosti logického uvažování, ale jeho odmítání s odůvodněním, že o svých prohřešcích vůči etice v minulých inkarnacích nic nevím, a že přece nemohu trpět za někoho úplně jiného, svědčí spíše o neochotě vůbec se nad věcí trošku více zamyslet. Nejde o jinou bytost - pouze v jiných souvislostech a s jiným fyzickým tělem.

Jsme tvory až příliš zvědavými, možná i trošku zvídavými, klademe si mnoho nejrůznějších otázek, bohužel si neklademe vůbec, nebo jen zřídkakdy ty správné otázky, které by nás v životě a v duchovním rozvoji a rozhledu posouvaly kousek, kousíček dál. Protože nestačí si jen o těchto věcech něco přečíst, popovídat, zajímat se, když tím ve skutečnosti nežijeme a ani nejsme ochotni žít. K čemu může být tak asi dobrá informace, že se znovu inkarnoval Komenský či Masaryk? Ovšem právě takové informace lidé hltají s očima navrch hlavy, ale co udělají sami? - Většinou neudělají vůbec nic.

A přitom je tak důležité, abychom alespoň nezvětšovali svou karmickou zátěž a je lhostejno jestli k tomu budeme zpočátku využívat Mojžíšova desatera, jamy – nijamy či mettabhavany. Je potřeba vlastním aktivním úsilím vytvářet vnitřní „kontrolní systémy“, které nás zavčas upozorní na nevhodné způsoby myšlení a cítění. Pokud získáme kontrolu nad myšlením, dostáváme pod kontrolu i své jednání. Bez pravidelných koncentračních a meditačních cvičení a tím rozvíjení schopnosti vlastní koncentrace se nedostaneme z místa. Ze cvičení vyplývá předně ztišení mysli, a ztlumení rozháranosti citů a vášní a dále jasnější a ostřejší pozornost. Bdělá pozornost nám pak poodhalí co všechno ukrývá naše podvědomí. Snažme se aktivně vytvářet větší prostor míru, vyrovnanosti a přijímání všeho s nadhledem a láskou.

Josef Hepp

CO JE TO „NÁBOŽENSTVÍ MOUDROSTI“?

Pod tímto rámcovým označením byla v „Náboženské společnosti československých (nyní českých) unitářů“, dále v „Lidové univerzitě“ v Městské knihovně v Praze a i v několika dalších institucích přednesena řada promluv. Poněvadž ne všichni zájemci o necírkevní nedogmatické duchovní dění v naší vlasti jsou s tímto termínem seznámeni, rozhodl jsem se – jakožto jeho dobrovolný laický kazatel – napsat tento vysvětlující článek.

Hlásané „Náboženství Moudrosti“ je míněno jako český příspěvek k rozvoji celosvětového necírkevního nedogmatického a vědě blízkého univerzálního náboženství budoucnosti, které se - díky literárním aktivitám duchovně pokrokových myslitelů v různých zemích - začíná ve světě rozvíjet (zatím převážně v západních zemích a v Indii). Napřed si objasníme původ jeho českého názvu. Zakladatelé a tvůrci rozvoje „Náboženské společnosti československých unitářů“ (Dr. Norbert Fabián Čapek a Dr. Karel Hašpl) se snažili takový typ moderního náboženství hlásat. To bylo založeno mj. na přesvědčení o existenci neosobního božství - Absolutna. Poněvadž přitom nechtěli užívat různá stará jména osobních Bohů (jakými jsou např. Brahma, Jahve, Bůh-Otec či Alláh), užívali někdy i termín „Nejvyšší Moudrost“. A právě od tohoto termínu byl odvozen název „Náboženství Moudrosti“. Jeho rozvíjení by chtělo přispět ke splnění známého Nostradamova proroctví o tom, že počátek třetího milenia lidstvu takové náboženství přinese.

Co bylo v tomto směru již vykonáno (zejména na půdě Unitarie)? Především jsem v období krátce před „sametovou revolucí“ (tj. před listopadem 1989) a ihned po ní (ale i později) přednesl na toto téma desítky promluv. Dále nakladatelství Unitaria vydalo v roce 1990 dva typy skript: (1) „Etika duchovně vyspělého člověka“ (v rozsahu 27 cyklostylovaných stran A4) a (2) „Přiblížení. (Úvod do Náboženství Moudrosti)“ (tj. dva cyklostylované sešity o celkovém rozsahu 53 stran A4); obě tato skripta jsou již rozebrána. V roce1992 vydalo naše nakladatelství knížku o rozsahu 219 stran, nazvanou „Sádhaná – duchovní cesta“. Proč byla vydána? Každé náboženství, hodné tohoto označení, musí podávat svou doktrínu (tj. „nauku“, nikoliv „dogma“) přinejmenším dvojím způsobem: (1) Tím nejobecnějším - určeným širokým vrstvám většiny lidí, kterým dostačuje intelektuální seznámení se s hlavními tézemi a kteří přijímají náboženské učení prostřednictvím víry - je způsob, založený na pasivním seznamováním se s náboženským učením slovesnou formou, tj. promluvami a literaturou. (2) V každém náboženství však existuje menší skupina stoupenců, kterým nestačí jen pasivní rozumové seznámení nebo samotná víra, protože se chtějí k transcendentním oblastem a hlubšímu pochopení Pravdy přiblížit také aktivním vlastním snažením a vlastním poznáním (sledováním duchovní cesty, duchovními cvičeními na základě mystiky, různých jógických škol, zazenu, či různých meditačních praktik, doporučených duchovními učiteli – gurui). A právě pro tuto skupinu lidí byl určen třetí svazek skript formou knížky „Sádhaná - duchovní cesta“. Ta v prvé polovině podrobně popisuje řadu meditací a kontemplací, vedoucích poutníka na duchovní cestě z labyrintu světa do ráje srdce. V druhé polovině pak ho vede zasvěceně (s již nabytou určitou moudrostí) zpět z ráje srdce do aktivit v labyrintu světa. Tato knížka je dosud levně k dostání v sekretariátu Unitarie v Praze na Starém Městě v Karlově ulici č. 8, I. p.

Jako další literární příspěvek byla v r. 1996 vydána a mezi zájemci v Unitarii zdarma kolportována 150-stránková knížka (preprint), nazvaná „Náboženství Moudrosti“, která podrobně rozvádí ideje tohoto duchovního učení. Na ní v roce 1998 navázal preprint větší 313-stránkové brožury, vydaný jen ve velmi malém rozsahu a nazvaný „Filozofie Náboženství Moudrosti“. Jednotlivé výtisky této další knížky byly zdarma rozeslány do všech tehdejších obcí „Náboženské společnosti českých unitářů“. V tomto spisu jsou ideje tohoto našeho duchovního učení zasazeny do rámce světové filozofie a v tomto duchu podrobně komentovány. Obě tyto knížky však již nejsou dostupné, nalézají se jen v knihovnách unitářských obcí. Autorem všech výše zmíněných spisů (skript i preprintů) je autor tohoto článku.

Jaký je obsah nauk „Náboženství Moudrosti“? Ty v dnes předkládaném krátkém článku samozřejmě nemohou být podrobně popisovány. Pro ilustraci je však možné uvést jejich stručný výčet. Doktrína tohoto učení sestává především z těchto dílčích tézí: (A) Nauka o jediném Bohu – prapodstatě všeho. (B) Nauka o jednotném Zákonu, řídícím veškeré dění. (C) Nauka o duchovním základu, vzniku a vývoji opakujících se vesmírů. (D) Nauka o duchovním základu, vzniku a vývoji Země, života na ní a člověka. (E) Nauka o zániku vesmíru a života na Zemi. (F) Nauka o duchovním základu přírody a duchovních vztazích k ní. (G) Nauka o prapodstatě člověka, jeho božském „Vyšším Já“ a lidském „nižším já“. (H) Nauka o správném životě: etika a morálka. (I) Nauka o svědomí a o hříchu. (J) Nauka o víře v Boha, lásce k Němu a o správné modlitbě (tj. o meditaci a kontemplaci). (K) Nauka o spáse nepřipoutaností a osvícením. (L) Nauka o smyslu života. (M) Nauka o správném vztahu k jiným náboženstvím a filozofiím a o zásadě náboženské a názorové svobody. (N) Nauka o duchovních učitelích, zřecích (rišiech), guruech, prorocích, avatarech a mesiáších. (O) Nauka o Slunci jako nejvhodnějším symbolu postmoderního náboženství. (P) Nauka o způsobech vyznávání našeho postmoderního náboženství. (Q) Nauka o smrti, formách posmrtného přežívání a o znovuzrozování. - Tyto nauky jsou v našich skriptech podrobně rozváděny a komentovány. Externí zájemci mohou o tomto učení nalézt informace na internetu a články, které je zaujaly, si okopírovat. Internetová adresa pod heslem „Náboženství Moudrosti“ je: http:sweb.cz/mikes. otakar. Na této adrese toto učení splynulo se „Sdružením pro rozvoj duchovního odkazu Alberta Einsteina“.

V úvodních odstavcích tohoto dnes předkládaného článku bylo řečeno, že „Náboženství Moudrosti“ chce být českým příspěvkem k literárním přínosům řady světových myslitelů, jejichž tvorba přispívá k aktivitám sice nijak neorganizovaným, avšak směřujícím v celku k rámcovým ideám nedogmatického, necírkevního, vědě blízkého univerzálního náboženství budoucnosti, které se má během třetího milenia postupně vyvinout. Přitom si nepředstavujeme, že bude nějakým způsobem formálně shrnuto do nějakého kánonického spisu (i když pokusy o to samozřejmě nelze vyloučit), nýbrž že souhrn jednotlivých příspěvků na celém světě vytvoří jakýsi kadlub, z něhož si bude každý zájemce vybírat ty dílčí nauky, které ho budou zajímat a spojí si je v jakousi vlastní verzi duchovního učení. Považuji za účelné na závěr tohoto článku uvést soupis těch zahraničních vědecky i duchovně orientovaných myslitelů, kteří do tohoto kadlubu doposud přispívali a přispívají. Jsou to: Paul Brunton, Ralph Waldo Emerson, Albert Einstein, Chalil Gibran, Piere Teilhard de Chardin, Carl Gustav Jung, Oliver Lodge, Šri Ramana Maháriši, Prentice Mulford, Romain Rolland, Albert Schweitzer, Rabindranáth Thákur, Ralph Waldo Trine, Svami Vivekananda a řada jiných zahraničních myslitelů. V naší vlasti již před půl stoletím zahájili systematickou práci v tomto smyslu zakladatelé Unitarie Dr. Norbert Fabián Čapek, Dr. Karel Hašpl a jejich následovníci. Jeden z pokusů o současné rozvíjení snah o postmoderní duchovní učení tohoto typu je právě popisované „Náboženství Moudrosti“. I když pokus o soupis přispěvatelů do zmíněného kadlubu univerzálního náboženství budoucnosti určitě není úplný, přesto snad tento článek získá mezi pokrokově duchovně orientovanými zájemci další přívržence jeho postmoderního rozvíjení.

Ing. Dr. Otakar Mikeš, DrSc.

Jiří Hort:

Jarní večer

Když zapadlo Slunce ohromující,
pak otevřu okno do tiché noci,
a všude se třese tušení jara.
Srdce se nadýchalo kořenných vůní
a blouzní...

Ještě se nechce líbat.

Písně se spřádají v šeru.
Máš chuť na čerstvé třešně
jež nikdy nevzbudí vášně
a přejde do noci tichými kroky.

ČÍ JE BŮH? aneb Bůh a zeď

Jistý muž pořádal párty a k jednomu stolu posadil muslima a katolíka, kteří byli známi častými hádkami o náboženskou problematiku. Hostitel jim proto pravil: „Vzhledem k dnešnímu svátku vás zapřísahám před jediným Bohem nad námi, abyste se aspoň dnes nehádali!“ Muslim: „Tak to Ti teda můžu slíbit. Ano, ano! Tak, jakovaže je jediný Bůh nad námi, rozhodně nemám v úmyslu se dnes hádat. A nebudu a nebudu!“ I katolík se souhlasně vyjádřil: „Ano, je jediný Bůh nad námi a ani já nemám v úmyslu se dnes hádat ...“

Po krátké chvíli muslim: „Jo, jo, je to tak lepší - nehádat se, jakovaže není boha kromě Boha a Aláh je jediný bůh na širém světě, který na nás neustále shlíží shora...“ To již katolík nevydržel a začal odporovat: „Tak to teda ne! Náš Bůh je sice jediný bůh na širém světě, ale je to náš Hospodin, nesmírně dobrotivý, milosrdný a laskavý Pastýř, který je všudepřítomný, vševědoucí, vševládnoucí...“ A už se dostali „do křížku“ - začala hádka.

Přiběhl moudrý hostitel: „Ale pánové, pánové, nehádejte se! Vždyť s Bohem je to jako se zdí.“ A na jejich nechápavé pohledy začal vysvětlovat: „Budete-li mít dva sousední pozemky a postavíte-li mezi nimi vysokou zeď, tak oba se určitě shodnete, že tato zeď je jediná. Ale muslimové z jižního pozemku s mešitou budou tvrdit, že tato zeď je žlutá a celý den na ni svítí Slunce, kdežto katolíci ze severního pozemku s kostelem budou odporovat, že zeď je zelená a naopak celý den na ni ani nezasvitne Slunce. A obě strany budou mít pravdu!“

A po tomto vysvětlení se původně znesváření pánové na sebe usmáli a nadále se již hádkám vyhýbali.

RNDr. Milan Lustig

Poutník 7/2007

Jsme jen starší o léto?

Jakési zvláštní postavení léta v kruhu ročních dob je patrné i z běžného jazyka. Někdo nám položí zvědavou otázku: „Kolik je ti let?“ Myslí tím samozřejmě kolik máme roků, ale neptá se na počet námi prožitých zim nebo podzimů. I když pro nás obdařených pracnými pozemky by bylo spíš na místě se ptát na počet, s relativně zdravým rozumem, prožitých podzimů - pro zahrádkáře snad nejnáročnějších částí roku. Kdo se vás však takto zeptá? Ještě tak počítat romanticky jara skorému mládí: „děvče ve věku dvanácti jar“. Realističtí zahrádkáři by ovšem mohli opět namítnout, že spatřit dvanácte jar je sice krásné, ale sklidit řádně úrodu několika desítek podzimů je mnohem pracnější. Je to ovšem nutné, neboť „zima se nás zeptá, co jsi dělal v létě.“

Ano, zase jeden příklad oné zvláštní důležitosti léta. Zdá se, jako by ten kdo „zmákl“ léto měl celý rok v kapse. Léto je oním tyglíkem, v němž se tavíme a má se s námi pomocí práce, tedy aktivity něco stát. Zdůrazněme aktivitu, světlo a žár a pomocí těchto prvků naši přeměnu, kdy na proměňovaného je v procesu proměny vidět že všech stran. Zima a další roční období mají zase jiné nástroje jako pomocníky na cestě člověka, neboť nemáme být jen starší o léto, podzim nebo jiný čas... Toho převzácného daru času lze užít jako brusného kotouče k vybroušení našeho vnitřního drahokamu do čira, do jasna, do zářiva. V praxi to vypadá třeba tak, že přejeme, kde jsme nepřáli, odpustíme, kde jsme neodpouštěli, pochopíme, kde jsme nechápali, pomůžeme, kde jsme nepomáhali a najednou víme i jak tyto dobré vlastnosti uplatňovat účinně a moudře.

Jestli toto se s námi děje, pak dáváme smysl všem našim létům.

S pozdravem

Jarmila Plotěná

Tvůrčí náboženství

Polsko v záři svobodného myšlení

Rozšíření a zánik socinianismu.

Nesmíme míti na mysli dnešní katolické Polsko, které, jsouc jeden a půl století rozděleno mezi cizí velmoci, dostalo se do smutného úpadku. Polsko v době reformační bylo jednou z nejosvícenějších a nejsvobodnějších zemí Evropy. V polovici 16. století byla tu zlomena moc církve katolické a na 2000 bývalých katolických farností se stalo protestantskými, mezi nimiž největší byla luterská a kalvínská reformovaná. R. 1573 byl vydán zákon, který zaručoval stejnou ochranu protestantům jako katolíkům. Bylo to zejména mezi kalvinisty, kde se začala uchytávati seménka myšlenek unitářských.

V Krakově se r. 1546 utvořil kroužek universitních profesorů, kteří za vedení italského mnicha Francesca Lasnania se scházeli k náboženským debatám. Probírali tu některá kázání zmíněného již Itala Ochina, Servetovu „kacířskou“ knížku a jiné tisky tohoto směru, získané od Laelia Socina, o němž také byla zmínka. Debat se zúčastnil dokonce z italského kroužku Francesco Stancaro, který byl tou dobou v Polsku profesorem hebrejštiny na univerzitě.

Vliv těchto vzdělaných mužů na studenty a na vyšší kruhy nemohl ovšem zůstati bez praktických důsledků. Mladý duchovní reformované církve, byv pro svobodomyslné názory synodem církve odsouzen, odešel do Litevska a nedaleko města Pinczowa, samého střediska reformované církve, zorganizoval první veliký unitářský sbor v Polsku. Jeho příslušníci byli zváni pinczowští. Hnutí rychle rostlo, zvláště když přišel do Polska lékař Biandrata, velmi pokročilý v ohledu ideologickém. Na nové synodě v Pinczowě r. 1562 dosáhli unitáři většiny a bylo usneseno, že duchovní nebudou napříště kázati dogmata o Trojici. R. 1565 došlo k rozštěpení bývalé reformované církve na unitáře a ortodoxy. Za čas odešel sice Biandrata jako dvorní lékař do Sedmihrad, ale hnutí unitářskému dostalo se nového, výborného vůdce ve Faustu Socinovi, synovci nám už známého Laelia Socina, od něhož odkazem získal všechny jeho cenné rukopisy. Narodil se v Itálii, pak pobyl ve Francii, vrátil se do Itálie, kde vydal spis o bibli, později studoval theologii v Basileji a konečně r. 1579 usídlil se v Polsku, jsa uznáván za jednoho z nejlepších theologů Evropy. Zde chtěl vstoupiti do organisace anabaptistů, ale záhy poznal, že ve svém vývoji k svobodomyslnému náboženství postoupil více než tito jeho první průkopníci a našel své pravé místo mezi pinczowskými, kteří byli v té době známí pod jménem „Malá reformovaná církev polská“ a stál v jejich čele po 40 let, takže celé hnutí bylo po něm zváno socianinismem. Socinus, ač cizinec, získal si jemnou a ušlechtilou povahou veliké sympatie mezi prostým lidem i u vrstev vyšších.

V Rakowě, kde bylo sídlo ústředí unitářského hnutí, byla zřízena tiskárna, jež vydávala sociniánské spisy, a škola, kde učili nejlepší učitelé tehdejší doby. Pověst této školy byla tak veliká, že přilákala studenty ze všech zemí evropských. Studovali zde Holanďané, Němci, Rusové, Češi, Skandinávci aj. Škola měla přes tisíc žáků. V této škole mladí muži byli vychováváni v duchu socinianismu. Všichni si osvojili Socinův jemný způsob debatování, který udivil a porážel nepřátele. Všude, kde mohli, organisovali takové debaty s odpůrci a byli tak dobře školeni ve věcech svého přesvědčení, že vždy vítězili a získávali nové stoupence.

Za dvacet let bylo v Polsku na 500 organisovaných sociniánských sborů a mezi členy byli nejpřednější lidé Polska. I odpůrci socinianismu psali, že sociniáni byli nejpokrokovějšími a nejkulturnějšími lidmi té doby v Polsku a zůstavili nehynoucí vliv na vývoj polské literatury.

Nejlepšími misionáři byli studenti, kteří si získali na sociniánských školách v Polsku dobrý základ a odcházeli na studia do Německa, Holandska a Anglie. Všude tvořili kroužky, a kde to nešlo, tedy i tajné společnosti a šířili své názory. Často se stalo, že i profesoři byli získáni pro socinianism horlivými studenty.

Než socinianism dospěl k vrcholnému rozkvětu, zemřel jeho nejschopnější vůdce, Socinus, r. 1604 v Luklavicích na úpatí Karpat. V posledních letech svého věku věnoval se hlavně psaní knih; přál si napsati systematické dílo učení sociniánského. Jeho nejlepším pomocníkem v této práci byl Stoinský. Spolu připravili katechism, ale i Stoinský zemřel r. 1605 a dílo vyšlo až po jejich smrti r. 1605 v Rakowě s názvem „Rakowský katechism“. Vyšlo v šesti vydáních v latině, ve vydání německém, dvou holandských, dvou anglických a bezpočetných vydáních polských. Po celá dvě století bylo předmětem debat a útoků se strany katolíků a protestantů. Nepochybně učinilo toto dílo nezměrný kus práce v rozšíření myšlenek unitářských.

Když se již zdálo, že celé Polsko bude unitářské, a když ustaly útoky se strany protestantské, objevil se nepřítel v nepozorované formě, ale s dobře připraveným plánem, který socinianism rozvrátil. Byl to hlouček asi 50 jesuitů, které pozval kardinál Hosius do Polska. Zakládali všude vzorně vedené školy, do nichž lákali hlavně synky sociniánů. Všichni, kteří navštěvovali jesuitské školy, opustili socinianism. Za dvě generace podařilo se jesuitům získati půdu zcela. Je příliš bolestné líčiti, jakými úskoky pracovala katolická církev, aby vyhubila sociniány. V boji proti sociniánům spojili se katolíci s protestanty (reformovanými) a společně zahájili útok. Kostely byly postupně zabírány, jmění konfiskováno, sociniáni zbavováni úřadů.

Spojenými silami katolíků a ortodoxních protestantů byl socinianism roku 1668 rozbit. Protestanté nepostřehli, že byli jen nastrčeným nástrojem a své přátelství s katolickou církví odnesli, neboť jakmile byl zničen socinianism, obrátil se boj i proti nim a jejich činnost byla zlomena. Do dnešních dob nezískali protestanté větší možnosti své práce a tak se Polsko jen k vlastní škodě stalo katolickou zemí. Podíl na zániku socinianismu měla pravděpodobně i ta okolnost, že postupovalo spíše od vrstev vyšších, které více podléhají změnám myšlenkových proudů a nálad. Marně doufali vypovězenci sociniánští, že se budou moci vrátit na svá místa, a že jim bude dána alespoň částečná svoboda. Byly pro ně jen dvě možnosti: buď katolictví nebo vyhnanství. Jejich statky byly konfiskovány a dány katolíkům.

Z Polska se rozešli na všechny strany. Někteří putovali do německého Pruska; tam však po krátkém čase splynuli s místním obyvatelstvem a vlivem okolností přijali i lutherské náboženství. Druhý proud si našel cestu do Holandska, kde byli sociniánům přátelsky nakloněni tamější menonité. Zde našli nový domov a spojili se s menonity a remonstranty. Třetí, nejsilnější proud šel do Sedmihradska. Zde totiž v té době byli již organisovaní unitáři a bratři z Polska v nich našli opravdové přátele. Ale cesta do Sedmihradska byla velmi obtížná. Jedna výprava čítající na 500 osob, byla na cestě přepadena loupeživými maďarskými vojáky a sotva třicet rodin se dostalo do Kolozsvaru (Kluž). Sedmihradští unitáři, ač byli právě oloupeni Turky a Tatary, dali svým polským bratřím vše, co mohli. I se strany úřadů vycházelo se uprchlíkům vstříc: mohli se usaditi v zemi a bylo jim dovoleno organisovati si polské náboženské obce. Ovšem, v následujících generacích polská menšina splynula se sedmihradskou většinou.

K. Hašpl, Jar. Šíma

In facto

Teď 15. června a i po něm, kdy bezprostředně prošlo toto datum, zde je třeba vzpomenout (a pro tuto nábožensko-duchovní komunitu - Unitária obzvláště, jakožto i učební materiál), život a dílo amerického archeologa polského původu Ephraima Avigdora Speisera (1902 - 1965), který v roce 1927 objevil lokalitu Tape Gaura v severním Iráku a následovně v roce 1931 - 1938 v ní vedl archeologický průzkum.

Speiser se narodil v haličském Skalatu v židovské rodině, střední vzdělání získal na rakouském císařském gymnáziu ve Lvově, kde maturoval v roce 1918. Ve studiích pokračoval po svém příchodu do USA roku 1920 a vystudoval pensylvánskou universitu. A již roku 1924 získal doktorát na Dropsie-collegie.

Roku 1926 vyhrál konkurz v Guggenheimově nadaci pro studium kultury starověkého národa Churitů a jejich státu Mitanni v severní Mezopotámii, kteří mluvili chetitským jazykem.

Během svého pobytu v Iráku roku 1928 objevil v návrší Tepe Gaura ruiny jednoho z nejstarších měst lidské civilizace. V Tepe Gaura určil keramiku náležející chalávské kultuře. Stal se také vedoucím katedry orientálních studií. V roce 1962 Avigdor Speiser spolupracoval při překladu nového vydání Tóry, která byla prvním přímým překladem ze staré hebrejštiny do moderní angličtiny.

Také byl členem týmu v němž katoličtí, protestantští a hebrejští učenci a odborníci připravovali ekumenický překlad bible.

Efhraim Avigdor Speiser zemřel 15. června 1965.

Poznámka: In facto (faktó) = skutečně, opravdu.

Pavel Němec

Letní noc

Jak tichá a klidná,

je letní noc pod hvězdami,

daleko od světel měst,

které by tlumily jejich zář.

Svítí-li ještě tamta hvězda,

nebo už zhasla před tisíci let

a nás jen mámí fantomem své záře?

Nekonečnost vesmíru,

tisíce let vzdálené hvězdy

a prázdný, nekonečný prostor.

Kdo by nezatajil úžasem dech...

Říkáš si, jako kdysi v dětství:

teď padá hvězda...

rychle si něco přej...

Michaela Vyhňáková

Růžový palouček - výzva k hledání hodnot,

které činí člověka člověkem

Dovolená není odvozená pouze od slovesa dovolit si bezuzdně cokoliv i na úkor vlastní, leč přizvání na místa zasvěcení a rozpomenutí paměti světelných okamžiků dějin našeho národa. Tento pocit jsme prožívali, když jsme putovali Litomyšlí a dorazili na Růžový palouček mezi obcemi Újezdec a Morašice, na místo, kde se loučili pobělohorští emigranti. Na mýtině uprostřed lesa porostlé růžemi jsme si připomněli 550. výročí založení Jednoty bratrské - svědkyně nezlomné víry v moc, slávu a spravedlnost Boží. Pohlížíme na galské růže tajemně zbarvené, které prý dle pověsti se rozrostly na paloučku ze slz českých bratří protestantů, kteří se zde loučili s vlastí po porážce na Bílé hoře. Ve Starých pověstech českých A. Jiráska se dočteme, že čeští bratří opouštěli rodnou zem s Biblí v ruce a ukryli zde zlatý kalich - údajně sv. Grál - kdy vykupitelská krev Kristova vsákla do rodné země, aby ji vykoupila z hoře válek. Dle jiné pověsti opředené mystériem - se mělo sejít sedm králů u kamenného stolu (oltáře) připomínající rytíře krále Artuše, aby sepsali věčný mír uprostřed růží snesených z Božích plání.

