|
Gaia
Jarmila Plotěná:
Óda na Mléčnou dráhu
Zazpívej ódu na Mléčnou dráhu,
její závoj ti klesá na víčka,
jak lehounkou mlhovinu
vidíš nedozírné světy
a těžce se ti píšou verše,
protože máš zatajený dech.
Klenbou pozemského chrámu
nahlíží Vesmír,
možná, že hvězdy sledují naše kroky,
však jedno je jisté;
chrámová loď Země je společná pro nás
pro všechny.
Není rozdílných bohů,
vždyť hradby kolem jejich umělých oltářů
se mění v prach
pod jediným pohledem hvězd.
Není osamělého žití a osamělého umírání,
za temným plátnem oblohy
se každým okamžikem odehrává příběh,
tak jiný a přece tak podobný jako ten náš.
Alespoň na chvíli, kéž zanecháme světlou stopu,
ten záblesk krásy alespoň pro jedny
vnímavé oči,
- jako ta tiše padající hvězda.
Prolog
Naše matka Země, Gaia, je ve smrtelném nebezpečí. Člověk,
jeden z části jejího síťoví života se rozhodl spáchat sebevraždu tím, že svou
ničivou činností zahubí celou planetu. Tato krize má tři kořeny:
1/ Lakota a bažení po zisku.
2/ Nevědomost a hloupost.
3/ Agresivita, hněv a nenávist.
Lidi šálí krátkozrací politici, kteří mají jen jedinou
starost, jak se po příštích volbách udržet u moci. Proto krmí své voliče
falešnými populistickými sliby, že se postarají o růst blahobytu a spotřeby.
Naplněni pýchou, jsou pouhými loutkami, jimiž pohybuje neviditelná ruka za
scénou, tlustí kocouři nadnárodních společností a koncernů. Tito mafiáni,
motivovaní chtivostí, prokázali svou neschopnost během truchlivých 50 let od
vzniku institucí v Brettou Woodu a kteří beztrestně porušují jejich charty,
místo aby usilovali o více rovnovážný svět. Jejich dogmatem je víra v neomezený
růst, jejich hlavním nástrojem - strukturované přizpůsobování. Během 50 let
jejich zvůle nůžky mezi bohatým severem a chudým jihem se stále rozvírají.
Je třeba zcela nový postoj - brát v úvahu, planetu Zemi,
kterou James Lovelock znovu pojmenoval Gaia podle bohyně matky Země antického
Řecka. Lidstvo se k ní musí začít chovat jako dobře vychované děti ke své matce.
Místo toho se chovají jako banda lupičů, přisvojují si její dary a nic jí
nevracejí. To musí přestat! Vrátíme se k prastaré moudrosti, která učí správnému
vztahu člověka k přírodě, k sobě navzájem i k Jedinému, jehož nazýváme
univerzálním řádem (dharma), Tao, Slovo, Allah či Bůh Otec/Matka.
Boris Merhaut
Manfred Max-Neef:
Human Scale
Development
Concepcion, Application und Furthe Reflections. (Rozvoj
úměrný měřítku člověka.) New York - London, Apex Press 1991. 114 str.
Navzdory důraznému varování Římského klubu krátkozrací
ekonomové nás přesvědčují o potřebě a správnosti hospodářského růstu, pro který
kompromistická Zpráva Brundtlandové používá termín setrvalý (sustainable)
rozvoj. V materiálu pro sekci HODNOT dobříšské ministerské konference ekofilozof
Arne Naess uvádí, že se tam zástupcům bohatých národů podařilo propašovat
přemrštěné a nesmyslné „potřeby“ jako „více parkovišť“ na úkor hřišť pro děti.
Docílili to tím, že navrhovaný termín „základní potřeby“ okleštili na „potřeby“.
Avšak strategii alternativního rozvoje, přihlížejícího k
uspokojování lidských potřeb, zdůrazňující svépomoc, soběstačnost a ekonomicky
vhodné strukturální přestavby vesnice, zdravotnictví, vědy a techniky,
mezinárodního finančnictví, informací a komunikací, jakož i oblasti
spolurozhodování načrtla Zpráva Daga Hammarskjölda pro OSN z r. 1975. Čerpaly z
ní pouze nevládní „zelené“ organizace, pro vládní orgány zůstala na okraji
jejich zájmů.
Na vládní úrovni se hodnoty dostaly na pořad jednání a na
dobříšské ministerské konferenci „Prostředí pro Evropu“, tam je pracně
probojoval ministr-předseda FVŽP Josef Vavroušek. Tam u nás hostující Erazim
Kohák navrhl a zformuloval tzv. agathocentrickou ekologii, zaměřenou na konání
ekoplanetárního dobra (1991).
Autor sbírky esejů Max-Neef spolu s H. Dalym a H.
Hendersonovou patří k nejvýmluvnějším kritikům konvenční ekonomie; je
průkopníkem New Economics, nové ekonomie na ekologickém základě. Za diktatury
byl z Chile vypovězen a mj. učil na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Potom
jako ekonom přešel do FAO a ILO. Byl zakládajícím členem Římského klubu. Dnes je
rektorem Universidad Bolivariana a ředitelem CEPAUR - Centrum pro rozvoj
alternativ v Santiagu, Chile.
CEPAUR vzniklo jako reakce na zpupnost ekonomů, kteří si
osobují ve sféře rozhodování činit nedomyšlená opatření, která se dotýkají svými
důsledky celého lidstva, tedy nás všech. Sami jsme se bolestně přesvědčili, jak
vadná ekonomika a politika negativně ovlivnila životní prostředí a zdraví lidu.
Max-Neefova teorie rozvoje úměrného člověku vyžaduje k
chápání skutečnosti nový holistický (celostní) přístup. Je plodem
transdisciplinární (mezioborové) interakce a na její formulaci se podíleli
ekonomové, sociologové, politologové, filozofové, antropologové, geografové,
lékaři, žurnalisté, inženýři a právníci z Latinské Ameriky, Kanady a Švédska.
I. díl vyšel španělsky r. 1986 pod titulem „Desarollo a
Esscala Humana“ a v Latinské Americe měl neobyčejný ohlas. Úvodní studie,
jejímiž spoluautory byl chilský sociolog Antonio Elizade a americko-argentinský
filozof Martin Hopenhayn „Reinterpretace latinsko americké situace“ (s. 1 - 12)
odhaluje slabiny teorie rozvojářství, kterým se řídily jak agentury OSN, tak
mezinárodní banky. Praktické návody, jak zvýšit participační demokracii, byly
nejčastěji rozmnožovaným dokumentem nové ekonomie a sehrály důležitou roli v
pádu tolika jihoamerických vojenských diktatur a při obnově demokracií.
Ještě větší dopad měla druhá studie „Rozvoj a potřeby
člověka“ (s. 13 - 54), kde se spoluautorům podařilo lidské potřeby k pracovním
účelům vhodně kategorizovat na existenční a axiologické, jejichž kombinací
vzniká základní matrice. Potřeby se jednak promítají do 4 úrovní: BÝT (bytí),
MÍT (vlastniti), ČINIT a BÝT v Interakci (ve vzájemných vztazích). Základní
potřeby se liší od A. Maslowa a jsou tyto:
1/ živobytí,
2/ péče,
3/ láska (milovat a být milován),
4/ pochopení,
5/ účastenství (někam patřit),
6/ zahálení (nic nedělání),
7/ tvorba (vynalézavost),
8/ totožnost a
9/ volnost (svoboda).
Zahálka (idleness) není křesťanstvím odsuzovaná lenost a
tupost, nýbrž „stav mysli, otevřenost inspiraci a múzám“. Jako hlavní nedostatek
všech dosavadních kategorizací potřeb spoluautoři vidí v nerozlišování lidských
potřeb a tzv. satisfiers - ukáječů. Podle nich např. potrava a přístřeší nejsou
potřeby, nýbrž ukáječi potřeby ŽIVOBYTÍ. Podobně vzdělání, studium, výzkum a
meditace jsou ukáječi potřeby POCHOPENÍ (POZNÁNÍ). Zdravotnické systémy jsou
ukáječi potřeby PÉČE. Mezi potřebami a ukáječi není reciproční vztah 1:1. Jeden
ukáječ může přispívat k splňování různých potřeb a naopak určitá potřeba může ke
svému naplnění vyžadovat různé ukáječe. Tyto vztahy nejsou konstantní, mění se
podle doby, místa či okolností. Např. když matka kojí dítě, ukájí jeho potřeby
výživy, lásky, péče a totožnosti. Je-li dítě uměle živeno, je ochuzováno, i když
dostává ekvivalentní výživu.
Teorie rozvoje úměrného člověku operuje s postuláty: 1/
základní lidské potřeby jsou konečné, nečetné a zařaditelné. 2/ jsou tytéž v
různých kulturách a všech historických dobách. To, co se mění, jsou způsoby či
prostředky, jimiž jsou tyto potřeby uspokojovány.
