anglické unitářství
Velká Británie1 je dnes obecně považována za druhou kolébku unitářství (tou první je rumunská Transylvánie) a to je dobrý důvod představit si zdejší unitářství včetně historických souvislostí trochu podrobněji. A samozřejmě nelze pominout ani fakt, že britští unitáři podporovali vznik a rozvoj NSČU od jejích počátků a dodnes mají s naší náboženskou společností vřelé vztahy.
Živná půda
V Anglii unitářství vzniklo stejně jako v Sedmihradsku vlastně z kritického přístupu ke křesťanství. K určitým změnám v klasickém pojetí křesťanství zde docházelo již od vlády Jindřicha VIII., kdy vznikla anglikánská církev (okolo roku 1530). Nechme nyní stranou fakt, že tato „reforma“ katolické církve byla spojena s krvavými represemi, ovšem pro následný vývoj unitářských myšlenek se stala důležitá skutečnost, že se díky těmto reformám v Anglii mnoho osobností začalo nebývale do hloubky zabývat studiem bible.
Určitá míra svobodného výkladu Písma, která doprovázela ranou vývojovou fázi anglikánství, ovšem skončila v roce 1662, kdy byl za vlády Karla II. přijat zákon (Act of Uniformity), na jehož základě panovník vyžadoval, aby všechny sbory dodržovaly předepsanou formu uctívání a všichni duchovní byli vysvěceni biskupy. Ti kněží, nazývaní jako nonkonformisté,2 kteří se odmítli zákonu podřídit, byli nuceni se kněžského úřadu vzdát. Taková byla situace až do roku 1689, kdy byl zmíněný zákon změněn takzvaným tolerančním zákonem, v němž bylo nonkonformistům dovoleno za určitých podmínek provádět veřejné náboženské obřady a bohoslužby v rámci jejich vlastních forem.3 Do této periody se také datuje vytváření věroučného základu pozdějšího anglického unitářství.
To ovšem jako ostatně nikde jinde, nevycházelo z jednoho, ale nejméně ze čtyř různých zdrojů. Jako první je nutné jmenovat právě důsledné studium bible,4 jež pak mnohé učence vedlo k jiným než oficiálním anglikánským názorům. Dalším byl vliv zahraničních osobností,5 zejména Italů, dále působení anabaptistů a konečně významný vliv sociniánství přicházejícího na ostrovy hlavně z území tehdejšího Polska. Sociniánství začalo do Anglie pronikat počátkem 17. století. Částečně skrze sociniánské tisky dovážené z Holandska, příležitostně i díky tiskům polské provenience. Tento vliv pak posílili i Angličané studující v Nizozemí, kde se sociniánstvím, případně remonstranty přišli do styku. Velké pozornosti se v Anglii dostalo také prvnímu latinskému vydání Rakovského katechismu (sepsán 1605) v roce 1609 a ještě větší pak jeho dalšímu tisku z roku 1651.
V roce 1640 pak toto stále narůstající šíření sociniánských myšlenek vyvolalo předpokládanou reakci a bylo oficiálně zakázáno. Přesto údajně ještě několik desetiletí poté nebyl v Anglii problém sehnat sociniánské. knihy.
Z hlavních osobností, které vešly do dějin jako „prapředkové“ anglického unitářství, uveďme dvě: Paula Besta narozeného okolo roku 1590 a vzdělaného na univerzitě v Cambridgi, který jako voják hodně cestoval po Evropě a seznámil se s německými i polsko-sedmihradskými reformačními proudy. Po návratu do Anglie byl za popírání svaté Trojice (Ježíšova božství) v roce 1645 odsouzen k smrti. Trest však nebyl vykonán a Best byl po několika letech věznění propuštěn. Druhým jménem (pro unitářství mnohem zásadnějším, neboť k jeho odkazu se již angličtí unitáři přímo hlásí), byl John Biddle. Jeho významu napomohl i fakt, že jeho odkaz šířilo mnoho následovníků. Životopis J. Biddla je poměrně známý a v literatuře snadno dohledatelný,6 pro potřeby tohoto textu proto jen stručně uveďme, že byl vynikajícím znalcem Písma, zejména Nového Zákona, a to i v latinské a řecké verzi. Na základě těchto znalostí pak vyvracel existenci sv. Trojice. Své názory veřejně publikoval a kvůli nim pak strávil dlouhá léta ve vězení a vyhnanství. Tomu, že nebyl popraven a že se jeho učení poměrně rozšířilo, alespoň v Londýně, kde svého času vedl i vlastní sbor věřících, značně napomohla i tehdejší politická situace v Anglii, za níž byla zrovna tolerována větší míra náboženských polemik.