Růžový palouček skrývá i odhaluje tajemství své propojenosti s nebesy, s andělskými pláněmi, aby přitáhlo světelnými egregory - jednomyslné společenství lidí usilujících o pokrok. V 19. století se na Růžovém paloučku konalo několikatisícové shromáždění lidu provolávající touhu po svobodě a bratrství do života osvíceným zřetelem a vědomí národní identity s kulturou křesťanství duchovního. Tvůrčí vize národa, který osvobodí pravda Boží (Jan 8, 32) se zformovala památníkem, který byl vybudován ze sibiřské mědi darované čs. legionáři a ztvárněn žáky a učiteli Řemeslnické školy v Litomyšli podle návrhu arch. Meteláka. Památník je čtyřboký, čtyři a půl metru vysoký sloup završený koulí - kalichem, zdobený biblickými reliéfy, symboly křesťanského mysteria (beránek, srdce, lev, holubice, andělé, loď). Byl odhalen v roce 1921 spisovatelem A. Jiráskem, u něhož dle zprávy se shromáždili čeští vlastenci i ze zahraničí - potomci exulantů ze Slezska, Polska, Ukrajiny při společné bohoslužbě.

Na Růžovém paloučku se v roce 1945 konala národní slavnost na paměť ukončení 2. světové války. Křesťanský spolek duchovního dědictví národa byl donucen za vlády komunismu v roce 1952 ztratit své jméno a tím hlavně svou identitu, pročež přešel do ilegality. Spolek přátel Růžového paloučku s přívlastkem mystický byl obnoven v roce 1990, kdy zazněl apel duchovního odkazu J. A. Komenského, který rozšířil tradiční Otčenáš - zněním: „Otče náš všech, který jsi v nebesích, ale také s námi na zemi v Evropě, Asii, Africe - posvěť se skrze nás všechny Tvé jméno, přijď konečně do všech končin země Tvá království - buď vůle Tvá skrze nás ve všem.“ U příležitosti 550. výročí Jednoty bratrské promluvil na památném paloučku biskup církve husitské T. Butta, který potvrdil posvátnost místa i duchovně tvůrčích dějů národa souvědomím s českou reformací s jejím významným odkazem - žít podle zásad Kristova evangelia, kdy usilování o vybudování obce Boží na zemi se realizovalo výrazně v Kunvaldě uprostřed přírody, odmítáním světské moci i moci uprostřed církve, jakož i nadměrného majetku se zřetelem na vzdělávání nejen kněží, aby i věřící v dialogu s Bohem hlásali nově evangelium spásy: poskytnout národu univerzální spirituální hodnoty skrze Ducha svatého.

Odkaz Jednoty bratrské spolu s českou reformací nabízí současné době trvalé hodnoty kulturně duchovní s vědomím, že jejich popíráním či přehlížením by utrpěl povšechný rozvoj naší národní existence.

Miluše Šubartová

Říkanka s dobrým koncem
aneb O jednom zápase

(( Stačí, aby chyběla Jediná bytost, a Celý
Tvůj Svět je vylidněn - cit., A. Lamartine ))

Přicházím včas

Rovnou na Zápas

Končí obavy i těšení

Aktéři jsou již svlečení

Jsou tu ti co pevně věří ve své tajné zbraně

Jsou tu i ti co tajně utíraj si zpocené své dlaně

Jsou tu ti co jen za čistou hrou přišli sem

I ti co počítají jen hru s čistým výnosem

Jsou tu ti co touží napravit chyby z minula

I ti kterým minule doba zápasu krásně plynula

Jsou tu ti co v pravidlech nechtějí žádnou změnu

I ti co změny chtěli by za každou cenu

Jsou tu ti kteří nechtěně odejdou po chvíli

I ti co déle zůstanou aniž se snažili

Jsou tu ti co ctí vesmírné zákony

I ti pro které Vesmír i Zákon je vzdálen na hony

Jsou tu ti co jen dneska snad náhodou to zkusili

I ti co již dávno oblíbili si svoje Úsilí

Jsou tu ti co přišli pro Krásu

I ti co jen pro Stručný popis jednoho Zápasu

Různé konce potkává

Hra zápasů vrtkavá

Pouze borci zkušení

Mají své pevné tušení

Že každá porážka se ocení

Jen jako kratší či delší Zdržení

Pro všechny zvláště cenná

Je doba bojů otevřená

Až zdá se

Že tou pestrou společností

Až do věčného rána

Věčnými zápasy

Je věčnost Rozebrána

Nakonec ale uprostřed našich dní

Poslední pevnou Zem

Opustí i ten ze všech poslední

Co vrátil se ještě sem

Aby stal se

Také navždy

Věčným Vítězem!

( © Ernest R. Zeanddrich , S. asi 1992)

Strom poznání Dobrého a Zlého

Spekulativní řešení nejasných pojmů v dnešním světě nabývá mnohdy dojmu nezájmu, o to více, když předkládané poznání není lichotivé pro současný stav člověka. Právem se vylučují pohádky a mytologie, smyšlenky; právem zájem je poután tajemnem. Zasvěcovací vědy nás seznamují s objevem, že Země neexistuje pouze, jak ji známe; existuje totiž v sedmi formách, vlastnostech - od nejhustší až k nejjemnější, z níž byli první lidé - Adam a Eva vyhnání pro zatížení hříchem. Pravá Země je země éterická a její rajský stav prolíná mimo proudy tajemných dějin pod vlivem změny kvality vědomí lidstva, které nepřestalo jíst se stromu zakázaného - s plody podvojnosti zla a dobra, čímž hmota a vědomí jejich těl potemněla, stala se hustou, neprůhlednou. Tudíž lidé umřeli ve svém světelném stavu a ožili v nižší, temné a hrubé úrovni. Proto velmi záleží s jakými silami pracujeme, v jaké oblasti se naše vědomí nachází - zda ve světelně vitální - či temné - živlově pudové, s city a myšlenkami zápornými. Historie prvního hříchu je historií sestoupení člověka do hmoty, jíž dal přednost. Po involuci nastane evoluce, či jak to nazývá zasvěcovací věda - Kabala - návrat (reintegrace) do lůna Hospodinova - myšlenka obsažená v Bibli, když Ježíš mluví o návratu marnotratného syna.

Dobro a zlo se točí kolem života: Odporující si síly, nikoliv rovnocenné. Zlo je odpadem od dobra, od Boha Stvořitele - je destruující silou. Stvořitel je nadřízen dobru a zlu, polaritě protikladů. Proč je zla na světě více? Poněvadž je lákavější - jako ovoce zakázané: a brát je snazší než dávat. Dobro jakoby na zemi bylo paralyzováno, bylo ospalé, dřímající v nízkých oblastech vědomí. Abychom přemohli zlo, je třeba vystoupit ve vědomí vzhůru - do světla - se snahou sloužit Bohu. Pro vnitřní klid je třeba zlo oslovit, odepřít mu jeho realizaci nepřístojnosti pádným slovem - s pocitem vnitřní síly, kterou bojujeme za světlo na zemi a nenecháme se snížit do kalu špíny. Kolik zasvěcenců si uvědomilo, že všechny ztráty, které podstoupili, všechny zkoušky, které překonali, byly ve skutečnosti jen pro jejich vnitřní osvobození, neb jejich filosofie spočívá v důvěře v Boha (viz žalmy). Duchovní učitelé nás poučují, že se zlem bojovat v zášti se nedoporučuje, stejně jako vědomí zaplnit pojmy: „zlo přemoci silou, zabít, vyplenit“. Nahraďme tyto vibračně negativní temné energie - pojmy „zvládnout, ovládnout rozbouřené škodlivé živly v sobě, usměrnit je, sublimovat, ba dokonce využít transformací ve prospěch světelných sil, čímž se dostaneme do úrovně duchovního stupně uvažování a prožívání.“

I Ježíš potvrzuje, že jednou bude oddělen plevel od pšenice v čas pozemských žní... Zlo obchází světem, způsobené zvrácenými podmínkami vyvolanými odvrácením se od Boha Stvořitele, od duchovních zákonitostí života - Tóry. Učitelé zasvěcení nás poučují, že duše nesmí usnout, musí prodlévat ve stavu vědomém, rozlišováním tmy a světla - úsilím o duchovní probuzení. Proto Ježíš chodil mezi nevědomé, slabé, duševně nemocné, aby jim dával světlo, svou lásku, čistotu a současně z nich odstraňoval hrubé, nečisté, nemocné elementy. On znal stejně jako velcí zasvěcenci, jak řídit přeměnu zla v dobro. Použijme názoru, kdy lidskou duši si představíme jako strom. Většina lidí představuje strom, který nenavštíví jaro - strom bez ovoce, bez květů, bez listí - suchý. Přesto člověk byl stvořen k obrazu božímu jako strom plodný, jehož kořeny, kmen a koruna odpovídají fyzickému, astrálnímu a mentálnímu tělu (nižší přirozenost, personalita), zatímco listy, květy a ovoce odpovídají kauzálnímu, buddhickému a atmickému tělu - Vyšší přirozenost, individualita, nadjá.

A jak vypadá náš strom poznání? Střídavě je kvetoucí, střídavě suchý, nebo s málo plody. Výčitky zde nebudou na pravém místě, poněvadž zákonitosti Boží nás zkoušejí, jak rozhodná je naše cesta za poznáním světla. Především je třeba si uvědomit, že každá myšlenka a pocit, který prochází člověkem, vyšle elektromagnetické proudy příznivé dobru či zlu, světlu či temnotě. Člověk tudíž může přilákat bytosti světelné, či naopak duchy škodlivé - larvy, démony. A právě naše nevědomost o říši neviditelna, kterou prolínají životodárné či rozkladné energie, nám způsobuje mnohé problémy a my si stěžujeme na nepřízeň osudu. Proto bychom měli být bdělí - jak zdůrazňují duchovní mistři, aby do nás nevcházely záporné entity - abychom zejména démonickým silám zabránili přístup, zavřeli před nimi dveře. Když se najednou cítíte velmi zneklidněni, znepokojeni projevy zlosti, chaosu a hektiky - plní zášti, že se vám to či ono nedaří, jste vrcholně nespokojení, propadlí depresi - znamená to, že jste navštíveni nežádoucími bytostmi. Proč vás navštívily? Upřímně řečeno - střídá se v našem nitru s plností rozmaru - dobrá i špatná nálada. Dr. N. Čapek byl si vědom tohoto rozporu plného stavu v duši běžného člověka, a proto napsal záslužnou publikaci Nálada a její vědomé tvoření. Proto musíme soustavně prosit duchy světelné, aby navštěvovali náš niterný dům. V této souvislosti chápeme i výroky Ježíše Krista, když zdůrazňuje - klepejte a bude vám otevřeno, proste a bude vám dáno. Zasvěcenci někdy používají proti zlým duchům magické metody a pantakly, kupř. pentagram - pěticípá hvězda s hrotem vzhůru. V tradici přírodních národů je, že neřesti nejsou ničím jiným než bytostmi, které se snaží usadit v živém člověku, v němž vegetují, aby zotročily jeho duševně duchovní strukturu.

Jaké prostředky tudíž použít, abychom neviditelným zlým duchům neposkytli příležitost narušovat náš vnitřní klid?

Prvním předpokladem je čistota ve všech oblastech, klid a světlo. Velmi účinná je modlitba a četba evangelií. Bojovat proti nízkým duchům je nebezpečné, neb vás mohou dále ničit. Proto proste světelné duchy - mocné duchy - anděle, archanděle - ale zejména Ježíše Krista - Spasitele a Vykupitele od moci zla. Dle Písem je mu dána moc na nebi i zemi - aby bojovaly za vás neb mají účinné duchovní prostředky. Vy však nikdy nebojujte! Instinkty vás sice nutí, abyste křivdu, škodolibost, závist, zášť oplatili dokonce fackou, či hrubými slovy. Nezapomínejte však, že aktem odplaty - snížením se na nízkou, živočišnou úroveň protivníka vysíláte temné vlny nenávisti a stáváte se zranitelní, kdy démonické pole vás polapí do sítě zmatku a sebezničení. Proto místo odplaty nechte pocity bolesti vystoupit vzhůru, do světla, vzlétnout jako pták. A jestliže vystoupíte do božských oblastí, vůlí, meditací, modlitbou - váš nepřítel vás více nedosáhne, protože vaše vibrace budou odlišné - nad prahem zla chráněné anděli. Když vás lidé pomlouvají, trápí, ignorují - vystupte v myšlenkách do ne­beských oblastí - tam kde panuje Boží světlo. Jestliže vysíláte světelný signál dochází k zpětnému návratu, v němž dojde k odhození negativity zla na ty, kteří ho vyvolali. Chcete-li být ochráněni před zlými vlivy, dokonce i černé magie - musíte přeladit svůj život, vystoupit do vyšší oblasti, v níž - budete chodit s Bohem. Nejúčinnější prostředek je dostat se nad bolestné pocity urážek, být „nad“ - prožívat v nadvědomí ochrannou přízeň Páně.

Miluše Šubartová

JE VNĚJŠÍ SVĚT TAKOVÝ,

JAK JEJ VNÍMÁME?

1. ÚVOD

Tato otázka má velký význam nejen ve vědě a ve filozofii, ale i v náboženství, jakož i v běžné psychologii člověka. Proto je vhodné na toto téma v našich unitářských časopisech uvést přehlednou úvahu. Při jejím sepisování budu především čerpat z preprintu své knížky „Filozofie Náboženství Moudrosti (Příspěvek k univerzálnímu náboženství budoucnosti)“, který byl v dubnu r. 1998 věnován a rozeslán všem tehdejším obcím NSČU. - K této otázce musíme přistoupit především z hlediska způsobu, jak svět vnímáme. Nejsme schopni jej vnímat přímo, bezprostředním obrácením pozornosti našeho vědomí do světa; naše vnímání světa potřebuje prostředníky. A tím se dostáváme k problematice našich smyslů. Myslím, že je docela pří­padné toto přirovnání: trvale sedíme v kabině, jejíž stěny jsou pokryty řadou televizních obrazovek, které nám přinášejí informace o okolí kabiny. Ta nemá žádné dveře ani okna, kterými bychom do okolí mohli nahlédnout. Jsme odkázáni jen na informa­ce z obrazovek, které symbolizují naše smysly. A tak je nutné se zabývat otázkou, do jaké míry nás naše smysly informují o vnějším světě pravdivě a úplně. Asi je nejvhodnější začít jejich přehledem:

2. POPIS SMYSLŮ

„Náš fyziolog Doc. Dr. JAROSLAV MĚLKA ve své knize „Nárys fyziologie smyslů“ publikoval tuto klasifikaci (roztřídění) smyslů a jejich funkcí: „(1) Smysly kožní (hmat, dotyk, tlak, teplo, chlad, bolestivost). (2) Pocity orgánové (např. smysl svalový, pocity v žaludku či v pohlavních orgánech). (3) Smysly pro vnímání polohy těla a pohybů jeho částí (např. pocity letce). (4) Vestibulární zařízení pro vnímání polohy a pohybu hlavy a celého těla. (5) Smysl chuťový. (6) Smysl čichový. (7) Sluch. (8) Zrak.“ K jednotlivým smyslům uvádí tyto připomínky: „Smysl tepelný nevnímá přímo vlastní teplo nebo chlad, nýbrž tepelný spád. Odvádění tepla (kovem) vyvolá pocit chladu, tepelná izolace kůže pocit tepla. Diatermie způsobuje objektivní zvýšení teploty, ale smysl to zaznamenává velmi málo, poněvadž přehřátí kůže (nebo tkáně) je stejnoměrné. Relativní indikace tepla nebo zimy je vyvolávána podle předchozího stavu: ponoříme-li napřed levou ruku do vody 15 °C, pravou do vody 25 °C, a pak obě do hrnce s vodou 20 °C, levá ruka má pocit tepla a pravá chladu, ačkoliv jsou obě ponořeny do stejné 20 °C teplé vody. Chuť je smysl poměrně chudý. Podobně jako u pocitů tepla lze chuť ovlivnit předchozím působením. Příklad sukcesivních chuťových kontrastů: destilovaná voda chutná sladce po předchozím působení silně zředěné kyseliny sírové nebo louhu. U chuti pozorujeme i simultánní kontrasty: jeden chuťový vjem současně vyzdvihuje jiný (netvoří-li s ním chuťový efekt), což je významné v kuchařské praxi. Inadekvátně lze vyvolat chuťové efekty i elektrickým proudem (kladný pól vyvolá kyselou chuť, záporný louhovou), což ovšem způsobuje lokální elektrolýza. Čich je někdy v přírodě smyslem neobyčejně citlivým. Motýlí sameček najde samičku na kilometry. Podivuhodné jsou někdy i výkony stopovacích psů. Sluch se snadno adaptuje na stejný trvalý sluchový podnět a přestane takový tón vnímat, jeho změny však ihned vnímáme“.

2. VLASTNOSTI SMYSLŮ

Všimněme si teď některých obecných vlastností smyslů: Jejich zprávy začínáme vnímat, až když jejich intenzita překročí určitou prahovou hodnotu. Podprahové informace vědomě nevnímáme. Existuje však tzv. vplížení: stoupá-li ponenáhlu intenzita podnětu, může překročit značně hodnotu prahovou, aniž by byl pozorován. Již zmíněnou adaptaci smyslů lze demonstrovat na hmatu: dlouhodobý stejnoměrný podnět přestane být vnímán, např. mírný tlak obuvi nebo šatu. Intenzita smyslového vjemu však neodpovídá intenzitě podnětu. Pro subjektivní vjem zvukové intenzity platí Weber-Fechnerův zákon: zvyšuje-li se fyzikální intenzita zvuku řadou geomet­rickou, roste hlasitost zvuku řadou aritmetickou. Zvuk 10× fyzikálně silnější než práh slyšitelnosti má sílu 1 belu (tj. 10 decibelů), 100× silnější 2 bely, 1000× silnější 3 bely atd. Tento zákon byl demonstrován i na měření elektrických proudů nervu kočky: intenzita elektrického proudu vzrůstala s logaritmem intenzity zvukové vlny. Logaritmický zákon byl potvrzen i při vnímání světelného záření a snad platí i pro jiné smysly. To umožňuje daleko rozsáhlejší záběr ve stupnici vnímání intenzity smyslových podnětů na straně jedné a relativně daleko větší citlivost smyslů při nízkých intenzitách, blízkých prahové hodnotě.

Dále musíme rozlišovat smyslový podnět adekvátní a inadekvátní. Adekvátní podnět: každý smyslový orgán reaguje optimálně jen na jistý fyzikální podnět (např. hmat na energii mechanickou, sluch na zvuk, zrak na světlo, tepelný smysl na teplo), přičemž se obyčejně vnímá jen určitý výsek z možné škály. Má-li být ovlivněn smyslový orgán, musí tedy na něj působit energie jen v určité formě. Jest však důležité si uvědomit, že smyslové orgány lze ovlivnit i podněty inadekvátními, které však musí mít značnou intenzitu. Podráždění každé smyslové buňky ať již podnětem adekvátním nebo inadekvátním vede k pocitu, který je pro ni specifický. Ať už čidlo podráždíme jakkoli, vždy vznikne pocit, odpovídající smyslovému orgánu. Např. oční sítnici můžeme adekvátně dráždit světlem, avšak rudimentární zrakové vjemy (tzv. fosfény) můžeme vyvolat např. mechanicky tlakem prstu nebo elektricky. Z toho plyne, že pocit nemusí vždy záviset na podnětu, ale vždy závisí na podráždění dotyčného orgánu. Nutno si však uvědomit, že pocity, způsobené inadekvátně, nedosahují nikdy bohatosti normálních smyslových vjemů. Další příklady je možno uvést i pro smyslové body tepelné, body chladové a body bolesti: mechanickým drážděním bodových center lze vyvolat pocity tepla nebo chladu, tepelným drážděním bodů chladu se vyvolá pocit chladu. Horkou vodou se dráždí body tepla i body chladu, při velké teplotě současně i body bolesti. - Byly pozorovány i vzájemné závislosti vnímání různých smyslů: tak studený kovový předmět se zdá být těžší, než když jej ohřejeme. URBANTSCHITSCH shledal, že barevné tóny, které již nebylo možno od sebe rozeznati, se staly rozeznatelnými, když zněla rozezvučená ladička. Pro filozofii je důležitý obecný poznatek, že při smyslové orientaci v okolním světě v podstatě nevnímáme tento svět jako takový, nýbrž jen ohlasy, jež jeho součásti vyvolávají v našich smyslových orgánech... Hranicí schopností smyslových orgánů jsou do značné míry omezeny i naše možnosti poznání přírodovědného“. - A touto větou přecházíme od popisů samotných smyslových orgánů k produktu jejich činnosti, tj. k fyziologii pocitů a vnímání.

4. OBJEKTIVIZACE POCITŮ A VNÍMÁNÍ

Podle MĚLKY „objektivizace pocitů je psychickým dějem, jímž subjekt vztahuje pocity na podněty, jež jsou jejich příčinou. Příklad: pocit vůně máme v nose, pak zjistíme příčinu - říkáme, že "květina voní". Pocity nejvyšších smyslů (zraku, sluchu) promítáme mimo smyslové orgány, do okolního světa“. - To doplníme citací ze zajímavé knihy SVĚTOZÁRA NEVOLEHO „O čtyřrozměrném vidění“: „Jest tu třeba připomenout, že subjekt nevnímá svými pocity své okolí přímo, nýbrž prožívá svou reakci na zevní podněty z okolí, a tato reakce jest biologickým dějem, jenž jest něčím zcela jiným, než zevní podnět, jenž ji vyvolal“. Reakce subjektu pak odpovídá signálu, pocházejícímu z příslušného smyslu, který však nemusí být fyziologicky adekvátní jeho pravé (skutečné) příčině, nýbrž je adekvátní jen jeho vlastnímu obvyklému způsobu podráždění, či dokonce jen psychice organismu. Např. Prof. VLADIMÍR VONDRÁČEK ve své knize "Vnímání" uvádí: „Chutnáme-li maso, upravuje se již šťáva žaludeční určitého složení, vhodná k trávení masa, chutnáme-li chleba, připravuje se jiné složení šťávy žaludeční. V hypnóze lze nasugerovati, že předložený chléb je maso. Je chutnán jako maso a v žaludku se připravuje šťáva adekvátní k masu... Chutnáme-li něco sladkého, "budí" se již pankreas a připravuje inkreci insulinovou. Budí se však i při chutnání sacharinu. Nerozhoduje tu tudíž jen chemická skladba potraviny, nýbrž účastní se především chuťový vjem.“

SARGENT S. STANSFELD ve své knize „Základy psychologie“ napsal: „Slovo percepce (vněm či vjem) znamená v psychologickém smyslu jak tělesný akt, jímž přijímáme smyslové dojmy (vidění, slyšení, čichání atd.), tak i výklad těchto dojmů“. - Skotský filozof 18. století T. REID rozlišoval mezi počitkem a vjemem. Jeho rozdělení se přeneslo i do novodobé psychologie. „Počitek máme tehdy, když náš smyslový orgán, jako např. oko nebo ucho, přijímá nějaký popud. Vjem obsahuje počitek, avšak zahrnuje též znalost předmětu a uvědomění si jeho existence. Popud např. vyvolává počitky červenosti, kulatosti, libé vůně. Ale to, co vnímáme, je růže“. Důležitá je i snaha po vnější lokalizaci vjemů. MĚLKA napsal: „Vjemy předmětů okolního světa, jež vnímáme, umisťujeme, objektivujeme do okolního světa, sledujíce a uvědomujíce si jejich vzájemné vztahy i vztahy k jejich okolí. Jako příklad může sloužit zrak: každému bodu sítnice v našem vědomí odpovídá jakési místečko v okolním světě, takže vzájemné vztahy předmětů okolního světa, zachycené dioptrickým zařízením oka, automaticky subjekt promítá, lokalizuje, objektivuje do tohoto okolí a řídí podle nich své jednání“. - Se zrakovým vnímáním souvisí otázka třírozměrného světa, do kterého své vjemy promítáme, tj. problematika prostorového vidění. Již citovaný NEVOLE ve své knize „O čtyřrozměrném vidění“ uvedl: „Za vlastní podklad prostorového vidění, vidění hloubky, tj. třetího rozměru... bývá pokládána binokulární paralaxa či příčná disparace obrázků sítnicových, která je také podkladem prostorového vidění obrázků ve stereoskopu“. S pomocí stereoskopu či nastavitelného binokulárního triedru můžeme přímo regulovat hloubku prostoru, z čehož je jasně patrno, že to, co vnímáme, není součástí objektivní reality (kterou přeci nemůžeme regulovat otáčením kolečkem), nýbrž že ten viděný prostor je jen formou naší smyslové percepce, a závisí na konstrukci oka a principu vidění a také na technice použitých zařízení. Toto konstatování však nechce popírat objektivní existenci fyzikálního prostoru (s nímž počítáme v různých matematických rovnicích, ale který ve skutečnosti neznáme), nýbrž se vztahuje jen na náš psychologický prostor, tj. na to, co při vnímání za prostor považujeme (tj. na formu smyslové percepce), což má bezesporu velký filozofický význam.

NEVOLE ve své další knížce „O smyslových iluzích“ říká: „Vnímání má ten biologický význam, že nám umožňuje reagovat na podněty zevního světa způsobem pro životnost živočišného druhu nejvhodnějším... Z chaosu smyslových dojmů pak vnímáme věci (objekty v širším pojetí) mající nějaký smysl, mající pro nás význam... V psychologii vnímání jmenujeme tuto činnost "tvořením figury", zatímco ostatní dojmy smyslové se stávají "pozadím"“. Při vnímání hrají velkou roli představy, které si na základě vjemu ve své mysli vytváříme. Geniální EINSTEIN se k tomu vyjádřil takto: „Musíme nejprve poznamenat, že stanovit přesnou hranici mezi smyslovými vjemy a představami není možné. Přinejmenším to není možné s absolutní jistotou“. Na tvorbě představ se však podílí i naše zkušenost, založená na vzpomínkách na podobné vjemy v minulosti, která automaticky porovnává nově získaný vjem se zobecněním podobných vjemů, získaných v minulosti. Naše unitářská skripta říkají: „Vnímaný předmět (nebo proces) je tedy syntézou čerstvých (speciálních), tj. z okolí právě převzatých smyslových vjemů se starou (obecnou) představou vybavenou z paměti… Vnější svět vnímáme pouze prostřednictvím představ, vznikajících v naší mysli, které jsou syntézou smyslového vjemu s našimi vzpomínkami (zkušeností). Náš zájem (selektivní pozornost) smyslové vjemy modifikují“. To však má velké filozofické důsledky. Zobecnění této analýzy nás vede k poznání, že vše, co kolem sebe vnímáme jako vnější svět, není objektivní realita sama o sobě, ale jen její odraz v našem vědomí. Proto naše představy mohou daleko přesahovat naše tělo (které ve skutečnosti vnímáme také jen jako představu ve své mysli). Naše představy zaplavují celou vnímanou přírodu, celý vesmír. Vše, co kolem sebe i uvnitř sebe vnímáme jako věci nebo děje rozložené v prostoru a čase, je jen představou. - Tím ovšem nikterak nepopíráme existenci objektivní reality (!), která je příčinou našich vjemů a následných představ. My ji ale nemůžeme vnímat jinak než jen jako představu. Představy jsou určitý druh psychologického kódu, do něhož jsou automaticky překládány smyslové vjemy modifikované vzpomínkami (pamětí), v jehož formě dostáváme informace o vnějším světě, o objektivní realitě. Žádný kód, jímž je vyjádřena informace o skutečnosti, však nemůže být totožný se skutečností samou o sobě.

