Taft, Howard

(15. 9. 1857 – 8. 3. 1930)

Unitáři asi dobře vědí, že pět z amerických prezidentů se hlásilo k unitářské víře. Posledním z nich (a jediným, který v úřadu působil ve 20. století) byl Howard Taft. Patří z těch pěti k méně známým, přitom ale byl velmi zajímavou osobností.

Jeho rodiče žili v Cincinnati v Ohiu a byli aktivními unitáři. William navštěvoval unitářskou školu provozovanou místním sborem a od mládí měl k unitářství velmi vřelý vztah. Roku 1880 získal na právnické škole v Cincinnati bakalářský titul a začal pracovat jako asistent prokurátora pro oblast Hamilton County v Ohiu. O dva roky později však odešel do soukromé právnické praxe. V roce 1886 se po dlouhodobé známosti oženil s Helen Herronovou (líbánky strávili v Evropě) a měli spolu později čtyři děti. V roce 1887 byl Taft jmenován soudcem vrchního soudu v Ohiu se sídlem v Cincinnati. Již tehdy byl známý jednak jako přívětivý a sympatický člověk, jednak jako mimořádně schopný znalec práva.

V roce 1890, za vlády prezidenta Benjamina Harrisona, se Taft ve třiceti dvou letech stal generálním prokurátorem Spojených států – nejmladším v americké historii. Přestěhoval se tehdy do Washingtonu, ovšem na konci roku 1891 jej prezident jmenoval soudcem nově vytvořeného šestého amerického obvodního odvolacího soudu v Cincinnati. Taft se tehdy velmi rád vrátil do rodného města i ke svému unitářskému sboru. Roku 1893 dokončil dizertační práci a získal titul doktor práv na Yaleově univerzitě. O tři roky později byl jmenován profesorem ústavního práva a děkanem právnické fakulty na univerzitě v Cincinnati. K tomu stále působil jako soudce, a to soudce s velmi dobrou pověstí.

Roku 1901 jej další americký prezident, William McKinley, jmenoval guvernérem na Filipínách, které se tehdy (po španělsko-americké válce) staly americkou kolonií. Taftovi se do této funkce příliš nechtělo. Jeho snem bylo stát se soudcem nejvyššího soudu a navíc nesouhlasil s anexí Filipín, nicméně neodmítl a přestěhoval se do Manily. Toto jeho pracovní období je důležité i z hlediska šíření unitářství. V Manile se seznámil s liberálně smýšlejícím biskupem Gregoriem Aglipayem a vzbudil jeho zájem o unitářství. Taft jej zkontaktoval s AUA a zařídil mu zasílání nejrůznější unitářské literatury. Na to později navázal při své práci T. Quimada, zakladatel zdejší unitářsko-univerzalistické asociace.

Jako guvernér byl Taft velice populární a pro jeho práci na Filipínách i charakter si jej oblíbil i další z amerických prezidentů, T. Roosevelt. V roce 1904 jej jmenoval do funkce ministra války (Secretary of War, dnes již neexistující post ve vládě USA) a během příštích čtyř let jej vysílal na důležité zahraniční mise do zemí, s nimiž hrozily problematické vztahy (Rusko, Čína, Japonsko a další). Taft zase výrazně podpořil Rooseweltovo znovuzvolení prezidentem ve stejném roce. Stále přitom doufal ve své jmenování soudcem nejvyššího soudu, jenže Roosewelt s ním měl jiné plány... Viděl v něm svého možného nástupce a za účinné pomoci Taftovy manželky ho přemlouval, aby v roce 1908 kandidoval na prezidentský post. Taft nakonec tuto životní výzvu přijal a ve volbách roku 1908 s veřejnou Rooseweltovou podporou výrazně porazil svého demokratického protikandidáta W. J. Bryana a stal se 27. prezidentem USA. V předvolební kampani byl Taft nevybíravě napadán pro své unitářství. Nejhorší útoky přicházely ze Středozápadu, zejména od evangelických protestantů.

