Unitářské principy
KAREL HAŠPL
(archiv NSČU, pravděpodobně první polovina 40. let 20. století)
Náboženství s vírou v jednotu Boha
Vzali jsme si za úkol pojednat o principech unitářského náboženství. Chceme se proto dotknout toho, co je základnou a jedinečností této náboženské orientace, na čem unitářství, ať se vyskytne kdekoli, spočívá a čím padá. Jsme si plně vědomi toho, že unitářství jako jev náboženský je současně jevem společenským a zapadá svými kořeny i mimo svůj těsně vymezený rámec. Takže se v některých jednotlivostech může zdát, že si unitářství osvojuje něco, co se vyskytuje také jinde. V takových případech však půjde jen o všeobecné věci a domnívám se, že zůstane jasná základna, která bude i nadále výhradně unitářskou. Každé tvrzení, které podáme, je ovšem prosté jakékoliv dogmatičnosti a je vítána každá kritika a vše, co by vedlo k vyhranění, popřípadě k doplnění našeho tvrzení.
Unitářství je určitý náboženský typ. Tím je řečeno, že unitářství není jen druhem církevní organizace, do které by byl vtěsnáván jen snad s případnými obměnami obsah, který je společný také jiným církevním organizacím.
Tak je například jeden a týž obsah biblický základem všech protestantských církví a z valné části podkladem všech typů katolických církví a Starý zákon sám je podkladem náboženství židovského. Tento obsah je však vykládán různým způsobem a tyto výklady daly podnět k vytvoření nejrůznějších druhů protestantských i katolických církví. Nicméně mají společný základ, na kterém staví a bez něhož by nebyly možné.
Unitářství není jednou z takových církví, ve které by se podával „unitářský výklad bible“ nebo kde by se vnucovala unitářská tradice. Unitářství je schopno žít a rozvíjet se i bez biblického základu, o čemž svědčí unitářské typy hinduistické a jiné.
Z biblického základu čerpají církve obsah svého náboženského života. Podle biblického výkladu je v bibli podána jednou provždy vůle boží (vykládána různě, podle různých církví) a naznačeno, co Bůh od lidí na této zemi žádá. Církevní organizace je prostředkem, jak tuto boží vůli plnit. Pojem Boha je biblí rovněž stanoven, i když pozdější různé výklady tento základní pojem doplnily, rozšířily a obměnily. Zkrátka řečeno, bible je východiskem, plánem a pramenem náboženského života.
Unitářství vychází ze zcela jiných předpokladů a zkušeností. I když je pravda, že historicky unitářství vzniklo v křesťanství a teprve později vznikalo také mimo ně, a i když je tedy pravdou, že bible v něm hrála velkou roli a dosud ji hraje, přece jen není pramenem výlučným, není zjevením boží vůle, není plánem pro náboženský život a unitářství není biblickým výkladem.
Unitářství je náboženským typem. Buduje na náboženské zkušenosti každého jednotlivce a je aplikací této náboženské zkušenosti v každodenním životě jednotlivce i společnosti.
Náboženská zkušenost je nepopiratelným faktem. Kde jsou pravé prameny této zkušenosti, není zatím naším úkolem vysvětlovat. Je-li v normálním člověku nějaká prostá vloha náboženská, která je u jednoho větší, u jiného menší, nebo zdali je náboženská zkušenost výsledkem intelektuální činnosti či citového probuzení a naladění, na tom nezáleží; hlavní věcí je skutečnost, že ve všech dobách naší pozemské životní dráhy se vyskytovaly různé druhy náboženských zkušeností.
Podkladem všech těchto zkušeností byl vztah člověka k Bohu. Člověk rozpoznával jsoucnost něčeho vyššího, mocnějšího, co se dotýká života jednotlivce, a z tohoto uvědomění vyrůstal určitý zážitek, náboženské zkušenosti.
Pravá náboženská zkušenost nezůstane bez vlivu na život toho, kdo ji prožívá. Naopak, stává se vůdčím činitelem v jeho životě a projevuje se v první řadě v mravních vztazích.
Mravností na rozdíl od náboženství rozumíme vztah a projev člověka k člověku, k sobě a popřípadě ke všemu živému. Mravnost přichází tam, kde přichází jednání s druhými, jednání s objektem (i když tím objektem je člověk jednající). Ale ta mravnost a různost jednání člověka vyvěrá z určitých vnitřních zkušeností a těmi jsou v první řadě zkušenosti náboženské. Ne že by jednání muselo být podloženo vždy náboženskou zkušeností, ale vždy vychází z dobrovolného či méně dobrovolného uznání nějaké autority, tedy něčeho vyššího, mocnějšího, a z tohoto vztahu vyplývá druh jednání.
Náboženská zkušenost je jednou z nejsilnějších pohnutek určitého jednání, a tedy určitého druhu života. Jestliže jsme řekli, že unitářství je určitým náboženským typem, znamená to, že jeho podkladem je také určitá náboženská zkušenost, poznání a přesvědčení a zároveň že to je aplikace tohoto poznání, přesvědčení a zkušenosti v životě jednotlivce i společnosti.
Co je touto zkušeností? Touto zkušeností je vnitřní zážitek a přesvědčení o jsoucnosti jednoty boží, o jsoucnosti jediného božského principu, činného v tomto vesmíru. Již sám název unitářství vznikl jako pojmenování těch, kteří na rozdíl od víry v trojici boží uznávali jen jediného Boha. Tento princip platí dodnes. Unitářství je tedy náboženstvím teistickým, lze říct monoteistickým.
K této náboženské zkušenosti a přesvědčení musí z unitářského hlediska dospět každý jednotlivec samostatně. Náboženská zkušenost se nedá nikomu nadiktovat, nedá se přenést (nějakým zázračným způsobem) a je možné jí dosáhnout jen vlastním úsilím. Zda je cesta k této zkušenosti převážně intelektuálním, nebo převážně citovým procesem, nebo zda vyvěrá teprve z životní praxe a určitého jednání, je opět otázkou, kterou nemůžeme detailně rozebírat. Můžeme jen říct, že u každého člověka je tato cesta jiná, protože každý člověk je jiný. Ten, kdo je převážně intelektuálním typem, se jistě snadněji dostane k této vnitřní náboženské zkušenosti cestou intelektuální, jiný, u něhož hraje dominantní roli cit, dospěje k cíli spíše cestou srdce než cestou mozku, a ti, kteří nabývají zkušenosti a přesvědčení teprve jednáním a životní praxí, mohou i tak přijít k Bohu. Proto unitářství nevymezuje nějakou určitou cestu k náboženské zkušenosti a jen nabádá, aby člověk šel tím směrem, kterým dosud chodil a při kterém dosud nabýval přesvědčivá poznání.
Bylo by proto nesprávné tvrdit, že unitářství je jen intelektuálním náboženstvím a nějakou intelektuálskou libůstkou. V unitářství přichází vždy v úvahu celý člověk, jako přichází v úvahu vždy celý vesmír.
Kdybychom však se však snažili vyložit unitářství pouze tvrzením, že je to náboženství s vírou v jednoho Boha a nic víc, nebyla by to plná pravda a nebylo by to unitářství. Je známo, že lidé sdílejí víru v jediného Boha a také Mohamedáni uznávají pouze jediného Boha. Proto prostá jedinečnost boží by nemohla unitářské náboženství určovat. Zde je potřeba blíže si všimnout, jak se unitáři dívají na boží jednotu a boží jsoucnost vůbec oproti ostatním, také monoteistům.
Bůh Jahve je především kmenovým Bohem, i když byl později povýšen na Boha vůbec. Ponechal si však antropomorfní vlastnosti a celkový pojem židovského Boha je obsahově vymezen a určen Starým zákonem. Je to přísný a spravedlivý soudce, je to mocnář židovského národa. Je žárlivý na jiné bohy a strachující se o to, aby neztratil své obdivovatele, s nimiž si udělal smlouvu. Tento jediný Bůh projevil světu svou vůli pro všechny časy a žádá od svých poddaných, aby ji plnili. Je to představa Boha despoty, tyrana, vládce často umíněného, zkrátka osobnosti, která, byť je sebepovýšenější, nese znaky člověka.
Bůh Alláh je starým kmenovým Bohem semitských kmenů arabských, povýšený Mohamedem na princip. I Alláh je antropomorfní.
Společně však všechna monoteistická náboženství kromě unitářství spatřují v projevu božím něco ukončeného. Bůh zjevil lidu pravdy, Bůh poslal proroky a pověděl, čeho si mají lidé všímat, jak se mají chovat a co si mají o Bohu myslet.
Unitářství stojí nad tímto historickým monoteismem a liší se od něho dvěma základními hledisky. Předně: neurčuje věroučně vlastnosti Boha, nevymezuje obsah tohoto pojmu, ponechávajíc každému jednici naprostou volnost k tomu, aby si podle stupně svého poznání a duchovního vývoje náplň a obsah pojmu Bůh stanovil sám, a za druhé neuznává, že by Bůh někdy, v nějaké historické době, zjevil pro všechny časy svou vůli a nařídil lidem, aby tu vůli plnili, a že by od toho okamžiku lidstvu a světu nesdělil a nezjevil již nic a prostě jen přihlížel, zda je jeho někdejší vůle plněna.
Unitáři proto věří v takzvané pokračující zjevování, které jde souběžně s mravním, náboženským a vůbec celkovým vývojem člověka, jeho osobnosti a lidské společnosti.
Pokud jde o obsah pojmu Bůh, bylo řečeno, že jej unitáři závazně, věroučně pro nikoho nevymezují. Platí jen všeobecná hlediska. Pro unitáře neexistuje starozákonní Jahve jako Bůh, s pojmem Bůh není v unitářství spojováno nějaké vypočítávání a zveličování lidských vlastností, připisování přívlastků, které by Boha snižovaly. V unitářském smyslu není tedy Bůh vládcem nějakých nebes, mocnářem lidstva a tvorem, který by si přál, aby mu někdo sloužil, aby ho obdivoval a přinášel mu oběti.
Všechny běžné pojmy, se kterými se setkáváme ve všech ortodoxních církvích, křesťanských zvlášť, jsou pro většinu unitářů příliš úzké k tomu, aby mohly vystihnout pojem Boha.
Pro unitáře je Bůh prazákladnou všeho bytí a jediným principem jsoucna. Z toho důvodu unitáři nevěří na žádné ďábly v žádné formě. Odpadá proto také pojem pekla a víra v něj; unitáři nevěří ani v prostředníky mezi Bohem a člověkem, a proto odpadá jakákoliv víra v anděly, kouzelníky a kněze, jako zástupce boží vůle na zemi.
