rumunsko-madařské unitářství
OBECNÉ INFORMACE
Tato církev je nejstarší z formálně ustavených a státem uznaných unitářských náboženských organizací na světě; Anglii v tomto ohledu předčila o více než dvě stě let. Zároveň se však především kvůli geografické poloze vyvíjela až do počátku 19. století bez kontaktu s jinými unitářskými společenstvími. Její starý původ a izolovanost vývoje jsou patrné i z jejího uspořádání, které dodnes znatelně vychází z organizační podoby protestantských církví.
Ústředí církve sídlí ve městě Kluž (Koloszvár) v knížectví Transylvánie a jejími členy jsou i dnes převážně lidé hlásící se k maďarské národnosti (maďarská etnická menšina v Rumunsku). Je jednou z osmnácti náboženských konfesí oficiálně uznaných ze strany rumunského státu. Jako liturgický jazyk používá zdejší unitářská církev maďarštinu. Od června 2012 se na základě rozhodnutí synodů Transylvánské unitářské církve a Unitářské církve v Maďarsku se transylvánští unitáři oficiálně sloučili s maďarskými. Byla schválena nová ústava, společná pro obě organizace a hlavním sídlem pro obě je Kluž. Území Maďarska se stalo jednou z rozlišených oblastí, přičemž mu byla ponechána některá specifická organizační a ekonomická práva.
Jak již bylo naznačeno, má presbyterně-synodní strukturu: V čele sboru stojí volený orgán. Sbory se sdružují do pěti vyšších celků (děkanátů), které jsou opět řízeny kolektivními orgány, jež tvoří delegáti z jednotlivých sborů. Nejvyšší orgán církve se nazývá konzistoř, schází se jedenkrát ročně v Kluži a pak každý čtvrtý rok v jiném místě. Tehdy mívá charakter synodu, na němž jsou mimo jiné svěceni duchovní a voleno vedení. Transylvánská církev je spravována biskupem, hlavním duchovním (který je volen synodem), dvěma generálními kurátory a několika dalšími členy, což mohou být laikové i duchovní, často jsou jimi vyučující z unitářských vzdělávacích institucí.
Rumunští unitáři mají stále alespoň formálně své historické prohlášení víry, Summa universae theologiae christianae secundum unitarios, z roku 1787. Spolu s kalvínskou reformovanou církví a dvěma luteránskými církvemi provozují rumunští unitáři Evangelický teologický institute v Kluži, kde lze ovšem unitářství (na rozdíl od reformovaných náboženství) studovat samostatně. Kromě toho v zemi existují dvě další unitářské vzdělávací instituce na úrovni středoškolské: Unitářská akademie Jana Zikmunda Zápolského v Kluži a unitářské gymnázium Berde Mozese ve městě Cristuru Secuiesc (Székelykeresztúr).
Podle výsledků sčítání lidu z počátku 21. Století se v Rumunsku hlásí k unitářům téměř šedesát sedm tisíc obyvatel (0,3 % z celkového počtu). Unitářská církev zde má přes sto sborů (ekvivalenty našich obcí). Drtivá většina unitářů žije v Transylvánii, většinou mezi městy Sighisoara (Segesvár), a Odorheiu Secuiesc (Székelyudvarhely) a v okolí Darjiu (Székelyderzs). Zvláště silná je unitářská náboženská společnost ve městech Atid (Etéd), Cristuru Secuiesc, Feliceni (Felsoboldogfalva), lnlaceni (Énlaka) a Mugeni (Bogoz), v nichž unitáři tvoří většinu obyvatelstva. Většina sborů jsou však sbory venkovské. Dříve si téměř každý sbor udržoval vlastní základní školu, ale po válce byly integrovány do státního vzdělávacího systému.
