Palaeolog, Jakub

(okolo 1520 – 1585)

Tento vzdělaný muž se zajímavým osudem se narodil kolem roku 1520 na ostrově Chios v Egejském moři řeckému otci a italské matce. Dostal jméno Giacomo. Chios byl od roku 1347 pod vládou Janovské republiky a v první polovině 16. století zde měla významné mocenské postavení rodina Giustinianiů. Díky pomoci jednoho z jejích členů, vysoce postaveného v dominikánském řádu, se Giacomovi dostalo možnosti vystudovat na italských řádových školách a později na univerzitě v Bologni. Tam také přijal jméno Jacob Palaeologus (v českých pramenech uváděn zpravidla jako Palaeolog), které mělo poukazovat na (smyšlenou) příbuznost s bývalými byzantskými císaři.

Mezi dominikány se ovšem záhy také poprvé dostal do sporu s inkvizicí pro své sympatie k reformačnímu učení. Došlo k tomu roku 1554, kdy Palaeolog po studiích pobýval v klášteře svatého Petra v Istanbulu. Tehdy se (zatím stale jako katolík) zastal učení reforátora Michaela Serveta, jenž byl v předchozím roce odsouzen k smrti. A tento věroučný konflikt se stupňoval: v roce 1556 se Palaeolog vrátil na Chios a aktivně zde podporoval lidové bouře proti autoritě biskupa, což vedlo k jeho zatčení inkvizicí. V roce 1558 sice utekl zpět do Istanbulu, ale byl zatčen znovu. Vyšetřování proti němu vedl Michael Ghislieri, pozdější papež Pius V., v němž pak Palaeolog po celý život viděl svého úhlavního nepřítele a který nakonec předsedal i inkvizičnímu tribunálu, jenž Palaeologa roku 1583 odsoudil k smrti.

Palaeolog se chtěl hájit před Tridentským koncilem, ten však skončil dříve, než obviněný dosáhl toho, aby se jeho záležitostí zabýval. K dalšímu zvratu v jeho životě došlo v roce 1559, kdy rebelující dav zaútočil na římské inkviziční vězení a Palaeolog přitom byl spolu s dalšími vězni osvobozen. Nicméně tribunál inkvizice ho následně odsoudil k smrti v nepřítomnosti. Palaeolog utekl do Francie, kde se spřátelil s Andreasem Dudithem (uherským šlechticem chorvatského původu, humanistou a diplomatem, který zastával antitrinitářské myšlenky a v roce 1565 se stal velvyslancem císaře Maxmiliána v Polsku). Dudith se pokusil Palaeologovi pomoci v jeho snaze o zrušení trestu. Na Dudithovu radu a s jeho podporou se Palaeolog obrátil k habsburskému dvoru a zásluhou císaře Maxmiliána II., jenž sympatizoval s nekatolíky, mu byl v roce 1563 udělen v Praze imperiální azyl.

Jakub Palaeolog přišel do Prahy někdy v září 1562 a brzy navázal styk s místními humanisty. Jeho příznivcem se stal zejména Matouš Collinus (Kalina) z Chotěřiny, první profesor staré řečtiny na pražské univerzitě. Sňatkem s Eufrozínou, dcerou Martina Kuthena Šprinsberka, kronikáře a měšťanského dějepisce, navíc získal status měšťana. Hmotnou památkou na Palaeologův tehdejší pražský pobyt je mramorová pamětní deska, kterou po smrti Matouše Colliny na jeho počest věnoval pražské univerzitě. Dochovala se také Palaeologova vlastnoručně psaná zpravodajství o situaci ve východním Středomoří, v Černomoří a Persii, jež zpracovával pro císaře a Viléma z Rožmberka.

V roce 1569 byl dokonce navržen císaři na post pražského utrakvistického arcibiskupa, nicméně jeho slibně se vyvíjející osud se zase brzy zhoupl. Svůj pobyt v Čechách musel Palaeolog přerušit po incidentu, kdy bylo zjištěno, že u sebe skrýval jednoho uprchlého dominikánského mnicha. Citujme z Kroniky královské Prahy a obcí sousedních: „Roku 1571 nehodný mnich jeden zde ukradl drahé posvátné nádoby a skrýval se u známého dobrodruha Jakuba Palaeologa, jenž proto na radnici staroměstské byl uvězněn.“¹ Může se zdát, že toto provinění není natolik závažné, aby bylo důvodem vypovězení ze země, ale možná posloužilo jen jako záminka. Lze se domnívat, že velký zájem na Palaeologově dalším pronásledování mohl v té době mít jeho italský inkviziční soudce Ghislieri, roku 1566 zvolený papežem. Každopádně Palaeolog v roce 1571 nuceně odešel z Prahy do Krakova.