Každá ekonomická, sociální či politická soustava používá k
uspokojování týchž základních potřeb různých metod. Hospodářské soustavy se liší
tím, jak citlivě reagují na poptávku a jak dovedou vyrábět či nevyrábět různé
druhy ukáječů. Proto volba ukáječů se stává důležitým aspektem té které kultury
či civilizace. Ať člověk žije v konzumní či asketické civilizaci, jeho základní
potřeby jsou stejné. To, co se mění časem a v různých kulturách, jsou způsoby či
prostředky uspokojování potřeb - ukáječi. Kulturní přeměna je mj. následek
opuštění tradičních ukáječů za účelem přijetí nových či jiných.
Každou potřebu lze uspokojovat na různých úrovních a různě
intenzívně. Kvalita a intenzita záleží na kontextu, čase, místě a okolnostech. K
uspokojování potřeb dochází ve třech kontextech: 1/ vzhledem k ego (sobě,
Eigenwelt); 2/ vzhledem ke společenské skupině (Mitwelt); 3/ vzhledem k
životnímu prostředí (Umwelt) - (s. 18).
Tato koncepce potřeb a hodnot přehodnocuje hmotně omezený,
ryze ekonomický pojem bídy či chudoby, aplikovaný pro nedostatek živobytí či
špatné bydlení. Kterákoliv základní lidská potřeba, která není splněna, náleží
do kategorie chudoby či deficitu. Např. deficit totožnosti vzniká vnucením
cizích hodnot, nucenou migrací, exilem apod. Každý deficit je potenciálním
zdrojem sociální patologie.
Pro Latinskou Ameriku hlavní zdroje patologií jsou
nezaměstnanost, vnější zadluženost a hyperinflace. Konfrontace mezi velmocemi se
promítá do všech společností, až se kolektivní patologií č. 1 stává STRACH,
který má podle spoluautorů čtverý původ: 1/ zmatek z ideologické manipulace, 2/
následkem násilí, 3/ následkem osamělosti či marginalizace (vytěsnění na okraj),
4/ frustrace následkem nesplnění životních cílů (s. 21).
Pro model lidských potřeb je nutno si osvětlit pojem ukáječ (satisfier),
který pro analytické účely lze rozdělit do 5 kategorií: 1/ Ničitelé či
narušovači mají paradoxní povahu, protože nejenže při aplikaci nesplní danou
potřebu, ale brání i uspokojování jiných potřeb. Neuspokojování v kombinací se
strachem může vyvolat deviantní chování. 2/ Pseudoukáječi jsou zdrojem falešného
pocitu uspokojení dané potřeby. Vznikají z propagandy, reklamy a jiných způsobů
přesvědčování. Např. pseudoukáječi jako šovinismus, symboly postavení a
konformita módě zdánlivě uspokojuje totožnost, prostituce je náhražkou potřeby
lásky. 3/ Inhibující ukáječi jsou takoví, kteří danou potřebu přesycují a
současně vážně narušují možnost uspokojit jiné potřeby. Např. televize jako
zábava podrývá potřeby pochopení, tvůrčí schopnosti a totožnosti, paternalismus
„chrání“ a podrývá totožnost, svobodu a účast. 4/ Jednotlivé ukáječe jsou
takové, které uspokojují 1 potřebu a k ostatním jsou neutrální. Např. pojištění
a armáda uspokojují potřebu ochrany, sportovní podniky a turistické zájezdy
zábavu. 5/ Synergické ukáječe jsou takové, které uspokojují danou potřebu, ale
zároveň přispívají k uspokojení jiných potřeb. Např. kojení uspokojuje nejen
potřebu výživy, ale i ochrany, lásky a identity. K synergickým ukáječům autoři
řadí např. drobné podnikání a malovýrobu, další vzdělání, bosonohou medicínu,
kampeličky, přímou demokracii, demokratické odbory, demokratické lokální spolky,
výchovné hry, svépomocnou bytovou výstavbu, preventivní lékařství, meditaci,
výchovnou televizi.
Počátkem r. 1987 se konaly v Bogotě v Kolumbii semináře pro
vytipování národních potřeb a negací, které jim brání. Padesát pedagogů z
univerzit do syntetické matrice zaneslo tyto komponenty: agresivitu,
lhostejnost, servilnost, cenzuru, apatii, závislost, odcizení, vykořeněnost,
ideologickou manipulaci a represivní instituce. Avšak u kořene negací byl
strach.
Od té doby se podobné workshopy konaly v 19 zemích včetně
Švédska a JAR. Nejvíce zkušeností Max-Neefův tým získal v Latinské Americe, kde
seminář proběhl na úrovni městských správ, nevládních organizací i pedagogů.
Během procesu účastníci si uvědomují jak překážky, tak potenciál uspokojování
potřeb a výsledky jsou použitelné k diagnostice situace, plánování a
vyhodnocování národních potřeb.
V 3. Rozvoj a soběstačnost (s. 55 - 86) autoři přehodnocují
vztah lidé - příroda - technika a navrhují, aby účinnost systému se nehodnotila
peněžně, nýbrž energetickým vkladem. Varují před kopírováním amerického
zmechanizovaného zemědělství závislého na laciné naftě, protože např. v Mexiku
se vyprodukuje 2 200 kilokalorií při použití 19 900 kcal energie. Užitečné je
upozornění na kvalitativní rozměr práce (s. 74).
II. díl začíná Max-Neefovou statí „ O průklestu jazyka k
pochopení zlepšení společnosti. Vadný je systém bankovnictví, jehož zásluhou se
výroba předmětů a služby dynamické ostří hospodářské aktivity přesunulo na
papírové transakce a spekulace.“ Místo setrvalé reprodukce bohatství globální
hospodářská soustava, vedená komerčním kapitalismem, se zaostřuje na okamžitou
tvorbu bohatství na úkor budoucnosti a chudých. Zadluženost 3. světa je z dekády
1973 - 82, kdy zisky bank stouply z 22% v r. 1970 na 60% v r. 1982. Od té doby
je chudý jih nucen si půjčovat, aby splatil úroky předchozích půjček.
V předcházející době ekonomický růst pocházel z výroby,
zatímco dnes bohatství se rozmnožuje neproduktivní fikcí. Jen 5% obchodu s
komoditami na budoucích trzích je podloženo skutečnou výměnou zboží. „Je
nejvyšší čas, aby takovýto systém byl od základu přebudován, aby odpovídal
požadavkům a potřebám našeho současného světa.“ (s. 98)
6. „Pošetilý způsob života“ (s. 105 - 114) je upravená
přednáška k poctě Schumachera v Bristonu z r. 1989. Max-Neef neméně výmluvně než
Erasmus Rotterdamský argumentuje, že nejobecnějším společným jmenovatelem
člověka je lidská hloupost. V hluboké krizi „jsem si uvědomil, že hloupost je
kosmickou demokratickou silou. Infikuje každého bez ohledu na rasu, vyznání či
ideologii. Nikdo před ní není uchráněn. A ať je to na severu, jihu, západu či
východu, dopouštíme se znovu a znovu stejných hloupostí. Něco se děje, co nás
imunizuje vůči zkušenosti.“ (s. 107) Staří Indové to nazvali mája, klam a
kosmická iluze.
Avšak z této krize beznaděje Max-Neefa zachránil Wittenstein,
který přiznává, že jazyk je sice formou vězení, ale že je z něj únik sémantickou
změnou jazyka. „Jsme uvězněni, ať si to přejeme či ne, do jazyka (hantýrky)
ekonomie, který si ochočil celý svět. Nevědomky jej užíváme v kuchyni, mezi
přáteli, na vědeckých schůzích, v kultuře, na pracovišti, ba i v ložnici... Jsme
cele ovládáni jazykem ekonomie a to nesmírně ovlivňuje naše chování a vnímání.“
(s. 108)
Existují však alternativní jazyky a musíme mít odvahu je
rozvíjet. „Prošli jsme historickými zkušenostmi modrého, hnědého a rudého
fundamentalismu. Chvěji se před možnostmi budoucí zelené fundamentalistické
nesnášenlivosti.“ (s. 110)
Boris Merhaut
Pierre Teilhard de Chardin:
Vesmír a lidstvo
(Z francouzského Le phénomène humain přeložil Jan Sokol.)
Praha, Vyšehrad, 1990,- 264 str. Cena 27 Kč. Náklad 30 000 výtisků.
Stěžejní dílo jednoho z nejvýznamnějších myslitelů 20.
století francouzského jezuity-učence Teilharda (1881 - 1955) se českému čtenáři
dostává do rukou opožděně. Za jeho života kolovalo jen v samizdatu, protože
církev svatá nedávala své IMPRIMATUR. Když konečně vyšlo, byl jeho dopad
obrovský a dnes s odstupem času začínáme chápat, že Teilhard byl jedním z
nejoriginálnějších průkopníků nového paradigmatu (modelu) transpersonální
ekologie.
