Stefansson, Vilhjalmur

(1879 – 26. 8. 1962)

Vilhjalmur Stefansson se narodil roku 1879 v Kanadě na západním břehu jezera Winnipeg v Manitobě, ale v rodině přistěhovalců z Islandu (jak ostatně prozrazuje jeho jméno). Zajímavé je, že rodiče ho pokřtili anglickým jménem William, ovšem on si ho ve dvaceti letech změnil na islandskou variantu Vilhjalmur. Oblast, kde žili Stefanssonovi, postihly rok po Vilhjalmurově narození těžké záplavy a po nich hladomor, při němž zemřely dva z jeho sourozenců. Po této tragické události se rodina přestěhovala do Severní Dakoty.

Vilhjalmurův otec Jóhann byl vzdělaný muž s velmi liberálním smýšlením, a to jak v náboženství, tak v politice. Věřil například, že církev by měla zohledňovat nové poznatky vědy, třeba evoluční teorii. Svého syna mimo jiné vychoval k lásce ke klasické světové i islandské národní literatuře. Po otcově smrti v roce 1892 museli Vilhjalmur spolu se starším bratrem, byť sami ještě v podstatě děti, zastat v rodině naplno mužskou roli. Starali se o stáda dobytka i koní, naučili se lovit i přežít v přírodě. Tato Stefanssonova samostatnost, až samorostlost měla ovšem i svá negativa – nedokončil několik škol, protože se dříve nebo později pro své liberální názory dostával do střetu s univerzitními řády, autoritami a psanými i nepsanými pravidly. Nakonec v roce 1903 absolvoval univerzitu v Iowě.

Do prvního kontaktu s unitářstvím se W. Stefansson dostal v roce 1900 za studií na univerzitě v Severní Dakotě. Bylo to v době, kdy se začalo unitářství formovat na Islandu a Americká unitářská asociace hledala mezi mladými lidmi takové, kteří by se chtěli stát unitářskými duchovními a případně pak odjeli působit na Island. Tehdy si všimli Stefanssona. V roce 1900 se již jako unitář dostal na mezinárodní kongres liberálních náboženství v Bostonu. Zde se seznámil se dvěma unitářskými vůdci, kteří jej hodně ovlivnili – Williamem Wallacem Fennem a Samuelem Atkinsem Elliotem, Výsledkem bylo, že od nich dostal nabídku stipendijního studia na unitářského duchovního na Harvardu. Rád přijal, ovšem již tehdy se ukázala být silnější jeho životní vášeň pro antropologii než touha stát se duchovním. Později řekl, že studium náboženství vnímal spíše jako studium určitého „odvětví antropologie“. Studovat zde vydržel pouhý rok, 1903–1904. Nicméně celý život pak přiznával, že tento rok duchovních studií mu dal pro jeho budoucí směřování víc než předchozích téměř dvacet pět let. – Duchovním se tedy nestal, nicméně unitářství zůstal věrný do konce života.

Po neúspěšných bohosloveckých studiích si doplnil postgraduální vzdělání v oboru antropologie a vzápětí odjel na Island, kde se věnoval výzkumu vlivu stravy na kazivost zubů. (Zájem o souvislosti zdraví a výživy ho pak již neopustil.) V roce 1906 byl akademickými kruhy doporučen jako antropolog na anglo-americkou polární expedici a to byl přelomový okamžik jeho života. Již na této své první arktické cestě jej nesmírně zaujali Inuité. Rád sbíral zkušenosti jejich šamanů a starců, studoval jejich jazyk a zdokonaloval se v přežití v arktické zimě. Po této cestě se rozhodl uspořádat vlastní expedici, věnovanou pouze antropologickému výzkumu. Po návratu v roce 1907 se usadil v New Yorku v Greenwich Village a podařilo se mu zajistit, že jeho další arktickou cestu sponzorovala věhlasná instituce: American Museum of Natural History. Doprovázel jej na ní pouze dlouholetý přítel zoolog Rudolf Anderson. Zůstali v Arktidě po dobu čtyř let, 1908–1912 a Stefansson tyto zkušenosti popsal v knize Můj život s Eskymáky (My Life with the Eskimo, 1912).