S výjimkou roku 1920 byli zástupci unitářské církve v Transylvánii na všech kongresech IARF (v květnu 1975 dokonce rumunský komunistický stát umožnil jednání IARF v Kluži). V roce 1994 se tamtéž konala evropská konference IARF. Rumunská unitářská církev je také zakládajícím členem ICUU.
NEJSTARŠÍ DĚJINY1
Zdejší unitářská církev byla poprvé uznána ediktem z Tordy vydaným roku 1568 za panování knížete Jana Zikmunda Zápolského (korunovaného jako Jan II.). Tato raná kapitola jejích dějin je v rámci vývoje unitářství natolik unikátní, že stojí za to připomenout si ji podrobněji. Je spojena především s osobností teologa a reformátora Ference Dávida. Dávid studoval nejdříve v Kluži a pak mezi lety 1546-1551 na německých univerzitách ve Frankfurtu nad Odrou a ve Wittenbergu, kde se stal oddaným zastáncem reformace. Po návratu domů začal v roce 1551 se působit jako duchovní a učitel. O rok později se stal ředitelem školy v Kluži, která se z hlediska kultury a šíření myšlenek náboženské reformace pomalu stávala centrem celé Transylvánie. Kalvinismus se v Sedmihradsku záhy začal organizovat do samostatné církve a Dávid byl zvolen jejím biskupem. Roku 1565 jej navíc uherský král a sedmihradský kníže Jan II. Zápolský povolal ke dvoru jako svého dvorního kazatele.
Jenže Dávidovy teologické názory se vyvíjely dál a brzy se kvůli svému striktně biblickému výkladu křesťanství a důrazu kladenému na rozumové poznání v náboženství dostal s dogmatismem švýcarské reformace do konfliktu. Na rozdíl od Kalvína považoval reformaci za proces, který nemůže nikdy skončit, neboť v něm jde o princip a ideál, a tudíž v něm není možné nikdy dosáhnout plné pravdy. Navíc zastával velmi radikální názor, že Krista nelze uctívat jako Boha (vycházel z učení Jacoba Palaeologa i Laelia Socina). Na tomto základě odmítl dogma o Trojici a začal kázat koncept jediného Boha. V Transylvánii tak začal pozvolna vznikat zcela nový náboženský proud vedený Dávidem – unitářský. Dne 20. ledna 1566 měl Dávid své první kázání v unitářském duchu v hlavním kostele v Kluži. K přelomové události z hlediska náboženských dějin celé Evropy pak došlo v lednu 1568, kdy byla v Tordě panovnickým ediktem pro Sedmihradsko vyhlášena svoboda náboženského vyznání a unitářská církev tak byla uznána za oficiální a legální. Nové náboženství však ještě neneslo toto jméno, bylo označováno jako církev transylvánská.
Ve stejném roce vznikla v Kluži první unitářská škola. Podporována králem brzy dosáhla vysoké úrovně teologické výuky. Veřejné náboženské disputace, pořádané pod patronací panovníka, který o sobě prohlásil, že je unitářem, přiváděly do unitářského tábora tisíce přívrženců. Slibnou budoucnost však zhatila vladařova náhlá smrt v březnu 1571. Tento oddaný stoupenec a patron unitářství nezanechal dědice a na trůn dosedl katolík Štěpán Báthory. Ten vzápětí představil nový směr náboženské politiky a začal s obnovou vlivu katolické církve. Dávid byl brzy zbaven pozice dvorního kazatele a všichni přívrženci transylvánské církve museli odejít od dvora. Nový panovník pak roku 1572 vydal nařízení zakazující jakékoli projevy náboženských novot, reformace a odklonu od tradičního katolictví.
Roku 1576 bylo unitářské církvi ještě potvrzeno právo volit vlastní biskupy, ovšem nad jejím osudem se začala stahovat mračna. Báthory nechal Dávida obvinit z porušování zákonů a předal jeho případ církevnímu sněmu. Dávid byl odsouzen k doživotnímu vězení na hradě Deva, kde ovšem již v listopadu téhož roku (1579) zemřel. Po smrti svého vůdce nova církev rychle podléhala útlaku ze strany panovníka a za dalších deset let zůstalo z unitářství v Sedmihradsku jen torzo.
