Socinus, Faustus

(5. 12. 1539 – 4. 3. 1604)

Tento původem italský teolog, známější pod latinským zněním svého jména, proslul zejména pro své učení odmítající existenci svaté Trojice. Na svět přišel v Sieně, jež byla tehdy na vrcholu svého kulturně-politického vývoje, v dobře situované rodině. Záhy mu však zemřel otec, dožil se pouhých dvaatřiceti let. Chybějící mužskou roli v rodině mu pak v dětství zčásti nahrazoval strýc Celso Sozzini, katolík, ale s velmi liberálními názory, a v dospívání pak především další strýc, právník, humanista a náboženský reformátor Lelio (Laelius Socinus), který myšlenkový svět mladého muže výrazně ovlivňoval až do své smrti.

V roce 1557 vstoupil Faustus do akademie Intronati, školy, jež byla jedním z intelektuálních center města. Studentům poskytovala především vzdělání právní a literární, ale také studium jazyků. Rýsoval se před ním příslib právnické kariéry, avšak takto klidný život mu nebyl dopřán. Brzy se totiž (stejně jako předtím tři jeho strýcové) pro své názory ocitl v hledáčku inkvizice, a tak raději Itálii načas opustil. Odešel do Lyonu, který díky svým obchodním aktivitám trochu znal. Po smrti Lelia Sozzina, jenž zemřel roku 1562 v Curychu, pak trávil krátký čas v tomto městě a pořádal strýcovu pozůstalost. Získal v ní několik myšlenkově cenných nepublikovaných teologických pojednání a velmi mnoho poznámek, z nichž pak ve svém vlastním díle hodně vycházel. (Laelius byl velmi vzdělaný, ale své názory v podstatě nehlásal veřejně, zaznamenával je víceméně jen ve spisech a dopisech.)

Na konci roku 1563 se Faustus naposledy vrátil na území Itálie, když ve Florencii přijal místo sekretáře toskánské vévodkyně Isabelly Medici. Odsud odešel v roce 1575, po smrti své patronky, kdy mu bez ochrany toskánského dvora opět hrozil inkviziční soud. Usadil se tehdy v Bazileji, dal se do podrobného studia bible a patřil k hlavním aktérům místních teologických diskusí. Napsal zde také svou první zásadní práci: De Jesu Christo servatore (O Ježíši Kristu Spasiteli, 1578). V tomto díle se veřejně postavil proti scholastickému učení o Kristově smrti jakožto nutnému vykoupení z prvotního hříchu, což v dané době vyžadovalo velkou odvahu. Socinus tvrdil, že Kristus jen ukázal cestu k dosažení spásy. Jak ji naplňujeme, je už na každém z nás. Toto pojednání se dostalo do rukou významného reformátora Giorgia Biandraty, kterého velmi zaujalo, a tak Socina pozval na návštěvu do Sedmihradska, kde právě pobýval.

V této zemi byla na krátký čas za vlády Jana II. Zikmunda Zápolského velmi liberální náboženská situace. Podařilo se zde dokonce založit antitrinitářskou církev, Biandrata se ale brzy se dostal do sporu s jejím biskupem Ferencem Dávidem, jenž zastával čím dál radikálnější názory, až nakonec odmítl vzdávat Kristu jakoukoli úctu. To bylo ovšem pro většinu tehdejších reformních myslitelů nepřijatelné. Vzhledem k tomu, že Socinus se této problematiky ve svých spisech také dotkl, chtěl po něm Biandrata, aby se stal jakýmsi smírčím prostředníkem v jeho sporu s Dávidem. (Ve věci uctívání Socinus rozlišoval mezi adoratio Christi, jakousi interní poctou, vzdávanou mu všemi křesťany srdcem, a invocatio Christi, tedy jeho vzývání formou přímé modlitby.) V listopadu 1578 tedy přijel Socinus do Kološváru a během téměř pětiměsíční návštěvy dělal, co mohl, aby Dávida přesvědčil a přiměl ke změně názoru. Ovšem bez výsledku – Dávid vynaložil veškeré své síly na odsouzení jakéhokoli kultu Ježíše. Následně byl obviněn novátorství a uvězněn na hradě Deva, kde záhy zemřel.

