Holdenová, Edith

(1871–1920)

Unitářka Edith Blackwellová Holdenová byla vynikající anglickou kreslířkou, ilustrátorkou dětských knih a na svou dobu také dost emancipovanou ženou. Dnes je její dílo všeobecně známo nejen v Británii, ovšem proslavilo ji teprve posmrtné vydání Zápisků z přírody, které sestavila o téměř sedmdesát let dříve – roku 1906. O jejich vydání (pod názvem Venkovský deník jedné edwardiánské dámy) se zasloužila její praneteř Rowena Stottová, která rozpoznala hodnotu původního rukopisu knihy a odnesla toto cenné rodinné dědictví nakladateli. Faksimile původních Zápisků měla okamžitě obrovský úspěch. Dodnes je to v Británii velmi oblíbený dárek a do roku 2000 se již prodalo více než šest milionů výtisků.

Edith se narodila se nedaleko Birminghamu v unitářské rodině. Její matka byla vychovatelkou a mimo jiné napsala dvě knihy, otec Arthur vlastnil továrnu na výrobu barev, ale byl také městským radním a hodně se věnoval charitě. Edithino prostřední jméno Blackwellová jí bylo rodiči dáno k poctě Elizabeth Blackwellové, lékařce, která se zasloužila o zlepšení postavení žen ve vědě – a také unitářce.

Díky poměrně pokrokovým rodičům nebyli Edith ani její další sourozenci (tři sestry a dva bratři) vychováváni v typickém konzervativním duchu viktoriánské doby, ale dostalo se jim jak kvalitního vzdělání, tak dostatku porozumění a prostoru pro rozvíjení vlastních zájmů. Není proto divu, že se všichni poměrně dobře uplatnili. Tři z dívek včetně Edith získaly stipendium na birminghamské škole umění a staly se úspěšnými ilustrátorkami v době, kdy většina žen byla pouze v domácnosti, finančně závislá na otci nebo manželovi.

Edith byla již na škole velmi oceňována za volnou kresbu a roku 1890 byly její obrazy přijaty na podzimní výstavu Královské birminghamské společnosti umělců. Pro Její další profesní dráhu lze pak vysledovat další tři zásadní podněty. První je třeba hledat již v dětství, kdy s otcem na venkově často sbírala květiny jako dárky matce, která měla velmi křehké zdraví a květech nacházela velké potěšení. Toto matčino nadšení nakazilo i umělecky založenou dceru. Druhým podnětem pak byl rok strávený po absolvování školy v ateliéru malíře Josepha Adama Denovana. Denovan žil a tvořil na farmě ve Skotsku a Edith, vychovaná v průmyslovém Birminghamu, se tak ve svých dvaceti letech dostala bezprostředně k volně žijícím zvířatům a přírodě. Přičteme-li k tomu ještě vliv hnutí Arts and Crafts, který byl díky úzkému přátelství mezi Williamem Morrisem a birmingramským umělcem Edwardem Burnem-Jonesem v Birminghamu obecně velmi silný, je jasné, kde se vzalo Edithino zaujetí pro pozorování a malování flóry i fauny. Po většinu svého života se pak Edith částečně živila ilustrováním časopisů a knih.

Během let 1906–1909 navíc učila na dívčí škole v Solihull. Právě tehdy si začala dělat první skici ptáků, hmyzu a rostlin, začala sbírat lidovou poezii a zapisovala si svá sezonní pozorování přírody. Tento materiál, utříděný do jakéhosi zápisníku po jednotlivých kalendářních měsících, využívala při výuce a vůbec tehdy nepřemýšlela o tom, že by jej mohla vydat jako knihu. Možná právě proto zůstalo v Zápiscích zachováno kouzlo bezprostřednosti záznamů. Je z nich jasně patrné, že vznikaly opravdu přímo v plenéru. Snad právě proto měla o sedm desetiletí později vydaná kniha takový úspěch: věrně zachycovala tehdy již zmizelý svět anglického venkova počátku 20. století a vyvolávala jeho nostalgické připomenutí. Ovšem kromě toho je nutné zdůraznit, že Zápisky Edith Holdenové prokazují autorčiny rozsáhlé znalosti místních ekosystémů a její akvarelové kresby a popisy ptáků, motýlů a květin jsou po biologické stránce velmi přesné.

V roce 1911 se provdala (nutno podotknout, že její rodina tento sňatek neschvalovala); vzala si o osm let mladšího sochaře Alfreda Ernesta Smithe. Edith bylo tehdy čtyřicet let a s manželem se přestěhovali do Londýna. Ovšem tvořit nepřestala ani po svatbě. Její olejomalby byly například roku 1917 vystaveny v londýnské Royal Academy of Arts a pokračovala i ve své ilustrátorské práci, navíc pod svým původním jménem – Holdenová.

Bohužel jí nebyl dán dlouhý život, zahynula nešťastnou náhodou v devětačtyřiceti letech, když se na procházce komplexem královských zahrad v Kew natahovala pro větvičku kaštanu nad řekou Temží. Tehdy spadla do řeky a utonula. Její manžel se ze smrti milované ženy nikdy zcela nevzpamatoval.

Ovšem i tak svým životem a dílem dokázala hodně: pomineme-li výtvarnou a odbornou kvalitu její práce, pak navíc ona a jí podobné dámy, například Beatrix Potterová, její současnice, byly velkými vzory dalším ženám. Dokazovaly, že lze dosáhnout úspěchů srovnatelných s muži. I v tom je odkaz Edith Holdenové cenný.