Koncem století byli unitáři v Kluži donuceni postoupit svůj největší kostel jezuitům a bylo jim zakázáno veřejně vyznávat svou víru. V Kluži tehdy zůstal jediný unitářský duchovní - působil tajně. Situace se trochu zlepšila po nástupu Štěpána Bočkaje na trůn (1605). Tento panovník povolil určitou míru náboženské svobody a unitáři se mohli začít opět legálně veřejně shromažďovat, v Kluži se roku 1606 dokonce sešel synod. Pak ale následovala desetiletí, kdy uznání jejich práv zůstávalo z velké části jen na papíře. Z následujících panovníků se k nim smířlivěji stavěl jen Gábor Bethlen, naproti tomu jeho následovník Jiří Rákoczi (vládl 1630-1648) proslul tím, že unitáře značně pronásledoval. Tehdy jich hodně opustilo svou církev a přešlo k církvím reformovaným.
Nicméně právě za vlády Jiřího I. Rákocziho došlo v roce 1638 k uzavření zásadní dohody ohledně unitářské věrouky. Je známá pod latinským názvem Complanatio Deesiana. Pro rumunské unitáře byla jakžtakž přijatelným kompromisem: na jedné straně v otázkách věrouky ustoupili velmi neochotně (největší spor se vedl o adoraci Krista a unitáři byli nakonec donuceni vzdát se radikálních dávidovských názorů), na druhé straně neměli jinou možnost, pokud chtěli i nadále patřit ke čtyřem v Uhrách povoleným reformovaným církvím, což bylo pro jejich další existenci klíčové. Ovšem díváme-li se na tuto dohodu z hlediska historického vývoje, musíme jako její nejdůležitější hodnotu vyzdvihnout fakt, že unitářství zde bylo poprvé úplněji a přesněji definováno. Díky tomu z něj byly vyloučeny různé vedlejší proudy a hnutí, například sabbatarianisté - určitá obdoba judaismu, která se v 17. století v sedmihradském unitářství objevila. Navíc v tomto dokumentu byl více než dvacetkrát použit termín unitarius, což se z něj činí vůbec první písemný doklad potvrzující unitářům tento název. Tato dohoda dala v podstatě oficiální základ dnešní Unitářské církvi v Transylvánii.
Po jejím uzavření nastalo unitářům v Sedmihradsku období, v němž se mohli soustředit na konsolidaci a svou vlastní činnost – až do konce vlády Jiřího II. Rákocziho. Ale v roce 1655 je potkala další pohroma: při velkém požáru Kluže byl zničen hlavní unitářský kostel i škola. Jejich obnova si vyžádala velké finanční prostředky, které unitáři jen těžce dávali dohromady. Navíc brzy poté se Rákoczi vydal na nešťastné tažení do Polska, čehož využili ostatní nepřátelé a Turci i Rakušané napadli Uhry. Kluž jako nejbohatší město se musela složitě vykupovat před vpádem a drancováním, na což padl i unitářský majetek. K tomu ještě ve městě vypukl mor. Podle dat uvedených v dochovaných písemných pramenech zůstalo po tom všem na klužské unitářské škole všehovšudy devět studentů.
V této neveselé době však přišla semihradským unitářům významná posila v podobě emigrantů z Polska, vesměs sociniánů, kteří po roce 1658 utíkali před nastoleným katolickým útlakem. Ti pomohli prakticky znovu vybudovat unitářskou obec v Kluži, včetně obnovení školy a zajištění duchovních (za všechny zmiňme jméno nejvýznamnějšího: Andrzeje Wiszowatyho mladšího, prapravnuka Fausta Socina). Z té doby lze také najít jasné vlivy Rakówského katechismu v místní unitářské teologii.