Bůh je podkladem všeho bytí, tedy také bytí našeho, je vždy stále přítomný ve všem, takže pro unitáře odpadá starost hledat Boha v nějakých zvláštních kostelních místech nebo se snažit přijímat jej do vlastního nitra zvenčí. Bůh je v nás, v každém člověku, jako je v každé travičce, v každém atomu a v každé hvězdné soustavě a za všemi projevy viditelného i neviditelného světa.
Pojem Boha v unitářství není nijak omezen. Omezuje si jej každý člověk sám, svou vlastní omezeností, svou vlastní velikostí či malostí, ale Bůh je něčím, co není možné pojmout do slov, ani do sebeodvážnějších představ, je proto nedefinovatelný. Člověk jej může ve svých náboženských zážitcích a zkušenostech tušit, člověk se o jeho jsoucnosti může ze zlomků své veškeré zkušenosti přesvědčovat, a tak jej částečně poznávat, ale vypočítávat podrobně jeho vlastnosti a trvat na tom, že jsou dostačující a přiléhavé, je pošetilost.
Bůh je z unitářského hlediska principem činným. To znamená, že On je pravou příčinou dění, které se odehrává v kosmu, a podkladem dění vůbec. Bez činného Boha by nebyla činnost.
Bůh je dále principem záměrným, to znamená, že činnost boží se nezdá být bez plánů a bez určitých cílů, ale naopak tato činnost je cílevědomá, je určitá, je přesná a pravidelná, proto se děje v mezích přírodních zákonů, které se jeví jako směrnice, podle nichž je činnost boží řízena.
Kromě Boha již nejsou jiné jsoucnosti. Tím je tedy jasně řečeno, že unitářství není polyteistické, nevěří tedy v množství bůžků, duchů a mocností celestiálních, není ani triteistické, a zamítá proto víru v trojici boží, která způsobila v křesťanství tolik zla a která až do 4. století po Kristu nebyla součástí oficiálního křesťanství.
Ježíš je proto v unitářství nikoliv druhou božskou osobou, není Bohem, nýbrž člověkem a unitáři na něj pohlížejí jako na velkého náboženského vůdce, který je našemu myšlení bližší než ostatní velcí náboženští vůdci, ale berou jej lidsky a nezavírají oči ani před nedostatky a omezeními, která Ježíš jako dítě určité doby musel nesporně nést.
Duch svatý, jako božská osobnost, která se nikdy ani v křesťanství nestala naprosto jasnou bytostí, nepřichází v unitářství v úvahu vůbec.
Z tohoto všeobecného naznačení nejběžnějšího unitářského názoru na Boha vyplývá ovšem určitá životní praxe. Především Bůh v unitářství není předmětem uctívání jen pro uctívání, protože unitáři věří, že Bůh od člověka nežádá, aby se mu v posvátné zkroušenosti klaněl, nýbrž v uvědomění si své sounáležitosti s Bohem spolupracoval a hledal své místo ve světě a plnil své poslání. Náboženstvím proto není unitáři nějaké věření, odříkávání modlitbiček, klanění se Bohu, ale určitý způsob života, který nese stopy jasné sounáležitosti s Bohem, odpovědnosti Bohu a spolupráce s Bohem.
Unitářem proto není ten, kdo věří v jednotu boží, nebo kdo patří do unitářské obce, ale ten, kdo podle nově poznané orientace žije každičkou část svého života a kdo se snaží, aby ten život byl stále lepší a stále více v souladu s božími zákony.
Unitářství je proto náboženství, které je ve stálém vývoji, protože život lidský, který má být náboženstvím veden a naplňován, je také ve stálém vývoji. Unitářství je tedy náboženstvím dynamickým, nikoliv statickým. Není možné, aby v unitářství mohl někdo zdůrazňovat pravdivost nějakých zásad jen proto, že jsou staré, a poukazovat na to, že jim bylo věřeno v minulosti. Oprávněnost přísluší jen těm zásadám a principům, které jsou dnes dobré, správné, pravdivé a potřebné pro vytváření lepší společnosti a jednotlivců dnes a zde.
Prvním krokem k unitářství je proto touha a úsilí uvědomit si realitu Boha jako nejvyššího principu všeho, jako onu nejvyšší syntézu, k níž se můžeme dostat jen opravdovou vírou, když jsme prošli všemi cestami vědy, a náboženská zkušenost, že ten Bůh je jen jeden, transcendentní a imanentní zároveň, v němž má náš život a zároveň život všech a bytí celého světa své základy a smysl.
Zásada rozumu v náboženství
Poslední náš rozbor unitářských principů vyvrcholil závěrem, že podkladem unitářského náboženství je stálá touha a úsilí jednotlivce získávat vlastní zkušenosti a zážitky o jsoucnosti boží jako o jediném základu reálna a převádět tuto zkušenost do každodenního života, myšlení, cítění a jednání.
Dnes se zmíním o druhé zásadě, kterou je charakterizováno unitářství jako zvláštní náboženský typ a kterou se podstatně liší ode všech jiných náboženských typů, jak křesťanských, tak i mimokřesťanských. Touto druhou zásadou je užití kritického rozumu v náboženství a všechny důsledky tohoto hlediska.
Z historického hlediska vzato, byla to zvláště tato zásada, jejíž užití vedlo od ortodoxního pojetí náboženství k svobodomyslnému nazírání a ústilo konečně v unitářství. A dodnes je to zásada, která nemůže být užita nikde jinde, jedině v unitářství, protože by zbortila základy, na kterých jsou ortodoxní náboženství budována.
Aby pravé náboženství jako důležitá kulturní složka mohlo náležitě plnit svůj úkol v lidské společnosti, jejímž je jevem, musí nutně brát v úvahu celého člověka, všechny jeho složky a projevy duše. A právě zde se zdá, že ortodoxní náboženství kladla vždy větší důraz na stránku citovou a volní a nápadně zanedbávala stránku rozumovou. Bylo proto a je možné, že existují náboženské systémy s velmi propracovanou praxí citovou, která je vystavěna a dovedně podávána tak, aby člověka citově probudila a upevnila, protože v oblasti citů může člověk zapustit nejhlubší kořeny, které přetrvají často i důkladnou intelektuální přestavbu, takže člověk, jednou opravdu citově zakořeněn v určitém systému, je pro něj získán. Stránka volní, kde je i oblast mravní, byla víceméně také zdůrazňována, ale nikdy se jí nepřikládala taková důležitost a nikdy nebylo vynaloženo tolik úsilí v propracování této oblasti jako právě oblasti citové.
Tato praxe nemohla vést k ničemu jinému než k vytvoření jistých náboženských praktik, vypočítávaných na cit, vedoucích k určitému mravnímu jednání, ale co bylo zanedbáváno, to byl rozum, duševní složka, tedy funkce, kterou se člověk zvlášť odlišuje od jiných tvorů.
Bez rozumového uplatňování přestává být člověk člověkem. Takový jedinec nemůže samostatně jednat, nemůže být odpovědný za své činy, ztrácí vládu nad sebou a nad svým majetkem a je vydán na milost a nemilost svému okolí. U člověka, který se přestal rozumově projevovat, se nicméně může projevovat cit a vůle naopak ve zvýšené míře. Je i plno bláznů, kteří mají velmi bohatý citový život a nemusí to být život abnormální, vzato z hlediska citů. Ani jejich výkonnost a projevy vůle nemusejí nutně být abnormální - z hlediska vůle, ale z hlediska rozumu jsou abnormální a musí je někdo zastupovat a vést. Tím jsou tedy v moci chytřejších a rozumným se dostává nad nimi práva rozhodovat, takže mohou určovat a řídit další běh jejich života.
Dokud náboženství zůstává věrné svému poslání, aby bylo posvěcením života a životní cestou, průvodcem života přes úskalí a peřeje a orientací v tajemství bytí, do té doby musí brát v úvahu všechny složky duševního života člověka a nesmí vyřazovat nebo nadřazovat žádnou z nich, ale starat se o harmonické uplatnění všech.
Jakmile si třeba nevědomě některý náboženský systém v rukách určité organizace nebo vedení stanoví cíl jiný, a tím je nejčastěji vláda nad věřícími a touha po moci vedoucích, v první řadě se bude snažit o to, aby jedna z nejdůležitějších složek duševního projevu člověka, totiž složka dominantní, ta, která nás činí samostatně jednajícími, složka rozumová, byla odsunována a nakonec odsunuta do pozadí. Zbude jen složka citová a volní, jedinec přestává být nábožensky svéprávný a stává se podřízeným vedení. Vedení nahradí složku rozumovou soustavou připravených věr a dogmat, o nichž je zakázáno přemýšlet a pochybovat (tedy zakázáno uplatňovat rozum), a tím se vytváří citové a rozumové područí volní, područí s rozumovým úpadkem a temnotou, a vyrůstají mocné církve s věroučnými dogmaty a s velikou mocí vedoucích nad věřícími. Ovšem tím je pravé náboženství již opuštěno.
Člověk takto získaný a takto vedený se bude rozvíjet a žít citově, jeho city mohou být krásné a vznešené samy o sobě, budou ústit do určitých zevních projevů života (umění, monasticismus, křižáctví), ale člověk zůstane stále na úrovni svéprávnosti zbaveného člověka. V důležitých životních otázkách bude dán na milost a nemilost představitelům systému a v jeho jednání nebude důležité, zda je v souladu s rozumovou složkou.
Toto je obrázek ortodoxního systému církví. Zde je základ jejich moci, náznak jejich cíle a obrázek jejich praxe. Rozum se svou kritičností je ze systému vyloučen.
Ovšem připomínám, že mluvím jen o poli náboženském, protože by mohl někdo namítat, že to tak není, že naopak i ortodoxní církve daly světu velké učence a lidi ‚rozumu‘, podporovaly i vědecké ústavy a podobně. To je ovšem pravda, ale všechna věda, kterou podporovaly, a všichni vědci, kteří z jejich řad vyšli, mohli uplatňovat svůj rozum pouze na poli vědeckém, ale nebylo jim dovoleno vnést vědecké poznání i do náboženství a prosvítit jím ta různá zřízení, dogma a věrouku, která je stále doporučována. Tím vlastně církve podporují systém dvojí víry: Jedna platí ve světě vědy a v sekulárním životě, ale druhá, a ta z hlediska církve důležitější, platí ve světě náboženském. Tento systém dvojí víry a vlastně dvojího života je patrný jako nesrovnalost v životě mnohého příslušníka církve. Proto mohou být lidé i univerzitně vzdělaní, ano i profesoři přírodních a jiných věd na vysokých školách, a přece mohou být členy ortodoxních církví. Jejich vědecké myšlení a metoda jsou uplatňovány všude kromě pole náboženského. Tyto dvě oblasti se sblížit nesmí, protože ta náboženská by padla. Je proto udržována citově, má v citech hluboké kořeny; takový stav však znamená vlastně náboženskou mrtvici a takoví lidé se vyžívají na poli vědeckém. V náboženství jsou však lhostejní. Nicméně svou přítomností v církvích a svým jménem neprávem podpírají to, s čím rozumově nemohou souhlasit.
