Poutník 1/2008

Člověče, nezastavíš ten neúprosný čas

Zdá se, jakoby naše civilizace vytáhla do boje s něčím tak odvěkým jako je čas. Různá kosmetika, mastičky a krémy vyhlazující vrásky, móda pro ženy a muže a preparáty všeho druhu se snaží „ubírat léta“. Téměř všechny reklamy, jakoby přímo křičely „jen nestárnout, jen nebýt poznamenán časem“, být stále stejnou konzervou bez let a bez věku, být prostě „in“. „In“znamená existenci v něčem - rozumějme: v současnosti v módním trendu, v dnešku, tedy vlastně v čase, ale paradoxně bez projevů času. A léta si zatím bez ohledu na reklamy a módní směry pádí dál.

Všechny nás unáší řeka času, všechny stejně spravedlivě posunuje v čase dál a dál. Všechno se tu nenápadněji mění a plyne. Kdo kotví pouze v pozemském proměnlivém žití, bude nakonec smutný z různých ztrát a změn. A přitom si často neuvědomujeme, že právě dočasnost našich životů z nich činí ono vzácné a jedinečné. Dočasnost žití a zodpovědnost před tím co tuto dočasnost přesahuje, dává smysl životu a smysl existenci různých náboženství a duchovních cest.

Máme tu opět nový občanský rok - ten letošní s osmičkou na konci zahájíme opět tradičně naší novoroční Via lucis v pátek 4. ledna 2008. Pokud jsme někdo už nějaký Nový rok oslavili, řekneme si tolerantně je leden a „nový rok není jen jeden“, jak se zpívá ve známé písničce a slavme tedy třeba svátek času. Nebudeme tak daleko od všech pozorování pozemské zkušenosti všeho co žije.

A nezapomínejme se vědomě v čase zastavit, neboť moc Velké Přítomnosti je jediný vítěz v jinak marném boji s časem. Ona nebojuje, pouze vítězí za nás, pokud se s ní vědomě setkáme. Jak píše dr. N. F. Čapek na závěr knihy „Nálada a její tvoření“:

„Není krásnějšího zvyku, jako když si člověk denně vyhradí pro sebe chvilku, kdy se chce potkati sám se sebou, aby si připomenul hlubší smysl života.

Jsem božím dělníkem. Jsem jiskrou zapadlou do hmotného těla. A v tomto těle má se ona rozkřesat v posvátný oheň, v kterém shoří, co je nežádoucí, a znovu a silněji se podnítí to nejlepší, čím chci žít.

Naše tělo je dílnou ducha, ale je také svatyní, kde se potkáváme s Duchem všech duchů. Paprsek, který máme z Boha, jen proto září, hřeje a oživuje nás, že jedním pólem je ve spojení se svým zdrojem, a je ustavičným vyzařováním nejvyššího života.

Když se oddávám meditaci, ať cokoli jiného při tom zanedbám nebo zapomenu, jedno vždy zůstává, i kdybych žádných slov neužíval, je to uvědomění sounáležitosti k vesmírnému životu, je to utišení se sám v sobě a přiblížení se tam, kde všechna přání ztichnou, všechno jiné se zapomíná a zůstává pocit Veliké Přítomnosti Věčného.“

(N. F. Čapek: Nálada a její vědomé tvoření, II. vyd. Unitaria Praha 1930, s. 178.)

Jarmila Plotěná

Uveřejňujeme část stopy a cesty unitářství v našich zemích obsahující zajímavá fakta o kořenech unitářství u nás, ačkoliv kniha vyšla již v r. 1936. V mnohém objasňuje proč jsou unitáři tak různorodí ve víře a jakými způsoby hledali vlastní cestu.

Tvůrčí náboženství

Stopy a cesty unitářství v našich zemích

Historie unitářství u nás

Právě tak jako u jiných národů, objevovalo se i u nás unitářské smýšlení už v dobách nejrannějších. Ze všeho, co dosud bylo ze zaprášených archívů vyneseno, můžeme souditi, že u nás tyto stopy byly ještě mnohem častější a hlubší než jinde.

Křesťanství západního typu našlo ve starých Češích a Moravanech půdu tvrdou a vzpurnou. Dnes je známo, že křesťanství, nesené k nám ze západu německými kněžími, křesťanství už v pravdě římské, se složitým obřadnictvím a poručnickým rázem, nepřišlo k nám první. V českých a moravských duších žil čistší, opravdovější a přirozenější duch křesťanství východního. Již před Cyrilem a Metodějem učili na Moravě bogumilští křesťané, kteří sem uprchli z Bulharska před pronásledováním.

Bogumilské křesťanství, rozšířené mezi Slovany, nemělo mší, svátostí, chrámů, neuctívalo svatých. Věřící se jmenovali „dobří lidé“; jejich kněžství nebylo hierarchické, nýbrž - jak dnes říkáme - demokratické. Projevovali velmi často odpor k válce a prolévání krve. Dlouho se udrželi zejména v Bosně, kde raději přestoupili k jednobožské víře mohamedánské než ke katolické, hlásající mnohobožství v Trojici a svatých. A vůbec vše, co se příčilo realistickému optimismu a svěžímu rozumu, zůstávalo našemu člověku vždy cizejší než jiným národům. Dějepisec W. W. Tomek píše, že ještě koncem 11. století, tedy 300 let po příchodu křesťanství, Čechové se shromažďovali v posvátných hájích, u lesních studánek, kde konali své meditace a modlitby. Celý duch římské nesvobody byl cizí jejich duši. Jan Amos Komenský přeložil starou knížku: „O těžkých protivenstvích církve české“, v níž se praví: „ ...nikdy jináč, leč z přinucení žádných těch ohavností (římských), jak je v těchto temnostech znamenat mohla, nepřijímala země česká. Odkudž to pošlo, že hned od starodávna více Čechové než který jiný národ, od Římanů kacéřováni bývali.“

Sklon české národní povahy ke kacířství je světoznámý. Sám Palacký píše: „Jisté jest, že nalézali se v Čechách po věky lidé, kteří se nedávali voditi pouhou autoritou stolice římské.“ Roku 1244 vyšla bulla papeže Innocence IV., jež byla namířena proti českým kacířům, stejně jako bulla Alexandra IV. z roku 1257. Český biskup Jan byl dokonce obžalován, že podporuje sekty „pikhardů a bekyní“, v Čechách a na Moravě značně rozšířených, a byl odsouzen k jedenáctiletému vězení. R. 1315 bylo upáleno na Moravě už 14 kacířů a kacířek. V roce 1339 byla tam objevena početná sekta „bratří apoštolských“, v Čechách roku 1390 upáleno opět několik „berkhardů a bekyní“, r. 1329 byl v diecézi olomoucké ustanoven dokonce inkvisitor, jehož úko­lem bylo, aby „kacířstvo (jimž říkali opět „Valdenští“) bylo vykořeněno“. Již za krále Jana a císaře Karla sekta Valdenských nalezla na této zemi (na Moravě) takového rozšíření a v této době měla tolik stoupenců, že arcibiskup pražský v listě biskupovi olomouckému (r. 1381) pronesl obavu, že nebude ani možno ji vykořeniti.

Jar. Šíma (Tvůrčí náboženství, Praha, Unitaria, 1936, s. 31 - 32)

Duchovní zákony

Dnes můžeme pozorovat u mnohých lidí vyšinutí z vnitřní rovnováhy. A tak bych chtěl přispěti k tomu, aby lidé znovu nabyli rovnováhy a jakési spokojenosti podle zákonů ducha.

Zákon ducha je odlišný od zákona hmoty. Hmotu pozorujeme, měříme, vážíme zvenčí, ale duchovní hodnoty měřiti po způsobu hmoty, býváme zklamáni anebo svedeni na scestí.

Tak elektřinu nemůžeme posouditi podle jakosti a složení drátu, ale podle účinků. Umění hudebníkovo nemůžeme posouditi podle houslí, které drží v ruce, ale podle jeho schopností housle ovládnout a vyloudit z nich krásné tóny.

Duch pracuje lehce, neviditelně, přímo, kdežto chceme-li zvládnouti hmotu, začínáme s neohrabanými nástroji, které teprve postupně, čím více ducha jsme do nich vložili, stávají se tím jemnějšími a praktičtějšími.

Naše tělo je nejpřímějším projevem našeho ducha. A na něm můžeme studovati lehkost duševní práce u porovnání k těžkopádnosti hmotných nástrojů. Kdyby někdo chtěl sestaviti stroj, který by nějak napodobil každý pohyb v těle, byl by to asi tak velký stroj jako celá Praha a musel by míti více koleček, než je hvězd na obloze.

Pamatuji, jak kdysi jeden občan vystavoval v Praze stroj, který prý sám se bude pohybovati bez zásahu z venčí. Naplnil tím strojem veliký sál, a na konec se ukázalo, že bez zásahu z venčí stroj přece jen nemůže se pohybovat. Naproti tomu vezměme nejmenší mušku na světě a máme v ní dokonalý samohyb.

Dále bychom mohli pozorovati neskonalý optimismus ducha v přírodě i v člověku. Jaké to je hýření v hojnosti a množství všeho! Jako by příroda nedbala, zda miliony zárodků nových organismů přijdou nazmar, ale tvoří dále nové miliony, až se jeden uchytí.

Optimismus jako základní vlastnost ducha jeví se i v tom, že člověk může sebe větší utrpení prožít, nakonec však zůstane jen vzpomínka jako sen. A nabyl-li člověk poněkud mistrovství, může to být i vzpomínka uklidňující, jestli dokonce nevyvolá údiv a úsměv humorný nad tím, jak nás kdysi něco trápilo, co zpovzdálí je tak malé a mizivé, jako mráček, který přešel po obloze.

Velikost a síla ducha jeví se i v tom, že ho nelze utlačit a uhasit, tak jako pravdu nelze trvale potřít. Je podle zákonů ducha, že zlo a křivda se mstí a nikdy nezůstane neodčiněna. Je v povaze ducha, že kdo tupil, bude potupen, kdo miluje, bude milován, kdo těšil, bude potěšen.

Podle zákonů hmoty a hmotařského smýšlení úřad dělá člověka, šaty dělají člověka, titul dělá člověka, peníze -, postavení -, a když člověk to či ono z toho ztratil, je „nikdo“. Duchovní zákon znamená pravý opak. Podle něho člověk dělá úřad, člověk zdobí titul, člověk dává hodnotu penězům. A kdyby člověk všeho pozbyl, dokud sám důvěřuje a sám sebe nezaprodal, nepozbývá ani v nejmenším své hodnoty.

Trvalé je jen, co mluví k nitru a z duše. Je-li někdo ctěn pro svůj úřad, může zítra tím, kdo jej ctil, být potupen. Byl-li někdo vzácný a milý pro svoji duši, zůstane vzácným v tomto i budoucím životě té duši, která ho poznala.

Duch se vyjadřuje tvarem, a kdo umí čísti tvary, a zvláště výraz očí a jemné pohyby ve tváři, čte člověka. Těžko je se přetvářet, zvláště očím. Dvojakost pokrytce vyjadřuje se v protichůdných tazích a pohybech obličeje a v kalných stínech očí. A přijde doba, kdy každý každému bude otevřenou knihou.

Avšak to není to hlavní. Hlavní je to, co duch sdílí neviditelně duchu. Duch ducha vyciťuje, vystopuje, vytuší. Proto je těžko někoho přesvědčiti o tom, co sami nevěříme. Advokát, byť sebe více dokazoval nevinu obviněného, jestli sám v ni nevěří, těžko přesvědčí. Tak je s řečníkem vůbec. Přesvědčení a nálada se přenáší.

Někdo může vysloviti soustrast a v duchu vám přát tu bolest. Takovým umělcem je sotva kdo, aby to v tónu své řeči a v očích zakryl. Někdo může návštěvu zvát, aby zase přišla, a ona z jeho slov vyciťuje, aby nechodila. Těžko je pouhými slovy a gesty zastříti a zapříti ducha.

Člověk často prozrazuje svá největší tajemství mlčením. A jindy marně se namáhá řečí zakrýti, co si myslí. Jestliže jsme nepoznali člověka podle duše, nepoznali jsme ho.

Rovněž nelze zakrýti vnitřní krásu, charakter, vznešenost žádnými hadry a žádnou chudobou, právě tak jako nízkou duši nezakryje zlato a hedvábí.

Konáme v životě mnoho věcí, ale ať chceme nebo nechceme, každá z nich nese pečeť našeho ducha. A co je ještě většího a podivnějšího, totiž, že všechna krása a ošklivost není kolem nás, ale v nás. Ne v přírodě, ne v lidech, ne v okolnostech, ale v člověku je nádhera i také všechna ošklivost. Svět je prázdný, všední, ošklivý, a jen kolik člověk v sobě má krásy, jak mnoho své krásy je schopen promítnout a vidět, tolik jí kolem sebe nachází. Řekl jsem to v písni: „Můj duch mi někdy povídá, že to jen má, co sám si dá, že každý volí barvu svou a vidí krásu zvolenou.“

Někdo může býti strážcem obrazárny celých třicet let a nemusí vnímati krásu ani jediného obrazu. Člověk může každou noc jako ponocný choditi pod hvězdnatým nebem a neviděti jeho nádheru. Člověk může prožíti první máj třeba padesátkrát, a nemusí to být první máj Karla Hynka Máchy, když psal: „Byl první máj, byl lásky čas...“

Pro někoho třeba tentýž první máj může býti podnětem, aby skočil z okna na ulici.

Člověk podle zákonů ducha miluje a nenávidí v jiných, co má v sobě. Vidí to v jiných zveličené nebo zmenšené. Vidí třeba stín, ale hrozí ho v něm pekelná příšera, které se leká; a někdo jiný vidí tentýž stín a řekne si: tady někde musí být světlo, jinak by tu nebyl stín.

A tak bychom mohli do nekonečna uváděti veselé i smutné, humorné i hořké příklady o tom, jak za stejných okolností jedni lidé prožívají ráj a druzí peklo, jedni se smáli a druzí kleli, jedni nesli hlavu vzhůru a druzí se v sebe hroutili podle toho, co bylo v nich, jaký byl jejich duch, jak probuzený, jak pohotový a jak povznesený nad své okolí.

Je tedy velmi žádoucí, aby člověk se cvičil v mistrovství ducha, aby sám v sobě uvnitř vybudoval krásný svět a uměl jej promítat do svého okolí. Jinými slovy, aby náš duch nebyl stínem, který všechno zastiňuje a zachmuřuje, ale slunečním paprskem, který všemu dodává lesk a krásu a barvu; potom z kapičky rosy, která je pouze trochou vody a prachu, udělá na pohled třpytící se perlu, na níž oko spočine s radostí a údivem.

Říkávám, měli bychom už od dětství být k tomu vedeni a poučováni, jak krásně žít. Ale jestli někdo chodil skoro dvacet let do školy a potom místo člověka optimisty, podnikavého, tvůrčího, který chce raziti nové dráhy a vytvořiti nový blahobyt, vyjde člověk zdeptaný, jako citron vymačkaný a znechucený životem, ale s plnou hlavou vědomostí, ze kterých málo může prakticky použít, - tomu je ovšem těžko žít!

Proto mohu říci, že je vzdělání, kterému se vzdělání neříká, a může člověku mnoho v životě prospívat, a je vzdělání, kterému se tak říká s přídavkem všech papírů a vysvědčení, ale v člověku neprobudilo dřímající síly. Zákony ducha jsou prosté a přirozené; a proto dá to mnoho práce, aby se člověk přeučil, jestli se po mnohá léta učil obracet od přirozeného a prostého k nepřirozenému a zamotanému.

Chceme-li něco konati proti duchu, způsobíme utrpení a škodu. Špatné výsledky ve školách mívají hlavní příčinu v nepřirozeném postupu proti duchu. Učení stává se mučením a nikoli radostným výbojem, není-li probuzením a rozvíjením přirozených vloh a vlastností dítěte.

Nejčastější příčina trápení člověka bývá v tom, že vyšel ze sebe ven do něčeho, co je mu cizí. Že není doma, není u sebe. Žije v tom, co je venku. Venku jsou bolesti, a on je nosí domů, dovnitř do duše.

Tady se musím maličko pozastaviti. Kolem nás je tisícero věcí: rodina, přátelé, šaty, byt, povolání, časové události, zprávy o křivdách a ztrátách, bolestech a utrpeních. Vyjde-li člověk ze sebe a zastaví-li se u těchto věcí tak, že se s nimi ztotožní, stává se trpitelem, ale nepomůže nikomu ani sobě ne.

V hmotařském způsobu života lidé jdou až do takových výstředností, že jsou nešťastni, jestli pro sebe nenašli nějakou škatulku, nějakou důstojnou přihrádku, kam by se mohli umístit. Jedni jsou na příklad zaškatulkováni podle vysvědčení ze školy, měšťanky, ze střední školy, z vysoké školy. Jiní podle platové stupnice. V Americe jsou přihrádky pro milionáře a multimilionáře. Multimilionář hledí s pohrdáním na chudáka, který má sotva mizerných 60 milionů dolarů. A zase jiní, obyčejně ti chudší, se odhadují podle toho, jak mnoho a čeho mohou dát týdně do žaludku nebo ročně na sebe.

Podle zákona ducha jsme bohatí jen tím, čeho nemůžeme dnes - zítra pozbýt, tím, co jsme, co tvoříme v sobě za svět, co můžeme měniti a přestavěti, co můžeme ze sebe vydati, co milujeme, co nás povznáší nad všednost, nad strasti a smutky dne, nade všecka zklamání a chválu lidí, zkrátka, co jsme podle své duchovní podstaty, a co je v nás věčného.

Jestliže však člověk našel sama sebe, a umí se ode všeho, co ho potká, sám k sobě vrátiti, tedy poznává, že vedle všeho toho, co je mimo něj, milé či nemilé, je tu ještě on sám se sebou, jenž o všem tom může přemýšlet, může to pozorovat a může svým duchem jakoby lampou všechno kolem sebe prosvítit, všechny temné kouty, všechen nesoulad a také své ideály a tužby. - To je docela jiný postoj! Takový vychází zevnitř ze sebe, vědomě a směle a zaujímá poměr k věcem jako pozorovatel a pomocník. Nevychází od těch věcí k sobě, a vše, co je mimo něho, nevnáší do svatyně svého nitra, ale vychází z ducha a odtud dává ráz a barvu a osvětlení všem věcem.

Dobře vím, co mi odpovíte, že je to velmi těžké; avšak někteří by to chtěli mít až příliš lehké. Tu vám povím o zajímavých pokusech, které konají na vysokém učení ve Štýrském Hradci. Chtějí totiž zjistiti, je-li možno čas zkrátiti nebo prodloužiti, takže by se na příklad půlhodina zdála dlouhá jako dvě hodiny anebo krátká jako minuty. A do jisté míry prý se jim to podařilo; dají-li totiž člověku určitý chemický preparát, tedy mu čas rychle utíká, a dají-li mu jiný preparát, všechno se mu zdá déle trvati. Jaký by to byl vynález, kdyby v lékárnách prodávali pilulky bílé k prodloužení času a červené ke zkrácení. Kdyby člověk měl příjemný pocit, polkl by bílou pilulku, a místo pěti minut příjemný pocit trval by celý den; kdyby na něj přišla špatná nálada, polkl by červenou pilulku, a špatná nálada by zmizela za půl minuty. (A místo vejíti do sebe vzal by jen prášek...)

Základní podmínkou k velkému a krásnému životu je uvědomění, že Bůh je všady. A Bůh podle staročeského pojmu znamená hojnost, náplň všeho dobra. Myslím to doslova.

Co bylo a je dohadů, odkud je život. A co námahy vytvořit živou buňku! Marně! Dnes vědci připouštějí, že také život je všade. V jediném krychlovém centimetru hlíny je mnoho tisíc živoucích jednotek. I každý paprsek, který letí od hvězdy k hvězdě může býti nositelem života. A kdekoli jsou podmínky pro život a jeho vývoj, tam začne se množit a organisovat.

Život má všade v sobě záruku a přispění ducha a jeho zákonů. Je Bůh všade a nade vším. Z Něho, skrze Něho a k Němu jsou všechny věci. Pohleďte, jak roste růže. Vybírá si ze země jen to, co slouží její přirozenosti, aby byla krásnou a vonnou růží. Ani si netroufám naznačit, čeho by byl člověk schopen, kdyby si plně uvědomoval přítomnost Boha a kdyby sám sobě nepřekážel, aby byl šťastným. Ale člověk má všade plno okolků, složitých výpočtů a starostí, klikatých cest, pochybností a obav, neklidu a nejistoty; proto nemůžeme tvořit přirozeně, jak tvoří růže a pták. Má rozum, aby jím mohl sám rozhodovat, co a jak chce tvořit, ale odchází svým rozumem od sebe a od přirozeného řádu, a abych to řekl obrazně, tvoří si všelijaké chůdy a protézy, místo, aby se naučil vznášet se na perutích svých ideálů do slunných výšin krásnějšího světa a moudřejších pořádků.

Ať kdokoli nás zradil nebo opustil, jedno je jisté, že Bůh nás nezradil, ani neopustil, a že nemusíme nikam chodit pro Jeho požehnání. Je bližší než dech a tlukot srdce, neboť Jím jsme živi, hýbeme se a trváme, v něm je všechna plnost, jen se k Němu duchovně naladit, jen vytvořit vhodné podmínky pro jeho působení v nás a skrze nás!

Další podmínkou k uplatnění zákonů ducha je, aby člověk poznal své nadání a poslání a na něm zakládal své životní štěstí. Jestli však příliš se dere opačným směrem, vrhá se z neštěstí do neštěstí. Je to všechno možno jen naznačit a domýšlet; vím, jak je těžko hluboké pravdy ducha popsat a pochopit.

Podívejte se na tenhle příklad: Někdo mohl by sedět doma za pecí, pokuřovat si v zatopeném pokoji, popíjet své pivečko a podepsat sem tam nějaký šek. A možná, kdyby tak dělal, má-li v sobě opačné poslání, že dostane revma nebo rakovinu, nebo souchotě. A stráví svá léta v posteli doma nebo v nemocnici. Ale on jde do nepohodlí. Jde třeba objevovat severní pól po zemi, letadlem, nebo pod ledem a je šťasten.

Někoho udělali cukrářem, a je nešťastný. Možná, kdyby jej byli udělali kominíkem, že by byl šťasten. Edison byl milionářem. A někdo by myslel, když už je milionářem, že by měl jezdit po světě, okoušet všech možných dobrot a že bude šťasten; ale jeho štěstí bylo v laboratoři, tam měl i postel. Viděl jsem ji. Když už bylo 11 hodin v noci, a ještě něco nedomyslil, aby po půl noci nemusel doma rušit, raději tam zůstal.

Vzpomínám na své mládí. Podle dispozic mých přátel měl jsem se stát zámožným živnostníkem. Měl jsem ztrávit svůj život v blahobytu, ale moje štěstí bylo jinde. Přespal jsem nejednou na lavici někde v hostinci, zůstal nejednou bez oběda; ale měl jsem před sebou poslání, a to mně bylo více než život.

Tím nechci říci, že cesta ke štěstí vede jen chudobou a odříkáním. Jen tolik chci říci, že v každém je něco, co jej činí šťastným, když to může uplatnit, ale že všelijakými okolnostmi bývá tento dar v lidech potlačován, uškrcen, a tak své nejsilnější vlohy musí v sobě dusit a nechat je zakrnět, a na jeho nejslabších vlohách je založeno jeho povolání a proto je v něm jako ve vězení a v okovech.

Nebylo by však dobře, kdyby se někdo teď začal trápit a říkal si, protože je v nevhodném povolání, a protože nemůže své povolání změnit, že musí do smrti zůstat nešťastným. Proto zvláště chci zdůraznit nejdůležitější zákon ducha. Totiž, že člověk není ničím z toho, co jej obklopuje, i tělo v to počítaje, a nemá se s ničím ztotožňovat, co jej trápí.

Člověk je tvůrčí a organisační dynamismus. Žije-li přirozeně jako růže, o níž jsem mluvil, přibírá duševně, co se mu hodí, co může býti materiálem pro výstavbu jeho duchovního světa, toho světa, který může dále měnit, nebo zbořit a jiný vystavěti.

Růže přebírá ze země jen, co odpovídá její přirozenosti; jinak by zahynula. Ale člověk má svobodu, že může přibírati látky cizí, škodlivé, a mrzačit se; místo člověka šťastného a vnitřně vyrovnaného může ze sebe vytvořit duševního mrzáka.

Člověk se v jistém ohledu podobá magnetu v železných pilinách. Přitahuje, co je mu příbuzné. Vzpomínky, obrazy, představy, zkrátka vše, čím lidé žijí.

Háček je v tom, že člověk přitahuje k sobě jen to, co už také nějak v sobě má, a má-li v sobě, obrazně řečeno, hromádku neštěstí, nepříjemných vzpomínek a zážitků třeba z dětství a z mládí, jestliže přijal v mládí mnoho nezdravých sugescí, předsudků, návyků, pověr, vyžaduje ohromného náporu a veliké vytrvalosti, aby se tohoto nánosu ve svém nitru zbavil. Chce-li však žíti pohodlně, bude dále přitahovat jen to, čeho má beztak v sobě již dost a nakonec bude nešťasten.

Člověk, chce-li žíti vědomě tvůrčím životem, musí se k tomu probuditi, vychovávati, musí k tomu vyspívati. Má-li v sobě málo životního optimismu, přitáhne jen málo optimistických myšlenek a dojmů. Ale předsevzal-li si jednou, že chce býti optimistou nebo něčím jiným, musí k tomu vědomě pracovati, musí k tomu dozrát.

Nedivte se, že někteří lidé přijdou k nám do shromáždění, na přednášku, a náhodou něco slyší, co se zachytí o nějaký magnet v nich, ale protože nedozráli k určité náboženské úrovni, protože chtějí duchovně spát, nesblíží se a nesrostou s námi. Museli by více slyšeti a víc a opravdověji hledati, až by v nich procitly dřímající síly božího, duchovního života. Museli by dále překonati překážky a nástrahy, které zvenčí ničí a dusí všechno, co trvalého podle zákonů ducha uvnitř se má vzbuditi.

Z mládí byla většina našich občanů zvyklá odbýti náboženský život účastí na nějakém zevním obřadu, ale pěstování duchovního, vnitřního života bylo jim cizí. Kromě toho žijeme ve světě, kde vše se řídí a třídí, hodnotí a oceňuje podle zákona hmoty, podle zevnějšku.

I nejzdařilejší život podle hmotných zájmů podobá se vánočnímu stromku. Mnoho je na něm navěšeno. Vše se za krátko otrhá, a stromek se hodí do ohně. Ale co je podle ducha a roste v člověku živým stromem, poroste dál a vydá plody. Oheň ani hrob nic na tom nezmění. Strom duchovního života roste z duše, z božího semene, a čím lepších podmínek se mu dostane, tím krásněji pokvete.

Dříve či později projde každý z nás přehradou, za níž půjde vše jen podle zákonů ducha, a zmizí všechno, co je pouze hmotné a zevně navěšeno. Vše zůstane za námi, co nemá kořenů v duši a v Bohu. Dobře bude těm, kteří už zde podle zákonů ducha žili a vše vůkol pro sebe hodnotili.

Sférami vlní vítězů zpěvy,

se srdce spadne veškera tíž,

zas v novém světle život se zjeví,

skloněná hlava zdvihne se výš.

N. F. Čapek

Na cestu do nového roku 2008 předkládáme skvělé myšlenky dr. Norberta F. Čapka, týkající duchovních zákonů, na které bychom měli brát zřetel v každé době.

Nálada odevzdanosti

Ať přijde cokoliv, ať mi příští hodina, příští den přinese cokoli: je-li mi to zcela neznámé, nemohu to strachem změnit. Očekávám to s dokonalým vnitřním klidem duše, s dokonalou mořskou tišinou mysli.

Úzkost a strach brání našemu vývoji: vlnami úzkosti a strachu zaháníme to, co chce proudit do naší duše z budoucnosti.

Oddanost tomu, co nazýváme božskou moudrostí v událostech, jistota, že to, co přijde, musí být, a že by to v určitém směru mohlo mít i dobré účinky - vyvolání této nálady ve slovech, pocitech, v idejích - to je nálada modlitby odevzdanosti.

Patří k tomu, čemu se musíme naučit:

Žít z čisté důvěry, bez zajištění života, z důvěry ve stálou přítomnou pomoc duchovního světa. Jinak to dnes opravdu nejde, nemáme-li ztratit odvahu.

Ukázněme patřičně svou vůli a usilujme o vnitřní probuzení každé ráno a každý večer.

R. Steiner (z přednášky Podstata modlitby)

Rudolf Steiner (25. února 1861 - 30. března 1925) rakouský filosof, literární kritik, pedagog, umělec, dramatik, sociální myslitel, esoterik. Je zakladatelem antroposofie, waldorfského školství, biodynamického zemědělství, antroposofického lékařství a nové umělecké formy – eurytmie

Co zaseješ, budeš také sklízeti. Udeř a budeš trpěti. Služ a budou ti sloužiti. Sloužíš-li svým životem lidem, nemůžeš se vyhnouti odměně ani lstí.

Emerson

Tomu, kdo zbožňuje Nejvyššího, mizí pýcha ze srdce jako světlo plamene při světle slunečním. Čí srdce je čisté, kdo je prost pýchy, kdo je klidný, pevný a prostý, kdo vidí v každém tvoru přítele a miluje každou duši jako svou, kdo jedná s každým stejně laskavě a něžně, kdo touží po konání dobra a kdo se zbavil ctižádosti, v srdci toho sídlí Vládce života.

Jako se země krášlí krásnými květinami, jež rodí, tak jest ozdoben ten, v jehož duši bydlí Vládce života.

Višnu Purana

Vzpomínat na minulost znamená pouze obracet ji ze všech stran a oživovat všechno zlé, co se nám přihodilo. Nepřináší nám to pokoj duše, staví nás to do střehu, posiluje to náš hněv a nechuť a budí to naše podezření. Pokud nedokážeme zapomenout na minulost, nikdy se nezbavíme toho, že v nás bude znovu vyvolávat bolest a nenávist.

L. Buscaglia

Sestra prof. Miluše Šubartová byla pozvána na oslavu svátku chanuka do klubu Tóry v Brně. Podává nám též zprávu o mezinárodním křesťanském velvyslanectví v Jeruzalémě.

Co je ICEJ?

Zkratka označuje Mezinárodní křesťanské velvyslanectví v Jeruzalémě. Jeho funkce je seznamovat s dějinami a duchovním poselstvím společného svazku hebrejsko-křesťanského prostřednictvím Bible - Staré a Nové smlouvy. Brněnský Klub Tóry sdružuje židovské přátele, i konvertované ke křesťanství a křesťany. V současné době probírá Tóru - Pět knih Mojžíšových - zákon Boží a smlouvu Boží s Abrahamem, proroky a zejména Ježíšem Kristem o spáse světa (Genesis 12, 3). V adventním čase, který vyvrcholí rozžetím čtvrté svíce - příchodu kosmického Krista na zem, si připomenuli Boží záměr lásky a spravedlnosti zasahující do dějin světa, jak dosvědčují i židovské svátky - v adventním čase - chanuka - Svátek světel (ev. Jana 10, 22), který oslavuje vítězství Makabejců (Kladiva) nad pohany, kteří znesvětili jeruzalémský Chrám; původcem znesvěcení byl pohanský Řek, který hodlal helenizovat celý svět, označovaný jako první Antikrist - Antiochus Epifanes. Díky Božímu zásahu olej vystačil na osm dní. Tak se zrodil devítiramenný svícen - chanuka - na důkaz Boží moci a pomoci.

O tom, že Ježíš Kristus nepřišel rušit Zákon a proroky svědčí jeho svěcení židovských svátků zejména pesach (Velikonoce), kdy svou obětí na kříži a zmrtvýchvstání vyvrcholil vykupitelské dílo, naplnil smlouvu, abychom skrze víru přijali požehnání a zaslíbení Ducha svatého (Galatským 3:13 - 14).

ICEJ vydává časopis s názvem Slovo z Jeruzaléma - křesťanský hlas pro Židy a Izrael. Projekt Dny pro Izrael včleňuje úsilí o posilování přátelských vztahů mezi naší zemí a Izraelem - konferencemi modliteb, pořádáním přednášek a setkávání členů a příznivců ICEJ, výstavami, uměleckými projevy. Projekt napomáhá i prevenci možnosti antisemitských provokací (10. listopadu 2007), setkání studentů v Osvětimi v rámci Pochodu živých. Aktivity vzájemných setkání jsou propojeny logem - Tóra - ne teror, kultura vzdělávání - nikoliv nevědomost nenávisti a zášti. Akt solidarity s židovským národem reprezentují dnes miliony křesťanů z více než 125 zemí světa.

Pokud se týká kalendáře aktivit ICEJ včetně sociálních, upozorňujeme na stěžejní nadcházející data v novém roce: 27. 1. 2008 se koná přednáška - Izrael a my v Brně; 9., 16. a 30. 3. 2008, Chaverut - Valašské Meziříčí; 13. 4. 2008 Konference smíření - České Budějovice; 15. 10. - 22. 10. 2008 - Dny pro Izrael v Hradci Králové.

Práce ICEJ usiluje o produchovnělou osvětu založenou na verši Izajáše - Potěšujte, potěšujte lid Boží (Iz. 40, 1). Výkonný ředitel ICEJ Malcolm Hedding (křesťanský Žid) nám v otevřeném dopisu sděluje: ... nejdůležitější je, že Bůh Bible tím, že Izrael do dnešních dnů uchoval, deklaruje svou věrnost a moc. Ostatním národům je určeno varování, že lhostejnost k Božímu slovu, křesťanskému dědictví a zanedbávání zpozornění vůči Izraeli povede k napomínání i soudům. Bůh totiž řídí i osud národů. Je proto nejvyšší čas „ze sna procitnouti“ a „žít život svatosti...“

Česká pobočka ICEJ pořádá každoročně sérii „veřejných programů proti antisemitismu“ pod názvem „Staronová šance“, jejímž vyvrcholením je vždy jarní setkání v prostorách Senátu v Praze.

Miluše Šubartová

Osho: Od medikací k meditaci

Přiznám se, že mne pověst obklopující populárního indického gurua, nazývaného svými stoupenci Osho, dosud poněkud odrazovala od studia jeho knih. Ne že bych se jim vyhýbal, ale asi bych si sám nic takového nekoupil. Když mi byla nedávno darována kniha Od medikací k meditaci, rozhodnul jsem se prozkoumat, v čem spočívá kouzlo tohoto duchovního mistra.

