Sunderland, Jabez Thomas

(1842–1936)

Jabez Thomas Sunderland byl známým americkým unitářským duchovním a reformátorem. Pro světový vývoj unitářství pak měla zásadní význam jeho podpora liberálních náboženských proudů v Indii.

Narodil se v anglickém hrabství Yorkshire jako páté dítě rolníka Thomase Sunderlanda. Rodiče se hlásili k metodistické víře. Matka Sarah pomáhala rodinnému rozpočtu malým výdělkem z tkaní látek a učila v nedělní škole, ovšem i tak žila rodina (stejně jako mnoho dalších v tehdejší Anglii) v chudobě. Není proto divu, že se v roce 1844 Jabezovi rodiče rozhodli emigrovat do Busti v západní části amerického státu New York, a doufali, že je tam čeká příznivější osud. Tyto naděje se ovšem nenaplnily. Otec záhy těžce onemocněl a v roce 1849 zemřel. O malou farmu, kterou se jim podařilo založit, se pak starala matka.

V roce 1852 se rodina připojila k baptistické církvi. Jabez pak ve čtrnácti letech nastoupil na akademii v Jamestownu a rok později odešel studovat do Iowy. Již tehdy se rozhodl stát duchovním a zapsal se na univerzitu v Burlingtonu. Studia mu však přerušila občanská válka, během níž sloužil u těžkého dělostřelectva. Po válce Jabez Sunderland úspěšně absolvoval univerzitu v Chicagu a roku 1870 byl vysvěcen na baptistického duchovního. Mezi lety 1871–1872 působil v Milwaukee ve Wisconsinu, ale zároveň se začal se svou církví názorově stále více rozcházet. Nejspíše ještě na univerzitě se totiž seznámil s transcendentalismem a unitářstvím, které ho během krátkého času výrazně ovlivnilo. Později sám sebe označil za příznivce progresivního unitářského proudu Parkerova či Emersonova typu. Plně se ztotožňoval s jejich názory, že jádro a smysl náboženství nejsou v knihách, ale v lidské duši.

V roce 1871 se Jabez Sunderland oženil s Elizou Jane Readovou (měl s ní později tři děti), která zastávala podobně liberální náboženské názory, a společně pak v roce 1872 přestoupili k unitářům. Jako duchovní, který konvertoval, dostal Sunderland na starost nejprve malý sbor v Norfieldu v Massachussetts, kde sloužil do roku 1876. Pak se vrátil na středozápad jako duchovní čtvrtého unitářského sboru v Chicagu. Zde působil dva roky a poté byl Americkou unitářskou asociací angažován jako misionář v Michiganu. Jeho poslání spočívalo v tom, že cestoval tímto státem, kázal a snažil se zde zakládat unitářské sbory. Stálé působiště přitom měl v městečku Ann Arbor.

V prvních letech svého michiganského působení se Sunderland seznámil s vlivným unitářským duchovním Jenkinem Lloydem Jonesem, jenž byl tajemníkem Západní unitářské konference (WUC, vzniklé v roce 1852 jako sdružení unitářských sborů zejména z oblasti řek Ohio a Mississipi) a editorem jejího radikálně profilovaného časopisu Unity (Jednota). Sunderland s Jonesem zprvu úzce spolupracoval, ovšem během roku 1882 se začali tito dva duchovní názorově rozcházet, až se záhy stali významnými vůdci dvou proti sobě stojících proudů – radikálního a konzervativního –, které americké unitářství při hledání jeho moderní identity nakrátko rozdělily. Začalo to tím, že Jones zvolil pro Konferenci nové motto: Svoboda, pospolitost a charakter v náboženství. V souladu s ním usiloval o to, aby se unitářství otevřelo novým (nejen nekřesťanským, ale i neteistickým) podnětům a aby se postupně stalo spíše etickým hnutím než náboženstvím. Pro Sunderlanda bylo toto pojetí příliš svobodomyslné, tvrdil o něm, že nevystihuje unitářství, především co se týká jeho kořenů, tedy toho nejlepšího, co je obsaženo v křesťanství.

Sunderland dosáhl postu tajemníka WUC také, a to v roce 1884. Vzápětí začal kampaň za to, aby Konference začala těsněji spolupracovat s explicitně křesťanskou Americkou unitářskou asociací, a také chtěl, aby Konference přijala jasné prohlášení o svých teologických principech. Toto úsilí komentoval ve výroční zprávě z roku 1885, kde se důrazně přihlásil ke konzervativnějšímu a historicky tradičnějšímu pojetí unitářství. V roce 1886 pomáhal založit nový časopis, Unitarian (Unitář), jako alternativu k modernistické Jednotě. Jeho editorem pak byl až do roku 1895. Časopis byl profilován podle starých křesťanských principů oproštěných od dogmat (tedy na základě víry v Boha a v Kristově duchu).

Další rozpory vnesl Sunderland do vedení Konference v roce 1886, kdy publikoval pamflet Issue in the West (volně přeloženo Hlavní otázka Západu). Ptal se v něm, zda jsou západní unitáři skutečně připraveni vzdát se křesťanského a teistického charakteru své víry a svých historických kořenů, a prohlásil, že unitáři by měli být více než jen sdružením s určitými etickými zásadami. „Kdybychom měli stáhnout vlajky teismu a křesťanství a na jejich místo vyvěsit pouze vlajku etiky,“ napsal, „jsem přesvědčen, že bychom měli osud unitářství na Západě uzavřít.“ V témž roce proběhlo jednání WUC v Cincinnati, na němž Sunderland navrhl závěrečné prohlášení v duchu svého přesvědčení. Toto usnesení nebylo schváleno, částečně i proto, že se delegáti obávali, že je navrhl jako svým způsobem test toho, jak by mohla být přijata nějaká teologická doktrína, i když Sunderland nic takového neměl v úmyslu. Z jeho pohledu nešlo o boj mezi radikálním a konzervativním křídlem, ale spíše mezi širokým a progresivním teismem v jeho nejvyspělejší a nedogmatické podobě a ateismem. Místo toho bylo přijato usnesení formulovaného právě v neteistickém duchu Williamem Channingem Gannettem, jedním z Jonesových kolegů z redakční rady Jednoty.

