Lindsey, Theophilus

(20. 6. 1723 – 3. 11. 1808)

Theophilus Lindsey pocházel z Middlewich na severozápadě Anglie. Syn obchodníka se suknem byl od mládí spíš vážný a snaživý, což mu dávalo dobré předpoklady pro studia, které absolvoval na St. John’s College v Cambridgi. Stal se duchovním anglikánské církve a po vysvěcení nastoupil jako farář v malé kapli v Londýně. Brzy si jej však vybral vévoda ze Somersetu jako soukromého učitele pro svého vnuka. S nimi pak dva roky cestoval po kontinentu. Po návratu do Anglie působil jako pastor v Yorkshiru, ale po třech letech (1756) mu přítel arciděkan Blackburne doporučil místo v Piddletownu (dnes Puddletown) v dorsetském hrabství. V této farnosti strávil Lindsey celkem sedm šťastných let. Roku 1760 se zde oženil s Blackburnovou nevlastní dcerou Hannah Elsworthovou (jejich manželství zůstalo bezdětné). Během této doby začal ovšem také poprvé pochybovat o boží trojjedinosti. Pustil se do důkladného studia bible a záhy došel k názoru, že Kristus byl plně člověkem, nikoli Bohem. To ovšem vyvolávalo další otázky, například zdali pak není modlení se ke Kristu jen modlářstvím a podobně.

Lindsey cítil, že potřebuje změnu. S nadšením tedy roku 1763 přijal nabídku přesídlit na faru v Cattericku poblíž Blackburna a dalších dobrých přátel. Na nějaký čas pak utišil své pochybnosti přijetím Sabelliova učení o božských monádách a při kázání i nedělní výuce dětí (které se věnoval již šestnáct let předtím, než v Anglii vznikla první nedělní škola) se snažil kontroverzním tématům vyhýbat.

Spolu se svou ženou se také hodně věnovali charitě, mezi věřícími byl velmi oblíbený. Přesto ho však práce neuspokojovala a pochybovačné otázky se vracely. V této situaci se u Blackburna setkal se dvěma zajímavými muži, duchovními nonkonformistických církví Josephem Priestleym a Williamem Turnerem působícím ve Wakefi eldu. Díky nim pochopil, že ve svém duchovním hledání není sám a začal se v celé věci více angažovat. S obdobně smýšlejícími přáteli brzy nato připravili takzvanou petici z Feathers Tavern (pojmenovanou po londýnském hostinci, kde vznikla), jež obsahovala žádost, aby parlament zrušil povinnost duchovních přísahat na dosavadních třicet devět článků vyznání víry a nechal je skládat jen jednoduché prohlášení víry v bibli. S podpisy několika desítek duchovních byla petice odeslána a projednána v poslanecké sněmovně 6. února 1772. Návrh byl však zamítnut dvěma sty sedmnácti hlasy proti jednasedmdesáti. Lindsey tehdy dospěl k jasnému rozhodnutí, že již dále nemůže vykonávat svou práci pod přísahou, jejíž obsah je v rozporu s jeho přesvědčením, a na konci téhož roku dobrovolně vystoupil z anglikánské církve.

Zcela jistě to nebylo jednoduché rozhodnutí. Ztratil dost přátel, bylo mu přesně padesát let, což není ani dnes, natož tehdy, příliš vhodný věk na úplně nový životní začátek. Nicméně přesto se pro něj rozhodl; prodal téměř všechen majetek a s jistotou jen drobného pravidelného ročního příjmu své ženy, která jej věrně podporovala, se vydal do Londýna. Pro své bývalé farníky v Cattericku napsal na vysvětlení a rozloučení drobný spis A Farewell Address to the Parishioners of Catterick. Neobhajoval v něm své rozhodnutí, spíše chtěl dodat sílu a inspiraci těm věřícím, kteří stejně jako on váhali slepě přijímat vše, co jim jejich církev předkládá. V tomto drobném pojednání vysvětluje historii utvoření fenoménu svaté Trojice a představuje unitářský pohled na věc, vše velmi citlivě, úmyslně nekonfrontačně a hlavně: osobně a upřímně. To se vyplatilo, spisek dosáhl velkého úspěchu. Během jednoho roku následovaly tři dotisky.

V Londýně bydlel Lindsey pár týdnů u přátel a intenzivně hledal prostor, kde by mohl uskutečnit záměr pořádat bohoslužby podle svého, unitářského přesvědčení. Nakonec si za peníze získané prodejem rodinného majetku pronajal jednu místnost v Essexské ulici, kde dříve probíhaly knižní aukce. První veřejnou (a již můžeme říci unitářskou) bohoslužbu zde vedl 14. dubna 1774. Navštívilo ji asi dvě stě lidí. Místu se začalo říkat Essex Street Chapel a není bez zajímavosti, že na této adrese dodnes sídlí britské unitářské ústředí. Mezi prvními příslušníky a podporovateli Lindseyho nového sboru byli například presbyteriánský duchovní Richard Price či blízký přítel Joseph Priestley, který u něj příležitostně také kázal, i mnoho dalších vlivných a vážených osob. Kaple bývala často zcela zaplněná.