Z jeho přímých následovníků je nutné zmínit Thomase Firmina, narozeného roku 1632. Ten se v mládí v Londýně s J. Biddlem setkal, přijal jeho názory a stal se mu oddaným přítelem. Firmin byl jedním z předních filantropů, navíc se mu podařilo zbohatnout, a tak mohl své přátele a víru podporovat i finančně. Ve svém přístupu k charitativní práci velmi předběhl dobu: proslul podporou chudých, které zaměstnával, i pronásledovaných pro víru – hugenotských uprchlíků z Francie či protestantů z Irska. Nejdůležitější však z hlediska budoucího unitářství bylo, že na své náklady nechával tisknout antitrinitářské a sociniánské spisy, čímž zásadně napomáhal šíření těchto myšlenek. Unitářsky zaměřené texty hojně psal také duchovní anglikánské církve Stephen Nye, který byl přítelem Firmina, – v jeho spise Brief History of the Unitarians also Called Socinians (Stručná historie unitářů, zvaných také socicniánů) se poprvé přímo v titulku objevilo slovo unitář (1687).
Z období konce 17. století však musíme do přehledu předchůdců anglického unitářství uvést ještě jednu osobnost, a to filozofa Johna Locka (1632–1704), který proslul obranami lidské svobody, prosazováním tolerance v náboženství a zejména uplatňováním legitimní funkce rozumu ve výkladu slova božího. Jeho tři Dopisy o toleranci (A Letter Concerning Toleration, 1689, další pak 1690, 1692) a spisy o roli rozumu v křesťanství (užíval termín the reasonableness of christianity) jsou v tomto ohledu dodnes velmi ceněnými díly. O stěžejním a dodnes od středních škol vyučovaném Eseji o lidském rozumu nemluvě. V něm je ostatně dost důkazů jeho racionalistického „unitářského“ smýšlení.
Důsledkem sílících antitrinitářských projevů včetně tištěných bylo, že v roce 1697 došlo ke schválení zákona o rouhání (The Blasphemy Act), podle něhož měly být sankcionovány osoby, které popíraly boží Trojici, nebo hlásaly, že je víc než jeden Bůh. Tento zákon byl zrušen až 1813.
Pomalu přicházelo 18. století a Anglie do něj vstupovala za živých, byť neoficiálně a v podstatě utajovaně vedených diskusí o boží troj(jedinosti). Objevilo se i nemálo vynikajících teologů anglikánské církve, kteří se snažili o revizi dogmatického přístupu ke křesťanství, například William Whiston, profesor matematiky v Cambridgi, jenž se musel tohoto místa vzdát, jelikož objahoval jedinost Boha, Samuel Clarke, který napsal kritický spis o Trojici, a nezapomeňme na všestranného vzdělance a génia své doby Isaaca Newtona, který, byť se považoval za upřímného křesťana, se také veřejně hlásil k názoru o jediném Bohu.
Velký význam v této nábožensky mnohovrstevnaté době měla takzvaná Slavná revoluce, při níž byl svržen katolický král Jakub II. a na trůn se roku 1688 zásahem parlamentu dostala panovnická dvojice Marie II. a Vilém III. Jedním z jejích z prvních kroků bylo přijetí již zmíněného Tolerančního zákona (The Toleration Act, 1689). Ten povoloval svobodu vyznání (vlastní bohoslužby nebo třeba učitele) nonkonformistům, kteří složili králi přísahu věrnosti. Tedy protestantům, kteří nesouhlasili s liturgií anglikánské církve (což byli baptisté nebo kongregacionalisté), zákon se ale záměrně nevztahoval na katolíky, unitáře a ateisty. Nonkonformisté (anglickým termínem nonconformists)7 tím došli oficiálního uznání. Vzápětí jejich počty prudce rostly, jako nikdy předtím. Týkalo se to především dvou velkých skupin: presbyteriánů (těch bylo nejvíce, asi dvě třetiny nonkonformistů) a baptistů. Nějaký čas existovala i naděje, že by se tyto církve mohly spojit do nějaké jednoty či aliance, jež by byla protiváhou anglikánské církve, ale tato unie nevydržela. I mezi nonkonformisty se ale na přelomu 17. a 18. století objevily osobnosti, které se k trojici stavěly s nedůvěrou, například presbyteriánský kněz Thomas Emlyn z Dublinu, který byl pro své názory nakonec zbaven postu duchovního. (Odešel poté do Londýna, kde založil vlastní sbor a působil zde až do své smrti 1741. Spolupracoval mimo jiné s Whistonem a Clarkem.) Počet takových lidí mezi nonkonformisty navíc v 18. století stale rostl – bylo pro ně typické, že se nehlásili k určitému vyznání, ale k bibli, jíž často vykládali podle svého úsudku. Odmítali jakoukoli stávající závaznou doktrínu, ale zatím se nijak neorganizovali. (Ve třetí čtvrtině osmnáctého století se velké množství nonkonformistických duchovních Anglie a Irska názorově stalo prakticky unitáři.) Ovšem taková situace nebyla dlouhodobě udržitelná, tato skupina potřebovala vůdce a nějaký smyslupný program. Oboje došlo naplnění zejména díky třem dále zmíněným významným mužům, z nichž T. Lindseyho již můžeme považovat za přímého zakladatele anglického unitářství jakožto státem uznané církve.
