Ballou, Hosea

(30. 4. 1771 – 7. 6. 1852)

Hosea (starozákonní jméno Ozeáš) byl jedenáctým dítětem v rodině baptistického kazatele z Richmondu v americkém státě New Hampshire. Když mu byly dva roky, zemřela jeho matka. Ballouovi byli velmi chudí, neboť kazatelé neměli v tomto státě tehdy stálý plat a žili pouze z dobrovolných příspěvků. Hosea proto ani nechodil do školy a až do dospělosti se mu nedostalo jiného vzdělání než výuky otce. Vyrostl sice v prostředí kalvinismu (z nějž baptisté vycházeli), ovšem úměrně svému věku začal mít o kalvinistickém učení pochybnosti, které pramenily nejen z jeho vlastních úvah, ale i z pečlivé četby bible. Když se mu pak dostaly do rukou spisy univerzalistických kazatelů z okolních oblastí, především Caleba Riche, přímého žáka Johna Murrayho – nejznámějšího šiřitele univerzalismu v USA –, nacházel postupně cestu právě k jejich učení o spáse pro každého.

S baptismem se definitivně rozešel paradoxně pouhé tři měsíce po svém křtu, na podzim roku 1789. Není bez zajímavosti, že přes náboženské rozpory zůstaly jeho rodinné vazby s otcem a sourozenci hodně silné a Hoseovi se od nich nadále dostávalo důležité morální podpory. Tehdy se ale musel rozhodnout, co dělat dál.

Jako dvacetiletý si bez jakéhokoli formálního vzdělání zvolil poslání putujícího kazatele. Zapsal se do kvakerské školy v Richmondu, kde se mimo jiné naučil základy anglické gramatiky, a pak několik měsíců navštěvoval akademii v Chesterfieldu. Na víc mu peníze nestačily. Tak mu na rozdíl od lépe studovaných duchovních zůstal určitý drsný, lidový způsob mluveného i psaného projevu, pro nějž bude vzápětí nadšeně přijímán i odsuzován.

Ballouovy první pokusy o kázání nebyly nijak oslnivé, ale s povzbuzením otce a bratrů se svého cíle nevzdal. V té době se také seznámil se Svobodnými zednáři a o něco později se stal jedním z nich. Vcelku mladý se v roce 1795 oženil s Ruth Washburnovou (měli spolu třináct dětí a dva jejich synové se stali dost známými univerzalistickými duchovními).

Během prvních let kazatelského putování byl Ballou ovlivněn radikálním myšlením deisty Ethana Allena. Ztotožnil se s Allenovou vírou v univerzální spásu a přesvědčením, že Písmo je třeba vykládat s pomocí rozumu. Po jeho vzoru Ballou odmítl učení o Trojici a již v roce 1795 kázal univerzalismus na unitářském základě. Byl také členem výboru, který vypracoval univerzalistické prohlášení víry v roce 1803.

Roku 1805 publikoval první důležité dílo, Pojednání o usmíření (A Treatise on Atonement). Odmítl v něm ortodoxní křesťanské přesvědčení, že lidské bytosti jsou ve své konečnosti schopny urazit nekonečného Boha, a proto logicky zavrhl i argument, že Kristova smrt měla být usmiřující obětí pro tohoto rozhněvaného Boha. Naopak, Boha popisoval jako bytost věčně milující, která usiluje o štěstí svých dětí. Bůh musí být v souladu s lidskými bytostmi a lidské bytosti musejí být v souladu s Bohem. Ballou byl přesvědčen, že jakmile by si to lidé uvědomili, žili by morálně a radostně. Toto idealistické, až naivní očekávání bylo pro jeho víru typické. Učil, že neexistuje ďábel ani peklo. Biblické pokoušení Krista satanem vysvětloval tím, že ono pokušení vzešlo z Ježíšova pozemského původu. Hřích má tedy počátek jedině v člověku samém, v jeho tělesnosti, nikoli v ďáblu, a lze jej tudíž překonávat po Ježíšově vzoru – silou ducha. Pojednání bylo napsáno stylem a jazykem, kterému rozuměly široké vrstvy, a nechyběl v něm humor, takže si rychle získávalo oblibu veřejnosti.

Prvním místem, v němž se jako duchovní trvaleji usadil, byl v roce 1809 Portsmouth, tehdy největší město v New Hampshire. Situaci ve sboru si však záhy zkomplikoval podporou obchodního embarga prezidenta Jamese Madisona z roku 1812, cíleného proti Velké Británii, které vyústilo do druhé americké války za nezávislost. Odvrátili se od něj totiž majitelé lodí, co z obchodu s Británií žili.

Nepřímým důsledkem této situace byl Ballouův přesun do univerzalistického sboru ve městě Salem v roce 1815. (Dalším důvodem byl i příslib vyššího platu a nebyl to důvod podružný, vždyť tehdy měl Ballou již osm dětí.)

