Bartók, Béla
(1881–1945)
Béla Bartók byl jedním z nejvýznamnějších hudebních skladatelů první poloviny 20. století, skvělý klavírista, vynikající etnomuzikolog a kromě toho také unitář. Již od útlého věku se projevoval jako křehké, vážné až samotářské dítě. Jeho otec byl venkovský učitel na zemědělské škole. Zemřel však, když bylo Bélovi pouhých sedm let. Rodinu pak živila matka Paula, jež vyučovala hru na klavír. Nebyla to profese, kterou by bylo možné dlouhodobě vykonávat na jednom místě, a tak s ní syn postupně zcestoval velkou část tehdejších Uher. Jeho maminka ale tohle určité nepohodlí kočovného života dokázala zužitkovat i pozitivně a na cestách Bélu od útlého věku seznamovala s různými typy lidové hudby, což se později ukázalo jako velmi dobrá volba.
Béla zdědil cit pro hudbu (měl absolutní hudební sluch) a od malička projevoval velký talent ke hře na klavír. V jedenácti letech již samostatně veřejně koncertoval a ještě jako dítě začal hudbu také sám skládat. Jeho nevšední hudební nadání jako by však bylo na druhé straně bohužel vykoupeno chatrným zdravím; prakticky celý život jej provázely nemoci.
V roce 1899, ve svých osmnácti letech, byl Béla přijat na Královskou hudební akademii. Po jejím absolvování se začal uplatňovat jako koncertní pianista (za svou kariéru poté odehrál celkem šest set třicet koncertů ve dvaadvaceti zemích) a v roce 1907 získal stálé místo klavírního instruktora na budapešťské akademii. Ačkoli jej profese pedagoga nijak zvlášť nenaplňovala, vykonával ji přes dvacet let.
Ve své vlastní tvorbě se začal brzy profilovat směrem k hudebnímu realismu se zásadními inspiracemi vycházejícími z národní lidové hudby. Zároveň také začal lidové písně systematicky sbírat. Do terénu se poprvé vydal v roce 1905, kdy spolu s kolegou Kodálym nahráli velký konvolut uherských lidových písní a odborně je popsali. Bartók pak ve sběru lidových písní pokračoval až do konce života, a to i za hranicemi své vlasti, protože jej na rozdíl od Kodályho zaujaly i hudební kořeny jiných národů: Rumunů, Slováků, Srbů a Chorvatů, Bulharů, Turců i Arabů ze severní Afriky, kterou poprvé navštívil v roce 1906. Již tehdy ho napadlo, že by mohl shromažďovat, systematicky dokumentovat a srovnávat lidové melodie v měřítku mnohem širším než jen národním. (Tato idea mu ovšem později, po první světové válce, v hodně nacionalisticky orientovaném Maďarsku dost komplikovala život. Nejenže se některé oblasti bývalých Uher staly samostatnými státy, a tudíž již nebylo tak snadné v nich provádět výzkum, navíc ve své zemi byl velmi kritizován pro „malé vlastenectví“.) Další velká Bartókova sběratelská cesta vedla v roce 1907 do Transylvánie a jako přidanou hodnotu mu přinesla i romantický osobní vztah s mladou houslistkou Stefi Geyerovou ze Sedmihradska, s níž si pak dlouhé roky psal. Tato korespondence je pro historiky cenným pramenem k jeho životu i dílu. Navíc vliv lidové muziky ze Sedmihradska se v té době stal zásadní pro jeho vlastní tvorbu.
V roce 1909 se Béla Bartók oženil s Martou Zieglerovou a o rok později se jim narodil syn, pojmenovaný Béla po otci. Ještě před vypuknutím první světové války, roku 1913, se Bartók znovu vydal za etnomuzikologickým výzkumem do Alžírska. Chtěl se dostat do Biskry, místa ležícím na severním okraji Sahary, kde několik let před ním čerpal podněty pro svou tvorbu malíř H. Matisse, což Bartóka zaujalo. Bohužel zde po dvou týdnech onemocněl a musel se vrátit domů. Plánoval sice, že se po roce vrátí, ovšem tento plán mu válka zmařila.
Za války došlo k důležité změně v jeho duchovním životě. Bartók byl sice původně vychován jako římský katolík, ale již v dospívání mu tato forma víry přestávala stačit. Sám o sobě napsal, že se ve svých dvaadvaceti letech stal v podstatě novým člověkem – ateistou. O málo později pak svou náboženskou skepsi potvrzoval, když se hlásil k učení F. Nietzscheho. Ovšem k dalšímu posunu v jeho duchovní cestě a druhé významné změně přístupu k náboženství se začalo schylovat v době, kdy se na cestách po Sedmihradsku seznámil s unitářstvím, jež zde již za sebou mělo dlouhou historii a bylo zde stále živé. Krátce poté, co opustil Transylvánii, psal v dopisech Stefi Geyerové otevřeně své názory i o těchto věcech, mimo jiné o nesmyslnosti sv. Trojice, o Kristovi jako o velkém morálním příkladu, nikoli však Bohu, o pojetí Boha jako věčného a všudypřítomného Ducha, o podružnosti problematiky nesmrtelnosti či posmrtného života, když vše záleží na životě teď a tady a na tom, aby člověk dával jiným lidem drobné radosti a měl chuť do života. Není proto příliš překvapivé, že se za několik let rozhodl stát unitářem. Spolu se synem se v červenci 1916 připojili ke kongregaci v Budapešti. Nejen ideová, ale i formální příslušnost k unitářství také znamenala, že se malý Béla, který právě zahajoval školní docházku, nemusel účastnit jinak povinné katolické výuky. (Mimochodem v dospělosti se stal laickým prezidentem maďarské unitářské náboženské společnosti a byl jím až do své smrti.) Bartók svou novou náboženskou příslušnost bral vážně, o čemž svědčí i fakt, že se aktivně a pravidelně účastnil unitářských aktivit. Byl dokonce krátce předsedou hudebního výboru, ale zde trochu narazil. Byť svobodomyslný, co se týkalo duchovních věcí, o sakrální hudbě měl paradoxně velmi konzervativní představy a nedokázal se zde smířit s použitím jiných hudebních forem než varhanní hudby. Béla Bartók mladší později napsal, že jeho otec se připojil k unitářství především proto, že je považoval za nejsvobodnější a nejvíce humanistické náboženství. Navíc Bartók miloval přírodu, obdivoval její dokonalost a vesmírný řád, což byla další věc, která jej s unitářstvím sbližovala.
