To, co je za slovy
Agata Pešková
27. dubna 2020
Pro mě byla slova vždy důležitá. Od druhé třídy jsem chodila do knihovny. Půjčila jsem si pět knih a za týden jsem si šla pro další dávku. Závislost na slovech😊. Co je psáno, to je dáno. Jak jsem rostla, pochopila jsem, že papír snese hodně. Jenže stále platí posloupnost: myšlenka, slovo, čin. Slova, bohužel, mohou být chápána různě, někdy i opačně, než s jakou myšlenkou byla vyslovena.
Žiji teď v zemi, jejíž jazyk neumím. Slovní zásoba se mi smrskla na to, co vyjádřím přes google translator. Není problém něco koupit, zeptat se na cestu, dozvědět se fakta o navštíveném místě. Je nemožné sdílet s někým pocity, humor, náladu. Navíc je doba koronavirová. Ti, kteří by normálně vztah navázali, tak jako se nám to povedlo v Thajsku v Harvest Church nebo u filipínských unitářů, dodržují sociální distanc. Na navazování přátelství s rouškou, odstupem a neznalostí jazyka není prostor.
Včera se mi stala zvláštní nepopsatelná věc. Vraceli jsme se z procházky. Šli jsme okolo teprve před pár lety postaveného chrámu Đông Hưng Temple. Je věnován buddhovi Amitábhovi.
Ve Vietnamu berou prevenci proti kovid-19 velmi vážně, a tak je zakázáno se shromažďovat i z náboženských důvodů do 15. dubna. Aha, to už bylo. Už z dálky jsme slyšeli zvon. Drobná mniška beranidlem bouchla do zvonu, nechala ho doznít a za chvíli opět… a opět… rozezněla zvon. Další mniška rozdávala zpěvníky na malé plastové stolečky rozmístěné v patřičných rozestupech. Odvážila jsem se blíž a párkrát cvakla mobilem fotku. Nechtěla jsem rušit, tak jen nenápadně a zpovzdálí… Vždyť jsem nebyla ani oblečená do chrámu, jen lehké letní šaty. Na dění bylo dobře vidět, chrám je vepředu otevřený a vzdušný. Chybí přední stěna, jen sloupy podpírají pagodu. Sledovala jsem motorky, zajíždějící do dvora templu. Sledovala jsem, jak si příchozí berou mnišský šedivý plášť a nesou si podložku na klečení. Sledovala jsem psa, který si lehl na schody, pozoroval sochu Buddhy, vypadal, že medituje😊.
Blížil se zvučný hlas – zpěv. Přicházeli tři mniši v šafránových rouchách. Všichni se se sepjatýma rukama uklonili a zpívali, opakovali, co zpíval mnich. Klekli si, mniši rozezněli bronzové mísy a bubínek. Mniška dál občas beranidlem bouchla do zvonu. Nebe nad námi se setmělo a hvězdy blikaly. A já šla fascinovaně blíž. Nechtěla jsem rušit, jen mě to vtahovalo. Jako můru světlo. Pes na schodech se ale probral z meditace a spustil na mě hafot. Všichni se otočili. Stále zpívali, jen se na mě dívali, jak couvám a tvářím se omluvně. Mávali na mně… takové to gesto, pojď k nám. Opravdu? Šla jsem. Pes zmlkl a já vystoupala po schodech okolo něj. Nabídli mi podložku. Usmívali se. Zpívali. Klekla jsem si, pozorovala. Zpívali, slova se mísila se zvuky bubínku, mís a zvonu… Občas mužské hlasy mnichů zpívali sami a responzivně jim odpovídali chórem ženské hlasy. Zpěv byl okolo mě a ve mně. Zpívala jsem. Naše energie se setkali na stejné vlně. Nebyla jsem už já a oni. Byli jsem mimo čas a prostor Byli jsme spolu v krásném okamžiku věčnosti, sdíleli jsme ho spolu.
Nerozuměla jsem slovům té mantry. Rozuměla jsem tomu, co je za slovy.
Teď, když to píšu, vím, že už to někteří lidé v různých dobách, na různých místech a různých vyznání i bez vyznání prožili. Říká se tomu afektivní náboženská zkušenost a popsal to poprvé Friedrich Schleiermacher. Ale možná, že jsem na chvíli zahlédla Čistou zemi a nahlédla do stavu sukhávatí, o kterém se zmiňuje i mahajánový buddhismus.