Nejprve pár slov o Oshovi. Byl velkým tantrikem, i když pravděpodobně nedošel až na konec cesty, jako například František Drtikol. Říká se, že Osho v závěru života zalitoval, že se nesetkal s Ramanou Maharšim. Kdo ví? Každopádně v době, kdy zde působil Maharši, ještě nebyl Oshem. Postupem času si dal titul Bhagwan Shree Rajneesh, jezdil flotilou 93 rolls royce, létal letadlem kolem světa ... Až v samotném závěru svého života se prohloubil, vzdal se starého jména a přijal - kvůli svým žákům - jméno Osho:

Od Dubna 1988 se zabývá ve svých Promluvách výlučně zenovými mistry. Ke konci roku 1988 vysvětluje, že již nechce být nazýván titulem Bhagavan (pozn. překl.: bohočlověk)- vtip skončil:

“I don’t want to be called Bhagwan again. Enough is enough! The joke is over!”

Po několika týdnech beze jména přijímá na návrh svého žáka jméno Osho, které se objevilo jako uctivé oslovení v jednom zenovém příběhu z jeho promluv. V lednu 1990 Osho zemřel.

(Zdroj: http://de.wikipedia.org).

Co se týče knihy Od medikací k meditaci, snad nejde o nejvyšší učení, avšak mnohé ze zde prezentovaných úvah a skutečně velmi bystrých postřehů stojí přinejmenším za zamyšlení. Jeden příklad za všechny:

A co dělali až dodnes doktoři? Nedali dítěti ani malou chvilku na seznámení se s novou skutečností, do níž se dostalo, a přivítají ho na světě neobyčejně hrubě. Chytnou ho za nohy a plácnou po zadečku. Základní myšlenka tohoto stupidního rituálu je napomoct dítěti správně dýchat – protože v mateřském lůně samo nedýchalo; dýchala za něho jeho matka, která za něho i jedla a dělala všechno ostatní. Být však přivítán tím, že vás někdo chytne za nohy a plácne přes zadek, to skutečně není příliš dobrý začátek. Doktor ale spěchá; jinak by nechal dítě, aby začalo samo dýchat.

…

Nechte ho, aby začalo dýchat samo. Bude to trvat pár minut. Nespěchejte tolik. Je to otázka celého budoucího života této lidské bytosti. Můžete si vykouřit cigaretu o dvě, tři minuty později; můžete šeptat sladké nesmysly sestřičce o pár minut později. Nikomu to neublíží. Nač ten spěch? Nemůžete mu dát tři minuty navíc? Dítě víc nepotřebuje. Klidně ho nechte a ono začne po třech minutách samo dýchat. Jakmile začne dýchat, bude si důvěřovat, že i to ostatní zvládne samo. Až pak přestřihněte pupeční šňůru. Teď už není k ničemu. Pro dítě to nebude šok.

Pokud bych této knize něco vytknul, tak snad určité předsudky vůči křesťanství a vůči náboženstvím jako takovým, které pravděpodobně vychází z toho, že Indie má toto náboženství spojeno se staletími poroby pod vládou křesťanské Anglie. V otázkách plánování rodičovství, nebo v odmítání dogmatismu světských církevních struktur nezbývá než dát Oshovi zapravdu. Avšak zobecnění o škodlivosti křesťanství, nebo např. tvrzení že celibát je pro kohokoli naprosto nevhodný, prostě není pravdivé. To platí pouze pro celibát naordinovaný světskou autoritou. Celibát se může v určitém životním období držet právě kvůli pročištění sexuální energie, zatížené nevhodnými vztahy – i z minulých životů. Je ovšem pravda, že pokud je to spojeno s ošklivením sexu, dokonce pod hrozbou věčného zatracení, nebo s cílem dosažení nadřazenosti nad ostatními, s přehnanou snahou přeskočit svůj duchovní stupeň, pak jde o patologický jev.

Co se týče Oshových názorů na sex, které tvoří důležitou část jeho učení, necítím se být povolán k tomu, abych potvrzoval nebo vyvracel například ideu, že orgasmus má blízko k samádhi (duchovnímu vnoru). Jistě však můžeme sex chápat jako projev božské tvořivosti. Každá činnost má blízko k prozření, když je konána pozorně, celým srdcem, bez chtivosti a přivlastňování výsledků, v pokorném odevzdání se. Sansára je právě nirvána a nirvána je právě sansára (Buddha). Při sexu je účastna Vesmírná tvořivá energie. Staré indické báje vypráví, jak se bůh a jeho družka při své erotické Hře postupně měnili ve všechny živé tvory, až zplodili celou přírodu.

Osho upozorňuje na to, jak dnešní civilizace sexualitu zneužívá, bere ji jako samozřejmost, odmítá, nebo snad vůbec netuší její posvátný rozměr. Přichází s názorem, že jednou z hlavních příčin tohoto neblahého stavu je křesťanské náboženství, které kvůli dosažení světské moci nad věřícími spojuje sexualitu s pocitem viny. Tím dochází k deformaci člověka, vedoucí k vzrůstu četnosti nežádoucích jevů, jako jsou prostituce nebo homosexualita.

Ne vše je v této knize dokonalé, občas je cítit nedůsledný překlad, jedná se o odpovědi konkrétním osobám, jak překonat konkrétní překážky – třeba i spojené s nevhodně pojatou vírou. Je tedy vhodné číst pozorně, abychom nevylili s vaničkou i dítě. Avšak hlavní Oshův motiv je jistě chvályhodný:

Meditace je pro vás pouhé slovo. Nemá ještě příchuť, není to vaše výživa, není to váš osobní prožitek; já to naprosto chápu. Vy ale musíte pochopit mě – máte mnoho různých nemocí a já mám jen jeden lék, takže musím dávat stejný lék různým pacientům. Mě ale nezajímá jaká je to nemoc, protože mám jen jeden lék.

Ať budu mluvit o jakékoli nemoci, vždy si buďte vědomi toho, že mám jen jeden lék. A ten se za celých těch třicet pět let nezměnil. Byly tu miliony lidí, slyšel jsem miliony otázek, na které jsem znal odpověď už předem. Nezáleží na tom, jak zněla otázka; podstatné je dovést jejich otázku k mé odpovědi.

Setkání s Oshem je setkáním s velkým člověkem, který se možná dopustil v životě mnoha chyb, nepřesností a omylů, avšak čas ukazuje, že mnohé z toho co učil má trvalejší hodnotu. Ačkoli byl za svého života odmítán, jeho práce se dnes řadí ke kulturnímu odkazu Indie a mnohé jeho názory si získávají uznání.

Podle dojmů z knihy Osho: Od meditací k medikaci (Pragma 2000)

Pavel Sedlák

Dopřejme si Svobodnou cestu

V unitářské minulosti byly různé duchovní cesty, ale i časopisy s názvem „cesta“. Již „Cesty a cíle“ proslavily naše unitářství v době jeho největšího rozkvětu a z Prahy přicházely k odběratelům až na Moravu. Např. i můj dědeček z maminčiny strany odebíral tento časopis. Stránky „Cest a cílů“ přinášely duchovní podněty, poučení, informace i zábavu nejednou i velmi nadčasovou formou.

Další „Cesta“ byla náboženskofilosofická revue vycházející koncem 80. let a v 90. letech zásluhou vedoucího redaktora dr. Zdeňka Fuky. Časopis s množstvím původních článků, rozhovorů a poezie byl chválený i prof. Zdeňkem Neubauerem, srovnatelný s kvalitními časopisy unitářů v zahraničí.

Nyní již od roku 2005 vydává Obec unitářů v Plzni časopis „Svobodná cesta“, jejíž odpovědný redaktor je PhDr. Radovan Lovčí (členové redakční rady jsou Mgr. Luděk Pivoňka a sestra Libuše Volfová). Čtvrtletník s barevnou obálkou s výraznou slunečnicí má formát A5 a obsah jednoho čísla 36 - 40 stran, přináší zajímavé, redakčně odborně uspořádané čtivé a poučné články a méně známé informace a souvislosti z historie a ze života osobností s výraznou duchovní cestou, navíc je skutečně svobodomyslně pestrý svým výběrem témat. Z čísla 4 vybíráme např.: Radovan Lovčí: Několik slov o prof. Ferdinandu Herčíkovi, Ferdinand Herčík: Cesta tibetské mystiky, Jan Schwarz: Pastor a jeho nádherný svět (o životě Louise Armstronga), Otakar Mikeš: Jaký je smysl lidského života? a další zajímavé texty.,

Zájemci o pravidelné odebírání tohoto doporučeníhodného čtení mohou zaplatit dobrovolný roční příspěvek na úhradu nákladů za tisk a poštovné v hodnotě 120,- Kč u sestry J. Plotěné - brněnští unitáři z SS NSČU časopis z Prahy přivezou. Dopřejme si „Svobodnou cestu“ má velmi dobrou úroveň.

Jarmila Plotěná

Návrh na uspořádání studentské soutěže o nejlepší esej na téma „Tvůrčí náboženství“ podtitul „Náboženství pro moderní svět“

Cíle:

obecný: Podnítit studenty a veřejnost k hlubšímu zájmu o liberální náboženství.

strategický: Podnítit mezi studenty středních a vysokých škol zájem o unitářství.

interní: 1/ Pomoc při formulování úlohy unitářství v dnešní české společnosti

2/ Výběr budoucích spolupracovníků a aktivistů při ústředí a v obcích.

3/ Jedna z forem propagace unitářství.

Cílová skupina: Studenti středních škol posledních ročníků a vysokých škol, převážně humanitního zaměření a zprostředkovaně jejich učitelé a profesoři.

Postup:

1. Vyhlášení soutěže, její podmínky a průběh:

Vyhlášení honorované soutěže o napsání nejlepší eseje na dané téma. Pomocí letáků distribuovaných oficiálně na kanceláře a katedry škol a dále pomocí sdělovacích prostředků (aby se mohli uchazeči přihlásit i přímo). Soutěžící dostanou jako podklady inspirativní úryvky textů s náboženskou a duchovní tématikou. Soutěžící budou zasílat eseje poštou.

Navrhované věkové rozmezí pro soutěžící: 17 - 27 let.

Navrhovaná výše finanční odměny pro 1. - 3. místo: 20.000,- Kč; 10.000,- Kč; 5.000,- Kč.

Vítěze k udělení 1., 2. a 3. ceny bude vybírat komise složená ze zástupců Unitárie a přizvaných odborníků (čestná funkce). Komise bude při výběru vítězů přihlížet zejména k osobitému a tvůrčímu zpracování daného tématu, k různému věkovému zastoupení kandidátů a prostředí (včetně náboženského zázemí), z něhož kandidáti pocházejí. Důležitým výběrovým kritériem bude naplnění interních cílů - viz výše.

2. Udělení cen a zveřejnění výsledků soutěže:

Vyhlášení výsledků soutěže bude mít veřejný, slavnostní charakter za účasti médií. Vybraní kandidáti budou předem ohlášeni, ale teprve během samotného vyhlášení cen budou z jejich středu oznámeni držitelé cen. Ti převezmou finanční odměnu a pamětní list. Budou vyzváni k další spolupráci.

3. Využití výstupů soutěže:

Publikování v unitářských časopisech. Zvážení možnosti vydání vítězných esejí tiskem s komentářem (včetně autorských výtisků pro vítěze). Beseda s vítězi v jednotlivých obcích. Medializace pomocí sdělovacích prostředků. Uspořádání tiskové konference a distribuce tiskové zprávy o akci.

4. Realizace:

Schválení projektu na SS NSČU. Zvolení pracovní komise. Ta předloží Správnímu sboru konkrétní postup práce a časový harmonogram a rozpočet akce a bude odpovědná za zdárný průběh projektu. SS schválí vyčlenění prostředků z rozpočtu na příští rok. Po realizaci akce proběhne ve SS hodnocení výsledků.

Domnívám se, že navrhovaný projekt lze realizovat z větší části dobrovolnou prací unitářů za současné podpory administrativního a technického zázemí NSČU. Skutečné výdaje budou představovat pouze náklady na odměnu pro vítěze a výdaje na korespondenci. Věřím proto, že SS doporučí tento projekt k realizaci, neboť s minimálními náklady může významně prospět k propagaci unitářství a zviditelnění NSČU.

Kateřina Samojská

Novoroční

Další rok třetího tisíciletí zvěčnělý v kalendáři. Nepopsané dosud listy, kterým předchází úvahy a rozjímání, co přinese čas roku vcházející do dějů budoucích. Jaký bude? Starý rok odešel a nový nadchází - dle slov J. A. Komenského s očekáváním pokroku ke kterému musí přispět lidstvo skokem od pouhé ekonomie trhu spotřební produkce ke vztahům kulturně etickým.

Kdy nastane a co způsobí morální pokrok, když setrváváme v politickém světovém napětí s válečnými konflikty umocněnými terorismem? Pociťujeme s nevolí, že dosud se lidstvu nepodařilo žít zodpovědně, kráčet cestou světla k vyšším úrovním vědomí, souvědomím sounáležitosti se zákony duchovně tvůrčího Univerza. Temnoty přebývají evidentně tam, kde lidé se vzdalují Bohu či nehodlají ho ani poznat, nebo uznávají za boha, co není pravým Bohem.

Kolik ideologií od počátku světa prošlo dějinami, kolik filozofií, politických seskupení, které navzdory technickému pokroku a vynálezům směřujícím až k letům do vesmíru a s dobýváním kosmu - nepodařilo se lidstvu odhalit šifru mistra Leonarda, kterou je duchovní mystické - božské jádro člověka. Spíše se zdá, že lidstvo inklinuje více ke hříchu, ke špatnosti, temnotám, kdy ho fascinují válečné konflikty vyhrocené až k terorismu.

A my i v novém roce si klademe otázku - kdy bude ubývat střetů a válečných rozporů natolik, aby nakonec se staly fakty hrůzy jen v učebnicích dějepisu?

Podle proroctví máme očekávati znamení nové duchovní doby, kdy Ježíš Kristus je na planetě Zemi přítomen svým Duchem a andělské legie se připravují v nebesích k sestupu (dle jasnozření ruch nebeský je zřejmý v první etáži). Nakolik Česká země se stane duchovním centrem s četnými duchovními poselstvími a vizemi přibližování nebes planetě Zemi, svědčí zatímní náznaky světa především svými skutky, k jejichž svitu přispěje milost Boží.

Kéž ekumenické modlitby během prvního měsíce ledna tohoto roku vydechnou nadějnou ódu na radost rozlévající se s andělských kůrů na nebesích.

Odvraťme pozornost od vnějších věcí světa vnitřní modlitbou - a nejen počátkem nového roku - leč v jeho celém průběhu, kdy posíleni a požehnáni Duchem Božím prosvítíme temnoty světa skutky spravedlnosti, dobra, pravdy a odpovědnosti. Závěrem vzkaz politikům: nebraňte božím silám, které nám přinášejí moudrost ve věku Vodnáře, aby k lidem dobré vůle promluvily v nitru - snahou žít a vědomím sounáležitosti s nejvyšší Prozřetelností, rozšířit rádius aktivit vyššího Já.

Miluše Šubartová

Voda zde, voda tam

Domorodci na Havaji říkají, že vlna nese, ale nedá se řídit, což je sice pravda, ale jde o pravdu částečnou, neboť mořská vlna se ovládat dá, zatím ji neřídí na Havaji, ale v Londýně, ústí řeky Temže je totiž pro mořské vlnobití otevřenou bránou k hlavnímu městu britského impéria a v poslední době se prý zvýšilo nebezpečí záplav, neboť jak jsem se dočetl, nejenom Benátky, ale také Londýn se postupně propadá, protože byl kdysi založen na měkké půdě.

A jílovitá země už nemůže unést tíhu velkoměsta, biblický prorok by napsal, že země se pod Londýnem otvírá jako kdysi pod Sodomou, jenže my už málo rozumíme prorokům, spíš dáme na dobrozdání odborníků a odborníci vypočítali, že po mimořádné přílivové vlně by došlo k vzedmutí Temže, které by zatopilo víc jak sto čtverečních kilometrů města, což by ohrozilo přes milion jeho obyvatel a zničilo na čtvrt milionu obytných domů.

To mě vyrazilo dech. Pánové v Londýně myslí tak dopředu, že staví hráze i proti vlně, která se možná jen jednou jedinkrát za tisíc let přižene od moře, zatímco my jsme si v posledních letech přivykli myslet spíš jen sami na sebe, na naše problémy, zaplavujeme svět odpadky, chystáme lavinu řítících se problémů budoucím generacím - od drog přes alergická onemocnění, ozónové díry, zničené lesy, až po tetragram ničivého boha pomsty - AIDS, a po nás ať přijde potopa, a najednou hráz, která bude bránit ničivému přívalu vod. Klobouk, pardon, cylindr dolů před tak moudrým rozhodnutím. Svět, který staví takové obří hráze má určitě naději přežít, zachránit se, dojít svého cíle. Učme se, přátelé, myslet jako v Londýně na tisíciletí dopředu, a náš život se vrátí do svých kolejí.

ThDr. Jan Schwarz

Láska

je krásná bystřina

plná tekoucího života.

Čeká zde na tebe,

aby tě osvěžila

a napojila.

Láska

je něžná květina,

v níž je mír a jednota.

Čeká, až na ni upřeš svůj zrak

a chvíli se zastavíš.

Láska

je jasné Slunce hřející,

plné radostného sálání.

Láska

je bytost srdcem žijící.

V jejich očích

pak uzříš Boha.

Hana Kupková

Uveřejňujeme článek, který nám poslala paní Renata Šťastná z Hostákova u Třebíče, přestože se redakce s textem nemůže plně ztotožnit.

Boj mezi dobrem a zlem

V životě se nám neděje nic náhodou. Vše je důsledkem našich minulých chyb, ale hlavně důsledkem negativního energetického působení zvenčí. Vše je pouze v nás a záleží na nás, co s tím provedeme. Funguje to tak, že probíhá nestálý souboj mezi negativními a pozitivními silami. V tomto čase se to projevuje mnohem intenzivněji než dříve. Lidé jsou nemocní, ve stresu, nespokojeni, závistiví a zlí. Sami nechápou, proč se jim to děje, proč se jim nedaří, proč tápou a neví si rady, proč ubližují sobě i druhým.

Je to zcela jednoduché. Člověka ovládnou tyto negativní síly velice snadno, jde o nižší vibrace, které člověk zpočátku nesnáší a tak lehce onemocní. Jde zejména o zatížení nervové soustavy a následně celého organismu. Pak si na to sice zvykne, ale je otázkou času, kdy se takovýto jedinec zcela zhroutí a nevydrží to.

Je to něco jako mor, kterým lze nakazit i ostatní jedince, pokud nebudou mít dostatečnou ochranu. Nelze se toho zbavit žádnými léčebnými prostředky ani tabletami. Jedinou záchranou je pochopení, pokora, odpuštění a prevence. Co se prevence týče, jde o tzv. ochranou mantru, která může zabránit přenosu negativních sil. Tyto síly se vyskytují kolem nás a když ovládnou člověka uvnitř, je to mnohem těžší. Takový napadený jedinec tomu musí věřit, ale hlavně musí chtít to napravit.

Paní Renata zdůrazňuje, že musíme udělat kříž buď pomyslně nebo rukou do prostoru a odříkávat: Dávám znamení kříže šestého rozměru, spalující nebeským ohněm všechnu negativní energii, duchy, myšlenky a bytosti, ve mně, kolem mě, na nebi, na zemi, pod zemí. Do všech světových stran. Poroučím se duchu svatému, Bohu díky amen.

Nelze toto podceňovat a je třeba provádět častěji, pokud se člověk cítí ohrožen. Boj mezi dobrem a zlem bude neustále zesilovat a kdo to včas nepochopí, nebude mu pomoci. Nejhorší je lidská nevědomost. Každý bude konfrontován pro realitu života a smrti.

Renata Šťastná

Jak to může taky být

Protože vím, že žijeme ve věku profesionálů a všechno mají dělat odborníci na slovo vzatí, trochu se někdy stydím; já vlastně přísně vzato bych neměl ani psát, jsem v oboru pouhý samouk a tedy diletant, což mi nedávno také řekl jeden pán, kterého se dotkl můj fejeton o razítku, jehož otisk na papíře rozhodoval v době minulé o osudu mnoha lidí, jediný úder takového razítka zpečetil léta života a zkomplikoval existenci celých rodin, já nevěděl, proč se ten pán nad tak prokazatelnou věcí jako bylo razítkování na mocných úřadech rozčílil, možná jedno z těch důležitých razítek sám třímal v ruce, snad léta pečetil osudy lidí, které ani neznal, třeba celý život žasl nad svou mocí a důležitostí, nevím, jen jsem ho náhodou potkal, a on mi vmetl do tváře, že jsem diletant.

Ten rozezlený pán mohl ale klidně znát citát Paula von Heyseho - „diletant je zvláštní člověk, který strašně rád dělá, co neumí“. A já musím přiznat, že píšu velice rád, večer si sednu k počítači, pustím si Mozarta nebo Vivaldiho, také české baroko poslouchám, a píšu. Řadím se tím svým psaním do dlouhé řady diletantů, kteří ve svém životě tvrdohlavě provádějí věci, k nimž nemají oprávnění, vzdělání, pracovní zařazení, specializaci, doporučení, prostě jen pro radost fušují do řemesla.

V té řadě diletantů jsem za ta léta objevil řadu sympatických lidí, diletantem byl například Anton Pavlovič Čechov, který se dlouho styděl za své povídky a psal pod pseudonymem, diletantem byl Deml, Hašek a mnoho dalších odvážlivců. „Dvě věci mi prospěly,“ přiznal kdysi Leibniz, „za prvé to, že jsem byl samouk, a za druhé to, že jsem v každé vědě, sotva jsem k ní přistoupil, aniž bych často pochopil obecně známé, už jsem hledal nové.“ Diletantem byl fyzik Max Born, Faradayovi vyčítali, že neměl vysokoškolské vzdělání a Thomas Alva Edison prý chodil do školy pouhé tři měsíce. Až mě v zádech mrazí z té opovážlivosti, do jaké řady mě vlastně ten nervózní pán při vzpomínce na razítka postavil.

Takže, snad se na mne už nezlobí, já bych přece jen psaní nerad pověsil na hřebík, a za razítko bych ho v žádném případě neměnil, přátelé.

Jan Schwarz

Meditace na žalm 33

Éterné příchody

zbavené průduchů snění -

v bdělosti kosmické zralosti

stojíme u brány Nového roku

Duše jak hořící svícen -

Lotos bílý nořící se z kalných vodou

k výšinám nebeským - zrozením z Ducha...

V modlitbách ztišení slyšíme pramenit vody Boží

zákonitosti kosmické, jak nahoře - tak dole...

Do přítomnosti neznámého mysteria

určeného k setkávání spásy -

cítíme pohlazení Boží v hodině ztišení

v hodině, či minutě rozpínání Jeho paží...

Bereme do rukou kamínek bílý

a jméno jeho oznámeno bude

v katedrále zasvěcení -

v okamžiku srdce věrné nevěsty - duše tvé

až přijde ženich - Ježíš - ke spásné hostině.

Miluše Šubartová

O světě

„Je daleko více omezenosti než skutečné špatnosti ve světě; ale je tu přece jen víc sympatie a důvěry, přívětivosti a dobré vůle, než aby bylo možno lámat hůl nad světem lidí. Nevěřím v dokonalost dnešního ani příštího člověka; svět se nestane rájem po dobrém ani revolucí, ba ani vyhubením lidského plemene. Ale kdybychom mohli nějakým způsobem sebrat všechno to dobré, co vězí koneckonců v každém z nás hříšných tvorů, věřím, že by se dal na tom konstituovat svět přece jen daleko vlídnější, než je ten dosavadní. Snad řeknete, že je to slaboduchá filantropie; ano patřím k idiotům, kteří mají člověka rádi, protože je člověk.“

Karel Čapek

 2/2008

Cesta davu a cesta odloučenosti

Většina duchovních učení poukazuje na nutnost jít jinou cestou než pohodlnou a nevědomou cestou davu. Ani v jediné kultuře se nepotulovaly krajem davy mudrců, nikde nenajdeme, že by moudrost byla většinovým jevem. Naopak, pokud se moudrost kdy vyskytne, je jí vždy vzácně jako šafránu a není majetkem masy. Budí vždy pozornost, většinou svou jinakostí, zvláštností, často i nepochopitelností, ráda se skrývá, bývá i nenápadná, osamělá nebo se ta moudrost projevuje nějakou neobvyklostí způsobu života, chování a řeči. Neznamená to však, že všechno zvláštní, exotické a nové musí být nutně moudré. Avšak nositelé moudrosti často činí a říkají otevřeně věci, které jsou nové, objevné a životně důležité. Vlévají naději, ale často říkají i věci nepopulární, nelíbivé, náročné na změnu myšlení a chování, na změnu k lepšímu, věci nepohodlné pro pohodlné. Jsou to různí světci, mudrci, proroci a zakladatelé nových směrů. Pravidelně bývají nepochopeni, odmítáni, pronásledováni, podezíráni z nepravostí, dokonce trestáni a usmrceni.

Jejich myšlenky a učení však zůstávají dlouho po jejich smrti platné a pomáhají k dobrému. Jejich duchovní poznání a z něho plynoucí jednání, jejich činy a oběti je přežívají a v budoucnosti blízké nebo vzdálené dochází na jejich slova a potvrzuje se správnost toho co hlásali. Potvrzuje se na nich rčení, že doma nikdo prorokem není. A jak by mohl být, vždyť není vždy snadné pochopit rozdílnost, originalitu či dokonce genialitu. Je přece tak jiná a právě proto je často odmítána, označována za nepřátelskou, nebezpečnou či dokonce vyvolanou zlými silami, které je třeba potírat nebo se před nimi chránit. Rozlišit kdy se o co jedná může opět jenom moudrost, ona vzácná bylinka, kterou náš svět je tak řídce osázen, bylinka však vytrvalá a přes všechny svízele tu a tam se po celé lidské dějiny přece jen objevující. Díky jí je náš svět vždy o kousek lepší, krásnější a příhodnější pro život.

Jarmila Plotěná

Uveřejňujeme část stopy a cesty unitářství v našich zemích obsahující zajímavá fakta o kořenech unitářství u nás, ačkoliv kniha vyšla již v r. 1936. V mnohém objasňuje proč jsou unitáři tak různorodí ve víře a jakými způsoby hledali vlastní cestu.

Tvůrčí náboženství

Domyšlená a nedomyšlená reformace

Pikharti, bratří a sestry svobodného ducha

Od prvního úsvitu dějin byl tedy u nás nápadně velký sklon k přemýšlivosti, svobodě, a tím s hlediska církevnického ke kacířství. Česká reformace se nezačala Husem, nýbrž měla už hluboko v českém člověku připravenu půdu. Pro odlišné přesvědčení náboženské netrpěl jen Mistr Jan, nýbrž sta a sta před ním a mnozí z nich šli - jako on - na hranici.

Mohlo by se očekávat, že velikou českou a světovou reformací nastane rozštěpení křesťanstva ve dva směry a „kacířství“ zmizí. Ale teprve tehdy se ukazuje potřeba daleko hlubší reformy, než jak ji provedl protestantismus. Někteří z odchovanců předreformační kacířské tradice nesporně splynuli s utrakvismem a našli v něm klid pro své náboženské přesvědčení. Zůstala ještě „třetí strana v národě“, jak sami říkali, jež se nehlásila k římskému katolictví, ani k utrakvismu, který záhy zpovrchněl. Zůstávala stranou i později vedle poluterštěného evangelictví, jak se dozvíme. Víme z historie, že i husité potírali různé „sekty“, jimž reformační učení a názory nedostačovaly. Známe veliký náboženský spor mezi husity a „třetí stranou“, která se tu také našim zrakům jasněji zjevuje po stránce teologické, věroučné. Vystupuje pod různými jmény: bekyně, bratří a sestry svobodného ducha, donaiští, berghardi aj. V době, o níž mluvíme, jedná se zejména o pikhardství, jemuž odpůrci říkali též adamitství a o směr valdenských. Historikové vedou spory o to, jak tyto směry v Čechách vznikly: zda vlivem sektářů cizích nebo vlastním myšlenkovým pochodem. Spokojíme se připomenutím dříve popsané skutečnosti, že vlastně nikdy se nepodařilo katolickému křesťanství spoutat určitý směr v našem národě, který onu „třetí stranu“ nyní vytvářel; i když snad některé popudy a teologické formulace svých nauk přijali čeští kacíři odjinud, přece většina byla jejich vlastní myšlenkovou prací; svobodomyslnost je nutila ke kritice a tvoření náboženských názorů, jež by nebyly v rozporu se zdravým rozumem. Tak pikhardi, o nichž budeme nyní mluviti, odporovali tomu, že ve Večeři Páně (při „přijímání“) byla opravdu krev a tělo Kristovo, tedy tělo boží, jak katolíci i husité věřili. A husité si na tomto obřadě zvláště zakládali, neboť věřili, že jim byl jeho význam Bohem zjeven. Popírači přítomnosti těla a krve ve Večeři Páně byli tehdy rozšířeni po celých Čechách, zejména v okolí Prahy, Žatce a Plzeňska. V samotném Táboře bylo na 400 vyznavačů nauk pikhardských. Utrakvističtí kněží ani Žižka nebyli jejich přáteli. Hrozili jim tresty, aby se vzdali svého učení. Jen jeden z vůdců se zřekl víry; ostatní tvrdošíjně setrvávali. Dvě stě jich bylo z Tábora vypovězeno. Všechno marné. V dubnu 1421 jich dal Žižka pro výstrahu 50 upálit i s dvěma kněžími. V říjnu 1421 je na Táborsku vojska Žižkova úplně vyplenila v hrozné řeži. Tragedie těchto lidí je v populárních představách zatemněna příliš zevšeobecňujícím výkladem o jejich „adamitství“. Jestliže vůbec je oprávněná domněnka, že někteří z nich se dopouštěli výstřelků z neukázněnosti, nelze to tvrditi o celku; nic takového jejich učení neobsahovalo. Svoboda není totožná s nemravností. Je jisté, že husity pobouřili někteří horkokrevní z pikhardů, když se nemohli dívat na nové modloslužebnictví a urazili hostii či kalich, jež byly podle staré víry částí Boha. Na rozhodnutí Žižkovo působila i obava z politického štěpení národa. Česká husitská vojska stála uprostřed bojů se Zikmundem a cizími vojsky; nové hnutí náboženské, protihusitsky naladěné, šířilo se v zemi den za dnem a hrozilo oslabení české strany. To však nic na událostech nezmění. Ve jménu za svobodu upáleného Husa byla prolévána krev lidí, kteří svobody žádali, tak jako ve jménu pro milosrdenství ukřižovaného Ježíše byli vražděni po staletí lidé, usilující o pravdu a o milosrdenství. Jako Žižka zahubil pikhardy, tak Kalvín Serveta. Luther novokřtěnce. Po druhé se setkáváme s „třetí stranou“ v náboženství za doby reformační, u jednoty Českých bratří. Zachovaly se totiž některé dokumenty o vztazích mezi prvotní Jednotou a učením Valdenských a jeho vyznavači. Ideový zakladatel Českých Bratří, Petr Chelčický, znal spisy Valdenských a učil se od nich. Prvotní Jednota, která se též valdenských ujímala, měla s nimi mnoho společného. Důraz na životní praxi proti sporům dogmatickým a odpor proti prolévání krve neshodovali se cele s husity ani v názoru na Večeři Páně a křtu, neboť někteří křtili až děti dospívající. Zdůrazňovali ideu království na zemi, nikoliv až po smrti. Jejich jednota byla v bratrské snášenlivosti, nikoliv v jednotném vyznání. Valdenští většinou nebyli tak radikální jako pikhardi a proto i Jednota, jež na valdenské navazovala, byla proti pikhardům; Chelčický napsal proti nim repliku. Valdenští nešli tak daleko jako „pikhardi a adamité“, neboť vyznávali apoštolské vyznání víry a Trojici. Ale byli mezi nimi i mezi bratřími skupiny a jednotlivci, kteří šli v domýšlení svých principů stejně daleko jako pikhardi. Náběhy k tomu činili bratří Vilímovští; nejvýrazněji se projevila unitářská skupina mezi Českými bratry ve sporu dr. Augistina s Mag. Job. Černým. Pravili, že si chtějí ponechat, co je v bibli pravého a dobrého, ostatní pominouti. Proto Písmo podle vlastního rozumu kritisovali a vybírali. Byli nazýváni Ariány. Později, vlivem šlechty, která se houfně do Jednoty bratrské hlásila, nastávají spory s valdenskými a ještě radikálnějšími směry mezi Bratřími; Jednota se pozvolna poluteršťuje a vítězí v ní prvky německého protestantismu nad principy „třetí strany“.

Z Moravy máme zprávy o novokřtěncích, kteří svými racionalistickými prvky se přidávali k českým pikhardům a ariánům. Z Moravy také pocházejí určité zprávy o antitrinitářství a s ním příbuzném ariánství; oba proudy tam byly značně rozšířeny.

Všechny tyto směry nejsou sice unitářstvím v dnešní jeho formě, ale je zřejmé, že stály vysoko, a že předběhly dokonce učené teology pozdějších zahraničních unitářů, o ortodoxních ani nemluvě. Ač roztříštěni v množství skupin, tvoří první velkou epochu unitářského myšlení v dějinách našich zemí. Odtud stále jasněji a jasněji se rýsují domýšlené principy „třetí strany“. Všechny tyto směry spojoval a charakterisoval jeden princip: užívání rozumu i v náboženství. Neboť co jiného to bylo u pikhardů, než užívání zdravého rozumu, když nechtěli pochopit, že oplatka se mění v rukou kněze v tělo Kristovo? Co působilo na valdenské a na staré Bratrské jednoty, když proti dogmatickým naukám stavěli osvícený rozum a proti církevnické výlučnosti snášenlivost k přesvědčení druhého? Jen princip užívání zdravého rozumu přispěl k tomu, že přihlášení k určitému vyznání se stávalo, až když se mohlo dítě rozhodnouti vlastním myšlením pro tento krok. Části a stati z bible hodnotili také rozumem. To byl jen první náraz, první štěrbina, která utvořila záhy úplný průlom do starého náboženství. - Dne 10. prosince 1420 žaluje pražská universita na schůzi pikhardů u „Zmrzlíků“, kde se mluvilo proti božství Kristovu i proti Trojici; Večeře Páně byla jim modloslužbou. Záhy přicházejí nejen s kritikou církve, ale i s kritikou učení, s kritikou Písma a nesmiřují se ani s Novým Zákonem. Učí, že v každém člověku je „duch svatý“ (nikoli „Duch svatý“), a že je člověk přítelem božím. O „ariánství“ v Jednotě bratrské a na Moravě jsme se už zmínili. Svoji sounáležitost s Bohem vyslovují i ve svém Otčenáši, který začíná slovy: „Otče náš, jenž jsi v nás...“, což jejich nepřátelé nesprávně vykládají jako hrubý panteismus a pronásledují je. Tak na panství Rychenburském tekla opět několik let po „adamitské“ řeži krev pro víru. Ale marně. „Kacíři třetí strany“ jsou už rozšířeni po celé zemi české i moravské. V Praze bylo několik domů, kde se scházeli tzv. berghardští, zvaní jinak „bratří a sestry svobodného ducha“.

