Martineau, James

(21. 4. 1805 – 11. 1. 1900)

Anglický filozof a teolog James Martineau se narodil 21. dubna 1805 v Norwichi ve východní Anglii. Jak napovídá příjmení, jeho předci byli hugenotskými emigranty z Francie. V širší rodině se dost dbalo na vzdělání a mnoho jejích členů se hlásilo k unitářské víře, která ovšem tehdy na ostrovech ještě nebyla oficiální církví (tou se stala roku 1825), takže se formálně řadili k racionalistickému křídlu anglické presbyteriánské církve. Z Jamesových sourozenců se proslavila i o něco starší sestra Harriet, která se stala spisovatelkou. Středoškolská studia absolvoval James Martineau v Bristolu a v Derby. Měl se stát stavebním inženýrem, ale již tehdy ho začaly více zajímat spíše humanitní disciplíny. Poté, co roku 1822 zemřel jeho oblíbený unitářský duchovní Henry Turner, rozhodl se James Martineau zanechat inženýrských studií a nastoupil na nekatolickou univerzitu ke studiu filozofie, nejprve v Manchesteru, později v Yorku. Jeho rodiče se sice obávali, že si tím vybral poněkud obtížnější životní cestu, ale podpořili ho.

Po ukončení studií se v roce v 1827 Martineau se vrátil do Bristolu a začal učit na Carpenterově škole, kterou před lety sám absolvoval. Ovšem již v příštím roce byl ordinován na duchovního unitářského sboru v Dublinu, jehož starším duchovním byl jeho příbuzný. Dva měsíce po svém vysvěcení se oženil s Helen Higginsonovou, dcerou dalšího unitářského duchovního; v jeho domácnosti bydlel Martineau v Derby. Měli pak celkem osm dětí, z nichž dvě bohužel zemřely.

V Dublinu však Martineau dlouho nezůstal. Důvodem bylo, že když se stal hlavním pastorem, získal tím nárok na takzvané regium donum, tedy finanční příspěvek, který dostávali v Irsku duchovní presbyteriánské a některých dalších nekatolických církví od anglické koruny (historicky za věrnost králi od roku 1673). Martineau to odmítl s odůvodněním, že to jsou peníze z daní zaplacených římskými katolíky, jimiž jsou neopodstatněně podporovány protestantské církve, a nakonec kvůli tomu svůj sbor roku 1832 opustil a přestěhoval se do Liverpoolu, kde o pár měsíců později začal působit v unitářské Paradise Street Chapel. V Liverpoolu také vydal svou první knihu Logický základ náboženské otázky (Rationale of Religious Enquiry, 1836), která upoutala v teologických kruzích značnou pozornost.

Ve 30. a 40. letech 19. století hledala mladá britská unitářská církev ideové základy pro dobré a stabilní ukotvení své víry. Výrazně jí v tom pomohlo i Martineauovo filozoficko-teologické dílo. V roce 1839 vedli Martineau a další dva kolegové John Hamilton Thom a Henry Giles významnou veřejnou debatu s anglikánskými duchovními o trojičních a unitářských výkladech Písma a právě Martineauovy srozumitelně podané odborné argumenty přitáhly pozornost veřejnosti a hodně posílily unitářskou reputaci. William E. Channing v reakci na to psal Harriet Martineauové, že přednášky jejího bratra jsou mu novou nadějí pro věc pravdy v Anglii. Martineau ke zmíněné diskuzi publikoval pět projevů, ve kterých hájil unitářský přístup ke křesťanství – zabýval se v nich biblí jako určitou „autobiografií“ lidské přirozenosti, božstvím Ježíše Krista, vykoupením, zlem a křesťanstvím bez kněží a rituálů. Křesťanské náboženství se snažil vykládat pokud možno z nejstarších textů a zejména v souvislosti s filozofií a etikou.

