Bowring, John

(1792–1872)

John Bowring je v mnoha ohledech zajímavou, ale zároveň poněkud kontroverzní osobností unitářské historie. Známým se stal především díky svému výjimečnému lingvistickému nadání, ale nelze opomenout ani jeho působení v britských diplomatických službách, zejména na Dálném východě.

Ovládal několik desítek evropských i asijských jazyků: minimálně osm z nich plynně, dalších sedm velmi dobře a mnoha dalším rozuměl na takové úrovni, že se jimi dokázal domluvit. Ovšem důležitější je, že z mnoha jazyků, které jsou pro Angličany exotické, překládal (především poezii), čímž zásadním způsobem přispíval k šíření povědomí o existenci malých národů - český nevyjímaje. Byť jeho překlady z češtiny (přeložil Čelakovského Slovanské národní písně, Kollárovy sonety a Rukopis královédvorský) nemají ze striktně jazykovědného pohledu nijak oslnivou úroveň, jejich kulturní význam byl ve své době nezměrný. I proto Jan Kollár zařadil Bowringa ve své básni Slávy dcera do slovanského nebe.

John Bowring se narodil v Exeteru v rodině, kde mělo unitářství dlouhou tradici. Jeho otec obchodoval s vlnou a malý John se v jeho podniku zaučoval od svých třinácti let. V roce 1810 začal pracovat v kanceláři v Londýně a firma jejčasto vysílala na zahraniční služební cesty. Díky tomu mohl aktivně rozvíjet své jazykové schopnosti. Nejdéle tehdy působil Spanělsku, 1813–1816. Po návratu založil vlastní podnik a oženil se.

Byl aktivním členem unitářského sboru v Hackney. V té době již také překládal a psal, především cestopisy, politické články, ale i duchovní lyriku. Některé jeho básně (například In the Cross of Christ I Glory) se staly velmi populární. Od mládí byl velmi ovlivněn texty osvícenského filozofa a zastánce liberální ekonomie Jeremyho Benthama. (Později se stali dobrými přáteli a po Benthamově smrti byl Bowring pověřen uspořádáním jeho literární pozůstalosti a přípravou vydání jeho sebraných spisů.) Když pak Bentham na začátku 20. let založil časopis Westminster Revue, začal do něj Bownng hojně přispívat, až byl v roce 1825 jmenován jeho editorem. Díky svým článkům získal značnou reputaci jako politický ekonom a reformátor, konkrétně pak především jako zastánce volného obchodu. V roce 1828 navštívil Nizozemí a v únoru zde získal na univerzitě v Groeningenu titul doktora práv. V následujícím roce pobýval v Dánsku, kde se mimo jiné věnoval přípravě vydání antologie skandinávské poezie.

Do 1832 navíc působil jako tajemník pro zahraniční záležitosti v British and Foreign Unitarian Association. Roku 1835 se stal členem parlamentu za skotský volební obvod Kilmarnock Burghs. V následujícím roce byl jmenován ředitelem britské vládní komise ve Francii, která měla sledovat stav obchodu mezi oběma zeměmi. Podobnou činnost pak vykonával také ve Švýcarsku, některých zemích dnešního Německa a v Itálii (postupně, s přestávkami až do počátku 60. let 19. století). Jako poslanec působil roku 1849. Svou politickou kariéru financoval díky investicím do průmyslu na zpracování železa; investoval do hutí v jižním Walesu (a mimo jiné byl znám jako osvícený zaměstnavatel).

Ovšem na konci 40. let se jeho podnikům přestalo dařit, přišel o většinu kapitálu a tento neúspěch byl hlavní příčinou, proč přijal nabídku tehdejšího premiéra lorda Palmerstona stát se britským konzulem v Kantonu. Působil zde čtyři roky, 1849–1854, a poté pokračoval v diplomatické službě jako guvernér v Honkongu. V roce 1855 navštívil Siam a vyjednal s tamním králem Mongkutou obchodní smlouvy, jež se dosud běžně označují jako smlouvy Bowringovy. Nicméně jeho guvernérské působení mělo i stinnější stránky, vůči Číně uplatňoval značně agresivní obchodní politiku (podporovanou a vyžadovanou premiérem Palmerstonem) a v podstatě vyprovokoval druhou opiovou válku (1856–1858). Záminkou k ní se stal incident s pašeráckou džunkou Arrow, která plula bez povolení pod britskou vlajkou. Bowring kvůli tomu nechal obléhat a ostřelovat přístavní město Kanton, čímž de facto dostal obě země do válečného stavu. Po dvou letech vojenského konfliktu Čína kapitulovala a Velká Británie zde upevnila své dominantní postavení. Tato válka byla jako neetická velmi ostře kritizována opozicí v britském parlamentu a lorda Palmerstona, který Bowringovy kroky hájil, téměř stála post premiéra. V roce 1859, po krátkém diplomatickém působení v Itálii, odešel Bowring do výslužby. V Honkongu je po něm dodnes pojmenováno město Bowrington.

Bowring byl dvakrát ženatý a obě jeho paní byly také unitářky. S první ženou Mary měl pět synů a čtyři dcery. Mary bohužel zemřela v Honkongu v roce 1858 na otravu arsenem (obětí měl být i sám Bowring – jednalo se o čínský pokus jej zabít v rámci opiové války). Druhou ženu Deborah, známou unitářskou aktivistku a podporovatelku hnutí za volební právo žen, si vzal o dva roky později. Tento svazek již zůstal bezdětný. John Bowring zemřel po krátké nemoci dne 23. listopadu 1872 ve věku osmdesáti let v Exeteru, jen kousek od místa, kde se narodil.

Zajímavé je, že žádné z jeho dětí se nepřiklonilo k unitářské víře. Jeho syn Lewin pak v roce 1877 nechal vydat otcovy Vzpomínky. Z nich mimo jiné vyplývá, jak moc byl Bowring, pomineme-li politiku, uchvácen asijskými kulturami a jak vysoce si jich cenil. Návštěvu Siamu pak považoval za nejzajímavější část svého života. Navíc kniha Království a lidé Siamu, kterou po ní napsal, je dodnes velmi oceňovaným cestopisem.