Ward Howeová, Julia

(27. 5. 1819 – 17. 10. 1910)

Julia Ward Howeová, jedna z prvních žen unitářek, které se významně zapsaly do dějin, se narodila v roce 1819 v New Yorku jako třetí ze šesti dětí úspěšného bankéře Samuela Warda. V rodině (hlásící se ke kalvinistické víře) se velmi dbalo na to, aby se dětem dostalo kvalitního a všestranného vzdělání. Julia byla navíc inteligentní a zvídavá, a tak si rychle osvojovala široké znalosti literatury, hudby, vědy, matematiky i jazyků: od dětství hovořila francouzsky, ve čtrnácti letech italsky, později německy a četla latinsky a řecky. Doma měla k dispozici uměleckou galerii, hodně také využívala rozsáhlou knihovnu svého nejstaršího bratra. Tak se seznámila i se spisovateli jako Balzac či Sandová, jejichž četbu by otec pravděpodobně neschvaloval. Ve dvaceti letech již příležitostně (anonymně) publikovala kritiky v literárních a teologických revuích i jinde.

Bohužel od svých pěti let vyrůstala bez matky a ani Samuel Ward se nedožil dospělosti všech svých dětí. Po jeho smrti roku 1839 převzali nad těmi nedospělými a nezaopatřenými včetně Julie opatrovnictví teta se strýcem. Ti jim mimo jiné poskytli mnohem liberálnější náboženskou výchovu. Julia vzpomínala, že se tehdy dostala například k četbě slavného baltimorského kázání W. E. Channinga z roku 1819.

Díky svému bratrovi Samovi a jeho ženě Mary měla Julia možnost seznámit se osobně s některými zajímavými osobnostmi své doby, například Longfellowem či M. Fullerovou. Na návštěvě u bratrovy rodiny v Bostonu také osobně slyšela kázat Channinga a zúčastnila se Emersonovy přednášky. Tento pobyt měl však pro její život ještě další, osudový význam: H. W. Longfellow ji tehdy vzal na návštěvu do institutu pro nevidomé (později Perkinsova institutu), kde poznala Samuela G. Howea, svého budoucího muže. Byl o osmnáct let starší než ona, průkopník pedagogiky pro děti s kombinovanými vadami, známý kritik otrokářství a hrdina řecké války za nezávislost – a Julii na první pohled imponoval. Byl unitářem a členem Klubu transcendentalistů. Pod jeho vlivem se unitářkou stala i Julia (patřili ke sboru, který vedl známý duchovní Th eodore Parker).

Svatba se konala v dubnu 1843. Poté se novomanželé vydali na cestu po Evropě, při níž se jim v Římě narodilo první dítě. (Celkem měli šest dětí, čtyři se dozily dospělosti.) Ačkoli k sobě byli Julia a Samuel navzájem velmi silně přitahováni, manželství nebylo šťastné. Samuel byl autokratický manžel. Sice si na jednu stranu velmi cenil Juliina intelektu a jejího odhodlání být společnosti prospěšná, ovšem na druhou stranu nedokázal překonat tehdy vžité názory, že jedinou důležitou úlohou vdané ženy je starat se o domácnost, děti a podporovat manžela.

Julii začal velmi těžký život. Další radikální změnu pro ni znamenalo stěhování do Bostonu. Místo společenského dění, jehož se aktivně účastnila v New Yorku z pozice vzdělané a bohaté dědičky, ji čekalo osamění a stereotypní dny v jejich bytě v areálu Perkinsova institutu. Zpestřením byly pouze nedělní návštěvy kázání T. Parkera.

Na počátku padesátých let Howeovi opět déle cestovali po Evropě a po návratu Samuel koupil letní dům na Rhode Islandu. Zde si Julia užila vzácné a krátké možnosti pracovat se svým manželem, který zde v roce 1853 editoval časopis The Commonwealth a ona do něho přispívala sociálními a literárními kritikami.

Ovšem manželství ji dusilo stále víc. Z jejího deníku je patrné, že v rodině docházelo i k domácímu násilí. Julie od mládí psala poezii. Roku 1854 dosáhla anonymního vydání své sbírky básní Passion Flowers (Květy touhy). Sbírka měla poměrně příznivé kritiky, ovšem identita autorky se rychle stala veřejným tajemstvím. To způsobilo další manželský konflikt, neboť v Juliiných básních se objevovalo hodně autobiografických prvků a Samuel to cítil jako zradu. Julia po roztržkách zapříčiněných její sbírkou upadla do depresí a pasivity; manželská krize vrcholila. Julie pomýšlela na rozvod, Samuel však hrozil, že by dvě děti zůstaly u něj (a podle tehdejší právní normy by to tak pravděpodobně dopadlo). Tato oběť by pro Julii stejně jako pro většinu žen byla příliš vysoká, nakonec tedy v manželství setrvala. Roku 1857 jí vyšla druhá kniha básní, Words for the Hour (Slova pro tuto chvíli), a ve stejném roce byla v New Yorku a Bostonu uvedena její divadelní hra The World’s Own (Světu vlastní).

