Brown, Egbert Ethelred

(11. 7. 1875 – 1956)

Reverend Egbert Ethelred Brown byl velmi zajímavou osobností, jež posunula unitářství své doby o velký kus na cestě k svobodomyslnosti a toleranci. Byl prvním unitářským duchovním černé pleti, a to v době, kdy v Americe ještě obecně panovala rasová nesnášenlivost. Do své etnické komunity se pokusil vnést ideu liberálního náboženství a zároveň neúnavně zkoušel přesvědčit Americkou unitářskou asociaci o potenciálu, který mohou unitářství poskytnout jamajští i američtí obyvatelé černé pleti. Jeho životní příběh dobře ilustruje některé problémy Ameriky první poloviny 20. století.

Narodil se v červnu 1875 ve Falmouthu na Jamajce jako nejstarší z pěti dětí a již jako malý si rád se svými sourozenci a přáteli hrál na pořádání bohoslužby a „kázal“ pro ně. Zpětně na to vzpomínal v dospělosti, když se skutečně vydal cestou, kterou tyto dětské hry tak trochu naznačovaly. Ač se od mládí projevoval jako nadaný student, jeho rodiče si tehdy nemohli dovolit, aby studoval vysokou školu. Paradoxem je, že dva mladší bratři posléze univerzity absolvovali; rodinná situace se časem zlepšila, a tak se jeden z nich stal významným právníkem, druhý duchovním.

Ethelred však po střední škole nastoupil jako finanční úředník. Tuto práci vykonával od roku 1899 do roku 1907. Tehdy se dostal do nepříjemné situace: zřejmě bez vědomí nadřízených si půjčil peníze z pokladny – jako otec rodiny se čtyřmi dětmi si tím chtěl pomoci z náhlé finanční tísně, ale přišlo se na to dříve, než byl schopný částku vrátit. Jeho otec a bratři za něj dluh uhradili, aby se předešlo skandálu, ale ze zaměstnání musel Ethelred odejít.

A tak se ve třiceti dvou letech ocitl na pomyslném rozcestí. Vzal to jako výzvu; příležitost k tomu, aby si uvědomil, co v životě doopravdy chce. Připomněla se mu jeho dřívější touha stát se duchovním. Z mládí mu v mysli navíc zůstala silná vzpomínka na četbu slavného baltimorského projevu W. E. Channinga, v němž bylo v podstatě definováno unitářství. Začal se tehdy jako dospívající hoch o unitářskou literaturu trochu zajímat a výsledkem podle jeho vlastních slov bylo, že se stal unitářem bez kostela. Ovšem s dalšími lety a všedními životními starostmi tento zápal vyprchal. Nezmizel ale zcela, zůstal mu kdesi v podvědomí, a pak po letech pomohl ovlivnit jeho životní rozhodnutí.

Brown zvažoval dvě možnosti: stát se duchovním africké metodistické biskupské církve, ale zároveň ho lákalo právě unitářství. Ovšem zatímco afričtí metodisté by o Browna stáli, u unitářů dosud neexistoval žádný sbor pro občany černé pleti, tudíž ani záruka, že by v budoucnu černošský duchovní našel uplatnění. Rozhodování se tedy zdálo jasné; ovšem houževnatost a zarputilost, typické Brownovy vlastnosti, způsobily, že si vybral tu mnohem těžší z obou cest. Stáhl svou žádost z metodistické církve a zažádal o přijetí do unitářského vzdělávacího kurzu v Meadville v Chicagu.

Vzápětí začal objevovat rozdíly mezi ideály a realitou: Ačkoli teoreticky unitáři uznávali rovnost lidí, ve skutečnosti bylo hodně z nich přesvědčeno, že jejich víra je pouze pro určitou třídu vzdělaných, nezávislých a osvícených bělochů. Sice podporovali chudé, barevné i přistěhovalce, ale nestáli o to, aby oni přijímali jejich víru. Brown měl vše mnohem složitější než obyčejný občan bílé pleti: Trvalo celé tři roky, než se vůbec dostal přes imigrační a finanční překážky do Spojených států. Nakonec však v roce 1910 přece jen nastoupil v Meadville. Vedoucí představitelé Americké unitářské asociace (AUA) Browna ve studiu povzbuzovali, ale patrně příliš nevěřili opravdovosti a hloubce jeho cíle stát se duchovním. Navíc někteří ani nedokázali překonat své rasové předsudky.