5. EVOLUČNÍ PŘÍSTUP K TÉTO PROBLEMATICE

NEVOLE posuzoval tuto problematiku i z hlediska evoluce: „Všem živým tvorům je do vínku dáno daleko více možností vývojových, než se jich pak skutečně vyvine. A také náš normální způsob, jak vidíme, slyšíme, jak vnímáme, je jen jediným realizovaným z celého množství jiných, které zůstaly potlačeny a ve skrytu. Avšak i ony ostatní se mohou spontánně projevit v poruchách duševních, kdy odpadá inhibiční činnost hierarchicky nadřazených psychických funkcí. Psychopatologie nám takto umožňuje nahlédnouti do tajného arzenálu duševních schopností lidských. Nemusí ovšem proto ještě nijak jít o duševní vlastnosti samy o sobě chorobné... I normální vnímání je vlastně iluzí. I při normálním vnímání, při obvyklém vidění, slyšení atd., jsou daleko více účastni subjektivní činitelé, než bychom byli na první ráz ochotni připustit. Avšak zvláště patologie nám přesvědčivě ukazuje, že skutečnost prostě pasivně nevidíme, neslyšíme, nýbrž že si ji svými vjemy do jisté míry teprve sami tvoříme. Studium iluzí souvisí takto těsně s problémy noetickými. Mezi vjemem "normálním" a vjemem "šalebným", "patologickým", "iluzí", není zásadního rozdílu“. - A tyto věty otevírají přístup k problematice halucinací, bludu a iluzí, která je z filozofického hlediska rovněž velmi důležitá (Co je skutečnost? Co je iluze o skutečnosti?).

Podle knihy VLADIMÍRA VONDRÁČKA „Vnímání“ halucinace je vjem bez přiměřeného podnětu z vnějšku. Blud je chybný, nesprávný, skutečnosti neodpovídající soud, o jehož správnosti je subjekt nevývratně přesvědčen. Iluze je vjem neodpovídající vnímané realitě. Podobně se vyjádřil i psycholog STANSFELD S. SARGENT: „Iluze je chybný nebo pokřivený vjem“. K tomu bych já dodal, že slovo iluze má z hlediska filozofie však i obsažnější význam, zahrnuje i chybný nebo pokřivený širší názor, ideu. Pojem iluzí vymezil a od halucinací odlišil již ESQUIRD. V obou případech - při halucinacích i při iluzích - jde o šalebné vjemy, vznikající bez přiměřeného zevního popudu. Obyčejně se rozdíl udává tak, že při iluzích je přítomen zevní vybavující podnět (byť nepřiměřený), podnět, jenž je ve vněmu (např. podle KUFFNERA) "šalebně přeměněn", je inadekvátně percipován, kdežto při halucinacích není zevního podnětu žádného, schází vůbec. Výklady psychopatologických vjemů jsou z hlediska filozofie velice významné. Zde však musíme na závěr této kapitoly uvést NEVOLEHO výklad, rozvíjející v předchozích odstavcích zmíněné evoluční přístupy: „Leccos z nich nám už poodhalila např. pedopsychologie (tj. psychologie dětí). Ale do daleko většího, ba nevyčerpatelného bohatství psychologických možností u člověka nám dávají nahlédnout zkušenosti psychopatologické. Patologický děj duševní není ještě proto eo ipso špatným, zvráceným, chorobným, neboť chorobným se stává teprve relativně, svou biologickou (v širším smyslu - tedy např. sociální) inadekvátností. Bylo by arci neekonomické, kdyby naše myšlenkové funkce byly přizpůsobeny k vrstvě skutečností, která byla původně prakticky bezvý­znamná. Proto - schématicky řečeno - jen jeden, a to biologicky nejpřizpůsobenější modus vnímání a myšlení, se vývojem uskutečnil, kdežto ostatní zůstaly latentní. Projevují se však, odbržděny, v duševní chorobě. Odtud jsme je také dosud poznáva­li. - Ale leckteré z těchto skrytých schopností - a sem patří i schopnost názorně si představovat prostorové útvary čtyřrozměrné - se mohou i mimo duševní chorobu objevit a rozvinout, až přijde jejich doba. Až jich bude potřeba pro přizpůsobení se novému, od mikrokosmu atomů po astronomický makrokosmos rozšířenému biologickému prostředí moderního člověka, až jich bude nutno použít pro přiléhavější názor i vhodnější chápání nově objevených skutečností. Ta doba už snad nadchází“.

6. ZÁVĚR

Závěrem k tomuto pojednání uveďme: Obraz, který si vytváříme o vnějším světě na základě smyslových informací je ryze subjektivním stavem. Existuje tolik individuálních obrazů světa, kolik je na světě živých bytostí (lidí i zvířat). Tyto obrazy však mezi sebou vykazují mnohé analogie, proto se v tomto vnějším světě dobře orientujeme a zpravidla si s jinými tvory nepřekážíme. Příčina je v tom, že základem všech individuálních představ je jediná tzv. objektivní realita, kterou však žádná živá bytost bezprostředně nezná v její úplnosti a pravdivosti. Proto ve své světové představě žijeme v jakési pravdou podmíněné iluzi. O vlastnostech absolutní skutečnosti se můžeme pouze dohadovat na základě nepřímých přístupů. Přesto v tomto vnějším světě můžeme zcela dobře žít i užitečně pracovat.

Ing. Dr. Otakar Mikeš, DrSc.

Překážky na mystické cestě

Všichni jsme dětmi Božími a v každém je božský zárodek, který se může vyvinouti ve vnitřní duchovní život, ba že během doby se jednou musí u všech lidí toto božské sémě rozvinouti v posvátnou květinu nesmrtelnosti. U někoho je ovšem toto semeno zakryto mnohými a mnohými závoji, u jiných je poněkud odhaleno, a u jiných počíná již jeho lesk prosvítati posledními rouškami. Ale u všech tento zárodek existuje. V ňadrech každého člověka hoří tento věčný plamen a proto každý může míti naději, že bude sežehnut rozdmýchaným plamenem lásky a že dojde spásy.

Tím je ovšem dán u každého člověka předpoklad k mystické cestě. Bez tohoto duchovního zárodku nebylo by vnitřního vývoje.

Ale toto probuzení Ducha nelze vybojovati bez těžkých zápasů. Není to práce lehká, není to práce na jeden nebo dva roky, nýbrž na celý život - avšak cíl stojí za to. Běží o spojeni s naším vnitřním božstvím, což je vlastně pravý smysl „spásy a vykoupení“, a tím uniknutí ze zákona znovuvtělování a dosažení věčné blaženosti.

Kdyby lidé věděli, že v Bohu naleznou vše, více než dokonalou náhradu za veškeré požitky světské a tělesné, při čemž jako nádavkem, že obdrží ještě nesmrtelnost, tu zajisté by se snadněji odpoutali od marnosti tohoto světa.

Je sice mnoho těch, kteří mají snahy po duchovnu, ale při počáteční cestě za pravdou jest mnoho zátočin a bludišť, v nichž může noha lidská uváznouti na dlouhou dobu - i na celý život.

Mnozí z nich se spokojují s naukami nedokonalými, jimž se přikládá omylem mnohem větší důležitost, než si zasluhují.

Domnívají se klamně, že je ještě nějaká jiná moudrost, nad moudrost těch, kteří Boha v sobě poznali a uskutečnili s Ním své spojení a že je ještě jiná Cesta, kde se, jak se lidově říká, jedí koláče bez práce. Takové cesty není a nebude.

Ale lidé stále hledají, bloudíc v kruzích a spirálách a nenacházejí, místo, aby celou silou svého Ducha soustředili přímo na nejvyšší Pravdu a aby bez bázně se odvážili pohlédnout skutečnosti tváří v tvář.

Někdo např. uvázne v okultismu a dá se zlákati nadsmyslnými silami nebo doufáním, že se mu podaří vejíti do styku s bytostmi astrálními, aby je ovládl a nabyl nad nimi moci a získal si tak moc světskou a vynikl nad svoje spolubližní. Ten je zbloudilcem na cestě za pravdou nejméně šťastným, neboť vyměnil perlu za prostý kousek skla, který se mu záludně zaleskl na slunci. U takového člověka není pravé touhy po nejvyšší pravdě a proto je marno kázati mu o ní a o možnostech jejího dosažení.

Mystická cesta nemá za cíl vyvinouti nějaké duchovní - okultní síly, protože tyto síly jsou jen vedlejším výsledkem žákových snah k dosažení spojení s Božstvím.

A jiný zase odporuje všemu jinému, co neplyne z učení duchů, nebo nebylo vyčteno z astrálních kronik. Tací tápají v temnotách a často se spokojují jen s projevy problematických duchů a všelijakých larev ve spiritistických seancích.

Jiní se těší zcela prázdným filozofováním teosofickým, nebo antroposofickým, ve kterém je sice mnoho hluboké moudrosti, vzaté z indických, antických a středověkých nauk, ale vše je to zkaleno nesprávně pojatými názory.

Jiný zase jako vzdělanec upadne do osidel lidské filozofie. Také on měl touhu po pravdě, ale dal se oslnit hříčkami zevního lidského rozumu. Lidský rozum jest schopností velmi omezenou a každý, kdo chce jím řešiti záhady Ducha, musí ztroskotati a dojde k nejvyšším omylům a bludům.

Zato každý, kdo pozná, že vnější hledání pravdy je marné a obrátí se z vnějšku do nitra, nalezne pravdu zcela jistě, zároveň se svým Bohem, jenž je jedinou skutečnou Pravdou. Lidská filozofie je prázdnou skořápkou, velmi pěkně pomalovanou, ale přece jen hluchou. Perly v ní není.

Jiný zase se dá svésti k cizím soustavám, hlavně buddhismu nebo brahmanismu. Ne snad, že by byly tyto nauky špatné - jsou to nauky vznešené, překrásné květy indického ducha, ale je to náboženství cizí, které se ve všem liší od idejí, které západní člověk vstřebal od svého dětství. Zkrátka každá cizí náboženská forma je škodlivá. Je to obvykle z popudů zevních, teda klamných a nikoli citových. Na tyto východní nauky se musíme dívati jenom jako na důležitou pomůcku k cestě mystické, ale nikoliv jako na cestu vlastní.

A zase jiný lpí na vnějších formách náboženských a jejich učení a není schopen se povznésti nad církevní předsudky a všechny naučené pojmy o Bohu, o našem poměru k Němu a Jeho vševládních vlastnostech. Zevní formy náboženské svedly mnohé k připoutanosti tak osudné, jako život světský. Proto je psáno: „Písmeno usmrcuje ale Duch dává život.“

Poznání Pravdy, což znamená poznání Boha, se zakládá jedině na přemožení zevního klamu světa.

Kdo chce tedy získati věčné hřivny, nesmí poslouchati hlasu zevního rozumu, který je klamný a vede člověka k lživým závěrům.

Proto nechť nikdo nezůstává státi na své cestě za pravdou, dokud nepocítí že je u jeho pramene s naprostou jistotou. Ale pramenem pravdy je jenom Bůh a to nechť nikdo nepouští ze zřetele. Jedině pak bude lidská touha po pravdě plně uspokojená, poněvadž naše duše může pak píti z nevyčerpatelné studny vší Moudrosti.

K mystické cestě, má-li býti naším životním cílem a nejen pokusem ze zvědavosti, musíme přistoupiti bez předsudků, zvrácených názorů, které jsou velikou překážkou a bez nerozhodnosti. Kdo se nemůže rozhodnouti, mrhá svými silami neustálým vracením se k téže myšlence: „Dnes již musím začíti!“ Kdyby začal tehdy, když mu tato možnost byla na blízku, byl by již ušel značný kus cesty. A tak ztrácí jednu příležitost za druhou a čas prchá a člověk stojí stále na témže místě!

Proto nejvíce záleží na rozhodnutí, na pevném provedení předsevzetí, když chce žák nastoupiti mystickou cestu. Veškeré kolísání a odklady jsou známkou nedostatečné víry a nikoliv slabé vůle, jak se někteří domnívají. Víra je nejpřednější vlastnost, kterou musí mít mystik. Kdo má víru dovede přemoci všechny překážky.

Jinou, velmi vážnou překážkou - snad největší a nejnebezpečnější ze všech, je magie. Nemám tu na mysli tzv. vysokou magii, která vrcholí ve volání andělů a která není vlastně nikde u nás pěstována, nýbrž spíše nízkou a nejnižší magii a hlavně tzv. čarování, které poškozuje druhého. Naší povinností je upozornit a varovat ty, kteří si chtějí zahrávati s magií, neboť ti sejdou často na zcestí a vrhají se do záhuby nejen duševní ale i tělesné.

To jsou hlavní překážky na mystické cestě a kdo vše promyslí, uvidí zřejmě, že tyto překážky jsou vždycky v nás a nikoliv mimo nás a proto je také musí každý sám odstranit, neboť nikdo jiný toho nemůže.

Pokud se týká vhodné příležitosti k začátku mystické cesty, musím říci, že je to především nevypočitatelnými vlivy Božské milosti, která není vždycky stejná. Jsou chvíle, kdy člověku se mystická cesta přímo nabízí, kdy Duch Boží je tak blízko u nás, že po něm jen třeba vztáhnouti ruku, to jsou chvíle milosti a blaze tomu, kdo jich využije! Pak jsou zase chvíle opuštěnosti, které zažívá občas každý. Tu člověk je pro zkoušku své pevnosti zdánlivě opuštěn, je sám a nemá síly k ničemu. Teď je nutno vytrvati za všech okolností, zatít zuby a napnouti co nejvíce vůli a jenom nepovolit a cvičit dále. V takových chvílích opuštěnosti je třeba čísti mystické spisy o křesťanské mystice a dále Bhagavad Gítu a spisy o učení Rama Krišny atd.

Proto když jsme s milostí Boží dospěli tak daleko, že jsme si uvědomili nutnost a skutečnou potřebu jíti duchovní Cestou, řiďme se nekompromisně radou Mistra Eckeharda, který učil: „Kdo nehledá nic a po ničem netouží než po Bohu, tomu dá Bůh vše, co ukryl ve svém Božském srdci, aby to bylo také i jeho vlastnictvím, jako je to vlastnictvím Boha, ne méně a ne více.“

K. Weinfurter

Fenomén Nový Prostor

Jistě jste se již také setkali s prodejci streetpaperu „Nový Prostor“, postávajícími na ulici za téměř každého počasí. Protože se jedná o lidi, kteří se dostali do obtížné sociální situace, okolojdoucí je někdy považují za žebráky, někteří si je mohou dokonce plést s Jehovisty nabízejícími časopis „Strážná Věž“.

Nový Prostor si kupuji už několik let od „svojí“ prodejkyně, stávající před supermarketem, do kterého chodívám nakupovat potraviny. Kdo se někdy odvážil vejít s prodejci Nového Prostoru do kontaktu, může zjistit několik překvapivých faktů.

Časopis není vnucován, ale prodáván (prodejní cena je v současnosti 40 Kč), prodejci jsou normální lidé, jako každý druhý. Přestože stojí celý den na ulici za nepříliš velkého zájmu okolí, můžete si s některými z nich celkem dobře popovídat. Prodávají sami za sebe, nejde o klasickou charitu – jejíž účinek může být pro obdarované někdy i demoralizující.

V samotných začátcích byla úroveň obsahu Nového Prostoru dosti nevyrovnaná, černobílé časopisy tištěné na hrubém papíře nepochybně patřily svou formou mezi to nejhorší na našem trhu časopisů. Začátky bývají těžké. Časopis prožil střídání vedení, kolísavé zlepšování grafické i obsahové úrovně, střídání redakcí, také nelehké období škrtání státních dotací. Konstantami, zaručujícími určitou minimální úroveň, pro mne byly zvláště fejetony Jana Jiráka a dadaistické grafické výlevy členů redakce (které by jistě potěšily příznivce humoristického pořadu Monty Python's flying circus).

I ten, kdo si Nový Prostor nekupuje, si mohl ke konci minulého roku (tj. 2006) všimnout změny grafického vzhledu časopisu směrem k větší nápaditosti a také k určité provokaci. Namátkou si vzpomínám na číslo se Švejkem na kříži, věnované české národní povaze, nebo na číslo věnované moci médií, kdy se na obálce objevil snímek Hitlera, stylizovaný jako reklama na rozhlasový přijímač.

Mnohem větší překvapení se však skrývá uvnitř časopisu. I když rozsah je o něco menší, než je v dnešních dobách zvykem, zajímavý a vysoce profesionální obsah to bohatě vyváží. V dnešní době jdou mnohé časopisy cestou snižování nákladů, ač máme mnoho titulů, uvnitř je nacpáno co nejvíce vaty, přičemž počet stránek bobtná vtíravou reklamou. Současný Nový Prostor přináší nový formát, který si svou formou příliš nezadá s renomovanými společenskými týdeníky jako jsou Reflex, nebo Týden. Pokud vám nevadí neotřelý pohled na realitu dnešního světa, články zabývající se odbornou tématikou psané odborníky, zajímavé recenze a vysoce kvalitní grafický design textu uvnitř časopisu, pak nebudete zklamáni.

Nová tvář Nového Prostoru je v tom nejlepším slova smyslu postmoderní, humanistická, až aktivistická. Kromě formy a obsahu je nezanedbatelný i aspekt u nás dosud ještě neobvyklého sociálního podnikání – kde hlavním cílem není dosáhnout co nejvyššího zisku, ale co nejvyšší kvality života společnosti. Tento časopis vyrostl v neobvyklý kulturní počin, zasluhující si naši pozornost a podporu. Zbývá jen popřát, aby tato vysoká obsahová i grafická úroveň co nejdéle vydržela.

ing. Pavel Sedlák

O černé magii

Vážená redakce, žádám o uveřejnění článku o důsledcích černé magie jako reakci na inzerát v časopisu Spirit. Řada lidí již změnila názor na solidnost tohoto listu, neboť již několikátý rok uveřejňuje inzeráty na kontakty s černou magií. I když mnozí nevěří, že zlé myšlenky a představy vysílané na druhého člověka mají sílu mu škodit, řada novin by takové inzeráty neotiskla, aby nenapomáhala této zlé činnosti. Text inzerátu: Lze na člověka přivolat smrt prostřednictvím černé magie? zn: „Prosím napiš mi o tom“

Každá zlá myšlenka může někomu ublížit, jako dobrá pomoci. Máte-li pisateli inzerátu pocit, že na Vás dělá určitá osoba černou magii, proste Boha o ochranu a pomoc, aby Vám nemohlo být ublíženo. Jste-li dobrý člověk, Bůh Vás ochrání a nenechá Vás zabít. Samozřejmě nesmíte sám ani sebeslabší myšlenkou pomyslet zle na člověka, o kterém si myslíte, že tuto strašnou činnost na Vás dělá. Pocítíte-li k němu nenávist, budete-li mít pocit křivdy, potřebu pomstít se, nebo se ochraňovat stejným způsobem. Bůh Vám nebude moci účinně pomoci. Pouze pociťovaná láska k Vašemu vrahovi a prosby o pomoc Vám boží ochranu zaručí. Avšak ani pomyslet na nějaký zpětný magický obřad nesmíte, jen tehdy se nebudete muset bát. Kupování ochranných předmětů proti černé magii je zbytečné, neboť ty pomáhají pouze paranoidním lidem, kteří ve své choré mysli takové obavy vytvářejí, a proto pouze jim amulety pomáhají. Podle duchovních zákonů to samozřejmě není možné, aby nějaký mrtvý předmět měl takovou moc. Pomůcky pro práci s černou magií existují, ty však pouze pomáhají k soustředění na člověka, který má být týrán nebo dokonce zabit, někdy i k zesilování zla. Věřte, že ten, kdo si i jen ze zvědavosti něco o černé magii čte nebo dokonce zkouší, okamžitě tím k sobě přivolává houfy temných, zlých duchovních bytostí, které mu ochotně napomáhají a v myšlenkách ho stále nabádají, aby dále v této hrozné činnosti pokračoval. Začnou mu vkládat do myšlenek nebo i do představ, že je to dobré dělat, že má člověk na to právo, dokonce si někdy vymýšlejí, že je v božím řádu někoho ze světa tímto způsobem sprovodit. Není to však pravda. Lidové přísloví moudře praví: kdo s čím zachází, tím také schází. Snaží-li se někdo před černou magií ochránit magií, dělá stejné zlo. Zlo oplácí zlem, a proto je stejný vrah. To, co vysílá na někoho, to se mu zase vrací a dříve nebo později se s tím setká. Myšlenky a skutky jsou duchovním majetkem člověka, proto při zlé činnosti zlým následkům nikdo neunikne. Zlo vytváří opět zlo, dobro však dobro. Kdo si takto zahrává se zlem, a tím i s temnými bytostmi, ten je hříčkou temna a jejich nástrojem ke konání špatností a sám se stává temnou bytostí. Pokud někdo dělá delší dobu černou magii, ať již pro svou ochranu, nebo ublížení, zabíjí své já. Zničí-li své duchovní já, po smrti těla je vymazán z lidské existence. Pokud je jeho já pouze poškozeno, jeho duchovní život bude jen a jen hrůza, děs, zoufalství a bolest. Taková bytost si jednu bude přát neexistovat, neboť její strašné utrpení nebude brát konce. Dělá-li skutečně nějaký člověk na Vás černou magii, není-li to jen ošklivá práce temných bytostí, neuchylujte se ke stejnému zlu ani myšlenkou. Proste Boha o svou ochranu a s láskou proste o pomoc a vedení lidského zloducha, který Vás chce zabít. Jste-li dokonce iniciátorem v používání černé magie ze závisti, zášti nebo pro jiné zlé účely, nezkoušejte to. Pokud jede pouze o Vaši zvědavost, zanechejte toho, a to velmi rychle, nebo na to doplatíte. Věřte, že člověk může různými představami tělo druhého člověka napravovat, ale také poškozovat. Černá magie je v božím řádu to nejhorší zlo, neboť ve světě duchů myšlenka je již skutek.

Kolikrát je člověk schopen opakovat nedobrou myšlenku nebo představu, tolikrát duchovně koná. Pokud se však chcete zničit, máte svobodnou volbu to učinit. Knih, jak druhému černou magií škodit, je dost a také se najdou duchovní ztracenci, kteří Vám ke vraždění druhých pomohou. Chcete-li se velmi rychle a jistě zničit, konejte to hlavně na slabých jedincích, starých lidech a dětech. Výmaz z lidské existence tak máte téměř jistý.

Přeji Vám správné rozhodnutí.

RNDr. Aleš Novotný, Brno

Poutník 8/2007

Všichni na jediném

jevišti světa...

„Všichni na jediném jevišti světa stojíme“, dodejmež žijeme, pracujeme, zahálíme, tam či onde se angažujeme, nebo jen lhostejně přihlížíme a přitom „cokoliv se zde děje všech se týká“ - jak věděl již Jan Amos Komenský. Popsal tak přesně starou pravdu, která platila dávno před ním a platí dodnes. Dodejme, že globalizace způsobuje, že tato pravda platí stále naléhavěji. Ano, doslova cokoliv se kde na světě děje, zavane globalizace až do nejposlednějšího „koutku“ světa. Pomocí techniky se dostanete téměř ke každému, kdo na jevišti světa právě stojí nebo cokoliv jiného dělá. Jakéhokoliv děje jsme buď přímo nebo tzv. nepřímo účastni. Jsme toho kusu hlavními hrdiny, šťastlivci či tragickými, jsme postavami, sice zrovna vedlejšími, ale ani bez nich by se „hra“ nemohla dávat - tedy závazně důležitými. Jindy jsme „jen“ částí davu, ale pozor: jedná se o celou věc podstatně ovlivňující kompars! Jindy jsme „nikým“ neviděnými diváky, tedy opět pasivními sledovateli, např. když „hru“ vidíme „jen“ v televizi - např. Blízký Východ nebo Irsko - to je přece daleko... Ovšem, pozor, na našem názoru a našich myšlenkách velmi záleží! A tak chtě nechtě na jevišti světa stále stojíme... a tedy máme zodpovědnost.

Copak to české slovo „zodpovědnost“ vlastně znamená? I bez slovníku, rozumíme-li alespoň poněkud česky, vytušíme základ slova odpověď. Jaká odpověď a komu? Komu, že se máme zodpovídat? Tak hlavně naši odpověď vyžaduje každý děj nebo jev na jevišti světa, to co se zde právě odehrává. Naši odpověď však vyžadujeme také my sami. Každý zvlášť vyžadujeme svou vlastní správnou odpověď, nepsanou, neokoukanou od jiného člověka. Je však třeba najít správnou, nikoliv libovolnou odpověď? Na to nám odpoví svrchu psaný citát Komenského. Jsou zde slova „všichni“ na jevišti světa... a všech se týká. Komenský tedy předpokládal či věděl, že existuje na jediném jevišti světa (tedy zřejmě veškerenstva) jedno společné, které se týká všech (tedy zřejmě všech jednajících bytostí). Lze předpokládat, že naše zodpovědnost netkví v jakékoliv nahodilé odpovědi, ale zase jen takové, která směřuje ke zmíněné Jednotě Jediného jeviště světa.

A tak slyším-li, že se organizují v hlavním městě fašisté s antisemitským programem a jsem právě ze všech stran stoprocentní Slovan a např. katolík z Malé Lhoty, týká se mne to stejně bytostně jako se mých předků týkaly tiché temné vlaky táhnoucí naší zemí ve válečných letech. Ti, co mohli vidět a neviděli a mohli tušit a nechtěli „raději ani domyslet“ jsou spoluzodpovědnými komparsisty na hrůzném jevišti „holokaustu“, neboť „všech se to zde týká“.

Co platí v zásadním a velikém v tragických časech, platí v tzv. mírových podmínkách, pro všechny projevy vandalismu, darebáctví, rasismu všeho druhu a ubližování bezbranným. Již slyším „znalce“ duchovních nauk, že je to přece karma a není nevinných obětí. Zastáncům nejrůznějších pojetí, i těch jedině správných, nutno říci: Ano, není náhoda a je zase moje karma, že jsem se na jediném jevišti jednoho světa s projevy toho nedobrého setkal a moje zodpovědnost, zda správně odpovím. A tak není nevinných komparsistů ani nevinných diváků, neboť všichni na jediném jevišti světa stojíme a cožkoliv se zde odehrává všech se týče.

S přáním moudrosti a daru správných odpovědí nám všem

Jarmila Plotěná

Tvůrčí náboženství

Nejstarší stavba

Sedmihradsko

Polská tragedie by snad bývala znamenala úplný zánik unitářství té doby, kdyby nebylo malé země, Sedmihradska, kde unitářství zapustilo kořeny téměř současně s polským, kde přestálo těžké doby a uchovalo se až dodnes. Jsou tedy v Sedmihradsku nejstarší unitářské sbory vůbec.

Prvním průkopníkem unitářských myšlenek v Sedmihradsku byl jako v Polsku Francesco Stancaro, který po 5 roků neohroženě hlásal svobodomyslné názory. Musel však ze země odejíti. Jeho nástupcem v Sedmihradsku se stal reformovaný kazatel a spisovatel Tomáš Aran. Byl duchovním v Debrecíně, který byl hlavním střediskem kalvinismu. Tu vystoupil kalvinský vůdce Melius, jenž napsal proti němu obsáhlou knihu. Ale tím jen rozvířil zájem o unitářství. Největší průkopnické dílo však v tomto ohledu vykonal osobní lékař prince Jana Sigismunda Biandrata, povolaný r. 1554 do Sedmihradska. Vychoval z mladého prince přesvědčeného unitáře a získal si tak jeho obliby, že když princ vstoupil na trůn, stal se Biandrata jeho kancléřem a rádcem. Jan Sigismund byl prvním a také jediným unitářem na trůně královském. Celý dvůr se ovšem seznámil s Biandratovými a královskými názory, což později způsobilo laskavé přijetí polských emigrantů.