Polští bratři se zde postupně asymilovali (poslední polská kázání jsou v Kluži doložena pro rok 1792) a mnozí jejich potomci se později pozitivně zapsali do dějin sedmihradského unitářství. (Například Pál Augusztinovics, který zastával vysoký veřejný úřad u soudu ve Vídni a po své smrti v roce 1837 odkázal unitářské církvi v Transylvánii 100 000 zlatých, což bylo víc, než všechny její tehdejší prostředky dohromady.)
Po pádu rodu Rákóczi se jejich nástupci opět postarali o zhoršení vztahů s unitáři, byť útlak rozhodně nedosahoval dřívější intenzity. Z unitářů této doby stojí za připomenutí Boldizsár Koncz, který byl zvolen hlavním unitářským duchovním v roce 1663 a během jedenadvaceti let v této funkci neúnavně pracoval na podpoře unitářských škol, obnově a novém budování kostelů a zlepšení úrovně vzdělanosti duchovenstva. Díky tomu se mu podařilo prořídlou členskou základnu unitářství v Uhrách opět posílit. Za jeho správy navíc došlo k obnovení pravidelných synodů a byl připraven nový katechismus.
OBDOBÍ RAKOUSKÉ NADVLÁDY
v roce 1691 bylo Sedmihradsko definitivně přičleněno k Rakousku a v důsledku toho zde velmi posílilo katolictví. Zásadní boj o nové pozice katolíků a povolených uherských protestantských církví se odehrál za panování Leopolda I. na sněmu v Hermannstadtu (Sibiu) v roce 1692. Unitáři poté přišli v Kluži o tři kostely a tři školy, o kostel v Tordě i o jiné, méně důležité chrámy, které museli postoupit katolické církvi. Podobně pokračoval vývoj situace i za Karla VI. Protestantům v Uhrách nastaly krušné časy. Jejich kostely byly zabavovány a nové nemohly být stavěny s výhradou zvláštního povolení. Když se unitáři odmítli dobrovolně vzdát svého největšího kostela v Kluži, byl v roce 1716 obsazen vojensky. Přitom bylo navíc zpustošeno okolo sto padesáti domů zdejších předních unitářských rodin a unitářům ve městě nebyly dále povoleny bohoslužby ani například pohřby. Unitáři se ve snaze o zmírnění sankcí obrátili k císaři s novou formulací svého vyznání víry – v nejmírnější pro ně možné formě, v němž zdůrazňovali shody s Písmem – a za dva roky po jeho přijetí pak zkusili panovníka požádat o obnovení unitářské školy a koleje v Kluži. Po čase jim kupodivu bylo vyhověno a dostali budovy mimo centrum s doporučením vyhnout se jakýmkoli veřejným projevům. V ostatních městech ovšem nadále pokračovala pronásledování.
Katolíci se pak pokusili o definitivní zničení unitářů v roce 1728, když panovníka žádali, aby zakázal jejich duchovním činnost a zrušil alianci uherských protestantských církví. To se nezdařilo, nicméně roku 1735 byli unitáři vyloučení z držení všech veřejných funkcí, čímž jím byla de facto odepřena politická rovnost s ostatními občany. To samozřejmě zasáhlo nejcitelněji ty unitáře, kteří byli dobře situovaní, a nemálo z nich se poté svého vyznání vzdalo.
Určitá vzpruha přišla s volbou Michaela Lombarda ze Szentábrahámi za nového hlavního duchovního v roce 1737. Pod jeho vedením se velmi zlepšila situace unitářského školství, byly zakládány církevní nadační fondy a on sám mimo jiné vypracoval nové prohlášení víry, jež vešlo do dějin jako Sum ma universae theologiae christianae secundum unitarios a je, byť formálně, dodnes platné. Lombard je právem nazýván "druhým zakladatelem" unitářské církve, protože po jeho smrtí v roce 1758 byli rumunští unitáři znovu velmi dobře organizováni a vybaveni systémem vynikajících škol, což této církvi v budoucnu umožnilo nový růst.
