Boult, Adrian Cedric

(8. 4. 1889 – 22. 2. 1983)

Unitář Adrian Cedric Boult byl jedním z nejvýznamnějších britských dirigentů své doby. Jeho rodina pocházela z Chesteru, města ležícího u západního anglického pobřeží poblíž hranic s Walesem, a po generace se hlásila k unitářství. Adrianův otec se živil obchodem s ropou. Kromě Cedrica měli Boultovi ještě starší dceru a brzy po narození dětí se přestěhovali na jedno z předměstí Liverpoolu, jen asi dvacet kilometrů od Chesteru. Vztah k hudbě Cedrikovi odmalička vštěpovala hlavně maminka, která ho vedla ke hře na hudební nástroje a navíc jej od jeho šesti let brávala pravidelně na koncerty. Sám později uvedl, že jen málokteré dítě mohlo slyšet tolik vystoupení velkých hudebníků, jako on. Matka jej také jako první nasměrovala k dráze dirigenta. Adrian studoval na Oxfordské univerzitě, nejprve historii, ale záhy přešel na hudební akademii. Po jejím absolvování pokračoval ve vzdělávání na konzervatoři v německém Lipsku (1912–1913), kde ho výrazně ovlivnil především dirigent maďarsko-moravského původu Arthur Nikisch. Doktorský titul (D. Mus.) získal poté opět na Oxfordské univerzitě.

Svou profesionální kariéru začal vzápětí na velmi vysoké úrovni: v královské opeře v Covent Garden pomohl v únoru a březnu 1914 uvést první britské provedení Wagnerovy opery Parsifal. V roce 1915 se pak stal dirigentem Liverpoolské filharmonie.

Kvůli lehkým zdravotním problémům se srdcem nebyl za první světové války odveden, ale sloužil pro britskou vojenskou zpravodajskou službu, pro MI5. Mluvil velmi dobře německy, italsky a francouzsky, a tak byl využíván například jako překladatel německého tisku. Přitom nepřestal dirigovat v Liverpoolu. V roce 1916 se poznal se skladatelem Gustavem Holstem a v roce 1918 pak řídil premiéru jeho orchestrální suity The Planets, kterou svým provedením pomohl proslavit. (Obdobně napomohl i tomu, že oblibu širokého publika získalo dílo skladatele Edwarda Elgara. Ostatně Boult se od mládí snažil prosazovat a publiku představovat hlavně britskou hudbu.) Téhož roku začal intenzivněji spolupracovat také se skladatelem Ralphem Vaughanem Williamsem, s nímž se poznal na Oxfordu.

Mezi lety 1919 až 1930 vyučoval dirigování na Royal College of Music a zároveň pracoval jako asistent šéfdirigenta v Covent Garden. Od roku 1924 pak řídil Birminghamský orchestr, kde uváděl zejména díla moderních skladatelů, například Mahlera nebo Stravinského. Tehdy poprvé nejen vedl orchestr, ale měl i výlučný vliv na jeho repertoár. Toho plně využil a snažil se obohatit a rozšířit vkus publika. Tato chvályhodná snaha měla ovšem i stinnou stránku: ne vždy se orchestru dařilo dosahovat optimálních tržeb, a tak musely být některé Boultovy projekty zejména z oblasti moderní hudby dotovány osvícenými mecenáši, mimo jiné i jeho otcem.

Vyvrcholením Boultovy kariéry se stalo působení na místě hudebního ředitele (1930–1942) a zároveň šéfdirigenta (1931–1950) orchestru BBC. Přesněji řečeno Boult tento orchestr po svém jmenování hudebním ředitelem BBC založil a téměř ihned jej dostal na světovou úroveň. Natočil s ním více než jeden a půl tisíce pořadů pro rozhlas a televizi a v Británii se mu co do prestiže v polovině 20. století nerovnal žádný jiný orchestr. Podle stanov BBC však musel po dovršení šedesáti let odejít do důchodu a stalo se tak za poněkud nepříjemných okolností. Od roku 1948 byl totiž hudebním ředitelem BBC Steuart Wilson, bývalý manžel Boultovy ženy. Tento tenorista byl mnoho let Boultovým přítelem, pak ovšem vyšlo najevo, že svou ženu týral. Ta nakonec našla i s jejich čtyřmi dětmi ochranu právě u Boulta, za něhož se dva roky po rozvodu s Wilsonem také provdala. (Obřad měli roku 1933 v Unitářském sboru v Ditchlingu.) Není divu, že poté se Boult a Wilson již rádi neměli. Wilson tedy na Boultově odchodu do důchodu striktně trval. Boult se tím cítil dost zneuznaný, měl za to, že jeho životní dílo vykonané v BBC nebylo patřičně oceněno. Tehdy mu hodně pomohl již zmíněný přítel Vaughan Williams, jenž mu dodal sílu k tomu, aby nucený odchod z BBC nebral jako konec kariéry, ale naopak jako novou výzvu a otevřený prostor pro další práci.

Boult pak začal působit v Londýnském filharmonickém orchestru (1950–1959). Hned po nástupu jej dost radikálně přestavěl a nastolil zde velmi intenzivní způsob práce. Neváhal dokonce zpočátku sám dotovat jeho provoz. Ovšem vložené úsilí se mu záhy zúročilo a z tohoto orchestru rychle stalo další respektované klasické hudební těleso v Británii. Po dekádě strávené zde se Boult na krátký čas vrátil k Symfonickému orchestru města Birminghamu (1959–1960). Mezi lety 1962 a 1966 opět vyučoval na Royal College of Music a hodně hudebníků tak výrazně ovlivnil také jako pedagog. Od poloviny 60. let se datuje období, kdy hostoval u nejrůznějších britských orchestrů a věnoval se především práci v nahrávacích studiích. Mnohé z těchto pozdních nahrávek, zejména provedení děl Johannese Brahmse, Edwarda Elgara a Vaughana Williamse, jsou považovány za jeho nejlepší práce. Boultova činorodost a tvůrčí energie začala klesat, teprve když se věkem blížil k devadesátce a začal se mu horšit zrak. Svá poslední veřejná vystoupení absolvoval v roce 1978.

Boult mimo jiné dirigoval hudební doprovod korunovace Jiřího VI. v roce 1937 a měl na starosti také hudbu pro korunovaci Alžběty II. roku 1953. Za svou práci byl v roce 1937 uveden do rytířského stavu.

Boult pokračoval v rodinné tradici a byl po celý život členem Wirralského unitářského sboru působícího v městečku Birkenhead u Liverpoolu. (Jeho předci patřili mezi zakladatele tohoto sboru.) Byl aktivním unitářem – nezřídka vystupoval na různých shromážděních či obřadech, intenzivně podporoval unitářské charitativní projekty a byl patronem Glasgowského orchestru unitářské mládeže. Hudba a spiritualita se v jeho životě harmonicky prolínaly, o hudbě tvrdil, že je jazykem Boha. Věřil, že za těmi nejlepšími hudebními strukturami musí být duchovní jednota, která vynáší dílo vzhůru.

Adrian Cedric Boult zemřel 22. února 1983. Není pohřben, protože ještě za života rozhodl, že jeho tělo bude užito pro vědecké účely. Památník má v sídle symfonického orchestru BBC a také ve Westminsterském opatství poblíž náhrobků slavných kolegů – proslulého anglického barokního skladatele Henryho Purcella, Georga Friedricha Händela a svého dlouholetého přítele Vaughana Williamse.