Martineauová, Harriet

(1802–1876)

Tato zajímavá angličanka zůstává někdy neprávem ve stínu slávy bratra Jamese, teologa a filozofa, který patřil k zakladatelům britského unitářství. Ovšem mezi velké osobnosti Británie 19. století bezesporu patří i tato novinářka, spisovatelka a propagátorka ženského hnutí, jež se určitý čas také hlásila k unitářství.

Harriet pocházela z osmi dětí, narodila se jako šestá. Všechny děti byly vychovávány v duchu liberálního náboženství, ovšem Harrietinu osobnost dost negativně poznamenal velice chladný vztah s matkou (jemuž se asi objektivně vzato není možné divit – uživit a vychovat osm dětí znamenalo pro oba rodiče hodně starání a navíc v souladu s tehdejšími zvyky udělali vše pro to, aby mohli vystudovat synové, zatímco na děvčata zbyly domácí práce).

Harriet navíc od útlého věku začala ztrácet chuť, čich a sluch, až později zcela ohluchla. Svůj úděl ale brala pokorně, ke konci života se vyjádřila, že to byl velký impuls k tomu, aby se neustále snažila na sobě pracovat. A i přes tyto hendikepy byla dle svědectví mnohých mužů hezkou a přitažlivou ženou. Když jí bylo šestnáct let, pobývala delší čas u příbuzných v Bristolu, kde ji zásadně ovlivnil unitářský duchovní Lant Carpenter. Domů se pak vrátila vyrovnanější, sebevědomější – a jako unitářka.

V roce 1822 začala Harriet Martineauová psát pro unitářské periodikum Monthly Repository (nejprve anonymně) a již její druhý článek byl věnován tématu, které ji celý život velmi tížilo – mizivým možnostem vzdělávání žen. Poukazovala na to, že mezi ženami a muži není přirozený rozdíl v intelektu, je jen způsoben nedostupností studií pro ženy. Roku 1830 se pak zúčastnila literární soutěže, kterou ve třech kategoriích vypsala Britská a zahraniční unitářská asociace a ve všech třech zvítězila! Byly to však poslední texty, v nichž podporovala unitářství. Ačkoli formálně se k němu stále hlásila a pravidelně navštěvovala unitářská shromáždění, niterně její víra čím dál více směřovala k ateismu, přesněji k respektování všech náboženství bez přihlášení se k některému z nich.

V roce 1826 zemřel její otec a o něco později zkrachovala i rodinná živnost. Harriet se najednou musela postarat o zajištění části rodinných příjmů. Zkoušela to nejprve vyšíváním, teprve úspěch jejích unitářských esejů ji dodal odvahu přemýšlet o tom, že by se mohla uživit psaním. Roku 1831 zkusila napsat sérii příběhů s názvem Ilustrace k politické ekonomii, v nichž formou přijatelnou pro obyčejné lidi popisovala, jak fungují různé ekonomické jevy: například tehdy zcela nově A. Smithem formulovaný princip volného trhu, výběr cla a daní, fungování státního rozpočet a podobně. Nakladatele hledala dost těžce, ale když se sérii v letech 1832–1833 podařilo vydat, stala se ihned bestsellerem. Tento úspěch zajistil Harriet celostátní popularitu, dost peněz na to, aby se mohla přestěhovat do Londýna, a po dokončení série i na zaplacení dvouleté cesty po Americe (1834–1836).

Na ní se mimo jiné setkala s významnými unitářskými osobnostmi, například W. E. Channingem (s nímž si pak do konce života psala) nebo R. W. Emersonem. V Americe hodně cestovala, ujela na deset tisíc mil. Nabyté zkušenosti pak zúročila ve dvou knihách: Společnost v Americe (Society in America, 1837) a Ohlédnutí za cestou po Západě (Retrospect of Western Travel, 1838). Obě knihy obsahovaly výrazný sociologický pohled. Psala v nich například o svém zklamání ze svobodného podnikání, v němž jsou často z touhy po zisku porušována práva druhých, nebo o tom, že pověst o lepším postavení amerických žen je klamná. Patřila k propagátorům zrušení otroctví. Po návratu z Ameriky prožila intenzivní blízký vztah s Erasmem Darwinem, bratrem Charlese Darwina, který trval tři roky a i poté zůstali dobrými přáteli.

V roce 1839 začala Harriet trpět stupňujícími se bolestmi, až jí byla diagnostikována cysta na vaječníku či děloze, onemocnění, které tehdy nebylo příliš léčitelné, byť se dostala do péče věhlasných odborníků. Bolesti se stupňovaly a často ji paralyzovaly natolik, že mohla pouze ležet. Toto období trvalo pět let, v nichž byla přesto schopná napsat další knihy, mimo jiné svůj první román a příběhy pro děti. Od vleklých bolestí jí překvapivě pomohla až novinka té doby – hypnóza. Podstoupila ji v roce 1844 a okamžitě se stala propagátorkou jejího použití v medicíně.

V roce 1846 se Harriet Martineauová vydala s přáteli na osmiměsíční cestu po Blízkém východě, kde studovala nejrůznější náboženství, s nimiž se setkala. Tato cesta ji utvrdila v názoru, že náboženství nebylo zjeveno, ale normálně se vyvíjí jako vše v lidském životě. Po návratu napsala knihu Východní život, současnost a minulost (Eastern Life Present and Past, 1848), kde zmiňovala i tyto své závěry. Další důležitou publikaci pak vydala roku 1848. Jednalo se o tehdy zásadní příručku k moderní výchově dětí nazvanou Domácí vzdělávání (Household Education). V ní naprosto odmítla myšlenku dědičného hříchu, tedy názor, že se dítě rodí zatížené nějakým zlem, a naopak vyzdvihla význam rodičovské lásky. O tři roky později následovalo vydání jiného významného díla: Dopisů o zákonech lidské přirozenosti a vývoje (Letters on the Laws of Man's Nature and Development). V něm se definitivně a jednoznačně zřekla náboženství, následkem čehož se ve zlém rozešla se svým bratrem Jamesem, unitářským duchovním, který ji do té doby velmi podporoval.

Roku 1855 začala H. Martineauovou opět trápit cysta (či možná nádor), ovšem přesto pokračovala ve své novinářské práci. Od roku 1852 (a celkem dalších čtrnáct let) psala pro prestižní londýnské noviny Daily News a byla velmi oblíbenou autorkou, byť se často věnovala společensky kontroverzním tématům. Zhoršující se průběh nemoci ji donutil skončit s psaním o jedenáct let později, v roce 1866. Zbývající roky prožila v podstatě na odpočinku v ústraní, ovšem přesto se právě tehdy na základě své předchozí práce stala ikonou vznikajícího britského feministického hnutí. Zemřela v roce 1876.

Harriet Martineauová napsala celkem třicet pět knih a množství esejů, v nichž se fundovaně, s moderním a na tehdejší dobu mnohdy nepřijatelným přístupem vyjadřovala k ekonomickým, sociologickým, genderovým, výchovným i teologickým záležitostem. Kromě toho do angličtiny přeložila vybraná díla Augusta Comta a byla asi první ženou v Británii, která se dokázala uživit profesí novinářky a spisovatelky. Není bez zajímavosti, že i co se týče unitářství, předběhla výrazně svou dobu. Propracovala se k takovému pojetí víry, které je dnes v rámci unitářství naprosto běžné, ovšem za svého života byla i unitáři (náboženským společenstvím, které se v té době v Británii teprve stávalo oficiálním) odsuzována jako ateistka. Život plný zkoušek a paradoxů...