Ještě tentýž rok se mu však naskytla příležitost k významnému profesnímu růstu: Po smrti a věhlasného kazatele Johna Murrayho (a Ballouova blízkého přítele) působícího v Prvním univerzalistickém sboru v Bostonu bylo Ballouovi na základě úspěchů jeho kázání u veřejnosti nabídnuto toto uprázdněné místo. Boston byl tehdy jedním z předních kulturních center ve Spojených státech, tudíž působení zde bylo na jednu stranu velmi prestižní, na druhou stranu ovšem vyžadovalo velké pracovní nasazení pro to, aby si duchovní své postavení udržel. Oboje Ballouovi vyhovovalo, a tak nabídku bez váhání přijal. Proslavil se zde také jako zakladatel a autor týdeníku The Universalist Magazine, který vycházel od roku 1819. Ballouovy příspěvky byly cennou pomocí v náboru nových univerzalistických členů.

Během své duchovenské práce vedl Ballou několik zajímavých polemik, z nichž připomeňme dvě nejznámější. V první diskutoval s přítelem Edwardem Turnerem o otázce posmrtného trestu a odpuštění na stránkách periodika Gospel Visitant. Ve zkratce řečeno: Turner obhajoval názor, že po smrti existuje určitá doba trestu, vyměřená podle chování lidí za života, a po ní jsou duše uvedeny do nebe. Ballou pak vystupoval na tehdejší dobu mnohem radikálněji, když tvrdil, že lidské bytosti jsou za své skutky odměňovány, případně trestány již v tomto životě a po smrti vstupují z moci boží lásky na věčnost, jež není ani nebem, ani peklem.

Druhá a zásadnější byla diskuse s unitářem W. E. Channingem. Než však přejdeme k její podstatě, je třeba uvést, že ačkoli již na počátku 19. století měli v Americe univerzalisté a unitáři velmi podobné a místy shodné základy víry a věrouky, existovala tato dvě společenství vedle sebe zatím v podstatě bez kontaktu a dialogu. Ballou si Channinga poprvé všiml v souvislosti se slavným baltimorským kázáním (1819), jehož část vzápětí publikoval v Univerzalistick.m magaz.nu. Byl potěšen důrazem, jaký Channing kladl na používání rozumu ve výkladu bible, ale již tehdy s ním nesouhlasil například v užívání označení nenapravitelní hříšníci. Sám tvrdil, že v kontextu nekonečné boží lásky nemůže být žádné z „dětí“ nenapravitelné. Další ideové rozpory se mezi nimi objevily v souvislosti s pokusem o oddělení církve a státu na počátku 20. let. Channing stejně jako řada dalších unitářských duchovních bránil jednotu církve a státu, Ballou naproti tomu jednoznačně vyzýval k jejich oddělení. Jejich názorové rozpory vygradovaly v otázce spásy v roce 1849. Ballou tehdy napsal zásadní text, Salvation Irrespective of Character (Spása bez ohledu na charakter), a k vystižení svých a Channingových postojů přitom použil příměr, jenž stojí za to uvést: „Vaše dítě spadlo do bahna a umazalo se. Umyjete ho a dáte mu čisté šaty. Otázka však zní: Máte rádi své dítě, protože jste ho umyli? Nebo jste ho umyli proto, že ho milujete?“

Na stránkách Univerzalistického magazínu publikoval Ballou mimo jiné již v roce 1819 obsáhlé pasáže z díla Josepha Priestleyho, z jehož učení sám převzal výklad podstaty Kristovy existence, tedy že Ježíš byl plně člověkem, ale byl vybrán Bohem, aby kázal jeho lásku k lidstvu, což se projevilo Ježíšovou schopností konat zázraky.

Ke konci svého pětatřicetiletého působení v Bostonu se Ballou angažoval i ve společenských otázkách: vyslovil se například proti trestu smrti, podporoval zrušení otroctví. Zemřel 7. června 1852 jako nejvlivnější z kazatelů druhé generace univerzalistického hnutí.

Kniha Pojednání o usmíření se ještě za Ballouova života stala základem dalšího cizelování univerzalistických myšlenek. Mnohá jeho kázání vyšla tiskem, zajímavý je například soubor A Series of Lecture Sermons (1819). Posledním velkým dílem tohoto náboženského myslitele byla kniha A Voice to Universalists (Hlas k univerzalistům, 1849), sbírka jeho esejů, kázání a poezie. Také přispěl do několika zpěvníků. V anglo-americkém světě bylo a je jeho osobnosti věnováno hodně pozornosti, existuje několik jeho obsáhlých životopisů, a to jak děl vědeckých, tak například i vzpomínky, které sepsal jeho nejmladší syn.