Unitářství se již od svých prvopočátků, již v raných dobách křesťanské éry postavilo za požadavek uplatňování rozumu i v náboženství, a tak stálo jako ochranná hradba proti znásilňování rozumu. Toto stanovisko si unitářství drží dodnes.
Život, jak se vytváří v lidské společnosti, se neobejde bez uplatňování rozumu. Pokrok a osvobození ode všeho, co člověka ponižovalo na živočicha a co jej vede k vyššímu stupni vývoje od původního barbarství, je umožňováno uplatněním všech jeho duševních složek a zvláště pak kritického rozumu. Od nejrůznějších strachů a pověr, jimiž byl život primitivního člověka poután a oslabován, se osvobodil člověk uplatněním a rozvinutím rozumových stránek své duše. Bůh nám dal tento dar, abychom jej užívali, a tak se dostali na místo, které nám patří jako lidem oproti ostatním živočichům. Je naší povinností rozum užívat. Kde jinde má být rozum užíván než v tom, co je životní cestou člověka, co je průvodcem jeho bytí a cestou k nejvyšším hodnotám? Proto unitáři tolik zdůrazňují používání rozumu a jeho uplatnění i v náboženství.
Jaké jsou důsledky tohoto uplatnění? V první řadě je kritice podroben věroučný základ. Tímto základem je Písmo svaté, usnesení ekumenických sněmů a vůbec ustálená, přijatá církevní věrouka. Celý tento věroučný základ je srovnáván kriticky s poznatky dnešní vědy a tímto způsobem se odděluje jádro od skořápky a perly se zbavují bahna.
Písmo přestává být chápáno jako zjevená vůle boží pro všechny časy, ale je v něm nalezen čistý lidský prvek, se všemi omyly a nedostatky doby, ve které toto písmo vznikalo. Tak například proti biblické kosmogonii (vznik světa) jsou podávány výklady nejnovějších teorií o vzniku světa, jaké nám vědecké poznání může dnes skýtat. Oproti nadiktované vůli boží snaží se vědecká metoda odhalit prameny Písma a takzvaný vyšší kriticismus biblický nám podává obrázek skutečného prostředí a pohnutek a náboženských zkušeností dávných lidí a dob, rozdílné kultury a morálky. Tím se přestává bible jevit jako Písmo Bohem zjevené, ale jako lidské dílo, hodnotné po stránce umělecké, historické a historicko-náboženské, místy i náboženské, místy i mravné, ne však nemravné a nedůstojné dnešního mravního stupně.
Druhým důsledkem uplatnění rozumu i v náboženství je otřesení a vlastně vyvrácení autority zázraků. V ortodoxních církvích hraje zázrak velikou úlohu, ano, úlohu základní. Zázrak je důkazem božího zásahu a je jím podpíráno svědectví boží. Kdo je schopen činit zázraky, má propůjčenou moc, kterou může udělit Bůh, a proto je takový jedinec buď božího původu, Bůh sám, nebo Bohu blízký. Potom i ostatní jeho činy a projevy mají velkou váhu a jsou absolutní pravdou.
Ale ve světle rozumu a jeho kritiky se zázraky rozplývají v nic. Prostě nejsou, nikdy nebyly a nemohou být, protože jediný zázrak, který by se udál, by znamenal porušení přírodní zákonitosti, znamenal by výjimku v přírodním dění, která by měla za následek porušení veškeré zákonitosti. Poznání, které dnes o světě máme, znalost jeho zákonitosti a přesnosti vylučuje zázraky a čím větší znalosti o světě nabýváme, tím více jsme přesvědčeni, že nikdy nebyla doba takových zvláštních výjimek a nikdy nemůže nastat, aniž by se vesmír neproměnil v chaos. Zázrak by byl spíše znakem počínajícího chaosu a nepřesnosti ve světe a boží nepřítomnosti než důkazem jeho jsoucnosti, přesnosti a spravedlivosti.
Ve světle rozumu přestaly být zázraky důkazem božích zásahů a jsou jen doklady lidské fantazie, neznalosti, nepřesnosti a snahy nadpřirozenými způsoby zdůvodňovat to, co před prostým rozumem se běžnými důkazy odůvodnit nedalo. Zázraky a víra v ně jsou spíše důkazem slabosti těch, kteří se k nim musejí uchylovat a kteří se bojí přírodních zákonů a řádů, než důkazem o zásahu božím.
Unitáři byli první, kteří se víry v zázraky v křesťanském náboženství zbavili. Není to tak docela dávno, nějakých sto let, ale zbavili je jich ihned, jakmile světlo poznání bylo tak veliké, že mohlo osvětlit i ta místa, kde zázraky byly stále pilířem víry.
Náboženství osvobozené od víry v zázraky se neobyčejně přiblížilo k poli vědeckému. Vědecké kritické metody se staly vlastními i náboženství očištěnému od víry v zázraky a takové náboženství mohlo neobyčejně mnoho vytěžit pro své vlastní cíle právě z vědecké práce. Proto tak dlouhý boj mezi náboženstvím a vědou skončil poprvé v unitářství, v němž nastala naopak těsná spolupráce mezi vědou a náboženstvím, kdežto v ortodoxních církvích boj mezi vědou a náboženstvím trvá a bude tím větší, čím větší budou vědecké poznatky. Nejvíce však tímto bojem trpí náboženství vůbec, protože v takovém boji se nečiní zpravidla rozdíly mezi náboženstvími a neprávem se odsuzuje jako zpátečnictví náboženství vůbec.
Jiným důsledkem principu rozumu v náboženství je možnost pokroku v náboženství. Dogmatické náboženství je statické. Nemůže se měnit, protože dogmata zaručují nebo chtějí zaručit naprostou pravdivost a odůvodnění víry, vůle boží je sdělena, nemůže se měnit, je dán základ k hotovému, neměnitelnému systému. A ortodoxní církve si velmi zakládají na tom, že mají něco, co se nemusí měnit, co je na věčné časy, a proto tedy správné, dobré, pravdivé. Poukazují rády na to, že vědecké nálezy jsou nestálé, že se takzvané vědecké pravdy mění, a proto prý není možné na tak vratkých základech stavět něco tak hlubokého, jako je náboženství.
Skutečná pravda, na kterou se snažíme stavět vše a bez níž by nebylo života, ovšem nemusí být nutně tam, kde je něco starého, neměnného, posvěceného. Zdali tam pravda je, o tom je nutné se přesvědčit a přesvědčit se to znamená uplatňování rozumu oproti pouhému sebeposvěcenějšímu tvrzení. Že je něco staré, dávné a že bylo něčemu věřeno před tisíciletími, není naprosto žádnou zárukou pravdivosti.
Naproti tomu věda stále hledá nové a nové cesty k pravdě. Kritickou metodou se jí podařilo objevit mnohé pravdy, které potrvají a přetrvají věky, ale jsou často právě v rozporu s tím, co k pouhému věření předkládají církve. Okolnosti, že se názory vědy čas od času mění, jsou jen dobré a jsou důkazem stálého hledání a růstu a stálého přibližování se k pravdě. Sledováním této cesty je jedině zaručován pokrok a stálé zlepšování životních podmínek a rozšiřování poznání o světě, jeho zákonitosti a konečně o Bohu. Věda s nedogmatickým učením a stálým zkoumáním a přezkušováním svých nálezů nás k tomu většímu a širšímu poznání a bohatosti života vede lépe a jistěji než dogmatické církve.
Z toho by se mohlo mnohému zdát, že unitářství je pouhým pozitivismem, že přijímá, jen to, co je vědecky prokázané, a tomu věří, a dále že je náboženským „rozumkářstvím“. Nic by tak nebylo nesprávné jako toto tvrzení. Unitářství si je vědomo toho, že jsou hodnoty a jsoucno, na které nemáme ještě žádné míry a váhy ani zkumavky, a přece nemůžeme pochybovat o jejich bytí. To jsou hodnoty, které jsou předmětem víry a musí být předmětem víry, dokud nenajdeme vědecké nebo jiné metody, abychom se o nich mohli pozitivně přesvědčit. Proto jsou unitáři hluboce věřícími lidmi a jejich víra je větší a širší než víra běžných ortodoxních lidí. Ale rozdíl je v tom, že víra, kterou sdílejí unitáři o Bohu, světě, nesmrtelnosti, poslání člověka a o všech ostatních problémech života a hodnotách, nesmí být v rozporu s vědeckým poznáním, které již máme, ani s tím, kterého dosahujeme, zkrátka nesmí být v rozporu s rozumovým poznáváním.
Námitka, že by unitářství bylo jen „rozumkářstvím“ a jen kritizováním, je právě tak nesprávná. Rozum je zdůrazňován, ale není mu přikázáno jiné místo než to, které mu patří. Jisté místo mají cit a vůle, proto se unitářství snaží, aby se cit projevoval tam, kde se projevovat má, vůle tam, kde je její místo, a rozum tam, kde je jeho poslání, a aby byly všechny složky vždy harmonizovány a žádná nevybočovala z přirozených hranic.
Unitářství je náboženství celého člověka a pro celé lidi, proto je v něm možné pěstovat osobnosti ucelené, harmonické a proto unitářství může být náboženstvím, které jediné může obstát ve světle moderní kritiky, vědy, a přece zůstane hlubokou a spolehlivou základnou života a spolehlivým průvodcem po cestě života.
Svoboda svědomí
Přicházíme k dalšímu důležitému principu, který charakterizuje unitářství. Je to princip svobody svědomí či svobody názoru. Také zde je možné říct, že to je zásada, kterou mají jen unitáři v tak neomezené formě.
Tato zásada je snad největší hodnotou, jakou unitářství má, a je výsledkem staletého zápasu. Je vůbec možné konstatovat, že historie lidstva je stálým zápasem o svobodu. Primitiv byl spoután na všech stranách. Neznalost přírodních zákonů, nevědomost o životě a jeho škůdcích (nemoci a podobně) svíraly lidstvo tak, že bylo v poutech přírody a v neustálém nebezpečí života. Rozšiřováním obzoru, poznáváním přírodních řádů a různých příčin dění se člověk stával svobodnější, volnější, a teprve jako svobodný se mohl plně rozvíjet a uplatňovat své schopnosti, pak budovat kulturu a tvořit civilizaci. Zásada svobody je tedy nejzákladnějším předpokladem zdravého rozvoje a lidského vzrůstu po všech stránkách.