Socinus se mezitím vrátil do Polska, do Krakova, kde byl vřele přijat a usadil se zde. V Polsku pak prožil zbytek života a významně se podílel na utváření polské reformace. Polsko-litevská unie byla v té době v Evropě největší zemí, jež byla příznivě otevřená svobodomyslným náboženským směrům, a proto zde také mnoho reformátorů nalezlo azyl. Socinus byl od svého příchodu uznáván jako duchovní vůdce zdejších antitrinitářů (organizovaných ve vlastní církvi, nazvané Ecclesia minor, jež někdy bývá považována za historický počátek organizovaného unitářství), i když se paradoxně nikdy formálně nestal členem této církve. Rozcházel se s ní zejména v názorech na křest. Zdejší antitrinitáři pod vlivem anabaptistů požadovali pro dospělé nový křest; brali to jako zásadní iniciační ritus. S tím Socinus nesouhlasil. Zastával názor, že křest nebyl apoštoly nikdy předepsán a ve významu ritu ho byl ochoten akceptovat maximálně při přistupování pohanů na víru, nikoli u dospělých křesťanů. Nicméně na sklonku života se mu podařilo prosadit své názory i v tomto směru; v roce 1603 byla na synodě v Rakówě (na jihovýchodě dnešního Polska) oficiálně vyřešena otázka nového křtu v souladu se Socinovým učením.

V roce 1583 Krakov nakrátko opustil, aby se vyhnul represím, jež mu hrozily po nástupu krále Štěpána Báthoryho na trůn, a našel si dočasně domov ve vsi Pawlikowice u šlechtice Christophera Morsztyna, jehož dceru Elizabeth si roku 1586 vzal. Zemřela mu však v následujícím roce, pár měsíců po narození dcery Agnese. V roce 1588 Socinova prestiž ještě stoupla, když na synodě v litevském Brzesci (Brestu), zazářil skvělou disputací. Ovšem ani v tolerantním Polsku se jakožto výrazná osobnost nevyhnul útokům – v roce 1598, už opět v Krakově, jej nemocného ve vlastním bytě napadl dav opilých studentů. Socinus se nakonec ubránil, ale jeho byt vyhořel a v něm vzalo za své i mnoho jeho spisů. Po této epizodě Socinus definitivě opustil toto město a uchýlil se k přátelům do Lusławic, východně od Krakova. Zde dne 4. března 1604 také zemřel.

Socinovi stoupenci působili v Polsku ještě po jeho smrti a říkali si sociniáni. Jako antitrinitáři neuznávali božskost Ježíše Krista, bibli pokládali za zdroj víry jen tehdy, když se neprotiví rozumu, odmítali kalvínské dogma o předurčení. Jejich centrem se stalo již zmíněné město Raków, kde také v roce 1605 na základě Socinova nedokončeného díla Christiane religionis institutio sestavili svůj závazný kodex, takzvaný Rakovský katechismus. V roce 1660  byli z Polska vypuzeni a postupně splynuli s jinými proudy protestantismu.

Socinovy téměř kompletní teologické spisy, editované jeho vnukem Andrzejem Wiszowatym, byly vydány v Amsterdamu roku 1668 jako první dva díly edice Bibliotheca fratrum polonorum. Pro další vývoj evropského náboženského myšlení bylo asi nejpřínosnější jeho pojednání o spasiteli a snaha o očištění křesťanství od pozdějších teologických výkladů a dogmat, tedy o návrat k jednoduchosti nejstarších křesťanských textů a jejich interpretace pomocí vlastního rozumu. Ze Socinových neteologických myšlenek je asi i z pohledu dneška nejživotaschopnější hlásání nezákonnosti války i každého násilného zmaření lidského života. V tomto duchu pak vyzdvihoval nezbytnost tolerance a mírového jednání také v teologických sporech včetně reformačních. Díky těmto idejím bývá někdy jeho učení označováno za prapočátek unitářství. Kdo by v něm však bez historicko-kulturního povědomí o tehdejší době hledal paralely s dnešním unitářstvím, mohl by narazit. Vždyť Socinus například uznával autoritu bible. I to, co bylo z jeho učení v duchu humanismu pokrokové, tedy odmítání sv. Trojice i prvotního hříchu a nutnosti jeho vykoupení skrze smrt Ježíše Krista, bylo jen poctivým výkladem bible. Uvědomíme-li si však, že od scholastického středověku jej dělila pouze jedna či dvě generace, nelze se tomu divit, naopak – lze se jen obdivovat jeho odvaze. Musíme proto mít na paměti, že nejde o to najít styčné body Socinova učení s moderním unitářstvím, ale zejména shodu v obecných principech, například v přístupu k víře jako takové, liberalismu, svobodě a především toleranci. Teprve pak je možné přínos jeho osobnosti skutečně a objektivně docenit.