S nástupem Hortova diktátorského režimu v Maďarsku po skončení první světové války se Bartók rozhodně nemohl ztotožnit a odmítal kvůli tomu i uvádění svých děl, kdykoli by to bylo v rozporu s jeho morálním krédem. Tento neskrývaný negativní přístup k novému, fašizujícímu režimu mu mimo jiné ztěžoval další působení na akademii. V té souvislosti je nutné uvést, že Bartók byl svým způsobem veliký nacionalista a měl vřelý vztah ke své zemi. Ovšem již s určením, která země byla vlastně jeho domovem, je to poněkud problematické: narodil se ve vísce Nagyszentmiklós jako Maďar, ale na území rumunském. Jeho matka pocházela z města Pozsony, což není nic jiného než dnešní Bratislava, a později se zde navíc opět usadila, takže Bartók měl úzkou citovou vazbu i k Československu. S trochou nadsázky je asi nejlepší říci, že jeho domovem byla krajina lidové hudby od Karpat po Severní Afriku a Turecko. Poválečné Maďarsko jím naopak pomalu být přestávalo. V tomto ohledu je zajímavý postřeh hudebního publicisty A. Rosse, že zatímco v Maďarsku té doby byl Bartók poměrně nelichotivě vnímán jako až příliš kosmopolitní osobnost, za hranicemi se zase jeho tvorba běžným posluchačům často jevila jako až příliš nacionalistická, což dost bránilo jeho nadšenějšímu přijímání. A tak, ačkoli byl výborným skladatelem, jeho hudba až do 20. let 20. století jen těžko hledala ocenění u širší vrstvy hudbymilovného publika. Teprve jeho Taneční suita z roku 1923 si získala masovější oblibu. V té době jeho styl vyzrával a jako by došlo k prolomení nějaké pomyslné bariéry, po této suitě následovaly úspěchy častěji. Oceňovány byly (a dodnes jsou) zejména Cantata profana (1930) či jeho klavírní koncerty a smyčcové kvartety z druhé poloviny 20. a počátku 30. let. Není bez zajímavosti, že se ve 20. letech dvakrát setkal s dalším podobně lidovou hudbou inspirovaným hudebním tvůrcem – Leošem Janáčkem.
V roce 1923 se Bartók rozvedl a prakticky vzápětí se znovu oženil. Vzal si studentku, devatenáctiletou pianistku židovského původu Dittu Pásztoryovou. Jemu bylo v té době čtyřicet tři let (pro zajímavost jeho první ženě Martě bylo šestnáct let, když si ji jako osmadvacetiletý bral, měl tedy slabost pro ženy výrazně mladší než on). Roku 1924 přišel na svět Bartókův druhý syn Peter.
V roce 1930 Bartók zakázal uvádění svých děl v nacistickém Německu a fašistické Itálii a na prahu druhé světové války nerad, ale prakticky bez možnosti jiné cesty, emigroval do USA. Nebylo to pro něho lehké rozhodnutí a dlouho se k němu odhodlával. Již nebyl nejmladší, bylo mu téměř šedesát let, a navíc ještě žila jeho matka, k níž měl velmi vřelý vztah. Odjel nakonec takřka na poslední chvíli, v roce 1939 po smrti matky. V USA našel svobodnou zemi, což bylo zásadní, ale k profesnímu úspěchu se zde dopracovával dlouho. Ovšem z určitého úhlu pohledu se dalo za úspěch považovat i to, že rychle získal poměrně dobré místo na Kolumbijské univerzitě, kde pracoval na sbírce lidových písní, především srbochorvatských. Peter Bartók se k rodičům připojil až v roce 1942 a později narukoval do námořnictva Spojených států. Bélův starší syn zůstal v Maďarsku.
Finančně na tom Bartókovi v USA nebyli nejlépe, ovšem nestrádali. Horší to bylo s Bélovým podlomeným zdravím, kvůli němuž v USA velmi málo koncertoval (naposledy v lednu 1943 v New Yorku). Lékaři dlouho nevěděli, jakou trpí nemocí. Byla to bohužel nevyléčitelná leukémie. Jeho posledním významným dílem byl Koncert pro orchestr, který u něj objednal Sergej Koussevitzky, známý dirigent a ředitel tehdy slavného Bostonského symfonického orchestru. Ten jej pak roku 1944 v Bostonu také uvedl. Koncert měl obrovský ohlas a dodnes je Bartókovým nejhranějším dílem. Díky němu začal Bartók dostávat mnohem více zakázek, bohužel mnohé z nich již nebyl schopen dokončit. Oním Koncertem pro orchestr se tak v podstatě rozloučil, zemřel 26. září 1945.