Narodil se v zemanském sídle Sarcenat ve střední Francii a
měl 10 sourozenců. Vstoupil do jezuitského řádu a studoval filozofii, přírodní
vědy, teologii a paleontologii. Roku 1911 byl vysvěcen na kněze. Během světové
války sloužil v poli jako saniťák a za statečnost byl vyznamenán řádem Čestné
legie. Po složení řádových slibů studoval geologii a botaniku s takovým
úspěchem, že mu slíbili profesuru na Sorbonu. Řádoví představení mu kladli
podmínku: přednášet jen o přírodních vědách a mlčet o svých názorech na vztah
vědy a náboženství, o vývoji vesmíru, člověka a lidstva. Tato podmínka nebyla
pro Teilharda přijatelná: nemohl žít schizofrenním životem, jednou jako vědec,
podruhé jako kněz a křesťan. S přibývající vyzrálostí mu totiž bylo stále
jasnější, že k přežití lidstva a života na planetě Zemi je nezbytná konvergence
vědy a náboženské zkušenosti, tak jak to dnes bez ideologických zábran hlásá
transpersonální psychologie. Nechtěl porušit slib poslušnosti. I vzdal se skvělé
univerzitní kariéry a odjel na geologické a paleontologické expedice do Číny,
kde kromě cenných vědeckých zpráv napsal roku 1923 své osobní vyznání o nutnosti
duchovního života „Božské prostředí”.
Po návratu do Paříže byl nadšeně uvítán jako model osvíceného
vědce. Pracoval na díle „Místo člověka v přírodě” v ústraní, ale jeho autorita a
popularita církvi vadila. Proto byl r. 1948 poslán do exilu v USA, kde žil v New
Yorku a hluboce ovlivnil celou generaci ekofilosofů. Krátce nato byl
demonstrativně zvolen členem francouzské Akademie. Ještě dvakrát se vydal do
Afriky za prehominidy. Zemřel v New Yorku r. 1955 a jeho hrob v St. - Andrews na
Hudsonu je poutním místem. Ve Vatikánu převládlo smířlivější stanovisko k jeho
dílu, neboť již nemohlo být potlačeno. Ustavila se učená společnost pro vydávání
jeho odkazu a vydala 12 svazků sebraných spisů, překládaných do všech kulturních
jazyků.
Dílo „zakázaného autora” bylo tvrdě kritizováno jak teology,
tak vědci, stoupenci karteziánsko-newtonovského mechanistického modelu.
Teologové mu vyčítali, že stírá rozdíl mezi člověkem a ostatní přírodou,
vědátoři, že do přírodních věd míchá etiku a metafyziku, které tam podle názoru
redukcionistů nepatří.
Charakteristika „ Teilhard a dnešní věda” (s. 15 - 19) nás
neuspokojí, protože filozof Jan Sokol se o ní pokouší bez znalosti hypotézy J.
Lovelocka, že Gáia, planeta Země, je živým organismem a není mu známo, jaký
dopad mělo Teilhardovo dílo na transpersonalisty a hlubinné ekology. Teilhard by
totiž nadšeně rozpoznal, že Gaia: nový pohled na život Země (1979) na něho přímo
navazuje, právě tak jako Rupert Sheldrake Novou vědou o životě (1981), kterou
časopis Nature doporučil jako heretickou spálit na hranici pro „nepřijatelnou”
teorii o morfogenetických polích bez materiálního substrátu. Stejně by uvítal
Sheldrakovo Znovuzrození přírody (1990) a W. Foxovo syntetizující dílo Směrem k
transpersonální ekologii. (1990)
Dílo, jeho přesnější český titul by měl znít „Fenomén
člověka”, je rozděleno do tří dílů. I. Předstupně života (s. 35 - 65), II.
Život, III. Myšlení. Syntetický závěr o duchu Země, lidstvu, se nazývá
„Pokračování života”.
I. Předstupně života (s. 35 - 65). Po nudných
traktátech marx-leninských dogmatiků je osvěžením Teilhardův styl: „I ta
nejmenší částečka hmoty se v analýze dnešních fyziků redukuje na něco ještě
jemněji zrnitého než je sama.” (s. 36) Trojí stránka hmoty je mnohost, jednota a
energie. Základní jednota je kolektivní: nesčetná ohniska, která se spolu dělí o
daný objem hmoty, jsou navzájem závislá: něco je navzájem svazuje, činí je
solidárními. „Pouhé skládání atomů vedle sebe ještě netvoří hmotu... hmotné
částečky lze považovat za přechodné nádrže koncentrované energie.” Z toho
vyplývá naše tendence na ni pohlížet jako na homogenní prvotní tok.
Jak se dívat na vesmír? Brát ho jako jeden blok, v celku.
Tento celek je však víc než spleť repetitivních vazeb. Vesmírná látka odpovídá
jedinému obrazci a tvoří strukturální celek. Každá syntéza něco stojí: pokrok se
uskutečňuje jen za cenu jistého přírůstku úsilí a tedy i výkonu. (s. 44) Závěrem
kapitoly se autor vyznává, že vědě věří. Ale vzápětí klade nepříjemnou otázku:
dala si věda někdy práci pohlížet na svět jinak než z vnějšku? (s. 45)
V době, kdy se k nám dere z USA přes Polsko biblický
literalismus, z reklamních důvodů označovaný jako „vědecký” kreacionismus (v.
Bělka, Nika 7/91), bojovně popírající vývoj života na Zemi, bude užitečné
pozorně si prostudovat díl II. Život. (s. 67 - 137) V prostorové analýze mizí
ostrá hranice mezi anorganickou a organickou říší. Na úrovni jednobuněčných
organismů padá hranice mezi živočichem a rostlinou. To víme dávno, ale ve stínu
hrozby redukcionismu, prosazovaného mocenským diktátem, jsme to raději
nezdůrazňovali. Na úrovni makromolekulární je stále obtížnější opravovat
hroutící se hráz mezi „mrtvými” bílkovinami a „živou” protoplasmou. Rozeznali
jsme a přijali nutnost i skutečnost kosmické embryogeneze každého nového
jsoucna. Jaké intuitivní postřehy, uvážíme-li, že se Teilhard nedožil vzniku
makromolekulární biologie!
III. Myšlení (s. 139 - 97)
Podle mechanistické vědy člověk je zvíře jako každé jiné a
anatomicky skutečně splývá s lidoopy. Podstatou člověka je však schopnost
reflexe, jíž získává potenciál rozvíjet se v nové sféře. Nově Teilhard uvažuje o
skladbě lidských větví i o celkovém směru růstu species. „Reflexe zachovává
všechny linie fyla, na němž spočívá... Člověk postupuje jen tak, že pozvolna od
věku k věku vypracovává podstatu a totalitu vesmíru, který je v něm uložen.” (s.
152) Polidštění je individuální obrat od instinktu k myšlení. Ale zároveň je to
postupné fylogenetická spiritualizace všech živočišných sil v lidskou
civilizaci. Pro „myslící vrstvu”, která vzklíčila koncem třetihor, autor zavádí
pojem noosféra, která se vytváří vně biosféry a nad ní. (s. 154)
IV. Pokračování života je syntetický závěr o duchu
Země, lidstvu, vědě, duchovní jednotě. Pojem „bod Omega” vysvětluje úvaha
„Nad-osobní jako překonání kolektivního”. „Čím více se člověk bude stávat
člověkem, tím méně bude ochoten se pohybovat k něčemu, co není nekonečné a
nezrušitelně nové. (s. 193) Autor odmítá rasismus, který tolik lichotí
kolektivnímu sobectví. Odmítá i falešný a proti přírodě zahrocený egocentrický
ideál budoucnosti vyhrazené těm, kteří dokážou dovést až do krajnosti heslo
„každý sám pro sebe”. (s. 204)
Esej „Duchovní moc hmoty” (1919) nám velkolepostí vize
připomene básníka Otokara Březinu: „Buď požehnána, drsná hmoto, neplodný úhore,
tvrdá skálo, jež ustupuje jen násilí a nutíš nás pracovat, když chceme jíst...
Pozdravuji tě, božské prostředí, nabité tvořivou silou, jako moře zmítané
Duchem, jako hlína, hnětená a oživovaná vtěleným Slovem... Kdo tě chce mít, musí
tě sublimovat v bolesti, když tě nejdřív s rozkoší objal do náručí. Vynes mne
tam vzhůru, hmoto - námahou, rozloučením a smrtí, vynes mne tam, kde bude
konečně možné v čistotě obejmout Vesmír!”
Boris Merhaut
Rozjímání s Gaiou...
Někdy se mi
zdá, že nad planetou Zemí létají andělé. A který je ten, který nás provází
ochrannými křídly? Že by se realizoval lidmi? Velmi vzácně... Leč poznala jsem,
že je tomu tak: anděl v lidské podobě - co mně spravil prasklý kohoutek a voda
zaplavila celý byt. Byt či být? Voda jakoby se zázrakem spustila po schodech do
vytracena. Otevřela jsem okno, abych poděkovala nebesům - a uvědomila si vzácný
okamžik zbavený dramatu - a já uprostřed léta mohla pohlédnout, jak jsi Gaio
účelně a harmonicky stvořena, kdy pestrobarevné květy omamnou vůní nalejí do
duše vůni naděje.