Unitářské počátky
Pro pochopení dalšího vývoje je třeba doplnit fakt, že všichni budoucí duchovní studující na oficiálních anglických teologických školách se museli před svou ordinací podle zákona přihlásit ke třiceti devíti článkům závazným pro liturgii anglikánské církve. A právě to byl „společný nepřítel“, který napomohl prvnímu organizování duchovních (anglikánských i nonkonformistických), kteří se s touto doktrínou neztotožňovali.
V roce 1771 anglikánský duchovní Francis Blackburne (1705–1787), stoupenec Johna Locka a jeho názorů, vypracoval a zveřejnil první ucelený podnět pro parlament, aby tento zákon zrušil. Veřejně jej poprvé představil v londýnské taverně Feathers, proto jeho návrh vešel do historie pod názvem Tavern Feathers Petition – stala se z něj totiž petice, kterou během půl roku podepsalo na dvě stě padesát duchovních (ovšem mnozí, kteří s ní v zásadě souhlasili, nenašli odvahu přihlásit se k tomu veřejně). Obsahem byla žádost o zrušení zákonné přísahy duchovních na oněch třicet devět článků víry a její nahrazení jednoduchým prohlášením víry v bibli. S prvními podpisy několika desítek duchovních byla petice odeslána a projednána v poslanecké sněmovně 6. února 1772. Návrh byl však zamítnut 217 hlasy proti 71.
Jedním z podepsaných byl také Blackburnův chráněnec a zeť, duchovní Theophilus Lindsey (1723–1808). Po odmítnutí petice Lindsey jako jeden z mála podepsaných dospěl k radikálnímu rozhodnutí, že již dále nemůže vykonávat svou práci pod přísahou, jejíž obsah je v rozporu s jeho přesvědčením, a na konci téhož roku dobrovolně vystoupil z anglikánské církve. Zcela jistě to nebylo jednoduché rozhodnutí. Ztratil dost přátel včetně Blackburna, bylo mu padesát let, což není ani dnes, natož tehdy, vhodný věk na úplně nový životní začátek. Nicméně přesto se pro něj rozhodl; prodal téměř všechen majetek a s jistotou jen drobného pravidelného ročního příjmu své ženy, která jej věrně podporovala, se vydal do Londýna. Pro své bývalé farníky napsal na vysvětlení a rozloučení drobný spis A Farewell Address to the Parishioners of Catterick. Neobhajoval v něm své rozhodnutí, spíše chtěl dodat sílu a inspiraci těm věřícím, kteří stejně jako on váhali slepě přijímat vše, co jim jejich církev předkládá. V tomto drobném pojednání vysvětluje historii utvoření fenoménu sv. Trojice a představuje unitářský pohled na věc, vše velmi citlivě, úmyslně nekonfrontačně a hlavně: osobně a upřímně. To se vyplatilo, spisek dosáhl velkého úspěchu. Během jednoho roku následovaly tři dotisky.
V Londýně bydlel Lindsey pár týdnů u přátel a intenzivně hledal prostor, kde by mohl uskutečnit záměr pořádat bohoslužby podle svého, unitářského, přesvědčení. Nakonec si za peníze získané prodejem rodinného majetku pronajal jednu místnost v Essexské ulici, kde dříve probíhaly knižní aukce. První veřejnou (a již můžeme říci unitářskou) bohoslužbu zde vedl 14. dubna 1774. Navštívilo ji asi dvě stě lidí. Místu se začalo říkat Essex Street Chapel a není bez zajímavosti, že na této adrese dodnes sídlí britské unitářské ústředí. Mezi prvními příslušníky a podporovateli Lindseyho nového sboru byli například presbyteriánský duchovní Richard Price či blízký přítel Joseph Priestley, který v Essex Street Chapel příležitostně také kázal, i mnoho dalších vlivných a vážených osob.