To platí všeobecně: zvláštní kapitolu tvoří zápas o duchovní svobodu; tento boj byl velmi dlouhý, vyžádal si mnoho obětí a nebyl ještě dobojován. V zápase o duchovní svobodu stáli a stojí unitáři na prvním místě.
Princip svobody svědomí a požadavek tohoto principu vychází vlastně z první zásady, kterou jsme na počátku zdůraznili, totiž z požadavku vlastní, osobní náboženské zkušenosti a zážitku o jsoucnosti Boha a všeho, co z těchto zkušeností vyplývá.
Každý z nás je rozdílný, každý z nás jinak vyrůstal a jiné prostředí vytvářelo způsoby jeho nazírání. Každý z nás má proto jiné zkušenosti a jiné zážitky. Díváme se na svět každý svýma očima (nebo svými brýlemi). Není proto možné, aby zkušenosti jednoho se plně kryly se zkušenostmi druhého, a dále aby výklad těchto zkušeností mohl být vždy týž. Je proto samozřejmé, že samostatně myslící a o všem usuzující člověk přijde k vlastním názorům, které jej mohou uspokojovat a nemusí jej uspokojovat názory druhých. To se zdá samozřejmé, a přece nám historie církví ukazuje, že v tomto směru bylo a je vynakládáno co největší úsilí, aby svobodomyslné názory samostatně myslících lidí byly kontrolovány, usměrňovány, potírány a znemožňovány.
Boje církví proti inovacím v náboženství, boje proti kacířům jsou dokladem snahy mnohých církví znemožnit různost názorů a udržet názor jeden.
Všechny neunitářské církve a náboženské společnosti jsou tedy zajedno v tom, že pro své příslušníky závazně vyžadují přijetí určitého vyznání víry (kréda). Vyznání víry je tedy věroučný základ, který je žádán od každého, kdo chce být příslušníkem církve. Od tohoto vyznání není dovoleno se odchylovat, protože tím by mohlo nastat názorové rozdělení a výsledkem by mohlo být roztržení církve na různé sekty. Tak skutečně také sekty vznikaly. Různé výklady věrouky vedly k vytvoření rozdílného vyznání víry a tím byl dán podklad pro sektu.
Křesťanské církve stojí na základech několika vyznání, podle toho, o jaký typ křesťanské církve jde. Některé mají dokonce vyznání několik. Ovšem všechna mají stejnou základnu. Katolická církev tak přijímá takzvané apoštolské vyznání víry (Věřím v Boha...), vyznání, na nichž se usnesly všeobecné církevní koncily, a kromě toho doplňky pocházející od papežů jakožto nejvyšší autority církve. Církve protestantské přijímají rovněž vyznání apoštolské a kromě toho má luteránská církev takzvané vyznání augsburské a církev reformovaná (kalvinistická) helvétské (švýcarské). Každá jednotlivá sekta si vytvořila různé doplňky a změny, přidala nebo upravila různé články, a tak je možné říct, že kolik je různých církví a sekt, tolik je různých vyznání víry. Každá sekta a každá církev se domýšlí, že její vyznání je nejsprávnější, a klade na ně důraz v přijímání členů a ve svém církevním životě.
Je pravda, že mezi některými křesťanskými skupinami jsou jen nepatrné odchylky a na druhé straně v některých skupinách existuje i dosti značné pochopení pro odlišný názor, ale kdykoli se jedná o splynutí podobných, a tedy ideově blízkých skupin, obyčejně se vždy narazí na vyznání víry, která najednou vyvstane jako monstrum, jež brání každému dorozumění. U nás všechny stávající, uznané i neuznané církve a náboženské společnosti mají takové vyznání víry, jediní unitáři je nemají.
Nyní je nutné uvážit, jaký je význam stanoveného vyznání a jaký má význam náboženský život bez určitého kréda. Církve s vyznáním víry se honosí tím, že mohou svým věřícím podávat něco určitého. Kdo prostě věří v to a ono, co církev k věření předkládá, je právoplatným členem církve a plynou mu z toho výhody, pro které církve existují. Tyto výhody ovšem spočívají hlavně v účasti na získání spásy duše po smrti. Církev se může kdykoli přesvědčit u jednotlivých členů, zda jsou pravověrní, a má dále tu výhodu, že může každý nový názor, který by mohl uvnitř církve vzniknout, nebo který by se počal v církvi šířit, srovnat s právoplatnou přijatou vírou a podle toho s novým názorem a těmi, kteří by takové názory zastávali, naložit. Na tomto podkladě je možné snadno napomenout zbloudilé věřící, upozornit na nepravost názoru a není-li možné přivést zbloudilce zpět, tedy jej pro odchylný názor vyloučit. Dříve mohly církve na tomto základě nejen exkomunikovat, ale přímo upálit nebo jinak kacíře zneškodnit.
Další výhoda přijaté víry a ustáleného vyznání je v tom, že není třeba dále o věroučných problémech přemýšlet, všechno je již připraveno a dáno a jen nejvyšší církevní autority mohou učinit změny. Jednotlivec se nemusí v ničem snažit, aby si vytvářel svůj vlastní názor, ten má prostě připravený, je zapotřebí jej pouze přijmout.
Dále se církve s přijatým vyznáním chlubí, že u nich neexistují nejasnosti a věroučné spory a že celý církevní útvar je jednotný. Ve víře je jeden jako druhý, takže společné vyznání je jednotícím činitelem.
Pravá skutečnost je ovšem taková, že jmenované zdánlivé výhody jsou nevýhodou a velkou brzdou pravého náboženského života.
První výsledek přijatého vyznání je dogmatičnost. Jak známo, dogmatismus byl a je vždy brzdou v objevování pravdy. Kdyby věda byla dogmatická, přestala by být vědou a nastoupila by cestu úpadku. Náboženství, jakmile se stane dogmatickým věřením, přestává být náboženstvím, není schopné zastávat funkce náboženství vlastní a degraduje člověka na nemyslícího tvora. Dogma je zábranou svobodného myšlení a bez svobodného myšlení není svobodné rozhodování a svobodné prožívání pravého náboženského života. Je známo, že na světě nic nezůstává stát, vše je ve vývoji. Tedy i náboženství podléhá vývoji a v tom, v čem bylo kdysi spatřováno nejlepší vyjádření pravdy, si nemůže činit nároky, že to tak může zůstat na věčné časy. Tam, kde se tento pokus přece jen děje, to znamená snižování náboženského pokroku, znamená to snižování člověka a pošlapávání jeho rozumových schopností.
Pokud jde o názorovou jednotnost v církvi, není tato uniformita žádným plusem, ale spíše minusem, protože člověk se tak stává stádově myslícím, nikoliv individuálně myslícím a tvůrčím činitelem. Přijetí dogmatu je rozhodně popřením vlastních rozumových schopností a kde nemá rozum možnost, aby se uplatňoval v duchu pokračující doby v souladu s ostatním pokrokem, tam se nutně musí vytvořit ovzduší nábožensky a mravně nezdravé. Protože musí dojít k tomu, že bude vyznáváno i to, co se kdysi mohlo zdát pravdou a mohlo vyjadřovat nejvyšší mravní stupeň, ale dnes to již tak není. Dogma však je strážce, který bdí nad tím, aby se i dnes věřilo tomu, co bylo dobré včera, ale dnes je již překonané.
Každý dogmatismus znamená omezování a omezenost. Má-li být náboženství cestou člověka k Bohu, stálým úsilím o vytvoření nejlepšího způsobu života a stálým hledáním a objevováním pravdy, je to možné jen při určité duchovní svobodě a nezávislosti. Každé omezení ducha a každá závislost ubíjí tvůrčí síly, proto v církvích, kde je přijata určitá závazná víra, nehledejme zvláštní síly tvůrčí u jednotlivých členů.
Unitáři patří tedy k oné výjimce v církevní rodině, kde vyznání víry a formulované krédo netvoří podstatnou základnu církevního a duchovního života.
Je pravda, že takto vytvořená situace je do jisté míry neurčitá, lépe snad řečeno, není možné přesně definovat, co je unitářskou vírou, ale na druhé straně je svoboda svědomí celkovou hodnotou, která pomohla unitářství vytvořit osobnosti jedinečné velikosti.
Za poměrně dlouhou dobu organizovaného unitářství bylo již náležitě dokumentováno, že je možný čilý a zdravý náboženský život, aniž by bylo třeba se řídit závazně nějakým věroučným vyznáním. Je jisté, že je to život méně pohodlný, náboženský život, který klade velké požadavky na jednotlivé členy. Za nikoho se v unitářství nemyslí, za nikoho se netvoří a nikomu se nepodává nic hotového, co by mohlo být beze všeho přijato za svatou pravdu.
Je ovšem otázka, jestli by přece neměly být nějaké určité směrnice, podle kterých by se mohli unitáři řídit. Takové všeobecné směrnice skutečně existují. Některé z nich jsou dokonce takového rázu, že jsou všude mezi unitáři přijímány jako samozřejmost a budí dokonce dojem dogmatičnosti. Takovým příkladem je například víra v jednoho Boha namísto víry v Trojici. Ježíš je tedy považován všemi unitáři za člověka. To je skoro již dogma, ale je tu přece veliký rozdíl, protože různost této víry anebo i shoda této víry není závazná pro nikoho.
V dějinách unitářství máme dokonce i stopy zápasu o přijetí jednoduchého vyznání. Ač se tento zápas odehrával na širokém poli a trval dost dlouho, přece jen zvítězil pravý unitářský duch, který se nezavázal ani k sebejednoduššímu vyznání, a to z obavy, že jednou přijaté závazné vyznání se může doplňovat a rozšiřovat a může se tak stát nepřekročitelnou překážkou náboženského rozvoje.
Proto unitáři přijímají jen určité všeobecné směrnice, kterými se nezavazují nikomu, a každý závazek, který na sebe unitář bere, je závazek k jeho vlastnímu svědomí.
Unitářům proto bylo často vytýkáno, že z této věroučné šířky, kde je prakticky tolik vyznání, kolik je členů v obci, musí vznikat chaos, protože tu není jednotící spoj. K tomu je nutné poznamenat, že žádná unitářská obec se nikde netvoří pro určité věření, pro určité názory, ale pro něco zcela jiného. Úkolem a společným cílem sdružování unitářských jedinců a vytváření unitářských obcí je stálá snaha po vytváření lepšího člověka, lepších společenských řádů v duchu všech velkých náboženských myslitelů všech dob, zvláště pak Ježíše z Nazaretu. Proto si některé obce v Americe do štítu svých sborů napsaly: Sdružujeme se ve jménu Ježíše pro vytváření lepšího člověka a lidství. Ale ani tento výraz, vyjadřující ducha, v němž se unitáři spojují, není závazný pro všechny unitáře. Je závazný pro toho, kdo se jím sám zavazuje.