Marně si lámeme hlavu, jak povstal vesmír - včetně s Gaiou -
otevíráme knihy zasvěcení do tajů stvoření - které skýtá i Genesis. Vždyť
nevyslovil se Bůh po dokončení stvořitelského díla: že vše je dobré? Kdysi na
začátku v zahradě Eden sytostí plodin oplývalo dílo Boží dovršené, leč pádem
člověka i zmařené.
Božská výzva ke spolupráci při obdělávání planety - součástí
království nebeského - oslovila muže Boží, kteří předávali poselství návratu do
duchovní domoviny. Zápas o stvoření k obrazu Božímu rozezněl zvony i nad Evropou
současnosti: a tak jeden říká - věřím v Boha, druhý věřím v sebe, v Babylonskou
věž chaosu... Mluví se o autoritě vyšší, druzí vyslovují anarchii, nezávislost
na tvůrčím díle vesmíru. Jedni budují, druzí ničí. Kolik ideologických směrů se
vystřídalo - od deismu, aby přešlapováním pochybnosti skončil v realitě
materialismu. Pryč od etiky - ať žije nevázanost, pohodlnost, zábava s
živočišnou příchutí.
Má pravdu E. Fromm, který prohlašuje: „Jedině Evangelium
stojí vysoko nad celou mondialistickou společností, ideologií upřednostňující
ekonomii peněz, konzum - jako hnací sílu života. Hra Antikrista mamonu je
nebezpečná, pokud nebudeme bdít!” Ach, Gaio, nastanou zlé časy (a už nastávají),
jak zřejmé ze znamení vydrancované přírody, zneužité a odhozené jako děvka,
kterou si oligarchové koupili za peníze. Před hodinou slávy Boží, kdy nad zemí
zazáří Jitřenka nového věku - nastane hodina utrpení. Budeš plakat slzy i ty,
milovaná Gaio, poněvadž ptačí zpěv zmlkne, mateřídouška na stráni seschne pod
ničivým postřikem, jitrocel přestane léčit neb onemocní jeho vlastní plíce.
Naklonované nelidské stvůry budou pochodovat proti hodině Pravdy, dupající po
utrpení Páně v Olivové zahradě... Po zločinech temnot na svatosti nebes a země
vyšlehnou výkřiky oněmělé, leč zachytí je slitovný Bůh: neb bude soudit vše, co
oddělilo se od prapodstaty Stvoření.
Gaio, neplač - vím, že se nám vzdaluješ zraněnou duší, ale
věř hrstce těch, jejichž aura je světelná a chce tě ochránit: vždyť chceme lepší
svět na úrovni mravní a duchovní, v níž je Boží dovršení..
Proto buďme dětmi světla - nesme odvážně korouhev spásné
vykupitelské síly Ježíše Krista, před nímž padají všechny pohanské modly.
A jestliže cítíme soupodstatnost s tebou, Gaiou, - neupadáme
do stavu slepé osudovosti přírodních sil, neb nadchází druhá vlna vnitřní
reformace srdce a rozumu. Pro setkání s tajemstvím Božím je třeba trpělivosti,
vnitřní čistoty, zápas a čekání, neb vše, co je uspěchané - brzo pomine. (R. M.
Rilke)
Den pro setbu v tomto rozpolceném věku je nezbytný.
Vytrhávejme plevel jak se objeví. Tvořme centra světelných paprsků pronikajících
tmu. Zemi - Gaiu - hodláme ochránit před zánikem - s pomocí Boží. Až nahne se
tvá osa a zpomalí se otáčení tvého zářného těla, které žalem bude stárnout,
vrásčitá a unavená jako Matka - předáš život planetě nové na oběhu vesmírem.
„Časy jsou vážné...” konstatuje dánský filozof S. Kirkegaard,
„neb národy se většinou obrátily proti Bohu, aby upřednostnily zlaté tele...”
Zdá-li se nám, že země je horká i studená, pak je to šokem,
kterým utrpěla její duše, když nelidé ji místo oplození - vykastrovali.
A přece touží, aby lidé ji objímali, když se vrhnou do náručí
vonících travin po senoseči, a rty se dotýkají milostiplných květů v polibcích
vůní. Gaia očekává roztouženého zasvěcence - neofyta. Proto vás volám Bratry i
sestry - věřte Bohu - neb On je všemohoucí a může zabránit zániku planety i pro
pár spravedlivých v Duchu a pravdě Boží.
Miluše Šubartová
E. F. Schumacher
Malé je milé
Éru totality lze nejvýstižněji charakterizovat jako kult
kvantity (množství) na úkor kvality (jakosti). Důsledky pociťujeme všichni. Naše
města obkličuje hrozivá hradba věžových paneláků, stavěných tak ledabyle a bez
zateplení, že jejich obyvatelé tam pohodlné bydlení sotva nalézají. Venkov je
poset gigantickými kravíny, teletníky a vepříny, kde nakažlivé choroby jsou
udržovány na uzdě jen štědrými dávkami antibiotik přidávanými do píce. Že to
jatečnímu masu neprospívá? Nevadí, hlavním ukazatelem je přece míra zisku.
Proti takovému způsobu myšlení vystoupil nejoriginálnější
ekonom 20. století E. Fritz Schumacher, jehož učení šíří podivuhodné učiliště
přidružené k Bristolské universitě v jižní Anglii - Schumacher College na ryze
ekologickém velkostatku.
Schumacher byl v letech 1950 - 70 špičkovým analytikem nově
znárodněného uhelného průmyslu ve Velké Británii. Dávno před osudovými haváriemi
jaderných elektráren na Three Mile Island a v Černobylu si uvědomil, že touto
cestou lidstvo z vleklé energetické krize nevybředne. Proto navrhoval méně
ničivou cestu než bylo měnit člověka v průmyslové výrobě v pasivní kolečko v
soustrojí. Jeho cílem byl pravý opak, což jeho současníci považovali za sen -
rozpracovat takovou ekonomii, která by byla přizpůsobena míře člověka jakožto
členu dobře fungující lidské společnosti.
Své kacířské úvahy uveřejňoval postupně a r. 1973 je shrnul v
knize pod titulem Small is Beautiful, která rozpoutala přímo bouři a
kontroverzi. S odstupem téměř tří desetiletí můžeme konstatovat, že patří do
desítky nejvýznamnějších děl 20. století. Co říká dnešku? Své eseje autor
rozčlenil do 4 dílů a dvaceti kapitol, z nichž si probereme jen pár podstatných.
Jaké bylo ve světě ekonomické ovzduší počátkem 70. let, kdy
se kniha rodila? „Tiché jaro“ bioložky Rachel Carsonové upozornilo na důsledky
pesticidů pro zdraví zvířat i člověka. Její americký kolega Paul Erlich v
„Populační bombě“ (1968) varoval před přelidněním. Ekonom-demograf Ken Boulding
bourá naivní víru v neomezený rozvoj a pokrok. V jeho šlépějích jdou manželé
Meadowsovi, kteří potvrzují jeho teze ve vlivné studii Meze růstu (1972). V
témže roce biolog Barry Commoner vyzývá vědce i veřejnost, aby postavili hráz
snahám tlustých kocourů, šéfům nadnárodních společností, dostat lidstvo do slepé
uličky. Mobilizuje je časopis Edwarda Goldsmitha The Ecologist. Americký
sociální ekofilozof Murray Bookchin navrhuje návrat k přirozeným komunitám a
posílení bioregionalismu, tak jak se dnes uplatňuje v Evropské unii. Filozofuje
paralelně se Schumacherem a roku 1982 zveřejnil své syntetické dílo Ekologie
svobody: vznik a rozpad hierarchie (1982). Její ideály se snaží uskutečňovat
mladí, potomci beatníků a hippies, vytvářením komun experimentujících s
alternativními životními styly.
Malé je milé
Autor zemřel na přednáškovém turné, 2 roky po vyjití svého
tak významného díla. Přednášky z let 1961 - 72 jsou srovnány do čtyř dílů a
kapitol.
I. Moderní svět
Otázka výroby. Největší blud akademických ekonomů a manažerů
spočívá v tom, že jsme nedostatek překonali a definitivně vyřešili otázku
výroby. Jsme odtrženi od reality a máme sklon považovat vše, co jsme nevyrobili
sami, za bezcenné. Likvidace přírodních zdrojů probíhá překotně, především
fosilní paliva. Až je promrháme, ohrozíme samotný život.
Mír a udržitelnost
Šalebná je víra, že všeobecný blahobyt zajistí mír. Nedbá se
na etiku - prý si nic nemusíme odříkat, nic obětovat. „Našimi bohy zůstávají
lakota, lichva a nedůvěra.“ (s. 27) Bohatí spotřebují 14× víc paliv než chudí.