Na této expedici se mu také narodil syn Alex. Vilhjalmur si sice svou inuitskou přítelkyni nikdy nevzal, nicméně podle inuitských zvyklostí stačilo, že spolu intimně žili, aby byli považováni za rodinu. Oženil se pak až po její smrti v roce 1940.

Další expedice následovala v letech 1913–1918, tentokrát však mnohem větší: několik desítek mužů, z toho patnáct vědců a tři lodě. Ovšem negativně ji poznamenala tragická událost; v roce 1914 se jedna z lodí, Karluk, potopila, poté co uvízla v ledu, který ji rozdrtil. Zahynulo na ní jedenáct lidí. Stefansson tehdy na lodi nebyl, s několika druhy byli na lovu, ovšem někteří z účastníků expedice je podezírali, že loď opustili schválně, protože možné neštěstí předvídali. Tato událost mimo jiné navždy rozdělila do té doby nerozlučné přátelství s Andersonem, který onu zlou událost přežil a vinil Stefannsona z toho, že jí nezabránil. V dalších letech pak Stefansson s několika společníky procestovali více než 20 000 mil Arktidou a objevili čtyři dosud nezmapované ostrovy.

Po návratu do USA Stefansson jako již uznávaný odborník přednášel a psal o významu Arktidy. Velmi se také zasazoval za uchování a ochranu tradičních způsobů inuitského života. Má dodnes velikou zásluhu na tom, že Inuité v té době přestávali být vnímáni jen jako podřadné, primitivní etnikum, ale začalo se na ně pohlížet i jako na kulturu, od níž se máme ohledně života v souladu s přírodou hodně co učit. Na druhou stranu se ale snažil prosadit, aby kanadská vláda (měl stále kanadské občanství) i soukromé podniky začaly využívat hospodářský a strategický potenciál Arktidy. Sám založil dvě společnosti, které se věnovaly podnikatelským aktivitám v Arktidě, ale oba podniky zkrachovaly. Během druhé světové války Stefansson zřídil a vedl Arktické studijní centrum pro americkou armádu.

Na jedné ze svých dalších arktických cest se zabýval především výzkumem tamní stravy. Zaujal ho fakt, že Inuité žijí více jak devět měsíců v roce v podstatě s nulovým přísunem jakýchkoli sacharidů, konzumují až na výjimky pouze vodu a maso. Se svým společníkem tedy zkusil pod lékařským dohledem totéž, rok nepožili nic jiného než maso, tuk a vodu. A překvapivě se oba udrželi v dobré kondici a plně zdraví, bez jakéhokoli nedostatku vitamínů a podobných látek. Své poznatky z tohoto výzkumu vedeného pod záštitou časopisu Journal of American Medical Association sepsal v knize  Ne jenom chlebem (Not by Bread Alone, 1946).

V roce 1939 se Stefansson seznámil s Evelyn Schwartz Bairdovou, zpěvačkou, herečkou, sochařkou a fotografkou, které pomáhal s přípravou exponátů pro islandský pavilon na Světovou výstavu konanou v New Yorku. Najal ji pak jako knihovnici a správkyni své obrovské sbírky polárních cestopisů (vlastnil přes deset tisíc svazků) a po smrti své inuitské partnerky se s ní roku 1941 oženil. Jemu bylo 61 let, jí 28, nicméně jejich manželství bylo velmi šťastné.

V roce 1951 Stefansson věnoval svou knihovnu škole Dartmouth College v Hanoveru v New Hampshire, kam se přestěhoval a až do konce života zde působil jako čestný emeritní profesor. (A poměrně pravidelně zde navštěvoval místní unitářský sbor.) Během posledních let života, po dvou mozkových mrtvicích, napsal svou autobiografii (Discovery – the autobiography of Vilhjalmur Stefansson, 1964), v níž se otevřeně vyjadřoval i o svém vztahu k náboženství. Vyzdvihl onen rok unitářských studií na Harvardu, který mu dal pevný základ, pak duchovní zkušenosti získané mezi Inuity, byť sám se na sklonku života považoval za agnostika. Krátce poté, co dokončil tuto autobiografii, Stefansson zemřel v důsledku další mozkové příhody.

Dnes je uznáván jako průkopník interdisciplinárního přístupu ke studiu polárních oblastí. K jeho odkazu se hlásí i Ústav arktických studií, založený na Dartmouth College v roce 1989.