Již ve své první knize vyzdvihoval roli rozumu ve vnímání Písma. (Zajímavostí je, že tehdejší nejstarší generace anglických unitářů ji proto považovala za nebezpečně radikální.) Přes své přesvědčení, že bible je omylná, ovšem Martineau stále zastával názor o nadpřirozeném původu náboženství a odsuzoval například německé racionalisty za to, že se snažili apoštolské texty převádět na rozměry běžného života.

V roce 1840 byl Martineau jmenován profesorem duševní a morální filozofie a politické ekonomie na Manchester College, tedy opět ve škole, kterou sám studoval. Na této instituci pak působil čtyřicet pět let (při jejím přemístění do Londýna v roce 1853 se přestěhoval také).

Od roku 1858 prokládal svou práci profesora znovu činností kazatelskou, a to v Little Portland Street Chapel v Londýně. V roce 1848 absolvoval studijní pobyt v Německu, kde byl nadšen německým idealismem, zejména Kantem. Snažil se jeho filozofické závěry přenést do teologie, a tak dospěl například k tezím, že lidská povaha a přirozenost jsou v blízkosti boží přirozenosti a součástí Absolutní mysli. Věřil tedy, že lidská přirozenost v tom nejlepším smyslu odráží Boha. To jej také přivedlo k americkému transcendentalismu i k dílu W. E. Channinga, s jehož myšlenkami nacházel shodu.

Jako jedna z mála osobností rané unitářské historie se Martineau dočkal uznání již za života. Ve vyšším věku byl ve společnosti váženým mužem a obdržel za své dílo mnoho univerzitních hodností i vyznamenání. Byl v podstatě typickým myslitelem století, v němž žil, byl to vyrovnaný skvělý řečník, ale zřídkakdy vystupující útočně, i když by si to mohl dovolit. Byl hluboce a opravdově věřící a z toho vyplývalo i jeho filozofické pojetí světa. Víra mu splývala s filozofií. Když kázal, nikdy mu nešlo o pouhé teoretizování a líbivé myšlenkové konstrukce, ale vždy o realitu bytí, konečné pravdy a způsob, jak náboženství tlumočit do práva, svědomí a všedního lidského života.

Propagoval unitářské učení o lidství Ježíše, jedinosti Boha a nutnosti kritického výkladu biblických textů. Nejvyšším rozhodujícím činitelem by měl být rozum a svědomí, jakožto boží hlas uvnitř nás. Ježíš pro něho byl osobou, která má být napodobována, ale nikoli ideálem k uctívání. Ve svých úvahách se zabýval i přímo termínem unitářství a tvrdil, že se v něm skrývá jen další dogma; navrhl tedy pro tuto církev nový název: Free Christian Church (Svobodná křesťanská církev). Dost britských unitářských sborů toto označení přijalo a v důsledku se v Británii unitáři dodnes sdružují v organizaci nazývané General Assembly of Unitarian and Free Christian Churches.

Martineau věřil v důležitost církve jakožto společenství, které lidem slouží k dosažení harmonie s božským. Nechtěl však nikdy kázat doktríny, unitářské ani jiné, šlo mu o to přivádět lidi do bližšího vztahu s Bohem, pomoci jim rozvíjet duchovní život. Proto nepodceňoval ani osobní lidské problémy, jako smutek, osamělost a podobně. Věnoval také hodně času vedení nových duchovních. Mimoto sestavil několik unitářských zpěvníků a psal pro ně i nové písně. Britští unitáři je z velké části užívají dodnes.

Martineau učil na Manchester College až do roku 1885. Ale teprve poté, co v osmdesáti letech odešel na odpočinek, napsal svá nejznámější díla: Types of Ethical Theory (Druhy etické teorie, 1885), A Study of Religion (Studium náboženství, 1888) a Seat of Authority in Religion (Místo autority v náboženství, 1890). Tyto knihy obsahují ucelené sepsání unitářské teologie, z něhož lze dodnes čerpat.

James Martineau zemřel v lednu 1900, tedy symbolicky v okamžiku, kdy začínalo nové století a s ním zcela jiná doba, než jakou pomáhal svým dílem utvářet.