„Rozšiřování potřeb je protikladem moudrosti.“
Potřebujeme postupy a zařízení, která jsou tak levná, aby
byla dostupná pro kohokoliv. Navíc musí být vhodná k uplatnění v malém měřítku.
Tento požadavek vznesl profesor ekonomie Leopold Kohr. Jak polidštit práci,
která nesmí být otupující, mechanická, jednotvárná a nesmyslná jako je výroba
šuntů a zcela zbytečných předmětů? Jak tlumit chamtivost a závist? Přezkoumejme
své potřeby a co možná je redukujme.
Úloha ekonomie
S růstem blahobytu se do ohniska zájmu občana dostala
ekonomie. Vše neekonomické vnímáme jako cosi ostudného. Neekonomické je vše, z
čeho neplyne dostatečný zisk ve formě peněz. Důkazy o narůstajícím ničení
přírody ekonomy prostě nezajímají: trpívají metafyzickou slepotou. Naproti tomu
i Keynes doporučoval, abychom si víc cenili prostředků než cílů.
Buddhistická ekonomie
Buddhova osmi dílná stezka vyžaduje bezpodmínečně správnou
životosprávu, což znamená správný, spravedlivý způsob života. Buddhista nevidí
podstatu civilizace v násobení potřeb, ale ve skromnosti a očistě charakteru
člověka. Práce je ve stejném vztahu k našim schopnostem jako potrava k fyzickému
tělu. Práce konaná v důstojných podmínkách je lidskou potřebou jako potrava.
Cílem je proto plná zaměstnanost. Naproti tomu moderní ekonom složitě
vypočítává, zda se plná zaměstnanost „vyplatí“ či ne. Odtud tryská názor, že si
určitou míru nezaměstnanosti můžeme dovolit a že ji lze kompenzovat sociálními
dávkami. Materialistu prvořadě zajímá zboží, buddhistu osvobození. Moderní
ekonomie považuje konzum za jediný cíl a smysl hospodářské aktivity. Buddhista
je nabádán, aby sázel stromy a pečoval o ně, dokud se neujmou. Buddhismus je
vyvážená soustava mezi hrubým materialismem a hédonismem a nehybností tradice:
proto je výstižné jej označovat jako „střední cestu“.
Otázka velikosti
V politice se uplatňují dvě protichůdné tendence: státy se
jednak sdružují do větších celků. Velké celky jako SSSR se zase rozpadají. Proč
se k silnému Německu nepřipojili německy hovořící Švýcaři a Rakušané? Dali
přednost historicky stabilnějšímu, menšímu státu.
Snahu vrátit se k menším rozměrům vykazují i největší firmy.
Např. ředitel Sloan z General Motors změnil strukturu této firmy a vytvořil
dceřinné společnosti, které snáze si udržují konkurenční schopnost.
Bezprostředně se nás týká evropská ústava. Jaké pravomoci má mít Brusel a jaké
25 členských států? Ukazuje se, že politici předběhli své národy, kterým by
vyhovovalo pomalejší tempo sjednocování. Zvláště z kandidatury Rumunska,
Bulharska a muslimského Turecka má mnoho lidí obavy.
Díl II. Zdroje
Heslovitě uvedeme jen názvy kapitol: Nejdůležitější zdroj -
vzdělání. Správné využívání půdy. Zdroje pro průmysl. Jaderná energie - spása
nebo prokletí? Technika s lidskou tváří.
Díl III. Třetí svět
Rozvoj. Středně vyspělé technologie. Dva miliony vesnic.
Nezaměstnanost v Indii.
Díl IV. Organizace a vlastnictví
Stroje na předvídání budoucnosti. K teorii velkých
organizací. Socialismus. Vlastnictví. Nové formy vlastnictví.
Máme na vybranou: Buď trpně přijmeme životní filozofii
materialismu se všemi důsledky otročení konzumu. Ten k nám promlouvá jazykem
terorismu, genocidy, zhroucení, znečišťování, vyčerpanosti zdrojů, korupce.
Nebo se dáme obtížnější cestou, kterou navrhuje žák Mahátmy
Gándhího Pjáreláli: „Čím víc člověk couvá před Pravdou, tím víc se Pravda kolem
něj stahuje. Aby člověk posílil její dotek, což v minulosti vyžadovalo
celoživotní úsilí, dnes se od něj vyžaduje jen jediné - aby necouval. Ale jak je
toto obtížné!“
Křesťansky vyjádřeno - chce to pěstování čtyř ctností:
spravedlnost, statečnost, střídmost a obezřetnost (prudentia). Jen na základě
obezřetnosti můžeme dosáhnout spravedlnosti a mravní síly.
Boris Merhaut
E. F. Schumacher: Malé je milé, aneb ekonomie, která by
počítala s člověkem. (Small is Beautiful) Přeložila Naďa Johanisová. Brno,
Doplněk 2000. 288 stran.
Václav Bělohradský:
Myslet zeleň světa
Rozhovor s Karlem Hvížďalou. 3. vydání. Praha, MF 1991. 112
stran. Cena Kčs 23,-
V titulu rozhovoru s českým filozofem Bělohradským, od r.
1973 profesorem sociologie na univerzitě v Janově není sloveso „myslet” použito,
jak jsme zvyklí, „myslet na něco”, ale předmětně „myslet něco”. Osvětim lze
chápat jako totalitně organizovanou společnost, v níž byrokratická lhostejnost k
životu jednotlivce se stala univerzálním principem lidského jednání. Tato
lhostejnost vyrůstá z kamenného srdce Západu, metafyziky. Bělohradský nás
vyzývá, abychom „mysleli Osvětim”, neboť jinak jsme v nebezpečí, že se nenápadně
proměníme v Eichmanny. „Nejsou vivisektor nebo ekonom, kteří nevidí svět jinak
než skelnýma očima své specializace, jakousi planetární replikou Eichmanna.” (s,
104) Oba jsou experti technovědy a dovedou „otřesné” zdůvodnit jako
samozřejmost. „Otřesné” je tu s námi jako nevítaný host, jehož tvář nás přestala
děsit. Otřesné je tu s námi ve zpustošené krajině, v hromadách toxických
odpadků, které prosakují do pitné vody, do vzduchu, který dýcháme, a dodal bych,
do produktů, které požíváme. Marně si lámeme hlavu, jak je zlikvidovat. „Odpadky
se nedají vypudit z celku, k němuž patří... Co je to za životní styl, jehož
největším problémem jsou odpadky? Tyto odpadky bez míry, tyto hromady věcí, jsou
otřesné.”
Dále se zamýšlí nad rolí křesťanství ve staletí techniky,
děsí ho strašlivá vzdálenost mezi člověkem a zvířetem v důsledku křesťanského
antropocentrismu. Ztotožňuje se s Batesonovým sylogismem: tráva umírá, člověk
umírá, člověk je tráva. Smrtelnost, kterou sdílíme s trávou, nás zavazuje. Bylo
by potřeba to zformulovat biocentricky či ekocentricky jako planetární
kategorický imperativ.
Příroda byla v naší tradici světem ve svém poutu k Zemi, k
níž se vše vrací. Dnes byla příroda degradována na „vynechané místo”
urbanistického plánování, na představení, které se odehrává před našimi okny.
Každodenní čas obstarávání, práce a péče o rodinu je
protikladem Osvětimi i ničené krajiny. Myslet zeleň světa znamená prolomit
protikladnost a pochopit, že slepice s uřezanými zobáky velkovýroby vajec jsou
vypouklým zrcadlem humanismu, péče o člověka a děti, tvořivé práce a vůle k
lepším zítřkům.” Rozdíl mezi člověkem a slepicí nemůže být tak veliký, aby ten
uřezaný zobák nepatřil do naší tváře.”
Málokdo z našich kruhů tuší, že tyto úvahy se rodily v
disidentském exilu a že je Václav Havel vydal r. 1984 v samizdatové edici.
Málokdo tuší, jak hluboké jsou kořeny panského vztahu k přírodě, a to nejen v
bolševické deformaci, ale i v tolik oslavovaném humanismu.
Rozhovor nám usnadňuje pochopit, proč budeme změnu životního
stylu v konzumní společnosti tak těžce prosazovat. Je významným příspěvkem k
formulaci etiky biosféry.
Boris Merhaut
Terence McKenna:
Návrat archaismu
Spekulace o psychedelických houbách, Amazonii, virtuální
realitě, UFO, evoluci, šamanismu, znovuzrození Bohyně a konci historie. Praha,
Maťa a DharmaGaia 1998. 346 stran.
Známý spisovatel Tom Robbins charakterizuje autora, který
čtvrt století strávil zkoumáním etnofarmakologického rozměru duchovní přeměny
takto: „Vědec, teoretik, výzkumník, snílek, průkopník, fanatik a okouzlující
řečník McKenna jako nějaký ontologický krejčí kombinuje vysoce vědecký, byť
místy značně originální výklad dějin s ryzím, vizionářským vhledem na konec
(20.) století.“ Ne nadarmo ho přátelé nazývají Hurikán Terence: i jim se často
zatočila hlava nad originalitou jeho myšlenek. Akademičtí vědátoři se jim brání
zuby nehty, ale kdo odloží předsudky, musí připustit, že jeho učení má
pragmatický základ, ověřený tisíciletou, archaickou zkušeností lidstva.
