Reinhardtová, Aurelia

(1877–1948)

Tato zajímavá žena se zapsala nejen do unitářské historie, ale proslavila se především jako výborná ředitelka a manažerka dívčí univerzity Mills College. Kromě toho se hodně angažovala i v sociální oblasti a jako obhájkyně rovného přístupu k ženám.

Narodila se v San Francisku, „na apríla“, který se slaví i v USA (Fools Day). Zároveň na ten samý den v roce jejího narození připadly i velikonoce. Ačkoli později byla nadšenou cestovatelkou, nikdy trvale nežila jinde než v Kalifornii. Pocházela ze šesti dětí. Atmosféru jejího dětství (konec 19. a počátek 20. století) poznamenal nejprve boom a vzápětí krach ekonomiky jižní Kalifornie – její otec totiž podnikal ve velkoobchodním prodeji, a tak byla rodina dost závislá na jeho střídavých úspěších a neúspěších. Ovšem matce se navzdory tomu dařilo udržovat rodinu v relativním pocitu jistoty a dětem se snažila zajistit co nejlepší vzdělání a kulturní rozhled včetně studia hudby, jazyků a podobně. Aurelia tak měla ve své matce odmalička velký vzor a nikdy nezapomněla na hodnoty, které jí matka zdůrazňovala jako důležité: zdravý rozum, dobré vychování a smysl pro humor. V dospívání se věnovala recitaci poezie, hrála na housle a krátce dokonce uvažovala i o herecké kariéře; ovšem osud měla mít jiný.

Střední školu studovala Aurelia v San Francisku, a to jako jedna z mála dívek na chlapeckém ústavu. Pak pokračovala na kalifornské univerzitě v Berkeley (dokončila ji v roce 1898). Poté absolvovala ještě doktorandské studium angličtiny na univerzitě v Yale. Získáním doktorátu se zařadila mezi velmi malou skupinu žen, která v Americe té doby získala postgraduální vzdělání. Vzápětí nastoupila jako učitelka v Lewison State Normal School v Idahu. Působila zde v letech 1908–1908, přičemž jeden rok z toho věnovala přepracování své disertační práce o díle Bena Jonsona Epiocene (Ben Jonson byl anglický renesanční dramatik, současník W. Shakespeara a asi známější jako autor hry Volpone). Také v té době přeložila z italštiny Danteho esej De Monarchia. Oba texty byly vzápětí vydány.

Ve třiceti dvou letech se provdala za George Fredericka Reinhardta, syna dobrých rodinných přátel a ředitele zdravotnické služby kalifornské univerzity. Manželství však bohužel skončilo nečekaně rychle, po čtyřech letech George zemřel. Aurelia tak zůstala v roce 1914 sama se dvěma malými syny. Další zlom v jejím životě, tentokrát však pozitivní, přišel v roce 1916, když byla zvolena prezidentkou dívčí vysoké školy pro vědu a svobodná umění Mills College. (Tato instituce byla založena manžely Millsovými roku 1852 jako první vysoká škola pro ženy na západ od Skalistých hor; od roku 1877 sídlila v Oaklandu.) Pro A. Reinhardtovou to byla obrovská výzva. Ihned se zcela ponořila do práce a začala naplňovat svou vizi moderního vzdělávacího institutu, jenž by se rovnal nejlepším podobným na východě USA. Záhy dokázala získat četné partony, sponzory i kvalitní vyučující. Mills College se pod jejím vedením rozšiřovala a získávala na prestiži, od roku 1921 začala poskytovat i magisterské studijní programy. Když odsud Aurelia v roce 1943 odcházela do důchodu, byla to věhlasná liberální, progresivní a dynamická škola.

Kromě své profese se Aurelia Reinhardtová hodně věnovala i dalším oblastem. Co se týká obecné vzdělanosti, pracovala pro American Association of University Women, byla zapojena v Americké radě pro vzdělávání a v Institutu mezinárodního vzdělávání. Dalším důležitým polem její působnosti byly mezinárodní vztahy: spolupracovala s nejrůznějšími mírovými i humanitárními organizacemi. Byla i jedním z delegátů zakládajícího shromáždění Organizace spojených národů v San Francisku v roce 1945. Také se aktivně vyjadřovala k politice, a to jako příznivkyně republikánů. Nebála se jít proti hlavnímu proudu, veřejně například bránila Anitu Whitneyovou, proslulou radikalistku, která byla zatčena po první světové válce v období takzvané rudé hrozby – panického strachu před vzmachem komunismu v Americe. Také podporovala kampaň za lidštější jednání vůči Američanům japonského původu během druhé světové války. Kromě toho působila v četných ženských klubech a organizacích, z nichž mnohým opět předsedala, a přednášela pro ně. Angažovala se i na úrovni místní správy v Oaklandu.