Kaple bývala často zcela zaplněná. Záhy se však projevily nevýhody malého prostoru; již po třech letech poptávka po Lindseyho kázání výrazně převyšovala kapacitu pronajaté místnosti. Lindsey se tedy rozhodl k dalšímu významnému kroku: s pomocí svých příznivců odkoupil celý objekt a přebudoval ho na větší shromaždiště včetně bytu pro duchovního v přízemí. Teprve vážná nemoc, kterou prodělal v roce 1778, jej donutila trochu zpomalit pracovní tempo a také přemýšlet o vhodném nástupci. To se ukázalo být úkolem složitějším, než se na první pohled zdálo. Osoby, které Lindsey pokládal za vhodné, se vesměs nechtěly naplno věnovat duchovenské službě. Nakonec nalezl ideálního adepta de facto v rodině – v Johnu Disneym, jenž byl manželem nevlastní sestry Lindseyho ženy (byli tedy švagři). Disney se s nadšením ujal nové práce na začátku roku 1783.
Poté, co se Lindsey mohl podělit o zodpovědnost za nové hnutí, kterou nesl vlastně téměř deset let sám, začal se více angažovat i v jiných než kazatelských činnostech včetně publikování. V roce 1783 vydal své stěžejní dílo s velmi dlouhým názvem: An Historical View of the State of the Unitarian Doctrine and Worship from the Reformation to Our Own Times (Historický pohled na stav unitářské doktríny a vyznání víry od reformace do naší doby). Byl to vlastně zároveň první pokus o komplexní zpracování tehdy známých dějin a kořenů unitářství.
Jedním z mála lidí, kteří Lindseyho podpořili po jeho příchodu do Londýna, byl již zmíněný Joseph Priestley (1733–1804), duchovní, filozof a také významný chemik. Pocházel z rodiny radikálních nonkonformistů, studoval na Warringtonské akademii. Po roce 1774 příležitostně kázal ve Street Chapel a nový, unitářský náboženský proud aktivně podporoval i jinak, psal jeho promyšlené obrany a aktivně přispíval k zakládání nových sborů v Británii (a později i v Americe). Jeho náboženské a politické názory ho však neustále dostávaly do problémů a nevraživost vůči němu ještě vzrostla v roce 1791 po napsání obrany idejí francouzské revoluce. To bylo v monarchistick. Anglii v podstatě píchnutí do vosího hnízda. Když navíc ve stejném roce vydal liberální Politický dialog o obecných zásadách vlády, konzervativci ve městě se začali otevřeně stavět proti němu. Vyústilo to dokonce vloupáním se opilého davu do jeho domu, kde zničili většinu vybavení včetně chemické laboratoře a především knihovny i s dosud nepublikovanými rukopisy.
Priestley se pod tlakem okolností nakonec rozhodl ještě před koncem 18. století s rodinou emigrovat do Ameriky, ale i tak patří k osobnostem, které zásadním způsobem ovlivnily počáteční vývoj anglického unitářství.
Upevňování pozice
Devatenácté století bylo pro britské unitářství v porovnání s předchozími klidnou a příznivou dobou. Prvním důležitou osobou, která na jeho počátku ostrovní unitářství výrazněji formovala, byl Thomas Belsham (1750–1829). Učil na unitářské škole v Hackney, dobře se znal s Lindseym i Priestleym a v roce 1805, po rezignaci Disneyho, se ujal sboru Essex Street Chapel. Zde kázal až do své smrti v roce 1829 a získal si značnou přízeň řadových unitářů.
Vůdčí osobnosti britského unitářství si uvědomovaly, že je načase začít unitářství uvádět více mezi běžné lidi. Za tím účelem byl roku 1806 zřízen The Unitarian Fund for Mission Work (což můžeme volně přeložit jako Unitářský fond pro podporu a šíření unitářství), zkráceně běžně nazývaný pouze Unitářský fond. Hlavními cíli fondu bylo finančně vypomáhat duchovním, kteří se hlásili k unitářství a trpěli nedostatkem peněz, podporovat unitářské aktivity ve společnosti včetně vydávání literatury a podobně a v neposlední řadě byli jeho prostřednictvím podporováni duchovní, kteří putovali po Británii a šířili unitářství misijní formou, i nově zakládané sbory. Snad nejznámějším a nejúspěšnějším unitářským duchovním putujícím po Anglii, Skotsku i Walesu a šířícím unitářství byl Richard Wright (1764–1836). Dohled nad činností fondu byl svěřen Robertu Asplandovi (1782–1845).