McKenna se nepokládá za moderního šamana, ačkoliv popíjel
jejich magické nápoje a pokorně se u nich učil. Jeho celoživotní program je
„zkoumat realitu v šamanském duchu a šamanskými prostředky“.
Obohacuje různé hraniční obory, např. tanatologii - vědu o
umírání: „Smyslem života je seznamovat se s posmrtným tělem, protože jen tak akt
umírání nezpůsobí v naší psychické prostorovosti mysli žádný zmatek:“
Je užitečné zdůraznit, že pro ty, kteří si hoví ve slunném
světě materialismu a suché racionality tyto eseje nejsou určeny.
1 Chvála psychedelik
V rozhovoru s Jay Levinovou pro Los Angeles Weekly McKenna
nezapře svůj irský původ. I když navazuje na psychedelické hnutí, založené
psychologem Timem Learym, nikdy se s ním osobně nesetkal, nepřejal jeho teorie a
nesouhlasil s reklamou v televizi, jak si obliboval šoumen Tim. Zaujaly ho
názory mnohem duchovněji založeného spisovatele Aldouse Huxleye. Ve 14 letech
jeho „Brány vnímání“ pro něj byly bleskem z čistého nebe. Jako on i Terence
odmítá tvrdé drogy i užívání jakýchkoliv drog pro zábavu na způsob sedánek s
alkoholem, tolerovanou drogou majoritní společnosti. Terence má sympatie pro
transpersonální psychoterapeuty typu Ram Dase či Stana Grofa, kteří se prý snaží
interpretovat šamanství v moderním duchu.
Druhý rozhovor pro High Frontiers (Vysoké hranice) řídil Will
Noffke. Popisuje etnobotanické výpravy do Amazonie. V džungli Ekvádoru a
Kolumbie se Terrence setkal s nápojem ayahuasca, obsahující psychoaktivní DMT -
dimethyltriptamin. Tak jako psilocybin DMT probouzí vnitřní rádcovský hlas. Ten
popisuje zážitky, které zakusili mystikové William Blake, mistr Eckhart či Sv.
Jan z Kříže. Jejich výroky však kněží zcenzurovali.
McKenna dává psychedelickým látkám důležitou roli v evoluci:
chápe je jako exohormony, chemické látky přenášející informace, které
superorganismus Gáia si zvolila jako katalyzátor k uskutečňování přeměny vědomí
na celé planetě. Jedním z takových spouštěčů byl LSD, náhodný objev chemika
Alberta Hofmanna ve Švýcarsku. Důležitější než látka sama bylo znovuodhalení
obsahu eleusinských mystérií antického Řecka. Psychedelický zážitek nelze
redukovat na jungovské kolektivní nevědomí ani na Freudovu chudou představu
zásobárny vzpomínek jednotlivce. Pravdu měl William Blake, který pokládal za
rozumný kulturní cíl pouštět lidského ducha do hájemství obrazotvornosti. Dnes
se to zdá být dosažitelné uvážlivým dávkováním kybernetiky a psychedelik.
Za italské renesance se společenský život točil kolem dovozu
koření z Orientu. Terence přichází s originálním nápadem psychedelik čili
pejorativně ocejchované halucinogeny překlasifikovat na „koření“ a dostat je tak
ze spárů psychiatrů a juristů do pravomoci šéfkuchařů s péčí o duševní zdraví.
Je to ve shodě s kulturním historikem Ralphem Metznerem, který chápe nejen
námelové alkaloidy, ale i řadu rostlin, pokládaných za posvátné, jako zdroj
duchovní síly celé indoevropské civilizace.
13 Wassonovi literární předchůdci
Poslední esej vyšla ve sborníku Hledač božských hub, věnovaný
památce badatelů v oblasti magických hub Gordonu a Valentině Wassonových. Tento
manželský pár v knize Houby, Rusko a dějiny objevil, že slavný autor Alenky v
říši divů, Lewis Caroll, musel mít osobní zkušenost s psychoaktivními houbami.
Kniha z r. 1865 obsahuje pasáž, jak Alenka sní kousek hub, po nichž se střídavě
zmenšuje a zvětšuje. Podobný jev byl popsán etnografy u sibiřských Korjaků po
požití muchomůrky červené (Amanita muscaria).
Vědomí rozšiřující vlastnosti psilocybinových hub objevil v
19. století lékárník a okultista John Uri Lloyd. Širší čtenářskou obec by si
zasloužilo dílo Roberta Gravese (1895 - 1985) Potrava kentaurů na téma houby,
poezie a mytologie. Autor přednášel anglickou literaturu na univerzitě v Káhiře,
kde se seznámil s halucinogenními houbami u súfijských dervišů. V Mexiku pak
Wassonovi objevili pro západní civilizaci psilocybin, který u umírajících
vymazává strach před smrtí.
Terencovo dílo je branou do platónského světa ideí. Stanou se
tryptaminy nástrojem záchrany zbloudilé technické civilizace? Co bude znakem
konce lidských dějin? Oppenheimerův a Tellerův atomový hřib, který
radioaktivitou na staletí zamořil stratosféru nebo spíše psychedelické houby
Gordona Wassona?
Boris Merhaut
Ekologie a etika
Erazim Kohák: Zelená
svatozář (Sociologické nakladatelství Praha 1998)
Kniha vychází z přednášek na Filozofické fakultě UK a je
koncipována jako základní debata z ekologické filozofie a etiky.
V předmluvě se autor vyjadřuje k soudobému postoji k
ekologické problematice dosti kriticky. „Hnutí DUHA shrnuje situaci takto: Zemi
postihla globální ekologická krize. Globálně se otepluje, jemná ozonová vrstva
je vážně ohrožena, denně vyhyne několik biologických druhů, pralesů ubývá
závratným tempem, ubývá obdělané půdy a současně se šíří pouště, narůstá
chemické znečištění půdy, vody, ovzduší, zmarňují se jedinečné zásoby
neobnovitelných surovin. Ekologická krize má své jasné příčiny. Na straně jedné
je to orientace průmyslové civilizace na tzv. rozvoj vyjadřovaný jako ekonomický
růst. Z povahy organizace průmyslové ekonomiky vyplývá, že nemůže růst jinak než
na úkor přírody. S tím korespondují dnes převládající nezodpovědné životní
způsoby, jejichž charakteristickým rysem je snaha a zvyšování osobního hmotného
blahobytu doprovázená zbytečnou nadspotřebou a otřesným plýtváním.“
Beránek: Proč je třeba zastavit JE Temelín. Brno 1997 (s. 9)
Dále autor uvádí: „V češtině a ve všech zemích s tradicí
autoritářské vlády má slovo ekologie technický význam. Pro řešení problému se
ustaví »vědecký řešitelský kolektiv«, který vypracuje teoretický model - a
problém je vyřešen. Zbývá jen, aby »strana a vláda« prosadily dosažené řešení.
Proto ve všech postkomunistických zemích byly s nadšením přijaty modely
systémových teoretiků (Meadowsovi, Weizsäcker) a systémový rozbor Faktor čtyři
(Římský klub) slibující: »Dvojnásobný blahobyt - poloviční spotřeba přírodních
zdrojů.«“ (s. 9)
Anglosaské a nordické společnosti s vyspělou demokratickou
tradicí vědí, že i ten nejlepší teoretický model je marný, pokud ve společnosti
chybí politická a občanská vůle k jeho uplatnění. Pokud vnímáme přírodu jako
neživou zásobárnu surovin a nekonečné stupňování spotřeby za smysl i úkol
lidstva, nebudou nám ani nejlepší teoretická řešení nic platná. Ekologický
problém jsme nevyřešili, když technokraté sestaví model udržitelného života. Ten
bude vyřešen teprve tehdy, až vznikne občanská a politická vůle k záchraně Země
a trvalé udržitelnosti života. Proto v demokratických zemích »ekologie« se jeví
především jako otázka toho, co označují jako »ekologickou etiku« a obecněji
»ekologickou filozofii«. Proto chci v této knize informovat především o
ekologické filozofii a etice.” (s. 10)
„Co je ekologická etika? Je to soubor zásad a
pravidel, která člověku naznačují, jak by se měl chovat ve svém obcování se vším
mimolidským světem.” (s. 14)
„Všechny dostupné ukazatele naznačují, že lidstvo svým
jednáním drasticky narušuje schopnost biosféry vyrovnávat lidské zásahy a
udržovat prostředí vhodné pro lidský druh života. Chováme se podle »kovbojské«
etiky. Zajímáme se jen o svá přání a bohorovně se nezajímáme o následky našeho
konání.” (s. 16)
„Zdá se, že jsme se nechali přesvědčit, že smyslem života je
mít stále víc, že jediným úkolem státu je tomu napomáhat - a že vyšší životní
úroveň překlene všechny problémy, které nedokážeme vyřešit.” (s. 17)
„Je ekologie vědou ve smyslu science - stroze pozitivní vědy?