Sledujeme-li celý dějinný tok „třetí strany“ u nás, můžeme pozorovat tento celkový obraz; racionální, přirozené náboženství mělo u nás vždy dobrou půdu už vzhledem k národní povaze, k náboženským názorům předkřesťanským i k prvotnímu křesťanství u nás. Udržují se tajné svobodomyslné skupiny přes doby pronásledování, a když nastane trochu více svobody, objeví se „třetí strana“ v náboženství ve velkém počtu nejen proti katolicismu, nýbrž i proti zploštělému husitství a protestantismu. V době reformační dostávají už dříve teologicky dosti nejasné směry přesnější obrysy, které znalec husitské doby, prof. F. M. Bartoš charakterisuje jako směr mysticko-spiritualistický, ale při tom tvrdě rozumářský, jehož „nábožensko-filosofická spekulace nadbiblická dozraje až ve století XVIII. ve věku deismu a osvícenství...“

Jar. Šíma (Tvůrčí náboženství, Praha, Unitaria, 1936, s. 31 - 32)

Sny nedosněné

Ta samozřejmá lehkost ptačího letu,

než jej přerve dravec,

staletá mohutnost stromu,

než je podťat,

jistota tónu,

než se zpřetrhají struny...

Sám život tvořený tisíci maličkostmi,

které denodenně popírají smrt...

Nepochopitelnou, nelogickou, nepřijatelnou.

Zaposlouchej se, zahleď do všeho,

co pokládáš, za nejhlubší samotu,

nejtišší propast.

Tam v hloubce všeho dění,

pokračuje to, co bylo ukončeno,

přerváno a umlčeno pro tento svět...

Michaela Vyhňáková

Bezcenné...

Bezcenné nám připadá všechno, co na první pohled nepotřebujeme, co se nám zdánlivě k ničemu nemůže hodit, co se ani nedá nijak upotřebit, je nám to spíš na překážku a nejraději bychom se toho rychle zbavili.

Jedna moje známá díky této jednoduché pravdě znovu našla svou ztracenou peněženku. Neznámý poberta z ní sice stačil vybrat pár stokorun, ale v malé slídové přihrádce nechal bez povšimnutí nadvakrát složený sázkový tiket. Na ten kousek papíru vyhrála šťastně okradená známá šedesát tisíc korun.

Před lety jsem pracoval v podhorském městečku na severní Moravě. Stávalo se, že ruští vojáci, kteří tam tehdy měli posádku, se v noci vydávali na lup. Po takové výpravě se ráno našly vypáčené dveře od kůlny, od sklepa, ale i od kanceláří a skladovacích prostor. Rusové brali všechno, co znali. Jejich návštěva byla nezaměnitelná s českými zloději. Například v kanceláři podniku, kde jsem byl tehdy zaměstnán, jsme po noční návštěvě pohřešovali pracovní rukavice, tranzistorové rádio a ořezávátko na tužky. Neznámí bratři rudoarmějci dokonce uřízli a odnesli telefonní přístroj. Jen kapesní kalkulačky, technickou novinku ve vybavení firmy, nechali ležet bez povšimnutí na psacím stole. Protože je ještě neznali, viděli v nich jen bezcenné krabičky.

V Jáchymově objevili první stříbrnou žílu už roku 1511. Doly se zdály být bezedné a jednotlivé kusy stříbra vážily až sto kilogramů. Když jáchymovští havíři narazili po letech úspěšného kutání na černý lesklý kámen, věděli, že slavná éra dobývání stříbra skončila. Prostě smůla. Bezcenný černý kámen nazvali smůlinec, později se mu začalo říkat smolinec. Už asi tušíte, že řeč bude o Marii Sklodowské, provdané Curieové. Právě ona zpracovala osm tun jáchymovské uranové hlušiny a dokázala existenci radonu, což jí vyneslo v roce 1903 první Nobelovu cenu. Tu druhou získala o osm let později za objev rádia a polonia. Uplynula pouhá čtyři staletí a smolinec čili uran měl najednou větší hodnotu než stříbro. Člověk by proto, přátelé, neměl nikdy ničit a zahazovat to, co právě nepotřebuje a čemu třeba nerozumí. Platí to ve světě vědy stejně jako v oblasti ducha. To bezcenné může být totiž už zítra tím nejcennějším.

Jan Schwarz

Šálek kávy s Frankem Zappou

Vlastně Zappu příliš často neposlouchám, ani ten šálek kávy jsem si nedal – ve skutečnosti to byl spíše šálek šípkového čaje … Pokud teď čekáte nějaké objektivní zhodnocení Zappovy hudby, nebo dokonce osobnosti, jste ve vší úctě vedle, při své neznalosti jeho rozsáhlého díla a při svém omezeném hudebním rozhledu se o to nebudu ani pokoušet.

Kdysi mi jeho hudba připomínala prapodivné tahání kočky za ocas, pár sól na kytaru bylo sice opravdu originálních (tehdy jsem byl “tvrdý rocker”), ale celek působil dosti zmateným dojmem, takový dort pejska a kočičky – velmi podivné jídlo, i když zřejmě uvařené ze samých dobrých věcí.

Jak člověk stárne, občas se mu stane, že objeví nový svět, nebo alespoň nahlédne kousek za hranice svého omezeného obzoru. Vzpomínám, jak mi jeden kamarád mezi rockovými kousky vytrvale pouštěl jazz. Nejprve to bylo nepříjemné a nudné, postupem času jsem ale zjistil, že se mi některé věci začínají líbit. Bylo to dost překvapivé zjištění, že ti jazzmani nejsou skupinka bláznů nebo přinejmenším podivínů, že ten zmatek vlastně dává určitý smysl. Různé hudební jazyky vyjadřují odlišné škály emocí, jiný temperament, nová ladění barev a rytmů. Občas se stává, že kdo považuje svého bližního za blázna, jeho přístup k věci a jeho vkus za nemožný, podává jen důkaz své vlastní omezenosti.

Teprve dnes oceňuji Zappovu jedinečnost, geniální kompozici a satirický vhled. Dělá si legraci ze světa, kde každý každému vnucuje své zboží, svoji reklamu, svůj příběh, ze světa kde ti kdo mají nejméně co říci nejhlasitěji troubí. Bývalý reklamní agent Zappa jednou přehání líbivost do absurdity, jindy pohodová hudba vykrystalizuje v kontrastu s drsně ironickým textem do sžíravé satiry, jindy je sdělení rockově přímé. Dětská hra s tóny a rytmy na povrchu zachovává ironický odstup od “velkého umění”, rozpustile kombinuje nejrůznější styly. Právě díky té jiskře humoru se Hudba odpoutává od potřeby předstírat hloubku nebo se podbízet vkusu publika, je až do morku kostí civilní, přitom však nejedna skladba tryská snad až z transcendentna. Pouličním ruchem New Yorku se nevzrušeně prochází velbloud.

Člověk leckdy nemusí cestovat nijak daleko, aby objevil nové kontinenty, či spíše Ameriku. Překonání vzdáleností v kilometrech, dosahování výkonů měřitelných kilogramy, kilowatty, nebo – v dnešním informačním věku – třeba terrabajty (nejlépe za sekundu), nemusí být zrovna onou velkou Cestou, vedoucí k otevření nových obzorů. Nové obzory se otevřou hlavně tehdy, když dokážeme překročit hranice vlastních předsudků. Kdyby mi v mém rockovém období někdo vykládal o tom, jak je jazz nejlepší, navíc se skrytým přesvědčením o druhořadosti rockové hudby, nikdy by mne nepřesvědčil. Stačilo občas mezi rockovými kousky pustit něco jiného. Nestal se tím ze mne sice přesvědčený jazzman, ale porozuměl jsem, navíc jsem zjistil, jak je lidská bytost náchylná k mylným úsudkům o jinakosti.

Pavel Sedlák

O jasnovidných snech

Únor, zapadající slunce pohádkově barví obzor. Sjížděl jsem na svém koni serpentinu od dolu Felicián k Báňskému inspektorátu západ Sokolovských hnědouhelných dolů. Kopyta klisny Lízy pravidelně klapala. Císařský les za řekou Ohří byl ozářen rudým odleskem zapadajícího slunce.

Líza byla všestranný kůň. Uměla tahat kočár, byla vynikající i pod sedlem. Rád jsem s ní v samotě borových lesů rozmlouval jako s duchovní bytostí. Líza se zastavila, otočila po mně hlavu a telepaticky mi sdělila: „Brzy mě opustíš a poběžíš pěšky za západní hory.“

Neodpovídal jsem, věděl jsem, že může mít pravdu. Události se řítily jako lavina. Ve vzduchu bylo cítit převrat, na kterém jsem se nechtěl podílet. Dvacátého třetího února jsem podal výpověď a jako důvod jsem uvedl, že hodlám začít studovat na vysoké škole.

Líza se zhluboka nadechla, hlasitě zafrkala. Cítila, že jsme si spolu vyjeli naposledy. Oblíbil jsem si přítulnou klisničku. Byla velmi ráda, když si mohla čumák strčit pod moji paži a klidně stát. Jinak ale byla kůň jako všechny ostatní. Občas při přeskakování potoka mě shodila. V tu chvíli cítila volnost, nestarala se o můj osud, využila svobody a šla se pást.

Po Novém roce 1948 se mi její ušlechtilá hlava s bílou lysinkou začala zjevovat ve snech stále častěji. Opakovala ve snu slova: „Hrozí ti nebezpečí!“

Měla pravdu. Jakmile jsem podal výpověď, přišel za mnou vedoucí revizního oddělení Adolf Kolínek. Prozradil mi, že dostal od sociálně-politického náměstka centrálního ředitele Josefa Kušky rozkaz, aby co nejrychleji připravil nějaký materiál, na základě něhož bych mohl být vydírán nebo obžalován, nějaký materiál, který by dokazoval, že jsem se svěřeným majetkem nehospodařil dobře.

Vzpomněl jsem si na dobu problematických začátků. Těžba nemohla být rozšířena ne kvůli nedostatku těžkých mechanismů, ale kvůli nedostatku kancelářských počítaček. Radili jsme se na generálním ředitelství s centrálním ředitelem a kdosi dostal skvělý nápad.

„Poradíme se s prokuristou ředitelství panem Pardonem, šéfem nákupu.“

Pan Pardon prohlásil, že v celé republice není nikdo, od koho bychom počítačky mohli koupit, vyjma snad jedné tajemné firmy v Praze. Firma Hejna se netěšila dobré pověsti, ale zboží byla schopna dodat. Ředitel i já jsme shodně zkonstatovali, že počítačky pro provoz našeho mamutího podniku nutně potřebujeme a na pověsti dodavatele tolik nezáleží. Zároveň jsme se dohodli, že pokud budeme od firmy Hejna cokoli objednávat, budou všechny faktury schvalovat centrální ředitel a dva náměstkové. Mým úkolem bylo spojit se s Hejnou a zajistit nezbytné stroje pro naše kanceláře.

A tak jsem se seznámil s panem Ervínem Hejnou a jeho disponentem Koblihou. Dozvěděl jsem se, že Ervín zboží kupuje od ruských důstojníků. Přiveze jim plné nákladní auto vodky a zpět si odváží náklad počítaček. Podle sdělení Rusů pocházejí z německých továren, jsou to prý trofejní předměty. Hejna na veškeré zboží řádně vystavuje faktury a platí daně.

Pan Kobliha mě uklidnil: „Ervín je přesvědčen, že ho nemůžou zavřít. Má pět dětí, kdo by živil tolik hladových krků, kdyby byl táta v kriminále.“

Dojeli jsme s Lízou ke stájím v domě náměstka centrálního ředitele ing. Josefa Piňose a předal jsem Lízu stájníkovi.

Sociálně-politický náměstek Josef Kuška mě nenáviděl, protože jsem jako předseda Svazu osvobozených politických vězňů měl možnost seznámit se s jeho minulostí. Byl totiž za okupace vězněn, ovšem ne pro odbojovou činnost, ale kvůli nedovolené porážce vepře. Ve vězení přišel při řezání dřeva o ruku.

Kuška proti mně postupoval zákeřně. Nařídil, aby byla okamžitě propuštěna moje sekretářka paní Ludmila Wandererová. Nemohl jsem jeho rozhodnutí nijak zvrátit, přikázal jsem alespoň vyplatit jí tříměsíční plat.

V napjatých únorových dnech jsem dostal zprávu, že jsem byl zvolen předsedou Koordinačního výboru tří odbojových organizací na okrese Sokolov. Výbor zastřešoval a sjednocoval činnost Zahraničních vojáků, Svazu národní revoluce a Svazu osvobozených politických vězňů. Jako novopečený předseda jsem narychlo svolal tajnou schůzi zástupců organizací. Jediným bodem jednání bylo zodpovězení otázky na čí stranu se my, odbojáři, v následující krizi postavíme. Budeme poslušni rozkazů prezidenta republiky, nebo podpoříme předsedu vlády Klementa Gottwalda? Riskoval jsem velmi, když jsem schůzi svolával. Více než polovina přítomných byli členové KSČ. K mému překvapení všichni jednomyslně hlasovali věrni své vojenské přísaze pro prezidenta dr. Eduarda Beneše.

Nejednalo se o žádné protistátní spiknutí, ani hnutí odporu, protože Beneš byl stále hlavou státu a já jsem věřil, že jím ještě dlouho zůstane.

Doufal jsem, že vyhlásí stanné právo a dočasně jmenuje úřednickou vládu. Jak známo, orgány Ministerstva vnitra zabránily prezidentovi pronést ohlášený projev k národu a Gottwald po demisi ministrů sestavil vládu novou, jemu vyhovující a prokomunistickou.

Únorovým „vítězstvím“ bylo vše ústavní a demokratické zmařeno. Naše akce se stala ilegální a jediný způsob záchrany byl rychlý odchod do exilu. Věděl jsem, že mi jde možná i o holý život. Za pomoci belgického přítele Loraina Leysena jsem se pokusil vyvézt do Bruselu velký kufr s ošacením. Už v Praze mě však jistý takypřítel zradil a místo mého poslal za hranice zavazadlo svoje. Neměl jsem o záměně nejmenší tušení.

Počátkem března se na mě obrátil předseda ONV Sokolova, abych v den narozenin Prezidenta-osvoboditele promluvil na shromáždění občanů v Hornickém domě. Sám jsem si mohl zvolit téma promluvy. Nazval jsem svůj projev: „Jak by se TGM díval na únorové události?“ Shromáždění přijalo moji řeč bouřlivými ovacemi.

Za několik dnů mě sousedka informovala, že kolem domu se ochomýtali jacísi muži z SNB a zabavili moji poštu. Uklidnil jsem ji a šel domů pevně přesvědčen, že se v klidu vyspím. Věděl jsem, že nyní si budu muset poradit sám, útěk jsem neměl naplánovaný ani připravený.

Kolem páté hodiny ráno jsem zaslechl matčin naléhavý hlas: „Bohouši, utíkej, jde ti o život!“

Dlouho jsem se nerozmýšlel. Rychle jsem vstal, nabil jsem obě pistole, do kapes nacpal náhradní zásobníky a svazek bankovek. Pustil jsem gramofon s Mozartovým Requiem, napil jsem se čaje, oblékl si nový kožený kabát s teplou podšívkou a aniž bych zamkl byt vyběhl jsem ven.

Na citickém nádraží jsem si koupil jízdenku do Chebu. Měl jsem štěstí, vlak právě přijížděl. Z okna rozjíždějícího se vlaku jsem se naposledy podíval směrem k domu, kde jsem bydlel. Zahlédl jsem, jak před domem prudce zabrzdilo auto a z něho vyskákali čtyři příslušníci SNB se samopaly. Vlak nabíral rychlost, ujížděl k Chebu. Ve vagóně jsem byl zcela sám, možná, že SNB bude hlídkovat na chebském nádraží.

V Chebu při výstupu jsem raději použil jednoduchý, ale účinný trik. Vystoupil jsem na opačnou stranu vlaku a z nádraží vykličkoval přes provozní zázemí. Vyhledal jsem první pánské kadeřnictví, abych se nejen nechal ostříhat, ale i získal důležité informace. Potřeboval jsem si také zatelefonovat. Spojil jsem se s ředitelem místní nemocnice Josefem Závitkovským, bývalým spoluvězněm z Creussenu. Udal jsem místo, kde se nacházím a požádal jsem ho, aby pro mě poslal sanitku, protože potřebuji naléhavě a rychle pomoci. Na nic se mě nevyptával. Jen mi klidně sdělil: „Dnes ti ještě pomoct můžu, dnes jsem ještě ředitelem. Dostal jsem výpověď, moje žena si podřezala žíly a je mrtvá.“

Zanedlouho jsem seděl v Josefově bytě, on pro mě připravoval jídlo, strašnou osobní tragedii přijímal se stoickým klidem jako života běh. Otevřeně jsem se mu svěřil, že chci přejít někde kolem Libštejna hranice, v tamějším polesí byl vedoucím lesní správy další z mých přátel, pan Schwarz. Nakupoval jsem od něho dříví pro doly.

Do svého přesunu k hranici jsem musel zasvětit ještě dalšího člověka, vedoucího libštejnské záložny Bořivoje Kašpárka. Telefonicky jsem ho požádal, aby za mnou přijel do Chebu. Příliš se mu nechtělo, měl totiž právě před svatbou, ale pak přece jen přijel.

To, co mi řekl o situaci v Libštejně, mě znepokojilo.

„Bohuši, včera přijely posily, asi osmdesát lidí z SNB, obsadily hranice. Vojáci a policie kontrolují všechny, kdo vystupují v Libštejně a ty, kteří tam nebydlí okamžitě zatýkají.“

Pro mě nebylo cesty zpět.

„To nevadí, pojedeme k vám nejbližším autobusem. Sedni si dál ode mě, nehlas se za žádnou cenu ke mně, v Libštejně běž pomalu domů, ale neuteč mi.“

Bohušu, ty budeš střílet, já to vím, ty budeš střílet. Copak ti nestačila válka!“

Chápal jsem jeho opatrnictví, měl před svatbou.

„Uvidíme, Bojo,“ snažil jsem se ho uklidnit, „jsi moje poslední naděje. Jde mi o život, ale tobě bych ublížit nechtěl.“

„Já mám s tebou takovou smůlu,“ brblal Kašpárek, „člověk si chce založit rodinu, zase se mu všechno zkříží.“

V autobuse jsme si sedli daleko od sebe. Kašpárek byl bledý jako stěna. Jakmile jsme zastavili v Libštejně, ihned nastoupil příslušník SNB a kontroloval doklady. Všichni, až na mě, byli místní.

„Co vy tu děláte, až z Falknova?“ zeptal se opatrně příslušník.

Vytáhl jsem závodní průkaz.

„Jedu na Lesní správu za panem Schwarzem nakupovat dolovinu, jezdím sem pravidelně už tři roky, klidně si to ověřte. Netušil jsem, že dnes potřebuji zvláštní povolení, abych mohl pracovat.“

Policista si prohlédl ještě jednou můj závodní průkaz a zasalutoval.

Přidal jsem do kroku, abych dohonil Kašpárka. Ubytoval jsem se u něj a požádal ho, aby zavolal panu Schwarzovi. Pan Schwarz dorazil ve chvíli. Vysvětlil jsem mu, v jaké situaci jsem se ocitl.

„Samozřejmě ti přechod zařídím. Můj bratr je hajný, je to sice alkoholik, dělá za peníze i pro SNB, ale zatím na něj mám vliv, poslechne mě. Tebe převést musí a kdyby tě podrazil, tak mu naperu srnčí broky do břicha.“

U Kašpárka se postupně sešlo sedm lidí, kteří se chtěli dostat přes kopečky. Před plánovanou svatbou byl dobře zásoben a tak jsme neustále jedli a pili. Kašpárek už nic neříkal, rezignovaně mávl rukou.

Po několika dnech usoudil: „Kluci, lidé z města už si vyprávějí, že je u mě hodně lidí, dneska v noci budu muset jít s vámi. Převaděč pro nás přijde kolem deváté hodiny. Vymínil si, že mu musíte odevzdat všechny zbraně. Cestu prý zná jistou, ví o strážných na hranicích všechno, chodí k němu chlastat.“

Převaděč přišel hodinu před odchodem. Vracel se z Bonnu a varoval nás. O uprchlíky z Československa se prý nikdo nestará, jsou ubytováni v dřevěných lágrech, o které pečuje německá správa jako o sudetské vysídlence.

Přesto nikdo z nás nezůstal. Pochodovali jsme tmavým lesem a k ránu jsme dorazili do Bavorska. Tam na nás čekali němečtí pohraničníci.

Jeden mě uvítal slovy: „O vás už víme několik dní, vaši fotku mají stráže po celé hranici.“

Přijeli američtí vojáci, moje jméno si jen zapsali, ostatní odvezli k výslechu na CIC do Selbu.

Tak jsem tedy byl v Bavorech! Bez rezervních ponožek a kapesníku, jako pravý asketa, který se vydal na cestu do bezdomoví. Vůbec jsem netušil, že se právě započala moje cesta kolem světa. Ani o józe jsem neměl ponětí. Pocit štěstí, který se mi rozlil po celém těle, mi vydržel několik dní.

Schwabach bylo romantické bavorské městečko. Ze Selbu mě odvezli v březnu 1948 právě tam. Dostal jsem se do prvního uprchlického tábora. Budovy byly vybudované z lehkého dřeva, každý měl své soukromí omezeno pouze na vlastní postel. Samozřejmě, že jsme spali ve třech patrech nad sebou. Společné umývárny, kde tekla pouze studená voda, byly využívány k osobní hygieně, na praní a k umytí jediné jídelní misky. Všechno mi připomínalo německé vězení a válku. Jen strava byla lepší, najedli jsme se dosyta chleba a brambor.

V jednom baráku bydleli všichni pohromadě: ženy, muži, děti, nemocní. Světnice páchly potem, močí a cigaretovým kouřem. Převážná část uprchlíků na tom byla stejně jako já. Přišli v jedněch šatech a s holýma rukama.

Březen, všude ležel sníh, baráky nebyly vytápěné, okna netěsnila. Prochladlé děti se pomočovaly. Spal jsem zabalený do svého teplého kabátu, ostatní se přikrývali pouze tenkými dekami. Dnes, když si po padesáti letech při psaní opět vybavuji tehdejší situaci, těžko chápu, jak jsem všechno mohl vydržet.

Poválečnou emigraci nelze v ničem srovnávat s uprchlíky z roku 1968 a následujících. Ti druzí využívali všech výhod moderního cestování.

Poválečné Německo bylo spálenou zemí. Velká města vybombardovaná, jídlo na lístky jako za války, za říšskou marku se nedalo nic koupit. Tvrdším platidlem byla americká cigaretová měna a kvetl černý obchod postavený na směnné hodnotě zboží.

Pár drobností nutných pro udržení základní osobní hygieny jsem vyfasoval, něco mi přivezl přítel Karl Zink z Beyreuthu. Jeho byt byl sice za války vykraden, sám měl jen to nejnutnější, ale i o to se se mnou rozdělil. K Zinkovi měl podle původního plánu dorazit můj kufr se šatstvem, ale co naplat, v boji o přežití selhávají někdy i nejlepší přátelé. Zink dokázal, že jsem se stal šťastným majitelem holicího strojku, mýdla a ručníku.

V uprchlickém táboře se sešla velmi nesourodá společnost. Lidé po únoru 1948 utíkali z republiky jako zvěř z hořícího lesa. Poslanci a političtí prominenti byli „polapeni do zlaté klece“ ve Frankfurtu nad Mohanem. My ostatní - inženýři, dělníci, živnostníci, učitelé, faráři, kazatelé, studenti, alkoholici, šmelináři, prostitutky - jsme museli zůstat ve Schwabachu. V našem táboře byste našli třeba i členy osobní stráže generála Goliana, kteří bojovali ve Slovenském národním povstání.

Ze Slovenska pocházel novodobý prorok, vysokoškolák a básník Tibor Prekliatý. Z mladých studentů vytvořil klub Prekliatců. Společně zpívali písně, které sami skládali, zdálo se, že se jich lágrová bída nedotkla. Jeho skupina však neměla dlouhého trvání. Našel si dívku, českou studentku, s tou pak propagovali pro změnu volnou lásku. Pokud si vzpomínám, byla to ale láska opravdu velká.

Uprchlíci ze Slovenska se vysmívali politikům, kteří s nimi sdíleli stejný lágrový osud, že bez boje kapitulovali. Ti z Trenčína vyprávěli, jak Alexandr Dubček, tehdy okresní tajemník, radikálně účtoval s demokratickou většinou.

Časy se mění, dobrý charakter se u příslušníků malých ovládaných národů již zřejmě necení. Tak, jak se obchoduje s olympioniky, tak se obchoduje i s politiky. Jen když nekladou odpor mocným, jsou ochotní tančit kolem zlatého telete.

Šmelinářům kufry přetékaly říšskými markami, aktovky českými korunami. Řezník, Pražák, otevřel kufr naditý tisícikorunami a pobídl nás jako by nabízel jitrničky ze zabíjačky: „Kluci, berte si, mám tady čtyři miliony.“

Takováhle pohostinnost byla ale mezi uprchlíky výjimkou.

Do tábora čas od času zavítali verbíři francouzské cizinecké legie. Přivezli s sebou masové konzervy a cigarety. Naverbované kluky opatřili entranžerkami, francouzskými vojenskými lístky a odvezli je do francouzské okupační zóny. Pak putovali do Marseille na první výcvik a odtamtud do Alžírska do Sidi bel Abes, kde poznali, co to je peklo. Po krátkém výcviku byli posíláni do Indočíny, kde většina našla smrt.

Nechyběli ani verbíři hledající agenty chodce pro západní rozvědky. Tihle muži a ženy si značně vylepšili životní úroveň. Do tábora za nimi dojížděli důstojníci v luxusních limuzínách.

Jednou za mnou do lágru se Zinkem přijela jeho bývalá manželka Elsa Baumann. Její zevnějšek dával tušit úspěšnou podnikatelku. Moderně oblečená žena vlastnila velkou nádražní restauraci v Essenu. Přivezla mi jako dárek dvě nadité tašky. Jednu potravinovými lístky a druhou stomarkovkami. Zařídila a zaplatila pro mě a pro Zinka pobyt v hotelu v Garmich-Partenkirchenu.

Změna prostředí zapůsobila jako doušek živé vody. Jaro se hlásilo o svou vládu, my jsme chodili po alpských stráních. V údolích vše kvetlo, dýchali jsme čerstvý vzduch a pili vodu přímo z potoka. Zink potkával kamarády z bývalé císařské armády, od kterých jsme dostávali zadarmo chleba a sýr.

V Ga-Pa jsem najal amerického kurýra Hladíka, aby za mnou přivezl přítelkyni Růženu ze Sokolova. Neměl jsem při útěku čas se s ní ani rozloučit. Operace se zdařila, Růžena dorazila do Schwabachu. Přivezla mi boty a šaty, ale hlavně novinky z domova. Růžena dříve pracovala jako zdravotní sestra u mého přítele doktora Pavla Davidoviče, který také v únoru uprchl. Namířil si to rovnou do Izraele.

Růžena dostala od příbuzných v USA záruční list pro emigraci, já neměl nic. Snažili jsme se, abychom mohli vycestovat spolu a proto jsem kontaktoval Loraina Leysena v Bruselu, zdali by mi mohl pomoci. Leysen mě pozval k nim do Bruselu. Složitou cestou jsem získal padělaný československý pas a s ním jsem projel všemi třemi okupačními zónami. Leysenovi mě v Bruselu srdečně uvítali ve svém domě. Dorazil jsem však těžce nemocný hnisavou angínou. Pokoušel jsem se léčit sám přírodními prostředky, protože na nemocnici jsem neměl peníze. Díky Leysenově štědrosti jsem byl přijat v nemocnici Sv. Alžběty, kde mě důkladně vyšetřili a léčili účinným penicilinem. Později mi lékaři svěřili, že nedoufali v moje přežití. Penicilin rychle účinkoval a za týden jsem byl zpět u Leysenů.

V Bruselu jsem měl další jasnovidný sen. Viděl jsem pěkný pokoj mého proradného přítele, který mě připravil o velký lodní kufr, tedy prakticky o celý můj majetek. Přítel bydlel v Mnichově v Mauerkircherstrasse. Viděl jsem, jak se drží za srdce a tiše naříká, vstal z křesla, pokusil se o pár kroků, padl na kolena s rukama sepjatýma jako při modlitbě a plazil se ke mně, z úst mu kapala pěna. Padl tváří na koberec a byl mrtev. V té chvíli jsem věděl, že skutečně zemřel.

Uvědomil jsem si, že tím, že mě okradl o poslední věci, mi vlastně nesmírně pomohl. Kdybych se tenkrát objevil v táboře jako majitel čehokoliv, vyprovokoval bych u značné části ostatních uprchlíků hněv, moje pozice mezi nimi by nebyla dobrá. Takhle jsem byl jako bývalý politický vězeň a frontový voják příkladem pro mnohé. O józe, taoismu, buddhismu jsem tenkrát neměl ani potuchy, jako pravověrný katolík jsem vše pokládal za velikou milost Boží vymodlenou mou matkou.

S Lysenem jsme plánovali založení obchodní společnosti, avšak on byl zaměstnán osobními záležitostmi. Jeho manželka zůstala v Československu, našla si tam milence a odmítala vrátit se za manželem do Belgie. Žádnou společnost jsme tedy nezaložili a já se dobrodružným způsobem přes tři okupační zóny vracel do Schwabachu.

Uvítali mě jako zkušeného cestovatele. Bez mého vědomí „in absentio“ mě někdo z kamarádů přihlásil k emigraci do Austrálie. Vcelku jsem nic nenamítal, možnost poznat kus světa se mi zamlouvala, přestože jsem nepřestával myslet na to, že se ve vhodnou chvíli vrátím domů k rodičům. Mezinárodní organizace IRO s námi měla jiné plány. Chtěla nás co nejdříve a v co největším počtu usadit v zámoří.

Zatímco jsem pobýval několik měsíců v Belgii, změnil se život v Německu k lepšímu. Po měnové reformě hodnota marky stoupla, byl nastartován německý hospodářský zázrak. V obchodech se objevilo luxusní zboží, ale černý obchod se zlikvidovat nepodařilo. Stále se dobře žilo překupníčkům nylonek, cigaret, koňaku.

Na obchodě s francouzským koňakem jsem se pokusil zbohatnout i já. Do akce mě zapojil Emil Krupica, pětačtyřicetiletý obchodník z Prahy. Spojovala nás možná společná budoucnost: i on byl přihlášen k cestě do Austrálie. Stal jsem se majitelem firmy, protože jsem plynně mluvil francouzsky, a Emil mým zaměstnancem. Přesně, jasně a rychle jsem vyjednával podmínky s francouzskými důstojníky, dodavateli zboží. Obchod utěšeně vzkvétal, prodávali jsme jen za nové marky. Třikrát jsme navštívili francouzskou okupační zónu a můj kapitál vzrostl na víc než tisíc nových marek! Emil nám předpovídal světlou budoucnost. Ale...

Jednou po dlouhé vyčerpávající cestě Emil na hlavním norimberském nádraží otevřel bez mého souhlasu láhev vzácné tekutiny a lil ji do sebe jako pivo. V tu chvíli jsem poznal, že je alkoholik a že s ním spolupráci musím skončit.

Pokusil jsem se ho přimět k rozumu, ale marně. Vyčítal jsem mu: „Musíme teď s kufry obejít řadu podniků a ty vypadáš jako živá mrtvola.“

Emil se hájil, navrhoval, že než se trmácet po městě bude mnohem výhodnější střelit celý náklad v nočním podniku Apollo na konci Ludwigstrasse. Alespoň budeme mít brzo padla, odpočineme si a najíme se. Apollo byl vyhlášený podnik plný emigrantů, dobrodruhů, špiónů, zlodějů a prostitutek. Emil se nabídl, že teď bude pracovat zase on a obchod dotáhne do konce, ať se jen jdu klidně najíst a o nic se nestarám. Byl jsem strašně unaven, neměl jsem proč Emilovi nevěřit. Přisedl jsem k ruskému emigrantovi, poručil jsem si večeři a čaj. Dali jsme se do hovoru, rozebírali jsme vážná politická témata, ani jsem si nevšiml, jak hodiny utíkají. Najednou se mi zdálo, že nálada kolem nás je podezřele veselá.

Zavětřil jsem, Emil nikde! Našel jsem ho ležet na chodbě zpitého do němoty. Zmizelo i třicet pět lahví drahého francouzského koňaku, které Emil v opilosti rozdal českým emigrantům. Přišel jsem o „firmu“, parťáka i kapitál.

Definitivně jsem se rozhodl, že odjedu do Austrálie. Společně s přihláškou jsem musel podepsat i prohlášení, že po dobu dvou let přijmu jakoukoli práci, která mi bude u protinožců přidělena. Úpis jsem bral na lehkou váhu. Zajímalo mě dobrodružné cestování lodí přes rovník, s australskou emigrantskou realitou jsem si těžkou hlavu nedělal.

Bohumil Houser

Od vědomí nízkého já k vědomí Kosmickému

S nástupem nového roku 2008 vyciťujeme proudění různorodých vlivů planetárních, zvýšené prolínání sil temných démonických, ahrimanských. Magická osmička předurčená k božským vlivům - jak nahoře tak dole - nabývá prozření dílem Komenského Via lucis - ovlivněného duchovním světlem rosikruciánů, které zpětně vyzařoval jako vyvolený učitel národů. Čas pozemský nazrál, aby tajemství nebeských úrovní odhalovala nové duchovní počátky projevující se dle Komenského jako jistý druh duchovního spiknutí esoterické duchovní tradice vinoucí se dějinami za skrytou kulisou dějin. Zákonitosti Boží cyklicky se časově vymezující vlnami světelnými, které polarizují světlo Ducha Božího, odvíjejí se v rámci stvořitelského řádu (Tóry) do světů podzodiakálních, planetárních.