Po dokončení studia a vysvěcení se Brown v roce 1912 vrátil zpátky na Jamajku do Montego Bay, kde chtěl – plný energie a optimismu a s příslibem finanční podpory AUA – založit nový sbor. Bohužel realita byla úplně jiná. Unitářská asociace vnímala jeho působení spíš jako formální humanitární misi a záměr založit životaschopné unitářské společenství nepodpořila. Brown musel nakonec své plány v Montego Bay přehodnotit a odstěhovat se do Kingstonu, největšího města Jamajky, kde zkusil vše znovu. Po osobní audienci se mu podařilo představitele AUA přesvědčit, aby začali plnit svůj finanční závazek vůči jeho sboru, ale jen nakrátko, do roku 1917. Reverend Brown a jeho sbor bojovali ještě další tři roky. V roce 1920 Brown pochopil, že sen o založení unitářského sboru na Jamajce nelze uskutečnit.

Vše prodal a s rodinou se přestěhoval do New Yorku. Nehodlal se však vzdát a rozhodl se začít do třetice od začátku: umínil si založit unitářské shromáždění v centru newyorského černého Harlemu. Harlem byl na počátku 20. let 20. století pozoruhodným centrem černošského umění všech kategorií, v němž se rodily ideje černo-bílé rasové rovnosti. Zde tedy začal Brown vytvářet své vysněné unitářské společenství.

Velmi mu tehdy pomohl John Haynes Holmes, významný newyorský unitářský duchovní, sociální aktivista a pacifista, který Browna podporoval finančně i politicky. Nicméně problémy ve vztahu s AUA trvaly, asociace nepřiznala novému sboru žádnou podporu. Navíc na rozdíl od Jamajky, kde se Brown mohl částečně živit i jinak než jako duchovní, v New Yorku té doby hledal zaměstnání ve své účetnické profesi marně. A z pomocných prací typu obsluha výtahu nemohl živit rodinu. Uspokojivé řešení bylo v nedohlednu a na rodinu dopadaly další rány osudu.

Brownova manželka Ella se v roce 1928 nervově zhroutila, jejich nejstarší syn spáchal o rok později sebevraždu a další začal pít. Přesto se truchlící Brown odmítl vzdát se svého snu a dál se snažil najít prostředky – v sobě psychické a kolem sebe finanční – pro naplnění své vize. K pozitivnímu obratu došlo až roku 1937, kdy se změnilo vedení AUA a Brownovi se po dlouhé době dostalo finanční i morální pomoci. Konečně začal být jeho sbor životaschopný!

Brownovi to dodalo novou energii: začal se angažovat v hnutí za rovnoprávnost, snažil se členům svého sboru dopomoci k ekonomické nezávislosti, založil stavební fond. Chtěl v černém unitářství spojit duchovní a emocionální hloubku černé náboženské tradice s intelektualismem bílých unitářů. Nicméně vzhledem k velmi rozdílné sociální, ekonomické a politické zkušenosti těchto dvou skupin pro ně měl pojem svoboda stále velmi odlišný význam. Zatímco v unitářství bílém byla nejdůležitější intelektuální svoboda jednotlivce – svoboda vyznání, projevu, myšlení a svědomí –, v černošské tradici vyrůstající ze zkušenosti otroctví a rasového útlaku byla podstatná i svoboda společenská, sociální, svoboda ve smyslu rovnosti zákonů pro všechny. Brown byl velký idealista, když snil o tom, že se tyto dva odlišné způsoby chápání svobody vzájemně doplní a posílí. Rozhodně to nešlo tak rychle, jak se o to snažil. Navíc často musel rovnat i rozpory ve vlastním sboru, v němž se setkaly dva různé etnické typy: Afroameričané usedlí již delší čas v USA a přistěhovalci z jamajské komunity. Tyto dvě skupiny měly odlišné kultury i historie a někdy viděly věci velmi rozdílně.

Přesto se dá říci, že na počátku 40. let byl Brown již respektovaným duchovním. Pak ale z hlediska svého sboru udělal chybu: Odmítl návrh AUA, jež mu nabídla slušné finanční zajištění, když odstoupí a přenechá své místo mladším (představitelé AUA si narozdíl od Browna uvědomovali, že za ním přes obrovskou spoustu odvedené práce nevyrůstá žádný potenciální mladší nástupce; Brown se svou dominantní povahou žádného nevychoval, a tak hrozilo, že se později nebude mít sboru kdo ujmout). Ovšem k tomu, aby člověk opustil své těžce zaplacené celoživotní dílo, je třeba veliké síly. Tu již v sobě Brown nenašel. A tak zůstal v čele sboru až do své smrti v roce 1956 a bohužel tím přispěl k naplnění skeptických vizí: Bez další osobnosti v čele se jeho shromáždění, které nikdy nedovolil pomáhat budovat komukoliv dalšímu, rozpadlo.

Tentokrát unitářský příběh neskončil úplně šťastně. Přesto je Brown velmi lidským a sympatickým hrdinou, člověkem, za nímž zůstalo důležité dějinné dílo.