Solly, Henry

(13. 11. 1813 – 27. 2. 1903)

Byl britským unitářským duchovním a jedním z největších sociálních reformátorů své doby. Patřil mezi zakladatele tří významných společenských fenoménů v pozdní viktoriánské Británii, které zásadní měrou přispěly ke zlepšení životních podmínek zejména nižších tříd obyvatel. Byly to dělnické kluby, efektivnější organizování charity a zlepšování podmínek, v nichž žily a pracovaly dělnické vrstvy. Na Sollyho práci v poslední jmenované sféře o něco později přímo navázalo takzvané hnutí zahradních měst, jež způsobilo obrovský posun směrem k modernímu bydlení.

Henry Solly se narodil 13. listopadu 1813 v Londýně jako poslední z deseti dětí Isaaka Sollyho, ředitele společnosti podnikající v železniční a paroplavební přepravě. Henryho rodiče se hlásili k presbyteriánské církvi, ale názorově se blížili spíše unitářství a jejich syn proto také absolvoval školy, kde vyučovali unitářští duchovní. Po získání středoškolského vzdělání se krátce věnoval rodinnému obchodu, pak studoval matematiku na University College v Londýně, ale již tehdy vážně uvažoval o tom, že se stane duchovním. V roce 1837 otcova firma zkrachovala a Henry, který ji měl jednou převzít, se musel rozhodnout pro jinou budoucnost. Na radu známého unitářského duchovního Roberta Asplanda začal v roce 1840 navštěvovat baptistickou akademii a zároveň se stal duchovním v unitářské kapli v Yeovil v Somersetu.

Roku 1841 se oženil se svou sestřenicí Rebeccou Shaenovou, s níž měl později pět dětí (syna a čtyři dcery) a která po celý společný život loajálně podporovala všechny manželovy aktivity. Patřili k předním britským unitářským rodinám své doby. Po dvouleté duchovní službě v Yeovil působil Henry Solly do roku 1862 jako reverend postupně ještě v dalších pěti unitářských sborech, všude však jen krátce. V každém místě skončil v podstatě ze stejných důvodů – kvůli rostoucím sporům s nadřízenými, pro něž byly příliš radikální jeho sociální snahy a angažovanost. Na počátku 60. let již nemohl najít žádný unitářský sbor, který by ho zaměstnal a také pak již nikdy víc jako duchovní nepůsobil. Stále však zůstal členem unitářského sboru v Rosslyn Hill, ačkoli více než s unitáři ke konci života sympatizoval s všeobecnými baptisty (kteří ostatně měli k unitářským názorům blízko).

Roku 1862 se tedy vrátil do Londýna, jen s trochou peněz a bez konkrétního zaměstnání. Nicméně během dvaceti let, které následovaly, se stal jedním z nejvýznamnějších sociálních inovátorů své doby a právě pro tuto životní etapu je dodnes oceňován.

