Cobbeová, Frances

(4. 12- 1822 – 5. 4. 1904)

O této ženě se často tvrdí, že byla „jednou z nejvlivnějších postav v britském unitářském hnutí své doby“, což je zajímavé nejméně ze dvou důvodů. Této pověsti dosáhla, ačkoli neměla v podstatě žádné institucionální vzdělání, a pak – sama se vlastně nikdy unitářkou nestala, alespoň ne formálně. Kromě toho je dnes uznávána jako významná propagátorka ženské emancipace a humánního zacházení se zvířaty i jako iniciátorka různých sociálních reforem.

Frances Cobbeová pocházela z významné irské evangelické rodiny žijící poblíž Dublinu. (Jejími předky bylo například několik arcibiskupů.) Byla nejmladší z pěti dětí a mezi nimi byla jedinou dívkou. To ji v dané době předem zamezovalo přístup na vyšší stupně téměř všech škol, nicméně odmalička byla velmi zvídavá a hodně četla. Rodina ji tedy zkusila poslat do dívčí módní školy, ale velmi rychle se potvrdilo, že tento obor pro ni nebude ten pravý, Frances zde byla nešťastná. Školu nakonec nedokončila, odešla v roce 1838, když se zhoršilo zdraví její matky a ona se jako jediná další žena v rodině musela starat o domácnost. Zůstala tedy v domě rodičů (až do roku 1857), současně ale nerezignovala na samovzdělávání, studovala zejména historii, literaturu, geometrii, astronomii, filozofii a tvůrčí psaní.

Již v dospívání začala pochybovat o některých aspektech náboženství, v němž byla vychována. Vlastní cestu k Bohu hledala v podstatě čtyři roky, až se ve svých dvaceti letech definitivně odklonila od ortodoxního křesťanství a stala se ohledně víry, jak sama napsala, opět „nepopsaným listem“. Kolem roku 1845 se dostala k Pojednání o trvalém a pomíjivém v náboženství od Theodora Parkera a to ji nadchlo. Francesin nový přístup k víře se ovšem nezamlouval jejímu otci; jejich spory ohledně víry se rychle prohlubovaly, až ji kvůli jejím názorům vyhnal z domu. Frances pak žila deset měsíců u jednoho z bratrů. Poté se sice mohla vrátit, ale její vztah s otcem se už nezlepšil. V té době v Dublinu zkusila poprvé navštívit unitářský sbor.

V první polovině 50. let pracovala na své první knize Teorie intuitivní morálky (The Theory of Intuitive Morals, 1855), v níž se zabývala Kantovým kategorickým inperativem a zjednodušeně řečeno došla k závěru, že je ve skutečnosti důkazem existence Boha. Tato kniha byla během příštích padesáti let vydána čtyřikrát a měla velký úspěch. Dá se říci, že Frances Cobbeovou proslavila.

Když roku 1857 zemřel její otec, bylo to pro ni svým způsobem vysvobození. Jako by potřebovala uzavřít jednu životní kapitolu, vydala se na téměř roční cestu na Blízký východ. Sama procestovala Egypt, Libanon, Palestinu a Sýrii. Nějaký čas strávila i v Itálii, kde žila v okruhu amerických a anglických spisovatelů a umělců. Osobně se zde setkala i s T. Parkerem (krátce před jeho smrtí; po ní pak editovala jeho sebrané spisy) a poznala zde i Mary Lloydovou, s níž později žila. Na cestách si však uvědomila, že ji dosavadní způsob života netěší a rozhodla se zapojit se do služby druhým. Po návratu do Anglie začala pracovat u unitářky Mary Carpenterové, která v Bristolu vedla školu pro opuštěné a delikventní děti, ovšem zdejší pracovní nasazení bylo nad její fyzické síly (byla v té době již dost obézní) a po roce musela kvůli zdravotním problémům skončit.

Tehdy se přestěhovala do Londýna a napsala svou druhou důležitu knihu: Rozbitá světla: Zjišťování současného stavu náboženské víry a výhledy do budoucna (Broken Lights: an Inquiry into the Present Condition and Future Prospects of Religious Faith, 1864). Jednalo se o analýzu (a kritiku) reakcí církevních institucí na sociální změny. Tato publikace byla jejím nejčtenějším dílem. Kromě toho se věnovala žurnalistice (ta ji živila) a sociálním reformám. Zasazovala se o udělení volebního práva ženám, psala o situaci žen, dětí a chudých. Tím se následně dostala také k problematice zneužívání lidí, zejména žen v nefunkčních manželstvích, a k tématu, které ji proslavilo asi nejvíce: k otázce špatného zacházení se zvířaty a etice ve vztahu mezi lidmi a zvířaty. V roce 1898 založila Unii pro zrušení vivisekce a byla členkou výkonné rady londýnské Národní společnosti pro volební právo žen. Její činnost v této oblasti byla v roce 1878 jedním z důvodů pro vydání doplňku zákona The Matrimonial Causes Acts, který dával vdaným ženám, jež byly oběťmi domácího násilí, právo na odluku a péči o každé dítě mladší deseti let.

V roce 1860 se France Cobbeová znovu setkala s Mary Lloydovou a jejich vztah brzy přerostl v životní partnerství. Žily spolu více než třicet let (Mary zemřela v roce 1896), nejprve v Londýně a od 1884 v malé vesnici ve Walesu. Po dobu, co Frances Cobbeová bydlela v Londýně, se pravidelně účastnila unitářských bohoslužeb Jamese Martineaua v Little Portland Street Chapel. Martineaua považovala za svého nejbližšího duchovního vůdce (nebyl to ovšem jednostranný vztah, spíše oboustranně inspirativní přátelství). Mezi dobré přátele F. Cobbeové ale patřila i řada dalších duchovních a významných osobností z řad unitářů, například Anna Swanwicková (obhájkyně ženské rovnoprávnosti), Mary Somervillová (jedna z prvních žen ve vědě) či sir Charles Lyell (průkopník moderní geologie). F. Cobbeová příležitostně také sama promlouvala v unitářských kazatelnách. Obsáhlou přátelskou korespondenci vedla mimo jiné i s Charlesem Darwinem.

Mnoho mužů té doby považovalo její feminismus za příliš agresivní, byť z dnešního pohledu může naopak působit velmi konzervativně: v brožurce Povinnosti žen (1881) například zdůrazňuje, že jakmile je žena manželkou a matkou, musí tomu podřídit všechny své zájmy. Byla také velmi konvenční v postoji k sexuální etice – ve stejném pamfletu odsuzuje volný nemanželský život dospělých žen. Je také známo, že měla dost výbušnou povahu, čímž si nadělala mnoho nepřátel. Ale i dnes je třeba obdivovat ohromnou energii, kterou věnovala svému životnímu dílu, a nadčasovost jejích sociálních i náboženských postojů. Frances Cobbeová zemřela 5. dubna 1904 a byla pohřbena vedle své družky Mary Lloydové.

Vazbu unitářů k F. Cobbeové a jejímu odkazu podle mého názoru skvěle vystihla Catherine Robinsonová z oxfordského unitářského sboru (Manchester College Oxford Chapel Society), která vzpomínku na tuto významnou ženu uzavřela slovy: „Těší mě, že unitářské hnutí mohlo poskytnout duchovní domov takové kontroverzní osobnosti.“