Ovšem po nástupu Marie Terezie – ačkoli její politika byla vcelku promaďarská – pronásledování uherských protestantů pokračovalo. Výmluvně o tom svědčí i fakt, že po celých čtyřicet let její vlády bylo povoleno vydání pouze dvou unitářských knih. Kromě toho trvaly dřívější zákazy stavby nových kostelů a obnov starých, duchovní nesměli působit za hranicemi svých farností, děti byly posílány do katolických škol a podobně. Unitářská bilance tehdy nevypadala vůbec dobře: zatímco v 16. století měli v Transylvánii čtyři sta dvacet pět kostelů a třináct vyšších škol, po dvou stech letech zde bylo kostelů něco málo přes sto a škola jediná. Zvrat přišel až s nástupem Josefa II. a jeho Tolerančním patentem vydaným 25. října 1781, kde bylo ustaveno, že protestanté mohou libovolně disponovat se svými kostely i zakládat nové, dostali zpět plná občanská práva a opět mohli zastávat veřejné úřady. Hanobení nebo urážení bylo na obou stranách zakázáno, byla zrušena cenzura na vydávání náboženských knih. Unitáři dostali odškodnění pět tisíc zlatých za ztrátu velkého kostela v Kluži a začali se pomalu "zvedat z popela". Josefova opatření pro ně přišla v nejvyšší čas. Unitářská členská základna se v roce 1789 dostala k historicky nejnižšímu číslu s pouze 32 000 členy.
První etapa obnovy je spojena s působením hlavního duchovního Stephena Lázára (1786–1811), který se v ní osobně velmi angažoval. Navíc zámožný unitář Ladislaus Zsuki, poslední po tomek staré šlechtické rodiny, v té době odkázal klužské unitářské koleji téměř 80 000 florintů. Díky tomu bylo možné zvýšit platy profesorům a s přidáním dalších fondů postavit nový kostel (stojí dosud) a v roce 1806 další školní budovu. Rozvoj pokračoval i za vlády Františka I. (1792–1835), kdy bylo postaveno mnoho nových unitářských kostelů.
Ke konci 18. století došlo k prvním pokusům o vytvoření kontaktu s anglickými unitáři. Přes studenty z Göttingenu se v Sedmihradsku dozvěděli o otevření Lindseyho Essex Street Chapel v Londýně a zaslali mu dopis. Zřejmě se ale ztratil, protože nedošla žádná odpověď. Nicméně k nějakému zprostředkovanému přenosu informací došlo o několik let později, opět díky göttingenským studentům. Přímým důsledkem toho bylo založení londýnského fondu pro podporu unitářství (1806), mimo jiné i pro objevování sympatizantů v jiných zemích. Jeho první tajemník rev. W. J. Fox připravil dopis popisující unitářské sbory v Anglii a jeho kopie rozeslal po Evropě, ale i do Ameriky a Indie. Asi po čtyřech měsících se jedna z nich dostaIa do Transylvánie. Pak ovšem trvalo přes dva roky, než na něj bratři z Kluže zaslali formální odpověď. Jejím autorem byl profesor Gheorghe Sylvester a vypsal v ní historii i současný stav Unitářské církve v Transylvánii.
Tato první výměna dopisů vzbudila v Anglii velký ohlas a v podstatě byla jedním z důvodů založení Britské a zahraniční unitářské asociace, v níž se sdružilo několik již existujících společností na podporu stejného zájmu (1825). Tato asociace chtěla podporovat například výměny studentů. Komunikace mezi oběma církvemi se rozrostla a příležitostně docházelo i k osobním návštěvám.
