Priestley, Joseph

(13. 3. 1733 – 8. 2. 1804)

Angličan Joseph Priestley, veřejnosti známý možná spíše jako vědec než jako náboženský myslitel a duchovní, se narodil 13. března 1733. Již v útlém věku se projevoval jako velmi nadané dítě s výbornou pamětí, ovšem v mládí vážně onemocněl plicní tuberkulózou a její následky výrazně poznamenaly jeho další osud. V důsledku prožití této přelomové životní situace se rozešel s kalvinistickou vírou a začal se přiklánět k náboženskému liberalismu. Navíc při těžkém průběhu nemoci začal zadrhávat v řeči a koktavosti se bohužel již nezbavil. Kvůli ní se dočasně vzdal i zamýšlených duchovenských studií a začal se namísto toho připravovat na povolání obchodníka. K teologickému vzdělání tak došel malou oklikou – po několika letech navzdory svému omezení vystudoval na nonkonformistické akademii v Daventry a těsně po polovině 18. století se stal duchovním.

Ve svém prvním působišti, malé venkovské farnosti Needham Market, ovšem nebyl šťastný. Jako bytostně městský typ člověka potřeboval kulturní i společenský život včetně intelektuálních podnětů. S místními věřícími tak logicky nemohl nalézt příliš společnou řeč. O něco lépe se mu pak dařilo ve městě Nantwich. Zde dokonce založil školu, kde sám vyučoval. Napsal tu také Základy anglické gramatiky (The Rudiments of English Grammar, 1761), které tehdejší spisovnou angličtinu výrazně posunuly vpřed. Publikace měla v odborných kruzích velký úspěch a Priestleymu přinesla nabídku místa pedagoga moderních jazyků na warringtonské akademii. Ve Warringtonu si rychle našel přátele a do roka se oženil se sestrou jednoho z nich, Mary Wilkinsonovou. Sám své manželství označoval za velmi šťastné, své paní si velice vážil a na tehdejší dobu dokázal nebývale ocenit, že se díky její péči mohl věnovat studiu a vědecké práci. V dubnu 1763 se Priestleyovým narodila dcera Sarah.

Warrington byl v té době prosperujícím městem s překotně se rozvíjejícím průmyslem a atmosférou příznivou pro pokrok všeho druhu. To Priestleymu vyhovovalo; kromě své profese se začal věnovat také studiu přírodní fi lozofi e, zajímal se o anatomii a výzkum elektrické energie. V roce 1767 dokončil objemnou knihu Historie a současný stav elektřiny (The History and Present State of Electricity), jež byla odbornou veřejností velmi kladně přijata. Priestley v ní uveřejnil i některé své objevy, jako vodivost dřevěného uhlí a dalších látek, čímž vyvrátil tehdy panující názor, že vodivé jsou pouze voda a kovy. Na základě své vzrůstající vědecké prestiže byl roku 1766 přijat do Královské vědecké společnosti.

Poté ovšem s celou rodinou z nejasných (snad finančních) důvodů opustil příznivé prostředí Warringtonu, přestěhoval se do Leedsu a přijal místo duchovního v Mill Hill Chapel (tehdy protestantské, dnes unitářské). Zde se mu také v letech 1768 a 1177 narodili synové Joseph a William. Jedním z mála Priestleyho přátel se v Leedsu stal teolog a duchovní Theophilus Lindsey, jemuž později výrazně pomáhal při formování nové, unitářské církve. Priestley tehdy začal četněji publikovat texty věnované teologickým problémům, například pojednání o Večeři Páně a kalvinistické doktríně, a zejména pak stěžejní třídílnou knihu o přirozeném a zjeveném náboženství (Institutes of Natural and Revealed Religion, 1772–1774).

Tato práce se zanedlouho stala základem pro formování unitářství v Británii a zároveň dokládala změnu v autorově teologickém myšlení – začátek jeho cesty k fatalistickému přesvědčení, že božská bytost jedná v souladu s nezvratnými metafyzickými zákony. Důležitá je zde myšlenka, že můžeme odhalit jen ty náboženské pravdy, které jsou poznatelné racionálním a experimentálním zkoumáním přírody. To zaskočilo mnoho čtenářů, vždyť zpochybňoval základy křesťanské věrouky, například božství Ježíše Krista a zázrak jeho narození. Stejně tak čtenáři vesměs neocenili, že na obranu náboženství používal vědu. Tím se Priestley stal na poli teologie dost kontroverzní osobou.

V roce 1768 založil časopis Theological Repository (Teologický zpravodaj), zaměřený na hledání racionálních odpovědí na teologické otázky. Sám zajišťoval značnou část obsahu, ovšem po několika letech byl nucen vydávání kvůli nedostatku peněz ukončit. Ve stejném roce publikoval politický spis Esej o prvn.ch principech vlády (Essay on the First Principles of Government), v němž na svou dobu přesně rozlišil politická práva od občanských a dobře definoval i rozdělení soukromé a veřejné sféry. Tvrdil, že vláda by měla mít kontrolu pouze nad veřejnou sférou, do níž ovšem nepatří ani vzdělávání, ani náboženství.