Jakkoliv se nás epocha třetího věku snaží zahalit závojem temnot kalijugy, vyvolení jedinci - bodhisatvové, avatarové inkarnující se na zem předcházejí světelným poselstvím božského zjevení příchod kosmického Krista. Jak potvrzuje E. Fox - „nebesa se citelně začínají pohybovat - sestupovat k planetě Zemi, aby posílily evoluční vzestup duchovní spirály.“ Nepostřehnutelné vlivy nebeských sfér (sefirot) v jejich barevném světelném sedmistupňovém spektru skýtají znamení času kosmického s neodkladným magnetickým vlivem předkládající jedincům při seberealizaci tvůrčího lidství prozřenému vůči plánu nebeskému - vědomí světelné vzlínající z protikladnosti k božské Jednotě Universa. Duchovní mistři kupř. Teilhard de Chardin vytušili neodvratné zavíjení planetární evoluce při vymezení epochy Vodnáře - k bodu Omega. Znamení časů božích sestupuje v symbolech a znameních, jak podotknuto v Janově Apokalypse.

K. Vilber výstižně charakterizuje čas produchovnění jako vyústění vývoje vědomí člověka na cestě od animálního - živočišného nízkého já k vědomí Kosmickému, prozřenému světlem božské jednoty, symbolizovaného trigonem - trojúhelníkem rovnoramenným reprezentujícím tvůrčí moudrost, sílu, odvahu a krásu pravdy. Vědomá duše světelná (spirituální) - je zmiňována knihami zasvěcení. Zatímco R. Steiner ve své duchovní vědě nabízí učení o rozkrytí duchovní úrovně v nitru jedince - nalézání a prožívání hlubších archetypálních vrstev - E. Frankl - světový psychoanalytik hovoří o vědomí nadjá, nadvědomí - shodně s P. Bruntonem, Aivanhovem, indickým duchovním mistrem Aurobindem Ghosem aj. Nadvědomí jako nejvyšší stav vědomí lidského se projevuje ovládnutím nižší živočišné přírody, rozvojem pozitivních citů vůči negativním, morální rovnováhou mentální sféry, kdy Boží milost odpečeťuje duchovní zrak a sluch.

Každá náboženská tradice sledující stvoření - involuci se poněkud liší vzájemně, pokud se týká prasíly stvoření. Nejvyšší autorita - Bůh ve Starém a Novém zákoně se reprezentuje Slovem a světlem. „Fiat lux - budiž světlo a bylo světlo“ v Mojžíšově knize o stvoření odpovídá novozákonnímu zjevení sv. Jana „Na počátku bylo Slovo a to slovo bylo u Boha (Jan, 1).“

U obou je světlem a slovem míněna prasíla, prapodstata stvoření, prazáklad Boží (Ain Sof). V indické tradici je prasílou tón, zvuk a jeho vibrace (prazvuk Om/Aum). Kosmické prasíly jsou tudíž světlo, tón a slovo. Stejně jako universum se prezentuje duše, která barevným spektrem odráží kvalitu sil nebeských, duševních. Jsou portrétem prostoru vnitřního prožitku. Barva je zrcadlem vnitřního stavu člověka, jeho myšlenek, citů, pohnutek a rozhodování. Barva a její odstíny odráží vnitřní stav stvořených viditelných a neviditelných forem života jako sedm projevů tvořivé prasíly. Mystérium stvoření života postihuje Elizabet Haichová, když akcentuje světelné stupně vědomí. Bůh se zjevuje prostřednictvím stvoření - barev, tónů, idejí písmen, čísel - fyzikálními, matematickými a duchovními zákony. Jestliže hledáme a nalézáme zákonitosti duchovního probuzení a obnovy, nazíráme je z úhlu světelného - rozložením světla do sedmi odstínů barev. Zatímco světlo je výrazem rozvoje života - temnota symbolizuje rozklad a destrukci, chaos. Jako děti světla nás Hospodin vede do své domoviny cestou proměny duše, po světelné spirále evoluce do Božího centra omega, v němž setřeny jsou všechny slzy a nekonečné útrapy pozemského světa. Pročež učiňme cestu návratu posvátným obřadem, aby paprsky boží milosti nás zakotvily ve vyšších stupních království Ducha.

Miluše Šubartová

Nakladatelství Unitária vydala v roce 1981 překlad části spisů Jana Schefflera (Angela Silesia) pod názvem Poutník Cherubínský otiskujeme článek o tomto díle z časopisu Psyché s některými zajímavými historickými souvislostmi

Mystika Angela Silesia

Autor nesmrtelného díla Poutník Cherubínský se jmenoval ve skutečnosti Jan Scheffler. Jeho pseudonym byl Angelus Silesius, čili česky anděl slezský.

Bohatství Schefflerova odkazu, obsažené v jeho Poutníku Cherubínském vycházelo z jeho mystických vznětů. Proto je tak nedosažitelné krásou výrazu a nevyvratitelnou hloubkou myšlenkového obsahu.

Uvedený spis byl přeložen také do českého jazyka dr. Langem, a to ještě v roce 1907 a druhé vydání v roce 1922, ze kterého vyňal několik veršů K. Weinfurter a další. Bohužel překladatel nepřeložil celou knihu. Ta se skládá ze šesti spisů, ve kterých je obsaženo 1675 veršovaných průpovědí. I v této dílčí podobě zůstává Poutník Cherubínský „věčně zářícím drahokamem v koruně křesťanské mystiky“.

Řetěz mystické tradice u Schefflera sahá až do starověku, o kterém učení výstižně řekl sv. Augustin známá slova: „Pravé náboženství na světě bylo vlastně od věků, ale příchodem Ježíše Krista bylo nazváno křesťanským.“

Tím je daný důkaz, jak píše Karel Weinfurter, že mystické nauky jsou staré jako svět a že se stále opakují jen v jiných formách, což dále potvrzuje, že svět duchovní stále působí stejně a že se stejně projevuje svými nezměnitelnými zákony. Nemůže jinak býti, jak praví Karel Weinfurter, Cesta je jenom jedna a každý, kdo jí prochází nebo prošel, musí dojíti ke stejným poznatkům. Není pravda, že cesty mohou býti různé, neboť cesta k osvobození jest a musí být pouze jedna a jenom formy, metody a přípravy k ní mohou býti rozmanité. Na těchto přípravách ovšem velice záleží, poněvadž některé z nich jsou dlouhé a jiné krátké. Některé jsou lehčí a některé jsou obtížnější.

Neznámý křesťanský mystik, jemuž dějiny daly pseudonym Dionysius, pronesl koncem IV. století na březích Nilu jazykem novoplatonským božské myšlenky, jež se staly základními kameny křesťanské mystiky. Tyto hluboké myšlenky se táhly neslyšně staletími, odpočívající v celách světců, myslitelů a zasvěcenců. V době velkého náboženského úpadku, kdy scholastika strnula v neživotné abstrakce a náboženský život ve vnějším formalismu, bylo volání po obnově všeobecné. V Německu našlo svůj projev v nebývalém hnutí mystickém, jejichž nositeli byl Mistr Eckhart, Súso Tauler a Jakub Böhme. Ve svých spisech, které nám zanechali a které nám K. Weinfurter objasnil, nám ukázaly nesmírné a vznešené cíle křesťanské mystiky, jak nejen na Boha a cestu k Němu nazírati, ale i jak po ní kráčeti, abychom Boha poznali a došli s Ním věčného spojení.

Od Jakuba Böhma, který jak píše K. Weinfurter, byl pravým Rosikruciánem, je již poslední krok k Frankenbergerovi. Byl to přímý žák J. Böhma, jeho nadšeným ctitelem a největším šiřitelem jeho spisů.

Scheffler se již při svém delším studiu v Itálii seznámil s mystikou. Po svém návratu domů poznal Frankenbergera, se kterým navázal přátelské vztahy. Frankenberger se stal i jeho zasvětitelem do Böhmových spisů. Po smrti Frankenbergera se stal i dědicem jeho nejvzácnějšího pokladu - knihovny i jeho ducha.

Takový je stručný nástin řetězových článků mystické tradice, ze kterých přímo nebo nepřímo vznikal Poutník Cherubínský.

Jeho Poutník Cherubínský jenž jméno „Scheffler“ učinil nesmrtelným, zůstal však nedoceněn i přes církevní schválení (r. 1658). Vytýkal se mu panteismus (Bůh a svět tvoří jednotu), neuspořádanost průpovědí jak mu v okamžiku mystického vzniku zableskly, jen jako nějaká pomíjející nálada krátké chvíle a jednak aforistická forma, která nevyčerpává jeho obsah. A tak dlouhé roky zůstal Poutník Cherubínský nepovšimnutý a práchnivěl ve starých knihovnách. Až někdy koncem XVIII. století byl vyrván nezaslouženému zapomenutí.

Sám překladatel dr. Lang vysoko hodnotí Poutníka Cherubínského, jak po stránce filosofické, tak i poetické. Považuje ho za velkolepé dílo křesťanské mystiky, v kterém stručně a úsečně podává všechno to obrovské úsilí křesťanských mystiků k dosažení spojení vlastního „já“ s Bohem a Boha s lidskou osobností.

Ve své předmluvě Scheffler nabádá k dosažení tohoto spojení s Bohem, co má býti pravým účelem našeho života. O tom v úvodě píše: „Přináším ti svého Poutníka Cherubínského k zamyšlení a s úmyslem, aby se jejich prostřednictvím pozvedly oči tvé k Bohu a rozmnožily svaté tužby radostným zapálením tvého srdce a tak byly přivedeny k Božskému poznání.“

Dále se ohrazuje proti vzneseným výtkám, které mají svůj původ v chápání náboženství jen z vnějšího dogmatismu. Mezi jiným píše: „Následující řádky, laskavý čtenáři, obsahují mnoho cenných paradoxů čili protimluvů, jakož i hluboké a málo komu známé závěry o Božských tajemstvích, totiž o sjednocení se s Bohem, o Božském Bytí a Božské Jednotě, čili uvědomění si svého Božství ve svém nitru a všeho toho, co toto v sobě obsahuje. Aby nebylo o těchto slovech přijato nesprávné mínění, či přikládán jim nepřípustný smysl, připojuji následující připomínky. Především je třeba, aby si čtenář jednou provždy uvědomil, že pisatel se nikdy nedomníval, že by lidská duše mohla ztratit svou existenci uvědoměním si svého Božství, nebo své věčné, nestvořené Bytí nějak přeměnit, což na věky věků nemůže být. Neboť, ač je Bůh všemohoucí, nemůže nikdy způsobit (neboť kdyby tak učinil, nebyl by Bohem), aby tvor přirozeně a podstatně Bohem se stal. Proto praví Trauler: Poněvadž Nejvyšší nemůže učinit, abychom přirozeně byli Bohem (neboť to přináleží jedině Jemu), způsobil, abychom se stali Bohem z milosti a ve své lásce vládli spolu s Ním jednou blažeností, jednou radostí a jednotným královstvím. Ale takto třeba rozumět autorovi, že zdůstojněná a svatá duše má dojít s Bohem a jeho Božskou podstatou tak úzkého spojení, aby jsouc docela proniknuta a přetvořena v jednotu s Bohem splynula, a to v té míře, aby při pohledu na ni ničeho jiného neviděl a nepoznával nežli Boha. Ano, že i tak dokonalého podobenství Božího dojíti může, aby se stala z milosti tímž, čím Bůh je z přirozenosti, v kterémžto smyslu se může zvát světlem ve Světle, slovem ve Slovu a bohem v Bohu.“

Toto své poznání opírá Scheffler o výroky různých mystiků: Traulera, Ruysbroecka, s. Bernarda, Bonaventuru a další.

Nato pak propuká v nadšený hymnus díků nad vznešenou důstojností, k níž Bůh duši lidskou povolal: „Jak podivuhodně a nevyslovitelně vznešená jest duše! Jak nevyslovitelná je důstojnost, jíž s Kristem dojíti může! Čím jsem můj králi a Bože, a čím je duše moje, ó nekonečný majestáte, že se ke mně snižuješ a k sobě mne povyšuješ! Ó Bože můj, kdybych nevěřil, že skutečně jsi, nemohl bych věřit, že mezi mnou a Tebou, nevyrovnatelným majestátem, takové společenství je možné. Avšak, protože jsi slovy projevil přání, na věky se spojiti se mnou, musím nad touto rozum přesahující milostí, jíž bych se nikdy za hodna nemohl pokládat, jen pokorně a strnule žasnout. Ty samojediný, ó Bože, nevyrovnatelné působíš divy, ježto jsi jediný Bůh. Tobě chvála, čest, dík a sláva od věčnosti na věčnost.“

Převzato z Věstníku spolku Psyché 1/2005

Angelus Silesius:

Poutník Cherubínský

Bůh, to je nic i vše dle lidských mudrování;

zkus říci sám, co jest a je pouhé zdání!

Bůh jest jak čiré nic, je mimo zde a teď;

čím více výzkumů, tím dále mizí v šeď.

Bůh nikdy nebude a nikdy nebyl Bůh.

Než: přec je před světem a mimo jeho ruch.

Bůh není nahoře a není ani dole.

Že jest? Pak neučil ses o něm v pravé škole.

Věř, jemné Božství jest jen nic a nadto nic;

když ničím je ti vše, pak teprv znáš je víc.

Je marné zrakem chtít si Boha vybavit.

Ne zevně: niterně ho možno znát a zřít.

Ne, Bohu nemožno se nikde skrýt, jak díš,

leč když mu nějakou tu skrýši vybájíš.

Bůh bydlí v sobě sám, je domem svého bytí

a nikdy nemůže své Božství opustiti.

Bůh navenek je nic a je-li čímkoli,

pak jest jen ve mně tak, jak sám si vyvolí.

Jen jediný je Bůh a není světu znám:

co z něho poznat chceš, tím stát se musíš sám.

Klid - dobro nejvyšší. Bůh kdyby nebyl klid,

pak oči od něho bych musel odvrátit.

Čím více Boha znáš, tím také chápeš více,

jak nad tím, co on jest, je těžké zamyslit se.

Jak to bylo s Jerichem

Jericho bylo jedno z prvních míst v Izraeli, které archeology zaujalo.

1. Skupina - tým královských inženýrů vedený Charlesem Warrenem (z Londýna) - Nadace pro výzkum Palestiny 1886 vykopal ruiny města, našli jen hlínu a vepřovice a výzkumu zanechali.

2. Němečtí archeologové pod vedením E. Sellina odkryli v l. 1907 - 1909 část městských hradeb a domy. Nic nenasvědčovalo biblickému příběhu.

3. Až John Garstang 1930 - 36 z Liverpoolské university ohromil svět nálezem masy vepřovic a pahýlů hradeb. Toto se stalo modelovým příkladem, jak archeologie „dokazuje“ pravdivost biblických zpráv. Hradby byly dvojité široké 4,5 m s prostorem mezi nimi. Podle Gartanga se tak stalo kolem r. 1400 př. n. letopočtem. Toto tvrdil na základě nálezů egyptských skarabů v hrobkách poblíž Jericha.

Dokazoval též, že Jericho bylo důlním centrem již ve střední době bronzové (3000 - 2300 př. n. l.). Je jedním z nejstarších měst na světě s osídlením až do 7. tisíciletí ante.

4. R. 1952 Kathleen Kenyonová z Londýnské university otevřela v Jerichu nové vykopávky. Chtěla vyjasnit některé problematické závěry 3. výpravy, neboť jiné výzkumy v Palestině dospěly k výsledkům, které s nimi také zcela nesouhlasily. Velice málo vědců přijímá dataci r. 1400 ante dobytí Jericha a dávají přednost pozdější dataci do 13. století ante. Kathleen Kenyonová zkoumala hradby a domy nalezené předchozí výpravou a dokázala, že hradby byly ještě o 1000 let starší a zhroutily se dávno před Jozuovou dobou zemětřesením. Suť pozdějších budov předešlé expedice nedokázaly oddělit od nejstarších. Pomocí keramických stylů (ovoce) za 20 let archeologického výzkumu dokázala, že k požáru Jericha došlo před r. 1500 ante, poté leželo zpustošené Jericho až do r. 1400 ante. Eroze odstranila pozůstatky města až na malou část budovy, jejíž stáří určila do 13. století ante z doby Jozuova útoku. V případě Jericha, jehož ruiny eroze zahladila, nic nenasvědčuje, ale ani nevyvrací starozákonní příběh. Postupy archeologů nás varují, abychom interpretace objevů považovali za čistý důkaz proti nebo pro starověkou zprávu.

Podle Allan Millard: Objevy z biblických časů, P. Knižní klub, 2000. S. 95 - 99.

Mystika osmičky

Nastupující rok 2008 je obestřen předtuchou nových předělů odhalováním mystéria osmičky v rámci mystiky posvátných čísel Bible nastíněné v knize Přísloví 25, 2: „Sláva Boží je věc ukrýt, sláva moudrosti je věc prozkoumat.“

V čísle osm vyciťujeme protikladnost i harmonii ve smyslu integrovanosti. Je symbolem nekonečného duchovního pnutí polarit, cyklického pohybu a rovnováhy. Z psychického hlediska vyjadřuje nové zkušební postoje. Znázorňuje sedm energetických duševních center vědomí rozložených podél páteře mezi kostrčí a temenem hlavy. Spodní tři centra znázorňují vitální energii - nižší přírodu, zatímco horní tři reprezentují vyšší já - citové, mentální a duchovní. Čtvrté centrum v oblasti srdce integruje spodní a horní centra vědomí. Představme si obraz, jako by nás osmička zahalovala, či obalovala a spojovala nejhlubší prostor duše - podvědomí s nadvědomím - nadjá na temenu hlavy symbolizující nejvyšší vrchol duchovního prostoru (vědomí).

Pochod osmičkou se podobá putování po úzké stezce, kdy po levé a pravé straně vnímáme propast, kterou musíme překonat, abychom mohli vystoupit na duchovní vrchol. Klíčová slova jsou - bdělá pozornost, odvaha a vytrvalost - kterými otevíráme mysteria života - nadpřirozené síly a schopnosti okultní, jimiž jsou - jasnozřivost, telepatie, vyšší zázračné síly - indicky nazývané siddhis. Tyto síly spolu s vyššími stavy vědomí nám otevírají zcela nové dimenze - síly - vhledu, vnoru a prozření, které nás uvolňují, osvobozují od egocentrických motivací, které nás vystavují nebezpečí. Zejména temné (démonické) síly okolí, které by chtěly námi manipulovat, vyžadují nejvyšší obezřetnost a odpovědnost. Bible nás upozorňuje na falešné proroky a duchovní učitele. Tvořivé síly nám jsou darovány nebesy jedině v případě, že chceme ovládnout sami sebe, své nižší (živočišné) já. Žel hodně lidí fascinuje černá magie s projevy senzace, falešných „zázraků“, aniž by usilovali o očistu, prosvětlení těla a duše.

Velké pasti na naší duchovní cestě za světlem jsou: pýcha, ješitnost, touha po moci, po zpozornění vůči naší osobnosti, hektika, závist a nenávist.

Zdokonalování osmičky umožňuje pevná víra v Boha, jeho moc vůči pokušení.

V osmičce se zrcadlí etika téměř všech náboženství a duchovních tradic: osm blahoslavenství Ježíšových, osmidílná cesta Buddhova. Osmička je číslo spirituálního učitele, ale také i člověka, který slouží Bohu - neb vše, co je nám od Boha dáno, je nám darováno pro plnění Božího plánu. Mnohdy potřeba přetít pouta touhy po úspěchu, po sebezviditelnění ega.

Nejstarším symbolem osmičky je caduceus neboli Merkurova hůl, léčivá síla Duchem a silami přírody. Je tudíž prospěšné denně meditovat na číselný znak osmičky, vyvolávat do vědomí odvahy a vytrvalosti duchovní slunce, prozařující nižší centra neklidu a úzkosti, kdy bdělá pozornost zamezuje mezní protiklady v nitru člověka.

ing. Miluše Šubartová

3/2008

Březen, za kamna vlezem?

Téma, které se mi tlačí do mysli pro měsíc březen a zvláště pro ten letošní, je svědomí. V březnu se koná ve větších městech naší země desátý ročník festivalu dokumentárních filmů Jeden svět, který pořádá humanitární organizace Člověk v tísni. Rovněž probíhá akce „Vlajka pro Tibet“, v rámci které u nás 10. března (výročí v roce 1959 krvavě potlačeného protičínského povstání) vyvěsí 297 radnic na znamení protestu proti čínské genocidě tibetskou vlajku. Letos připadají na březen i Velikonoce – které mají nepochybně také s tématem svědomí co do činění. Březnová výročí nám také nabízejí vzpomínku na Karla Kryla († 3. 3. 1994) a Tomáše G. Masaryka (* 7. 3. 1850).

Mnozí již nepochybně zaslechli okřídlenou větu, že svědomí je paprskem Boha v nás. Skutečně, proč nás zneklidňuje, když se někde na světě děje někomu příkoří? Jistě, můžeme a měli bychom poctivě hledat racionální zdůvodnění. Domnívám se však, že podstata tohoto jevu spočívá spíše v určité hluboké stránce lidské psychiky, která nás vede k solidaritě s trpícími.

Můžeme se sice zachovat podle lidové pranostiky v nadpisu tohoto úvodníku a obrazně řečeno „zalézt za kamna“, avšak byla by to jistě škoda. Zvláště pokud jsme alespoň trochu duchovně zaměření. Není podstatné, zda půjdeme „moderně“ na Jeden svět, nebo zda si „staromilsky“ připomeneme biblický příběh Ježíše, například při velikonočním festivalu duchovní hudby. Letošní březen nám štědře poskytuje příležitost otevřít dveře pravdě, kráse a dobru - i když takto vzniklý průvan může být poněkud mrazivý.

Třeba se dokážeme alespoň na chvíli přiblížit onomu hlubokému Tajemství, které je skryto učencům, avšak přístupné malým dětem.

ing. Pavel Sedlák

Uveřejňujeme část stopy a cesty unitářství v našich zemích obsahující zajímavá fakta o kořenech unitářství u nás, ačkoliv kniha vyšla již v r. 1936. V mnohém objasňuje proč jsou unitáři tak různorodí ve víře a jakými způsoby hledali vlastní cestu.

Tvůrčí náboženství

Josefínští sedláci

Český „deism“

Protireformace zastavila, alespoň zdánlivě, další rozvíjení myšlenek těchto „přátel božích“. Vehnala je do tajných skrýší stejně jako evangelíky a tak nastává v českých dějinách opět éra, kdy utlačená „třetí strana“ (předchůdci unitářství) splývá se stejně pronásledovanou „druhou stranou“ (evangelíky). Ale jako tradice evangelictví, ani tradice unitářská nemohla býti sebekrutějším katolickým režimem potlačena. Jako evangelíci, i duch „třetí strany“ žije v českém lidu dál a tu a tam i v době protireformace prodírá se na povrch dějin. Vedle evangelíků setrvávají v odporu proti katolickému násilí všichni ti, jimž pozdější historikové počali říkati jednotným jménem „blouznivci“. Název byl přiléhavý jen pro některé směry mezi nimi. Jiní, odchovaní tradicí pikhardství a ariánství, byli vzdáleni všelikého blouznění a od „blouznivců“ je příkře odlišujeme. Jejich směr nazval významný historik „střízlivým volnověrstvím“. Název „blouznivci“ jim dávali historikové katoličtí a evangeličtí, protože se nehlásili ani k první, ani ke druhé straně. Náboženské dějiny doby protireformační jsou posety protokoly s nimi sepisovanými a soupisy těchto kacířů. Jsou to hlavně východní Čechy, kde se zachovalo mnoho stop a historických dokumentů o nich. Panství Litoměřické, Pardubické, Chrudimské, Opočenské a Rychnburské jsou nejčastěji zastoupena v soupisech vyznavačů „boží víry“, jak si sami říkali. Tak na příklad do Opočna byli 60 dragouny a mušketýry sehnáni na kázání, aby opustili svoji víru. Podobně na Litoměřicku docházelo k násilnému pokatoličťování volnověrců. Koncem XVII. věku se dokonce usadili jesuité na košumberském panství, aby byli v samém středu „nejzatvrzelejšího“ kacířstva.

Ale čím větší násilí, tím více se kacíři ve své víře utvrzovali. Positivně i výchovně ztratilo katolictví mnohde vůbec svůj vliv. Když r. 1730 nastalo jakési uvolnění pronásledování, objevují se vyznavači „třetí strany“ ještě rozhodněji. Uvolnění bylo zaviněno celkovým vzrůstem osvícenských a svobodnějších názorů v Evropě, za Marie Terezie pronikalo k nám toto ovzduší víc a více. Ovšem, větší svoboda platila hlavně evangelíkům, kteří po vítězství Fridricha II., jenž dobyl Slezska, hromadně se tam stěhovali, takže i u nás musilo býti protievangelické napětí částečně uvolněno. Avšak volnověrci chtěli dát více než kdy jindy najevo, že nejsou zajedno ani s protestanty. Popírali jedinečné božství Ježíšovo, zavrhovali Trojici, svátosti, kritisovali bibli, neuznávali ani Mojžíšova zjevení. Známe jména čtyř vůdců těchto „blouznilských“ směrů, kteří pro svou víru zemřeli. Byl to r. 1736 Josef Seidl ze Vsetínska, a kolem r. 1750 Václav Vacek a Ludmila Bauerová, jež byli sťati. V této době byl odsouzen a upálen Jan Pita v Hradci Králové.

To byly první předzvěsti velkého boje, který čekal „třetí stránku“ českých náboženských dějin teprve v době „tolerance“ - za Josefa II.

Mezi „blouznivci“ hnutí racionalistických volnověrců rostlo den za dnem nezadržitelnou silou. Lid, který se téměř vůbec odloučil od čtení (protože by musil čísti knihy katolické) počal uvažovat o náboženství, Bohu a světu podle svého prostého rozumu, bez theologických spekulací, kriticky a v souhlase s racionalistickým ovzduším, které zaválo i do zapadlých vesnic.

Všechny složité theorie o vzniku tohoto racionalistického hnutí náboženského jsou slabé proti šíři a hloubce, kterou mělo. Jen prožitá, mocně do mysli vrytá tradice svobodomyslné „třetí strany“ a užívání prostého rozumu i v otázkách náboženských může plně vysvětliti veliké hnutí XVIII. století, nad nímž stáli historikové a theologové domácí i zahraniční tak dlouho udiveni.

Jak je známo, vydal císař Josef II. r. 1781 toleranční patent, jímž se dostalo svobody nejen katolické církvi, ale také církvím protestantským, a to vyznání augšpurskému a helvétskému. Též víra židovská byla tolerována. Nastaly hromadné přestupy z církve katolické k evangelickým, což bylo obecně očekáváno. Nebyl však očekáván třetí veliký proud náboženský, který se nechtěl k žádné z tolerovaných konfesí přihlásit. Jeho příslušníci se domnívali, že osvícený císař dal skutečně opravdovou svobodu všem a hlásili svou víru pod různými jmény, nejčastěji jako „lidé boží víry“ nebo říkali, že nejsou víry žádné, že však mají víru svou. Úředníci, překvapeni ohromným počtem, ptali se po jejich náboženských názorech a dotazovali se úřadů vyšších, neboť takové víry neznali. Byla jim dávána přerůzná jména: pikhardi, marokáni, nicové, ariáni, adamité, abrahamité, nihilisté, sociniáni, israelité, komunisté, deisté. V této podivné směsici lidového hnutí byly dva hlavní směry: mlhavé názory, vybrané z různých pověr a proroctví, na druhé straně ona radikálnější větev racionalistická. Ze všeho ohromného materiálu, který o náboženském hnutí „blouznivců“ XVIII. století je zachováno, poznáváme, že tento směr byl theologicky nejjasnější a nejdomyšlenější, ačkoliv neměl učených vůdců. V čele jejich byli zejména dva prostí muži, Provazník a Kašpar, jejichž postavy jsou pak úzce spojeny s celým hnutím. Hlavně východní Čechy, kraje staré rebelie, o nichž jsme již dříve mluvili, vzplanuly vírou volnověrců, jež nazval královéhradecký biskup Hay „deisty“. Ze všech panství docházely do centrálních úřadů zprávy o velikém počtu hlásících se deistických rodin. Pokud byly už všechny zprávy o tomto velikém hnutí otištěny, můžeme odhadovat, že se jich veřejně přihlásilo na 8.000, ale mnozí z vyšetřovaných potvrdili, že je jich ve skutečnosti mnohem více. Jejich víra povolena nebyla. Církve, kněží, úředníci i vládcové se radí: „Co s nimi?“ Zkoušeli po dobrém přivésti je k nějaké tolerované víře. Hrozili tresty, bitím, vyvezením, konfiskací majetku. Marně. Stále se hlásili „deisti“ jako „třetí strana“. „Toleranční“ císař se rozhodl k trestům: kdo se veřejně přihlásí k „víře boží“, má dostati 24 ran karabáčem, a kdyby ani to nepomohlo, má mu býti dána lhůta, aby se k některé z tolerovaných církví přihlásil. Neučiní-li tak, bude mu zabaveno jmění, děti odňaty a rebelové vyvezeni na hranice císařství k vojsku. Skutečně, brzy procházejí dva transporty vypověděných: muži byli odvedeni k vojsku, ženy si musily najít zaměstnání; jejich děti byly dány katolickým a evangelickým rodinám k výchově. I děti, jež matky ještě kojily, byly odňaty. V transportu byl i 80letý stařec. Při cestě byla ubita pažbou pušky dívka, která se vzpírala. Nejprve měly být transporty posílány do Sedmihradska, ale deisté se tam těšili, když zvěděli, že tam jsou jejich bratří ve víře - unitáři. Proto bylo od tohoto úmyslu upuštěno a vyznavači odvezeni na opačný konec země. Někteří kněží tolerovaných církví ještě během transportu se pokoušeli obrátiti je na víru pravou, leč marně. Kanovník J. L. Cippellius horoucí listy jim psal a lákal je do „stáda spásy“. Jeden deist odpověděl: „Stíhejte nás, kolem nás lámejte, na kousky rozsekejte, a přece jiné víry nepřijmeme.“ Ti, kteří zůstali v Čechách a na Moravě, kromě ojedinělých výstupů s úřady, zachovávali pasivní resistenci. Jen na panství rychmburském a novohradeckém došlo ještě k velké srážce lidí „boží víry“ s úřady. Jelikož nechodili na povinná katolická a evangelická cvičení a odpírali poslušnost, byli jejich vůdcové zatčeni. Ostatní se spojili a v počtu asi 300 se utábořili v lesích. Ozbrojili se hospo­dářským náčiním, doufali, že souvěrci pošlou pomoc, a že bude možno i vojsku se ubrániti. To vzbudilo v Praze takový strach, že hejtman byl z kraje odvolán a uvězněn. Teprve když krajinský úřad nasadil ústupný tón, došlo se vzbouřenci k vyjednávání. Byli nuceni chodit do cizích kostelů; šli. Avšak neposlouchali. Kněží si stěžovali, že div tam nespí. Některých nejvýznačnějších z nich se úřady zbavily tím, že je prohlásily za šílence a zavřely do ústavu. - Mezi literáty, theology a filosofy vznikla učená a vznešená diskuse o tom, zaslouží-li deisti trestu nebo měl-li je císař Josef II. tolerovat. Mnoho cizích listů a theologů prudce vytýkalo Josefovi II. barbarské skončení „tolerance“. Mezi nimi i velký německý básník a filosof Herder. D. Caspari Royko z Prahy, jeden z pozdějších obhájců českých „deistů“ psal už 1785 o rostoucím počtu unitářů a v debatě o vině a nevině českých „deistů“ byli roku 1783 v revui „Historisches Portefeuille“ správně nazváni unitáři; tohoto označení užívá často i Rezek v „Dějinách prostonárodního hnutí náboženského“; jméno to přijala pak i dnešní pokračovatelka „třetí strany“ - náboženská společnost československých unitářů.

Jaké vlastně byly tedy náboženské názory těchto lidí? Dříve než si je budeme charakterisovati, vzpomeňme, že píšeme o prvních červáncích období velikého rozmachu věd a opravdového novověku. Uvažme, že to byly názory drobných lidí, kteří mnohdy neuměli číst ani psát. Pak teprve pochopíme velikost této historické epochy českých náboženských dějin, kdy se cizí učenci divili, jak to, že pouhý český sedlák dospívá v náboženství tam, kam dospívají současně nejvyspělejší duchové osvícenské Evropy. A pod tímto zorným úhlem se dívejme i na tradici bogomilství a ariánství, z níž vyrostlo české unitářství XVIII. věku ať přímo či nepřímo.

Prvním a základním znakem víry deistů byl nesouhlas s naukou o Trojici, která byla stejně posvátnou katolíkům jako evangelíkům. Z toho plynulo, že nevěřili ani v jedinečné božství Ježíšovo, ani v neomylnost bible a papeže; tím padaly i celé základy zjeveného, či - jak se nesprávně říkalo - „positivního“ náboženství. Jejich zásadou bylo: „Co proti rozumu jest, tomu nemůžeme věřiti. - Všechny lidi necháme s pokojem, ale nikdy nic jiného věřiti nebudeme.“ Jejich bohoslužby byly rozdílné. Obsahovaly meditace a racionalisticko-mystické prožitky. Jméno boží nebylo příliš často vyslovováno; Boha nazývali rádi „Nejvyšší“. Četli v bibli, ale nevěřili, že je to kodex Bohem zjevené pravdy a říkali: „Jestliže Ty, pane Bože, dovoluješ, aby mi stále byly brány moje knihy, tedy nechceš, abych Tě uctíval podle knih, nýbrž podle rozumu.“ Bůh se zjevuje ve svých tvorech a musí býti bez zjevení poznán. Mínili, že jsou křesťané, ale nebránili se, když jim to bylo upíráno; pravili, že historické křesťanství a vše, co s ním souvisí, je snad dobré, ale oni ho nepotřebují. O duchu svatém říkali, že je duchem pravdy, síly a dobré rady, ne však božskou osobou. Kostelů nepotřebovali, neboť Bůh je prý všude stejně daleko a blízko. Na liteře nic nezakládali, vše na živém duchu.