V roce 1831 se Alexander Farkas, jeden z nejvýznamnějších laických rumunských unitářů své doby, vydal i za oceán, do Bostonu. Zde zveřejnil spis Unitáři v Transylvánii a doma pak vydal první knihu o cestách po Americe včetně zprávy o tamních unitářích. K velkému nárůstu vzájemných návštěv mezi unitáři z USA, Anglie a Transylvánie pak došlo po polovině 19. století, hlavně díky prudkému a všestrannému rozvoji dopravy.
V Transylvánii zatím kontinuálně rostl počet členů (až k 50 000). Do tohoto období růstu zasáhla revoluce roku 1848. Po jejím potlačení podezíral rakouský dvůr, zjednodušeně řečeno, protestantské církve z toho, že mezi jejich členy se rodí nejvíce národnostního uvědomění a rozhodl se je v Uhrách zničit. Správa země byla svěřena generálu von Haynau, který proslul obrovskou krutostí. V oblasti politické popravoval a plnil věznice, v oblasti náboženské zrušil práva protestantů a všechny církevní záležitosti podřídil katolické a vojenské kontrole. Jeho metody byly tak extrémní, že byl po roce odvolán, nicméně i za tak krátkou dobu stihl vykonat bohužel hodně zlého. Na hlavního unitářského duchovního Alexandera Székelyho byl tehdy vyvíjen velký nátlak, aby konvertoval ke katolictví. Ten nepodlehl, ovšem po jeho smrti 1852 kvůli tomu bylo dalších devět let unitářům upíráno právo na zvolení jeho nástupce.
Další, rafinovanější, způsob, jak zabránit menším unitářským a protestantským sborům v růstu, byl dán zákonem z roku 1856 proti soukromým školám, podle něhož mohl církevní školy nadále vést pouze studovaný učitel – údajně kvůli dosažení lepší úrovně výuky. (Do té doby byla zejména u malých škol vžitá praxe, že vyučoval mladý duchovní nebo kandidát kněžství a podobně.)
Malé sbory, které by si nemohly dovolit platit učitele (takových bylo v době represí hodně), pak mohly dostat státem přiděleného a státem placeného učitele, ovšem samozřejmě katolíka. Tak by byla nemalá část mladých nekatolíků během několika generací "přeškolena" na jinou víru. Částka na platy učitelů byla pro unitáře obrovská, ale ti mezi sebou potřebné peníze vybírali s neuvěřitelnou obětavostí. Když už hrozilo, že tuto zátěž neunesou, sepsali ještě dva z klužských profesorů zprávu o situaci pro bratry v Anglii a Americe. Přes Britskou a zahraniční unitářskou asociaci pak byla zorganizována sbírka, která vynesla přes 1200 liber, jež tajemník asociace Rev. Edward Tagart v srpnu 1858 osobně odvezl do Kluže. Stal se tak navíc prvním anglickým unitářem, který navštívil své bratry v Transylvánii. Jeho návštěva byla transylvánským sborům velkým povzbuzením a i díky britské pomoci se jim nakonec podařilo státním požadavkům na zabezpečení škol dostát.
OD VZNIKU RAKOUSKA-UHERSKA PO SOUČASNOST
Po roce 1867, když vznikla rakousko-uherská unie, se situace protestantů v Uhrách výrazně zlepšila. V podstatě se dá říci, že pak až do vypuknutí první světové války zdejší unitářské sbory zažívaly nový růst. Počet transylvánských unitářů stoupl na 75 000, působilo zde více než sto šedesát sborů, tři dobře personálně zajištěné akademie a jedna prosperující vysoká škola s teologickým vzděláním. Nejlepší unitářští studenti již nestudovali jen v německy mluvících zemích, ale i v Manchesteru, Londýně a Oxfordu. Takový studijní pobyt trval zpravidla dva až tři roky a po následném návratu do vlasti se tito studenti často stávali vyučujícími v Kluži či duchovními větších kostelů. Tím se zvyšovala úroveň tamní unitářské vzdělanosti. Od roku 1892 fungovaly podobné studijní pobyty v Británii i pro ženy. V maďarštině byly tehdy také publikovány zásadní překlady anglo-amerických unitářských textů, například Channingových.