Zásadní pozitivní význam mělo pro unitáře přijetí takzvaného zákona o trojici (Trinity Act) v parlamentu v roce 1813. Po jeho odsouhlasení, zjednodušeně řečeno, již nebylo odmítání sv. Trojice ze zákona posuzováno jako rouhání. Za přijetí tohoto zákona vděčí unitáři vlivnému whigovskému politikovi Williamu Smithovi (dědečkovi významné unitářky Florence Nightingaleové), unitáři, který jej navrhl a dokázal prosadit.
Brzy se objevila také první unitářská periodika: Monthly Repository of Theology Literature a The Christian Reformer (později přejmenovaný na The Unitarian Magazine and Review). První byl zřízen roku 1806 R. Asplandem a ten jej dvacet let také vedl. Roku 1826 tento časopis koupila Britská a zahraniční unitářská asociace a jeho vedení se ujal až do roku 1838 William Johnson Fox (1786–1864), další výrazná unitářská osobnost té doby. Druhé periodikum vzniklo 1815 a do roku 1844 jej řídil opět Aspland. Existovalo až do roku 1863. Důležité bylo, že Christian Reformer se prodával za velmi přijatelnou cenu, takže byl dostupný i lidem s nízkými příjmy.
Dalším důležitým mezníkem v dějinách bristkého unitářství bylo založení Britské a zahraniční unitářské asociace (British and Foreign Unitarian Association ) roku 1825. Asociace se vzápětí stala nejdůležitější z dosud ustavených ostrovních unitářských organizací (vznikla vlastně sloučením tří starších: The Unitarian Book Society for Literature , která byla založena 1791 ještě Lindseym a Johnem Disneym; Unitářského fondu, o němž bylo psáno výše; a nejmladší: The Unitarian Association for Civil Rights zřízené roku 1818). Asociace byla nejdůležitějším tělesem britských unitářů celé jedno století, až do roku 1928, kdy se stala součástí Generálního shromáždění unitářských a liberálně křesťanských sborů (General Assembly of Unitarian and Free Christian Churches ), dodnes existující organizace, zastřešující všechny britské unitáře.
Celkově vzato, působilo v Anglii, Skotsku a Walesu v první polovině 19. století něco přes dvě stě unitářských sborů. V polovině 19. století počtem unitářských sborů poněkud zamíchal takzvaný Zákon o kaplích (Chapels Act) z roku 1844, podle něhož měly prostory financované například náboženskou nadací nadále ctít původní vyznání zakladatele této nadace. Pokud tedy byly nějaká nadace, fond, kostel a podobně kdysi založeny a financovány například presbyteriánským věřícím, ale v průběhu dějin se změnila církev nebo náboženská společnost, která je využívala (například z presbyteriánské na unitářskou), měla po roce 1844 peníze z nadace plynoucí získávat zase původní církev, tedy v uvedeném případě presbyteriánská. Unitáři – jako mladá církev – tak přišli o dost majetku (kaple, hřbitovy, školy, nadační fondy...), vesměs ve prospěch právě presbyteriánů. Unitářství to v zásadě nijak neohrozilo; zákon vstoupil v platnost v době, kdy byly ve velkém zakládány nové sbory a unitářství bylo na vzestupu, spíše se v jeho důsledku poněkud proměnil poměr venkovských sborů k městským, protože o majetek a sbory přicházeli unitáři vesměs v menších sídlech, zatímco nové sbory vznikaly zase spíše ve větších městech.
Nové impulzy pro unitářství začaly do Británie přicházet v polovině 19. století také z Ameriky, kam se v podstatě o několik desetiletí drive unitářství z Britských ostrovů dostalo. Zejména vliv liberálních názorů W. E. Channinga se šířil touto – zpětnou – cestou. Vůdčí osobností jakési „nové vlny“ v britském unitářství byl filozof a unitář James Martineau (1805–1900). Pod jeho ideovým vedením se britští unitáři začali pozvolna vzdávat svých historických křesťanských kořenů, které je v moderní době spíše svazovaly – například sepětí s biblí a řešení otázek na ní vázaných (vyplývajících z křesťanských tradic) a začali se výrazněji hlásit k modernímu pojetí víry s mnohem větším zapojením rozumu, filozofie, soudobých poznatků vědeckých disciplín a podobně.
