Schwenckfeld, Caspar

 (asi 1489 – 10. 12. 1561)

Caspar Schwenckfeld se narodil v Ossigu (dnes polský Osiek) nedaleko Lehnice ve šlechtické rodině roku 1489 nebo 1490 jako nejstarší ze tří dětí. Víme, že v letech 1505–1507 studoval teologii v Kolíně nad Rýnem a pak na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou, ale nebyl nikdy vysvěcen na duchovního, vždy působil jako laik.

Někdy v letech 1518–1519 prožil na základě studia Lutherových spisů zásadní duchovní inspiraci či prozření (podle jeho vlastních slov boží navštívení), navíc umocněné dvěma osobními ztrátami: v téže době mu zemřel otec a Caspar sám začal bohužel postupně přicházet o sluch. Život se mu tím vším začal významně měnit, už proto že musel zanechat své dosavadní práce u soudu a nadále působil jen jako poradce lehnických vévodů (tuto dvořanskou službu přijal již v roce 1511).

Pod vlivem luteránství se stal pilným studentem Písma, přičemž se mu velmi hodily rozsáhlé jazykové znalosti (ovládal latinu, řečtinu i hebrejštinu). Od roku 1521 významně podporoval slezské reformační snahy a o rok později pro ně získal i lehnického vévodu. Ovšem k Lutherovu proudu se nepřidával nekriticky – rozdíl mezi nimi byl totiž již v základním přístupu k náboženství. Zatímco Schwenckfeld byl pevně přesvědčen, že víra těsně souvisí s láskou, Luther to popíral. Schwenckfeld navíc přikládal mnohem větší význam vnitřní, individuální spiritualitě každého člověka a symbolické interpretaci zásadních pasáží Nového zákona. V 16. století byl ovšem takový přístup naprosto výjimečný, zůstal nepochopený a nedoceněný a způsobil, že se ze Schwenckfelda záhy stal člověk pronásledovaný jako kacíř.

Poprvé se to projevilo kvůli jeho názoru na transsubstanciaci. Tímto základním prvkem křesťanského náboženství se Schwenckfeld zabýval dlouhou dobu, až pro sebe dospěl k jeho uspokojivému výkladu v diskuzích s přítelem Valentinem Crautwaldem v září 1525. Odmítl Lutherovu myšlenku skutečné přítomnosti Krista v eucharistii a přiklonil se k jejímu symbolickému výkladu: přijímání těla Krista jakožto duchovní stravy. Na konci listopadu pak odjel do Wittenbergu konzultovat své názory s Lutherem. Ten je však striktně odmítl a označil Schwenckfelda za blázna, který neví, co říká. (Z dnešního pohledu soudě jej Luther jistě nepovažoval za choromyslného, ale pravděpodobně se obával možného dopadu Schwenckfeldových myšlenek). Schwenckfeld věřil, že Kristus prošel procesem zbožštění, aby zpětně mohl poskytovat lidem životodárného ducha, božskost. Ta může podle něj do člověka pronikat skrze ryzí víru, a to nejlépe v okamžicích ideálního spojení – při symbolickém přijímání Kristova těla, zdroje duchovní potravy.

Lehnický vévoda Friedrich II. (značně liberální muž, který na svém panství toleroval anabaptisty a oficiálně povolil například vydání spisů Zwingliho či Oecolampadia) Schwenckfelda velmi podporoval, ale zároveň se tím dostával do těžké pozice: politicky bylo pro Slezany nutné vycházet dobře s luterány i katolíky. Aby vévodovi usnadnil situaci, Schwenckfeld v roce 1529 ze Slezska odešel. Za nové útočiště si zvolil Štrasburk, město pozoruhodně tolerantní, do něhož se uchylovaly osobnosti s velmi rozdílnými náboženskými názory. Schwenckfeld zde našel potřebný klid pro studium i práci a také možnost diskutovat s významnými protestantskými teology. Jeho výklad Večeře Páně byl vřele přijat například Wolfgangem Capitem (v jehož domě Schwenckfeld nějaký čas žil) i M. Bucerem.