Jar. Šíma

Naším úkolem je práce na sobě, zbytek jsou teologické zmatky

Příběh z buddhistické tradice:

Mladík, jenž zažil v životě trpké zklamání došel do vzdáleného kláštera, kde řekl opatovi: „Jsem rozčarován životem a přeji si dojít osvícení, abych byl osvobozen od takového utrpení. Ale postrádám schopnost vytrvale se čemukoli věnovat. Nevydržel bych dlouhá léta meditací, studia a odříkání; opětovně bych upadl a byl znovu vtažen do světa, ačkoli vím že je to bolestivé. Existuje pro lidi jako já nějaká krátká cesta?“

„Ano,“ odpověděl opat, „pokud jsi opravdu rozhodnutý. Řekni mi, co jsi studoval, na co jsi byl ve svém životě nejvíce zaměřen?“

„Vlastně na nic. Byli jsme bohatí, nemusel jsem pracovat. Myslím, že jedinou věcí která mne opravdu zajímala byly šachy. Strávil jsem s nimi většinu času.“

Opat se na chvíli zamyslel a poté řekl svému sluhovi: „Zavolej toho a toho mnicha a řekni mu ať přinese šachovnici a figurky.“ Mnich přišel s šachovnicí a opat rozestavěl figurky. Poslal pro meč a ukázal jej těm dvěma. „Ó mnichu,“ řekl, „slíbil jsi mi jako opatovi poslušnost, a nyní ji od Tebe vyžaduji. Budeš hrát s tímto mladíkem šachy a jestliže prohraješ, useknu Ti tímto mečem hlavu. Ale slibuji Ti, že se znovu zrodíš v ráji. Pokud vyhraješ, setnu hlavu tomuto muži: šachy jsou jedinou věcí které se opravdově věnoval, a pokud prohraje, zaslouží si přijít o hlavu.“ Pohledem na opatovu tvář se ujistili, že to myslí vážně: usekne poraženému hlavu.

Začali hrát. S prvními tahy mladík cítil jak mu stéká po zádech pot, protože hrál o život. Šachovnice se stala jeho celým světem; byl na ni zcela koncentrován. Zpočátku mu to moc nešlo, ale pak udělal ten druhý chybný tah a on se chopil šance rozvinout mohutný protiútok. Jak se pozice jeho protivníka hroutila, kradmo na něj pohlédnul. Viděl inteligentní a upřímnou tvář, znavenou roky odříkání a úsilí. Pomyslel na svůj bezcenný život a zalila jej vlna soucitu. Záměrně udělal chybu a pak další, která zmařila jeho pozici a zanechala jej bezbranného.

Opat náhle skočil dopředu a převrátil šachovnici. Soupeři byli ohromeni. „Není zde vítěz ani poražený,“ prohlásil opat pomalu, „žádná hlava zde nepadne. Potřebuješ pouze dvě věci,“ obrátil se na mladého muže, „úplnou koncentraci a soucit. Dnes jsi se naučil obojímu. Byl jsi zcela koncentrován na hru, ale posléze, při této koncentraci, jsi pocítil soucit a mohl kvůli němu obětovat svůj život. Nyní zde zůstaň několik měsíců a prováděj naše cvičení v tomto duchu a Tvé osvícení je jisté.“ A tak se také stalo.

Big Brother jako poučná zkušenost

Sleduji s velkým zájmem současnou sérii Velkého Bratra. Bez nátlaku připouštím, že mám co se týče televize celkem pokleslý vkus. Velký Bratr je zřejmě pokleslý, mám jisté podezření že dokonce i krutý, avšak tomu kdo se zajímá o lidské chování nabízí pohled do našich primitivních já, kterými jsme, když jsou odstraněny naše normální kulturní opory. Snad je to voyeur ve mně, snad je to tím že se považuji za studenta lidské povahy, ale vždy mne zajímá co se stane, když jsou lidé na pár měsíců společně zavřeni, bez knih, televize nebo novin, kterými by se bavili; sledovat spojenectví, tenze a strategie které jedinci používají aby se vyrovnali s neznámou situací. I když je současná série dosti fascinující, Big Brother Celebrity, která se konala před ní na sebe skutečně soustředila pozornost společnosti, protože rozvířila záležitosti přesahující normální oblasti zájmu psychologie a sociologie: poprvé byli někteří soutěžící obviněni z rasistického šikanování, což vyvolalo rozsáhlé komentáře v novinách a dokonce i rozpravu v dolní sněmovně a navíc téměř zapříčinilo diplomatickou roztržku během návštěvy Gordona Browna v Indii.

Pravda je na videu

Zda jsou tři mladé ženy obviněné z rasismu skutečně rasistky je těžké posoudit, ani se tím teď nehodlám zabývat. Spíše mne zajímá jejich zděšená reakce na záznam svého konání, který jim byl přehrán okamžitě poté co opustily vilu. Hlavní vinice, Jade Goodyová, omlouvala své nepřístojné chování výmluvami jako „neuvědomovala jsem si co vlastně říkám; nechala jsem se unést; můj hněv mne zaslepil“. I když můžeme podlehnout pokušení říct si, že „tohle povídá, aby si zachránila lukrativní kariéru“, jsem opravdu nakloněn jí věřit. Skutečně nevěnovala svým slovům ani činům žádnou pozornost; prostě pudově reagovala na situaci, kdy se ocitla na mělčině: její status ženské soutěžící číslo jedna byl ohrožen někým překvapivě krásným a pozoruhodně talentovaným a Jade se zmítala v nerozvážných verbálních útocích strašných svou agresivitou a intenzitou. Teprve když to sama uviděla si uvědomila rozsah svého útoku. Kdyby neviděla videozáznam, pravděpodobně by celý incident považovala – a to zcela upřímně – za nešťastnou hádku.

Důvodem, proč inklinuji věřit Jadině neuvěřitelné reakci je, že duchovní tradice nám říkají, že takové chování není ani úchylné ani podivné, že je ve skutečnosti normální. Takoví jsme; většinou prostě reagujeme na okolnosti, bezmyšlenkovitě, jednáme ze svých instinktů, obhajujeme svá ega, snažíme se udržet co považujeme za svůj status. Kdyby kdokoli z nás viděl záznam vlastního konání – zvláště když se cítíme být ohroženi, avšak nejen v takto extrémních situacích – byli bychom stejně zděšeni jako Jade.

Súfíové vyprávějí příběh o moudrém učiteli, který byl jednoho dne obklopen davem lidí toužícím slyšet jeho poselství. „Učiteli, řekni nám, co je dobré?“ volá člověk ze zástupu. „Cokoli přispívá k mému potěšení a štěstí je dobré,“ odpovídá učitel. „A co je potom špatné?“ ptá se další. „Cokoli mi způsobuje bolest nebo neštěstí je špatné.“ Lidé jsou tak rozčílení jeho mdlými odpověďmi, že jej vyženou ze své vesnice a jak utíká ještě za ním házejí kamení. „Vy hlupáci,“ komentuje to přihlížející, když se vracejí. „Prostě jen vyjádřil váš vlastní nevyslovený postoj, který zastáváte každým dnem svých životů.“

Co je mi příjemné je dobré; co mi způsobuje bolest je špatné. Jakékoli problémy existují ve světě, nemají se mnou nic společného. Jsem osvícený jedinec, dobrý liberál, kdyby každý uvažoval jako já, netopili bychom se tu v problémech. Takoví, jakkoli to odíváme, jakkoli se to snažíme skrývat za náboženskou a morální rétoriku, právě takoví většinou jsme.

Náboženství se zabývá hloupostmi

„Obyčejní lidé litují svých činů; vyvolení litují své neopatrnosti,“ prohlašuje súfjiský mudrc Dhu'L-Nun Misri. Ježíš říká na kříži: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí co činí.“ Tato Ježíšova slova jsou obvykle – a chybně – považována za jeho výrok směrem k popravčím. Avšak ve skutečnosti náleží nám všem. Nevíme co činíme a cílem duchovního života je pomoci nám vyjít z tohoto stavu nevědomosti, přejít od pudových reakcí k ohleduplnému jednání. Toto je natolik důležité, že vše ostatní může být považováno za druhotné, ne-li přímo nepodstatné.

Bohužel většina náboženství se přes svůj teoretický závazek pěstovat duchovní život zabývá hloupostmi. To je metafyzikou, utrácením času a energie při vymýšlení, proklamování a ospravedlňování tvrzení, která ze své samotné podstaty nemohou být uspokojivě prokázána. Takto se stávají a zůstávají zdroji konfliktů a rozdělení. Americký komik Emo Phillips to shrnuje ve skeči, který zvítězil v hlasování o nejlepší náboženský vtip všech dob:

To jsem vám viděl chlapíka na mostě, jak se chystá skočit. „Nedělej to!“ povídám. „Nikdo mě nemá rád,“ na to on.

„Ale Bůh Tě miluje,“ říkám. „Věříš v Boha?“

„Věřím,“ řekl.

„A jsi křesťan nebo žid?“ ptám se.

„Křesťan,“ řekl.

„Já taky. Protestant nebo katolík?“ ptám se.

„Protestant,“ na to on.

„Já taky! Jakého vyznání?,“ ptám se.

„Baptista,“ řekl mi.

„Já taky. Severní nebo jižní baptista?“ ptám se.

„Severní baptista,“ odpověděl mi.

„Já taky! Severní konzervativní baptista, nebo severní liberální baptista?“ ptám se.

„Severní konzervativní baptista,“ říká on.

„Já taky! Severní konzervativní baptista od velkých jezer, nebo z východní oblasti?“ ptám se.

„Severní konzervativní baptista od velkých jezer,“ odpověděl mi.

„To já taky! Severní konzervativní baptista od velkých jezer podle sněmu 1879, nebo severní konzervativní baptista od velkých jezer podle sněmu 1912?“ zeptal jsem se.

„Severní konzervativní baptista od velkých jezer podle sněmu 1912.“

„Zemři, ty kacíři!“ zvolal jsem a šoupnul ho dolů.

Dokonce ani unitáři

Dokonce ani unitářům se nevyhýbá touha po teologickém zakotvení záležitostí. Například neustále pokračuje vysilující debata o našem vztahu ke křesťanství. Jsme křesťané? Nebo jsme více humanisté než křesťané? Měli bychom slavit křesťanské svátky? Jaké je postavení Ježíše? Potřebujeme víru v Boha? Máme při hovoru o Bohu používat mužský nebo ženský rod? Při takových debatách vře krev, spolehlivě provokují živou, mnohdy až rozhořčenou diskusi. A tak to jde po dlouhý čas. Nedávno, když organizátor našich nedělních kroužků třídil v sakristii nějaké staré knihy, objevil knihu Our Unitarian Faih for Young People (naše unitářská víra pro mladé), od Reverenda J. T. Mariotta, vydanou v roce 1883. Její podtitul zní Šest nedělních rozprav, přičemž první tři se zabývají Trojicí a vztahem Ježíše k Bohu Otci.

Neotřesitelně jsem odmítnul vstoupit do debaty, protože je to, řečeno slovy Knihy Přísloví, jen marné honění se za větrem. V kázání před několika lety jsem citoval zpěváka Leonarda Cohena, který konstatoval, že „Nacházíme se v prostředku povodně; a tato povodeň má natolik biblické rozměry, že vidím jak každý hledá cestu k oranžové přepravce, ke kusu dřeva … A lidé za těchto okolností trvají na tom, aby byli nazýváni konzervativci či liberály. To mi připadá úplně šílené.“ (The Observer, 27. září 1998)

Život připomíná satiru

Uběhlo necelých 10 let a stále se na tom nic nezměnilo. Okolo světa sledujeme náboženské války a dokonce i v místech kde krveprolití dočasně ustalo stále trvají náboženské třenice, z nichž mnohé se točí okolo definice termínů, interpretace slov v dokumentech, které jsou tisíce let staré a ze své samé podstaty plné nejednoznačnosti a potenciálu pro neshody. Věřili byste tomu, že teologickým důvodem pro rozdělení církve na Ortodoxní a Římskokatolickou v 11. století bylo jediné latinské slovo filioque, které znamená „a syna“? Byla to rozprava o tom, zda Duch Svatý přichází výlučně od Otce, což podporovala ortodoxní církev, nebo od Otce a Syna, což bylo a zůstává pozicí římských katolíků. A my unitáři jsme vyloučeni z některých mezináboženských těles za to, že odmítáme stvrdit víru že Bůh je tři v jednom! Není divu, že dublinský Dean Swift v Guliverových Cestách ironizoval takovouto náboženskou idiocii v příběhu o Širokých a Úzkých. Jak si jistě vzpomínáte, Širocí věřili, že se má správně nejprve naklepnout širší konec vejce, zatímco Úzcí věřili opaku. Nemusím snad říkat, že spolu neustále válčili. Povodeň stoupá, svět se otepluje, Střední Východ je v jednom ohni, Írán vyvíjí atomové zbraně, prosperující lidé jsou zoufale nenaplnění, přesto se skutečně mocné náboženské organizace s enormním potenciálem pro podporu duchovního růstu zabývají vylučováním a klatbováním prostřednictvím toho, co Voltair v Kandidě nazývá „filozoficko-teologicko-nigologie“! Čím se dnes především zabývají světová shromáždění Anglikánů? Ženskými biskupy a homosexualitou!

Jak konstatuje Carl Jung, „teologie je lidským způsobem jak se ochránit před zkušeností Boha.“ Je to zdržovací taktika. Psychologové to nazývají „náhražkovou aktivitou“. Zatímco se spolu hádáme o slovíčka, nemusíme se příliš obtěžovat závažnou prací na vlastní transformaci. „Dokud pochodujeme, neválčíme,“ říkávali vojáci ve válce. S trochou přidané pobožnůstkářské, neprokazatelné metafyziky můžeme být stejní jako všichni ostatní.

Buddha si ve své vlastní době – 500 let před narozením Ježíše – všimnul stejného jevu. Každý chce znát odpovědi na nedůležité otázky, dříve než se začne zabývat vlastním životem a jeho problémy. Přirovnával to k muži, který byl postřelen šípem, ale nenechá lékaře, aby mu jej vytáhli, dokud mu nesdělí, zda osoba, která ten šíp vystřelila byla žena nebo muž, mladá nebo stará, černá nebo bílá, vysoká nebo malá, buddhista nebo hinduista. Ten muž má převrácené pořadí, říká Buddha. Vytáhněte šíp, ošetřete zranění a pak se můžete začít ptát – pokud to bude mít ještě nějaký smysl.

Ježíš to podával jiným způsobem: „Nejprve hledejte Království Nebeské a vše ostatní vám bude přidáno,“ čímž jistě nemyslel „staňte se členy křesťanské církve“, nebo „politicky se angažujte“. Měl na mysli: hledejte nejhlubší jádro sebe sama, kde můžete nalézt jako Boží dítě vědomí svých skutečných potřeb, ustaňte v přebývání na povrchu věcí, kde jste neustále napadáni uměle vytvářenými chutěmi, drobnými žárlivostmi, protichůdnými názory. Hledejte onen smysl pro identitu s ostatními, který nás nutí cítit pravou empatii k jejich zápasům a pravou radost z jejich triumfů. Krátce, jak jsme slyšeli již v příběhu šachisty: kultivujte dvojčata pozornosti a soucitu. To je mnohem důležitější, než denominační nálepky.

Rovněž to demonstroval Celebrity Big Brother. Jedním ze soutěžících byl Jermain Jackson, bratr Michaela Jacksona. Jermaine byl klidný, když se všichni ostatní vztekali; odmítl se zapojit do jakéhokoli pomlouvání; zachránil Shilpu Petty před útoky ostatních; zdálo se, že má vždy dobrou náladu, nikdy netrucoval, nikdy se nezapojoval do hádek o jídlo, jedl jen zeleninu, tvrdě pracoval na skupinových úkolech, byl vždy ochotný ostatním poradit a utěšovat je. Zdálo se, že je člověkem, který se ovládá, není vydán na milost a nemilost proměnlivým náladám. Jermaine byl vychován jako svědek Jehovův, ale nyní je muslimem. Podivuhodné! Dvě nejvíce tupené náboženské skupiny na světě vyprodukovaly člověka, který ostatní převýšil o hlavu a ramena. Měli bychom se nad tím zamyslet. Transformace ega, která je cílem veškeré duchovní praxe, může být dosažena v rámci jakéhokoli systému – i bez něho.

Unitářské hnutí zde není proto, abych já nebo kdokoli jiný mohl učit komplikovanou antitrinitářskou teologii. Podstata a jedinečnost unitářství nespočívá v jeho liberální nebo racionální teologii, či dokonce v ekumenické teologii, ale v ochotě odstranit teologii z vrcholu duchovní agendy a degradovat ji na docela nízké místo až někde u konce, kde ztratí sílu odvádět nás od naléhavějších záležitostí. Růst našeho hnutí není podmíněn vyjasněním naší teologie, protože takovým vyjasňováním přes veškerou dobrou vůli shazujeme lidi z mostu. Toto postrčení bude jemné a není pochyb o tom, že bude doprovázeno výrazem lítosti, přesto však bude skutečné.

Unitářství bude růst a prosperovat, pokud si uvědomíme, že naší prvořadou povinností je navzájem si pomáhat k hlubšímu sebeuvědomění a k hlubšímu uvědomění těch, kdo s námi sdílejí tuto křehkou Zem. Při úsilí o dosažení tohoto obtížného avšak základního stavu vědomí budeme bezpochyby i nadále používat unitářské příběhy společně s příběhy a náhledy jiných tradic. Činí nás to křesťany? Já nevím, ba co víc, nemám čas, trpělivost, ani potřebu to definovat nějak přesněji. Jsou mnohem důležitější věci.

(Buddhistický příběh je ze “Soul Food” (1996), redigované Jackem Cornfieldem a Christinou Feldman, Harper, San Francisco.) Reverend Bill Darlinson je duchovním v Dublinu. Toto kázání měl při rozloučení s Maud Robinson, v Harris Manchester College, Oxford. Z časopisu Inquirer přeložil ing. Pavel Sedlák.

Bohumil Houser:

7. březen 2001 památce T. G. M.

Vzpomínám na Tebe,

s dětským zrakem žáka,

na prostorné školy rozlehlé,

které i dnes pohled láká.

Plató přál filozofům řídit stát,

jen Ty a Radhakrišnan jste jím byli,

těžko je demokraticky si vybrat

z možnosti průměrných lidí.

Stál jsem s puškou a bodákem

při památce Tvé smrti,

republika se třásla v základech,

skončila s Tebou hroznou smrtí.

Tvůj duch moudrého otce a přítele

zůstal nám v mysli silou,

do posledního hrozného výstřele

byl nám rádcem a záštitou.

Léta přešla jak zimní den,

noví páni Tě zneuctili,

svobodu, svědomí Tvého národa

k zvolnému zmírání odsoudili.

My staří veteráni Tvojí armády

opět stojíme jen na chodníku,

na zázrak Tvého ducha čekáme,

jak spojit rozbitou republiku.

Nová generace již nezná Tě,

ani Tvé myšlenky v pravdě svaté,

okolo zlaté krávy se točí,

nadojené mléko však mate.

Cirkusová režie manipuluje masy,

Tvé sochy stojí jak majáky v moři,

na prsou svítí jim T. G. M.,

oči jim láskou hoří.

Já věřím, že jsi dobře žil,

my národ Tvůj, jsme stále jen děti,

snad jednou obzor Síly osvítí

na smetišti popela dějin.

Pak povstanou miliony Čechů,

Nová Síla smete mafie světa,

Růže moudrosti rozkvete do květu,

Nad zlatou Prahou zasvítí kometa.

Návštěva ve Vile Univers

V samém industriálním srdci Ostravy, v rezidenční čtvrti naproti ředitelství Vítkovických železáren nás pískově oranžovou fasádou přivítala čerstvě opravená Vila Univers. V hale nás přivítal obrázek paní Oršulíkové, která ve své závěti věnovala tuto prvorepublikovou vilu odkazu slovenského kněze Jána Maliárika, v další místnosti, knihovně bohatě vybavené duchovní literaturou nás kromě obrázku Jána Maliarika přivítají také dobře známé fotografie Paula Bruntona, Ramany Maharšiho a Matky Meery, na stole lednové číslo našeho Poutníka, které sem právě dorazilo. Kromě knih nás zaujala také nabídka duchovních časopisů, která zahrnovala dokonce i jeden katolický titul. V sousední místnosti nabízí Vila Univers svým návštěvníkům zdarma několik terminálů s internetem.

Neméně vřele nás přivítali naši ostravští přátelé v čele s panem Josefem Oršulíkem. Po několika hodinách inspirujícího dialogu o duchovních a organizačních záležitostech jsme byli před odjezdem obdarováni duchovními knihami, na jejichž vydání se Ostraváci podíleli. Vzácným darem bylo několik výtisků knihy Sulabhá od Jána Maliárika, zajímavých kromě svého obsahu také kvalitním zpracováním, včetně krásně vyvedených ilustrací hinduistických božstev. Vydávání těchto knih prokazuje, že odkaz Jána Maliarika dnešku je stále živý, jeho odvaha při hlásání nenásilí a smíření mezi národy má jistě co říci i dnešnímu všelijak rozhádanému či dokonce válčícímu světu. S odstupem času vidíme, že tento muž, který byl ve své době mnohými považován za blázna spíše sám usvědčoval svět ze šílenství.

Díky poctivé práci a duchovnímu zaměření několika lidí roste v Ostravě opravdové duchovní centrum. Nezbývá než popřát hodně úspěchů při šíření duchovního poznání v tomto materiálním světě.

ing. Pavel Sedlák

Předjarní meditace

V souznění s pratónem Univerza

s přelety křídel éterných průduchy snění

lačníme po duchovním zrání

u bran nového roku.

Při utváření časů nových

s podobou hořícího svícnu či pramene čisté vody -

jak lotos bílý rosteme z kalných vod

k výšinám duchovního slunce

sálajícího novými zrody...

Jakže? Do květů lotosů rosteme - a z bahna?

V modlitbách ztišení vibrují

mystické souvislosti - jak na nebi, tak na zemi...

Do přítomnosti neznámé skrytosti

určené k hodině spásy

vzpínáme unavené paže...

Hle, kamének bílý s obrazem zasvěcení

duchovní jednoty v kruhu -

Duše jak oddaná nevěsta spěje vstříc ženichovi

kosmickému Kristu -

v souznění s praslovem

Univerza, které se stalo tělem...

V předjarní vizi svítá čas velikonočních zrodů.

Miluše Šubartová

Dědičný hřích...

Tohle slovo mi kdysi zamotalo hlavu. Zvlášť když jsem je vyslechl v hodině náboženství z úst pana katechety v souvislosti s dalším podivným slovem - hřích. Biblický příběh o Adamovi a Evě, kteří podlehli svodům vychytralého hada a pojedli ze zapovězeného stromu poznání dobrého a zlého, mi uhranul tragickým údělem vyhnanců z ráje. Osudné přestoupení zákona se však vymstilo nejen viníkům, ale i jejich dětem a vnukům, celému lidstvu. Všichni propadli temným mocnostem smrti. Tady moje dětská dušička zaprotestovala. Chápal jsem, že když provedu něco zakázaného, budu muset počítat s trestem, ale PROČ mám trpět za chyby jiných? A nejen já, ale statisíce dalších generací? Léta jsem si lámal hlavu, co mi tenhle mýtus o pádu lidského rodu chce říct.

Moc jsem toho neobjevil, snad jen tolik, že dědičný hřích není dědičný trest, ale spíš důsledek nevratné chyby; jakýsi stav po katastrofě. Lidé okusili ze stromu poznání dobrého a zlého, začali volit podle svého rozumu - a zastyděli se. Podivné. Například moje trpasličí jezevčice se nikdy nestydí. Je pravda, že ani nemyslí. Nedělí svět na dobré a zlé. Nestaví mezi sebe a svět zeď rozumu. Myslet tímto způsobem začal člověk. Nejdřív ztratil kontakt s Bohem, vzápětí život v ráji a nesmrtelnost. Na konci 20. století už hledí na zdevastovanou přírodu, oběti válek, nemocné děti, totalitní režimy, hladovějící kontinenty.

Přiznám se, že nejvíc mě zasáhl pohled na postižené děti ze severních Čech. Narodily se rodičům, kteří žili ve stínu továrních komínů, ve smogu, v zemi nasycené jedy a kontaminovanou vodou. V zemi, která umírala a oni netušili, že nelze žít beztrestně na mrtvé půdě. Daň za znečištěné životní prostředí je krutá - děti bez prstů, bez rukou, s rozštěpem patra a horních rtů, s nemocnými orgány, hledí tázavě do světa rodičů.

Neznám odpověď na jejich němou otázku. Jen tuším, že dědičný hřích je velkorysá možnost zničit zemi a tím i sebe. Rozhodování mezi dobrem a zlem je jako břitva v ruce dítěte. Dokud se nerozhodneme navždy jen pro to dobré, přátelé.

ThDr. Jan Schwarz

Jarní očista světlem

Jarní doteky prvních léčivých paprsků slunce nás oblažují a dávají vycítit blahodiní boží přírody. Potvrzujeme si, že světlo a barvy, které vysílá probouzející se příroda spolu s kosmickými zákonitostmi, se cyklicky opakují v rámci jednoty tvořivého života. Jednota a rozmanitosti vyjevují základní tvořivé síly, kosmické prasíly universa, jimiž jsou kromě světla a barev i tóny. Působí jako zrcadlo na naši duši. Portrétují prostor jejích vnitřních zážitků, prožitků. Proto pro meditaci využijeme pozorování našich myšlenek, rozhodování, pocitů naplněných touhou. Snažíme se pozorovat jejich odstíny barevné, odrážející vnitřní obraz duše. Současně odhalujeme mystérium stvoření a bytí, které se manifestuje vnitřním světelným chrámem naší duše, v němž si uvědomujeme světlo jako boží moudrost, která vrhá do života světelné jiskry. Představujeme si přírodu a veškeren stvořený život jako velkou nejvýznamnější knihu, v níž se odráží tajemství Stvořitele, v němž odhalujeme sami sebe, naše člověčenství jako kvalitu stupně našeho vědomí, které nám zprostředkovává i pochopení duchovních zákonitostí. Naše vnitřní uskutečnění duševně duchovní. Jako děti světla Božího vyciťujeme tak i vyzvání k vnitřní proměně, kterou nám předkládají zákonitosti Stvořitele. V knihách Zjevení, k nimž patří i křesťanská Bible se dovídáme, že učení Ježíše Krista je ukazatelem, podnětem a orientací k uskutečnění duchovního života projevujícího se i jednáním, skutky.

J. W. Goethe potvrzuje: Duchovní světlo je duchovní stav vše pronikajícího vědomí božího prasvětla nedotknutelného temnotami, nad kterými se klene. Duchovní svět Boží - dle Kabbaly se nazývá Azilut - svět emanací (vyzařování) absolutního Světla neboli Božího ohně. Potvrzují to slova proroka Izajáše: „Svět je místo Boží, leč místo Boží není tento svět.“ (Izajáš 45, 7) Ještě zřejměji je vedeno toto sdělení v evangeliu sv. Jana: „Bůh je světlo, a není v něm žádné tmy.“ (Jan 1, 5) Pročež kdykoliv se během meditace ponoříme do božského světla, můžeme vyciťovat, kterak se osvobozujeme od veškerých stínů tmy, které vytváří hmota jako forma života, která podlehla pádu - odklonu od božích zákonitostí.

Jarní podněty nás prostupují, proměňují naše vědomí, zejména když se necháme prostoupit jeho světlem. Odhoďme veškeré obaly temných stínových břemen, která vytváří náš negativní postoj nižší egoistické přirozenosti, negativní pocity a city a zejména negativními myšlenkami. Usilujme o to, aby s nástupem jara a přívalu hřejivých slunečních paprsků naše vědomí nebylo zakalené depresí, starostmi, falešně vytvářenými problémy a s nimi spojenými sebeklamy. Přijímání světla jarních paprsků bude o to blahodárnější, když budeme usilovat o očistu nejen těla, ale i duše, o projasňování a prosvětlování našich vjemů a prožitků. Usilujme, abychom v jarních proměnách barev byli transparentní pro sluneční paprsky. V meditaci si představujme, jak snášíme a vnášíme světelné božské stvořitelské paprsky na zem. Proměňujme své vědomí v souladu s proměnami probouzející se přírody planetární a vědomím přílivů horních božských světů. Představujme si duhu - sedmibarevné spektrum, praobraz sedmi tvůrčích sil Božích, prostupujících centry vědomí (čakrami) září blaženosti, jestliže jsme se rozhodli pro jarní očistu, pokání (obrácení k Bohu) a modlitbou.

Miluše Šubartová

Velikonoční festival duchovní hudby v Brně

Jarní touhy skryté v předjaří naší snivé duše zachycují přívětivý vánek probouzejícího se jara. Popeleční středa připomíná křesťanům, že bez Boha jsme prach a popel. Hlas nebes zve k pokání, půstu a modlitbě, vždyť vzkříšení života v Ježíši Kristu kráčí po cestách spásy. Hudba sfér se snáší do zvroucnělých srdcí. Nabývá jas tónů, tóniny Boží, která v svátosti času zve k poslechu v rámci 17. ročníku velikonočního mezinárodního hudebního festivalu v období 16. - 30. března 2008.

Mezi Květnou a Bílou nedělí zazní ve dvou chrámech šest koncertních duchovních večerů v pašijovém a hymnickém týdnu. Krásu produchovnělých uměleckých okamžiků nám nabízí slavnostní program z děl předních klasiků. Zahájení festivalu 16. března (katedrála sv. Petra a Pavla 19:30) uvede mistrovské oratorium Lisztovo, umocňující hudebně Ježíšovo spásné drama na Golgotě s názvem: Kristus - smutná je duše má.

Sedmnáctého března rovněž v katedrále sv. Petra a Pavla zazní mistrné Bachovy Matoušovy pašije - s motem Rozměry utrpení.

Osmnáctého března v Červeném kostele J. A. Komenského se rozezní Haydnovo Desatero přikázání, Brahmsovo Adoromus te, Christe - s motem: zpívejte Hospodinu píseň novou znějící staletími.

Pocit vykoupení a vítězství života nad smrtí naplňují skladby druhého týdne. Dvacátého šestého března v katedrále sv. Petra a Pavla hudební mistrnou tématiku - Teď, Pane, veď mou mysl - rozezní Bachovu duchovní kantátu - Plesejte v Hospodinu všechny země.

Dvacátého osmého března v Červeném kostele J. A. Komenského zazní komorně vokální koncert s tématikou - Milostivá, přívětivá, přesladká - vzývající Pannu Marii nikoliv už jako matku pod křížem, nýbrž jako královnu nebes. Festival duchovní hudby vyvrcholí hudebním géniem s názvem: Spolu s Beethovenem - jeho - nejmajestátnějším uměleckým dílem proniknutým hloubkou spirituality - Mše C dur. Hymnická neděle Kristova vzkříšení se rozezní pod klenbou katedrály sv. Petra a Pavla 30. 3. jako symbol duchovní jednoty křesťanů, vnášejících do světa pokoj a světlo ze zdroje Božího.

Informace s možností objednání vstupenek na VFDH 2008 je možná na telefonu 542 211 463 od 6. do 28. března.

Miluše Šubartová

Jeden den v Bombaji

Bombaj je, jak všichni víte, mnohamiliónové indické velkoměsto, ležící na západní straně indického subkontinentu. Vylíčím vám poslední z krásných dnů, které jsem tam strávil:

Ráno jsem se byl podívat na doporučení svých průvodců do Babulnath Mandiru, na Hanging gardens – zavěšené zahrady a do Jain Mandiru (džinistického chrámu). Pak jsem se vrátil na hotel a měl jsem silný pocit, že už Bombaje bylo dost a že je na čase vyrazit za svámím (Sai Bábou) do Puttaparti. Kyvadlo mi to potvrdilo. Osprchoval jsem se, sbalil jsem batůžek a vyrazil.

Na nádraží Chattrapati Chivaji Terminus (nebo Victoria Terminus) jsem se ptal člověka na přepážce pro cizince na nejbližší vlak do Puttaparti. Pověděl, že jeden jede zítra ve čtyři ráno a druhý v osm ráno. To bylo docela pozdě. Ještě jsem se zeptal, jestli nejede nějaký dřív. „Ne, nejede“ odpověděl ten zaměstnanec drah – a soucitně se na mě podíval jako na člověka mírně slabomyslného. Šel jsem se tedy podívat do mapy, neboť jsem věděl, že se dá jet do zastávky před Puttaparti, kde se koleje rozdělují, a pak autobusem. Na mapě jsem zjistil, že se dané město jmenuje Dharmavaram a šel jsem se zeptat na nejbližší vlak právě tam. U přepážky teď byla slečna či mladá paní, která mi našla, že nejbližší vlak do Dharmavaramu jede o půl jedenácté, přesně 22:30. To bylo slušné. Další den odpoledne už bych mohl být v Dharmavaramu. Koupil jsem tedy lístek a pro jistotu jsem se zeptal, zda vlak odjíždí z tohoto nádraží. Odpověděla, že nikoli, že jede z nádraží Kurla Terminus. „Ano, jistě, Kurla, to jsem četl v průvodci,“ pomyslel jsem si, poděkoval jsem a odporoučel se.

Vydal jsem se hledat nějakou restauraci, neboť čas oběda se přiblížil. Vyhlédl jsem si v průvodci restauraci Royal China – Královská Čína, jejíž jméno znělo slibně, ale buďto byla mezitím zrušena nebo ji přede mnou někam dovedně schovali. Prostě jsem ji nenašel. Nevadí, zamířil jsem k jiné restauraci, která byla na mapě. Avšak cestou jsem narazil na čistě vegetariánskou restauraci první třídy s klimatizací. Při jejím spatření k ní nohy samy zamířily a jakoby do nich vjela čerstvá míza.

Vstoupil jsem dovnitř a – ách, tam bylo příjemně. Číšník v livreji mi hned nabídl místo a vzápětí již přinesl uvítací sklenici vody a jídelní lístek. Vybral jsem si dál (luštěniny) s rýží maje v čerstvé paměti rychlé zažívání, které odeznělo nedávno. Vycházel jsem z jednoduché a zároveň krajně rafinované myšlenky, že čím jednodušší jídlo, tím jednodušší to bude pro žaludek a následně pro celého člověka. Než číšník donesl jídlo, naplánoval jsem si program na zbytek dne. Vyšlo mi, že se mám jít podívat na prohlídku po bazarech, jak je navržena v Průvodci Bombají.

U protějšího stolu seděl zámožný muž, který si na pití dal lahváč silného Kingfishera, což je jako by si u nás dal archivní víno dobrého ročníku. A už se to neslo. Číšník mě pilně obletoval a v televizi zrovna běžela přehlídka dámského spodního prádla. Cítil jsem se jako nějaký sultán. Ano, ocitl jsem se v ráji pro požitkáře. Program mě natolik zaujal, že se i onen Ind ohlédl, cože to dávají, a i on zálibně spočinul zrakem na ladných křivkách indických krásek. Naštěstí byla přehlídka přerušovaná nějakými nezajímavými komentáři a rozhovory, takže jsme se i najedli.