H. Solly se od mládí velmi zajímal o možnosti zlepšení života obyčejných pracujících Angličanů. Zasazoval se o zavedení všeobecného volebního práva a zpřístupnění vzdělání všem vrstvám společnosti, ale například i o zavedení nedělní otevírací doby veřejných kulturních institucí – muzeí a podobně. Při svém posledním působení jako duchovní v Lancasteru v letech 1858–1862 se navíc utvrdil v názoru, že pracující lidé potřebují lepší alternativu k trávení svého volného času, než jakou v té době měli – v podstatě jen hostince. Proto v roce 1862 založil v Londýně první pánský klub. Ovšem aby mohl takový klub konkurovat hospodám, musel poskytovat příjemné prostředí a zábavu. Navíc měl podle Sollyho představy muže nižších tříd také svým způsobem kultivovat a být místem, kde si bylo možné neformálním způsobem zvyšovat vzdělání a rozhled. Konaly se zde proto například přednášky k politickému životu a společenskému dění včetně debat a diskusí. Tato idea se velmi rychle ujala a brzy byly podobné kluby zakládány po celé zemi. Solly proto o necelý rok později zřídil i jejich unii (Working Men's Club and Institute Union) a stal se jejím prvním tajemníkem. Nicméně trvalo mu ještě několik let, než vyprecizoval jakýsi vzor pro činnost ideálního klubu. Ale přesto se mu nepodařilo dosáhnout jednoho, pro něj však zásadního cíle: totiž že kluby budou abstinenční. Výrobci alkoholických nápojů v nich přirozeně viděli zajímavá místa odbytu, a tak se hodně snažili tuto Sollyho snahu mařit, včetně ovlivňování jeho spolupracovníků. (V této souvislosti je na místě doplnit, že Solly měl neklidnou povahu s autokratickými rysy, byl i dost prchlivý, a navíc tvrdě pracující idealista, který kladl stejné nároky i na své okolí. Proto pro něho bylo vždy velmi obtížné najít spolupracovníky, kteří by mu plně vyhovovali.) A protože byl ve svých idealistických představách opravdu nekompromisní, nakonec se svého působení v této sféře vzdal a roku 1867 skončil ve funkci tajemníka klubové unie. Nicméně kluby se staly trvalým a typickým rysem britského života. Po Sollyho smrti jich existovalo již 992 s více než 380 000 členy.

Další oblast, které se od roku 1860 intenzivně věnoval, byla charita. V této sféře se snažil prosadit především smysluplnější poskytování finančních prostředků chudým. Chtěl v podstatě proměnit charitativní dary z jednorázové pomoci na jakousi formu investice, jež by vedla k tomu, aby si obdarovaní následně dokázali pomoci sami, například tím, že se budou věnovat řemeslu a podobně. V roce 1869 k dosažení tohoto cíle založil Společnost pro organizování charity (Charity Organisation Society). A byl úspěšný, ještě počátkem 20. století byla tato společnost klíčovým orgánem při organizování charitativních aktivit v Londýně. Solly se opět stal jejím tajemníkem.

Poslední jeho významná společenská iniciativa vycházela z přesvědčení, že pracující lidé by měli mít možnost bydlet a pracovat ve zdravějších podmínkách, než tomu dosud bylo. Již v roce 1873 zkusil založit živnostenský spolek, který podporoval odborné a další vzdělávání řemeslníků, a pak roku 1884 významnější a komplexněji pojatou Společnost pro podporu průmyslových vesnic. I když tento podnik neprosperoval tak jako Sollyho dvě předchozí uvedené inovátorské aktivity a zůstal de facto prototypem, později na něj přímo navázali zakladatelé konceptu takzvaných zahradních měst a hnutí za zdravější bydlení, které zásadním způsobem pozvedlo životní standard nejnižších společenských vrstev a stalo se základem moderního zdravějšího způsobu života.

Solly se samozřejmě věnoval i publikační činnosti. Za zmínku stojí minimálně jeho kniha Vývoj náboženského života v moderní křesťanské církvi (The Development of Religious Life in the Modern Christian Church, 1849) a také fakt, že v 60. a 70. letech pracoval jako redaktor periodika Bee-Hive, nejvlivnějších dělnických novin té doby.

Zemřel na krvácení do mozku v roce 1903, a ač dnes jeho dílo hodnotíme velmi vysoko, v době smrti byl v podstatě neznámou postavou. Zapříčinily to především dvě jeho vlastnosti (bez nichž by však zdaleka nedosáhl toho, co se mu podařilo), a to jeho velký radikalismus a idealismus. Pro současníky z vyšších, a tudíž vlivných vrstev bylo jeho radikální zaměření na pomoc obyčejným pracujícím lidem jen velmi těžko pochopitelné a nutno dodat, že naráželo i v okruhu unitářském. Sollyho názory se sice v teoretické rovině již tehdy ideově slučovaly s unitářskými myšlenkami, v praxi však ani mezi unitáři nenacházel příliš pochopení; mnoho z nich nedokázalo tak dramaticky jako on bořit a překonávat společenské konvence. Jeho pozoruhodné vize a vše, co dokázal udělat pro jejich naplnění, bylo doceněno až o desítky let později.