Holmes, Heynes

(29. 11. 1879 – 3. 4. 1964)

Pokud zná neunitářská veřejnost jméno John Haynes Holmes, pak s nejvyšší pravděpodobností v souvislosti s jeho mírotvorným úsilím a prosazováním rovnosti mezi lidmi. Pro unitáře dodejme, že byl také vynikajícím duchovním.

Ač se narodil ve Filadelfii, vyrostl nedaleko Bostonu ve městě Malden v Massachusetts. Otec Johna od dětství bral do bostonských unitářských sborů a vybíral si k tomu kázání nejlepších duchovních. To jistě formovalo náboženské cítění jeho syna. Johnův dědeček byl zase pokladníkem ve společenství vedeném slavným unitářem T. Parkerem a byl na to velmi hrdý. Není proto divu, že T. Parker byl Johnovi od dětství celoživotním vzorem.

Podle rodiny se měl John stát obchodníkem, a tak nastoupil na místní obchodní školu. Kromě toho jej hodně zajímala literatura a publicistika. Sám začal brzy psát, nejprve jen do školních novin, ovšem již tehdy především k sociálním tématům. O to, že po obchodní škole mohl pokračovat ve studiu (na Harvard College), se zasloužil opět jeho dědeček, který za něj platil školné. Holmes školu dokončil roku 1901 a vzápětí se zapsal na bohosloveckou fakultu téže univerzity. Absolvoval ji v roce 1904 a jen týden po ukončení studia se oženil, vzal si Madeleine Bakerovou, která mu během společného života porodila dvě děti.

V roce 1904 se Holmes ujal vedení svého prvního sboru. Bylo to v Dorchesteru, kde příležitostně kázal již jako student. Již tehdy věděl, že na své společenství nechce pohlížet jen z hlediska jeho duchovních potřeb, ale že je musí brát jako celek, který má i další potřeby, například sociální a ekonomické, které je třeba pokrýt, aby byl funkční. Začal dokonce studovat ekonomii, aby pochopil, jak tuto oblast vylepšovat.

Holmesova žena Madeleine dříve navštěvovala unitářský sbor, který vedl Samuel A. Eliot, tou dobou již prezident AUA (vedl ji v letech 1900–1927). Seznámila s tímto slavným duchovním svého manžela a díky novému přátelství a společnému zájmu o duchovní hudbu byl Holmes jmenován do výboru AUA pro zlepšení duchovní hudby, který měl připravit seznam písní doporučených pro unitářské sbory. Holmes se totiž živě zajímal o hudbu i poezii a sám napsal více než sto hymnů. A byl to opět Eliot, který Holmese v roce 1906 doporučil unitářskému sboru Church of Messiah v New Yorku jako ideálního nástupce po zesnulém duchovním M. J. Savageovi. Zástupci sboru dali na jeho radu a v následujícím roce si vyžádali Holmesovy služby. Bylo to výborné rozhodnutí, jak se později ukázalo.

Teprve sedmadvacetiletý Holmes našel tento sbor v dost neutěšeném stavu. Účast na kázáních byla nízká a zároveň zde fungovalo určité nevítané elitářství. Hlavní členové sboru totiž patřili k vyšším společenským třídám a jejich převaha a přehlížení chudších bylo ve sboru patrné. To Holmese velmi pobuřovalo, a tak hned svá první kázání zaměřil na tradiční unitářská témata bratrství a respektování druhých, proložená důrazem na sociální a politickou rovnost všech lidí. Díky jeho odhodlání věci změnit získala po několika letech členská základna sboru úplně jinou tvář. Přicházeli lidé otevření moderním názorům a nadšení Holmesovým přístupem.

Holmes se obecně, nejen mezi unitáři, hodně angažoval v prosazování rovnosti mezi lidmi. Na shromáždění AUA v roce 1908 spolu s dvaceti dalšími kolegy založili Unitářské společenství pro sociální spravedlnost (Unitarian Fellowship for Social Justice) a Holmes se stal jeho prvním prezidentem. Byl také mezi zakladateli Národní asociace pro podporu barevných lidí (NAACP; členy byli například známá bojovnice proti rasismu Mary W. Ovingtonová nebo filozof John Dewey) a zakladatelem a později předsedou Americké unie občanských svobod (ACLU), která měla jako cíl hájit v praxi pro všechny občany práva, která jim teoreticky zaručovala ústava. Nebyla to lehká práce, zejména NAACP byla ve své době velmi nejistým až nebezpečným podnikem pro všechny, kteří se na její činnosti podíleli. Ve shodě s tím mezi unitáři a zejména duchovními podněcoval Holmes k hlásání a praktikování sociálně uvědomělého náboženství. Tvrdil, že církev musí tvořit spojení mezi abstraktními principy lásky, bratrství a reálným světem.

Počátek první světové války otřásl Holmesovou vírou v lidskost. Roku 1915 veřejně a nekompromisně odsoudil veškeré válečné aktivity a přihlásil se k radikálnímu pacifismu. Došel k závěru, že válka není ospravedlnitelná za žádných okolností a pouhý den před vstupem USA do války (ačkoli věděl, že to ohrozí jeho další duchovenské působení) zveřejnil prohlášení, v němž válku označil za naprosté zneuctění křesťanství. „Jestliže válka je v pořádku, pak křesťanství je špatné, falešné a lživé,“ použil velmi silná slova. To v té době nebylo příliš akceptovatelné, obecně se od duchovních očekávala loajalita se státní politikou. Ještě ten večer se sešlo vedení Holmesova sboru a jednalo o jeho činu. A ačkoli jen jeden z členů vedení souhlasil s Holmesovým stanoviskem, rozhodli jednomyslně, že Holmes má plné právo mluvit z kazatelny podle svého svědomí a přesvědčení. Holmese to samozřejmě nesmírně potěšilo. O tom, že toto rozhodnutí bylo odvážné, svědčí fakt, že po válce zůstalo na svých místech jen šest z patnácti unitářských duchovních, kteří byli aktivními pacifisty.

