Quimada, Toribio Sabandia

(duben 1919 – 23. 5. 1988)

Jeho jméno je spojeno s rozšířením unitářských myšlenek na Filipínách. Toribio se narodil po první světové válce, v dubnu roku 1919 (některé zdroje uvádějí rok 1917) na ostrově Cebu v katolické rodině. Jeho otec, původem ze Španělska, byl tesařem a farmářem. Děti navštěvovaly jen základní školu v místní obci, naučily se číst a psát, ale na jejich další vzdělávání již rodině chyběly peníze.

Roku 1936 donutila rodinu hospodářská krize sestěhovat se s příbuznými ve městě San Carlos, kteří nebyli katolíky, což do života dospívajícího Toribia přineslo jedno zajímavé pozitivum. V rodině strýce byla volně přístupná bible, a tak měl konečně možnost si ji přečíst (katolíci na Filipínách tehdy totiž měli vlastní čtení bible přísnými regulemi své církve zakázáno). Studoval ji pozorně a pochopitelně brzy narazil na pasáže, které se zcela neshodovaly s jejím katolickým výkladem. Toto „samostudium“ jej postupně dovedlo k prvnímu přehodnocení náboženského vyznání – v roce 1943 přestoupil ještě s dalšími členy rodiny k místní protestantské církvi známé jako Iglesia de Cristo Universal. Toribio byl v nové církvi velmi aktivní, a tak byl záhy požádán, aby učil v nedělní škole. Po druhé světové

válce, v roce 1948, byl pak na přání ostatních členů místního sboru dokonce vysvěcen na duchovního a nastoupil na místo dosavadního pastora, jenž onemocněl a musel své duchovenské praxe zanechat. Práce měl mnoho – dostal na starost kostely a sbory v sedmi vesnicích. Ovšem přes své ordinování na duchovního neshledával ani v téhle církvi vše jako ideální. Vadilo mu například, že Iglesia de Cristo Universal neměla žádné vlastní vzdělávací materiály, a tak musel používat zdroje jiných církví.

Těžko říci, jak by se jeho život odvíjel, kdyby mu osud nezměnila následující, zdánlivě podružná příhoda. V roce 1951 dostal Toribio Quimada dopis, v němž byl požádán, aby pokřtil nově narozené dítě. Dopis přišel zabalený do starých novin, jež ho chránily před poškozením. Toribio mohl noviny prostě zahodit, ale místo toho je rozbalil a prohlédl. Ke svému překvapení zjistil, že se v nich píše o univerzalistickém sboru v americkém Wisconsinu.

Quimada se poprvé v životě setkal se slovem univerzalismus – byl trochu zmaten jeho podobností s termínem univerzální a to ho zaujalo. Napsal tedy takříkajíc naslepo dopis do Wisconsinu, aby zjistil víc; ten ale zůstal bez odezvy. Nicméně za pár měsíců nato našel stejné slovo ve vypůjčené publikaci, která mimo jiné obsahovala soupisy některých církevních sborů ve Spojených státech. Podíval se pod písmeno U, aby zjistil, zdali v Americe také existuje nějaká církev podobná jeho Iglesii de Cristo Universal, ale místo toho našel opět „jen“ univerzalisty: sbor z Gloucesteru ve státě Massachusetts. Nedalo mu to a zase tedy napsal dopis, o němž mohl jen doufat, že bude doručen adresátu. Ovšem napodruhé tento pokus vyšel a Quimadovi se dokonce dostalo odpovědi.

Duchovní z Gloucesteru Carl Westman byl psaním z Filipín pochopitelně velmi překvapen a udělal zajisté rozumnou věc: předal je reverendu C. M. Fisherovi z představenstva univerzalistické organizace. Ten vzápětí zařídil zpětný kontakt s Quimadou, a tak – ve zkratce řečeno – Toribio Quimada konečně našel náboženství, k němuž měl blízko. Z Ameriky mu bylo zasíláno mimo jiné i dost vzdělávacích materiálů. T. Quimada samozřejmě začal brzy kázat v duchu nově objeveného náboženství: o milujícím Bohu, světě bez pekla, o bibli jako inspirativní knize, nikoli dogmatu, o Ježíši Kristovi jako příkladném člověku, nikoli Bohu. Univerzalismus tak začal díky němu postupně pronikat na Filipíny.

V roce 1955 bylo zdejší univerzalistické společenství uznáno vládou v Manile za oficiální a Toribio Quimada se stal (poté, co byl roku 1954 exkomunikován z Iglesia de Cristo Universal) jeho prvním místním duchovním. K novému náboženství se vzápětí přihlásilo hned devět sborů. Centrem rozvoje nového směru byl ostrov Negros.

Zde je nutné udělat malou historickou vsuvku: Quimadou navázané kontakty nebyly prvními doteky náboženského liberalismu na Filipínách. Již na přelomu 19. a 20. století zde působil jako guvernér unitář (a budoucí prezident USA) William Howard Taft a liberálně smýšlející generální vikář Gregorio Aglipay. Ten dokonce roku 1931 navštívil některé americké unitářské sbory a tehdejší prezident IALCRF (později IARF) Lewis Cornish mu návštěvu na Filipínách oplatil. Nicméně další vývoj po této linii nepokračoval, dokud se neobjevil právě T. Quimada.

Američtí univerzalisté založili fond, který Quimadovi po finanční stránce umožnil doplnění teologického vzdělání. Brzy poté, co v roce 1965 dokončil vysokoškolská studia, se Quimada začal stále více angažovat také v sociálních otázkách. Bojoval za práva místních chudých zemědělců, dokonce kandidoval i do veřejné správy, ačkoli neúspěšně. Tím proti sobě ovšem také vyvolal velmi silnou opozici místních bohatých a vlivných osob, vydatně podporovanou rigorózní filipínskou katolickou církví, což, jak se později ukázalo, se mu stalo osudným. Brzy se o Quimadovi vědělo i na mezinárodní úrovni: v roce 1972 se univerzalistická asociace obcí na Filipínách stala členem Mezinárodní asociace pro náboženskou svobodu (IARF). O dvanáct let později tato organizace Quimadovi udělila cenu Alberta Schweitzera jako uznání za výjimečný přínos v oblasti liberálních náboženství.

Quimada velmi usiloval o to, aby filipínští univerzalisté byli přijati také do UUA, americké Asociace unitářů-univerzalistů. To byl však těžko dosažitelný cíl, který vyžadoval změnu stanov této organizace – tehdy ještě přijímající za členy pouze společnosti působící v Severní Americe. Nicméně nakonec se roku 1988 toto opravdu podařilo změnit a univerzalisté z Filipín byli do UUA přijati. Jen Quimada se toho bohužel už nedožil. Tři měsíce předtím byl zavražděn. V časných ranních hodinách 23. května 1988 byl jeho dům přepaden ozbrojenými muži a vypálen. Quimadova žena a děti utekly, ale on sám bohužel ne. Byl nařčen z levicového extremismu a zastřelen.

Přestože bylo zjevné, že se jednalo o vraždu, ofi ciální vyšetřování smrti T. Quimady nebylo nikdy uzavřeno a nebyl za ni nikdo potrestán. Touto tragickou událostí v podstatě skončila první etapa vývoje liberálního náboženství na Filipínách. Ovšem onen vývoj naštěstí pokračuje dál – roku 1985 dostala Quimadou založená organizace nové jméno, Unitarian Universalist Church of the Philippines, a na jeho práci navázala jeho dcera Rebeca.