Eiríksson, Magnus

(22. 6. 1806 – 3. 7. 1881)

Magnus Eiríksson, nejstarší z pěti sourozenců, pocházel ze severovýchodního Islandu. Od šesti let jej vychovával nevlastní otec, s nímž měl ovšem velmi hezký vztah. Od mládí byl velmi pracovitý, celoročně vypomáhal na rodinné zemědělské usedlosti a ještě zvládal ve škole dosahovat výborných výsledků. V roce 1829 byl přijat na univerzitu, ovšem kvůli nedostatku peněz se místo studenta stal úředníkem u zemského guvernéra L. A. Kriegera. Ten si nadaného hocha velmi oblíbil a záhy mu nabídl, že bude jeho studia na Kodaňské univerzitě platit. Magnus Eiríksson rád přijal a v souladu s dávným přáním matky začal v roce 1831 studovat teologii, kterou v roce 1837 úspěšně dokončil. Velmi jej tehdy ovlivnily přednášky teologického racionalismu profesora Henrika Clausena Nicolaie.

Po získání titulu Eiríksson krátce navštívil rodiče, ale na Islandu nezůstal a začal v Kodani vyučovat teologii. Už nikdy se pak do rodné země nevrátil. Slibně začatá kariéra však brzy skončila. Eiríksson nedokázal vést pohodlný život. Byl velmi činorodý, potřeboval se stále vzdělávat, získávat intelektuální podněty, a tak není divu, že se zapojil do sporů o přístup k evangelické věrouce, které se v polovině 19. století v severských zemích objevily.

Byla to doba, kdy se na Kodaňské univerzitě stalo velmi populární učení Hanse Lassena Martensena, které vycházelo z hegeliánské spekulativní teologie. Martensen byl mladý prominentní profesor teologie a biskup Dánské lidové církve, jež se držela luteránské doktríny. Ve svých univerzitních přednáškách popisoval Boha jako určitý druh vědomí, fyzickou příčinu světa. Aby se tento Bůh mohl stát vědom sám sebe, musel se objektivizovat v Synovi, který pak vytvořil svět jako svůj (hříšný) protiklad. Na konci vývoje se pak Otec a Syn spojují v absolutním druhu syntézy, v Duchu svatém jako nejvyšší jednotě. Eiríkssonovi Martensenův módní přístup k věrouce bytostně vadil. On sám byl odmalička veden k důkladnému studio bible, a proto také studenty učil, aby ji četli svědomitě a interpretovali v souladu se svým rozumem, což někdy znamenalo v rozporu s poněkud fantastickými výklady oblíbeného lektora. Proti pojetí Boha, v němž se božství nejprve dělí na tři stavy-osoby a opět se slučuje, vystoupil v nevybíravé diskusi, kde napadl celou spekulativní teologii a vyjádřil (oproti těmto složitým filozofickým konstrukcím) své jednoduché – vlastně unitářské – přesvědčení, že Bůh Otec je jediný Bůh, zatímco Syn a Duch svatý v sobě božskou podstatu nemají.

S Martensenem se však střetl i v rovině morální. Martensen veřejně schvaloval (a nebyl v tomto přístupu samozřejmě osamocen) tvrdý zásah proti dánským baptistům, k němuž došlo v roce 1840. Eiríkssona tato netolerance pobouřila natolik, že k ní napsal obsáhlou knihu K novokřtěnectví a křtu (Om Baptister og Barnedaab), kterou publikoval v roce 1844 na své vlastní náklady. Uváděl v ní mimo jiné, že podobné represe nejsou hodny církve a svědčí o duchovní ubohosti. Za jediné legální zbraně v otázkách věrouky a víry považoval intelekt a duchovní polemiku, nikoli zbavování majetku, svobody či života. Církev podle Eiríkssonova mínění nemůže překračovat svůj nejzásadnější „zákon“ – lásku k bližním. V závěru knihy sepsal Eiríksson zajímavé závěry o postavení církve a jejích úkolech v moderním životě. Za zásadní považoval, aby se církev dále vyvíjela, stávala se svobodnější, zejména ohledně dogmat. Eiríkssonova upřímnost přitáhla nemalou pozornost v liberálním i konzervativním tisku. Následoval jeho pamflet nazvaný Víra, bezvěrectví a pověry (Tro Overtro og Vantro, 1846), v němž se snažil vymezit, jaký rozdíl vnímá mezi racionální vírou a bezvěrectvím či pověrami. Popisuje rozum jako nástroj, díky němuž získáváme určitou představu o Bohu, nekonečnu a věčnosti, oproti tomu dogmata, přijímaná bez rozumu, a pověry, pramenící z neznalostí nebo nepodložených spekulací, jsou nesprávnou cestou. Rozum ve spojení s věděním považoval za jediné pevné základy pro budování víry.