Svoboda svědomí, kterou si tedy unitáři statečně hájí, dává možnost každému unitáři, aby měl své vlastní krédo, své vlastní vyznání víry, které si má každý sám pro sebe vytvořit, které má odpovídat jeho náboženským zkušenostem, jeho stupni duchovního vývoje, a kterým každý zavazuje sám sebe, ale nečiní je závazným pro nikoho druhého.
Je ovšem nutné si uvědomit, že svoboda je velká hodnota, ale plně ji může využít jen ten, kdo k ní dorostl. Dítěti nemůžeme dát ve všem svobodu, zpočátku mu nemůžeme dát svobodu žádnou nebo téměř žádnou; čím déle však dítě vychováváme, tím větší svobodu mu dáváme, až je schopné stát na vlastních nohou a rozhodovat o svém životě. Když jsme je však dobře vychovali, máme jistotu, že o sobě bude rozhodovat správně, a nemusíme mít obavy.
Právě tak je to v náboženství. Jistě byla doba, kdy bylo nutné druhé vést, kdy hořelo na světě jen málo světel, bylo jen málo majáků, kdy bylo nutné za mnohé myslet, ale péčí duchovních vychovatelů, tedy i církevních institucí mělo být vybavit jedince tak, aby se stali nezávislí, a nikoli je zavazovat.
Proto v unitářství mohou duchovní pouze inspirovat, zpočátku jen vychovávají, vedou a určují směr, ale jejich cílem je, aby každý jedinec sám za sebe myslel, vytvořil si své vlastní názory, a když dospěl k samostatnému náboženskému usuzování a promýšlení, aby přidal ruce k dílu a připojil se k tomu, proč unitářství vůbec existuje, totiž k tomu, aby bylo šířeno světlo pravého poznání tam, kde byla dosud tma, aby pravý cit přicházel tam, kde byla bezcitnost, aby pravda se usadila tam, kde dosud byla lež nebo pověra.
Svoboda svědomí dává tedy možnost velké duchovní pestrosti, zdravého duchovního zápasu, tříbení názorů a tvůrčí práci na poli duchovním.
Aby bylo možné toto zdravé závodění, aby byla možná součinnost různých názorů, aby uvnitř obce nevznikaly spory a roztržky pro různost názorů, aby byly všechny ruce spojeny k součinnosti a všechna srdce bila stejným tempem, když rozum posuzuje všechno různě, to lze jen v unitářství, a to proto, že vedle principu svobody svědomí je tu i další veledůležitý princip snášenlivosti, o kterém si promluvíme dále.
Snášenlivost
Řekli jsme, že předpokladem uplatnění zásady svobody svědomí, kterou se vyznačuje unitářství, je zásada snášenlivosti. Opět je to zásada, kterou se mohou v největší míře pochlubit jedině unitáři. Z toho důvodu se také mohou jedině unitáři pochlubit tím, že ve jménu náboženského názoru nikoho nekaceřovali, pro odlišné názory se s nikým nesvářeli, a proto u nich nikdy nemusela být řešena otázka kacířů. Je jistě smutné, když pomyslíme, že všichni reformátoři, kteří se původně snažili přijít v náboženství až ke kořenům Ježíšova učení, přece toto učení v jeho nejzákladnější stavbě porušili, neboť místo lásky člověka k člověku, jak učil Ježíš, rozsévali zlobu a pro odchylná mínění právě tak pronásledovali a krutě trestali, jako katolíci.
Unitáři se ani v době, kdy v Sedmihradsku měli v rukách politickou moc a samotný král byl unitářem, nemstili těm, kteří je nedávno předtím pronásledovali, ale naopak uznávali právo každého a ctili přesvědčení všech. Tato charakteristika se tedy stala mezi unitáři všeobecně platná a je velkou mravní a náboženskou hodnotou. Co vlastně znamená v podstatě tato snášenlivost? Znamená to lhostejnost k ostatním náboženským směrům, netečnost k víře jiných, nebo dokonce uznávání každé víry a pověry, že je dobrá? Mnozí lidé snad věří, že to je podstata snášenlivosti, a dokonce jsou i takoví, kteří tuto přednost unitářské zásady považují za slabost. Říkají, když se v podstatě uznává všechno za dobré, tak tu může být katolická i protestantská víra, ano, všechny možné i exotické víry, a vedle nich unitářská, která se se všemi snáší, nemá valnou cenu.
To by bylo zásadní nepochopení principu snášenlivosti. V náboženském životě a praxi je možné uplatnit dvě hlediska: výsadní a dogmatické a proti němu nedogmatické a snášenlivé. Výsadní a dogmatické hledisko zaujímají všechny ortodoxní církve a musí je hájit, protože vycházejí z předpokladu a pevné víry, že jen ony jsou oprávněny vést člověka ke spáse a k Bohu a že mají toto výsadní právo jako instituce zřízené z boží vůle. Každá jiná instituce a s jinými věroučnými články je považována za dílo protibožské, zlé, nepravdivé, které je nutné potírat a proti němuž je nutné své lidi chránit, protože by tak mohli přijít o spasení a věčnou blaženost. Toto hledisko ortodoxních církví přímo vede k nesnášenlivosti a vyzývá k boji. Každé dogmatické a výsadní hledisko je úzkoprsé a dříve nebo později je nuceno bránit se oproti nově rozvinutým zásadám a názorům, které plynou z rozšířeného a stále se prohlubujícího poznání.
Druhé hledisko je opačné. To je hledisko, které zastávají unitáři. Nepovažují se za jediné, kteří našli již všechny cesty k pravdě a Bohu, a netvrdí, že jejich dnešní poznání je konečným objevem, na němž se nemůže již nic měnit. Naopak, jsou velmi pokorní a uznávají, že všechny cesty pokorně sledované a opravdově vyšlapávané, jde-li po nich člověk s otevřenýma očima, musí nakonec vést k Bohu. Proto jsou ochotni sledovat všechny cesty, zkoumat všechny metody, zjišťovat všechny prvky pravdy, aby tak přišli k pravdě nejobsáhlejší. Tohoto cíle není možné dosahovat v nenávisti, ale v porozumění s druhými. Proto touha po poznávání vyšších a lepších cest k Bohu a člověku nutně vede nikoliv do boje s jinověrci, ale přímo ke spolupráci s nimi.
Spolupráce není možná tam, kde není předpoklad snášenlivosti. Kdyby nás měly rozčilovat primitivní tance a zpěvy totemistů, nikdy bychom nemohli vniknout do podstaty jejich náboženství. Kdybychom se vyhýbali hinduistickým chrámům a s opovržením se dívali na jejich modloslužby, nikdy bychom nemohli vniknout do duše Hinda, a právě tak kdybychom jen nadávali katolíkům a přeli se s nimi, aniž bychom je znali a s snášeli se nimi, nemohli bychom najít to, co člověka ke katolictví táhne a co mu ono duševně dává.
Řekli jsme, že ortodoxní církve mají svůj cíl a tím je hlavně přivádění lidí ke spasení. Také unitáři mají svůj cíl. Je zcela jiný než ortodoxní. Především chtějí člověka oprostit od pověr a pomoci mu, aby se mu lépe žilo na této zemi se všemi ostatními lidmi. Aby unitáři mohli tohoto cíle dosáhnout, je nutné, aby dovedli spolupracovat se všemi možnými lidmi, mohli je přesvědčovat a vyvádět z pověrečnosti. Je to tedy především výchovný plán a při každé správné výchově je nutné být trpělivý a snášenlivý, jinak si nemůžeme získat důvěru těch, které chceme vychovávat.
Snášenlivost tedy neznamená, že prostě uznáváme, že všechno je dobré a že není třeba proti tomu nějak bojovat, že nakonec všichni přijdou k Bohu. Ne, snášenlivost znamená správnou taktiku, abychom se dostali ke každému člověku a zjistili si, kde je, a mohli mu ukázat, že jsou i jiné cesty k pravdě a krásnému životu. Ovšem při snášenlivosti je tato taktika taktem, není křikem a rozčilováním; není však slabostí, nýbrž bojem, ale nekrvavým.
Unitář neříká: každé náboženství je stejně dobré, a proto nechme každého na pokoji. Ale říká, že jsou různí lidé na nejrůznějších stupních duchovního vývoje a že někteří dosud nevystoupili tak vysoko, aby dovedli samostatně myslet a samostatně si své náboženské názory tvořit. Pro některý stupeň je zajisté nejlepším náboženstvím kouzelnictví. Pro jiný stupeň je to fetišismus, pro další je to katolictví, pravoslaví, ale jsou také takoví lidé, kterým vše jmenované nevyhovuje a nacházejí svůj duchovní domov v protestantství – ano, ortodoxním. Víra, že Ježíš za ně zemřel a že je volá k sobě, a když jeho výzvy poslechnou, že se dostanou do nebe, je pro ně rozhodující. Dále nemyslí, nechtějí a ani to neumějí. Stačí jim tato ortodoxní víra. Chtěl by někdo proti takovým lidem mluvit, takové lidi pronásledovat, nebo je dokonce mučit, byť by to bylo jen pomluvami? Myslím, že na to nemá nikdo právo. Ale nezapomínejme, že vedle nich je v každé církvi, co jich na světe je, plno lidí, kteří nad věrouku své církve duchovně a duševně vyrostli. A jsou tam spokojeni, ačkoli nemohou věřit ani slova, co se tam učí a káže. Všechno je jim těsné, úzkoprsé, zpátečnické a zaostalé, pro dnešní dobu se již nehodící, opotřebované a dnešního pokrokového a vyspělého člověka již nedůstojné. To jsou lidé, k nimž se musí unitář dostat a povědět jim, že jsou i jiné cesty, které si mohou vyzkoušet a poznat, a ty jim mohou dát duševní klid a větší náboženský rozhled. Ale pozor! Tito lidé se již myšlenkově rozešli se svou mateřskou církví, ale nikdy se člověk současně s ničím nerozchází myšlenkově i citově. Dávno si můžeme v myšlenkách říci, že to, co děláme, je pošetilost, dovedeme se odsoudit a můžeme být myšlenkově plně vyrovnáni - ale citové kořínky jsou hlubší. V církvi, se kterou nemůžeme souhlasit, byli maminka, tatínek, dobrý strýc a teta, a najednou vyvstávají ty krásné a vznešené okamžiky, které jsme prožili při některé náboženské slavnosti a příležitosti, a to člověka drží. Jestliže by nyní přišel někdo a tvrdil, že všechno to staré je nesmysl, špatné, nedůstojné moderního člověka, kdybychom nechali před zraky lidí, kteří se již myšlenkově rozešli s církví, defilovat jejich vlastní racionální důvody, najednou se v nich něco ozve a oni nám přestávají důvěřovat, vnitřně se od nás odchýlí a my je nemůžeme získat. Z toho důvodu plno lidí, kteří v ortodoxních církvích nemají již co dělat, v nich stále jsou, ač myšlenkově přesvědčeni o něčem jiném, ale dosud v tom jiném nejsou zapojeni citově.