Nutno zmínit, že Polsko bylo v 16. století velmi tolerantní a stalo se útočištěm mnoha náboženských reformátorů. Palaeolog se ovšem záhy zapletl do ostrého sporu s Gregoriem Paulem z polské reformační Menší církve (Polští bratři) kvůli rozdílným názorům na účast v armádě. Tato otázka vyvstala jako aktuální, když v roce 1572 zemřel polský král a senát nařídil celému národu hájit zemi ohrožovanou nepřátelskými sousedy se zbraní v ruce. V kruzích polských antitrinitářů to bylo silně odsuzováno s tím, že by se tak stavěli proti Kristovu učení. Palaeolog naproti tomu považoval za jejich povinnost hájit vlast a její svobodu. Tyto spory měly písemné dohry ještě v době, kdy Palaeolog roku 1573 odešel do Sedmihradska (nemocného Paula tehdy v polemice zastupoval Faustus Socinus).

V Sedmihradsku byla za vlády Jana II. Zikmunda Zápolského a jeho biskupa Ference Dávida společnost nejvíce prounitářská v tehdejší Evropě. Palaeolog zde našel příznivé prostředí, stal se rektorem univerzity v Kološváru (Kluži) a také šiřitelem Dávidova radikálního unitářství (nonadorantismu) zcela odmítajícího Kristovo božství. Po smrti Jana Zikmunda Palaeolog spolu s Dávidem podporovali v nástupnických sporech reformátorského šlechtice Gáspára Bekese proti katolickému kandidátovi Štěpánu Báthorymu. Knížetem se však nakonec stal Báthory, začal reformátory pronásledovat, a Palaeolog tak v roce 1575 opět hledal nové útočiště.

Našel je již podruhé v českých zemích, konkrétně na Moravě na statcích Dětřicha z Kunovic. Zde napsal mimo jiné obhajobu exkomunikované anglické královny Alžběty I. Ovšem císař Maxmilián II., Palaeologovi příznivě nakloněný, zemřel v 1576, a jeho nástupce Rudolf II. zastával pozice katolické. Pro Palaeologovy nepřátele nebylo težké přesvědčit císaře o nebezpečnosti této osoby, a tak byl Palaeolog pod záminkou, že je tureckým vyzvědačem, v prosinci 1581 v Olomouci zatčen a v květnu 1582 vydán do Říma. Inkvizice jej odsoudila k trestu smrti. Roku 1585 byl v římském vězení sťat a jeho tělo bylo upáleno na Campo di Fiori.

Jakub Palaeolog byl na poli náboženském výraznou osobností a nikdy se nepřizpůsobil žádnému z tehdejšího spektra reformačních proudů. Měl dobré vzdělání, byl výborným znalcem bible a patristiky, vynikal v umění akademické debaty a bravurně zvládal písemný projev ve stylu vysoké latiny (za mistrovské dílo je v tomto ohledu obecně pokládán jeho spis Disputatio scholastica). Navíc byl díky mnoha kontaktům a přátelům na tehdejší dobu výjmečně schopný překračovat hranice dělící katolíky od protestantů a křesťany od tureckých muslimů. To vše z něj ovšem na druhou stranu v očích nepřátel, zejména katolické církve, udělalo nebezpečného muže, a částečně to vysvětluje vytrvalé úsilí jeho oponentů ho umlčet. Své názory prezentoval prostřednictvím četných spisů (z velké části se paradoxně dochovaly díky vatikánské knihovně, kam se dostaly po jeho posledním zatčení římskou inkvizicí). Mezi nejvýznamnější patří spisy De peccato originis a De providentia (kolem 1569), v nichž hájil M. Serveta a kritizoval kalvinistické učení o předurčení a dědičném hříchu. Unitářské myšlenky vykazuje jeho dílo  De diskriminate Veteris et Novi Testamentum (1572), kde zcela odmítá považovat Krista za božího syna a uznává ho pouze jako mesiáše. (To mimo jiné vedlo k jeho nařčení z judaismu.) Nejucelenější prohlášení antitrinitářské víry pak sepsal v díle Christiana dierum duodecim publikovaném 1574 v Kološváru. Na svou dobu velmi revoluční myšlenky obsahoval spis De tribus gentibus (1572), v němž Palaeolog představil tři nábožentví (která velmi dobře znal), křesťanství, islám a judaismus, jako pro své vyznavače stejně přístupná ke spasení. Zjednodušeně řečeno: vyvracel katolickou výlučnost na spásu danou eucharistií a projevil na 16. století výjimečnou náboženskou toleranci. Spása podle Palaeologa přichází jen skrze víru a spočívá pouze v čistém a bezvýhradném přijetí nabídky boží milosti. Tím vším tehdy dráždil většinu svých současníků, ale zároveň do dalších staletí zanechal lidstvu velmi inspirativní odkaz.

Poznámky:

1 Kronika královské Prahy a obcí sousedních, díl 1., Praha: nákladem Pavla Körbra 1903, s. 14. Citováno podle https://archive.org/stream/kronikakralovsk02ruthgoog/kronikakralovsk02ruthgoog_djvu.txt.