Záhy se však projevily nevýhody malého prostoru; již po třech letech poptávka po Lindseyho kázání výrazně převyšovala kapacitu pronajaté místnosti. Lindsey se tehdy rozhodl k dalšímu významnému kroku: s pomocí svých příznivců odkoupil celý objekt a přebudoval ho na větší shromaždiště včetně bytu duchovního v přízemí.

Teprve vážná nemoc, kterou prodělal v roce 1778, jej donutila trochu zpomalit pracovní tempo a také přemýšlet o vhodném nástupci. To se ukázalo být úkolem složitějším, než se na první pohled zdálo. Osoby, které Lindsey pokládal za vhodné, se vesměs nechtěly naplno věnovat duchovenské službě. Nakonec nalezl ideálního adepta de facto v rodině – v Johnu Disneym, jenž byl manželem nevlastní sestry Lindseyho ženy. Disney se s nadšením ujal nové práce na začátku roku 1783.

Poté, co se Lindsey mohl podělit o zodpovědnost za nové hnutí, kterou nesl vlastně téměř deset let sám, začal se více angažovat i v jiných než kazatelských činnostech včetně publikování. V roce 1783 vydal své stěžejní dílo s velmi dlouhým názvem: An Historical View of the State of the Unitarian Doctrine and Worship from the Reformation to Our Own Times (Historický pohled na stav unitářské doktríny a vyznání víry od reformace do naší doby). Byl to vlastně zároveň první pokus o komplexní zpracování tehdy známých dějin a kořenů unitářství.

V dalších, menších dílech se pak Priestley věnoval výkladu Písma a také osobě Ježíše Krista, kterého ve svém spisu z konce 18. století již bez jakýchkoli pochybností označil za bytost ve všech ohledech zcela lidskou a zázračné příběhy o něm za legendy. Krátce poté, ve svých sedmdesáti letech (1793), se Lindsey definitivně vzdal své duchovenské činnosti, a ačkoli žil ještě dalších patnáct let, na kazatelnu se již ani jednou nevrátil. Strávil klidné stáří mezi přáteli, z nichž mezi nejbližší patřil stále J. Priestley. O to hůře snášel Lindsey jeho okolnostmi vynucený odjezd do USA v roce 1794, nicméně jejich přátelství bylo udržováno díky rozsáhlé a důvěrné korespondenci až do Priestleyho smrti.)

Lindsey také velmi podporoval nový univerzitní ústav, takzvanou New College, který vznikl v Hackney na okraji Londýna roku 1786 pro vzdělávání protestantských duchovních, mezi nimi i unitářských. (Vystudoval zde například rev. Thomas Belsham, který se ujal místa duchovního v Essex Street Chapel po rezignaci Disneyho v roce 1805 a kromě toho sepsal a roku 1812 vydal první Lindseyho životopis.) Mimoto se Lindsey aktivně zasloužil o vznik společnosti The Unitarian Society for Promoting Christian Knowledge v roce 1791. Jednalo se v podstatě o nakladatelství, které se pak v roce 1825 stalo jednou ze tří institucí, jejichž sloučením vznikla Britská a zahraniční unitářská asociace, první oficiální unitářská organizace v Anglii. V roce 1808, těsně před koncem života Lindsey ještě stihl dopsat svou poslední významnou knihu An Improved Version of the New Testament (Vylepšená verze Nového zákona). Zemřel 3. listopadu téhož roku.

Za jeho života působily v Londýně sice pouze dva unitářské sbory, pak ovšem začalo vložené počáteční úsilí (zejména Lindseyho) rychle nést ovoce; dva roky po jeho smrti jich bylo již dvacet a následoval další růst. Lindsey nebyl velký nebo originální myslitel a jen zřídka se pouštěl do úvah nad rámec toho, co bylo psáno v bibli, ovšem dokázal inspirovat a přitáhnout věřící svou upřímností a vstřícností. Byť je dnes považován za jednu ze stěžejních osobností, které se zasloužily o vznik unitářství jako oficiálního náboženského společenství, jeho cílem bylo spíše hledat správnou cestu v rámci křesťanství a případně se snažit korigovat jeho nedostatky, než se proti němu vymezovat. Unitářství pro něho znamenalo  především to, že uctívat je možné jen jediného Boha. Až jeho přátelé, spolupracovníci a následovníci začali dávat unitářskému učení podobu bližší té, jakou známe dnes.