Martineau již ve svých raných textech vyzdvihoval autoritu rozumu před Písmem. (Zajímavostí je, že tehdejší nejstarší generace anglických unitářů je proto považovala za nebezpečně radikální.) V roce 1848 absolvoval studijní pobyt v Německu, kde byl nadšen německým idealismem, zejména Kantem. Snažil se jeho filozofické závěry přenést do teologie, a tak dospěl k tezím, že lidská povaha a přirozenost jsou v blízkosti boží přirozenosti a součástí Absolutní mysli. Věřil tedy, že lidská přirozenost zpětně přivedlo k americkému transcendentalismu, zejména k osobnosti W. E. Channinga, s jehož myšlenkami nacházel shodu. Víra mu splývala s filozofií. Když kázal, nikdy mu nešlo o pouhé spekulativní myšlenky, ale vždy o realitu bytí a myšlení, konečné pravdy a způsob, jak náboženství tlumočit do práva, svědomí a všedního lidského života. Nepodceňoval ani osobní lidské problémy, jako smutek, osamělosta podobně. Věnoval také hodně času vedení nových duchovních. Ve svých úvahách se zabýval i přímo termínem unitářství a tvrdil, že se v něm skrývá jen další dogma; navrhl tedy nový název: Free Christian Church (Svobodná křesťanská církev). Dost britských unitářských sborů toto označení přijalo a v důsledku se v Británii unitáři dodnes sdružují v organizaci nazývané General Assembly of Unitarian and Free Christian Churches.
James Martineau zemřel v lednu 1900, tedy symbolicky v okamžiku, kdy začínalo nové století a s ním zcela jiná doba, než jakou pomáhal svým dílem utvářet. Z významných unitářů druhé poloviny 19. století uveďme ještě například jméno duchovního Roberta Spearse (1825–1899), jenž se v roce 1867 stal tajemníkem Britské a zahraniční unitářské asociace, velké osobnosti se spoustou příznivců, který v Británii mimo jiné propagoval například indické liberálně náboženské hnutí Bráhmo Samádž. Ani ve stručném přehledu unitářských dějin Britských ostrovů nelze opominout založení proslulé Unitarian College v Manchesteru v roce 1854, na níž je dodnes přednášena a vyučována unitářská teologie.
Ve druhé polovině polovině devatenáctého století byla situace anglických unitářů zdravá a stabilní. Unitáři se v Británii stali respektovaným náboženským směrem, osobnosti z jejich řad se angažovaly v politice, sociální oblasti, filantropii, školství, vědě i umění. Na přelomu 19. a 20. století existovalo na britských ostrovech okolo tří set šedesáti unitářských sborů.8
Období druhého ideového formování
Nicméně ne všichni britští unitáři se dokázali ztotožnit s pokrokovým svobodnějším proudem unitářství. A tak ještě na počátku 20. století vedle sebe v britském unitářství existovaly dva legitimní a v podstatě stejně silné proudy – ten druhý byl konzervativnější, hodně vycházel z křesťanských základů. To také dlouho bránilo utváření moderní britské unitářské cesty, která by byla jednotná, ale zároveň specifická a přijatelná pro většinu členů. Spíše se jednalo o společenství lidí velmi rozdílných přístupů, jimž sice nic nebránilo ve sdružení pod jednou organizací, ale dlouho byly paralyzovány jakékoli snahy dát britskému unitářství moderní a snadno rozpoznatelnou tvář.
Na konci 20. let 20. století dokonce situace hrozila rozkolem, nicméně oba proudy se nakonec dokázaly dohodnout a vytvořit v roce 1928 již zmíněné Generální shromáždění – General Assembly of Unitarian and Free Christian Churches – s dodnes funkční organizační strukturou. Ustavení Generálního shromáždění bylo vítáno jako přelomová událost a jen málo unitářských osobností či sborů se s jeho zřízením neztotožnilo. Z tábora vyhraněného křídla liberálních křesťanů se k Generálnímu shromáždění odmítl přihlásit například jejich vůdce Lloyd Thomas, z progresivních unitářů pak kupříkladu významný filozof, duchovní a pedagog Lawrence Pearsall Jacks (1860–1955), který byl na sklonku života zvýšeně kritický vůči všem formám institucionalizace náboženství.
Z hlediska vývoje britského unitářství pak byla zásadním dokumentem zpráva z roku 1945, tedy těsně po válce, publikovaná pod názvem A Free Religious Faith (Svobodná náboženská víra). Vypracovala ji z pověření General Assembly skupina třinácti duchovních a stala se v podstatě unitářským prohlášením víry. Dodnes poskytuje cenný souhrn unitářského myšlení tehdejší doby a byla opravdu kolektivním dílem, nikoli jen sborníkem jednotlivých příspěvků. Byla publikována knižně a pro velký úspěch byla o tři roky později dotiskována. Nejvýraznější osobností podílející se na její přípravě byl Raymond Vincent Holt (1885–1957), duchovní a knihovník Manchester College v Oxfordu a ředitel Unitarian College v Manchesteru a také předseda General Assembly.