Sunderland se poté vzdal postu tajemníka WUC a nějaký čas pomáhal organizovat jakousi „vzdoroorganizaci“, Západní unitářskou asociaci, která měla být složena ze sborů loajálních tradičnímu pojetí a úzce spolupracovat s východní organizací AUA. Vůči WUC se Sunderland několik let choval rezervovaně, pak ale roku 1892 navrhl do oné osudné rezoluce kompromisní dodatek a jeho návrh byl přijat, čímž tato polemika skončila.

V této souvislosti je důležité doplnit, že navzdory svým náboženským postojům Sunderland zároveň velmi pozitivně přijímal nové vědní poznatky; v roce 1902 například publikoval stať, v níž tvrdil, že evoluční teorie nezpochybňuje náboženství, ale naopak ho posiluje. Evoluci považoval za hluboce teistickou, neboť dokazovala, že vesmír je plný Boha, který je přítomný ve všech věcech, od atomu až Slunce.

V roce 1895 Sunderland cestoval po Evropě a Středním východě. Tehdy jej Britská a zahraniční unitářská asociace pověřila, aby odjel do Indie a pokusil se tam zprostředkovat dohodu mezi třemi frakcemi hnutí liberálního náboženství Brahmo Samádž, jež bylo od svého založení v roce 1828 s unitářstvím značně spřízněné. Sunderlandovi se to podařilo a navíc dokázal do tohoto hnutí vnést nové podněty. Zařídil, aby bylo britskými a americkými unitáři maximálně podporováno, vyjednal mu od těchto zemí pravidelný finanční příspěvěk, ale i například zasílání knih. Mladí Indové z Brahmo Samádž navíc díky němu získali možnost studovat na unitářské Manchester College v Británii. Sunderlandovo široké pojetí křesťanství, nepochopení ze strany kolegů, jejichž víra byla téměř totožná s jeho vlastní, zkušenosti z polemiky vedené v Západní unitářské konferenci a z hledání kompromisů, to vše se tehdy v jeho snaze nalézt společnou půdu pro různé kultury v Indii zúročilo.

Na počátku roku 1896 podnikl Sunderland v Indii velmi náročnou cestu do nově vzniklé unitářské církve v Khasi Hills v severovýchodní Indii. Od roku 1887 si totiž obsáhle dopisoval s jejím zakladatelem Hajomem Kissorem Singhem, a měl tedy velkou zásluhu na vzniku zdejšího sboru. Byl prvním Evropanem, který tuto církev navštívil a je dodnes ctěn jako jedna z nevýznamnějších postav její historie. Byl také prvním Američanem, který se zúčastnil zasedání Indického národního kongresu.

Po návratu do Států působil krátce v kalifornském Oaklandu, ale po necelém roce odjel do Evropy podruhé a na přelomu století strávil rok v Londýně. Mezi lety 1901–1913 pak působil jako duchovní postupně v Torontu, Hartfordu v Connecticutu a Ottawě.

V roce 1908 publikoval v časopise Atlantic článek Nový nacionalismus v Indii, v němž otevřeně kritizoval britskou nadvládu v Indii a praktiky, jimiž si přivlastňovala bohatství této země, ale její obyvatele nechávala hladovět a negramotné. V době, kdy působil v Hartfordu, pomohl v New Yorku založit Indický dům, který fungoval jako kolej pro indické studenty ve Spojených státech. V té době působil také jako viceprezident Společnosti pro podporu Indie. Jeho snaha pomoci Indii v náboženském ohledu tak postupně přerostla do úsilí pomoci jí i v boji za dosažení samostatnosti. Tato angažovanost mu přinesla ocenění a projevy vděčnosti například M. Gándhího či R. Thákura.

Mezi lety 1913–1914 podnikl druhou cestu po Indii. Během tohoto pobytu se spřátelil redakcí indického časopisu Modern Review, do něhož začal přispívat články o historii a významných postavách amerického unitářství. V roce 1914, po návratu do USA, se Sunderland usadil v New Yorku a působil na částečný úvazek v malém sboru v Poughkeepsie. V roce 1924 publikoval zajímavou knihu nazvanou Původ a charakter bible. Jedná se o zajímavé a přínosné úvahy o možnostech, jak bibli co nejlépe studovat a uchopit na počátku 20. století. Samozřejmě jednoznačně odmítl její neomylnost a nabídl pojetí bible jako zdroje inspirace.

Na konec života se Sunderland vrátil do Ann Arbor, kde v roce 1936 ve věku devadesáti čtyř let zemřel. Vzpomínková bohoslužba se po jeho smrti konala v Community Church v New Yorku, a to s velkolepou mezinárodní účastí. Byla to jakási manifestace toho, jak mohou lidské vztahy překonávat hranice území i víry. Jeho nesmírně zajímavá celoživotní korespondence je uložena V Ann Arbor v Historické knihovně Michiganské univerzity, knihovna teologické školy v Chicagu pak vlastní sbírku jeho kázání, přednášek a odborných textů.