Reese, Curtis Williford

(3. 9. 1887 – 5. 6. 1961)

Curtis Reese pocházel ze Severní Karolíny z farmářské rodiny, která se aktivně angažovala v baptistické církvi. Jeho otec byl jáhnem a dva starší bratři se stali kazateli. S ohledem na toto prostředí není divu, že se Curtis již jako velmi mladý rozhodl, že bude také duchovním a začal studovat na Baptist College v Mars Hill.

Školu absolvoval v roce 1908 a vzápětí byl vysvěcen. Jenže během studií utrpělo jeho dosud pevné baptistické přesvědčení první vážné trhliny. Ve škole se totiž poprvé setkal s názory, které zpochybňovaly baptisty vyznávanou neomylnost bible. Takový přístup jej sice nejprve šokoval a pohoršil, brzy mu však věnoval víc pozornosti a postupně mu začínal rozumět. Velký podíl na tom měl jeho spolužák a nový přítel Ralph E. Bailey, který ještě za studií přešel od baptismu k unitářství a umožnil C. Reesovi první letmé seznámení se s tímto náboženským směrem.

Po ordinaci pomohl C. Reesovi jeden z jeho bratrů k místu kazatele ve venkovské farnosti Bellwood. Ve stejné době se Curtis, dychtivý po vzdělání, zapsal na baptistický teologický seminář v Louisville v Kentucky. V roce 1910 jej dokončil a vzápětí se úspěšně se ucházel o nové místo – v baptistické asociaci státu Illinois. I při tomto zaměstnání si našel čas pro další studium: zapsal se na Ewing College, kde získal roku 1911 doktorský titul. V témž roce se pak stal pastorem prvního baptistického sboru v Tiffinu v Ohiu. Vyhovovalo mu, že zdejší forma baptismu byla poměrně liberální. Ovšem ani to mu nepomohlo zbavit se pochybností, zda je pro něj baptistická víra ta pravá.

Naopak, záhy došel k rozhodnutí, že musí nalézt svobodomyslnější duchovní přístup a rozhodl se lépe seznámit s unitářstvím, o němž již leccos věděl. Napsal tedy duchovnímu MacIllwanovi z unitářského sboru z Toleda (Ohio) a domluvil si s ním schůzku. Na ní mu otevřeně vyznal, k čemu ve své víře došel: totiž k přesvědčení, že existuje jediný univerzální Bůh, univerzální lidské bratrství, univerzální svoboda, univerzální motiv života, jímž je láska, a jeho univerzální cíl, jímž je pokrok. Pak se jej zeptal, zda to je v souladu s unitářským přesvědčením. Duchovní přitakal a Reese se i díky tomu definitivně rozhodl přiklonit k unitářství.

Po formálním přistoupení k tomuto náboženskému směru byl doporučen na místo duchovního unitářského sboru v Altonu v Illinois a tam začal nový úsek svého pracovního života. Učinit tento krok ale nebylo lehké – kdyby nic jiného, zapříčinilo to Reesovu vážnou roztržku s rodiči a sourozenci. Ze všeho nejhůře nesl nekompromisní odsouzení od své matky. Trvalo dlouhá léta, než se jeho vztahy s nejbližšími opět trochu zlepšily.

Počátkem roku 1913 se Curtis Reese po pětileté známosti oženil s Fay Rowlett Walkerovou, s níž měl později tři děti. V Altonu se věnoval i politicko-společenské práci, zdárně se například angažoval v boji proti hazardu a prostituci. Po dvou letech se však rozhodl změnit působiště a od roku 1915 pokračoval v duchovenské činnosti v Des Moines ve státě Iowa. I zde se zapojil do řešení řady společenských problémů, což mu zajistilo značnou popularitu. Jeho pracovní úspěchy a vysoký morální kredit byly hlavními důvody, že byl roku 1919 zvolen tajemníkem Západní unitářské konference (WUC).

Konference byla založena v roce 1852 a měla své sídlo v Chicagu, kam se Reese s rodinou přestěhoval. Jeho hlavní povinností v nové funkci bylo obsazovat duchovní do jednotlivých sborů. Dokázal to dělat s porozuměním a citem pro místní specifika, a proto byl rychle respektován jak konzervativním, tak radikálním unitářským proudem. V této době byl Reese také zvolen do správní rady teologické školy v Meadville v Pensylvánii a zasadil se o její přestěhování do Chicaga (v únoru 1926).

