Nech to koňovi...
Sofia Pavala
21. dubna 2020
Náš mozek je opravdu velmi vynalézavý. Člověk si většinou svoje trápení a obavy představuje větší, než ve skutečnosti jsou. Pokaždé, když nad něčím přemýšlíme, si vytváříme ve své mysli obrazy a ty se pak dají do pohybu, jako bychom si přehrávali ze svých zážitků a vzpomínek film. Mnohokrát si pouštíme naše filmy pořád znovu a znovu prožíváme to samé dokola. Jsme herci ve svém filmu, diváci v hledišti, autoři scénáře a režiséři současně…
Když jsem byla malá a měla jsem z něčeho obavy, děda Makovička mi říkával: Nech to koňovi, ten má větší hlavu… Nerozuměla jsem, jak to myslí. Až když jsem měla svého prvního koně, arabského plnokrevníka Wirka, jsem všechno pochopila. Kůň totiž bezpečně pozná, v jakém se právě nacházíte rozpoložení. Třeba že máte strach, není vám dobře, nebo jste naopak v pohodě. Ví to už ve chvíli, když ještě stojíte před stájí… Má lepší přehled o vašich obavách, nervozitě a strachu než vy sami. Proto se tak ke svému jezdci taky chová.
Jak je to tedy s tím, že své starosti máme nechat koňovi? Jak se nevracet stále do stejného filmu, který nám naše mysl přehrává i když to nechceme?
Vezměte svoje vzpomínky, zážitky nebo myšlenky jako natočený filmový materiál a pošlete ho do úpravny filmů a do střižny. Vezměte představy, díky kterým se cítíte špatně, digitálně je zmenšete a převeďte do černobílé barvy. Pak je odsuňte hodně dozadu, až se budou na periferii vašeho zorného úhlu ztrácet. Pak vezměte představy, ve kterých se cítíte dobře a zvětšete je a přidejte barvu a jas.
Dále je důležité, aby se špatná vzpomínka, nutkavá obava a strach založila tam, kam skutečně patří. Nejlépe do minulosti. Nepotřebujete ji s sebou ve vaší žité přítomnosti, otravuje vám život, tak sem nepatří. Není to úplně tak, že by se navždy smazala, bude stále součástí vaší vzpomínkové a myšlenkové filmotéky. Jen přestane být součástí vaší přítomnosti a její intenzita bude čím dál slabší. Vzpomínka je pouze obrazové znázornění prožité zkušenosti. Když výběrově změníme a upravíme způsob, kterým se zkušenost zobrazuje, změníme i pocity, které v nás vzbuzuje. Zkrátka převezmete kontrolu nad vaší vzpomínkovou filmotékou a uděláte v ní revizi a pořádek. Rozdělíte ji na filmy pro radost a filmy propadáky. Budete pak mít možnost volby a pustit si dobrý film ze sekce pro radost.
Prozradím vám, jaký film si nejradši pouštím já. Záběry jarního lesa v hloubi jizerskohorských bučin. Hluboce zaříznutá údolí a skalnaté výběžky, les mluví prastarou řečí a potůčky se klikatě derou drobnými kamínky. Jedu na svém bílém koni, směju se a Wirek to odškrábne v trysku svoji živelnou energií mě pro radost. Ruce lesa se míhají kolem, mávají nám a já v tu chvíli cítím absolutní štěstí. Vím, že všechno trápení nechám svému koňovi, protože ten má větší hlavu…
Milí přátelé, sáhněte taky občas do své vzpomínkové filmotéky a udělejte si dobrý čaj s medem. Vypněte na chviličku svoji upracovanou mysl, pusťte si hezký film a bude vám dobře!