Snášenlivost je nejlepší cesta, jak člověka převést také citově. Když jsme získali něčí srdce, snadno jej získáme i myšlenkově, ale když jsme si svou vlastní nesnášenlivostí někoho zatvrdili, nebude ochoten věřit sebevětším a sebejasnějším pravdám.
Dnes je již možné říct, že je v církvích dost snášenlivosti. Tam, kde mohl být vliv unitářské snášenlivosti uplatněn, například v Americe, jsou již znatelné veliké výsledky. Existují tam nejrůznější společná shromáždění všech místních církví, společnosti duchovních, kam chodí ortodoxní i unitáři, a jsou i případy, kdy je katolický kněz pozván, aby mluvil k unitářům, a vzájemně se ctí. Ale není to příznačné jen pro Ameriku, tato zásada se musí projevit všude, kde byla po jistou dobu uplatňována.
V našich vlastních poměrech je problém trochu jiný. U nás máme před sebou vlastně dvojí boj. Jeden je krutý a řekl bych bezcitný a druhý je onen nekrvavý, mírný, kde hlavní je zbraní snášenlivost a jasnost vlastních cílů.
U nás jsou ortodoxní církve většinou státem uznané a státem také vydržované. Největší z nich, katolická církev, podléhá vlastním zákonům a znamená de facto stát ve státě. Její moc je tak veliká, že to přesahuje mravní meze, a největší nešvar je v tom, že pod pláštěm náboženství se v ní skrývají cíle a úsilí zcela jiné, nenáboženské, můžeme říct i protináboženské a nemravné. Zde je nutné bojovat bez únavy, aby byl tento nešvar odstraněn, aby stát a církev byly rozděleny, aby se mohly svobodně uplatňovat stát i církev a ta aby se mohla věnovat, vlastně byla nucena se věnovat cílům a úsilí náboženským.
Tento druhý boj je již známý. Spočívá v tom, že unitáři s veškerou svou snášenlivostí nezůstanou a nemohou zůstat lhostejni ke svému církevnímu okolí, ale budou vždy připraveni vést a získávat a připravovat duchovní domov těm, kteří jej ztratili ve své původní církvi, jež jim nechtěla poskytnout dost širokých rozhledů a patřičné náboženské svobody.
Tím jsme se dotkli principu a jeho užití proti ostatním církvím. Je tedy možné znovu říct, že je to princip, který vede k vytvoření nejlepší metody navázání styků s těmi, kteří jsou jiného vyznání než unitáři, ale podobného smýšlení s unitáři, a kteří potřebují vedení, aby se dostali tam, kde je jejich pravé místo.
Ovšem princip snášenlivosti je zároveň míněn jako pravidlo náboženského života i uvnitř unitářství. Jak jsme již dostatečně uvedli, je možné, aby v unitářských obcích bylo více různých názorů. Vyplývá to z prostého poznání člověka. Každý z nás je jiný, každý máme jiné zkušenosti a jiné náboženské zážitky, každý z nás vidíme jinak tento svět a všechny jeho záhady jinak chápeme. Je proto přirozené, že když všechno toto vezmeme v úvahu, bude každý z nás jinak vidět Boha, jinak si bude představovat posmrtný život, bude klást důraz na jiná místa a jinak bude o všem přemýšlet a mluvit. Řekli jsme si, že víra a věření nás nespojuje, ale že nás spojuje společné úsilí každý podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, podle nejlépe poznané pravdy, v duchu všech nejlepších vzorů lidstva připravovat lepší svět, lepší společenské řády a lepší jednotlivce a v první řadě sami sebe přeměňovat v takové jedince.
V ostatním si musíme umět vycházet vstříc. Musíme se umět snášet. Bude to tím snazší, čím dříve si každý uvědomíme, že nikdo z nás nemá výsadu zvláštního poznání, zvláštní rozum a zvláštní zkušenosti, které by nás opravňovaly vnucovat je druhým. Žádáme pro sebe svobodu svědomí a nechceme od nikoho žádný náboženský diktát, ale máme-li takové požadavky, musíme být také ochotni totéž dát druhým. To nelze provádět jinak než v naprosté snášenlivosti jednoho ke druhému.
Snad by mohla vzniknout námitka, že v případě, že bude každý zastávat své hledisko a své názory, není možná spolupráce na společných cílech, protože k tomu je přece zapotřebí společného myšlení. To je jen zdání. Je to asi tak, jako když se staví palác. K tomu jsou zapotřebí zedníci, přidavači, tesaři, zámečníci a sklenáři, malíři a čalouníci a plno jiných řemeslníků. Není ovšem pravda, že tesař má myslet jako malíř a užívat jeho metody, jeho měření, snad i jeho nástroje a představy. Byl by to špatný tesař. Ani obráceně to nejde. Každý musí myslet svým způsobem, užívat své zkušenosti a své představy a nápady a potom bude pracovat dobře. Ale všichni musí mít na mysli jednu a tutéž věc – totiž budování jednoho a téhož paláce.
Chceme-li budovat jiný svět, svět lepší, svět božích lidí, chceme-li vytvářet lepší a lidštější společenské řády, zakládat lepší rodiny, mít lepší výchovu a být lepšími jednotlivci, to je vlastně mít stále na zřeteli ten jeden palác, ale každý musíme stát na svém místě a podle svých zkušeností, nápadů, názorů a v naprosté shodě s druhými staviteli lepšího světa konat své poslání. V tom je smysl snášenlivosti.
Své názory, svou víru, své představy o Bohu, životě, poslání na zemi, smyslu všeho bytí a tak dále máme v první řadě pro sebe a mají nám sloužit jako nejlepší vodítko, abychom své poslání a svou práci vykonali správně. Snášenlivost je tedy v první řadě závazkem pro nás samotné a svým životem ji máme vyzkoušet. Je pro nás příkazem, který jsme si sami stanovili a naše svědomí je nejvyšší autoritou tohoto příkazu. Není však příkazem pro druhé. Pro druhé může být jen pokynem, ukázkou, upozorněním, vzorečkem, příležitostí k porovnání, ale ne diktátem.
Proto je ke všemu nutná snášenlivost a v ovzduší této snášenlivosti se uvnitř unitářství nedějí hádky a rozepře kvůli názorové různosti, ale staví se názor proti názoru, jednotlivci si mohou vzájemně své názory a svou víru, abych tak řekl, ukazovat, porovnávat, měřit, a tak se vše tříbí, omyly se odstraňují a uvnitř té nejlepší shody krystalizuje něco, co se může stávat vzorem pro ostatní. A kdo si chce své dosavadní názory vyměnit za ony, které tu stojí jako vzor, může to dobrovolně učinit. Hlavním vodítkem takového přijetí však bude vždy touha mít takové principy a takové pomůcky, takovou víru a názory, které by nás nejlépe přiváděly k naší společné práci a ta je zde na zemi a pro lidstvo a pro každého jednotlivce zvlášť.
Snášenlivost je velkou hodnotou a unitáři si této hodnoty musí vážit a nesmějí se jí sami nikdy zpronevěřovat, chtějí-li dosáhnout nejvyšších cílů.
Spása charakterem (vytváření osobnosti)
Každé náboženské úsilí musí nutně sledovat nějaký cíl. Bez tohoto cíle by se stalo bezvýznamné a prázdné. Každé náboženství proto vždy tento cíl mělo a má. Primitivní náboženství spatřovala svůj cíl hlavně v tom, aby věřící získal prostřednictvím náboženských úkonů přízeň bohů, a tak dosáhl ochrany, posily nebo byl zbaven nebezpečí.
Náboženství křesťanská všech ortodoxních forem spatřují svůj cíl v získávání spásy duše po smrti. Život za hrobem je důležitější než tento, protože trvá věčně, kdežto zdejší je jen přechodný, a proto je nutné se na věčný život připravit. V posmrtném životě mohou být podle učení církevního dva možné způsoby žití, popřípadě tři. Je možné žít ve věčné blaženosti v nebi, být tam zbaven všech těžkostí a žít na stupni skoro andělském a do tohoto způsobu života vede cesta spásy zásluhou vykupitelské smrti Ježíše Krista. Kdo uvěří v tuto vykupitelskou smrt, přijme Ježíše za Krista a je členem křesťanské církve (a zde katolíci tvrdí, že člověk musí být členem katolické církve, evangelíci opět jejich členem a tak dále), má možnost spásy a má možnost účastnit se blaženosti nebeské.
Druhá možnost posmrtného života je peklo. Tam přijdou všichni ti, kteří, ač měli příležitost, přece jen nepřijali Ježíše Krista jako vykupitele, kteří se prohřešili smrtelnými hříchy a tak dále.
Katolická církev má kromě toho ještě třetí místo posmrtného života, totiž očistec, kde duše zatížená hříchy, nikoliv však dostačujícími pro peklo, ale bránícími vstupu do nebe nějaký čas mešká a v jakési vazbě si odčiňuje své přestupky, až nakonec přijde do nebe. Tedy jednou v daleké budoucnosti očistec pomine a zbude jen nebe a peklo.
Proto se úsilí všech ortodoxních křesťanů soustředí na to, aby každý byl spasen. Vyskytuje se jen jedna výjimka v tomto učení a to je kalvinistické učení o předurčení (praedestinatio), které učí, že již před stvořením světa Bůh předurčil, kdo z příště narozených lidí bude spasen a kdo půjde do pekla. Ale i v kalvinistických církvích se každý snaží aspoň poznat, zda je mezi zatracenými, nebo mezi vyvolenými. Každý se však hledí přesvědčovat a usvědčovat, že je mezi vyvolenými.
Všechno ostatní úsilí křesťanských církví je podřadné. Primární je otázka spásy, na které existence církví spočívá. Kdyby byl tento cíl změněn, nebo dokonce odstraněn, zhroutila by se celá stavba ortodoxních církví.
Celý problém spásy vyvěrá jen z určité víry. Uvědomme si na okamžik tuto podivnou víru!
Podle ortodoxní víry byl prý člověk stvořen dokonalý. Jako takový měl možnost věčného života v ráji. Ale člověk se provinil tím, že neuposlechl boží příkaz– nejíst ze zapovězeného stromu -, a tím učinil takový hřích, že ztratil dokonalost, ztratil možnost pobytu v ráji, a proto mělo být všechno lidstvo všech věků věčně zatraceno v pekle. Samotnému Bohu se to zdál být velký trest, a proto prý ihned přislíbil vykupitele, který jedině může svou smrtí zatracené lidstvo vykoupit.