I tyto prvky k ní náležejí. Např. výzkumy Jamese Lovelocka důležité pro
hodnocení dopadu lidských činností na životaschopnost Země se zakládají na
empirické vědě v pozitivistickém smyslu.
Avšak jde i o hlubší bádání o hodnotové soustavě života a
lidského pobývání ve společenství všech bytostí. Jde nejen o fakta.
Jde o pochopení místa člověka v kosmu. Nejde jen o to, co je
život, nýbrž o to, jaký má smysl, jak jej žít. Jde nejen o to, jak se chováme a
jaké má naše chování následky, ale i o to, jak bychom se měli chovat a čeho
chceme dosáhnout. I takové bádání je podle evropské kulturní tradice věda - ve
smyslu latinského scientia. To je pojetí vědy nikoli jako teoretické zdatnosti,
ale jako moudrosti, jako pochopení smyslu života a světa.“ (s. 25)
„O lidech a (ostatní) přírodě.“ (s. 59 - 104)
„V dřívějších dobách prožívali lidé přírodu jako posvátnou
přítomnost, jako partnera i dar, za nějž je třeba děkovat. Všechny tyto tři
možnosti mají jedno společné: Příroda, jako soustava všeho života měla pro lidi
vlastní hodnotu, zcela nezávislou na lidských potřebách. Byla posvátná, hodná
úcty a cenná. Etické požadavky úcty k bližnímu a dobré vůle ve vlastním jednání
se proto vztahovaly i na lidské obcování s mimolidským životem čili »přírodou«.
Od těchto způsobů zakoušení přírody se liší prožitek
zakoušení přírody výrobců - spotřebitelů, tedy konzumní společnosti. Jde o
představu, že jediným smyslem života a takřka morální povinností občana je
hromadit a spotřebovávat stále více hmotného majetku. Hovoří se o »epidemii
smrtícího nadbytku«. Není to poprvé. Podobnou »epidemií« se vyznačovaly i jiné
společnosti v předvečer svého rozpadu, třeba římská ve třetím a čtvrtém století
našeho letopočtu. Poprvé je však výbuch žádostivosti privilegovaných na úkor
zbídačení většiny skutečně celosvětovým fenoménem!
Posun ke konzumerismu - ke způsobu života, v němž hnacím
motorem společnosti přestává být potřeba a stává se jím výroba ne pro uspokojení
potřeby, ale pro zisk - představuje zásadní změnu v lidském vnímání celku
života. Svět se chápe jen jako zásobárna surovin a člověk jako jednorozměrný
spotřebitel. Soudobá výrobní společnost, vázaná velkými investicemi, si nemůže
dovolit spokojenost. Musí vyvolávat nespokojenost, vytvářet umělé potřeby.
Uvázli jsme na pohyblivých schodech neustále vyšších požadavků. Tak vzniká
ekologická krize - nekonečný nárok se dostává do nevyhnutelného střetu s
konečným světem.
Narážíme na otázku: Není touha po »víc« sama přirozená? Není,
avšak odpovídá podmínkám konzumní společnosti. V převážné většině lidských i
zvířecích společenství, které žijí v rámci určitého řádu, je pravidlem »dost«
spíš než »víc«. Lidé i jiná zvířata přestávají pracovat, když uspokojili svou
potřebu. Pak odpočívají nebo si hrají. Chtít stále víc, nesmyslně, bezdůvodně
víc, je nepřirozené. Výrobci zboží vynakládají ročně miliardy na reklamu.
Jediným účelem je vytvářet nespokojenost, přesvědčovat lidi, že jejich životní
naplnění závisí na stále víc. To je nepřirozené. Přirozené je dost.” (s. 62 -
64)
ETIKA BÁZNĚ BOŽÍ (s. 65 - 71)
Raný člověk, sběrač, lovec, pastevec, zemědělec nemívá iluze
o své důležitosti. Všechno se mu jeví jako dar. Velikou skutečností není on sám,
ale příroda, nekonečně mocná, nevyzpytatelná, vzbuzující posvátnou úctu, která
se v náboženském chápání jeví jako bázeň boží. Vyjádřeno novodobým pojmoslovím
by to byl »teocentrismus«. Jeho základním přesvědčením je, že všechna hodnota se
odvíjí od Boha a člověk je jen částí božího stvoření. To je pravděpodobně
prvotní „ekologický“ zážitek lidstva.
ETIKA VZNEŠENÉHO LIDSTVÍ (s. 71 - 83)
Z náboženských mýtů a věrouky však nevyplývá jen pokora před
posvátností přírody - představa, že Bůh povolal člověka k úloze pastýře a
poskytl mu možnost harmonického soužití s přírodou, ale i představa, že Bůh
učinil člověka pánem a dobyvatelem přírody. Jedna i druhá představa však staví
do středu pozornosti ne Boha, ale člověka, ať již jako odpovědného pastýře, či
jako dobyvatele. Zkratkovitým pojmoslovím můžeme obě označit jako
»antropomorfismus«. Tato »nálepka« je však dvojznačná. Může označovat jak
sobecky kořistnický, tak »pastýřsky pečující« postoj člověka k přírodě.
Představa, že člověk je zdrojem vší hodnoty vzniká tam, kde se věci jeví jako
bezduché, zvířata jako věci, Bůh jako iluze a člověk jako jediný zdroj všeho
smyslu a hodnoty. Dochází k tomu v 17. století, kdy hrůza válek vedených ve
jménu víry účinně podrývá, co z víry přežilo chamtivost renezanční církve a kdy
rodící se technická revoluce vytváří umělý, lidský svět. Vznikají tak podmínky
pro antropocentrismus. Z celkového myšlenkového posunu vyvstávají dva myslitelé
René Descartes a Immanuel Kant, kteří dávají antropocentrickému pojetí pojmovou
formu tím, že vyčleňují rozum z přírody.
Jedním ze směrů antropocentrismu je konzumerismus -
představa, že smyslem lidského života je spotřebovávat - mít, ne být - a smyslem
společnosti je umožňovat stálé stupňování spotřeby, jímž se vyřeší všechny
problémy jak osobního žití, tak i společenského soužití. Konzumerismus vede k
závratnému stupňování rozdílu mezi nadbytkem a bídou. Evropa a Amerika (severní)
bohatnou a třetí svět se noří hloub a hloub do nepřekonatelné bídy. Blahobyt
prvního světa se vykupuje zbídačením třetího světa. Jsou to ony příslovečné
»nůžky«, které se rozvírají i uvnitř jednotlivých společností, včetně naší.
Nikdo neví, zda stoupající rozpětí skončí revolučním výbuchem fundamentalismu či
jiného fanatismu bědných, či zda ekonomické zhroucení třetího světa, o kterém se
zmiňuje i finančník George Soros, stáhne první svět sebou. Je těžké si
představit, jaké budou následky. Jedno je však jasné: konzumerismus
nadspotřebních zemí vytváří hrozivou situaci.
Lidé »nadspotřebního světa« mají nejen morální, ale i
sociální důvod místo nevybíravého konzumerismu volit dobrovolnou skromnost.
Avšak i tento pojem je zavádějící. Nejde o skromnost, ale o
výběrovou náročnost. Buďme nároční, vybírejme si však v čem. Klaďme vysoké
nároky na čistou vodu a čerstvý vzduch, na zdravotnictví a veřejnou dopravu, na
radost ze života - a ne na co nejnákladnější hromadění »tretek«. Dobrovolná
skromnost není o askezi, je o výběrové náročnosti, o radosti ze života místo
radosti z majetku. Važme si ne toho, kdo má víc, ale toho, kdo dovede být stejně
šťastný či šťastnější s menším zatížením společnosti či Země.
Problém »dobrovolné skromnosti« není problémem individuálním.
Zhasíná-li někdo sebeuvědoměleji světla a žije ve společnosti, která světlem
bezúčelně plýtvá, zůstane spotřeba energie »na jeho hlavu« nadměrná. Jde o
systémový problém uspořádání společnosti, jež by bylo dlouhodobě slučitelné se
zdravím přírody. (Avšak i malá úspora je úspora.)
Zastánci »etiky ušlechtilého lidství« se vyznačují ne tím, že
staví člověka do středu dění, ale tím, že jsou přesvědčeni, že teprve člověkem
vstupuje do vesmíru rozměr altruismu, schopnost přijetí dlouhodobého zájmu všeho
lidstva za vlastní zájem a svoboda a schopnost jednat pro dobro přírody.
Na ničivost konzumerismu poukazuje americký ekologicky
orientovaný politik Al Gore. Považuje jej za drogu a říká: „Nesmyslnosti svých
životů čelíme tím, že si »jdeme něco koupit«. Jako všichni narkomani obětujeme i
my volný čas, lidské vztahy, záliby a i čest a svědomí té jediné potřebě -
zajistit si další dávku své drogy - další nákup. Samozřejmě jako u všech drog
nás v tom podporují dealeři, prodejci drogy. Utrácejí miliardy, které jim ovšem
nahradíme při nákupu, jen aby nás přesvědčili, že je nutné dál a dál konzumovat.