Moderní doba
Zmínku si samozřejmě zaslouží také ženy: za výrazný počin britských unitářek, který dodnes neztratil aktuálnost, lze považovat sborník General Assembly Feminist Theology Report. Objevil se v polovině roku 1980 a jeho hlavními iniciátorkami a autorkami byly duchovní Ann Peartová a Joy Croftová. Pro získání vhledu do ideového základu současného britského unitářství je cenná brožurka další velké osobnosti, duchovního Arthura Johna Longa (1920–2006), Current Trends in Contemporary British Unitarianism (Aktuální trendy v soudobém britském unitářství)9 vydaná roku 1997. A pak také sborník ze sympozia pořádaného Generálním shromážděním nazvaný Unitarian Perspectives on Contemporary Religious Thought (Unitářské pohledy na současné náboženské myšlení, 1999) editovaný filozofem a teologem Georgem D. Chryssidesem (narozený 1945), v němž nechybí historické souvislosti, ale jsou zde například i zajímavé studie o unitářství ve vztahu k postmodernismu nebo New Age či kapitola věnovaná ženám v unitářství.10
V souvislosti s těmito významnými edičními počiny je také nutné uvést, že od roku 1890 v Británii funguje unitářské nakladatelství Lindsey Press,11 které do současnosti vydalo kolem dvou set padesáti titulů. Dnes jeho činnost spadá pod Generální shromáždění, kde na ediční plán dohlíží šestičlenný pracovní tým.
V současné době je po celé Británii okolo dvou set unitářských sborů, jejichž vrcholným orgánem je stále General Assembly of Unitarian and Free Christian Churches, které sídlí na slavné adrese v londýnské Essex Hall, kde Lindsey založil první unitářský sbor. Zasedá každoročně a je řízen devítičlenným výkoným výborem. V celé zemi je zhruba tři a půl tisíce aktivních unitářů, sdružených ve sto sedmdesáti sedmi sborech (z toho jich je více než sto čtyřicet v Anglii, jednadvacet ve Walesu a čtyři ve Skotsku). Existují zde pouze dva sbory s více než stem členů. Díky této určité podobnosti s našimi, také spíše menšími obcemi by pro nás činnost anglických sborů mohla být v mnoha ohledech inspirativní. Podle statistických údajů ICUU je v Británii registrováno přes sto třicet unitářských duchovních, nicméně z nich je již okolo poloviny v důchodovém věku. Tato situace nevypadá úplně příznivě, porovnáme-li ji s dobou největšího rozkvětu britského unitářství, tedy s počátkem 20. století, kdy bylo na ostrovech registrováno přibližně padesát tisíc unitářů. Proto zde bylo před několika lety založeno dobrovolnické sdružení s názvem 2020 – Growing Unitarianism in Great Britain, jehož cílem je obnova unitářství a nárůstu počtu unitářů v zemi. Jeho activity jsou zaměřeny zejména na udržení malých sborů (Británie má problém s nedostatkem unitářských duchovních, a tak některé male sbory zanikají) a vznik dalších; shánějí finance, pořádají semináře a podobně. Plán obnovy má toto sdružení vypracovaný do roku 2020, proto tento letopočet v názvu. V porovnání se stavem k roku 2010 chtějí za deset let zvýšit počet členů o 20 %. Otcem tohoto projektu je duchovní Andy Pakula.
Na úrovni jednotlivých obcí i národní lze nalézt i mnohé další zajímavé projekty (vesměs uvedené na www.unitarian.org.uk), k nimž patří například Unitarian TV, tedy unitářská televize (www.ukunitarian.tv). Obecně vzato, v současných aktivitách britských unitářů lze pozorovat velmi živý zájem o hledání nových cest se společným cílem: aby unitářství bylo člověku dnešní doby pomocí, stejně jako bylo v minulosti.
Závěrem nesmíme zapomenout zdůraznit, že to byli právě britští unitáři, kdo výrazně podporoval rozvoj unitářství v dalších zemích světa (za všechny zmiňme USA) a mimo jiné byli také iniciátory prvních diskusí, které vedly k založení ICUU (připomeňme především obrovské zásluhy D. Ushera, jenž v obtížných dobách 90. let pomáhal i českým unitářům v zápase o jejich přežití). Anglické unitářství má v samotné Británii úctyhodnou tradici a ve všech dalších zemích, kde unitáři působí, velké renomé. To je velmi cenná výbava pro budoucnost.