Po jídle mi na stůl přinesli misku s tekutinou, ve které plaval citrón. Byly tu dvě možnosti – buď je to na pití, nebo na mytí rukou. Neukvapoval jsem se a vyčkal jsem, co udělá ten Ind naproti. Naštěstí mu misku donesli hned vzápětí po mě. Umyl si ruce a tím vyřešil tuto hádanku. Ind pak ze silného balíku bankovek odpočítal svých šest set a odešel. Požádal jsem o účet. Pouhých 110 rupií. Velkopansky jsem nechal deset pro číšníka a vyrazil jsem na prohlídku bazarů. Shodou okolností to bylo nedaleko (mí duchovní průvodci to dnes naplánovali moc pěkně).

Když jsem šel zase kolem nádraží Victoria Terminus, napadlo mě, že vlastně nevím, jak se dostat na nádraží Kurla a podíval jsem se do průvodce Bombají. Tam o tom nebylo nic. V českém průvodci ale bylo napsáno, že doprava na nádraží Kurla je strastiplná, ale že tam jezdí dálkové vlaky z Churchgate. Pro jistotu jsem se ještě zeptal dvou zaměstnanců železnice, kteří seděli na nástupišti u infostánku, jak se dostat na nádraží Kurla. Paní neuměla anglicky vůbec, tak zaktivizovala svého kolegu. Zeptal jsem se tedy znovu, jak se dostat na nádraží Kurla. „Kurla?“ zeptal se, aby se ujistil, že slyšel dobře tak smělý požadavek. „Kurla, Kurla,“ přisvědčil jsem. Pak mi to v Hindi pěkně vysvětlil. Pověděl jsem mu, že je velice laskav, ale že mu nerozumím. Začal se tedy snažit víc a směsí Hindi a angličtiny mi vyložil, že se musím dostat do stanice Bandra nebo Andheri a pak jet autobusem. Alespoň se tedy domnívám, že říkal právě toto. Díky tomu, že už jsem byl v Bombaji nějaký ten den a ve stanici Bandra jsem už párkrát byl, tak jsem si řekl, že se spokojím s tímto náznakem a nebudu se vracet k okénku pro turisty pro vydatnější informaci.

Prohlídka bazarů začíná na Crowfordově trhu. Je to krytá hala, ve které je tedy velice příjemně a dá se tam sehnat opravdu hodně věcí – od potravin trvanlivých přes zeleninu a ovoce, které tam mají stánkaři krásně vyskládáno, přes elektroniku, drogistické a papírnické zboží až po nejrůznější zvířata – andulky a jiné ptáčky, rybičky, štěňata, která tam skotačila v kotci atd. Změkčilý evropan by tam sehnal i toaletní papír a papírové kapesníčky.

Na trhu se ke mně připojil jeden dobrý člověk, který mi ukazoval, co kde mají. Říkal jsem si, že má asi nějaké spojení na obchod s kořením, neboť se tu a tam mezi řečí zmínil, že se tu dá sehnat výborné koření – šafrán, koriandr…, vše ručně připravované… A po chvíli jsme se opravdu ocitli před stánkem s kořením. Pokoušel se mě tam zpomalit, ale mé nohy, uvyklé pravidelnému tempu, se nechtěly zastavit. Nevzdal to, vytáhl z kapsy kartičku, na které měl jakési podrobnosti o svém ručně mletém koření, vrazil mi ji před nos a zastoupil mi cestu. Letmo jsem na kartičku pohlédl, prohodil jsem „zajímavé“ a muže jsem obešel.

Vsadil tedy na jinou kartu a ptal se, jestli bych neměl zájem o nějaké hedvábné zboží – šál, sárí, kabátek nebo kalhoty a zároveň se zeptal, jestli jsem už byl v nějakém obchodu s hedvábím, že je to velmi zajímavé. A kdybych chtěl, tak mi milerád jeden ukáže. Pravil jsem tomu muži, že jsem navštívil jeden obchod s hedvábím ve Váranásí (a Váranásí je na hedvábí vyhlášené) a že jsem tam nic nekoupil. To tedy nebyla úplně pravda, ale prostě mi to tak vylétlo z úst.

Viděl, že se mnou žádný obchod neudělá, a tak se nakonec ještě zeptal odkud jsem. „Czech republic,“ pravil jsem hrdě. – Rád dělám pro svou zemi tuto drobnou mravenčí práci a věřím, že příště dá českým turistům pokoj.

Cesta dál pokračovala uličkou, ve které byly hlavně stánky s oblečením. Pak jsem minul mešitu Jumma Masjid, která byla zavřená a pokračoval jsem kolem obchodů se zlatnickým zbožím a bižutérií. Od vedra jsem si šel na chvíli odpočinout do Mumbadevi Mandiru (hinduistického chrámu). Policistka u vchodu chvíli přejížděla můj batoh detektorem kovů a pak mě požádala, abych jej otevřel, což jsem učinil. Pohled na deštník, peněženku a pár vrchních igelitových pytlíků ji natolik uspokojil, že ani nechtěla provádět zevrubnou prohlídku.

V chrámu jsem se posadil na schodek a vychutnával jsem chládek a atmosféru. Na prvním oltáři byla bohyně sedící na tygru, tedy asi Durga. Na druhém oltáři byl podle trojzubců Šiva. Poté, co jsem načerpal fyzické i psychické síly a udělal pár fotek, jsem pokračoval v pouti po bazarech.

ing. Martin Holla (dokončení příště)

K 158. výročí narození TGM

Zásluhou nakladatelství Orbis - Čin v Praze vyšlo v roce 1935 třetí vydání knihy Masaryk ve fotografii s podtitulem Momentky z posledních let. Tato kniha obsahuje devadesát sedm fotografií a v úvodu třicet čtyři kusých postřehů spisovatele Karla Čapka. Sám se o nich vyjádřil jako o namátkou nasbíraných fenomenologických záznamech o T. G. Masarykovi intimním, o jeho zvycích a zevnostech, jak se nám jeví jako náš bližní...

Z nich jsem několik vybrala pro čtenáře Poutníka:

Bůhví, proč si malíři a sochaři vzali do hlavy zobrazovat ho v redingotu. Jakživ ho nenosí, leda když jde v den své volby přísahat do sněmovny, když má audienci s vyslanci nebo při podobných formálních příležitostech. Jak je rok dlouhý, nosí ve svém soukromí vysoké jezdecké boty, jezdecké kalhoty s koženým podsazením, kabát upjatý až po bradu a na hlavě legionářskou furažku, jenže šedou, s drobnou červenobílou stužkou, šikmo připjatou, v jedné knoflíkové dírce uzounké stužky legií. Je to civil s jistou přísností uniformy; nebo pracovní halena a sportovní dress v jednom. Je to jeho vlastní, osobní fashion, střih, který s ním už srostl. Vysoký, štíhlý, vzpřímený, zdá se ještě větší v tom upjatém kabátě a jaksi pádnější v těch vysokých botách; těžko byste pro tento osobní odstín elegance našli slovo jiné než junáctví.

Jen v neděli nosí obyčejný civil, snad proto, že v neděli nejezdí na koni. A to už nevypadá jako stará a rovná sosna; zdá se subtilnější, starší a nehmotnější; řekli byste, že se pan president převlékl za pana profesora.

-

Sám o svém odění praví: „Pane, to je jenom pohodlí. Ten kabát až po bradu: nemusím si vázat kravatku, nemusím pod ním nosit vestu, nemusím si vybírat látku na nové šaty, nemusím jich zkoušet. - A ty vysoké boty? Aspoň nemám žádné šněrování. Natáhnu si boty, a fertik, jsem ustrojen.“ Zkrátka svého druhu racionalisace.

-

Těžko se loučí se starými šaty; jsou mu jako staří kamarádi.

Měl vysoké boty z Washingtonu; ještě po deseti letech se od nich za živého boha nechtěl odloučit.

Měl panama širák a na tom už samým zdravením prohmatal ve stříšce díru.

„Tato,“ řekly mu jeho děti, „ten klobouk už nemůžeš nosit, je děravý.“

Pokusil se ho ještě uhájit. „Tož dejte tu pentličku dopředu, tím se ta díra schová.“

-

Jednou přišel hrozně pořezán na tváři i na krku. „Ó mocný chalife,“ smál se jeho host, „dej utít hlavu nehodnému lazebníkovi, který tě tak zřídil.“

Začervenal se: „Já se totiž holím sám.“

-

Sám o sobě řekl několikrát, že by nemohl být bez tělocviku, bez „sokolování“; ale nevěřte mu, že to dělá jen pro to zdraví. Má antický vztah k fyzické síle a obratnosti; rád ji vidí, líbí se mu, rozjařuje ho.

Jednou stál s hosty pod prastarým a rozsochatým dubiskem. „Na ten strom by se dalo vylézt,“ mínil jeden, takto Sokol borec. T. G. Masaryk byl hned a plně při věci: „Tak ano, jen to zkuste.“ Ukázalo se, že to nejde tak lehko; ale T.G.M. nepovolil, popadl hosta za kalhoty a vysadil ho do koruny dubu. „Tož ano,“ řekl pak uspokojeně, „šlo by tam vylézt.“

Nebo měl u sebe amerického rejdaře, muže padesátníka, chlapíka tvrdého jako suk; bylo to na pěkné lesní louce; aby ukázal, co Amerika dovede, produkoval se loďař, chodě po rukou. Nuže, tady šlo o čest národních barev; a osmdesátiletý president se postavil na ruce jako svíčka.

Málo kdo mu stačí, jde-li pěšky; udýchá důstojníky, kteří ho na manévrech doprovázejí. „Nemají být tak tlustí,“ praví kriticky.

Nejvyšší chvála, kterou o někom řekne, je: „To je krásný člověk.“ V tom slově zní antická kalokagathia.

-

Je nesmírně skoupý, skoro ostýchavý v citových projevech. Viděl jsem, jak vítal člověka, kterého měl velmi rád a na kterého dlouho čekal. Podal mu ruku, zasmál se a řekl: „Tož...jste tady.“ A vyřízeno. Pak už se mu smály jen oči, ale o tom asi nevěděl.

Nebo přišel potěšit člověka, kterého postihla veliká ztráta. Chtěl něco říci, ale místo toho mu jen pohladil rameno. A dost, ani slovo dál.

Můžete poznat, které lidi má rád, nebo se kterými je mu dobře, podle neklamné známky: jak živě a temperamentně s nimi debatuje, plana zájmem o všechny věci a plně ponořen v hovor, ať je to politika, náboženství, věda nebo co chcete.

Mohlo by se říci: objektivace citu; i radost i láska se u něho projevuje zvýšeným, silně zaktivovaným zájmem o svět, lidi a jejich životní problémy.„Proč jezdím na koni? Protože to je nejrychlejší tělocvik; pane, to se cvičí najednou celé tělo, ruce, nohy, plíce - jen to zkuste!“ Ale nejde jen o to cvičení: jede rád tryskem a při tom už se najde nějaký příkop, přes který se dá skočit; obyčejně uhoní i daleko mladší spolujezdce. Tedy radost z výkonu; ne jenom životospráva, ale i sportsmanship.

„Dobře jezdí, ale ne správně,“ kritisoval ho zkušený koňař; „nedrží dobře koně, ale sebe, pane, sebe drží tak dobře jako málo kdo.“

-

Ať se mu položí kterákoli otázka, řekne poctivě a otevřeně, co v té věci má na mysli. Ne z potřeby svěřovat se, ale z naprosté potřeby nelhat, nekličkovat, nezamlčovat, nevytáčet se. Není to ani nadbytečná důvěřivost k lidem; je to prostě vnitřní zákon pravdy a přímosti, buď co buď. I za cenu mrzutostí. Nemá vůbec potřebu mluvit; má jen potřebu mluvit pravdu.

-

Hraje se Beethoven, Smetana nebo jiná veliká hudba. V těch chvílích se jeho oči zastrou něčím vzdáleným, zapadnou v nepřítomnosti, a ještě dlouho potom je zamlklý a jaksi nepřítomný. Jakoby v tu dobu mu byla nablízku, blíže než vše ostatní, hudební žena, se kterou šel životem.

Jinou hudbu poslouchá spíš motoricky, neaditivně; nevědomky přiznává rukou nebo nohou takt, spustí-li muzika starou českou polku, má co dělat, aby nevyskočil a nezadupal v junáckém tanci, ruku nad hlavou a luskaje prsty.

-

Jak čte knížky, je vidět na knihách, které přečetl: totiž s tužkou v ruce. Typické jsou jeho čtenářské notace k románům: podtrhuje na okraji, ale ne obecné myšlenky, nýbrž psychologické postřehy; připisuje otazníky, vykřičníky, a na titulní straně zaznamená stručnou sumaci románového obsahu obyčejně s polemikou: na té a oné stránce si autor odporuje, to a to nejde, to je nemožné, nejasné, nemotivované atd. Čte knížky stejně vážně a účastně, se stejným zjišťováním pravdy, jako bere život; jde mu v nich o realism nebo naturalism nebo něco podobně literátského; jde mu jen - ale za to přísně - o jejich pravdivost a opravdovost.

-

Jeho řeč je naprosto beze všech metafor, příkras, hyperbol a pathosu: neboť cokoliv čím se řeč přizdobí nebo nadnáší, zastírá její jádro před poctivou, přesnou analysí a kontrolou. Nanejvýš užije lidového přísloví, ale jen pro jeho jasnost, stručnost a humor.

-

Nejen při veřejném vystoupení, i při běžném hovoru je jeho hlas ze začátku trochu zastřený, sevřený, „nerozmluvený“. Stojí ho jistou námahu, aby vyšel ze svého mlčení, z jakési samoty; činí to ochotně, ale ne snadno. Jen ponenáhlu nabývá jeho hlas zvučnosti, hrudní resonance a poněkud nosového zbarvení: váhavý hlas, který není zvyklý křičet ani šeptat, poroučet ani domlouvat, nýbrž bez chvatu a se zamyšlenými prodlevami probírat otázky a formulovat myšlenky.

-

Jedno z jeho charakteristických rčení: „četl jsem“ nebo „slyšel jsem“ nebo „oni říkají, že“. Ti „oni“ jsou učenci, autoři, odborníci a vůbec prameny. To, co sám neviděl, co sám nenašel a neprozkoumal, uvádí vždy jako citaci. My ostatní se rádi oháníme znalostmi, které jsme jenom četli nebo jinak koupili z druhé ruky, jako svým duševním vlastnictvím. T. G. M. neopomene nikdy avisovat své laictví mluvě o čemkoliv, v čem se musí spoléhat na poznání jiných.

Nedovede si odpustit údaj nepřesný nebo ledabylý; nelenuje si vstát a najít v knihovně příslušný pramen: tak a tak je to, tak nebo onak se ten autor jmenuje.

Iva Bordovská

4/2008

Probuďme se do jara

Ještě mám schované svoje první veršíky, vlastně to měla být slova k písničce:

Slunce vyšlo ze mraků,

svět je plný zázraků,

hned kolem vše ožilo,

jak by zimy nebylo.

Jestli jsem je zaslechla od lidí nebo mi je napověděla rozkvetlá zahrada, v níž jsem vyrůstala, kdo ví... Všichni prožíváme tu úžasnou sílu, která táhne každého živáčka výš, vzhůru, k pohybu, ke slunci. To sotva vyjde a zazáří, je jasné kdo je tady na zemi pánem. To je řád živých a společenské, historické, ekonomické či politické proměny světa na tom nic nemění. Děje se tak již po tisíciletí. Leda že by lidé nějakou vlastnoručně vyrobenou katastrofou si slunce zastínili nebo by došlo k nějaké živelné pohromě, ale i potom by jednou zase slunce ozářilo zemi, i když by na ní většina života vyhasla. Koloběh života by však v nějaké formě pokračoval dál.

Věčná polarita života a smrti, kterou připomínají všechna jarní mysteria a lidové zvyky, nám říká, že jestliže je světlo, existuje také stín a i ten náleží k řádu věčné proměny. Právě proti této skutečnosti současné civilizace vytáhla do boje, do boje marného a nemoudrého. Dělá se všechno možné, aby se stín života připomínal co nejméně. V souvislosti se smrtí se hovoří většinou jen při smutečních obřadech s projevy zármutku nad nečekanou ztrátou a tragédií, jako kdyby samozřejmé bylo vždy šokem, ránou pod pás nebo dokonce jakýmsi zákeřným útokem na člověka, jakýmsi tabu, o němž se ve společnosti nemluví, nejedná, reklama s ním nepočítá... Tak téměř nic nespěje k jakékoliv připravenosti na tuto skutečnost, kromě moudrých náboženských soustav, nauk skutečně duchovních, které chápou světlo a stín jako jediný celek téže podstaty.

A přesto jedinci odcházejí z „míst pod sluncem“ a s nimi jejich víra, myšlenky, ideály. Co toto neviditelné avšak pro život podstatné nese dál a pomáhá zachovávat? Je to společenství co umožňuje předávat a uchovat myšlenky, principy, ideály. Také naše unitářské společenství má takový významný úkol. Uvědomíme-li si, že je pouze na nás jedincích zda a jakým způsobem předáme štafetu toho čím jsme a čemu důvěřujeme, uvidíme roli každého z nás v jasném světle. Je to velký úkol a jak známo o tom podstatném a velkém se většinou příliš neuvažuje, je to také jakési tabu. A tak často řešení menších úkolů zastiňuje ty velké a podstatné. Jako unitáři máme možnost chovat se jinak než jako velká část konzumní společnosti a i tímto způsobem se probudit do jara.

Jarmila Plotěná

* Zveme všechny členy a příznivce naší obce na Valné shromáždění OUB, které se koná v pátek 25. dubna od 17:00 hodin na Staňkově 18a. *

Uveřejňujeme část ústavy čs. unitářů z r. 1930. Zdánlivě strohý jazyk ustanovení a „prvorepublikové“ vyjadřování nám mají i dnes mnoho co říci.

Tvůrčí náboženství

Kdo tvoří československé unitářství.

Církevní a sociální provenience.

V roce 1921, tedy v době největšího náboženského proudění, navrátil se z Ameriky Dr. Norbert Fabián Čapek, ve světě známý jako výborný kazatel, praktický psycholog a průkopník moderního náboženského nazírání. Přišel s pocitem potřeby přiložit ruku k dílu při osvobozování českého a slovenského národa, když v americké legii přispěl k jeho osvobození politickému. Půl roku zkoumal půdu a hledal své místo. Viděl probouzející se českou duši, jíž v podvědomí vířila tradice kacířská, neuspokojená žádnou církví. Čapek jako osobní přítel Karla Farského, zakladatele církve československé, pozoroval toto velké hnutí a Čapkova radikální náboženská směrnice nezůstala bez vlivu ani na orientaci této církve. Čapek postřehl, že československá církev sama nedokončí a nemůže úplně provést náboženské osvobození československého národa a převésti jej na stranu náboženství pokrokového. Byli tu ještě tisíce lidí, kteří prahli po plném duchovním životě, kteří hledali, ale nenacházeli. Ani pokroková církev československá neuspokojovala jejich náboženské touhy. Proč, to je snadno vysvětlitelné. Československá církev nesla znaky toho, že vyrostla z reformního katolicismu. A vedle katolíků a pravověrných evangelíků byla tu ještě početná skupina lidí, hledající zcela nové formy náboženského vyjádření, které by nemělo žádných znaků starých církví a theologie. Byli většinou „bez vyznání“. Norbert Čapek, pod vlivem dvou největších českých unitářů té doby, paní Ch. G. Masarykové a T. G. Masaryka, vydal se za těmito lidmi. Rozhodl se především získati je pro novou náboženskou reformaci, pro ožití a organisování někdejší tradice „třetí náboženské strany“ našeho národa. Tak počal budovati svérázný náboženský útvar „Svobodného bratrství“, z něhož v roce 1930 vznikla Náboženská společnost česko­slovenských unitářů, jež byla výnosem ministerstva školství a národní osvěty č. 85-771-VI ze dne 30. června 1930 státem schválena podle zákona o církvích.

Ustavující sněm československých unitářů přijal tuto ústavu, jejíž obsah a znění vzal ministr školství a národní osvěty na vědomí podle ustanovení §6 zákona ze dne 20. května 1874 č. 68 ř. z.

I. Ustanovení všeobecná.

Čl. 1.

„Unitáři českoslovenští“ organisují se ve smyslu Ústavní listiny Československé republiky a zákona ze dne 20. května1874, č. 68 ř. z., v náboženskou společnost a dávají si tuto ústavu:

Čl. 2

Poměr k státu.

Unitáři českoslovenští pěstují loyálnost k Československé republice, k jejím zařízením a zákonům, a chtějí napomáhat ze všech sil k rozmnožení jejích kulturních a mravních hodnot. Unitáři českoslovenští trvají na zásadě svobody svědomí každého člověka. V rámci platných zákonů spravují své záležitosti samostatně.

Čl. 3

Hlavní úkoly.

Unitáři českoslovenští čítají k svým hlavním úkolům: býti orgánem tvůrčího náboženského života, učiniti náboženství principem pokroků, snášenlivosti a dobré vůle mezi lidmi, usilovati ve jménu náboženství o vyšší mravnost a sociální spravedlnost v životě soukromém i veřejném, starati se především o duševní a duchovní zdraví svých příslušníků, o výchovu harmonických osobností a charakteru, zvláštní péči věnovati mládeži, aby z ní vyšli silní a úspěšní jedinci k duchovnímu a mravní­mu prospěchu národa, zřizovati a udržovati ústavy a zřízení účelu tomu sloužící.

V mezích této ústavy chtějí českoslovenští unitáři přispěti k rozluce církve a státu.

Čl. 4.

Bohoslužby.

Bohoslužby jsou dvojí, všeobecné a zvláštní. Všeobecné bohoslužby jsou veřejné a mohou obsahovati zpěv, hudbu, předčítání, proslovy (kázání, přednášky), modlitby, utišení (mlčení), responsivní čtení, symbolické projevy. Výběr a postup při bohoslužbách určuje správní sbor (čl. 7).

Zvláštní bohoslužby bývají konány k tomu zřízenými osobami (rádci) a jednotlivci neb s více osobami, kteří o ně požádali. Účelem těchto bohoslužeb jest podávati útěchu a povzbuzení, odstraňovati negativní stavy a disharmonie (zbavovati tísní, smutků, strachů, zoufalství, duševního rozvratu) a vzbuzovati takové positivní duševní stavy a nálady, které podporují tělesné a duševní zdraví a radost ze života.

Čl. 5.

Směrnice správy.

Správa je funkcionální, to znamená, že pro každou funkci tvoří se přiměřené orgány, jejichž trvání je podmíněno především výkonem. Všechny řády a funkce mají sloužiti současnému náboženskému životu a mají býti odstraněny, jakmile se staly mrtvou literou, pouhou formou nebo překážkou vývoje v náboženství. Názvy funkcionářů slouží toliko k označení práce, kterou skutečně konají, a nikoli jako titul nebo hodnost. Odstraněním titulů neodstraňuje se však zasloužená úcta k osobám a k jejich práci. Výsady rodu a pohlaví se neuznávají. Ženy jsou ve všem postaveny na roveň mužům. Všechny orgány náboženské společnosti i obce rozhodují prostou vět-šinou přítomných, pokud ústava nestanoví jinak.

II. Ustanovení zvláštní.

Čl. 6.

Obvodem působnosti náboženské společnosti jest země Česká a Moravskoslezská. Příslušníci její seskupení jsou v jednu náboženskou obec pro tento obvod se sídlem v Praze.

Příslušníkem náboženské společnosti jest každý, kdo bydlí na tomto území a hlásí se k unitářskému náboženství. Každý takový příslušník jest současně členem pražské náboženské obce.

Nově přistupující přijímá správní sbor.

Čl. 7.

Správu náboženské obce vede a obec na venek zastupuje správní sbor volený sněmem. Jeho členy mohou býti pouze čsl. státní občané, kteří jsou v plném užívání občanských práv, jsou politicky i mravně bezúhonní a jsou zároveň členy sněmu náboženské obce.

Předseda oznamuje ustanovení správního sboru státní správě kultové (čl. 14.) k potvrzení, svolává a řídí schůze, které se konají zpravidla měsíčně, zastupuje správní sbor a po jeho předchozím souhlase jeho jménem právoplatně jedná. Zapisovatel pořizuje protokol, který s předsedou spolu podepisuje. Není-li možno některému členu správního sboru vykonávati své funkce, ustanoví za něho správní sbor až do skončení jeho funkčního období náhradníka z členů sněmu. Správní sbor může si k práci přibrati jiné členy náboženské obce, jest však za jejich činnost odpovědný.

Čl. 8.

K provedení svých úkolů zřídí správní sbor oddělení správy duchovní a hospodářské, jichž počet členů určí sám správní sbor. Každému oddělení postaví v čelo přednostu, jehož funkční období trvá zpravidla do nového zvolení správního sboru, může však býti znovu ustanoven. Nemůže-li z jakýchkoli důvodů svou funkci dále vykonávati, ustanoví správní sbor na zbytek funkčního období nástupce. Přednostu oddělení duchovní správy ustanoví správní sbor z členů sněmu.

Čl. 9.

Přednosta oddělení správy duchovní jest duchovním správcem náboženské obce ve smyslu zákona ze dne 20. května 1874, čís. 69 ř. z., a musí vyhovovati podmínkám tam požadovaným. Jeho ustanovení oznamuje předseda správního sboru státní správě kultové (čl. 14).

Duchovnímu správci náleží péče a odpovědnost za řádné vedení matrik podle platných státních předpisů a za jejich bezpečnou úschovu.

K výkonu jednotlivých funkcí, náležejících do oboru duchovní správy, jejíž sídlo jest v Praze, mohou však z rozhodnutí správního sboru kdekoliv v obvodu náboženské obce duchovním správcem býti delegováni jiní členové obce k tomu způsobilí. Při sňatcích může duchovního správce zastoupiti člen náboženské společnosti, který má způsobilost duchovního správce.

Do působnosti duchovního správce spadá zejména korespondence s úřady, vystavování úředních listin, dozor nad zachováváním této ústavy a předpisů zákonných, styk s jinými náboženskými společnostmi v Československé republice a podobné.

V rámci této duchovní správy může správní sbor zvláštním k tomu kvalifikovaným silám svěřiti činnost výchovnou, vzdělavatelskou, kulturní a pastorální, jako jest obstarávání všeobecných neb zvláštních bohoslužeb a všech kultových úkonů, výchova mládeže a péče o řádné vyučování náboženství, pořádání vzdělávacích přednášek, kursů, péče o chudé, sirotky a vdovy, o zanedbané a občanskými tresty stižené, dále vše, co se týká osobní pastorace a duchovní péče o členy, udržování spojení se všemi unitáři v zahraničí.

Čl. 10.

Působnost hospodářského oddělení.

Náboženská obec opatřuje své hmotné prostředky dobrovolnými příspěvky členů, sbírkami při bohoslužebných a jiných shromážděních, dary a odkazy členů a příznivců, výtěžkem z majetku obce a podobně v mezích platných předpisů.

Předmětem hospodářského oddělení jsou veškeré majetkové záležitosti obce, opatřování a spravování všech hmotných prostředků. Pečuje jmenovitě o záležitosti účetní a pokladniční, o organisování a řízení sbírek, získávání finančních příznivců, spravování majetku náboženské obce, získávání všech potřebných kancelářských a shromažďovacích místností.

Přednosta hospodářského oddělení jest pokladníkem náboženské obce a vyřizuje její finanční záležitosti podle usnesení správního sboru. Ku právoplatnosti listin týkajících se věcí finančních a majetkových jest zapotřebí podpisů předsedy a pokladníka.

Čl. 11.

Kde toho místní zájmy vyžadují, může správní sbor kdekoliv v obvodu náboženské obce k plnění úkolů vzdělávacích, organisačních a propagačních dosaditi místní představenstvo z členů náboženské obce, jehož počet jakož i funkční období určí sám správní sbor. Tomuto představenstvu stojí v čele předseda, zvolený představenstvem na dobu jeho funkčního období.

Místní představenstvo vyvíjí svou činnost pouze za dozoru a odpovědnosti správního sboru, a to podle vlastního pracovního řádu, který schvaluje správní sbor.

Každoročně skládá účet ze své činnosti správnímu sboru, který je může zase rozpustiti, když činnost místního představenstva neshledává dále náboženské obci prospěšnou.

Čl. 12.

Sněm.

Členem sněmu náboženské obce s právem hlasovacím je každý, kdo dosáhl dvacátého prvého roku a byl správním sborem přijat do seznamu volících členů. Tento seznam, který sdělává správní sbor, musí býti nejméně 14 dní napřed vyložen v sídle náboženské obce. Důvody, platící o ztrátě volebního práva do politických obcí, platí obdobně i zde. Správní sbor má však právo nežádoucí členy ze seznamu sněmovního škrtnouti; postiženi mohou se však odvolati k sněmu do 14 dnů po ústním neb písemném sdělení, který skrze zvolenou k tomu komisi jejich stížnost přezkoumá a o jejím návrhu rozhodne. Práva a povinnosti členů vyplývají z této ústavy.

Správní sbor svolává sněm podle potřeby svým předsedou do sídla náboženské obce, který svolání to oznámí i státní správě kultové. Pozvání děje se sdělením denního pořádku nejméně dva týdny před jeho sejitím ve dvou veřejných shromážděních přednáškových neb bohoslužebných, stačí však uveřejnění v orgánu obce nebo v „Úředním listě republiky Československé“. Prvý sněm sejde se na vyzvání přípravného výboru.

Sněm buď svolán každoročně zpravidla v měsíci květnu k předložení účtů a k podání zprávy správního sboru. Jeho předseda je současně předsedou sněmu. Řádně svolaný sněm je schopen usnášeti se při každém počtu přítomných členů.

Jestli buď správní sbor prostou většinou nebo jedna třetina přítomných členů sněmu prohlásí některou věc za zásadní, jest k usnesení nutný souhlas všech přítomných členů sněmu; není-li tohoto souhlasu a většina na sněmu si toho přeje, svolá předseda do měsíce nový sněm, který o věci rozhodne dvoutřetinovou většinou přítomných.

Kdykoliv se vyskytne věc, jež by mohla vyvolati spor nebo nepokoj, nebo běží-li o stížnost neb odvolání členů, zvolí sněm k jejímu projednání zvláštní komisi, aby učinila návrh, který může býti přijat nebo zamítnut bez diskuse; je-li sněm s návrhem komise nespokojen, zvolí si stejným způsobem až do třetice novou tříčlennou komisi. Při třetí komisi lze však její návrh buď jen přijmouti nebo zamítnouti.

Čl. 13.

V obor působnosti sněmu patří jmenovitě:

a/ Jednou za tři roky zpravidla v květnu voliti polovinu členů správního sboru, jehož počet mezi 8 až 16 určuje sněm. Při prvé ustavující schůzi volí sněm polovinu členů správního sboru na šest let a druhou polovinu na tři léta. Odstupující členové jsou znovu volitelni. Předsedu a revisory volí sněm přímo.

b/ Usnášeti se o návrzích členů, podaných napřed správnímu sboru, a vyřizovati jejich stížnosti a odvolání.

c/ Vykonávati dozor nad správou majetku a pečovati o dodržení sem spadajících závazků. K tomu účelu volí sněm vždy na tři léta tři revisory, kteří o své činnosti podávají sněmu zprávu. Sněm povoluje v mezích platných předpisů zakládání a udržování školských, vychovávacích a dobročinných ústavů, které na účet náboženské obce mají býti zřízeny.

d/ Sněm usnáší se o změně této ústavy.

Čl. 14.

Pokud organisace náboženské společnosti pozůstává pouze z jedné náboženské obce, jsou správní sbor (se svými odděleními) a sněm této obce spolu orgány celé náboženské společnosti. Správní sbor potvrzuje ministr školství a národní osvěty.

Unitáři rostou, pronikají tam, kde jsou hledáni, ne však davově, neboť unitářství není náboženstvím pro ty, kteří by chtěli býti jen v jeho matrice. Musí být prožíváno samostatně každým jedincem, jak o tom ještě dále bude zmínka. Unitářská náboženská společnost se stala v československém národě ideovou avantgardou náboženské reformace 20. století.

Co nám umožňuje vytvářeti nové, starým církevnictvím nezatížené náboženství? Jednak celá moderní kultura, jež ve svých nejvyšších projevech domýšlena pro oblast náboženství vede k unitářství; bezprostředně to umožňují lidé, kteří stojí při prvních krocích naší mladé organisace. A v neposlední řadě je to i hluboká tradice „třetí strany“, která v našem národě byla, je a bude.

Odkud přišli příslušníci československých unitářů? Nejnápadnějším zjevem je jejich církevní provenience. Zatím co na př. církev československou vytváří z 85% (a dříve ještě více) lidé z katolictví, unitáři z 54,2% přistupovali z bezvyznání a jen 26,8% z katolictví. K tomuto poslednímu číslu musíme vzíti v úvahu, že ti, kteří k unitářství přestupovali přímo z katolicismu, byli většinou jen členy matrikovými po dlouhou dobu; navštěvovali přednášky pozdějších zakladatelů unitářství, zejména dr. Čapka, což je ideově velmi důkladně pro přestup připravilo. Je nadmíru zajímavé soustavné srovnání percentuelního rozvrstvení veškerého obyvatelstva Československé republiky k percentuelnímu rozvrstvení církevního původu československých unitářů.

Ze sto obyvatel ČSR přísluší:

církvi katolické 73,5%

církvím evangelickým 7,6%

církvi československé 5,3%

církvi pravoslavné 0,9%

náb. spol. židovské 2,4%

bez vyznání 5,8%

Ze sto unitářů přistoupilo z:

církve katolické 26,8%

církve evangelické 5,1%

církve československé 12,6%

církve pravoslavné 0,4%

náb. spol. židovské 0,7%

bez vyznání 54,2%

Z této tabulky je zřejmé, že k unitářství přistupují velikou většinou lidé nábožensky pokrokově smýšlející. Z církve katolické a pravoslavné (vezmeme-li v úvahu, že v Čechách, kde mají unitáři hlavně své obce, je pravoslavná církev slabá), počet nápadně malý (73 : 26 a 0,9 : 0,4).

Přibývá v církvích méně ortodoxních a těch, které mají méně matrikových členů, totiž evangelických a židovských, avšak přesto zůstává tento počet pod procentem všeho obyvatelstva (7,6 : 5,1 a 2,4 : 0,7).