Americká unitářská asociace pozvala v roce 1900 představitele unitářské církve v Transylvánii na první kongres Mezinárodní asociace pro náboženskou svobodu (IARF). K narušení tohoto slibného vývoje došlo po první světové válce, a to kvůli uspořádání danému Trianonskou mírovou smlouvou, na jejímž základě vzniklo samostatné Rumunsko, ovšem s velkou maďarskou národnostní menšinou. Mezi Maďary a Rumuny zde pak docházelo k velkému násilí v rámci vyrovnávání historických příkoří. Ve snahách o dosažení klidu se angažovali i angličtí a američtí unitáři, ovšem ke zlepšování docházelo jen velmi pomalu.
Kromě toho bylo pro unitáře asi nejvážnější ranou, že církve byly po válce zahrnuty do nového systému agrární reformy, podle kterého měly být větší pozemkové majetky vyvlastněny a rozděleny či rozprodány zejména bezzemkům a rolníkům. Ve vztahu k církvím se ovšem vyvlastňovalo mnohem více, než nařizoval zákon, a pokud byly propláceny náhrady, byly směšně malé. Církevní stížnosti ohledně nedodržování nařízení zpravidla ani nebyly projednávány. Mnohé sbory se pak v nouzi zase obracely s žádostí o pomoc k bratrům v zahraničí. Reakce byla rychlá a na svou dobu štědrá. Dostalo se jim sbírek potravin a oblečení a navíc po několik let i pravidelných finančních příspěvků. Tak se transylvánská církev opět pomalu zotavovala.
Ve druhé světové válce bojovalo Rumunsko po boku německé Třetí říše, což ovšem pro unitáře znamenalo, že krutě dopláceli na své dobré vztahy s Británií a Amerikou. Unitářské sbory jako už tolikrát v dějinách přicházely o kostely i jiné budovy, část duchovních bylo uvězněno nebo umístěno v koncentračních táborech. Mnoho duchovních se ovšem zapojilo v odboji. Další vlna útlaku pak následovala po válce když se Rumunsko stalo jednou ze socialistických republik, v nichž neměla žádná církev na růžích ustláno.2 Nicméně i tuto temnější etapu dějin rumunští unitáři přestáli a v současnost se co do počtu lidí hlásících se k unitářské víře Rumunsko řadí na druhé místo ve světě – po Spojených státech.
Poznámky
1 Informace uváděné k unitářské historii Sedmihradska a Transylvánie byly čerpány převážně z díla Earl Morse Wilbur, A History of Unitarianism, sv. 1, Beacon Press, 1977, s. 28–101 .
2 Z této doby máme unikátní svědectví M. Vrány, který v roce 1948 publikoval v Cestách světla článek o své návštěvě u maďarských unitářů. O teologickém semináři v Kluži uvedl: „Zajímaly mne učební předměty a přednášky na této akademii. Zde je jejich seznam: praktická theologie, náboženská dogmatika, ethika, církevní historie – dějiny unitářské, církevní zákony, hudba – hra na varhany, liturgie, řečnictví, sociologie náboženství, filosofie, pastorální péče, církevní administrativa. Řeči kromě maďarštiny: řečtina, hebrejština, latina, němčina, angličtina. Počet studentů: dvacet pět až třicet.“ A k tomu Mirko Vrána shrnul: „Je třeba si uvědomit, že unitářství maďarské a hlavně sedmihradské uchovává si ještě mnohé přežitky, které pokrok v jiných zemích dávno odstranil, a jeho vývoj je poměrně daleko například za unitářstvím československým.“ Mirko Vrána: Návštěvou u maďarských unitářů, Cesty světla, roč. 4, 1948, s. 76.