V kontextu Eiríkssonových názorů musíme uvést, že prakticky ve stejný čas se v Dánsku objevil ještě jeden významný myslitel, který obsáhl i oblast teologie, a to Søren Kierkegaard. Ten ve svém výkladu o principech víry svým způsobem použil část Tertullianova učení – výrok credo quia absurdum –, jenž se dá u Kierkegaarda volně a ve zkratce vysvětlit tak, že pro něho víra začíná tam, kde rozum končí; tam, kde již věci nelze pochopit. Z předchozího textu je zřejmé, že ani tento přístup k víře nemohl Eiríksson považovat za správný. Vysvětloval: „Snažím se porozumět, abych uvěřil, a věřím jen věcem, které shledám rozumné a hodné Boha. Zbytek jsem hodil přes palubu.“ (Spis Er Troen et paradox og „i Kraft af det Absurde?“.)

Vraťme se však k důsledkům sporu s Martensenem, jenž ovlivnil celý další Eiríkssonův život. Zatímco Martensen na Eiríksssonovy výpady nereagoval, Eiríksson věnoval této polemice dost pozornosti a dokonce dopisem požádal krále o odvolání Martensena z jeho funkcí. Ovšem zároveň v tomto dopise otevřeně kritizoval některá opatření vlády, čímž proti sobě vyvolal soudní proces, kvůli němuž nejenže ztratil mnoho přívrženců, ale kvůli placení nákladných soudních výloh se dostal do velkých dluhů a celý zbytek života živořil na hranici bídy.

V této situaci mu podal pomocnou ruku biskup z Islandu Helgi G. Thordersen, který mu v roce 1856 při pobytu v Kodani nabídl vysoký úřad na Islandu. Přijetím tohoto velkorysého gesta by se Eiríkssonova svízelná situace vyřešila, nicméně on po krátkém váhání odmítl. S ohledem na své morální zásady již neměl cestu zpět – zašel tak daleko v kritice křesťanských dogmat, že by si sám před sebou neobhájil, kdyby se stal služebníkem církve. Naopak, chtěl pokračovat v práci na reformaci církve, a to bez závazků vůči ní.

V období let 1850–1863 Eiríksson procházel duchovní krizí a své názory veřejně neprezentoval, ovšem v následujícím desetiletí vydal ještě čtyři zásadní knihy: Evangelium sv. Jana, Bůh a reformátoři, Sv. Pavel a Kristus a Žid. a křesťan. (Om Johannes-Evangeliet, ud og Reformatoren, Paulus og Christus, Jøder og Christne). V Dánsku Eiríkssonovy pozdní spisy vyprovokovaly širokou škálu reakcí (ale byly to vesměs reakce laiků, mlčení teologů trvalo), jež se pohybovaly v širokém spektru názorů – od radikálních odmítnutí k otevřeným sympatiím. Na rodném Islandu za svého života sympatizanty v podstatě nenašel, ovšem například ve Švédsku měly naopak jeho myšlenky pozitivní ohlasy, především zásluhou svobodomyslného pastora N. J. Ekdahla, který do švédštiny přeložil dvě Eiríkssonovy knihy.

Díky finanční podpoře věrných přátel Eiríksson ve stáří netrpěl citelnou nouzí. V roce 1878 mu dokonce opatřili prostředky ke krátkému návratu na Island, ale kvůli špatnému zdraví už tuto návštěvu nemohl uskutečnit. Magnus Eiríksson zemřel 3. července 1881 v Kodani a podobně jako u takřka všech reformních myslitelů byl jeho myšlenkový odkaz doceněn až následujícími generacemi. Vzhledem k jeho velmi kritickému postoji k církevní věrouce, zvláště k dogmatu sv. Trojice a božství Ježíše Krista, kde narozdíl od oficiální nauky chápal Ježíše (a jeho vůdčí osobnost) pouze jako proroka a učitele, je Eiríksson často označován jako průkopník nebo předchůdce unitářského hnutí v Dánsku.