Dosti vysoké procento unitářů přestoupilo hlavně v prvních létech z československé církve. Počet přistoupivších převyšuje účast c. čsl. v celkovém rozdělení obyvatelstva republiky (5,3 : 12,6).

Nápadně veliký příliv k unitářství byl a je z občanů bez vyznání, kterým žádná z dosavadních církví nevyhovovala, ač po intensivním duchovním životě toužili. Procento účasti osob bez vyznání na celkovém počtu obyvatelstva je desetkrát menší než procento těch, kteří z bezvyznání přistoupili k unitářům (5,8% : 54,2).

Z katolictví přistupují k unitářům ti, kteří se ve skutečnosti s církví ideově dávno rozešli a buď z rodinných či jiných důvodů nevystoupili. Evangelíci, prošlí protestantskou ortodoxií, i liberální, mají k unitářství psychologicky blíž než opravdoví katolíci. Z československé církve přestupovali většinou ti, kteří nebyli odchováni katolicky a jimž tedy tradice, z níž československá církev vyrostla, byla cizí. Z bezvyznání přistupují lidé svérázně a pokrokově nábožensky smýšlející a hledající duchovní nasycení v proudech moderní doby.

Pro pochopení ideové směrnice československého unitářství bude velmi důležité a zajímavé, seznati sociální složení jeho dosavadních příslušníků.

Zatím co církev katolická a evangelická mají poměrně nejvíce středního a vyššího stavu, má církev československá dvě třetiny příslušníků z vrstev sociálně slabých a nápadně malé procento samostatně výdělečně činných. Tento znak se jeví také v sociální struktuře unitářů. Jen 20,6% jsou samostatně výdělečně činní, nepočítáme-li k nim vyšší svobodná povolání. A z řemeslníků a obchodníků nutno odhadovati na 93% majitelů velmi drobných podniků; řada z nich v této době upadla také do poměru služebného, hlavně řemeslníci. V námezdním poměru nižší sociální ka­tegorie je celkem 53% počítáme-li do celkového počtu i ženy ve vlastní domácnosti. Jinak by bylo procento ještě vyšší. K hospodářskému rozdělení bude velmi důležité upozorniti i na složení podle vzdělání. Plných 19,6% má úplnou střední školu nebo studia na roveň postavená. Podle postavení možno směle odhadovati na 22% těch, kteří mají větší vzdělání než dává osmiletá povinná školní docházka. S vyšším vzděláním je tedy asi 41,3%, což je číslo v poměru k celkovému rozvrstvení obyvatelstva nápadně vysoké. A k tomu je nutno uvážiti, že i ostatní členstvo tvoří lidé velmi intensivně kulturně žijící a pracující v různých obrodných organisacích sociálních, mravních, zdravotních a osvětových, jak prokázala dotazníková akce mezi členy. - Připomeňme ještě, že první kazatelské stanice vznikly v Praze, Kladně, Rakovníku, Nymburce, Moravské Ostravě, Brně a v Plzni, tedy v městech zvláště průmyslových, zatím co na konservativnější venkov jen velmi pozvolna proniká, leč právě v krajích, kde byla stará střediska „třetí strany“, tedy hlavně ve východních Čechách.

Utvoříme-li si z těchto četných dokumentů jednotný obrázek, připomene nám to, co jsme pozorovali už při „třetí straně“ ve středověku a ještě nápadněji v době josefínské. Totiž onu podvojnost sociálního složení vyznavačů tohoto směru. Na jedné straně prostí lidé, nezatížení církevními scholastickými naukami, a na druhé straně třída vzdělané inteligence, prošlá ohněm racionalistické skepse. Až se podaří unitářům upozorniti na sebe onu část pokrokové inteligence, která vpravdě unitářsky smýšlí a bude-li možno organisovat ty prosté, ale zdravým rozumem osvícené a „deistickou“ tradicí odchované sedláky, bude shoda obrazu s minulostí ještě výraznější.

Příchod k unitářství až po překonání ortodoxie, poměrně vysoká vzdělanostní úroveň a pohyblivé ovzduší myšlenkové ve větších městech umožňuje pokrokové, ideové směrnice a náboženský život zcela nového rázu. Převážná většina výdělečně činných příslušníků je zaměstnána ve vázaném služebním poměru a to podněcuje k domýšlení pokrokové náboženské ideologie pro oblast problémů sociálních.

Jar. Šíma

Aprílové počasí

Při cestě na jeden z vrcholů vysočiny se změnilo během chvíle počasí. Modré nebe se zatáhlo zlověstně černým mrakem, který se k nám rychle přibližoval. Jezevčice pobíhající uprostřed lánu mezi prvními zelenými výhonky pšenice přiběhla poslušně k noze a uši jí plandaly v sílícím větru.

A pak to přišlo. Krajina pod námi se začala ztrácet v bílé stěně. Mlha pohltila město v dálce, pole, rozkvetlé sady. Jako nicota požírala svět. Čím byla blíž, tím v nás rostl pocit tísně a bezradnosti. Kolega, který za mnou přijel na návštěvu z velkoměsta, teď vedle mě nešťastně kulhal v italských polobotkách, tesilových kalhotách a lehké silonové bundě. Nahlas litoval, že se nechal vylákat proradným jarním sluncem na tenhle výlet. Pak nás oba spolklo bílé nic. Tma před polednem. V ohlušující vichřici, oslepeni přívalem sněhu, jsme se blížili k lesu. Už zdálky bylo vidět, jak se stromy ohýbají pod náporem větru. Ozýval se praskot dřeva. První smrky padly na bílou zem. Vichřice šílela, hvízdala v uších, ruce, kterými jsme si kryli obličej, zčervenaly nečekanou změnou teploty. Takhle by klidně mohl vypadat konec světa.

Dopotáceli jsme se do boudy, sloužící za úkryt lesním dělníkům. Můj přítel, ještě v šoku z nenadálé proměny počasí, setřepával sníh z vlasů. Jeho první zoufalý pohled patřil italským polobotkám a bolavému kotníku. Moderní obuv připomínala spíš staré rozmočené škrpály. Mlčky jsme žvýkali chléb s máslem, vajíčkem a cibulí. Jezevčice žadonila o příděl a nepohrdla vlhkou kůrkou. Les ve vichřici naučí člověka i psa přijímat s úctou dary přírody.

Cesta dolů ubíhala radostněji. Na nebi zářilo jarní slunce. Přítel ožil. Vesele si vykračoval, třásl mladými zasněženými borovicemi a objímal mohutné kmeny, které ležely vyvráceny přes mokrou lesní cestu. „Stačilo málo a zůstal jsem v Brně,“ přiznal se ke svým pocitům. „Nadával bych teď u nástupních stanic tramvají na počasí a netušil bych, jak rychle umím chodit ve sněhové bouři. Je to jako v životě. Nakonec přijde úleva. A kotník už mě taky nebolí.“ Jezevčice, opojená vůní starých i čerstvých stop, se po něm spokojeně ohlédla. V očích jí svitlo porozuměním. Kdyby lidé častěji vycházeli do vichřic po cestách lesní zvěře, stávali by se více lidmi. Tušíme to?

ThDr. Jan Schwarz

Jeden den v Bombaji

Na Bhuleshwaském trhu se dá nakoupit ovoce, zelenina i jiné jídlo. Zvláště mě zaujaly stánky s česnekem, kterého tam bylo tolik, jako by to byly brambory. Zřejmě je zde oblíben.

Pak jsem se v mapě trošku ztratil a Jain Temple jsem nenašel. Ani mě to moc nemrzelo a nevyptával jsem se – už jsem měl půlku cesty bazary za sebou a byl jsem drobátko ucaprtaný. U Šivova chrámu jsem si dal pauzičku a snědl něco hrášku. Už jsem si přál, aby byl cesty konec, a udělal jsem i zkratku a šel uličkou s železářským zbožím, která nebyla ani trošku zajímavá, a tak ani nevím, co bylo o uličku dál na doporučené trase. Na konci trasy bylo pár zajímavých obchůdků se starožitnostmi – s nábytkem, hodinami, nádobím, čínskými vázami, obrazy, gramofony s tepanými mosaznými troubami a s tisícem dalších věcí.

Po cestě na mě zavolal chlapík z obchodu s kuriozitami. Řekl jsem jako obvykle: „Ne, děkuji“, a pokračoval jsem dál. Pak se mi to ovšem rozleželo v hlavě. „Kuriozity? Že bych koupil něco pro mámu?“ a vrátil jsem se podívat, co tam vlastně mají. Měli tam nejrůznější obrázky a cedule, hračky a figurky, knížky, krabičky a nádobky, nástroje a další věci. Zaujala mě tam jedna krabička neobvyklého tvaru. Vytestoval jsem si kyvadlem, že mám nabídnout sto rupií. Zeptal jsem se, zač by byla. Obchodník pravil, že za 800 rupií. Pousmál jsem se jeho cifře a řekl jsem, že jsem ochoten nabídnout sto rupií. Pravil, že to není možné. Nu což, nevadí, a odešel jsem. Na ulici se mi to rozleželo v hlavě a otestoval jsem si, jestli se mám vrátit. Vrátil jsem se tedy a nabídl jsem tomu dobrému muži tři sta. Zároveň jsem ovšem dodal, že mi láme srdce (použil jsem přitom slogan jednoho indického naháněče). Tu se lehce pousmál on a pravil, že je ochoten mi dát slevu a prodat mi ji za 600. Ve velkém obchodě prý takovou krabičku můžu dostat kolem tisíce rupií, ale on mi ji prodá takhle levně. Pravil jsem tomu dobrému muži, že jsem ochoten dát 600 rupií – za nějakou velkou a užitečnou věc – například za kolo, ale za malou neužitečnou krabičku, kte-rou nikdo nechce a nepoužívá, nedám víc než čtyři sta. „Milý pane, já sám jsem to koupil za 500,“ pravil onen obchodník, „dejte mi aspoň něco vydělat.“ „Dobře, tedy 550, ale zabíjíte mě,“ pravil jsem konečnou cifru. „Dobře tedy 550,“ řekl s povzdechem. Měl tu věcičku evidentně rád a nerad se s ní loučil. „Dostal jste ji opravdu lacino.“ Zabalil mi ji a rozloučili jsme se srdečně jako dobří přátelé. – Proč se mi ale stále vkrádá do hlavy myšlenka, že by se dala možná pořídit za 250?

Po bazarech jsem si nechal vypálit obsah jedné paměti do foťáku na CD a pak jsem vyrazil k dhobi ghátům. To je místo, kde tisíce pradláků perou prádlo. Nechal jsem se tam odvézt taxíkem. Cestou jsem líčil mladému sympatickému taxikáři mou frustraci z bombajských taxikářů. Někteří používají jakousi konverzní tabulku, která přepočítá údaj z taxametru na peníze, jiní odhadnou cifru od oka. Ptal jsem se tedy toho taxikáře, jak je to možné. Odpověděl mi otázkou: „Je pět prstů stejných?“ „Ne.“ „Stejně je to i s lidmi, někteří jsou dobří, jiní špatní. Někteří taxikáři odjíždějící od hotelů si přidávají 10, 20 či 50 rupií. Takhle to prostě na světě chodí.“ Poděkoval jsem mu za vysvětlení a ponořil se do rozjímavé nálady. Proč zrovna mně tohle vadí, proč zrovna mě všichni okrádají? Copak je něco špatného na pozitivním vztahu k penězům, k těm mým malým kulaťoučkým miláčkům?

Pak jsme ještě probírali obvyklé téma – jak to, že tak vynikající člověk, jako jsem já, nemá ženu nebo přítelkyni, ale na nic nového jsme nepřišli.

Gháty měly být na ulici Dr. Mosese, ale žádné jsem neviděl. Byla to ulice z obou stran lemovaná chudičkými domky. Často byl v přízemí krámek a nad ním obytná místnost 1+0. Občas byla obytná místnost i v přízemí. Některé bohatší domky měly dveře, jiné jen závěs. Na ulici si hrály děti. Chvíli mě pronásledoval jeden chlapík a šel vedle mě s nataženou rukou. Tak jsem ho napodobil a natáhl jsem před sebe obě ruce. Vzápětí se k nám přidalo ještě pár dětí. Lidé kolem se podivovali naší pozoruhodné skupince. – Vpředu bílý učitel, který ukazoval správnou cestu, za ním oddaný žák a kolem nich skupinka zvědavců.

Ani po minutě ho to neodradilo. Otočil jsem se tedy a vydal se opačným směrem. Zase šel za mnou. Po pěti metrech jsem se zase otočil do původního směru. Buď mu někdo řekl, ať toho nechá, anebo mu došlo, že tady kosa narazila na kámen a nechal mě být.

Udělal jsem pár fotek a vracel se stejnou ulicí zpátky. Když jsem došel asi do poloviny ulice, zastavil mě jeden místní mladík a zeptal se, odkud jsem. Řekl jsem mu to a zeptal se ho naopak, kde jsou gháty. Provedl mě uličkou mezi domky a byly tam – za všemi domky se táhla řada betonových nádrží a plošin na praní prádla. Při skomírajícím denním světle a světle žárovek tam ještě několik pradlen pralo pár posledních kousků.

Ještě jsem se stavil na chvilku na internet a pak už jsem se místních lidí doptal, kde je Mahalaxmi station – nejbližší stanice lokálních vlaků. Bylo to nedaleko – do 500m – jak by řekli Indové – walkable distance – ujitelná vzdálenost. Bylo něco po osmé, takže na cestu na nádraží Kurla jsem měl přes dvě hodiny – prostě fůra času. Asi tak za půl hodiny jsem se dostal na stanici Bandra. Myslel jsem si, že pak pojedu z autobusového nádraží, ze kterého jsem předtím jel do přírodního parku. Vyšel jsem tedy před nádraží a přešel jsem ulici. Tam jsem se ptal lidí na chodníku, jak se dostat do stanice Kurla. Anglicky sice neuměli, ale ukázali mi na druhou stranu ulice. – Jistě, musím nastoupit na druhé straně a jet opačným směrem! – Vrátil jsem se tedy zpět, ale zastávka autobusu tam v dohledu nebyla, jen stanoviště autorikš. Zeptal jsem se tedy lidí na této straně ulice, kudy do stanice Kurla. Ukázali stejným směrem jako ti lidé z druhé strany ulice. – Aha! – musím jít na druhou stranu nádraží! Přešel jsem tedy po nadchodu a ptám se několika lidí, kudy do stanice Kurla. Už třetí věděl a ukázal stejným směrem, jako ti lidé před ním. – Aha! – musím jet z druhé strany ulice. Zeptal jsem se tedy na druhé straně ulice člověka v autobusácké uniformě, jak se dostat do stanice Kurla. Odpověděl překvapivě, že právě stojím na správné zastávce. Počkal jsem si na autobus – byl to dvoupatrák anglického stylu. Uvelebil jsem se nahoře. Chvíli jsem přemýšlel, jak poznám, že už je to Kurla, ale mé myšlenky rozptýlil obrovitý Ind sedící vedle, který mi řekl, že Kurla je konečná. Tak to je opravdu jednoduché. Jakápak strastiplná cesta. Cha.

Už se blížilo tři čtvrtě na deset a Kurla pořád nikde. Začínal jsem být nervózní. Vtom do nás vrazilo zezadu auto. Všichni se vyhrnuli ven, podívat se, co se děje. Auto tento nerovný boj prohrálo – předek mělo pěkně pomačkaný, zatímco autobus nehodu přečkal bez větší újmy, a tak jsme asi po pěti dlouhých minutách pokračovali dál. Kurla byla už jen asi 3 km. Začínal jsem mít hlad a co hůř – začínal jsem pociťovat potřebu spojenou se zrychleným trávením. Konečně konečná. Ihned jsem zamířil do restaurace a ptal se, jestli tam mají záchody. Neměli. Zašel jsem na nástupiště a ptal se asi tří lidí – nevěděli. Díval jsem se, kde je nádražní budova – na této straně nebyla. Přešel jsem asi po stometrové lávce na druhou stranu nádraží, ale k mému překvapení nádražní budova nebyla ani na této straně kolejišť.

To ale v daném okamžiku nebylo vůbec důležité. Ptal jsem se několika mužů, kde tu jsou pro boha živého záchody. Nevěděli nebo nerozuměli. Když tu se objevil znalec místních poměrů, který ještě k tomu uměl anglicky. Ten mi poradil, že záchody jsou na druhé straně nádraží. Bleskově jsem odhadl vnitřní situaci a ujitelnou vzdálenost. Ne – lávku bych už podruhé nepřešel. Zeptal jsem se ho, jestli existuje nějaká možnost na této straně. S pochopením mi poradil, že v tom případě je možné zajít támhle opodál, tam už je tma… Poděkoval jsem mu a šel si koupit láhev vody. To už bylo těsně před desátou.

Všechno jako by se proti mně spiklo – prodavač v obchodě si mě nevšímal a bavil se s nějakým klukem. Chvíli jsem zdvořile počkal, pak jsem polohlasně prohodil: „Promiňte, pane…“ Nic, stále mě nevnímal. Nic naplat, musím na to jít asertivně, jinak to špatně dopadne. Vyrval jsem láhev ze stojanu a zařval jsem: „Jednu vodu, prosím!“ – To zabralo. S vodou pod paží jsem zamířil k vytouženému tmavému místu. V tom okamžiku ke mně přistoupil jeden rikšák, kterého poslalo samo nebe, a zeptal se mě, kam chci jet. Povídám, že mi to má jet z nádraží Kurla, ale že nikde nemohu najít nádražní budovu a ukázal jsem mu lístek. Pravil, že mi to jede z nádraží Kurla Terminus, zatímco toto je nádraží Kurla pro lokální vlaky. A nabídl mi, že mě tam za 50 rupií doveze. Mé vnitřnosti jakoby pochopily vážnost situace a přestaly jevit jakékoli známky neklidu. Rád jsem tedy souhlasil. Řítili jsme se ztemnělými uličkami, málem jsme přejeli psa a několik dětí, málem jsme nabourali několik protijedoucích autorikš, ale nakonec jsme šťastně dorazili na nádraží Kurla Terminus. Bylo 22:05.

Ten dobrý muž mi ještě poradil: „Jede ti to z prvního nástupiště. Utíkej!“ Kdybych dal na radu toho šlechetného muže, mohl jsem jet už 22:10 do Patny vstříc skvělému dobrodružství, ale zůstal jsem raději při zemi a vydal jsem se hledat záchody, neboť vnitřnosti pochopily, že vše je v pořádku a zase se důrazně hlásily ke slovu.

Konečně jsem je spatřil. Ó, mocný Bože, jak jsi milosrdný a dobrotivý. Došel jsem na ty nádherné indické záchůdky za minutu dvanáct, leč – byla to náhoda či osud – všechny kabinky byly zrovna obsazeny. Nezbývalo mi než trpělivě počkat. Leč trpělivost v této situaci se mi nějak nedařilo vyvolat.

V duchu jsem spílal těm indickým loudům a ptal se pro sebe, jestli tam třeba neusnuli. Copak nemají v těle kousek prosté lidské solidarity?

Konečně se jedny dveře otevřely… Nebudu vám líčit detailně, co se pak dělo uvnitř, ale bylo to úžasné. Uprostřed akce nějaký vetřelec bušil na dveře, ale naprosto mě nevyvedl z rovnováhy – kabinka je teď moje! A pak – to nemůže tu chvilku počkat?

Když jsem pak otevřel dveře s pocitem vládce světa, málem mě v nich porazil muž, který se vřítil do prostoru za mnou a který vypadal velmi netrpělivě…

Vlak jsem pak stihnul s velkou rezervou – kdybych chtěl, mohl jsem se klidně ještě tři minuty pohodlně procházet po nástupišti.

Když jsem v příští den odpoledne v Dharmavaramu vystoupil, ptal jsem se na nádraží, kdy jede autobus do Puttaparti. Muž u okénka mi pravil, že ten vlak, kterým jsem právě přijel, jede do Puttaparti. Pro jistotu jsem se zeptal ještě strojvedoucího a ten mi to potvrdil. Tak jsem tedy zase nastoupil a vzpomněl jsem si na toho zaměstnance drah v Bombaji, který tvrdil, že nejbližší vlak jede až ráno. – Inu Indie…

ing. Martin Holla

Trojice je možná užitečná

S Trojicí i bez ní můžeme žít svatě

V Oldhamu jsme se stali součástí náboženského oživení, když jsme se při bohoslužbě a diskusi spojili s ostatními církvemi; část z nás se zúčastnila v květnu pochodu ve Whitsuntide. Při pochodu městem jsem si dodala odvahy a jako čerstvá duchovní jsem zaujala místo společně s ostatním klérem. Povídala jsem si s biskupem z Middletonu, oblečeným ve svém nejzářivějším šarlatovém rouchu a zlaté mitře. Připomenul nám, že to má označovat plamenné jazyky naplňující učedníky svého času Duchem Svatým. Těm vystrašeným lidem, kteří utekli před scénou ukřižování se přihodilo cosi úžasného. Získali sílu a již nikdy nebyli ustrašení, i když pravděpodobně věděli že jdou do smrtelného nebezpečí.

Trojice se na stránkách bible neobjevuje, ale advokáti teologie hovoří o pasážích, které se zmiňují o skrytých významech a poselstvích. Připadá mi, že tyto pasáže jsou jak pro moji vlastní, tak pro moderní racionální mysl značně nesrozumitelné. V naší biblické studijní skupině jsme se zabývali pasáží hovořící o tom, jak Bůh zabránil Abrahámovi zabít Izáka. Slavná freska ze St. Vitale ukazuje jak se Abrahámovi zjevili tři andělé. Andělé jsou situováni nalevo od Abrahama, jehož ruka (třímající nůž) je zadržena rukou Boha, přičemž celý výjev je až monty-pythonovsky přehnaný.

Avšak když se podíváme na patřičnou pasáž do bible, nalezneme pouze jednoho anděla, jenž dvakrát navštívil - nikoli tři anděly. Ukazuje se, že dobře zakuklené ideje pocházejí spíše ze stránek povahy lidské, než ze stránek bible. Avšak měli bychom pamatovat, že tyto fresky a obrazy byly pro prostý lid jediným referenčním bodem, protože většina neuměla číst a jen nepatrná menšina byla schopna porozumět latině. Byly to to komiksy své doby. Takže jsme se pro referenci podívali do bible a zjistili jsme jen slabé indikátory ukazující na osobitost, nikoli skutečné osoby Trojice.

Anglikánský duchovní Simon Barrow uvádí že „na osoby Trojice by se mohlo pohlížet jako na osobitosti, neboť řecký překlad znamená něco mezi hereckou 'maskou' a 'vzezřením' a že tato substance aplikovaná na Boha neznamená 'hmotu', ale opravdovou podstatu překračující naše poznání 'předmětovosti'.“ To slovo vymyslel on, ne já, tedy pokud takové slovo existuje. Ale i tak to dávalo smysl pouze tehdy, když naše studium bible diskutovalo koncept 'předmětovosti'.

Nahlédla jsem do knihy někdejšího unitářského duchovního Andrew Storeye, který napsal mnoho hymnů a zemřel v roce 1997 v pouhých 62 letech na roztroušenou sklerózu. Kniha se jmenuje The Common Quest (společné pátrání). Píše v ní o obtížnosti Trojice; uvažuje o tom, že třetí božská osoba, Duch Svatý, je nejobtížněji definovatelná a přesto – pro moderní křesťany – je méně obtížné věřit v Ducha Svatého než v Otce nebo Syna. Jakoby Bůh byl spíše naším tvořivým duchem a ne osobním božstvem.

Předchozí děkan ze St. Paul W. R. Matthews napsal že „důkazy pro personální koncepci pojetí Ducha Svatého jsou zmatené a nemohu odolat závěru že, v mnoha případech je pod pojmem Duch Svatý zamýšlena síla, vliv, nebo přítomnost Boha.“

George Bernard Shaw, který sám sebe popisoval jako ateistu, přesto věřil v Ducha Svatého – ačkoli jej raději nazýval 'Životní Síla' a mám pocit, že tento koncept by mohl něco říci mnoha lidem.

Unitářský duchovní James Martineau předpokládal že, „inkarnace neplatí exkluzivně pro Krista, ale univerzálně pro Člověka a věčně pro Boha.“

Raní církevní otcové rozhodli o božství Ježíše a existenci Trojice na Nicejském Koncilu roku 325 n. l. Tato doktrína obsahuje tři tvrzení, první z nich že je pouze jediný Bůh (myslím že zde mohu za většinu unitářů prohlásit, že na tom se shodneme) a že Otec, Syn a Duch je každý Bohem, že Otec, Syn a Duch jsou rozdílnými osobami (zde se s většinovou ideologií rozcházíme). Takto byly rozřešeny spory o lidství nebo božství Ježíšovo, byla odmítnuta teologie Ariána, jenž zastával názor, že Ježíš byl zcela lidský a že majestátní a božské tituly byly pouze výrazem úcty. Tato teorie byla prohlášena za heretickou a dnes víme o jeho idejích pouze ze spisů jeho odpůrce Sv. Athanasiuse. Vítězi náleží moc a právo psát či přepisovat historii.

Teologem nejvíce podporujícím tuto trojiční teologii byl Sv. Augustin z Hippo, který byl biskupem v Hippo, jež se dnes nachází v Alžíru, v severní Africe. Jeho mládí bylo poněkud neučesané. Měl ženu a dítě a byl maminčiným mazánkem. Když byl povolán do Říma, nevzal s sebou manželku, ale svoji matku Moniku. Nejprve byl přitažen asketickou teologickou sektou vyhlášenou Manim, byl rozpolcen mezi láskou k pozemským potěšením a láskou k Bohu, jehož viděl jako čistého, zatímco to druhé jako světské. Následovníci Maniho si představovali, že světlo a tma spolu neustále bojují o duši a že Bůh je rozdělen ve světě a přítomen ve všem, dokonce i v ovoci a zelenině – melouny a okurky měly očividně nejvíce. To trochu připomíná moderní panteistický pohled, avšak dosti pokroucený. Rovněž si mysleli, že Ježíš nebyl lidskou bytostí a že nebyl ukřižován, ale že to bylo symbolem úpadku lidstva. Byli snad ranými předchůdci islámského myšlení?

Sv. Augustin se usadil, po smrti syna se zbavil své právoplatné manželky a napsal 15 knih na téma Trojice, přičemž jeho nejpřesvědčivějším argumentem bylo, že „introspekce ukazuje triádu bytí, vědění a chtění.“ Tyto tři operace jsou vzájemně propojené a stejného významu. Od té doby se Trojice stala uznávaným faktem hlavního proudu náboženství a říká se, že to byly Arianovy myšlenky o Ježíšovi jako plně lidském, jež nastartovaly mnoho z raně unitářského myšlení.

David Doel činí mnohé zajímavé postřehy ke smyslu trojice. Rozebírá důsledně předmět a všímá si toho, že jiná náboženství mají rovněž trojice. Za příklad dává hinduismus, kde Brahma je Bůh, který má tvořivé myšlenky, Višnu je bůh vylévající lásku a Šiva je nebem ustanoven na zemi.

Křesťanská, nebo Nová Cesta nahradila staré pohanské domácí bohy novými rodinami, jež mají být milovány a ctěny. Jedním způsobem vyjádření této ideologie rodiny je umístění Sofie nebo Ducha Svatého do středu, Duch Svatý jako léčivá moudrost ve všech věcech, v ozvěně slov bible z Přísloví 8 - „Zdaliž moudrost nevolá a rozumnost nevydává hlasu svého?“

Trojice by snad mohla být pro unitáře užitečná. Můžeme myslet na esence Boha jako mající tři osobitosti, jak vysvětluje David Doel - „podstatu bytí, vnitřní potenciál svatosti a živou tvořivou sílu uvnitř nás.“

Jsme schopni žít svaté životy a nemyslím tím svatouškovské, mám na mysli od základu slušné životy, snad za použití oněch tří esencí Boha jako našich vodítek a s použitím myšlenek Ducha Svatého, který nám ukazuje cestu k hlubšímu pochopení nejen sebe samých, ale i Boha.

Ať se přiblížíme k tématu Trojice jakýmkoli způsobem, je důležité být upřímní sami k sobě, ať již nasloucháte komukoli, kteroukoli diskusní skupinu navštěvujete, je to na vás a na tom k čemu vás vede svědomí. Mluvila jsem o přístupech jiných lidí a o jednom či dvou svých.

Máme před sebou svou vlastní cestu, činíme svá vlastní rozhodnutí, myslím že právě proto se nazýváme unitáři, nezáleží na tom zda říkáme že jsme z liberálně křesťanských pramenů, ze Spirit Network, nebo od buddhistů, nebo odkudkoli odjinud. Všichni jsme schopni vlastních pohledů na věc, nejsme omezováni či přesvědčováni autoritářskými vyznáními a dogmaty; kritéria, na nichž zakládáme svá rozhodnutí jsou naše svědomí a osobní étos.

Ať je tomu tak ještě po dlouhý čas. Amen.

Z unitářského časopisu The Inquirer - September 22 2007, článek „Perhaps the Trinity is useful“ od Rev. Lynne Readett z Oldhamu přeložil ing. Pavel Sedlák.

Mystický výklad hebrejské abecedy

Pod tímto poutavým názvem vyšla publikace - Sefer Otijot - Kniha písmen od významného autora rabína Lawrence Kushera (vydal Půdorys, Praha 2003). Přední český znalec hebrejské Kabbaly L. Moučka uvádí dílo v jeho ojedinělosti po sametu charakteristikou - dějů, které byly svázány tajemstvím pečetě a rozvazují se v rámci duchovní evoluce. Autor uvádí, že vychází v badatelském zřeteli z odhalené mystické prastaré tradice, vyjevující se v 15. století pod názvem - Sefer ha Tamun; aby objasnila Genesis - proces stvoření pomocí obrazné abecedy, konstelace Boží, kdy tvar písmen odhaluje jedinečné duchovní Boží sebevyjádření. Krása a geometrie písmen je posvátnou mírou, měřením v souladu se zákonem Božím - Tórou.

Publikaci lze nahlížet jako obrazný komentář provázanosti Božího makrosvěta s mikrosvětem planety. Údajně Sefer Otijot existuje nezávisle na inkoustu a papíru či artikulovaném slově, neb rabínská moudrost učí, že když Mojžíš rozbil první dvě desky desatera při sestupu s hory Sinaj a uviděl lid stavět zlaté tele - vystoupila svatá písmena vzhůru k Hospodinu. To proto, že písmena existovala už před stvořením v tvůrčí projekci Boží kosmického řádu. „Bůh před tím než odpočinul - určil přesný tvar písmen provazující Duchem nestvořené se stvořeným.“

Mysterium stvoření zobrazené posvátnými písmeny hebrejské abecedy na éterné tkanině nebes vydechuje krásu a řád stvoření (kreace), kdy k příčnému řezu vystupuje evoluce - spirálou ducha vinoucí se vzhůru včleněním do dynamiky království Božího. Výklad písmen provází komentář Talmudu stvrzující, že svatá písmena jsou spojená s prasvětlem božího výdechu - budiž světlo - spečeťující Slovo: Jediný, první a poslední stvořitelský Duch - všeprostupující Bůh, dle Komenského Bůh Otec světel.

א - aléf je prvním písmenem a pojí se k němu jenom zvuk. „Je to písmeno, jímž začíná první ze 70 Božích tajemných jmen.“ Jméno prvního člověka hledajícího pravého živého Boha, nikoliv modlu, byl Abraham, k němuž promluvil Svatý - Já jsem, který vyvádí z otroctví ohněm světla. Dle autora „nejstarší nejzákladnější slova, která existují, začínají nejstarším prazvukem.“

ב - bét zobrazuje dům, v němž přebývá Hospodin, který má více příbytků na nebesích i na zemi, aby v nich žehnal těm, kteří hledají moudrost osvícenou; i Tóra začíná v bét - berešit - stvořením sestupujícím s nebes dolů v i co následuje „tady a teď“.

ג - gímel zobrazuje Boží vlnu valící se do světa - gilgul - znázorňující i stěhování duší, které se navracejí po žebříku nahoru rozhodnutím konat skutky laskavosti a dobrodiní.

ד - dálet symbolizuje dveře z otroctví do svobody, spojení s Bohem pomocí pokání - devekut.

ה - písmeno hé vyjadřuje výdech touhy přibližující se k Bohu potvrzujícím se slovy - Ehje - ašer: jsem jediný a pravý, jsem který jsem, nikoliv jakého byste mě chtěli mít k vlastním potřebám... A člověk vědom si nejvyšší autority bytí vysloví (vydechne) Hé - Hle - zde jsem!

ו - písmeno wáw je spojkou stvoření, spojuje myriády rozdílných souhvězdí a světelných bytostí neviditelných a viditelných.

ז - písmeno zajin zobrazuje paměť posvátného místa, nádobu - duše určené k zasetí Božího semene.

ח - písmeno hét vyjadřuje bolest z vykonaného hříchu, mučivou bolest nad zesvětštěním, rouháním, znesvěcováním posvátného jména Božího - destrukcí života - churtan. Pročež - buď silný - chazak - vytrvalý.

ט - tét - světlo Boží vyvedlo mne z temnoty a já poznávám, co mi bylo dosud skryto: stoupat vzhůru srdcem cele přimknutým k Bohu, ať se děje cokoliv.

י - jód nejmenší znak boží přítomnosti, kdy stačí dotknout se jen papíru a přitom pocítíte, že silná ruka Boží nás zvedá.

כ - kaf - dlaň plná upřímnosti a oddanosti Bohu, jíž dopřáno píti z poháru požehnání. A kdo je lisován jako olej z oliv - stává se čistý, řádný, svatý. Potom se kaf promění v korunu - kéter.

ל - písmeno lámed - kresbou přirovnatelné k vysoké elegantní, vznosné palmové větvi - lulav - vyzývající k studování svatých knih, aby světlo ducha dovedlo říci Ne modlám - „Lamed bylo vybráno, aby říkalo temnotám - ne. Tehdy srdce LEV se bude vznášet jako plamen LAHAV nade všemi písmeny.“

מ - písmeno mém znázorňuje matku - zem, nestálost vod, hmotný svět řízený pomocí - micvot - přikázání. Souvztažnost nebes a země symbolizuje sedmiramenný svícen - menorah - kdy světlo extáze, světlo proroků odtajňuje přimknutí k Bohu a merkava - vůz svatých vystupuje k Vykupiteli - Mašiach.