Hnutí takto podnícené se šířilo a našlo velikého vůdce v Dávidovi, dříve duchovním lutherské církve, později přestoupivším k pokrokovější církvi reformované, kde se stal biskupem a vlivem Biandratovým také dvorním duchovním. Biandrata ovšem nezapomněl ani nyní na své misionářské poslání. V Dávidovi našel velkou odezvu svých myšlenek. Přesvědčil jej o tom, že je nutno vésti reformaci dále a poukazoval na zápasy, které se vedly v Polsku, Švýcarech a jinde. Dávid, promysliv vše, uznal, že Biandrata má pravdu. Roku 1564 na sněmu v Segesvaru vystoupil otevřeně proti učení o Trojici. Král Jan Sigismund byl přítomen a s úsměvem pochopil, že Biandrata zvítězil. Za dva roky na sněmu v Torda bylo vypracováno Biandratou a Dávidem vyznání víry, už v duchu unitářském. To však pohněvalo tolik kalvínského vůdce Melia, že žádal, aby Biandrata a Dávid byli odstraněni se dvora královského. Byl svolán zvláštní sněm do Gyulafehervaru; unitáři byli zastoupeni pěti řečníky, kdežto kalvinisté šesti. Po devítidenní disputaci vyznali kalvinisté veřejně svoji porážku. Když se lidé dověděli o úspěchu, připravili Dávidovi, jako vůdci unitářského směru, okázalé uvítání a hojně přistupovali k unitářství. Roku 1568 byl Dávid jednomyslně zvolen jeho biskupem.

Nyní nastala zlatá doba unitářství. Král jejich víry vládl v zemi a Dávid byl výborným vůdcem hnutí. Nepřátelé, kteří se dříve pokoušeli zlomiti každý pokus o unitářství - hlavně ortodoxní protestanté - se báli, že začnou pro ně těžké chvíle pronásledování. Ačkoliv měli unitáři moc a mohli oplatit, co sami dříve zkoušeli, neučinili tak; naopak, Dávid se přičinil o to, aby byl r. 1568 vydán toleranční dekret, kterým byla všechna náboženství v Sedmihradsku zrovnoprávněna. Byl to první dekret toho druhu v dějinách Evropy. Tím se ukázal znovu základní princip unitářský: snášenlivost. Jméno „unitáři“ bylo Dávidovským dáváno jako přezdívka, avšak nebránili se a r. 1638 přijali toto označení oficielně.

Unitářství šířilo se tak rychle, že do smrti Dávidovy bylo zorganisováno na 300 sborů v Sedmihradsku, na 60 v Maďarsku a do konce století převýšil tento počet 500 sborů. Byla založena i řada škol a v Kolozsvaru dokonce i theologická akademie. V hlavní tiskárně bylo vydáno na sta spisů, které pomáhaly šířiti unitářské myšlenky, kam nemohli zasáhnouti kazatelé.

Zlatá doba unitářství netrvala však dlouho. Pohroma začala brzkou smrtí krále Jana Sigismunda r. 1571. Jeho nástupcem se stal Štěpán Barthori, který sice přísahal, že bude zachovávati vydaného tolerančního dekretu, ale nadržoval kalvinistům proti unitářům. Považoval unitáře za národní zrádce. Zakázal jim tisknouti unitářské knihy a vyučovati jejich náboženství ve školách. Později bylo nařízeno, že unitářský biskup nesmí navštěvovati své sbory, jedině v Kolozsvaru a Tordě, jinak mohl tyto návštěvy konati jen biskup reformovaný. Reformovaní biskupové ovšem nepomáhali unitářství.

Ačkoliv byl těmito zákazy znemožněn vzrůst unitářských sborů, společné nesnáze sbližovaly věřící a nastalo vnitřní prohlubování. Nová těžkost se však ukázala v rostoucí nelibosti vzdávati Ježíši božskou poctu. Nevěřili, že Ježíš je Bohem, ale přece jen mu prokazovali dosud pocty větší, než byli ochotni dáti člověku. Někteří přední unitářští myslitelé se stavěli proti takovým poctám. Vyvinula se živá debata, která jen podporovala nepřátelství vládnoucího prince. Dávid se přiklonil na stranu pokrokovějších, odmítajících božské pocty Ježíšovi. Snad proto, aby nezvyšoval nepřátelství na královském dvoře nebo z nedostatku svobodomyslnosti se Biandrata postavil na stranu orthodoxní. Pokusil se několikráte Dávidovi vymlouvati jeho nové názory a upozorňoval na nebezpečí dalších novot. Dávid odmítl; tím si Biandratu nadobro pohněval; ten se otevřeně postavil proti němu a pohrozil mu, že může býti souzen pro zavádění novot náboženských, což bylo trestné. Byl svolán zvláštní sněm, ba i Socinus byl pozván. Dlouho s Dávidem hovořil, aby jej přesvědčil, leč marně. Někteří z duchovních hlasovali na sněmu proti Dávidovi a tak jeho názory byly prohlášeny za novoty; byl zbaven svého místa a nesměl přijímati ani návštěv. Byl vězněn ve svém domě. Dávid se ze všeho roznemohl, ale v neděli přece jen vstal a nedav se odraditi od svého úmyslu, šel kázat do kostela v Kolozsvaru, kde pronesl skvělou obhajobu unitářství a bouřil proti obřadnictví, které se pojilo k osobě Ježíšově. Princ byl tímto činem velice pohněván, nechal nemocného Dávida přivésti na dvůr královský a tam po krátkém soudu byl uvržen do vězení na hradě Deva. To bylo příliš těžké pro jeho churavé tělo; ve vězení 15. listopadu 1579 zemřel.

Další vývoj sedmihradského unitářství byl velmi ztěžován. Nájezdy Turků a rakouský režim neprospívaly rozvoji unitářských obcí. Zvláště za Marie Terezie, která byla horlivou katoličkou, trpěli velice. Nesměli zakládati nové sbory, tisk jejich byl tak omezen, že za celé století vyšly jen dvě nebo tři knihy pod přísnou cenzurou. Ačkoliv rakouští panovníci přísahali, že budou zachovávati a respektovat práv občanů, svých slibů nedodrželi.

Společné utrpení vytvořilo však houževnaté povahy a probudilo smysl pro obětavost. Kdykoli bylo třeba přinésti oběti pro záchranu unitářského hnutí, nikdy se nerozmýšleli členové učiniti vše, co mohli. Dojemný je případ, který se udál v roce 1857, kdy rakouská vláda, chtějíc zničit unitářské školy, nařídila, že musí unitáři sebrati v krátkém čase na půl milionu zlatých, kterých vláda chtěla prý použíti na zlepšení školství. Sedmihradští unitáři jsou většinou prostý venkovský lid, boháčů není mnoho. Všichni dali, co měli a mnozí zadlužili své statky na nejvyšší míru, jen aby peníze sebrali. Nejenže se jim podařilo stanovené částky dosáhnouti, nýbrž sebrali ještě mnohem více. Své školy i náboženské obce tak zachránili.

Až do roku 1821 žili sedmihradští odloučeni od ostatního unitářského světa. Nevěděli, že mezi tím, co oni trpěli a zápasili o bytí a nebytí, povstalo neodvislé unitářství v Anglii a v Americe. Čirou náhodou dověděli se angličtí unitáři o sedmihradských bratrech, které vyhledali a žasli, když poznali jejich historii. Od těch dob panují velmi přátelské styky mezi sedmihradskými a zahraničními unitáři.

V přítomné době je Sedmihradsko částí Rumunska. Státním náboženstvím rumunským je ortodoxní řecko-katolická církev. Ostatní církve jsou sice trpěny, ale nikterak podporovány. Unitářům sedmihradským bylo zabráno mnoho majetku po válce a státní podpora snížena na minimum, takže přítomná doba je opět dobou zápasu o bytí a nebytí. Protože unitáři jsou většinou maďarské národnosti, jsou stále v podezření, že připravují protistátní akce a tak jsou bedlivě střeženi. Žijí však všichni v naději, že budou pochopeni i od rumunských úřadů, neboť hlavně dnešní mladí duchovní jsou naprosto vzdáleni šovinistických zájmů a dokazují Rumunům, že jim jde toliko o ryzí náboženský život.

K. Hašpl, Jar. Šíma

Žil Servet ve Vídni?

Vážení a milí, rád bych ve svém listu krátce reagoval na šesté číslo časopisu Poutník. Úvodem bych chtěl sdělit, že čtu Váš časopis už dlouhá léta a čítával jsem i brněnský Zpravodaj. Jeho jeden ročník mi k Vánocům roku 1998 daroval jablonecký duchovní rev. Jiří Palka, který mi tehdy zároveň doporučil obrátit se na brněnského duchovního rev. Miloše Mikotu, pro něhož jsem měl řadu otázek souvisejících s unitářskou historií. Právě br. Mikota mi později začal zasílat i Poutníka (založeného sestrou Plotěnou), jenž pak nakonec zastal úlohu obou časopisů a stal se jediným brněnským periodikem.

Již řadu let si myslím, že Poutník z našich existujících tří unitářských časopisů (Poutník, Svobodná cesta, Unitářské listy) má zatím nejlepší obsahovou kvalitu. A to proto, že je tematicky nejpestřejší a není problém publikovat v něm články ryze filozoficky laděné, jakož i ty věnované například mystice či esoternějšímu tématu. Rád jsem čítával také hradeckými unitáři vydávaný časopis Meditace (redigoval jej Lubomír Smotlacha, který do něj dokázal zajistit i příspěvky dr. Eduarda Tomáše) a Lubošem Štěrbou vytvářené Logo. Ty ale nepřežily sedmero let vnitřních unitářských sporů (1993–2000). To je mi na druhé straně líto. Nešvary je třeba odstraňovat a nebýt k nim lhostejný a přehlíživý (a i tak se mnoho unitářů v 90. letech chovalo) – dobré věci ale podle mého úsudku měly zůstat zachovány. Jako například Logo nebo třeba krásně vyzdobená kaple v Paláci Unitaria s obrazy mistra Miloše Kurovského. Nadbytek (i spravedlivého) hněvu vždy škodí a ve výsledku bývá sebezničující. Ale to už bych příliš odbočoval od tématu.

V letním čísle Poutníka mne potěšil příspěvek zesnulé plzeňské kazatelky sestry dr. Jiřiny Chudkové, po níž se zachovala řada vzorně připravených promluv. Rádi bychom je viděli publikované též v knižní podobě, bohužel nedostatek času a vytížení jinými povinnostmi nám – tedy aktivním členům plzeňské obce – zatím stále brání v realizaci této myšlenky.

Počátek šestého čísla Poutníka obsahuje také kapitolu z knihy Tvůrčí náboženství, v níž se mimo jiné píše o Michaelu Servetovi, přesněji Miguelu Servetovi (1. pád Serveto), aragonském lékaři, teologovi, matematikovi a zeměpisci. Ten je pokládán za jednoho z předních odpůrců nelogického, ale i nebiblického trojičního dogmatu, jež bylo uměle naroubováno na učení Ježíše a jeho přímých žáků teprve v prvých stoletích našeho letopočtu. V textu se píše též o Servetově dvanáctiletém pobytu ve Vídni. Jde o celkem nešťastnou chybu, kterou možná autoři Tvůrčího náboženství převzali z americké literatury. Každopádně zde došlo k záměně francouzského Vienne a rakouské Vídně (německy zvané Wien). Je reálně možné, že Michael Servet procestoval během svého života rovněž rakouské země, ale jako historik silně pochybuji o tom, že by tento „nebezpečný kacíř“ mohl nalézt pokojný azyl v půli 16. století právě v silně katolické a tradičně konzervativní Vídni, anebo že by v uvedeném městě působil na arcibiskupském stolci velmi tolerantní a smířlivý katolík, jakým byl Francouz Pierre Palmier (v dobových pramenech občas nazývaný též Paulmier).

Každý děláme chyby. I mně se jich podařilo v minulosti několik vytvořit přímo „na papíře“ a pak už jen platilo ono staročeské: „Pozdě bycha honit.“ Myslím si však, že přinejmenším v novém vydání Tvůrčího náboženství by bylo vhodné mýlku o Servetově vídeňském pobytu odstranit, abychom ji dále nešířili.

Jinak k samotnému Servetovi se ještě ze zajímavosti sluší poznamenat, že za­chovaných údajů o jeho životě není vskutku mnoho. Osud tohoto „kacíře“ nebyl v jeho vlasti i některých dalších zemích ve své době i dobách pozdějších nijak výrazně připomínán, navíc Servet žil dlouho v utajení a v některých životních údobích udával záměrně falešné údaje o svém původu a identitě. Dodnes tak přesně nevíme, jakého roku se přesně narodil (zda 1509, nebo 1511), či kde se tak stalo (zda v Tudele, či ve Villanuevě), přičemž historici mají na danou věc rozdílné pohledy. Podobné nejasnosti panují také v jiných kapitolách Michaelova života. Sám se většinou přikláním k datacím Mezinárodní Servetovy společnosti. Její webové stránky www.servetus.org obsahují v anglicko- i španělskojazyčné verzi řadu zajímavostí o tomto osobitém učenci a polyhistorovi a možná zaujmou i nejednoho českého unitáře.

Tímto své psaní končím, přeji mnohý zdar a pěkný zbytek léta všem členům a příznivcům brněnské unitářské obce (též v Brně registrovaným unitářům z Ostravy, kteří by rádi obnovili činnost ostravské Unitarie) a dá-li čas a zaměstnavatel, těším se napřesrok snad i na osobní shledanou.

Radovan Lovčí, Plasy na Severním Plzeňsku, 18. 8. 2007

Jak jsem se stal fotoamatérem

Před několika lety, když jsem si pořídil digitální foťák, jsem si připadal tak trochu jako „mastňák“. Neměl jsem jasnou představu co vlastně bych chtěl fotografovat, neměl jsem (a dodnes nemám) téměř žádné teoretické znalosti o fotografování. Také nejsem žádný velký cestovatel a když už jsem cestoval, vlastně jsem příliš nehořel touhou všechno „dokumentovat“ a následně předvádět pořízenou dokumentaci svým známým. Jaksi nestálo za to překonávat svou lenost kvůli tak nicotným důvodům.

K fotografování mne přivedlo až nadšení kolegy v práci a dostupnost digitálních fotoaparátů milosrdně tolerujících i nepříliš zručná individua. Přece jen se zde probudil technický fanda, který v mé osobě díky denodennímu intenzivnímu pracovnímu kontaktu s výpočetní technikou většinou poněkud pospává. Když ceny klesly na úroveň únosnou pro můj rozpočet, pořídil jsem si přístroj nižší střední třídy. Dodnes toho nelituji.

Člověk, který se stane fotoamatérem s překvapením zjišťuje, kolik se kolem něj vynoří překvapivých zákoutí, předmětů a tvarů, které byly až dosud zasuté a nyní jako by se hlásily aby mohly být vyfotografovány. Jak se příroda kolem něj i ve městě neustále proměňuje. Že ranní světlo je jiné, než polední a jiné než večerní. Že oko je překvapivě dokonalý výtvor přírody, který jasně vidí detaily i při velkých kontrastech, kde i nejlepší fotoaparáty selhávají. Snad největším překvapením je, že znovuobjevená „novost světa“ nezávisí na tom, zda je zrovna po ruce fotografický přístroj.

Ovšem, proměna obyčejného člověka ve fotoamatéra vyžaduje i zdravý rozum či jistou míru moudrosti, ba dokonce až filosofický postoj. Jen tak se lze vyhnouti zbytečnému zklamání, když není po ruce vhodný fotoaparát a není tedy možné sejmout určitý snímek. K zoufalství může psychicky méně odolné jedince postižené fotografickou deviací přivádět rovněž ostražitost živé přírody, totiž že zvířátka vedena instinktem a špatnými zkušenostmi s nejrůznějšími exempláři homo sapiens jsou velmi ostražitá, aby se snad neocitla v hledáčku a nenechala se zaostřit.

Nemalým půvabem fotografování je, že postižený, je-li opatřen přístrojem, může jít ven „jen tak“, aniž by se honil za stovkou jarních nebo jiných kilometrů, za odznaky klubu turistů, razítky ve „wanderbuchu“, aniž by si musel předem stanovovat cíl cesty a počet kilometrů, který musí být bezpodmínečně pěšmo nebo kolmo uražen ke zdolání kýženého cíle. Fotografická psychická porucha naštěstí není považována za vážnou, takže nevede ke zbavení svéprávnosti. Aparát je věru malou daní za poskytnuté alibi, přičemž po návratu většinou nikdo nezkoumá, kolik snímků bylo vlastně nafoceno a kolik megabytů paměťové karty zaplněno. Příčinou takového postoje by snad mohla být jistá naprosto iracionální a neodůvodněná obava z nutnosti shlédnout spoustu fotomateriálu, z něhož není nadšený vůbec nikdo s výjimkou autora.

Občas dochází k zvláštnímu jevu, kdy aparát přiměje člověka chvíli se zastavit na pěkném místě, místo aby pokračoval v dosahování nějakého chimérického cíle, který o své dosahování navíc příliš nestojí. Je sice pravda, že v této situaci bývá obtížné „někam dojít“, ale jak by bylo možné jít dál, když na rašící větévce jabloně sedí slunéčko sedmitečné? Fotoamatér postupem času může dospět až k takové otrlosti, že ho cíl cesty příliš nezajímá. Zpočátku bývá brzdou turistických výletů, později se může propracovat až do stadia samotářského podivína.

Přeměna ve fotoamatéra je vnitřní proces, mám dokonce podezření, že někteří lidé ji mohli prodělat i bez fotografického přístroje. Přeji všem takto postiženým pevnou ruku a dobré světlo, jejich okolí pak pevné nervy, protože proměna, kterou postižení jedinci prodělali, bývá často nevratná.

ing. Pavel Sedlák

Za peníze zdraví pozbydete,

ale zdraví za peníze nekoupíte

Tvrdí pan Jaroslav Chmelíček z malebné vesničky na třebíčsku (kraj Vysočina). Je to pohodový člověk, jehož celoživotní zálibou je sběr léčivých bylin, jimiž obdarovává své blízké. Tím, že stále chodí do přírody si udržuje svou tělesnou i duševní vitalitu.

Jak dlouho se zajímáte o bylinky?

Bylinky v přírodě sbírám už moc roků. Pěstoval jsem je také na zahrádce. Celý život se léčím bylinkami. Zanevřel jsem na doktory, protože mně nepomohli. Neexistuje, že bych bral léky. Hodně bylinek jsem lidem rozdal a jsem rád, když jim to pomohlo. Jedna paní měla problém otěhotnět, vypadalo to u ní na rozvod. Dal jsem jí kontryhel a už mají tři kluky. Přijde za mnou ten, kdo věří. Nijak s bylinkami neobchoduji, dávám je zadarmo. Nedělám to pro peníze, ale pro zdraví lidí. Když je sezóna, chodím na ně každý den. Vyjdu třeba v deset a vrátím se až odpoledne. Pak je krájím a suším.

Máte nějakou oblíbenou bylinku?

Nejoblíbenější je třezalka, je to bylinka prakticky na všechno. Tím nechci říct, že ty ostatní nemají vážnost. Pomohla mi při mnoha potížích. Také zběhovec lesní, který v lékárně nekoupíte. Vyléčil mi zápal plic.

Jaký je rozdíl mezi bylinkami z lékárny a těmi vašimi?

Bylinky nasbírané v přírodě se nedají srovnat s těmi koupenými. Viděl jsem, jak to lidi trhají u cesty. Každý hledí na to, aby získal co nejvíc. Ani se to řádně nedosuší. Pak to zůstane někde na hromadě a než se dostane k lidem může trvat několik let a to už nemá žádnou účinnost. Bylinky se mají uchovávat tak jeden rok, víc ne. Bylinek v přírodě postupně ubývá a to je škoda.

Jaké je vaše původní povolání?

Původně jsem vyučený holič. V roce 1946 jsem se dostal na brigádu na obnovu zemědělství. Taky jsem stavěl dráhu a pracoval ve strojírenství. Při založení družstva jsem neváhal a začal tam pracovat u skotu. Dělal jsem tzv. zákvasy a do nápojů dával droždí. Dostal jsem ocenění za zvýšení dojivosti od prezidenta Svobody jako vynikající pracovník v chovu skotu.

Je vidět, že máte vztah ke zvířatům. Také jste pomáhal k jejich záchraně.

Zvířata mám moc rád. Před mnoha lety jsem zachránil tři čapí mláďata. Zůstala na komíně opuštěná, staří byli postřeleni. Zalarmoval jsem hasiče, aby udělali cvičení a sundali je. Krmil jsem je asi tři měsíce, sbíral jim ryby, dával bylinky. Říkal jsem jim Pepánci. Za deset let jsem se dozvěděl, že je našli v Africe podle okroužkování.

Jednou zůstala na silnici malá labuť. Donesl jsem ji k nám na zahradu a krmil ji, pes ji hlídal. Když jsem ji pustil, tak se vždy vrátila. Pojmenoval jsem ji Adélka, slyšela na zavolání. Jako velká mě v přírodě poznala a vždycky nade mnou zakroužila nebo doplavala až ke mně.

Pokud jsou zvířata nemocná, najdou si v přírodě potřebnou bylinku, která jim pomůže. Bohužel lidé to tak nevnímají. Jak já říkám – komu není rady, tomu není pomoci.

Je vidět, že pan Chmelíček je opravdová osobnost. Zaslouží si obdiv a uznání. Celý život žil ve skromnosti a lásce k lidem i zvířatům. Pomáhá i nyní a je škoda, že ve své rodině nenašel pokračovatele. Všechno se za peníze koupit nedá a to by měl mít každý na paměti.

Renata Šťastná

50 let židovského památníku Yad Vashem

Počáteční dějinné mlčení o hrůzných a nelidských událostech během Shoah (Šoa) - vystřídal ztrnulý šok - vůle živých postižených svědků - vybudovat památník s dokumentací 6 milionů obětí a zničení židovských sborů. Izraelský parlament - Knesset - se rozhodl vybudovat na paměť obětí v roce 1953 pamětní archiv, centrální databázi obětí holokaustu v Jeruzalémě. Památník lemuje alej „Spravedlivých mezi národy“ na počest hrdinů, kteří obětí svého života zachránili i židovské rodiny.

Proč je třeba mluvit o holokaustu? Generace těch, kteří přežili jako dějinní svědkové přechovávající v paměti nelidské vzpomínky s dokumentací i fotografickou pomalu odcházejí ze světa, pročež je třeba zavčas se zasadit o to, aby dějiny hrůz a bestiality židovského holokaustu byly udržovány jako svědectví bdělosti pro nadcházející generace s výzvou poselství morální odpovědnosti zprostředkované současnosti. V deklaraci jedné z konferencí těch, kteří přežili, zaznívá navěky ostražitý hlas dějin: „S pocitem povinnosti vyzýváme všechny, aby nasadili svůj život k ochraně lidství a zabraňovali krveprolití. Usilujeme o lidská práva a princip rovnosti mezi všemi národy...“ Společný projekt, který byl iniciován touto výzvou zahrnuje šest komponent: vzpomínání, archiv, muzeum, bádání, spravedlivou oprávněnost. Na podzim roku 2004 byl navržen nový muzejní komplex, světově známým architektem Moshe Safdie na Hoře vzpomínek jako most mezi světem a ojedinělým místem, kdy památník Yad Vash má zprostředkovat výchovu a vzdělávací činnost pro celý svět současnosti a budoucnosti proti teroru a násilí.

Z časopisu Neue Welt - Rosch Haschana zpracovala Miluše Šubartová

Životopis

Narodil jsem se, tedy byl jsem nucen se zrodit do tohoto světa protikladů, Dobra a Zla, 26. 2. 1965 v Brně. Od dětství jsem se zde cítil cizincem a toužil po svém pravém domově - Nebeském království Pána Zástupů. Vystudoval jsem střední ekonomickou školu a začal jsem číst křesťanskou mystiku, později ruskou literaturu.

A poté jsem studoval, nešťasten, vysokou školu zemědělskou. Začal jsem se zajímat o východní filozofii, zvláště buddhismus. Školu jsem nedokončil, kdesi jsem pracoval, vystřídal jsem více zaměstnání, věnoval jsem se meditacím a malování obrazů.

Pak však zasáhli Démoni Temnoty a já jsem vážně onemocněl s krční páteří. Po delší době, asi 6 let, se mi zdravotní stav zlepšil, oženil jsem se s Mirkou a bydleli jsme nejprve v Žabovřeskách, potom jsme se přestěhovali do Vinohrad.

Nadále studuji křesťanskou mystiku, čtu orientální poezii a usiluji o poznání Boha.

Prokop Suchomel

Z prázdnoty

Z prázdnoty jsem přišel,

do prázdnoty se navrátím,

ale Tvá náruč, Božská Matko

mě objímá a laská,

na prsou mi září

rudá růže jako krev,

na dlaních mám rány

Tvé bezmezné lásky,

toužím po Tobě,

po obraze, tak krásném, tak čistém,

Tvé oči září jako drahokamy,

Tvé ruce laskají mou šíji,

Tvá ústa se mně něžně dotýkají.

Prokop Suchomel

TV Noe - od roku 2006

Toto logo si nezávislá nekomerční televize přisvojila ve spojení s biblickým Noem, mužem Božím, kazatelem spravedlnosti (Petr 2, 5), jehož jméno překládáme z hebrejštiny slovem pokoj, odpočinek. Vysílání televize Noe přes družici jsme přivítali pro její nekomerčnost, charakter zaměřující se na kulturně duchovní obsah, z velké části biblický. V záplavě nekultivovaných a vulgárních programů komerčních masmedií jsme ji přivítali jako pokrokový zdroj hodnotných programů, šířených přes družici (DVB-S) s možností zachytit v celé Evropě kvalitní poučení s poznatky o stvoření světa na podkladě výkladu biblických textů s dokumentací historickou, archeologickou - zaměřenou na duchovní rozměry víry živé - zasahující nitro světlem příkladu Ježíše Krista, který svou spasitelskou obětí a vzkříšením svítí do temnot světa.

Jedná se o projekt, na němž kromě profesionálů se mohou podílet i diváci, křesťanské sbory, včetně charitativních misijních a pastoračních aktivit organizovaných za hranicemi.

TV Noe vysílá SOS pro ty, kteří potřebují pomoc nejen fyzickou, leč i psychickou, hlas živé víry o milosrdenství Božím. Programy jsou určeny i pro děti, takže rodiče se nemusejí obávat, že jejich dítka utrpí morální újmu. Televize Noe probouzí svědomí, vědomí stvoření k obrazu Božímu, jak je probouzet a rozvíjet - jak stvrzuje Písmo: ...Poklad máme v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že ta nesmírná moc je Boží a není z nás. (2. Korintským 4, 7)

Dík za vysílání televize Noe o evangeliu spásy, kdy Bůh osvěcuje naše srdce (2. K. 4, 6) temnotou světa září Ježíše Krista vzkříšeného, který působí svým Duchem k toleranci, spolupráci a zodpovědnosti za svěřený nám svět.