Od padesátých let se Julia navzdory odporu manžela snažila stále více angažovat i ve veřejné sféře, například v boji za zrušení otroctví. V této době došlo také k povstání Johna Browna (1859), na jehož přípravě se pravděpodobně nějakým způsobem podíleli i Samuel Howe, T. Parker a další transcendentalisté. Po Parkerově smrti 1859 přešli Howeovi do sboru J. F. Clarka. Julia si Clarka oblíbila: neměl sice podle ní filozofickou genialitu Parkera, ale měl poetickou duši a uměl vytvořit harmonické prostředí.

Po vypuknutí občanské války (1861) se Samuel a Julia zapojili do činnosti Americké sanitární komise, důležité instituce sociálních služeb, jejímž cílem bylo zlepšování hygieny ve vojenských táborech. Za tuto dobrovolnickou práci se jim v listopadu 1861 dostalo uznání prezidenta Lincolna, který je pozval do Washingtonu.

V rámci tohoto pozvání navštívili také armádní tábor ve Virginii, kde slyšeli píseň, jež oslavovala skutky Johna Browna. J. F. Clarke poté Julii požádal, zda by slova této populární lidové písně upravila v méně válečném a více duchovním smyslu. Stalo se a výsledkem byla báseň publikovaná v únoru 1862 v Atlantic Monthly pod názvem Battle Hymn of the Republic. Ohlas byl nečekaný: vzápětí se (paradoxně s melodií oné původní jižanské písně) stala nejznámější písní Severu z doby občanské války. Julia se díky písni stala takřka ze dne na den poměrně slavnou a dostávala mnoho nabídek k veřejným vystoupením. To pomohlo poněkud zmírnit manželovo nesouhlasné stanovisko k jejímu angažování se ve veřejném životě.

V důsledku prožité občanské války začala navíc Julia naléhavěji vnímat potřebu uzákonění práv pro černochy a právní rovnosti žen. Začala proto aktivně vystupovat v hnutí za volební práva žen a jejich společenskou rovnoprávnost. V roce 1868 se připojila ke Caroline Severancové při zakládání Novoanglického klubu žen, roku 1870 pak pomáhala založit Ženský časopis (Woman’s Journal), s nímž poté dvacet let spolupracovala. Ve svých dílech zpochybňovala teorie, že ženy jsou ve srovnání s muži méněcenné a požadovala pro ně samostatné vzdělávání. Často na toto téma promlouvala i v unitářských a univerzalistických sborech. Když pak v sedmdesátém roce začala v Evropě prusko-francouzská válka, Julia cítila, že je nutné nějak zasáhnout, vystoupit obecně proti válečnému běsnění, a že to musí udělat ženy. V roce 1870 tedy zveřejnila své prohlášení ke všem ženám – výzvu, aby společně protestovaly proti válce v jakékoli podobě.

O dva roky později se pokusila přimět Kongres, aby formálně stanovil Den matek pro mír, ale neuspěla. (Nicméně byl to základ, na nějž později úspěšně navázala Anna Jarvisová a dosáhla toho, že první den Matek se oficiálně slavil roku 1907 v Západní Virginii. Odtud se pak zvyk začal šířit do i dalších států a pro celé USA jej vyhlásil prezident Wilson jako Den matek v roce 1914.) Během unitářských setkání v květnu 1875 Julia Ward Howeová svolala první sjezd žen duchovních.

V lednu 1876 zemřel Juliin manžel. Julie vzápětí napsala jeho biografii (Paměti Dr. Samuela Gridleyho Howea, Memoir of Dr. Samuel Gridley Howe), v níž se o něm vyjadřovala velmi pěkně, nicméně v prvním zápisu do deníku po jeho smrti si poznamenala, že jí právě začal nový život. Nejprve se o sebe musela finančně postarat (z jejího dědictví po manželově hospodaření nezbylo nic), a tak uskutečnila rozsáhlé přednáškové turné. Za vydělané peníze pak s nejmladší dcerou Maud dva roky cestovala po Evropě a Blízkém východě. Po návratu do Bostonu pokračovala ve veřejných aktivitách, zejména v oblasti uznání ženských práv, prosazení míru a uskutečnění vězeňské a školské reformy. Roku 1883 publikovala životopis Margaret Fullerové. V roce 1890 pomohla založit Všeobecnou federaci ženských klubů a stala se její ředitelkou. Také často vystupovala v Clarkem založeném Sboru učedníků i v jiných unitářských sborech.

V roce 1893 se zúčastnila světové výstavy v Chicagu, pořádané k výročí čtyř set let od objevení Ameriky, kde přednesla zprávu Morální a sociální reforma, a s příspěvkem Co je náboženství? vystoupila v Parlamentu světových náboženství, který se v rámci této výstavy konal.

Roku 1908 byla jako první žena zvolena do Americké akademie umění a literatury. Když byla u příležitosti oslav svých devadesátých prvních narozenin dotázána na motto pro americké ženy, odpověděla: Up to date!, což se dá přeložit jako: Být stále v obraze. Krátce na to, 17. října 1910, Julia zemřela na zápal plic. Jejího pohřbu se zúčastnily tisíce lidí. Julia Ward Howeová byla vskutku významnou osobností své doby. Při studiu jejích dopisů či deníků, které se dochovaly, má čtenář pocit, že čte americké dějiny 19. století. V roce 1916 publikovaly Juliiny děti její životopis, který obdržel Pulitzerovu cenu.