Mezi následky patří prudký vzestup duševní a společenské lability, rozvodovost,
alkoholismus, narkomanie, záliba v krutosti a fanatismu, nepoctivost a
dalekosáhlá vše zžíravá korupce. Tak dnes vypadá americká společnost - a model,
jehož každou vzestupnou otáčku považujeme za pokrok.“ (s. 79)
Podle Gora není problém v jednotlivých lidech, nýbrž v celé
struktuře civilizace, která je formuje. (Jungův archetyp) Proto je Gore
přesvědčen, že nestačí měnit lidi, že je třeba měnit pravidla soužití, vytvářet
civilizační strukturu, která by podporovala všechno, co je v lidech zdravé, a
zabraňovala tomu, čím se lidé sami ničí.
(To jsou názory někdejšího kandidáta na prezidenta USA, jenž
tehdy vlastně ve volbách zvítězil - dostal o půl miliónu více hlasů než Bush.
Jak by se asi vyvíjela politika USA, kdyby se byl stal prezidentem?)
ETIKA ÚCTY K ŽIVOTU (s. 84 - 92)
Albert Schweitzer formuloval pod názvem »filozofie úcty k
životu« filozofický směr - biocentrismus - vycházející z toho, že život sám,
život jako takový je zdrojem smyslu a hodnoty. Rozdíl mezi antropocentrickou a
biocentrickou etikou je v tom, že na základě antropocentrické etiky můžeme
vyvodit jen závazky vůči lidem a jen závazky od lidí odvozené, což evropská
etika tradičně považovala za samozřejmé. Z biocentrického pojetí skutečnosti
naopak vyplývá, že máme závazky i vůči jiným bytostem - či přesněji i k dobru
jiných bytostí, na základě jejich vlastní hodnoty. První biocentrické
přesvědčení je, že lidé, »živočichové« poddruhu homo sapiens, jsou rovnoprávnými
členy společenství všech bytostí. Druhé biocentrické přesvědčení je, že Země je
soustava vzájemných závislostí. Země je život, ne statická věc. (Např. Lovelock
- GAIA.) Třetí biocentrické přesvědčení vyžaduje uznání, že každý člen
biocentrického společenství má hodnotu svým bytím, jen proto, že je. Každá
bytost má svůj vlastní smysl.
Etika úcty k životu je soustavný postoj k životu a světu,
jenž vyjadřuje základní rovnoprávnost všeho života - ovšem ne stejnost - nýbrž
rovnoprávnost v odlišnosti. Žádná bytost nemá absolutní právo na uspokojení
svých přání. Přednostní nárok před životem sice nikdy nemá jiný život, mají jej
však podmínky trvale udržitelného života. Každý má právo na život, ne však na
nesmrtelnost. Ve středu všeho smyslu a vší hodnoty nejsou jednotlivé životy,
nýbrž život jako takový, harmonie všech životů.
ETIKA ZEMĚ (s. 92 - 98)
Pojem etika Země pochází z díla ekologického myslitele Aldo
Leopolda. V ní nejde již jen o úctu k životu samému, nýbrž o úctu k předpokladům
života, k společenství všeho života a k podmínkám jeho udržitelnosti. Země je
nepatrnou částečkou nesmírného vesmíru. Lidstvo nabylo schopnost zničit tuto
Zemi, kterou sdílí se vším, co jest. Tím nabylo i povinnost omezit svůj
nekonečný nárok, aby tuto konečnou Zemi nezničilo. Z dobyvatele biotického
společenství se „homo sapiens“ stává jedním z jeho rovnoprávných občanů a je
povinován úctou k ostatním členům a ke společenství jako celku. Z toho vyplývá
náplň etiky Země: Správné je, co podporuje integritu, stabilitu a krásu
vitálního společenství, nesprávné je to, co je narušuje. Předností Leopoldovy
etiky Země je - byť obtížné - uznání, že Země je soustava života - a že k životu
patří i smrt. Také Albert Schweitzer si toho byl zjevně vědom, snažil se však
problém obejít a žil dál s odvěkou usilovnou touhou všeho lidstva vypudit smrt
ze života. Leopold dochází k uznání, že bez smrti není života.
ETIKA ZÁCHRANNÉHO ČLUNU (s. 98 - 104)
Všechny pokusy o filozofické promyšlení ekologické krize,
jimiž jsme se zabývali, sdílejí nevyslovený ochranářský předpoklad: Příroda je v
ohrožení, naším úkolem je ji chránit. Co to znamená, o tom se vede diskuse,
avšak jednoznačné je, že něco cenného je v ohrožení. Ve vší různosti jsme se
stále zabývali etikou ochrany. Baird Callicot však přichází s názorem, že ne
život, nýbrž boj, zápolení je pravým smyslem dění a zdrojem všeho dobra - podle
Herakleitovy věty: „Válka je matkou všeho.“
S představou, že základním smyslem dění, z něhož se vše
odvíjí, je boj, vzniká radikálně odlišná etika označovaná jako etika záchranného
člunu.
Vychází z toho, že i ta nejluxusněji vybavená loď má omezenou
nosnost. Ani USA nejsou nekonečné a dnes žijí z podstaty, z neobnovitelných
zdrojů byť většinou je zatím čerpají z jiných zemí a starají se jen o to, aby se
nezpomalovalo stupňování jejich spotřeby.
Řekněme, že americká »loď« má nosnost šedesát osob a pluje na
ní padesát. Má tedy ještě určitou rezervu. Avšak ve vodách okolo ní je tři sta
tonoucích, kteří zápasí o život. Jak se zachovat? To - a ne úvahy o dlouhodobé
udržitelnosti je podle Garretta Hardina - ultrakonzervativního autora útočícího
na etiku dobročinnosti z tvrdě neoliberálního stanoviska - skutečná otázka
dneška.
Jedna možnost je zachovat se podle křesťanského »milovati
bližního svého jako sebe samého« a pomoci všem tonoucím na palubu. Ovšem loď,
která unese jen šedesát osob by se pod tři sta padesáti potopila. Zachránění i
zachránci by zahynuli. Dokonalá spravedlnost.
Druhá možnost je zachránit koho je možné - tedy deset osob.
Tím se sice loď připraví o rezervu, leč budiž. Jenže kterých deset máme vzít - a
co řekneme tomu jedenáctému?
Třetí možnost je, že nevezmeme nikoho. Potřebujeme rezervu,
chceme zachovat hodnoty kultivovaného soužití pro příští generace. S padesáti na
palubě budeme mít šanci. Musíme ovšem loď bránit proti tonoucím a bez váhání
rozdrtit klouby ruky, která se chytí obruby lodě. Že je to nespravedlivé? ANO.
JE. No a co? Nikde není psáno, že život má být spravedlivý. Ostatně, kdo má
citlivé svědomí, může skočit do vody a uvolnit místo někomu méně přecitlivělému.
Všechny zachránit nemůžeme. Zachraňme sebe. Z této zásady vychází »etika
záchranného člunu«. Je nás příliš mnoho, dělíme se o omezené zdroje. Štědrost
povede k tragedii. Proto nepomáhejme nikomu, jen zajistěme, že své výsady
užijeme k zachování kulturních hodnot, nejen osobní spotřeby. Pokusy pomáhat jen
prodlužují bídu.
Tam, kde tradice nestačí na to, aby lidé omezili svou
krátkozrakou chamtivost, je podle Hardina jedinou možností vláda pevné ruky,
která by přestala zachraňovat životy a začala zachraňovat ekosystémy. My přírodu
nezachráníme, proto nemá smysl, abychom se omezovali, místo abychom užívali.
Příroda však ještě může zachránit sama sebe, pokud ji nebudeme zatěžovat
nedomyšlenou dobročinností. Vytvořme v privilegovaných zemích enklávu
kultivovaného života, abychom ty nejcennější hodnoty, od komorní hudby po vládu
zákona, zachovali pro své potomky. K tomu nás zavazují naše výsady - a to naše
výsady opravňuje. Pak přenechme zbytek světa jeho katastrofám, aby příroda měla
šanci.
Tak tedy zní »etika záchranného člunu«...
K tomu chci dodat: I na té americké, ale i euro-americké lodi
s nosností šedesáti osob nepluje jen padesát osob, ale je »zatížena« také
spoustou »harampádí« - sloužícího nejen k uspokojování potřeb, ale i k
bezuzdnému »hýření« oné padesátky cestujících. Kdyby se tento »balast« hodil do
»moře zapomnění«, mohlo by to umožnit záchranu snad i všech tonoucích, aniž by
se loď potopila a všichni zahynuli.
Bylo by možné dosáhnout tak »dokonalé spravedlnosti«? Snad
ano...
Rostislav Havránek
| |
www.unitaria.cz/brno, brno.unitari.net
|