נ - písmeno nún charakterizuje duchovní světelnou duši - nešema - polekané jako pták, který v extázi vyluzuje lahodnou melodii stoupající k trůnu Nejvyššího. Malé věčné světélko - nún - tone v slzách touhy po milovaném, radostné v Jeho objetí. Jiskru Boží - nicoc - v nás nelze uhasit, pouze zazdít zlými činy.

ס - písmeno sámech symbolizuje přístřeší Boží, kdy pod významovými vrstvami písmene nalezneme tajemné - sod - přimknutí se k řádu Božímu - sefer Tóra, kdy zastřešující přítomnost Boží se nachází všude kolem nás, abychom se zbavili připoutanosti a úzkosti vybuzující tento svět.

ע - písmeno ajin představuje oko, které vidí jen vnitřně a ústa nemluví, ztišení v pokoře a službě Pánu vesmíru - avoda. „Je to strom života pro ty, kteří se ho drží.“

פ - písmeno pé znázorňuje opak: ústa, která nemají oči oznamují, jak jevy světa jsou složité, problémové a rozporuplné. Ale existuje zahrada Pardes, jejímž ovocem Prí je moudrost týkající se všeho utajeného. Psat - prosté slovo v Tóře, může z hlediska lidského obsahovat nepochopení, narážky a složitosti jeho překroucením.

צ - písmeno cádé vyjadřuje čas svatosti naplněný zásadností skutků spravedlivých - cadikim - kteří „dostanou zemi za dědictví“. Cíl - Cijon - je spojení spraved­livých - cibur - . Cicit - třásně na oděvu připomínají přikázání, skálu a cíl rozvoje světa, jímž je vykoupení.

ק - písmeno kóf je člověk volající a vzývající Boha: Svatý je Hospodin zástupů! Země je plná jeho slávy. Kadoš - svatý, svatý. I Bůh volá člověka velice tiše, aby poznal, kdo mu toužebně naslouchá. Reš je Jecer Hara - nevyhnutelné přání věřit, že jste Bohu blíže než kdokoliv jiný. Proto se stává, že chodí zemí sem a tam jako pomluva Rachil - rozsévač klevet, zlý jazyk - l šon hara. Proto se musí duše snažit, aby nebyla hříšná - raša - ale zbožná. Bůh není automaticky v tobě, ale musíš se snažit k němu přijít kajícně s prosbou i děkováním.

ר - písmeno réš - raduj se ze svého údělu a věz, že Bůh tě miluje. Své tajemství nevyzrazuj, proto medituj o samotě do hloubky porozuměním písmene - jiskry Boží vzlínající v plamen Ducha.

ש - písmeno šín znázorňuje rozbitou nádobu - duši, plnou nesouladu a zmatku, uvést ji do pořádku, obnovit rozptýlené střepy. Cílem je šalom - pokoj, harmonie, celostnost duchovního završení, dík přítomnosti Boží - šechině - zbavující veškeré úzkosti. Proto na veřejích židovského domova nalezneme nápis jména Božího Šadaj - kéž Bůh požehná tomuto domu.

ת - poslední písmeno hebrejské abecedy označované jako mysterium stvoření je táw. Je znakem i zvukem, který mají Bůh i člověk společné. Táw je jméno člověka, který volá Boha modlitbou, zpěvy, žalmy. Táw je navracení k Bohu - tešuva - připevňováním tajemných černých krabiček Tefilin na čelo a pažích. Táw je promlouvání Boží k člověku pomocí Talmudu. Tajemné pnutí polarit mezi člověkem a Bohem je završeno nápravou - Tikun - v pravdě a spáse Bohem zasahujícím do dějin prostřednictvím proroků a Ježíše Krista (mesiánští Židé).

Dvacet dva písmen posvátné skrytosti poletují prostorem jako motýlí křídla usedající s hymnickou vroucností v kytici stvoření dynamického obrazu dějů božích na nebi a zemi - s pamětí, že Bůh nás přivedl na svět, abychom prostřednictvím Něho se opět navrátili do zahrad rajských. Proto mysterium hebrejských písmen slouží jako návod k meditacím, reflexi písmen, k odhalování spirituality ve vlastním nitru poeticky laděném na strunu milosti Boží. V bdělém snění jara - promlouvají záhadná odhalitelná písmena zavěšená v perlách třpytných hvězd... Hymnicky se chvějí, když pějí chvalozpěvy - pak slovo Boží tiskne pozvánku do bran nebeských.

Miluše Šubartová

Nažraná nenávist

Když přijel před lety tibetský Dalajláma do České republiky, uspořádal v Praze ve sportovní hale veřejnou přednášku. Dobře si vzpomínám, že tato hala tehdy byla plná, pamatuji si i na lidi, s kterými jsem se tam tehdy jel z Brna podívat. Všichni jsme chtěli vidět živou legendu tibetského buddhismu a mám takový pocit, že po jeho promluvě nebyl nikdo zklamán, neslyšel jsem, že by kdokoli litoval vynaloženého času a prostředků. Byl to krásný duchovní zážitek.

Na demonstraci v Praze bylo několik set lidí, na svíčkovém pochodu v Brně snad sto. Marně si kladu otázku, kde je ta plná sportovní hala? Když máme pocit, že je možno něco získat, něco mimořádného zažít, je nás všude plno. Když o něco opravdu jde, je to bohužel slabší.

     Demonstrace před čínskou ambasádou    (Foto ing. Pavel Sedlák)

Co se týče brněnské Unitárie, mělo by naše povědomí o buddhismu být na dobré úrovni. I když jsou naše kořeny spíše křesťanské, připadá mi, že tam kde bible svatá říká co (blahoslavení tiší), buddhismus to místo planých řečí přímo provádí. Je moc pěkné přečíst si, že máme „milovat své nepřátele“. Velké křesťanské církve na toto učení zřejmě rezignovaly, zatímco buddhismus učí metta-bhavanu, modlitbu soucitu ke všem živým bytostem, kterou v Brně prováděl například bratr Bohumil Houser. Židovství a protestantské církve i Islám učí zákaz zobrazování Boha (jeden z bodů desatera). Co se tohoto bodu týče, jedině buddhismus je zde důsledný, protože učí nevytvářet si vlastní mentální obrazy. Připadá mi, že zatímco ostatní církve o bohu mnoho mluví, oč více o Něm buddhisté mlčí, o to blíže jsou jeho realizaci.

Udiveně sledujeme, že buddhismus je v současnosti jediné náboženství, které je schopno oslovit i západního člověka, který se v něm nenarodil. Místo aby Unitárie využila svoji pozici a vzala na této vlně svůj historicky zasloužený podíl, hluboce spíme. A tento náš spánek je tak hluboký, že jsme propásli šanci se oficiálně vyjádřit k současným událostem v Tibetu – raději „řešíme“ své desítky let se táhnoucí vzájemné žabomyší spory.

Uznáváme Mojžíše, který nechal spálit zlaté tele, ale znechuceně a někdy dokonce s pocitem nadřazenosti se odvracíme od Tibeťanů, kteří údajně vypalovali čínské obchody. Kdyby k tomu nedošlo, museli by to z propagandistických důvodů udělat samotní Číňani. Nevíme jistě co se stalo, protože Čína oblast neprodyšně uzavřela – nebeský klid made in China. Kdo jiný než Češi by měli mít při svých ne vždy dobrých historických zkušenostech s většími okolními národy pochopení pro Tibeťany, bojující o existenci své kultury, o fyzické přežití svého národa?

Je mi to líto, ale když vidím například v internetových diskusích neuvěřitelné reakce některých svých spoluobčanů, vybavuje se mi Krylův termín „nažraná nenávist“. V takových chvílích se stydím za to že jsem Čech, že jsem Evropan. Chceme chlemtat pívo, kupovat laciné výrobky z čínských otrokáren, hloupě žvanit a čumět v televizi na olympiádu. Nějaká cizí lidská práva se nás vůbec netýkají … Tibet volá o pomoc, slyšíme to jako lidské bytosti, slyšíme to jako unitáři?

ing. Pavel Sedlák

Světový den modliteb - 7. března 2008

Toto významné datum v jarním kalendáři a předzvěstí vzkříšení života z Ducha Kristova míjí tradiční zvyklost vycítěnou potřebou vnést evangelium spásy ve víře a naději do dění potemnělého světa.

Křesťanská komise guayanských žen připravila modlitební program k vyprošení Boží moudrosti k porozumění mezi národy, otevírá se novému porozumění z Ducha. Setkání se uskutečnilo v brněnském husitském sboru na Botanické ulici s úvodním slovem paní farářky K. Bezdíčkové, která nás seznámila s dějinami Guayany, hospodářstvím, kulturou, školským systémem a náboženstvím. V současné době v Guayaně působí ekumenická společnost, v níž se všechny církve sjednocují pro společný cíl křesťanství. Není bez zajímavosti i historické hledisko, kdy do Guayany dorazili jako první křesťanští misionáři - Holandské luteránské církve v 17. století.

Z Německa připutovala misie Moravských bratří, kteří jako prví pronikli mezi americké Indiány a Afričany. Zejména to byly domorodé ženy, které otevřely srdce Bohu a s příznačnou jim odvahou a vírou v Boží moudrost se vymanily ze jha otroctví a diskriminace a dosáhly volební právo v roce 1953 ustavením Rady pro ženské otázky. V roce 1996 byla zvolena první prezidentka - žena americko-indiánského původu. V rámci Ústavy z roku 1980 byl přijat zákon chránící ženy alarmující proti omezování jejich práva rovnocenného s uplatněním mužů, proti vyvíjení násilí i vůči dětem a obchodování s lidmi.

Poselství křesťanské komise guayanských žen bylo uvedeno meditačně biblickým obsahem - mottem: Blaze těm, kdo slyší Slovo boží a zachovávají je - vystříhat se zlého, že je rozumnost. Biblický důraz následování Ježíše Krista, bojovat dobrý boj víry i při prožívání úzkostí a vyhoštění, přibíjet na kříž pokušení přicházející ze světa odpadlého od Boha, vyloučit pochyby, ba naopak - je proměnit v rozhodnou odvahu „zůstávat s Kristem a nést plody užitečné.“ (Jan 15, 9 - 7)

V souladu s výkladem o příkladu Marie a Marty, které Ježíši naslouchaly v ztišení i při práci, během meditačních chvílí zaujala Kniha Jóbova, kdy Jób navzdory utrpení, nemoci a chudobě nereptal, vzepřel se zlu a chválil Hospodina. Zjevná je analogie s Božím lidem v Guayaně bojujícím, jakkoliv trpícím, s přírodními katastrofami i nelidskou destrukcí agrese mocných a bohatých vůči chudým. Obzvláště působivá byla slova o tom, že proti starozákonnímu žalobci - Ježíš Kristus je naším rádcem, přímluvcem, který chce, abychom šli s ním, abychom bojovali za království Boží s Ním. Následovaly modlitby, abychom poznali Boží moudrost. Působivý byl žalm 111 s antifonou - Buď Bohu chvála - prosbou o proměnu duše mocí Kristovou. Přímluvné modlitby doznávaly i mnohá selhání křesťanů v dějinách, aby v současném světě se spojili v Ježíši Kristu, svítili do temnot současného světa i mladé generaci a respektem ke stáří.

Po závěrečné děkovné modlitbě - všemocný Bože, děkujeme Ti, že jsi vylil moudrost na všechny své skutky (Sirach 1, 9) jsme přijali požehnání - Kéž nás obklopuje Boží ochrana a chrání nebeské zástupy. Při zpívání závěrečné písně jsme si představovali světelnou štafetu, kterou objímá Boží ruka jako křesťanskou ekumenickou rodinu s patnácti křesťanskými církvemi na modlitbách v Guayaně včetně církve Moravských bratří.

Miluše Šubartová

5/2008

Tajemství

Sotva se zmíníte o tajemství, mnozí zvednou hlavu a naslouchají. Tady se dozvíme o nějakém tajemství, to může být zajímavé. Budeme znát to co jiní nevědí, půjdeme si to poslechnout nebo se na to podívat! Tak se historie různými „nosiči tajemství“ jen hemží - vypravěči, bardové, spisovatelé, filmy, televizní programy, videokazety, to vše rádo vyzrazuje různá tajemství. Tak se můžeme seznámit s tajemstvími dávných časů, záhadných míst, stromů, tajemných příběhů, osob, věcí atd., atd. Téměř všechno může mít svoje tajemství. Cokoliv s tajemnou tématikou se ve všech dobách dobře prodávalo.

Lidské srdce samo nejtajemnější, téměř volá po tajemstvích. Svého vlastního si však často není vědomo. V běžné komunikaci si zapomínáme všímat toho, co hýbe dějinami, našimi osobními příběhy, vztahy, zájmy, životy - totiž tajemství.

Potkáme-li nějakého člověka již vzniká jakýsi vztah, pozdravíme se, vyměníme několik slov... Jenže - to co se v nás ve skutečnosti děje nevyjadřují slova: jemné nitky přediva našich vztahů dobrých, méně dobrých, sympatií, antipatií, lhostejnosti či zájmu, lásky i nelásky a jejich původ a důvod je většinou pro nás samé tajemstvím. Proč právě ten je nám sympatický a tamten nemilý si můžeme jakkoliv odůvodňovat racionálními slovy, ale za těmito slovy leží stejně neobdělaná a neznámá krajina - tajemství, záhadnější než mnohé záhady z literatury.

Toto můžeme pozorovat na každém kroku, kdekoliv se setkávají lidé. Někdo někoho přivítá. Za běžnými slovy může být tajemství lhostejnosti nebo tajemství vřelé a sympatické lásky, radostného ohně srdečných vztahů s velikým darem energie. Někdo popřeje někomu dobrý den nebo uzdravení, někdo někomu poradí... Kolik tu může být formálního chladu ale i vřelého zájmu, účasti a sympatií.

Donutit se k tomu nelze, zfalšovat to nelze ani ošvindlovat, kde se to bere? Je to tajemství. Za slovem i pohledem to vězí a jestli je to dobré je to vzácný dar. Slavnost těchto darů je každé upřímné setkání a přátelství. Často nedoceňujeme nebo nevnímáme, ale stačí být jen na nějaký čas vzdálen přátelským vztahům osobně a už všechno jinak vnímáme. Stačí se vrátit například po nemoci nebo delší cestě mezi svoje blízké a už téměř vidíme, vnímáme za slovy ono největší tajemství, kterým je nevyřčené v srdci každého z nás.

Tak tomu tichu často a co nejpozorněji naslouchejme.

S vděčností Jarmila Plotěná

Pokračujeme v uveřejňování závažných textů autorů Čapek, Hašpl, Šíma, vydané Unitarií v roce 1936.

Tvůrčí náboženství

Dvojí náboženství

Základní ideologický princip

Snad čtenáře překvapí tento nadpis, když je známo, že na světě existuje přes 1200 různých náboženských vyznání, že sama katolická církev má nejméně šest vyznání, že je na 80 sekt islámu, že pravoslaví i evangelíci se štěpí na mnoho větví, jichž počet jde do set. A přece existuje v podstatě jen dvojí náboženství: jedno, kterému se theologicky říká zjevené (náboženství věřící v zázraky, tj. náboženství protipřirozené a protirozumové). Druhé náboženství se nezakládá na víře v zázraky, je přirozené a nezjevené. K prvnímu patří většina světa. Katolíci, evangelíci, pravoslavní, pravověrný buddhismus, islám a jiné. K druhému patří většina svobodných církví, především unitářství. Rozdíly mezi vyznáními první skupiny jsou pro člověka dvacátého století bezvýznamné, ba často malicherné. Všechny spojuje víra, že Bůh zasahuje do světového dění i proti přírodnímu řádu. Podle těchto věr skutečně tak Bůh čas od času činí. Katolíci a pravověrní evangelíci věří, že Bůh dělal takové zázraky, jak je líčí bible. Bůh tu beseduje a handrkuje se s lidmi, píše prstem a podobně. Také jiná náboženství, jako mohamedánské a buddhistické, mají ve svých biblích mnohé zázraky. I liberální evangelíci a méně pravověrní vyznavači zázračných náboženství po celém světě věří v zázraky, ale není jich už tolik. Evangelíci věří ve veliký zázrak: ve vtělení Boha v Ježíše Krista. I jiná náboženství věří v božské synovství svých zakladatelů (buddhismus). Vše, co tato vyznání učí, odvozují z Písem svatých, jež prý byla zjevena, to je, zázračně lidu zprostředkována. V zázraky věří vlastně i ty církve, které v modlitbách poučují Boha, co by měl pro toho či onoho věřícího učinit. Myslí, že Bůh, uzná-li proseb modlícího se za správné, zasáhne do přirozeného dění a ve prospěch někoho poruší řády, které vše na světě ovládají.

Všechna tato vyznání padají, vzepře-li se zdravý a vzdělaný rozum víře v zázraky. Církve, které ustrnuly na kompromisu mezi vírou v zázraky a náboženstvím přirozeným, buď dospívají k druhému z nich nebo se blíží prvému. V tomto případě si odcizují ty, jichž rozum je příliš zdravý a vyspělý, než aby se podrobil víře v starodávné báchorky a pověsti.

Není třetí možnosti: buď náboženství založené na víře v zázraky nebo náboženství přirozené. Někteří lidé nepovažují přirozené náboženství za náboženství a chtějí ponechati toto slovo jen skupině náboženství „zjevených“. Leč nemáme jiného vhodnějšího výrazu a většina vyznavačů přirozeného náboženství je přesvědčena, že je to také náboženství, i když velmi odlišné od běžných církevních nauk.

Naproti první veliké skupině stojí tedy náboženství přirozené, bez zázraků, nezjevené. Jeho historii a ideologii je věnován tento stručný spis. Napsati ideovou směrnici unitářství je daleko těžší než vykládati věroučné názory každé jiné církve. Církve mají formule a dogmata, unitářství jich nemá. Náboženství ve smyslu unitářském je cesta a život; kdo po ní jde, vidí ji, kdo žije, ten ví o životě. Máme-li však tento život poněkud srozumitelně popsat, musíme tak činit ve srovnání s druhou skupinou náboženskou, o níž jsem mluvili, jejímiž pojmy je vnější pozorovatel zvyklý dívati se na náboženství.

Než k tomu přistoupíme, musíme zdůrazniti, co vlastně vyplyne z celého popisu unitářství: ani tato, ani žádná jiná kniha o unitářské ideologii není a nebude unitářskou dogmatikou. Ačkoliv knihu píší unitářští duchovní, snaží se tu jen zachytit směr a proud unitářského myšlení, jak dnes vypadá; všichni unitáři nemusí smýšlet stejně. Přesto zůstanou určité obecné principy, které unitáře unitářem dělají a odlišují jej od druhé strany „zjeveného“ náboženství. Nás nesjednocuje nějaký článek víry, nýbrž společné rozumné, vroucí hledání věčné pravdy a život připodobňující se poznávání Nejvyššího a jeho vůle.

Jar. Šíma

Ulity

Mne trápí bující individualismus, taková ta česká kulička, kterou si doma ve skrytu válíme bez poctivého zájmu o životy druhých, kdy se uzavíráme do ulit svých názorů, bojíme se obnažit své já před jinými, a tak se odsuzujeme k dobrovolné izolaci, ke klauzuře těl i duší, srdce i svědomí, citu a poznání ve vztahu já a ty - můj bližní, kolega, přítel, soudruh, chcete-li bratr nebo prostě druhý člověk, stejně dobrý, potřebný, cenný a důležitý.

Taková izolace je slupka navíc, ochranná vrstva, která ovšem utěsní prostor mezi lidmi zvukotěsným obalem, básník Jiří Wolker ji označil za ohavnou filozofii, ohavnou ve smyslu sebeukájení, tedy za duševní onanií. A jako biblický Onan stříkal semeno na zem, aby nezplodil potomstvo a byl za to zlořečen, tak i člověk na konci tohohle ztřeštěného století vypěstoval náruživost vášně k dokonalosti a ukájí dokonale jen své představy a chtíče, bez toho, že by zakusil touhu po tvoření velkých věcí, užitečných pro druhé lidi a jiné národy, zabaluje se do splnění vlastních tužeb, a proto je stejně jako Onan odsouzen k zlořečení, k prožívání marnosti a maniakálních depresí, které na sebe přivodil.

Ale existence druhých lidí se nedá usmlouvat, oni tu prostě žijí stejně jako my, a pokud jsou nešťastní, hladoví a nemocní, jejich stav časem dolehne i na nás, protrhne naši slupku a dostane se nám na zoubek, k vlastní škodě pak musíme vyvinout několikanásobné úsilí po nápravě věcí veřejných, za cenu velkých obětí hojíme rány po světových válkách a po sobectví mezi národy, které se chtěly aspoň na čas izolovat.

A tak Angličané stále jezdí vlevo, vzdálenosti měří na míle, pivo čepují na pinty, před jídlem si nepřejí dobrou chuť, na kontinent hledí přezíravě a donedávna tomu říkali splendid isolation - krásná izolace, podobně mají Slováci svá špecifika, Němci uctívají Vaterland a Češi „zemský ráj na pohled“, ale skutečně jen na ten první, protože už na ten druhý nemůžeme přehlédnout, kolik sobeckých slupek nás od sebe odděluje; jaká škoda, že nás nikdo nepřemluví, abychom přestali válet své domácí kuličky a věnovali se jedné, která je domovem všech, tedy krásné planetě Zemi, přátelé.

ThDr. Jan Schwarz

Za moudré stáří

Pane, ty víš lépe než já, jak jsem den ze dne starší - a jednoho dne budu starý docela.

Chraň mne pokušení, abych se při každé příležitosti nesnažil kdekomu vykládat, co o každé věci vím. Stařecká žvanivost obtěžuje všechny kolem.

Chraň mne, abych se nesnažil všem lidem kolem sebe zasahovat do jejich života vnucováním svých názorů. Představa starců, že oni všemu rozumějí nejlépe, je trapná.

Pomáhej mi, abych se nepokoušel radit těm, kdo se mne na radu neptají - a tak si zachoval pár dobrých přátel.

Pomáhej mi, Pane, abych dokázal nemluvit o svých zdravotních potížích. Rok od roku ve mne roste chuť, stále podrobněji je kdekomu popisovat.

Netroufám si prosit o dar, abych uměl naslouchat s potěšením, když druzí mluví bez konce o svých zdravotních potížích, ale o trpělivost, abych to aspoň snesl.

Netroufám si už také prosit o lepší paměť. Prosím jen o pokoru, abych si na svou zapomnětlivost vzpomněl, když se mi zdá, že druzí se mýlí.

Ale o toto tě moc prosím, Pane: abych si dokázal zachovat vlídnou a laskavou tvář. Vždyť mrzoutský pohled je obraz ďábla.

I když mé oči slábnou, ať si zachovám dobrý zrak pro vše, co je na bližním dobré - a ať nejsem líný to povědět a pochválit.

V obličeji mám vrásky, mé prsty jsou neobratné a nohy těžké. Někdy je mi z toho úzko. Ať si víc připomínám to, co ještě mohu, než to, co už nemohu. Ať si proti bázni před stářím stavím štít tvého slova: „Kdo ve mne věří, tomu rostou křídla jako orlovi.“

Dej mi, Pane, sílu, abych přijal své stáří v důvěře v tebe. Ne naříkavé, ne ubrečené stáří, ale vděčné. Vděčné za vše dobré, co bylo, co je a v co důvěřuji ve víře v Tebe, jenž žiješ na věky věků.

Modlitbu svatého Františka Saleského vybrala do Poutníka Iva Bordovská

Jen jeden svět

Musím se přiznat, že mne v poslední době máloco tak potěšilo, jako když jsem se nedostal na film. To zní poněkud protismyslně, musím tedy doplnit, že to bylo v Brně v kinu Art, že šlo o jeden z dokumentů promítaných v rámci filmového festivalu Jeden svět, že jsem tam byl půl hodiny předem a kvůli mimořádnému zájmu mladých lidí bylo kino zcela vyprodáno. Filmový festival Jeden svět a jeho organizátor – nadace Člověk v tísni – jasně ukazují, že humanistický proud je v naší společnosti živý, že zvláště mladí lidé jsou otevření poznávání jiných kultur, že nejsou pouhými lhostejnými konzumenty, že přinejmenším část naší společnosti má vyšší hodnoty a vyšší cíle, než maximalizaci zisku za každou cenu.

Je sice dost pravděpodobné, že až se tito mladí lidé začnou věnovat kariéře a založí si rodiny, nebudou mít na problematiku lidských práv tolik času, ale vklad který jim dává jeden svět je vysoce hodnotný. Kdyby v ničem jiném, tak pouze v tom, že budou schopni vidět za krátkým televizním spotem ve správách skutečné lidi žijící třeba na druhém konci světa a jejich situaci a případně je podpořit a vyjádřit solidaritu, třeba prostřednictvím takových organizací, jako je Člověk v tísni.

Název „Jeden svět“ poukazuje na to, že v současném globalizovaném světě nestojíme a vlastně ani nemůžeme stát mimo.

Například film „Kongo – hluboké ticho“ se zabývá situací v Kongu, kde se stalo znásilňování žen jak ze strany regulérní armády, tak ze strany vzbouřenců jedním z prostředků udržujících nestabilní situaci, výhodnou pro mezinárodní společnosti těžící v této zemi suroviny. Je možné, že suroviny z Konga byly použity i při výrobě notebooku, na kterém právě píšu tento článek… Jak bychom mohli rozetnout gordické uzly tohoto světa, nejsme-li ochotni vidět jak jsme v nich sami zapleteni?

Pokud budeme pozorně sledovat situaci, zjistíme že bolestivá místa planety nejsou pouze někde „v černošsku“, ale také u nás a v nás. Nedávno jsem v televizi viděl film, zabývající se obchodem s „bílým masem“. Přestože v závěru bylo zdůrazněno, že jde pouze o filmovou fikci, byl jsem otřesen tím, k čemu zde může docházet a zřejmě také dochází a může se něco podobného dít přímo za našimi humny. Jedna kamarádka z Bosny mi vyprávěla, že několik jejích spolužaček při cestě za prací do zahraničí nedobrovolně skončilo v nevěstinci ve Velké Británii a zachránil je pouze zásah policie.

Nebojme se vidět chyby nejen v cizině, ale také v našem vlastním civilizačním okruhu, přímo u nás. Vždyť je více než pravděpodobné, že jsme díky svým děravým zákonům pračkou peněz z podobných bohu-nelibých aktivit. V rámci ničím a nikým neomezované „svobody podnikání“ u nás nejsou herny a herní automaty licencovanou činností, důsledně kontrolovanou státem, takže se přímo nabízejí různým temným silám jako pračky peněz. Jak je možné, že nezávislého senátora Novotného, který proti tomuto zlu již mnoho let vytrvale bojuje, vidí naše média a naše většinová společnost téměř jako jakéhosi exotického podivína z jiné planety?

Je výborné, že díky akcím jako je „Jeden svět“ u nás postupně dochází ke změně postoje k lidským právům a vlastně k nenápadné změně postoje celé společnosti. Pouze bych chtěl připomenout, že pokud má být naše hájení lidských práv věrohodné a účinné, musíme si udělat pořádek také sami u sebe. Jinak budeme pouhou zástěrkou aktivit nejrůznějších darebáků.

ing. Pavel Sedlák

Sny z hlediska duchovního

Spánek je pro člověka nezbytnou životní nutností. Bdělý stav a spánek je pro lidskou bytost činností krátkodobého střídání dvou časoprostorů, materiálního a duchovního světa, podobně, jako je lidský život a posmrtný stav jeho dlouhodobým střídáním v rámci kosmického mravního řádu - reinkarnace. Takovýto spánek není umrtvením, nečinností, protože žije v jiných „dimenzích bytí“.

Bdělý stav je kontrolován a řízen pěti smysly, ale ve spánku jsou smysly „vypnuty“, utlumeny, více - méně bdí pouze některé, aby při mimořádných situacích spícího člověka probudily a uvedly všechny smysly do funkce (hluk, hmat, pach).

Spánek a sny nejlépe dokazují, že vědomí není jen záležitostí mozkové, tedy materiální činnosti, ale že je produktem duše (ducha), který nejenom mozek ovládá, ale svobodně jedná, mluví, koná, putuje i když v té jiné „dimenzi“, tj. v duchovním světě. Spánek tedy není jenom produktem tělesné existence. Nejen to - tyto aktivity duše se ve spánku zapisují do mozku tak, jak by je prožívala v bdělém stavu. Důkazem toho je i to, že sny si pamatujeme nejenom po probuzení, ale i po celý život; je tu však zajímavý fenomén: sny jsou pouze osobním zážitkem - nikomu je nemůžeme dokázat, ovšem nikdo nám je nemůže popřít, znegovat.

Materialistická věda inteligentní princip, tj. duši se svobodnou vůlí působící mimo tělo neuznává (i když ji v některých případech úplně nepopírá) a psychické jevy naivně vysvětluje. Podle ní je ve spánku útlum vyšších funkcí, při nichž se udržují životní funkce, resp. nastává regenerace mozku a prý sny vznikají tím, že se zvyšuje aktivita neuronů, které je možno si vybavit. Mohou samy od sebe, když jsou utlumené smysly, bez vlastního vědomí, bez vůle jedince (s hlubokým útlumem myšlení a smyslů) vznikat logické příhody, obrazy, prožitky a komunikace, ve kterých snící (spící) se aktivně zúčastňuje a činí a navíc si po probuzení vše pamatuje?

Je pravda, že ve spánku se uskutečňuje regenerace tělesného organismu působením biologických zákonů a spát musí jak člověk po těžké práci unavený, tak ten jenž celé dny nic nedělá jen např. leží, ale sny jsou důkazem toho, že duch člověka nepotřebuje regenerace a že je aktivní stále a tedy i v době spánku těla.

Z hlediska duchovního nejsou sny jen sled obrázků vytvořených podvědomím, ale skutečná aktivita ducha jedince prožívajícího a komunikujícího ve společnosti jiných beztělných bytostí v obrazové realitě podobné té hmotné a jak již bylo řečeno a jak i vyplývá z naší každodenní zkušenosti se zapisují do hmotného mozku jak obrazově, tak slovně.

Ve spánku jednak člověk nekontroluje činnost tělesných orgánů a nemá ani osobní odpovědnost za své tělo, ačkoliv prociťuje jistou odpovědnost, za stav v kritických situacích. S tělem je putující duch ve snách propojen jemnou astrální páskou, která je velmi citlivá na smyslové podněty a v oněch kritických okamžicích přivolá ducha spícího do tělesné reality.

Z hlediska tvorby, resp. druhu snů může být sen jako následná působnost vlastních myšlenkových sil z bdělé reality a na druhé straně návaznost na společenství duchovních bytostí, které mu vytváří obrazové prostředí, celé „filmy“ událostí, prožitky, příhody a zejména komunikace.

Sny jsou ale i odrazem morálního stavu osobnosti, jeho myšlení a konání. Myšlenky mohou být 1. tvořivé: konstruktivní, ušlechtilé, dobropřejné a pod. 2. rušivé: malicherné, plytké, ovlivněné každodenními problémy, 3. destrukční: pomlouvačné, zlostné, nenávistné, chamtivé a pod. Za tyto všechny myšlenkové projevy nese člověk osobní odpovědnost, která se projevuje i ve snách.

Zmatené, ledabylé a malicherné sny jsou tedy odrazem naší morálky, ubohého myšlení a zájmů, které pak přivolávají duchovní bytosti stejné mravní úrovně, které tyto sny vytvářejí. Ale lidi zabývajícími se vážnými, zvláště duchovními problémy a žijící čestným životem, respektující mravní řád se i ve snách dostávají do vyšších duchovních úrovní, do společenství bytostí vyšší úrovně a tak i zážitky ve snách jsou v důvěře v ně - ten kdo ve sny a duchovní svět nevěří, tomu se ani žádné snové informace nedostávají - odezva není žádná, nebo zmatená. Vyšší bytosti nám příznivě nakloněné nám nejenom zpříjemňují život nezapomenutelnými zážitky, ale nás ve snách potěšují, povzbuzují, posilují, upozorňují na možné nebezpečí, ale i kárají za naše nesprávné konání, protože i duchovně uvědomělé bytosti se v některých životních situacích „potknou“, tj. vědomě i bez zlého úmyslu porušují mravní řád. Život nám častokrát staví v cestu takové překážky a pokušení, že nejsme je schopni překonat. Biologický a materiální život a celé jeho prostředí nám vytváří „mantinely“, ve kterých se musíme více- méně pohybovat a mnohokrát jednáme v rozporu se svým svědomím.

Sny se nám většinou dostávají v symbolické formě - tato symbolika není jednoznačná, jak to naivně vysvětlují příručky o snech, „snáře“, ale každý jen trochu uvědomělý člověk je zpravidla vytuší, nebo si vysvětlí z daných obrazových souvislostí smysl sdělení.

Dále uvádím dva příklady krásných symbolických snů, které se týkají duchovního poznání:

1. Šel jsem coby turista hřebenem nízkých kopců, které se obloukem táhly k mému domovu. Rozhodl jsem se, že si cestu zkrátím přímým směrem; sešel jsem do údolí a náhle jsem se ocitl na strmém hliněném břehu potoka, který tekl asi 10 m pode mnou; další krok by byl pád do propasti. Řešil jsem to tak, že jsem se položil na znak, obrátil a odplížil dál a vrátil na původní trasu. Poučení: nejenom že jsem si nezkrátil cestu, ale ztratil jsem čas a navíc jsem se zašpinil.

2. Jel jsem autem po rušné dvouproudé ulici. Náhle jsem zjistil, že jedu v protisměru, ale v levém jízdním pruhu a proti mně auto. Naštěstí se mě i protijezdci podařilo zastavit - protijezdci jsem se velice omlouval a pak jsem se zařadil do svého jízdního pruhu. Poučení: při svém duchovním postupu se musí jet nejen správným směrem, ale i ve správném pruhu tj. jemu odpovídající duchovní cestou.

Ve spánku se tedy uskutečňuje dialog života na vyšší úrovni pomocí snů - události v nich poskytované jsou pro nás velmi užitečné pro nápravu člověka v rámci kosmického mravního řádu, ale i pro potěšení, povzbuzení a jiných hledisek pozitivního každodenního života. Z mnohých snů lze také vytušit informace minulých životů v návaznosti na život současný i budoucí.

Sny jsou též důkazem existence duchovního světa a jeho komunikace s námi. Je to jako bychom prožívali druhý, paralelní život se současným. Nepromarňujme proto tyto úžasné nabídky duchovního světa a využijme jeho pomoci pro náš strastiplný svět, jinak se okrádáme o možnost - jak v materiální tak v duchovní oblasti - pomoci v široké sféře problémů každodenního života.

ing. Julius Kodrik