Ve svém jediném období v prezidentském úřadu se Taft zaměřoval na reformy státní správy a posílení mezinárodního obchodu. V zahraniční politice se snažil se podporovat hospodářský rozvoj zemí Latinské Ameriky (zejména Hondurasu a Nikaraguy), čímž mimo jiné posílil bezpečnost při budování Panamského průplavu. Vžil se pro to termín „dolarová diplomacie“. Zasadil se také o zjednodušení obchodních bariér s Kanadou, musel řešit mexické povstání, které zasáhlo i do pásma neútočení na hranicích s Arizonou. Dokázal také prosadit zvýšení daně z příjmu právnických osob, což mu ovšem politické body nepřidalo. Celkově se projevoval jako muž s malým citem pro politiku. V zásadě mu byly lhostejné politické důsledky jeho rozhodnutí, nebyl populistou, a tak se bohužel často odcizoval i vlastním voličům. Politika také nijak neprospívala jeho osobnímu životu – v důsledku stresu hodně ztloustl a psychicky byl v té době velmi vyčerpaný. Sám pak uvedl, že během těch čtyř let nacházel oporu v unitářství, kde se ostatně nevzdal aktivního života – například v roce 1909 se výrazně podílel na založení ligy pro laiky (National League of Unitarian Laymen), která měla podporovat větší zapojování obyčejných členů do duchovního života sborů. Sám byl zvolen jejím předsedou. Ovšem na to, aby byl silným prezidentem USA neměl energii. Příliš ho vyčerpávaly kritiky, jež jsou v politice často bezohledné, a jeho snaha vyjít vstříc všem znamenala, že se nedokázal jasně profilovat. Prezidentské volby 1912, v nichž znovu kandidoval, pak byly logicky pro republikány velkou prohrou. Woodrow Wilson Tafta snadno porazil. Po odchodu z úřadu Taft přešel do akademické sféry. Přestěhoval do New Haven v Connecticutu, kde se stal profesorem práv na Yaleově univerzitě. Hodně úsilí věnoval také myšlence světového míru, zejména prostřednictvím organizace League to Enforce Peace (Liga k prosazení míru), kterou v roce 1915 spoluzakládal.

Začal se angažovat i ve správě AUA, mezi lety 1916–1922 působil dokonce jako její viceprezident. V roce 1917 přednesl Taft na celostátní konferenci dnes již proslulou řeč nazvanou Náboženské přesvědčení amerického občana (The Religion Conviction of an American Citizen),¹ v níž částečně i v kontextu osobního vyznání výborně ozřejmoval a hájil unitářství. AUA ji vzápětí začala masově šířit. Vysvětloval v ní mimo jiné například unitářský vztah k zodpovědnému životu na zemi (s odkazem na Miltonova satana, který říká, že tím místem, kde si člověk může udělat nebe z pekla a peklo z nebe je jen a jen jeho vlastní duše), ke křesťanství a jeho omezením z pohledu unitářství, k osobě Ježíše Krista jako k životní inspiraci, nikoli Bohu, zdůrazňoval důležitost svobody lidského bádání a víru v to, že lze sladit vědeckou svobodu myšlení a náboženství. Ve stejném roce se pak stal vůdčí osobností stále sílícího (dnes s odstupem času rozporuplně hodnoceného) proudu v americkém unitářství, který podporoval vstup země do války. Tento postoj pak oficiálně přijala i AUA a mnoho pacifistických duchovních bylo nakonec dokonce propuštěno ze sborů po celé zemi. Je smutnou ironií osudu, že jedním z nich byl i duchovní Taftova domovského sboru ze Cincinnati.²

Roku 1921 se Taftovi splnilo životní přání – prezident Warren G. Harding jej po smrti E. D. Whitea (kterého do funkce jmenoval za svého prezidentského úřadu sám Taft) učinil předsedou nejvyššího soudu spojených států (to je v USA velmi prestižní, doživotní post).

Roku 1927 byl Taft na zasedání Světového kongresu svobodného křesťanství a liberálních náboženství v Praze zvolen předsedou této instituce (dnes IARF) a zůstal jím až do své smrti. Na předsednictví nejvyššího soudu rezignoval roku 1930 kvůli těžké nemoci, které o pět týdnů později podlehl – jednalo se o kardiovaskulární onemocnění. Pohřeb měl v unitářském sboru All Soul Church ve Washingtonu DC.

Byl to vlídný a dobrosrdečný muž s ohromným smyslem pro humor. Pamětníci později vzpomínali na jeho poslední veřejné vystoupení ve Washingtonském All Soul Church – necelý rok před jeho smrtí, v dubnu 1929. Ta promluva byla prodchnuta jeho všudypřítomným humorem, neformální atmosférou a dobrou náladou. Uzavíral ji slovy: „Po tom všem, když přijdete do konce svého života, jediná útěcha, jediná skutečná spokojenost, kterou máte, je to dobré, co jste udělali pro ostatní.“³ Howard Taft je pohřben na americkém národním hřbitově v Arlingtonu (jako jeden ze dvou prezidentů – tím druhým je J. F. Kennedy).

---