Pevně věřila v občanskou společnost a společenskou zodpovědnost jedince a vždy se stavěla na stranu těch, kdo byli bez prostředků nebo se ocitli na okraji společnosti a postrádali zastání. Celý život cíleně propagovala volný přístup žen ke vzdělání. V soukromí pak byla zanícenou milovnicí přírody, bavilo ji horolezectví a aktivně se zapojovala také do ochrany životního prostředí, například do akcí na záchranu původních lesů Kalifornie. Její vytrvalé varování před nekontrolovatelným rozvojem průmyslu a možnými hrozivými dopady přírodu nám dnes může připadat velmi prozíravé a nadčasové – a bohužel málo oslyšené.

V souvislosti s tím vším je zásadní zmínit, že její názory byly z velké míry formovány náboženskou vírou, k níž se hlásila – unitářstvím. Vdávala se v prvním unitářském sboru v Berkeley, později se připojila k Oaklandskému unitářskému sboru, k němuž patřili i její rodiče a kde v roce 1940 dokonce krátce působila jako prozatímní laická duchovní. Díky tomu, že byla velmi vzdělaná a známá výborným přednesem, byla často žádána, aby promlouvala v mnoha unitářských sborech, což zpravidla neodmítala.

Celonárodní zvědavost (a vzápětí uznání) vzbudila, když byla pozvána, aby veřejně vystoupila na zasedání Americké unitářské asociace v roce 1932, jeden rok po projevu tehdy čerstvé laureátky Nobelovy ceny Jane Addamsové (věnovala se sociální práci a propagování rovnosti žen). O dva roky později se připojila k úzké skupině unitářských vůdců, která připravovala zprávu k vyhodnocení tehdejší situace unitářství. Tato zpráva (Unitarians Face and the New Age. Report of the Commission on Appraisal) byla pak vydána Americkou unitářskou asociací v roce 1936. Aurelia do ní napsala kapitolu o uctívání (Worship: Its Fundamental Place in Liberal Religion), která dodnes zůstává výrazným příspěvkem k pochopení unitářského přístupu k liturgii a kultu. Aurelia tak pomohla určit další unitářský vývoj navzdory teologickému pozdvižení, jež text vyvolal. Nově byl tento její příspěvek otištěn v knize Standing Before Us: Unitarian Universalist Women and Social Reform, 1776–1936, Boston: Skinner House, 2000. Ve stejném období pracovala také ve správní radě školy Starr King pro duchovní v Berkeley a také zde vyučovala. Její názor ohledně vývoje v duchovenské službě nepřekvapí: „Nezapomínejme, že budoucnost bude znamenat více žen na postech duchovních, než jsme poznali kdy předtím.“ Sama byla touto vyhlídkou nadšená.

A ještě jednou se její jméno ocitlo v popředí zájmu amerického unitářství: to když Frederick May Eliot, prezident Americké unitářské asociace, v roce 1938 oznámil publiku, že Aurelia Reinhardtová byla zvolena jako první žena na post moderátora této asociace. Tato funkce byla dost významná a Aurelia dokázala během svého dvouletého funkčního období, že i žena může být výrazným unitářským vůdcem, a to i v době tak bezútěšné, jakou byla tato první válečná léta.

Zemřela 28. ledna 1948 v kalifornském Palo Alto a její pohřeb se konal v prvním unitářském sboru v San Francisku. V životě toho dokázala opravdu hodně, ovšem pokud bychom chtěli stručně vystihnout to nejpodstatnější, hodí se možná namísto jmenování jednotlivých konkrétních úspěchů uvést obecnou jednu charakteristiku: Byla ženou, jíž nikdy nechyběla chuť k životu a pozitivní energie.