Najděte svou vlnu
Vlastimil Krejčí
20. dubna 2020
napříč vodní hladinou,
myšlenky v nich odchází,
vlna ticha přichází.
Není třeba slov,
není už co chtít,
stačí jen zhluboka být.“
Tuhle píseň asi znáte a pokud ne, najdete ji v našem unitářském zpěvníku. Je to jedna z mých oblíbených. Zpíval jsem ji už opravdu mockrát, ale teprve nedávno jsem se skutečně zastavil nad těmi slovy.
Začátek písně je docela k uchopení. Že běží vlna za vlnou, známe dobře z vlastní zkušenosti. Nejen doslovně na vodní hladině, jak se zpívá v textu, to jsme viděli nesčetněkrát, spíš jde o to, jestli jsme si toho opravdu všimli. Ale známe to i v přeneseném významu ze svých životů. Vlny chodí jedna za druhou, prostě „jednou jsi dole, jednou nahoře“, což je sice jiná písnička, ale vlnění zachycuje dobře.
Ovšem konec písně, „stačí jen zhluboka být“... Nevím, no. Mám chuť ocitovat ono známé: „Kdo z vás to má?“…
Uprostřed textu se sice nachází jakýsi návod, jak se do popsaného stavu dostat: „Myšlenky v nich odchází, vlna ticha přichází“. Ale mohlo by nám to připadat srozumitelné asi tak, jako návod od nejmenovaného prodejce nábytku ze Skandinávie. Nebo jako popsaná klínopisná tabulka, kterou vykopali archeologové a rozumíme jen něčemu. Případně středověký magický grimoár, kde každé slovo má svůj zašifrovaný význam.
Srozumitelnost vyplave napovrch, až když odstraníme nánosy přílišné snahy o pochopení a prostě se budeme řídit radou nám danou. Necháme vlny běžet. Nic dalšího. Žádné rozumbradování. Necháme je prostě být. Zůstaneme v klidu. A když se nám to podaří, jednou přijde ona vlna ticha, zmiňovaná v písni.
Je to naše vlastní vlna. Vlna našeho bytí. Frekvence nás samých. S tou vlnou, s tou frekvencí, pro nás jedinečnou, poznáme sami sebe tak, jako nikdy. Je to vlna našeho nejhlubšího bytí. Jako v textu. Nebudeme potřebovat slova, budou spíš na obtíž. Nebudeme nic „chtít“, protože vlastně nebude co. V tu chvíli všechno máme. A můžeme prostě „zhluboka být“.
Já nám všem přeji, abychom si uměli udělat každý den alespoň chvíli na ono „nechat vlny běžet“ a počkat si na tu svou, tichou a hlubokou. Abychom ji uměli za těmi všemi bublajícími myšlenkami, za těmi všemi znepokojivými zprávami, za všemi přízraky nebo strachy, za všemi chtěními a naháněním čehokoli, abychom ji uměli najít.