Ptáme se, proč byl vykupitel uveden do schématu spásy? Příčina je následující: Člověk urazil Boha. Bůh se hněvá a z toho hněvu trestá. Boha nemůže usmířit člověk, protože ten je příliš malý na to, aby mohl dosáhnout něčeho takového. Boha může usmířit zase jen Bůh. Proto bylo nutné vymyslet druhou božskou osobu, syna božího, který může Boha usmířit, jelikož je stejné božské úrovně. Ale čím může Boha usmířit? Jedině největší obětí, jakou může přinést. Touto největší obětí může být vlastní život. Bylo tedy nutné, aby se před hněvajícím se otcem nechal syn zabít, a jakmile byl mrtvý, otec si oddechl, uspokojil a svou zlost ztratil.
Tento podklad víry, na kterém stojí všechny ortodoxní církve, je jeden z nejnemravnějších principů vůbec. Který lidský otec by odpustil někomu teprve tehdy, když by mu někdo zabil syna?
Je tu ještě další nesrovnalost. Jestliže tato víra vychází z přesvědčení, že žádný lidský tvor nemohl usmířit rozhněvaného Boha, protože na to žádný lidský tvor nestačí, jak by mohl tento nedostačující lidský tvor udělat takový přestupek, který by Boha tolik rozhněval? A jiná těžkost je v tom, že všemohoucí Bůh mohl stvořit takového Adama a Evu, kteří by nebyli schopni hříchu, a i když je takové neučinil, jako všemohoucí musel předem vědět, že budou hřešit, a jako naprosto dobrotivý se měl postarat o to, aby se ďábel nedostal do ráje a nesváděl božské tvory.
Je skoro víře nepodobné, že na této primitivní a k tomu ještě hanebné pohádce, která je v podstatě nemravná, mohou spočívat základní pilíře víry a že tato víra může být udržována i dnes, v době rozumového rozvoje.
Unitáři tuto víru dávno opustili, hned, jak byli s to uplatňovat již jmenované principy rozumu a svobody svědomí a jakmile se dostali z otroctví ortodoxní dogmatiky.
Ortodoxní církve mají tedy jasný cíl: připravovat své věřící k spasení prostřednictvím zásluh, které tu jsou z prolité Ježíšovy krve.
Také unitářství má svůj cíl. Tento cíl je jasný a vyplývá také z určitého přesvědčení. A je to právě tento cíl, který dává smysl všem dosud jmenovaným principům. Princip vlastních náboženských zkušeností, princip rozumu v náboženství, svobody svědomí i snášenlivosti by sám o sobě nestačil a neměl by valnou hodnotu ani smysl, kdyby k něčemu určitému nesměřoval. Jinými slovy, unitářské náboženství by nemělo valnou hodnotu, kdyby se snažilo jen o uplatňování rozumu, pěstovalo náboženskou svobodu a bylo při tom snášenlivé. Unitářské náboženství má však smysl a má svůj cíl a tím není spása po smrti ani nějaká příprava nebe, nýbrž je jím tvoření řádného charakteru a zároveň služba bližním. Charakter jednotlivce a vzájemná služba jsou tedy dalšími principy unitářského náboženství.
Oproti názorům ortodoxních církví, že člověk byl stvořen dokonalý a o tuto dokonalost přišel z tak malicherných příčin, věří unitáři, že člověk nikdy dokonalý nebyl a nikdy absolutně dokonalý nebude, ale je ve stálém vzestupu k větší a větší dokonalosti.
Člověk se objevil na této zemi teprve tehdy, když zde byly vyzkoušeny jiné formy života a když země byla pro lidský způsob života vhodná. Všichni tvorové, celá živá i neživá příroda, pomáhali vytvořit domov člověka. Člověk se postupně probral z nižších forem k formě nynější, je stále ve vývoji a bude stále dosahovat vyšších a dokonalejších forem. To je stránka biologická. Po stránce duševní je člověk od věčnosti obyvatelem vesmíru a s Bohem nerozlučně spjat a v Bohu se projevuje duchovně natolik, nakolik je schopen vyjádření tělesnou formou. Proto společně s biologickým vývojem jde také možnost většího projevu duševního. Když se člověku vyvinul větší mozek, mohl se pustit do filozofování a poezie. Až probudí další schopnosti a uplatní další orgány a zařízení v sobě, projeví se ještě znatelněji.
Dále zde proti ortodoxní víře, že člověk se stal po svém pádu v ráji nemohoucím a bezcenným tvorem se sklony ke zlu se zkaženou vnitřní podstatou, stojí unitářská víra a přesvědčení, že člověk je nesmírně cennou osobností s velkými možnostmi dalšího vývoje. Právě kvůli tomuto předpokladu dalšího a vyššího vývoje se unitáři snaží vést takový náboženský život, který by směřoval k vytváření lepšího a silnějšího charakteru.
Unitářská orientace je tedy naprosto opačná v porovnání s orientací ortodoxní. Zatímco ortodoxní církve zaměřují své konání k vytváření života po smrti, unitáři se zaobírají především životem zdejším, na této zemi, a namísto, aby v první řadě pečovali o blaho duše po smrti, snaží se unitáři pečovat o život zde na zemi a o upevňování charakteru.
Z tohoto názoru plyne ještě další závěr. Pro ortodoxní církve je zdejší svět víceméně nutným zlem a slzavým údolím. Pro svět není možné z náboženského ortodoxního hlediska nic dělat, protože je především nutné obracet se ke světu za hrobem. Není tedy žádoucí plýtvat příliš energií pro nějaké cíle tohoto světa. Jestliže však není zájem tohoto světa v pracovním programu, nelze očekávat, že by se pro svět něco zvláštního vytvářelo, že by vznikaly zvláštní reformy, opravy a byla vyvíjena snaha o lepší společenské řády a podobně. Nejen to, toto hledisko je také krajně nepříznivé pro jednotlivce. Není totiž dostatečnou vzpruhou a nedává podnět k osobnímu rozvoji.
Naproti tomu unitářství, které spatřuje v tomto světě příležitost k práci, k tvoření lepšího bytí, bylo schopné stát v popředí všech sociálních reforem, bylo aktivní při každé činnosti, která směřovala ke zlepšení životních podmínek lidstva, a zároveň byli unitáři mezi předními badateli všech oborů, kteří usilovali o poznání tohoto světa a jeho zákonitosti. To se ovšem muselo projevit také individuálně a dokladem toho jsou řady vynikajících unitářů všech věků a ve všech zemích. Jestliže je zdůrazňován charakter místo spásy po smrti, musí se tento důraz nějak objevit a projevit. Poměrně velké procento velkých a silných charakterů vzhledem k počtu unitářů svědčí o významu tohoto principu.
Ovšem kdyby mělo unitářství za cíl jen kladení důrazu na charakter jednotlivce, byť by to byl princip velmi důležitý, byl by to cíl přece jen úzký. Proto je k tomu přidružen i další, a to je zásada služby bližním.
Unitář se proto musí snažit o vytváření nejlepšího charakteru, jak je to jen možné za daných okolností a na dnešním vývojovém stupni, ale nesmí mít na zřeteli jen sám sebe, musí současně mít na mysli i druhé lidi a zaměřovat svůj život a své úsilí na službu pro druhé.
Člověk jako individuum nebyl vybaven tak dobře, jak by bylo potřeba. Můžeme naopak říci, že po některých stránkách byl vybaven velmi špatně. Jak dlouho trvá, než je člověk schopen stát doslova na vlastních nohou, než je schopen se samostatně živit, než je schopen myslet a podobně. Kuře běhá, sotva vyleze ze skořápky a poměrně brzy je schopno si hledat potravu a samostatně žít. Člověku tyto možnosti nejsou dány. Kdyby jsme tedy byli odkázáni jen sami na sebe, daleko bychom nedošli. Člověk musí počítat se součinností všech svých spolubližních. Jeden musí podpírat druhého, a tak může sdružení poměrně slabých jedinců vytvořit silný celek, který je nepřemožitelný a který poskytuje velkou ochranu a pomoc každému slabému jednotlivci.
Toto hledisko má na mysli unitářství a je přesvědčeno, že jen vzájemnou službou můžeme jako celek vykonat velká díla.
Unitáři se domnívají, že přijetím tohoto principu pracují v Ježíšově duchu, který řekl: ‚Nepřišel jsem, aby mi jiní sloužili, ale abych sloužil.‘ Každý z nás musíme někomu sloužit, protože také nám mnoho lidí slouží, ať si to uvědomujeme, nebo ne.
Nepřátelé unitářství poukazovali na tyto dva principy: charakter a služba bližnímu, že jsou to nedostačující cíle náboženského snažení a nedají se srovnávat s cílem ortodoxním, kterým je spása. Je pravda, že se nedají srovnat, a unitáři jsou si toho vědomi. Jsou ovšem přesvědčeni, že jejich cíl je mnohem vyšší, bohulibější a mravnější a pro život lidský významnější než starost, co bude po smrti, a touha po posmrtném zaopatření.
Mohlo by se tedy zdát, že unitáři přehlížejí život posmrtný vůbec. Ani to není pravda. Unitáři v souladu s poznatky vědy, která nás poučuje, že není možná žádná ztráta hodnot v tomto vesmíru, věří, že život jde dál. Jak ten další život vypadá, jaké má formy a jaké v sobě zahrnuje úkoly, tuto metafyzickou stránku ponechávají unitáři jedinci, aby si podle svého zaměření a potřeb vytvořil takovou víru, která by jej uspokojovala a v životě mu pomáhala. Pro odlišnost názorů v tomto ani v jiných ohledech ovšem jeden druhého nehodnotí.
Zůstává proto stále ono velké přesvědčení, že zde, na této zemi je naše poslání, které se musí projevit v každém z nás, v naší osobnosti a charakteru a dále ve službě bližním. Když jsme toto své poslání řádně vykonali, připravili jsme se tím také na každý další krok, který je před námi.
Všelidská tradice
Další zásada, která charakterizuje unitářství, je vztah k tradici. Ortodoxní církve si jednak zakládají na tom, že mají nejstarší tradici, a dále na tom, že jejich tradice je jednoho pramene a původu. Všechny proto chtějí dokazovat, že mohou vykázat přímou posloupnost od prvních dob křesťanství a že na dnešní vedoucí církví byla přenesena moc, která byla udělena samotnému Petru Ježíšem, když byl zmocněn, aby založil církev. Přijetím bible jako Písma svatého se ortodoxní církve snaží dokázat, že jsou zpraveny o dějích tohoto světa od jeho počátku a že mají v ruce prameny mravnosti a náboženského života, které byly předány lidem přímo samotným Bohem. Z tohoto hlediska není přípustná ani domněnka, že by mohly existovat také jiné tradice, stejně vzácné a stejně pravdivé. Pro ortodoxně smýšlejícího člověka nic takového není. Proto se tyto církve domnívají, že mají nejstarší, nejúplnější a nejpravdivější základ svého učení a pro náboženský život a náboženské cíle dostačující.