Právem se televize Noe stala nejen útočištěm, ale i oázou duchovního osvěžení a rozvoje, za něž děkujeme těm, kteří jsou si vědomi, že televizní vysílání nemá zotročovat, leč sloužit dobré věci.

Miluše Šubartová

Planetární étos z duchovního pohledu

Je třeba vidět ve tmě - světlo evangelia, království Ducha. Jsme lidé předurčení vyvíjet se k bodu Omega - Bohu. Usilovat o integraci do Univerza navzdory zmatečnosti světa.

Jaké jsou předpoklady přibližování k Bohu? Být v klidu, zrána prožívat radost vazbou na nebeské úrovně, nestěžovat si, nebýt vláčen nepříznivými vnějšími okolnostmi, vyloučit nenávist, zášť, podezíravost, předsudky.

Být celistvý - účastný na díle planety - znamená nebýt atomizovaný, nenechat se strhnout honbou za iluzemi - ale hledat Království božího pokoje.

Naše čakry musí souznít s čakrami Božími, vibrujícími na shodné vibrační světelné vibraci.

Účastenství na Božím díle je věčná květina, která kvete, i když je mráz a sníh.

Naučme se vnímat slunce nad mraky, i když je zataženo. Pěstuj vnitřní radost, neb Spasitel Ježíš Kristus tě přišel vykoupit ze všech běd.

Miluše Šubartová

Stáří

Až přestanou kvést růže,

až povadne můj svět,

až roky budu jenom stárnout a šedivět,

až zrcadlo mi vrátí mou starou cizí tvář,

kde ve vráskách se tratí,

ten blázen, snílek, lhář,

pak loukou rozhlédnu se

a hledat budu tmou,

kus ztraceného mládí,

květinu divokou...

Michaela Vyhňáková

Maminčiny slzy

Trpěla, trpěla krutě moc. Deset let je dlouhá doba jak pro nemocného, tak pro oba sourozence, kteří věděli, že před Nejvyšším nemohou jinak, než že obstát! Takový je Jeho správný řád. A já nemám jinou volbu, než se zúčastnit.

Úplně ztratila zrak, taktéž nohu. Jak, jak k tomu takhle žitým životem může dojít? Jen to je správné, aby člověk všechno své konání zaměřil na udržení zdraví svého těla a na pokračování jeho existence v neporušenosti, aby tak zůstaly nástroje sil duše, aby vše zůstalo neporušené a jeho duše se tak mohla zabývat ctnostmi vyššími. Cožpak neusuzujeme z jednoduššího na složitější?

Pokud někdy zcela výjimečně přišla maminčina úleva od bolesti, mozek pracoval naplno. Neměla jinou možnost, věděl jsem to. Věděla asi, že odejde, psychické mechanismy pomáhají nemyslet na smrt. Pracovali jsme spolu naplno, s vypětím všech sil. Snad její jistá individuace probíhala. Čas nám byl Jím vyměřen. Věděl jsem to. V poslední životní fázi člověk může dosáhnout životní integrity, mít pocit, že nežil nadarmo, že jeho život byl krásný a měl smysl. Podle teorie zvládání strachu (zejména ze smrti), je náboženství jedním z nástrojů, které nám odpradávna pomáhají vyrovnat se s faktem smrtelnosti. Jeho součástí bývá víra v posmrtný život, reinkarnaci, nesmrtelnost duše, zůstává ale otázka, zda Bůh stvořil člověka, nebo člověk Boha? Já se kloním k první variantě.

Přemýšlela, zcela hodně, ne už ze strachu z vlastni smrti, ale jak to bude s vlastním odcházením.

Snad se mi to podařilo. Spěchal jsem. Nelze měřit Jeho čas. Víra v Boží pomoc pramení z pohledu na Boha jako na vnitřní entitu. Boha nepovažujeme jenom za všezahrnující a obecně platnou podstatu, Bůh je (a může se tam dospět) naše nejniternější psyché, hlasu bytostného já. Přestože osobně věřím v sílu, která nám ukazuje cestu a vede naše kroky, existuje možnost, že Bůh není všemocný a jeho sliby se týkají a dotkly naplno jen předurčených.

Pak dojde k tajemné katarzní zkušenosti. K oddělení se a očištění od žádosti (za vše už děkovala) a chutí, od afektů a vnitřních tenzí prostřednictvím identifikace a účasti na protrpěném prožitku.

Odešla. Navždycky. Ale jak to vlastně bylo? A z toho je patrno (jak říkají učenci), že neznáme ani Jeho „vědění“ a že naše vědění HO vůbec nemůže obsáhnout, protože ON je jeho vědění a JEHO vědění je ON.

Ale přesto (jen částečně - sic!?)

Rudý NERONET, který se převaluje ve sklenici je toho svědkem, když k nám - sourozencům - téměř neslyšně přistoupí zdravotní sestra, která z úst umírající poslední slova slyšela. Do tváře jsem se jí už nedíval, modlitba se automaticky sama odvíjela. Kolem mě se rozhostilo fantastické ticho, duše oddané modlitbě milují ticho. Prvotním prostředkem je mlčení a velké slzy zbarvující se o hranu Neronetu padají rudé na zem. Viděl jsem ten děj znovu, uviděla HO (umírající) teď to vím.

„Stalo se něco?“ slyším sourozence. Ptají se, ale ví to. Děkuji. Byly to maminčiny slzy - už rudé.

Pavel Němec

Smíření se smrtí...

Rozhodla jsem se uveřejnit jednu ze svých úvah o odchodu ze života, ať už z našeho nebo někoho z našich blízkých.

Vím, že se téměř všichni na toto téma dívají rozpačitě a asi se ptají, proč si kazit čas určený k zábavě, přemýšlením o smrti, ale již delší dobu mám dojem, že zatímco čas, ve kterém žijeme se vyvíjí technicky tak rychle dopředu, duchovně nesmírně zaostává.

Není to jen můj závěr, ale když jsem se musela kvůli své nemoci vyrovnat s možností, že můj čas může být velice omezen, zjistila jsem, že filosofie, která mi nakonec umožnila se s tímto faktem smířit, není vůbec ojedinělá. Samozřejmě zcela nezávisle na mně a zcela jistě i mnohem citlivěji a propracovaněji, ale přece jen velice obdobně, se tímto tématem zabývalo mnoho psychoterapeutů, z nichž si nejvíce vážím myšlenek amerického psychoterapeuta MD I. D. Yaloma, který ve svém téměř beletristickém díle přibližuje čtenáři základní body své filosofie a umožňuje mu tak, aby se smířil se závěrem života, jako s běžným a přirozeným koncem. S tím, čím všichni projdeme, s životními etapami, které skutečně běžné jsou, tedy s narozením, s během života a s jeho koncem. Musíme jako zcela přirozené přijmout, že není výhrou před smrtí rezignovat, ale oddémonizovat ji a přijmout.

Nechci příliš rozebírat propojení mezi utrpením na konci života a nepřipravenosti různých filosofických, psychoterapeutických a medicínských oborů naší civilizace, konkrétně medicíny, k důstojnému umírání, protože právě toto je zapříčiněno značnou vnitřní nepřipraveností mnoha lékařů, kteří paliativní medicínu považují za nedůležitou, přesto, že jde právě o jeden z nejdůležitější oborů pomáhajících nemocným důstojně odejít.

Pokusím se uvést některé své úvahy, bez přílišných citátů, snad jen inspirované I. D. Yalomem a těch, u kterých jistě hledal radu a oporu zase on.

Doporučuji knihy: Yalom Irvin D.: „Máma a smysl života“, „Láska a její kat“, „Léčba Schopenhauerem“, „Když Nietze plakal“, atd. Kromě knihy „Lži na pohovce“, kde je konfrontace se smrtí zmíněna nejméně, jsou to knihy a povídky, jak už jsem se zmínila téměř beletristické, čtivé, zábavné a dokonce i veselé a přesto dokáží nenásilnou formou podat čtenáři základní myšlenky, které mu umožní se dozvědět víc o tématu, které nás pronásleduje mnohem častěji, než si to uvědomujeme. Knihy I. D. Yaloma tak pomáhají toto téma vidět rozhodně méně zlé a děsivé, než jak je zatím předkládáno většině dnešních lidí. Zmírňuje také strach ze staří a poukazuje na nesmyslnou fascinaci dnešních generací mládím i třeba předstíraným, jako výsledek neschopnosti vyrovnání se s konfrontací s nemocí a stářím.

Jako nejtypičtější příklad je možné popsat Buddhu vycházejícího poprvé z paláce a potkávajícího tři lidi na pomezí smrti. Nemocného člověka (konfrontace s odcházejícím zdravím), chudého člověka (konfrontace se sociálním umíráním a tedy vyloučením ze společnosti - se sociální smrtí) a mrtvého člověka (jako toho, kdo ze života již odešel). Je zvláštní, že tyto obavy z trojnásobnou konfrontací se smrtí zůstávají v civilizaci dodnes.

A přesto je o tolik mnohem horších věcí, obava z temných a zlých vlastností nás samotných, i našich nejbližších, které jsou často jen zdánlivě utajeny i před námi samotnými a kterých jsme si vědomi mnohem častěji, než bychom chtěli, vlastností lidí, které vídáme denně a konečně i vlastností nás všech mnohdy takových, že se o nich obáváme příliš přemýšlet. Téměř všem přemýšlivým lidem občas proběhne hlavou úvaha o tom, kdo jako lidé vlastně jsme a čeho kladného i záporného jsme vlastně schopni... a nejsou tyto, právě tyto úvahy o mnoho děsivější, než ty o konci života, které je oproti nim přirozené a pokud už působí děsivě, tak jen proto, že v nás dosud není dost zralosti, abychom se na něj dokázali podívat zblízka a smířit se s ním.

Uvažujeme vůbec dost často o tom, zda jsme řekli všem svým blízkým to nejpodstatnější, zda jsme jim odpustili a požádali o odpuštění a zda jsme jim řekli, co vše pro nás a často téměř celý život znamenali... Jak je nám líto času, který jsme strávili v hněvu, jak litujeme i času, který jsme vyplýtvali s lidmi, kteří pro nás, ani my pro ně příliš neznamenali. Kolik života jsme prožili po boku lidí, pro které jsme neznamenali téměř nic, nebo kteří byli lhostejni nám a se kterými jsme žili celá léta jen z nerozhodnosti zda s nimi zůstat nebo od nich odejít.

Konfrontace se smrtí nám většinou dá nahlédnout, jak vzácný je náš čas, jak jedinečný a časově omezený je náš život. A tak, jako právě konfrontace se smrtí nám umožní bilancovat a uvědomit si, kolik krásných chvil nám dává každý den. Ne jen ten, který, (možná) prožijeme někdy v budoucnosti, snad o víkendu, o prázdninách, nebo až za nějaký čas, ale který prožíváme teď, v této chvíli, v přírodě, která k nám proniká i do přelidněných měst, čas prožívaný s našimi nejbližšími nebo jen známými, kteří nám však umožnili nějakou podstatnou myšlenkou, příhodou nebo úvahou poznat o něco víc život, životní radost, ale také opuštěnost, smutek a prázdnotu.

A snad se v nás přece jen probudí úvahy o tom, jak k sobě jako lidé máme často blízko, jak často prožíváme stejná trápení a jak bychom je dokázali ulehčit sobě i jiným, kdybychom si uvědomili svou lidskou propojenost, empatii a vcítění...

Úryvky z dopisu z Poradny pro onkologicky a chronicky nemocné a jejich příbuzné -

úvahy o smíření s odchodem ze života:

„Jak mohou být moji mrtví mrtví, když slyším jejich kroky ve svém srdci...“ - indiánské přísloví.

„Občas dostávám e-mail, který mě velice zarmoutí. Píšete mi, že jste ztratili, nebo ztrácíte někoho ze svých blízkých. Je to největší smutek, který člověk může prožít a téměř nelze zvolit slova, která by ho zmírnila. Přesto se pokusím napsat, v čem jsem našla útěchu já a pokusím se Váš zármutek zmírnit tak jako kdysi můj smutek zmírnili jiní.

Pamatují si, jak zemřel člověk, kterého jsem milovala. Bylo mi dvanáct a šlo o mého dědečka. Vyrůstala jsem u prarodičů a byl to jediný člověk, který mě měl skutečně rád. Měla jsem v tom okamžiku asi stejné pocity jako Vy, že to není možné a že musí jít o nějaký omyl. Léta trvalo, než jsem našla útěchu. Nejsem věřící a o to bylo vše těžší, nebo možná snazší. Naděje, kterou jsem nakonec našla, pramenila z mého nitra a byla definitivní.

Dědeček zemřel náhle a nečekaně, prostě jsem se vrátila z dětského letního tábora a čekala mě místo něj matka a řekla mi na ostrůvku tramvaje, že dědeček je mrtvý a že tedy pojedeme k nim, dodnes nemohu říci domů, protože jsem od dvou let žila u prarodičů. Měla jsem stejný pocit jako Vy, byla jsem naprosto sama a v celém světě nebyl nikdo, komu by na mě záleželo. Ale potom jak plynul čas, našla jsem určitou útěchu a naději. Útěcha byla mimo jiné i v tom, že dědeček se mnou před mým odjezdem jednou či dvakrát o smrti mluvil. Řekl mi, že nebudu nikdy sama, že bude stále se mnou. Je možné, že člověku to připadá teď v dospělosti jako fráze, ale mě to dalo neuvěřitelnou útěchu, že když se vytratil nejhlubší smutek, měla jsem pocit, že slyším, co by na to asi řekl dědeček (Nebyly to žádné hlasy, spíš jen jakýsi vnitřní hlas, něco bylo ve mně) a postupně jsem pochopila, že lidé, které jsme milovali, pro nás nikdy nezemřou úplně, že zůstanou někde v nás a že žijí. A pokud je potřebujeme, vždy je nějak probudíme, že se nám v duchu objeví vzpomínka, že najednou pochopíme, jak by asi tu těžkou situaci řešil člověk, který nás miloval a kterého jsme milovali a ztratili. Že i tehdy, kdy zemře zcela malé dítě, zůstane v nás jakási tresť lásky, vzpomínky na jeho úsměvy, na drobnosti, které jsme milovali, že smrt není naprostý konec, že je něco i po ní.

Nejsem věřící, alespoň ne v křesťanskou víru a tato útěcha se podobala spíš judaismu a buddhismu, jistě, že život nikdy nekončí a že lidé, které jsme milovali, nikdy nás neopustí zcela...

Pokuste se tedy vydržet, už proto, že člověk, kterého jste milovali, by si jistě nepřál, abyste se tolik trápili... naopak že by si jistě přál, abyste vzpomínali na chvíle, kdy jste s ním byli šťastni, abyste si vybavili jeho úsměv, jeho nápady, rady, Vaše společně prožité vážné i směšné chvíle... Pokuste se už kvůli němu a tomu co k Vám cítil, sebrat sílu a pokusit se navázat jakýsi vnitřní rozhovor s Vaším blízkým. Uvažte, že protože on Vás miloval a Vy jeho, existuje stále nějaké spojení, pouto, které nikdy nezmizí. Věřte, že pokud budete své nejbližší potřebovat, zůstanou Vám blízcí ve Vašem nitru tak, že i ti, které jste milovali a kteří zemřeli, jsou ve Vás stále.

A věřte, že po čase, kdy člověk své blízké oplakává, je sice stále těžší si vybavit všechny podrobnosti vztahu, vše, co jste spolu prožili, ale snad už na tom ani tolik nezáleží, protože je budete cítit stále silněji ve svém nitru.

Přestanete se postupně tolik trápit, ztratíte pocit zrady svého vytrvalého smutku, když se stále častěji přistihnete, jak se něčemu smějete a s někým o svých blízkých mluvíte a to už ne smutně, ale s úsměvem a radostí. Budete stále s větší jistotou vědět, že by Vám to nezazlívali, naopak by si přáli, abyste se už neuzavírali do svého zármutku, ale aby se Vám znovu život začal líbit. Pocit kontaktu s člověkem, který odešel, tu bude vždy, pokud si to jen budete přát. Není to nic mystického, jen pokračující pocit lásky, která dál zůstává v našem nitru.

Nepůjde to hned a první týdny budou nesmírně zlé. Možná budete mít zlost, pokud budete číst maily jako je ten můj, kdy jsem zpočátku skutečně nevěděla, co Vám psát... že jsem dlouho neměla sílu napsat něco, co by Vám skutečně přineslo útěchu, protože kromě projevu opory, nabídky pomoci, soucítění a přátelství téměř žádná jiná možnost není.

Najít útěchu umožní jen čas a jedna z možností smíření je skutečně ta, že uvěříte, že ten, kdo zemřel, Vás nikdy neopustí navždy, že postupně pocítíte, že někde ve Vašem nitru přežívá, a že se Vám snaží ve všech zlých chvílích pomáhat...

Nepůjde to hned, ale až si vybavíte vzpomínky, nejen ty poslední, ale hlavně vzpomínky na dobu, kdy jste byli oba šťastni, na drobnosti, které Vám kdysi dělaly radost a pocítíte, že se Váš smutek nad jeho odchodem postupně mění, že občas máte pocit, že ten, kdo odešel, už není tak vzdálený a že neodešel z našeho světa úplně, právě pro to, že tu jste stále i Vy a že žije ve Vás. Nebraňte se proto pocitům útěchy a smíření. Není to žádná zrada, je to, co by pro Vás chtěl i člověk, kterého oplakáváte. Nebojte se také plakat, ale ani smát, nechte své city a vzpomínky volné a bez omezení přetrvávat navždy.“

Michaela alias Petra

Příspěvek občanské společnosti a církví k rozvoji spravedlivé společnosti v Evropě a ve světě.

Praha 8. - 11. listopadu 2007

Konferenci pořádají Ekumenická akademie a německá Evangelická obec akademiků (Evangelische Akademikerschaft). Koná se jako jedna z akcí provázejících 3. evropské ekumenické setkání (Sibiu)

Konference navazuje na obdobné setkání, které se konalo v Praze na podzim roku 2004 a bylo zaměřeno na česko-německé vztahy. Tentokrát je tématem utváření spravedlivé společnosti v rámci Evropy a vliv, jaký má Evropská unie na situaci v jiných částech světa a to především z hlediska možného působení církví a dalších aktérů občanské společnosti. Účastníci se seznámí s některými konkrétními sociálními a rozvojovými projekty českých nevládních organizací, o kterých budou diskutovat v širším kontextu vlastních zkušeností a žádoucích změn. Přednášky a panelové diskuse přiblíží rozvojovou politiku Evropské unie i evropských církví a budou formulovat společné představy dalších aktivit. Součástí konference je i filmové a divadelní představení.

Podrobný program bude zveřejněn později. Tlumočení je zajištěno. Pro české a slovenské zájemce bude účastnický poplatek činit cca 500 Kč včetně ubytování a stravování, individuální sleva je možná zejména pro studenty, nezaměstnané a důchodce. V odůvodněných případech je možný i příspěvek na cestovné. Počet míst je omezen a předběžné přihlášky přijímáme už nyní.

Přihlášky a informace:

Ekumenická akademie Praha
Na Míčkách 1
101 00 Praha 10
tel./fax: 272 737 077
e-mail: ekumakad@volny.cz

Miluše Šubartová

Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic

Víte, že v naší republice existují místa (železniční zastávky), kde vám vlak zastaví na zamávání? Nevěříte? Tož vám tedy povím, že „Posázavský pacifik“ tohle dělá. Kdybyste nezamávali nezastaví. Už to není samozřejmě ten parní vlak, jehož pohlednici si můžete koupit třeba na nádraží ve Světlé nad Sázavou u pokladny jízdenek, ale jezdí veselý červený motoráček se dvěma vagonky. Svezla jsem se jím ze Smrčné do Vilémovic. Při kontrole jízdenek jsem se zeptala paní průvodčí, jestli poblíž vilémovické železniční zastávky je přes Sázavu nějaká lávka nebo most. Mladinká průvodčí nevěděla, ale ochotně se nabídla, že se zeptá pana strojvůdce. Za chvíli se vrátila s kladnou odpovědí. Když jsem ve Vilémovicích jako jediná vystupovala, kynul mi pan strojvůdce s úsměvem z okénka. Radostně jsem mu zamávala a vykročila k blízké lávce přes Sázavu. Zdá se vám to jako příběh z předminulého století? Ba ne, to se mi opravdu přihodilo letos v září, když jsem si vytkla za cíl Sluneční zátoku s památníkem Jaroslava Foglara.

Na druhém břehu se mne „ujala“ žlutá turistická značka. Následovala chůze místy poněkud krkolomnou stezkou, která se občas velice přibližovala k Stvořidly pročištěné hladině bystře proudící řeky. Zanedlouho se přede mnou otevřel pohled na svěží palouk, jakoby pietně čistý, ve slušně velké zátoce.

Tak to je tedy ona, ta známá slavná Sluneční zátoka. Zátoka do které kdysi dychtivě spěchali o prázdninách naši první skautíci. Byli z Prahy a pod vedením svého obdivovaného Jestřába - Jaroslava Foglara se zde učili všemu, co by pořádný kluk měl umět, aby i osamocen a i v divočejší přírodě obstál. A také, aby v sobě upevnil správné vlastnosti jako pravdomluvnost, čestnost, vytrvalost, statečnost, obětavost a sebezapření.

Na rozhraní krásného palouku a jehličnatého lesa stojí mohutný, zepředu plochý kámen nepravidelného tvaru se zapuštěným portrétem hlavy Jaroslava Foglara z profilu, totemem a deskou s nápisem: V těchto místech konal letní tábory v letech 1925 až 1945 nejstarší český skautský oddíl „Pražská dvojka“ s vedoucím Jaroslavem Foglarem. To vše, nemýlím-li se, vyvedeno v bronzu.

Bylo už poledne, když jsem vedle vyhořelé svíčky v kalíšku (nevím kdy a kým zapálené u paty památníku) položila několik fialových snítek lučních květů.

Nejsi zapomenut, Jaroslave - Jestřábe, ani ty, ani tvé cenné dílo a letos, sto let po tvém narození, na tebe vzpomínají nejen tvoji odchovanci a jejich potomci. Tvoje literární příběhy chlapeckých hrdinů pronikly do povědomí několika generací mladých čtenářů.

Ovšem...

když čtu o případech dětské kriminality v naší době a o vysoké kriminalitě vůbec,

když vidím počmárané zdi, právě tak jako železniční vagony, zdemolované lavičky, odpadkové koše či desky naučných stezek, města i přírodu v okolí zohavené četnými odpadky všeho druhu,

když slyším na ulici nebo v prostředcích hromadné dopravy hrubý slovník velké části naší omladiny, je mi z těch všech negativit velice smutno. Kéž by se i v současné době nacházeli a dále rodili tak schopní, obětaví a také obdivovaní a milovaní učitelé jako jsi byl ty, Jaroslave Foglare.

Je totiž zřejmé, že mnozí dnešní rodičové na řádnou výchovu svých dětí nestačí. Myslím si ale, že bez uvědomělosti, dobré vůle a schopnosti uskrovnit se a bez velké lásky to asi ani nepůjde.

Iva Bordovská

Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré

a kde oblaka bílá rychleji než jinde plují.

Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic?

Slyšíš tu píseň dálek závratných?

Tiše a velebně šumí hlavy stromů,

záře slunce červenavá stéká

po jejich rozpukaných kmenech

a vůně pryskyřice tě omámí.

A večer oheň táborový

tam do tmy pak zasvítí

a vyvolá v tobě pocity,

které otřesou tvou duší.

J. Foglar

Světlo

Světlo - kolik lidských snah a nadějí se upínalo v minulosti a do dnešních dnů upíná k tomuto slovu, jak silná je představa světla ve všech světových a národních náboženstvích. A také zcela nenáboženský člověk, ten, který si o sobě představuje, že žádné náboženské vedení vůbec nepotřebuje a jsou mu velice cizí jakékoliv představy, které by jen vzdáleně s náboženstvím souvisely, touží podvědomě po světle a to jak fyzicky tak psychicky. Nevěříte nevěřící? Není vůbec třeba, abyste věřili těmto slovům a přihlašovali se do některých z církví. Stačí se projet dlouhým tunelem - tma a zase tma, po určitém počtu metrů prolomí tmu nouzový východ s označením telefonu nebo umělé světlo - proč asi? Jsou však tunely bez těchto bezpečnostních opatření, tma a zase tma. Znáte to, chvíli to člověka baví a pak - myšlenka: kdy už budu na konci té tmy - a pak úleva, když v dálce zahlédne světlo. Že je to věc samozřejmá a přirozená a všichni ji známe a náboženství tuto skutečnost jen chytře psychologicky využívají ve svůj prospěch. No, možná, ale zkus, člověče, rozsvítit, když je tma - aha snadné - sirka, svíčka, žárovka, zářivka, prskavka, neónová reklama, ale tak to nemyslím. Zkus přirozené denní světlo, zkus rozednít, když je noc, zkus udělat něco se sluncem.

Aha - atomový mrak, hustý kouř - sám vidíš, že to není nic dobrého. Zkus si přehodit den a noc, bez následků to nebude, však to známe např. u nočních hlídačů. Aha, tak vidíš a „kde jsi byl, když jsem zakládal Zemi“, jak praví Písmo, aha žes nebyl nebo že nevíš - tak vidíš. Tak se nedivím, že náboženství se týká světla. Ono to světlo znamená pro člověka energii, pro všechno živé na Zemi je Světlo ze Slunce energií k životu, víme to, prožíváme to denně, kde je k tomu potřeba nějaká víra. Lidé si dávno bez náboženství všimli blahodárnosti světla a tepla - zkuste být po tmě v zimě kdekoliv, i to nejpěknější místo se vám přestane líbit, máte-li někde tmu a zimu, nebudete tam spěchat ani za nic a nebudete to nazývat svým domovem i kdyby jste se tam narodili a prožili nejlepší léta. Už staří v jeskyních to věděli a rozdělávali si oheň a vyhledávali sluneční paprsky. Nedáte-li někomu žádnou výchovu, žádné náboženství, bude se otáčet za sluncem, jak ta slunečnice. Zakladatel našich unitářů dr. N. F. Čapek věděl proč ji dal do znaku liberálním unitářům - tomuto náboženství bez náboženské doktríny, tomuto skoro nenáboženství, protože jen přirozenému otáčení se za Světlem - takové cestě, kterou za světlem stejně všichni chtě nechtě jdeme, jen si ji v rámci unitářství společně nebo každý po svém uvědomujeme. Toto uvědomování si a ještě k tomu sdílené, společné uvědomováni si je naší cestou, posuďte sami zda náboženskou nebo filozofickou. Filozofie znamená milování moudrosti, označíte-li nás pod bodem 2 ani se neurazíme, my si říkáme náboženská společnost, protože i když to tak moc často neříkáme, a spíš plaše na to myslíme, je to cesta k Bohu, tedy se zřetelem na Boha - náboženská v tomto smyslu, (pokud náboženstvím chápete pevně daný systém představ, Písem, obřadů, hierarchií, autorit, tak pak - filozofická).

Přirozeným zdrojem uctívání je na Zemi Slunce - to naše (i když víme, že existují jiná mnohá a mnohá „slunce jasná světů jiných“, jak věděl již romantik Karel Hynek Mácha. Náboženství k tomu přidává jedněch víru, jiných posuzování o existenci Slunce za Sluncem - Důvodce a původce Slunce všech Sluncí a Světla jako takového. Zážitek blízkosti tohoto Původce všeho světla bývá označován jako duchovní poznání.