V roce 1925 vstoupil Reese do společnosti Unity Publishing a stal se jedním z přidružených redaktorů reformního náboženského časopisu Unity (Jednota), jehož heslem bylo pokrokové: „svoboda, přátelství a charakter v náboženství“. Reese zde působil bezmála čtyřicet let. V průběhu 20. let se Reese projevil také jako vůdčí osobnost náboženského humanismu. V roce 1926 vydal k tomuto tématu svou první knihu, nazvanou Humanismus (Humanism). Další následovaly v letech 1931 (Humanistické náboženství, Humanist Religion) a 1945 (Smysl humanismu, The Meaning of Humanism). Roku 1933 navíc pomohl připravit takzvaný Humanistický manifest a zasloužil se o jeho šíření i propagaci myšlenek humanistického hnutí (nejen) mezi unitáři. V Manifestu bylo mimo jiné zdůrazněno, že klasický teismus je minulostí; konkrétně jeho signatáři zastávali například názory, že vesmír nebyl stvořen, ale existuje a vyvíjí se sám o sobě; že je třeba odmítnout tradiční dualismus mysli a těla a že náboženství musí nově formulovat své cíle s ohledem na vědeckého ducha a metody. Reese byl také jedním ze zakladatelů Americké humanistické asociace a čtrnáct let působil jako její prezident.

V lednu 1930 Reese přestal pracovat pro WUC a přijal post děkana v Abraham Lincoln Centre, integrované sociální a vzdělávací organizaci sídlící v Chicagu a založené v roce 1905 unitářským duchovním Jenkinem Lloydem Jonesem. Jí pak věnoval zásadní část svého pracovního života. (Není bez zajímavosti, že zde bydlel v bytě navrženém slavným architektem Frankem Lloydem Wrightem.) Centrum provozovalo nejen mnoho učeben, ale také třeba tělocvičnu a veřejnou knihovnu.

Pořádalo velmi rozmanité programy: například každý pátek se zde konalo takzvané ranní fórum, během něhož byly v diskusích probírány nejrůznější názory. Zaštiťovalo také poradnu pro plánované (dobrovolné) rodičovství, kliniku a nejrůznější aktivity pro mládež včetně táborů a poskytování sociálních služeb. Centrum bylo také pověstné svou rasovou tolerancí – mezi zaměstnanci bylo nemálo Židů i Afroameričanů. Do roku 1951 sloužilo Centrum potřebám sto čtyřiceti tisíc dětí a dospělých. Reese tu pracoval až do roku 1957. Pak skončil kvůli zdravotním problémům se srdcem a přestěhoval se se svou ženou do Kissimmee na Floridě. Zemřel 5. června 1961 na infarkt.

Po celý svůj profesní život se Reese věnoval také mnoha dalším sociálním a vzdělávacích aktivitám, pracoval například u soudu pro mladistvé, přednášel na George Reese Williams College a centrální YMCA College, angažoval se v rozvoji vzdělávání dospělých. Mezi lety 1919–1930 a pak ještě 1947–1950 působil jako člen dozorčí rady Americké unitářské asociace (AUA), byl také výkonným předsedou Národní federace náboženských liberálů. V roce 1959 jej AUA poctila výroční cenou služby liberálnímu náboženství.

Při svém duchovenském působení se Reese musel často vypořádávat s námitkami četných věřících, kteří označovali humanisty za ateisty. Zpravidla pak vysvětloval, že tuto problematiku nelze zjednodušovat na protiklad teismus – neteismus, ale je nutné se zabývat tím, jak kdo boží přítomnost a existenci vnímá, jak ji pojmenovává a co si pod ní představuje. Pak vyjde jasně najevo, tvrdil Reese, že humanisté uznávají Boha, byť někdy v neteistickém pojetí. Někteří preferují termín Bůh, jiní například tvůrčí síla, další kosmické procesy a podobně, ovšem podstatu pojmenovávaného chápou stejně. Reese byl velkým propagátorem pokroku v náboženství a jeho názory dodnes neztratily platnost. Pro ilustraci na závěr volně citujme, co napsal ve Smyslu humanismu: totiž že základem v modernism vývoji náboženství je opustit vše transcendentní, autoritativní a dogmatické a přiklonit se k lidskému, experimentálnímu a zvažovanému rozumem; opustit vše nenormální, formální a rituální ve prospěch normálního, neformálního a všedního, zavrhnout nadpřirozené a mystické zážitky, exaltované prožitky a vše, co je z jiného světa, a přejít k tomu, co je morální v tomto světě a v této společnosti – zkrátka vyměnit náboženství, které v člověku vzbuzuje obavy, za náboženství, které se věnuje člověku. Tato nadčasová úvaha trefně vystihuje jeho dějinný přínos pro vývoj liberálních náboženství, unitářství nevyjímaje.