Unitářský princip – užívání rozumu i ve věcech náboženských – znamená přirozeně kritiku takového tvrzení a znamená uplatňování kritického rozumu a poctivého vědeckého studia i pokud jde o tyto prameny a tradici. Výsledek tohoto vědeckého a kritického úsilí je takový, že je nezpochybnitelně zjištěno, že všechny spisy tvořící Písmo jsou původu lidského a že se v nich zračí mravní a náboženský vývoj a úsilí hlavně židovského národa, ale že toto Písmo obsahuje mnoho a mnoho prvků cizího smýšlení, cizích zvyků i náboženského života.
Poctivé a nepředpojaté studium bible ukazuje, že je to sbírka vzácných dokladů, krásných myšlenek a hlubokých náboženských zkušeností, ale je to kniha, která zároveň nese všechny stopy lidských vad, lidské omezenosti a nevědomosti, a protože je dokladem života před více jak třemi tisíci lety, poskytuje zároveň obrázek tehdejšího způsobu života, který se svým pojetím náboženství, mravnosti a sociálním zřízením velmi lišil od dnešní doby, a proto tento způsob života nemůže dnes sloužit v každém případě za vzor. Kritické bádání nás přesvědčilo, že nejde o knihu nadiktovanou Bohem proto, aby lidé věděli, co mají činit, ale o knihu ryze lidskou, se všemi stopami lidských slabostí a omezenosti.
Vyvstává tedy otázka, může-li bible vůbec být zdrojem a pramenem náboženského života a podněcovatelem náboženského úsilí. Ortodoxní přátelé často vytýkají unitářům, že bibli prostě zavrhli, a tak odhodili vzácné dílo a vzácný pramen. Taková výtka je činěna neprávem.
Unitáři nezavrhli bibli jako vzácnou knihu, protože každý doklad lidského duševního projevu je jim vzácný, naopak, váží si bible jako jedné z nejstarších literárních sbírek, které máme v naší kultuře, ale nepřipisují jí žádný nadpřirozený původ a žádnou nadpřirozenou moc, ani nadpřirozený obsah. Je jim knihou lidskou. Protože zůstávají vždy kritičtí, dovedou si vyhledávat perličky a nechávat stranou bahno. Nepovažují však bibli za jediný pramen pravých náboženských zkušeností, ani za jediný podnět náboženského života. Unitáři vědí, že jsou stejně tak vzácná i jiná písma, že právě tak i ona obsahují mnoho perel vedle skořápek a slupek, a tak se nechtějí prostě omezovat jen na jeden pramen, ale přijímají prameny všechny, bez ohledu na to, jaký je jejich původ. Pokud je možné najít v těchto pramenech stopy pravdy, pokud mohou myšlenky v nich uložené v nás probouzet myšlenky nové, tvůrčí, a pokud nás může četba těchto pramenů povzbudit k lepšímu náboženskému úsilí a životu, potud přijímají unitáři každou knihu.
Písmem svatým je tedy v ortodoxních církvích jen bible. Písmem svatým pro unitáře jsou všechny vzácné náboženské knihy všech věků, všech národů a ras, všechna poezie světa, všechny knihovny světa, pokud v nás mohou probouzet nové a nové nadšení a rozšiřovat naše poznání a podněcovat nás k vyššímu způsobu života. Je tedy nesporné, že unitářské hledisko je mnohem širší a obsáhlejší a že stanovisko ortodoxní je uzounké. Je proto možné říci, že unitářství je tak široké, že může obsáhnout všechny druhy poctivého náboženského snažení, kdežto ani jedna z ortodoxních církví není schopna přijmout pod svou střechu unitáře. Ortodoxní tradice našich církví je tedy jen židovsko-křesťanská, kdežto tradice unitářská je univerzální – všelidská. Vše, co je hodnotné a vzácné, může-li to dosud sloužit náboženskému životu a mravnímu úsilí dneška, je to zároveň statek unitářský.
Některé vzácné myšlenky jsou uloženy ve védách, jiné jsou ve vestách, perličky jsou v Koránu, vzácné myšlenky jsou v knihách Konfuciových, ve spisech řeckých filozofů, římských státníků, velkých duchů všech národů – proč by měly být tyto hodnoty stranou? Jen proto, že nejsou židovsko-křesťanského původu a že nejsou v bibli? Bůh stvořil všechny národy, všem dal mozek a všem dal srdce, všem ukázal a ukazuje, jak nejlépe chtít. Z unitářského hlediska není myslitelné, že by nějaká skupina malého národa měla právo slyšet Boží hlas a mohla poznávat i za jiné vůli nejvyššího. Z tohoto bludu a úzkoprsosti se unitáři dostali už dávno, a proto je jejich náboženský život mnohem širší a bohatší.
Vyvstává proto další otázka, zdali jsou unitáři vůbec křesťané? Odpůrci unitářství přirozeně tuto otázku nadhazují a snaží se dokazovat, že unitáři křesťany nejsou. Důvodem pro to je jim především stanovisko unitářů k Ježíšovi, kterého považují za náboženského génia, vůdce, ale v němž vidí jen projev a osobnost lidskou. Protože nevidí v Ježíši Krista, tedy spasitele a vykupitele lidstva z věčného zatracení, není prý možné považovat unitáře za křesťany, to jest stoupence víry ve vykupitelskou smrt Krista.
Univerzálnost tradice, o které jsme se právě zmínili, je pro ortodoxní přátele dalším důvodem k tvrzení, že unitáři nejsou křesťany, protože se nedrží jen výlučně křesťanské (správně ovšem židovsko-křesťanské) tradice a přijímají i tradice takzvaně pohanské.
Jaké je hledisko unitářů?
Je-li skutečně křesťanstvím to, co říkají ortodoxní církve, tedy především víra v Krista, syna Božího, druhou božskou osobu, která musela být usmrcena, aby první božská osoba se přestala hněvat na lidi a odpustila jim a dala jim možnost věčného pobytu v nebi, namísto v pekle, kam všichni lidi měli přijít, jestliže křesťanství je dále to, co si odhlasovaly církevní sněmy a přijaly jako krédo a co se mnohdy dělo za velmi nekřesťanských okolností, jestliže všechna pověrčivost, která je spojena s ortodoxní vírou, víra v zázraky a podobné věci jsou podstatnou částí křesťanství – potom v tom případě unitáři křesťany nejsou a také by jimi nechtěli být. Celá jejich historie je poznamenána zápasem proti takové věrouce, proti tmářským názorům, které snižují lidský rozum a které jsou nedůstojné myslícího člověka dneška. Otázkou však zůstává, zdali to, co tvrdí ortodoxní církve, je skutečně křesťanstvím.
Bylo by zajisté velmi těžké přesně definovat křesťanství a odlišit je od ostatních náboženství, vyznačit jeho principy a oddělit jeho učení od učení jiných náboženských směrů. Ale i když upustíme od takového přesného vymezení, zůstává zde osobnost Ježíše a jeho příkladný život a náznaky jeho náboženského pojetí. Unitářům, kteří si jistě váží všech náboženských vůdců a všech myslitelů a géniů, světel v lidské rodině, přece jen zůstává Ježíš z Nazaretu postavou největší a nejbližší. Nespatřují v něm zázračnou bytost, ale člověka, který svým způsobem života dal lidem příklad a ideál lidství. Unitáři se snaží žít svůj náboženský život v duchu tohoto velkého Mistra, snaží se řídit jeho přikázáním nejdůležitějším, kterým je láska člověka k člověku, a jeho rozhodujícím názorem, že všichni jsme synové a dcery jednoho Otce, tudíž bratři a sestry. Unitáři se snaží z tohoto učení odvozovat důsledky pro dnešní způsob života. Je-li poctivá snaha řídit se Ježíšovým příkladem křesťanstvím, je-li křesťanstvím úsilí o interpretaci jeho myšlenek pro dnešek, je-li křesťanstvím život v jeho duchu, potom můžeme bez pýchy přiznat, že nejopravdovějšími křesťany jsou unitáři, zatímco největšími odpůrci pravého křesťanství, rušitelé, a dokonce ničitelé Ježíšova ducha že jsou ony církve, které z Ježíše, velkého člověka, který světu ukázal, kam až může dospět člověk, který opravdu Boha hledá, učinili loutku, kterou okuřují a které se klaní jako modle, zapomínajíce úplně na jeho ducha.
Je však nutné říct, že unitáři se však ani o pojmenování nestarají, a jestliže jim někdo vytýká, že nejsou křesťany, ale oni přesto v duchu Ježíše žijí, je to zajisté víc než být křesťany, a přece Ježíšova ducha ubíjet a popírat. Unitářům nejde o jména, nejde jim o škatulkování, ale o realizování velkých ideálů, aby na světě byly vytvořeny takové podmínky a takové prostředí, v němž by se lidem žilo tak, jak si to představovali největší géniové lidstva, jakým byl i Ježíš.
V duchu tohoto křesťanství, jak je chápou unitáři, bylo na světě mnoho velkých a dobrých křesťanů, a tím zároveň velkých unitářů, ať se nazývali jakkoliv. Naše vlastní náboženská historie mluví o takových dobrých, pravých křesťanech, kteří se řídili příkladem Ježíšovým, ale nutně naráželi na církevní zřízení – které je cele protiježíšovské, naopak, je takové, jaké Ježíš ve vlastním národě a náboženské společnosti nenáviděl – farizejské.
U nás doba předhusitská, husitská a bratrská vynesla mnoho jedinců, ano i mnoho skupin, které se snažily žít křesťansky a měly před sebou stále hořící hranice. Všichni osvícenečtí velikáni, ať patřili ke katolictví, či k protestantství, svými názory, svým způsobem života nevědomky patřili k pravému křesťanství a byli blízcí unitářství, i když o něm nevěděli.
V dnešních dobách je v každé náboženské skupině i mimo tyto skupiny, mezi takzvanými ateisty, mnoho opravdových křesťanů, opravdových unitářů, kteří o unitářství nic nevědí, nicméně mnozí z nich po něm lační.
Tito lidé, vyrostlí z naší hroudy, živení naší tradicí, lidé otevřené mysli, cítícího srdce, lidé ochotní k velkým obětem, činům a lidé mající před sebou nikoliv iluze, ale jasný ideál království božího na zemi – to jsou naši lidé a máme povinnost je přizvat do svého středu, podat ruku a zařadit do svých pracovních šiků.