Svůj postoj pak Holmes veřejně obhajoval na celoamerické unitářské konferenci v Montrealu na podzim roku 1917, kde žádal, aby unitáři ohledně podpory vstupu USA do války nevydávali jednotné stanovisko, a respektovali tak možnost jiného, byť menšinového názoru. Za to jej ve svém následném projevu ostře odsoudil W. H. Taft, viceprezident AUA a bývalý prezident USA. Taftův přístup způsobil další stupňování útoků proti pacifistům. Jen namátkou: v unitářském týdeníku Christian Register byli neloajální duchovní označováni za zrádce, v roce 1918 zastavila rada AUA finanční pomoc sborům, jejichž duchovní nepodporují účast Spojených států ve válce proti zlu a podobně. Holmes proto ještě týž rok jako duchovní z Asociace vystoupil. Jeho kázání pak byla pravidelně pod dozorem agentů tajných služeb. Na návštěvnosti se však Holmesův postoj projevil pozitivně. Přes deset původních členů sice sbor opustilo, ale celkově se počet členů za onen kritický rok 1917 zvýšil o dvě stě. Nicméně je pravda, že jen málo z nich se cítilo opravdovými unitáři, spíše jen souhlasili s Holmesem a jeho názory. A samozřejmě že i u samotného Holmese byl velmi oslaben pocit sounáležitosti s unitářstvím. Roku 1918 Holmes poznal dílo Mahátmy Gándhího, s nímž se absolutně ztotožnil. Dopisoval si s ním, prohlásil, že to je největší muž světa a jeho dílo od té doby (jako jeden z prvních) v USA veřejně velmi propagoval.

Na konci války zemřel Holmesův blízký přítel Jenkin Lloyd Jones a jeho chicagský sbor hodně stál o to, aby se jeho nástupcem stal právě Holmes. Byla to lákavá nabídka, protože chicagské společenství bylo založeno na zásadách, které Holmes sám vyznával, mimo jiné na pacifistickém přístupu a zohledňování sociální spravedlnosti – ale přesto váhal. Nakonec se rozhodl dokončit práci začatou v New Yorku. Ze sboru Mesiáše chtěl udělat centrum nezávislé na AUA. V roce 1919 budova sboru shodou náhod do základů vyhořela. Holmes a vedení sboru to brali jako pobídku k novému začátku. Holmes tehdy v souladu se svými cíli navrhl přejmenování na Community Church, což bylo schváleno, a začal zde zavádět mnohem širší program než dosavadní unitářský: Community Church podporoval vzdělávání, sponzoroval různá politická a sociální fóra, zajišťoval zdravotnické kurzy. Podporoval také na svou dobu kontroverzní iniciativu Margaret Sangerové propagující plánované rodičovství a antikoncepci. Ze sboru se postupem času stalo multikulturní společenství. V roce 1930 mělo více než 1800 členů, chudé i bohaté, mnoha národností, mnoha vyznání i politických názorů. Přesně tak si Holmes představoval, že by měla jeho obec fungovat.

V raných 30. letech hledala AUA prostřednictvím komise vedené Frederickem Mayem Eliotem nové cíle a vize unitářství. Tato komise ve své závěrečné zprávě velmi ocenila činnost Community Church a navrhla jej jako inspiraci. Díky tomu se začaly obrušovat hroty starších sporů a Holmes zase začal nacházet cestu k institucionalizovanému unitářství. Důkazem je i to, že od roku 1936 začal opět psát do Christian Register. Napomohl jistě i fakt, že valné shromáždění AUA tehdy zrušilo kontroverzní rozhodnutí z roku 1918 jako neshodující se se základními unitářskými zásadami svobody myšlení a svědomí.

Asi není třeba příliš rozvádět, že pacifistou zůstal Holmes i během druhé světové války, byť i tehdy za to byl napadán (nejznámější jsou asi útoky Theodora Geisela ve veřejném tisku 1942). Když Holmes roku 1949 odcházel z aktivní duchovenské služby, stal se opět členem AUA a bylo mu jako pocta věnováno prosincové vydání Christian Register.

Za celý svůj velmi aktivní život litoval – jak napsal ve své biografii – jen jediné věci, že se málo věnoval své rodině. Snažil se to pak napravit alespoň jako dědeček. Holmes byl autorem několika knih, z nichž nejznámější je asi jeho autobiografie Mluvím za sebe (I Speak for Myself, 1959), ale důležité jsou i další, kniha Můj Gándhí (My Gandhi, 1932) nebo publikace Pohled rozumného člověka na náboženství ze stejného roku (A Sensible Man's View of Religion). O jeho životním přátelství a spolupráci s rabínem Stephenem Wisem z New Yorku pak napsal velmi zajímavou knihu nazvanou Rabín a duchovní C. H. Voss (Rabbi and Minister. The Friendship of Stephen S. Wise and John Haynes Holmes, 1980).

John Haynes Holmes zemřel 3. dubna 1964.