Dobrý den
Jarmila Plotěná
19. března 2020
Co nám vlastně současná globální epidemie vzala a co přinesla? Najednou náš svět vypadá jinak. Mnoho obvyklých aktivit nám tato situace vzala, ale také nám něco darovala. Položila nám mnoho otázek, ale také na mnoho jiných odpověděla. Zde je několik z nich: Co by se muselo stát, aby se život přestal neustále zrychlovat? Co nás zabrzdí a proč? Co nám daruje o něco více času, abychom mohli život skutečně prožít? Kdo takto uvažoval před krizí, nechával si své myšlenky často raději pro sebe. Působil by vcelku rušivě a jeho přání by stejně byla nesplnitelná, neboť narušovala chod, běh či kvalt světa tohoto. Rovněž se nenosily otázky někoho, kdo by zrovna netoužil se neustále někam přemisťovat, a naopak se ptal, k čemu jsou pro planetu Zemi dobré pobyty ve vzdálených destinacích a příliš časté zahraniční zájezdy a dovolené.
Také ten, kdo by netoužil stále po nových věcech a co nejlepším vybavení a rychle spotřebě, byl povětšinou považován za nepatřičný relikt z dávnověku. Jen sem tam slabě zazníval hlas těch, kteří upozorňovali na křehkost našeho způsobu života a ptali se na připravenost na možnou krizi. Vždyť téměř každá krizová situace v minulosti zastihla člověka značně nepřipraveného materiálně i duševně. Často hlasy těch, kteří myslí především na Zemi, Gáju, naši modrou planetu, zanikají ve všeobecném hlomozu zrychlující civilizace. A myšlenky o pospolitosti rovnocenných lidí čím dál více odplývají do světa krásných pohádek.
Tu náhle situace ani tak příliš dramatická a nápadná: Kdesi až v daleké Číně jakýsi „druh chřipky“. Jev se ale přibližuje, globalizací propojené země jsou jedna po druhé zasaženy. A náhle je třeba zpomalit – ne kvůli vznešeným úvahám, ale jednoduše za účelem přežití. A zpomalit bylo možno. A zpomalilo se rychle. A máme najednou dosti času se zastavit, zamyslet se nad sebou, bilancovat, promluvit si, ale také třeba častěji meditovat.
Rovněž cestování bylo co možná omezeno. A tu si začínáme hledět místa, na němž se právě nacházíme, a dokonce si vážit každého místa, kde smíme ještě nějaký čas v našem žití pobývat. Obchody jsou většinou zavřené, musíme si vystačit s tím co máme a najednou to všechno ani moc nechybí. A hle, člověk ani tak moc věcí nepotřebuje.
Také se potvrzuje ono pravdivé tušení o křehkosti našeho dočasného pobytu na této krásné planetě. Že bychom si jí začali více vážit a méně si ji ničit? Jinou Gáju nemáme, a přece již dávno vidíme, jak se zoufale brání našemu způsobu života. Také pohádky o rovnosti lidí nabývají náhle svým způsobem na pravdivosti. Virus útočí bez ohledu na to, v jakém společenském či ekonomickém postavení se člověk právě nachází. Představa lidstva nacházejícího se na jedné lodi již není metaforou, ale zkrátka skutečností: Ano, tak moc jsme všichni v jednotě. Tragická zkušenost vzdálených oblastí se stává snadno a rychle zkušeností naší. Můžeš stavět hranice a zátarasy, neoddělíš zcela člověka od člověka, i když o to usiluješ.
Inu, karanténa je zvláštní zkušenost. Kéž se tím, že se právě nacházíme každý jinde, sobě neztratíme, kéž dokonce máme – poutníci na jedné lodi – k sobě ještě lidsky, tedy duchovně blíž. I když jsme od sebe nyní oddělení, poznejme, jak jsme si blízcí a propojení.