Není bez zajímavosti, že se chtěl jako vědec zúčastnit druhé plavby Jamese Cooka do jižních moří, ale pro své liberální náboženské názory na ni nebyl vybrán. V roce 1773 získal Priestley poměrně dobře placené místo asistenta u lorda Shelburna. Nové zaměstnání mu pomohlo pokračovat v chemických pokusech, z nichž největší význam měla separace kyslíku, kterou provedl 1. srpna 1774 tak, že ohříval oxid rtuťnatý. Dokázal tím, že vzduch jako takový není prvek, ale sloučenina.

Když se Priestleyho přítel T. Lindsey rozhodl založit nový křesťanský náboženský směr, který by neomezoval duchovní svobodu svých členů, Priestley se k němu nadšeně přidal. Dne 17. dubna 1774 měl Lindsey první unitářskou bohoslužbu v nově založené londýnské Essex Street Chapel. Priestley zde také příležitostně kázal a nový proud aktivně podporoval i jinak, psal jeho promyšlené obrany a aktivně přispíval k zakládání nových sborů v Británii (a později i v Americe). Roku 1777 se mu narodil třetí syn –Henry.

Okolo roku 1779 měli Priestley a Shelburne roztržku, jejíž důvody nejsou zcela jasné, ale skončila Priestleyho výpovědí. Priestley již tehdy uvažoval o odchodu do zámoří, ale nakonec přijal nabídku dělat duchovního v Birminghamu, kam se záhy přestěhoval. Brzy se spřátelil se zdejšími pokrokovými podnikateli a vědci – například J. Wedgwoodem (který finančně podporoval jeho experimenty) nebo J. Wattem. Podporu měl také stále od svého švagra, průmyslníka Johna Wilkinsona. Do tohoto období spadá uveřejnění Priestleyho práce o tom, že učení o Trojici není v souladu s Písmem. Jeho náboženské a politické názory ho neustále dostávaly do problémů a nevraživost vůči němu ještě vzrostla v roce 1791 po napsání obrany idejí francouzské revoluce. To bylo v monarchistické Anglii v podstatě píchnutí do vosího hnízda.

Když navíc ve stejném roce vydal liberální Politický dialog o obecných zásadách vlády (A Political Dialogue on the General Principles of Government), konzervativci ve městě se začali otevřeně stavět proti němu. Vyústilo to dokonce vloupáním se opilého davu do jeho domu (rodina byla naštěstí včas varována a narychlo se přemístila k přátelům), kde zničili většinu vybavení včetně laboratoře a především knihovny i s dosud nepublikovanými rukopisy. Priestley se už do Birminghamu nevrátil. Krátce pobýval v Tottenhamu a pak v Hackney, ovšem během dalších měsíců byl nadále slovně napadán z kazatelen a nakonec i v poslanecké sněmovně, šířily se jeho karikatury a jeho synové se pod tlakem okolností rozhodli emigrovat do Ameriky. Priestley s manželkou se k nim po krátkém váhání nakonec připojili.

Roku 1794 přistáli v New Yorku, odkud pokračovali do Filadelfie. Zde Priestley pomohl ustavit první místní unitářský sbor, pak ale odcestoval dále na sever. Rodina se usadila v městečku Northumberland v Pensylvánii, ale ani zde se nedočkala příliš dobrých časů. Během roku 1795 Priestleyovým zemřel nejmladší syn a brzy poté i jeho matka. Priestley přesto zůstal aktivní, napsal zde několik knih o unitářství, kázal a pokračoval ve vědeckých výzkumech, ovšem ztratil své dřívější nadšení. Mezi jeho významnější přátele z tohoto životního období patřil mimo jiné Thomas Jefferson (spřátelili se v době, kdy ještě nebyl prezidentem USA). Jemu také dedikoval své velké dílo Obecné dějiny křesťanské církve (General History of the Christian Church). Joseph Priestley zemřel 6. února 1804 po vleklé nemoci.

Pokud bychom měli shrnout význam této osobnosti, pak musíme v první řadě obdivovat, v kolika sférách lidské vzdělanosti zanechal důležitou stopu. Výsledky jeho nejznámějších experimentů velmi přispěly k rozvoji chemie, význam ale měly i jeho práce jazykovědné, navíc byl vynikajícím pedagogem a v přístupu ke vzdělání zastával tehdy dost neobvyklý názor, že studia mladých lidí by měla sloužit jejich budoucím praktickým potřebám. Proto studentům zcela nekonvenčně doporučoval například studia moderních jazyků namísto klasických a moderní spíše než starověkou historii. Také podporoval vzdělávání střední třídy, což bylo v té době opět dost neobvyklé. Jeho přednášky o dějinách byly revoluční, zahrnoval do nich i nejnovější přírodovědné poznatky, které stejně tak využíval i ve své práci teologické. Věda byla ostatně nedílnou součástí jeho teologie, snažil se spojovat osvícenský racionalismus s křesťanským teismem. Navíc byl velkým optimistou, věřil v pokrok a vždy důsledně (i veřejně) obhajoval obecné lidské právo na svobodnou víru a otevřenou výměnu názorů.