Poznámky:
1 Dějiny britských unitářů jsou tak rozmanité a pestré, že z nich lze jen stěží sepsat stručný článek, a neopominout přitom mnoho důležitých faktů, jmen a událostí. Kvůli potřebě téma co nejvíce zestručnit a zjednodušit jsou v tomto textu až na výjimky vynechány dějinné cesty unitářství ve Skotsku, Walesu a Irsku.
2 V té době k nim patřili zejména presbyteriáni, kongregacionalisté a baptisté, o něco později kvakeři, pak unitáři a metodisté.
3 Ovšem tato určitá míra náboženské tolerance se týkala jen několika málo záležitostí, ani zdaleka se například nedalo mluvit o možnosti odmítnout svatou Trojici a podobně. Na uzákonění této podstatné svobody vyznání si unitáři v Anglii počkali až do roku 1813.
4 Nejméně od roku 1535 byla bible dostupná v angličtině a mnozí její čtenáři došli k unitářským názorům jen její pečlivou četbou.
5 Mnoho protestantů z první vlny evropské reformace se uchylovalo do Anglie a hledalo zde ochranu před pronásledováním. Za všechny jmenujme alespoň Italy Bernardina Ochina s antitrinitářskými názory, Giacoma Aconzia, hlásícího se k ariánství, Španěla Casiodora de Reina, stoupence Serveta. Na východě Anglie se zase usadilo hodně novokřtěnců, kteří sem ze strachu před represemi v polovině 16. století utíkali především z Nizozemí. Ovšem přes jejich značný počet v Anglii byl jejich přímý vliv na formování unitářství malý.
6 Za všechny uveďme alespoň jeden text v češtině. Radovan Lovčí, John Biddle. Otec anglického unitářství, Svobodná cesta. Časopis obce unitářů v Plzni 5, 2009, č. 1, s. 3–10. Dostupný i na webu: http://www.unitaria.cz/plzen/slozky/casopis/SC_2009_1.pdf.
7 V tomto zákoně byl pro nonkonformisty užit termín dissenters, jenž je od té doby v angličtině hodně frekventovaný, ovšem v české historiografické literatuře se v podstatě nevyskytuje jeho ekvivalentní překlad. V tomto textu je užíván v češtině známější termín nonkonformisté. V této souvislosti je nutné se také alespoň v poznámce zmínit o dalším fenoménu, který je s dějinami anglických „dissenters“ spjatý a důležitý i pro formování raného unitářství. Tím jsou takzvané „dissenting academies“, nezávislé školy, které navštěvovali studenti z řad nonkonformistů a které tvořily podstatnou část anglického vzdělávacího systému od 60. let 17. století až do 19. století. Po roce 1662 bylo pro nonkonformisty totiž v podstatě nemožné získat vzdělání na tradičních anglických univerzitách v Cambridgi a Oxfordu, protože ty až do roku 1854 (do reformy zákona o univerzitách) dodržovaly vstupní náboženské testy, což znamenalo přihlásit se k aglikánské církvi. Lektoři v akademiích se rekrutovali nejprve z řad pedagogů, kteří museli po roce 1662 opustit místa na univerzitách, jelikož se odmítli přihlásit k aglikánské církvi, později zde učili lidé, jež získali tituly například na skotských institucích. Akademie byly financovány buď většími nonkonformistickými církvemi, například presbyteriány, nebo soukromníky. Ovšem po celou dobu existence fungovaly de facto v rozporu se zákony, neboť formálně školy musely být schváleny biskupem, což tyto samozřejmě nebyly. Mezi neznámější patřily akademie v Newington Green poblíž Londýna, Daventry Academy ve střední Anglii a na severu pak warringtonská.
8 Zajímavé informace o myšlenkovém vývoji britského unitářství ve 20. století se lze dočíst ve studii Arthura Longa: Unitarian Thought in the Twentieth Century. A Preliminary Survey by Arthur Long, dostupné online na: www.unitarianhistory.org.uk/hsthought4.html; http://www.unitarianhistory.org.uk/hsthought24.html.
9 Dostupná online na: www.nufonline.org.uk/currenttrends.html.
10 Dostupná online na: www.unitarian.org.uk/docs/publications/1999_perspectives.shtml.
11 Tento název byl přijat až na počátku 20. století k uctění Lindseyho památky.