Jarmila Plotěná

Poutník 9/2007

Listopad...

Ten zkřehlý dušičkový čas

láme v nás tvrdé okovy,

zatušíš co je za slovy,

že je Věčnost v nás...

Listopad byl pro mne zatím vždycky barevný měsíc, plný práce na zahradě s pozdním ovocem a spadaným listím, ale také se zastavením na cestě ke hřbitovu. Jdu, zvednu si kaštánek a dívám se na rodné městečko svrchu od hřbitovní zdi. Z tohoto pohledu vypadají naše běžné starosti a úkoly poněkud jinak. Z dálky, z nadhledu všechno je menší, natočené k pozorovateli jiným úhlem. Náhle cosi jiného je důležité. Jdu k hrobům svých předků a omlouvám se jim s otázkou: Dělám dobře? Jednali byste také tak? Co byste dělali na mém místě? V takových chvílích člověk není sám, ale táhne skrze jeho bytí řada generací. Všichni ti dědové a báby jsou obsaženi v něm a jsou jeho součástí a on jejich. Vnímá něco beze slov, cosi jako předivo rodu a tíhu země i lehkost země. Zatuší co je za slovy: „Budiž mu země lehká.“ Třeba toto: Až přehlédne svůj pozemský čas, ať mu tato bilance není těžkou, ať pocítí lehkost země, z níž vzešel jeho dočasný život a na níž konal podle svého nejlepšího svědomí. Lehkost země je tedy odměnou.

Ale ten zkřehlý dušičkový čas nás nevede jenom ke hřbitovům, ale hlavně za ně, dál k Věčnosti. Staří věřili na jakousi štěrbinu nebo průnik, kterým se nevýslovné, co nepotkáváme v běžném životě nebo si to neuvědomujeme, dostává do našeho vědomí a my se vědomě toho dotýkáme. Tento průnik tuší každé náboženství (religio) a nějak o tomto svazku časnosti a věčnosti a jejich průniku jedná. Děje se tak příběhem, symbolicky, pomocí svátků neboli zastavení v běhu času nebo pomocí obřadů.

Také proto člověk zapaluje světla v chrámech a na hrobech, klade tam květiny nebo kamínky. Zdraví se tak s těmi, které už v tomto životě nikdy nepotká. Hledí přes hroby někam za dočasnost, kde tuší i svoji Věčnost.

Jarmila Plotěná

Tvůrčí náboženství

V zemi svobody

Unitářství anglické

První stopy unitářských názorů v Anglii se objevují koncem 16. a počátkem 17. století. Bylo tu několik okolností, které souvisejí s tímto vznikem. Jednak tu byla „stranger´s church“, církev pro cizince, která shromažďovala vynikající myslitele, z nichž hlavně italští „misionáři unitářští“, Ochino, Stancaro a Laelius Socinus, udávali této církvi svobodomyslný ráz. také tu bylo lidové hnutí anabaptistů a vliv polského socinianismu, který sem přinesli studenti a profesoři a zvláště vydání sociniánského katechismu v angličtině vykonalo velkou průkopnickou práci pro unitářství. Nemalý vliv měla i ta okolnost, že se rozšířila bible mezi prostý lid - díky vládnímu nařízení - a mnozí postřehli její omyly, rozpory a také rozpory církevního učení s biblí.

Prvním sjednotitelem a organisátorem těchto předzvěstí vzniku anglického unitářství byl John Bidl.

Narodil se r. 1615 ve Wotton-under-Edge, jako syn soukeníka. Po ukončení studia v Oxfordu počal učiti na vysoké škole v Gloucestru. Byl znám jako pilný student a dobrý profesor. Znal téměř celý Nový zákon nazpaměť v angličtině i v řečtině. Pečlivým studiem bible, ač nečetl vůbec sociniánských knih, přišel k závěru, že bible neobsahuje učení o Trojici. Z těchto úvah sestavil 12 argumentů (důvodů) proti tomuto dogmatu a ukázal je některým svým přátelům. Ti však v něm viděli kacíře a jeden z nich jej udal; ač nemocen, byl ihned vržen do žaláře. Od tohoto okamžiku až do konce svého života byl střídavě v žaláři a ve vyhnanství pro své náboženské přesvědčení.

Po odpykání prvého trestu dal Bidl svých 12 argumentů vytisknouti. Ačkoliv to byla nepatrná knížečka, způsobila takový rozruch, že byla zakázána a veřejně katy pálena. Neustálé pronásledování Bidla však probouzelo v mnoha lidech sympatie k němu, takže po jeho propuštění na svobodu seskupilo se kolem něho mnoho přátel, jimž v Londýně každou neděli přednášel. Tento sbor Bideliánů, jak byli nazýváni, byl tedy prvním unitářským sborem v Anglii. Vliv jeho kázání byl brzy patrný i mezi ostatními anglickými protestanty. V očích ortodoxních úřadů byl však stále nebezpečnějším a posléze byl odsouzen do vyhnanství. Po dvou letech se přátelé postarali o osvobození a tak přišel znovu do Londýna. Ale nové žaloby se proti němu hrnuly, putoval ze žaláře do žaláře, až svým útrapám podlehl 22. září 1662 ve věku 47 let.

Pionýrská práce Bidlova byla by opět zapadla, nebýti velkého strážce unitářského ohně Thomase Firmina. Tento přívrženec Bidlův byl bohatým továrníkem, člověkem dobrého srdce a průkopníkem sociální péče v Anglii. Firmin dal vytisknouti knihu: „A Brief History of Unitarians, called also Socinians“. (Krátké dějiny unitářů, kteří jsou také nazýváni sociniány.) Byly v ní vylíčeny první stopy unitářství od dob prvokřesťanských a rozebrány biblické verše, které jsou často vyzdvihovány těm, kteří v Trojici. Bylo dokázáno, že nemá ani biblického odůvodnění ani rozumového oprávnění; Athanasiovo vyznání víry bylo podrobeno rozboru, poukázáno na rozpory v něm a žádáno, aby bylo zamítnuto.

Vznikl prudký spor, v němž přívrženci těchto názorů byli nazýváni „ariáni“. Toto hnutí mělo velký ohlas nejen v církvi anglikánské, ale hlavně mezi reformovanými (nonconformists). Nemálo k tomu přispěly spisy vůdce „ariánského“ hnutí Samuela Clarka. Tím byla připravena půda. Vlastními vůdci anglického unitářství se pak stali Theophilus Lindsey a Joseph Priestley.

Lindsey, syn skotského obchodníka, nabyl vzdělání v Cambridge a stal se duchovním v církvi anglikánské. Byl však příliš svobodomyslný a dostal se do sporu s ortodoxní věroukou své církve. Zasvětil život péči o chudé, ale v pozdějších letech se jeho těžké vnitřní rozpory zvětšily; proto se vzdal místa anglikánského duchovního. V padesáti letech, při chatrném zdraví, vyčerpán a bez peněz šel do neznáma. V Londýně si najal skromný byt a upadl do takové nouze, že bylo nutno prodati nádobí a příbory, aby měl na byt a stravu. Ačkoliv mu přátelé nabízeli slušná místa v knihovně a jinde, nepřijal, neboť cítil, že jeho posláním je práce náboženská.

Najal si dvě místnosti a počal kázati v duchu unitářském. S počátku byli lidé nedůvěřiví a zvláště úřady, takže při jeho kázání byl vždy přítomen policejní úředník, který sledoval, není-li v řeči nic závadného. Zakrátko však získal si Lindsey takového přátelství, že místnosti nestačily pojmouti posluchačstvo a za členy se hlásili lidé, kteří měli i vysoké postavení ve veřejném životě. Byl koupen dům v Essex Street a tam zřízena bohoslužebná místnost. (Dům je dodnes ústředím anglikánských unitářů.) Hnutí rostlo, přihlašovali se noví duchovní a celé obce přistupovaly k unitářství. Lindsey se dočkal toho, že unitářství bylo v Anglii velmi dobře organisováno a zároveň se těšil, že také v Americe, Francii a na všech ostrovech britských se rozšířilo.

Druhým vůdcem anglických unitářů byl Joseph Priestley. Narodil se roku 1773 v malé vesnici u města Leeds jako syn krejčího. Po ukončení universitního studia ovládal deset jazyků. Studoval theologii na akademii v Daventry a stal se presbyteriánským duchovním. Měl vrozený smysl pro systém, což mu velmi pomáhalo v jeho vědecké práci, které věnoval všechen volný čas. Poněvadž od narození byl stižen vadou, která se projevovala v jeho řeči, nebyl populárním řečníkem, zato však vý­borným učitelem.

Vedle studia theologického věnoval se také právům a získal hodnost doktora práv. Priestley vynikl později i jako chemik, objevil kyslík a je vynálezcem sodové vody. Nebyl snad jediný obor vědní, který by jej nezajímal a ve kterém by neměl velkých znalostí.

Ale náboženství jej zajímalo nejvíce. Horlivě psal náboženské spisy, které mu na jedné straně získávaly přátele, avšak na druhé straně probouzely nepřátelství. Protože se netajil sympatiemi k francouzské a americké revoluci, byl některými anglikánskými duchovními nařčen, že je zrádcem a připravuje revoluci v Anglii. Priestley byl v té době duchovním v Birminghamu. Jednoho dne přitáhl dav asi dvou tisíc napilých a duchovními anglikánskými poštvaných lidí a vypálili unitářský kostel a obytný dům Priestleyho, zničili jeho knihovnu a cenné rukopisy, a kdyby v čas nebyl uprchl, byl by jistě zabit. Po tři dny tito rozvášnění lidé ničili vše, co bylo unitářské, až konečně vojsko je přivedlo k rozumu. Anglikánští kněží, kteří štvali lid k tomuto činu, byli povýšeni ve svých úřadech a poškozeným unitářům nebyla dána téměř žádná náhrada. Priestley si nebyl jist životem nikde. Odjel do Londýna, kde po tři roky opět kázal, ale všude byl pronásledován.

Zato z ciziny přicházely dopisy a pozvání. Francouzští republikáni jej zvolili za čestného občana Francie a četná pozvání dostával také z Ameriky. Rozhodl se konečně pro Ameriku, kde byl již jeden z jeho synů. Tam byl srdečně přivítán vědeckým světem. Věnoval se vědecké práci a čas od času kázal ve Philadelphii, kdykoliv byl pozván některým pokrokovým duchovním. Osobními jeho přáteli byli Washington, Jefferson, Adams a jiní. Zemřel v Americe r. 1804.

Když Priestley odejel do Ameriky, stal se jeho nástupcem Thomas Belsham, ve kterém angličtí unitáři měli velmi schopného vůdce. Roztroušené sbory unitářské byly organisovány v různé federace a hlavně v misionářské práci bylo postupováno společně. Roku 1825 byla ustavena „British and Foreign Unitarian Association“, společnost, která dodnes sdružuje všechny unitářské obce Velké Britanie a Irsky. Po překonání různých těžkosti, které jim byly kladeny od ortodoxních církví a vlády, bylo 1871 dosaženo úplné svobody a uznání vlády.

Od r. 1821 začaly čilé styky se sedmihradskými unitáři a misionáři byli posláni do Španěl, Francie a Indie, kde byly založeny unitářské sbory.

Ale ani vnitřně nepřestávali unitáři růst. Když nabyli dostatečných práv, která jim zaručovala vývoj, nastalo vnitřní tříbení a prohlubování. V tomto vnitřním růstu stal se vůdcem James Martineau, velký theolog a filosof. Za jeho vedení osvobodili se unitáři od autority bible a přijali jako nejspolehlivější autoritu zdravý rozum a svědomí. Rovněž upustili od víry v zázraky a Ježíš byl plně přijímán jako velký náboženský vůdce a vzor, ale ne jako Bůh, nýbrž jako člověk..

Angličtí unitáři mají dnes na 360 sborů. Ač je to malá skupina, přece sdružuje nejvlivnější osobnosti, z jejichž středu vyšla celá řada vynikajících lidí. Jejich jména najdete v jedné z dalších kapitol.

K. Hašpl, Jar. Šíma

Zvon probouzející lidská srdce

Tenkrát jsem netrpělivě čekala před televizní obrazovkou až se objeví. Jeho otevřené dlaně posílající energii na mě působily skoro až magicky. Později jsem se s ním párkrát setkala osobně na přednáškách v našem městě. Nyní se Tomáš Pfeiffer předvedl jako hráč na Vodnářský zvon.

Zpočátku jsem nechápala, jak je to možné. Připadalo mi to jako velká mísa s madly naplněná vodou. Nechápala jsem, jak to může vydávat nějaký zvuk, natož tak nádherné tóny. Připomínalo mi to zvuky kostelního zvonu, letící letadlo nebo kovadlinu. Přitom tato mísa je vlastně hudebním nástrojem, kopie čínského originálu.

Cítila jsem jak tento zvuk proniká do těla, do každé mé části i buňky. Nejvíc jsem to pocítila na temeni hlavy. Zvláštní chvění v celé hlavě. Nebylo to hučení, spíš jako vlnění. Během první skladby jsem ovšem bojovala s nepříjemnou bolestí v oblasti žaludku a slinivky. Moje nejcitlivější orgány, s kterými jsem měla v dřívějšku problémy.

Při druhé skladbě postupně ustupovala a nakonec se mým tělem rozlévalo teplo. Když jsem zavřela oči jako bych se vznášela někde ve vesmíru, letíc volně a svobodně. Možná to bylo tím, že se na plátně v popředí promítaly výjevy z Hubbleova teleskopu.

U předchozích skladeb mě uchvátila nádherná příroda i starobylé památky Prahy.

Pan Pfeiffer nám řekl, že někteří lidé doslova vystupují z těla. Tyto zvuky jsou totiž léčivými vibracemi, které upravují buněčné procesy v těle, uzdravují. Sedmnáct alikvótních tónů rezonuje s naší duchovní podstatou, shodné s rezonancí vesmíru. Zajímavé je, že kdyby se tyto zvuky uplatňovaly nesprávným způsobem, mohlo by dojít i k narušení vesmíru. Na každého to zřejmě působí jinak. Léčebný účinek může být pociťován až po několika seancích. Bylo by krásné, kdyby co nejvíce lidí pochopilo podstatu duchovního bytí a ze světa zmizela zloba a nenávist. Kdyby se lidská srdce otevřela lásce a nezištné pomoci druhým.

Renata Šťastná

Touto ulicí...

Touto ulicí

táhly dějiny jak dávní poutníci,

vzdechy se tu zastavily a zvedly hlavu k nebesům,

země tu má blíže k snům

a bolest k slitování.

Ze země hlubin volám k Tobě

bez ustání v každé době

a mám jedno přání,

aby touto ulicí

táhli jen dobří poutníci

Jarmila Plotěná

10. 11. 2007: Byli jsme u toho

Snad každý na tomto světě občas zaznamená určité události, u kterých nechce chybět. To se samozřejmě většinou liší podle okruhu zájmů. Pro někoho je to zajímavé fotbalové utkání, jiný se těší na koncert svého oblíbeného umělce, další na setkání s oblíbeným politikem, jiný třeba na duchovní přednášku. Každý se zde řídí okruhem svých zájmů, které bývají u různých lidí různé, každý hledá své naplnění jiným způsobem, jak je v občanské společnosti běžné.

Existují však i zájmy, které jsou nám společné. Takovým společným zájmem na­příklad je, abychom mohli žít ve společnosti respektující výše zmíněnou pestrost zájmů a názorů, ve společnosti tolerantní a svobodné. Zde se sluší také připomenout, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda ostatních. V nejrůznějších totalitních a autoritářských režimech jsme svědky toho, že určitá skupina usurpuje co nejvíce moci, co nejvíce vlastní „svobody“ ovládat ostatní, rozhodovat o jejich osudech, zasahovat do jejich zájmů, držet se u moci s použitím jakýchkoli prostředků.

Zde, ve střední Evropě je nepochybně nejhrůznějším příkladem odlidštěného totalitního systému Hitlerova Třetí říše, založená na zvrácených ideách rasové nadvlády, nesnášenlivosti, nenávisti a xenofobie. Všichni víme, že prvním terčem této nenávisti byl židovský národ, zčásti proto, že se jednalo o skupinu lidí nesnadno ovlivnitelných totalitní ideologií, zčásti pro jejich majetek, který posloužil jako první „válečná kořist“ pro nacistické soukmenovce a k zalepení děr v rozpočtu masivně zbrojícího nacistického státu, připravujícího se na rozpoutání světové války.

Je překvapivé, že se v našem národě po přetrpěné historické zkušenosti podrobeného národa v druhé světové válce, která nás nepřímo vrhla do náruče totalitního stalinského Sovětského Svazu a vedla k dalším čtyřiceti trpkým rokům totality, najdou lidé, kteří se hlásí ke zvráceným a také fakticky nesprávným fašistickým a nacistickým idejím. Vždyť světové neonacistické hnutí má pro ně – vzhledem k jejich „nečistému“ rasovému původu – připraveno v případě svého vítězství přinejlepším místa otroků nebo lokajů. Tito lidé zneužívají tolerance, běžné v demokratických systémech, pro šíření své zvrácené totalitní ideologie. Vážení přátelé, v tomto případě však nejde o toleranci, protože skutečná tolerance je možná pouze ve vzájemné úctě k projevovaným odlišnostem. Správným pojmenováním pro toleranci k nenávistným totalitním ideologiím je nevědomost, hloupost a především lhostejnost. Ano, totalitní ideologie mohou nerušeně bujet pouze v prostředí nevědomé lhostejnosti.

Chystaná provokace neonacistů ve výročí nechvalně proslulé Křišťálové noci, největšího pogromu proti Židům v historii, naštěstí ukázala, že naše občanská společnost není zcela lhostejná. Tisíce lidí, kteří se shromáždili 10. 11. 2007 v Praze před synagogou a na Staroměstském náměstí, aby vyjádřili svou úctu židovským i jiným obětem nacistického a rasistického násilí a svůj nesouhlas s fašismem a jinými xenofobními ideologiemi jsou toho důkazem. Přišli navzdory nepříjemnému deštivému a chladnému počasí, mnozí si připnuli na znamení solidarity žluté šalamounovy hvězdy s nápisem „Jude“. Pokojné shromáždění v malém připomnělo atmosféru listopadu 1989, atmosféru lidské sounáležitosti a solidarity. Přijeli jsme z Brna s rev. Plotěnou, abychom byli u toho, abychom podpořili správnou věc. U takových událostí by unitáři vzhledem ke svým principům neměli chybět. A kdyby kvůli ničemu jinému, tak z úcty k našemu zakladateli, Norbertu Fabiánu Čapkovi, který byl zavražděn v nacistickém koncentračním táboře. Nebo si snad představujeme, že pravda zvítězí (jak je psáno na naší zástavě), bez nás, za našeho lhostejného přihlížení s rukama za zády? I to je možné, ale byla by to velká škoda. Jsme rádi, že jsme byli u toho a vy, kdo čtete tento článek tak trochu s námi.

Ing. Pavel Sedlák

Unitářské principy

V rámci vzájemně se podporujícího společenství uplatňujeme tyto principy:

1. Svoboda svědomí a přesvědčení.

2. Tolerance a porozumění druhým.

3. Používání kritického rozumu i v náboženství.

4. Harmonický rozvoj osobnosti.

5. Soucítění, rovnost a spravedlnost v mezilidských vztazích.

6. Respektování hodnoty a důstojnosti každého člověka.

7. Pomoc druhým a sociální odpovědnost.

8. Úcta k životu a přírodě.

9. Demokratický způsob rozhodování.

Meditace

Kdykoliv Ti chci zazpívat píseň,

odletí ode mne všechna slova.

Ty Nevýslovný, po kterém touží

v nesčíslných podobách všechno,

co tvoříš.

I v nejstrašnější propasti hoří Tvé světlo,

nepoznáno.

Zázrak tvoření zůstává za vším skrytý.

Cokoliv nelze uchopit, tomu jsi podoben.

Jarmila Plotěná

Poutník 10/2007

Nebojte se jinakosti

Člověk cestuje po Brně sem a tam na více míst. Objíždí důvěrně známé město většinou sám a pozoruje co se děje kolem. Nedávno mne zaujaly velké barevné reklamy na čaj. Značky hlásaly, že dobře vědí, co Češi mají rádi. Za nějaký čas se tam objevila nálepka hlásající, že nejsme Češi, ale Moravané. Pak ji někdo strhnul, objevovala se znova a znova. Jednou tam někdo napsal cosi jiného, co znělo asi takto:

Třeba máme rádi jiné čaje,

však z jiného jsme kraje,

máme rádi Čechy,

jsme však Moravané.

Vůbec není smyslem tohoto článku řešit národnostní otázky a otázky politické. Veršík mne spíš zaujal, protože řešil otázku jinakosti. Celý ten malý příběh řeší otázku jinakosti. Jedni prohlašují, že jsou jiní a druzí jim to mají za zlé. Ti první však opakují svoje prohlášení snad s jistou nevraživostí. Třetí řešení je jiné, prohlašuje sice jistou jinakost, ale zároveň i vztah. Jinakost pisatele není v odmítavém vzduchoprázdnu, říká svůj názor, ale ublížit nemíní. Tuší jednotu za veškerou růzností. V tušené jednotě je jistá ctnost. To platí pro společenství lidí i náboženství jak se praví v jerusalémském talmudu: „Jaká je ctnostná cesta, kterou se má člověk dát? Taková, která dělá čest jeho Stvořiteli a povzbuzuje jeho bližního.“

V čas vánoční je tato myšlenka zvláště typická. Z různých stran slyšíme o lásce, o důležitosti tolerance a správných mezilidských vztahů. Kolik se již o tom napsalo! U plakátů s čajem přemýšlím o nejvlastnějším důvodu nutnosti Lásky a tolerance. Mají náboženství společný základ? Mají společný základ lidské cesty životem, mají společný základ lidé?

S myšlenkou na tyto vánoce

Jarmila Plotěná

Tvůrčí náboženství

Unitářství za oceánem

Amerika

Je pochopitelné, že i v zemi nové svobody, v Americe, svobodomyslní našli úrodnou půdu a dnešní unitářské hnutí americké je nejvýznamnější ze všech.

Mezi prvními vystěhovalci anglickými byli dva polští sociniáni, ale nic není známo o tom, že založili sociniánskou náboženskou společnost. Jak již řečeno, syn Priestleyho přibyl do Spojených Států před svým otcem. Zorganisoval dva sbory unitářské v Pensylvanii, leč ani z těchto sborů nepovstalo americké unitářství. Sociniánské knihy a spisy anglických unitářů přicházely sem teprve ke konci 18. a počátkem 19. století. Zdá se však, že liberální církve americké byly spokojeny a neodvažovaly se k dalšímu pokroku ve věcech víry.

Tak jako v Polsku a v Sedmihradsku povstalo unitářství hlavně v církvi reformované a v Anglii v presbyteriánské, tak v Americe byla to církev kongregační, z níž vyšlo dnešní americké unitářství.

Protestantské církve americké byly přísně kalvinistické. Každá změna v názorech a úchylka od ortodoxního protestantismu byla přísně odsuzována. Na př. kolonie Virginská vydala ještě r. 1634 zákon, podle něhož unitáři byli trestáni smrtí.

Přesto však sklon mnohých myslících lidí k unitářství nebylo možno zadržeti. Ortodoxní kalvinisté konali vnitřní missii, hrozili peklem a věčným trápením svobodomyslným. Marně. Zatím i spisy anglických unitářů razily si cestu do Ameriky. Zvláště díla Clarcova a Lindseyho měla veliký vliv na pokrokově smýšlející duchovní.

Pomalu se celé sbory církve kongregační měnily ve svobodomyslné. Brzy bylo patrno, že církev se dělí na dvě křídla: jedno ortodoxní a druhé unitářské. Obě strany se snášely až do r. 1850, kdy měl býti zvolen děkan theologické fakulty na universitě Harwardské. Tato universita, založená Puritány r. 1636, vychovávala zvláště duchovní. Podle přání zakladatelů měli profesory býti ortodoxní kalvinisté. Na uprázdněné místo byli však navrhováni dva kandidáti. Jeden pokrokový a druhý ortodoxní. Pokroková strana zvítězila a rev. Henry Ware of Hingham byl zvolen. Později byl i president strany svobodomyslných a celá universita přešla do jejich rukou. To značně pobouřilo ortodoxní, neboť se obávali, že duchovní, kteří tu nabývali vzdělání, budou podléhati unitářskému duchu školy. Proto ortodoxní strana si založila novou školu s přísnými řády a každých pět let museli všichni profesoři vyznati, že jsou dosud ortodoxními.

V této době stál v čele unitářů dr. Wiliam Channing. Ten měl u příležitosti ordinace duchovního v Baltimore r. 1819 kázání, které se stalo nejrozšířenějším po Americe. V něm bod za bodem osvětlil stanovisko ortodoxních kongregacionalistů a odůvodnil stanovisko unitářské. Channing tak vlastně veřejně pověděl, k čemu se unitáři hlásí a ti všichni nadšeně jej podporovali. To však vedlo k naprosté roztržce církve. Nejen sbory byly rozděleny, ale často i rodiny.

V prvních chvílích po baltimorském kázání povstalo na 125 unitářských obcí. Nové se tvořily neustále. Přesto však cítili unitářští duchovní, že jsou odloučeni od ostatních, a neměli, čím by se vzájemně posilovali. Založili proto r. 1821 časopis Christian Register (vychází dodnes) a tvořili jednoty duchovenstva. Bylo proto nutno založiti organisaci, jejímž prostřednictvím by společně konaly práci propagační. Této idee se ujalo asi 10 až 12 mladých duchovních, kteří právě vyšli z university a založili r. 1825 American Unitarian Association (americkou unitářskou společnost), která dosud sdružuje všechny unitářské sbory v Americe a v Kanadě a je ústředním orgánem amerických unitářů. Je zajímavé, že téhož roku a téhož dne angličtí unitáři založili podobnou organisaci pro týž účel (British and Foreign Unitarian Association), aniž věděli o práci amerických bratří.

Když byly dány a upevněny základy organisační, nastalo vnitřní ideové prohlubování. Američtí unitáři v té době nebyli však ani zdaleka tak pokrokoví, jako jejich angličtí bratři. Bylo nutno oprostiti se úplně od kalvinismu, který tu a tam byl přece patrný. Nyní věřili všichni v lidství Ježíšovo, v jednoho Boha, nevěřili, že Ježíš zemřel pro lidské hříchy, aby Boha usmířil. Osobnost lidská byla vyzdvižena z prachu a červí filosofie kalvínská překonána filosofií naděje a vírou v božské potence člověka.

Ale na bibli se kladl stále velký důraz a dosud se věřilo, že podstatným odůvodněním učení křesťanského jsou zázraky.

Mezi mladými duchovními unitářskými se však jeví velká nespokojenost se zbytky autoritářského myšlení. Vyhlásili konečný útok na zbytek ortodoxních hradeb. Byli nazýváni „transcendentalisté“. Kladli důraz na osobní vnitřní náboženské prožívání a zkušenosti, nikoliv na bibli a zkušenosti biblických osobností. Rovněž Boha hledali v prvé řadě v sobě a nikoliv mimo sebe. Náboženství spatřovali v životní praksi, v sociální práci, v podporování školství, v odstraňování otroctví, bídy, nemocí a vrhli se do práce pro lepší svět a řád. Zdůrazňovali, že náboženství není závislé na žádné autoritě mimolidské, ani na písmě, ani na zázracích, ba ani na Ježíši. Člověk je od přirozenosti náboženskou osobností a to je důvodem, aby se staral o náboženský život. Náboženské pravdy nemusejí býti odůvodňovány zázraky. Založili nový časopis „Dial“ a pod vlivem jejich myšlenek vznikl dokonce zvláštní směr v literatuře.

