Clarke, James Freeman

(8. 4. 1810 – 8. 6. 1888)

James Freeman Clarke se narodil roku 1810 v Hanoveru v americkém státě New Hampshire. Jeho životní cestu již v dětství do značné míry ovlivnil dědeček z otcovy strany, u nějž malý James určitou dobu bydlel. Tento vzdělaný muž poskytl vnukovi k dispozici svou knihovnu, sám jej učil a podporoval v samostatném přemýšlení.

Takového pozitivního startu do života se tehdy dostalo málokterému dítěti. V deseti letech se James přestěhoval za rodiči do Bostonu, kde vystudoval latinskou školu a poté bohoslovectví na Harvardově univerzitě. Mezi jeho spolužáky a přátele patřil mimo jiné i William Henry Channing, později další známý unitář (synovec W. Elleryho Channinga). Vezmeme-li v úvahu, jak jej vedl dědeček, není divu, že mladý James ve školách těžce snášel soudobou univerzální vyučovací metodu – pouhé učení se látce nazpaměť, bez otázek a uvažování o učivu; to jistě podnítilo jeho pozdější práci na reformě školství. Mimo školní aktivity propadl James Clarke kouzlu německých romantických spisovatelů, zejména Goethovu dílu, a také oduševnělému intelektu své vzdálené sestřenice, budoucí spisovatelky Margaret Fullerové. Oboje ho ovlivnilo na celý život (po předčasné smrti M. Fullerové se podílel na sepsání její první biografie, a pomohl tak jejímu dílu vejít ve známost).

Po promoci a vysvěcení přijal v roce 1833 místo unitářského duchovního v Louisville v Kentucky. Mladý vzdělaný idealista se tak bez přípravy dostal doprostřed syrového života, do města bez dlážděných ulic, plného negramotných farmářských rodin, hospod a zpola ztracených existencí v nich. O své místo v jejich životě tak musel poměrně tvrdě bojovat. Píše se, že zoufale hledal, co a jakým způsobem jim z kazatelny sdělovat, aby mu porozuměli, a tak začal pro inspiraci číst tištěná kázání jiných církví. A byl mile překvapen, že v nich nacházel hodně pozitivních a potřebných myšlenek, které stačilo pouze trochu upravit a mohly plně platit v jeho společenství.

Tím začalo Clarkovo dlouhodobé studium jiných, později i mimokřesťanských náboženství. Byl jedním z prvních duchovních, kteří ve svém díle šířili povědomí například o náboženských systémech Východu. Jinak mu byli velice blízcí transcendentalisté, zejména R. W. Emerson a T. Parker, ale jejich filozofii nepřijímal nekriticky a sám se za transcendentalistu nepovažoval. Clarke také pomohl založit a dlouho ideově vedl unitářský časopis The Western Messenger, který značnou měrou přispěl k šíření liberálního křesťanství na západě USA. V roce 1839 se oženil s Annou Huidekoperovou, s níž měl postupem času čtyři děti.

V Clarkově náboženské koncepci měla zásadní místo osobnost Ježíše Krista, jehož vnímal zároveň jako konzervativního i jako pokrokového reformátora a tvrdil, že náboženství inspirované Ježíšem bylo a je slučitelné s kritickým rozumem i vědeckým poznáním. Clarke byl ve všech ohledech tehdejší doby neuvěřitelně liberálním duchovním, a to i na unitářské poměry. Toužil převzít ze všech poznaných náboženských systémů to nejlepší, a vytvořit tak na základech náboženských zkušeností celého lidstva ideální teologický systém. V roce 1841, poté co si myšlenkově uspořádal vše, co chtěl jako duchovní lidem sdělovat a co od náboženského života sám očekával, založil v Bostonu vlastní unitářský sbor – Sbor učedníků (Church of the Disciples, název odkazoval k učedníkům Kristovým).

Ve své době se toto společenství vymykalo již například tím, že na kázání směl přijít prakticky kdokoli, bez ohledu na geografi ckou či náboženskou příslušnost. Clarkovým cílem bylo vytvořit unitářské společenství, jehož členové budou čerpat z křesťanské etiky, ale zároveň budou otevření argumentům zdravého rozumu a všem jiným zdrojům pravdy a nebudou lhostejní k sociálním problémům světa. To se mu dařilo, o členství byl značný zájem a nové společenství vyvíjelo mnoho aktivit – od vzdělávání dětí a mládeže přes charitativní činnost po podporu sociálních reforem.

James Clarke se mimoto průběžně velmi aktivně zasazoval o modernizaci amerického školství i vězeňství, o volební právo žen, vystupoval proti trestu smrti. Tak hektický životní rytmus nelze vydržet dlouho. V letech 1849–1850 Clarke vážně onemocněl, psychicky mu tehdy navíc přitížila smrt syna Hermana. V té době utlumil všechny své dosavadní veřejné činnosti včetně pastoračních, odjel do Evropy, odpočíval, ale zároveň intenzivně studoval dějiny světových náboženských systémů. V roce 1853 se pak posílen vrátil ke svému sboru i kazatelské práci.

Kromě toho začal veřejně vystupovat proti otroctví, což se ještě vystupňovalo za občanské války. V roce 1867 byl na Harvardově univerzitě jmenován profesorem křesťanské nauky a později i přírodních náboženství. Byl vynikajícím pedagogem; jeho kurzy srovnávací teologie byly vyhlášené tím, že o učivu vedl se studenty živé diskuze, ptal se na jejich četbu a jejich názory bral vážně.

Zemřel 8. června 1888 a za sebou zanechal do dnešních dnů pozoruhodný myšlenkový odkaz, shrnutý zejména ve dvou dílech – Deset velkých náboženství (Ten Great Religion, dva svazky z let 1871–1883) a Události a epochy v církevních dějinách (Events and Epochs in Religious History, 1881).