Ještě jeden...
Vlastík Krejčí
30. dubna 2020
Vzpomínám na loňskou dovolenou v Chorvatsku. Poslední den u moře. Stejný pocit. “Ještě jeden den tady, aspoň...”. Ale ne. Zítra se jede domů. Stejně je to zvláštní. Proč si vlastně říkám o ještě jeden den, když bych tady byl klidně třeba ještě celý rok? Taková neupřímnost. Takové pokrytectví. K sobě, k vesmíru, k veškerenstvu, k životu. Jaképak “ještě jeden bonbón”, když vlastně chci víc než jen jeden! Zatracené dětství, poznamená nás podvědomě na celý život.
Jedna věc je tam k zamyšlení. Ano, říkám si “ještě jeden”, i když chci víc. Ale zároveň jsem připraven ke skoku. Ke skoku v časové smyčce. Říká se tomu opakování. Velmi jedovatá věc. Dobrý sluha, zlý pán. Opakování je nehorázné kouzlo. Magie, která z “ještě jednoho” udělá víc. A člověk nabývá pocitu, že to může jít donekonečna! Jasně, při troše soudnosti je jasné, že donekonečna to nepůjde, ale proč to nezkusit, že?
To opakování je jedovaté právě pro tuhle vlastnost. Pro to, že nám dává falešný pocit nekonečnosti. Té nekonečnosti, o kterou jako lidé usilujeme či usilovat bychom měli. Ale spíš ano, spíš o ni usilujeme, jen někdo více vědomě a jiný méně vědomě. Jdeme za tím světlem. Ať si to uvědomujeme, nebo ne. Proto se toho fenoménu “ještě jednou” tak držíme. Pro ta opakování. Pro ten falešný pocit nekonečnosti.
V našem každodenním konzumním prožívání jsme se touhle potvorou nechali spolknout. Vyměnili jsme věčnost za opakování.
A v téhle době, kdy se svět kolem nás ve své původní podobě v podstatě hroutí, nic nefunguje jako dřív, ani my, je velmi snadné sklouznout. Je velmi snadné sklouznout k takovým rutinám, které nám neslouží, ale my sloužíme jim. Pak už to není “ještě jeden”, ani falešný pocit věčnosti, ale nový zlozvyk nebo i nová závislost. Jak snadné.
Tak já nám všem přeju, abychom nevyměnili věčnost za opakování, ale abychom zůstali u sebe a ve své bdělé přítomnosti, skrze kterou se toho nekonečna dá dotknout. A až se vám to podaří, tak nezapomeňte – zítra znovu, aspoň ještě jednou...