Zastáncem tohoto směru a jeho vůdcem byl Ralph Waldo Emerson, unitářský duchovní, známý též jako vynikající spisovatel. Jako Channing přivodil ordinačním kázáním v Baltimore novou éru v americkém unitářství, učinil totéž Emerson ordinačním proslovem, zvaným „Divinity school sermon“. Svým posluchačům osvětlil základy transcendentalismu. Upozorňoval, že náboženství dneška si všímá dávné historie a náboženských zkušeností dávných lidí a nevšímá si toho, jak Bůh se projevuje dnes, a jaké jsou důsledky našeho poznávání pro dnešní svět.

Jeho kázání mělo velkou odezvu u mladých theologů. Byl jím zvláště získán mladý Theodor Parker, který se později stal jedním z největších pionýrů moderního unitářství a jeho prací a myšlením se unitáři oprostili od víry v zázraky úplně.

Vzrůst amerických unitářských sborů byl pomalý proti ostatním směrům. Dodnes je to jedna z nejmenších církví. Ve 125 000 000 obyvatel je jen 100 000 unitářů. Je to mizivé procento, ale jejich vliv nepřekonala dosud žádná jiná církev. Z řad unitářských vyšli první bojovníci za svobodu otroků, sociální pracovníci, zakladatelé amerických universit, básníci vědci a státníci. Čtyři unitářství presidenti řídili otěže Spojených Států a v „Hall of fame“ (Americký „Slavín) ve Washingtonu z 65 velikánů je 22 unitářů.

Z podnětu amerických unitářů, hlavně dr. Charles Wendte a dr. Samuela Eliota, byla r. 1900 vytvořena Mezinárodní společnost pokrokových náboženských společností, která koná každých 5 let mezinárodní kongresy a společně usiluje o rozkvět pokrokového náboženství. Těchto kongresů se také několikrát zúčastnil náš pan president, který v době svého pobytu v Americe byl v úzkém styku s unitáři.

V mezinárodní společnosti právě jmenované je dnes sdruženo na 25 000 000 unitářsky smýšlejících lidí.

Sledovali jsme vznik unitářství. Většinou vycházelo od lidí, kteří opustili ortodoxii, od duchovních a vědců. Od nich se šířila víra mezi vrstvy nižší. Unitářství, pokud se týče obsahu víry, prodělávalo dlouhý vývoj, než dospělo k dnešní nekompromisní formě. Vždycky však zachovávalo princip snášenlivosti a užívalo rozum ke kritice náboženských názorů. Teprve ve srovnání s tímto zahraničním vývojem unitářství vynikne a překvapí stopy unitářského myšlení, jak je objevujeme v dějinách našich zemí. Jak záhy se tu objevují a s jakou určitostí jsou vyhráněny názory českých unitářů, zvláště vezmeme-li v úvahu, že prvními unitáři tu nebyli učení theologové, nýbrž prostí lidé českého venkova!

K. Hašpl, Jar. Šíma (Tvůrčí náboženství, Praha, Unitaria, 1936)

Věra Černá:

Dobro,

které rozséváme kolem sebe

- koluje ve vesmíru

a v příhodnou chvíli

se k nám vrátí,

abychom mohli opět býti

anděly světla.

Všude dobře - doma nejlépe

Je lákavé navštívit daleké exotické kraje a vidět to, co u nás nespatříte. Jenže pak stejně zjistíte, že doma je to nejlepší. V Egyptě mně scházela hlavně naše příroda. Kolem cest jen samý písek a kamení, žádné stromy a květiny. Toužila jsem po vůni borovic a tamější palmy mě nikterak nepřitahovaly. Byla jsem zvyklá čerpat energii ze stromů, ale tam to nešlo. Tak jsem se na ty svoje stromy – lípu před domem a borovice u branky – „napojovala“ na dálku. Představila jsem si, jak jsem přimknutá ke kmeni a to mi moc pomáhalo.

Jak se říká, všude je něco krásného a něco co nám nevyhovuje. Vše je to o zvyku, ale na všechno si člověk zvyknout nemůže. Rozhodně bych si nepřivykla na mentalitu Arabů. Připadali mě hrubí a dotěrní. Zvláště pouliční prodavači, kteří se odvážili i fyzických dotyků a neustále turistům nutili své výrobky. Mnohé tímto svým chováním odradili. Také jsem nechápala, proč je v ulicích tolik odpadků a nepořádku. V zavlažovacím kanále v Káhiře dokonce uhynulý osel. Oni seděli před svými domy a krámky naprosto v klidu a působili dojmem, že na něco čekají. Co se týče jídla, jejich bílé pečivo mi vůbec nechutnalo, bylo sladké chuti, páchlo velbloudím mlékem a tak jsem se těšila na náš klasický tmavý slaný rohlík. Jejich čaj mi také nelahodil. Vzpomínala jsem na voňavý mateřídouškový nebo třezalkový.

Jenže jsem chtěla vidět pyramidy, muzeum, projet se na velbloudovi v poušti, spatřit podmořský svět, užít si moře a sluníčka. Vždycky je to něco za něco. Jsem veskrze tolerantní jedinec, ovšem některé zvyklosti nemusím. Litovala jsem muslimské ženy, jak musí chodit zahalené a že jsou vlastně jen majetkem svých mužů. Děkovala jsem Bohu za to, že jsem se narodila právě v České zemi a za to, jak je u nás krásně a svobodně.

Renata Šťastná

Adventní touha

Již nazrál čas a den se nachyluje

k adventu v zářném očekávání

Duhoví andělé se sletují s nebes plání

v okouzlení zvony zvoucími ku pokání

křídly se vznášejí nad Betlémy.

Světelné doteky vrhají do dlaní

sepjetím vteřiny v okamžik modlitby

Pán pokoje tajemně přichází

v záchvěvech našeho tušení...

Pak svatý František podává růži voňavou -

modlitbu šípem lásky k Betlému vyslanou...

„Udělej ze mne nástroj svého pokoje, ó Bože:

Kde je nenávist, tam ať přináším lásku a světlo.

Kde je křivda ať přináším odpuštění.

Kde svár, ať přináším jednotu.

Kde je pochybnost, ať přináším víru.

Kde je blud, ať přináším pravdu.

Kde je zoufalství, tam ať přináším naději.

Kde je smutek, ať přináším radost.

Kde jsou temnoty, ať přináším světlo.

Učiň, ať nechci tolik být utěšován, jako spíše utěšovat,

být pochopen jako spíše chápat,

být milován jako spíše milovat,

neboť tak jest: Kdo dává, ten přijímá,

kdo odpouští, tomu je odpuštěno,

kdo umírá nižší přírodě, ten povstává k životu věčnému.

Kdo věří je synem či dcerou božího blaženství.“

Miluše Šubartová podle sv. Františka

Thajsko - země protikladů démantů a slz

Thajsko je země polarit - sex turismu a meditativního buddhismu, protiklad jalové anarchie života vyvázaného z kosmického řádu a zvýšeného úsilí o vymanění se z pout utrpení - dukkha - připoutanosti ke světu smyslových požitků a slepé osudovosti ega vědomím informačního pole kosmické inteligence v nás.

Rozpolcenost myšlení světa, spirituální bankrot se všemi důsledky krize morální a ekologické, polarita tmy a světla nemohou být ponechány slepé náhodě, falešnému optimismu, rozkladné skepsi či cynismu. Musí se vzepřít k odhalování archetypů jednoty stvoření, člověka původem přičleněného dle Kabbaly ke stromu života - Illanu, dle buddhismu patřícího k nebi.

Tuto skutečnost jsem si uvědomila na letecké spojnici Praha - Bangkok pod kopulí vesmírného mysteria zrcadlícího praobrazy stvořitelského Slova jako poznání vnitřní cesty návratu ztraceného člověka projektovaného do svatých písem Blízkého a Dálného Orientu. Vědomí krize, morální nezodpovědnosti světa mikrokosmu vůči tvůrčím zákonům makrokosmu nabylo s momentem přistání do thajské metropole jasnou konturu - vyjasnit si v centrech duchovní vzdělanosti podstatu potřebné transformace mysli jako zvedání vrozené temnoty přírody do světla ducha.

Dvanáctimilionový Bangkok prosycený vibracemi spěchu, neklidu a iluze je dualitou pekla s vizí ráje. Probojovat se do města andělů s nespočetnými chrámovými památkami je odyseou potvrzující moudrost o největších dobyvatelích, kteří přemoh-li svou mysl trpělivostí. Vznešená krása chrámu wat Phra Keo je odměnou. Skupina mnichů - bikkhu - sedící v lotosovém sedu v meditačním pohroužení, posvátné vibrace mantry předříkávané duchovním mistrem, tajuplný úsměv osvíceného Buddhy, vábí ke vstupu do silových polí vyšších světů. Světlo svící, záplava květů a vůně kadidla koncentruje mysl k duchovní vertikále. Sféra vyšších vibrací chrámového prostoru dává tušit, že Buddha Dhamma, cesta poznání vedení mysli do osvíceného Samadhi je výsledkem dlouholeté vnitřní kázně.

Ačkoliv devadesát procent thajských obyvatel jsou buddhisté, nehledají všichni útočiště v moudrosti Buddhově, ale spíše ve formální víře a pověře, v uctívání Buddhových soch smaragdových, mramorových či zlatých. Bangkok Post píše o zkomercionalizovaném buddhismu, kdy na jednoho mnicha připadá měsíčně sto bahtů (jeden baht = jedna koruna třicet). Proto žijí z milodarů. Domnělý pocit pasivity mnichů v porovnání s benekditinským výrokem - ora et labora - koriguje Venerable Passano. Akcentuje buddhismus angažovaný, předřazující sebespásu do stavu osvícení praktikováním kázně a cvičení mysli s podílem osvětové práce při odstraňování nevědomosti - avidya.

Thajský buddhismus akcentuje apel antroposofický ovládnutím nižší přirozenosti - pomíjivé, trpící, zotročené, kterou jsme manipulováni stejně jako konvenčním světem. Cílem je osvobození pomocí pozorování v kontemplaci, vědomí pravé podstaty nadjá, regulací i zhoubných jevů živelné přírody. Ctihodný Passano, původem Kanaďan žijící deset let v Thajsku jako ordinovaný mnich s titulem Venerable je duchovní učitel. Zve nás na duchovní seminář na buddhistické univerzitě ve chrámu Bowornivet. Jeho pohled míří oknem sálu do kvetoucí zahrady s otázkou: na pozadí čeho vidíme stromy odpovídáme na pozadí nebes. Na otázku mistrovu na pozadí čeho vidíme nebesa musí mistr odpovědět sám: - na pozadí vědomí - „Klíčem, kterým se učíte otevírat vědomí je Buddha Dhamma, vzestup vědomí do vyšších vrstev světla“... prohlašuje.

Smyslem duchovní evoluce je vědomé překročení nižší přirozenosti já-ega proměnou vědomí ne-já, vědomí „Já jsem“ Atman - odpovídající křesťanskému vědomí Kristovu. Stvořitelský princip definuje tantrická filosofie (tantra - osvobození od hmoty) v rámci thajského buddhismu jako Svrchované vědomí - nukleus Univerza - manifestující se třemi modifikacemi: mahatattva - Já jsem, aham tattva - tvořím, citta - stvořil jsem, reprezentující vědomí kosmické. Tři Stvořitelské energie symbolizuje rovnoramenný trojúhelník, v jehož středu je Puruša - čisté Absolutní vědomí - nukleus Univerza. Znázorňuje trojjedinost tvůrčí kosmické síly v souladu s biblickou logogenezí JVHV - princip otcovský, mateřský, synovský - vyjádřený křesťanskou svatou Trojicí - Otec, Syn a Duch svatý (nukleus Univerza kosmický Kristus). V souladu s hermetickým zákonem, co je nahoře je i dole, je naše mysl malou verzí mysli kosmické. Proto lidský mozek jako součást vesmírného hologramu se musí přetvořit z instinktivního projevu nižší přírody do vyššího stupně poznání intelek­tového nazírání reality jaká je, se schopností rozlišování a reflexí odpovědnosti. Aby z ducha a těla byla vytvořena skloubená část - dynamis a ordo - (hebrejský hexagram) je třeba přejít v transcendentální vědomí pomocí meditace a kontemplace. Nadhled Pozorovatele jako syntetický nadhled Ducha zvedá čtvernost elementů přírody do trojnosti ducha, aniž by byly potlačovány. Jedině člověk má schopnost nasměrovat mysl směrem k vědomí kosmickému pomocí meditačního vhledu, který je zahrnován do vědy intuicionální.

Do meditační praxe nás v týdenním semináři zasvěcuje mistr Avadhuta. Uvádí, že thajská buddhistická filosofie Ananda Marga chápe tělo jako myslí integrovanou část. Učíme se vnímat první vrstvu mysli - kamamaya kosa - jako vědomí (spíše nevědomí) instinktivní, pudové, založené na libidu a averzi, stimulované smysly a touhou vlastnit. Toto centrum nevědomé živelnosti situované nad pupkem (plexus solaris) je třeba regulovat bdělou pozorností prvořadě - jako centrum čtyř živlů, z nichž nejnebezpečnější je oheň nenávisti, zlosti, zášti, averze.

Druhá vrstva manomaya kosa je situována v hrudníku (anahata čakra) reprezentuje mysl zaměstnanou egem. Projevuje se v ní ruch (hebrejsky ruah) alternováním dobra a zla, kdy jedině mysl Pozorovatele může zavést řád. Tato vrstva vědomí sonizuje s podvědomím, které přechovává ve své astrální matrici vibrační pole paměti obtížené egoistickým puzením. Protože ovlivňuje naše vědomí víc než si myslíme - vynořováním různých komplexů a obsedantních stavů, je třeba podvědomí pročišťovat, spalovat ohněm zbožné meditace, modlitby.

Brána k transcendenci vědomí konvenčního leží v centru krční oblasti (visudha čakra (v éteru - akshatatvě). Je to sféra, která vyžaduje více bdělého vědomí, plnosti mysli než méně - říká mistr. Uplatnění Buddha dhammy nevylučuje intelekt jako schopnost rozlišení a rozhodnutí pomocí vůle, která je substancí člověka. Buddha dhamma je vstupní brána k transcendenci meditace očistou myšlenek, citů a jednání. Mistr zdůrazňuje, že čím více se ovládáme, tím více ustává vibrační impuls destruktivního charakteru ve čtyřech nižších centrech vědomí a energie astrálu se projasní subliminálním světlem.

Uvědomujeme si, že meditace není relaxace, dřímota či otupělost, ale vnitřní dynamika bdělosti nadhledu ryzím duchem. Je to proces, kdy citta - sebeuvědomění Dhammy (Boží jiskry) se noří do aham tattvy - vědomí Buddhova - Kristova - a aham tattva je absorbována do maha tattvy - vědomí Jednoty s Absolutnem - Brah-mou (srovnej Pavlovo: ne-já, ale Kristus žije ve mně).

Třetí vrstva - kausální - karana kosa (hebrejsky kawana) je především centrem transcendence, reflexe kosmického vědomí, citta, aham a mahat. Mistr zdůrazňuje, že nevědomí bylo v psychologických vědách Západu podceněno. První vrstva - atimana kosa - je charakterizována vzepětím duchovní seberealizace. Další vrstva kausální - vijinamaya kosa - typická pro transcendenci je charakterizována záblesky tvůrčí intuice, probleskováním vědomí Atmana, Kristova vědomí, božské vykupitelské jiskry. Nežli adept vystoupí do stavu osvícení zalitého světlem záře Boží moudrosti s prožitkem vědomí „Já jsem božské podstaty“, dle bible stvořený k obrazu Božímu, musí se připravit na mnohá úskalí. „Dokud jsme v tomto těle, je život neu­stálý konflikt a zápas s okolním světem a světem vlastní mysli...“ zdůrazňuje Mistr. V Thajsku uslyšíte často slovo nekkhemma. Je to rezolutní odstup, zavření dveří před kilesa - zlem (křesťanským hříchem) i před sankara - monstry podvědomí. Před útokem potlačené podvědomé energie archetypální síly zaujměte resolutně mentální pozici Buddhy nebo Krista. Stejně se můžete obrnit před samsárou iluze, která vyvolává neurotický stav. Přitom se naučte poslouchat vnitřně - co slyšíte? Moudrost pochází jedině z meditace, bez meditace moudrost slábne... Mistr shrnuje, že meditace není prázdnota, i když je tam ticho a klid, ale moudrost a ostražitost Pozorovatele. V opačném případě je člověk lehkým terčem neblahých událostí, podobně jako voják, který na bojišti ztratil brnění a snadněji může být zraněn nepřáteli.

V Ayutthaya - centru thajského buddhismu s četnými historickými památkami jsme ubytováni v klášteře. Zde poznáváme život mnichů a jejich ehipassiko - přijď a viz! - jak se provádí meditace v praxi.

V klášteře se vstává ve čtyři hodiny a den začíná zpěvem jako zprostředkování krásna Buddhova učení, doprovázeným slovní mantrou: kéž tento den přináší užitek všem lidem. Pak následuje hodinová meditace. V 6:30 se provádí úklid obydlí, pije čaj. Pak odcházejí mniši pro dary, v 10:30 jedí a to jedenkrát denně. Odpoledne pracují nebo studují. V 17:00 společné popíjení čaje, poté meditace, která trvá do večera. Cestou k meditační hale nápisy v chrámovém parku usměrňují běh myšlenek: Uklidni mysl uvnitř! - Nestarej se o chyby jiných! - Přemož lháře pravdou! Jongrom - meditace v chůzi navozuje vědomí přesného meditačního řádu. Duchovní učitel Venerable Puriso (původem Australan ordinovaný v Thajsku) nás zasvěcuje do procesu meditace jako vyváženosti fyzického, mentálního a spirituálního obalu. Sedíme v lotosové pozici a nabíjíme bioenergetický obal vitální energií pomocí dechu provázeného mantrou Bud - ho (ten, který poznává). Koncentrací na vdech a výdech navozujeme stav klidu mysli. Pak následuje vyprazdňování vědomí od rušivých myšlenek a obrazů mečem mysli, což je účinnější než pratjahara - odtahování smyslů od rušivých okolních podnětů. Redukce mysli na prázdno není zapomněním, ale jasným vibrujícím klidem. Následuje transcendence v krční oblasti (visudha čakra). Pozornost se zde stává dominantní a má čtyři fasety: sebepozorování, pozorování zákona nestálosti - anicca, pozorování jevů nižší přírody - anatta, bdělost nad zákonem akce a reakce jako odstranění příčiny utrpení - dukkha, probíhající v konvenční mysli.

Cvičením koncentrace přecházíme do kontemplace jako vyššího stavu vědomí s nadhledem Pozorovatele, která vplyne v souvislý světelný kanál. Je to symbol osvíceného vědomí vstupujícího do dimenze kosmické (spojení s Duchem svatým). V této souvislosti se uplatňují slova Mistra Nazaretského, když říká: Duch je, který oživuje, očišťuje... Síla ducha vedená centry vědomí probouzí kundalini - hadí sílu svinutou na konci páteře - involvovanou nejvyšší Přírodu. Mistr upozorňuje na nebezpečí probouzet muladharu bez duchovní očisty odspodu nahoru, kdy místo světelného obvodu hadí síly (patrného na Buddhových sochách) s pozitivně nadpřirozenými silami - se rozklene tmavé pole živočišného astrálu, zhoubně působícího především na psychiku.

V Chiang Mai v lesních klášterech wat-pah na severu Thajska pracujeme v meditačním společenství s mantrou, o níž Mistr Gavesako prohlašuje, že je motorem pohánějícím mysl nad gravitační pole nižších vrstev vědomí, pomocí čistých vibrací. Cvičíme fixování pozornosti v sadhaně na mantru OM (AUM). Vycházíme zvukově z pupku tónem A, v srdci přecházíme na U a v ústech vrcholíme zvukem M, který doznívá mezi obočím. Mantra OM je pokládána za základ všech zvuků, za prazvuk Univerza, nejvyšší prvotní zvukovou vibraci. Tato vibruje silně v éteru (akashe) a tím zdvihá spodní centra vědomí zvýšenou vibrační činností do vyšších subtilních světelných a lahodně harmonických vibrací. Mistr upozorňuje na to, že vibrace manter musí být čistá a pro osobní vzestup adepta ji musí určit sám guru. Naslouchání mantry v anahatě (uprostřed hrudi) lze přirovnat k symfonii duše. Mistr nás zasvěcuje do mysteria zvuku, když říká: jestliže slyšíte flétnu máte znalost skrytých věcí, při zvuku pozounu máte otevřené třetí oko, při zvuku bubnu slyšíte Nejvyšší Slovo. Obdobně jako vibrují lahodným zvukem duchovní sféry (kabalistické sefiroty), má splynout i sedm center našeho vědomí ve vesmírnou symfonii zvuku a světla. (Připodobněním sedmi center vědomí k hvězdám se nám vybavuje apokalyptický druhý příchod Kristův držící v pravé ruce sedm hvězd - symbol svatých - světlých, k nimž přichází na zem vybudovat království Boží). Velmi účinné je cvičení mantry OM ve spojení s vizualizací modrého plamene, který necháváme rozšiřovat do okolí, do prostorů sférických a ukládáme do akashe centra nadvědomí. Vizualizovat můžeme i fialový plamen jako prostředek duchovní transformace. Jako mantra může působit křesťanský Otčenáš nebo žalmy, jejichž horoucí prozpěvování (nikoliv mechanické) má podle chasidské starozákonní víry mystický význam vzestupu vědomí po Jákobově žebříku do pleromy Boží přítomnosti.

Modlitbou díků za svaté okamžiky niterného klidu, který se otevíral světelným duchovním silám, jsme se loučili s kolébkou thajského buddhismu. Návrat do Bangkoku byl synchronizován s konáním kongresu duchovních věd na univerzitě Sukamit. Sulak Sivaratse, významný thajský duchovní myslitel a mírový aktivista, navrhovaný pro rok 1994 na nositele Nobelovy ceny hovořil na téma Neohumanismus - trend třetího milénia. Jedná se o univerzální hnutí založené na dynamice ducha, na upřednostnění psychospirituálních potřeb lidstva před biologicko materiálními. Zdůraznil, že musíme znát způsob, jak vykopat duchovní poklad lidstva a současně čelit zlu geosentimentu jako fanatickému cítění ke geografickému národnímu území, který vyvíjí subsentiment - patriotismus. Obdobnou překážkou je sociosentiment - zdánlivý sentiment dobra ve světské a ekologické sféře a pseudospiritualitu v náboženské. Společenskou rovnováhu spatřuje S. Sivaratse v Samej tattvě - duchovní mentalitě realizující nejvyšší vědomí božského Já, výrokem „Pomáhat sjednotit lidstvo může jen vědomí kosmické sounáležitosti lidstva, vědomí božských tvůrčích sil v nitru.“ (Prvořadým faktorem třetího milénia je transformace duše pomocí duchovních nauk jednotlivých náboženství s podílem duchovních vůdců...)

Souřadnice putování po dálném Orientu vyjevila v úběžníku návratu shodnost duchovědných obsahů mezi Východem a Západem úsilím o duchovní transformaci vyslovenou již před padesáti lety v kontextu dějin českého myšlení T. G. Masarykem a zejména jeho žákem - filosofem Vladimírem Hoppem. Jejich pozornost k duchovním vědám předřazeným vědám technickým a ekonomickým sdílel i filosof Josef Patočka snahou o sestup ke kořenům duchovního vědomí našeho národa.

Dík thajským setkáním zejména v klášterech - Ayutthaya - historické kolébce buddhismu, který voní lotosovou vzpomínkou a z podvědomí vybavuje světelné meditace o duchovní proměně planety Země. Promluvy duchovních mistrů ožívají, navozují aktuální podnět, jak realizovat duchovní rozměr v nitrech lidí, jak jim zprostředkovat vědomí skrytých božských sil, které je třeba znásobit jako odrazné plochy, aby s nimi mohl spolupracovat na zkvalitnění planety - božský architekt. Lze vůbec rozvinout v širším měřítku kulturně duchovní rozměr prostřednictvím světových náboženských kultur, které by nebyly zneužívány, leč sbližovaly se vzájemným obohacováním nejen v dialogu, leč i vyvíjením souznění vazby - člověk, země, vesmír.

Slova duchovních mistrů a jejich praktiky mě přesvědčily o tom, že univerzalistický „kadlub“ celosvětových náboženství, z nichž by si lidé vybírali a žili „duchovno“ dle své libovůle i když z „rozumu“, či domnělé moudrosti, se vylučuje. Známý světový filosof a duchovní myslitel českého původu R. Panikar zapůsobil velmi přesvědčivě postojem - že „globalizace, či univerzalismus náboženské etiky v úrovni duchovní všech pěti světadílů není absurdní a že ten, který sahá po všech hvězdách zvedá vědomí stále výše ke světlu božského éteru, který vnitřně očišťuje a vytváří harmonii lidských vazeb nadlehčovaných křídly andělů. Leč nelze přehlédnout i varující stanovisko jmenovaného duchovního mistra, kdy - liberální, až anarchistický sekulární přístup k náboženství postmoderny, jakkoliv se deklaruje jako nové náboženství „moudrosti“ přinese jen zklamání bez zakořenění v tradiční náboženské doktríně, zbavené kořenů a koruny Božího stromu poznání stvoření k obrazu Božímu.

Duch Univerza, který vábí jako kouzelná flétna, sestupuje na planetu jako božská Gnóze, křesťansky - Boží milost - vykupující z démonických a diabolických ahrimanských sil materialismu, zbytnělého egoismu bažícího jen po moci a mamonu.

Proto vždy ráno si odříkávám krátkou, tisíce let starou modlitbu z Rig védy, obdobnou duchovní hloubkou biblickým žalmům: Pane, probouzej mě k radosti a dopřej mně poznání moudrosti Ducha, jak se stát tvým nástrojem. Cožpak život není lahodný věčný verš o lásce hořící ohnivým keřem, jímž promlouvá Bůh? - který očekává interspirituální dialog planety Země se světem ve světle své božské nekonečné milosti - aby každý kříž požehnal vzkříšením? Vždyť ve světle Slova božího stále kráčíme a stoupáme zápasem duše hledající cestu návratu k Bohu projasněnou duchovním prozřením.

Miluše Šubartová

Časné ráno

Pomalu krade se úsvit,

špičkami prstů zavírá

od západu dveře temnoty.

První je okno z velikého T,

pak židle s tmavou hromádkou šatů...

a někdo, kdokoliv na široké posteli,

těsně vedle tebe.

Je to vůbec pravda, že to bylo včera?

Snad to ví ta prázdná láhev,

co dosud stojí na stole...

Teď však už víno vyprchalo,

kde zůstala láska,

budoucnost, pravda a život?

Snad vylily se

s poslední skleničkou...