Schwenckfeld zde také lépe poznal anabaptisty, s nimiž ovšem v mnoha věcech nesouhlasil. Odmítal například nejen křest dětí, ale i dospělých, pokud by měl být pouze formální. Křest nepovažoval za nutný pro spasení, protože podle jeho přesvědčení se každý člověk díky přijímání Kristovy božskosti může podílet na svém novém stvoření skrze víru sám (spása je tedy individuální a soukromá záležitost).

V roce 1535 musel Schwenckfeld v důsledku četných vyhlášek, jež byly proti němu a jeho učení vydány, Štrasburk opustit. Dočasně pak našel útočiště v benediktinském klášteře poblíž Kempten, kde měl k dispozici zdejší velkou knihovnu a v roce 1541 zde dopsal své největší dílo, Zpověd o slávě Krista (Confession und Erklerung vom Erkandtnus Christi und seiner göttlichen Herrlichkeit), zvané zkráceně Velká zpověď. (Jeho následovníci se proto často nazývali zpovědníci o slávě Krista.) Schwenckfeldovy christologické názory byly na tehdejší dobu velmi radikální. Zjednodušeně řečeno, Schwenckfeld rozlišoval dvě Kristovy přirozenosti, božskou a lidskou, ale onu lidskou stejně vnímal v podmínkách „nadpozemského těla”, které mu později umožnilo vzkříšení a vstoupení na nebesa. Zároveň však ona jeho lidská přirozenost umožňuje lidem skrze víru kontakt s božskostí (ideálně ve svátosti eucharistie).

Dokončení této knihy bylo z dnešního pohledu velmi nešťastně načasováno. Schwenckfeld v ní totiž mimo jiné zdůrazňoval eucharistické rozdíly mezi jednotlivými protestantskými proudy právě v době, kdy se jejich vůdčí osobnosti snažily ve Šmalkaldech o sjednocení a utvoření společného obranného spolku. Schwenckfeldovu knihu tedy zde jednající protestantští teologové veřejně odsoudili, dali ji do klatby a ze Schwenckfelda se definitivně stal náboženský psanec.

Od té doby se stěhoval z místa na místo, nikde nebyl v bezpečí. Nějaký čas žil a pracoval na zámku Justingen pod ochranou rodiny von Freyberg, ovšem v roce 1547 byl okolnostmi donucen znovu utíkat. Tentokrát se jej ujali františkáni v klášteře v Esslingenu, kde pobýval do roku 1550. Dalších deset let pak strávil v podstatě jako tulák bez domova. Další štvavá vlna proti němu přišla v roce 1555 z protestantského mírového jednání v Augsburgu. Roku 1558 přestávalo Schwenckfeldovi sloužit zdraví (bylo mu téměř sedmdesát let, na tehdejší dobu úctyhodný věk!). Dožil ve městě Ulm, kde přijal nabídnutou péči známé lékařské rodiny Streicherů. V jejich domě pak 10. prosince 1561 nad ránem zemřel ve spánku na úplavici.

Schwenkfeld byl svým způsobem mystikem a spiritualistou. Považoval za zásadní přímou a bezprostřední účast na Kristově milosti, vystupoval proti oddělování lidského a božského v Kristu a náboženské obřady odmítal jako nevýznamné. Jeho (pro tehdejšího člověka poněkud složité) učení se vyznačovalo ve své době nevídanou mírou tolerance ke všem druhům náboženských názorů, protože nutně předpokládalo osobní (tudíž u každého trochu jiný) přístup k víře. Názor každého, kdo vyznává slávu Krista, učil Schwenckfeld, musí mít stejnou hodnotu. Během svého života napsal a vydal na sto osmdesát knih a pojednání. Protože hlásal v podstatě spirituální, niterný typ křesťanství, úmyslně nechtěl zakládat žádnou novou církev. Termín církev ostatně užíval pouze v obecném smyslu, nikdy ve vztahu ke společenství svých stoupenců. Ti byli po jeho smrti rozptýlení po celém Německu. Větší skupina se zformovala ve Slezsku, kde jich okolo roku 1700 působilo zhruba patnáct set. Tito následovníci se stali známí jako schwenckfeldiáni, ovšem většina jich Slezsko záhy opustila pod sílícím rekatolizačním tlakem jezuitů. Odcházeli do Saska, odtud dále do Holandska, Anglie a Severní Ameriky.