Michaela Vyhňáková

Umět vyjít vstříc

Nedávno jsem četl zajímavý příběh. V jedné bouřlivé noci vešli staří manželé do vestibulu malého hotelu a požádali o pokoj k přenocování. Recepční jim, jak už to bývá, sdělil, že všecky pokoje jsou zadány. Také v ostatních hotelích ve městě, kam telefonoval, měli obsazeno. Nakonec řekl: „Nebude vám vadit, když vám nabídnu svůj pokoj? Nemohu přece nechat tak milé lidi, jako jste vy, jít do toho nečasu. A navíc jsem stejně ve službě až do rána.“ - Manželé váhali, ale když dál naléhal, nabídku přijali. Ráno při placení řekl host recepčnímu: „Jste velmi milý člověk, měl byste být ředitelem nejlepšího hotelu v USA. Jednou ho pro vás postavím.“ Ten recepční se zdvořile usmál a poděkoval.

Asi už začínáte tušit, jak všechno dopadlo. Skutečně za několik let dostal recepční dopis, ve kterém ho starý pán zval do New Yorku a připomenul mu ochotu s jakou se jich kdysi ujal. Když přicestoval do nejlidnatějšího města USA, odvedl jej na roh Páté aleje a 34. ulice, kde stála nová překrásná budova. „Tohle je hotel, který jsem vám slíbil. Tady budete ředitelem.“ řekl recepčnímu. Ten ctihodný senior se jmenoval Waldorf Astor a jeho hotel stojí dodnes - je to proslulý Waldorf Astoria, kde jsou ubytováni státníci z celého světa i hlavy korunované. Recepční Jiří C. Boldt se stal jeho prvním ředitelem.

Ten americký příběh zní až neskutečně. Přesto jsem se rozhodl vám ho vyprávět. Člověk by totiž neměl zapomenout na to, jak důležité je posloužit lidem. Jak podnikat, aby neztratil ze zřetele smysl své činnosti - a tou je kromě zisku především spokojenost zákazníka. Vyjít každému vstříc, udělat pro lidi víc, usmát se a pozdravit - s vědomím, že pouštím chléb po vodě, s nímž se jednou setkám. Staré přísloví nám klade na srdce, abychom při cestě nahoru zdravili každého, může se stát, že se s ním potkáme až půjdeme dolů. Styl podnikání v Čechách svědčí o tom, že mnozí v zápalu konkurenčního boje o „skývu“ milionáře zapomínají na dobré vychování. Tím raději potkávám výjimky, které neztratily pocit sounáležitosti, lidského zájmu a slušnosti. A to se, jak je z příběhu pana Boldta patrné, vždycky vyplatí. Nejen v Americe, přátelé.

ThDr. Jan Schwarz

Co je Charta Oecumenica?

Název dokumentu odkazuje k jiným chartám (např. Charta lidských práv). V rámci sociologického pluralismu je Charta Oecumenica devízou křesťanské víry, která dává svobodu pro navazování vztahů s lidmi různých filosofií, náboženství, světonázorů, národností i barev pleti. Výchozí situací Charty je situace rozděleného křesťanstva s úsilím o vzájemné (ekumenické) přiblížení a spolupráci. Obsahem Charty není snaha zjišťovat rozdíly v křesťanské nauce a praxi rozdělených církví, kdy opak vyplývá z některých dialogů teologických. Pro informovanost širší veřejnosti, nejen křesťanské - je třeba uvést, že Charta nemá „dogmatický“ charakter. To platí zejména o pojmu jednoty církví křesťanů. Konstatuje se jen imperativ hledání duchovní jednoty vyplývající z učení Ježíše Krista a působení Ducha, který Pán svému lidu zaslíbil, leč je mnohdy opomíjen a zasunut v domněnce možného znesvěcování.

Charta navrhuje ekumenické minimum - společně hlásat evangelium lidství, vzájemně si vyjít vstříc ve snaze zmírnit roztržky, a konflikty - společně jednat, kde je to jen možno, společně se modlit, pokračovat v dialogu, společně nést odpovědnost za procesy v Evropě, smiřovat národy a kultury, prohlubovat společenství se „starším bratrem“ židovstvím a jinými náboženstvími. Výzva Charty se obrací nejen k představitelům jednotlivých církví, leč ke všem členům křesťanských sborů, k lidu Božímu. Dobrovolný podpis českých církví pod Ekumenickou chartu, k němuž došlo v lednu t. r. nečiní zúčastněným žádnou újmu. Naopak, nabízí jim řadu inspirací ke krokům ekumenické vstřícnosti natolik, aby křesťanství v současném světě nepřipomínalo loď, která se těžko pohybuje v kalných vodách, místo aby nastavila kurs odvahy - prosvětlovat svět evangeliem Boží spravedlnosti, moudrosti a pravdy, jejíž živým nástrojem by současní křesťané se měli stávat a dosvědčovat Kristovo spásné poselství o bezmoci pekla, smrti a hříchu. V závěru neopomiňme závažné konstatování tom, že častá zneužívání víry a církve v dějinách pro politické zájmy těžce poškodily věrohodnost křesťanského svědectví.

Miluše Šubartová

Jsem přítomen

Potřebuješ mě? Jsem tu! ٭ Nemůžeš mě vidět a přitom jsem Světlo, kterým vidíš. ٭

Nemůžeš mě slyšet a přece hovoříš mým hlasem. ٭ Necítíš mě a přece jsem hybná síla tvých rukou. ٭ Jsem při tvém díle, ač neznáš mých cest. Nejsem zvláštní vidění.٭

Nejsem tajemství. ٭ Jsem v dokonalém ztišení. Svým citem a vírou můžeš poznat, že Já jsem! ٭ Já jsem! ٭ Jsem tu, slyším a odpovídám. ٭ Potřebuješ mě? Jsem tu. I když mě popíráš, jsem tu. ٭ I ve tvých bolestech - jsem tu. ٭ Cítíš se být docela sám? Jsem tu. ٭ Když na tebe dolehne strach, jsem tu. ٭ Jsem tu, když se modlíš i když se nemodlíš. ٭ Jsem v tobě a ty jsi ve mně, svou myslí mě poznáš. ٭ Zbav své srdce planého strachu. ٭ Sejdeš z cesty - jsem tu. ٭ Sám od sebe nemůžeš nic, ale já mohu všechno. Jsem ve všem. ٭ Ač nemůžeš vidět dobro, je tu, neboť - Já jsem tu. ٭ Jsem tu, musím být - poněvadž Jsem. ٭ Jen ve mně má svět smysl, jen ve mně má svět tvárnost, jen skrze mne jde svět kupředu. ٭ Jsem zákon, kterým se pohybují hvězdy, na kterém se zakládá svět buněk. ٭ Jsem Láska, která je naplněním. Jsem bezpečnost, jsem pokoj. ٭ Jsem zákon, dle něhož máš žít. ٭ Jsem láska, ke které se přikláníš. ٭ Jsem tvá bezpečnost, tvůj pokoj. Jsem jedno s tebou. Já Jsem! ٭ I když mě nenacházíš, Já tě najdu. ٭ Ač tvá víra ve mne je nejistá, má víra v tebe je neochvějná, neboť tě znám, protože tě miluji. ٭ MILOVANÍ! JSEM TU!

Napsal James Dillet Freeman, americký básník. Tuto báseň si vzali kosmonauti s se­bou na Měsíc a po návratu ji básníkovi vrátili s poděkováním a svými podpisy.

Evropský katechismus

Rozprava filozofa a teologa Stefana Wilkanawicze s novinářem francouzského časopisu La Vie jako podnět budování nové evropské kultury, i duchovní - dialogem.

Otázka V čem spočívá budoucnost Evropy?

Odpověď Především v kvalitě samotných Evropanů.

Otázka Jaké Evropany potřebuje Evropa?

Odpověď Aktivní a tvůrčí, kteří mají smysl pro společné dobro, lidi solidární, odpovědné, schopné empatie a spolupráce.

Otázka A jací tedy jsou?

Odpověď Na Východě poznamenáni neomanicheizmem (černobílý obraz světa, hledání nepřítele), na Západě kultem peněz a zábavy.

Otázka Co nám hrozí, budou-li formováni jinak, než Evropa potřebuje?

Odpověď Vážná krize - morální a politický regres, marginalizace Evropy.

Otázka Kdo je může dobře formovat?

Odpověď Všichni, kdo chápou základní potřeby Evropy.

Otázka Jaké křesťany potřebuje Evropa?

Odpověď Hluboce oddané Kristu, a tedy ekumenické, charizmatické.

Otázka Jaké vyznavače potřebuje Evropa?

Odpověď Kteří kladou důraz na univerzalismus Bible.

Odpověď Jaké vyznavače islámu potřebuje Evropa?

Odpověď Takové, kteří kladou důraz na jeho duchovní podstatu, navazující na jeho mystické směry.

Otázka Jaké buddhisty potřebuje Evropa?

Odpověď Takové, kteří chápou soucit aktivně.

Otázka Jaké nábožensky indiferentní lidi potřebuje Evropa?

Odpověď Takové, kteří uznávají důstojnost člověka a kteří věří v hodnotu nezištného vztahu k němu.

Otázka Co chybí evropské kultuře?

Odpověď Kontemplace a solidarita.

Otázka Na jaké tradice bychom měli navazovat?

Odpověď Na západní tvůrčí aktivitu a racionalitu, na východní kontemplaci a mystiku, i v prohozeném smyslu, se zřetelem na duchovní tradice křesťanství a buddhismu.

Otázka Co je naším nejnaléhavějším a nejtěžším úkolem?

Odpověď Naučit se spolupracovat a niterně se prosvětlovat.

Evropský katechismus jako přednáška zazněla na XIV. Dnech J. Zvěřiny v říjnu 2006 v Praze.

Miluše Šubartová

Jazyk coby nástroj stupidity?

Jazyk slouží k výměně informací a posiluje skupinovou soudržnost. Základem pro vývoj jazyka mohl být snad i sociální aspekt primátů. To je interakce mezi dvěma jedinci, v jejímž průběhu jeden primát pečuje o druhého, což se projevuje nějak. Smyslem sociálního aspektu primátů je zřejmě spojenectví. Posiluje naději na přežití.

Lidé jakmile mluví nebo píší, jde v první řadě o sociální kontakt. Kritický sběr dat a jejich analýza jsou až na konci. Mluvením a psaním lidé oznamují svou příslušnost ke své skupině. Lze předpokládat, že se jejich nositelé podle nich vzájemně poznají. Informace obsažené v jazyce bývají prostoupeny emocemi jedince i jeho skupiny. Současně je nutné zdůraznit, že jazyk coby funkční systém mozku není na myšlení závislý, byť s ním někdy u některých lidí úzce spolupracuje. Sledujeme-li však, co lidé dokáží říkat, nebývá spolupráce obou systémů podmínka nutná ani po­stačující. Snad proto, že spolupráce nedostatečného myšlení s nedostatečným jazykem nemusí bezprostředně ohrožovat přežití. Obvykle vytváří hodného občana, jenž si dá říci, opakuje to, co se mu řeklo, považuje to za své myšlení, a připadá si z toho důvodu bystře, což má každá politická moc ráda!

Na rozdíl od opaku: dobrá spolupráce myšlení s jazykem může přežití jak ohrozit, což zjistily generace reformátorů, tak upevnit, což vědí machiavelisté. Jestliže nás jazyk chrání před citově nezvládnutelnými, leč reálnými informacemi, může být nástrojem stupidity a druhem sociálního obranného mechanismu, obvykle obojím současně. Může-li jazyk coby nástroj stupidity chránit jedince před úzkostí plynoucí z poznání sociálního prostředí, nebo sama sebe, pak může jazykově přenášená stupidita chránit členy skupiny, nebo celou společnost před rozlišením neschopnosti, nebo destruktivity jejich odpovědných lidí. Proto je nutné tak pečlivě dbát na skupinový jazyk. Jestliže je stupidita hlavně u některých jednou z hlavních hnacích sil lidských dějin, jde jen o zdánlivý paradox. I jím skupina dokazuje, jak svou univerzalitu, tak nadřazenost myšlení i jazyku.

Anebo snad ctnostný odkaz Maimonidova moudra mlčeti zlato, mluviti stříbro? Vím já? Sic!

Pavel Němec

Rubikova kostka

Patřím ke generaci, kterou svého času zasáhla Rubikova kostka. Když k nám tento fenomén dorazil, byl jsem ještě žákem základní školy. Poprvé jsem ji uviděl v tramvaji, nějaké děvče se ji pokoušelo složit. Vždyť je to úplně jasné, myslel jsem si, co s tím proboha dělá? Nic přece nemůže být jednodušší, než dát ty bílé kostky nahoru, tak aby byly všechny strany stejně barevné.

Za nějaký čas jela naše rodina na dovolenou do Maďarska a mimo jiné jsme tam zakoupili jeden originální exemplář Rubikovy kostky. Nepředstavujte si pod tím ty neautorizované čínské kopie, které dnes koupíte na každém rohu a nejde s nimi téměř otáčet. Postrádají kromě kouzla novosti také eleganci originálu. Rubikova kostka byla pro mnohé v zatuchlých časech husákovské normalizace osmdesátých let skutečně malým zázrakem.

Jsou tři přístupy, jak lze složit kostku. První (a asi nejčastější) je naučit se to buď od přátel nebo z časopisu a potom „machrovat“ před ostatními jak to umím, případně soutěžit kdo to zvládne rychleji. Přiznám se, že jsem nepochopil jaký to má smysl a nechápu to dodnes (i když tah pro složení druhé řady mi poradil kamarád).

Druhou možností je využití hrubého násilí. Vždy mne lákala možnost nalézt vlastní řešení, což vedlo k tomu, že jsem v rámci „vědeckého výzkumu“ občas kostku mechanicky rozložil a znovu poskládal. Takový přístup připomíná některé postupy současné alopatické medicíny. Dojde sice k uvedení kostky do žádoucího stavu, ale není to bez následků.

Až po dlouhých letech, kdy jsem se občas ke kostce vrátil se mi podařilo pochopit, že stejné tahy vedou ke stejným výsledkům a kostku složit. Z hlediska skládání zde není žádný rozdíl proti prvnímu přístupu, postup který jsem „objevil“ není nijak převratný. Skutečným objevem pro mne bylo, že i zdánlivě neřešitelné problémy je možné řešit vlastními silami, pokud zapracuje pozornost a zdravý rozum.

Rubikova kostka je ve srovnání se skutečnostmi, se kterými se potkáváme dnes a denně velmi jednoduchý, dokonale známý a přesně definovaný systém. Má pouhých 20 prvků jejichž stav můžeme ovlivnit, přičemž každý z těchto prvků se může nacházet ve 24 stavech, nebo pozicích. Je dokonale symetrická, nezáludná, její topologie se nemění, ani zde nejsou „jednosměrky“ - stavy které nelze vrátit zpátky.

Současné lidstvo se v mnoha směrech pouští do mnohem složitějších „experimentů“, jejichž výsledek je předem neodhadnutelný. Kolik toxických chemikálií, radioaktivního zamoření? Kolik lidských jedinců je schopna Země uživit? Dojde vykácením deštných pralesů, vypleněním moří a oceánů a vyhubením velryb k zásadnímu poškození planetárního ekosystému? Kolik kysličníku uhličitého vypustíme do atmosféry, než se úplně upečeme?

Za zcela zásadní považuji také otázku genetických technologií. Pokud můžeme genetické systémy přirovnat k hlavolamu, jsme ve stádiu kdy celku velmi málo rozumíme. Naše současné technologie pro manipulaci s genetickým kódem ze všeho nejvíce připomínají mechanické rozebírání a skládání Rubikovy kostky - přístup „hrubé síly“. Co se týče složitosti systému, ta je taková že ji ani nedovedeme odhadnout, natož si ji představit. Je nelineární, jeho topologie a struktura se neustále mění a nikde nemáme záruku nezničitelnosti systému. Na Zemi žijí miliardy a miliardy organismů, každý z nich má originální genetický kód, který se skládá z miliard prvků.

Nepoužívat moderní technologie by jistě byla škoda. Znamenalo by to uzavření perspektivních cest vývoje, možná i návrat do temného středověku. Jsem však hluboce přesvědčen o tom, že současné znásilňování přírody všemi dostupnými prostředky se nám nemůže vyplatit. Například masivní používání neblokovaných geneticky modifikovaných organismů (GMO) v „potravinářském průmyslu“ svědčí o tom, že jeho propagátoři jsou buď zaslepení touhou po rychlém zisku, nebo zcela šílení. Pokud děláme zásadní změny do nějakého systému, měli bychom mít alespoň hrubou představu o směru, kterým tyto změny vedou. To v případě genetických technologií prostě není možné. Důsledky jejich nerozvážného použití pravděpodobně přetrvají desítky a stovky milionů let - pokud ovšem v brzké době nedojde k úplnému zničení života na naší planetě.

ing. Pavel Sedlák

Tajemný měsíc - náš nejbližší soused

„Pánové, vy jste nepochybně viděli Měsíc.“ Tato slova pronesl dle Juliuse Verna předseda Barbicane ve svém slavném projevu v Baltimorském klubu, s následující otázkou, zda by bylo možné vystřelit projektil na Měsíc, na našeho nejbližšího souseda.

Všichni jsme viděli v TV nebo ve vědecko-populárních filmech, jak se američtí kosmonauti procházejí nebo vozí po měsíčním povrchu a to několikráte. Měsíc je náš starý přítel pro básníky, základní znalosti o jeho pohybu bylo asi první časovou mírou a to dle přibývání nebo ubývání měsíčních fází. Dřívější civilizace v něm viděly boha, který má vliv na básníky, poezii. Tak vznikl kult pohanský, dříve semitská Ištar, egyptská Isis, Tanit ze Salambo i lehkonohá Artemis starých Řeků. Připomínám i naši pohádku o princezně Měsíčním paprsku, nebo Beethovenovu Měsíční sonátu.

Ve skutečnosti však je měsíční světlo na obtíž, rozptýlené prachem v atmosféře „překáží“ pohledu na hvězdy, galaxie a kvasary.

Data:

Již ve starověku určili astronomové vzdálenosti Měsíce od Země triangulací, tj. 356 - 407 tisíc km, průměrná je 384 400 km, což je 60,27 zemských poloměrů, nebo 0,257 astronomické jednotky (Z - S), je to méně než 1% vzdálenosti k našim nejbližším planetám Venuši a Marsu.

Mnozí z nás najeli autem více kilometrů, než by proletěli při cestě Země - Měsíc. Volný let rakety je cca 70 hodin, světlo má časové zpoždění 1,28 sec. Rovina oběžné dráhy Měsíce je skloněna k ekliptice o 5° 8‘ 43,4“. Jeden oběh kolem Země (siderický měsíc) je 27,321661 středním slunečním dnem, čili 27 dnů, 7hodin 43 minut 11,5 vteřin, což je úhlová rychlost na obloze 33‘/hod. Časový interval mezi následujícími totožnými fázemi Měsíce (synodický Měsíc) je 29,530588 dnů, čili 29 dnů, 12 hodin, 44 minut, 2,8 vteřin. Definujeme-li však měsíc jako dobu, po jejímž uplynutí se Měsíc vrátí na totéž místo na své oběžné dráze (anomalistický měsíc), je to 27,55455 středních slunečních dnů, čili 27 dnů, 13 hodin, 37,4 vteřin.

Časový interval mezi dvěma po sobě následujícími průchody Měsíce uzly, tj. body, kdy jeho dráha protíná ekliptiku je 27,21222 středního slunečního dne, čili 27 dnů, 5 hodin, 5 minut, 35,8 vteřin - tj. drakonický měsíc. Tento interval se používá při výpočtu zatmění. Je zřejmé, že kdyby byl synodický měsíc totožný s drakonickým, byl by Měsíc v novu a v úplňku pokaždé v téže poloze vůči uzlům. Proto bychom buď měli při každém novu zatmění Slunce a při každém úplňku zatmění Měsíce. Věci se mají tak, že 223 synodických měsíců se téměř rovná 242 drakonickým měsícům (rozdíl 51 minut a 41,2 vteřin a proto polohy Měsíce by měly být vždy stejné po 6 585 dnech, čili po 18 letech a 10 - 11 dnech (dle přestupného roku). Znamená to, že určitého dne se bude zatmění opakovat (na témže místě) po 6 585 dnech, což je perioda, kterou vypočítali Chaldejci před 2,5 tisíci lety a Řekové nazývali Saros. Ještě větší shoda je mezi 716 synodickými a 777 drakonickými měsíci. Rozdíl je pouhých 9 minut, 46,1 vteřin. Zatmění se proto na témže místě opakují po 21 144 dnech, tj. 58 roků. Zatmění Měsíce v roce 413 př. n. l. způsobilo paniku v řeckém loďstvu u Sicílie. Ovlivnilo válku peloponézskou, v roce 330 př. n. l. bitvu u Arbilu, dne 21. listopadu 167 př. n. l. byla zničena moc makedonského krále Persea a dle nám známých učebnic 21. února 1504 jeho předpověď zachránila život Kryštofa Kolumba na čtvrté cestě přes Atlantik. Kosmicky vzato, doba úplných zatmění skončí. Měsíc se neúprosně vzdaluje od Země a tak se zmenšuje i zdánlivá velikost měsíčního kotouče na obloze.

Střední poloměr Měsíce je 1 738 km, odchylky od tvaru koule nepřesahují 5 km. Měsíc je o málo větší než čtvrtina velikosti Země, povrch Měsíce je 37,96 milionů km² a jeho objem je 21,99 miliard km³ čili 2,03% objemu Země). Pro nás není měsíční povrch zcela viditelný, celý Měsíc se otáčí kolem osy a to přesně ve stejném intervalu, v němž kolem nás obíhá (za siderický měsíc). Podle Keplerova druhého zákona o pohybu planet po eliptické oběžné dráze se mění úhlová rychlost nepřímo se čtvercem průvodiče a způsobuje rozdíl v úhlových posunech 7,54. Tento děj objevil Galileo Galilei.

Osa kolem níž se Měsíc otáčí není přesně kolmá vůči rovině oběžné dráhy Země, ale odchyluje se 6° 41‘. Proto vidíme větší část polární oblasti Měsíce než druhé a poté naopak a to vše v průběhu jednoho měsíce. Takže díky libracím vidíme 59% povrchu, 41% je neviditelné a 18% střídavě viditelná a neviditelné. V říjnu 1959 kamera na palubě Luny 3 a v červenci 1965 Zondu 3 vyfotografovala odvrácenou stranu Měsíce. Poté pět amerických družic s větším stupněm rozlišení (Lunar Orbitera). A tak díky této práci máme úplný obraz povrchu Měsíce.

Měsíce stejně jako jiná kosmická tělesa nemůžeme zvážit, ale jeho hmotnost lze určit podle účinků přitažlivosti na těleso o známé hmotnosti, např. podle volného pádu sond, takže poměr m Země a m Měsíce je 7,35 × 10²⁵g. Průměrná g = 162 cm/sec², (což je 6× méně než na Zemi), úniková rychlost je 2,38 km/sec² zatímco ze Země 11,2 km/sec². Zabořit rýč do Měsíce nám dá jakou práci? Větší.

Apollo 11 - 17 v letech 1969 - 72 dovezlo vzorky, střední hustota je 3 340 kg/m³. Fakta dokazují, že diferenciace hmoty ke středu Měsíce není, takže lze přistupovat k Měsíci jako fyzikálně homogenní struktuře. Tlak ve středu je 10⁶ kPa - na Zemi je tento tlak v hloubce pouhých 150 km a lis jej vyvine též. Tento tlak rozdrtí krystalické struktury a ty podlehly hydrostatickému tlaku a tak v souladu se zákony hydrostatiky nabude tvar, který má nejmenší potenciální energii a tímto tvarem je koule. Apollo zaznamenalo i měsícotřesení takové, které vyvolá 1 kg trinitrotoluenu. Dozvuky trvají 60 - 100 minut. Teplota v nitru se odhaduje na 1 500°C. Elektrická vodivost je 10⁵ ohmů, 2 × 10^-8 T.

Ivo Koukol

(NE)SKUTEČNÉ SKUTEČNOSTI

Rétorická glosa 1

Toto je můj první pokus o písemnou rétorickou glosu. To (že „první“) rozhodně nezdůrazňuji proto, aby byl ke mně čtenář shovívavý – ba právě naopak: prosím každého čtenáře o prokázání té laskavosti, aby byl co nejpřísnějším kritikem; za každé upozornění na jakýkoliv (tj. nejen v písemné práci) nedostatek budu velmi vděčen. Poznamenávám, že čtenář, kterému nesejde na (přespříliš) přesném vyjadřování myšlenky, může text v závorkách zanedbat.

Táži se (jiných, ale i sám sebe): Přemýšlíme dostatečně o významu slov, slovních vazeb i vět, kterých používáme?! Nepoužíváme mnohdy (i naprosto) nevhodná slova atd. snad v domnění, že jde o (velmi vzdáleně) přenesený význam?! (Do toho zahrnuji mj. i rozmáhající se používání rádoby „moderních“ klišé, o kterých se chci v budoucnu také zmínit.)

Bohužel, zmíněné používání (nevhodných slov atd.) můžeme denně pozorovat u našich bližních a - ještě více bohužel - i v médiích i jinde (tisku, rozhlase, TV, na přednáškách,…) a to i u odborníků, vzdělanců vč. věd. pracovníků, učitelů všech stupňů vzdělávání, kulturních pracovníků (ti by se měli [umět! i provádět!] vyjadřovat kulturně, event. vychovávat,…),… A hlavně bychom se měli zamyslet, zda se toho nedopouštíme i my sami!

Např. se setkáme s vazbami: neskutečně krásná krajina (a obd.), když vypravěč hovoří o tom, co zažil nebo uviděl na svých cestách (opakovaně v rozhlasu), tedy hovoří o tom, co skutečně viděl (skutečně krásnou skutečnou krajinu), tedy o určitých, konkrétních skutečnostech, a nazývá je neskutečnými, neboli hovoří o neskutečných skutečnostech! Vždyť máme tolik vhodných (českých) slov k použití namísto nevhodného „neskutečný“, např. překvapivý, mimořádný, neobvyklý, (ob)zvláštní, podivuhodný, obdivuhodný, podivující, udivující, překvapující,… [Najděte další!, třeba jako logickou rozcvičku – viz naše středeční semináře].

Další příklady: 30. 12. 2006 jsem slyšel ve vysílání rozhlasu: „…já prožívám vánoční svátky neskutečným způsobem…“ a dále mediálně známý autor líčil podrobně, jakým způsobem ve skutečnosti vánoční svátky prožívá, neboli hovořil o neskutečném skutečném způsobu, tedy o neskutečné skutečnosti! # 11. 11. 2006 v populárně naučném pořadu se vyjádřil fyzik! : „…jsou neskutečně drahé…“. Ale ty ceny jsou přece skutečné, tedy jde o neskutečné skutečné ceny. # Dále již jen stručně cituji z rozhlasu: Obdobně 19. 12. 06: „…za neskutečně výhodnou cenu…“ # 14. 12. 06: „…neskutečná práce…“ - a uvádí se, že ta práce byla skutečně vykonána! # Dalšími četnými příklady již nechci čtenáře unavovat.

Podobná situace je často při používání slov neuvěřitelný, nesrovnatelný,…a do jisté míry i u nevyjádřitelný, nepochopitelný, neproveditelný,… ale i u strašný, netvor,… [Hledejte další!] ! K některým z těchto slov se možná v budoucnu ještě vrátíme.

Dr. Milan Lustig

Našim čtenářům přejeme prožití adventního a vánočního času v pohodě, harmonii, i s tolik potřebným světlem v duších a stálým úsměvem na lících.